Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola IX (1651)

Měla jsem v úmyslu jít brzy spát, protože jsem ráno vstala velmi časně; ale neudělala jsem to. Když jsem se totiž svlékala, přišli mi říct, že ve městě je velký rozruch. Pojala mě zvědavost vyjít na terasu, která je v Tuileriích, kde jsem bydlela: je z ní výhled na několik stran. Byla tehdy jasná měsíční noc; na konci ulice, u závory na straně k řece, jsem uviděla jezdce, kteří tu závoru střežili, aby usnadnili panu kardinálovi odjezd branou Conférence;¹ když na ně začali křičet lodníci, vyrazila spousta sluhů a moji houslisté, kteří jsou vojáky, ačkoli to není jejich řemeslo, vyhnat jezdce od závory; padlo mnoho výstřelů. Když jsem uviděla oheň a uslyšela výstřely, poslala jsem, aby mé lidi odvolali; to však nebylo možné, protože jsem tehdy v domě neměla ani jednoho muže dobrého rodu;² šli totiž spát v domnění, že jsem se už odebrala na lože. Ten velký hluk dolehl až do mé konírny, takže přišli další lidé, ale příliš pozdě; to už se totiž stal nepořádek, který mě velmi mrzel. Při té krásné příležitosti zajali jednoho vězně; ukázalo se, že je to pan z Roncherolles, guvernér Bellegarde. Rozmýšlela jsem se, zda ho mám propustit. Potom jsem uvážila, že Bellegarde není místo, kam by se pan kardinál mohl uchýlit: poslala jsem pro něho jednoho šlechtice jménem La Guérinière, mnohokrát jsem se mu omluvila za to, co se stalo, a v jeho přítomnosti jsem dala zavolat své lidi; a když je uviděl, dobře usoudil, že původci toho nepořádku nejsou a že já jsem nebyla s to mu zabránit. Přesto jsem jim pořádně vyhubovala a prosila jsem ho, aby dosvědčil, jak mě to mrzí.³ Pro jeho bezpečí jsem ho dala svými lidmi doprovodit až za město; řekl La Guérinièrovi: „Pan kardinál tudy měl projet; ale protože jsem měl s sebou jednoho muže, poslal jsem ho, aby ho varoval, ať jede jinou cestou.“

Zároveň zajali Estradese,⁴ guvernéra Dunkerku, k němuž měl pan kardinál velkou důvěru: proto jsem ho zadržela, dokud se od Monsieura nedozvím, co s ním mám udělat. Poslala jsem tam Préfontaina, svého sekretáře, a dala jsem zároveň oznámit, že pan kardinál odjel, že jeden z mých lokajů ho viděl projíždět v šedém oděvu a že se vydal cestou k bráně Richelieu.⁵ Ale tato zpráva nebyla pro Monsieura novinou; dobře totiž věděl, že pan kardinál má odjet, a slíbil královně, že se za ním nikdo nepustí. Vzkázal mi, abych pana z Estrades, kterého jsem dala odvést do velkého pavilonu Tuilerií, propustila, abych mohla, kdyby si ho přišli vyžádat jménem krále, říct: „Už tu není,“ a abych zároveň vzkázala La Guérinièrovi, jemuž jsem ho svěřila do stráže, aby ho odvedl přes Pont-Rouge⁶ do Lucemburského paláce. Zdálo se mi, že je od Monsieura velmi laskavé, že ho propouští: kdyby si ho totiž podržel, byl by pánem Dunkerku, protože královský místodržitel jménem Saint-Quentin patřil k jeho domu, muž důvtipný, který by Jeho královské Výsosti dobře posloužil. Ale uposlechla jsem jeho rozkazů. Estradese jsem vidět nechtěla; protože jsem ho totiž držela déle než Roncherolla, zdálo se mi, že by si na mě mohl stěžovat a že osoby mého rodu nemají vídat zajatce jinak než proto, aby jim daly svobodu. Poslala jsem Préfontaina, aby mu ji dal a aby se mu zdvořile omluvil, že jsem ho nepřijala, ale že jsem už byla svlečená.

Lidé se báli, aby král neodjel z Paříže: měšťané se chopili zbraní a drželi stráž u bran, a protože tu bylo mnoho důstojníků z vojsk pana Prince, ba i jejich jezdců, stavěli jízdní stráže na přístupech k Palais-Royal, celou noc hlídkovali a zastavovali kolemjdoucí. Jednou večer, když jsem se vracela z Lucemburského paláce, zastavila mě na nábřeží jízdní hlídka; zeptala jsem se toho jezdce, kdo je, a odpověděl mi: „Jsem od lehkých jezdců pana Prince a mám od pana z Guitaut rozkaz nikoho nepropustit.“ Řekla jsem mu: „Cože! Vy mě neznáte?“ Řekl mi, že mě zná dobře; ale že doufá, že mi nebude zlé, když přesně poslechne, co mu bylo přikázáno, a nakonec mě nechal projet. Všichni královi a královnini lidé umírali strachy, že odjedou, takže denně přicházelo sto zpráv o tom, jak se Jejich Veličenstva chystají uprchnout a jaké převleky si k tomu určila; nikdy jsem neviděla nic tak k smíchu. Monsieur posílal každý večer Des Ouchese,⁷ který byl jeho člověkem, aby popřál královně dobrou noc, a ten měl rozkaz vidět krále, aby vyvedl z omylu lidi, kteří říkali, že chtějí odjet. Posuďte, jak byla královně taková zdvořilost příjemná! Des Ouchese vodili ke králi, který ho přijímal na lůžku; někdy se vrátil dvakrát, a dokonce krále probudil, když odhrnul závěs jeho lože. Královna si to velmi dobře zapamatovala; po pravdě řečeno, to jsou věci, na které se jen tak nezapomíná.

Po celou tu dobu jsem chodila každý den do Lucemburského paláce. Den poté, co pan kardinál odjel, jsem na nádvoří zastihla Monsieurův kočár; to mě překvapilo; řekli mi, že pojede ke královně. Bylo mnoho lidí, kteří mu radili, aby tu návštěvu vykonal. Já jsem jejich mínění nesdílela; ze všech sil jsem ho prosila, aby tam nejezdil, a řekla jsem mu, že teď, když pan kardinál odjel, je nebezpečí mnohem větší; že kdyby ho zatkli, řeklo by se: „Teď už to nelze svádět na pana kardinála; vždyť tu není,“ a že má počkat, až se pan Princ vrátí. Mou radu poslouchal rád, protože mu vycházela vstříc; je totiž stejně podezíravý jako já. Myslím, že nelze kárat ty, kdo jsou podezíraví ve věci tak drahé, jako je svoboda. Jiní mu říkali, že by si královna mohla právem stěžovat a mohla by ho obviňovat, že má velké záměry, když má takové obavy, protože řekl, že jakmile kardinál odjede, půjde do Palais-Royal, a když tam nepůjde, ukáže, že to byla jen záminka. Ale protože říkal, že tam nechce jít, dokud nepřijede pan Princ, rozumní lidé shledávali, že má naprostou pravdu; neboť pokud jde o zaujaté, ti nikdy nemají za to, že má někdo pravdu, není-li stejně zaujatý jako oni.⁸

Zpráva, že pan Princ vyšel z Le Havru,⁹ potěšila všechny. Mne potěšila dvojnásob: radovala jsem se totiž z té věci samé i z toho, že jsem na ní poznala, jakou moc mám sama nad sebou, když jsem dokázala, jakmile jsem chtěla, přejít od nenávisti k přátelství. S touto zprávou přišla i zpráva, že pan kardinál dorazil do Le Havru, což dalo dost námětu k přemýšlení lidem hloubavým i těm, kdo hloubaví nebyli. Ani nevím, zda to Monsieura neznepokojilo; ale ať tomu bylo jakkoli, přesto šel do Palais-Royal. Královna ležela na lůžku: posadil se a mluvil s ní o všem možném; myslím, že jí při vstupu řekl nějakou zdvořilost. Přišla jsem krátce po něm; jeho návštěva byla dost krátká, stejně jako moje. Člověk je totiž dost v rozpacích s lidmi, o nichž ví, že jim vrazil dýku do srdce; a protože znám královnu tak, jak ji znám, nemohla jsem po tom, jak se mnou mluvila o panu kardinálovi pokaždé, když se bála, že proti němu Monsieur vystoupí, pochybovat o tom, co cítila ve chvíli, kdy to udělal.

Pan Princ přijel nazítří. Monsieur mu vyjel naproti až do Saint-Denis; a z celého dvora zůstaly v Palais-Royal jen ženy a mazarinovci; tehdy totiž začali kardinálovým přátelům tak říkat. Celá cesta ze Saint-Denis do Paříže byla lemována kočáry; nikdy nebylo vidět tak velikou radost, jakou projevil všechen lid, když spatřil pana Prince. Celé odpoledne jsem byla u královny; zuřila, když viděla tu tlačenici ve své komnatě, kam se lidé tlačili, aby ho viděli přicházet, a ustavičně si stěžovala na horko; ale příčina byla pro ni hůř snesitelná než horko samo. Přesto se snažila tvářit vesele, ačkoli tomu nikdo nevěřil a nikdo se tím zdáním nedal oklamat. Páni princové přišli. Pan Princ jí řekl dost krátkou zdvořilost; pan princ z Conti a pan z Longueville po něm; pak začali žertovat s královnou a se všemi, kdo tam byli, jako by pan Princ byl ještě v Le Havru a pan kardinál v Paříži. Ti, kdo se smáli, byli opravdu na naší straně, a ne na straně té ubohé královny, která při té příležitosti prokázala mnoho síly a ctnosti, když snášela toto trápení a měla před očima největší nepřátele pana kardinála, jak triumfují nad jeho pádem.

Když páni princové odešli od královny, šli na večeři do Lucemburského paláce k Jeho královské Výsosti; přišli do komnaty Madame, kde jsem byla, a když ji pozdravili, přišli ke mně a řekli mi tisíc zdvořilostí; a pan Princ mi zvlášť dal najevo, jak rád byl, když ho Guitaut ujistil, že lituji, že jsem k němu chovala takovou nechuť. Když skončily zdvořilosti, přiznali jsme si navzájem nechuť, kterou jsme k sobě chovali: přiznal se mi, že byl nadšený, když jsem měla neštovice, že si vášnivě přál, aby mi po nich zůstaly jizvy a nějaká znetvořenina, a že zkrátka jeho nenávisti ke mně nebylo možno nic přidat. Já jsem mu přiznala, že jsem nikdy neměla takovou radost jako z jeho uvěznění; že jsem si velmi přála, aby k němu došlo, a že jsem na něho nemohla myslet jinak, než abych mu přála zlé. Toto vyjasnění trvalo dost dlouho, společnost se mu velmi bavila a skončilo mnoha ujištěními o přátelství na obou stranách. Zeptala jsem se ho, proč se nedal pozeptat, jak se mi daří, když jsem měla neštovice; řekl mi, že jsem se proti němu nabídla panu kardinálovi při sporu, který s ním měl v roce pařížské války po návratu z Compiègne, když chtěl, aby se dodrželo slovo dané panu z Longueville, že dostane Pont-de-l’Arche. To u dvora vyvolalo velký rozruch; nakonec mu ho dali; a pan kardinál to tak dělal vždycky: sliboval lehkomyslně, a když došlo na splnění, vyvolával spory, aby se z toho vyvlékl; a potom, když na něho hodně naléhali, to dal, ale takovým způsobem, že mu za to nikdo nebyl zavázán. Přiznala jsem panu Princi, že jsem byla ještě víc v neprávu, než si myslí, protože jsem Monsieura téměř na kolenou prosila, aby vzal pana kardinála pod ochranu a aby proti němu postupoval až do krajnosti. Potom přistoupil pan princ z Conti a já jsem ho ujistila, že pokud jde o něho, z jeho uvěznění jsem radost neměla a že mě mrzelo; za což mi velmi děkoval.

Pan Princ nám vyprávěl, jak pan kardinál přijel do Le Havru a jak před ním při pozdravu div nepoklekl; že udělal všechno možné, aby ho přesvědčil, že na jeho uvěznění neměl podíl a že to byli Monsieur a frondéři; ale že na jeho propuštění neměli podíl nijak a že je Jejich Veličenstva povolila na jeho nejponíženější prosby. Nevím, zda mu to uvěřil: aspoň to svou řečí nedal najevo. Obědvali spolu; pan Princ řekl, že pan kardinál nebyl tak do smíchu jako on a že byl velmi v rozpacích. Po obědě se rozešli; svoboda odejít měla totiž pro pana Prince větší půvab než společnost pana kardinála. Řekl, že pocítil podivuhodnou radost, když se viděl venku z Le Havru s kordem po boku. Může ho nosit rád; vždyť s ním umí dost dobře zacházet. Při odchodu se obrátil k Jeho Eminenci a řekl mu: „Sbohem, pane kardinále Mazarine,“ a ten mu políbil jezdeckou botu.

Saujon se v té době vrátil z Německa; o jeho cestě jsem mu neřekla ani slovo, protože jsem litovala, že jsem k ní svolila, a už mi nezáleželo na tom, kvůli čemu jel, když se ta věc úplně nezdařila. Když se císař zasnoubil s mantovskou princeznou,¹⁰ myslela jsem na tu záležitost už jen s velkou lítostí, že jsem po ní tolik toužila. Je to, jak jsem už řekla, ošklivé místo mého života; a mohu bez marnivosti říct, že Bůh, který je spravedlivý, nechtěl dát ženu, jako jsem já, muži, který si mě nezasloužil.

Monsieur a pan Princ žili stále ve velmi úzké shodě a s královnou navenek dobře. Krátce nato se začalo mluvit o sňatku pana prince z Conti se slečnou z Chevreuse: říkalo se, že ta věc byla rozhodnuta za uvěznění pana Prince a že to byl prostředek, jímž byla tato klika¹¹ získána pro zájmy pana Prince.¹² Ten sňatek nadělal mnoho hluku a do Říma poslali kurýry pro dispens. Pan princ z Conti se nehnul z paláce Chevreuse;¹³ pan Princ tam chodil často. Zároveň se v Římě žádalo o dispens, aby pan vévoda z Enghien mohl držet obročí, kterých se pan princ z Conti vzdával a která byla velmi značná.

Paní z Longueville se vrátila ze Stenay;¹⁴ paní z Chevreuse jí vyjela naproti a ve svém domě dělala čest těm, kdo ji přicházeli navštívit. Byla jsem tam hned večer, kdy přijela; prokazovaly jsme si nevídané přátelství a hodně jsme mluvily o minulosti, stejně jako jsem to udělala s panem jejím bratrem, ale s menší upřímností v ujišťování o přátelství, aspoň z mé strany; neboť jsem k ní velké přátelství necítila. Hned toho dne jsme si smluvily tisíc zábav a že se budeme často vídat, a obě jsme to nehodlaly dodržet, protože jsme nebyly zrovna stejné povahy. Krátce nato se z Montrondu vrátila paní Princezna.¹⁵ Šla jsem ji navštívit; ten den se mi zdála chytřejší než obvykle; ale po pravdě řečeno jsem tam byla krátce, a ona byla tak unesená radostí, že ji navštěvuje mnoho lidí a že se o ni dbá, že se, ač to nebylo v její povaze, sama překonávala.

V pašijovém týdnu se u dvora odehrála velká věc.¹⁶ Monsieur a pan Princ deset dní neviděli krále ani královnu; panu z Châteauneuf odňali pečeti a dali je panu Molému,¹⁷ prvnímu prezidentovi pařížského parlamentu. Povolali zpět kancléře, který byl ve vyhnanství, a pana z Chavigny, který byl po barikádách zatčen ve Vincennes a který byl, od té doby co odtamtud vyšel, vypovězen na svá panství. Došlo k mnoha změnám a pletichám, o nichž nic neřeknu, a ne proto, že bych si je nepamatovala, vždyť je to tak nedávno, že bych si odporovala, kdybych se tím vymlouvala, když jsem se tak často dovolávala své dobré paměti;¹⁸ ale proto, že jsou tu lidé, které mám ráda a kteří by tu nenašli své místo tak výhodné, jako ho najdou jinde; a o věcech, v nichž shledám, že moji přátelé chybovali, raději nebudu říkat nic, než abych je kárala. Zkrátka, Monsieur byl v celé té záležitosti oklamán.

Nemilost pana z Châteauneuf, který byl velkým přítelem paní z Chevreuse, vzbudila obavy, že se sňatek rozpadne, podle obecného mínění, že když neštěstí postihne nějakou kliku, všechno jde s ní; a brzy nato se ukázalo, že ta předpověď byla správná; sňatek totiž ztroskotal na článcích smlouvy.¹⁹ Pan princ z Conti nikdy nedával najevo takovou veselost.

Paní Princezna těžce onemocněla růží na hlavě, která se jí obrátila dovnitř, a mnozí proto říkali, že kdyby zemřela, mohla bych se docela dobře provdat za pana Prince. Doneslo se to až ke mně, přemítala jsem o tom: a večer, když jsem se procházela po svém pokoji s Préfontainem, jsem o tom s ním uvažovala. Shledávala jsem tu věc proveditelnou pro velkou shodu, která byla mezi Monsieurem a jím, a pro nechuť, kterou královna chovala k Monsieurovi a která činila sňatek s králem nemožným. Shledávala jsem tedy, že velké vlastnosti pana Prince a zásluhy, jichž dosáhl svými velkými činy, mu dávají vše, co by mu mohlo chybět; neboť pokud jde o původ, jsme téže krve. Myslela jsem také na to, že dvůr nebude souhlasit se spojením našich dvou domů (říkám našich dvou větví, protože neseme totéž jméno), protože díky velkým državám Monsieura i pana Prince by byl Monsieur se vším, čím ve státě byl, kdyby ho podporoval a poháněl pan Princ, velmi obávaný. Po ty tři dny, kdy byla paní Princezna v krajním nebezpečí, to bylo předmětem mých rozhovorů s Préfontainem; s nikým jiným bych o tom nemluvila. Probírali jsme všechny tyto otázky, a co mi k tomu kromě toho, co jsem o tom slyšela říkat, dávalo podnět, bylo to, že mě pan Princ chodil navštěvovat každý den; ale uzdravení paní Princezny tuto kapitolu okamžitě uzavřelo a už se na to nemyslelo.

Podnikla jsem dvou- nebo třídenní cestu do Limours²⁰ s Jeho královskou Výsostí²¹ a vzala jsem s sebou nejpříjemnější a nejkrásnější společnost, která byla se mnou téměř vždycky. Byla to paní z Frontenacu a slečny z La Loupe,²² všechny tři hezké a duchaplné; jen jsme tančily a procházely se pěšky i na koni. Toho roku jsem byla několikrát v Bois-le-Vicomte. Jezdila tam Remecourt, dvorní slečna Madame: byla to šprýmařka a její duch se docela obracel k posměškům; měla ráda svět, a přesto ho brzy opustila; krátce nato totiž vstoupila ke karmelitkám do velkého kláštera v Paříži. Ačkoli vyšla z téhož místa jako paní ze Saujon, nezachovala se stejně; zůstala tam totiž a je tou nejlepší řeholnicí, jakou si lze představit.

Parlament zasedal a vydával usnesení proti Bartetovi²³ a abbému Fouquetovi,²⁴ řádným vyslancům pana kardinála u královny.²⁵ Patřil k nim i Siron. Pan z Mercœuru jednoho dne na plném zasedání parlamentu oznámil svůj sňatek se slečnou Manciniovou, ale tím nejhloupějším způsobem na světě,²⁶ a takovým, že jsem si ho nezapamatovala, protože nebyl směšný nijak zábavně. Vše, co se dá o jeho sňatku říct, je, že nebyl zištný; oženil se s ní totiž v době, kdy pana kardinála stíhalo nejvíc neštěstí.

Pan Princ dal u Chantilly zadržet komorníka pana kardinála, který přijížděl od něho s množstvím dopisů pro dvůr. Dal ho vydat parlamentu; potom ho odvedli do Conciergerie. Jeho dopisy se nečetly: prokázala se ta úcta osobám, jimž byly adresovány, a táž úcta zabránila, aby se ta záležitost hnala dál. Když byl ten komorník nějaký čas v Conciergerii, dala ho královna propustit. Potom pojal pan Princ velké podezření kvůli poradě, která se konala u pana z Montrésoru, kde byli koadjutor, pan Servien a pan z Lyonne; bylo mu sděleno, že ho chtějí zatknout, takže v noci odjel do Saint-Maur, které je jen tři míle od Paříže.²⁷

To dvůr dost překvapilo: vyjednávalo se, aby se vrátil, a Monsieur, který s ním byl stále velmi zadobře, se do toho vložil. Pan Princ poslal do parlamentu jednoho šlechtice, kterého pan princ z Conti sboru představil²⁸ a který mu odevzdal dopis pana Prince; jím pan Princ parlamentu oznamoval, že se vzdálil od dvora, protože se tam necítí bezpečný, dokud budou u královny páni Servien, Le Tellier a Lyonne, kteří jsou chráněnci pana kardinála. Parlament vyslal ke králi deputaci s prosbou, aby ráčil povolat pana Prince zpět k sobě a odstranil k tomu všechny překážky jeho návratu. Královna se k tomu dlouho nemohla odhodlat; metala blesky a ustavičně opakovala, že ty tři osoby, které se žádají, nevzdálí. Přesto to udělala a pan Princ se vrátil do Paříže, kde nějaký čas nenavštívil krále ani královnu; což všechny velmi udivovalo. Král se chodil každý den koupat a vracel se přes Cours, kde jednoho dne potkal pana Prince.²⁹ Královně se velmi nelíbilo, že se ukazuje na místech, kde je král, a přitom k němu nechodí. Nakonec ho tam Monsieur jednou zavedl.

Brzy nato odjel Monsieur kvůli nějaké drobné nespokojenosti do Limours;³⁰ ale netrvala dlouho. Pan Princ se přičinil o jeho návrat. Vzpomínám si, že mi královna přikázala jet do Limours; dokonce mi půjčila svůj kočár a své malé plavé koně na přepřež, abych nepropásla ani jeden den na Cours; a cestou zpět jsem potkala prezidenta Molého³¹ v kočáře pana Prince, jak tam jede; a Monsieur se potom vrátil.

Falcká princezna opustila pana Prince bez jakékoli příčiny; vzala si za záminku to, že nepřišel do Justičního paláce jednoho dne, kdy se soudil její proces. Ve skutečnosti tam už týden chodil každé ráno v pět hodin. Že se k rozsudku nedostavil, způsobilo to, že měl horečku a dvakrát mu pouštěli žilou. Pokládala to za špatnou výmluvu a přimkla se úplně ke královně a k panu kardinálovi. Bartet byl residentem polského krále, jejího švagra,³² a byl s ní velmi zadobře. Paní z Choisy s nimi byla v čilém styku, protože vždycky byla oddanou služebnicí polské královny. Falcká princezna chodila často k ní domů, protože její povaha byla nakloněna všem druhům zábavy.

Paní z Choisy za mnou jednoho dne přišla a řekla mi, že mi má říct něco závažného. Vešla jsem do svého kabinetu a ona začala: „Přicházím vám udělat štěstí.“ Řekla jsem jí: „Taková řeč je vůči osobě, jako jsem já, dost podivná, ale ne od paní z Choisy.³³“ Poslouchala jsem ji, ale nad tímto začátkem vážné řeči jsem se trochu zasmála. Pokračovala: „Bartet, který si mě, jak víte, váží kvůli mé polské královně a který mě z lásky k ní často navštěvuje, mi včera řekl: ‚Co je to vaše Mademoiselle zač? Dalo by se s ní něco udělat?‘ Odpověděla jsem mu, že jste velmi počestná osoba a chytřejší, než se myslí. Zvolal: ‚Chci ji udělat francouzskou královnou.‘ Odpověděla jsem mu: ‚Jestli to uděláte, slibuji vám Bois-le-Vicomte.‘“ Poslouchala jsem ji velmi pozorně a ani mě nenapadlo ji přerušit. Pokračovala: „Víte, že tihle lidé jsou pány dvora; že kardinála ke všemu přimějí; a on je pánem královnina ducha: proto mám o té věci dobré mínění.“

Za pět nebo šest dní mě znovu navštívila a řekla mi: „Falcká princezna, která je nesrovnatelně chytřejší a mocnější než Bartet, se chce do vaší záležitosti vložit; ale je na mizině: musíte jí proto slíbit tři sta tisíc tolarů, jestliže ji dovede k úspěchu.“ Na všechno jsem říkala ano. „A já chci, aby můj manžel byl vaším kancléřem. Budeme se tak dobře bavit; falcká princezna totiž bude vrchní správkyní vašeho domu s dvaceti tisíci tolary služného. Bude prodávat všechny úřady vašeho dvora; posuďte tedy, jak neomylná je vaše záležitost, podle velkého zájmu, který na ní bude mít. Každý den budeme mít v Louvru divadlo; ona bude vládnout králi.“ Lze posoudit, jaké kouzlo to pro mě mělo, když mi takovou závislost předkládala jako největší potěšení na světě. „Král,“ řekla potom, „bude za čtrnáct dní zletilý; o týden později budete svoji.“ Ačkoli nejsem příliš důvěřivá, nevěděla jsem, co si o tom myslet. Dodávala: „Až falcká princezna navrhne tu věc Monsieurovi a zároveň kardinálův návrat, povolí to druhé z radosti, kterou bude mít z prvního.“ Pochybovala jsem o tom, protože jsem znala Monsieurův opačný závazek a to, jak málo ohledu a přátelství ke mně, jak se mi vždycky zdálo, choval, kdykoli šlo o nějaké mé zaopatření. Když jsem jí to řekla, odpověděla mi: „Musel by být blázen, aby kardinálův návrat za této podmínky nepovolil; a i kdyby ho nepovolil, falcká princezna, jejíž celý zájem je ve vaší záležitosti, přesvědčí kardinála, že mu je nezbytná; a on tomu uvěří.“ Já jsem jí nevěřila. Bartet navrhl paní z Choisy, že by mě jednou večer tajně navštívil, a dodal, že stejným způsobem se vídá i s královnou; to jsem rozhodně nechtěla.

Pan Princ odjel několik dní před královou zletilostí do Chantilly,³⁴ potom do Trie navštívit pana z Longueville a odtud do Saint-Maur. Paní Princezna a paní z Longueville byly už několik měsíců v Montrondu. Pan Princ na obřad královy zletilosti nepřišel.³⁵ Šla jsem se dívat, jak král projíždí, do paláce Schomberg a potom do Justičního paláce, do lucerny; vzala jsem s sebou anglickou královnu, která tam byla inkognito. Přišla tam i falcká princezna; mluvila se mnou o záležitosti paní z Choisy, jako by měla být za dva dny hotova. Před zletilostí se sedmkrát nebo osmkrát jezdilo na projížďky a já jsem jezdila na koni s králem; paní z Frontenacu mě doprovázela. Zdálo se, že král je s námi velmi rád, a to tak, že královna usoudila, že je zamilován do paní z Frontenacu, a proto zrušila projížďky, které byly domluveny; což krále nesmírně rozzlobilo. Protože mu neřekli důvod, nabídl královně sto pistolí pro chudé pokaždé, když pojede na projížďku, v domnění, že tento dobročinný motiv přemůže její lenost; o té si totiž myslel, že ji k tomu vede. Když viděl, že tu nabídku odmítá, řekl: „Až budu pánem, pojedu, kam budu chtít, a brzy jím budu,“ a odešel. Královna velmi plakala a on také; usmířili je. Královna mu zakázala mluvit s paní z Frontenacu a řekla mu, že je příbuznou pana z Chavigny, který je přítelem pana Prince. Myslím, že pravdivější důvod toho zákazu byl ve strachu, aby si na mě král příliš nezvykl a aby mě časem, ať už tím, co by mu říkala paní z Frontenacu, nebo ze zvyku, nezačal milovat, a protože by mě miloval, aby nepoznal, že jsem nejlepší partie ze všech, které mu mohli dát, kromě španělské infantky.

Paní z Choisy mi přišla vyprávět všechno, co se mezi královnou a králem stalo, jak jí to řekl Bartet, abych už nemluvila o projížďkách, aby se královna nehněvala. Přesto se jelo ještě jednou na projížďku na koních; ale král se nepřiblížil ani k paní z Frontenacu, ani ke mně a vždycky sklopil oči, když jel kolem nás. Přiznávám se vám, že mě to velmi mrzelo; spoléhala jsem totiž víc na to, jak se ke mně král bude chovat, a na potěšení, které mu působila má společnost, než na vyjednávání paní z Choisy; a tato cesta, jak se stát královnou, by se mi byla líbila mnohem víc než ta druhá.

Panu kancléři byly podruhé odňaty pečeti³⁶ a stejně tak byly znovu svěřeny panu prvnímu prezidentovi; kancléře vzdálili.³⁷ Superintendantem jmenovali také pana z La Vieuville. Monsieurovi se to nelíbilo a několik dní nenavštívil královnu, ale chodil každý den ke králi. Nakonec ho tam král zavedl; nechtěl už chodit do rady. Já jsem byla nadšená, kdykoli se Monsieur vzpíral dvoru, v naději, že ho to učiní významnějším; ale to nadšení trvalo krátce; hned se totiž zase dal udobřit.³⁸ Nebylo mi líto vidět pana z La Vieuville superintendantem, protože to byl doklad vlivu falcké princezny. Což mě vedlo k víře, že může podat i jiné. Pan z La Vieuville jí dal mnoho peněz, a navíc rytíř, jeho syn,³⁹ byl jejím milencem, takže se dá říct, že superintendantem ho udělaly dvě vášně.

Za deset dní po zletilosti, které král ještě strávil v Paříži, se nestalo skoro nic jiného; odtud jel přímo do Bourges.⁴⁰ Věž se nějaký čas držela, a když se chystala vzdát, paní z Longueville, která zůstala v Montrondu od odjezdu paní Princezny do Bordeaux, uprchla s panem princem z Conti, s panem z Nemours a s mnoha jinými významnými osobami jejich strany. Když dvůr věž v Bourges dobyl, dal ji strhnout a odjel do Poitiers,⁴¹ zatímco vojsko, kterému velel pan hrabě z Harcourtu a které se skládalo z nejlepších králových oddílů, stálo proti hrstce nových milicí, v jejichž čele byl pan Princ. Několikrát se utkali bez značných ztrát; brali a znovu dobývali mosty na Charentě i města, a kdokoli jiný než pan Princ by byl hned napoprvé poražen hrabětem z Harcourtu, který je nejšťastnějším a nejstatečnějším mužem na světě. Ale po pravdě řečeno, pan Princ má stejné štěstí jako on a je nesrovnatelně větším vojevůdcem.

Pan z Gaucourtu zůstal u Monsieura, aby tam hájil zájmy pana Prince, a velmi si přál přimět Monsieura, aby se otevřeně vyslovil. Zapomněla jsem říct, že anglický král projel Francií cestou z ostrovů Jersey do Skotska a že ho jeho matka, královna, jela navštívit do Beauvais. Po návratu mi řekla: „Král, můj syn, je nenapravitelný: miluje vás víc než kdy jindy; velmi jsem mu vyhubovala;“ a často se mnou o něm mluvila. Postavil značné vojsko, které vtrhlo do Anglie; svedl bitvu. Jeho vojsko bylo dvakrát silnější než vojsko jeho nepřátel; ale jakýmsi neštěstím, které ho až do této chvíle ve všem provází, byl po nejkrásnějších činech, jaké lze vykonat, na hlavu poražen a musel se zachránit útěkem.⁴² Zpráva o této pohromě dorazila do Paříže k jeho matce, královně, a všichni ji šli utěšovat; a co ještě zvětšovalo její bolest, bylo to, že nevěděla, zda je mrtev, nebo zajat. Ta úzkost netrvala dlouho: dozvěděla se, že je v Rouenu⁴³ a že jede do Paříže; vyjela mu naproti. Už nějaký čas jsem nevycházela, protože jsem měla otok tváře. Usoudila jsem, že při této příležitosti se toho nemohu zprostit; proto jsem šla nazítří večer k anglické královně, aniž jsem měla upravené vlasy. Řekla mi: „Uvidíte, že můj syn vypadá velmi směšně; aby se zachránil, ostříhal si totiž vlasy a má velmi podivný oděv.“ V tu chvíli vešel. Shledala jsem ho velmi urostlým a mnohem pohlednějším, než býval před odjezdem, ačkoli měl krátké vlasy a hodně vousů, dvě věci, které lidi mění. Shledala jsem, že mluví velmi dobře francouzsky.

Vyprávěl nám, jak po prohrané bitvě projel se čtyřiceti nebo padesáti jezdci znovu nepřátelským vojskem a městem, za nímž se bitva svedla, a jak je potom všechny propustil a zůstal sám s lordem Wilmotem;⁴⁴ jak byl dlouho na stromě a potom v domě jednoho sedláka, kde si ostříhal vlasy; jak ho jeden šlechtic, který ho na cestě poznal, zavedl k sobě, kde se nějaký čas zdržel, a jak jel do Londýna se sestrou toho šlechtice za sebou na koni; jak tam přenocoval a spal deset hodin v naprostém klidu; jak v Londýně nasedl na člun, aby dojel až do přístavu, kde se nalodil, a jak ho kapitán lodi poznal. Tak dorazil do Dieppe.

Doprovodil mě až do mého příbytku tou galerií, o níž jsem mluvila na začátku těchto Pamětí a která vede z Louvru do Tuilerií, a celou cestu se mnou mluvil jen o bídném životě, který vedl ve Skotsku; že tam nebylo ani jedné ženy; že lidé tam byli tak hrubí, že považovali za hřích poslouchat housle, a že se tam strašlivě nudil; že porážku nesl méně těžce v naději, že přijede do Francie, kde nachází tolik půvabu v osobách, k nimž chová velké přátelství. Zeptal se mě, zda se brzy nezačne tančit. Podle všeho, co mi říkal, se mi zdálo, že je to plachý a bázlivý milovník, který se mi neodvažuje říct vše, co ke mně cítí, a který raději chtěl, abych ho měla za necitelného k vlastnímu neštěstí, než aby mě nudil jeho líčením; s jinými osobami totiž nemluvil o radosti, že je ve Francii, ani o své chuti tančit. Nebyl mi nepříjemný; a to můžete posoudit podle příznivého výkladu, který jsem dala tomu, co mi řekl dost špatnou francouzštinou.

Při druhé návštěvě, kterou mi vykonal, mě prosil, abych mu dala zahrát skupinu houslistů, kterou jsem měla a která byla velmi dobrá. Poslala jsem pro ně a tančili jsme; a protože mě ten otok, o němž jsem mluvila, přinutil zůstat skoro celou zimu na lůžku, přicházel mě navštívit každý druhý den a tančili jsme. Přicházelo tam všechno, co bylo v Paříži mladých a hezkých osob; nebylo totiž komu jinému dvořit se než mně, protože královna nebyla v Paříži a Madame měla tak vratké zdraví, že jí to brání mít ráda společnost i jakékoli zábavy. Naše shromáždění (byla dost hezká, aby se jim tak mohlo říkat) začínala v pět nebo v šest hodin a končila v devět. Anglická královna tam často přicházela. Jednoho večera mě překvapila, přišla ke mně na večeři a přivedla s sebou krále, svého syna, a pana vévodu z Yorku. Ačkoli je moje obvyklá tabule stejně dobrá jako její, protože královské domy jsou všechny zařízeny jeden jako druhý, mrzelo mě, že jsem ji nepohostila lépe. Po večeři jsme hráli drobné hry: to vedlo k rozhodnutí v tom pokračovat a dělit čas mezi tanec a hru.

Anglický král dělal všechny ty tváře, které prý dělají zamilovaní. Prokazoval mi velké ohledy, ustavičně se na mě díval a bavil se se mnou, jak jen mohl. Říkal mi sladká slova, jak mi pověděli lidé, kteří nás poslouchali, a mluvil při takových řečech tak dobře francouzsky, že každý musí uznat, že láska je spíše francouzská než jakékoli jiné národnosti. Když totiž král mluvil jazykem lásky, zapomínal na svůj vlastní a jeho přízvuk ztrácel jen se mnou; ostatní mu totiž tak dobře nerozuměli.

Když se falcká princezna chystala odjet do Poitiers, přála si se se mnou setkat, ale ne u mě.⁴⁵ Dlouho jsem přemýšlela, jak by se to dalo udělat: volno jsem měla jen ve svátky a v neděli. Chodila jsem na mši k fuliánům přes Tuilerijskou zahradu: napadlo mě, že kdybych ji tam potkala jakoby náhodou, oslovila bych ji a mohly bychom spolu promluvit. Potkala jsem ji tedy, jak bylo ujednáno.⁴⁶ Měly jsme dlouhý rozhovor, v němž mi slíbila mnoho věcí a chtěla mě o jejich pravdivosti přesvědčit silou svých důvodů: čemuž jsem jen dost těžko věřila. Hodně se mnou mluvila o anglickém králi, jehož vlastním bratrancem je její manžel, a říkala, že kdyby se z toho důvodu dozvěděl, že v době, kdy on pracuje na věci pro sebe tak důležité, ona pracuje proti ní, velmi by se na ni zlobil.⁴⁷ Vtom přišla paní z Choisy a řekla: „Mademoiselle se rozhodně nesmí tak často vídat s anglickým králem; u dvora to udělá velmi špatný dojem.“ Falcká princezna řekla, že by to bylo směšné a že mám s ním žít jako obvykle. V té době jsem občas psala královně, která mi odpovídala. Psala jsem také panu rytíři z Guise, svému strýci, s velkou horlivostí pro dvůr, protože jsem myslela, že se na poště otevírají dopisy, jak jsem viděla, že se to dělalo za cesty do Bordeaux, a že tak uvidí mé dobré úmysly a budou mi za ně vděčni.

Paní z Châtillonu byla v Paříži; po celý život se se mnou málo stýkala kvůli své oddanosti k zesnulé paní Princezně, s níž měla tu čest být příbuznou. Zatoužila se se mnou stýkat a řekla to markýze z Mouy, manželce Monsieurova prvního štolby, která mě často navštěvovala, protože byla velmi milá zjevem i duchem, a poprosila ji, aby se ode mne dozvěděla, zda by mi bylo vhod, kdyby mi pilně chodila dělat společnost. Protože je to žena vysokého postavení, krásná a příjemná ve společnosti, velmi mě to potěšilo; přála jsem si to, myslím, kvůli tomu, jak si mě vážila. Ale myslím, že i ona byla ráda, že je něčeho účastna, protože člověk se pořádně nudí, když není ničeho účasten. Pan z Nemours byl ze všech jejích ctitelů nejpřednější; a protože byl v Bordeaux, neměla žádného, takže myslím, že se nudila a že si myslela, že jí anglický král jen stěží unikne, až se mu bude chtít zalíbit, protože se nedomnívala, že by jí v tom mohly zabránit city, které choval ke mně, když v nich neměl jiný cíl než oženit se s výhodnou partií. Často přicházela na naše zábavy a lichotila mi tisícerým způsobem (je to totiž nejlichotivější osoba na světě) a velmi se snažila přesvědčit mě o své oddanosti ke mně.

Zatímco se všechny tyto věci děly, mluvila se mnou anglická královna jednoho dne o sňatku svého syna se mnou a řekla mi, že způsob, jakým se mnou ona i její syn vždycky žili, jim nedovoluje mluvit o tom s Monsieurem, aniž by věděli, zda je mi to milé; že v době, kdy by byl šťastnější, by ten návrh učinil Monsieurovi, aniž by se mě ptal, v přesvědčení, že na jeho osobě není nic, co by se mi nelíbilo; ale že nyní, kdy jeho štěstí tolik chybí, chce-li ho mít, chce to mít z mé čisté šlechetnosti, a ne od Monsieura. Odpověděla jsem jí, že stav, v němž jsem, je tak šťastný, že vůbec nepomýšlím na sňatek; že jsem spokojena s postavením, které mám, i s majetkem, který vlastním; že protože si nemám co přát, těžko bych se vdávala; že tento návrh přijímám se vší úctou, kterou mu dlužím; ale že ji prosím o čas k rozmyšlenou. Řekla mi, že mi dává týden; že mě prosí, abych uvážila, že když se vdám, budu vždy paní svého jmění; že král, její syn, bude se svým dvorem žít ze dvou set tisíc tolarů, které ještě dostává jak z Anglie, tak z penze, kterou mu dává král; že budu královnou víc, než jsem nyní, a že budu nejšťastnější osobou na světě díky něžnosti a přátelství, které ke mně bude král, její syn, chovat; že několik německých knížat mu slibuje velkou pomoc; že má v Anglii silnou stranu, a že až se uvidí, že uzavřel tak významný svazek, velmi mu to prospěje; že za těchto okolností a se vší pomocí, kterou očekává, bude rychle znovu dosazen do svých království. Tak skončil náš rozhovor.

Anglický král mi často říkal: „Královna velmi netrpělivě čeká, až vás uvidí.“ A já jsem si s odpovědí nepospíchala; nevěděla jsem totiž, co jí odpovědět. Jednoho dne mě navštívila a řekla mi: „Má neteři, dozvěděla jsem se, že pro vás byla jakási naděje provdat se za krále a že se o tom vede vyjednávání. Ujišťuji vás, že můj syn ani já to nechceme křížit a že vám dáváme za pravdu, když soudíme, že musíte raději chtít být královnou francouzskou než anglickou. Proto na vás nebudeme naléhat; ale slibte nám, že kdyby se ta věc nezdařila, naše věc se uskuteční.“ Řekla jsem jí, že nevím, co tím chce říct; že jsem o tom nikdy neslyšela mluvit; že na důkaz toho souhlasím, aby mluvila s Monsieurem. Nemyslela jsem, že se tím příliš zavazuji: věděla jsem totiž, že Monsieur k tomu nemá chuť; nevím, zda proto, že ho stav, v němž byl anglický král, nemohl přimět k souhlasu, nebo pro nechuť, kterou vždycky měl k tomu, aby mě viděl zaopatřenou.

Lord Germin, který je ministrem anglické královny a krále, jejího syna, mě často navštěvoval a hodně se mnou o té věci rozprávěl. Za několik dní ho královna poslala, aby mi řekl, že jde do Lucemburského paláce mluvit s Jeho královskou Výsostí: s čímž jsem souhlasila, jak jsem už souhlasila předtím; a zdálo se mi velmi zdvořilé, že tam nechtěla jít, aniž by se mě zeptala. Šla jsem tam také. Anglická královna mluvila s Jeho královskou Výsostí, která mi řekla, co jí královna řekla a co jí sám odpověděl, totiž: že nepatřím jemu; že patřím státu a králi; a že je tedy třeba svolení Jeho Veličenstva. A že jí potom řekl tisíc zdvořilostí o cti, kterou mi král, její syn, i ona prokazují. Dala jsem mu najevo, že jsem ráda za odpověď, která nic nerozhodovala, protože ve stavu, v jakém byla Anglie, bych nebyla šťastná jako její královna.

Když jsem se vrátila domů, přišel tam anglický král, a protože si myslel, že ze strany dvora nebude žádná překážka, pokládal věc za hotovou. Dal mi najevo radost z příznivé odpovědi, kterou Monsieur dal královně, jeho matce: což mu dávalo příležitost odvážit se se mnou mluvit o svém úmyslu; dosud se prý spokojoval s tím, že o tom nechával mluvit královnu, svou matku. A přitom mi řekl spoustu krásných věcí, mimo jiné, že bude toužit víc než kdy jindy vrátit se do svých království, protože se o své štěstí bude dělit se mnou; což mu ho učiní milejším. Odpověděla jsem mu, že nepůjde-li tam, bude dost těžké, aby je tak brzy získal zpět. Odpověděl mi: „Cože! Hned jak si vás vezmu, chcete, abych odjel?“ Řekla jsem mu: „Ano, neboť stane-li se to, budu ještě víc než teď povinna hájit vaše zájmy; a tady bych vás s bolestí viděla tančit tricotet⁴⁸ a bavit se, zatímco byste měl být tam, kde si buď necháte rozbít hlavu, nebo si znovu nasadíte korunu, která by nebyla hodna na ní být, kdybyste si pro ni nešel hrotem svého meče a s nasazením života.⁴⁹“ Paní z Épernonu, která si tu věc vášnivě přála, měla velkou radost; viděla nás totiž, jak spolu rozmlouváme.

Byla jsem trochu nemocná: navštěvoval mě a s nejvyšší péčí se dával vyptávat, jak se mi daří. Ačkoli jsem s uzavřením té věci nikam nespěchala, po uzdravení jsem přesto znovu začala pořádat plesy jako obvykle. Stará paní hraběnka z Fiesque projevovala anglickému králi velké přátelství a říkala, že je třeba udělat z něho katolíka, a ustavičně mě prosila, abych s ním o tom mluvila. Jednou jsem to udělala. Odpověděl mi, že pro mě udělá všechno; ale že má-li mi obětovat své svědomí a svou spásu, je třeba, abych se i já zavázala k té věci, o níž se mnou tolik mluvil, a že jinak nic neudělá. Paní vévodkyně z Aiguillonu, neteř zesnulého pana kardinála Richelieua, velmi zbožná, ale přitom zcela oddaná dvoru, na mě strašně naléhala, abych mu slíbila, že si ho vezmu, stane-li se katolíkem; že je to má povinnost a že budu před Bohem odpovědná za spásu jeho duše. Lord Montaigu⁵⁰ přišel navštívit paní hraběnku z Fiesque, aby s ní hledal způsob, jak mě do té věci zaplést tak, abych se nemohla bránit; a když jsem to viděla, poznala jsem, že si to přejí u dvora, aby Monsieura všemožně poškodili tím, že mu dají spojenectví, které nemohlo být v dané situaci k užitku.

Mluvila jsem o tom s Goulasem v Lucemburském paláci; řekl mi, že mi o tom přijde jednou ráno v klidu promluvit. U mě se hrálo divadlo; anglický král tam ten den přišel, aniž jsem mu o tom řekla, takže si stěžoval. Nedbala jsem na to: a proto ke mně několik dní nechodil, a během nich mě Germin požádal o slyšení. Dala jsem mu je na druhý den ráno. Přišel, když byl Goulas v mém kabinetu; nechtěl vejít a čekal. Goulas mi líčil, v jakém bídném stavu bych byla, kdybych si vzala anglického krále; že ačkoli mám velké jmění, nemám ho přesto tolik, abych mohla vydržovat válku, jakou musí vést, a že kdyby prodal celý můj majetek a své království nedobyl zpět, umřela bych hlady; že může zemřít, a kdyby se to stalo, byla bych nejubožejší královnou na světě; že bych byla Monsieurovi na obtíž, místo abych mu mohla sloužit; že mám z tohoto návrhu poznat, jaké přátelství ke mně chovají u dvora, a naložit s tím, jak mi bude libo; že časté návštěvy anglického krále, úcta a ohledy, které mi prokazuje, jsou u krále galantnosti, a že toto otevřené vyznání, které o tom činí, by mi mohlo v cizích zemích uškodit a zabránit všem ostatním knížatům, aby na mě pomýšlela; že tedy nemohu ten styk přerušit dost brzy.

Několik dní předtím odjela falcká princezna do Poitiers, protože se říkalo, že tam má brzy přijet pan kardinál. Chtěla se se mnou sejít u paní z Choisy, kam jsem šla; vedla tytéž řeči jako obvykle a řekla mi, že mám udělat všechno, co je v mých silách, aby mi koadjutor prokazoval dobré služby u Monsieura. Byl to člověk, s nímž jsem se už několik let vůbec nestýkala, ačkoli kdysi patřil k mým přátelům; ale protože jsem si za cesty do Bordeaux trochu zahubovala na něho s královnou, od té doby za mnou nepřišel. Jeden jeho přítel, rada jménem pan z Caumartinu,⁵¹ mi řekl, že ke mně chová velkou horlivost a touží být se mnou zadobře; ale protože to byla jen zdvořilost a protože prokazoval velké pocty Madame, s níž jsem nebyla příliš zadobře, shledávala jsem, že navázat s ním mnoho styků by pro mě bylo obtížné.

Monsieur mi jednoho dne řekl: „Znala jste kdysi pana koadjutora: proč se s vámi už nestýká?“ Řekla jsem mu, že nevím; odpověděl mi, že je třeba nás usmířit. Řekla jsem mu, že udělá-li k tomu koadjutor první krok, budu ráda; ale že se mi nezdá, že bych ho měla dělat já. Potkala jsem ho u Madame: přišel ke mně a řekl mi: „Prosím vás o tu čest, abych s vámi mohl mluvit.“ Šli jsme k jednomu oknu, kde jsme si vše důkladně vyjasnili, a odešli jsme jako dobří přátelé. Falcká princezna měla velkou radost, že se to dozvěděla ještě před odjezdem; neboť ačkoli se se mnou rozloučila, zůstala ještě čtrnáct dní v Paříži, a během nich za mnou přišla paní z Choisy, aby mi řekla: „Falcká princezna potřebuje peníze; chce mít dvě stě tisíc tolarů.“ Řekla jsem jí, že nařídím svým lidem, aby je sehnali. Na to odpověděla: „Falcká princezna nechce, aby to vaši lidé věděli; ale sama vám je sežene i se zárukami pro ty, kdo vám je půjčí, protože ještě nemáte potřebná léta,⁵² aby nebyly žádné potíže.“ Nechtěla jsem nic takového udělat, protože jsem dobře viděla, že mě chce napálit; a protože se to stalo před rozhovorem s Goulasem, přerušila jsem jej, abych to sem vložila jako okolnost, na kterou se nemá zapomenout.

Když Goulas odešel, vešel Germin a řekl mi: „Rozhodně si nemyslím, že by naše věc nebyla vyřízena; pan Goulas je totiž velmi dobrý přímluvce.“ Řekla jsem mu, že anglický král mi prokázal velkou čest, že mě chtěl; ale že protože věci nejsou v takovém stavu, aby se mohly uskutečnit, prosím ho, aby mě nenavštěvoval tak často, protože to každému vadí a škodí mi to. Byl překvapen tím, co jsem mu říkala, a řekl mi všechno možné, aby ten výrok zmírnil; ale já jsem na tom trvala a anglický král pak za mnou tři týdny nepřišel. Myslím, že ho to rozzlobilo a že se nudil; neměl žádnou zábavu. Bylo dobře vidět, že má zábava nespočívala ve cti jeho rozhovoru a jeho přítomnosti, protože má shromáždění pokračovala stejně často a byla krásnější, než když tam býval, neboť mnoho lidí, kteří neměli tu čest být mu známi, se tam neodvažovalo přijít.

Paní z Épernonu se trochu urazila, že jsem takovou řeč pronesla k Germinovi, aniž jsem jí o tom řekla, a protože nevěděla, co mě k tomu přimělo, myslela si, že nemám pravdu. Přicházela ke mně méně často; a ve dny, kdy se u mě tančilo, chodil anglický král k ní, kde hráli o šperky a chtěli, aby se věřilo, že se beze mě baví velmi dobře: čemuž jsem nevěřila, a u paní z Épernonu už vůbec ne, protože jsem velmi pociťovala, že ji nevídám tak často; vždycky jsem k ní totiž chovala takovou něhu, že mě znepokojoval i ten nejmenší chlad z její strany. Proto jsme se brzy usmířily a řekla jsem jí, že jsem se dozvěděla, že pan z Fienne roztrušuje po světě, že anglického krále vášnivě miluji a že si ho vezmu z lásky, a že mi to bylo krajně nemilé. Dozvěděla jsem se také, že lord Germin každý večer u paní Beringhen,⁵³ před mnoha lidmi, říkal skoro totéž a přidával: „Zmenšíme její dvůr; prodáme její statky.“ Tento způsob nadvlády, kterou si nade mnou chtěli osobovat, se mi nelíbil o nic víc než ta láska; takže jsem se na základě toho rozhodla. Popravdě řečeno, bylo to rozhodnutí trochu prudké, ale taková je moje povaha.

V téže době se mluvilo o tom, že se slečna z Longueville provdá za vévodu z Yorku. Často ji navštěvoval, a když byla věc téměř hotová, dala jsem anglickému králi a královně najevo, že si nemyslím, že by to bylo k jejich prospěchu, protože padesát tisíc tolarů ročního důchodu není dost značná suma, aby z ní mohl pan vévoda z Yorku vyžít se ženou a s dětmi, až by je měli. Soudili, myslím, že jsem si to nepřála; nevím, zda tu věc zmařil tento důvod, nebo důvod jejich zájmů, který byl dost velký.

Když jsem po rozhovoru s Germinem poprvé viděla anglickou královnu, udělala mi tisíc výčitek; a když vešel její syn (zvykl si vždycky sedat přede mnou na stoličku), přinesli mu velké křeslo, do něhož se posadil. Myslím, že čekal, že mi tím způsobí velkou zlost; nezpůsobil mi žádnou.