Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola I (1627–1637)

Kdysi jsem jen s velkou námahou chápala, čím se může zabývat mysl osoby, která je zvyklá na dvůr a narodila se k tomu, aby tam žila v postavení, jaké mi tam dává můj rod, když se ocitne odkázána na pobyt na venkově; neboť se mi vždycky zdálo, že ve vynuceném vzdálení nemůže nic pobavit a že být mimo dvůr znamená pro velké pány žít v naprosté samotě, navzdory množství jejich služebnictva a společnosti těch, kdo je navštěvují. Avšak od té doby, co jsem se uchýlila do svého domu, s potěšením zakouším, že vzpomínka na všechno, co se v životě odehrálo, zaměstnává dost příjemně na to, aby se čas ústraní nepočítal mezi ty nejméně příjemné, které člověk prožije. Kromě toho, že je to stav velmi příhodný k tomu, aby si to člověk vybavil v jeho pořádku, nachází se v něm i potřebný volný čas, aby to sepsal; takže snadnost, s jakou si dokážu vzpomenout na všechno, co jsem viděla, a dokonce na to, co se mi přihodilo, mě dnes na prosbu několika osob, které mám ráda, přiměla podstoupit námahu, k níž bych se nikdy nebyla domnívala, že se dokážu odhodlat. Zaznamenám tedy zde všechno, čeho jsem si mohla povšimnout od svého dětství až do této chvíle, aniž bych přitom dodržovala jiný pořádek než pořádek času, tak přesně, jak to jen bude možné. Doufám, že při šťastné paměti, kterou mi Bůh dal, mi z věcí, které jsem znala, sotva co unikne; a má vrozená zvědavost mi jich odhalila dost neobvyklých na to, abych si mohla slibovat, že jejich četba nebude nudná.

Počátek neštěstí mého domu nastal krátce po mém narození (29. května 1627), neboť po něm následovala smrt mé matky;¹ to značně umenšilo štěstí, jaké mi mé postavení dávalo očekávat. Velký majetek, který po sobě matka při své smrti zanechala a jehož jsem jedinou dědičkou, mě podle mínění většiny lidí mohl dobře utěšit nad tím, že jsem ji ztratila. Já však, která dnes chápu, jak velkým přínosem by mi byla její péče při mé výchově a její vliv spolu s její něhou při mém zaopatření, nemohu její ztrátu dost oželet.

Brzy po její smrti mi zřídili dům a dali mi družinu daleko větší, než jakou kdy měla kterákoli dcera Francie, dokonce i kterákoli z mých tet, královny španělská² a anglická³ a vévodkyně savojská,⁴ než se provdaly. Královna, má babička,⁵ mi dala za vychovatelku paní markýzu ze Saint-Georges,⁶ jejíž manžel byl z rodu Clermont d’Amboise; byla dcerou paní markýzy z Montglatu, která byla vychovatelkou zesnulého krále, Monsieura, mého zesnulého strýce⁷ vévody orleánského a všech mých tet; a byla to osoba velké ctnosti, ducha a zásluh, která dokonale znala dvůr. Potom byla dvorní dámou anglické královny a vévodkyně savojské a dokázala si získat jejich lásku tak vroucně, že jedině kvůli ní pocítily skoro všechnu tu lítost, když je tamní poměry donutily vyhnat odtud Francouze, které tam s sebou přivedly. Má matka porodila v Louvru; mě umístili v Tuileriích, které s ním souvisejí velkou galerií; ta byla obvyklou cestou, kudy mě nosili k Jejich Veličenstvům a kudy se i Jejich Veličenstva sama dost často obtěžovala přijít mě navštívit.

Královna, má babička, Marie Medicejská, mě nesmírně milovala a projevovala mi, jak jsem slyšela vyprávět, mnohem více něhy, než kdy projevovala vlastním dětem; a protože Monsieur byl z nich vždycky nejmilejší, nemá se nikdo divit náklonnosti, kterou ke mně chovala, když se k tomu připojila úcta a láska, jakou měla k mé matce. Přesto jsem byla nešťastně připravena o to, abych zakusila její účinky, nemilostí, která ji přinutila opustit Francii, protože jsem tehdy byla ještě tak malá, že si ani nepamatuji, že bych ji viděla. Byla to pro mě ztráta neméně závažná než ta, kterou jsem utrpěla při svém narození, neboť jsem podle všeho měla v této velké královně najít to, co jsem ztratila smrtí své matky. Ne že by paní ze Saint-Georges, má vychovatelka, neměla k dobrému zastávání tohoto úřadu všechny vlastnosti, jaké si lze přát. Avšak ačkoli se schopnosti, dobré chování i urozenost často nacházejí u osob, které se na toto místo dosazují, osoby mého postavení se tak zřídka bojí těch, kdo stojí pod nimi, ať jsou jakkoli mladé, že je téměř nutné, aby péči těch, kdo je vedou, podporovala nějaká vyšší autorita: a proto si troufám říci, že projevuje-li se ve mně nějaká dobrá vlastnost, je mi vrozená a nic z ní se nemá připisovat výchově, třebaže byla velmi dobrá; neboť jsem se nikdy nemusela obávat sebemenšího trestu. Dodejte k tomu, že je velmi obvyklé vidět, jak děti, které se ctí a jimž se mluví jen o jejich vysokém rodu a velkém jmění, nabývají pocitů špatné pýchy. Měla jsem tak často kolem sebe lidi, kteří mi nemluvili o ničem jiném než o tom a o onom, že nebylo těžké mě o tom přesvědčit, a setrvávala jsem v duchu velmi obtížné ješitnosti, dokud mi rozum nedal poznat, že k velikosti dobře zrozené princezny patří nezastavovat se u té velikosti, jíž mi tak často a tak dlouho lichotili. Upřímnost, s jakou chci mluvit o všem, co budu vyprávět, mě vede k tomu, abych tu zaznamenala jeden rys ze svého dětství. Když se se mnou mluvilo o paní z Guise, mé babičce,⁸ říkávala jsem: „To je moje babička z daleka; není královna.“

Nemilost královny, mé babičky,⁹ vyvolala u dvora mnoho rozporů. Monsieur¹⁰ byl jedním z nespokojenců; rozešel se s králem a krátce po ní opustil Francii. Jeho vzdálení se mě dotklo mnohem víc než vzdálení královny a chovala jsem se při té příležitosti způsobem, který neodpovídal mému věku; nechtěla jsem se bavit ničím, a nedalo se mě ani přimět, abych chodila na společnosti v Louvru; můj smutek se ještě zvětšoval, když jsem věděla, že Monsieur je u vojska, ze strachu, který mi naháněl nebezpečí hrozící jeho osobě. Postavení, v jakém byl Monsieur u dvora, nebránilo tomu, aby se o mě pečovalo všemožně: král a královna se ke mně chovali s nevšední laskavostí a dávali mi všechny možné důkazy přízně. Když přijížděli do Paříže, poroučeli, aby mě k nim často vodili; a nikdy se nestalo, abych s králem nemluvila o Monsieurovi. Jeho nepřítomnost přiměla krále ustanovit ke správě mého majetku komisaře: zvolili pana Faviera¹¹ a pana z Irvalu,¹² státní rady, a jednoho rady parlamentu jménem Grasteau, vesměs muže zasloužilé a poctivé, kteří velmi dbali, aby mi nic nechybělo z toho, co jsem si mohla přát; a jejich počínání v tomto pověření bylo tak znamenité, že Monsieurovi po jeho návratu z Flander odevzdali značnou sumu, kterou ušetřili.

V té době se odehrálo mnoho věcí: byla jsem tehdy jen dítě, na ničem jsem neměla podíl a nemohla jsem si ničeho všímat. Pamatuji si jen, že jsem viděla obřad pasování rytířů řádu, který se konal ve Fontainebleau¹³ a při němž byli z řádu také vyloučeni pan vévoda z Elbeufu¹⁴ a markýz z La Vieuville.¹⁵ Viděla jsem, jak sundávají a lámou desky s jejich erby, které visely v řadě s ostatními; zeptala jsem se, proč se to děje: řekli mi, že se jim tato potupa činí proto, že následovali Monsieura. Hned jsem se dala do pláče a byla jsem tím zacházením tak dotčena, že jsem chtěla odejít, a řekla jsem, že na takový čin se nemohu se slušností dívat. Můj vzdor mě však nepřiměl nenávidět dvůr: byla jsem okouzlena, když pobýval ve Fontainebleau a Jejich Veličenstva pro mě posílala. Když se to stalo, byla jsem tam tři nebo čtyři týdny s radostí v srdci, pro ustavičné zábavy, které jsem tam nacházela po své chuti. Pravda je, že král něhou, kterou mi projevoval, dobře mírnil zármutek, jaký mi působila jeho nechuť k Monsieurovi. Smýšlení královny¹⁶ se v tom s jeho smýšlením neshodovalo; myslím, že přívětivost, jakou mi projevovala, byla jen účinkem přízně, kterou měla k Monsieurovi. Pokud se o tom zmiňují dějiny oné doby, dějiny dnešní by mohly dobře tvrdit opak.¹⁷ Byla jsem na jejich laskání tak zvyklá, že jsem krále nazývala svým tatínkem a královnu svou maminkou; myslela jsem, že jí je, protože jsem svou matku nikdy neviděla. Když jsem byla v Paříži, chodily si se mnou hrát všechny urozené dívky, které tam byly; a nejpilnější ve společnosti se mnou byly slečny¹⁸ z Longueville, z Épernonu, z Brissacu, dcery pana z Gramontu,¹⁹ slečny z Lannoi,²⁰ du Lude,²¹ Séguier, dcera kancléře,²² z Rancé,²³ z La Ville-aux-Clercs, z Jarnacu²⁴ a mnohé jiné; a ty byly mými zvláštními přítelkyněmi.

Nebyla jsem svými hrami tak zaujata, abych nedávala dobrý pozor, když se mluvilo o Monsieurově smíru. Kardinál Richelieu,²⁵ který byl prvním ministrem a pánem všech záležitostí, chtěl být bezpodmínečně pánem i této; a to s návrhy pro Monsieura tak potupnými, že jsem je ani nemohla poslouchat, abych nebyla zoufalá. Dával říkat, že k Monsieurovu smíru s králem je nutné zrušit jeho sňatek s princeznou Markétou Lotrinskou²⁶ a dát mu za manželku slečnu z Combalet, kardinálovu neteř, která je dnes paní z Aiguillonu.²⁷ Nemohla jsem se ubránit pláči, jakmile se mi o tom mluvilo, a ve svém hněvu jsem, abych se pomstila, zpívala všechny písně, které jsem znala proti kardinálovi a jeho neteři; to dokonce zdvojnásobovalo náklonnost, kterou jsem chovala k princezně Markétě, a nutilo mě to o ní ustavičně mluvit.

Monsieur se nicméně usmířil a vrátil se do Francie bez té směšné podmínky. O tom, jak se to stalo, nebudu nic říkat, protože jsem o tom neměla žádné povědomí.²⁸

Jakmile jsem se dozvěděla o Monsieurově návratu do Francie, vyjela jsem mu naproti až do Limours. Když odjížděl, bylo mi teprve čtyři nebo pět let; chtěl vyzkoušet, zda ho po tak dlouhé nepřítomnosti poznám, a aby neměl nic, čím by se odlišoval od lidí ze své družiny, dal si sejmout modrou stuhu, a pak mi řekli: „Podívejte se, kdo z nich všech je Monsieur.“ V tom mě síla přírody poučila tak dobře, že jsem bez chvilky váhání šla a skočila mu kolem krku, čímž se zdál dojat podivuhodnou radostí. Pokud jsem byla u něho, nacházel všechnu svou zábavu ve všem, co bavilo mne, a když se dozvěděl, že by mě velmi potěšilo zatančit si v baletu, chtěl, abych v nějakém tančila, protože jsem nemohla tančit v tom, který král a královna v té době uspořádali, neboť jsem byla příliš malá: takže pro tento balet, který se dal nazvat tancem trpaslíků, sestavili skupinu malých dívek, princezen a jiných urozených, a všech pánů, kteří byli stejné výšky jako my. Nádherná výzdoba a úbor každého z tanečníků a tanečnic způsobily, že balet připadal velmi příjemný, ačkoli jinak v něm co do kroků a výstupů nebylo nic příliš vybroušeného. Byl v něm mezi jinými jeden výstup, v němž se přinášeli v klecích ptáci, které pak vypustili, aby létali po sále: důstojná výprava takového baletu. Stalo se, že jeden z těch ptáků se zapletl do jednoho ze záhybů²⁹ okruží slečny z Brézé,³⁰ neteře kardinála Richelieua, která patřila k naší skupině; začala křičet a plakat tak prudce, že ještě zdvojnásobila smích, jaký ta nečekaná příhoda vyvolala v celém shromáždění. Z toho posuďte, jakého věku byly dámy tohoto baletu. Králův balet nepůsobil tolik zábavy.

Kardinál Richelieu, aby dal najevo úplné usmíření s Monsieurem, provdal slečnu z Pontchâteau, svou neteř, dnes paní hraběnku z Harcourtu, za pana z Puylaurens,³¹ Monsieurova oblíbence, kterého z toho důvodu učinili vévodou. Pan z Puylaurens se toho baletu účastnil jen proto, aby se zakryl kardinálův úmysl dát ho zatknout; to se provedlo krátce po jeho sňatku. Dal ho zatknout v Louvru během jedné zkoušky baletu.³² Odvezli ho do Vincennes, kde zemřel jako vězeň dosti náhle. Jeho smrt se přičítala, a se značnou pravděpodobností, pomstě a věrolomnosti pana kardinála Richelieua. Tato zpráva mi způsobila všechen zármutek, jakého jsem byla schopna, a pozdější události potvrdily, že jsem k němu měla dost důvodů. Je to jediný Monsieurův oblíbenec, který mi kdy dal důvod, abych mu přála dobré; často mě navštěvoval, a ačkoli si mou přízeň získával spíš svými cukrovinkami než svou péčí a ochotou, choval se ke mně přesto s takovou úctou, jako bych byla ve věku, kdy bych si toho mohla všimnout. Přenechávám lidem lépe poučeným a v záležitostech osvícenějším, než jsem já, aby mluvili o tom, co se dělo u dvora a co Monsieur udělal po Puylaurensově uvěznění. Mohu říci jen to, že nepodnikl jedinou cestu do Paříže, aby mě často nenavštívil. Bavil se tím, že mě nechal zpívat dobové písně, a rozmlouval se mnou, aniž by dával najevo nějakou nudu, o všem, co lze říci malé holčičce.

Kdybych byla neměla rozum dítěte, nebyla bych tehdy viděla horlivou pozornost pana hraběte ze Soissons³³ ke mně, aniž bych o ní přemýšlela. Byl v té době s Monsieurem ve výborných vztazích a prokazoval mu velké pocty, jejichž cíl jsem poznala teprve dlouho poté, co ustaly, a krátce před jeho smrtí. Jeho úmyslem bylo se se mnou oženit. Monsieur mu slíbil, že k tomu dá souhlas, když byl v Sedanu, a tento úmysl ho vedl k tomu, aby dbal na všechno, co mohlo posloužit k tomu, aby se mi uchoval v paměti. Pověřil jednoho šlechtice jménem Campion,³⁴ kterého nechával bydlet v Paříži, aby se často chodil vyptávat, jak se mám, a vyřizoval mi od něho pozdravy: aby ve svých posláních tím lépe uspěl, nosil mi někdy drobné cukrovinky a sedanské dražé, které mi jeho pán posílal.

Monsieur, který od té doby, co se pan hrabě³⁵ uchýlil do Sedanu, sídlil v Blois, mi poručil, abych za ním přijela. Než jsem odjela, dala jsem si vyžádat svolení od krále, který byl v Chantilly; svolil a řekl jen tomu, koho jsem k němu vyslala, že si přeje, abych se s ním přijela rozloučit; což bych byla nikdy neopomněla, ani kdybych jeho rozkaz nebyla měla. Vždycky jsem velmi dbala, abych na projevy přízně, jichž se mi od Jeho Veličenstva dostávalo, odpovídala svou úctou. Když bylo rozhodnuto o odjezdu, paní ze Saint-Georges, která znala mou radost z vyjížděk, mě vedla do Chantilly dost velkou oklikou. Paní abatyše od Saint-Pierre v Remeši, dcera paní z Guise, která byla řeholnicí v Jouarre se svou tetou, mě požádala, abych byla přítomna jejímu procesí, které připadlo na tu dobu, takže jsem se vydala za králem touto cestou. Prvním noclehem mimo Paříž byl dům, který patřil mému pokladníkovi, jímž byl tehdy jakýsi Marchand, muž dobré společnosti, který hned večer, kdy jsem přijela, tančil balet. Odtud jsem jela do Montglatu, kde jsem našla veselí, které pro desetiletou slečnu nebylo o nic horší než balet: byla to svatba jednoho zahradníka z toho domu, která se zdála připadnout právě na mou zábavu. Paní ze Saint-Georges, která mě tam vzala úmyslně, protože to místo patřilo jí, mě tam nechala tři dny, během nichž se se vší představitelnou péčí starala, abych se veselila. Potom jsem jela do Jouarre, kde jsem pobyla stejně dlouho, kvůli obřadu procesí paní abatyše remešské. V tom klášteře byly tři dcery paní z Chevreuse,³⁶ zhruba v mém věku, s nimiž jsem se bavila: nebylo tam nic, čeho bych si mohla nějak povšimnout. Z Jouarre do Chantilly jsem jela přespat do Villemareuil, které patřilo jednomu Monsieurovu superintendantovi financí, který mě tam velmi dobře přijal a dobře mě pohostil. Během pobytu tam jsem jela na mši do Saint-Fiacre, což je v tom kraji velmi uctívané poutní místo; a paní ze Saint-Georges, která byla velmi zbožná, velice dbala, aby mi tu zbožnost dala zalíbit: což je v deseti letech dost nesnadná věc.

Když jsem přijela do Chantilly, uvedla jsem celý dvůr do dobré nálady. Král byl tehdy velmi zarmoucen podezřeními, která mu byla vnuknuta o královně, a nebylo tomu dlouho, co se odhalila ta schránka, jež zavdala podnět k tomu, co se odehrálo ve Val-de-Grâce a o čem se až příliš mnoho mluvilo. Zastihla jsem královnu na lůžku, nemocnou; člověk mohl onemocnět i pro menší urážku, než jaké se jí dostalo. Kancléř ji přišel vyslýchat den předtím:³⁷ byla ještě v prvních pocitech své bolesti, které přítomnost paní ze Saint-Georges dokázala zmírnit. Ta zprostředkovávala styk, který královna udržovala s Monsieurem: královna byla ráda, že vidí důvěrnou osobu, před níž může otevřít své srdce; a aby se zabránilo jakémukoli podezření, zvaly mě obě jako třetí, v domnění, že nikoho nenapadne, že by se v přítomnosti dítěte odvážily mluvit o tak důležitých záležitostech. Nutnost je přiměla, aby mi důvěřovaly; a kdybych byla věnovala jejich řečem tolik pozornosti, kolik jsem pak měla lítosti, že jsem ji nevěnovala, mohla bych zde vyprávět zvláštní věci, které bez pochyby nikdo nezná. Kromě toho mě všemi možnými prostředky zavazovaly, abych o jejich rozhovorech mlčela. Jednou z jejich obratností bylo, že mi ustavičně vychvalovaly mlčenlivost, a já si vzala do hlavy, že pravým a nejjistějším způsobem, jak ji zachovat, je zapomenout, co jsem slyšela; a v tom jsem uspěla tak dobře, že jsem si na to už nikdy nevzpomněla. Královna chtěla, abych v Chantilly pobyla dlouho; paní ze Saint-Georges jí představila, že by to nebylo vhodné; že kdyby ji král začal podezírat, nemohla by jí už prokazovat obvyklé služby: takže jsem u Jejich Veličenstev nebyla dlouho. Vždy se ke mně chovali dokonale, a než jsem odjela, poprosila jsem královnu, aby mi dala jednu ze svých dvorních slečen, jménem Saint-Louis, příbuznou paní ze Saint-Georges, která bývala často se mnou. Vyhověla mi a já ji odvezla do Paříže, kde jsem pobyla velmi krátce. Odjela jsem do Blois a vzala jsem s sebou se slečnou ze Saint-Louis i slečnu z Beaumontu,³⁸ která patřila ke zvláštním přítelkyním paní ze Saint-Georges, jež ji poznala v Anglii, když byla dvorní slečnou královny, mé tety.

Po odjezdu z Paříže jsem jela přenocovat do Soisy u Corbeilu, krásného domu, který patřil prezidentu z Bailleulu,³⁹ nazítří do Fontainebleau, pak do Pluviers,⁴⁰ prvního města Monsieurova údělu, kde jsem zastihla služebníky z jeho domu, protože můj vlastní, ačkoli dost velký, nebyl ještě schopen se vydat na cestu, díky dobrému hospodaření lidí, kteří užívali mého majetku. Za to jsem tam byla dokonale přijata a obsloužena a titíž služebníci mi sloužili i po celou cestu. Na své cestě jsem neviděla jiné příjemné domy než Chenailles, který patřil královskému pokladníkovi téhož jména, a dva domy zvané La Ferté-Saint-Aubin a La Ferté-aux-Oignons: první patří panu ze Senneterre,⁴¹ druhý hraběti ze Saint-Aignan.⁴² Monsieur mi vyjel naproti až do Chambordu, který leží tři míle od Blois; je to zámek, který mu patří, postavený Františkem I. velmi neobvyklým způsobem, uprostřed obory o obvodu osmi nebo devíti mil, bez jiného nádvoří než prostranství, které se táhne kolem části budovy a má okrouhlý tvar. Jednou z nejzajímavějších a nejpozoruhodnějších věcí toho domu je schodiště, udělané tak, že jedna osoba může stoupat a druhá sestupovat, aniž by se potkaly, třebaže se vidí; s ním si Monsieur hned zpočátku se mnou rád pohrával. Byl nahoře na schodišti, když jsem přijela; sestupoval, když jsem stoupala, a velmi se smál, když viděl, jak běhám v domnění, že ho chytím. Byla jsem ráda, že se baví, a ještě radši, když jsem ho dostihla. Hned potom jsme spolu nastoupili do kočáru a jeli jsme do Blois, kde mě přišly pozdravit a přivítat městské sbory, jako všechny sbory ostatních měst, jimiž jsem projížděla, jak to žádá řád. Monsieur se sám obtěžoval přemýšlet o mé zábavě a ustavičně chodil do mého pokoje, ačkoli jsem bydlela v křídle odděleném od jeho nádvořím a musel vystoupit po schodišti. Odpovídala jsem jeho záměru; zaměstnávala jsem se vším, co mě mohlo potěšit, nejčastěji hrou s pérovým míčkem a pálkou nebo nějakou jinou pohybovou hrou, kterou mám ze všeho na světě nejraději. Monsieur byl tak laskav, že se chtěl účastnit, a hrál se mnou o sázky ponechané na vůli prohrávajícího, které jsem nejčastěji vyhrávala a za které jsem byla vyplácena hodinkami a nejrůznějšími šperky, jaké se ve městě našly.

Během mého pobytu u Monsieura tam často přijížděl pan z Vendôme⁴³ se svými syny a všechny urozené osoby z kraje. Slečna z Vendôme⁴⁴ mě tam jednou navštívila bez matky; což bylo dost neobvyklé, a to přesto, že ji matka svěřila otci, aby ji přivezl. Mezi všemi těmi návštěvami jsem měla časté návštěvy paní hraběnky z Béthune,⁴⁵ kterou jsem navštívila v Selles, což je velmi krásný a velmi příjemný dům na řece Cher; komnaty jsou tam krásné, pohodlné a dobře zařízené. Ona i její manžel mě tam dokonale přijali, a dokonce i starý zesnulý pan z Béthune⁴⁶ udělal, co mohl, aby mi projevil svou radost. Přítomnost této slavné osobnosti dodávala domu ještě zvláštní ozdobu; jeho zásluhy a pověst, kterou si získal v důležitých úřadech, jež zastával, a zvláště ve dvou vyslanectvích v Římě, ho činily ctihodným v očích všech; a ještě mnohem víc ho takovým činila úcta, jakou k němu choval král, můj děd, když mu svěřil výchovu zesnulého pana vévody orleánského, mého strýce. Obratnost a hrdinské ctnosti, které králi Jindřichovi IV. vynesly příjmení Veliký a které ho činí nenapodobitelným pro ty, kdo přijdou po něm, způsobují, že už jeho volba sama stačila, aby se o někom smýšlelo příznivě. Dnešní hrabě z Béthune⁴⁷ není o nic méně důstojným dědicem ctností, věrnosti a oddanosti svého otce královskému domu, než je dědicem jeho jména. Starý pán, který si v srdci uchovával dávnou vášeň, s jakou sloužil králi, svému pánu, dával najevo, že pociťuje nevšední útěchu, když vidí jeho památku obnovenou přítomností jeho vnučky, a dal mi dobře poznat city, které k němu choval, těmi, které jsem u něho viděla.

V Selles jsem byla dva dny a odvezla jsem si odtud spoustu vzácností, které měl z Říma a které mi daroval; a pak jsem se vrátila do Blois, odkud Monsieur odjel do Tours, kam ho táhla náklonnost k Louison Rogerové.⁴⁸ Poručil mi, abych za ním přijela za dva dny. Mohla jsem tam jet až po osmi dnech, kvůli lehké horečce, která mě postihla. Toto zdržení mi zabránilo setkat se tam s paní z Chevreuse, která v té době odtud odjela do Španělska.

Do Tours jsem se vydala, jakmile mi to zdraví dovolilo. Plula jsem po řece na malé galéře, která patřila Monsieurovi, jenž si ji dal postavit k projížďkám po Loiře, a neschybělo jí nic z toho, co mají galéry na moři. Dala jsem zastavit tři míle od města a zbytek cesty dokončila kočárem. Zastihla jsem Monsieura v jednom domě u města zvaném La Bourdaisière, který byl připraven pro mě. Sjely se tam všechny dámy a Monsieur se sám obtěžoval mi je představit, zvláště Louison, která byla tmavovlasá, dobře urostlá, prostřední postavy, velmi příjemné tváře a na dívku takového stavu, která nebyla u dvora, velmi duchaplná. Monsieur ji nešetřil chválou, připravil mě, abych se k ní chovala dobře, a upozornil mě, že mi bude často chodit dělat společnost při hře a že je na to ve věku: bylo jí asi šestnáct let. Paní ze Saint-Georges, která byla zpravena o Monsieurově vášni, se ho zeptala, zda je ta dívka počestná, protože jinak, ač se těší jeho přízni, by byla ráda, aby ke mně nechodila. Monsieur ji o tom plně ujistil a řekl jí, že bez této podmínky by to sám nechtěl. Již tehdy jsem měla takový odpor k neřesti, že jsem paní ze Saint-Georges řekla: „Maminko (tak jsem jí říkala), jestli Louison není počestná, nechci ji vidět, i když ji můj tatínek miluje; anebo jestli chce, abych ji viděla, nepřijmu ji vlídně.“ Odpověděla mi, že počestná naprosto je, z čehož jsem měla velikou radost. Velice se mi líbila, byla to osoba stejně příjemné povahy, jako byla roztomilá: proto jsem se s ní často vídala. Paní markýza z Fourilles, která byla v Tours po dobu mého pobytu, mě také velmi často navštěvovala: byla to velmi počestná žena, v jejíž společnosti jsem se nesmírně ráda zdržovala. Ačkoli jsem měla nacházet víc uspokojení u dětí svého věku, když jsem potkala rozumné osoby, které mi byly po chuti, opouštěla jsem své hry a zábavy, abych s nimi rozmlouvala. Zkrátka tam i v Blois jsem trávila čas dokonale; byl podzim: měla jsem potěšení z vyjížděk. Monsieur tam dal přijet herce a měli jsme představení skoro každý den.

Monsieur měl jednání v Paříži; během jeho nepřítomnosti jsem si vyjela do Richelieu. V den odjezdu jsem obědvala u paní z Fourilles ve Fourchaut, velmi příjemném domě, kde mi vystrojila velkou hostinu. Potom jsem projela městečkem jménem Champigny, které mi patřilo a pocházelo od pánů z Montpensier: za jejich života to bylo jejich letní sídlo; a o tento statek jsem přišla proto, že byl spojen s jiným, z něhož Richelieu zčásti závisel jako léno. Kardinál ho chtěl mít; Monsieur se ho neodvážil odmítnout, takže jako můj poručník provedl jeho výměnu za Bois-le-Vicomte a svolil dokonce ke zbourání mého domu, které kardinál chtěl mít provedeno dříve, než se výměna uskuteční. Monsieur ke všemu svolil ze dvou důvodů: prvním bylo, že kardinál byl tehdy všemocný a on mu nemohl odporovat; a druhým, že jsem byla nezletilá a že až budu ve věku, dosáhnu zrušení toho, co on udělal; takže zničení mého domu mi nemohlo uškodit víc než výměna, neboť až se domohu navrácení, nepochybně dosáhnu i náhrady za toto zničení. Na důkaz toho, jak kardinál v této věci zneužil své moci, poslouží to, že rozkazy, stejně jako smlouva, kterou Monsieur k této výměně podepsal, byly podepsány v Blois několik dní po Puylaurensově smrti. Lze posoudit, s jakou volností mohl pán jednat po násilí spáchaném na osobě jeho oblíbence; a i kdybych nebyla bývala nezletilá, tato jediná okolnost mohla podle práva zneplatnit všechny listiny sepsané v době, kdy tyranie vládla tak zjevně, a to i nad osobami královské krve.

Když jsem přijela do Champigny, šla jsem nejprve do Svaté kaple, jako na místo, kde mě památka mých předků, kteří ji postavili a založili, jako by zavazovala k této povinnosti, abych se tam pomodlila za spásu jejich duší. Kardinál Richelieu chtěl dát zbourat i tuto kapli; a aby k tomu dostal papežovo svolení, uvedl, že je zpustlá a že se v ní nedá sloužit mše. Urban VIII.,⁴⁹ který tehdy vládl a jemuž byla žádost adresována, si vzpomněl, že když byl nunciem ve Francii, sloužil v ní mši a že ji založily příliš slavné osobnosti, které zanechaly dědice rovněž příliš slavné, než aby se byli nepostarali o zachování stavby, jež je pomníkem knížat, jejichž památka jim musela být příliš drahá, než aby ji takto zanedbali. Urban kardinálovu žádost zamítl, nad čímž se kardinál velmi rozzlobil. Myslím, že má zbožnost na tom místě se nelíbila paní z Aiguillonu, která přijela až tam, aby mě přivítala. Ještě víc jí vadilo, že obyvatelé, stále ještě neutěšení z toho, že vyměnili pána, pocítili při pohledu na mě znovu ožívat něhu, kterou jim do srdcí vtiskla památka dobrodiní a laskavosti pana z Montpensier,⁵⁰ a slzami i všemi možnými projevy náklonnosti dávali najevo bolest nad svou ztrátou.

Ten večer jsem přijela do Richelieu. Ve všech oknech města i zámku byly papírové lucerny všech barev, jejichž světla dělala ten nejpříjemnější dojem na světě. Projela jsem velmi krásnou ulicí, jejíž domy jsou všechny velmi dobře postavené a jeden jako druhý, a to teprve nedávno; čemuž se netřeba divit. Páni z Richelieu, ač šlechtici dobrého rodu, nikdy žádné město nestavěli; spokojovali se se svou vesnicí a s prostředním domem. Dnes je to nejkrásnější a nejnádhernější zámek, jaký lze spatřit: nádvoří je neobyčejně veliké a proti vchodu je vidět velkou hlavní budovu, uprostřed níž je kupole; na obou koncích dva pavilony, z nichž vybíhají dvě další křídla, táhnoucí se podél nádvoří vpravo a vlevo a končící u dvou dalších pavilonů, které jsou spolu spojeny terasou nad branou, kudy se vchází: to vše tím nejvelkolepějším způsobem, jaký si lze představit; a co dodává nádvoří tohoto domu velikou krásu, jsou bronzové sochy a nejrůznější ozdobné kusy, ty nejvzácnější a nejbohatší v Evropě, které stojí kolem dokola ve výklencích, zřízených k tomu ve zdech.

Všechno, čím lze dům ozdobit, je k vidění v Richelieu:⁵¹ tomu nebude těžké uvěřit, představí-li si člověk, že je to dílo nejctižádostivějšího a nejslávychtivějšího muže na světě, navíc prvního státního ministra, který dlouho držel absolutní moc nad záležitostmi státu. Nahoře na schodišti je balkon obrácený do nádvoří, na němž stojí dva otroci v podobě bronzových soch, odvezení z Écouen, který patřil panu z Montmorency; mají se za dva nejvzácnější kusy toho druhu, jaké se v našem století viděly.⁵² Schodiště je rovněž velmi krásné; jinak je nepochopitelné, že komnaty svou velikostí tak málo odpovídají kráse vnějšku. Dozvěděla jsem se, že to pochází odtud, že kardinál chtěl, aby se zachovala komnata, v níž se narodil. Přizpůsobit dům šlechtice velkému záměru nejmocnějšího oblíbence, jaký kdy ve Francii byl, to uznáte, musel být pro architekta oříšek: a také nedokázal udělat nic jiného než velmi malé příbytky, jimž však zato, ať jde o zlacení či o malby, nechybí nic k okrášlení vnitřku. Kardinál tam dal pracovat nejslavnějším malířům, jací tehdy byli v Římě a v celé Itálii.⁵³ Nábytek je tam krásný a bohatý nade všechno, co se dá říci. Nic se nevyrovná nesmírné hojnosti všech krásných věcí, které jsou v tomto domě. Mezi vším, čeho moderní vynalézavost použila k jeho okrášlení, je na krbu jednoho sálu vidět erb kardinála Richelieua, tak jak tam byl umístěn za života jeho otce a jak ho kardinál chtěl ponechat, protože je na něm řetěz řádu Ducha svatého, aby tím dokázal těm, kdo mají ve zvyku pomlouvat původ oblíbenců, že se narodil jako šlechtic z dobrého rodu. V tomto bodě nikoho neoklamal. Slyšela jsem od starých služebníků svého děda, že si pana z Richelieu vážil jako urozeného muže: a tehdy princové královské krve nežili tak důvěrně, jak žijí dnes; proto se dalo o postavení lidí soudit podle toho, jak s nimi jednali.

Vraťme se k mému předmětu. Paní z Aiguillonu mě přijala a hostila velmi dobře; paní du Vigean⁵⁴ a slečna z Rambouillet⁵⁵ jí pomáhaly konat čest domu. Pan du Vigean,⁵⁶ kterého jsem zastihla v Blois, kam jako Monsieurův penzista přijel vykonat své dvorské povinnosti, mě doprovodil, aby je přijel vykonat i do Richelieu: nevyšlo mu to; s úžasem jsem viděla, že jeho manželku jeho přítomnost uvádí do rozpaků a že to kazí radost z mé návštěvy. Paní z Aiguillonu se mě zeptala, proč jsem ho přivezla; odpověděla jsem jí, že mě nežádal o svolení, aby mohl přijet; že doprovázel Goulase, sekretáře Monsieurových rozkazů, který jel za mnou ve svém kočáře s jedním šlechticem Jeho královské Výsosti jménem Chabot,⁵⁷ který je nyní panem z Rohanu a který byl tehdy na tom se svými záležitostmi tak špatně, že byl velmi šťastný, že má své denní jídlo u Goulasova stolu. Všechny ty okolky, které se kolem pana du Vigean dělaly, nás velmi pobavily, když jsme byly samy, Beaumont, Saint-Louis a já, a dokonce i paní ze Saint-Georges, jíž její věk nebránil, aby byla ve velmi dobré náladě.

Když jsme strávily dva dny v Richelieu, jehož procházky nejsou tak krásné jako budovy, protože příroda odepřela tomuto místu tolik půvabu, kolik mu ho dalo umění, vydaly jsme se do Fontevraud, kam mě paní z Aiguillonu chtěla doprovodit; aspoň to tak předstírala, jak jsme pak usoudily. Projely jsme Chavigny; dostaly jsme tam svačinu; seděly jsme u stolu, ona změnila barvu; paní du Vigean jí nahmatala tep a řekla jí tato slova: „Má drahá, je vám zle; máte horečku.“ A půl hodiny spolu rozmlouvaly úlisnými řečmi, které nám daly cestou až do Fontevraud stejně důvodů k smíchu, jako předchozích dnů příjezd pana du Vigean. Bylo snadné poznat, že tato předstíraná nemoc je jen záminkou k návratu; velmi jsem ji k tomu nutila a ona se se mnou v Chavigny rozloučila. Pokud byla šťastná, že se nás zbavila, já se cítila velmi ulehčena, že jsem se zbavila její společnosti a společnosti paní du Vigean; jejich způsoby mě nesmírně nudily. Rozpaky paní z Aiguillonu pocházely hlavně z toho, že byla neteří oblíbence a ze všech jeho příbuzných u něho nejváženější; tak si zvykla na úctu všech, že jí bylo zatěžko ocitnout se s osobou, které úctu dlužila, a v duši trpěla, že se neodváží dávat zákony tam, kde jsem byla já.

Celá ta komedie nám dopomohla k veselé cestě do Fontevraud, kde mě zahrnula laskáním abatyše,⁵⁸ která byla přirozenou dcerou zesnulého krále, mého děda, a zesnulé paní maršálky z L’Hôpitalu, tehdy paní des Essarts. Příbuzenství způsobilo, že všechny řeholnice se domnívaly, že jsou povinny prokazovat mi víc péče a horlivěji se kolem mě točit než kolem jiné osoby mého postavení; dokonce se domnívaly, že mi činí velikou čest, když mi říkají neteř Madame (tak oslovují abatyši); a přitom jsem byla všemi jejich přízněmi unavená a byla bych z nich onemocněla, kdyby mě prostota většiny těch dobrých sester často dobře nepobavila. Nejprve bylo třeba vyslechnout Te Deum a vydržet různé obřady, které trvaly velmi dlouho a během nichž jsem neměla jiné zaměstnání než přát si potkat jednu bláznivou ženu, o níž jsem slyšela mluvit; čehož se mi brzy dostalo díky dost zábavné příhodě.

Přijela jsem pozdě, takže obřady byly tak dlouhé, že se mezitím setmělo. Když jsem vstoupila do kostela, Beaumont a Saint-Louis místo aby šly za mnou, šly se projít po nádvořích kláštera, kde uslyšely strašlivý křik. Beaumont dostala strach a chtěla utéct, Saint-Louis ji uklidnila a řekla jí, že je třeba podívat se, co to je. Vydaly se k místu, odkud ten hluk slyšely; našly bláznivou ženu zavřenou v kobce, kde bylo okénko, jímž jí bylo vidět jen hlavu. Ta ubohá bytost byla úplně nahá, a když se nějakou dobu bavily jejími výstřednostmi, přišly mi to oznámit, aby mě pobavily; nechala jsem rozhovoru s paní abatyší, rozběhla jsem se k té kobce a odešla jsem od ní teprve k večeři. Dostala jsem špatné jídlo; a ze strachu, abych se nazítří nedočkala téhož zacházení, poprosila jsem tetu, aby dovolila mým služebníkům připravovat mi jídlo venku; poslala pro ně, aby jich sama použila, takže ten den i v následujících dnech se obědvalo lépe.

Paní z Fontevraud mi ten den poskytla podívanou na druhou bláznivou ženu. Protože na další den už žádná nezbyla, zmocnila se mě nuda; odjela jsem navzdory naléhání své tety. Všichni muži z mé družiny vstoupili během dvou dnů, které jsem tam byla, do opatství, díky výsadě, kterou mají všechny princezny královské krve, že mohou do opatství královského založení uvést, koho se jim zlíbí. Toto opatství má velmi neobyčejnou hodnost: abatyše je hlavou řádu s toutéž mocí a pravomocí nad mužskými kláštery fontevraudského řádu jako nad ženskými a neuznává nad sebou žádnou církevní moc kromě papeže. Velikost kláštera dobře odpovídá tak proslulému opatství. Jsou to tři kláštery v jedné klauzuře, z nichž každý má kostel, v němž se slouží zvlášť, jako by to byly tři oddělené a od sebe vzdálené domy. Ve Francii je mnoho měst, jejichž hradby nejsou tak rozlehlé jako ohrada tohoto opatství, a v nichž není vidět tolik budov, kolik jich je tam; také se uvádí, že je téměř vždy držely princezny, většinou královské krve nebo levobočky královského domu.

Z Fontevraud jsem jela do Saumuru na mši k Notre-Dame des Ardilliers, místu velmi proslulému množstvím zázraků, které se tam staly a ještě často dějí. Tam jsem poobědvala a potom jsem pokračovala v cestě až do Bourgueil, opatství, které tehdy patřilo panu arcibiskupovi remešskému z rodu Valençay.⁵⁹ Obydlí je tam dost pěkné: nejpříjemnější na něm je, že je to místo s nejkrásnější polohou na světě, jakou lze najít. Tak se mi líbilo, že jsem tam zůstala pět nebo šest dní, během nichž mě navštívil pan z Vendôme se svými syny; přivezli s sebou spoustu honicích psů, aby mi dopřáli potěšení z lovu, a ve svém úmyslu nemohli uspět lépe. Když jsem několikrát viděla jelena probíhat bourgueilskými lesy, viděla jsem ho ještě dlouho, jak se brání psům v rybníce a jak uniká. To vzalo naději, že ho ještě uvidíme; mysleli jsme, že hon je daleko; vrátila jsem se do Bourgueil, a sotva jsem vystoupila po schodišti, vběhl jelen se psy na nádvoří, kde hon před mýma očima skončil, a dokonce jsem docela pohodlně mohla přihlížet tomu, jak se psům předhazuje jejich díl, což se stalo hned na místě.

Potom jsem se vrátila do Tours v době, kdy jsem myslela, že se tam má Monsieur vrátit; nezastihla jsem ho tam, a když jsem na něho čekala celé dva dny, dozvěděla jsem se, že pojede rovnou do Blois, a jela jsem tam. Projížděla jsem přes Chenonceau, starý dům té nejneobyčejnější podoby, jakou lze vidět. Je to velký a mohutný blok stavby na břehu řeky Cher, k němuž přiléhá velké dvoupatrové křídlo postavené na kamenném mostě, který vede přes řeku. Celé toto křídlo tvoří jen dvě galerie, které mají díky tomu velmi příjemný výhled. Tomuto domu chybí jen pán, který by byl ochoten vynaložit na malby a zlacení, jaké by si ty dvě místnosti zasloužily; komnaty v domě, ač podle starobylého návrhu, jsou přesto dost krásné. Zahradám nechybí nic než to, co se tam nechce udělat; voda, lesy a všechna přirozená dispozice, jakou si lze přát, se tam nacházejí tím nejšťastnějším způsobem. To místo patří panu z Vendôme a přešlo na něho z lotrinského domu po královně Louise,⁶⁰ sestře pana z Mercœuru,⁶¹ která tam po smrti Jindřicha III. stále sídlila; dosud je tam vidět její komnatu a kabinet, které dala vymalovat načerno a posít slzami, kostmi mrtvých a hroby a množstvím truchlivých hesel. Zařízení je stejné; jedinou ozdobou v těchto pokojích je malý portrét Jindřicha III. nad krbem v kabinetu.

Odtud jsem jela do Blois, kde jsme, když se Monsieur vrátil z Paříže, měli herce a jiné zábavy, jaké jsme měli v Tours. Strávili jsme tam svátek Všech svatých, a potom jel Monsieur oslavit svátek svatého Huberta do Amboise, kam mě vzal s sebou. Bydlela jsem za městem v domě zvaném Le Clos, který patřil jakémusi panu z Amboise,⁶² který byl polním maršálem a guvernérem Trinu⁶³ pro krále. Dámy z Tours se přijely na tu slavnost podívat; hon nebyl tak zábavný jako ten v Bourgueil. Když slavnost skončila, jel Monsieur přenocovat do Chenonceau, kam jsem ho následovala a kde nám pan z Beaufortu vystrojil večeři o osmi chodech po dvanácti mísách⁶⁴ a tak dobře obslouženou, že i kdyby to bylo v Paříži, nebylo by možné udělat nic lepšího ani nádhernějšího. Nazítří jsme se vrátili do Blois, kde jsem dlouho nepobyla kvůli ročnímu období, které začínalo být cítit zimou; a když jsem se loučila s Jeho královskou Výsostí, neobešlo se to bez prolévání mnoha slz a bez velkého zármutku, který Monsieur pociťoval i ze své strany.

Zapomněla jsem poznamenat, že když jsem byla v Tours, jedna z mých komorných dostala neštovice; to mě přimělo přestěhovat se do arcibiskupského paláce, kde byl Monsieur, kterého jsem tak vídala častěji, než když jsem byla v La Bourdaisière, ačkoli se tam obtěžoval přicházet každý den. Pohodlí, že jsme byli v jednom domě, dávalo víc příležitostí k setkání, a hlavně večer, třebaže jsem se ukládala už v sedm hodin, jak to bývá u všech desetiletých dětí. Monsieur se nikdy nevrátil ze svých návštěv, aby nezašel do mého pokoje; dával mě budit a dobře tušil, že budu mít větší radost z toho, že ho uvidím, než ze spánku; a když zavolal paní ze Saint-Georges, Beaumont a Saint-Louis, vyprávěl nám o všech svých minulých dobrodružstvích, a to velmi příjemně, jako člověk, který má na světě nejvíc půvabu a přirozené lehkosti v dobrém vyjadřování. Co nejčastěji jsem ho přiváděla k hovoru o mé nevlastní matce, k níž jsem cítila velkou náklonnost: dokonce jsme si spolu psaly, a mohu po pravdě říci, že když jsem o ní při několika příležitostech s Jeho královskou Výsostí mluvila, nikdo jí u něho neposloužil užitečněji než já. Jednoho dne jsme ho přiměly vyprávět, jak se do ní zamiloval a Puylaurens do paní z Phalsbourgu.⁶⁵ Beaumont, která mluví otevřeně a svobodně, mu řekla: „Přiznejte, že vás oženila láska vašeho oblíbence, a ne vaše vlastní.“ Neodpověděl na to nic jiného, než že mi potom několikrát řekl, že od smrti mé matky mu nikdy nebyl po chuti žádný z návrhů sňatku, které mu byly činěny, kromě návrhu paní princezny Markéty Lotrinské. Pak se ocitl v Lotrinsku: krása této princezny, které tehdy bylo teprve čtrnáct let, tak zapůsobila na jeho náklonnost, že se rozhodl si ji vzít a promluvit o tom s panem z Vaudémontu,⁶⁶ jejím otcem, který hned svolil a jen ho upozornil, že je třeba tento úmysl utajit před panem vévodou lotrinským, jejím bratrem, protože by s tím nesouhlasil; takže aniž by věc vyzradili, v dohodě s princeznou Markétou se s ní šel oženit do kláštera řeholníků řádu svatého Benedikta, který dala v Nancy postavit paní z Remiremontu,⁶⁷ sestra pana z Vaudémontu. Bylo to provedeno v sedm hodin večer; kromě nich dvou tam byli jen pan z Vaudémontu, paní z Remiremontu, pan z Moretu,⁶⁸ nevlastní bratr Jeho královské Výsosti, Puylaurens, vychovatelka princezny Markéty, která se jmenovala, nemýlím-li se, paní z La Neuvillette, a otec benediktin, který je oddal. Pan vévoda lotrinský,⁶⁹ jakmile se to dozvěděl, byl zoufalý; což je dost s podivem vzhledem k významu takové partie. Dozvěděla jsem se později od něho samého, že ho k odporu vedlo to, že byl tehdy zamilován do královny a byl s ní ve velkém srozumění; slíbil jí, že tomuto sňatku zabrání, protože se protivil jejímu záměru provdat se za Monsieura. Ona tuto myšlenku zakládala na tom, že neměla děti; a když viděla, že králova zdraví je téměř stále podlomené, myslela si, že brzy bude moci se znovu vdát a že přátelství mezi ní a Monsieurem jí dává naději, že si ji vezme. Přesto jsem slyšela Jeho královskou Výsost říkat, že i kdyby jeho bratr zemřel, když byl vdovcem, nebyl by si ji vzal, ledaže by se to stalo v určité době, totiž nanejvýš během dvou nebo tří měsíců, kdy do ní byl zamilován.

Vracím se ke své cestě, od níž jsem odbočila, abych pověděla to, co bylo jistě méně nudné než líčení noclehů na velké silnici z Orléansu do Paříže. Nebudu mluvit o tom, co jsem dělala v La Motte v Sologni, která patří panu arcibiskupovi bourgeskému z rodu Ventadourů,⁷⁰ který tehdy byl jejím opatem. Pozval mě do svého domu v La Motte a tak mě ujišťoval, že tam budu dobře pohoštěna, že mi řekl, že tam nebudu muset posílat své služebníky. Na jeho slovo jsem poslala rovnou do Orléansu ty, které mi dal Monsieur. Už jsem řekla, že jsem na celé cestě neměla jiné než gardisty a jednoho exempta, kteří mě neopouštěli, stejně jako ostatní. Tento příbytek musel překvapit neméně než špatné jídlo: ten údajný zámek, jehož příkopy byly sotva vyměřené, se skládal jen z malého pavilonu, v němž byl jen sál a vedle něho pokoj, kde spala celá má společnost i mé ženy. Myslím, že nás bylo přes dvacet, kdo strávili noc v těch dvou místnostech, a že jich nebylo o moc méně v jednom pokoji, kam umístili mé lidi. Když jsem panu abbému poděkovala za dobročinnost, kterou prokázal služebníkům a gardistům Jeho královské Výsosti, když je tohoto noclehu ušetřil, zeptala jsem se ho, kde jsou ty komnaty, o nichž mi mluvil; aniž mi odpověděl, poslal pro plán namalovaný na plátně, na němž mi ukázal velmi krásné vyobrazení domu; avšak na malbě jsem nenašla tolik pohodlí, kolik jsem ve skutečnosti zakusila nepohodlí. Provázela je tak špatná večeře, že jsme se nenasytili o moc víc, než kdyby nám ji byl také dal jen namalovanou. Jestliže toto pohoštění nezatížilo žaludek, zato dobře rozveselilo mysl, a upřímnost pana abbého stála za víc než všechno ostatní.

Odtud jsem jela po velké silnici až do Paříže, kde jsem si několik dní odpočinula. Hned potom jsem nezapomněla jet do Saint-Germain pozdravit Jejich Veličenstva, která mě velmi laskavě přijala a každé s radostí přijalo hodinky z Blois, které jsem jim darovala: králove byly velmi malé, smaltované namodro; královniny byly také smaltované a byly na nich figury podle tehdejšího zvyku.

Zimu jsem strávila v Paříži stejně jako ty předchozí. Chodila jsem na společnosti, které paní hraběnka ze Soissons⁷¹ pořádala dvakrát týdně v paláci Brissac: jejich obvyklou zábavou byla divadelní představení; velmi jsem ráda tančila: kvůli mně se tam často tančilo, a ta, která se toho nejvíc účastnila, byla slečna z Longueville. Měly jsme spolu ve zvyku posmívat se celému světu, ačkoli by bylo velmi snadné nám to oplatit; byly jsme oblečeny tak směšně, jak jen bylo možné, nebylo na světě šklebu, který bychom nedělaly, ačkoli jí i mně naše vychovatelky činily všechny myslitelné výtky. Jediným prostředkem, jak nám v tom zabránit, bylo zakázat nám se vídat: bylo známo, že tato újma bude pro nás tvrdá, kvůli velkému přátelství, které jsme k sobě chovaly. Paní Princezna⁷² a paní z Longueville,⁷³ tehdy slečna z Bourbonu, které byly v Paříži, na naše plesy nechodily; z čehož jsem měla nesmírnou radost, protože jsem tehdy k jedné i druhé chovala ten největší odpor.

Ke konci zimy (prosinec 1637) královna otěhotněla; přála si, abych přijela bydlet do Saint-Germain. Během jejího těhotenství, z něhož se dělalo velké tajemství, kardinál Richelieu, který neměl rád Monsieura, nebyl rád, aby u Jejich Veličenstev byl někdo, kdo k němu patří; a ačkoli mě spolu s královnou držel na křtu, ačkoli mi pokaždé, když mě viděl, říkal, že ho toto duchovní příbuzenství zavazuje pečovat o mě a že mě provdá (řeč, jakou mi vedl, jak se to dělá u dětí, kterým se ustavičně opakuje totéž), ačkoli dával najevo, že ke mně chová velkou náklonnost, bylo přesto velmi obtížné rozptýlit všechny pochybnosti, které mu jeho nedůvěra vnukala. Když k mé cestě svolil, jela jsem do Saint-Germain s nekonečnou radostí. Byla jsem tak nevinná, že jsem měla radost i z toho, že vidím královnu v tomto stavu, a vůbec jsem nepomyslela na újmu, kterou to působilo Monsieurovi, jenž choval k ní i ke králi tak srdečné přátelství, že se z toho přesto radoval a dával to najevo. Moje ustavičná přítomnost u královny mi od ní vynášela mnoho projevů laskavosti, a ona mi stále říkala: „Budete mou snachou;“ ale ze všeho, co se mi říkalo, jsem poslouchala jen to, co odpovídalo mému věku.