Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XI (1652)

Nazítří po mém příjezdu,¹ což byl Zelený čtvrtek, mě přišli v sedm hodin vzbudit, abych se šla projít ulicemi a předešla tak pokusu, který chtěl učinit strážce pečetí,² aby vstoupil do města s radou. Ve velkém spěchu jsem se oblékla a poslala jsem pro starostu města a pro pana guvernéra,³ aby mě doprovodili. Protože byly v ulicích nataženy řetězy, nechtěla jsem, aby je spouštěli: šla jsem pěšky na mši do kostela Sainte-Catherine, který stojí nedaleko mostu. Když jsem ji vyslechla, šla jsem se projít na most a vystoupila jsem na věžičky na jeho konci, které hledí na Portereau, předměstí na té straně; potom jsem uviděla pana z Champlâtreux,⁴ který se procházel před augustiniánským klášterem s množstvím dvořanů. Protože jsem měla s sebou mnoho důstojníků našich vojsk, s potěšením jsem je dala vidět, aby bylo vidět jejich modré šerpy a aby se tím dalo najevo, že v Orléans jsem paní já. Všechen lid, který byl na mostě, křičel: „Ať žije král, princové, a pryč s Mazarinem!“ Lidé z Portereau odpovídali totéž; ty výkřiky tak neustávaly a myslím, že je slyšel i strážce pečetí, který byl odtamtud čtvrt míle. Stráž na mostě vypálila salvu, načež ty výkřiky zesílily, stejně jako stráže, které jsem dala posílit, protože jsem je shledala příliš slabými: mazarinovci tak poznali, že už nemají v co doufat.

Král toho dne odjel z Cléry přenocovat do Sully. Obědvala jsem u pana biskupa,⁵ muže zasloužilého, s jehož jednáním během té cesty jsem měla velký důvod být spokojena. Když jsem byla u něho, přinesl mi generální poručík, který byl velký mazarinovec, dopis, jejž dostal od strážce pečetí, protože věděl, že jsem se dozvěděla, že ho dostal; spálila jsem ho a zakázala jsem mu na něj jakkoli odpovídat. Dala jsem v jednom hostinci zabavit koně, které koupil komisionář nepřátelského vojska; zkrátka jsem jednala s neomezenou mocí. Šla jsem na radnici, kde jsem nařídila, aby se konalo shromáždění. Mezitím jsem poslala Flamarense⁶ na předměstí, aby tam rozprávěl s panem z Nemours, který tam přijel, jak jsme se dohodli v Toury; totéž udělal předešlého dne, a pan z Beaufortu také; ale měla jsem příliš mnoho práce, abych tam mohla jet. Očekávali tam také pana z Beaufortu a řekla jsem Flamarensovi, aby mi přišel povědět, až tam dorazí, abych s nimi mohla jít promluvit.

Když jsem byla na radnici, usazená ve velkém křesle, a viděla jsem, jak se rozhostilo hluboké ticho, aby mě vyslechli, přiznávám, že jsem byla v krajních rozpacích, já, která jsem nikdy veřejně nemluvila a byla jsem velmi nevědomá; ale nutnost a rozkazy Monsieura mi dodaly jistoty i schopnosti dobře se vyjádřit. Začala jsem tedy:

„Jeho královská Výsost, protože nemohla opustit velké a důležité záležitosti, které má v Paříži, se domnívala, že vám nemůže poslat osobu, která by jí byla dražší než já a k níž by mohla mít větší důvěru, neboť mám tu čest být tím, čím jí jsem, aby vás chránila proti zlým úmyslům kardinála Mazarina, anebo aby s vámi zahynula, nebude-li se možno ubránit. Jeho královská Výsost je nejen přesvědčena o horlivosti, kterou máte pro její službu a pro zachování této země, ale nařídila mi také, abych vám dala najevo, že při této příležitosti jsou jí vaše vlastní zájmy stejně drahé jako její a že jsou tak spjaty, že by bylo nesnadné je oddělit. S velkou bolestí se dozvěděla o výtržnostech, kterých se vojska dopustila v Blois a v okolí, a velmi těžce nese, že pomsta kardinála Mazarina proti ní dopadá na tolik nevinných lidí, kteří se stávají jejími oběťmi.

Jeho královská Výsost nepochybuje, že kdyby to vojsko vstoupilo do Orléans, nakládalo by s tímto městem s mnohem větší přísností, protože je to hlavní město apanáže a město, jehož jméno Jeho královská Výsost nese; a protože by ji všechno, co by se tu stalo, citelněji zasáhlo, poslala mě, abych hájila čest, majetek a životy jeho obyvatel a abych k jejich zachování při všech příležitostech nasadila svůj vlastní; a protože jedinou cestou, jak toho dosáhnout, je nevpustit sem společného nepřítele, najdou se snad mezi vámi někteří, kdo by se domnívali, že by odepřením brány králi porušili svou povinnost: sloužit mu v tomto případě však znamená zachovat mu nejkrásnější a nejdůležitější město jeho království. Kdo neví, že v králově věku nemá mít v jeho radách nikdo větší podíl než Monsieur a pan Princ, protože na státu a na jeho zachování nemá nikdo větší zájem? Stačí tedy jen zdravý rozum, aby člověk poznal, že je třeba držet s jejich stranou a že je to strana králova, i když on sám v ní není; a právě to působí všechna naše nynější neštěstí, že ho vidíme v rukou cizince, který myslí jen na své zájmy a nedbá ani o krále, ani o stát.

A nyní se nemají poslouchat rozkazy, které vycházejí od něho a v nichž zneužívá jména krále, nýbrž rozkazy Jeho královské Výsosti, v jejíchž rukou mají právem být králova osoba i jeho autorita. Vy jste jí povinni poslušností víc než celá ostatní Francie, pro čest, kterou máte, že jí náležíte. Jeho královská Výsost mi nařídila, abych vám vyjádřila, že je spokojena s dobrým smýšlením, které k ní chováte, abych vás požádala, abyste v něm setrvali, a abych vás ujistila o její ochraně a dobré vůli, neboť doufá, že se jí dostane důkazů té vaší. Jeho královská Výsost mi také nařídila, abych vám řekla, že protože soudí, že blízkost jejího vojska a vojska pana Prince, které je s ním spojeno, by mohla město nějak obtěžovat, nařídila mi, abych je co nejdříve vzdálila; a proto jsem vzkázala pánům vévodům z Nemours a z Beaufortu, aby za mnou přijeli a abych se s nimi o tom poradila.“

Ti páni⁷ mi dali vzkázat, že by byli rádi, kdyby důstojníci, kteří byli ve městě, z něho odešli, protože jim myslím buvolí kabátce nahánějí strach; takže jsem jim potom řekla, že si přeji, aby dali ve městě vyhlásit mým jménem vyhlášku, neboť jsem soudila, že rozkazu města by se neuposlechlo, aby všichni ti důstojníci vojsk do čtyřiadvaceti hodin odešli, ledaže by byli nemocní nebo že bych jim dala svolení zůstat, abych jim tak dala najevo, že se chce vzdálit všechno, co by jim mohlo být podezřelé; že je prosím, aby napříště nic nedělali bez mé účasti; že já ze své strany nebudu nic dělat bez jejich a že chci mezi námi nastolit největší důvěru. Poděkovali mi a potom jsem odešla.

Když jsem vycházela, uviděla jsem okna vězení na radnici plná našich vojáků, kteří mě prosili o svobodu. Zeptala jsem se těch pánů, kteří mě doprovázeli, co udělali; řekli mi, že jsou obviněni z několika věcí. Nabídla jsem jim, že je dám všechny oběsit na veřejných náměstích města; odmítli to a všechny mi je vydali. Ještě týž večer jsem je poslala k vojsku a tam jim dali vrátit zbraně a koně; byli mezi nimi totiž jezdci a bylo jich čtyřicet až šedesát.

Když jsem se vrátila do svého domu, zeptala jsem se těch pánů, jak jsou se mnou spokojeni; před odchodem na radnici mi totiž říkali, že by bylo dobré dohodnout se, co řeknu. Řekla jsem jim: „Vím, o čem mám mluvit; kdybych o tom přemýšlela, nedokázala bych nic kloudného; musím říkat všechno, co mi přijde na mysl, a především se postavte za mne; kdyby se na mě totiž někdo díval, nevěděla bych už, kde jsem.“ Řekli mi, že bylo dobře znát, že jsem je neviděla, a že jsem mluvila velmi dobře.

Vrátila jsem se do svého domu, abych tam čekala na zprávy od pánů z Beaufortu a z Nemours; žádné nepřicházely, což mě velmi znepokojovalo. Pozdě večer mi pan z Beaufortu vzkázal, že nemohl přijet, protože zaútočil na Jargeau. To mě velmi rozhněvalo; udělal to na svou hlavu, aniž o tom mluvil s panem z Nemours. Ten čin byl velmi statečný, ale tak málo hodný vojevůdce, protože byl proveden v nevhodnou chvíli, že o něm nepovím nic jiného, než že jsme chtěli uchovat most, který jsme pak zbořili.

Ztratili jsme tam dost lidí, mezi jinými pana barona ze Sirot,⁸ muže dobrého rodu, zásluh a pověsti mezi vojáky. Utrpěl tam zranění do brady, na něž o několik dní později zemřel v Orléans. Dala jsem ho tam přenést, aby se mu dostalo lepšího ošetření; ale všechna péče, kterou mu bylo možno věnovat, nebyla k ničemu. Byl to muž, který od mládí vyrůstal ve vojscích císaře v Německu; z toho lze posoudit jeho válečnou zkušenost; dostalo se mu tam dost neobyčejné pocty, hodné zmínky, jaké se dostalo jen málokomu: v bitvách vystřelil z pistole proti třem králům, totiž českému, polskému a švédskému;⁹ a tomu poslednímu dokonce prostřelil klobouk.

Lékaři říkali, že zemřel ze zármutku. Byl to muž zjizvený mnoha ranami, který velmi dlouho sloužil králi; a dokonce v bitvě u Rocroi velmi přispěl k vítězství, nakolik tam mohli posloužit důstojníci, kteří mají velitele tak statečného, tak velkého vojevůdce a tak bdělého, jako je pan Princ. Potom nebyl odměněn, jak by si zasloužil; odešel ze služby a odebral se domů do Burgundska, odkud si ho Monsieur povolal. Když bylo naše vojsko v Beauce, jak jsem řekla, bylo velmi dobře schopno něco podniknout; naše hlídky dojížděly až k Blois a šířily velký strach. Pan ze Sirot¹⁰ chtěl, aby se podniklo něco významného, a věřil, že pan z Beaufortu bude dbát jeho rad; což neudělal. Myslím také, že měl od Monsieura rozkaz nic nepodnikat. Ten dobrý muž se velmi mrzel, že nemůže ukázat, jak je ve válce schopný. Jargeau se nepodařilo dobýt ani podruhé, takže to všechno způsobilo jeho smrt víc než jeho zranění. Zemřel velmi křesťansky a s velkou odhodlaností. Postarala jsem se, aby se mu dostalo všech pohřebních poct, jaké byly možné, a dala jsem ho pohřbít v kostele Saint-Pierre-Ensentelée na Martroy¹¹ v Orléans. Dali mu náhrobní nápis, o kterém mnozí věřili, že jsem ho dala zhotovit já, protože je velmi frondérský; ale viděla jsem ho až dlouho potom.

Ale vraťme se k panu z Beaufortu: hněv, který jsem na něho měla, jsem si vylila na Briletovi, kterého mi poslal; řekli mu, aby o tom nic neříkal svému pánovi, jemuž jsem vzkázala, aby za mnou nazítří přijel, a panu z Nemours také. Když jsem od nich ráno dostala zprávu, rokovalo se o tom, zda mám pánům z města navrhnout, aby je vpustili; usoudila jsem, že to není vhodné a že by to v nich vzbudilo nějaké podezření, kdyby se do města vpustili naši generálové v doprovodu všech důstojníků, které nemohli nevzít s sebou; takže ta nesnáz byla vyřešena mým rozhodnutím jet si s nimi promluvit na předměstí. Z toho vznikla jiná: ti páni pochybovali, zda mám vyjít z města, ze strachu, že by mě nevpustili zpátky. Já jsem o tom nepochybovala a byla jsem si jista, že mě zpátky vpustí, a že tedy nemám nijak váhat vyjít; a že při malé shodě, která mezi našimi generály panovala, nepřijmou jistě žádné rozhodnutí jinak než v mé přítomnosti; a že pochod vojska je věc tak nutná, že tam bezpodmínečně musím jet a dát o něm rozhodnout; a že abych rozptýlila všechna podezření, sesednu u městské brány; když tam nechám svůj kočár a své gardisty, nebude se čeho obávat.

Poslala jsem pro pány z města a řekla jsem jim: „Protože nechci nic dělat bez vaší účasti, chtěla jsem vás uvědomit, že jedu na předměstí Saint-Vincent za pány vévody z Beaufortu a z Nemours, abych dala vojsku hned zítra vytáhnout; a i když jsem si myslela, že byste je rádi viděli, nechtěla jsem to navrhnout, z obavy, že kdyby s nimi prostý lid viděl mnoho důstojníků, mohlo by to v něm vzbudit nějaké podezření.“ Poděkovali mi za mou laskavost; hned jsem odjela a u brány jsem provedla, co jsem si předsevzala. Pan hrabě z Fiesque a Gramont zůstali v bráně, aby rozprávěli s panem starostou a několika konšely. Vstoupila jsem do jednoho velmi ubohého domu, zbaveného všeho, kam všichni ti páni dorazili hned po mně. Pan z Beaufortu mě pozdravil dost chladně; pan z Nemours mi složil spoustu poklon k tomu, co se stalo při mém vstupu do města, stejně jako všichni důstojníci, kteří tam byli.

Když jsme chvíli mluvili o mém dobytí, řekla jsem jim, že je třeba mluvit o věcech, kvůli nimž jsme přijeli; takže všichni, kdo se neúčastnili porady, odešli, a zůstali jen páni z Nemours a z Beaufortu, baron z Clinchampu, generálporučík cizích vojsk, hrabě z Tavannes, který byl generálporučíkem vojska pana Prince, a polní maršálové obou vojsk: Coligny,¹² Raré, Languey, Valon a Villars-Orondate;¹³ hrabě z Hollacu a Saumery jimi nebyli. Protože však první velel cizímu pluku Jeho královské Výsosti a druhý jejímu pěšímu pluku, ráda jsem je přizvala. Byl tam také Gouville, bitevní maršál vojska pana Prince; účastnili se také páni z Rohanu a Flamarens; paní z Fiesque, z Bréauté a z Frontenacu byly v jednom koutě, a s nimi páni z Croissy a z Bermontu. Clérambault se nechtěl porady účastnit, ačkoli byl polním maršálem, protože sloužil v Guyenne. Pradine, Préfontaine a La Tour byli rovněž v druhém koutě místnosti.

Hlavní otázkou bylo, kterým směrem vojsko potáhne. Valon hlasoval první pro Montargis; Clinchamp byl téhož mínění. Tavannes radil jít přes řeku u Blois, a pan z Nemours také; ten se velmi rozhněval na ty, kdo byli opačného názoru; chtěl, aby se řeka překročila za každou cenu, ačkoli mi slíbil opak. Málem jsem mu to řekla; rozzuřil se na mne strašlivě; stáli jsme, pan z Beaufortu, pan z Nemours a já, opřeni o starou dřevěnou truhlu, a Clinchamp, který nemohl pro staré zranění dlouho stát, seděl na pelesti.

Když všichni řekli svůj názor, zeptala jsem se těch pánů radů na jejich mínění. Zprvu to odmítli s tím, že to není jejich řemeslo; na což jsem odvětila, že není ani mým; takže se dali mým přemlouváním pohnout a přidali se k většinovému mínění, které bylo mým; i já jsem totiž hlasovala. Snadno se usoudí, že to nebylo dobře, neboť slečny obvykle o válce mluví špatně; ale ujišťuji vás, že v tom, jako v každé jiné věci, řídí všechno zdravý rozum, a že když ho člověk má, není dámy, která by dobře nevelela vojskům. Rozhodla jsem pro Montargis jako pro nejlepší, protože se šlo do velmi dobrého kraje, kde se vojska dobře uživí; že kdyby se tam přišlo dost brzy, bylo by možné poslat lidi do Montereau; že by se tak stali pány řek Loiry a Yonne a že by se tím odřízla cesta dvoru, kterému by se zabránilo jet do Fontainebleau; že mínění pro Blois se mi zdá špatné, protože by se šlo do kraje, kde nepřátelské vojsko bylo tři týdny a všechno vyplenilo; a že dát nepřátelům náskok deseti dní pochodu, když je bylo možné odříznout, se mi nezdá správné rozhodnutí; že všichni byli pro Montargis a že je třeba bezpodmínečně jít tam.

Pan z Nemours začal klít a láteřit, že se opouští pan Princ a že kdyby jednal správně, oddělil by se od Monsieura. Řekla jsem mu, že věřím, že pan Princ by ho za to, co říká, odsoudil, a že by se neměl tak rozčilovat nad věcí, která není proti zájmům pana Prince, jež jsou mi stejně drahé jako jemu. Řekla jsem mu všechno, co jsem mohla, abych ho přivedla k rozumu: vyhrožoval mi, že odejde; poprosila jsem ho, aby mě uvědomil, až to bude chtít udělat, protože když jsou nepřátelé blízko a silní, je dobré brzy vědět, zda se chce oddělit od vojsk Monsieura; že nechci, aby překročila řeku, a že se postarám, abych je umístila na bezpečném místě. Byl tak rozhněvaný, že nevěděl, co mluví; znovu začal láteřit a klít, že se pan Princ klame a že dobře ví, kdo to dělá. Pan z Beaufortu se ho zeptal: „Kdo to je?“ Odpověděl mu: „Vy.“ Načež se oba udeřili. Protože jsem však měla hlavu obrácenou a mluvila jsem s Clinchampem, neviděla jsem, kdo udeřil první; od těch, kdo tam byli, jsem se dozvěděla, že to byl pan z Beaufortu, a to je příčinou toho, co se stalo potom; tasili meče a lidé se na ně vrhli, aby je od sebe odtrhli.

V tu chvíli vstoupili všichni, kdo byli venku: byl to strašlivý hluk a zmatek, nad nímž se pan z Clinchampu velmi podivil. U cizinců se totiž chová větší úcta k lidem, jimž se úcta patří. Pan z Nemours nechtěl za nic na světě dát svůj meč nikomu jinému než mně, a to s velkou nevolí; dala jsem ho poručíkovi gardy Monsieura, který byl se mnou, stejně jako meč pana z Beaufortu, kterého jsem odvedla do jedné zahrady; poklekl přede mnou a s veškerou možnou lítostí mě prosil o odpuštění, že se ke mně zachoval neuctivě. Pan z Nemours nic takového neudělal; byl totiž celou hodinu v takové zuřivosti, že nic se jí nevyrovnalo. Domlouvala jsem mu a říkala jsem mu, že ten čin je pro stranu tou nejnevýhodnější věcí na světě a že se nepřátelé budou radovat, jako by nad námi dosáhli velkého vítězství;¹⁴ aby při této příležitosti ukázal horlivost, kterou má pro službu pana Prince, a obětoval svou vášeň jeho zájmům. Nic neslyšel.

Na druhé straně jsem byla velmi znepokojena, když jsem viděla, že je už hodinu noc a že se mám vrátit do města, kde se mohou měšťané vylekat, a bylo dost důvodů se toho obávat; přesto jsem nechtěla odjet, dokud je nesmířím. Nakonec Coligny a Tavannes na pana z Nemours tak naléhali, že s velkou námahou dosáhli toho, že se mi omluví. Poprosila jsem ho, aby objal pana z Beaufortu; slíbil mi to velmi nevlídně; ale bylo třeba vzít od něho, co se dalo. Šla jsem pro pana z Beaufortu a oběma jsem řekla všechno, co jsem soudila, že by si měli říct, abych jim zabránila mluvit, protože jsem dobře věděla, že pan z Nemours by neřekl, co jsem říkala za něho. Pan z Beaufortu projevil panu z Nemours největší něhu a velkou bolest, že se rozkřikl na svého švagra; ten druhý mu nic neřekl a objal ho, jako by objal lokaje. Něha pana z Beaufortu došla až k slzám, čemuž se společnost trochu zasmála, a já první ze všech; což jsem neměla dělat, ale nedokázala jsem se ubránit. Když jsem tedy viděla, že se věci trochu urovnaly, opustila jsem je a nařídila jsem všem důstojníkům, aby každý střežil svého generála a aby je neposlouchali, dokud se zcela neusmíří, a přikázala jsem jim, aby se přičinili o jejich dobrou shodu.

Vrátila jsem se do svého města, kde jsem zastihla množství měšťanů, kteří byli nadšeni, že mě opět vidí, a ani jeden se nezeptal, proč jsem se tak zdržela, ani neprojevil nedůvěru kvůli mému pobytu na předměstí; přesto jsem to řekla předním z nich, jako bych je o tom chtěla zpravit. Jakmile jsem byla doma, vypravila jsem kurýra k Monsieurovi, abych mu oznámila všechno, co se stalo. Nazítří jsem poslala vojsku rozkaz k pochodu a to vytáhlo den nato hned za úsvitu. Napsala jsem pánům z Nemours a z Beaufortu, abych je poprosila, aby spolu žili v dobrém; poslali mi kurýra, aby mě ujistili, že uposlechli mých rozkazů, jak v tom, tak v pochodu; a pan z Clinchampu mi vzkázal, že spolu obědvali.

Na Bílou sobotu¹⁵ mi ráno přišli říct, že v Saint-Mesmin jsou děla, která připlula po řece z Blois, a že se čeká na prostředky, jimiž by se dopravila k vojsku a doprovodila. Okamžitě jsem poslala pro ty pány a řekla jsem jim: „Tady je příležitost: musíme do Saint-Mesmin; pojedu na koni a všichni moji kočároví koně poslouží k tomu, aby sem ta děla přivezli. Všichni moji lidé sednou na koně: bude to sto dobrých, dobře jízdních mužů; vezmu dvě stě mušketýrů z města, doprovod tak bude dost silný a jejich děla budeme mít.“ Dali se všichni do smíchu, když viděli, jakou mám chuť něco podniknout; nic se mi nezdálo nemožné. Řekli mi, že kdybych měla vojsko, dalo by se to udělat, ale že když žádné nemám, je to nesnadné; což mě velmi mrzelo.

Týž den jsem dostala odpověď Jeho královské Výsosti na dopis, který jsem jí napsala, a ta mi způsobila velkou radost něhou, jíž se mi zdála naplněna; proto jsem povinna ji sem vložit:

„Má dcero,

můžete si pomyslet, jakou radost jsem měl z činu, který jste právě vykonala: zachránila jste mi Orléans a zajistila Paříž; je to radost veřejná a všichni říkají, že váš čin je hoden vnučky Jindřicha Velikého. O vašem srdci jsem nepochyboval; ale při tomto činu jsem viděl, že jste měla víc rozvahy než rady.¹⁶ Řeknu vám ještě, že mám radost z toho, co jste vykonala, stejně kvůli vám jako kvůli sobě. Napříště mi dávejte důležité věci psát rukou svého sekretáře, z důvodů, které znáte.

GASTON.“

Ten důvod je, že píšu tak špatně, že se mé písmo dá přečíst jen s největší námahou.

Po svém příjezdu do Orléans jsem dostala spoustu stížností od měšťanů a šlechticů z okolí na výtržnosti vojáků, kteří prý rolníkům brali dobytek a koně, bili je, zkrátka páchali všechna myslitelná násilí, jak se říkalo; pálili sedlákům chodidla, aby z nich vymámili peníze, zkrátka všechny ty báchorky, které se vyprávějí venkovským ženuškám. Protože jsem velmi citlivá k bídě chudých, dojalo mě to, a protože velmi miluji spravedlnost, obojí mě přimělo dát provést velká pátrání, abych tomu učinila přítrž. Dobytek a koně se našli v ubikacích a dali se vrátit, a rolníci se čtyřiadvacet hodin po mém příjezdu vrátili ke svým pluhům jako za hlubokého míru; také na trhy se opět jezdilo. Pokud jde o všechny ostatní výtržnosti, ukázalo se, že jsou smyšlené, a dala jsem vrátit všechno až do posledního kuřete; takže se mi na venkově dostalo stejně mnoho požehnání jako ve městě.¹⁷ Sůl¹⁸ se už neprodávala a ostatní královské poplatky se tam už neplatily; ti, kdo je obvykle vybírali, se skryli, protože se báli stejně o své osoby jako o peníze, které už vybrali: a nebylo to bez důvodu, podle příkladu toho, co se už stalo v jiných městech.

Lidé tak pevně věřili, že na ty peníze mám vztáhnout ruku, že mi přišli oznámit, že jsou tam značné částky a že si je mohu vzít; a aby mě o tom lépe přesvědčili, říkali mi, že to mám udělat, abych zaplatila naše vojska a naverbovala nová; že by to byla velká služba straně; že si je dokonce mohu ponechat pro sebe. Nejen že mě ten návrh rozmrzel, ale dokonce jsem se ho zhrozila. První z těch důvodů by na mě snad mohl zapůsobit, nebýt obavy, že by to mohlo poškodit soukromé osoby, které za ty peníze odpovídaly; proto jsem v té věci nic neposlouchala. Dala jsem si zavolat všechny výběrčí, kteří byli ve městě a v okolí, abych je uklidnila a řekla jim, aby se ničeho nebáli; že královské peníze budou v bezpečí; aby ve svých úřadech pokračovali. Vždycky jsem věřila, že je třeba v každé době dávat císaři, co je císařovo; to pravidlo bylo dáno stejně pro panovníky jako pro poddané a jsou povinni se jím řídit stejně. Všechny jsem je ujistila svou ochranou, pod níž znovu začali vybírat všechny královské poplatky, za což mi byli velmi vděčni; a byla jsem vděčná i sama sobě, že jsem nezanedbala žádnou ze svých povinností. Bylo tam několik úředníků presidiálu,¹⁹ kteří měli příbuzné ve službách kardinála Mazarina a nevěděli, zda mají odejít, nebo zůstat; poslala jsem pro ně a řekla jsem jim, že pokud se do ničeho nebudou plést, nechám je v klidu doma; což udělali, a jsou to počestní lidé, kteří se jmenují Brachetové; jejich strýc jménem Belesbat byl městským výběrčím.

Když jsem se vracela z kompletáře u sester od Svaté Marie, řekli mi, že pan prezident z Nesmond²⁰ a páni radové, poslanci pařížského parlamentu ke králi, kteří mu měli předložit, jak je pro blaho státu nutné vzdálit pana kardinála Mazarina, jsou u brány Orléans a už hodinu čekají, až budou vpuštěni. Okamžitě jsem dala rozkaz, aby se tam šlo, a páni z Croissy a z Bermontu jim vyšli naproti. Hned po svém příjezdu mě navštívili a sdělili mi důvod své cesty, ačkoli jsem jej dobře znala. Já jsem jim sdělila všechno, co se v Orléans stalo od chvíle, kdy jsem tam byla, a všechny věci, které jsem měla v úmyslu udělat; což velmi schválili.

Nazítří tam kvůli svátku zůstali, a když byli v mém domě, přišli jim říct, že je tu lokaj od krále, který je shání s dopisy; odešli, a hned jak je přečetli, poslali mi je ukázat po panu z Bermontu, svém kolegovi, který byl se mnou. Ty dopisy obsahovaly, že jim král nařizuje, aby na něho čekali v Gienu, kam za několik dní dorazí. Ti páni odpověděli, že až budou projíždět Sully, zastaví se tam, aby zjistili, zda by mohli mít tu čest být vyslechnuti Jeho Veličenstvem, a jinak že pojedou do Gienu. Odjeli nazítří; požádali mě o dva z mých gardistů, aby je doprovodili, dokud nedorazí doprovod, který jsem pro ně vzkázala poslat od vojska.

Ti gardisté přinesli zprávu, která mi způsobila velkou radost: byl to příjezd pana Prince k vojsku.²¹ Nemohla jsem tomu uvěřit, tak jsem si to přála; a ze strachu, že by to nebyla pravda, jsem nechtěla, aby se to říkalo. Nazítří, když jsem se probudila, jsem o tom získala jistotu od Guitauta, kterého mi poslal hned, jak dorazil k vojsku, a po němž mi napsal a vyřídil mi všechny možné zdvořilosti a ujištění o službách, jak můžete vidět z jeho dopisu:

V táboře u Lori 2. dubna 1652.²²

„Mademoiselle,

jakmile jsem sem dorazil, pokládal jsem za svou povinnost vypravit k vám Guitauta, abych vám vyjádřil vděčnost, kterou cítím za všechny laskavosti, jež mi projevujete, a zároveň se s vámi radoval ze šťastného úspěchu vašeho vstupu do Orléans. Je to čin, který přísluší jen vám a který má nejvyšší důležitost. Prokažte mi tu milost a buďte přesvědčena, že budu vždycky neodlučně oddán zájmům Monsieura a že vám ve vašich vždycky prokážu, že jsem se vší úctou a oddaností, jakou si lze představit,

Mademoiselle,

váš velmi pokorný a velmi poslušný služebník,

LOUIS DE BOURBON.“

Radost, kterou jsem měla z jeho příjezdu, byla velmi velká, neboť jsem doufala, že jeho obvyklé štěstí bude straně prospěšné a že ho v budoucnu při příležitostech neopustí, jak se to stalo v minulosti; což se brzy potom ukázalo. Dala jsem si od Guitauta vyprávět všechny příhody, které je potkaly na cestě: zázrakem unikl královým vojskům, neboť Sainte-Maure ho minul jen o čtvrt hodiny; kdyby byl zajat,²³ bylo by pro Francii velkým neštěstím ztratit prince, který jí tak dobře sloužil a který v tom každý den pokračuje tím, že vede válku proti kardinálu Mazarinovi, aby se ho pokusil vyhnat.²⁴ Je pravda, že služby, které jí nyní prokazuje, se nezdají na pohled takové jako bitvy u Rocroi, Freiburgu, Nördlingenu a Lens²⁵ a nesčetné množství míst, která dobyl; ale úmysly velkých musí být jako tajemství víry. Lidem nepřísluší do nich pronikat; je třeba je ctít a věřit, že vždy směřují jen k blahu a spáse vlasti. Tak je třeba soudit i úmysly pana Prince, neboť je to nejrozumnější člověk na světě.²⁶ V jednom hostinci se se svým převlekem dostal do dost velkých nesnází; hrál totiž sluhu, a když mu řekli, aby osedlal a uzdil koně, nikdy to nedokázal.

Během jeho vězení dostal pan z Vendôme pověřením guvernérství Burgundska, hrabě z Harcourtu guvernérství Normandie²⁷ a maršál z L’Hôpitalu²⁸ Champagne, kde je královským místodržitelem.²⁹ Po jejich propuštění vyměnil pan Princ Burgundsko s panem z Épernonu za Guyenne a princ z Conti dostal zpátky Champagne, dokud vévoda z Enghien nedosáhne věku, aby ji mohl převzít; panu princi z Conti totiž patří Berry. V té době byla v Palais-Royal v přítomnosti Jejich Veličenstev uzavřena svatební smlouva pana vévody z Enghien s mou sestrou, slečnou z Valois, třetí dcerou Monsieura z druhého manželství. Znovu jsem se zmínila o té výměně guvernérství, protože by nebylo možné pochopit, jak to, že panu Princi, ačkoli nebyl zadobře s dvorem, dovolili projet celou Francií, aby jel do Bordeaux; a protože už dlouho mluvil o tom, že tu cestu podnikne, aby tam byl přijat, nikoho to nepřekvapilo. Dal zhotovit nosítka pro svůj slavnostní vjezd, nejnádhernější na světě. Protože ještě nosil smutek, byla černá, celá protkaná stříbrem, a jeho kočár také.

Kromě výhod, v něž bylo možné z příchodu pana Prince doufat, byl, jak jsem už řekla, krajně nutný, protože páni vévodové z Beaufortu a z Nemours byli smířeni jen navenek, a ne v srdci. To mezi nimi neustále vyvolávalo spory, které působily rozkoly a stranictví mezi důstojníky a vnesly do myslí cizinců taková podezření, že byli skoro všichni připraveni odejít; a aby tomu odpomohli, pan z Clinchampu a ostatní generální důstojníci se rozhodli poslat mě prosit, abych přijela k vojsku, aby se jim všechny věci zdály dít s mou účastí, a že jen to by mohlo obnovit důvěru cizinců, kteří ke mně měli velkou důvěru. Ne že by ti páni generálové od té doby, co jsem byla v Orléans, cokoli dělali na svou hlavu: každý den ke mně posílali podávat zprávu o všech věcech, a já jsem nařizovala, co se mi líbilo. Pan z Clinchampu tam také každý den posílal a dbal pečlivěji než lidé Monsieura, aby mi prokazoval všechnu úctu a povinnosti; a když jsem posílala důstojníky jako ochranné stráže, aby chránili domy nebo vesnice, posílala jsem raději ty od pana z Clinchampu než naše.

Bůh je vysvobodil z nesnází, v nichž byli, tím, že jim poslal generála, nejschopnějšího a nejzkušenějšího, jaký je na světě. Při příjezdu ho zastavila stráž; nelíbilo se mu, že ho nenechávají projít, a nechtěl říct, kdo je. Jeden německý plukovník jménem Vestrein,³⁰ který měl stráž, když přijel, vytušil, že je to pan Princ, sesedl z koně a objal mu kolena. Okamžitě se to dozvědělo celé vojsko a byla to největší radost na světě. Usoudil, že je nutné svolat poradu, aby se rozhodlo, co dělat, protože dobře viděl, že na stanovišti, kde byli, nelze zůstat déle, jak kvůli místu, tak kvůli prospěchu věci.³¹ Pan z Nemours, který věřil, že změní všechno, co bylo rozhodnuto, a že se přikloní k jeho mínění, mu vyprávěl všechno, co se stalo na předměstí Orléans. Pan Princ řekl, že rozhodnutí přijatá na poradě, které jsem byla tak laskavá se zúčastnit, se musí dodržet, i kdyby nebyla dobrá; ale že ta, která byla přijata, jsou taková, že by se ani švédský král nemohl rozhodnout lépe, a že on sám by to udělal, i kdybych to nebyla nařídila; čímž byl pan z Nemours velmi zaskočen; takže dal okamžitě vytáhnout a táhl přímo na Montargis.

Když tam vojsko bylo předtím, nechal tam pan z Beaufortu sto mušketýrů Výsosti (tak se totiž říká plukům Monsieura) a padesát jezdců³² z jejího jízdního pluku, takže se věřilo, že ti lidé jsou pány Montargis; a já jsem poslala obyvatelům a guvernérovi rozkaz, aby tam vojsko přijali, takže pan Princ, když se to dozvěděl, nepochyboval, že tam bude přijat; ale lidé Monsieura, kteří jsou málo prozíraví a ne vždycky myslí na to, co dělají, dali panu Faurovi, který tam byl guvernérem, rozkaz Monsieura, aby poslal mušketýry a jezdce zpátky k vojsku.

Při odjezdu dali Monsieurovi sekretáři mému sekretáři blankety podepsané Jeho královskou Výsostí, aby jich užíval, kdy to uznám za vhodné, takže jsem jich zpočátku někdy posílala. Byl to tedy jeden z nich, který jeden gardista donesl do Montargis; zastihl ta vojska teprve ráno odtáhlá, takže při zprávě o příchodu vojska nastal ve městě jakýsi strach; a Mondreville, šlechtic z toho kraje, který je člověkem pana kardinála, využil toho zděšení, aby je přiměl zavřít brány, takže pan Princ zastihl věci ve stavu, který popisuji. Vzkázal jim, aby otevřeli brány, podíval se na hodinky a vzkázal jim, že jestliže brány do hodiny neotevřou, dá město vyplenit a všechny obyvatele oběsit; takže mu otevřeli, a my jsme říkali, že dobyl Montargis svými hodinkami. Napsala jsem Monsieurovu sekretáři pěkně od plic, a měla jsem jakýsi důvod se trochu hněvat; protože věděli, že jsem Montargis blíž než oni, měli mě nechat jednat; a velmi jsem kvůli tomu hrozila, že odjedu do Paříže a všeho nechám.

Poslala jsem Guitauta zpátky a s ním jednoho šlechtice, aby panu Princi vyřídil mé pozdravy. Pan hrabě z Fiesque a všichni ostatní ti páni ho jeli také navštívit. Během jejich nepřítomnosti projeli zpátky ti páni z parlamentu, kteří viděli krále v Sully a jimž jejich předložení výtek prospělo stejně málo jako ta předchozí. Protože je odpověď úkonem zapsaným v parlamentu, bylo by zbytečné ji sem vkládat. Pan z Nesmond se mě zeptal, kde jsou ti páni radové. Řekla jsem mu, že jeli navštívit pana Prince. Odpověděl mi: „Jestliže jste jim to nařídila, nemohou se dopustit chyby; ale mohla jste je té cesty ušetřit; lidem našeho řemesla se příliš nehodí chodit takto mezi vojska, stejně jako hlasovat ve válečné radě; což myslím neudělali.“ Řekla jsem mu, že by se toho jistě nedopustili.

Monsieur mi psal velmi pilně, někdy svou rukou a někdy rukou svých sekretářů; nerad totiž píše. Goulas mi vzkázal, že Monsieur pokládal za nutné poslat mi plnou moc, abych v celé jeho apanáži velela jako on sám a aby mě důstojníci vojska poslouchali. Vzkázala jsem, že to není nutné a že mě poslouchají velmi ochotně; a byla jsem natolik ješitná, že jsem věřila, že by urážel autoritu mého rodu, kdyby se psalo, že mi ji může dát kus pergamenu. Přesto však Monsieur o několik dní později ten patent poslal Préfontainovi, který ho uschoval ve své skříňce, aniž o tom kdo věděl, protože nepokládal za vhodné to říkat.

Po návratu těch pánů, kteří jeli vzdát úctu panu Princi, mi řekli, že si velmi přeje mě navštívit, ale že by rád věděl, zda by ho v Orléans dobře přijali. Poslal pro biskupa, který byl jeho velkým přítelem a bez jehož rady nic nedělal. Ten nepokládal za vhodné, aby pan Princ přijel do Orléans.³³ Markýz ze Sourdis se v celé té věci choval tak, že to dávalo dost důvodů věřit, že je mazarinovec. Ale protože je třeba soudit lidi podle jejich zájmu, jeho zájmem nebylo mazarinovcem být, protože skoro všechna jeho postavení závisela na Monsieurovi. Byl vždycky dost mým přítelem; vzala jsem si ho tedy jednoho dne stranou, abych se ho upřímně zeptala, ke komu se drží; že jeho chování k Monsieurovi je dost špatné, ale že chci také věřit, že mu někdo prokázal špatné služby, a že se napříště bude chovat docela jinak, a zvláště když bude mít co dělat se mnou; že tím odčiní minulost. Zahrnul mě tisícerými ujištěními o službách a ujistil mě, že je bude ve všem prokazovat Monsieurovi i mně, že bude spokojen a že já budu mít všechny důvody být s ním spokojena. Pevně jsem tomu uvěřila a věřila jsem, že při všech příležitostech udělá, co budu chtít. To mě vedlo k domněnce, že bude mít radost, když uvidí pana Prince; ale když jsem mu to navrhla, řekl mi, abych se o tom rozhodně nezmiňovala a že všechno zkazím, jestliže to navrhnu městu; což mě nijak neodradilo.

Poslala jsem pro pány z města a dala jsem jim dopis od Monsieura, v němž stálo, že když se dozvěděl o příjezdu pana Prince k vojsku a že by snad bylo nutné, aby přijel do Orléans mě navštívit, mají ho v tom případě přijmout podle jeho postavení a jako toho, kdo je s jeho zájmy dokonale spojen. Řekli mi, že svolají městskou radu, aby ten dopis posoudila, o němž pochybovali, že přišel z Paříže. Měli v tom jakýsi důvod; neurazil totiž delší cestu než z Préfontainova pokoje do mého. Dozvěděla jsem se, že strach, který měl markýz ze Sourdis z příjezdu pana Prince, spočíval v tom, že se obával, aby ho nevyhnal. Ta myšlenka mě rozzlobila; kdybych ho totiž byla chtěla vyhnat, nepotřebovala bych k tomu pana Prince; měla jsem dost autority, a kde by šlo o to ji ukázat, nebyla bych chtěla, aby tam pan Princ byl, ze strachu, aby se nevěřilo, že ta má sama nebyla bez opory dost silná.

Večer mi páni z města přišli říct, že nemohou přijmout pana Prince, aniž by poslali k Monsieurovi; to se mi velmi nelíbilo a řekla jsem jim, že není nutné posílat do Paříže; že Monsieur schválí všechno, co udělám, a bude mu velmi nelibé, jestliže neudělají to, co si přeji. Přitom jsem se trochu rozohnila; pořádně jsem jim vyhubovala, řekla jsem jim, ať odejdou, a že jim za hodinu pošlu Préfontaina, aby jim řekl, co chci, aby udělali. Řekla jsem těm pánům, kteří byli se mnou, že je třeba tu věc prosadit; a že jestliže pan Princ, když dal najevo, že si přeje mě vidět, nepřijede, protože bych neměla dost vlivu, abych ho do Orléans dostala, bude to vypadat, že tu žádný vliv nemám, a vystavilo by to v sázku mou autoritu i autoritu Monsieura; že vůči panu Princi musím na počátku usmíření udělat všechno. Pověděla jsem jim, že Préfontaine má ve skříňce plnou moc: šel pro ni, a když jim ji ukázal, radili mi, abych ji předložila na všeobecném shromáždění, které jsem navrhla svolat na příští den. Poslala jsem Préfontaina, aby městu řekl, že chci, aby se konalo shromáždění a že se dostavím na radnici. Poslala jsem pro pana ze Sourdis, ukázala jsem mu svou plnou moc a zeptala jsem se ho, zda v ní není něco, co by ho urazilo. Řekl mi, že ne a že nikdy nebude dělat potíže mě poslechnout. Dala jsem si zavolat jednotlivě všechny přední osoby, které měly být na tom shromáždění, abych jim sdělila své úmysly; našla jsem mezi nimi mnoho mazarinovců, jimž jsem pohrozila a s nimiž jsem mluvila jako slečna mého postavení. Jeden byl tak smělý, že mi řekl, že jméno pana Prince je městu Orléans nenávistné a že jeho děd³⁴ tu napáchal tolik zla, že se to tomu jménu nikdy neodpustí. Řekla jsem mu: „Můj děd byl v době, o níž mluvíte, na téže straně, a měšťanům z Orléans ani komukoli ve Francii nepřísluší mluvit takto o princích královské krve; je třeba je ctít jako lidi, kteří mohou být pány ostatních.“

Nazítří jsem šla na radnici, kde jsem nejprve řekla, že poslušnost, které se mi dosud dostávalo, mi bránila ukázat plnou moc, kterou mi Monsieur poslal; a že jsem ji opomněla ukázat, protože jsem byla přesvědčena, že mému rodu se náleží víc poslušnosti než všem patentům; ale že protože jsou tu lidé, kteří se nepodrobují, je dobré ji ukázat. Préfontaine ji dal městskému písaři; a když byla přečtena, řekla jsem shromáždění: „Nyní, když vidíte plnou moc, kterou mi Monsieur dává, myslím, že už nebudete dělat potíže poslouchat mé rozkazy. Přišla jsem vám říct, že pan Princ, který dorazil k vojsku, si přeje mě navštívit; nepochybuji, že mu prokážete všechnu úctu, která náleží jeho rodu, a ještě větší, je-li to možné, vzhledem ke svazku, v němž je s Monsieurem, a z ohledu ke mně. Je to princ, jemuž je celá Francie tak zavázána, že není města, které by mu samo za sebe nebylo dlužno všemožnou vděčnost.“ Rozvedla jsem víc, než to činím zde, co se náleží rodu a zásluhám pana Prince a jakou poslušnost jsou povinni mně; a to se stejnou hrdostí, jakou mi vyčítají ve všech mých činech. Zprvu jsem mluvila příliš potichu a nikdo mě neslyšel; dost mě to překvapilo, protože jsem čekala, že mi řeknou, že udělají všechno, co budu chtít. Nedala jsem se odradit; začala jsem znovu a řekla jsem, že dobře vidím, že jsem mluvila příliš potichu, když mi nikdo nic neodpovídá. Když jsem domluvila, všichni zvolali: „Všechno, co se bude líbit Mademoiselle, se musí udělat, a ať pan Princ přijede.“ Odešla jsem velmi spokojená a šla jsem vypravit kurýra k panu Princi. Večer se mnou chtěl mluvit markýz ze Sourdis; pořádně jsem mu vyhubovala a řekla jsem mu, že nemá důvod bát se pana Prince; že kdybych ho byla chtěla vyhnat, udělala bych to, a že na nikoho nečekám, když chci provést nějaký mocenský zákrok.

Protože jsem ukázala svou plnou moc městu, bylo nutné ji dát zapsat u presidiálu. Jakmile se o tom s tím sborem začalo mluvit, někteří dělali potíže, protože prý markýz ze Sourdis má svůj úřad od krále, a Monsieur mu sice může velet, ale nemůže tuto moc dát jinému, a že není příkladu, že by kdy některý syn Francie takto postupoval ve své apanáži. Poradila jsem se o tom s rady pařížského parlamentu, kteří byli se mnou, a řekla jsem jim, že se mi zdá, že ve stavu, v jakém jsem v Orléans, by mi nemělo být nic nemožné, a že i kdyby nebylo příkladu podobné věci, ráda bych ho vytvořila pro budoucnost; že je v tom sláva, být příkladem věci tak výhodné, jakou by to napříště bylo pro všechny syny Francie: moci jmenovat pověřením³⁵ v případech, kdy to dosud činil jen král. Protože ta věc nebyla nespravedlivá, souhlasili se mnou. Poslala jsem pro královské zástupce u presidiálu, do jejichž rukou byl ten patent dán, aby k němu podali své návrhy; poslala jsem rovněž pro generálního poručíka, muže velmi mazarinovského, s nímž jsem byla velmi nespokojena.

Když byla ta věc v běhu, přijel Saujon, kapitán gardy Monsieura, který se mnou nebyl příliš zadobře kvůli jistým pletichám, které vedl s paní z Fouquerolles,³⁶ s nimiž jsem nebyla spokojena; nemám totiž ráda, když se někdo plete do mé domácnosti, nenařídím-li to. Chodil ke mně; snášela jsem ho; ale když to dojde až k tomu, je to velmi špatné. Když se mu dostalo jisté důvěry, namluvil markýzi ze Sourdis, že mě přiměje udělat všechno, co bude chtít; takže řečený markýz, přesvědčen o tom i o vlivu, jaký měl u Monsieura, usoudil, že bude velmi vhodné mě už nenavštěvovat a vzít si záminku z té plné moci, která urážela tu jeho, ačkoli ji schválil, a nechtít, aby se zapsala; takže za mnou všichni ti páni přišli, aby mi řekli, že se nemám vystavovat, protože kdyby pan ze Sourdis vznesl proti zápisu námitku, buď bych byla nucena prosazovat věc s nejistým výsledkem, nebo mu ustoupit; a aby mě přesvědčili, že ta věc nic neznamená, opakovali mi neustále to, co jsem sama tolikrát řekla: že je ta věc tak pod mou úroveň, že je třeba s ní takto naložit. Souhlasila jsem s tím, ale shledávala jsem, že na tak schopné lidi mě do toho zatáhli nevhodně, protože to bylo dokonce proti mému názoru; ale že se mi zdá, že když jsem došla tak daleko, je ta věc tak málo důležitá, že je třeba ji dokončit, a že i v maličkostech je pro osoby jako já tvrdé odvolávat.

Rozhněvala jsem se a mluvila jsem o tom čtyři hodiny, obracela jsem tu záležitost ze všech stran a ukazovala jsem jim stále cíl, ať jsem ji obracela jakkoli. Nevím, zda jsem měla pravdu, ale hájila jsem svou věc tak dobře, že byli všichni velmi spokojeni a řekli mi, že mám pravdu; ale přesto se nevzdali; takže můj hněv neochaboval a dohnal mě až k slzám, a já jsem naříkala, že se bude věřit, že se se mnou pan ze Sourdis přetahuje o moc a že zvítězí. Nakonec, po spoustě panovačných nářků, mě nejvíc dopalovalo, že mě do toho všichni zatáhli a pak jeden po druhém změnili názor; radové parlamentu vytrvali nejdéle; zašli totiž dokonce tak daleko, že mi řekli, že by podle nich ani pařížský parlament nedělal potíže ji zapsat, aby se z toho stal příklad, o němž jsem mluvila. Ti páni mi namítali, že mám u presidiálu malý vliv; že jsou tam všichni velcí mazarinovci a že k tomu musím přihlížet. Nepřihlížela jsem k ničemu, protože jsem byla velmi zatvrzelá ve svém názoru; takže tak uplynul celý den a celý večer; a dokonce, protože jsem nespala, jsem je dala jednoho po druhém budit, aby za mnou přišli promluvit, a abych se je pokusila získat každého zvlášť, a tak je všechny našla na své straně, až je znovu uvidím pohromadě.

Ráno mi přišli říct, že jsem paní, že udělám všechno, co budu chtít; ale že je třeba podřídit se rozumu a že podřídím-li se, bude to rozumu, a ne jejich velmi pokorným prosbám, a že je pro službu Monsieurovi velmi důležité, abych tak jednala. Nakonec jsem se podvolila a poslala jsem Préfontaina, aby řekl pánům z presidiálu, ať za mnou přijdou, až se vrátím ze mše.

Když jsem přišla a dozvěděla jsem se, že jsou v mém domě, už jsem byla zase v slzách. Dala jsem zavřít okna svého pokoje; osušila jsem si slzy, dala jsem je uvést a řekla jsem jim, že vím, že o záležitosti, kterou jsem jim předložila, už jednali; že je prosím, aby u toho zůstali a nepokračovali dál, a to s usměvavou tváří, jako by to byla věc, která mě ze všeho na světě nejvíc uspokojila. To byl ten prostředek, který ti páni našli; s nímž jsem souhlasila. Ponechávám na úsudku čtenáře, zda bych nebyla udělala lépe, kdybych se v tom řídila svými prvními pocity, jako jsem to udělala v jiné věci. Pan ze Sourdis mě navštívil a usmířili jsme se. Měl ve zvyku dávat mi každý den balíček zavařenin, protože měl velmi dobré, a během našeho sporu jsem žádné nedostala; takže jsem řekla panu orleánskému biskupovi, který nás usmířil, aby mi dal vrátit všechno, co mi náleží; což udělal: nepřišla jsem totiž ani o jeden ze svých balíčků. Při smíření jsem jich tedy dostala hodně.