Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola II (1637–1643)

Dvůr byl tehdy velmi příjemný: velmi k tomu přispívala králova láska k paní z Hautefortu,¹ kterou se snažil každý den bavit. Hon byl jednou z největších králových zálib; jezdily jsme na něj s ním často: se mnou jezdily paní z Beaufortu,² Chemerault³ a Saint-Louis, královniny dvorní slečny, d’Escars,⁴ sestra paní z Hautefortu, a Beaumont. Byly jsme všechny barevně oblečeny, na krásných jízdních klisnách v bohatých čabrakách, a abychom se chránily před sluncem, měla každá klobouk ozdobený množstvím per. Hon se vždy pořádal směrem k nějakým krásným sídlům, kde nás čekaly velké svačiny, a na zpáteční cestě usedal král do mého kočáru mezi paní z Hautefortu a mne. Když měl dobrou náladu, bavil nás velmi příjemně o všech věcech. V té době trpěl, aby se mu o kardinálu Richelieuovi mluvilo dost volně; a důkazem, že mu to nebylo nemilé, je, že o něm sám mluvil stejně.

Hned jak jsme se vrátili, šlo se ke královně; s potěšením jsem jí posluhovala při večeři a její dvorní slečny nosily mísy. Třikrát týdně byla pravidelně zábava s hudbou, kterou přicházela provozovat hudba králova pokoje, a většina árií, které se tam zpívaly, byla jeho skladbou; dokonce k nim psal i slova a jejich námětem nebyla nikdy jiná než paní z Hautefortu. Král byl tak galantní nálady, že při svačinách, které nám dával na venkově, nezasedal ke stolu a obsluhoval nás skoro všechny, ačkoli jeho zdvořilost měla jen jediný cíl. Jedl až po nás a zdálo se, že paní z Hautefortu neprokazuje víc ochoty než ostatním, tak se bál, aby si některá jeho galantnosti nevšimla. Jestliže mezi nimi došlo k nějaké roztržce, všechny zábavy se odložily; a přišel-li král v té době ke královně, s nikým nemluvil a nikdo se také neodvažoval mluvit s ním; sedl si do kouta, kde nejčastěji zíval a usínal. Byla to melancholie, která mrazila všechny, a za té mrzutosti trávil většinu dne tím, že sepisoval, co řekl paní z Hautefortu a co ona mu odpověděla: je to tak pravdivé, že se po jeho smrti našly v jeho skříňce obsáhlé protokoly o všech sporech, které měl se svými milenkami, k jejichž chvále, stejně jako ke chvále jeho, lze říci, že nikdy nemiloval jiné než velmi ctnostné.

Ke konci královnina těhotenství přijely do Saint-Germain paní Princezna a paní z Vendôme⁵ a přivezly s sebou své dcery. Byla to pro mě nová společnost; chodily se se mnou procházet a král z toho byl velmi rozpačitý; ztrácel jistotu, když viděl někoho, na koho nebyl zvyklý, jako prostý šlechtic, který by přijel z venkova ke dvoru. Je to dost špatná vlastnost pro velkého krále, a zvláště ve Francii, kde se má často ukazovat svým poddaným, jejichž náklonnost se získává spíše vlídným přijetím a důvěrností než přísnou vážností, z níž ti z rakouského domu nikdy nevycházejí. Ke dvoru přijel také Monsieur a krátce nato královna porodila syna.⁶ Narození pana dauphina mi dalo nové zaměstnání: chodila jsem se na něj dívat každý den a říkala jsem mu můj mužíček; krále to bavilo a všechno, co jsem dělala, mu bylo vhod. Kardinál Richelieu, který nechtěl, abych si na to zvykala ani aby si zvykali na mě, mi dal nařídit, abych se vrátila do Paříže. Královna a paní z Hautefortu udělaly, co mohly, abych zůstala; nedosáhly toho, čehož jsem velmi litovala. Když jsem se loučila s králem a královnou, byl to samý pláč a křik; Jejich Veličenstva mi projevila mnoho přátelských citů, a zvláště královna, která mi při té příležitosti dala poznat zvláštní něhu.

Po tomto zármutku mě čekal ještě jiný. Nechali mě jet přes Rueil, abych navštívila kardinála, který tam obvykle sídlil, když byl král v Saint-Germain. Tolik mu leželo na srdci, že jsem dauphinovi říkala můj mužíček, že mi za to udělil velké pokárání: říkal, že jsem příliš velká na to, abych užívala takových výrazů, a že se mi nesluší takto mluvit. Řekl mi tak vážně všechno, co by se dalo říct rozumné osobě, že jsem se, aniž bych mu cokoli odpověděla, dala do pláče; aby mě utišil, pohostil mě svačinou. Přesto jsem odjížděla velmi rozhněvaná na všechno, co mi řekl.

Když jsem byla v Paříži, jezdila jsem ke dvoru už jen jednou za dva měsíce; a když se to stalo, obědvala jsem s královnou a vracela se přespat do Paříže. Paní z Hautefortu mě tam občas přijížděla navštívit, protože byla docela mou přítelkyní a dobře věděla, že tím nedělá nic, co by se mohlo znelíbit králi nebo královně. Kardinál, který viděl, že je zcela oddána své paní, ji neměl rád a jen nerad snášel přátelství, které k ní král choval; královna na ni nežárlila vůbec a nežárlila ostatně nikdy na nikoho. Královy přízně si dost nevážila, protože to byl člověk na světě nejvíce náchylný k rozmarům tak málo důstojným osoby jeho věku, že se jim nemohla nevysmívat; a kromě toho jí paní z Hautefortu prokazovala služby, které by ji mohly zavázat k tomu, aby přimhouřila oči. Ostatně byla zadobře s Monsieurem a s panem hrabětem ze Soissons a pomáhala tím udržovat dobrou shodu, která panovala mezi královnou a Monsieurem. Když se královna dozvěděla o řeči, kterou ke mně kardinál vedl, dala najevo, že ji to mrzí, a laskavě mi řekla: „Je pravda, že můj syn je příliš malý; vezmeš si mého bratra.“ Měla na mysli kardinála-infanta,⁷ který byl tehdy ve Flandrech generálním kapitánem té země a velel tam vojskům španělského krále;⁸ a já, které na vdávání nezáleželo, jsem tyto plány poslouchala méně, než jsem myslela na tanec a na zábavy té zimy.

Chodila jsem dál na shromáždění a představení, která pořádala paní hraběnka ze Soissons: už ne v paláci Brissac, nýbrž v paláci Créqui.⁹ Paní Princezna podle jejího příkladu pořádala jiná v paláci Ventadour.¹⁰ V Paříži probíhalo ustavičné soupeření mezi těmito dvěma shromážděními o to, které přiláká víc lidí, totiž víc mužů; počet žen byl totiž vždy pevně dán. Neměly jsme větší zábavy, než když přišel někdo z těch od paláce Ventadour, jako páni z Beaufortu, Coligny¹¹ a Saint-Mesgrin,¹² které jmenuji jako přední kavalíry toho shromáždění a nejgalantnější z těch, kdo pořádali představení a dávali hrát houslistům. Když přišli do paláce Créqui, smluvily jsme se mezi sebou, že je k tanci nevyzveme. Jestliže je některá náhodou nebo z tajného srozumění vzala, byl to velký žal pro celou naši kliku; a slečna z Longueville a já jsme pak nepřestávaly bručet. Vskutku, jestliže jsme mezi sebou uváděly do rozpaků ty od paláce Ventadour, byly jsme s nimi také my velmi v rozpacích. Pokud jde o mne, kterou paní Princezna někdy zvala na své plesy, nechodila jsem tam s potěšením; když jsem tam byla, nevěděla jsem, co jim říct, a také se mnou nikdo skoro nemluvil; viděla jsem na všech stranách jen ustavičné šuškání mezi nimi a jednali se mnou tak jako s holčičkou, že ačkoli jsem jí opravdu byla, vracela jsem se odtamtud se smrtelnou zlostí v srdci. To byla hlavní příčina, z níž se zrodila nevole, kterou bylo později vidět mezi panem Princem¹³ a mnou a kterou jsem chovala k celému jeho domu. Byla-li nějaká velká shromáždění, kde byly obě naše družiny pomíchány, byly to nepředstavitelné pletichy, abychom si navzájem zabránily tančit; to byly naše státní záležitosti a naše zaměstnání. Díky Bohu čas naši nenávist rozptýlil a důvod, na němž spočívala, si nezasloužil, aby trvala tak dlouho, jak trvala.

Zatímco jsme se věnovaly jen tomu, jak strávit čas, vedly se u dvora pletichy závažnější než ty, které nás rozdělovaly na plesech. Pan kardinál Richelieu umístil ke králi pana z Cinq-Mars,¹⁴ kterého si král učinil svým oblíbencem na místě pana ze Saint-Simon,¹⁵ prvního podkoního, jehož vypověděli do jeho gubernie Blaye. Sotva se pan z Cinq-Mars usadil, učinil si ho kardinál svým důvěrníkem a posloužil si jím k tomu, aby od dvora vyhnal paní z Hautefortu a Chemerault, což mi způsobilo velký zármutek, který se ještě zvětšil tím, že jsem se je neodvažovala navštívit. Podrobnosti této nemilosti zná tolik lidí, že o nich nechci nic říkat.

Nebyl to však jediný zájem, který jsem měla na dvorských záležitostech: velice jsem se účastnila věcí pana hraběte ze Soissons, které se tam den ode dne zhoršovaly. Král se vypravil do Champagne, aby proti němu vedl válku; a během té cesty mě paní z Montbazonu,¹⁶ která hraběte velmi milovala a byla jím velmi milována, pravidelně každý den navštěvovala, mluvila mi o něm s velkou náklonností, říkala mi, že bude nesmírně šťastná, až si ho vezmu, že se pak v paláci Soissons nikdo nebude nudit, že se bude myslet jen na to, aby se mi tam pořádaly plesy a představení, že se bude jezdit na procházky, že ke mně bude mít úctu a něhu, jaké nemají obdoby. Obratně vyzdvihovala všechno, co mohlo ten stav učinit šťastným, a všechno, co mě k němu mohlo podle mého věku naklonit. Poslouchala jsem ji s potěšením a k osobě pana hraběte jsem neměla žádný odpor. Přesto jsem, aniž bych věděla proč, neměla žádnou chuť se vdávat. Nešťastný osud, který měl ve svých podnicích, dobře ukazuje, že jsme nebyli zrozeni jeden pro druhého; přesto jsem jeho smrt¹⁷ upřímně oplakala; a když jsem jela navštívit paní jeho matku do Bagnolet, pan¹⁸ a slečna z Longueville a celý dům dávali svou bolest najevo jen ustavičným nářkem. Králův hněv proti němu byl tak velký, že nechtěl, aby se jeho památce prokazovala čest, a zakázal, aby se za něho u dvora nosil smutek.

Kromě nepoměru mého věku k jeho byl můj sňatek s ním velmi uskutečnitelný: byl to velmi zdvořilý a vzdělaný muž, nadaný velkými vlastnostmi, a přestože byl z mladší větve svého domu, byl kdysi zasnouben s anglickou královnou. Nelze popřít, že ztráta tak dokonalého prince královské krve, jakým byl on, byla pro stát velkou ztrátou. Krátce před bitvou u Sedanu, v níž padl, poslal k Monsieurovi pana hraběte z Fiesque,¹⁹ aby mu připomněl slib, který mu ve věci mé osoby dal, a že věc je ve stavu, kdy ji lze dovést do konce: velmi pokorně ho prosil, aby svolil, aby mě unesl, což bylo jediným prostředkem, jímž se ten sňatek mohl uskutečnit. Monsieur s tímto východiskem nechtěl souhlasit, takže odpověď, kterou pan hrabě z Fiesque přinesl, pana hraběte citelně ranila.

Zaznamenám tu, co se přihodilo paní hraběnce v den smrti jejího syna v jejím domě v Bagnolet. Přecházela z jednoho pokoje do druhého; z obložení jí k nohám spadly dvě palmy, což ji překvapilo; nepomyslela, že by to mohlo být zlé znamení, a řekla jen, aby je přivázali zpět tam, odkud spadly. Později se tvrdilo, že pád těch dvou palem byl předzvěstí neblahé zprávy, která jí byla oznámena, i toho, jak krátce se měl její syn těšit z vítězství, které vybojoval. Potom už měla myslet jen na vítězství, kterého mohla dosáhnout sama nad sebou, a v ústraní oplakávat ztrátu svého domu ve ztrátě toho prince. Byl-li její žal velký, byl velmi skrytý; krátce nato se zdála zcela utěšená a žila ve světě stejně jako předtím.

Zpráva o této smrti, které u dvora předcházela zpráva o prohrané bitvě, tam byla donesena ve velkém spěchu, a pan z Noyers,²⁰ státní sekretář, který ji přijal první ve dvě hodiny po půlnoci, šel probudit kardinála Richelieua, aby mu ji oznámil. Byla mu tak blahodárná, že ho vytrhla ze sklíčenosti, v níž byl pro porážku králova vojska, a zdál se zcela zotaven; na té ztrátě mu záleželo tolik, kolik mu mohlo dát potěšení z toho, že je zbaven nepřítele takového postavení. Aby jeho stranu definitivně rozprášil, vyjel král, který byl v Péronne, týž den, kdy dorazil kurýr vyslaný maršálem z Châtillonu,²¹ a dlouhými denními pochody jel přímo do Mézières. Den po svém příjezdu tam sám rozmístil ubikace svého vojska k obléhání Donchery, malého místa u Sedanu, které vydrželo jen pět dní. Když bylo dobyto, uzavřel pan z Bouillonu²² svůj smír, čímž skončilo tažení toho roku; potom se dvůr vrátil do Saint-Germain.

Protože tu o tom, co se za mých časů a s mým vědomím přihodilo, mluvím jen podle toho, jak mi to něco zvláštního připomene, nechala jsem uniknout narození pana vévody z Anjou;²³ zapomínala jsem o něm mluvit, protože nemám jiné záznamy, které by mi ten čas mohly připomenout, než věc samu. Narodil se v září roku 1640. Byla jsem tehdy v Bois-le-Vicomte, kam jsem přijela už v červnu, a o tom narození jsem se dozvěděla z hřmění pařížských děl dřív, než mi to kdokoli přišel říct. Nejela jsem proto do Paříže dřív než na zimu, během níž se nestalo nic pozoruhodného kromě sňatku pana vévody z Enghien se slečnou z Brézé, neteří kardinála Richelieua. Tento ministr měl a mohl, jak se zdá, doufat v tuto čest jen za cenu velké pokory a naléhavých proseb u pana Prince;²⁴ naopak tento žádal kardinála jako na kolenou o slečnu z Brézé a učinil, aby ji dostal, co by učinil, kdyby byl chtěl pro svého syna královnu celého světa. A aby tomu ministrovi dokonce dal najevo, že není svazku závislého na něm, jímž by se nechtěl spojit se všemi jeho zájmy, prosil ho, aby zároveň provdal slečnu z Bourbonu za pana markýze z Brézé.²⁵ Pan kardinál odpověděl, že ochotně dává šlechtičny princům, ale ne šlechtice princeznám: prokázal mu tedy jen tu milost, že mu přislíbil slečnu z Brézé pro pana vévodu z Enghien. Byli zasnoubeni v králově pokoji, jak je zvykem u princů královské krve; a toho dne dal princ v Palais-Cardinal velmi krásný balet, na němž byli král, královna a celý dvůr.

Pak byl ples, na němž slečna z Brézé, která byla velmi malá, upadla, když tančila courantu, protože jí, aby jí zvýšili postavu, dali tak vysoké střevíce, že nemohla chodit. Žádný ohled nezabránil celé společnosti smát se, a to ani panu vévodovi z Enghien, který k té věci svoloval jen nerad a jen ze strachu, že by se znelíbil svému otci. Ten ho stále držel v Dijonu,²⁶ nic mu nedával a nedovoloval mu žádnou volnost: mladý princ se trápil, že se nemůže dát poznat, a později se dobře ukázalo, že už tehdy měl vlastnosti, aby to mohl učinit se ctí. Brzy po svatbě tak těžce onemocněl, že se myslelo, že zemře, a všichni to přičítali zármutku, který mu ta záležitost způsobila; a ta mu k němu mohla dát mnoho důvodů, i kdyby se nebralo v úvahu nic jiného než to, co se týkalo osoby jeho ženy: neboť kromě toho, že co do krásy a duševních vlastností neměla nic, co by ji povznášelo nad průměr, byla navíc ještě takové dítě, že si i více než dva roky po svatbě hrála s panenkami; také jí celá rodina jejího muže dost pohrdala a špatně s ní zacházela; toho si všimla, přilnula k tomu, aby mě navštěvovala, a radost a potěšení měla jen u mne. Přiznávám vám, že mi jí bylo líto a že jen tento ohled mě přiměl snášet její návštěvy: pokud jde o mne, neměla jsem z nich žádné potěšení.

Rok po své svatbě, roku 1642, byla poslána do kláštera karmelitek v Saint-Denis, aby se tam za nepřítomnosti svého manžela, který doprovázel krále na cestě do Roussillonu, naučila číst a psát. Usoudilo se, že se tato mladá žena vychová lépe v klášteře než jinde, protože mě viděli vrátit se odtamtud po velmi dlouhé nemoci rozumnější, než jsem bývala; k tomu se přidalo, že kardinál znal tamní představenou z doby, kdy byla dvorní slečnou královny, mé babičky, jako osobu velkých zásluh a ducha.

Král odjel z Paříže na cestu do Roussillonu v únoru roku 1642; královnu a své dvě děti nechal v Saint-Germain-en-Laye, když předtím vydal všechny rozkazy a učinil všechna možná opatření pro jejich bezpečnost. Oba princové byli svěřeni paní z Lansacu²⁷ jako jejich vychovatelce; a na stráž měli jen jednu kompanii pluku francouzských gard, jejímž kapitánem byl starý dobrák Montigny, nejstarší v celém pluku. Obě tyto osoby dostaly každá zvláštní rozkaz: rozkaz paní z Lansacu zněl, aby v případě, že by Monsieur, který zůstával v Paříži jako první po králi, přijel navštívit královnu, řekla důstojníkům kompanie, ať zůstanou u pana dauphina, a aby Monsieura nevpustili, kdyby přišel v doprovodu více než tří osob. Pokud jde o Montignyho, dal mu král polovinu zlatého tolaru, jehož druhou polovinu si ponechal, s výslovným příkazem, aby neopouštěl osobu obou princů, které střežil; a kdyby se stalo, že dostane rozkaz převézt je nebo je vydat do rukou někoho jiného, zakázal mu uposlechnout, i kdyby ho viděl napsaný vlastní rukou Jeho Veličenstva, ledaže by mu ten, kdo by mu ho doručil, zároveň předložil druhou polovinu zlatého tolaru, kterou si ponechal. Díky Bohu se nepodniklo nic, co by mohlo dát věřit, že nějaké hnutí mělo dát podnět k podezřením, která se v té věci chovala. Když to bylo vykonáno, král odjel.

Královna se dozvěděla, co král nařídil paní z Lansacu ohledně Monsieura; vzkázala to paní ze Saint-Georges, která to dala vědět Jeho královské Výsosti, a ten té výstrahy využil a jezdil do Saint-Germain jen s tolika lidmi, s kolika tam mohl být přijat; to si nedal ujít, aby nepromarnil příležitost vidět královnu, s níž měl tehdy mnoho záležitostí, jejichž konec byl tak neblahý, že je lze právem nazvat nešťastnými. Za králova nepřítomnosti královně několikrát hrozili, že jí odejmou děti a pošlou je do Vincennes. Vskutku v tomto úmyslu jí král za své cesty často vzkazoval, aby jela do Fontainebleau; to však nikdy nechtěla udělat.

Pan Princ byl ponechán s plnou mocí velet v Paříži, dokud bude král vzdálen. Starost o veřejné záležitosti mu nezabránila vyřídit jednu domácí: provdal slečnu z Bourbonu za pana z Longueville, což pro ni byl krutý osud.²⁸ Byl starý; ona byla velmi mladá a krásná jako anděl. Tento nepříjemný nepoměr nezabránil tomu, aby do té partie velmi ochotně svolila, čehož jsem si dobře všimla na jejích zásnubách, na které jsem byla pozvána. Druhý den byla v paláci Longueville velká společnost. Ta, která se konala ke svatbě pana vévody z Enghien, jejího bratra, který je nyní panem Princem, nebyla zdaleka tak slavná; byli tam jen příbuzní nevěsty. Kardinál Richelieu nepokládal za nutné ke cti své rodiny vidět tam členy královského domu.

Dva dny po této svatbě se slečna z Brienne²⁹ provdala za markýze z Gamaches: to dalo podnět k další společnosti a plesu, ačkoli nebyla sezóna; ta doba se ostatně k zábavám příliš nehodila, protože dvůr brzy nato držel smutek za smrt královny, mé babičky.³⁰

Na tuto zprávu navázala zpráva o procesu a popravě pana z Cinq-Mars, velkého podkoního Francie, a pana de Thou,³¹ čehož jsem velmi litovala, jak z ohledu na jejich osoby, tak proto, že Monsieur byl nešťastně zapleten do záležitosti, která je zahubila, dokonce do té míry, že se věřilo, že je nejvíce zatížila a byla příčinou jejich smrti jediná výpověď, kterou učinil před panem kancléřem. Tato vzpomínka mi obnovuje příliš mnoho bolesti, než abych o ní mohla říct víc.

Smutek za královnu, mou babičku, mě zavazoval uzavřít se v černé komnatě.³² Dodržovala jsem toto ústraní co nejpřísněji. Nebylo mi zatěžko odříct si návštěvy; přihodilo se mi, co zakoušejí všichni nešťastní: nikdo mě nevyhledal. Mohu ke své chvále říct, že jsem této Monsieurově nemilosti projevila víc citu, než by mi můj věk měl dovolit mít. V té době jsem poznala paní z Fouquerolles,³³ kterou jsem nechala tolik mluvit v životopise, který jsem napsala³⁴ a který o ní poví dost z toho, co bych mohla říct, aniž bych sem o tom něco vkládala.

Když pan z Bouillonu uzavřel po smrti pana hraběte ze Soissons smír, dostal se zase do dobré přízně u dvora; a když se následujícího roku zjistilo, že patří ke klice pana z Cinq-Mars, chtělo se namluvit, že se smířil jen proto, aby tím lépe oklamal kardinála, který mu dal svěřit velení královského vojska v Itálii. Tento úřad nezabránil tomu, aby ho dali zatknout, jakmile se zjistilo, že je zapleten do pletichy pana z Cinq-Mars. Výkon rozkazu, který byl k tomu vydán, byl svěřen panu z Commingese,³⁵ guvernéru Casale, a pánům du Plessis-Praslin a z Castelnau,³⁶ polním maršálům ve vojsku, jemuž velel pan z Bouillonu. Byl zajat v Casale, odtud odvezen jako vězeň na zámek Pierre-Encise v Lyonu a byl velmi šťasten, že si vykoupil život postoupením svého místa a svého svrchovaného knížectví Sedanu. Hned po jeho zadržení poslali velet na jeho místo do Itálie pana z Longueville, který po návratu nenašel svou ženu tak krásnou, jak ji zanechal, protože byla velmi poznamenána neštovicemi, které měla krátce po manželově odjezdu.

Ten rok byl pozoruhodný několika příhodami: kardinál se dlouho netěšil z porážky pana z Cinq-Mars;³⁷ z cesty do Roussillonu se vrátil velmi nemocen a za pobytu dvora v Narbonne byl dokonce několik dní v nebezpečí života. Stav, v němž byl už tehdy, jak se zdálo, mu nedovoloval věnovat se rozbíjení silné kliky, a ještě méně stíhat pomstu tak daleko, kam svou pomstu dovedl. Jeho nemoc se den ode dne zhoršovala a nemohl krále doprovázet na zpáteční cestě. Jeho Veličenstvo ho čekalo ve Fontainebleau, kam dorazil o několik dní později. Oběť, kterou mu právě přinesli hlavami pánů z Cinq-Mars a de Thou, mu, jak se zdálo, nestačila: aby se uspokojil, chtěl, aby účinky jeho hněvu pocítili všichni, kdo byli přáteli těch nešťastníků a kdo v něm budili nedůvěru; a chtěl svůj vliv pozvednout s větším leskem, protože věděl, že se mělo za to, že poklesl. Ve Fontainebleau toho dosáhnout nemohl; a aniž by se vzdal, ačkoli byl prudkostí své nemoci přiveden do krajnosti, přiměl dvůr, aby odjel do Paříže, kam se dal převézt; a tam, ačkoli krále viděl jen při návštěvách, jimiž ho Jeho Veličenstvo ráčilo poctít, dovedl tak dobře využít něžností, předstíraných či skutečných, které od něho dostával, že několik dní před svou smrtí dal vyhnat od dvora Troisvilla,³⁸ kapitána mušketýrů královy gardy, Tilladeta, kapitána u gardového pluku, La Salla a několik dalších, ačkoli se k tomu král jen s neuvěřitelnou nesnází odhodlával, a zvláště co se týče Troisvilla. Má se dokonce za to, že obtíž, kterou v tom kardinál poznal, ho tak zasáhla, kvůli představě, kterou měl o úbytku své přízně, že strach a zlost uspíšily jeho smrt o několik dní.

Ukončil své dny po tomto posledním vítězství 4. prosince 1642 a zemřel v držení tak velké moci a tak krásné pověsti, že se po jeho skonu postupovalo podle jeho rad a že jeho vlastní nepřátelé ctili jeho památku. Král přijel toho dne do Paříže: viděl ho jen na okamžik předtím, než vydechl naposledy, a když vycházel z Palais-Cardinal,³⁹ chtěl, aby jeho brány zůstaly obsazeny jeho gardami. Zpráva, kterou o tom kardinálovi dali před smrtí, ho citelně zarmoutila; bylo by to pro něho mnohem krutější hoře, kdyby byl předvídal lhostejnost, s jakou jeho pán přijal zprávu o jeho smrti.

Jakmile jsem se to dozvěděla, šla jsem za králem prosit ho, aby byl k Monsieurovi poněkud laskav. Myslela jsem, že se chápu velmi příznivé příležitosti, jak ho obměkčit: odmítl mě a druhý den šel do parlamentu dát proti němu zapsat deklaraci,⁴⁰ jejíž předmět je známý, aniž bych ho tu vysvětlovala. Chtěla jsem se mu vrhnout k nohám, až bude vcházet do parlamentu, a prosit ho, aby nezacházel do té krajnosti; dozvěděl se o tom a vzkázal mi, že mi to zakazuje; nic ho nemohlo odvrátit od toho urážlivého úmyslu. Když vydal několik zvláštních rozkazů, odjel do Saint-Germain a svěřil řízení záležitostí kardinálu Mazarinovi⁴¹ podle rady kardinála Richelieua⁴² a za rádce s ním měl pány z Chavigny⁴³ a z Noyers. Tento poslední si své místo dlouho neudržel; oba druzí, kteří za života kardinála Richelieua vždy na jeho přízeň velice žárlili, se ocitli v dokonalé shodě a spikli se k jeho pádu. Pan z Noyers požádal kvůli nepatrnému pokoření, které mu ti páni obratně způsobili, o propuštění a král mu je udělil.⁴⁴ Kardinál Mazarin dal jeho úřad panu Le Tellierovi,⁴⁵ který byl intendantem spravedlnosti ve vojsku v Piemontu, odkud pro něho schválně poslali, aby se stal státním sekretářem.

Nesmírná touha, kterou jsem měla vidět Monsieura opět u dvora, ve mně vzbudila naději, když kardinál Richelieu zemřel, protože Monsieur byl v Blois, kde stále pobýval od té doby, co se vrátil ze Savojska díky podivnému smíru, který za něho uzavřel abbé z La Rivière.⁴⁶ Nebyla jsem jediná, komu ta smrt přinesla radost, neboť kromě nekonečného počtu soukromých osob lze usoudit, že královna a Monsieur ji museli velmi pocítit, když ztratili svého největšího nepřítele. Přesto se tak brzy netěšili ze štěstí, které jim ta ztráta zdánlivě slibovala. Všechna neštěstí, která způsobil kardinál, trvala dál; a nebylo se čemu divit, protože měl tu moc, že přiměl krále přijmout toho, koho chtěl dosadit na své místo. Myslím, že nikdy nebyl na světě nikdo jiný než on, kdo by jakoby závětí naložil s tím, co záviselo jen na pouhé milosti krále: to lze říct, protože kromě dosazení kardinála Mazarina zanechal většině svých dědiců a přátel úřady a gubernie.

Rok předtím, a dost nevhod pro ty nové ministry, nastala ve Francii velmi významná změna, způsobená smrtí kardinála-infanta. Zemřel na třídenní zimnici, která mu nezabránila být celé tažení u vojska a dobýt zpět Aire asi dva měsíce poté, co ho dobyl maršál z La Meilleraye.⁴⁷ Jeho nemoc se proto nezdála příliš nebezpečná; přesto, když se vrátil do Bruselu, zemřel tam během velmi krátké doby: to vedlo k obviňování Španělů, že ho otrávili ze strachu, aby se nestal pánem Flander spojenectvím s Francií. Takový byl opravdu jeho záměr. Královna mi řekla, že po smrti krále našla v jeho skříňce záznamy, v nichž viděla, že můj sňatek s tímto princem byl rozhodnut; víc mi neřekla: to stačilo k úsudku, že kdyby o tom Španělé měli sebemenší tušení, byli by se ho zbavili jakýmkoli způsobem. Když ta ztráta přišla, řekl král královně velmi drsně: „Váš bratr je mrtev.“ Tato zpráva, tak suše oznámená, jí byla dalším hořem v neštěstí tak citelném, jakým pro ni byla smrt bratra, kterého vroucně milovala, a to právem, protože byla od něho milována stejně: ostatně to byl princ zásluh, velmi urostlý, ač malý, tak krásný v obličeji, jak jen lze být, a dokonale zdvořilý a vzdělaný muž.⁴⁸ Pokud jde o mne, když jsem uvažovala o svých zájmech, velmi mě to mrzelo, protože to bylo pro mě nejpříjemnější zaopatření na světě, pro krásu té země, pro její blízkost k této a pro způsob tamního života, který se francouzskému nevzdaluje. Na vlastnosti jeho osoby, ačkoli jsem si ho velmi vážila, jsem myslela nejméně. Kdyby se ty plány byly uskutečnily, ministři, kteří nastoupili po kardinálu Richelieuovi, by měli méně práce. Monsieur se domníval, že s nimi pořídí lépe než se zesnulým: poslal ke dvoru abbého z La Rivière, aby vyjednal jeho smír, a ten ho vyjednal vskutku stejně poctivě jako ten předchozí. Už při té cestě se ke mně začal chovat tím pěkným způsobem, v němž pak pokračoval: provedl mi u krále nějaký kousek ve věci, na kterou si už nevzpomínám.

Monsieurův smír se uskutečnil, vrátil se do Paříže a sesedl u mne. Začala jsem svou řeč stížnostmi na abbého z La Rivière, který se u něho začínal těšit přízni; nepřijal mé stížnosti tak, jak jsem si slibovala; to však neochladilo radost, kterou jsem měla, že ho vidím. Večeřel u mne, kde hrálo čtyřiadvacet houslistů;⁴⁹ byl tam tak veselý, jako by páni z Cinq-Mars a de Thou nebyli zůstali na cestě. Přiznávám, že jsem ho nemohla vidět, aniž bych myslela na ně, a že jsem ve své radosti cítila, že mě ta jeho rmoutí. Druhý den jel do Saint-Germain, kde ho král velmi dobře přijal. Pokud jde o královnu, o tom nelze pochybovat, protože poslední záležitost, pro niž byl Monsieur vzdálen, byla jejich společná. U Jejich Veličenstev se dlouho nezdržel; jezdil tam čas od času a tu zimu strávil v Paříži.

Nikdy nebylo tolik plesů jako toho roku 1643. Sňatek pana z Montglatu se slečnou z Cheverny⁵⁰ jich přinesl mnoho; byla jsem na všech. Z toho sňatku jsem byla tím radši, že tato mladá osoba, která byla příjemnou společnicí, pak byla stále u mne, protože se přistěhovala k paní ze Saint-Georges, své tchyni. Z této dobré společnosti jsem se netěšila dlouho, pro smrt paní ze Saint-Georges; byla nemocná celou zimu; krátce po synově svatbě musela ulehnout a její nemoc se zhoršovala; 13. února upadla do blouznění, při němž ztratila vědomí. Ráno, když jsem se probudila, jsem se dozvěděla, v jakém je stavu; vstala jsem ve velkém spěchu, abych jí šla nějakými úsluhami projevit vděčnost za ty, jimž se tak důstojně věnovala u mne od chvíle, kdy jsem přišla na svět. Přišla jsem, když se užívaly všechny možné prostředky, aby se probrala; po velké námaze se to podařilo, a hned jí přinesli svátost oltářní na cestu a poslední pomazání, které přijala se všemi známkami opravdu křesťanské duše. Na všechny modlitby odpovídala s obdivuhodnou zbožností: což nepřekvapilo ty, kdo věděli, jak zbožně žila.

Když to bylo vykonáno, zavolala své děti, aby jim dala požehnání, a požádala mě o svolení, aby mi je dala také; řekla mi, že čest, kterou měla být u mne od mého narození, způsobuje, že se odvažuje si tu svobodu dovolit. Cítila jsem k ní něhu, která odpovídala té, jež se jevila ve vší péči, kterou věnovala mé výchově: poklekla jsem u jejího lůžka s očima zalitýma slzami; přijala jsem smutné rozloučení, které mi dala; objala jsem ji. Byla jsem tak dojata její ztrátou a nekonečným množstvím dobrých věcí, které mi řekla, že jsem ji nechtěla opustit, dokud nezemře. Požádala, aby mě odvedli, a své děti také; naše slzy a nářek ji příliš dojímaly, a dávala najevo, že já sama jsem celým předmětem lítosti, které byla schopna cítit. Odešla jsem do svého pokoje, a sotva jsem do něho vstoupila, začala umírat a o čtvrt hodiny později zemřela.⁵¹

Skoro v té době přišel Monsieur, zastihl mě velmi zarmoucenou a řekl mi, že nemám zůstávat v domě, kde je mrtvé tělo, a zvláště tělo osoby, jejíž ztráta mě tak bolí. Přikázal mi jet přespat do paláce Guise,⁵² kde tehdy bydlel; přenechal mi svůj pokoj a šel k lazebníkům.⁵³ Když jsem ho znovu viděla, projevil mi velkou lítost nad smrtí paní ze Saint-Georges a velkou vděčnost za služby, které prokázala jemu i mně. To dalo podnět k řeči o obsazení jejího místa: dala jsem mu najevo, že si přeji mít paní z Vitry, sestru paní ze Saint-Georges; neodpověděl mi, z čehož jsem usoudila, že myslí na jiné.

Jakmile jsem byla v paláci Guise, šla jsem se slečnou ze Saint-Louis, která mě tam doprovodila, navštívit paní hraběnku z Fiesque,⁵⁴ která tam bydlela. Dala mi najevo velkou účast na mém zármutku; a vskutku, kromě toho, co z ohledu na mne mohla v té věci cítit, měla jsem důvod věřit, že ji zarmoutila smrt osoby, která bývala velmi její přítelkyní. Druhý den jsem odjela do kláštera karmelitek v Saint-Denis, abych tam počkala, až mi Monsieur vybere vychovatelku. Napsala jsem mu odtamtud a, nemýlí-li mě paměť, i královně, abych je prosila, aby mi dali paní hraběnku z Fiesque nebo paní hraběnku z Tillières,⁵⁵ její švagrovou, obě osoby urozené, zasloužilé a ctnostné a mé příbuzné. Abych řekla pravdu, tu druhou jsem měla mnohem radši než první; čekala jsem, že ji dostanu, když navrhuji obě na výběr. Naději mi dodávalo ještě to, že hraběnka z Fiesque byla už šest měsíců nemocná a skoro neschopná vykonávat úřad tak namáhavý, jako byl tento. Přesto to byl podivuhodný lék na její neduhy: jakmile jí Monsieur dal vzkázat, že si přeje ji ustanovit u mne, vrátily se jí síly a tato zpráva jí jakoby zázrakem vrátila zdraví.

Monsieur poslal do Saint-Denis, kde jsem byla už osm dní, Goulase, aby mi oznámil tuto volbu a zeptal se mě, kdy bude mé vůli, aby za mnou přijela. Odpověděla jsem Goulasovi, ať mi ji přivede druhý den, a uložila jsem mu, aby k tomu vyřídil mé poklony Jeho královské Výsosti. Později jsem se dozvěděla, že důvodem, který ho vedl dát přednost hraběnce z Fiesque před hraběnkou z Tillières a před kýmkoli jiným, byl stav vdovy, vhodnější pro tento úřad než stav vdané ženy. Bývala dámou od šatu⁵⁶ mé zesnulé matky; chtěl jí vzít nárok, který mohla mít, aby jí byla i u dnešní Madame, protože za doby, kdy ji měl ve svém domě, se velmi pletla do intrik, a to do té míry, že kdyby moje matka nebyla zemřela, byl by ji Monsieur od ní odstranil; to vím z první ruky. Takže Jeho královská Výsost, která chtěla takové lidi odstranit ze svého domu, v němž jich už bylo víc než dost, z ní udělala mou vychovatelku a dobře předvídala, že malá náklonnost, kterou jsem k ní měla, mě nepřiměje přejmout nic z její povahy.

Když přijela do Saint-Denis, přijala jsem ji velmi dobře a nezapomněla jsem jí projevit velkou radost, že jsem v jejích rukou, že jsem si to přála a k tomu přispěla. Dala mi poznat, že to dobře ví a že se cítí být mi velmi zavázána. Tak uběhly první dny velmi poklidně: ona k tomu také velmi přispívala půvaby svého ducha; vyprávěla mi tisíce historek ze svých časů, velmi schopných pobavit, takže jsem nacházela velké potěšení v rozhovoru s ní; a vskutku, ač je stará, je stejně příjemnou společnicí jako kdokoli na světě. Svůj úřad začala soupisem, který dala pořídit ze všech mých šperků, aby mi zabránila nějaké rozdávat bez jejího svolení, a zvláště z několika, které byly v kabinetu stranou a o které se bála, abych je nedarovala paní z Montglatu. Potom vzala klíček od mého psacího stolku, který v něm obvykle vězel (takže zůstával stále otevřený), aby si ho ponechala, protože se nehodilo, jak říkala, aby byl k mé dispozici, a ona musela vidět všechno, co píšu, a komu.

Takový postup se mi nesmírně nelíbil a její vedení mi připadalo velmi tíživé. Přesto jsem to, ač málo zvyklá na takovou závislost, snášela beze slova. Pravda je, že jsem nemohla učinit totéž při jiné příležitosti, která nastala brzy nato, ve věci jistých zájmů dětí paní ze Saint-Georges, k nimž se zachovala špatně. Tehdy jsem si připomněla všechny své nevole a dala jsem jí je najevo dost uctivě; odtud vzešla jistá trpkost; a ta hádka mi ji, ačkoli jsem ji prve shledávala příjemnou, učinila nepříjemnou. Od té doby jsme se velmi snadno dostávaly do sporů. Jednoho dne jsem měla trochu rýmu; můj lékař mi předepsal nějaký lék, který jsem nechtěla vzít, jak jsem to obvykle dělávala. Usoudila, ačkoli mi bylo přes patnáct let, že se mnou musí jednat jako s dítětem: zavřela mě v mém pokoji a dala u mých dveří říkat, že nepřijímám, protože jsem nemocná. Takový způsob jednání mi připadal stejně povýšený jako nepříjemný, a přesto jsem se nechtěla jinak vzpírat; dala jsem najevo jen dětskou uraženost: našla jsem způsob, jak uniknout ze svého pokoje; šla jsem k jejímu kabinetu, kde jsem věděla, že je; zamkla jsem ji a odnesla klíč. Byla několik hodin v nepokoji, protože se nedalo sehnat zámečníky; a její trápení bylo tím větší, že jsem na jiném místě zamkla jejího vnuka, který křičel, jako bych mu ubližovala. Měla jsem nevýslovné potěšení z rozpaků, v nichž jsem dobře viděla, že je, a nebylo zlomyslnosti, na kterou bych nepřišla, abych se jí pomstila; také jsem se z jejího jednání se mnou utěšovala jen všemi kousky, které jsem jí mohla provést. Trochu zmírnila svou povahu a dovolila mi vídat lidi; přesto to probíhalo tak, že to dávalo nějaký podnět k popichování. Nejčastější návštěvy, které jsem přijímala, byly od těch slečen, o nichž jsem mluvila dříve; a když jsme byly všechny pohromadě, přicházela hraběnka z Fiesque dozírat na náš rozhovor; shledávala, že v řečech probíráme jen malichernosti, které nerozvíjejí ducha, jako bychom se v našem věku měly bavit o těch nejvážnějších věcech na světě.

Dva měsíce poté, co byla u mne, se vrátila z Itálie, kam ji dvůr vypověděl, paní z Guise. Přijela dřív, než se čekalo. Toto překvapení mi zabránilo jet jí naproti. Jakmile jsem se dozvěděla o jejím příjezdu, šla jsem ji navštívit do paláce Guise, z čehož mi projevila nesmírnou radost. Dostalo se mi tam všech možných projevů přátelství od slečny z Guise a jejích bratrů, rytířů z Guise a z Joinville,⁵⁷ z nichž je dnes první panem vévodou z Joyeuse a druhý rytířem z Guise. Druhý den přišla paní z Guise obědvat ke mně a potom jsem ji velmi dlouho vídala téměř každý den u ní. Jednou jsem tam potkala paní a slečnu z Épernonu,⁵⁸ které jsem neviděla pět nebo šest let: byly celou tu dobu v Guyenne nebo v Anglii a od svého návratu se neodvažovaly ke mně přijít, protože pan z Épernonu⁵⁹ byl s Monsieurem ve sporu. Nezáleželo nám, jim ani mně, na tom tolik, abychom k sobě měly méně přátelství; proto nám byla nesmírnou radostí tak příznivá příležitost znovu se vidět; a abychom se mohly vídat dál, požádala jsem o svolení Monsieura, který mi je dal.

Hned první den, kdy jsem je znovu viděla u paní z Guise, zastihla jsem tam paní Martelovou, ženu dost prostořekou, která řekla, že by se měl pan rytíř z Guise, jenž je, jak jsem právě řekla, pan z Joyeuse, oženit se slečnou z Épernonu. Slečna z Guise a já jsme na místě daly najevo, že to velmi schvalujeme, a dokonce si to přejeme; a myslím, že láska, kterou k ní rytíř později projevoval, se v jeho srdci zrodila v tu chvíli, protože do té doby jí nedal žádné znamení; ten záměr však neměl výsledek, který jsem si přála. Měla jsem k paní a slečně z Guise tak silné přátelství, že jsem se neobešla bez toho, abych je viděla každý den. Jednou jsem to zameškala: chtěla jsem tam jet po večeři. Paní hraběnka z Fiesque se tomu postavila; navzdory všem jejím námitkám jsem prosadila svou. Ta návštěva mě stála vězení na pět nebo šest dní. Namlouvala jsem si, že se to nemohlo stát bez účasti paní z Guise; přestalo mi záležet na tom, abych ji navštěvovala, a cítila jsem k ní od té doby jistý chlad.

Kvůli trápení, které jsem působila paní hraběnce z Fiesque, se proti mně chtěla opevnit Monsieurovými rozkazy a donesla mu proto velké memorandum o tom, jak se mám chovat; jeho prvním článkem bylo, že se při probuzení pokřižuji, a ostatek byl na úrovni všeho, co se dá předepsat dítěti, ačkoli mi už bylo šestnáct let. Nejvíc mě zarmoutil jeden nepříjemný zákon, který mi dala uložit jen z ohledu na své pohodlí. Její věk a povaha ji vedly k tomu, že se vyhýbala večerním vycházkám; neodvážila se mi přímo zakázat jezdit na Cours,⁶⁰ což byla jediná příležitost, kdy jsem se vracela pozdě: dala mi zakázat jezdit tam, aniž bych o svolení požádala Monsieura. Vzdálenost od Tuilerií k paláci Guise, kde bydlel, mě často připravovala o příležitost zastihnout Jeho královskou Výsost nebo dostat včas odpověď; a tím jsem byla po mnoho dní zbavena potěšení z této procházky. Monsieurovy autority užívala také k tomu, aby mě pokořovala, když její vlastní nestačila.