Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola VII (1650)

Den poté, co byli princové zatčeni, dal král povolat svrchované soudní dvory a všechny velmože království. Byl přečten spis proti panu Princi; je všem tak známý, že o něm nic říkat nebudu;¹ potom byl poslán do parlamentu, kde nebyl zapsán formálně jako deklarace, protože neměl náležitou formu. To bylo shledáno jaksi příznivým pro pana Prince a dvoru se to velmi nelíbilo. V den, kdy se četl, se přihodila dost zábavná věc: všichni čtyři státní sekretáři ho jeden po druhém vzali, aby ho přečetli, a žádný si s ním nedokázal poradit; omlouvali se tím, že je špatně napsaný; takže ho museli dát panu z Lyonne,² který ho psal; a ten řekl, že to psal v takovém spěchu, že se tomu nediví. Byl tam abbé z La Rivière a dělal dobrou tvář, ale dobře usuzoval, že ho ta záležitost bude stát místo, protože Monsieur k němu už neměl důvěru, a ani dvůr, který ho na tom místě vždycky ochotně udržoval,³ a že je musí opustit. O čtrnáct dní později, když viděl, že s ním Monsieur nejedná jako obvykle, požádal o propuštění a odjel do svého domu v Petit-Bourgu, šest mil od Paříže. Den před odjezdem mě dal poprosit, abych se za něj přimluvila; vzkázala jsem mu, že se ke mně nechoval natolik dobře, abych to udělala; že se spokojím s tím, že se nebudu posmívat nešťastníkovi. Madame, která ho neměla ráda, se nezachovala stejně; zle na něj totiž dotírala.

Tehdy se mluvilo o tom, že Monsieur bude poslán do Normandie, aby uvedl zpět pod královu poslušnost města, o nichž se obávali, že budou držet s panem z Longueville, a aby tu provincii úplně zajistil; ale to se změnilo, neboť tu cestu podnikli král a královna a Monsieur zůstal v Paříži. Bylo mi opravdu líto odjíždět prvního února, protože to nebyla doba vhodná k cestování, nýbrž k tanci, jak se toho zimy tančilo.

Před odjezdem zatkli paní z Bouillonu,⁴ která byla v jiném stavu; střežili ji v jejím domě. Její manžel odjel do Limousinu a maršál z Turenne⁵ do Stenay. Paní z Carignanu, která byla se dvorem už šest měsíců rozhádaná a nechodila ke královně, předvedla svůj obvyklý úsudek: usmířila se, aby mohla jet na cestu do Normandie, kam se jelo připravit jejího švagra o jeho državy. Posuďte, jak se to slušelo! Vždyť i kdyby se dvorem nebyla rozhádaná, měla se s ním rozhádat, aby té cesty byla ušetřena.

Jakmile se přijelo do Rouenu, vyměnili stráž starého paláce a dali tam Švýcary z gardového pluku; do Dieppe poslali zatknout paní z Longueville. Svolali tam shromáždění města, kde se všichni jednomyslně usnesli ji vyhnat. Uchýlila se do zámku, a když viděla, že se tam nemůže dlouho držet, rozhodla se přeplavit do Holandska. Při nalodění málem utonula; musela přistát v jednom ubohém přístavu,⁶ kde jen s velkou námahou našla oheň, aby se usušila. Přesto se znovu nalodila a plula až do Holandska, kam šťastně dorazila. Viděla se tam dokonce se zesnulým princem Oranžským; a odtud odjela do Stenay, které je pevností jejího bratra. Slečna z Longueville se s ní v Dieppe rozhádala a opustila ji; dala požádat dvůr o ochranu a bezpečí: bylo jí dovoleno uchýlit se do Coulommiers, domu jejího otce.

V Normandii jsme byli čtrnáct dní;⁷ velmi jsem se tam nudila a byla jsem moc ráda, že jsem na masopust zase v Paříži. Po návratu jsem dala Saujonovi guvernérství svého svrchovaného knížectví Dombes⁸ se dvěma tisíci tolary služného neboli penze: uprázdnilo se smrtí pana markýze z Chatte. V předvečer masopustního úterý řekla královna, když odcházela z plesu, že příští sobotu odjede do Dijonu. V Normandii jsem se tak velmi nudila, že jsem se rozhodla na tu cestu nejet a za tím účelem hrát nemocnou. V masopustní úterý jsem si nemohla odepřít jít na ples do Lucemburského paláce, kde Monsieur dával večeři panu vévodovi z Anjou: začala jsem si stěžovat na bolest v krku, kterou jsem velmi často trpěla. Na Popeleční středu jsem řekla Saujonovi, aby šel k panu kardinálovi Mazarinovi, k němuž občas chodíval, a řekl mu, že bych byla ráda, kdybych nemusela jet do Burgundska, pokud by s ním o mně mluvil. Ten den jsem si lehla do postele, aby se uvěřilo nemoci, na kterou jsem si předešlého dne stěžovala. Saujon ke mně přišel a řekl mi, že mu pan kardinál o té cestě začal mluvit, jakmile ho uviděl, a že vykonal mé rozkazy a že pan kardinál shledává, že mohu zůstat v Paříži. Velmi mě to potěšilo.

Přišel mě navštívit Monsieur a já jsem mu řekla, že do Burgundska jet nemohu; že jsem nemocná. Velmi mi vyhuboval; ale přesto jsem na svém rozhodnutí trvala. Potom vešel Saujon a vyprávěla jsem mu, co mi Monsieur řekl; radil mi, abych ho poslechla a následovala dvůr. Přišla mě navštívit paní z Choisy; řekla jsem jí: „Radujte se; z Paříže se nehnu.“ Odpověděla mi: „To mě nesmírně těší; děláte naprosto dobře.“ Saujon jí odvětil: „Radit Mademoiselle, aby neuposlechla Monsieura, není přátelská rada.“ Když to uslyšela a když s ní pohovořil, přiklonila se k jeho mínění. Já, která jsem se jím řídit nechtěla, jsem Saujonovi strašlivě vyhubovala, a to tak, že se divila, jak to, že se mi po takovém zacházení nepoklonil a neodešel.

Nazítří ráno za mnou Saujon přišel a řekl mi: „Jdu od pana kardinála, který vás dnes přijde navštívit a který si velmi přeje, abyste tu cestu vykonala.“ S velkou pohotovostí jsem si zase lehla do postele a tam jsem pana kardinála čekala. Nejprve na mě naléhal, abych královnu na té cestě doprovodila, řekl mi, že ke mně chová velké přátelství a velmi touží spatřit pro mě zaopatření, které by mi slušelo; že si ona, a on také, přeje, aby Mondevergueova cesta měla šťastný výsledek; a tisíc dalších krásných řečí. Na to jsem mu odpověděla, že začínám pozorovat, že mě vábí na všechny věci, které nemohou vyjít; že mám královny i jeho úplně dost. Pokračovala jsem v rozhovoru tímto způsobem a stejně vlídně. Rozešli jsme se tak, že jsem mu řekla: „Až uvidím, že vaše slova mají účinek, uvěřím jim,“ a on mě tisíckrát ujišťoval. U mne zastihl paní z Choisy a řekl jí: „Tak to vy jste zabránila Mademoiselle jet s námi?“ Odpřisáhla mu opak; on jí řekl: „Já to dobře vím: Saujon mi řekl, že jste jí to včera řekla.“ Paní z Choisy mi to řekla, jakmile odešel, a já jsem tomu nejdřív uvěřila a dostala jsem se na něj do strašlivé zuřivosti; usoudila jsem totiž, že se chlubil, že mě k té cestě přiměje díky vlivu, který na mne má, a že si raději, než aby se ukázalo, jak malý ten vliv je, vymyslel tuhle lež: aspoň tak jsem si tu věc vyložila; tři dny jsem se na něj mračila, a během té doby jsem se od Commingese, který byl jeho příbuzný, ale mnohem víc můj přítel a jemuž jsem si na to stěžovala, dozvěděla, že se chlubí, že mě ovládá, a že se tím vytahuje. Uvěřila jsem tomu, neboť jsem velmi věřila všemu, co mi Comminges říkal. Zlobilo mě, že jsem měla tolik důvěry a tak dobré mínění o člověku, který si to nezasloužil. Když jsem si však stěžovala několika jeho přátelům, mezi jinými paní z Fouquerolles, která ho velmi omlouvala a pomlouvala paní z Choisy, že je zlá (měla pravdu, ale ne v tomto případě), poradila Saujonovi, aby si to se mnou vyjasnil; což udělal, a touto cestou se se mnou usmířil.

Král poslal jednoho ze svých řádných šlechticů⁹ do Chantilly, aby zůstal u paní Princezny, protože se dozvěděl, že proti jeho službě intrikuje a uzavírá spolky. Její snacha¹⁰ mezitím uprchla se svým synem a odjela do Montrondu; a du Vouldy (neboť tak se ten šlechtic jmenoval) si toho vůbec nevšiml: šel do jejího pokoje, aby ji navštívil, a stále se domníval, že mluví s ní, ačkoli mluvil s jednou z jejích dvorních slečen, která ležela na posteli, a jednoho chlapečka pokládal za pana vévodu z Enghien,¹¹ takže byla v Montrondu dřív, než se u dvora vědělo, že uprchla.

Bellegarde¹² padlo; drželo se dost dlouho díky odporu guvernéra a mnoha urozených osob, které v něm byly a které tam konaly divy; neboť ačkoli to byli všechno lidé hodností i zásluhami téměř sobě rovní, kteří mohli právem jeden druhému velení nepostoupit, přesto se obdivuhodně shodovali v úmyslu sloužit panu Princi. Odpor byl takový, že na hradbě vyvěsili černý prapor. Co to znamená, je dost známo, aniž bych se zdržovala výkladem; zdálo by se, že si chci zakládat na výmluvnosti, a o to nijak neusiluji, nýbrž jen o to, abych říkala věci prostě, jak je znám, a tak srozumitelně, jak je mi možné.

Po dobytí Bellegarde se dvůr vrátil do Paříže, odkud jsem se nehnula já ani Monsieur. Král tam dokonce nechal kompanie svých pluků francouzských a švýcarských gard, které držely stráž před Lucemburským palácem zrovna jako u osoby krále. Ale z hranice přišly nějaké zprávy, které Monsieura přiměly poslat je tam. Během nepřítomnosti dvora se přiblížila paní Princezna matka, a dvůr ji zastihl dvě míle od Paříže; byla patnáct dní ukrytá ve městě, aby vyčkala příhodnou chvíli k podání žádosti parlamentu (což udělala) o propuštění pánů princů, svých synů. Říkala, že jako rození princové krve jsou zároveň rozenými rady parlamentu; že tedy jako členové sboru nemají být ponecháni bez pomoci a že podle deklarace z roku 1648¹³ mají být propuštěni na svobodu, nebo souzeni svými přirozenými soudci. Parlament její žádost přijal; požádala o bezpečí pro sebe, takže ji poslali do jednoho domu na nádvoří paláce, k panu z La Grange, kam ji šel navštívit celý svět.

Monsieur byl tou příhodou v rozpacích; přesto ji den před příjezdem dvora přiměl odjet do Bourg-la-Reine, s čímž nebyli příliš spokojeni, neboť tvrdili, že Monsieur ji měl dát vyvést hned v den příjezdu. Královna mě po svém návratu velmi vlídně přijala. Všechna vojska z Bellegarde, ať pluky pana Prince, jeho ordonanční kompanie, nebo jiné oddíly lidí jemu oddaných, kteří se do toho místa vrhli po jeho uvěznění, byla rozpuštěna. Nikoho nepřekvapí, že měl mezi vojáky mnoho služebníků, když tak často a s takovým úspěchem velel královým vojskům a získal si v nich tolik vážnosti a pověsti. Všichni se odebrali k paní z Longueville do Stenay: to spolu s oddíly, které se už předtím připojily k panu z Turenne, z lidí jemu oddaných, kteří pod ním sloužili v Německu, vytvořilo značný sbor. Velel tomu vojsku ve službě pana Prince.

Mondevergue se vrátil z Německa a nepřinesl jinou zprávu než tu, že si mě tam velmi přejí. Ministři s ním o ničem nemluvili; on se však domníval, že je to proto, že patří k panu kardinálovi, a že k němu proto nezískali důvěru. Pan kardinál mi o té věci znovu řekl tisíc krásných věcí: že se ta záležitost nemá nechat ležet a že je třeba na ní pracovat víc než kdy jindy. Mondevergue mi jednoho dne řekl, že jde od pana kardinála a že mu řekl: „Chci Mademoiselle navrhnout, aby poslala do Německa Saujona.“ Byla jsem tak hloupá, že jsem to pokládala za vhodné. Večer u královny mi pan kardinál potvrdil totéž: svěřila jsem tu záležitost Monsieurovi, který s tím souhlasil, takže Saujonova cesta byla rozhodnuta. Dali mu ty nejkrásnější a nejobšírnější instrukce na světě; ukázal mi je: shledala jsem je obdivuhodnými a nepochybovala jsem, že s nimi a s jeho schopnostmi, o nichž jsem byla přesvědčena, se ta věc podaří. Jeho odjezd mi způsobil velkou radost. Odjezd dvora do Compiègne následoval brzy potom; neboť paní z Longueville se dohodla se Španěly, kteří jí dali vojsko pod velením barona z Clinchampu, a to se spojilo s vojskem pana Prince, o němž jsem už mluvila a jemuž velel pan maršál z Turenne, takže se to vojsko stalo značným; vpadlo do Francie a oblehlo Guise,¹⁴ zatímco jsme byli v Compiègne. Tomu místu přišla pomoc.

Odpor, který bordeauxský parlament a velká část šlechty v Guyenne chovali k panu vévodovi z Épernonu, vyvolal v té zemi nepokoje, takže věci došly až do krajnosti; neboť se tam vedla válka doopravdy. Ta válka přiměla paní z Épernonu odtamtud odjet a vrátit se do Paříže; přijela v době, kdy jsem měla neštovice; byla ke mně tak laskavá a přátelská, že mě chtěla vidět i v tom stavu. Válka v Guyenne na čas polevila: maršál du Plessis-Praslin, který tam byl za krále, věci jistým způsobem uklidnil. Ale protože odpor proti panu vévodovi z Épernonu v srdcích Bordeauxských neodumřel, bylo snadné válku znovu rozpoutat.¹⁵ Odjela tam paní Princezna s panem vévodou z Enghien, svým synem, s pány vévody z Bouillonu a z La Rochefoucauldu¹⁶ a s mnoha urozenými osobami, které stály na straně pana Prince. Když přišla ke dvoru zpráva o jejich příjezdu do Bordeaux,¹⁷ povolal král Monsieura, který byl v Paříži, a všechny ministry, z nichž tam byla většina. Kancléř byl tehdy ve vyhnanství a strážcem pečetí byl pan z Châteauneufu.¹⁸

Bylo rozhodnuto, že dvůr pojede do Bordeaux. Jejich Veličenstva odjela zpět do Paříže, kde se zůstalo jen tři dny, a do Bordeaux se jelo dost spěšně.¹⁹ Monsieur zůstal, aby velel v Paříži, a nechali u něho pana Le Telliera, státního sekretáře, aby vyřizoval všechny věci. Zůstal i pan z Châteauneufu a několik dalších ministrů. Pan maršál z La Meilleraye²⁰ přijal velení vojska a přijel k němu krátce před králem. Pan z Épernonu byl odvolán: přijel navštívit Jejich Veličenstva do Angoulême a odtud odjel do Loches. Maršál z La Meilleraye vyjel Jejich Veličenstvům naproti do Coutras, místa velmi proslulého bitvou, kterou tam vyhrál král, můj děd,²¹ když byl králem navarrským: to místo patří panu Princi kvůli vévodství Fronsac. Maršál z La Meilleraye se vrátil k vojsku. Když jsme jeli do Libourne, vypravil se pan kardinál k vojsku²² a nenašel je takové, jaké si myslel; ale královně o tom pravdu neřekl: řekl jí totiž, že je to nejkrásnější vojsko na světě, ačkoli bylo velmi slabé; nemělo dělostřelectvo, věc k obléhání dost potřebnou.

Pan z Commingese, kapitán královniných gard s právem nástupnictví po panu z Guitaut, svém strýci, byl nějaký čas vzdálen od dvora, protože byl v Guyenne v královských záležitostech a ve svém guvernérství Saumur, které nedávno dostal. Protože jsem si ho velmi vážila a měla jsem k němu velkou důvěru, mluvila jsem s ním o Saujonově cestě, vyprávěla jsem mu, jak k ní došlo, a řekla jsem mu, že už dorazil do Vídně; odpověděl mi: „Dovolí-li mi Vaše královská Výsost říct jí, co si o tom myslím, pak jsem zoufalý, že jste svolila, aby Saujon tu cestu vykonal; a nechápu, jak mohl být tak nešikovný, že to poslání přijal. Jste největší princezna na světě, jediná významná partie v Evropě stejně jako ve Francii; a aby to vypadalo, že se činí první kroky k vašemu sňatku s císařem, který je starý muž, má děti a který by, ať by byl v jakémkoli postavení, měl, je-li to čestný muž, pokládat za veliké štěstí, že si vás smí přijít na kolenou vyprosit; a aby se poznalo, že se jedná s vaší účastí a prostřednictvím osoby, o níž se ví, že je vám zcela oddána – přiznávám vám, že ta věc bude skvrnou vašeho života a že bych dal cokoli za to, abych byl v Paříži, když vám o tom mluvili; neboť bych byl Vaší královské Výsosti řekl všechno, co jí říkám teď; a kdyby jí ty pravdy nebyly po chuti, byl bych Saujonovi v té cestě jistě zabránil, protože není schopen to poslání dobře vykonat. Ne že by neměl ducha; ale je to duch dobrý pro něho samého, který se však nehodí pro velké záležitosti ani pro příjemnost v rozhovoru.“ Úplně mě přesvědčilo všechno, co mi řekl, a pochopila jsem, že má pravdu; velmi mě mrzelo, že jsem to poznala až ve chvíli, kdy už nebylo pomoci.

Přijeli poslanci pařížského parlamentu, aby předložili návrhy na mír s Bordeauxskými; ale nechtěli je vyslechnout, ba ani jim dovolit zůstat v Libourne přes noc; jen tam poobědvali. Monsieur poslal ze stejného důvodu Le Coudray-Montpensiera²³ se vzkazem, že nic není potřebnější než tento mír; že nepřátelé jsou na hranici v Champagni silní. Mrzutost, kterou jsem měla ze Saujonovy cesty od chvíle, kdy jsem poznala, jak je pro mne nevýhodná,²⁴ způsobovala, že jsem neměla příliš klidnou mysl; a tak jsem si nepřála, aby ji ostatní měli klidnější než já: bála jsem se tedy, že se mír uzavře, a přála jsem si, aby ta válka trvala, dokud se nebude vědět, jak dopadlo Saujonovo vyjednávání, protože jsem do té doby nechtěla jet do Paříže. Nepřála jsem si tu věc s takovou vášní jako dřív; ale nebyla mi ani úplně lhostejná. Toto přání, aby válka pokračovala, se shodovalo s přáním dvora, který ji chtěl: dobře jsem se jim tím zavděčila. Le Coudray jel do Bordeaux, kde mu předložili návrhy, které přivezl a které nebyly dobře přijaty, protože směřovaly k míru.

Královna, která ho chtěla poslat zpět do Paříže, aniž by Bordeaux dala odpověď, se mě dala zeptat: „Máte nějaký vliv na Du Coudrayho?“ Řekla jsem jí, že ano, a byla to pravda. Nařídila mi, abych ho přesvědčila, aby Monsieurovi řekl, že v Bordeaux žádný mír nechtějí, že ho tam velmi špatně přijali a že s ním jednali velmi nezdvořile. Řekla jsem mu to a on mi slíbil, že udělá všechno, co budu chtít. Napsal Monsieurovi v souladu s tím, co jsem mu řekla. Pan kardinál mě poprosil, abych totéž napsala paní z Fouquerolles, která tehdy patřila k mým přítelkyním, a vzkázala jí, aby můj dopis ukázala panu prezidentovi z Mesmes²⁵ a panu z Avaux,²⁶ jejím strýcům.²⁷ Oba byli mými přáteli, zvláště ten druhý; že ke mně má důvěru; a tak se uvěří tomu, co řekne pan Du Coudray, až se uvidí, že tito lidé jsou přesvědčeni. Le Coudray odjel, obtížen mnoha dopisy a málem pravdy, z čehož jsem potom měla velké výčitky svědomí.

Přišla zpráva o slehnutí Madame, která porodila syna: to mi způsobilo nekonečnou radost, největší, jakou jsem v životě pocítila. Celý dvůr projevoval velkou radost; dala jsem zapálit slavnostní ohně; nic jsem neopomněla, abych dala najevo svou radost, kterou jsem cítila v srdci přesně tak, jak jsem ji dávala najevo. Psala jsem Jejich královským Výsostem v takovém nadšení, že by navždy obměkčilo i skály. Monsieur mi dopisem, který mi napsal, aby mi oznámil toto šťastné narození, dal najevo, že je o mých citech přesvědčen; ani Madame nepochybovala o tom, co k ní cítím, pro náklonnost, kterou jsem vždy chovala ke svému rodu; ale když už jsem u Madame, a protože pobyt v Libourne nepřinesl nic, čím by stálo za to zatěžovat paměť, ráda tu vylíčím věc, která mě velice bavila: jak jsem si dala od Madame vyprávět o jejím útěku z Nancy, když jela za Monsieurem do Flander.

Protože její sňatek nebyl veřejně prohlášen, byla, když Nancy obléhala královská vojska,²⁸ ve velkých rozpacích, co s ní bude; neboť král ho naprosto neuznával, takže se velmi bála, že padne do rukou Francouzů, a velmi se obávala pronásledování, jemuž by ji mohl vystavit kardinál Richelieu: to ji přimělo rozhodnout se uprchnout za jakoukoli cenu, protože pro udržení postavení, které pro ni bylo tak výhodné, nemohla riskovat příliš mnoho; připravila to se svým bratrem, panem princem Františkem Lotrinským, který zůstal v Nancy stejně jako ona. Ten si dal vyžádat průvodní list, aby mohl vyjet z města se třemi svými šlechtici do jiného místa, na jehož jméno se už nepamatuji; dostal ho. Madame se převlékla za muže; zkusila si světlou paruku, ale neslušela jí; vzala si jinou, stejné barvy jako své vlasy, a umazala si obličej sazemi. S kordem po boku se šla rozloučit s paní z Remiremontu, u níž bydlela a která tehdy přebývala v tomtéž klášteře, kde byla Madame oddána. Velmi vyděsila všechny řeholnice, které byly na modlitbách, když v pět hodin ráno uviděly v kostele muže. Poručila se Bohu a potom vyšla.

Její bratr projel královským vojskem: jeho kočár, v němž seděla, zastavili v ležení pana du Châtelier-Barlota, který byl polním maršálem. Nechtěli je pustit dál, dokud mu nepůjdou ukázat průvodní list. Madame vyprávěla, že ji to velmi znepokojovalo, ze strachu, aby nepřišel; neboť by ji bez pochyby poznal; ale naštěstí bylo tak časně, že ještě nevstal. Poslal panu princi Františkovi poklonu se vzkazem, že nemá-li tu čest ho navštívit, brání mu v tom obava, aby ho nezdržel. Když byli tři míle od Nancy, sedla Madame na koně, na strakoše (přivedla ho s sebou sem a teprve před několika lety pošel); měla s sebou starého šlechtice ze svého služebnictva a jednoho šlechtice svého bratra. Jeli přímo do Thionville. Cestou narazili na vojáky, což je přimělo uchýlit se do lesa, kde zůstali tři nebo čtyři hodiny; potom pokračovali v cestě až do Thionville,²⁹ kam šťastně dorazili. Než se vrátil šlechtic, kterého poslala ke guvernérovi, lehla si u městské brány do trávy, tak byla unavená, že se nemohla udržet na koni. Hlídka si z ní tropila žerty a říkala: „Tady je mladý kadet, který ještě není moc zvyklý na námahu.“ Guvernérem v Thionville byl tehdy hrabě z Wiltzu; měl od infantky rozkaz pouštět všechny, kdo přijdou od vévody lotrinského, takže když tušil, že je to Madame, poslal pro ni k bráně jednoho důstojníka, ze strachu, že kdyby šel sám, prozradilo by ji to. Jakmile byla ve městě, poslala jí hraběnka šaty a potom ji šla navštívit.

Madame požádala hraběte o dva kurýry, jednoho, aby ho vypravila k Monsieurovi do Bruselu, a druhého k vévodovi lotrinskému, aby ani jeden, ani druhý o ni neměl starost. Když si trochu odpočinula, netrpělivost, s jakou toužila spatřit Monsieura, jí nedovolila zůstat v Thionville dlouho; odjela do Bruselu a Monsieur jí vyjel o několik dní cesty naproti. Lze si představit, jakou měli radost, že se vidí: královna matka³⁰ jí také vyjela naproti s infantkou, která byla k Mademoiselle³¹ stejně laskavá, jako byla ke královně a k Monsieurovi. Ubytovala je ve svém paláci; ubytovala v něm i Madame a poslala jí truhly plné všech představitelných věcí, od nejpotřebnějších až po všechny nejhezčí, jaké si lze vymyslet, a to s největší nádherou, jakou si lze představit, a co nejgalantněji; neboť tato princezna dokázala žít tímto způsobem a zároveň s nejvyšší a nejpřísnější ctností. Byla to největší princezna, jaká kdy byla, a nenajde se v dějinách žádná, která by tak důstojně vládla státům ani s takovým schválením, jak vládla ona svým, ani s takovou láskou lidu. Byla nejdobročinnější a nejlaskavější na světě; sama odpovídala na všechny žádosti chudých, stejně jako na žádosti urozených. Ale kdybych chtěla vypočítat všechny velké a dobré vlastnosti, které měla a o nichž jsem tisíckrát slyšela mluvit Monsieura a všechny jeho lidi, bylo by zapotřebí celého svazku, a to by mě odvádělo od běhu mého vyprávění. Proto stačí, co jsem o ní řekla, abych dosvědčila svou vděčnost za laskavosti a pocty, které se od ní dostaly Monsieurovi a Madame.

Vraťme se do Libourne, kde se od odjezdu pana Du Coudray zůstalo měsíc³² a dost se nudilo. Bylo tam strašné vedro, takže královna, aby to nepohodlí méně cítila, ležela celý den na posteli a oblékala se teprve večer: nikoho tedy nepřijímala. Byla jsem celý den v jejím pokoji. Největší zábavou, kterou jsem měla, bylo psát do Paříže; neboť tehdy jsem nerada četla, což nyní mám velmi ráda. Potom se dvůr odebral do Bourgu, který leží na řece Dordogni, téměř naproti Bec-d’Ambez. Poloha je tam velmi příjemná, což přispívalo k tomu, že jsme se méně nudili. Já jsem se ustavičně dívala z okna svého pokoje, jak připlouvají lodě; a když jsem byla u královny, vyšívala jsem s ní celý den tapisérii. Neboť ačkoli bylo nejkrásnější počasí na světě, královna se nechtěla procházet; a mě velmi trápilo, že se nehnu z jednoho pokoje.

Pan kardinál odjel k obléhání Bordeaux,³³ které bylo obléháním jen naoko. Bylo dobyto jedno předměstí; odpor byl malý, a přesto se nadělalo hluku, jako by to byla obdivuhodná akce. Pan kardinál stál nahoře na zvonici Saint-Surin³⁴ (tak se to předměstí jmenuje) a díval se, co se děje. Myslím, že se pan maršál z La Meilleraye domlouval s obleženými; neboť podle množství míst, která dobyl tak šťastně a tak statečně, je dobře věřit, že Bordeaux, které je velmi chatrné město, by bylo dobyto ve velmi krátké době, i kdyby se útočilo jen z jedné strany, z té nejslabší.

Monsieur, který byl v Paříži a viděl, jak špatně jsou na tom královy záležitosti na všech stranách kvůli podivným podnikům pana kardinála, který, aby pomstil pana z Épernonu, nechával hranici bez vojska a vydával ji nepřátelům, jen aby dobyl Bordeaux, poslal znovu pana Du Coudray s pány Lartigem a Bitaultem, radami pařížského parlamentu, kteří měli od sboru rozkaz neprodleně pracovat s poslanci, kteří přijdou z Bordeaux, na uzavření míru. Le Coudray měl také rozkaz připojit se k nim jménem Jeho královské Výsosti a vylíčit Jejich Veličenstvům, jak důležitá ta věc je. Přišla zpráva, že jedou; a když přijeli, královna a pan kardinál se tím velmi rozzlobili a řekli mi, že to jsou koadjutor a pan z Beaufortu, kdo k tomu Monsieura přiměli; a královna dodala, že umírá strachy, aby nakonec nechtěli dostat pana Prince na svobodu. V tom jsem s ní souhlasila; měla jsem totiž stejný strach a vášnivě jsem si přála, aby pan Princ strávil život ve vězení.

Bordeauxští poslanci, kteří si dali vyžádat průvodní listy, přijeli zároveň s pařížskými; ti nejednali s panem kardinálem, nýbrž s panem Servienem,³⁵ s maršálem z Villeroy³⁶ a se státními sekretáři. Bordeauxských poslanců bylo sedm, totiž jeden prezident parlamentu, tři radové, jeden syndický prokurátor města a dva další měšťané. Jednalo se několikrát, aniž se co uzavřelo.³⁷ Bydlela jsem v Bourgu u jednoho z těch radů, a v tom domě se scházeli a trávili celý den; tím jsem se s nimi seznámila. Protože se Monsieur do té věci vměšoval, chodili mi o ní bordeauxští poslanci velmi pečlivě podávat zprávy. Z nedostatku zaměstnání jsem si dávala každý večer některé z nich zavolat, abych se dozvěděla, co se na jejich konferencích stalo; tím si zvykli chodit mi vyprávět novinky, aniž bych se musela namáhat posílat pro ně. V jejich smlouvě vyvstaly nějaké potíže; to je přimělo vrátit se do Bordeaux, kam jeli i páni radové z Paříže a Le Coudray. Během této první konference nebylo příměří, ačkoli se válčilo málo; pan maršál z La Meilleraye měl dnu a pan kardinál byl v ležení.

Přijel kurýr se zprávou, že pan z Turenne pronikl hluboko do Francie a že v noci, kdy kurýr odjel, měl být v Dammartinu, který je jen osm mil od Paříže,³⁸ a že arcivévoda je ve Fismes; že kvůli té zprávě bylo nutné odvézt vězně z vincenneského lesa a dopravit je do Marcoussis, což je velmi pevný starý zámek u Montlhéry, který patří panu z Entragues.³⁹ Šla jsem o tom mluvit s královnou, která mě měla za směšnou. Přesto se to za tři dny dozvěděla; zprvu se jí to totiž neodvážili říct. Zprávy se musela dozvídat od pana kardinála, jinak jim nevěřila. Vědělo se také, jak arcivévoda napsal Jeho královské Výsosti, že má plnou moc uzavřít mír a že by se s ním proto velmi rád setkal a mohl s ním jednat; na což mu Jeho královská Výsost odpověděla, že si to vášnivě přeje a že posílá barona z Verderonne s donem Gabrielem de Toledo,⁴⁰ kterého k ní arcivévoda poslal, aby mu od ní přinesl zprávy. Královna byla o této zprávě zpravena jako o ostatních; nevěřila jí o nic víc. Jeho královská Výsost poslala kurýra, aby požádal o plnou moc k jednání a také o souhlas, aby mohla vzít s sebou pana nuncia a benátského vyslance, které si arcivévoda přál vidět. Jeho královská Výsost požádala také, aby ji doprovázel pan z Avaux, protože usoudila, že se bez něho nelze obejít pro velkou znalost té věci, kterou měl jako zplnomocněnec v Münsteru; ale že není toho mínění, aby se ze stejného důvodu posílal pan Servien, který je lidu podezřelý, protože panovalo mínění, že právě jeho se použilo k zmaření všeobecného míru.

Královna mi prokázala tu čest, že mi poslala pana z Lyonne,⁴¹ svého sekretáře, aby mi ty zprávy sdělil; přečetl mi dopis, v němž byly. Ten den mi bylo trochu špatně. Po obědě mě královna přišla navštívit a dala mi najevo, že nevěří, že by Španělé chtěli mír, a že si z nás tropí posměch; já, která jsem si ho vášnivě přála, jsem tomu věřila. Pan kardinál se vrátil a Monsieurovi poslali plnou moc tak obšírnou a, jak se říká, největší, jaká kdy byla dána člověku jeho postavení; neboť v takových případech se někdy víc věří soukromým osobám než velkým princům. Zdálo se mi, že pan kardinál není spokojen, že Monsieur poslal Verderonna a odpověděl arcivévodovi dřív, než se zeptal krále, protože to pokládal za přílišné hraní si na pána; a není to tak docela bez důvodu: pro to mínění bylo víc lidí než proti němu. Myslím, že pan kardinál neměl příliš chuti, aby se ta věc podařila, a ze svého hlediska v tom neměl neprávem. Já, která nejsem stvořena k tomu, abych mu tajila, co si myslím, jsem mu řekla, že nemohu Monsieurovi vyčítat, co udělal; že postavení, které ve státě má svým rodem, i to, které mu rod dává navíc za regentství, mu nedovolují čekat na odpověď dvora ve věci, která se zdála tak krásná a tak výhodná, jako byla konference za stavu, v jakém věci byly, kdy nepřátelé stáli před branami Paříže, všude platili a lid, který se téměř všechen vzbouřil, jim žehnal; že kdyby byli přitáhli k Paříži, otevřeli by jim brány, aniž by tomu Monsieur mohl zabránit. Zkrátka jsem mu řekla všechno, čím jsem mu mohla rozumovými důvody dokázat ty, které měl Monsieur, a službu, kterou prokazuje králi a jeho státu; že i kdyby se věc nepodařila, padne vina na Španěly a on, pan kardinál, bude očištěn od obvinění, že zmařil mír v Münsteru; že kdyby se uzavřel, nebylo by nic výhodnějšího v době, kdy je všechno ve zmatku, a že by to byl prostředek, jak držet pana Prince ve vězení, jak dlouho se bude chtít, protože jeho strana by byla poražena. Zkrátka jsem argumentovala ze všech sil: nevím, zda jsem argumentovala dobře.

Poslanci se vrátili z Bordeaux; nuda, kterou jsem trpěla, změnila mé smýšlení z Libourne, kdy jsem chtěla ze všech sil oddálit mír, ve velmi vroucí touhu ho uspíšit, budu-li moci; takže jsem každý den mluvila s panem kardinálem, abych ho přiměla k dohodě, a líčila jsem mu, jaký má zájem na tom, aby k ní přispěl: což přijímal velmi dobře. Někdy mi se smíchem říkal: „Vdechujete svými okny tak bordeauxský vzduch, že bych se bál, aby z vás časem neudělal frondérku.“ Věci pokročily: bylo uzavřeno příměří, během něhož se pojal úmysl zmocnit se města, protože se do něj volně vcházelo. Pan Du Coudray, kterého jsem trochu zkazila v Libourne, se nechal panem kardinálem zkazit dokonale. Řekl mi, když mluvil o Bordeaux: „Kdyby se, zatímco se tam volně vchází, někdo zmocnil jedné brány, to by byla podívaná.“ Dělala jsem, že jsem si toho nevšimla; ale podle tónu, jakým mi to říkal, jsem usoudila, že to bylo navrženo a že poctivost není věc, na kterou se v této záležitosti nejvíc dbá. Protože jsem velmi upřímná, krajně mě to pohoršilo a usoudila jsem, že porušit smlouvu, na níž měl Monsieur podíl, by znamenalo urazit Monsieura. Dala jsem si zavolat jednoho z poslanců a řekla jsem mu, že kdyby se náhodou vojáci nebo důstojníci chtěli nepatřičně zmocnit některé brány a dvůr by to, až by se to stalo, neshledal špatným, Monsieur by se velmi zlobil; proto je dobré takovému činu předejít, a proto by se měla stráž u bran v Bordeaux konat během příměří stejně pečlivě jako během války. Potom jsem mu řekla: „Můžete dobře usoudit, že nevím, že by někdo měl takový úmysl. Kdyby mi ho někdo svěřil, nedávala bych vám tuto radu, a dokonce myslím, že kdyby se to stalo, bylo by to bez vědomí kohokoli; neboť jak by bylo možné někoho přimět k takové věci, při níž by se tak málo dbalo poctivosti a jejíž výsledek je tak nejistý? I když se může říkat, že králové nejsou povinni dodržet slovo svým vzbouřeným poddaným, je to otázka, kterou nehodlám rozhodovat.“ Poslanci poslali do Bordeaux a stráže byly zdvojeny.⁴²

Když byl mír téměř uzavřen, našel pan Servien nějakou novou překážku, proti níž všichni křičeli a říkali, že je nepřítelem míru. Na to jsem si dovolila říct královně, že by se nemělo dělat potíže s uzavřením míru; že kdyby se rozbil, utrpělo by se zrušením obléhání Bordeaux největší pokoření na světě; že by k tomu byli nevyhnutelně donuceni, protože by už neměli vojsko, které zničily nemoci a nedostatek střeliva; že na straně Paříže by se vydal rozsudek z roku 1617, ten, který byl vynesen proti maršálovi z Ancre⁴³ a který vylučoval cizince z vlády, strašák pana kardinála. Odpověděla mi: „Nuže, tak už nikdy nepojedeme do Paříže.“ Řekla jsem jí: „Bude třeba zříci se nejen Paříže, ale všech měst s parlamenty, které vydají týž rozsudek; a jestliže se věci přiostří, začnou zlobit i prezidiální soudy⁴⁴ a nebude se jezdit už nikam jinam než do opevněných městeček.“ – „Nuže,“ řekla královna, „s tím je třeba se smířit;“ a vyčetla mi, že jsem frondérka. Odvětila jsem jí: „Říkám vám pravdu, a nikdo jiný vám ji neříká; a přiznávám vám, že kvůli nepatrné potíži je velmi podivné chtít trávit dny putováním od vesnice k vesnici a tím vystavovat nebezpečí královu autoritu, která už tak upadla.“ Večer jsem toho panu kardinálovi řekla ještě mnohem víc.

Nevím, zda to byl strach, který jsem jim nahnala, nebo nějaká naděje na vyjednávání prostřednictvím pana z Bouillonu, ale povolili amnestii⁴⁵ takovou, jakou Bordeauxští chtěli. Poslanci se poklonili Jejich Veličenstvům a vrátili se. Pan kardinál mi řekl, že se nazítří má setkat s panem z Bouillonu tři míle od Bourgu. Řekla jsem mu: „Budete oba velmi spokojeni; neboť si slíbíte všechno, co nedodržíte.“ Odjel na tu cestu ráno, jak řekl. Zůstala jsem celý ten den zavřená ve svém pokoji, četla jsem dopisy, které jsem dostala z Paříže, a odpovídala na ně. Přišli mi říct, že přijíždí paní Princezna: to mě dost překvapilo. Spěšně jsem šla ke královně, která mi řekla, když jsem vcházela: „Nuže, má neteři, nejste velmi udivena, že je paní Princezna tak blízko?“ Řekla jsem jí: „Ano, madame; dozvěděla jsem se to náhodou, a jsem tomu ráda. Jinak bych ji neviděla, protože jsem se rozhodla nevycházet.“ Řekla mi: „Byla bych vám to vzkázala.“ Nic jsem jí neodpověděla; dobře viděla, že se mi takové jednání nelíbí. Poslala k paní Princezně jednoho šlechtice, aby jí vyřídil poklony, a paní maršálka z La Meilleraye⁴⁶ si pro ni dojela ke břehu.

Když pan kardinál přišel ke královně, přistoupil k ní a řekl jí přede mnou: „Protože tu Monsieur není, nesmí se nic dělat bez účasti Mademoiselle; aspoň si nebude stěžovat, že se věci dělají bez něho, bude-li u nich ona.“ A potom řekl: „Je třeba uvážit, zda se paní Princezna přijme veřejně, nebo soukromě. Mademoiselle, řekněte svůj názor.“ Odpověděla jsem: „Kdyby se mě byli tázali na důležitější věci, řekla bych ho i k maličkostem; ale protože jsem na oněch neměla podíl, nechci mít podíl ani na těchto.“ Rozhodli se přijmout ji soukromě. Královna vešla do svého pokoje s králem, s Monsieurem, královým bratrem, s panem kardinálem, s maršálem z Villeroy a se mnou. Vzala jsem pana kardinála stranou a řekla jsem mu: „Tady je tajemství, kterému nerozumím; vidím však podle toho, jak horlivě se o paní Princeznu staráte, že se nějak vyjednává; ale prohloupíte, uděláte-li něco bez Monsieura; opustí vás, a vy se bez něho neobejdete. Ať si od pana Prince slibujete cokoli, nikdy vás neochrání proti Monsieurovi.“ Přísahal mi a ujišťoval mě, že nic neudělal; že příjezd paní Princezny je čistá náhoda. Řekla jsem mu, že bych si to kvůli němu přála; ale že jsem si jistá, že Monsieur to neschválí a že mu přinejmenším vzkáže, aby si dával pozor, co dělá, protože by Monsieura nakonec zavalil tolika nepříjemnostmi, že by ho Monsieur, ať je k němu sebevíc dobrotivý, byl nucen opustit.

Zatímco jsme tak rozmlouvali, což trvalo dost dlouho, vešla paní Princezna; den předtím jí pouštěli žilou: proto nosila pásku na ruce uvázanou tak směšně, stejně jako zbytek svého oděvu, že se královna jen s velkou námahou zdržela smíchu, a já také. Byl s ní pan vévoda z Enghien, nejroztomilejší na světě, a páni vévodové z Bouillonu a z La Rochefoucauldu. Když pozdravila královnu, mluvila s ní o své nemoci a o svém synovi; potom padli na kolena před Jejich Veličenstvy, aby je poprosili o propuštění pana Prince: což ona udělala nešikovně. Královna je zvedla a odpověděla jim nepříliš příznivě; návštěva byla velmi krátká. Šla jsem jí složit poklonu. Páni z Bouillonu a z La Rochefoucauldu po jejím odchodu ještě chvíli zůstali; potom přišli za mnou. Napsala jsem Monsieurovi velmi dlouhou zprávu o všem, co se stalo, protože jsem byla přesvědčena, že pan kardinál nebude spěchat, aby mu dal počet z toho, co udělal. Psala jsem do čtyř hodin ráno; proto mě nazítří paní Princezna, když mě přišla navštívit, zastihla ještě spící. Mé ženy byly dost obratné, aby mě probudily. Shledala jsem ji úplně takovou, jaká bývala, a nezdálo se mi, že by ji ty události příliš vyzrály: to mě přivedlo k domněnce, že na všech věcech, které se děly jejím jménem, měla malý podíl. Mluvila se mnou jen o maličkostech a sotva mi odpověděla, když jsem jí vyřizovala poklony pro jejího manžela.

Po obědě se mnou pan kardinál, který se domníval, že je nejpřesvědčivějším ze všech lidí, čtyři hodiny rozmlouval o horlivosti, kterou má pro službu Monsieurovi, o přátelství, které k němu Monsieur chová, o tom, které on chová ke mně, a o své touze, aby se podařil sňatek s císařem, o nějž jsem se už nestarala; sotva jsem si dávala tu práci číst dopisy, které mi Saujon psal. Mluvil se mnou také o péči, kterou vynaložil, a o přání, které měl, provdat mě za španělského krále; zkrátka rekapitulace věcí, o kterých se mnou tolikrát mluvil. Vyptával se mě na můj majetek atd., když už nevěděl, co mi říct; vyptával se mě na můj majetek a mé záležitosti, o nichž jsem byla špatně zpravena, protože to všechno bylo v rukou Monsieurových lidí. Myslel si, že se mi zavděčí, když mi navrhl, že promluví s Monsieurem, aby mi dal právo s ním nakládat; že mám peníze; že chce být mým správcem. Zkrátka nebylo maličkosti, o níž by se mnou nerozmlouval, ačkoli nic z toho nemělo žádnou souvislost s věcí, o niž šlo a ke které jsem se stále vracela. Řekla jsem mu: „Není nízkosti, na kterou byste dnes ráno nepřišel. Když byl u mne pan Lenet,⁴⁷ který patří k panu Princi a přijíždí z Bordeaux, přišlo pro něho jedno z vašich pážat, aby šel na oběd, a vyřídit mu, že ho očekáváte; vysmáli jsme se vám, on a já. ‚Hleďte,‘ řekl mi, ‚jak je jeho ministerstvo hrozné! Předevčírem mě chtěl dát oběsit; dnes mi chce dát oběd.‘“ Kardinál Mazarin mi odpověděl, že to nebyl on, a dal mi velmi chabou výmluvu.

Večer se se mnou přišel rozloučit pan Lenet, kterého znám dost dobře; řekla jsem mu: „Pokládám vás všechny za velmi směšné, že vyjednáváte s panem kardinálem o propuštění pana Prince, děje-li se to bez účasti Monsieura; neboť to nic nezmůže. Chtěl by být pan Princ zavázán takovému člověku a zavázat se, že ho bude chránit proti celé Francii, která ho velmi nenávidí? Nevěřím tomu; a ačkoli vašeho pana Prince nemám ráda, byla bych přesto ráda, kdyby se s ním Monsieur spojil a dostal ho z vězení.“ Lenet mě velmi ujišťoval, že nevyslechl žádný z návrhů pana kardinála a že dobře ví, že pan Princ se nikdy nedostane ven jinak než přes Monsieura. Byli jsme oba dost špatně zpraveni o tom, co se děje v Paříži; neboť už tehdy pracovali přátelé pana Prince na tom, aby je, Monsieura a jeho, spojili společným zájmem.⁴⁸

Tehdy se pan z Nemours, který se přidal ke straně pana Prince prostřednictvím paní z Châtillonu, pokusil pana Prince osvobodit; ale ten podnik se nezdařil, protože nebyl dobře veden.