Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola VI (1649–1650)

Dokud byl dvůr v Paříži, neměl tam všechnu spokojenost, jakou si mohl přát; to přimělo pana kardinála poradit, aby ji opustil, což byl záměr poněkud odvážný, uvážil-li člověk, jak nejistý je výsledek. Protože Monsieur a pan Princ byli lidé, kterým na blahu státu nejvíce záleželo, viděl, že podle vší pravděpodobnosti v něm budou rozhodovat oni a že cokoli z té rady vzejde, padne spíše na ně než na něho. Další běh věcí ukázal, že bylo možné se bez té cesty obejít; byla příčinou všech mrzutých nepokojů, které následovaly, i absence pana Prince, kterou je třeba počítat za mnoho. Monsieur a pan Princ říkali, že je kardinál jen s velkou námahou přiměl, aby k tomu záměru svolili; nakonec svolili a říkají také, že toho potom velice litovali; měli k tomu důvod: oba to draze odnesli. Monsieur měl už nějaký čas dnu, a dva dny před odjezdem přišla královna držet radu k němu; tam padlo konečné rozhodnutí o té cestě: shledalo se, že pro ten záměr je vhodná noc svátku Tří králů, kdy se všichni budou veselit, aby byli v Saint-Germain dřív, než si toho kdokoli všimne. Ten den jsem večeřela u Madame a celý večer jsem byla v Monsieurově pokoji, kde mi kdosi z jeho lidí přišel ve velkém tajemství říct, že se zítra odjíždí; tomu jsem nemohla uvěřit kvůli stavu, v němž Monsieur byl. Šla jsem mu tu novinu vykládat jako žert: mlčení, které k tomu zachoval, mi dalo důvod tušit, že je ta cesta pravdivá; chvíli nato mi popřál dobrou noc, aniž cokoli odpověděl. Odešla jsem do pokoje Madame a dlouho jsme o tom mluvily; byla téhož mínění jako já, že Monsieurovo mlčení dokazuje, že je ta cesta pravdivá. Domů jsem odešla dost pozdě.

Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní jsem uslyšela silné bušení na dveře svého pokoje; dobře jsem tušila, co to je: vzbudila jsem své ženy a poslala otevřít. Viděla jsem vstoupit pana z Commingese; zeptala jsem se ho: „Nemusí se odjet?“ Odpověděl mi: „Ano, Mademoiselle; král, královna a Monsieur vás čekají na Cours; a tady je dopis od Monsieura.“ Vzala jsem ho, dala si ho pod polštář a řekla jsem mu: „K rozkazům krále a královny není třeba připojovat Monsieurovy, abych poslechla.“ Naléhal, abych ho přečetla; stálo v něm jen, abych bez prodlení poslechla. Královna si přála, aby mi ten rozkaz dal Monsieur, protože se domnívala, že její rozkaz neuposlechnu a že bych byla ráda zůstala v Paříži, abych se přidala ke straně proti ní; neboť nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by přiznal, že patřil ke straně proti králi: je to vždycky proti nějaké jiné osobě než král. Kdyby se ve všem, co mohla předvídat, nebyla mýlila víc než v této obavě, byla by šťastnější a měla by méně trápení; nikdy nebylo nic pravdivějšího než to, co jsem si od té doby stokrát pomyslela.¹

V okamžiku, kdy se mnou pan z Commingese mluvil, byla jsem celá rozrušená radostí, že vidím, jak se chystají udělat chybu, a že budu přihlížet bědám, které jim způsobí. To mě trochu mstilo za pronásledování, jež jsem vytrpěla. Tehdy jsem nepředvídala, že se ocitnu ve významné straně, kde budu moci konat svou povinnost a zároveň se mstít. Avšak kdo se mstí tímto způsobem, mstí se pořádně i sám na sobě.

Vstala jsem se vším možným spěchem a odjela jsem v Commingesově kočáře, protože můj kočár ani kočár hraběnky z Fiesque nebyly připraveny. Měsíc dohasínal a ještě nesvítalo; uložila jsem hraběnce z Fiesque, aby mi co nejdřív přivezla mou výbavu. Když jsem nastupovala do královnina kočáru, řekla jsem: „Chci sedět vpředu nebo vzadu v kočáře; nemám ráda zimu a chci mít pohodlí.“ Chtěla jsem tím odtamtud vystrnadit paní Princeznu, která obvykle sedávala na jednom z těch dvou míst. Královna mi odpověděla: „Sedíme tu král, můj syn, a já, a paní Princezna matka.“ Odpověděla jsem: „Tu tam musíme nechat; mladí lidé jsou povinni přenechávat dobrá místa starým.“ Zůstala jsem u dvířek s panem princem z Conti; u druhých seděla mladá paní Princezna a paní ze Senecey.² Královna se mě zeptala, zda jsem nebyla velmi překvapena; řekla jsem, že ne a že mi to Monsieur řekl, ačkoli to nebyla pravda; málem mě při té lži přistihla, protože se mě zeptala: „Jak to, že jste tedy šla spát?“ Odpověděla jsem jí: „Ráda jsem si udělala zásobu spánku, protože jsem nevěděla, budu-li mít tuto noc postel.“ Nikdy jsem neviděla nikoho tak veselého, jako byla ona: kdyby byla vyhrála bitvu, dobyla Paříž a dala pověsit všechny, kdo se jí znelíbili, nemohla by být veselejší, a přitom měla ke všemu tomu velmi daleko.

Když se přijelo do Saint-Germain (byl svátek Tří králů), šlo se rovnou do kaple na mši, a celý zbytek dne uběhl vyptáváním každého, kdo přijel, co se v Paříži říká a dělá. Každý o tom mluvil po svém a všichni se shodovali, že nikdo nedává najevo nelibost nad královým odjezdem. Po celém městě se bubnovalo a všichni se chopili zbraní. Byla jsem ve velkém neklidu kvůli své výbavě; znala jsem paní hraběnku z Fiesque jako ženu nevhod bojácnou a bála jsem se, že to odnesu, jak se také stalo. Nechtěla za toho rozruchu vyjet z Paříže ani dát projet mé výbavě, kterou jsem nejvíc potřebovala. Bez ní samé bych se byla snadno obešla. Poslala mi jeden kočár, který projel mezi největšími buřiči, aniž mu kdo co řekl; zbytek by byl projel stejně; těm, kdo v něm seděli, prokazovali všemožné zdvořilosti,³ ačkoli to byli lidé, kteří jich mnoho neprokazují, a bylo mi to vyprávěno. Poslala mi v tom kočáře jednu matraci a trochu prádla.

Když jsem viděla, jak bídně jsem vybavena, šla jsem hledat pomoc na Nový zámek,⁴ kde bydleli Monsieur a Madame; Madame mi půjčila dvě ze svých komorných; protože stejně jako já neměla všechny své svršky, šlo to všechno komicky. Ulehla jsem v moc pěkném podkrovním pokoji, krásně malovaném, zlaceném a velkém, s malým ohněm a bez skel i bez oken; což v lednu není příjemné. Mé matrace ležely na zemi a moje sestra, která neměla postel, spala se mnou: muselo se zpívat, aby usnula, a její spánek netrval dlouho; velice rušila ten můj; převracela se, cítila mě vedle sebe, budila se a křičela, že vidí bubáka; takže se znovu zpívalo, aby usnula, a tak uběhla noc. Posuďte, jak příjemně mi bylo, když jsem předchozí noc málo spala a celou zimu jsem byla nemocná, s bolestmi v krku a silnou rýmou. Přesto mě celá ta námaha vyléčila.

Naštěstí pro mě dorazily postele Monsieura a Madame: Monsieur byl tak laskav, že mi dal svůj pokoj; sám spal na posteli, kterou mu půjčil pan Princ. Když jsem byla v Monsieurově pokoji, kde nikdo nevěděl, že tam bydlím, probudil mě hluk; odhrnula jsem záclonu u postele a velice jsem se podivila, když jsem viděla svůj pokoj plný lidí ve velkých kabátcích z buvolí kůže, kteří se velmi podivili, když mě uviděli, a které jsem znala stejně málo jako oni mne. Neměla jsem prádlo na převlečení, a tak mi prali noční košili přes den a denní košili přes noc; neměla jsem své ženy, aby mě učesaly a oblékly, což je velmi nepohodlné; jedla jsem s Monsieurem, u něhož se jí velmi špatně. Přesto jsem byla veselá a Monsieur obdivoval, že si na nic nestěžuji. Madame taková nebyla; já jsem však tvor, kterému nic nevadí a který je vysoko nad malichernostmi. Tak jsem zůstala deset dní u Madame, načež dorazila má výbava a byla jsem velmi ráda, že mám všechna svá pohodlí. Přestěhovala jsem se na Starý zámek,⁵ kde byla královna; byla jsem rozhodnuta, kdyby má výbava nepřijela, poslat do Rouenu, aby mi tam pořídili šaty a postel, a za tím účelem jsem žádala o peníze Monsieurova pokladníka; a mohli mi je klidně dát, protože se užívalo mého jmění. Kdyby mi je byli odepřeli, přesto bych našla někoho, kdo by mi je půjčil.

Saujon, který už nebyl v Pierre-Encise, přijel do Orléans navštívit svého bratra; a na zprávu o králově odjezdu a o válce se přiblížil k Saint-Germain. Místo aby přišel ke dvoru, poslal bratra požádat o svolení odejít k vojsku sloužit u své kompanie, která byla v Saint-Denis. Mluvila jsem o tom s Monsieurem, ten o tom mluvil s panem kardinálem a ten to u královny prosadil; takže Saujon přišel do Saint-Germain a byl dobře přijat; potom odešel na své stanoviště; čas od času se do Saint-Germain vracel; pak odešel do Pontoise, kde velel pěti nebo šesti kompaniím svého sboru, a to bylo tehdy významné místo.

Když byl Saujon z vězení, neměla jsem už žádný zjevný důvod se na dvůr zlobit a stěžovat si na něj; a protože jsem pana kardinála velmi žádala o jeho propuštění, musela jsem jemu velice poděkovat, i královně, která měla tím větší radost, že mi může projevit laskavost a prokazovat přízeň, že dobře věděla, že to nedělá radost paní Princezně, která tehdy s královnou nebyla zadobře, protože princ z Conti, kterého měla paní Princezna vždycky raději než pana Prince, ačkoli se jejich zásluhy lišily, odešel do Paříže s panem z Longueville;⁶ to vedlo královnu k domněnce, že je paní Princezna horlivější pro stranu Paříže než pro stranu králova. To mi dodalo horlivosti pro zájmy dvora: vždycky jsem stála proti ní.

Ten odchod zprvu vzbudil dost poplachu, a nebylo to z lítosti nad princem z Conti ani nad panem z Longueville ani ze strachu, že by mohli napáchat mnoho zla. Pan Princ jel prohlédnout Charenton, který ještě nebyl obsazen lidmi z Paříže a kam se zamýšlelo poslat vojáky; vrátil se velmi pozdě a obávali se, že je s nimi zajedno a že se ostatní šli k němu připojit; jeho návrat a jeho chování po celou tu válku dobře dokazují, že měl opačný úmysl než jeho bratr. Příležitostí k boji nebylo za té války mnoho, trvala krátce, a v Saint-Germain se dlouho čekalo, aniž přišla vojska, která měla obléhat Paříž.

Nikdy se nezamýšlelo obléhat ji podle pravidel: obkličovací val by byl trochu příliš velký a vojsko příliš malé; spokojili se s tím, že ho rozdělili do dvou stanovišť, jednoho v Saint-Cloud a druhého v Saint-Denis: jedno bylo Monsieurovo a druhé pana Prince. Občas se zajaly vozy s chlebem z Gonesse a pár volů, a s velkým spěchem se to přicházelo hlásit do Saint-Germain; brali se zajatci, a byli to lidé nevýznamní. Velká akce byla u Charentonu, který byl dobyt za dvě hodiny.⁷ Monsieur a pan Princ tam byli osobně: oba se jí zúčastnili, jak bylo jejich zvykem, a ten, kdo místo hájil, se jmenoval Clanleu; býval ve službách Monsieura a odešel od něho; nechtěl žádnou milost. Pan z Châtillonu⁸ tam byl raněn a druhý den zemřel ve Vincennes, a pan ze Saligny,⁹ oba z rodu Coligny. Přihodila se tam dost pozoruhodná příhoda, která se zdá spíš románem než pravdou. Markýz z Cugnacu,¹⁰ vnuk starého maršála z La Force, který byl uvnitř, se chtěl zachránit a skočit na loď: řeka byla zamrzlá a ledová kra ho odnesla na druhý břeh, a několik lidí dokonce říkalo, že ho odnesla až do Paříže.

Po tomto činu stála obě vojska dost dlouho v šiku mezi Vincenneským lesem a Picpusem, a nikdo se nebil. V Saint-Germain se z té výpravy velice radovali; jen paní z Châtillonu byla zarmoucena. Její zármutek mírnila náklonnost, kterou měl její manžel ke slečně z Guerchy; v boji měl dokonce jeden z jejích podvazků uvázaný na paži; protože byl modrý, bylo ho vidět; a tehdy se ještě neviděla šerpa té barvy.

Nádhera v Saint-Germain nebyla velká: nikdo neměl celou svou výbavu; ti, kdo měli postele, neměli tapiserie, a ti, kdo měli tapiserie, neměli šaty, a žilo se tam velmi chudě. Král a královna měli dlouho jen nábytek pana kardinála. V Paříži se totiž báli, aby nepropustili kardinálovy věci pod záminkou, že jsou královy a královniny, a proto nechtěli propustit nic, tak velká byla nenávist. Není to bez příkladu, že národy jsou schopny v krátké době nenávidět i milovat tytéž lidi, a zvláště Francouzi. Král a královna postrádali všechno, a já jsem měla všechno, co se mi zlíbilo, a nic mi nechybělo. Na všechno, pro co jsem posílala do Paříže, se vydávaly propustky; dávali tomu doprovod; nic se nevyrovnalo zdvořilostem, které mi prokazovali.

Královna mě požádala, abych poslala vůz, který by přivezl něco z jejích svršků; poslala jsem ho s radostí, a člověk má dost radosti z toho, že je s to prokázat službu takovým lidem a že vidí, že má jistou vážnost. Mezi svršky, které si královna dala přivézt, byla truhla španělských rukavic; když je prohlíželi, měšťané pověření tou prohlídkou, kteří nebyli zvyklí na tak silné vůně, velice kýchali, jak vyprávěl páž, kterého jsem tam poslala a který byl mým obvyklým vyslancem. Královna, Monsieur a pan kardinál se velice smáli té části jeho zprávy, která se týkala poct, jichž se mu v Paříži dostalo: vešel do parlamentu, do velké komory, a řekl tam, že ho posílám pro svršky, které jsem nechala v Paříži. Řekli mu, že stačí, abych dala najevo, cokoli si přeji, že shledám, že je to shromáždění vždy plno veškeré úcty, kterou mi je povinno, a zkrátka mu kvůli mně prokázali tisíc zdvořilostí. Můj páž říkal také, že jemu samotnému jich prokázali mnoho. Nebyl ani v nejmenším zaražen, když mluvil před královnou a panem kardinálem; Monsieura vídal často a chodil s ním mluvit mým jménem. Měl dlouhé slyšení; byl podrobně vyptáván; viděl všechno, co se v Paříži dělo, kde ho nepochybně také hodně vyptávali, a na chlapce čtrnácti nebo patnácti let si s tím posláním velmi dobře poradil. Od té doby mu Monsieur i celý dvůr neříkali jinak než vyslanec; a když jsem byla v Paříži, chodil navštěvovat všechny ty pány a byl v parlamentu tak známý, že tam s úspěchem doporučoval záležitosti svých přátel.

Pan vévoda z Beaufortu vyjel naproti jednomu konvoji; u Juvisy narazil na maršála z Gramontu,¹¹ který vytáhl, aby konvoj napadl; došlo k malému boji,¹² v němž pan z Nerlieu,¹³ z rodu Beauvau, plukovník jízdy, muž velkých zásluh, padl rukou pana vévody z Beaufortu. Při jiné akci zasadil pan z Beaufortu ránu kordem panu z Briolles, který velel pluku Condé-jízda, a nechal svůj kord v Briollesově stehně, protože přibyli další lidé a musel ustoupit. Briolles byl velmi čestný muž a patřil k mým přátelům. Pan z Beaufortu dostal nápad napsat panu z Nemours a dal dopis jednomu vojákovi gard z Boiseleauovy kompanie, a ten požádal svého kapitána o svolení dopis převzít; kapitán se bál, aby se nezapletl, a řekl vojákovi, ať dopis vezme a že on o tom nechce vědět, jak mi později sám řekl. Pan z Nemours si mě vzal stranou v pokoji Madame a ukázal mi dopis pana z Beaufortu, který obsahoval jen velmi výhodné návrhy pro něho, s úmyslem přemluvit ho, aby přešel do Paříže; posílal mu také dopis pro Jeho královskou Výsost se stejným úmyslem, a celý otevřený; dopis ho pověřoval, aby se o něm se mnou poradil. Vždycky mi projevoval mnoho důvěry a náklonnosti; avšak tentokrát jsme pan z Nemours a já nebyli příliš rádi, že se nám dostává jejích projevů; kdyby se to bylo vědělo, mohlo nám to uškodit. Dopis pro Jeho královskou Výsost byl napsán velmi uctivými slovy jeho jménem i jménem celé strany, aby ho pobídl přejít do Paříže, a říkal mu vše, co ho k tomu mohlo pohnout. Vzhledem k tomu, jak jsme Jeho královskou Výsost viděli smýšlet, rozhodli jsme se, pan z Nemours a já, dopisy spálit, a navzájem jsme si přísahali, že se o nich nikdy nezmíníme.

Pan z Nemours se tehdy začínal dvořit paní z Châtillonu: ta láska začala už při první cestě do Saint-Germain; a protože se tehdy začal její manžel dvořit slečně z Guerchy, bylo jí dvoření pana z Nemours méně nemilé. Předtím se jejich lásce nic nevyrovnalo a vzali se právě z lásky; ačkoli byli oba vysokého rodu (ona byla z rodu Montmorency a on z rodu Coligny), nebyli bohatí ani jeden, a jejich příbuzní byli proti, takže ji unesl.¹⁴ Dalo se tedy čekat, že lásku vystřídá přátelství: krásná shoda měla trvat navždy. Tak by tomu nebylo, kdyby jednoho z nich nepředešla smrt. Všimli si, že v den, kdy ji šli utěšit pro smrt manžela, ležela v posteli velmi vystrojená; to potvrdilo, že zármutek není velký, protože když velký je, člověk o nic nedbá. Pan z Châtillonu byl krásný, dobře urostlý a nanejvýš statečný; protože jsem ho znala málo, nebudu nic říkat o jeho duchu.

V té době se roznesla pověst, že pan ze Saint-Mesgrin je zamilován do paní Princezny a pečlivě jí prokazuje úctu; to nebyl žádný důkaz: lidem takového postavení ji nikdo nezapomíná prokazovat. Královna chodila každý den na litanie do kaple a sedávala v malé modlitebně na konci empory, kde zůstávaly ostatní; a protože královna setrvávala dlouho poté, co byly litanie odříkány, ty, které¹⁵ neměly tolik zbožnosti, se bavily hovorem, a bylo si všimnuto, že pan ze Saint-Mesgrin mluví s paní Princeznou. Já jsem nic z toho neviděla; byla jsem totiž s královnou v modlitebně, kde jsem nejčastěji usínala, protože nejsem slečna stvořená pro tak dlouhé modlitby a rozjímání. Myslela jsem, že přátelé pana ze Saint-Mesgrin ho upozorní, aby ty rozhovory zanechal, a že kdyby se o nich dozvěděl pan Princ, nelíbilo by se mu to, ačkoli jeho paní choť byla velmi ctnostná a jemu na ní velmi málo záleželo. Což také učinil, a dál se o tom nemluvilo.

Často jsem vídala paní princeznu z Carignanu, manželku pana prince Tomáše Savojského;¹⁶ je sestrou zesnulého pana hraběte ze Soissons. Je to žena ošklivá, ale vznešeného zjevu, s vystupováním i způsoby velké princezny; je štědrá až k marnotratnosti, má velmi velký dvůr a výbavu; zkrátka všechno, co má, je takové. Je duchaplná, ale bez soudnosti: proto mluví mnoho a říká málo pravdy; ale jde to do takové krajnosti, že vypráví historky přesahující i hranice pravděpodobnosti. Protože byla často v Piemontu a dlouho ve Španělsku, na svobodě i ve vězení, odtud si bere všechno, co si vymýšlí: jinak je to docela dobrá žena. Měla mě velmi ráda; proto se nezlobila, když jsem se jí do očí smála všem lžím, které mi vykládala. Měla s sebou svou dceru, princeznu Courci,¹⁷ která je duchaplná a má mnohem víc zdrženlivosti a soudnosti než její matka a byla také mou dobrou přítelkyní. Když jsem se chtěla pobavit, bavila jsem se s matkou, a když jsem chtěla mluvit vážně, s dcerou. Paní z Carignanu má vždycky plné kapsy cukrovinek, a královna si ze mě dělala legraci, že ji mám ráda jen proto, aby mi je nosila, aniž bych se musela namáhat a nosit je ve vlastních kapsách.

Když se začalo mluvit o míru, málo mi na tom záleželo: protože jsem tehdy myslela jen na své zábavy v Saint-Germain, nikdy bych odtamtud nechtěla odjet, a veřejné blaho jsem příliš neznala, stejně jako blaho státu; neboť ačkoli se člověk narodil s dosti velkým podílem na něm, když je velmi mladý a velmi nesoustředěný, má za cíl jen radovánky svého věku. V Rueilu se konalo několik konferencí, kam jezdili pan Princ a kardinál, a podrobnosti o nich jsou známy: proto se tu nebudu pouštět do žádných velkých záležitostí, o nichž nemám sebemenší znalost, a abych si s tím nedělala starosti, řeknu jen, že nevěřím, že by ten mír byl pro krále velmi výhodný.¹⁸

Byla jsem mezi prvními, kdo jeli do Paříže, jakmile byl uzavřen mír: požádala jsem královnu a Monsieura o svolení tam jet. Paní princezna z Carignanu jela se mnou. Protože jsem tam neměla žádnou záležitost, nebyla bych tak o svolení žádala, kdybych neměla pěknou, ale velmi neblahou záminku, totiž navštívit anglickou královnu kvůli smrti krále, jejího manžela, jemuž anglický parlament dal teprve před dvěma měsíci useknout hlavu.¹⁹ U dvora se za něho smutek nedržel, totiž ne tak, jak by se byl držet měl: drželi ho jen lidé, a ne povozy,²⁰ pro nedostatek peněz; ten důvod je velmi chabý. Když jsem předtím mluvila o bídném stavu, v jakém jsme byli, zapomněla jsem říct, že jsme byli v Saint-Germain ve stavu, do jakého se chtěla dostat Paříž; záměrem totiž bylo vyhladovět je, a oni měli všeho hojnost, kdežto v Saint-Germain se často nedostávalo potravin; vojska, která byla v okolí, totiž brala všechno, co se tam přiváželo. Tak se tam skoro hladovělo; proto se často říkalo, že pan kardinál nevolí dobře svá opatření a že právě to brání, aby se věci dařily.

Odjela jsem tedy, jak jsem řekla, mezi prvními do Paříže: vystoupila jsem v Louvru, kde bydlela anglická královna; nenalezla jsem ji tak citelně zasaženou, jak by měla být vzhledem k lásce, kterou k ní choval král, její manžel, jenž s ní jednal božsky dobře, takže byla paní všeho, a vzhledem ke způsobu smrti, který, jak se mi zdálo, měl její zármutek ještě velmi zvětšit. Já si myslím, že to bylo silou ducha, neboť v mimořádných chvílích dává Bůh mimořádnou sílu, aby se člověk s odevzdaností podrobil jeho vůli; bez toho jsou totiž chvíle, kdy by bylo těžké odolat; a někdy také zdrcenost a trvání strastí natolik oslabí duši a natolik ji navyknou bolestem, že se člověk stane necitelným i k těm nejtvrdším: i to je účinek Prozřetelnosti; neboť děje-li se to s dopuštěním Božím, je to účinek jeho dobroty, která doplňuje naši slabost a která nám přesto u něho slouží k zásluze; a tak nezáleží na tom, kárají-li to lidé.

U anglické královny jsem zastihla jejího druhého syna, pana vévodu z Yorku:²¹ přijel z Holandska od své sestry, princezny Oranžské, u níž byl od té doby, co uprchl z vězení, kde ho v Anglii dlouho drželi. Byl to tehdy mladý princ třináctiletý až čtrnáctiletý, velmi hezký, dobře urostlý a krásné tváře, plavý, a mluvil dobře francouzsky; to mu dodávalo lepšího vzezření než králi, jeho bratrovi; nic totiž podle mého mínění muže tak nehyzdí, jako když neumí mluvit: mluvil velmi případně a z rozhovoru, který jsme spolu vedli, jsem odešla o něm velmi dobrého mínění.

Jakmile jsem byla doma, přišli mě navštívit všichni,²² nejvýznamnější i nejméně významní lidé strany: po tři dny, co jsem byla v Paříži, se můj dům nevyprázdnil. Protože jsem přijela jen kvůli anglické královně, chodila jsem ji také každý den navštěvovat; stejně tak jsem chodila na Cours: je to promenáda, kterou jsem měla vždycky velmi ráda a kterou budu mít ráda i nadále, až se vrátím do Paříže. Vévoda z Yorku tam jezdil se mnou a měl z toho velkou radost.

Když jsem se vrátila do Saint-Germain, královna se mě podrobně vyptávala na všechno, co jsem v Paříži viděla, dělala a řekla, a já jsem jí o tom podala velmi věrnou zprávu, a Monsieurovi také. Každý den bylo v Saint-Germain vidět samé nově příchozí; všichni lidé strany totiž přicházeli pozdravit krále a královnu, když byla amnestie zapsána, kromě pana z Beaufortu a pana pařížského koadjutora, nyní pana kardinála z Retzu.²³ Pan z Vendôme byl v Saint-Germain, a také pan z Mercœuru, o jehož sňatku s jednou z neteří pana kardinála se už začínalo mluvit.²⁴

Když parlament, městská rada a všechny ostatní svrchované soudní dvory a jiné sbory vykonaly vůči králi všechny povinnosti a poděkovaly mu, že jim dal mír, začalo se mluvit o cestě do Compiègne; to mě přimělo požádat o svolení zajet si ještě na krátko do Paříže před odjezdem Jejich Veličenstev, které jsem chtěla doprovázet. Monsieur tam přijel, když jsem tam byla,²⁵ zdržel se jen velmi krátce a zajel si do Blois. Během mého pobytu jsem umírala touhou vidět paní z Chevreuse,²⁶ která se teprve před čtrnácti dny vrátila z Flander. Když jsem odjížděla ze Saint-Germain, zakázali mi ji navštívit; to mou touhu ještě zvětšovalo. Poslala jsem jí poklonu a dala jsem jí najevo, jak je mi líto rozkazu, který mi byl dán, protože mi brání ji navštívit; ale pojede-li na Montmartre, kde má dvě dcery a já svou tetu, setkáme se tam a já z toho budu mít velkou radost, a že si nemyslím, že bych se jí musela vyhýbat, kdybych ji potkala. Vzkázala mi, že tam jede: nezapomněla jsem se tam dostavit, ale udělalo se jí špatně a na schůzku nepřišla. Přišla tam slečna z Chevreuse,²⁷ která mi podrobně vyprávěla o všech zábavách ve Flandrech: byla velmi spokojena s krásou toho dvora; mě to nepřekvapovalo, protože jsem Monsieura hodně slýchala mluvit o době infantky Isabely;²⁸ ale ten dvůr už dnes není takový, jaký byl tehdy. Mluvila mi o arcivévodovi a řekla mi o něm víc dobrého, než jsem kdy slyšela předtím i potom, ačkoli jsem často vídala lidi, kteří přicházeli z Flander; řekla mi také, že si mě v té zemi velmi přejí; a tehdy bylo pravděpodobnější, než bylo potom, že by arcivévoda mohl být svrchovaným pánem Nizozemí. Takové zaopatření se mi věru vždycky velice líbilo, a ráda jsem poslouchala lidi, kteří mi říkali, že si mě tam přejí a že ten, kdo tam vládne, bude svrchovaným pánem, jako byl arcivévoda Albrecht.²⁹

Z Montmartru jsem jela k anglické královně, kde jsem zastihla královniny lidi, kteří odjížděli do Saint-Germain: uložila jsem jim, aby jí řekli, že jsem náhodou potkala slečnu z Chevreuse na Montmartru a že jsem nepokládala za svou povinnost utéct; že kdyby to byla její matka, byla bych to udělala; ale co se jí samé týče, zdá se mi, že to nemá žádný význam, protože jsme byly vždycky přítelkyně. Totéž jsem řekla Monsieurovi, který to přijal velmi dobře.

Pan z Beaufortu se za pařížské války dvořil slečně z Longueville;³⁰ byla to pro něho velmi výhodná partie: je to velmi velká dědička po své zesnulé matce, která byla z rodu Bourbonů³¹ a sestrou zesnulého pana hraběte ze Soissons. A ona by také nemohla udělat lépe, než si ho vzít; je to totiž princ velmi urostlý, velmi statečný a velkých zásluh, který se plně vyrovnal prvorozenému, ba i prvorozenému svého rodu. Nikdo se tedy nedivil ani řečem o něm, ani pozornostem, které jí prokazoval; divili se však, že to snáší paní z Montbazonu.³² Mnoho lidí věřilo, že protože ji často navštěvoval a protože je velmi krásná, šetří si ho, aby si ho vzala, až jí zemře manžel, který je velmi starý.³³ Na druhé straně velmi často chodil k paní z Chevreuse; a protože slečna z Chevreuse byla velmi krásná a také dědička, věřilo se, že má zálusk na ni. Tak byl pan z Beaufortu pokládán za dobrou partii, o niž stály všechny princezny. Paní z Nemours, jeho sestra, si se vší myslitelnou vášní přála slečnu z Longueville, jak pro bratrův prospěch, tak ze strachu, aby si nevzal paní z Montbazonu; takže všechno, co bratra v těch námluvách povzbuzovalo, jí působilo velkou radost.

Když jsem byla v Paříži, pan z Beaufortu mi řekl, že mi chce uspořádat hudbu houslistů; tu nabídku jsem velmi ráda přijala. Paní z Nemours a slečna princezna Louise³⁴ přišly ke mně na večeři. Poslaly jsme pro slečnu z Longueville; ale nebyla doma; potom se omluvila, že je nemocná, ale nakonec ke mně přišla. Houslisté hráli v Tuileriích a my jsme byly na terase, která se táhne podél hlavní budovy. Pan z Beaufortu a všichni muži byli v zahradě a ani jeden nevystoupil k nám. Pan z Beaufortu mi vzkázal, že mě prosí, abych navrhla, ať houslisté přejdou na parter na druhé straně budovy, a že je budu slyšet ze sálu; domnívala jsem se, a s dosti dobrým důvodem, že by byl rád, kdyby ta serenáda posloužila slečně z Chevreuse stejně jako slečně z Longueville: palác Chevreuse měl totiž na ten parter výhled; z toho lze usoudit, k čemu se ten kavalír upínal. Já, která jsem u něho nikdy neviděla žádnou náklonnost k manželství, jsem dobře tušila, že všechny ty galantnosti nebudou mít žádné pokračování, k mé velké lítosti; přála jsem si totiž stejně jako paní z Nemours, aby se záležitost se slečnou z Longueville dovršila. Zatímco jsme byly v tom sále, pan z Beaufortu se tam schoval za dveře, aby mohl mluvit se slečnou z Longueville, když chodila sem a tam; dělala jsem, že ho nevidím, ačkoli jsem ho dobře viděla. Kdybych byla zůstala v Paříži déle, ty serenády mohly pokračovat, a mohlo dojít i na nějaké plesy. Avšak královna pro mě poslala: musela jsem odjet hned nazítří, protože dvůr odjížděl den nato do Compiègne,³⁵ takže jsem se dostavila do Saint-Germain, jak mi bylo nařízeno. Madame tam zůstala, protože byla churavá; ale krátce nato se ke dvoru připojila, a Monsieur také.

Jakmile Monsieur přijel, přišel za mnou abbé z La Rivière a řekl mi, že anglická královna u Monsieura všemožně naléhá, aby ho přiměla svolit ke sňatku krále, jejího syna, se mnou, a že lord Germin³⁶ přijel, aby na něho v té věci jejím jménem ještě naléhal; že bych měla pomýšlet na rozhodnutí; že se mnou Monsieur promluví. Sám mi o tom mluvil, aniž mi to radil nebo zrazoval; řekl mi dobré i špatné stránky; ale to druhé převažovalo. Monsieur mi o tom mluvil a řekl mi: „Anglická královna mi učinila návrh, o kterém vám řekl La Rivière; uvažte, co v té věci máte dělat.“ Odpověděla jsem mu, že ho ve všem poslechnu, a že protože zná mnohem lépe než já, co je pro mě vhodné, odevzdávám se mu úplně a nemám jinou vůli než jeho. Několik dní nato poslal anglický král lorda Percyho,³⁷ aby vyřídil Jejich Veličenstvům poklony a požádal je o svolení přijet do Francie. Ten lord mi skládal velké poklony, a Germin i on se mi pečlivě dvořili. Královna mi dala najevo, že si ten sňatek velmi přeje, a pan kardinál rovněž, a ujistila mě, že Francie bude anglickému králi mocně pomáhat; že má ve své zemi mnoho stoupenců, a dokonce ještě některé provincie, a že je ještě pánem celého Irského království. Královna mi řekla, že mě miluje jako dceru a že kdyby ten svazek nepokládala za výhodný pro mě, sama by mi ho nenavrhovala, protože mi přeje všechno štěstí; že znám anglickou královnu, která je nejlepší osobou na světě a která mě má upřímně ráda; že její syn je do mě vášnivě zamilován a že si nepřeje nic víc než se se mnou oženit.

Odpověděla jsem jí, že mi on prokazuje velkou čest, když mě chce; ale že ačkoli králova situace nedovoluje poskytnout mu tak velkou pomoc, jakou potřebuje, aby byl znovu dosazen do svých zemí, přesto udělám všechno, co mi ona a Monsieur poručí. Královna si ze mě před lordem Germinem tropila žerty; dobírali si mě a já jsem se červenala. Pan z La Rivière za mnou v té věci znovu přišel a řekl mi, že Germin, který odjíždí pro anglického krále do Holandska, kde král byl, žádá jednoznačnou odpověď, protože jeho záležitosti ho nutí urychleně odjet do Irska, a že svolím-li, stane se to tak, že anglický král přijede ke dvoru; že tam bude dva dny; že se se mnou ožení a že po svatbě tam bude ještě stejně dlouho, aby mi dopřál potěšení mít přednost před královnou, a že potom odjedu s ním do Saint-Germain, kam se anglická královna vrátila od té doby, co dvůr odtamtud odjel; že se tam zdrží krátce; já pak že zůstanu v Paříži, budu-li chtít, jak jsem byla zvyklá. Řekla jsem mu, že ten poslední bod je nemožný; že pojedu s králem do Irska, bude-li chtít, a nebude-li chtít, zůstanu u královny, jeho matky, nebo na některém ze svých sídel, protože by se neslušelo, abych žila ve společnosti a v zábavách (což osoby mého postavení nutí k výdajům), když bych si měla všechno odpírat, abych mu posílala peníze, a že bych nemohla být bez starostí, když bych věděla, že je vystaven takové válce, a že konečně, kdybych si ho vzala, musela bych časem přijmout rozhodnutí, jež by bylo ještě obtížnější dodržet, a že bych se nikdy nemohla zdržet, abych neprodala všechno své jmění a nevsadila je na dobytí jeho království; ale také že mě ty myšlenky trochu děsily, protože jsem byla vždycky šťastná a vychovaná v hojnosti, a ty úvahy mě velice lekaly. Řekl mi, že mám pravdu, ale že musím uvážit, že pro mě v Evropě jiná partie není; že císař a španělský král jsou ženatí; že uherský král je zasnouben se španělskou infantkou; že arcivévoda nikdy nebude svrchovaným pánem Nizozemí; že nechci svrchované pány z Německa ani z Itálie; že ve Francii jsou král a Monsieur³⁸ příliš mladí na ženění; že pan Princ je ženatý už deset let a že jeho žena je až příliš zdravá. Odpověděla jsem se smíchem: „Císařovna je v jiném stavu a zemře při porodu.“³⁹ Konečně, když jsem vše dobře uvážila a hodně se natrápila, neboť ta věc za to stála, řekla jsem mu: „Chce-li Monsieur, abych si dříve či později vzala anglického krále, a je-li přesvědčen, že je to nevyhnutelné, raději si ho vezmu, dokud je nešťastný, protože v tomto stavu mi bude zavázán, a až se vrátí do svých zemí, bude mě pokládat za tu, která to způsobila pomocí, jíž se mu kvůli mně dostane od mého rodu.“

Nazítří jsme odjeli do Amiensu; zpravila jsem o celé té záležitosti svou nevlastní matku, protože jsem dobře věděla, že si ji nepřeje a že mi u Monsieura pomůže ji zmařit; což také udělala. Lord Germin mě v Amiensu navštívil; velmi naléhal, abych mu řekla, co si myslím, a jménem anglického krále mě zahrnul tisícerými krásnými ujištěními. Z jeho řeči jsem poznala, že královna a Monsieur, kteří se nechtěli rozkmotřit s anglickou královnou, o mně řekli: „Je to stvoření, které je třeba získat; dělá jen to, co sama chce, a my nad ní nemáme žádnou moc.“ Je pravda, že měli k takové myšlence v otázce sňatku jistý důvod; neboť jsem vždycky myslela, že od chvíle, kdy člověk užívá rozumu, má ho užít v této věci jako v nejdůležitější věci života, protože jde o celý jeho klid, a že tedy mám myslet spíš na své zájmy než na zájmy svých příbuzných. Když jsem tedy viděla, že se Germin se mnou pouští hodně do věci, což u dívek nebývá obvyklé, přemýšlela jsem, jak se z té záležitosti s anglickou královnou vyvléct: řekla jsem mu, že si jí nekonečně vážím a že ji, smím-li to říci, také miluji (a mluvila jsem pravdu); že ohled na ni je v této věci tím nejsilnějším, jaký mám, a že kvůli ní bych se přenesla přes ohled na stav, v jakém je král, její syn; ale že pokud jde o náboženství, je to věc, přes kterou se přenést nelze, a že má-li ke mně nějakou náklonnost, má tuto obtíž překonat, když já ze své strany překonávám mnoho jiných.

Řekl mi, že ve stavu, v jakém je anglický král, se nemůže ani nesmí stát katolíkem, a uvedl mi spoustu dobrých důvodů, které jsou příliš dlouhé, než abych je vypisovala: totiž že kdyby se stal katolíkem, vyloučilo by ho to navždy z návratu do jeho království. Dlouho jsme se o tom přeli; pak se se mnou rozloučil a dal mi najevo, že podle jeho mínění mu to, co jsem mu řekla, dává důvod doufat, že obtíže, které dělám, nebudou mít dlouhého trvání. Od té doby, co se mnou v Compiègne mluvili Monsieur a královna, jsem byla velmi nesvá a měla jsem v hlavě zmatek, když jsem viděla, že stojím před uzavřením věci tak velké a na tak dlouhou dobu; to však netrvalo dlouho, neboť se mnou o tom už nikdo nemluvil, a dokonce ani o anglickém králi, až když jsem se vrátila do Compiègne, den před jeho příjezdem.

Nezdar, který potkal královo vojsko, jemuž velel hrabě z Harcourtu,⁴⁰ dal dost podnětů k hovorům. Pan kardinál Mazarin, který je mužem velkých záměrů, dal zaútočit na Cambrai velmi malým vojskem, jemuž se nedostávalo mnoha věcí k obléhání tak významného místa, jedné z nejlepších pevností na hranici, kde měl nepřítel silnou posádku a v poli vojsko mnohem silnější než naše: což tento podnik činilo dost směšným v očích lidí, kteří nebyli dost zasvěceni do tajemství, aby věděli, zda má v tom místě nějaké spojení; což se podle výsledku neukázalo. Nepřítel totiž prorazil jednu ze čtvrtí královského vojska a vrhl do pevnosti značnou posilu, takže hrabě z Harcourtu byl nucen obléhání zrušit. Ti, kdo pana kardinála Mazarina omlouvali, říkali, že se do toho obléhání pustil proti vší pravděpodobnosti proto, že hraběti z Harcourtu se nikdy nic nedařilo tak dobře jako věci tohoto druhu. Je dost pravda, že ve válce jako v jiných věcech má každý svůj talent.

Zhruba v té době se v Paříži přihodila dost legrační věc. Pan z Jarzé⁴¹ pronesl o panu z Beaufortu nějaké řeči, které se mu nelíbily, takže mu pan z Beaufortu pohrozil; a Jarzé řekl, že se ho nebojí a že mu nepostoupí čestné místo na chodníku ani v Tuileriích. Nato šel pan z Beaufortu k Renardovi,⁴² kde Jarzé večeřel s pány z Candale, z Le Fretoy, z Fontrailles, z Ruvigny a s komtury z Jars a ze Souvré⁴³ a s několika dalšími, na něž si nevzpomínám. Vzal ubrus za cíp a shodil všechno na zem; převrhl stůl. Tasily se kordy; strhl se velký povyk, a nikdo nebyl ani zabit, ani raněn.⁴⁴ Protivníci se rozhodli, že se s panem z Beaufortu utkají, ale mimo Paříž, kde byl velmi oblíben, ze strachu, aby je neutloukly i prodavačky slanečků; takže všichni přijeli ke dvoru, kde z toho udělali žert, který tam byl přijat dost dobře.⁴⁵

Za několik dní nato odjel Monsieur do Nanteuil: povolal tam pana z Beaufortu a jeho přátele, ostatní tam přivezl s sebou a smířil je. Myslelo se, že z toho vzejdou velké souboje, a nevím, zda by pan kardinál nebyl rád, kdyby se touto cestou zbavil některých lidí; ale Jeho královská Výsost všechno urovnala, jak jsem řekla.

Když anglický král dorazil do Péronne, poslali kurýra, aby to oznámil Jejich Veličenstvům. Tehdy mi královna řekla: „Tady k vám jede váš milovník.“ Abbé z La Rivière mi řekl totéž. Řekla jsem mu: „Umírám touhou, aby mi říkal něžnosti; neboť nevím, co to je, protože se mi je nikdo nikdy neodvážil říkat, ne kvůli mému postavení, protože takové věci se říkaly i královnám, které známe, ale kvůli mé povaze, o níž se ví, že má ke koketnosti daleko; ale i když nejsem koketní, mohu si je přece vyslechnout od krále, za něhož mě chtějí provdat: proto bych si velmi přála, aby mi nějaké řekl.“

V den jeho příjezdu se vstávalo časně; neboť protože měl v Compiègne jen poobědvat, bylo třeba vyjet mu brzy naproti. Byla jsem nakadeřená, což se mi nestává často. Když jsem nastoupila do královnina kočáru, zvolala: „Hned je vidět, kdo čeká na svého milovníka; jak je vystrojená!“ Měla jsem už na jazyku odpověď: „Ty, které nějakého měly, dobře vědí, jak se člověk strojí a jakou si dává péči“; a mohla jsem říct, že protože můj má být mým manželem, strojím se právem; ale neodvážila jsem se. Vyjeli jsme mu naproti míli od Compiègne. Při setkání se vystupovalo z kočárů; pozdravil Jejich Veličenstva a potom mne: zdálo se mi, že vypadá velmi dobře, a lépe, než když odjížděl z Francie. Kdyby se mi jeho duch zdál odpovídat jeho zevnějšku, možná by se mi už tehdy zalíbil; ale když byl v kočáře a král se ho vyptával na psy a koně prince Oranžského a na tamní hony, odpovídal francouzsky. Královna se ho chtěla zeptat, jak se mají jeho záležitosti; neodpověděl nic; a když se ho několikrát vyptávali na vážné věci, na kterých mu dost záleželo, omlouval se, že neumí mluvit naším jazykem.

Přiznám se vám, že jsem se od té chvíle rozhodla sňatek neuzavřít, protože jsem si udělala velmi špatné mínění o tom, že je králem, a v jeho věku, a nezná své záležitosti. Ne že bych v tom neměla poznat svou krev; neboť Bourboni jsou lidé velmi oddaní malichernostem a málo věcem podstatným; snad i já, stejně jako ostatní, která z nich pocházím po otci i po matce. Hned po příjezdu se obědvalo; nejedl ortolány a vrhl se na obrovský kus hovězího a na skopovou plec, jako by nic jiného nebylo: jeho chuť se mi nezdála jemná,⁴⁶ a velmi jsem se styděla, že v tom není tak dobrý, jak se ukazoval v tom, co ke mně cítil. Po obědě se královna věnovala zábavě a nechala mě s ním; strávil tam čtvrt hodiny, aniž mi řekl jediné slovo: chci věřit, že jeho mlčení pocházelo spíš z úcty než z nedostatku vášně. Přiznávám pravdu, že při té příležitosti bych si byla přála, aby mi úcty prokazoval méně. Když mě přepadla nuda, zavolala jsem k nám pana z Comminges, abych se pokusila přimět ho k řeči: což se šťastně podařilo. Pan z La Rivière mi přišel říct: „Díval se na vás po celou dobu oběda a dívá se na vás pořád bez ustání.“ Odpověděla jsem mu: „Ať se dívá, jak chce, dokud neřekne ani slovo, nezalíbí se.“ Odvětil mi: „To jen děláte tajnosti z něžností, které vám řekl.“ – „Promiňte,“ řekla jsem mu, „pojďte ke mně, až tam bude, a uvidíte, jak si počíná.“ Královna vstala; přistoupila jsem k němu, a abych ho přiměla mluvit, zeptala jsem se ho na několik lidí, které jsem u něho viděla: na to odpověděl, ale žádné něžnosti. Nadešla hodina jeho odjezdu: nasedlo se do kočárů a doprovodili jsme ho až doprostřed lesa, kde se vystoupilo jako při jeho příjezdu. Rozloučil se s králem a přišel ke mně s Germinem a řekl mi: „Myslím, že pan Germin, který mluví lépe než já, vám mohl vysvětlit mé úmysly a mé přání; jsem váš nejposlušnější služebník.“ Odpověděla jsem mu, že jsem jeho nejposlušnější služebnice. Germin mi složil mnoho poklon, potom mě král pozdravil a odjel.

Příjezd anglického krále mě připravil o paní princeznu z Carignanu, která mi byla velkým rozptýlením, jak jsem už řekla jinde. Královna jí vzkázala po paní z Brienne, která byla její velkou přítelkyní, že na obědě anglického krále bude u stolu sedět ona, a ne její dcera, a že při takových příležitostech tam mají být jen princezny královské krve: urazilo ji to do krajnosti a rychle odjela. Měla jsem přece to štěstí, že jsem se s ní nerozkmotřila; neboť celý dvůr se s ní rozkmotřil, kromě mne; a vůči mně by to bylo jen nespravedlivé, protože jsem královnu prosila, aby mě od účasti na tom obědě raději osvobodila, než aby dala paní z Carignanu říct to, o čem jsem věděla, že se jí tolik nelíbí; ale královna mi tu prosbu nechtěla nikterak splnit, ačkoli jsem ji o to velmi naléhavě žádala.

Pan Princ, který toho roku nechtěl velet žádné armádě, odjel do svého burgundského guvernérství a zdržel se tam dost dlouho; což dvůr znepokojilo. Přece se však vrátil, z čehož měl pan kardinál, který se ho vždycky velmi bál, velikou radost. Vyjel mu naproti. Přijali ho s velkými poctami v domnění, že je nespokojen s tím, že královna chce dát panu z Vendôme úřad admirála kvůli sňatku slečny Manciniové, neteře pana kardinála, s panem z Mercœuru. Myslelo se, že pan Princ je člověk, který se nasytí větrem: proto mu prokazovali velké pocty; ale protože mu náležely, necítil se jimi zavázán.

Král se vrátil do Paříže:⁴⁷ všechny městské sbory mu vyšly vstříc až k Saint-Denis. Byla to tlačenice lidu nevídaná; nikdy jsem se tolik nenudila: bylo největší horko na světě; v královnině kočáře nás bylo osm a jeli jsme od tří hodin odpoledne do osmi večer z Le Bourget do Paříže, kam jsou to jen dvě malé míle. Volání „Ať žije král!“ neustávalo a lid je provolával s tím větší radostí, že Jeho Veličenstvo dlouho neviděl a že jeho návrat po válce ho jakoby zavazoval projevit radost ještě víc. Ačkoli mi to působilo velkou radost, byla jsem z toho neméně omámená; také mě z toho velmi bolela hlava. Po příjezdu Jejich Veličenstev přivedl Monsieur pana z Beaufortu pozdravit krále; byl jediný ze všech, kdo byli v té válce, kdo od míru nepřijel do Compiègne ani do Saint-Germain. Všichni se sbíhali jako k něčemu neobyčejnému, aby viděli, jak se bude tvářit a jak bude přijat.

Brzy nato nadešel svátek svatého Ludvíka: král jel toho dne na koni k jezuitům v ulici Saint-Antoine; doprovázeli ho všichni princové a páni, kteří byli tehdy v Paříži, všichni pěkně oblečení, s krásnými čabrakami. Ta jízda byla velmi uhlazená a krásná na pohled. Pan kardinál udělal věc, která dost udivila, on, kterého obviňovali, že není smělý: jel za králem k jezuitům, projel ve svém kočáře s malým doprovodem celým městem a nikdo mu neřekl jediné slovo. K jezuitům jsem přijela trochu po královně, protože jsem s ní nemohla jet, neboť ráno jsem byla u karmelitek ve velkém klášteře⁴⁸ navštívit slečnu ze Saujon, která tam vstoupila. Královna mi při vstupu řekla: „Císařovna zemřela; tentokrát je třeba udělat všechno, abyste jí byla vy.“ Velmi pokorně jsem jí poděkovala a byla jsem z té zprávy docela ráda. Když jsme se vrátili do Palais-Royal, měl se mnou pan kardinál o té věci dlouhý rozhovor a řekl mi, že tu záležitost rozhodně vyřídí a že pošle pro Mondevergua, aby ho vyslal do Německa, protože ví, že budu ráda, pojede-li tam on: byla jsem spokojená.

Monsieur se nazítří vrátil z Limours;⁴⁹ hned jsem ho šla navštívit: zdál se mi velmi zarmoucený, že ztratil Saujonovou; dal mi najevo, že je velmi spokojen, že jsem ji navštívila a že jsem udělala, co bylo v mých silách, abych ji dostala ven, a že ji odtamtud rozhodně musí dostat a že k tomu mají její bratři podat žádost: velmi jsem to schválila. Věc předložili parlamentu. Mezitím za mnou Jeho královská Výsost často chodila na porady, a s velkou radostí z toho, že jsem tak horlivě usilovala Saujonovou dostat ven. Myslela jsem si, že to bude užitečné pro postup jejího bratra, kterého jsem tehdy považovala víc za svého služebníka, než ho považuji nyní. Když byl vydán rozsudek, že má vyjít, nechtěla; takže jsem pro ni musela jet ke karmelitkám sama. Než odtamtud odešla, vrhla se na kolena před Nejsvětější svátostí a složila své sliby, jak mi řekly karmelitky, ještě před mým příjezdem; neboť slib, který složila přede mnou, je neobvyklý: totiž že nikdy nebude řeholnicí v jiném klášteře než v tomto. Od karmelitek až do Lucemburského paláce nedělala nic jiného, než že láteřila na ty, kdo ji z kláštera vytahovali. V Lucemburském paláci zůstala pět nebo šest týdnů ve svém pokoji, stále trvala na tom, že se chce vrátit, ostříhala si vlasy a spala na lísách: zkrátka to byla horlivost krajní.

Dali zavolat jistého otce Léona, karmelitána zmírněné řehole,⁵⁰ který byl velmi schopný muž a který odjel kázat do Auxerre, aby jí vstup ke karmelitkám rozmluvil; potom přišli páni od Saint-Sulpice. Nakonec ji všichni ti kazuisté dohromady přesvědčili, že může ve světě vykonat víc dobra než v klášteře. Nabídli jí úřad dámy od šatu u Madame, který přijala; stala se opět ženou jako každá jiná, až na to, že se oblékala jen do serže, nosila jen hladké prádlo a čepec, protože neměla vlasy. To připomnělo paní z Aiguillonu, která jako slečna z Combalet provedla podobný kousek. Jak jí vlasy dorůstaly, ukazovala je, a nakonec se vrátila k hedvábí a krajkám. Zůstala zbožnou, míchala se do tolika záležitostí, do kolika jen mohla, nezanedbávala majetek, naopak si ho velmi cenila. Myslím, že proto, aby ho dobře použila; nepřestala se svými rozhovory s Monsieurem; ve svých obvyklých hodinách nevynechávala návštěvy u paní z Raré o nic víc než svou modlitbu, a když to ustalo, byl to Monsieur, kdo je vynechal. Velmi koulí očima a dívá se pořád vzhůru: proto vráží do všeho, na co narazí; a když se omlouvá, dává na srozuměnou, že je to proto, že se její mysl jen málo zabývá věcmi tohoto světa. Říkalo se, že vstoupila do kláštera jen proto, aby si jí víc vážili, s úmyslem, že kdyby ji odtamtud vytáhli, mohla by obvinit La Rivière, že ji tam svým chováním dohnal, a tím, že by mu prokazovala tyto zlé služby, se pokusit podělit se s ním o jeho přízeň, ne-li ji zničit úplně.

Od té doby, co ji Monsieur miloval, měla s ním mnoho sporů; neboť byla rozmarná a vůbec ne povolná; jeden z nich měla mimo jiné v Compiègne kvůli vévodovi z Richelieu,⁵¹ který s ní často rozmlouval, ačkoli jí Monsieur zakázal s ním mluvit. Měla důvod ho ctít, neboť její otec byl jeho vychovatelem; ale nerozmlouvala s ním s vědomím, že je dcerou muže, který jedl jeho chléb, nýbrž s úmyslem si ho vzít; myslela si, že toho ubohého hlupáka nachytá, jak to později udělala paní z Pons, která ho odvezla do Trie,⁵² kde byli pan Princ a slečna z Longueville, a ti mu ji dali za ženu.⁵³ Monsieur na své milenky velmi žárlí; a ačkoli paní ze Saujon miloval jen ve vší počestnosti (tak se jí totiž začalo říkat, když se stala dámou od šatu), nechtěl, aby se vdala, a ona po tom velmi toužila; a to byla jedna z věcí, jichž užíval pan z La Rivière, když ji chtěl s Monsieurem rozkmotřit. V domě ji nikdy neměli rádi, protože byla velmi pyšná; a od té doby, co získala vliv, v té povaze setrvala. Zbožnost ji z té vady nevyléčila, stejně jako z vady zištnosti; neboť za celý život nikomu neposloužila zadarmo. K nevděku, jaký projevila vůči mně, stejně jako její bratr, o čemž budu mluvit níže, nelze nic dodat. Pokud jde o její, zašla tak daleko, že mi u Monsieura prokazovala zlé služby, kdykoli mohla, vykládala zle věci, které jsem dělala v jejím zájmu, a to s hroznou zlomyslností. Jednou, když jsem s Monsieurem mluvila o ní, řekl mi: „Nemyslete si, že je přesvědčena, že je vám zavázána; neboť mi často říkala, že vám zavázána není, protože jste jí kdysi chtěla zabránit, aby se se mnou stýkala a aby u mě byla v přízni. Posuďte podle toho její zbožnost, když v okamžiku, kdy se zdá nejsilnější, projevuje odpor k lidem, kteří jí chtěli zabránit v milostných pletkách, k nimž měla velký sklon.“ Totéž řekl Monsieur jednou za války panu Princi, který za mnou přišel, smál se, až se za břicho popadal, a řekl mi: „Slyšel kdy kdo takovou stížnost od zbožné ženy!“

Když už jsem u slečny ze Saujon, vzpomínám si, že Monsieur byl toho večera, kdy jsem ji jela vyzvednout ke karmelitkám, u královny; byli s nimi jen pan kardinál Mazarin a já. Když se mluvilo o tom, jak málo má předpokladů stát se karmelitkou, řekl nám: „Je tomu teprve pár dní, co jsme měli spor, protože se líčila, a já jsem to nechtěl.“ Ta záležitost mi u Monsieura získala velkou přízeň; ale protože mým osudem nebylo, aby mě miloval tolik, kolik si troufám říct, že si zasloužím, netrvala dlouho. Mondevergue přijel do Paříže; podle rozkazů, které k tomu dostal od dvora, se připravoval brzy nato odjet, jak také učinil; ne však, aniž by se mnou pan kardinál často rozmlouval o jeho cestě, jejímž účelem bylo vyslovit císaři jménem Jejich Veličenstev soustrast nad smrtí jeho manželky.

Anglický král, který měl být ve Francii jen čtrnáct dní, tam pobyl tři měsíce; ale protože dvůr byl v Paříži a on se svou matkou královnou v Saint-Germain, vídali jsme je málo. Když jsem se dozvěděla, že se chystá k odjezdu, šla jsem vzdát úctu královně matce a rozloučit se s ním. Anglická královna mi řekla: „Je třeba vám blahopřát ke smrti císařovny: neboť je pravděpodobné, že jestliže ta věc jednou nevyšla, tentokrát nezklame.“ Odpověděla jsem jí, že na to vůbec nemyslím. Pokračovala v té řeči slovy: „Tady je člověk, který je přesvědčen, že osmnáctiletý král má větší cenu než císař, kterému je padesát a má čtyři děti.“⁵⁴ To trvalo dlouho v podobě rýpání, a říkala: „Můj syn je pro vás příliš chudý a příliš ubohý.“ Pak zmírnila tón a ukázala mi jednu anglickou dámu, do které byl král, její syn, zamilován, a řekla mi: „Velice se bojí, abyste se to dozvěděla; podívejte se, jak se stydí, že ji vidí tam, kde jste vy, ze strachu, že vám to povím.“ Odešli. Potom mi královna řekla: „Pojďte do mého kabinetu.“ Když jsme tam byly, zavřela dveře a řekla mi: „Král, můj syn, mě prosil, abych vás požádala o odpuštění, jestli se vám nelíbil návrh, který vám byl učiněn v Compiègne; je z toho zoufalý, je to myšlenka, kterou má stále a které se nemůže zbavit; já jsem se tohoto pověření nechtěla ujmout, ale prosil mě tak naléhavě, že jsem se tomu nemohla ubránit; neboť jsem téhož mínění jako vy: byla byste s ním nešťastná, a já vás mám příliš ráda, než abych si to mohla přát, i když by bylo pro jeho dobro, kdybyste byla družkou jeho neštěstí; ale všechno, co si mohu přát, je, aby jeho cesta byla šťastná a abyste o něho potom stála; to by podle mého bylo vrcholem jeho štěstí.“ Složila jsem jí na to své poklony, jak nejlépe jsem uměla, a v co nejuctivějších a nejvděčnějších slovech, jaká jsem dovedla, za laskavost, s níž se mnou mluvila.

Rozloučila jsem se s ní, abych jela do Poissy, dvě míle odtamtud, kde je opatství královské fundace, řádu svatého Dominika⁵⁵ (a kostel je postaven na místě, kde se narodil svatý Ludvík); do toho opatství byly za pařížské války umístěny dvě mé sestry. Vévoda z Yorku mi řekl, že jede se mnou a že ho cestou zpět odvezu do Saint-Germain. Anglický král dostal chuť jet tam také; řekli mi to, nechtěla jsem ho vzít s sebou a řekla jsem mu, že u vévody z Yorku na tom nezáleží, protože je to malý chlapec. Poprosil královnu, svou matku, aby tam ráčila jet; což udělala, takže jeli všichni v mém kočáře, a po celou cestu mluvila anglická královna jen o tom, v jaké lásce bude král, její syn, žít se svou ženou a že nebude milovat nikoho jiného než ji; což on potvrdil slovy, že nechápe, jak může muž, který má rozumnou ženu, milovat jinou; a že co se jeho týče, prohlašuje, že ať by měl před sňatkem jakoukoli náklonnost, od chvíle, kdy bude ženat, skončí. Byla jsem přesvědčena, a bylo to dost pravděpodobné, že ta řeč byla velmi strojená. V Poissy jsem byla krátce, protože bylo pozdě; rozloučila jsem se s královnou, která tam zůstala. Král mě doprovodil ke kočáru a složil mi spoustu poklon, aniž mi řekl nějaké něžnosti; což by mu bylo dost k ničemu, protože jsem skočila na vějičku císařství a nemyslela jsem na nic jiného.

Nějaký čas nato jsem prodělala nemoc, která mě dost odloučila od světa a která by jiným působila mnohem víc starostí, než působila mně; byly to neštovice. Ačkoli nejsem krásná, následky, které tato nemoc přináší, jsou tak zlé, že by člověk měl mít jisté obavy, co z toho bude. Neměla jsem žádné: neboť protože jsem už neměla horečku, když mi neštovice vyrazily, a cítila jsem se v dost dobrém stavu, abych se nebála smrti, obětovala jsem ochotně tu trochu krásy, kterou jsem mohla mít, svému životu, a abych ho prodloužila o jediný okamžik, obětuji ji vždycky ráda. Ale ta nemoc se mnou zacházela tak příznivě, že jsem nezůstala zarudlá; předtím jsem měla silnou kuperózu, což v mém věku a při zdraví, jaké mám, překvapovalo, a ona mi to všechno vzala: málokdo by chtěl užít takového léku, aby měl pěknou pleť. Celý dvůr posílal zjišťovat, jak mi je, se vší myslitelnou péčí, i lidé, které jsem neznala, a lépe řečeno, všichni kromě pana Prince, který neposlal; což velmi zdvojnásobilo odpor, který jsem k němu už měla. Všimla jsem si toho proto, že jsem nevěděla, co dělat, a bylo mi rozptýlením dávat si každý den přinášet lístek se jmény lidí, kteří se k mým dveřím přišli nebo poslali zeptat, jak mi je.

U dvora se přihodila dost legrační historie: markýz z Jarzé se zamiloval do královny; byl vyhnán⁵⁶ a zesměšněn kvůli dopisu, který dal paní z Beauvais,⁵⁷ první komorné královny. Také ona byla vyhnána, a protože jsem v té době nikoho nevídala, nezjišťovala jsem podrobnosti té historie; proto o ní víc neřeknu.

Při druhém vyjití po uzdravení (neboť to první bylo poděkovat Bohu) jsem šla do Palais-Royal, kde biřmovali krále a Monsieura, jeho bratra.⁵⁸ Monsieur a já jsme byli králi za kmotra a kmotru; pan Princ a jeho paní matka byli kmotry Monsieurovi. Pan Princ ke mně přistoupil a posměšně mi řekl, že jsem nemoc jen hrála a že jsem nemocná nebyla: ten žert jsem nepřijala dobře a on si toho všiml. Byl tehdy u dvora všemocný, protože to Monsieur dovolil; neboť kdyby jím chtěl být Monsieur, pan Princ by byl rád, protože s ním vždycky vycházel velmi dobře.

Tato velká moc pobouřila královnu a pana kardinála a přiměla je k rozhodnutí zatknout pana Prince, pana prince z Conti a pana z Longueville:⁵⁹ ale protože nebývali vždycky všichni tři pohromadě, bylo to obtížné. Monsieur byl zcela na straně dvora a věc se stala s jeho účastí. Mnoho lidí věřilo opaku, protože v Palais-Royal nebyl už dva dny, když byli zatčeni. Opravdu byl indisponován. Královna dala ty tři prince zavolat a vzkázala jim, že jsou nějaké záležitosti, které ji nutí svolat radu mimořádně. Pana Prince varovali před tím záměrem, a dříve než šel ke královně, přišel za ním Vineuil a ukázal mu lístek, v němž ho kdosi varoval, aby se měl na pozoru. Pana Prince tolik ujišťovalo to, že předchozího dne poslal prezidenta Perrota,⁶⁰ který je jeho člověkem, za panem kardinálem, a ten mu řekl o všech varováních, která pan Princ dostal; načež mu pan kardinál dal velká ujištění, a to taková, že Perrot řekl panu Princi, že se má naprosto spolehnout na všechno, co mu pan kardinál slibuje. Potom šel pan Princ večer ke královně; ležela v posteli: poklekl před ní, ona mu dala najevo, že k němu nabývá důvěry a že s ním bude napříště zacházet jako sama se sebou; on jí poděkoval, políbil jí ruce a vrátil se okouzlen. Asi před měsícem se se svým bratrem a panem z Longueville usnesl, že do Palais-Royal nepůjdou všichni tři spolu, protože věřili, že to bude jejich bezpečností: toho dne se pan z Longueville nemohl vyhnout tomu, aby tam byl, protože měl přivést markýze z Beuvronu,⁶¹ aby poděkoval králi za to, že jeho synovi slíbil nástupnictví v úřadě královského místodržitele v Normandii a guvernéra starého paláce v Rouenu;⁶² je to rod, který je k němu velmi připoután, a jedině z toho důvodu tam šel. Když přišli do Louvru, královna je přijala velmi přívětivě.

Toho dne⁶³ jsem šla do Lucemburského paláce, kde jsem zastihla paní z Guéméné,⁶⁴ která se mnou velmi dlouho hovořila o všem, co pan Princ dělá, aby si upevnil moc a aby se ho báli; neměla ho ráda, stejně jako já, a řekla mi, že bych o tom měla mluvit s Monsieurem. Šla jsem za Monsieurem a vyčítala jsem mu,⁶⁵ že snáší všechno, co jsem slyšela o panu Princi: protože jsem proti němu byla v krajním rozhořčení a rozhovor s osobou stejného smýšlení mě rozpálil, řekla jsem mu: „Měl byste ho dát zatknout; dali přece zatknout jeho otce.“⁶⁶ Řekl mi: „Trpělivost, brzy budete spokojena.“ Protože jsem ho celý den viděla velmi neklidného, usoudila jsem dobře, když jsem jeho neklid dala do souvislosti s jeho řečí, že se pracuje v neprospěch pana Prince.

Odešla jsem do Palais-Royal: na schodišti jsem zastihla lidi pana prince z Conti velmi znepokojené; zeptala jsem se jich, co se nahoře děje; odpověděli mi, že nevědí. Strážnici jsem našla zavřenou a všechny dveře předpokojů rovněž, proti obyčeji; u dveří královnina pokoje stáli dva strážci se dvěma karabinami: to jsem nikdy neviděla; tu jsem už nebyla na pochybách a uvěřila jsem tomu, co se dělo. Všichni v královnině předpokoji byli velmi neklidní, co se děje v radě, protože trvala déle než obvykle a nikdo z ní nevyšel. Nakonec skončila, a když královně řekli, že jsem v jejím pokoji, dala si mě zavolat a řekla mi: „Vy se nezlobíte.“ Řekla jsem jí, že ne, a byla to opravdu pravda; řekla mi: „Už o tom nemluvte.“ Krátce nato si mě vzala stranou a rozmlouvaly jsme spolu jako lidé nadšení, že se vidí pomstěni na osobách, které je neměly rády. Nebylo nic nespravedlivějšího než odpor, který jsem měla k panu Princi: od té doby se velmi změnil.

Byla jsem zvědavá a zeptala jsem se královny, zda pan z La Rivière o té věci věděl; odpověděla mi: „Jste velmi zvědavá.“ – „Je to pravda, madame,“ řekla jsem jí, „mohu se obejít bez toho, abych to věděla.“ – „Myslím,“ řekla, „že se o tom dozvěděl teprve dnes ráno.“ – „Ach, madame, jak zlé znamení pro něho, když důvěra, kterou k němu mají, je už jen šestihodinovým ohledem. Je s ním konec, nebo se velmi mýlím; netajte mi to.“ – „Je to pravda,“ řekla mi královna, „prosila jsem Monsieura, aby mu o tom nic neříkal; stalo se velmi legračně, že když se shromáždili v galerii, aby šli do rady, řekl mu pan kardinál: ‚Pojďte do mého pokoje, chci vám něco říct.‘ Našel chodbu plnou stráží: zbledl a myslel si, že ho chtějí zatknout. Zeptal se: ‚Je to, co vidím, kvůli mně, pane?‘ Pan kardinál mi řekl, že měl velkou chuť se smát. Mezitím Guitaut zatkl pana Prince a Comminges pana prince z Conti a vévodu z Longueville. Sešli po malém schodišti a vyšli zahradou, kde na ně čekal jeden z mých kočárů s královými gendarmy a lehkými jezdci.“

Zatímco mi to vyprávěla, vrátil se Miossens,⁶⁷ který velí gendarmům, a vyprávěl jí, jak se kočár s panem Princem převrhl a že se pan Princ chtěl zachránit útěkem a řekl mu:⁶⁸ „Ach, Miossensi, prokázal byste mi velkou službu, kdybyste chtěl,“ a že mu on odpověděl: „Jsem zoufalý, že mi to má povinnost nedovoluje.“ Paní Princezně poslali rozkaz, aby opustila Paříž, a paní z Longueville, aby přišla do Palais-Royal; což ona neuposlechla. Uprchla se slečnou z Longueville a odjela do Normandie v domnění, že tam najde velkou pomoc, protože to bylo guvernérství jejího manžela. Pan z Beuvronu, kvůli jehož zájmům byl zatčen, ji nejprve přijal ve starém paláci v Rouenu, a jakmile dostal zprávy ode dvora, požádal ji, aby odtamtud odešla. Velmi ji bolelo, když se viděla vyhnána lidmi, kteří jí byli tolik zavázáni. Paní Princezna zůstala několik dní u karmelitek; potom odjela do Chantilly, kam s sebou vzala svou snachu a pana vévodu z Enghien, svého vnuka. Všichni je tam jezdili navštěvovat. Já jsem tam nejela. Poslala jsem tam někoho; neboť má návštěva by jí nebyla milá, protože z mého chování ve všem, co se jich týkalo, znala mé smýšlení o té věci.