Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola VIII (1650–1651)

Odjeli jsme do Bordeaux téhož dne, kdy pan Lenet odjel do Montrondu, kam jel zajistit provedení smlouvy a zastavit nepřátelství, kterých se tamní posádka dopouštěla proti celému Berry. Když jsme byli na lodi, řekl mi pan kardinál: „Pan Lenet, který by nás rád rozkmotřil, mi toho řekl hodně,“ a vypověděl mi slovo od slova rozhovor, který jsem s ním měla večer; to mě dost překvapilo, ale nedala jsem to najevo. Řekla jsem mu: „Tak to tedy zkoušel štěstí na všech stranách; mně totiž řekl, že jste mu učinil tisíc návrhů na dohodu bez Monsieura, a zdálo se mi, že mu nemohu odpovědět jinak, než jak jsem odpověděla. To je dost pravděpodobné; není to příliš obratný člověk, když si myslí, že nás rozkmotří.“ Dost ho překvapilo, že jsem mu přiznala, že jsem o něm mluvila tak volně.

Ta cesta proběhla velmi příjemně: počasí bylo nejkrásnější na světě a okolí Bordeaux velmi půvabné; lodě, které byly určeny k obléhání, připluly všechny v den, kdy byl podepsán mír, doprovázely nás a při našem příjezdu do Bordeaux¹ silně pálily. Městská děla odpověděla; všechna jízda stála v řadě na břehu a vypálila salvu. Městská rada přišla krále pozdravit řečí dříve, než vystoupil z lodi; na nábřeží byl neuvěřitelný zástup lidu. Projevovala se velká radost, že je vidět krále, a panu kardinálovi nikdo neřekl ani slovo, ačkoli se dost obávali, že se na něho bude pokřikovat „Mazarin!“: což by bylo před králem dost podivné; ale ti lidé se k němu stavěli tak, že se od nich dalo čekat všechno. U městské brány jsme našli pěší vojsko seřazené do špalíru s důstojníky. To mě překvapilo, protože podle smlouvy měli měšťané složit zbraně a královo vojsko se nemělo hnout ze svých ubikací. Zeptala jsem se pana kardinála: „Kdo jsou ti lidé?“ Odpověděl mi: „Nevím.“ Řekla jsem mu: „Jsou velmi špatně oblečení a vypadají na měšťany příliš ostříleně, a důstojníci salutují příliš dobře.“ Zeptala jsem se: „Co je to za vojsko?“ Odpověděli: „Pluk Navailles.“ Víc jsem o tom nemluvila.

Když jsem doprovodila Jejich Veličenstva do jejich příbytku – bydleli v arcibiskupském paláci –, odešla jsem do svého. Bydlela jsem u pana prezidenta z Pontacu, jehož žena je moje příbuzná a sestra pana de Thou;² jeho dům je velmi krásný a velmi nádherný. Ačkoli jsem v Bordeaux kromě ní nikoho neznala, přijala jsem hned v den svého příjezdu mnoho návštěv. Nemýlila jsem se, když jsem při příjezdu usoudila, že vojsko nepůsobilo dobře: dozvěděla jsem se totiž, že když parlament viděl, že ještě před králevým příjezdem obsadilo vojsko všechny brány proti tomu, co bylo slíbeno, sešel se, aby se usnesl jít krále pozdravit, stěžoval si poslancům, kteří byli v Bourgu, na porušení smlouvy, a dokonce bylo navrženo znovu se chopit zbraní.

Ze strachu, aby se následující noci někdo o něco nepokusil, bylo rozhodnuto, že poslanci vyhledají pana Du Coudray a že spolu půjdou za těmi, s nimiž smlouvu sjednávali. Protože však pana Du Coudray pokládali za trochu mazarinovce, usoudili, že bude lepší přijít za mnou; což udělali, vylíčili mi věc a prosili mě, abych pro něho poslala; což jsem hned udělala. Řekla jsem mu, ať jde za královnou a řekne jí, jak důležitá ta věc je, a že nedodrží-li královna, co bylo slíbeno, ve městě se jistě chopí zbraní; a jaké by to bylo nesnáze, jaké zlé následky by z toho vzešly a jak špatně by to působilo v cizích zemích. Královna řekla Coudrayovi: „Z Mademoiselle se stává zuřivá frondérka,“ a dala mu najevo, že se mnou není docela spokojena. Ale protože jsem si byla jistá, že by se mi neodvážila nic říct, dělala jsem, že o tom nevím. Coudrayovi slíbili, že vojsko začne hned nazítří přecházet přes řeku a že se u bran bude držet stráž jen do té doby, než přejde, aby vojáci a jezdci nevnikli do města a nedělali tam nepořádek. Ti pánové, jimž přišel odpověď vyřídit do mého příbytku, byli velmi spokojeni, nazítří to oznámili svým sborům a ještě téhož večera to dali vědět ve městě, aby uklidnili mysli, které byly velmi vylekané.

Když parlament a všechny ostatní sbory pozdravily Jejich Veličenstva, jeli jsme po řece prohlédnout si všechny lodě. Vypálilo se tisíc dělových salv a všichni mušketýři na palubách pálili, jak se patří; celé Bordeaux bylo v oknech nad přístavem. Pan kardinál říkal: „Aspoň Bordeauxští vidí, že kdyby jim kdo chtěl ublížit, s tak krásným loďstvem by to šlo.“ Já jsem se sice v námořní výzbroji příliš nevyznala, ale tahle se mi krásná nezdála a usoudila jsem, že ta projížďka se nehodí k ničemu jinému, než že dá nepřátelům pana kardinála nový podnět vysmívat se mu, že slaví triumf nad tak malou věcí.

Město Bordeaux leží v nejpůvabnější poloze na světě: nic není tak krásné jako řeka Gironde a její přístav; ulice jsou krásné a domy dobře stavěné. Žijí tam velmi slušní a velmi duchaplní lidé, kteří se však hodí spíš k provádění než k radě; jednají totiž velmi rychle a nemají velký úsudek.

Během desetidenního pobytu dvora tam nikdo nechodil ke královně, a když projížděla ulicemi, nikdo si jí příliš nevšímal; nevím, zda ráda slyšela, že můj dvůr je početný a že se ode mne všichni nehnou, kdežto k ní jich chodí tak málo. Kurýr, kterého jsem poslala k Monsieurovi, se vrátil a Monsieur mi napsal totéž, co jsem řekla panu kardinálovi. Jeho královská Výsost mu napsala dopis, jak jsem mu předpověděla: čímž se nechlubil. Ale jakmile se dozvěděl, že jsem dostala kurýra, byl v krajním neklidu, co mi asi vzkázali: poslal Coudraye, aby mě vyzpovídal, a tomu jsem nechtěla nic říct. Když jsem se vracela ze mše, našla jsem u sebe pana kardinála, který se mi omlouval, že mě ještě nepřišel navštívit, ale že měl tolik práce, že to nebylo možné. Čekal, že mu v překotném spěchu vypovím všechno, co mi Monsieur vzkázal; nezmínila jsem se mu o tom. Když jsem viděla, že on mi nic neříká, zeptala jsem se ho: „Neměl jste nějaké zprávy z Paříže?“ – „A vy jste žádné neměla?“ odpověděl mi. Řekla jsem mu, že ne; že se mi vrátil kurýr, kterého jsem poslala do Paříže, ale jen kvůli domácím záležitostem; že tedy mám dopisy jen od svých lidí, kteří mi o ničem nepíší. Myslím, že odešel z té návštěvy dost nespokojen; ale poznala jsem, že měla jiný účel.

Bordeauxský parlament vyslal dva prezidenty a deset nebo dvanáct radů, aby navštívili Monsieura, králova bratra;³ a protože byli Monsieurovi zavázáni za mír, usoudili, že mu nemohou dát silnější důkaz vděčnosti, než když mi prokáží čest, která mi nepříslušela, totiž vykonají u mne stejnou návštěvu jako u Monsieura. To pana kardinála rozzlobilo; dozvěděl se totiž, že se tak rozhodli, a zároveň že k němu nepůjdou. Chtěli jim zabránit, aby navštívili Monsieura, ale marně. Dal je také poprosit, aby ke mně nechodili, aby vyhověli královně, protože k panu kardinálovi nechodí; ale na jeho⁴ prosbu nedbali; přišli ke mně, jakmile vyšli od Monsieura, a pronesli ke mně řeč, která vyjadřovala jejich vděčnost vůči Jeho královské Výsosti, a to způsobem, který byl i ke mně velmi laskavý.

Pan kardinál, ač viděl, že návštěva je vykonána, nepřestal mít v hlavě, že chce také jednu, kvůli lesku, jaký by to mělo, kdyby mu parlament poslal poslance. Myslel si, že když se to nestalo při jeho příjezdu, musí se to stát při jeho odjezdu. Navštívil mě hrabě z Palluau;⁵ je to muž velmi oddaný panu kardinálovi, velmi duchaplný a velmi příjemný společník, s nímž jsem velmi ráda rozmlouvala. Když byl nějakou dobu u mne a zastihl mě s lidmi z parlamentu, kteří mě často navštěvovali (Gaskoňci jsou totiž lidé, kteří se snadno sblíží a brzy se seznámí), řekl mi: „Nechcete ukázat, jaký vliv máte u těch lidí, a prokázat službu jednomu ze svých přátel?“ Zeptala jsem se ho, jakou službu a kterému příteli; odpověděl mi: „Panu kardinálovi, když zařídíte, aby ho navštívili.“ Řekla jsem mu: „Jestli mě o to poprosí, udělám to; jinak se do toho nebudu plést; myslel by si totiž, že se chci dělat důležitou, a bylo by dost směšné myslet si, že mám vliv u lidí, které znám teprve tři dny.“ Nato mi řekl: „Ale bylo by od vás hezčí udělat to, aniž by vás někdo prosil.“ Ujistila jsem ho, že nic takového neudělám.

Šla jsem ke královně; Palluau tam za mnou přišel a řekl mi: „Musíte s panem kardinálem promluvit o tom, co jsem vám předtím říkal.“ Podruhé jsem ho ujistila, že nic takového neudělám; dlouho jsme se o to přeli a dala jsem mu najevo, že dobře vím, že se mnou mluví z podnětu pana kardinála, a že jsou tedy všechny ty okolky zbytečné. Přiznal mi to a poprosil mě, abych o tom nemluvila; ale abych věci připravila tak, aby se panu kardinálovi zamlouvaly, mám mu, až bude u královny parlament, který tam měl za chvíli přijít, a pan kardinál bude vedle mne, říct: „Zeptejte se Palluaua, o čem jsme spolu předtím mluvili.“ Pan kardinál tam byl a já mu to řekla; odpověděl mi: „Pan z Palluau mi to řekl a jsem vám velmi zavázán. Na těch lidech mi nezáleží: kdyby mě přišli navštívit, zavřel bych jim dveře, kdyby nebylo toho, že pro dobro králových služeb je nutné, abych se s nimi viděl.“ Nadělal přede mnou tisíc chvástavých řečí a skončil tím, že mě poprosil, abych udělala všechno, co je v mých silách, aby ho navštívili.

Dala jsem si zavolat všechny, které jsem znala, a s panem Du Coudray jsem na ně silně naléhala; ale všichni mi řekli, že kdybych jim to nařídila jménem Jeho královské Výsosti, udělají to; jinak že to nejde. Řekla jsem jim, že si myslím, že by to bylo Jeho královské Výsosti velmi milé, ale že jim nemohu říct, že mi to nařídil, protože k tomu nemám rozkaz. Nazítří ti, s nimiž jsem mluvila, předložili věc svému sboru; a v parlamentu ji shledali tak směšnou, že by bylo lepší o ní vůbec nemluvit; a co se mne týče, pan kardinál to vzal tak zle, že mě obvinil, že jsem mu ten kousek provedla schválně; na čemž mi pramálo záleželo. Ačkoli jsem se v Bordeaux dobře bavila, měla jsem takovou chuť jet do Paříže, že jsem byla velmi ráda všemu, co mohlo pana kardinála odradit a přimět ho odjet z Bordeaux co nejrychleji. Což se stalo, a měla jsem velikou radost, když jsem se viděla na cestě.

V Saintes jsme zastihli pana arcibiskupa z Embrunu,⁶ kterého vyslalo duchovenstvo, aby prosil Jejich Veličenstva, aby dovolila propustit pana prince z Conti na svobodu, aby se mohl léčit, protože je v nebezpečí života. To vyslání nebylo milé; a protože se o něm předem dozvěděli, dali mu vzkázat, že ho nechtějí vidět; a pan kardinál a královna mi řekli: „Arcibiskup z Embrunu patří k vašim přátelům; musíte ho odvrátit od toho, aby s námi o té věci mluvil.“ Dům La Feuillade vždycky patřil Jeho královské Výsosti: otec a tři děti zemřeli v jeho službách; proto jsem se s nimi velmi stýkala a arcibiskup sám vždycky patřil k mým přátelům. Dala jsem si ho zavolat a předložila jsem mu, co mi bylo uloženo. Shledala jsem ho velmi ochotným k tomu, co jsem mu říkala, a nakloněnějším plnit rozkazy dvora než rozkazy svého sboru; a později jsem zpozorovala, že ho touha vměšovat se do záležitostí přiměla nechat se tím posláním pověřit, aby se zalíbil dvoru, stejně jako se z téhož úmyslu řídil mými radami. Podala jsem o svém poslání zprávu panu kardinálovi a potom královně, kteří byli velmi spokojeni, takže pan arcibiskup z Embrunu pozdravil Jejich Veličenstva i Jeho Eminenci, aniž o čemkoli mluvil.

Královna navštívila v Saintes jednu světskou zbožnou ženu, která žila u karmelitek a byla ochrnutá; ta jí vzkázala po paní z Brienne, že si vroucně přeje ji vidět; vzkázala jí totéž už cestou tam a tehdy ji prosila, aby k ní poslala nějakou důvěryhodnou osobu, které by mohla svěřit, co jí má říct. Královna k ní poslala otce Faura, františkána, který je nyní biskupem v Glandèves; ten se však po návratu do Libourne neodvážil královně říct všechno, co se od té zbožné ženy dozvěděl, protože to bylo proti panu kardinálovi; odjel tehdy z Angoulême, aby ji navštívil v La Rochelle, kde bydlela, a ona se dala do Saintes přinést schválně, aby tam královnu viděla, až bude projíždět. Pan z Glandèves řekl královně: „Paní Lainé (tak se totiž jmenovala) mi nechtěla nic říct a chce mluvit jen s Vaším Veličenstvem.“ Když jsme byli v klášteře, královna s ní mluvila, jak jsem už řekla, a měla s ní velmi dlouhý rozhovor, který mě nudil tak, že jsem přistoupila blíž v domnění, že ho přeruším, a slyšela jsem, jak jí královna říká: „Vidím dobře, že ho neznáte; on totiž nemá jiný zájem než králův.“ Tušila jsem, že ta žena mluví proti panu kardinálovi.

Když jsme seděli v kočáře, řekla královna paní z Brienne: „Ach, k jaké návštěvě jste mě to přiměla!“ Řekla jsem jí: „Myslím, madame, že té světici svíčku neobětujete.“ Odpověděla mi: „Tak tys slyšela, co mi říkala?“ Odpověděla jsem jí, že jsem něco zaslechla; nato mi odvětila: „Řekla mi tisíc zlých věcí o kardinálovi; ale je to ubohá žena, které to všechno někdo nakukal,“ a víc neřekla. Později jsem se dozvěděla, že jí ta žena řekla, že pan kardinál nosí Francii i jí samé takové neštěstí, že bude příčinou jejich zkázy; že nevyžene-li ho brzy, vyženou ho násilím; a že na důkaz pravdivosti toho, co jí říká, ji ujišťuje, že do tří dnů onemocní. Což se stalo: v Poitiers totiž dostala horečku a musela si dát pustit žilou. Ta nemoc u ní trvala až do Amboise, kde se musela zdržet osm dní, během nichž se její nemoc zhoršila natolik, že vzbuzovala obavy. To pana kardinála velmi rozzlobilo: byl totiž ve vší možné netrpělivosti, aby už byl v Paříži a přemluvil Jeho královskou Výsost, aby svolila, aby byl pan Princ převezen do Le Havru. Ačkoli k němu kvůli tomu poslali několik kurýrů, nikdy nechtěl; což u dvora vzbudilo velká podezření o tom, co se stalo později.

Pan kardinál mi navrhl, abych si během královnina pobytu v Amboise zajela do Paříže; což bych snadno zvládla za dva dny s přípřežemi. Měla jsem k tomu nejkrásnější záminku na světě, protože paní z Guise, moje babička, byla na smrt nemocná; ale protože jsem se bez svolení Jeho královské Výsosti neodvažovala na tu cestu vydat, mezitím se královně ulevilo a odjelo se. Pan kardinál zamýšlel, abych u Jeho královské Výsosti dosáhla toho, aby vyjel Jejich Veličenstvům naproti do Orléansu, a abych se ho pak, až ho budu doprovázet a budu stále u něho, pokusila přemluvit, aby svolil k tomu, co mu chtěli navrhnout.

Cestou mi pan kardinál sděloval zprávy, které dostával a které mu nebyly příliš milé; psali mu totiž, že přátelé pana Prince Jeho královskou Výsost neopouštějí a dosahují u něho velkých úspěchů, že paní z Chevreuse, koadjutor, paní z Montbazonu a celá ta frondérská klika i se svými stoupenci stojí na straně pana Prince. K celému tomu spojenectví velmi přispěla falcká princezna;⁷ v té době se začala stávat významnou a přiměla lidi, aby o ní mluvili ve velkých záležitostech. Dříve se mluvilo jen o jejích dobrodružstvích, když tu byla polská královna; ačkoli to byla její sestra, a to starší, téměř se s ní nestýkala. Což bylo nápadné, protože bydlely v témž domě. Pan z Guise, když byl ještě arcibiskupem remešským, se o ni ucházel, jako by už byl v tom stavu, v jakém je nyní,⁸ ale velmi neobyčejným způsobem; dvořil se jí totiž jako v románech. Když odešel z Francie, odešla také; brzy nato se převlékla za muže a jela přímo do Besançonu, aby odtamtud pokračovala do Flander. Dala si tam říkat paní z Guise; když s ním mluvila a když mu psala, říkala „pan můj manžel“. Zkrátka nevynechala nic z toho, co prozrazovalo, že je ženou pana z Guise. Zatímco byla v Besançonu a on v Bruselu, zamiloval se do paní hraběnky z Bossu a oženil se s ní. Vrátila se do Paříže a znovu přijala jméno paní princezna Anna, jako by se nic nestalo. O několik let později se tajně a bez svolení dvora provdala za pana prince Eduarda, jednoho z mladších synů pana falckého kurfiřta.⁹ Anglická královna jí zjednala smír se dvorem; vrátila se; a protože její manžel byl velmi chudý a žárlivý a ona velmi galantní povahy, přiměla ho, aby svolil, že se bude stýkat s velkým světem, a přesvědčila ho, že to je způsob, jak se uživit a dostávat od dvora dobrodiní. Tehdy se dala vést svým sklonem a jeho sklon přemohla důvodem nouze. Za pařížské války vstoupil její manžel do služby, a tehdy se velmi spřátelila s paní z Longueville a s princem z Conti.

Dvůr nezastihl Monsieura v Orléansu, jak doufal, ba ani pana Le Telliera, který tam měl přijet. Dozvěděl se jen, že pana kardinála oběsili v podobizně na všech pařížských křižovatkách:¹⁰ což mu nebylo milé. Pana Le Telliera zastihli v Pluviers;¹¹ ten neujistil, že Jeho královská Výsost přijede do Fontainebleau, ani že má vůči dvoru příznivé úmysly. Byli tam tři nebo čtyři dny, aniž tam Jeho královská Výsost přijela.¹² Přijel tam pan z Châteauneuf a ujistil, že přijede; protože totiž patřil ke klice koadjutora, který si hrál na Monsieurova oblíbence, chlubili se tím, co Monsieur dělal. Král a pan kardinál vyjeli Jeho královské Výsosti naproti; podle toho, jak dychtivě jeho příjezd očekávali, lze posoudit, jakou dychtivost mu projevili. Ale sotva Monsieur přijel, dal jim najevo nelibost a rozhořčení, které pocítil, když pana Prince převezli z Vincennes. Řekla jsem, jak se mi zdá, že princové byli převezeni kvůli tomu, že se k Paříži blížil nepřítel: je pravda, že se ta záminka použila; ale převezli je do Marcoussis, aniž se to Monsieur dozvěděl dřív, než tam byli, proti slovu, které mu na to královna dala. Když totiž odjížděla do Guyenne, řekla královna panu de Bar,¹³ který prince střežil, a to v Monsieurově přítomnosti, aby je nepropouštěl na svobodu ani je nepřeváděl na rozkaz jednoho nebo druhého z nich zvlášť, nýbrž teprve tehdy, až uvidí rozkaz podepsaný oběma společně. Myslím, že jsem se to dozvěděla od samého Monsieura při jedné cestě do Blois, kterou jsem podnikla, když jsem už napsala to, co stojí výše; ale protože se těmito Pamětmi zabývám jen pro sebe a snad je nikdy nikdo neuvidí, aspoň za mého života, nebudu se snažit je opravovat, neboť jsem přesvědčena, že bych to lépe neudělala; nepovažuji se totiž za schopnou poznat jejich vady.¹⁴ Ale vraťme se k věci.

Lze posoudit, zda měl Monsieur důvod být spokojen, když viděl, že pana Prince chtějí převézt do Le Havru jen proto, aby byl na místě, kde by byl pan kardinál naprosto jeho pánem, aby ho v nějaké velké nouzi, až by ho všichni opustili, mohl vypustit jako blesk, který by rozdrtil všechny jeho nepřátele a rozprášil všechno, co by mu stálo v cestě. Na tom se dalo dost stavět: pan Princ měl totiž takové štěstí, že se zdálo, že mu nic nemůže odolat; a protože Monsieurovi nebylo po chuti, aby se to stalo bez jeho účasti, bránil se tomu.

Šla jsem ho navštívit do jeho pokoje ve Fontainebleau; byl velmi rozzlobený. Vylil si přede mnou srdce a řekl mi, že ať ho jakkoli pronásledují, aby k té změně dal souhlas, nikdy to neudělá a že je to pravý způsob, jak ve Francii rozmnožit nepokoje, z důvodů, které podle všeobecného mínění, jak jsem řekla, k tomu pan kardinál měl; že parlament bude frondovat víc než kdy jindy a že je rozhodnut už se do ničeho nemíchat. Toho dne ke královně nepřišel. Chodilo se sem a tam. Nakonec tam večer přišel; ale věci se místo uklidnění vyostřily, a tak se s královnou rozešel.

Pan kardinál mi poslal Lionna, aby mě za úsvitu probudil a poprosil mě, abych šla k Monsieurovi a zkusila, zda by nebylo možné přimět ho, aby zůstal; ale jeho rozhodnutí bylo tak pevné, že ho od něho nic nemohlo odvrátit. Královna poslala pana hraběte z Harcourtu¹⁵ pro prince do Marcoussis, aby je odvezl do Le Havru, a řekla Monsieurovi: „Když s tím nechcete souhlasit, ačkoli to vyžadují královy záležitosti, budiž.“ Monsieur řekl: „Král je pánem; ale já jsem jiného mínění.“¹⁶

Odjel tedy do Paříže dost nespokojen; dvůr ho následoval o den později. Monsieur, znechucen vším, co se dělo, se zcela spojil s přáteli pana Prince; ale protože podrobnosti mi jsou úplně neznámé, nebudu o nich nic říkat; Monsieur totiž, protože znal můj odpor k panu Princi, se přede mnou velmi skrýval; a když jsou věci minulé a člověk nemá v úmyslu je zapisovat, málo se po nich pídí, a tehdy jsem si nemyslela, že se kdy ocitnu na místě, kde by mě taková myšlenka mohla napadnout. Jediné, co se mi doneslo, je, že Monsieur jednal ve shodě s parlamentem o propuštění pana Prince na svobodu: v čemž uspěl, jak řeknu dále.

Paní Princezna¹⁷ zemřela v Châtillonu po dlouhé nemoci v těch nejkrásnějších a nejkřesťanštějších citech, jaké jsou možné; v posledních letech žila velmi zbožně, a to ji dokonce vedlo k tomu, že opouštěla zájmy svého syna, ať už proto, že byla velmi odevzdaná, nebo že měla méně něhy. Pan Princ ví, jak tomu bylo, a já to soudit nebudu.

Pan kardinál¹⁸ odjel z Paříže do Champagne; dobyl zpět Rethel, který vzal pan z Turenne. Potom maršál du Plessis-Praslin, který velel královu vojsku, svedl bitvu u Sommepy:¹⁹ vyhrál ji a zajal mnoho zajatců. Pan z Turenne, který velel vojsku pana Prince, měl velké štěstí, že se zachránil. Pan kardinál chtěl, aby se jí říkalo bitva u Rethelu, protože byl ve městě, a aby se dalo věřit, že ji vyhrál on, ačkoli byl od ní deset mil daleko;²⁰ a na toto vítězství Jeho Eminence se složily dost legrační verše, které jeho statečnost obracely v posměch. Zdálo se mi, že je sem mám zapsat:

„Budiž kardinálovi dána odměna: bez tohoto nepřítomného vítěze by se nevykonalo nic, co by stálo za řeč. Přivedl naše lidi k výpravě; tak jako kostelník koná kázání, tak pan kardinál vyhrál bitvu.“²¹

Když zpráva o té bitvě došla, byla Jeho královská Výsost v Justičním paláci; rádi mu ji poslali právě tam v domnění, že tím vyděsí všechny přátele pana Prince, až uvidí, že jeho vojsko je poraženo; ale působilo to naprosto opačně: strach, aby toho pan kardinál nevyužil, je totiž utvrdil v úmyslu sloužit panu Princi, aby se jeho prostřednictvím zbavili takového nepřítele. Monsieur mi tu novinu přišel říct, když se vrátil od královny, a řekl mi: „Pro dvůr není nic méně výhodného než vítězství v této bitvě: panu Princi takhle prospěje víc, než kdyby ji byl vyhrál pan z Turenne.“

Pan kardinál se vrátil posledního dne roku 1650,²² nejpyšnější a nejvítězoslavnější na světě; nikdy jsem ho neviděla tak veselého. Královna byla ještě nemocná tou nemocí, která začala v Poitiers, a nevstávala. Když jsem vešla do jejího pokoje a přistoupila k její posteli, zeptala se mě: „Neteři, viděla jste pana kardinála?“ Odpověděla jsem jí, že ne. Král, který tam byl, pro něho šel; vyšla jsem mu naproti. Byla jsem v pokoji, když ke mně přistoupil; skoro poklekl, tak pokorně mě pozdravil. Pozvedla jsem ho a objala; prokázal mi tisíc zdvořilostí, které jsem mu oplatila.

Jeho radost zkalila častá shromáždění parlamentu, kam Monsieur nezapomínal chodit a kde mluvil tak,²³ že se dvůr obával, aby nebyl pro pana Prince, jehož služebníci a přátelé se začínali ukazovat ve společnosti. Mnoho se jich sešlo na plese u mladé hraběnky z Fiesque, jejíž manžel byl velmi oddán zájmům pana Prince. Přátelství, které k němu oba chovali, bylo příčinou, že mě hraběnka nenavštěvovala tak často, jak to dělala později. Na tom plese jsem viděla hraběte z Tavannes²⁴ a několik dalších lidí oddaných panu Princi, jimž jsem prokázala velké zdvořilosti. Té zimy se navzdory neklidu a rozbrojům v Palais-Royal dost tančilo a veselilo. Pan z Mercœuru se velmi dvořil slečně Manciniové, s níž byl skoro zasnouben; ale věc najednou uvázla, protože ji pan Princ nechtěl schválit.

Nakonec podal parlament velmi naléhavé výtky za propuštění pana Prince, a to tak, že dvůr musel odpovědět. Monsieur, který si tu věc přál a pokládal ji dokonce za nutnou, na královnu naléhal; a právě kvůli tomu pronesl pan kardinál onu krásnou řeč o Cromwellovi a Fairfaxovi,²⁵ nad níž se proti němu Monsieur rozhorlil a řekl královně, že nevkročí do královy rady, dokud tam ten člověk bude. Protože je podrobný průběh toho rozhovoru otištěn v aktech parlamentu a ví ho každý, zdá se mi tak veřejně známý, že si nedám tu práci zapisovat ho sem.

Když se to stalo, byla jsem už z Palais-Royal pryč. Nazítří mi Goulas, Monsieurův sekretář, který jel s Lionnem do Le Havru jednat s panem Princem o jeho propuštění, vyprávěl, co se stalo. Spor mezi Monsieurem a panem kardinálem vznikl z toho, že si pan kardinál stěžoval, že Monsieur dovedl věci tak daleko, že se už nelze ubránit propuštění pana Prince a že on za to nebude mít žádnou vděčnost, protože bude vidět, že jeho svoboda byla vynucena. Jakmile jsem se o tom rozbroji dozvěděla, běžela jsem k Jeho královské Výsosti, která mi vylíčila celou věc a řekla mi, že už nepůjde do Palais-Royal, dokud tam bude ten Mazarin. To rozhodnutí mi nebylo nemilé; ačkoli jsem totiž pana Prince neměla ráda, Monsieura jsem měla tak ráda, že jsem byla nadšená, že se pouští do dvou tak velkých věcí, jako vyvést pana Prince z vězení a pana kardinála z ministerstva, když ho kardinál rozhněval. Ale strach, aby ho neomrzely nesnáze té záležitosti a aby ji nedotáhl do konce, mi působil krajní neklid. Všichni přátelé pana Prince přišli při té příležitosti do Lucemburského paláce: prokázala jsem jim tisíc zdvořilostí a v tu chvíli jsem se rozhodla přemoci nerozumný odpor, který jsem k panu Princi měla. Navštívil mě Guitaut,²⁶ který k němu patří, těší se jeho velké důvěře a dobře mu sloužil za jeho uvěznění. Tisíckrát jsem ho ujišťovala, že chci s panem Princem i s celým jeho domem dobře vycházet, a vyjádřila jsem lítost, že jsem to dříve nedělala. Velmi mě ujišťoval o úctě a přátelství, které ke mně všichni chovají, a o bolesti, kterou jim působilo, jak jsem s nimi zacházela.

Paní z Fouquerolles, která je nejintrikánštější osobou na světě a není ta nejrozvážnější, mi přišla dělat návrhy jménem Jeho Eminence, o nichž nevím, zda by je byl uznal, nebo zda se jen dělala důležitou. Zkrátka říkala, že kdyby se Monsieur chtěl s panem kardinálem usmířit, dal by mu volnou ruku, aby udělal všechno, co by se mu zlíbilo, pro sebe i pro svou rodinu; a protože pro mne mohl udělat mnohem víc než pro ostatní, byla ta léčka dost lákavá; ale nebyla jsem tak směšná, abych do ní padla, nýbrž dost pohotová, abych ho od ní hned odvrátila.

Odpoledne téhož dne za mnou přišel jménem královny pan Servien, aby mě poprosil, abych udělala všechno, co bude v mých silách, abych Monsieura vůči panu kardinálovi obměkčila; že mě prosí, abych si vzpomněla na přátelství, které ke mně vždycky chovala; že ji velmi mrzí, že mi ho nemohla dát najevo, a že ve chvíli, kdy mi chtěla dát velmi citelné důkazy, se s ní Monsieur rozkmotřil, aby tomu zabránil; že to je jedna z věcí, které ji nejvíc trápí, a že i kdybych na ni nemyslela z náklonnosti, měla bych na ni myslet kvůli svému vlastnímu zájmu; že by mi ten rozbroj velice uškodil. Řekla jsem panu Servienovi, že mě velmi mrzí všechno, co se stalo; že jsem velmi pokornou služebnicí královny; že vždycky udělám všechno, co bude v mých silách, abych jí to prokázala, ale že musí uvážit, že pan kardinál už dlouho s Monsieurem velmi špatně vychází; že Monsieur kvůli ní mnoho snesl a že pro muže Monsieurova postavení je velmi těžké snášet od pana kardinála pohrdání, které mu při každé příležitosti projevuje.

Šla jsem o tom rozhovoru podat zprávu Monsieurovi. V Lucemburském paláci bylo velké množství frondérů všech stavů; poradili Monsieurovi, aby mě poslal ke královně. Šla jsem tam; zeptala se mě: „Nuže! Nedivíte se, že mě váš otec chce pronásledovat a vyhnat pana kardinála, on, který ho miloval s neslýchanou vášní?“ Odpověděla jsem jí: „Monsieur k panu kardinálovi nenávist nechová, ale miluje krále a stát, jak má, a protože je na základě své znalosti věcí přesvědčen o jejich špatném stavu, myslí si, že pan kardinál králi dobře neslouží: to je důvod, proč si přeje jeho vzdálení.“ Královna mi odvětila: „Proč to neřekl dřív?“ Odpověděla jsem: „Úcta, kterou chová k Vašemu Veličenstvu, je příčinou, že to snášel, dokud mohl, v naději, že pan kardinál využije rad, které mu dával; ale když viděl, že jimi pohrdá a dělá pravý opak, pokládal za svou povinnost učinit veřejné prohlášení, které dnes ráno učinil v parlamentu, aby ho jednou nikdo nemohl obvinit, že králi špatně sloužil.“ Dala jsem jí najevo, jak mě to mrzí a jakou radost by mi působilo, kdyby se našel nějaký prostředek, jak věci urovnat. Zkrátka jsem jí prokázala všechny možné zdvořilosti a poklony; k čemuž jsem se cítila povinna.

Dvůr se celý rozdělil a velmi se divili, že se vévoda z Elbeufu²⁷ postavil proti Monsieurovi, jemuž byl mnoho zavázán a proti němuž stál za pařížské války z odporu k panu kardinálovi, když byl Monsieur kardinálovým přítelem. Dával tím najevo, že Monsieurovo přátelství či nenávist určují, jaký postoj sám zaujme k lidem. Přišel Monsieurovi něco vyřídit jménem krále a Monsieur mu řekl: „Královo slovo, které je posvátné, nemá vyřizovat takový člověk jako vy; proto od vás nic nepřijmu.“ A poslal ho pryč a řekl mu ještě mnoho věcí toho druhu, na něž si nevzpomínám.

Také princ z Tarentu,²⁸ syn pana vévody z La Trémoille, se nevhod pustil do verbování vojska, které mělo sloužit u Bordeaux proti panu Princi, ačkoli měl tu čest být jeho blízkým příbuzným. Věřilo se však, že ho k tomu přiměla paní lankraběnka Hesenská, jejíž dceru si vzal;²⁹ přesto se zdálo velmi podivné, že se nabízí panu kardinálovi v době, kdy se pracovalo na propuštění pana Prince. Řekla jsem mu o tom své mínění; je to totiž čestný muž, můj příbuzný a přítel, a velmi mě mrzelo, že se té chyby dopustil, kterou později dobře napravil. Je pravda, že pan Princ se vůči němu provinil: při jedné příležitosti, kdy šlo o zájmy pana z La Trémoille a pana z Rohanu, totiž stál na straně toho druhého, a to bez jakéhokoli jiného zjevného důvodu, než že byl jeho důvěrníkem, když miloval slečnu du Vigean.

Byla jsem stále v Lucemburském paláci s těmi rádci a neslyšela jsem s Monsieurem mluvit o ničem jiném než o tom, co se dělo v Justičním paláci. Dala jsem mu najevo, že bych tam chtěla jít; k čemuž svolil. Šla jsem do lóže zvané lanterne na straně soudní kanceláře. Toho dne se usneslo podat králi nové výtky za vzdálení pana kardinála; jedny už totiž byly podány den předtím.

Toho dne jsem ještě viděla královnu, která si dala vyprávět, jak si v Justičním paláci počínali. Podala jsem jí co nejstručnější zprávu, protože jsem poznala, že jí není milá. Toho večera jsem ji našla zasmušilejší, než bývala všechny dny předtím; byl to také ten večer, kdy měl pan kardinál odjet.³⁰