Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola V (1647–1648)

Po Velikonocích se v Palais-Royal konala společnost kvůli manželce jednoho dánského vyslance. Princ waleský vedl na mou prosbu k tanci slečnu z Guise místo slečny z Longueville, která si to nárokovala. Komtur z Jars,¹ který je služebníkem anglické královny, ponoukal prince waleského, seč mohl, aby se dvořil slečně z Guerchy;² velice si přál, aby princ prohlásil, že je krásnější než paní z Châtillonu.³ Princ však vkusu komtura z Jars v tomto nevyhověl. Na onom plese mi princ zapomněl oplatit courantu, jak bývá zvykem; řekla jsem princi Ruprechtovi tónem, z něhož poznal, že se mi to nelíbí, že to byl opravdu kousek obratného muže; a on se mi hned nato omlouval, jak jen si lze představit.

Krátce nato odjel dvůr do Compiègne⁴ a odtud do Amiensu; a touha stát se císařovnou, která mě všude provázela a jejíž splnění se mi stále zdálo blízké, mě přivedla na myšlenku, že by bylo dobré osvojit si předem návyky, které by mohly odpovídat povaze císařově. Slyšela jsem, že je zbožný, a po jeho vzoru jsem se zbožnou stala natolik – když jsem ji předtím nějaký čas jen předstírala –, že jsem po osm dní toužila stát se řeholnicí u karmelitek, a nikomu jsem se z toho nesvěřila. Ta touha mě tak zaměstnávala, že jsem nejedla ani nespala, a zmocnil se mě z ní tak veliký neklid, že spolu s neklidem, který je mi vrozený, vzbudil velké obavy, abych vážně neonemocněla. Pokaždé když královna navštěvovala kláštery, což se dělo často, zůstávala jsem sama v kostele; a myslíc na všechny lidi, kteří mě měli rádi a kteří by můj odchod ze světa želeli, dávala jsem se do pláče; co se v tom zdálo projevem odpoutání od sebe samé, bylo projevem mé citlivosti. Mohu aspoň říci, že po těch osm dní pro mě císařství nic neznamenalo. Nebyla jsem prosta jisté marnivosti, že opouštím svět v takové chvíli: říkalo by se, že mě k tomu vede jen dokonalé poznání světa, když jej opouštím navzdory naději na tak významné zaopatření, s nímž jsem byla spokojena; nikdo mi nemohl vyčítat, že jsem se tak rozhodla z nějakého vzdoru.

Utvrzována v tom úmyslu den ze dne, rozhodla jsem se promluvit o něm s Monsieurem; šla jsem k němu, a protože právě hrál, vykonala jsem jen návštěvu a sdělení svého úmyslu jsem odložila na jindy. Nazítří přišel on ke mně, a já byla na mši. Když se mi několikrát nepodařilo s ním promluvit, přišel ke mně konečně jednoho večera; poprosila jsem ho, aby mě vyslechl ve věci, o níž mu musím podat zprávu; hned si mě vzal stranou, a když jsem mu odhalila dobré hnutí mysli, které na mě přišlo, požádala jsem ho o svolení tu myšlenku zkoumat a uskutečnit ji, bude-li trvat se stejnými city, které ji zrodily. Řekl mi, že to je proto, že se na mém sňatku s císařem nepracuje tolik, kolik bych si přála; odpověděla jsem mu, že tomu tak nemůže být, protože mi už na tom nezáleží, že raději budu sloužit Bohu, než abych měla všechny koruny světa, a k tomu jsem přidala tisíc podobných řečí, nad nimiž se nakonec rozzlobil, obořil se na osoby, které se se mnou stýkaly nejvíc, a řekl mi: „To paní z Brienne⁵ a ty pobožnůstkářky vám to vtloukají do hlavy; už s nimi nebudete mluvit a já poprosím královnu, aby vás už nebrala s sebou do klášterů.“ Když jsem viděla, že mé prohlášení přijímá takto, rozhodla jsem se ze strachu, aby z toho nedělal hluk, prosit ho, aby o tom už nemluvil, a ujistila jsem ho, že udělám jen to, co mi poručí; a věru nikdy nikdo neposlechl lépe, než jsem poslechla já tehdy. Za tři dny nato jsem už nemyslela na to, co jsem řekla Jeho královské Výsosti. Paní z Fouquerolles, která to vypátrala, přispěla k tomu, že jsem od toho upustila; a Mondevergue, který mi o tom sňatku ustavičně mluvil a který si všiml mé zbožnosti, říkával někdy: „Jsem ďábel, který vás pokouší.“ Nakonec pojali u dvora jakési podezření o mém někdejším úmyslu odejít ze světa; a když jsem se dozvěděla, že se tomu posmívali, posmívala jsem se také a popírala, že bych na to vůbec kdy pomyslela.

Zatímco čas tažení ubíhal, naše vojsko se jen dívalo, jak arcivévoda dobývá zpět část flanderských pevností, které tam Monsieur v předchozích letech dobyl s královými vojsky. Tato nečinnost, která živila zasmušilou povahu Saujona, jenž tam byl a vykonával tam svůj úřad kapitána gard, mu dala příležitost zaměstnat mysl jistou chimérou; sotva ji pojal, dal ji najevo, a vyprávění o ní nesmím vynechat, protože se stala základem aféry, o níž se u dvora i ve světě dost mluvilo. Vilermont, šlechtic zasloužilý, kapitán gard, byl za toho tažení zajat při jednom výpadu, jehož se účastnil, když vévoda z Amalfi, Piccolomini,⁶ obléhal Armentières. Tento generál mu dovolil vrátit se na čestné slovo; před odjezdem ho pozval k obědu, a protože je obvyklé bavit cizince zdvořilými a lichotivými řečmi o jejich zemi, vévoda z Amalfi, který je pokládán za jednoho z nejšlechetnějších a nejdvornějších mužů našeho věku, mluvil o francouzském dvoře, mluvil o mně lichotivými slovy a chtěl dát najevo, že se v jeho zemi těším téže úctě a náklonnosti, s jakou se právě vyjádřil. Na závěr té chvály řekl: „Byli bychom příliš šťastni, kdybychom v této zemi měli takovou princeznu, jako je tato.“

Vilermont, který musel cestou ke dvoru projet vojskem, rozprávěl se Saujonem, svým přítelem, o svém zajetí, o zdvořilostech, jichž se mu dostalo, a o novinkách ze země, odkud přicházel. Vyprávěl mu prostodušně a bez postranních úmyslů řeči, které se vedly u stolu vévody z Amalfi. Saujon si usmyslil, že se nemají pustit ze zřetele, pro velký užitek, který si představoval, že se z nich dá vytěžit; a také hned tím, co na nich vystavěl, ukázal nevelký dosah svého úsudku. Protože s touto planou řečí počítal, napsal mi po Vilermontovi, kterého jsem znala jen od vidění a který u mě nikdy nebyl, aby nás přiměl spolu promluvit; vzkázal mi, že si Vilermont přál složit mi poklonu; že je to muž cti a zásluh; že to dobře dokazuje krásný čin, který za toho tažení vykonal, když se vrhl do Armentières, kde byla jeho kompanie; že k tomu prošel přestrojen nepřátelským vojskem; a že kdybych ho chtěla vyslechnout, řekl by mi mnoho zvláštních věcí, které bych ráda věděla. Když jsem ten dopis přečetla, přijala jsem Vilermonta co nejvlídněji a vyptávala se ho, co mi může povědět o zemi, z níž přichází; když mi o ní řekl mnoho dobrého, podal mi zprávu o citech, které ke mně projevil vévoda z Amalfi, a o přáních, která vyslovil, a k tomu, co jsem právě uvedla, dodal ještě, že se ho ten vévoda zeptal, zda mě provdají za prince waleského, na což odpověděl, že ne. Ačkoli si ta řeč nezasloužila sebemenší úvahy, přece když jsem tajemná slova Saujonova dopisu srovnala s tím, co jsem už poznala o jeho snílkovském a fantastickém duchu, usoudila jsem, že to jsou ty důležité věci, které mi má sdělit a které mi chtěl svým psaním dát na srozuměnou.

Zatímco se ve Flandrech ztrácelo, v Katalánsku se nezískávalo: do Amiensu přijel La Moussaye,⁷ vyslaný panem Princem, se zprávou o zrušení obléhání Léridy.⁸ Ti, kdo by rádi zabránili, aby pan Princ z této akce sklidil čest, která mu náležela – jako by se jí nedalo nabýt v nezdarech války stejně jako v jejích úspěších –, chtěli, aby to bylo neštěstí, které ho může zostudit a srazit trochu jeho pýchu. Kardinál Mazarin, jemuž toto mylné mínění lichotilo nejvíc, z něho měl pro svůj zvláštní zájem větší radost než kdokoli jiný; od té doby, co tomuto princi odepřeli pozůstalost po jeho švagrovi,⁹ z níž kardinál potají těžil, tento ministr se stále obával odplaty, kterou si princ, jak dobře viděl, mohl uchovat; chtěl proto té příležitosti využít, aby oslabil vážnost svého nepřítele na veřejnosti, jak to vždy velmi snadno dělal v kabinetu. Předcházel všemu, co mohlo posloužit k ospravedlnění pana Prince, protože dobře věděl, že se pan Princ ocitl v nutnosti od obléhání upustit jen proto, že ho nechali v nouzi o všechno, čeho bylo třeba k jeho zahájení i dokončení.

Všechny tyto úskoky nemohly zvítězit nad pravdou, kterou brzy poznal celý svět; a ten shledal, že to byla moudrost nad věk pana Prince, že tak dobře předvídal nebezpečí, do něhož ho uvrhli, totiž že vystaví královo vojsko, že je zachránil ústupem, který ho sice připravil o dobytí Léridy, ale dal mu zvítězit nad vlastní povahou a sklony, což ho stálo víc než všechny útrapy jeho minulých tažení. Pověst nesrovnatelné chrabrosti si vskutku získal tak draze, že aby ji ve světě jen zpochybnil, musel by zrušit tolik obléhání, kolik dobyl míst, a prohrát tolik bitev, kolik jich vyhrál. Proto také to, co chtěli jeho nepřátelé obrátit proti jeho slávě,¹⁰ posloužilo jen k tomu, aby ji ještě víc pozvedlo, a k tomu, aby se říkalo, že má štěstí, protože ke všem důkazům, které dal o své odvaze, mu chyběla jen příležitost dát důkaz své rozvážnosti, aby byl pokládán za největšího vojevůdce svého věku, a že nepromeškal čas ji ukázat. Já jsem ovšem patřila k těm, kdo to nazývali nezdarem. Ačkoli jsem tehdy měla odpor k jeho osobě i k jeho domu, zbožnost, v níž jsem na té cestě byla, způsobila, že jsem z toho přesto neměla radost, a to tak, že jsem nemohla mít potěšení z toho, jak ho tupí, a nechtěla jsem se učit písně, které se o něm složily, a znala jsem je teprve dlouho potom.

Po zprávě o zrušení obléhání Léridy se v Amiensu dlouho nepobylo a dvůr se odtud vrátil do Paříže. Ačkoli mě úmysl stát se řeholnicí opustil, zbožnost, která se od té touhy oddělila, mi zůstala, a učinila jsem ji tak přísnou, že jsem nechodila na Cours a nedávala jsem si mušky ani pudr do vlasů;¹¹ nedbalost, s jakou jsem se česala, způsobila, že vlasy byly tak neupravené a tak dlouhé, že jsem byla celá k nepoznání; nosila jsem tři šátky kolem krku, které mě v létě dusily, a ani jednu barevnou stuhu, jako bych chtěla vypadat na čtyřicet let, a myslím, že by mi dokonce udělalo radost, kdyby mi to někdo řekl, ačkoli jsem od toho věku byla velmi daleko. Uspokojení mi přinášelo jen čtení životopisu svaté Terezie a to, když jsem mluvila o Německu nebo o něm slyšela mluvit; v mém způsobu života a oblékání byla taková reforma, že se nebudete divit, že netrvala. Co mě opustilo naposled, byla moje myšlenka na Německo. Monsieur o tom napsal panu vévodovi Františku Lotrinskému,¹² který byl ve Vídni a který se toho ochotně ujal; každé zprostředkování mi bylo dobré, aniž jsem zkoumala, jaké může být. Hodnost tohoto prostředníka mě nenechávala pochybovat o jeho schopnostech ani o jeho vlivu; očekávala jsem od něho tedy mnoho.

Byl to abbé z La Rivière, kdo mi o tom promluvil první a kdo byl rád, že mě může bavit tím, co mě těšilo, aby si u mě získal přízeň, protože jsem ho od přírody neměla ráda. Nejvíc ho trápilo, že jsem Monsieurovi otevřeně říkala všechno, co jsem se dozvěděla, že se ve světě říká o jeho působení u Monsieura, a nedozvídala jsem se nic k jeho prospěchu, protože byl často podezříván, že svého pána zrazuje, a nikdo kromě mě se neodvažoval na to Jeho královskou Výsost upozornit. Tato příhoda mě uvedla do velkého přátelství s Madame, kterou jsem dříve dost zanedbávala; a proti svému zvyku jsem jí prokazovala velkou pozornost a často ji navštěvovala, aniž jsem se u ní nudila. Věděla jsem, že se jí nelíbí Monsieurova láska ke slečně ze Saujon; upozornila jsem tu slečnu a vyhubovala jí, že se v tom nechová, jak by měla. Byla to zbytečná pokárání, protože si v tom zvykla na tak špatný způsob, že mě povýšenost, s jakou přijímala, co jsem jí říkala, odradila, takže jsem přestala mluvit s ní jako obvykle a nemluvila jsem s ní už skoro vůbec, čímž jsem Monsieurovi nevyhověla; ten byl se mnou stejně nespokojen, jako byla Madame spokojena. Při té příležitosti tu povím, čeho jsem si všimla a co mi potvrdil sám Monsieur, totiž že nelze být dokonale zadobře s ním a s Madame zároveň, ačkoli jí projevuje a skutečně chová velké přátelství a žije ve svém domě se stejnou snášenlivostí a ochotou, s jakou žije dobrý měšťan ve své rodině.

Saujon, který nedostával odpověď na svůj dopis a kterého trápilo, že neví, jak jsem se chytila na vnadidlo rozhovoru vévody z Amalfi, nemohl se dočkat, aby se o tom přišel přesvědčit sám. Podnikl cestu do Paříže kvůli nějakým záležitostem vojska z rozkazu generálů, o který si, myslím, sám řekl, aby měl záminku přijet. Nechápal, že by člověk mohl, aniž by mu chyběl zdravý rozum, ztratit jediný okamžik a nevyužít toho, co mu Vilermont pověděl. Zbožnost, v níž mě zastihl, a kázání, jaká jsem mu dělala o dobrém stavu, v němž mají být připraveni vojáci, kteří jsou víc než jiní vystaveni nebezpečí smrti, ho tak ohromily, že mi o ničem nepromluvil; a příležitost k tomu mu vzalo i to, že jsem mu ani nevyslovila Vilermontovo jméno.

K podzimu podnikl dvůr cestu do Fontainebleau, kde jsem znovu začala nacházet zalíbení v zábavách, takže jsem se ráda účastnila procházek, zábav a divadelních představení. To posloužilo jen ke zmírnění přílišné přísnosti, do níž jsem se uvrhla; v srdci mi stále zůstaly city zbožnosti, které mě málem dovedly až ke karmelitkám. Monsieur, králův bratr, se cesty nezúčastnil, protože se ještě nezotavil ze spalniček, které měl v létě a po nichž následovala velmi těžká úplavice, jež ho přivedla do nebezpečí.¹³ Jakmile o tom Jejich Veličenstvům přinesli zprávu, odjela královna co nejspěšněji do Paříže. Král a pan kardinál Mazarin zůstali ve Fontainebleau. Královnu jsem doprovázela jen já. Obavy, že nemoc pana vévody z Anjou skončí zle, netrvaly dlouho; musely jsme zůstat v Paříži jen dva dny, než jsme se dočkaly zlepšení, načež se královna vydala zpět do Fontainebleau stejně spěšně, jako odtud odjela.

Potom tam přijela Madame; naše přátelství i moje přísnost ke slečně ze Saujon pokračovaly jako předtím; proto také Monsieur nebyl spokojenější tam než v Paříži. Abbé z La Rivière, který si toho všiml, mi někdy říkal, že kdybych chtěla, byla bych s Monsieurem výborně zadobře, protože se mu nelíbím jen v jistých věcech malého významu, na něž bych mohla a měla dávat pozor. Zeptala jsem se ho, co to je; odpověděl mi, že je mám jen dobře prozkoumat, a až je poznám, abych se jich vyvarovala. Mezi zábavami, které se ve Fontainebleau konaly, byl i ples na počest prince waleského, který tam zajel na krátkou návštěvu. Německá záležitost, která byla tehdy veřejně známá a o níž se věřilo, že v ní dvůr jedná upřímně, poněkud zchladila horlivost prince waleského, a říkalo se, že si hraje na zoufalého milence. Já jsem v té věci nebyla nijak útlocitná. Pobyl tam jen tři dny a dvůr se vrátil do Paříže, kde zima jako obvykle uplynula v plesech a představeních a jediným předmětem rozhovorů celého dvora byl pan z Guise kvůli cestě, kterou tehdy podnikl do Říma,¹⁴ aby dosáhl zrušení svého manželství s hraběnkou z Bossu a mohl si vzít slečnu z Pons.¹⁵

Dvůr, který neměl jiný úmysl než mě klamat nadějí, kterou mi stále dával, že mě provdá za císaře, a který věděl, že je císař připraven uzavřít jiný sňatek, jejž zprávy ze světa brzy zveřejní, byl nucen mi to sdělit a začít se tím vyvazovat ze slibu, který mi dal. Aby svůj podvod ukázali co nejméně okatě, byl abbé z La Rivière, který v této komedii hrál významnou roli, první, kdo mi přišel říct, že zprávy z Německa jsou špatné, že se mluví o sňatku císaře s jednou z tyrolských arcivévodkyň, a dal mi na srozuměnou, že ten záměr vychází od španělského dvora a že se ho nemá cenu pokoušet zmařit. Rozhořčení, které jsem nad tím pocítila, mě přimělo pátrat po pravdě o té věci s takovou dychtivostí, že jsem odhalila, že mě kardinál Mazarin a abbé z La Rivière klamali; že mi ukazovali krásné vyhlídky na toto zaopatření jen proto, aby mě živili marnou nadějí; že ve skutečnosti nikdy nepracovali na prostředcích, jak ten záměr uskutečnit. Ačkoli jsem byla přesvědčena, že tito lidé nejednají poctivě, přesto se mě citelně zmocnil hněv proti dvoru, a byla to zášť, která mě trápila tím víc, že jsem neměla prostředky dát jí průchod.

Zatímco mě takto v každé hodině vábili všemi možnými zaopatřeními, která by se pro mě mohla hodit, vrátil se od vojska Saujon, který mi o ničem nemluvil; často mě navštěvoval, a jednoho dne, kdy u mě zrovna byl, se mě jeden šlechtic z mé družiny jménem La Tour, kterého mám velmi ráda a s nímž jsem z důvěry, kterou k němu chovám, rozmlouvala o své nevoli proti dvoru, zeptal, zda mi Saujon neukazoval nějaké dopisy; řekla jsem mu, že ne. Hned jsem ho uviděla; zavolala jsem si ho; ukázal mi jeden dopis, který mu kdosi napsal z Flander a v němž stálo, že po přáních, která spolu vyslovili, přišly i pověsti, že se tam mluví o naději, že mě uvidí provdanou za arcivévodu; že nikdo nepochybuje, že se stane svrchovaným pánem té země; a ten dopisovatel mu sděloval, že díky velkým stykům, které má s nejpřednějšími z těch, kdo tam vládnou za španělského krále, a dokonce s těmi, kdo jsou v arcivévodově mysli nejvýš zapsáni, mu o tom může psát spolehlivé zprávy. Saujon mi ukázal dva nebo tři dopisy, které byly v témž tónu; často mi vykládal o štěstí, které by mohlo být s tímto budoucím postavením spojeno, a krásu toho zaopatření mi dával pochopit krásou té země. Dobře jsem chápala, co říká, ne však to, že by byl schopen takový záměr uskutečnit. Aby mě o tom ještě víc přesvědčil, požádal mě o svolení zbavit se kompanie, kterou měl v pluku gard, aby se mohl volněji připoutat ke mně. Když se jí zbavil, řekl mi ke konci postu, že chce vymyslet nějakou záminku, aby mohl podniknout několik cest do Flander. Tu představu jsem pokládala za dost planou; on mi navíc říkal, že uvidím, jak tu věc pokročí.

Ta chiméra mu vězela v hlavě dlouho; často o ní mluvil, a protože mám ráda blázny, ať veselé, nebo melancholické, a nevěřila jsem, že by se z toho mohlo stát něco vážného, poslouchala jsem ho. Odebrala jsem se do Saint-Denis strávit Svatý týden u karmelitek, kam jsem se o velkých svátcích obvykle uchylovala; když se dozvěděl, že jsem se uhodila do hlavy, poslal se přeptat, jak se mi daří, aby mi přitom mohl napsat a oznámit, že řádná pošta, od níž čekal zprávy, mu žádné dopisy nepřinesla. Nikdy jsem tu záležitost nebrala v jiném smyslu než v tom, který jsem právě uvedla. Pokud jde o Saujona, nevím, jak si počínal; viděla jsem ho nazítří po svém návratu ze Saint-Denis a byla jsem celá ohromena, když mě den nato navštívil Vilermont a řekl mi, že Saujona právě zatkli.¹⁶ Ve všem, co udělal, jsem neznala žádný zločin; zeptala jsem se Vilermonta na důvod a on mi řekl, že ten důvod dobře znám sama; a když jsme po něm pátrali, znalost jeho povahy, že se rád nevhod plete do věcí, nás oba zároveň přivedla k úsudku, že to bude jeho domnělé vyjednávání; to ve mně hned vzbudilo obavu, aby toho neudělal víc, než mi pověděl. Šla jsem ihned ke královně, kde jsem potkala Commingese, Saujonova příbuzného, který mi s překvapením oznámil tutéž novinu, jakou mi řekl Vilermont; projevila jsem nad tím údiv a nedala jsem najevo, že bych o tom něco věděla, čemuž on ovšem nevěřil.

Ještě víc mě, po pravdě řečeno, udivilo, že mi o tom královna neřekla ani slovo a že když jsem odtud šla do Lucemburského paláce, Monsieur mi o tom také nic neřekl. Pokud jde o Madame, která, myslím, nebyla do tajemství toho postupu zasvěcena, ta mi dala najevo, že ji Saujonova nemilost mrzí, protože ho měla za mého služebníka. Chtěla jsem zároveň navštívit Saujonovu sestru, která byla tehdy dvorní slečnou Madame a nyní je její dámou od šatu, a ta tam nebyla. Vrátila jsem se tam nazítří a šla jsem do jejího pokoje. Jakmile mě uviděla, propukla ve velký nářek bolesti, obracela ke mně své stesky a dávala mi vinu za bratrovo uvěznění, ačkoli mi to neřekla. Dost mě to překvapilo, přesto jsem našla způsob, jak ji nechat trochu utěšenou, a po dvou dnech se už o té záležitosti mluvilo jen jako o maličkosti. Saujon měl až dosud za vězení jen dům prévôta de l’Île¹⁷ a nikdo mu neříkal nic o zločinu, z něhož ho chtěli obvinit. Pokládala jsem za nespravedlivé, že se s ním takto zachází; mluvila jsem o tom s abbém z La Rivière, aby o tom promluvil s kardinálem Mazarinem. La Rivière mi řekl jen to, že Saujon je velmi vinen, a za několik dní nato mě navštívil, a aniž mi mluvil o vězni, dal se, jak se mi zdá, dost nevhod se mnou rozmlouvat o Německu a o partiích, které by se tam pro mě mohly hodit; a aby ve mně jeho rozhovor zanechal příznivý dojem, řekl mi, že Monsieur nebyl se mnou nikdy spokojenější než tehdy a že jsem s ním zcela zadobře; čemuž jsem dost snadno věřila, protože jsem dobře věděla, že jsem neudělala nic, co by ho zavazovalo k opaku.

Jen tyto dva body tvořily celý rozhovor, který se mnou abbé z La Rivière vedl; nevěděla jsem, co soudit o jeho úmyslu, leda že mě tím chtěl svést ze stopy, abych si nemyslela, že se chce do Saujonovy záležitosti vměšovat; v tom mě utvrdil vzkaz, který jsem brzy nato dostala od Saujona a jímž mi dal vědět, že na něho nezapomněli. Vzkázal mi, že ho přišel vyslýchat trestní poručík;¹⁸ že se ho ptal, zda byl v Holandsku a zda tam někdy píše. Na obě otázky odpověděl kladně, a aby lépe vyhověl té druhé, dodal, že tam má bratra, kapitána pěchoty, jemuž píše jednou nebo dvakrát do roka; že se ho ptal, zda byl ve Flandrech, a že mu odpověděl, že tam sloužil dvě nebo tři tažení, a že tím výslech skončil. Pan kardinál Mazarin si ho dal zavolat a hned mu dal všechny sliby, jaké si lze představit, aby ho přiměl říct, že jsem věděla, co udělal; což byla taková nepravda, že jsem se nikdy nemohla dozvědět, co stálo v jeho dopise, který zachytili. Saujon popřel, že bych o jeho dopise něco věděla. Ten rozhovor trval několik hodin, aniž kardinál Mazarin mohl ze Saujona dostat něco jiného než pravdu, ačkoli ta mu nebyla příjemná, protože mě naprosto ospravedlňovala; a nebyl mu příjemný ani jiným způsobem: Saujon nebyl ani příjemný, ani výmluvný.

Po návratu od prévôta de l’Île si dal zavolat svého bratra, aby mi po něm vzkázal, co mu pan kardinál Mazarin řekl, a že se domnívá, že mi za to královna a Monsieur udělí důtku; že mě prosí za odpuštění, že je toho příčinou, a snažně mě žádá, abych uvážila, že to udělal v dobrém úmyslu. Tato záležitost mi měla po celý život připomínat, abych se nestýkala s lidmi neopatrnými ani se snílky. Mám příliš velkou vrozenou dobrotu, která mi dává věřit, že všichni mají vždy úmysly stejně přímé jako já, a v dalším průběhu těchto Pamětí uvidíte, jak jsem byla ještě nachytána neopatrnými lidmi. Upřímnost, s jakou jednám, a má nevina v této příhodě mě přesvědčily, že mě z té šlamastyky vyvedou; neměla jsem tedy žádné obavy ze všeho, co pan kardinál Mazarin Saujonovi řekl, a měla jsem to za maličkost. Slibovala jsem si od laskavosti královny a Monsieura mnohem víc, než jsem jí u nich nalezla. Po Saujonově vzkazu jsem šla do Palais-Royal, jako jsem chodila každý den; nikdo mi neřekl ani slovo. Když jsem vycházela od slečny z Beaumontu, která je osoba bez zábran a které jsem vždycky dovolovala, aby se ke mně takto chovala, zavolala na mě: „Princezno, říká se, že vás Saujon chtěl unést a odvézt vás, abyste se provdala za arcivévodu.“ Dala jsem se do smíchu a obě jsme tu věc měly za směšnou, jakou také byla, a to nahlas v královnině pokoji.

Odebrala jsem se do Lucemburského paláce s úmyslem promluvit o tom s abbém z La Rivière, potom s Monsieurem; ten večeřel u pana kardinála Mazarina a vrátil se tak pozdě, že jsem na něho nečekala. Co se týče La Rivière, ten se mi omluvil, že za mnou nepřichází promluvit, že je zaměstnán záležitostmi Jeho královské Výsosti Monsieura. Nazítří mě navštívil mladý Saujon a řekl mi, že jeho bratr měl s panem kardinálem Mazarinem ještě jeden rozhovor a že závěr zněl tak, že protože z něho nelze dostat, co si přejí, uváží královna a Monsieur, co mají se mnou udělat.¹⁹ Šla jsem do Palais-Royal a tam ještě zasedala rada; vykonala jsem zatím jednu návštěvu, odhodlána získat o té záležitosti nějaké vysvětlení; když jsem se tam vrátila, abbé z La Rivière, který vyšel z rady mezi prvními, přistoupil ke mně a řekl mi: „Už není čas tajit před vámi hněv, v němž jsou královna a Monsieur proti vám; brzy vám ho dají najevo, a vy jeho příčinu dobře znáte.“ Odpověděla jsem mu, že nevím, čím jsem se mohla královně a Monsieurovi znelíbit; že zasluhuje-li mé chování tak špatné zacházení, jakým mi hrozí, doufám, že si královna zvolí vhodnou chvíli, aby mi řekla, co jí bude libo, o samotě ve Val-de-Grâce, a Monsieur ve svém kabinetu; a že nejsem ve věku, kdy by se mi měly dělat důtky před lidmi.

Když jsme byli u toho, zavolal si mě Monsieur; vstoupila jsem do královniny galerie; slečna z Guise, která byla se mnou, šla za mnou. Monsieur jí s dost velkou zuřivostí zavřel dveře před nosem; to by mě mělo vylekat, kdyby mi svědomí způsobovalo nějaké výčitky. Byla jsem velmi klidná, cítila jsem se nevinna v obvinění, které bylo proti mně vzneseno; postoupila jsem ke královně, která mě pozdravila rozhněvanou tváří; řekla panu kardinálu Mazarinovi: „Musíme počkat, až přijde její otec.“ Postavila jsem se do jednoho okna, které bylo výš než zbytek galerie, a poslouchala jsem tam se vší hrdostí, jakou člověk může mít, když má na své straně rozum; a to znamená mít mnoho navrch nad osobami, které mají nad námi tolik jiných výsad. Když Monsieur přišel, začala královna dost příkrým tónem: „Váš otec a já víme o vašich pletichách se Saujonem a o velkých záměrech, které měl.“ Odpověděla jsem, že o nich nic nevím; že jsem velmi zvědavá, co tím chce Její Veličenstvo říct, a že by mi prokázala velkou čest, kdyby mi to sdělila; nato odvětila, že to dobře vím, protože je ve vězení kvůli mně a že jsem příčinou stavu, v němž se nachází. Namítla jsem, že to, že je někdo mým služebníkem, mu nedává ani rozvahu, ani štěstí, a že ačkoli jím Saujon je, mohou mu docela dobře chybět obojí, aniž bych tím byla vinna já. Pokračovala: „Víme, že vás Saujon chce provdat za arcivévodu; že vám říká, že dostane Nizozemí do svrchovaného vlastnictví, a spoustu jiných chimér, o nichž jste se dala přesvědčit jako o pravdě; arcivévoda je poslední z lidí a nejhorší partie, jaká se dá najít.“

Protože jsem nic neříkala, říkala mi královna: „Odpovídejte.“ Uposlechla jsem a odpověděla jsem jí, že prokazuje Saujonovi velkou čest, jestliže byl schopen si takový záměr namluvit, když ho dává do vězení jako rozumného člověka, a že Petites-Maisons²⁰ by byly místem mnohem vhodnějším, kdyby se ta věc potvrdila; že pustit se do něčeho, co přísluší jen králi, jejímu bratrovi,²¹ může jen blázen; že já jsem až do této chvíle ve světě za bláznivou neplatila; a že bych musela být opravdu bláznivá, abych péči o své zaopatření přenechala panu ze Saujon; a že po péči, jakou vynaložila na zaopatření polské královny, která nebyla ani mého stavu, ani se mi v ničem nevyrovnala, mohu dobře doufat, že na mé osobě projeví vděčnost za závazky, které má k Monsieurovi; a že se tedy, pokud jde o můj osud, zcela spoléhám na ni; že vím, jak je z lásky k němu zavázána opatřit mi osud velký a odpovídající mému stavu i vděčnosti, kterou má Monsieurovi prokazovat. Její Veličenstvo bylo dost udiveno tím, jak odpovídám; říkala Monsieurovi a panu kardinálu Mazarinovi: „Podívejte se, s jakou jistotou tvrdí, že o celé té záležitosti nic neví.“ Říkala jsem: „Jistoty má člověk dost, když hájí pravdu, kterou mluví.“ Vyčítala mi a říkala: „To je velmi pěkné, že člověku, který je oddán vaší službě, za odměnu položíte hlavu na popraviště.“

Protože jsem slyšela říkat, že pro službu královně a Monsieurovi tímto způsobem zahynulo mnoho lidí, a protože mi to při té příležitosti přišlo na mysl, odpověděla jsem: „Aspoň to bude první.“ Ať ve výčitkách, ať v otázkách podobného druhu, trvalo to dost dlouho; už mě unavovalo na to odpovídat, a smím-li to říci, bylo mi královny a Monsieura líto, když jsem je viděla takto jednat. Královna říkala: „Tak odpovídejte na to, nač se vás ptají.“ Uposlechla jsem a řekla jsem jí, že protože jsem nikdy nebyla vyslýchána, nevím, jak odpovídat na to, nač se mě ptá. Pan kardinál Mazarin, který byl chladnokrevný a který to poslouchal, si všímal všeho, co jsem říkala, a smál se tomu. Toho posledního slova si bylo možné povšimnout; královnu i Monsieura už několikrát vyslýchal pan kancléř.²² Dalo se věřit, že jim schválně odpovídám věci stejně silné jako ty, které mi říkali oni, ba ještě silnější, protože pravda byla proti nim a proti mně byly jen domněnky. Rozhovor mi připadal dlouhý: opakování, která nám nejsou příjemná, se vždycky takovými zdají, a skutečně trval hodinu a půl; to mě unavilo; a když jsem viděla, že nepůjdu-li, nebude tomu konce, řekla jsem královně: „Myslím, že Vaše Veličenstvo mi už nemá co říct.“ Odvětila mi, že nemá; poklonila jsem se a odešla z toho souboje víceméně jako vítězka, ale velmi rozhněvaná.

Když jsem odcházela, chtěl se mnou abbé z La Rivière mluvit; vylila jsem si na něm svůj hněv a odešla jsem domů, kde mě chytila horečka; to mi nezabránilo, abych nazítří nevyšla navštívit paní z Guise, která dostala zprávu o uvěznění pana z Guise, kterého Španělé dali zatknout v Neapoli, když ji šel pozvednout ke vzpouře.²³ A dokonce už to bylo vykonáno a on byl jejím pánem; kdyby měl tolik rozvahy jako odvahy a trochu štěstí, byl by mohl udržet to dobytí, jehož nabyl s velkou slávou; ve všem, co v životě dělal, mu vždycky všechno chybělo, kromě odvahy.

Po návratu z té návštěvy jsem si šla lehnout, a obava, že by mě mnoho lidí přišlo navštívit spíš ze zvědavosti než z lítosti, mě přiměla dát u svých dveří rozkaz, že nechci nikoho vidět, a dala jsem říkat, že mi není dobře; což byla pravda. Lze posoudit, jakou bolest působí taková záležitost osobě mé povahy, a myšlenka, že ty pověsti obíhají po cizích zemích, spolu se zlým smýšlením královny a Monsieura vůči mně, mě drtila zármutkem a melancholií. Stalo se, že po rozkazu, který jsem dala u svých dveří, následoval podobný rozkaz Monsieura paní hraběnce z Fiesque, což bylo jakési vězení, které mě nemrzelo, protože jsem se do něho uvrhla sama dobrovolně. Monsieur také poručil paní hraběnce z Fiesque, aby ode mě vzdálila jednu malou komornou, kterou jsem měla a s níž Saujon často mluvil; obviňoval ji, že byla do té intriky zapletena; velmi se mě to dotklo kvůli rozruchu, který by to způsobilo, protože jsem k ní nechovala ani přátelství, ani důvěru; a dokonce jsem ji o dva roky později vyhnala, protože se vdala z lásky. Rozrušení, které mi všechny tyto okolnosti způsobily, došlo tak daleko, že jsem dostala dvojitou třídenní zimnici, která mě několikrát přepadla. Pan abbé z La Rivière mě za mé nemoci pozorně navštěvoval; jeho návštěvy ji nezmírňovaly: byla jsem přesvědčena, že k ní hodně přispěl. Běh času a událostí mi dostatečně ukázal, že všem osobám, které mi chtěly u Monsieura prokázat zlou službu, se to podařilo tím snáze, že Jeho královská Výsost šla polovinu cesty jim vstříc; při sebemenší příležitosti byly nuceny pokračovat, spíše aby se mu zalíbily, než ze zlého úmyslu, který vůči mně měly.

Ať už abbé z La Rivière litoval nesnází, které mi způsobil, a chybného kroku, k němuž přiměl svého pána, přišel mi říct, že Jeho královská Výsost souhlasí, abych se stýkala se světem, jakmile mi to zdraví dovolí. Toho svolení jsem využila: navštívil mě celý dvůr, který byl ke mně velmi příznivě naladěn. Královnu a Monsieura velmi odsuzovali a nikdo nemohl pochopit, s jakým úmyslem se ke mně takto zachovali, když hana z toho padala na ně. Znali mě příliš dobře, než aby věřili, že bych byla schopna vzít si do hlavy záměr tak chimérický a tak směšný, jaký rozhlašovali, aby ospravedlnili svůj postup. Nikdy v životě jsem neudělala nic, co by mohlo dávat věřit, že bych měla myšlenku tolik mně na škodu; také můj zármutek se vůbec nezakládal na tom, co si kdo mohl myslet o mých úmyslech; točil se kolem toho, jak málo něhy ke mně Monsieur dával najevo. I kdyby byla věc pravdivá, měl ji zatajit. Kdybych byla schopna sladké rozkoše, kterou dává pomsta vůči osobám, jež jsou mi tak blízké jako královna a Monsieur, mohla bych ji pocítit při pohledu na zahanbení, jímž je ta záležitost pokryla; já jsem se na to dívala sama zahanbená a myslela jsem na to, čím jim mám tu čest být, v duchu křesťanské lásky a úcty.

Když jsem se několik dní stýkala se světem a zdraví jsem měla dobré, nenapadlo mě, že bych měla navštívit královnu a Monsieura. To opomenutí snad přivedlo abbého z La Rivière k domněnce, že ve světě se to bude přičítat nějakému pohrdání z mé strany a že jednám povýšeně, ačkoli jsem tak nesmýšlela; zeptal se mě, kdy chci navštívit Monsieura a královnu. Odpověděla jsem, že kdy se jim zlíbí, že tu čest přijmu s radostí; vzkázal mi, abych přijela nazítří ráno do Lucemburského paláce. Přijela jsem: tajemně mě nechali vystoupit u schodiště, které vede do Monsieurovy knihovny; abbé z La Rivière si pro mě přišel ke kočáru a vedl mě nahoru. Jsou tam dva kabinety: malý, kterým se prochází a kde zůstala paní hraběnka z Fiesque a můj štolba; vešla jsem do Monsieurova, který změnil výraz a zdál se mi velmi zaražený. Chtěl mi udělit důtku a začal tónem, jakým se důtky udílejí; ucítil, že je spíš povinen se mi omluvit než mi vyhubovat; zvolil tuto cestu, aniž si však myslel, že ji volí. Jsem si jista, že kdo by se ho zeptal, co mi řekl, když mi hubovat začal, pokládal by to stejně jako já za jakousi omluvu. Velmi jsem plakala, nevím, zda z rozpaků, nebo z něhy; je lépe věřit spíše jednomu než druhému. Jeho královské Výsosti vstoupily slzy do očí; potom mě pan z La Rivière odvedl k Madame: prošla jsem Monsieurovou galerií, ložnicí a předpokojem; bylo tam mnoho lidí, kteří se dívali, což je dost obvyklé. Madame a já jsme spolu mnoho nemluvily.

Odebrala jsem se ke královně: bylo to v Palais-Royal, kde si mě opět dobře prohlíželi; vstoupila jsem dosti hrdě a nepřízeň osudu tu hrdost, která je mi vrozená, sotva zmenšila, ačkoli jsem jí od té doby zakusila mnoho. Královna vstávala z lože. Ačkoli jsem k ní vždy měla přístup v kteroukoli hodinu, kvůli tomu, čím jsem, a kvůli tomu, čím jsem jí vždy byla od počátku regentství, a ačkoli se mnou žila ve velké důvěrnosti, místo abych k ní přistoupila, jak jsem bývala zvyklá, zůstala jsem u dveří, kde mě pan vévoda z Anjou přišel obejmout a říct mi: „Sestřenko, vždycky jsem byl při vás a zastával jsem se vás proti všem.“ Královna mi neříkala ani slovo; pak ji napadlo říct mi: „Posaďte se, musíte být slabá, když jste byla nemocná.“ Odpověděla jsem jí, že mě nemoc vůbec neoslabila a že mám dost síly, abych stála. Nevím, zda si nemyslela, když jsem mluvila o své síle, že jí ráda připomínám, že jsem jí měla dost na to, abych snesla pronásledování, jemuž mě vystavila, a zda nevěřila, že jsem to řekla s úmyslem si rýpnout; a já jsem svůj úmysl ani neospravedlnila; ona zčervenala. Když byla oblečena a připravena jít na mši, podala jsem jí rukavice; vzala si mě stranou a řekla mi několik slov. Velmi dobře si pamatuji, že nepatřila k nejlaskavějším; ale nemohu je zopakovat. Kdybych byla tehdy pomyslela, že se jednou budu chystat sepsat své příhody, a kdybych byla dokonce věřila, že jich zažiji tolik, kolik jsem jich od té doby zažila, a tak hodných sepsání, byla bych si ty řeči dobře zapamatovala; a na to jsem tehdy myslela ze všeho nejméně. Její Veličenstvo šlo na mši a já jsem se vzdálila. Nazítří mě navštívil pan kardinál Mazarin a dal mi najevo, že ho všechno, co se stalo, velice mrzí, a vynaložil všechno úsilí, aby mě přesvědčil, že na tom neměl žádný podíl. Já jsem ho nechala věřit, že jsem o tom docela přesvědčena; čemuž snadno uvěřil: dost si lichotí, že má tento dar.

Po tom všem jsem čas od času chodila vzdávat královně svou úctu, ale ne tak často, jak jsem bývala zvyklá; nevěřila jsem, že by jí mohla být příjemná přítomnost osoby, s níž tak zle naložila. Pochopila jsem tehdy, a ještě lépe to chápu nyní, že člověk se snadno obejde bez dvora, když pozná, že tam nemá postavení odpovídající svému stavu a lesk, s jakým tam má být. Často jsem jezdila do svého domu v Bois-le-Vicomte,²⁴ kde jsem pobývala tři nebo čtyři dny; podnikla jsem trochu delší cestu, jela jsem do Montglatu,²⁵ kde mě pán a paní domu přijali s radostí a s nádherou. Jela jsem do Pontu k paní Bouthillierové;²⁶ je to jeden z nejkrásnějších domů ve Francii: leží ve stráni, jsou tam vidět fontány, kanály a dole pod zahradami, které jsou v terasách, řeka Seina; aleje jsou krásné a dům postavil jeden superintendant: to proto, aby se dalo posoudit, jaké jsou krásy uvnitř, nábytek i nádhera, s jakou jsem byla přijata. Zůstala jsem tam tři dny a hodně jsem tam tančila; projížděla jsem se na koni; byla tam ta nejhezčí loďka na světě; jezdila jsem na ní málo: bojím se vody. Paní Bouthillierová vzala k sobě jednu svou příbuznou, jménem slečnu z Neuville, mladou, hezkou a duchaplnou, která mi velmi dobře dělala honéry svého domu; nyní je to paní z Frontenacu.²⁷ Od té chvíle jsem k ní pocítila přátelství, jehož účinky později poznala; ona říká, že ho také chovala ke mně: dala mi toho důkazy; uvidíte ji jako mou společnici v mých minulých triumfech i v mých nynějších nemilostech.

Po dni nebo dvou pobytu jsem se vrátila do Bois-le-Vicomte; jela jsem přes Senars, abych tam oslavila svátek Panny Marie v polovině srpna. Abatyše byla z rodu La Trémoille a moje velká přítelkyně; byla to řeholnice veliké ctnosti a mnoha zásluh.²⁸

Den poté, co jsem přijela do Bois-le-Vicomte, přišla zpráva o bitvě u Lens, kterou vyhrál pan Princ.²⁹ Protože se vědělo, jakou mám k němu nechuť, nikdo se mi to neodvážil říct: na stůl mi položili zprávu, která přišla z Paříže; když jsem vstala z lože, uviděla jsem ten papír na stole a přečetla jsem ho s velkým úžasem a bolestí. Protože jsem svou nechuť neměla mísit s tak velkým prospěchem pro stát, nevěděla jsem, jak jedno od druhého oddělit; při té příležitosti jsem se cítila méně dobrou Francouzkou než nepřítelkyní; vybruslila jsem z toho a zakryla jsem svůj pláč nářky nad několika důstojníky ze svých známých, kteří padli; a protože dobrá povaha je chvályhodná zejména u velkých, které obviňují, že jí mnoho nemají, a obzvláště u velkých z rodu Bourbonů, vysloužila jsem si chválu místo hany, kterou jsem zasluhovala. Nevím, jak jsem mohla být tak citlivá na vítězství pana Prince: vyhrával jich tolik, že jsem si na ně měla zvyknout; ale na to, co se nelíbí, si člověk nezvykne.

Monsieur mi vzkázal, abych se vrátila do Paříže a radovala se s královnou. Ten rozkaz se mi velmi nelíbil: zacházení, kterého se mi od ní dostalo, bylo ještě tak čerstvé, že co jí působilo radost, mně ji sotva působilo; k tomu ještě ten, kdo bitvu vyhrál – můžete posoudit, jak mi na tom záleželo. Přesto jsem uposlechla a přijela do Paříže, a v den svatého Ludvíka jsem zastihla královnu, jak jede k jezuitům;³⁰ řekla jsem jí, že jsem se vrátila kvůli dobré zprávě a že věřím, že mi prokáže tu čest a uvěří, že na ní mám takový podíl, jaký mám mít. To nebylo mnoho řečeno: neměla jsem příliš důvodů mít podíl na tom, co se týkalo jí. Nazítří,³¹ v den dost pozoruhodný, jsem šla s ní na Te Deum do Notre-Dame; posadila jsem se vedle kardinála Mazarina, a protože měl dobrou náladu, mluvila jsem s ním o propuštění Saujona; slíbil mi, že se o ně u královny přičiní. Královnu jsem nechala v Palais-Royal a odjela jsem k obědu.

Sotva jsem dorazila domů, přišli mi říct o rozruchu, který byl ve městě: že se měšťané chápou zbraní a stavějí barikády,³² protože byl zatčen prezident z Blancmesnilu³³ a pan Broussel.³⁴ Ten druhý byl mnohem oblíbenější než první a lid ho nazýval svým otcem; byl to muž poctivý a ctnostný, ostatně nevelkého ducha. Když jsem ho viděla, divila jsem se, jak mohl tak dlouho udržet takovou pověst s tak malými schopnostmi. Odjela jsem do Lucemburského paláce; jela jsem po nábřeží podél galerie Louvru, kde jsem zastihla jen kompanie pluků švýcarských a francouzských gard ve zbrani; když jsem přejela Pont Neuf, našla jsem mnoho natažených řetězů. Pařížský lid mě měl vždycky velmi rád, protože jsem se tam narodila a byla tam vychována; to v něm vzbudilo úctu ke mně a náklonnost větší, než jakou obvykle chová k osobám mého stavu, takže jakmile uviděli mé lokaje, sundávali řetězy.

Když jsem vykonala návštěvu u Madame, odjela jsem do Palais-Royal, kde byli všichni ve velkém rozrušení a žasli nad tímto hnutím, samo o sobě nevelkým, významným jen pro následky, které z něho mohly vzejít, a pro příklady minulých věcí,³⁵ jimiž jsou všechny naše dějiny plné. Já, která jsem nic takového nikdy neviděla a nebyla jsem ve věku, kdy bych mohla o čemkoli uvažovat, jsem měla radost ze všech novot; a protože jsem tehdy nebyla příliš spokojena s královnou ani s Monsieurem, bylo pro mě velkým potěšením vidět je v nesnázích. Ať byla nějaká záležitost sebedůležitější, jen když mohla posloužit mé zábavě, myslela jsem celý večer jen na to; a v následujících dnech jsem se bavila jen tím, že jsem pozorovala všechny ty lidi s kordy, kteří kordy nosívat zvyklí nebyli a nosili je neobratně; tím jsem se bavila, zatímco se celá Francie třásla, ačkoli jsem měla velký zájem na jejím zachování. Pluky švýcarských a francouzských gard, o nichž jsem mluvila, zůstaly celou noc tam, kde jsem řekla, a v ulici před Tuileriemi, ze strachu, aby se měšťané nezmocnili brány de la Conférence.³⁶

Navečer toho dne byli měšťané ve zbrani ve všech čtvrtích a na všech křižovatkách měli strážnice; a co byl hrozný podnik: jednu z nich postavili u závory des Sergents v ulici Saint-Honoré, kde stála hlídka jen deset kroků od hlídky královské stráže. Nazítří mě časně ráno probudil buben, který bubnoval k pochodu, protože se šlo dobýt Nesleské věže,³⁷ které se zmocnilo několik darebáků. Vyskočila jsem z lože a běžela k oknu, abych viděla, jak vyrážejí; brzy tu výpravu skončili: ostřílení lidé brzy přinutí darebáky pustit kořist. Přesto několik vojáků zranili; ti šli za svou kompanií, která se vracela na své stanoviště. Dívala jsem se na ty raněné z okna s velkou lítostí a strachem; nikdy předtím jsem žádné neviděla; zlé časy, které následovaly, mě otužily, takže jsem se mohla dívat na mrtvé i raněné, aniž mě opustily první city lítosti, které jsem měla k těmto.

Protože všechny dějiny i paměti mnoha lidí, kteří píší, vyprávějí všechno, co se stalo – jak pan kancléř jel do Justičního paláce a byl potom nucen uchýlit se do paláce Luynes,³⁸ i všechny ostatní okolnosti barikád –, nebudu o tom mluvit víc; leda tolik, že jsem byla v Palais-Royal v době, kdy tam celý parlament³⁹ přicházel ke králi. Když bylo rozhodnuto vrátit jim vězně, vyšli velmi hrdě a s výrazem, z něhož bylo lze soudit, že toho využijí a že znají lidi, s nimiž mají co dělat; od té doby začali proti panu kardinálovi frondovat, a dokonce když mluvili s králem, ocitla jsem se vedle jednoho z nich, kterého jsem tehdy neznala, a ten o něm se mnou mluvil velmi otevřeně.

To byl počátek nepokojů, které následovaly a v nichž začala být napadána králova autorita. To by mělo dobře ukázat králům, když jsou ve věku, kdy mohou vládnout, a když v něm nejsou, osobám, v jejichž rukou je autorita uložena, že je třeba všechno přesně vážit, i ty nejmenší věci, a zkoumat jejich následky: příliš mnoho shovívavosti v jedné době je stejně trestuhodné jako příliš mnoho přísnosti v jiné; a když se člověk přikloní k jedné z těch dvou cest, bylo by někdy potřebnější v ní pokračovat než ji měnit; jedna i druhá měly v mnoha důležitých příležitostech ve všech říších světa zlé účinky. Nejsem ani dost schopná o tom rozhodovat, ani nemám chuť to dělat: radu je třeba přenechat schopnějším lidem. Kéž je Bůh osvítí, aby ji dávali tak, aby jejich rady, budou-li následovány, mohly v budoucnu prospět celému křesťanstvu, a zvláště našim králům.

Ačkoli slovo Fronda⁴⁰ vzniklo jen kvůli maličkosti, musím tu uvést jeho původ. Jednoho dne na počátku těch nepokojů, kdy se parlament často scházel, mluvil Bachaumont,⁴¹ rada, o jedné své záležitosti; o své protistraně řekl: „Však já ho z praku trefím“; a protože každý seděl na svém místě, začalo se mluvit proti panu kardinálovi, aniž ho však jmenovali, ačkoli se dost dávalo najevo, o koho jde. Barrillon starší začal zpívat:

„Zvedl se dnes ráno vítr Frondy; myslím, že hřmí proti Mazarinovi. Zvedl se dnes ráno vítr Frondy.“

Brzy nato opustila Jejich Veličenstva Paříž pod záminkou, že se má Palais-Royal vyčistit,⁴² a odjela do Rueilu.⁴³ Zámek v Saint-Germain obývala anglická královna, jejíž syn, pan princ waleský, odjel do Holandska. Monsieur Paříž neopustil a já také ne; jezdila jsem tam jen dvakrát nebo třikrát týdně dvořit se a volila jsem k tomu dny, kdy zasedala rada. Chtěla jsem se setkat s panem kardinálem a promluvit s ním o propuštění Saujona; nebylo to ani tak z ohledu na něho jako na sebe, protože se mi zdálo, že dokud bude ve vězení, budou si myslet, že nejsem u dvora dobře zapsána, nebo mě budou obviňovat, že opouštím lidi, kteří jsou ke mně připoutáni. Protože se věřilo, že tento k nim patří, bylo pro mě tvrdé slyšet tyto dva důvody, a zvláště ten druhý. Nebýt u dvora dobře zapsán je sice nepříjemné, ale protože je to neštěstí, a ne vada, utěší se s tím člověk snáz, neboť časem dojde ke smíru. Saujona převezli od prévôta de l’Île na zámek Pierre-Encise v Lyonu nějaký čas předtím, než dvůr odjel z Paříže.

Zatímco byl dvůr v Rueilu, parlament se scházel každý den kvůli téže věci, kterou začal: šlo o odvolání paulette,⁴⁴ a dál frondoval proti panu kardinálovi; to víc přispělo k tomu, že dvůr odjel do Rueilu, než čištění Palais-Royal. Králova absence velice zvětšila nevázanost a svobodu, s jakou se mluvilo v Paříži i v parlamentu. Ten sbor dokonce podnikl několik kroků, které se dvoru nelíbily, takže byl dvůr nucen odjet do Saint-Germain, odkud se anglická královna vystěhovala a přijela do Paříže. Monsieur, který někdy přespával v Rueilu, tam v té době byl a vzkázal Madame, aby opustila Paříž a vzala s sebou své dvě dcery, které byly velmi malé, mou sestru z Orléans a mou sestru z Alençonu. Paní Princezna si nechala přivézt pana vévodu z Enghien,⁴⁵ svého vnuka; a já jsem se ocitla v dost trapné situaci, jako jediná z královského rodu v Paříži, které nikdo nic nevzkázal.

Protože člověk nesmí nikdy váhat konat svou povinnost, i když ho k ní vlastní náklonnost nevede, odjela jsem do Rueilu a dorazila jsem, když se královna chystala odjet do Saint-Germain. Zeptala se mě, odkud přijíždím; řekla jsem jí, že z Paříže a že jsem se na zprávu o jejím odjezdu k ní dostavila, abych měla tu čest ji doprovázet, a že ačkoli mi neprokázala tu čest, aby mi to přikázala, zdálo se mi, že nemohu opomenout učinit, k čemu jsem zavázána, a že doufám, že bude mít tolik laskavosti, aby to přijala vlídně. Odpověděla mi s úsměvem, že to, co jsem udělala, jí není nemilé, a že to pro mě bylo mnoho, po tom, jak se se mnou zacházelo, vidět, že mě trpí, ačkoli můj postup by si byl dobře zasloužil, aby se oni zachovali vlídně ke mně a napravili tak minulost. Dala jsem Monsieurovi a abbému z La Rivière najevo, že nejsem spokojena s tím, že se poslalo i pro malé děti, a mně nikdo neřekl ani slovo; odpověď byla jen odpovědí velmi rozpačitých lidí. Když člověk selže vůči osobám, které samy nikdy neselhávají, jejich chování ho stojí mnoho zahanbení, a obvykle v takovém stavu vede řeči, které je lepší zapomenout než si pamatovat. Za té cesty jsem se dvořila jen z nutnosti, která mě k tomu nutila; bydlela jsem v témže domě jako královna a nemohla jsem ji nevidět každý den; ale nebylo to s toutéž péčí a toutéž vytrvalostí, s jakou jsem to dělala od počátku regentství; také jsem tam neměla tytéž příjemnosti. Musím na čas opustit Saint-Germain, abych promluvila o slečně z Épernonu, a pak se tam ke dvoru vrátím.

S panem kardinálem se jednalo o sňatku prince Kazimíra,⁴⁶ bratra polského krále, který je nyní sám králem, se slečnou z Épernonu; již tehdy byl předpokládaným dědicem, pokud jím lze být u volitelného království; bylo to velmi pravděpodobné a další běh věcí ukázal, že to bylo dobře podložené. Přiznávám, že když jsem se o tom dozvěděla, měla jsem tu největší radost na světě. Ačkoli byl císař ženatý, měl syna, který byl uherským králem,⁴⁷ věkem se ke mně hodícího a princem dobré naděje; blízkost Německa a Polska mě tedy přiváděla k víře, že bychom své dny trávily skoro spolu, má dobrá přítelkyně a já; zdála se mi skvěle pomstěna na slečně z Guise a na panu z Joyeuse. V té záležitosti nebylo jediné okolnosti, která by se mi nelíbila, a lze to posoudit podle toho, jak jsem jí o tom psala a zda jsem ji neodvracela od toho, aby se stala karmelitkou. Okolnosti byly nejpříznivější na světě: princ Kazimír žádal pana kardinála o Francouzku a pan kardinál si vášnivě přál sňatek pana vévody z Candale⁴⁸ s jednou ze svých neteří, s čímž pan z Épernonu tehdy nerad souhlasil. Protože je to muž velmi ctižádostivý, kdyby byl viděl svou dceru královnou, byl by ochotně svolil ke sňatku svého syna.

Zbožnost slečny z Épernonu ten záměr zmařila a dala přednost trnové koruně před polskou. Ačkoli ten návrh neodmítla a přijala ho jako velkou čest, předstírala nemoc a dala si předepsat lázně v Bourbonu, aby mohla vstoupit do prvního kláštera karmelitek, na který na cestě narazí: dobře věděla, že v žádném klášteře v guvernérství jejího pana otce by se ji neodvážili přijmout. Paní z Épernonu ji na té cestě doprovázela, aniž znala její úmysl. Projely Bourges, kde druhý den odešla ke karmelitkám, které už od Bordeaux dobře věděly, že k nim má přijít; přijala tam řeholní roucho spolu s jednou ze slečen paní z Épernonu; ta, jakmile se o tom dozvěděla, šla do kláštera: slzy ani prosby u slečny z Épernonu nic nesvedly. Den předtím mi napsala z jednoho mého panství, kudy projížděla, a nic mi nesdělila o provedení svého úmyslu, s nímž se mi přece svěřila; to zdvojnásobilo můj zármutek, když jsem se dozvěděla, že je u karmelitek, protože jsem viděla, že se její důvěra ke mně zmenšila: bála jsem se, aby nepřestalo i její přátelství. Napsala mi, jakmile byla v Bourges, mnišským slohem, plným kázání a zdvořilostí, které mi nepřipadaly tak něžné a tak upřímné jako obvykle. Psala mi, že přijde do velkého kláštera v Paříži, ačkoli k němu vždycky dávala najevo velkou nechuť.

Napsala jsem jí, abych jí dala najevo svou nelibost a abych se ji pokusila přesvědčit, aby vstoupila do malého kláštera⁴⁹ nebo do kláštera v Saint-Denis či v Pontoise; dům, který si vybrala, jsem neměla ráda. Neměla jsem se divit, že změnila rozhodnutí: když se člověk zříká světa, totiž svých blízkých, přátel, koruny i sebe samého, zbytek není nic. Má nechuť k tomu místu pocházela z toho, že tam často chodila paní Princezna; a v tom byl celý její základ, který nebyl valný. Přesto slečna z Épernonu nemohla být lépe: je to velký dům, dobrý vzduch, početná komunita, plná mnoha dívek urozených a duchaplných, které opustily svět, jejž znaly a jímž pohrdaly; a to dělá dobré řeholnice. Když má nechuť přešla, shledala jsem, že je tam velmi dobře, pro sebe i pro mě, když už byla karmelitkou, ačkoli bych ji byla raději měla ve světě. Protože Paříž je místo, kde se pobývá skoro stále, může ji tam člověk aspoň často vídat.

Když přijela, poslala mě poprosit, abych ji navštívila: šla jsem tam v hněvivém duchu, jako osoba stížená prudkou bolestí, a pevně rozhodnutá dát jí najevo svou nelibost ve všem, v čem jsem si na ni měla co stěžovat. Když jsem ji uviděla, pojala mě jen něha; a všechny ostatní city jí ustoupily tak docela, že mi nebylo možné ji před ní skrýt, protože mi slzy a krajní bolest, kterou jsem cítila, nedovolily s ní mluvit; neustaly po celé dvě hodiny, co jsem u ní byla, aniž jsem jí mohla říct jediné slovo. Přijala to s krajní krutostí; jiní v tom snad viděli pevnost; přátelství, které jsem k ní chovala, způsobuje, že to nemohu nazvat jinak. Litovala mě, že tak lituji jejího štěstí, a vyčítala mi, že takové počínání není láska k ní; potom mi kázala kázání, která mě nijak nedojala: nemohla jsem z nich mít užitek; jen jsem se trápila. Ta tvrdost mě neodradila; vrátila jsem se tam o dva dny později; bylo to stejné, a myslím, že kdybych neopustila Paříž, abych následovala dvůr, byla by ve mně stále stejná bolest a v ní stejná tvrdost. Čas mi později dal poznat štěstí, jemuž se těšila; mé strasti mi daly pocítit, že byla šťastnější než já a že to já jsem se měla za ni radovat a ona mít bolest z toho, že mě vidí tak hluboko ve světě a tak málo dojatou tím, co se týká Boha. Pokud jde o přátelství, které k ní chovám, potrvá, dokud budu živa.

Zatímco byl dvůr v Saint-Germain, mnoho se jezdilo sem a tam, aby se dosáhlo dohody s parlamentem. Ten vyslal deputované, kteří jednali s panem kardinálem na základě deklarace, kterou vydal král. Je tak slavná, že i kdyby se o ní zmiňovaly jen registry parlamentu, stačilo by to, abych o ní nemusela říkat víc.⁵⁰ Tehdy se říkalo, a slyšela jsem to říkat i později, že by byla velmi užitečná pro blaho státu a veřejný klid, kdyby byla zůstala celá. Je třeba věřit, že není zcela v souladu s autoritou krále, protože se zdálo, že byla získána skoro násilím a vydána s úmyslem utišit nepokoje, jimiž se hrozilo, kdyby byla odepřena. Znalci a politici posoudí lépe, než bych to dokázala já, zda se právem porušila.

Madame porodila během pobytu v Saint-Germain dceru, které dali jméno slečna z Valois;⁵¹ protože je útlého zdraví, nemohla jet do Paříže s dvorem, který tam odjel v předvečer Všech svatých. Den předtím měli královna a Monsieur velkou roztržku kvůli kardinálskému klobouku, který královna slíbila abbému z La Rivière⁵² a v té věci ho oklamala ve prospěch prince z Conti; ne že by spravedlnost nebyla zcela na straně posledně jmenovaného; vždyť ani Jeho královská Výsost by nebyla dala přednost zájmům jednoho z lidí svého domu před zájmy prince své krve. Kardinál Mazarin, kterého tehdy obviňovali, že řekl, že není otrokem svého slova, si počínal jako muž, který jím není, jak říkal Monsieur, jenž tvrdil, že mu slovo nedodržel. Řekl panu Princi, že Monsieur nechce, aby se jeho bratr stal kardinálem, takže ho to proti Monsieurovi popudilo; spojil se s královnou a s kardinálem, a byl by to býval velký důvod k rozkolu u dvora, kdyby Monsieur byl jiné povahy; jeho přirozená dobrota ho přiměla přenést se přes všechny ohledy kvůli klidu a blahu státu; jen několik dní nenavštěvoval královnu, a během té doby mu všichni nespokojenci obvyklým způsobem dvořili; a po pravdě řečeno, jiných lidí tam bylo málo. Ačkoli byl generálním místodržitelem státu, dalo se dobře předvídat, co se stane. Mezitím chodili ti, kdo vyjednávali, večer potajmu z Palais-Royal do Orleánského paláce a pojmenovali je oublieurs, oplatkáři,⁵³ protože chodili jen v noci.

Deklarace, o níž jsem mluvila, byla velmi výhodná pro vězně, protože v ní byl článek, který stanovil, že nebudou vězněni déle než čtyřiadvacet hodin, aniž by byli vyslechnuti, a že vinní budou potrestáni a nevinní propuštěni na svobodu. To strašlivě omezovalo královu autoritu a byl to skutečně článek přijatý za nezletilosti.⁵⁴ Ačkoli je třeba každému zjednat spravedlnost, jsou zločiny, které nejsou hrdelní, a přesto mají krále zavazovat, aby lidi držel ve vězení, aniž by skládal účty z důvodů, pro které je tam dává. Protože ze svých činů skládá účty jen Bohu, bylo velmi tvrdé, že ho tou deklarací chtěli přinutit, aby je skládal parlamentu. Narodila jsem se v postavení tak málo způsobilém ten článek deklarace schvalovat, že je pravděpodobné, že lidé, kteří stojí níž, jej schvalují z přirozeného sklonu, jaký by každý měl, být pánem. Zdá se mi, že autorita jediného má v sobě tolik z božství, že by se jí člověk měl s radostí a úctou podřídit z vlastní volby, i kdyby nám Bůh nedal se v ní narodit. Já dobře chápu, že kdybych se narodila v republice, byla bych jako stvořená k tomu, abych ji vzbouřila, kdybych mohla, i kdyby to nebylo pro mě; tak si vážím monarchie.

Saujonovi deklarace velmi prospěla; poslali královy rozkazy panu abbému z Aisnay,⁵⁵ královu místodržiteli v Lyonnais, který velí v Lyonu v nepřítomnosti svého bratra, pana maršála z Villeroy; rozkaz zněl, že Saujon odejde do některého ze svých domů; což by bylo velmi obtížné: Saujon byl šlechtic, který neměl nic než plášť a kord.