Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola III (1643–1645)

Krátce poté, co ke mně ustanovili paní hraběnku z Fiesque, onemocněl král touž nemocí, kterou měl před cestou do Perpignanu; to mě zavazovalo prokazovat mu povinnou úctu, a často jsem jezdila do Saint-Germain. Král měl z mých návštěv radost a vždy se ke mně tvářil velmi vlídně; proto jsem se odtud nikdy nevracela jinak než hluboce dojata jeho nemocí, o níž každý předpovídal, že bude mít zlý konec. A vskutku, na počátku následujícího dubna, krátce po nemilosti pana z Noyers, o níž jsem mluvila, se mu začalo přitěžovat a už jen chřadl a trpěl až do čtrnáctého dne května, kdy zemřel. Jestliže žalostný stav, do něhož nemoc přivedla jeho tělo, budil soucit, zbožné a šlechetné smýšlení jeho duše bylo k povzbuzení; hovořil o smrti s ryze křesťanským odhodláním; byl na ni tak dobře připraven, že když z oken pokoje v novém zámku v Saint-Germain,¹ kam se uložil, aby měl zdravější vzduch než ve starém, viděl Saint-Denis, ukazoval cestu do Saint-Denis, po níž povezou jeho tělo; upozorňoval na jedno místo, kde byl špatný úsek cesty, a doporučoval, aby se mu vyhnuli, aby vůz neuvízl v blátě. Slyšela jsem dokonce, že za své nemoci zhudebnil žalm De profundis, který se zpíval v jeho pokoji hned po jeho smrti, jak je zvykem činit, jakmile králové skonají. Se stejným klidem mysli nařídil, co se má učinit pro dobro správy jeho království, až zemře.

O jeho prohlášeních poslední vůle ve prospěch královny a princů nic neříkám; to není látka, která by měla patřit do mých Pamětí; lépe a podrobněji se to dočte v dějinách té doby. Do téže řady kladu i to, co se odehrálo, když královna šla do parlamentu, aby se tam dala prohlásit regentkou.²

Vracím se tedy k tomu, co se týká mne. Od té doby, co královna přijela do Paříže, kde se usadila, chodila jsem denně do Louvru, a spíše dvakrát než jednou. Mým obvyklým zaměstnáním tam bylo hrát si s králem nebo s panem vévodou z Anjou, který byl nejroztomilejší dítě na světě a k němuž jsem vždy chovala velkou náklonnost. Ze všech královniných dvorních slečen jsem se nejraději zdržovala u Neuillant,³ která byla velmi milá a velmi duchaplná.

Na počátku regentství se vytvořila strana proti přízni kardinála Mazarina, které se říkalo strana Důležitých; dělali velký hluk, a bylo to bez účinku. Uvěznění pana z Beaufortu, který byl zatčen téměř hned při zrodu této kliky, jejíž byl hlavou,⁴ tuto frakci v okamžiku rozprášilo; a toto uvěznění nemělo žádné další následky, ačkoli se krátce předtím pan z Nemours⁵ oženil se slečnou z Vendôme.

Zatímco ta strana trvala, přihodila se záležitost, která u dvora nadělala mnoho hluku: paní z Montbazonu našla jednoho večera u sebe dva lístky⁶ od jedné dámy jednomu kavalírovi; hned prohlásila, že jsou od paní z Longueville a že je vytrousil z kapsy Coligny, který ji toho dne navštívil. V tomto příběhu je třeba poznamenat, že zlé jazyky u dvora tvrdily, že pan z Longueville miluje paní z Montbazonu už dlouho, že je s ní zadobře a že mu paní Princezna od jeho sňatku zakázala ji navštěvovat. Než povím, jaké pokračování měl kousek, který chtěla paní z Montbazonu paní z Longueville provést, chci sem vložit opis lístků, které prý našla, protože mám jeden velmi věrný z velmi dobrého místa: byl mi dán i s nadpisem.

Opis domnělých dopisů, které byly nalezeny u paní z Montbazonu.

„Mnohem víc bych litovala změny vašeho chování, kdybych se méně domnívala, že si zasloužím, abyste mi i nadále zachoval svou náklonnost. Přiznávám vám, že dokud jsem ji pokládala za opravdovou a prudkou, poskytovala vám ta má všechny výhody, jaké jste si mohl přát. Nyní ode mne nečekejte nic jiného než úctu, kterou dlužím vaší diskrétnosti. Mám příliš mnoho hrdosti, než abych se dělila o vášeň, kterou jste mi tak často přísahal, a nechci vás za vaši liknavost v návštěvách trestat jinak než tím, že vás o ně připravím docela; prosím vás, abyste už ke mně nechodil, protože už nemám moc vám to přikazovat.“

Tolik jeden, a tímto zněl druhý:

„Co vás to napadá po tak dlouhém mlčení? Copak nevíte, že táž hrdost, která mě učinila vnímavou k vaší dřívější náklonnosti, mi zakazuje snášet falešné zdání, že trvá? Říkáte, že vás má podezření a mé vrtochy činí nejnešťastnějším člověkem na světě. Ujišťuji vás, že tomu nevěřím, ačkoli nemohu popřít, že jste mě dokonale miloval, stejně jako vy musíte přiznat, že vás má úcta důstojně odměnila. V tom jsme si navzájem učinili zadost, a nechci mít ani nadále méně dobroty, bude-li vaše chování odpovídat mým úmyslům. Shledal byste je méně nerozumnými, kdybyste měl více vášně; a nesnáze vidět mě by ji jen rozmnožily, místo aby ji zmenšily. Já trpím tím, že nemiluji dost, a vy tím, že milujete příliš. Mám-li vám věřit, vyměňme si povahy; já naleznu klid v plnění své povinnosti, a vy ji máte zanedbat, abyste se osvobodil. Ani si neuvědomuji, že zapomínám, jak jste se mnou strávil zimu, a že k vám mluvím stejně upřímně jako kdysi. Doufám, že se zachováte stejně dobře a že nebudu litovat, že jsem byla přemožena v předsevzetí, které jsem učinila, už se k tomu nevracet. Zůstanu tři nebo čtyři dny po sobě doma a uvidí mě tam jen večer; víte proč.“

Paní z Montbazonu s těmito dvěma dopisy roznesla tu okolnost mezi tolik lidí a s tolika posměšky, že se brzy rozkřikla. Jakmile se o tom dozvěděla paní Princezna, její vznešená a hrdá povaha ji přiměla vybuchnout s velkým zápalem proti paní z Montbazonu; každý přičítal pomluvu, kterou ta rozšířila, nenávisti a žárlivosti, kterou chovala k paní z Longueville. Přátelé paní Princezny jí šli nabídnout své služby; dvůr se při té příležitosti rozdělil; všichni Důležití se postavili na stranu paní z Montbazonu, a královna neopomněla postavit se na stranu druhou. Co tu stranu ještě posílilo o větší část dvora, bylo to, že pan vévoda z Enghien, nyní pan Princ, právě prokázal státu tak významnou službu vítězstvím v bitvě u Rocroi,⁷ že se mu nedalo dost vděčnosti projevit. Sláva tohoto prince a pověst, s níž se vracel z tažení, učinily jeho paní matku hrdější než obvykle; a když přišla řeč na smír, chtěla, aby jí paní z Montbazonu dala zadostiučinění.

Záležitost se dlouho vyjednávala, protože se paní z Montbazonu nechtěla podrobit; královna uplatnila svou autoritu; paní z Montbazonu se k tomu odhodlala. V den, který byl pro toto podrobení zvolen,⁸ shromáždila paní Princezna u sebe, kam měla paní z Montbazonu přijít, všechny své přátele a přítelkyně; takže se v paláci Condé sešlo nesmírné množství lidí. Byl tam Monsieur, a já jsem se kvůli němu nemohla vyhnout tomu, abych tam šla, ačkoli jsem tehdy nechovala přátelství k paní Princezně ani k nikomu z její rodiny; nemohla jsem však při této příležitosti se slušností stát na straně opačné, než byla její, a byla to jedna z těch povinností příbuzenství, od nichž se nelze vyvázat. Paní z Montbazonu, velmi vystrojená, vstoupila do pokoje paní Princezny s velkou pýchou; a když byla u ní, přečetla z papíru připevněného k vějíři omluvu, kterou jí předepsali pronést a která zněla takto:⁹

„Madame, přicházím vás ujistit, že jsem zcela nevinná ve zlomyslnosti, z níž mě chtěli obvinit. Žádný čestný člověk nemůže pronést takovou pomluvu. Kdybych se dopustila provinění té povahy, podrobila bych se trestům, které by mi uložila královna; nikdy bych se neukázala ve společnosti a prosila bych vás za odpuštění. Prosím vás, abyste věřila, že nikdy neporuším úctu, kterou vám dlužím, ani mínění, které mám o ctnosti a zásluhách paní z Longueville.“

Odpověď paní Princezny paní vévodkyni z Montbazonu.

„Madame, velmi ochotně věřím ujištění, které mi dáváte, že nemáte žádný podíl na zlomyslnosti, která byla rozhlášena: příliš se podřizuji rozkazu, který mi v tom dala královna.“

Když člověk musí něco takového učinit, nebývá obvyklé ani snadné učinit to s dobrou tváří, a tón toho, kdo se omlouvá, dobře ukazuje, že srdce provinění, jehož se dopustilo, nelituje. Proto to, co paní z Montbazonu řekla, nebylo přijato lépe, než to pronesla; paní Princezna jí odpověděla řečí ještě kratší než ta její, ačkoli i ta byla dost krátká, a to s pramálo smířlivým výrazem a aniž by se vzdala oné majestátnosti, kterou uměla tak dobře provázet všechno, co dělala. Bylo to jen zdání usmíření; proto také smír netrval dlouho, jak bude vidět dále.

Stav, v němž jsou dnes věci, mě nutí povědět, jak příznivě se o nich v té době soudilo, abych ukázala, jak velice se člověk zmýlil v dohadech, které si o nich činil: všude byly jen samé ustavičné radovánky; skoro neminul den, aby nebyly serenády v Tuileriích nebo na Place Royale.¹⁰ Zdálo se, že vnější projevy zármutku nad smrtí krále, ještě docela čerstvou, které se mu měly aspoň věnovat, se nemohou snést s radostí, kterou působily krásné naděje vkládané do šťastného regentství královny. Nemilost, v níž byla po celý život svého manžela, dojímala srdce všech a získala jí jejich náklonnost; každý si snadno sliboval odměnu za ni a všechno, co lze očekávat od dobroty královny, která vždy dávala najevo, že jí má mnoho. Ani dnes by se tomu nevěřilo, kdyby to člověk sám nezakoušel, že ona, která tak tvrdě poznala, jaké nebezpečí je ponechat veškerou autoritu vlády jedinému ministrovi, byť velmi schopnému, byla schopna ji vydat, jak to naprosto učinila, do rukou nejneschopnějšího a nejnehodnějšího člověka na světě.¹¹ Jakmile se to začalo ukazovat, poznali poctiví lidé, že království utrpělo smrtí krále velkou ztrátu, a nynější počínání královny ho od té doby v mysli všech dobře očistilo od výtky, které se mu dostávalo, že jí pohrdal a že vždy poněkud přísně dbal, aby jí nedal žádnou moc ve věcech státu a jen málo svobody. Zda měl zvláštní důvody s ní špatně zacházet, nebo ne, to nevím; slyšela jsem však vyprávět, že král jednou řekl Monsieurovi o mé matce: „Bratře, rád bych si s vámi vyměnil ženu; a vy byste nechtěl, protože byste na tom prodělal.“ Rozdíl, který činil mezi zásluhami těchto dvou osob, nemohu ani ospravedlnit, ani pokárat, protože jsem svou matku nikdy neviděla: přenechávám těm, kdo znali obě, aby posoudili, zda byl králův úsudek v tomto případě správný.

Během prvního roku svého vdovství královna pilně navštěvovala všechny pařížské kostely; a protože je sotva den, který by v některém z nich neměl svou zvláštní slavnost, dbala, aby byla přítomna na všech. Byla jsem k ní tehdy tak připoutána z vlastního sklonu i z povinnosti, že jsem ji všude doprovázela; odpírala jsem si procházky, při nichž bych se mohla pobavit, abych jí dělala společnost na všech místech, kam chodila; a ačkoli si mých pozorností málo cenila a nesvěřovala mi nic, prokazovala jsem jí tuto horlivost bez nudy a silné přátelství, které jsem k ní chovala, mi dávalo všechno snášet. Jednou z jejích zábav bylo chodit se večer procházet do Renardovy zahrady,¹² která je na konci Tuilerijské zahrady: paní z Chevreuse, slečna z Beaumontu, několik dalších a já jsme tam jednoho dne hrály o občerstvení, a královna na ně byla pozvána; bylo snadné přizpůsobit den jejímu pohodlí,¹³ protože tam chodila skoro každý letní den. Paní Princezna tam toho dne byla a paní z Montbazonu přijela po ní. První prohlásila, že se občerstvení nezúčastní, zůstane-li tam druhá; paní z Montbazonu odejít nechtěla: věc se dlouho projednávala a výsledek nebyl dobrý pro ty, kdo měli hlad. Po dvou nebo třech hodinách chození od jedné strany ke druhé se nakonec rozhodlo jen to, že se rozejdou bez občerstvení.¹⁴

Nazítří dostala paní z Montbazonu králův rozkaz odebrat se do některého ze svých domů. Tato příležitost, která obnovila jejich spor, mě přiměje říci o tom, co bylo jeho příčinou, to, co vím na ospravedlnění paní z Longueville. Ne že bych se domnívala, že by tak podivná příhoda kdy mohla poškodit její pověst: je to vlastně jen péče, kterou vynakládám, aby se poznala pravda, aniž tvrdím, že by to paní z Longueville potřebovala. Vím, pravím, z dobrého místa, takže to mohu tvrdit, že ty dopisy, které byly nalezeny u paní z Montbazonu, vypadly z kapsy pana z Maulévrier, jemuž je napsala paní z Fouquerolles. Neřeknu proto, že by se z toho měly vyvozovat zlé závěry proti ní: lze říci, že úmysl paní z Montbazonu nelze prokázat jinak než k její hanbě. Její odjezd překvapil mnoho lidí; a velká shoda, která panovala mezi ní a paní z Chevreuse, jež se vrátila ke dvoru jako vůbec všichni ostatní vyhnanci od počátku regentství, vzbudila domněnku, že tento odchod bude mít další následky, protože všichni Důležití byli jejich přáteli. Královna přesto s paní z Chevreuse zacházela dobře, a krátce nato se učinila opatření k rozprášení kliky.¹⁵

Paní ze Senecey,¹⁶ která také patřila k vyhnancům z doby moci kardinála Richelieua, se vrátila vykonávat svůj úřad čestné dámy královny, do něhož byla dosazena paní z Brissacu,¹⁷ která odešla, majíc přízeň královny. Paní z Lansacu, kterou kardinál Richelieu učinil vychovatelkou pana dauphina a pana vévody z Anjou, dostala rovněž rozkaz odejít jakožto osoba, která byla vybrána proti vůli královny. Královna chtěla svěřit výchovu svých dětí paní markýze ze Saint-Georges, mé vychovatelce, která by mě kvůli tomu neopustila; Monsieur by k tomu nesvolil, anebo bych zůstala u královny. Krále vzali z rukou paní z Lansacu a svěřili ho do rukou paní ze Senecey.

Změna, kterou regentství královny přineslo do věcí, umožnila, jak jsem řekla, návrat všem, které přízeň kardinála Richelieua vzdálila od dvora: paní z Hautefortu byla povolána zpět; pan z Épernonu se tehdy usmířil s Monsieurem, z čehož jsem měla velkou radost kvůli přátelství, které jsem chovala a vždy si od té doby uchovala k paní a slečně z Épernonu. Časté návštěvy, které jim v té době vykonával pan z Beaufortu, vzbudily domněnku, že si chce vzít slečnu, protože se o tom kdysi mluvilo v Anglii, když tam byli. Byla to chiméra; a pan z Joyeuse, kterému se tehdy říkalo rytíř z Guise a který měl se slečnou z Épernonu skutečně úmysly, jí dál pravidelně dvořil, aniž žárlil.

První měsíce regentství byly nejkrásnější, jaké si lze přát. Ten, jemuž mělo regentství, jak se zpočátku zdálo, přinést nejvíc štěstí, totiž pan z Beaufortu, byl první, kdo pocítil nemilost. Jakmile se královna stala paní, zdálo se, že veškerá přízeň se týká jen jeho, a jediný, kdo mu stál v cestě, byl kardinál Mazarin. To mezi nimi brzy vyvolalo nenávist: kardinálova intrika zvítězila nad tím druhým; udělala se z toho státní záležitost; a když se to nejméně čekalo, zatkli pana z Beaufortu v královnině kabinetu,¹⁸ což vykonal pan z Guitaut,¹⁹ kapitán její gardy. Nazítří byl vězeň odvezen do Vincennes, a všechny jeho přátele vyhnali; několik jeho služebníků uvěznili a v tomto jediném dni byli všichni Důležití poraženi: dokonce i pan z Chevreuse²⁰ dostal rozkaz odejít, takže to byla za krátký čas velká změna u dvora a projev moci, který dobře posloužil k upevnění především moci kardinála Mazarina. Byla to natolik jeho věc, že královna nahlas prohlásila, že se pana z Beaufortu zmocnili, protože chtěl dát kardinála Mazarina zavraždit.²¹ Ačkoli jsem dost lhostejně přihlížela tomu, jak se ti pánové přou o ministerstvo, přesto, protože jsem v té době často navštěvovala paní z Nemours, sestru pana z Beaufortu, vzali si z toho záminku, aby mi u Monsieura prokázali zlou službu prostřednictvím abbého z La Rivière, který byl u něho ve velké přízni a neměl mě rád. Poznamenám tu, ač k svému velkému žalu, že všichni ti, jimiž se Monsieur nechal zaujmout, mi na mé neštěstí vždy kazili jeho přátelství a jsou ještě dnes příčinou, že se ke mně nechová tak, jak se odvažuji říci, že jsem ho k tomu zavázala.

V průběhu toho, co jsem právě vylíčila, jsem neměla příležitost mluvit o příchodu Madame do Francie:²² povím tu, kdy se to stalo a za jakých okolností, které jsou mi známy. Během nemoci, na niž nebožtík král zemřel, se Monsieur, který dostal svolení přijet ke dvoru, s ním usmířil a dosáhl jeho souhlasu se svým sňatkem, který král až dosud nechtěl uznat za platný; a král mu zároveň dovolil dát přivézt Madame, pod podmínkou, že až bude v Paříži, oba prohlásí před panem arcibiskupem,²³ že aby nezůstalo nic, co by se dalo přát pro platnost jejich sňatku, potvrzují jej, nakolik to může být zapotřebí: byl to ohled, který si král přál ani ne tak k nápravě nějaké domnělé vady toho sňatku, jako pro své vlastní uspokojení a na důkaz úcty a poslušnosti, kterou mu Monsieur dlužil. Madame byla ještě v Cambrai, když jí tento návrh byl učiněn; sotva ho uslyšela, byla hotova vrátit se ještě dál zpátky: říkala, že jde-li o čest, nemá se být povolný k nikomu. Bylo třeba k ní několikrát jet, než se podařilo přemoci její odpor v tomto bodě; a i tak se poddala jen s neuvěřitelnou nechutí. Přesto si pospíšila natolik, že vstoupila do Francie před smrtí krále; bylo to však tak krátce před jeho smrtí, že ho už nemohla vidět.

Jela jsem jí naproti do Gonesse, odkud jela do Meudonu, aniž projela Paříží; nechtěla tam přijet, dokud nebude moci pozdravit Jejich Veličenstva, což nemohla, protože neměla smuteční šat. Do Meudonu jsme přijely pozdě; Monsieur tam přijel, aby ji přivítal, a zastihl ji na nádvoří: jejich setkání se odehrálo v přítomnosti všech, kdo ji doprovázeli. Všichni přítomní byli velmi udiveni chladem, s jakým se pozdravili, vzhledem k tomu, že pronásledování, které Monsieur kvůli tomuto sňatku vytrpěl od krále a od kardinála Richelieua, jen upevnilo Monsieurovu stálost k Madame; proto se nedalo věřit, že by jejich radost ze shledání zmírnilo něco jiného než podmínka, kterou jim král uložil. Když chvíli zůstala na nádvoří meudonského zámku, odebrala se Madame do svého pokoje, a potom ji Monsieur přišel zavolat, aby šli do kaple, kde byl pan arcibiskup pařížský oděn v pontifikálním rouchu, s mitrou na hlavě a berlou v ruce, a čekal se všemi náležitými obřady, aby přijal prohlášení Jejich královských Výsostí.

Doprovázela jsem Madame a při tomto obřadu s ní byly jen paní a slečna z Guise, maršálka z Étampes,²⁴ čestná dáma Madame, paní z Fontaine,²⁵ její dáma od šatu, paní hraběnka z Fiesque a já. Monsieur řekl panu arcibiskupovi, že ačkoli je si jist, že v jeho manželství není žádná neplatnost, přichází s Madame, aby dostál slibu, který dal králi, a rozkazům, které od něho dostal, a učinil mu prohlášení, které si Jeho Veličenstvo přálo pro větší jistotu. Madame ze své strany řekla se slzami v očích, že nic nebylo méně potřebné než tento krok; že to však král chtěl. Všichni se poklonili a hned potom se odešlo. Madame už neměla onu velkou krásu, jíž byl Monsieur kdysi okouzlen, a způsob, jakým byla oblečena, nepřispíval k nápravě škody, kterou jí způsobily strasti mnoha let. Neznala u dvora nikoho a nevěděla příliš dobře, jak se tam žije: to způsobilo, že jsem jí nebyla bez užitku. Měla jsem z toho velkou radost, protože způsob, jakým se ke mně chovala, mě zavazoval žít s ní v dobrém; dělala jsem všechno, co bylo v mých silách, abych si uchovala její přízeň, o kterou bych nikdy nepřišla, kdyby mi nedala důvod jí nedbat.

Vracím se k tomu, co jsem opustila, abych mluvila o Madame. První zimu po nastoupení regentství, 1643–1644, se nepřihodilo nic pozoruhodného kromě souboje pana vévody z Guise²⁶ s panem z Coligny,²⁷ který byl důsledkem sporu mezi paní Princeznou a paní z Montbazonu. Tento souboj znovu poněkud rozdělil dvůr; ne však tak, aby tím mohly být rušeny zábavy: všude se hodně tančilo, a zvláště u mne, ačkoli se příliš nehodí poslouchat housle v pokoji vyzdobeném na smutek. Právě na těchto plesech dal rytíř z Guise zcela najevo svou vášeň ke slečně z Épernonu, a slečna z Épernonu neměla k tomuto sňatku o nic menší chuť; já jsem si ho také velmi přála. Avšak šuškání slečny z Guise o této věci u její paní matky ten záměr zmařilo, a ne bez důvodu mi bylo její počínání v tom vždy podezřelé.

Jaro poskytlo příležitost k jiným zaměstnáním: Monsieur odjel do Flander velet královu vojsku a Jejich Veličenstva odjela do Rueilu, kam jsem je následovala. Bavili jsme se tam docela dobře: slečna z Neuillant, k níž jsem chovala přátelství, mi tam dělala dobrou společnost, a také Saint-Mesgrin²⁸ se mnou někdy chodila.²⁹ Každý týden jsem jezdila do Paříže navštívit Madame, která nemohla dvůr následovat, protože byla nemocná falešným těhotenstvím, které jí velmi podlomilo zdraví.

Dvůr nezůstal v Rueilu dlouho v klidu; spěšně se vrátil do Paříže na zprávu o jakési vzpouře, k níž došlo kvůli dani, které se říkalo sáhovné (toisé) a která byla uvalena na každý dům, jenž měl platit určitou dávku za každý sáh. Ve chvíli, kdy se začaly domy měřit,³⁰ nastalo mezi lidem pozdvižení: několik buřičů tlouklo na buben a vyvěsilo kapesník na konec hole, aby jim sloužil jako prapor. Takto táhli ulicemi, aby rozdmýchali vzpouru; přítomnost krále tuto vzbouřenost brzy rozptýlila.³¹

Krátce nato propukla další, z dost zábavného důvodu, která však byla ze strany těch, kdo ji podnikli, vedena dost rázně, aby vzbudila obavy. Zemřel farář od Saint-Eustache: pan arcibiskup pařížský, který tu faru uděluje, ji dal panu Poncetovi.³² Když se ten chystal ujmout se jí, postavil se proti tomu synovec zesnulého, jménem Merlin: chtěl uplatnit rezignaci, kterou prý jeho strýc, zesnulý farář, učinil v jeho prospěch. Pro Ponceta nebylo těžké se bránit, kvůli vadám, které toto domnělé právo činily neplatným. Merlin však našel oporu v přízni farníků, a zvláště drobného lidu farnosti, který si pro náklonnost, jakou choval ke strýci, umínil stát na straně synovce. Lid se srocoval, aby ho chránil; a když poslali několik městských biřiců a několik gardistů, aby dav rozehnali, ta chátra se zmocnila kostela a zvonila na poplach.³³

Tento nepořádek trval dobré tři dny, během nichž se radili, že půjdou vyplenit dům pana kancléře, protože jako farník nestál na Merlinově straně. Trhovkyně z tržnic k tomu vyslaly ke královně deputaci, a ta, která mluvila, řekla jako jediný důvod, že Merlinové byli jejich faráři z otce na syna a že si poslední přál, aby po něm nastoupil jeho synovec; že nemohou snést žádného jiného. Nikdy nebylo frašky tak zábavné jako všechno, co se odehrálo ve sváru těch dvou soupeřů, a nebýt následků, jichž bylo třeba se obávat, bylo by člověka těšilo dívat se, jak trvá. Když se vidělo, že se měšťané začínají v tržnicích barikádovat a že není jiného prostředku je uklidnit než dát jim faráře, jehož žádají, dostali Merlina; a hned byl ve farnosti všude klid.

Zatímco byl dvůr zaměstnán tím, aby tyto začátky vzpoury neměly zlé následky, obléhal Monsieur Gravelines, které se velmi dobře bránilo;³⁴ proto také jeho dlouhý a houževnatý odpor učinil jeho dobytí tím slavnějším pro Jeho královskou Výsost, k jejíž cti je třeba ještě říci, že úspěch tohoto podniku byl vždy pokládán za tak obtížný, že za vlády krále, jeho bratra, ačkoli kardinál Richelieu, který vládl, byl velmi velký státník a jeden z nejsmělejších mužů na světě ve svých záměrech, se nikdy nikdo neodvážil pojmout záměr tu pevnost napadnout. Zpráva o její kapitulaci mi způsobila nepředstavitelnou radost, protože jsem vždy chovala k Monsieurovi všechnu možnou něhu, i když jsem se domnívala, že se mnou nezachází dobře. V den, kdy se v Notre-Dame zpívalo Te Deum na poděkování za toto dobytí,³⁵ konaly se, jak se sluší, veřejné slavnosti. Pan kancléř dal toho dne večer odpálit před svým domem velmi pěkný ohňostroj, na jehož podívanou mě pozvala paní ze Sully; a měli jsme tam kromě toho velké občerstvení a houslisty.

Madame dala nazítří zapálit další velký ohňostroj na nádvoří Orleánského paláce,³⁶ v jehož oknech byly všude papírové lucerny, na nichž byly namalovány erby Jejich královských Výsostí; a aby byla slavnost úplná, byl ples a občerstvení. O dva dny později jsem udělala totéž u sebe, a potom jsem vzala houslisty ke královně, která nás s potěšením nechala dost dlouho tančit na terase Palais-Royal. Monsieur se krátce nato vrátil ke dvoru.

V předvečer jeho příjezdu se konala velmi krásná společnost u příležitosti svatby paní hraběnky z Belin, dcery pana hraběte z Tresmes,³⁷ kapitána královské tělesné stráže, která se vdávala za hraběte z Tavannes,³⁸ mého příbuzného. Jejich Veličenstva nevyjela Monsieurovi naproti, protože si to nepřál; jel mu naproti jen kardinál Mazarin, a celý dvůr projevoval velkou radost, že ho tam znovu vidí. Pan vévoda z Enghien, který byl tehdy v Německu, tam ze své strany činil velké pokroky; odpor, který jsem k němu v té době chovala, způsoboval, že jsem se nijak ráda nevyptávala, co dělá. Proto o tom teď nic neřeknu, aniž chci cokoli zamlčet z jeho slávy, protože dějiny o ní řeknou dost, aby ho zvěčnily.³⁹

Hned po Monsieurově návratu odjel dvůr do Fontainebleau, kde se Neuillant ode mne nehnula, stejně jako velmi často Saint-Mesgrin, do níž se Monsieur zamiloval.⁴⁰ Madame, která pocítila jistou žárlivost na Monsieurovu lásku, mi to zazlívala, ačkoli jsem k té galantní pletce nijak nepřispěla: čehož se nebylo třeba ani obávat vzhledem k mé povaze, která je tomuto druhu zaměstnání přímo protivná. Protože Saint-Mesgrin byla velmi počestná dívka, nemohla jsem jí bránit, aby mě navštěvovala, a Monsieurovi ještě méně, na této cestě, kdy mě celý dvůr dost pilně navštěvoval. V té době jsem se seznámila se Saujonem,⁴¹ o němž budu jinde mluvit dost obšírně, takže stačí uvést tu jen dobu, kdy jsem ho poznala, ačkoli to není nijak významná osobnost.

Paní a slečna z Épernonu přijely ke dvoru: postarala jsem se, aby byly ubytovány blízko mého bytu; netěšila jsem se však dlouho z toho, že je tam vidím: slečna onemocněla neštovicemi, a královna mě hned nato požádala, abych opustila zámek. Dala jsem jí vzkázat, že bych, bude-li s tím souhlasit, obsadila byt Monsieura, který byl prázdný, protože Monsieur byl v Blois; a ten byt byl velmi vzdálen od toho, který jsem opouštěla. Nechtěla to a odpověděla, že má osoba je příliš drahá, než aby ji vystavovala nebezpečí: dobře jsem poznala, že to byla jen zdvořilost, aby mě vzdálila s větší uhlazeností, protože král přece v zámku zůstával. Musela bych být velmi lehkověrná, abych se nechala přesvědčit, že královna tam viděla větší nebezpečí pro mne než pro svého syna.

Odjela jsem od dvora rozmrzelá a odebrala se nedaleko odtud do Fleury, domu jednoho šlechtice jménem baron z Rannes, který je ve službách Monsieura. Slečna z Neuillant mě tam následovala, za což jsem jí byla zavázána, protože mi její dobrá společnost ušetřila mnoho nudy, kterou bych bez ní měla. Byla jsem tam jen tři dny, protože Monsieur se vrátil z Blois, podivil se, že nejsem u královny, a ihned pro mě poslal; uposlechla jsem s velkou radostí, abych se mohla častěji dozvídat zprávy o slečně z Épernonu, jejíž nemoc mě velmi znepokojovala. Pan rytíř z Guise jí věnoval veškerou představitelnou péči; ohled na nebezpečí, které hrozí tomu, kdo se přibližuje k nemocným neštovicemi, mu nezabránil, aby ji denně nenavštěvoval: projevil k ní neuvěřitelnou vášeň, která trvala ještě celou následující zimu.

Když jsme se vrátili do Paříže, projevila mi Madame jistý chlad kvůli Saint-Mesgrin; netrvalo to dlouho: dobré porozumění, které jsem se Saint-Mesgrin měla, brzy skončilo. Abbé z La Rivière, kterého jsem neměla ráda, se začal dvořit Neuillant; stala se mi podezřelou a má důvěra k ní poklesla. Když jsem poznala, že mezi paní Princeznou a jí je jisté přátelství, rozkmotřily jsme se docela, a tím zároveň jsem ochladla k Saint-Mesgrin, která mě přestala navštěvovat, protože si na to zvykla skoro jen kvůli Neuillant. Téhož roku jsem ztratila ještě přátelství slečny z Longueville,⁴² protože když zemřela paní hraběnka, odešla bydlet do paláce Longueville⁴³ ke své nevlastní matce, která byla pro mne osobou nesnesitelnou: tak to mezi námi dvěma vypudilo styky i přátelství.

Zmatek v anglických záležitostech, který začal za ministerstva kardinála Richelieua, dospěl toho roku tak daleko, že anglická královna byla nucena opustit zemi a uchýlit se do Francie. Přistála v Bretani, v přístavu Brest; měla nemoc, kvůli níž jí lékaři předepsali vody v Bourbonu. Odjela tam užívat lázní, než přijela ke dvoru. Když dokončila léčení a vědělo se, že má přijet, byla jsem jí vyslána naproti jménem Jejich Veličenstev v králově kočáře, jak je zvykem, až do Bourg-la-Reine, kde jsem ji zastihla s Monsieurem, který tam jel přede mnou. Když jsme ji vezli do Paříže, potkali jsme Jejich Veličenstva kousek za předměstím Saint-Jacques;⁴⁴ a když se navzájem pozdravili a vyměnili si zdvořilosti, přisedla anglická královna ke králi a královně. Ačkoli vynaložila mnoho péče, aby obnovila své síly a zdraví, byla ve všech ohledech v tak žalostném stavu, že ji všichni litovali. Ubytovali ji v Louvru, kde se jí nazítří dostalo všech poct náležejících královně, a to královně, dceři Francie.⁴⁵ Několik měsíců vystupovala s královskou družinou; měla s sebou mnoho urozených dam, dvorní slečny, kočáry, stráže, lokaje. To se pozvolna zmenšovalo, a zakrátko nebylo nic vzdálenějšího její důstojnosti než její družina a její stůl.

Za několik měsíců nato přišla ke dvoru zpráva o smrti španělské královny,⁴⁶ což prodloužilo smutek ve Francii, kde smutek za nebožtíka krále ještě neskončil. Mínilo se, že tento ovdovělý král by byl pro mne vhodnou partií; královna mi dala najevo, že si to vášnivě přeje. Kardinál Mazarin se ke mně vyjádřil v témže smyslu a řekl mi navíc, že má zprávy ze Španělska, z nichž se dozvídá, že se tam ta věc přeje. Královna a on o tom nějaký čas mluvili s Monsieurem a se mnou; a předstíranou horlivostí dobré vůle nás oba vábili touto ctí, ačkoli neměli nejmenší úmysl nám vyhovět. Byli jsme však v tak dobré víře, že jsme nepozorovali, že oni žádnou nemají, takže pro ně bylo snadné věc obejít, jak to skutečně učinili, a najednou se o tom přestalo mluvit. Teď by mě velmi mrzelo, kdyby se byla uskutečnila: při mé povaze bych nechtěla být královnou, abych byla tak nešťastná, jako byla ta španělská. Jistý Španěl jménem Georges de Casselny, který byl zajat v Katalánsku a byl zajatcem na čestné slovo, přišel za panem ze Surgis do Orléans, aby ho poprosil, aby mu zjednal rozhovor s Monsieurem, který jeho přijetí odložil do Paříže. Tímto odkladem se úmysl toho Španěla prozradil: byl vsazen do Bastily a kardinál řekl Monsieurovi, že je to člověk, který ho chtěl tímto návrhem sňatku odvrátit od služby králi; čemuž Monsieur uvěřil a věří dosud.

Několik osob však tvrdilo, že to nebyla záminka a že ten šlechtic měl rozkaz činit pevné a upřímné návrhy na sňatek svého krále se mnou, o nichž se domníval, že má promluvit s Monsieurem dříve, než je přednese u dvora. Ten ubožák však byl kvůli tomu několik let vězněn; a když byl propuštěn na svobodu, byl doprovázen až za hranice království. Stalo se, že později hlídal pana vévodu z Guise ve Španělsku, když byl zajat v Neapoli;⁴⁷ a když pan z Guise poslal sem k Monsieurovi jednoho šlechtice, dal mi Georges de Casselny vyřídit poklonu a uložil mu, aby mi řekl, že kdybych ho neznala, mohu dobře vědět, kdo je, protože jsem o něm slyšela dost mluvit: a v tom se nemýlil.

Nevzpomínám si, že by se u dvora v té době přihodilo něco pozoruhodného. Velmi pilně jsem navštěvovala anglickou královnu, která, jakkoli byla nešťastná, nepřestávala se zalíbením vyličovat všechna svá minulá štěstí, sladkost života, který vedla v Anglii, krásu a dobrotu té země, zábavy, které tam měla, a zvláště dobré vlastnosti prince waleského,⁴⁸ svého syna. Dávala najevo přání, abych ho mohla vidět: z toho jsem dost dobře uhodla její úmysly, a pokračování ukáže, že jsem se v úsudku, který jsem si o tom učinila, nemýlila.

Nastal čas vytáhnout s vojsky do pole. Monsieur odjel k vojsku;⁴⁹ byl tam nějaký čas, aniž co podnikl, potom překročil Colme u Capelle-Brouck, přechod, o němž se od té doby hodně mluvilo a který se proslavil odporem, jaký tam kladli nepřátelé. Boj byl tvrdý; a ačkoli celé španělské vojsko přešlo na druhý břeh řeky a větší část našich ji přeplavala, ztratili jsme tam přesto velmi málo lidí. Jeho královská Výsost se odtud vydala oblehnout Mardyck,⁵⁰ který dobyla, a potom Bourbourg,⁵¹ kde pan z Rantzau⁵² tak užitečně přispěl k úspěchu obléhání jako jeden z generálporučíků pod Monsieurem: to přimělo Jeho královskou Výsost, aby se za něho přimluvila, a byl jmenován maršálem Francie, což byla čest hodná jeho rodu, neboť je z jednoho z předních rodů Holštýnska, a odměna náležející za dlouhé služby, které této koruně za války prokázal. Kromě Mardycku a Bourbourgu dobyl Monsieur za toho tažení ještě Béthune⁵³ a mnoho dalších míst, na jejichž jména si nevzpomínám.⁵⁴ Zdálo se, že se stačí jen ukázat, aby mu otevřela brány, takovou hrůzu nahnal Španělům ve Flandrech úspěch, který měl u Gravelines.

Pan vévoda z Enghien ze své strany dále získával v Německu nad císařskými rozličné výhody; a mimo jiné vyhrál slavnou bitvu u Nördlingenu,⁵⁵ která neposloužila méně k tomu, aby uvedla francouzské záležitosti v Německu do dobrého stavu, než k tomu, aby tomuto princi získala pověst, kterou má dnes, že je největším vojevůdcem svého století. Kdyby si byl kardinál Mazarin, který chce, aby se všechny úspěchy státu přičítaly jeho ministerstvu, vždy uchoval takové pomocníky, jako byli tito dva princové, jak se mu to ještě několik let dařilo, bylo by se Francii vedlo lépe.⁵⁶ Nemohl se zdržet, aby neprojevil svou neschopnost, a jeho nedostatek úsudku můžete vidět na tom, co o něm povím.

Hned po bitvě u Nördlingenu pan vévoda z Enghien těžce onemocněl,⁵⁷ a to tak, že kurýr, který přinesl tu zprávu, řekl, že ho opustil, když se ho lékaři vzdali a že nemůže vyváznout; přesto, protože byl připraven ohňostroj, který se měl toho dne odpálit na vodě pro zábavu dvora, neměl kardinál Mazarin, aniž by uvážil, jaké následky může mít, projeví-li se taková lhostejnost ke ztrátě prince takového postavení, který nešetřil ničím ve službě státu, ten rozum, aby dal tu zábavu o několik dní odložit. A jako by chtěl tomu, kdo by to chtěl postřehnout, ještě víc napomoci, stalo se, že ohňostroj byl odpálen naproti paláci Enghien, kde byla paní vévodkyně z Enghien; a nebylo pochyb, že hluk tak veřejné radovánky učinil její soukromou bolest ještě citelnější.

Obava ze smrti tohoto prince netrvala dlouho: o několik dní později přišla zpráva o jeho uzdravení; dozvěděli jsme se, že se vyléčil z horečky i z prudké vášně, kterou už několik let choval ke slečně du Vigean.⁵⁸ Byla to záležitost, kterou bral tak vážně, že když jeho žena onemocněla, slíbil té slečně, že si ji vezme, a dal to všem tak dobře uvěřit, že pan du Vigean a celá jeho rodina, jimž to bylo prohlášeno, o tom byli dokonale přesvědčeni, ačkoli k uskutečnění bylo napřed třeba, aby buď jeho žena zemřela, nebo aby bylo zrušeno jeho manželství, z něhož měl už syna. Jeho žena se uzdravila a nabyla dokonalého zdraví. Zbývalo jen zrušení jeho manželství. Pan vévoda z Enghien o tom už mluvil s kardinálem Mazarinem; a mnoho lidí, kteří tvrdí, že znají pravdu o této historii, má za to, že kdyby bylo jisté, že si po zrušení manželství vezme slečnu du Vigean, bylo by se zrušení povolilo. Ta dívka byla velmi krásná: proto byl tento slavný milenec tak hluboce zasažen. Když odjížděl k vojsku, touha po slávě mu nebránila cítit bolest odloučení; nemohl se s ní rozloučit, aniž prolil slzy, a když odjížděl na tuto poslední výpravu do Německa, omdlel, když se s ní loučil.⁵⁹

Avšak ať už prudkost toho neduhu nedovolila, aby byl dlouhého trvání, nebo ať nebyl povahy, která by mohla odolat tak dlouhé absenci, bylo pozorovat, že předmět svých citů najednou zapomněl, a po návratu jí nedal najevo žádnou známku vášně, kterou jí kdysi projevoval; ona mohla najít útěchu v dobrém a moudrém chování, jaké k panu vévodovi z Enghien zachovávala. Tato galantní pletka byla příčinou, že se pro ni nenaskytla žádná partie a že Saint-Mesgrin,⁶⁰ který ji už dlouho miloval, se neodvažoval dát učinit žádný sňatkový návrh, pro žárlivost, kterou mu ten princ působil: proto měl nesmírnou radost, když se dozvěděl, že může být vyslyšen. Dal hned promluvit s příbuznými slečny du Vigean a o sňatku se jednalo: bez úspěchu; načež se stala řeholnicí v klášteře karmelitek v Paříži.

Po skončení tažení se Monsieur vrátil ke dvoru a po návratu zastihl Madame, která porodila dceru,⁶¹ čehož jsem litovala, protože jsem věděla, že to bylo proti přání Jeho královské Výsosti a že to nebylo ku prospěchu jeho domu. Dvůr odjel strávit podzim jako obvykle do Fontainebleau; vše, co se tam dostalo k mé známosti, byla jen galantní pletka pana z Joyeuse se slečnou z Guerchy,⁶² královninou dvorní slečnou: všichni říkali, že je to z popudu slečny z Guise, která nechtěla, aby si její bratr vzal slečnu z Épernonu. Galantní pletky pana vévody z Guise se slečnou z Pons⁶³ nadělaly po pravdě více hluku než tato; trvaly s takovou silou, že si nezaslouží, abych jim tu věnovala místo. Vracím se tedy k panu z Joyeuse, jeho bratrovi, jehož počínání dalo za pravdu úsudku, který se učinil o jeho sestře. Jeho návštěvy v paláci Épernon byly pak méně časté, a já jsem odhalila, že ho jeho paní matka chce oženit se slečnou z Angoulême;⁶⁴ upozornila jsem na to paní a slečnu z Épernonu, které tomu nemohly uvěřit. Nějaký čas nato zjistily, že je to pravda.