Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola IV (1645–1646)

Ke konci zimy způsobil velký rozruch u dvora i všude jinde jeden sňatek: byl to sňatek slečny z Rohanu,¹ dcery zesnulého vévody toho jména, který se tolik proslavil za války s hugenoty, kterou tak často znovu rozdmýchával. Byla dědičkou rodu, bylo jí dvacet sedm až dvacet osm let a vždy se těšila pověsti nevídané ctnosti. Zdálo se, že nikdy nepotká osobu, která by jí byla rovna rodem i zásluhami. Díky tomuto chování a svému velkému jmění se odvážila doufat v zesnulého pana hraběte ze Soissons,² a skutečně se o tom mluvilo; potom pomýšlela na vévodu Výmarského;³ byla zasnoubena s Ruprechtem,⁴ druhým synem falckého kurfiřta,⁵ který zemřel jako český král. Té hodnosti užil tak málo, že mu byla přiznávána skoro až po jeho smrti. Odmítla pana z Nemours,⁶ nejstaršího ze savojského rodu ve Francii, který byl také starším bratrem toho, jenž se oženil se slečnou z Vendôme; a učinila to pod záminkou náboženství. Nic se nevyrovnalo její hrdosti; přesto pojala náklonnost k panu Chabotovi, o němž jsem mluvila na začátku těchto Pamětí.⁷ Štěstí mu bylo vždycky dost nepříznivé, dokud mu Monsieur nedal úřad prvního maršálka ubytování svého domu, který mu vynášel víc než penze čtyř set tolarů, již měl předtím a která mu byla spolu s úřadem ponechána; to nestačilo, aby se mohl ukazovat ve světě: proto také jeho výprava sestávala jen z ubohého kočáru se skrovným doprovodem, který ho vozil ke slečně z Rohanu. Tento nevalný stav ovšem vyvažoval mnoha dobrými vlastnostmi, pro něž si ho všichni vážili.

Ačkoli nebyl hezký, měl velmi dobré vzezření, mnoho ducha, byl urostlý a tančil dokonale; dokonce se věřilo, že právě tyto půvaby slečnu z Rohanu okouzlily. Ačkoli byl mužem cti a měl zásluhy, nikdy si nezískal pověst ve válce. Až do čtyřiadvaceti let byl vychováván pro duchovní stav a podnikl jen několik tažení jako dobrovolník po boku Jeho královské Výsosti; ani od počátku regentství nebyl příliš horlivý, protože neměl v mysli nic naléhavějšího než uskutečnit svůj záměr se slečnou z Rohanu, v němž právem nacházel nesrovnatelně víc svého prospěchu než ve válce. Tato láska trvala několik let a dala podnět k nesčetným pěkným pletichám.

Mnoho lidí se snažilo Chabotovi v tom posloužit, mezi jinými markýza z Piennes,⁸ jeho sestřenice z prvního kolena, která je dnes hraběnkou z Fiesque. Chabot, který ze své strany na nic nezapomínal, začal ke konci žít nádherně; jeho družina se rozrostla skoro najednou; nedělo se to ovšem bez velkého rozruchu a obvyklá blahovůle světa způsobila, že se o tom mluvilo všelijak; on nedbal na nic z toho, co se mohlo říkat, jen když svou věc dovede do konce. Usoudil, že se potřebuje opřít ještě o mocnou ochranu: proto se mnohem víc přimkl k panu vévodovi z Enghien, který byl tehdy v Paříži, než ke svému pánovi, který mu tu svou odepřel; také byl za svou oddanost dobře odměněn. Pan vévoda z Enghien se té věci ujal a vynaložil na ni všechen svůj vliv. Ačkoli měl Chabot nesmírně mnoho ducha, nezavázal si tohoto prince k podpoře svého podniku tolik tím jako spíš tím, že dokázal být jeho důvěrníkem u slečny Du Vigean. Když mu tedy Chabot posloužil v záležitosti, na níž mu v životě nejvíc záleželo, nelze se divit, že se s takovou horlivostí, jakou projevil, staral o zdar tohoto sňatku, o nějž Chabot usiloval. Slečna z Rohanu ho dost chtěla, aniž by byla zcela rozhodnuta; šlo jen o to přimět ji k rozhodnutí.

Pan vévoda z Enghien jí o tom promluvil první, a to s úspěchem: byla k tomu příliš nakloněna, než aby se jednání protáhlo. Mluvil o tom také s kardinálem a s královnou, aby sňatek schválili a aby pro Chabota dosáhl vévodského brevetu, aby slečna z Rohanu sňatkem neztratila své postavení; v té věci dosáhl všeho, oč žádal. Když měl zajištěno vše, co mohlo být překážkou, bylo třeba přistoupit k uzavření. Pan vévoda ze Sully,⁹ bratranec slečny z Rohanu z prvního kolena, tu ještě znamenitě posloužil, protože jeho sestřenice už byla vázána slibem; a aby ji přiměl rychleji se rozhodnout, šel za ní jednoho večera a řekl jí, že je všechno odhaleno, že ji její paní matka chce dát unést a že pro ni už není bezpečného místa. Přesvědčena, odebrala se v tu hodinu do paláce Sully, kde byl vévoda z Enghien, který ji přiměl k poslednímu rozhodnutí. Paní z Rohanu,¹⁰ tou záležitostí krajně zasažena, šla za dcerou tam, kde věděla, že je. Pan vévoda z Enghien to všechno obrátil v žert: měla tu mrzutost, že dceru viděla a nic u ní nepořídila; a ačkoli měla v úmyslu ji odvézt, sedl si do jejich kočáru a odvezl každou z nich do jejího domu. Potom už Chabot nesměl ani na okamžik odkládat uzavření sňatku, a protože to nemohlo být v Paříži, neboť paní z Rohanu dala všem kněžím zakázat, aby její dceru oddali, odvezli ji pan a paní ze Sully s Chabotem do Sully, kde je oddal kněz, který se plavil po Loiře a vracel se z Říma se svolením je oddat.¹¹ Když se to paní z Rohanu dozvěděla, myslela už jen na to, jak se pomstít: což také od té doby činila ve všem, v čem mohla. Tato záležitost zaměstnávala celý svět po celou zimu.¹²

Jakmile přišlo jaro, změnila se témata hovoru díky cestě, kterou Jejich Veličenstva podnikla do Compiègne. Monsieur, který se chystal k vojsku, neodjel zároveň s nimi; já, která jsem doprovázela královnu, jsem se s ním šla rozloučit a při té příležitosti jsem s ním mluvila o hraběti z Montrésoru,¹³ svém příbuzném, kterého den předtím uvěznili pro pletichy. Rozzlobil se na mě a řekl mi, že dobře vidí, že to paní z Guise mě přiměla prokázat mu tuto dobrou službu; že kvůli ní nic neudělá, protože je s ní a s chováním jejích dětí naprosto nespokojen; a když jsem dala najevo překvapení a chystala se ji hájit, dodal, že až mi poví, jak se věc má, je si jist, že budu stejného mínění: což mi dalo podnět naléhat na něho znovu. Řekl mi, že Montrésor, jehož zásluhy jsem vychvalovala jako zásluhy muže, který má na světě nejvíc cti, provedl slečně z Épernonu ten nejnehodnější podvod, jaký si lze představit: totiž že zatímco dával najevo co největší touhu a horlivost po jejím sňatku, a slečna z Guise také, oba místo ní chystali sňatek slečny z Angoulême, a to na rozkaz paní z Guise, která nic nevěděla o tom, co její dcera dělá na druhé straně; že aby toho lépe dosáhl, šel Montrésor za panem Princem a řekl mu, že ho paní z Guise snažně prosí, aby tu věc přijal vlídně, a že na oplátku se pan z Joyeuse zcela připoutá k němu a k panu vévodovi, jeho synovi; že kdyby také chtěl zjednat návrat pana z Mercœuru¹⁴ ke dvoru a dosáhnout souhlasu s tím, aby se oženil se slečnou z Guise, byl by ještě celý dům Vendôme zcela na jeho straně a on by byl s to dělat všechno, co by se mu zlíbilo.

Ta řeč mě tak překvapila, že jsem se nemohla zdržet otázky, zda si je Jeho královská Výsost všemi těmi okolnostmi dobře jist; řekl mi, že jsou zcela jisté a že je ví od pana Prince samého, který mu o tom přišel podat zprávu a hanět pana z Joyeuse, že ačkoli má tu čest být jeho švagrem, hledal jinou ochranu než jeho, a také Montrésora, že si myslel, že by se on, pan Princ, chtěl plést do všech těch sňatků; že po tom všem už nemůže o Montrésorově zlé víře pochybovat. Požádala jsem Monsieura o svolení říci to slečně z Épernonu: to mi rád dovolil a měl z toho velkou radost.

Ačkoli mi špatné jednání slečny z Guise v této záležitosti působilo zármutek kvůli ní samé a také proto, že byla příčinou, že se neuskuteční věc, kterou bych si na světě nejvíc přála, bylo mi jakýmsi zadostiučiněním dát paní a slečně z Épernonu poznat, že rady, které jsem jim v té věci dávala, byly pravdivé a že mi přátelství, které k nim chovám, dalo prozíravost, s níž jsem v počínání slečny z Guise viděla jasněji než ostatní. Šla jsem za nimi ihned a učinila jsem při té příležitosti všechno, co mi přátelství mohlo předepsat: byly stejně ohromeny, jako je důvěra, kterou měly ve své prostředníky, musela dosud udržovat v klidu.¹⁵

Nazítří jsem odjela se dvorem do Chantilly,¹⁶ kde nás pan Princ a paní Princezna pohostili tak nádherně, jak jen bylo možné. Odtud se jelo přenocovat do Liancourtu, kde jsme spolu s kardinálem Mazarinem dlouho rozmlouvali o Montrésorově uvěznění. Chtěl si ze mě tropit žerty kvůli tomu, že u Montrésora našli dopis od slečny z Guise, který hodil do ohně, a chtěl mi namluvit, že to, co se o tom rozhlásilo, lze vykládat ve smyslu velmi odporujícím vysoké cudnosti, jíž se ona honosí. Řekla jsem mu a dokázala, že chování slečny z Guise je takové, že ji nelze bez nespravedlnosti podezírat z nejmenší milostné pletky, i kdyby byl Montrésor velmi mladý, velmi krásný a velmi nebezpečný svůdce; že jí ten dopis nemohl a nesměl nijak uškodit, protože Montrésor je příliš blízkým příbuzným toho rodu a mužem zásluh; že pan z Guise, který k němu měl velkou důvěru, mu nepochybně dal o nějaké záležitosti napsat slečnou z Guise, svou dcerou; že není důvod se tomu divit, protože vím, že pan z Guise nedělal nic, aniž by se předtím poradil s Montrésorem. Kromě toho jsem řekla všechno, co se dalo, abych Montrésorovi u tohoto ministra posloužila; ten byl tak zlomyslný, že mě chtěl přimět změnit mínění z bílého na černé a nastražit mi past; myslel si, že mě do ní dovede přátelství, které chovám k paní z Épernonu.

Aby mě rozpálil, vyprávěl mi tytéž okolnosti, jaké mi už řekl Monsieur; a ačkoli bylo snadné mě rozhněvat natolik, abych při té příležitosti řekla o Montrésorovi stejně mnoho zlého, jako jsem o něm dříve říkala dobrého, neprořekla jsem se a nechávala jsem ho stále v nejistotě o tom, co si o něm myslím. Řekl mi, že dobře zabrání tomu, aby pan z Joyeuse dovedl do konce svůj záměr se slečnou z Angoulême; že paní z Carignanu,¹⁷ která se před nějakou dobou vrátila ze Španělska, ji chce pro jednoho ze svých synů; že jí v tom je třeba posloužit a že by to byla vhodná partie, protože ta dívka je bláznivá a němý by se k ní hodil víc než kdo jiný. Chvíli jsme se spolu bavili tou směšnou představou, kterou nám ten nepovedený pár skýtal. Prosila jsem ho, aby na tom rozhodnutí trval, aniž by mi ovšem příliš záleželo na výsledku té věci. Paní z Carignanu jsem prokázala všechny dobré služby, jaké jsem mohla. Do našeho rozhovoru přišla královna a chvíli se ho účastnila, načež jsme se rozešli, všichni jeden s druhým velmi spokojeni.

Z Liancourtu se jelo přenocovat do Compiègne, kde se krátce po našem příjezdu přišel vévoda z Enghien rozloučit s Jejich Veličenstvy, aby odjel velet vojsku v Champagni. O několik dní později přijel ke dvoru Monsieur, kde pobyl jen krátce. Odjel do Amiensu podle přání Jejich Veličenstev, která byla ráda, že se tam dostaví dřív, než tam přijedou ona. Tehdy, dokud tam Jeho královská Výsost pobývala, byl dvůr krásný, protože všichni mladí urození lidé, kteří byli u dvora, se tam se svými výpravami sjeli, aby šli k vojsku. Nazítří po příjezdu dvora do Amiensu¹⁸ dostala královna zprávu o smrti císařovny, své sestry,¹⁹ která zemřela na mrtvici, když byla v naději. Abbé z La Rivière mi řekl, že se musím provdat za císaře,²⁰ a pak se opravil a řekl mi, že je to příliš daleko; že arcivévoda Leopold,²¹ jeho bratr, přichází do Flander; že je třeba ho učinit jejich svrchovaným pánem; že si ho vezmu. Řekla jsem mu, že mám raději císaře; a ačkoli jsme o tom mluvili dost dlouho, ta řeč neměla pokračování.

Když byly válečné přípravy hotovy, odjel Monsieur k vojsku a dvůr do Abbeville, odkud jel do Dieppe v Normandii, kam přišly sbory šlechty a nejvyšších soudních dvorů vzdát králi úctu. První prezident rouenského parlamentu,²² muž zásluh a ctnosti, šedesátiletý, omdlel ke konci své řeči, jejíž slova se ukázala velmi pravdivými. Dostal nějaké křeče, a aby řeč dokončil, řekl králi, že umírá jako jeho nejpokornější, nejposlušnější a nejvěrnější služebník a poddaný. Hned vyšel z královnina kabinetu, kde řeč pronesl; upadl na schodech, ztratil řeč a za půl hodiny zemřel, velmi oplakáván těmi, kdo ho znali.

Protože v Normandii nebylo velkých záležitostí, vrátil se dvůr z Dieppe do Paříže, aby tam vyčkal dobytí Courtrai,²³ které se bránilo velmi dlouho, ačkoli Monsieurovo vojsko bylo velmi značné. Pan vévoda z Enghien se k němu připojil se svými vojsky; Španělé byli toho tažení na své straně velmi silní; jejich vojsku velel markýz z Caraceny²⁴ a připojilo se k němu vojsko pana vévody lotrinského, takže naši se ocitli sami skoro obleženi, když obléhali Courtrai: k tomu by nebylo došlo bez nedbalosti kardinála Mazarina, který z nedostatku prozíravosti nechal to obléhání strádat nedostatkem všeho; a generálové se ocitli v takové nouzi, že když se město vzdalo, nebylo už ani prachu, ani koulí. Posuďte schopnosti a úmysly takového ministra, který vydává v sázku pověst zbraní svého pána i pověst dvou osob takového postavení spolu s jejich životy. Slyšela jsem Monsieura říkat, že už tehdy spolu s panem vévodou z Enghien poznal, že kardinál Mazarin je člověk nezpůsobilý k záležitostem, které spravoval. Od té doby si zachovali dobré mínění, které o jeho osobě vždycky dávali najevo.

Zatímco se pan vévoda z Enghien při tomto obléhání ve službě králi neustále vystavoval nebezpečí, jak to už mnohokrát činil s dosti velkým úspěchem, zemřel jeho švagr, vévoda z Brézé, při obléhání Orbetella²⁵ ranou z děla: byl admirálem Francie a guvernérem Brouage. Všechna vděčnost, kterou dlužili za znamenité služby pana vévody z Enghien, nebyla dost velká, aby dostal některý z těch dvou úřadů; královna si vzala oba;²⁶ a ačkoli toto odmítnutí působilo velkou mrzutost tomu, kdo o ně žádal, dal ji najevo jen málo a pokračoval v tažení se stejnou péčí a stejnou rázností, s jakou je začal.

Po dobytí Courtrai zůstalo vojsko ještě nějakou dobu ve Flandrech a bylo už připraveno utkat se s nepřátelským vojskem na rovině u Brugg, kde však zůstalo jen u zdání. Holanďané táhli až tam a dělali, jako by se chtěli s námi spojit k nějakým velkým podnikům; a byl by to velmi velký podnik svést bitvu s našimi silami spojenými s jejich. Všechno proběhlo bez jediné rány. Vilém Nasavský, princ oranžský,²⁷ který byl tehdy jejich generálním kapitánem, se zalíbil Monsieurovi i panu vévodovi z Enghien; měl pěknou tvář a býval velmi urostlý. Před několika lety se mu postava pokazila; protože však měl volnou kazajku, když byl na rovině u Brugg, ta vada nebyla vidět. Říká se, že měl mnoho zásluh a odvahy, jejichž důkazy podal při mnoha příležitostech, mezi jinými při jedné vzpouře, k níž došlo nějaký čas před jeho smrtí a kterou utišil svou rozhodností a rázným způsobem, jímž jednal. To jméno Nasavských je tak šťastné pro statečnost a pro úspěchy ve Flandrech, že nebude těžké těm, kdo četli dějiny té země, učinit si velkou představu o těch, kdo je nyní nosí. Tento princ se oženil s dcerou anglického krále:²⁸ ten svazek se zdál velmi výhodný pro svou vznešenost; a všichni, kdo se pokládají za dobré politiky, věřili už tehdy, ačkoli nepokoje v Anglii ještě nezačaly, že to bude zkáza toho rodu, ne-li úplná, tedy aspoň zčásti. Republiky obvykle nemají rády, když ti, kdo mají v rukou jejich vojska, činí jakékoli kroky, které svědčí o tom, že směřují k svrchovanosti; a to je prostředek, jak je z jejich hodnosti sesadit, jakmile mají sebemenší podezření. Pokud však jde o pana prince oranžského, přišly nepokoje v Anglii příliš brzy po jeho sňatku, než aby proti němu mohly vzbudit podezření.

Vraťme se na rovinu u Brugg. Za doby, kdy tam naše a holandské vojsko pobývalo, zemřelo tam mnoho vojáků vedrem a žízní; toho roku bylo neuvěřitelné horko; psí dny nikdy nebyly tak kruté. Holanďané se vrátili do své země, kde, nemýlím-li se, oblehli Sas van Gent;²⁹ a naše vojska po návratu oblehla podruhé Mardyck,³⁰ protože od té doby, co ho Monsieur dobyl, ho Španělé dobyli zpět. To obléhání bylo vedeno zostra; proto také bylo při jednom výpadu obležených zabito mnoho urozených lidí: La Roche-Guyon,³¹ první komoří králův, mladý, velmi urostlý a jediný syn pana z Liancourtu; hrabě z Fleix,³² z rodu Foix, zeť paní markýzy ze Senecey, čestné dámy královny; rytíř z Fiesque;³³ Le Terrail, polní maršál; markýz z Thémines, polní mistr navarrského pluku, a baron z Grignanu, kapitán gardového pluku, byli mezi nimi. Pan vévoda z Nemours byl raněn do nohy. Všechna ta úmrtí způsobila mnoho zármutku a žalu u dvora, který byl ve Fontainebleau. Paní ze Senecey a paní hraběnka z Fiesque byly v tom neštěstí nejvíc politováníhodné; děti, které ztrácely, byli počestní lidé, zvláště rytíř z Fiesque, který byl nejrozvážnějším a nejzbožnějším šlechticem u dvora. Ty dva jsem litovala obzvlášť, protože to byli víc moji přátelé než ostatní: všichni to byli lidé zásluh a urození. Pan vévoda z Enghien si také přinesl známky nebezpečí, jemuž byl při tom obléhání vystaven; málem ho zabil granát, který vybuchl tak blízko něho, když byl v zákopu, že měl celou tvář popálenou.³⁴ Tu zprávu jsem přijala s dosti velkou radostí a odpor, který jsem k němu měla, mě dokonce přiměl přát si, aby z toho měl tvář znetvořenou. Nebylo na ní však nic znát.

Protože neštěstí v anglických záležitostech trvalo, poslal anglický král³⁵ prince waleského, svého syna, do Francie, aby tu byl v bezpečí. Přijel ke dvoru, který byl ve Fontainebleau. Jejich Veličenstva mu vyjela vstříc až do lesa, kde se, když se setkali, sestoupilo na zem, a anglická královna představila svého syna králi, potom královně, která ho políbila; potom pozdravil nás, paní Princeznu a mě. Bylo mu teprve šestnáct nebo sedmnáct let: byl na svůj věk dost vysoký, měl krásnou hlavu, černé vlasy, snědou pleť a byl docela příjemného zjevu. Nejnepříjemnější na něm bylo, že vůbec nemluvil francouzsky ani francouzštině nerozuměl. Přesto se dbalo o to, aby se mu dělala dobrá společnost; po tři dny, které ve Fontainebleau zůstal, mu dopřáli zábavu honu a všechny ostatní, jaké tehdy bylo možné; vykonal návštěvy u všech princezen. Hned od té chvíle jsem poznala, že by mě anglická královna ráda přesvědčila, že je do mě zamilován; že jí o mně ustavičně mluví; že kdyby ho nezdržovala, chodil by do mého pokoje v kteroukoli hodinu; že se mu velice líbím a že je zoufalý ze smrti císařovny, protože se krajně obává, aby mě nechtěli provdat za císaře. Přijímala jsem, co mi říkala, jak jsem měla, a nepřikládala jsem tomu tolik víry, kolik by snad byla chtěla.

Když odjeli z Fontainebleau, odjela jsem do Paříže navštívit Madame, která byla v naději a nebezpečně nemocná; zastihla jsem ji už mimo nebezpečí. Na zprávu o této nemoci odjel Monsieur od vojska a přijel nečekaně k Madame dva dny po mně, čímž jsem byla velmi příjemně překvapena. V Paříži jsem viděla paní a slečnu z Épernonu, které mi řekly zhruba totéž, co mi řekla anglická královna ve Fontainebleau; navázaly s ní zvláštní důvěrný styk, protože dlouho žily v její zemi, když se tam pan z Épernonu uchýlil; dostalo se jim tam všech možných poct od Jejich Britských Veličenstev, ačkoli se s nimi nesetkaly; takže byly povinny projevit všechnu vděčnost, kterou jim dlužily, svou úctou a návštěvami. Pan z Épernonu za svého vyhnanství tak vhod pomohl anglickému králi svými penězi, které mu půjčil na válku a které mu dosud nebyly vráceny, že královna nemohla jinak než mu zachovat vděčnost. Tak vznikl důvěrný styk mezi ní a paní i slečnou z Épernonu: ten styk založil důvěru. Ačkoli jsem byla dobře zpravena o smýšlení královny, své tety, nepřikládala jsem druhému vyznání, které mi učinily o citech prince waleského, víc víry než prvnímu, které mi učinila královna, jeho matka. Nevím, jaký by byl výsledek, kdyby je učinil on sám; vím dobře, že bych si nevážila toho, co by mi kdo říkal jménem muže, který by sám nedokázal nic říct.

Monsieur byl v Paříži jen jeden den, odkud jel do Fontainebleau, kam jsem přijela o den dřív. Jejich Veličenstva mu vyjela vstříc a byl přijat co nejlépe. Pravda je, že pokud jde o krásná slova a o dobré city na pohled, těch se mu za regentství dostávalo hojně; a protože se zůstalo jen u nich, ani on se příliš nesnažil dosáhnout skutečných projevů jejich dobré vůle. Nechal pana vévodu z Enghien u vojska, aby dokončil tažení; ten čas, který tam zůstal, využil slavně: oblehl Furnes, které za několik dní dobyl;³⁶ potom oblehl Dunkerk.³⁷ Tolik zdarů³⁸ a pokojný dvůr způsobovaly, že se ve Fontainebleau mnoho veselilo: byli tam houslisté i herci a jejich zábavu měli skoro každý den.

Přijel tam v té době mimořádný polský velvyslanec, aby požádal o ruku princezny Marie,³⁹ dcery pana vévody z Nevers, později vévody mantovského, která mu byla velmi rychle přislíbena: proto se také stejně rychle vrátil, aby se neztrácel čas s vysláním těch, kdo si ji měli vzít.

Dvůr nečekal na konec tažení a vrátil se do Paříže. Když tam přijel, přišla zpráva o dobytí Dunkerku; odpor, který jsem měla k panu vévodovi z Enghien, mi zabránil mít z toho radost; a byla jsem velmi ráda za nevolnost, která mě přepadla v den Te Deum, jež se dalo zpívat na poděkování, a která mi zabránila se ho zúčastnit.⁴⁰ Po tomto činu přijel strávit zimu do Paříže; byl zcela vyléčen z rány, kterou utrpěl při posledním obléhání Mardycku; zůstalo mu z ní jen trochu zarudnutí v obličeji, které ho málo znepokojovalo, protože si nikdy nelichotil krásou; zato má velmi dobré vzezření a docela vzhled velkého prince a velkého vojevůdce.

Je pravda, že polský velvyslanec přijel do Fontainebleau. Spletla jsem se v čase; žádost i sňatek princezny Marie se staly rok před tímto proslulým tažením. Přesto o tom budu mluvit zde, ačkoli jsem už mluvila o tom, co se stalo potom. Ten velvyslanec přijel do Fontainebleau v září 1645; odjel odtud s příznivou odpovědí 27. Ke konci následujícího měsíce října přijeli do Paříže velvyslanci vyslaní k uzavření sňatku, kde je pověst jejich velké výpravy a nádhery způsobila, že je všichni očekávali se zvědavostí. Když se na ně celý den netrpělivě čekalo, přijeli tak pozdě, že – k tomu ještě nikdo neměl tu prozíravost dát jim pochodně – nebylo lze rozeznat jejich nádheru ani pořadí jejich průvodu; což Poláky z jejich strany mrzelo. Dali požádat o svolení jet nazítří na audienci na koních;⁴¹ to jim bylo povoleno. Na nádvoří Palais-Royal byli postaveni ve stejném pořadí, v jakém vjeli do města. Bylo o tom sepsáno příliš mnoho relací, než abych se zdržovala podrobným popisem: řeknu o tom jen, že způsob jejich oděvů, zcela odlišný od našeho, nás přiměl dívat se na ten obřad jako na velmi nádhernou maškarádu.

Když viděli Jejich Veličenstva, vykonali návštěvy u princezen královské krve a potom šli navštívit tu, která měla být jejich královnou. Záležitost se dlouho neprotahovala a svatba se slavila v Palais-Royal. Královna si usmyslila, že s ní při obědě, který se toho dne konal, nebude kromě nové polské královny stolovat nikdo jiný než pan vévoda z Anjou, pan vévoda orleánský a velvyslanci. Nebyla jsem tam a nechtěla jsem tam jít ani odpoledne. Nebyla jsem tedy u toho obřadu; ostatně by se mi nelíbilo mít jen taburet před tou královnou na jeden den, kterou jsem vždycky viděla pod sebou, ačkoli to byla přílišná přecitlivělost, když ji královna stavěla nad sebe. Proto jsem osm dní neviděla královnu; kardinál Mazarin mě zastihl v Lucemburském paláci a chtěl mě přesvědčit, abych tam šla: omluvila jsem se.

Nemohla jsem se dost načudovat, že paní Princezna, tak pyšná, jaká byla, se nehnula od polské královny, která s ní jednala svrchu. Princezna z Carignanu ji nenavštívila; Madame tam také nešla; Monsieur ji navštívil a nebylo s ním zacházeno zdvořile. Chtěl, abych polskou královnu navštívila v Palais-Royal, aby královna neměla důvod se na mě zlobit, a ujistil mě, že mi královna nic neřekne. Šla jsem tam na rozkaz Jeho královské Výsosti jednoho dne, kdy mělo být divadelní představení; přišla jsem, když spěchala, aby tam šla. Měla jsem jen tolik času, abych vyslovila své poklony, a pak už jsem ji neviděla, protože královna vzala polskou královnu s sebou na jednu tribunu. Řekla mi, abych sešla do sálu, kde jsem nepokládala za vhodné být sama se všemi dámami, bez jediné princezny, před všemi těmi cizinci; odešla jsem domů, místo abych šla na představení. Královna z toho byla nespokojená a Monsieur mi ještě téhož večera vyhuboval. Kardinál Mazarin mě s královnou usmířil, a abbé z La Rivière, který se chtěl při té příležitosti uplatnit, mi tak vychvaloval kardinálovu dobrou službu, že mě přesvědčil, že bych mu za ni měla poděkovat, a skutečně mě k tomu zavedl do jeho pokoje: je to jediná návštěva, kterou jsem mu kdy vykonala z vlastní vůle, a i tu jsem vykonala s dosti velkou nechutí.

To všechno mi nepomáhalo k tomu, abych hořela láskou k polské královně, a byla to pro mě jakási pomsta, když se šla rozloučit s Monsieurem a při té návštěvě se dostala do jistých rozpaků.⁴² Nešťastnou náhodou se stalo, že v hodinu, kdy tam šla, se Monsieur dával holit a nepokládal za vhodné ukázat se v tom stavu; byl nucen ji nechat čekat; a protože nenavštívila Madame a neměla v úmyslu ji navštívit, čas jí ubíhal pomaleji, než by si přála; což jsem velmi ráda slyšela, a ještě raději, když odjela. Bylo dost lidí, kteří měli toho královského majestátu dost.

To však nebylo to, co mi nejvíc leželo na srdci. Po návratu z Fontainebleau jsem zastihla slečnu z Épernonu v tak silných zbožných myšlenkách, že obava, abych ji neztratila, mi udržovala mysl v ustavičném neklidu; to se mi nelíbilo a překvapilo mě. Vždycky jsem ji viděla vzdálenou přísnosti, kterou nyní každou hodinu kázala: mluvila už jen o smrti, o pohrdání světem, o štěstí řeholního života a vedla podobné řeči, které svědčily o citech, jejichž účinku jsem se opravdu obávala, když jsem viděla, že je ráda, že ji pan z Épernonu, který byl guvernérem Guyenne, povolal spolu s její nevlastní matkou do Bordeaux, a že říká, že tam lépe dojde spásy než u dvora; že tam bude mít volný čas modlit se k Bohu a utvrzovat se v dobrých vnuknutích, která měla; že bez tohoto vzdálení by mohla být buď zničena, nebo aspoň oslabena.

Pokračovaly jsme v těch smutných rozhovorech až do předvečera jejího odjezdu, jímž byl den svaté Terezie,⁴³ kdy se se mnou přišla rozloučit. Zastihla mě na lůžku, kde jsem zůstala pro jakousi nevolnost; poklekla přede mnou a řekla mi, že laskavost, kterou jsem k ní měla, a vzájemná důvěra mezi ní a mnou ji zavazují, aby mi sdělila své rozhodnutí stát se karmelitkou,⁴⁴ a že doufá, že veškerou péčí, kterou tomu bude věnovat, se v něm udrží a provede je co nejrychleji. Nebylo třeba tolik, aby se pohnula něha, kterou jsem k ní cítila: dojata jejím úmyslem, nemohla jsem se o něm dozvědět, aniž bych plakala; použila jsem tehdy všech důvodů, které jsem měla, abych ji od toho odvrátila: vyčítala jsem jí, jak málo citu ke mně má; řekla jsem jí, že i kdyby nebylo jiného ohledu, který by se jí týkal, ohled na pana z Épernonu by ji měl mocně zadržet, protože jeho nešťastný úděl může zmírnit jen její společnost; že nemá jinou útěchu než tu, kterou mu dává ona, a že snad nemůže učinit nic záslužnějšího, než mu pomáhat nést jeho neštěstí. Své rozhodnutí už učinila příliš pevně, než aby poslouchala cokoli, co by ho mohlo změnit; zavázala mě, abych o tom s nikým nemluvila, a odjela tak krutě do Bordeaux s paní z Épernonu, a naše rozloučení nás stálo mnoho slz.

Po tažení s druhým obléháním Mardycku se mi Saujon, o němž jsem už mluvila, začal horlivě dvořit a dával najevo, že se chce zcela oddat mým zájmům; proto jsem i já měla velký ohled na ty jeho. V té době mu zemřel otec a měl dvě sestry; starší jsem umístila jako dvorní slečnu u Madame,⁴⁵ které se velmi zalíbila: byla to také hodná dívka, velmi příjemná, pěkné postavy. Zároveň s tím, jak jsem ji tam zaopatřila, jsem jí dávala mnoho projevů své náklonnosti, která šla tak daleko, že jsem ji poučovala, jak se má chovat, a o věcech, které ji výchova na venkově nechávala neznat. Obava, aby se nedala strhnout k nějaké milostné pletce, mě přiměla učinit všechna opatření, jaká jsem mohla; bylo to marné: Monsieur se do ní zamiloval. Ať už z přirozené náklonnosti, nebo z ohledu na osobu Monsieura, byla k jeho dvoření příliš povolná a nebrala žádný ohled na to, co jsem jí o tom říkala, ačkoli jsem ji varovala, aby si dala pozor, že přízeň osob, jako je Monsieur, snadno připraví dívku o pověst. Protože se spokojovala tím, že námahu, kterou jsem si s ní dávala, přijímala jen vlídně, spokojila jsem se od té doby i já tím, že jsem ji zvlášť doporučila slečně z Fontaine, dceři dámy od šatu Madame, velmi počestné osobě, plné ducha a ctnosti; při každé příležitosti jsem dávala najevo, že co se jí týká, citelně se dotýká i mne. Když jsem se vrátila z Pikardie, kam jsem doprovázela dvůr, dozvěděla jsem se, že slečna ze Saujon dostala od Monsieura dopis, když byl u vojska; že se slečny z Fontaine ptala, zda na něj má odpovědět. Byla s ní nespokojena, protože jí poradila, aby to nedělala; a od té doby se s ní už nestýkala a vyhýbala se rozhovoru s ní. Toto počínání mi bylo podezřelé a přimělo mě usoudit, že se radou slečny z Fontaine neřídila; přesto se ke mně dál chovala vždy s velkou poddajností a úctou, avšak docela jinak, než bývala zvyklá.

Nade vším jsem měla stále na mysli odloučení od paní a slečny z Épernonu; a abych zcela neztratila potěšení z jejich společnosti, psala jsem jim a dostávala od nich zprávy pravidelně dvakrát týdně. Psala jsem jim všechno, co jsem věděla, a všechno, co jsem dělala; neměla jsem větší potěšení než s nimi takto rozmlouvat, jako bych s nimi mluvila, a s neuvěřitelnou netrpělivostí jsem čekala na den řádné pošty z Bordeaux.⁴⁶ I dvoření prince waleského mě přimělo myslet víc na ně než na city, které měl podle jiných mít: to poznamenávám proto, že ony se za ně byly zaručily a že se stalo, že během jejich nepřítomnosti mi projevoval oddanost; vídali jsme se často, protože to byla doba, kdy bývalo v Palais-Royal často divadelní představení. Princ waleský nikdy neopomněl tam přijít a posadit se vždycky vedle mne; když jsem jela navštívit anglickou královnu, vždycky mě doprovázel ke kočáru, a ať bylo jakékoli počasí, nenasadil si klobouk, dokud mě neopustil; jeho zdvořilost ke mně se projevovala i v nejmenších věcech.

Jednoho dne, kdy jsem měla jít na společnost k paní z Choisy,⁴⁷ manželce Monsieurova kancléře, která mi ji každý rok pořádala, přišla anglická královna, která mě chtěla sama učesat a ozdobit, večer zvlášť kvůli tomu ke mně domů a vynaložila všechnu představitelnou péči, aby mě vystrojila. Princ waleský mi mezitím celou dobu svítil kolem mne pochodní a měl toho dne doplňky oděvu, takzvanou petite oie,⁴⁸ v barvě karmínové, bílé a černé, protože soubor drahokamů, který jsem měla, byl připevněn stuhami těch barev; měla jsem také pero týchž barev; všechno bylo tak, jak to anglická královna nařídila. Královna, která věděla, čí rukou jsem byla ozdobena, mi vzkázala, abych ji navštívila, než půjdu na ples: to nikdy neopomněla pokaždé, když jsem měla jít na nějakou společnost, protože chtěla vidět, zda jsem oblečena podle jejího vkusu.

Princ waleský přijel k paní z Choisy přede mnou a podal mi ruku, když jsem vystupovala z kočáru. Než jsem vešla do společnosti, zastavila jsem se v jedné komnatě, abych si před zrcadlem upravila účes, a on stále držel pochodeň; chodil za mnou skoro krok za krokem; a co je vzácné a co nechávám věřit, komu se zlíbí: podle slov prince Ruprechta, jeho bratrance z prvního kolena a mého blízkého příbuzného, který mu sloužil jako tlumočník, rozuměl všemu, co jsem mu říkala, ačkoli francouzsky nerozuměl.

Když jsem se po skončení společnosti vracela, byla jsem velmi udivena, že mě, když jsem přijela domů, doprovázel až ke dveřím; a když jsem vešla, šel svou cestou. Dvoření se dělo tak otevřeně, že ve světě vzbudilo velký rozruch: trvalo celou zimu se stejnou silou; projevilo se ještě silně na jedné proslulé slavnosti, která se konala v Palais-Royal ke konci zimy a při níž bylo velkolepé italské představení se strojy a s hudbou a po něm ples, na nějž mě chtěla královna sama ozdobit. Tři celé dny se upravovala má ozdoba: mé šaty byly celé posázeny diamanty se střapci karmínovými, bílými a černými; měla jsem na sobě všechny drahokamy koruny i anglické královny, která jich tehdy ještě několik zbylých měla. Nelze vidět nic lepšího ani nádherněji ozdobeného, než jsem byla toho dne já, a nechybělo mnoho lidí, kteří mi dost vhod dovedli říct, že má krásná postava, dobré vzezření, bělost a lesk mých plavých vlasů mě zdobí neméně než všechna bohatství, která se na mé osobě třpytila.

Všechno toho dne přispělo k tomu, abych vynikla, protože se tančilo na velkém jevišti, upraveném zvlášť k tomu účelu, ozdobeném a osvětleném pochodněmi, jak jen to bylo možné; uprostřed v pozadí jeviště stál trůn vyvýšený o tři stupně, krytý baldachýnem, a kolem celého jeviště byly lavice pro dámy, které měly tančit, a u jejich nohou tanečníci; zbytek sálu tvořil amfiteátr, z něhož jsme byli na očích. Král ani princ waleský si nechtěli na ten trůn sednout; zůstala jsem na něm sama; takže jsem u svých nohou viděla ty dva prince a všechny princezny, které byly u dvora. Necítila jsem se na tom místě nijak stísněně, a ti, kdo mi lichotili, když jsem šla na ples, našli i nazítří látku, aby tak činili znovu. Všichni mi neopomněli říct, že jsem se nikdy nezdála méně strojená než na tom trůnu; a že protože jsem z rodu, jemuž přísluší jej zaujímat, až budu jeden mít v držení a budu na něm mít setrvat déle než na plese, budu se na něm cítit ještě volněji než na tomto.

Zatímco jsem tam byla a princ byl u mých nohou, mé srdce se na něho dívalo svrchu stejně jako mé oči; měla jsem tehdy v mysli sňatek s císařem; k tomu bylo mnoho zdání, kdyby ze strany dvora jednali poctivě, protože Mondevergue,⁴⁹ který byl vyslán, aby jménem Jejich Veličenstev vyslovil císaři soustrast nad ztrátou jeho ženy, přinesl zprávu, že v celé zemi i u vídeňského dvora si velmi přejí, abych se stala císařovnou; že mu dokonce někteří ministři řekli, že královna má v rukou prostředek, jak císaři zjednat všechnu útěchu, kterou může nalézt. Co mi tu věc ještě víc připomínalo, bylo to, že královna, když mě toho večera oblékala, nemluvila se mnou o ničem jiném než o tomto sňatku a řekla mi, že si tu věc vášnivě přeje a že pro to udělá všechno, co bude v jejích silách, přesvědčena, že by to bylo velké štěstí pro její dům. Myšlenka na císařství tak zaměstnávala mou mysl, že jsem se na prince waleského dívala už jen jako na předmět soucitu.

Pan vévoda z Enghien neměl na zábavách té zimy žádný podíl, protože hned na jejím počátku zemřel pan Princ, jeho otec,⁵⁰ a téhož dne porodila Madame druhou dceru,⁵¹ nyní zvanou slečna z Alençonu,⁵² z jejíhož narození jsem měla ještě větší bolest než z narození první. Jejich Veličenstva navštívila pana vévodu z Enghien, který se od té doby nazývá pan Princ, a pana prince z Conti,⁵³ aby jim vyslovila soustrast; a já jsem královnu při té návštěvě doprovázela. Když přijal soustrast od dvora, odjel pan Princ strávit první měsíce svého smutku do svého guvernérství v Burgundsku, odkud odjel do Katalánska velet vojsku.⁵⁴

Nechci zapomenout říct, že na tom plese, o němž jsem právě mluvila, si anglická královna všimla, že jsem se na jejího syna dívala s pohrdáním: když odhalila příčinu, vyčetla mi to, jakmile mě uviděla, a od té doby stále říkala, že mám v hlavě císaře; bránila jsem se, seč jsem mohla; ale měla jsem tak málo moci zakrýt ve tváři city svého srdce, že nebylo těžké je poznat, když se na mě člověk podíval. Kardinál Mazarin mi často mluvil o tom, že mě provdá za císaře; a ačkoli pro to nic nedělal, velmi mě ujišťoval, že na tom pracuje. Abbé z La Rivière se toho také chápal, aby si u mě získal přízeň, a ujišťoval mě, že neopomíjí o tom mluvit s Monsieurem a s kardinálem. Co mě později přivedlo k úsudku, že to všechno bylo jen proto, aby mě bavili, je to, že mi Monsieur jednoho dne řekl: „Slyšel jsem, že se vám líbí návrh sňatku s císařem; je-li tomu tak, přispěji k tomu, čím budu moci. Jsem přesvědčen, že v té zemi nebudete šťastná: žije se tam po španělsku; císař je starší než já; proto myslím, že to pro vás není výhodné a že šťastná můžete být jen v Anglii, pokud se tamní záležitosti urovnají, nebo v Savojsku.“ Odpověděla jsem mu, že si přeji císaře a že tu volbu činím pro sebe samu; že ho snažně prosím, aby schválil, co si přeji; že o tom mohu mluvit takto se vší slušností, protože to není muž mladý a galantní; že z toho je vidět, jak tomu skutečně bylo, že myslím víc na zaopatření než na osobu. Má přání však nedokázala pohnout nikým z těch, kdo měli moc tu věc uskutečnit, a ze všeho toho jsem měla jen tu mrzutost, že jsem o tom musela déle poslouchat.