Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola X (1651–1652)

Přihodila se mnohem větší věc: pan kardinál vstoupil do Francie.¹ V tutéž chvíli, kdy se to Monsieur dozvěděl, poslal pro svá vojska, která byla v králově vojsku, jemuž velel maršál z Aumontu,² a která sestávala z jeho kompanií četníků a lehkých jezdců a z kompanií pana vévody z Valois, mého bratra,³ z jízdních a pěších pluků jednoho i druhého a z pluku Languedocu, jehož guvernérem je Monsieur. Hrabě z Maré, který byl ve službách Monsieura, přivedl svůj jízdní pluk. Hrabě z Hollacu, Němec, muž velmi vznešeného rodu a zásluh, jemuž dal Monsieur na mou prosbu svěřit jízdní pluk jeho národa, se k němu dostavil; a po jeho příkladu přišel se svým plukem i pan Sester, synovec maršála z Rantzau. Monsieur poslal část těch vojsk, aby obsadila všechny přechody přes řeky a zabránila panu kardinálovi v průchodu.

Parlament vyslal rady, aby se ve stejném úmyslu postavili na jeho cestu. Za tím účelem tam jeli páni du Coudray, Genier a Bitault⁴ a ocitli se v Pont-sur-Yonne právě ve chvíli, kdy tam pan kardinál dorazil s vojskem, které ho doprovázelo. K tomu střetnutí došlo 9. ledna 1652. Protože u toho mostu bylo jen sto mušketýrů languedockého pluku pod velením kapitána jménem Morangé, který se se svou hrstkou lidí velmi dlouho bránil značné přesile a vykonal při tom střetnutí velmi pěkný čin, museli se páni Bitault a du Coudray zachraňovat; první byl zajat, druhý se bránil jako velmi statečný šlechtic, jímž je, a zachránil se. Pan kardinál překročil Loiru u Gienu bez jakéhokoli odporu, protože obyvatelé odmítli vpustit do města pluk Jeho královské Výsosti, který se tam chtěl vrhnout. Všude prošel bez nejmenších obtíží až do Poitiers,⁵ kam šťastně dorazil a kde ho celý dvůr přijal se všemi možnými projevy radosti.

Pan koadjutor mě po tom vysvětlení navštívil. Mluvil se mnou o záměru anglického krále a řekl mi, že ho anglický král chtěl přimět, aby o tom promluvil s Monsieurem, ale že to udělat nechtěl; že by měl největší možnou radost, kdyby mě viděl francouzskou královnou, a prosil mě, abych věřila, že na světě není nic, co by pro to neudělal. Jeho jednání však jeho řečem neodpovídalo, neboť jsem ho vídala málo.

Když se Monsieur, jak jsem už řekla, prohlásil proti panu kardinálovi, přišla mě jednoho rána navštívit paní z Choisy. Řekla jsem jí, že ji prosím, aby napsala falcké princezně, že jí děkuji za nabídky služeb, které mi učinila; že pokud se domnívá, že je se mnou nějak zavázána, prosím ji, aby věřila, že já už s ní žádný závazek mít nechci, a že těch tři sta tisíc tolarů, které po mně pro ni paní z Choisy žádala, bude použito ve službě Monsieura na válku proti panu kardinálovi a že touto cestou se francouzskou královnou stanu spíš. Paní z Choisy, která se jako korouhvička točí podle všech větrů a na všechny strany, mé řeči velmi schválila a odpověděla mi: „Přicházela jsem vám říct právě to, co jste řekla vy mně.“ Poprosila jsem ji, aby se o té věci nikdy nemluvilo, protože kdyby se to ve světě rozneslo, myslelo by se, že jsem se dala napálit, a musela bych se bránit tím, že když lidé nedají své peníze těm, kdo je chtějí napálit, napáleni nejsou. Slíbila mi, že to zůstane pohřbeno v zapomnění.

Do Paříže přijel pan z Nemours, který se vracel z Guyenne od pana Prince a jel do Flander pro svá vojska a pro ta, která mu dával španělský král. Když pan Princ odjížděl do Guyenne, ta vojska se šťastnou náhodou nacházela jako samostatný sbor oddělený od králova vojska a byla v Marle,⁶ takže se bez potíží mohla odebrat do Flander a spojit se tam. Zdržel se v Paříži několik dní; v Lucemburském paláci se konaly plesy.⁷ Paní z Châtillonu⁸ se objevila na jednom z nich, vystrojená do posledního detailu a krásná jako anděl; a to bylo o to nápadnější, že celou zimu nikam nevycházela a neoblékala se.

Potom přijel pan hrabě z Fiesque jménem pana Prince s plnou mocí podepsat s Monsieurem smlouvu. Madame vynaložila všechno úsilí, aby Monsieurovi v podpisu zabránila, ale neměla dost vlivu. Pan z Nemours mi dal najevo, že je s tím velmi nespokojen a že to dá vědět panu Princi, a v jeho jménu mě zahrnul ujištěními o službách; na což jsem odpověděla dost chladně. Hrabě z Fiesque, k němuž jsem odedávna měla velkou důvěru, mě jménem pana Prince také zahrnul ujištěními o horlivosti, s jakou mi chce sloužit, a o jeho radosti, kdybych se dala přesvědčit, že vzhledem k tomu, čím jsme, jsou naše zájmy společné; že si velmi přeje, abych se stala francouzskou královnou; že by to pro něho bylo největší výhodou na světě, kdybych byla tak laskavá a měla k němu větší důvěru než dosud.

Tu poklonu jsem přijala velmi dobře a dala jsem hraběti z Fiesque najevo, že by mi bylo milejší, kdyby se mých zájmů ujal pan Princ, než kdokoli jiný; že mu důkazy této pravdy podám svým jednáním a že chci být napříště upřímně jeho přítelkyní; takže pan hrabě z Fiesque, který měl pro mě dopis od pana Prince pro případ, že jeho poklonu přijmu dobře, mi ho nazítří přinesl. Usoudila jsem, že je třeba ho sem vložit, stejně jako několik dalších:

V táboře u Miradoux 3. března 1652.⁹

„Mademoiselle,

s největší radostí na světě se dozvídám o laskavosti, kterou ke mně chováte; vášnivě bych si přál, abych vám mohl podat důkazy své vděčnosti. Požádal jsem pana hraběte z Fiesque, aby vám vyjádřil, jak toužím zasloužit si svými službami vaši další přízeň. Prosím vás, abyste věřila tomu, co vám ode mne vyřídí, a abyste byla přesvědčena, že nikdo na světě vám není s větší vášní a úctou, Mademoiselle,

vaším velmi pokorným a velmi poslušným služebníkem,

LOUIS DE BOURBON.“

Ten dopis byl na poklony, které jsem učinila jeho přátelům, dost laskavý a dobře ukazoval, jak si přeje patřit k mým přátelům, jak to od té doby dokazoval při všech příležitostech; a ani já jsem žádnou příležitost nepromeškala, abych se ujala jeho zájmů a dala najevo, jak drahé mi jsou.

Když přišla zpráva, že pan z Nemours vstoupil se svým vojskem do Francie, měla jsem z toho velkou radost. Když se přibližoval, Monsieur se velmi znepokojoval, jak dostat svá vojska přes Seinu. To se provedlo v Mantes,¹⁰ kde straně výborně posloužil pan vévoda ze Sully, který je tamním guvernérem. Bylo by bývalo žádoucí, aby tam byla Jeho královská Výsost; neboť to mohlo pana z Longueville přimět, aby ho tam přišel přivítat, protože to bylo v jeho guvernérství, a toto setkání by ho mohlo zavázat, aby pro pana Prince udělal, co neudělal. Pan koadjutor mu v té cestě zabránil; o postních suchých dnech byl jmenován kardinálem.¹¹ To Monsieurovi i všem jeho přátelům způsobilo velkou radost. Hned ráno mi to dal oznámit a potom mě navštívil, oděn do své nové hodnosti; takže ho nyní¹² budeme nazývat kardinálem z Retzu.

Tato nová hodnost mu dala příležitost projevit ještě víc nenávist, kterou choval k panu Princi. Dal totiž svolat shromáždění šlechty, které ve Vexinu podněcovali někteří jeho přátelé, aby panu z Nemours zabránilo v průchodu a napadlo ho; ale bylo to zcela marné. Ti lidé se ani neukázali, a Monsieurovi namluvili, že je to věc značná, což ho znepokojovalo. Když se pan z Nemours po přechodu řeky dal na pochod, přijel sem navštívit Monsieura¹³ a přivedl s sebou pana barona z Clinchampu,¹⁴ který velel všem vojskům, jež španělský král dal panu Princi, a mnoho jeho cizích důstojníků, kteří byli rádi, že uvidí Paříž.

Mezitím Monsieurovo vojsko, jehož generálem byl pan vévoda z Beaufortu, spěchalo co nejrychleji na pomoc Angers,¹⁵ kde pan z Rohanu vytrval za pana Prince, jak říkal. Další běh věcí to ukáže. Žádal o pomoc ve velkém spěchu, neboť ho tísnilo královo vojsko, jemuž velel maršál z Hocquincourtu.¹⁶ Když o pomoc žádal, stanovil den, do kterého se udrží; ale vzdal se o dva dny dřív,¹⁷ ačkoli věděl, že vojsko je velmi blízko a že mělo dorazit v den, který sám určil. Mnozí se domnívají, že už od té chvíle vyjednával s panem kardinálem a že do Paříže přijel jen proto, aby mu posloužil. Posloužil mu jistě tím, že zničil vojska; neboť velké pochody, které konala, je velmi vyčerpaly, a to dost zbytečně.¹⁸

Pan z Clinchampu poté, co vzdal úctu Jeho královské Výsosti, mě navštívil. Byla jsem s ním velmi spokojena: byl to poctivý muž, velmi duchaplný a zasloužilý. Kvůli němu a všem jeho důstojníkům si Monsieur přál, aby se u mne v den středopostí konala velká společnost; v čemž jsem ochotně uposlechla. Byl tam docela pěkný balet;¹⁹ on ho obdivoval méně než krásu francouzských dam, stejně jako všichni plukovníci. Neboť on sám, ačkoli sloužil španělskému králi, byl Francouz z lotrinského pomezí; od mládí byl vychováván u tohoto dvora a do služeb Španělů ho přivedl vévoda lotrinský. Navštěvoval mě často a dával mi najevo, že by si nic nepřál vášnivěji, než mě vidět paní Nizozemí. Obracela jsem ty řeči v žert, protože jsem ho neznala dost dobře, abych je mohla brát jinak, jak jsem to udělala později. Než odtud odjel, poprosili mě pan z Nemours a on, aby se u mne mohli ještě jednou podívat na tanec, než odjedou. Dala jsem mu ještě jeden ples, ale byl menší než ten první. V Paříži byli jen osm dní; museli totiž táhnout, aby se spojili s vojsky Jeho královské Výsosti.

Když bylo Angers vzato, dvůr se vrátil směrem k Paříži; na nějakou dobu se zastavil v Blois, odkud se poslalo do Orléans zjistit, zda tam přijmou krále s kardinálem: což se neobešlo bez potíží. Vojsko pana z Hocquincourtu totiž tak zpustošilo všechny statky Jeho královské Výsosti a vůbec celý kraj kolem Blois, že se Orléanští obávali podobného zacházení a měli dost důvodů bát se, že budou vydrancováni; neboť všechno obilí z provincie a všechen movitý majetek z celého kraje, šlechty i ostatních, byly uloženy v jejich městě. Na ten první králův dopis poslali obyvatelé Orléans k Jeho královské Výsosti zjistit, co mají dělat.²⁰ Ta tam poslala pana hraběte z Fiesque a pana z Gramontu, který je jedním z jejích šlechticů, a ti uklidnili všechen zmatek, který vyvolaly obavy a zděšení; a výmluvnost, s níž hrabě z Fiesque mluvil k lidu, ho přivedla k poslušnosti Jeho královské Výsosti a sjednotila všechny mysli takovým způsobem, že když lid uvěřil, že intendant je člověkem pana kardinála, a ne krále, málem ho utloukl, když šel přes náměstí, které se jmenuje Martroy, a křičel přitom: „Chyťte mazarinovce!“ Takže aby ho hrabě z Fiesque zachránil před touto zuřivostí lidu, musel si pro něho dojít; a lid ho za nic na světě nechtěl hraběti vydat, dokud nezvolal: „Ať žije král a pryč s Mazarinem!“ To také udělal; vystoupil totiž na schody, které jsou uprostřed náměstí, aby poslechl jejich rozkazů. Bylo docela zábavné vidět toho ubohého pana Le Grase, který je starým referendářem, jak se ve svém saténovém taláru podrobuje zákonům rozbouřené lůzy. Když jde o záchranu života, není nic směšné.²¹

Pan markýz ze Sourdis, guvernér provincie a města Orléans, tam měl malou vážnost a jeho chování k Jeho královské Výsosti bylo takové, že jsme byli rádi, když jsme ho takto viděli. Pan hrabě z Fiesque se ve velkém spěchu vrátil, aby Jeho královskou Výsost přiměl odjet do Orléans,²² protože její přítomnost tam byla naprosto nezbytná pro udržení toho velkého města, místa tak důležitého v době občanské války a v míru tak proslulého svým obchodem; a ten obchod byl v naší válce o to užitečnější, že se o ní říkalo, že se vede jen pro obecné blaho. Spojení s Guyenne bylo pro stranu a pro zájmy pana Prince rovněž velmi důležité a pan Princ stále doporučoval, aby se dbalo na Orléans; takže všichni jeho přátelé na Monsieura velmi naléhali, aby tam jel: k čemuž se rozhodl v sobotu před Květnou nedělí²³ večer. Několik dní předtím mi řekl, že ho orleánští měšťané dali poprosit, aby tam poslal mne, kdyby sám jet nemohl. Odpověděla jsem mu na to, že dobře ví, že jsem vždy připravena ho poslechnout. Když mi v neděli ráno řekli, že Monsieur nazítří odjíždí do Orléans, že je to věc rozhodnutá a že vzkázal pánům vévodům z Nemours a z Beaufortu, aby mu za Étampes poslali doprovod, řekla jsem Préfontainovi: „Vsadila bych se, že do Orléans pojedu já.“ Odvětil mi, že nechápe, na čem tu myšlenku zakládám. Řekla jsem mu, že když se Monsieur zavázal k té cestě, s níž kardinál z Retzu nikdy nebude souhlasit, nemůže se z toho závazku vyvázat jinak než tím, že tam pošle mne; a že mě to příliš nemrzí, protože je to věc, na níž panu Princi záleží víc než na čemkoli na světě; a že je velmi krásné, když se člověk zavazuje k přátelství s lidmi, prokázat jim tak značnou službu; že je to navždy činí obávanými, a že když tím zároveň prokážu službu straně, budou mi zavázáni všichni, kdo k ní patří.

Měla jsem v úmyslu jet ten den přenocovat ke karmelitkám v Saint-Denis a strávit tam Svatý týden, jak jsem to dělávala skoro o všech velkých svátcích; dokonce jsem to Monsieurovi řekla a rozloučila se s ním. Ale kvůli Monsieurově cestě jsem svou cestu odložila na druhý den. Pan z Beaufortu, který přijel po hraběti z Fiesque, aby Monsieura přiměl jet do Orléans, mě navštívil a řekl mi: „Jestliže tam Monsieur nechce jet, muselo by to být já.“²⁴ Šla jsem ke kapucínkám v ulici Saint-Honoré, kde kázal otec Georges,²⁵ velký frondér. Byl tam Monsieur; řekla jsem mu, že jsem svou cestu odložila, když jsem se dozvěděla o jeho. Potom jsem šla do Lucemburského paláce, kde jsem ho zastihla velmi znepokojeného; stěžoval si mi na pronásledování, jímž ho přátelé pana Prince nutí jet do Orléans; že kdyby opustil Paříž, bylo by všechno ztraceno, a že nepojede. Všechny rozhovory, které s ním člověk vedl, když nebyl spokojen s lidmi, kteří ho chtěli přimět k činu, končily vždycky přáním mít klid v Blois a chválou štěstí lidí, kteří se do ničeho nepletou. Abych řekla pravdu, nelíbilo se mi to. Usuzovala jsem z toho, že časem ta věc vyzní naprázdno a že se všichni ocitnou, jak se také stalo, každý u sebe doma. To se lidem našeho postavení příliš nehodí a ještě méně se to hodilo k povznesení mého osudu; takže mi takové řeči vždycky vháněly slzy do očí a působily mi velký zármutek. U Monsieura jsem zůstala dost dlouho; všichni mi chodili říkat: „Pojedete do Orléans, to je jisté.“

Pan z Chavigny, muž velmi duchaplný a velmi schopný, kterého k státním záležitostem vychoval kardinál Richelieu a který byl jím pokládán za takového, jak jsem právě řekla, byl mým velkým přítelem a velkým přítelem pana Prince; řekl mi: „Tady máte vykonat nejkrásnější čin na světě, který pana Prince citelně zaváže.“ Vtom vstoupil Monsieur; popřála jsem mu dobrou noc a odešla do svého domu. Když jsem večeřela, vstoupil hrabě z Tavannes, generálporučík vojska pana Prince, a řekl mi tiše: „Jsme nesmírně šťastni, do Orléans pojedete vy; ani slovo o tom. Pan z Rohanu vám to totiž přijde říct jménem Monsieura.“

Přijel pan z Rohanu a přinesl mi ten rozkaz, který jsem přijala, jako jsem vždycky přijímala Monsieurovy příkazy, s velkou radostí, že ho mohu poslechnout; ale v srdci jsem cítila ještě jinou radost, která mi předznamenávala osud stejně neobyčejný, jako bylo provedení toho podniku. Pan z Rohanu mi řekl, že pojede se mnou; poprosila jsem hraběte a hraběnku z Fiesque, aby mě doprovodili, a také paní z Frontenacu; což udělali s velkým potěšením. Dala jsem pokyny ke svému povozu a ke všemu, co jsem potřebovala; ulehla jsem ve dvě hodiny po půlnoci a nazítří, v den Zvěstování Panny Marie, jsem v sedm hodin ráno šla vykonat pobožnost, protože jsem soudila, že svou cestu musím začít tím, že se uvedu do stavu, v němž by jí Bůh mohl dát požehnání, po kterém jsem toužila. Potom jsem se vrátila domů, abych dala ještě nějaké pokyny, a šla jsem obědvat do Lucemburského paláce, kde mi Monsieur řekl, že poslal markýze z Flamarens do Orléans oznámit, že tam jedu, a že napsal, aby se udělalo všechno, co nařídím, jako by to byl on sám. Jeho královská Výsost řekla pánům z Croissy a z Bermontu, radům parlamentu: „Musíte jet s mou dcerou do Orléans.“ Odpověděli jí, že jeho rozkazy uposlechnou. První byl naprosto oddán zájmům pana Prince. Neznám ho osobně, ale hodně z toho, co jsem o něm slyšela od jeho přátel, kteří byli i mými přáteli. Druhého jsem znala velmi dobře.

Když jsem strávila několik hodin v Lucemburském paláci v rozhovorech se všemi, poznala jsem, co si o mé cestě všichni myslí: přátelé kardinála z Retzu ji shledávali směšnou, přátelé pana Prince z ní byli nadšeni. Protože jsem k těm druhým ještě neměla úplnou důvěru, to, co mi řekli ti první, mě trochu znepokojovalo. Pan z Chavigny mi řekl, že dá panu Princi najevo, jak je mi zavázán; že je si jist, že se napříště bude ujímat mých zájmů jako svých vlastních, to jest s krajní vášnivostí, a že kdyby se za mé nepřítomnosti uzavírala nějaká smlouva, uvidím, jak mi přátelé pana Prince poslouží.

Abych ukázala, jak dobře byli ke mně všichni přátelé pana Prince nakloněni, povím vám, že mi paní z Châtillonu, když tu byl pan z Nemours, řekla: „Víte, čím jsem zavázána k oddanosti zájmům pana Prince, i jakou náklonnost k vám chovám, která mě vždycky vedla k přání vidět vás spolu zadobře. Teď to tak je; ale přeji si, abyste spolu byli ještě lépe, takže²⁶ pan z Nemours, který je vám nanejvýš oddán, a já také, jak víte, jsme včera dvě hodiny mluvili o tom, jak vás učinit francouzskou královnou. Nepochybujte, že pan Princ na tom bude pracovat z celého srdce; a protože mír nebude nikdy vyjednáván jinak než prostřednictvím pana z Chavigny, jak to Monsieur panu Princi slíbil, mluvili jsme o tom s ním. Shledává, že nic není tak vhodné a tak užitečné pro Francii a pro obecné blaho jako pro vaši rodinu a pro vás; že je to pro pana Prince naprosto výhodné. Proto až bude odjíždět hrabě z Fiesque (což bude brzy), dejte mu o tom říct pár slov.“ Ani mě nenapadlo říct jí, že se mnou o tom hrabě z Fiesque mluvil ani že jsem na to panu Princi odpověděla. Zavolala pana z Nemours, který se mnou na to téma velmi dlouho rozmlouval a zahrnul mě tisícerými ujištěními o službách, a i potom se mnou o tom dál mluvil, stejně jako paní z Châtillonu a pan z Chavigny. Hraběte z Fiesque jsem nemusela ničím pověřovat; neodjel totiž a jel se mnou do Orléans. Paní z Châtillonu se se mnou přišla rozloučit do Lucemburského paláce, velmi sklíčená. Velice si přála jet se mnou; nenaléhala jsem na ni, protože jsem usoudila, že by to kvůli panu z Nemours vyvolalo řeči. Paní z Nemours tam chtěla jet velmi a já nevěděla, jak se jí zbavit, a věděla jsem, že její manžel by byl zoufalý, kdyby tam jela. Nakonec ji od toho odradil někdo z jejích přátel.

Když jsem se se všemi rozloučila, rozloučila jsem se s Jeho královskou Výsostí, která mi řekla: „Pan orleánský biskup, který je z rodu d’Elbène,²⁷ vás zpraví o stavu města; radu si vezměte také od hrabat z Fiesque a z Gramontu; byli tam dost dlouho, aby poznali, co je třeba dělat; abych bezpodmínečně zabránila tomu, aby vojsko pod jakoukoli záminkou překročilo Loiru, a že mi nemá co jiného nařídit než to.“²⁸

Nasedla jsem do kočáru s paní markýzou z Bréauté,²⁹ dcerou paní hraběnky z Fiesque, a s paními hraběnkami z Fiesque a z Frontenacu.³⁰ Jeho královská Výsost stála celou dobu u okna, dokud mě neviděla odjet; nesčetné množství lidu, které bylo na nádvoří, mi přálo požehnání, stejně jako ve všech ulicích, kudy jsem projela. Jeho královská Výsost mi dala poručíka své gardy jménem Pradine, dva exempty a šest gardistů a šest Švýcarů. Po odjezdu z Paříže jsem nemohla dojet přenocovat dál než do Chastres,³¹ protože jsem vyjela pozdě. Večer mě navštívil pan z Rohanu a složil mi tisíc poklon o tom, jakou měl radost, že byl vybrán, aby mě doprovázel. Přijala jsem je velmi dobře. Croissy mi je složil také a řekl mi: „Vím, že protože nemám tu čest, aby mě Vaše královská Výsost znala, mohla by se domnívat, že jsem nějaký mrzout, který si hraje na schopného a neposlouchá slepě jejích rozkazů; mohu ji ujistit, že mé jednání dokáže opak.“ Řekl mi pravdu, neboť jsem s ním byla velmi spokojena. Z Chastres jsem vyjela velmi časně. Před odjezdem navrhl pan z Rohanu Pradinovi, že protože mám u sebe málo gardistů, pošle pro padesát svých, kteří byli u vojska, aby mě doprovázeli. Pradine mu odpověděl, že kdybych jich chtěla víc, byli by mi je dali; ale že jsem je nechtěla a že gardy soukromých osob se s gardou Monsieura nemísí. Hned mi to přišel říct. Řekla jsem mu, že odpověděl velmi dobře a že to nechci: napsala jsem to Monsieurovi, kterému se to nelíbilo.

Když jsem vyjížděla z Chastres, přijel pan z Beaufortu a doprovázel mě celou cestu na koni u dvířek mého kočáru. Obědvali jsme v Étampes,³² pan z Beaufortu se mnou. Dvě míle odtud jsem zastihla doprovod, který čítal pět set koní a jemuž velel pan z Valonu, polní maršál Monsieurova vojska. Doprovod sestával z četníků a lehkých jezdců Monsieura a mého bratra a z oddílů vyčleněných ze všech sborů, francouzských i cizích. Stáli v bitevním šiku a pozdravili mě; potom jeli lehcí jezdci před mým kočárem a četníci za ním; gardisté a ostatní po eskadronách vpředu, vzadu a po stranách.

Když jsem byla v rovinách Beauce, sedla jsem na koně, protože bylo velmi krásné počasí a protože se mi na kočáře něco polámalo; to vojákům způsobilo velkou radost, že mě vidí. Už odtamtud jsem začala vydávat rozkazy; dala jsem totiž zadržet dva nebo tři kurýry, z nichž jeden byl muž z Orléans, který jel za Jeho královskou Výsostí, aby jí řekl, že jim král vzkázal, že tu noc přenocuje v Cléry a že odtud pojede dál, aniž by do Orléans zajel, ale že tam pošle radu. Vzala jsem toho kurýra s sebou až do Toury, abych ho odtamtud v té věci vypravila k Jeho královské Výsosti.

Když jsem přijela do Toury, zastihla jsem tam pány z Nemours a z Clinchampu a mnoho dalších důstojníků, kteří mi dali najevo, že mají velkou radost, že mě vidí, ba větší, než kdyby to byl Monsieur. Řekli mi, že se přede mnou musí konat válečná porada. Zdálo se mi to pro mne dost nové; dala jsem se do smíchu. Pan z Nemours mi řekl, že si opravdu musím zvyknout poslouchat řeči o státních záležitostech a o válce; že se už nic nebude dělat bez mých rozkazů. Dali jsme se tedy do hovoru, abychom uvážili, co je třeba dělat. Pan z Rohanu si mě vzal stranou a řekl mi: „Víte dobře, že úmyslem Monsieura je, aby vojsko řeku nepřekročilo; že se bojí, že ho opustí v Paříži. Mluvte tedy s těmi pány.“ A potom mi řekl, že si nanejvýš přeje, aby ta cesta dopadla k Monsieurově spokojenosti, aby ho to zavázalo prosazovat mé zájmy v podstatných věcech; a že protože je o Monsieurových úmyslech informován lépe než já, bude mi věci říkat, jak budou přicházet, abych je provedla.

Ta řeč se mi nelíbila: když jsem viděla, jak si pan z Rohanu hraje na schopného, dobře jsem usoudila, že se domnívá, že já schopná nejsem a že se málo hodím k jednání ve státních záležitostech. Nic jsem mu nedala znát; nechala jsem ho a vrátila jsem se k celé společnosti a řekla jsem panu z Nemours a všem těm pánům, kteří veleli vojskům, že jsem pevně přesvědčena, že budou ve všem jednat ve shodě se mnou, a že se neobávám, že by chtěli překročit Loiru, aby přispěli na pomoc Montrondu, a nechat Monsieura v Paříži bez jakýchkoli vojsk; ale že přátelé kardinála z Retzu i on sám si nepřejí nic jiného než rozkol mezi Monsieurem a panem Princem, a toho se bojím víc než čehokoli na světě; a prosila jsem je, aby předešli zlomyslným lidem a dali mi slovo, že řeku nepřekročí bez Monsieurova rozkazu. Dali mi ho a chtěli mi to i podepsat; to jsem nepokládala za nutné.

Hned jsem v jejich přítomnosti napsala Monsieurovi, co mi řekli; potom mě ujistili, že napříště nebudou dělat nic bez mých rozkazů a že se tím podle svého přesvědčení řídí úmyslem pana Prince. Potom se rozhodlo, že naše vojsko potáhne ke Gergeau³³ a ubytuje se na předměstí Saint-Denis, které je na konci mostu na této straně;³⁴ že pokud bude město ve stavu, kdy by se dalo vzít útokem z chůze, zaútočí se na ně, protože je naprosto nutné být pánem nějakého místa na Loiře; že se tím odřízne dvůr, který zřejmě do Orléans nevstoupí a vydá se cestou na Gien; že jestliže se dají do boje, jsme silnější, protože maršál z La Ferté³⁵ se se svým vojskem ještě nepřipojil, ani Vaubecour s malým sborem, jemuž velel; že kdyby se, poznávajíce svou slabost, obrátili zpět, nenajdou v kraji, kudy prošli a který je celý zpustošen, žádnou obživu ani pro vojsko, ani pro dvůr; že by to zničilo jejich vojska; že kdyby se k nim La Ferté a Vaubecour chtěli připojit, napadne se jich; že z tisíce dobrých důvodů stejně pádných, jako jsou tyto, je Gergeau pro stranu nanejvýš užitečné; že pokud v něm bude mnoho lidí, útočit se nebude, protože se na začátku tažení nechceme vystavovat nebezpečí, že ztratíme mnoho pěchoty tak krásné, jako byla naše, a že obléhání nejsou k užitku v občanských válkách, a zvláště ve Francii; neboť kdo je pánem v poli, je pánem kraje, v němž se nachází, a malá města jsou dobrá jen k tomu, aby přispívala k obživě vojsk.

Pan z Nemours řekl, že vytáhne nazítří hned za úsvitu a že večer přijede do Orléans, aby mi podal zprávu o stavu, v jakém Gergeau zastihnou, a aby ode mne v té věci dostal ještě rozkazy, dříve než cokoli provede. Řekla jsem panu z Beaufortu, aby udělal totéž; odpověděl: „Mám rozkazy Monsieura v kapse a vím, co mám dělat.“ Pan z Nemours na něho naléhal, aby je ukázal, a řekl mu, že se mu zdá, že by mi je měl sdělit. Protože mě to jednání pana z Beaufortu unavovalo, řekla jsem mu, že nevěřím, že by Monsieur čtyři hodiny po mém odjezdu změnil úmysl, když on sám odjel jen tolik času po mně; že nevěřím, že by mě Monsieur poslal vydávat rozkazy, o nichž nic nevím, a že je tedy může hodit do ohně, protože jsou zbytečné. Už o tom nemluvil a řekl, že mě poslechne. Dala jsem jemu a panu z Nemours, který odjížděl přenocovat do svého ubytování, rozkaz, aby dali vojska vytáhnout hned za prvního úsvitu. Večer jsem se zabývala prohlížením dopisů kurýra jedoucího z Orléans do Paříže, abych viděla, co se tam děje. Nenašla jsem v nich nic, co by mi mohlo posloužit; dozvěděla jsem se jen, jak malou vážnost má markýz ze Sourdis,³⁶ jejich guvernér, kterého před dvěma dny zadrželi, když obcházel stráže; a když se představil, nenechali ho projít, dokud se na něho nezeptali na strážnici; a že mu jedné noci zatarasili dveře a ráno nemohl vyjít. Nevěděla jsem, zda se z toho mám radovat, nebo se mrzet, protože Monsieur, kterého jsem se ptala, jak se k němu staví, mi to nedokázal říct.

Nazítří jsem vyjela velmi časně ráno, ale nebylo to k ničemu. Pan z Beaufortu totiž zapomněl dát večer rozkaz k doprovodu; vzpomněl si na to až ráno dost pozdě, takže jsem musela jet tři nebo čtyři míle krokem, abych na doprovod počkala. Když jsem byla v Artenay, zastihla jsem tam markýze z Flamarens, který mi jel naproti a řekl mi, že mi musí říct mnoho věcí, podle nichž bude třeba uvážit, co dělat. Sesedla jsem v jednom hostinci, abych ho vyslechla; řekl mi, že páni z města Orléans mě nechtějí přijmout a že mu řekli, že když je král na jedné straně a já na druhé, jsou ve velkých rozpacích, komu otevřít; že aby se tomu vyhnuli, usoudili, že bude vhodné poprosit mě, abych se odebrala do některého domu nablízku a hrála tam nemocnou, a slibují mi, že tam krále nevpustí, a jakmile projede, budu tam vítána; že mě prosí, abych tam nebrala pana z Rohanu; že jsou velmi znepokojeni, co tam chtějí dělat rady parlamentu. Řekla jsem panu z Rohanu: „Pokud jde o vás, pane, jste příliš významný, než abych vás tam vzala proti jejich vůli; ale pokud jde o pány z Bermontu a z Croissy, ty nikdo nezná; až budou v kočárech mých štolbů, budou je pokládat za mé lidi. Pokud jde o mne, není o čem uvažovat, jedu rovnou do Orléans. Jestliže mi napoprvé odepřou bránu, nedám se odradit: snad zvítězí vytrvalost. Jestliže do města vstoupím, má přítomnost posílí mysl těch, kdo jsou službě Jeho královské Výsosti nakloněni; a ty, kdo nakloněni nejsou, přivede zpět. Neboť když lid vidí, jak se osoby mého postavení vystavují nebezpečí, strašně ho to povzbuzuje, a je skoro nemožné, aby se dobrovolně nebo nuceně nepodrobil lidem, kteří mají trochu odhodlání. Bude-li klika mazarinovců silnější, budu se jí bránit, jak dlouho to půjde; budu-li nakonec muset odejít, odjedu k vojsku, protože jinde pro mě bezpečí není. V nejhorším případě mě zatknou. Stane-li se to, padnu do rukou lidí, kteří mluví týmž jazykem jako já, kteří mě znají a kteří mi v mém zajetí prokážou všechnu úctu, jež náleží mému původu, a odvažuji se dokonce říct, že ta příležitost v nich vzbudí úctu ke mně; neboť mi jistě nebude k hanbě, že jsem se takto vystavila nebezpečí ve službě Monsieura.“

Všichni byli mým odhodláním udiveni a nezdálo se mi, že by ho měli tolik jako já; obávali se totiž všeho, co se mohlo stát, a říkali mi to, aby mě zadrželi. Ale aniž bych cokoli poslouchala, nasedla jsem do kočáru a nechala svůj doprovod za sebou, abych jela rychleji, a vzala jsem s sebou jen kompanie Monsieura a mého bratra, protože ta hrstka vojáků mohla jet stejně rychle jako já.

Potkala jsem mnoho dvořanů, kteří jeli do Paříže s průvodními listy od Monsieura; jinak bych je byla dala zadržet. Řekli mi, že marně tak spěchám; že král je v Orléans³⁷ a že můj podnik nebude mít úspěch, v jaký doufám. To mě nijak nevylekalo, protože jsem od přírody dost odhodlaná; což se v těchto Pamětech dostatečně ukáže na nejvýznamnějších činech mého života. Potkala jsem Pradina, kterého jsem ráno poslala do Orléans, aby obyvatelům oznámil, v kolik hodin přijedu, a ten mi přinesl dost pokorný dopis; ale od té doby, co ho napsali, změnili názor a žádali od Pradina dopis zpět, a on jim ho nechtěl vrátit. Řekli mu, že mě prosí, abych do Orléans nejezdila, protože budou nuceni, a s bolestí, odepřít mi bránu. Nechal je shromážděné, protože u brány byl pan strážce pečetí³⁸ a králova rada a žádali o vstup. Kolem jedenácté hodiny dopoledne jsem dorazila k bráně Bannière,³⁹ která byla zavřená a zatarasená. Když se jim dalo vědět, že jsem to já, neotevřeli; stála jsem tam tři hodiny. Když jsem se po celou tu dobu nudila v kočáře, vystoupila jsem do jedné komnaty hostince u brány, který se jmenuje Port-de-Salut.⁴⁰ Tím jsem věru pro to ubohé město byla; neboť beze mne byli ztraceni.

Protože bylo velmi krásně, šla jsem se projít, když jsem se předtím pobavila tím, že jsem dala otevřít dopisy kurýra z Bordeaux, v nichž nebylo nic zábavného. Pan guvernér mi poslal zavařeniny; to se mi zdálo dost zábavné, protože mi tím dával najevo, že nemá žádný vliv, když mi s nimi nic nevzkázal. Markýz z Alluye⁴¹ stál v okně strážní budky u brány a díval se, jak se procházím v příkopu. Ta procházka byla proti radě všech těch pánů, kteří byli se mnou a jimž jsem říkala své ministry; říkali, že radost, kterou bude mít prostý lid, až mě uvidí, vyleká zámožné měšťany; takže chuť jít mě přiměla, že jsem se radila jen sama se sebou. Val byl lemován lidem, který při pohledu na mne bez ustání volal: „Ať žije král, princové, a pryč s Mazarinem!“ Nemohla jsem si odpustit, abych na ně nezavolala: „Jděte na radnici, ať mi otevřou bránu,“ ačkoli mi moji ministři řekli, že to není vhodné.

Jak jsem tak šla dál, ocitla jsem se u jedné brány: stráž se chopila zbraní a seřadila se na valu do špalíru, aby mi vzdala čest; ale jakou čest! Zavolala jsem na kapitána, aby mi bránu otevřel. Dával mi znamení, že nemá klíče; říkala jsem mu: „Musí se vylomit,“ a že mi je povinen větší poslušností než pánům z města, protože jsem dcerou jejich pána. Nakonec jsem se rozohnila natolik, že jsem mu vyhrožovala: na to odpovídal jen poklonami. Všichni, kdo byli se mnou, mi říkali: „To si snad děláte žerty, vyhrožovat lidem, které potřebujete.“ Řekla jsem jim: „Je třeba vidět, zda udělají víc pro výhrůžky než pro přívětivost.“

V den, kdy jsem odjížděla z Paříže, si mě markýz z Vilaine, muž duchaplný a učený, který platí za jednoho ze zdatných astrologů této doby, vzal stranou v kabinetu Madame a řekl mi: „Všechno, co podniknete ve středu 27. března od poledne až do pátku, se vám podaří; a dokonce v té době vykonáte věci neobyčejné.“ Tu předpověď jsem si zapsala do zápisníku, abych zjistila, co se z ní splní, ačkoli jsem jí přikládala málo víry; vzpomněla jsem si na ni a obrátila jsem se v příkopu k paním z Fiesque a z Frontenacu a řekla jsem jim: „Dnes se mi přihodí něco neobyčejného: předpověď mám v kapse; dám vylomit brány, nebo zlezu hradby města.“ Vysmály se mi, jako jsem se já smála jim, když jsem jim takové řeči vedla; neboť když jsem jim to říkala, nebylo po tom ani stopy. A přece jsem při té chůzi došla až k vodě, kde mi všichni lodníci, kterých je v Orléans velké množství, přišli nabídnout své služby. Přijala jsem je ochotně a řekla jsem jim tisíc pěkných věcí, takových, jaké je třeba říkat lidem toho druhu, aby se rozohnili k tomu, co se od nich žádá.

Když jsem viděla, že jsou dobře naladěni, zeptala jsem se jich, zda by mě mohli dovézt lodí až k bráně de la Faux, protože ústila k vodě; řekli mi, že by bylo mnohem snazší vylomit jinou bránu, která byla na nábřeží, blíž k místu, kde jsem stála, a že pokud chci, půjdou na to. Řekla jsem jim, že ano, dala jsem jim peníze, a abych je viděla pracovat a povzbudila je svou přítomností, vystoupila jsem na dost vysoký hliněný pahorek, který stál proti té bráně. Na cestu jsem věru příliš nehleděla; aniž jsem na to myslela, šplhala jsem totiž jako kočka, chytala se všech ostružin a trní a přeskakovala všechny živé ploty, aniž bych si ublížila. Když jsem tam byla, mnozí z těch, kdo byli se mnou, se obávali, že se příliš vystavuji nebezpečí, a dělali všechno možné, aby mě přiměli vrátit se; ale protože mě jejich prosby obtěžovaly, přikázala jsem jim mlčet. Paní z Bréauté, která je nejbojácnějším stvořením na světě, začala křičet na mne i na všechny, kdo mě následovali; dokonce nevím, zda ji rozčilení, v němž byla, nepřimělo i klít. Velmi mě to bavilo.

K těm lodníkům jsem zpočátku nechtěla poslat nikoho ze svých lidí, abych mohla popřít, že se to děje na můj rozkaz, kdyby se věc nezdařila. Byl tam jen jeden z lehkých jezdců Jeho královské Výsosti, kterého zasáhl kámen do hlavy a lehce ho zranil. Byl to mladík, který pocházel z města a který mě prosil jako o milost, abych mu dovolila jít se mnou; kompanie, které mě doprovázely, jsem totiž nechala čtvrt míle od města, aby obyvatelé nedostali strach, až uvidí vojsko; a ony na mne čekaly, aby mě následovaly do Gergeau, kdybych se nebyla dostala dovnitř.

Přišli mi říct, že věc postupuje; poslala jsem tam jednoho z exemptů Monsieura, kterého jsem měla u sebe, jménem de Visé, a jednoho ze svých štolbů, který se jmenuje Vantelet. Počínali si velmi dobře a já jsem krátce nato sestoupila z místa, kde jsem stála, abych se podívala, jak se všechno děje. Protože však bylo nábřeží v tom místě obezděné a byla tam pevnůstka, kam vnikala řeka a narážela na zeď, ačkoli voda byla nízko, postavili mi dvě lodi, aby mi posloužily jako most, a do té druhé mi postavili žebřík, po kterém jsem vystoupila. Byl dost vysoký; počet příček jsem si nevšimla. Pamatuji se jen, že jedna byla zlomená a že mi překážela při výstupu. Ale nic mi nebylo zatěžko, abych provedla věc tak výhodnou pro mou stranu, která se mi zdála velmi výhodná i pro mne.

Když jsem tedy vystoupila, nechala jsem své gardisty u lodí a nařídila jim, aby se vrátili tam, kde byly mé kočáry, abych pánům z Orléans ukázala, že do jejich města vstupuji se vší důvěrou a nemám s sebou ozbrojence; ačkoli gardistů bylo málo, přece se mi zdálo, že udělá lepší dojem, když je s sebou nevezmu. Má přítomnost povzbuzovala lodníky; pracovali na vylomení brány s větší vervou. Měšťané uvnitř města dělali totéž: Gramont je podněcoval, a stráž té brány stála se zbraní v ruce a přihlížela vylamování, aniž mu bránila. Radnice stále zasedala a všichni důstojníci našich vojsk, kteří se tehdy nacházeli v Orléans, vyvolali vzbouření, které by je bylo bez pochyby přimělo k rozhodnutí přijít mi otevřít bránu Bannière, kdyby se nebyli dozvěděli, že jsem do města vstoupila branou Brûlée; neboť tak se jmenuje ta slavná brána, která bude mým vstupem tolik proslulá. Když jsem viděla, že je vylomená a že z jejího středu vyňali dvě prkna (jinak by ji totiž nebylo možné otevřít, protože napříč přes ni vedly dvě železné závory nesmírné tloušťky), dal mi Gramont znamení, abych šla dál. Protože tam bylo mnoho bláta, vzal mě jeden lokaj, přenesl mě a prostrčil tou dírou, a sotva jsem prostrčila hlavu, začalo se bubnovat. Podala jsem kapitánovi ruku a řekla jsem mu: „Budete rád, že se budete moci chlubit, že jste mě vpustil dovnitř.“⁴² Volání „Ať žije král, princové, a pryč s Mazarinem!“ se zdvojnásobilo. Dva muži mě vzali a posadili do dřevěného křesla. Nevím, zda jsem seděla v něm, nebo na opěradle, tak mě radost, v níž jsem byla, vyvedla z míry: všichni mi líbali ruce a já jsem umírala smíchy, když jsem se viděla v tak zábavném stavu.

Když mě takto v triumfu donesli přes několik ulic, řekla jsem jim, že umím chodit, a poprosila jsem je, aby mě postavili na zem; což udělali. Zastavila jsem se, abych počkala na dámy, které dorazily o chvíli později, stejně zablácené jako já a stejně rozradostněné. Přede mnou šla městská kompanie a za víření bubnů mi dělala místo. V půli cesty od brány k mému domu jsem potkala pana guvernéra, který byl v dost velkých rozpacích (a člověk v nich bývá i z menších příčin), s pány z města, kteří mě pozdravili. Promluvila jsem k nim první: řekla jsem jim, že se domnívám, že je překvapuje, že mě vidí vstoupit tímto způsobem; ale že jsem od přírody velmi netrpělivá, že mě nudilo čekat u brány Bannière, a když jsem našla bránu Brûlée otevřenou, vstoupila jsem; že by z toho měli mít radost, aby jim dvůr, který je v Cléry, neměl za zlé, že mě vpustili; že když jsem vstoupila bez nich, zbavuje je to viny a že napříště nebudou za nic odpovídat, protože se za všechno bude pohánět mne, neboť dobře vím, že kde jsou osoby mého postavení, tam jsou paní, a to dost po právu. „A já jí zde musím být tím spíš,“ dodala jsem, „že je to město Monsieurovo.“

Složili mi své poklony, dost vyděšení; odpověděla jsem jim, že jsem pevně přesvědčena o tom, co mi říkají, že mi šli otevřít bránu; ale že důvody, které jsem jim řekla, způsobily, že jsem na ně nečekala. Celou cestu jsem s nimi rozprávěla, jako by se nic nestalo; řekla jsem jim, že chci jít na radnici, abych byla přítomna poradě, která se tam měla konat o vstupu rady do města; neboť mi dopisem, který mi přinesl Pradine, vzkázali, že na mne kvůli tomu čekají. Řekli mi, že rozhodnutí už padlo a že vstup odmítli; s tím jsem jim dala najevo svou spokojenost, protože to bylo to, co jsem si přála. Poslala jsem jednoho ze svých exemptů pro svůj povoz a od té chvíle jsem ve městě poroučela, jako by mě o to prosili. Když jsem přišla do svého domu, přijala jsem proslovy všech sborů a pocty, které mi náležely, jako jindy.

Ti páni, kteří zůstali v hostinci, dorazili: projevili mi nevýslovnou radost z toho, co jsem vykonala; ale uprostřed toho veselí mi přesto dávali najevo lítost, že mě při té příležitosti nedoprovázeli. Ten den jsem byla nemálo unavená; celý den jsem nic nejedla, ačkoli jsem vstala už v pět hodin ráno; a místo abych si po tom příjezdu odpočinula, musela jsem vypravit kurýra k Jeho královské Výsosti a jednoho k vojsku, takže jsem psala až do tří hodin. Ale má radost byla taková, že jsem nic necítila; a dokonce když jsem dokončila své listy, bavila jsem se s hraběnkami a s Préfontainem smíchem nad všemi příhodami, které nás potkaly. Pan guvernér mi dal večeři, protože mí lidé dorazili příliš pozdě, aby mi ji připravili; ale aby mi nepůsobil námahu chodit k němu, dal ji přinést do mého domu. Navštívila mě jeho žena, která byla velmi ošklivá, ale velmi duchaplná; byla dcerou hraběte z Cramailu.⁴³ Pozeptala jsem se, zda je ve městě pan intendant, abych mu poskytla plné bezpečí k odchodu; ale řekli mi, že z něho ráno odešel. Od pana biskupa jsem se dozvěděla, že je tam paní Le Tellierová⁴⁴ a že se uchýlila do kláštera. Pan Le Tellier se tehdy vrátil ke dvoru; a protože je to muž zasloužilý, stejně jako jeho žena, a protože je oba znám, byla bych jim z vlastní vůle prokázala mnoho zdvořilostí; ale věděla jsem mimoto, že je zvláštním služebníkem Monsieura. Pan z Orléans⁴⁵ se mě dal zeptat, zda souhlasím, aby zůstala ve městě; řekla jsem mu, že ano; takže jsem k ní hned poslala Préfontaina, aby jí vyřídil mou poklonu, a ten mi ji přivedl, a myslím, že byla se mnou velmi spokojena. Vídala jsem ji často, jak u sebe, tak v klášteře, kde bydlela. Dostala zprávu, že jeden z jejích synů je nemocen; poslala pro Préfontaina, aby se dozvěděla, zda souhlasím, aby odjela, a aby mě požádala o průvodní list: což jsem jí povolila. Přišla se se mnou rozloučit; vzkázala jsem k vojsku, aby ji doprovodili a prokázali jí všechny možné zdvořilosti.