Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XII (1652)

Nazítří poté, co jsem byla na radnici kvůli příchodu pana Prince, rozhlásili mazarinovci, že jsem k tomu získala vynucený souhlas. Dala jsem si zavolat městskou radu, v níž je zahrnut i sbor kupců, a řekla jsem jim o té hloupé pověsti a že je to věc tak směšná, že vyvrací sama sebe, protože když jsem v jejich městě jen se svými lidmi, nejsem s to jim cokoli udělat násilím, a že to, oč jsem je žádala, bylo tak rozumné, že mi to nemohli odepřít. Souhlasili s tím, co jsem jim říkala.¹ Potom jsme spolu hovořili o veřejných záležitostech; to se nevynechalo nikdy, kdykoli ke mně přišli;² to totiž udržuje mysli v pohotovosti a v občanské válce je to velmi dobré. Přijala jsem také městské kapitány, kteří v Orléans tvoří samostatný sbor, a řekla jsem jim totéž; takže všechny hovory na náměstích Étape a Martroy se ten večer točily jen kolem toho, jak zesměšňovat mazarinovce, chválit mne a přát si příchod pana Prince, který nemohl přijet v době, kdy k němu dorazil můj kurýr; byl totiž zaměstnán v táboře u Bléneau.³

Zpráva o té bitvě přišla do Orléans ráno po jednom sedlákovi, který ji řekl kapitánovi, jenž měl stráž u brány, a ten mi ho okamžitě přivedl. Řekl mi, že pan Princ zvítězil v bitvě; měla jsem z toho velkou radost. Večer se změnila v neklid: dozvěděla jsem se totiž od lidí, kteří projížděli po vodě přes Gien, že pan z Nemours je smrtelně raněn; nevěděla jsem, co si o tom myslet, protože jsem od pana Prince neměla žádné zprávy. Celý den jsem byla na mostě, abych viděla přijíždět všechny lodi, které připlouvaly z Gienu; lidé, kteří na nich byli, říkali všichni totéž. Nazítří ve tři hodiny mi poslal kurýra a napsal mi zprávu o bitvě, v níž byla ta akce popsána lépe, než bych to dokázala já sama; proto jsem uznala za vhodné ji sem vložit.

„V Châtillon-sur-Loing 8. dubna 1652.

Mademoiselle,

dostávám tolik nových důkazů⁴ Vaší laskavosti, že nemám slov, jimiž bych Vám za ně poděkoval; mohu Vás jen ujistit, že není nic na světě, co bych pro Vaše služby neudělal; prokažte mi tu čest a buďte o tom přesvědčena a stavte na tom jako na jisté věci. Předevčírem jsem dostal zprávu, že mazarinovské vojsko překročilo řeku a rozdělilo se do několika ubytování. Ihned jsem se rozhodl napadnout je v jejich ubytováních; podařilo se mi to tak dobře, že jsem vpadl do jejich prvních ubytování dřív, než se to dozvěděli; nejprve jsem přepadl tři dragounské pluky a potom jsem vytáhl proti hlavnímu ubytování Hocquincourtovu, které jsem přepadl také. Byl tu trochu odpor; ale nakonec bylo všechno rozprášeno: pronásledovali jsme je tři hodiny a potom jsme táhli proti panu z Turenne; zastihli jsme ho však v tak výhodném postavení a naše lidi tak unavené dlouhým pochodem a tak obtížené kořistí, kterou nabrali, že jsme usoudili, že na něho v tak výhodném postavení nemáme útočit. Skončilo to dělostřelbou; nakonec se stáhl. Všechna Hocquincourtova vojska byla rozprášena; všechna zavazadla ukořistěna; a kořist činí dva nebo tři tisíce koní, množství zajatců a jejich válečné střelivo. Pan z Nemours tam dělal divy a byl zraněn ranou z pistole do horní části kyčle, která není nebezpečná. Panu z Beaufortu tam zabili koně a počínal si velmi dobře; pan z La Rochefoucauldu výborně; Clinchamp, Tavannes, Valon rovněž, a stejně tak všichni ostatní polní maršálové; Maré je zraněn dělovou koulí. Kromě toho jsme neztratili ani třicet mužů. Myslím, že Vás ta zpráva potěší a že nebudete pochybovat, že jsem,

Mademoiselle,

Váš nejponíženější a nejposlušnější služebník,

Louis de Bourbon.“

Má radost se zvětšila a můj neklid ustal, když jsem se dozvěděla, že pan z Nemours není raněn nebezpečně. Velmi mě mrzelo zranění ubohého hraběte z Maré, který na ně za nějaký čas zemřel. Padl tam jistý La Tour, podplukovník Languedocu,⁵ a markýz z La Chaise, první kapitán jízdního pluku Valois, oba velmi stateční a čestní lidé. Jakmile se v Paříži dozvěděli o tomto šťastném úspěchu, udělalo to velmi dobrý dojem a velmi to znepokojilo osoby, kterým na panu z Nemours záleželo, ačkoli jeho zranění nebylo smrtelné. Paní z Nemours se okamžitě vydala za ním; paní z Châtillonu jela s ní až do Montargis a říkala, že jede, aby uchránila svůj dům v Châtillonu; ale jakmile do Montargis dorazila, usoudila, že odtamtud své statky uchrání dobře a že je tam pro ni větší bezpečí, a uchýlila se do kláštera visitandinek, odkud vyšla jen dvakrát nebo třikrát navštívit pana z Nemours; ačkoli mi důstojníci, kteří v té době přišli do Orléans, říkali, že chodí každý večer za panem z Nemours úplně sama, se šerpou; že se domnívala, že je dobře skrytá, ale že ve vojsku nebylo vojáka, který by ji nepoznal.

Nic se nevyrovnalo zděšení dvora. V den té bitvy poslali všechna zavazadla za most, aby byli lépe s to se při prvním poplachu zachránit a most strhnout. Kdyby byl pan Princ dobře znal kraj, byl by věc, jakkoli byli vojáci unavení, dotáhl velmi daleko, a zahnal by tím i dvůr; nic by pro něho nebylo snazší. A protože Bléneau leží jen tři míle odtud a já jsem tudy často projížděla, když jsem jela do Blois a do Orléans, dala jsem si ukázat místo bitvy; ale dívám se na ně jen s lítostí, že⁶ věci nedopadly pro nás lépe; nebyli bychom totiž zakusili tolik trápení, kolik jsme jich zakusili od té doby. Byl to jeden ze spojovacích kanálů Briarského průplavu, co zabránilo, aby se pronásledoval pan z Turenne; protože pan Princ neměl s sebou nikoho z kraje, a v noci,⁷ nevěděl, zda je to řeka a zda se dá přebrodit; to ho zastavilo.

Hned nato musel odjet do Paříže, protože mu pan z Chavigny vzkázal, že je tam jeho osoba nezbytná, aby čelil tomu, co by proti němu za jeho nepřítomnosti mohl podnikat u Jeho královské Výsosti kardinál z Retzu. Vzal s sebou pana z Beaufortu a pan z Nemours tam odjel, jakmile ho bylo možné převézt.

Já jsem byla v Orléans, kde jsem se bavila tím, že jsem dávala zadržovat všechny kurýry, kteří tudy projížděli, protože jsem už neměla nic jiného na práci. Jedni vezli depeše, druzí milostná psaníčka a dost směšné rodinné dopisy; takže když jsem z nich neměla užitek pro stranu, měla jsem aspoň to potěšení, že jsem se jimi bavila. Zadrželi několik šlechticů z Poitou, po nichž pan Le Tellier psal intendantům, že do Guyenne, Angoumois a Poitou jede abbé z Guronu,⁸ který je pověřen všemi královými záležitostmi. Okamžitě jsem se rozhodla dát ho zatknout, protože jsem dobře usoudila, že tu bude mnoho věcí, které se týkají zájmů pana Prince v těch provinciích, a tedy i zájmů Monsieura, s nímž byl úzce spojen. Poslala jsem jednoho exempta Monsieurovy gardy, který byl se mnou, s rozkazem, aby ho zatkl, až bude projíždět.

V den, kdy odjel, přijeli do Orléans nějací biskupové a agenti duchovenstva, kteří se vraceli od dvora. Přišli mě navštívit; zeptala jsem se jich, zda abbé z Guronu odjel z Gienu; řekli mi, že jel s nimi až do Sully, ale že se neodvážil projet Orléans ze strachu, že ho dám zatknout; že dokonce nepojede ani přes Blois. Vzkázala jsem⁹ exemptovi, aby mu vyjel naproti do Saint-Laurent-des-Eaux. Dorazil tam tak šťastně, že zajal jeho sluhu i se skříňkou, v níž byly všechny jeho depeše. Dozvěděl se, že abbé právě odjel; hnal se za ním a dostihl ho u Chambordu, kam ho odvedl. Byl s ním Le Ralle, kterého zatkl také, protože věděl, že je to statečný muž a velký inženýr, který by mohl straně škodit. Hned mi to vzkázal a poslal mi skříňku, v níž se našlo mnoho patentů k verbování vojska; byly tam i rozkazy k vybírání peněz a rozkazy srovnat se zemí zámek Taillebourg, který patří panu princi z Tarentu,¹⁰ protože mu ho pan z La Trémoille dal při sňatku. Byl tam plán na obléhání Brouage,¹¹ dost špatně promyšlený a ještě hůř proveditelný. Kardinál Mazarin psal všem generálům guyennského vojska a guvernérům pevností v provinciích, které jsem jmenovala, a to všechno s tím, že mají věřit abbému z Guronu; z toho bylo vidět, že jeho zajetí bylo dost užitečné. Poslala jsem ho do Blois a vypravila jsem kurýra k Jeho královské Výsosti; napsala jsem také panu Princi, abych mu oznámila úlovek, který jsem udělala, a dala mu najevo, jakou radost bych měla, kdyby mu mohl být k užitku. Monsieur mi vzkázal, abych dala abbého z Guronu odvézt do Montargis; poslala jsem proto pro doprovod a Le Ralle zůstal na čestné slovo v Orléans, protože byl nemocný.

Zároveň jsem se dozvěděla, že Goville, který byl kapitánem jízdního pluku Condé, padl do zajetí, když doprovázel paní z Châtillonu, která se kvůli nebezpečí na cestách neodvážila vrátit do Paříže; jela s vojskem až do Étampes. Poslala jsem trubače k panu z Turenne a k maršálovi z Hocquincourtu a napsala jsem jim, že chci vyměnit Le Ralla za Govilla. Vzkázali mi, že Govilla propustili na prosbu paní z Châtillonu; a maršál z Hocquincourtu, který byl Le Rallovým zvláštním přítelem, mě prosil, abych mu ho poslala zpět, a psal, že tu milost ode mne jistě očekává; že mi za to vrátí naše zajatce, ať budou jakkoli vysokého stavu. Jakmile jsem dostala jeho dopis, poslala jsem pro Le Ralla a řekla jsem mu, že ho propouštím na svobodu, ale že bych byla ráda, kdyby proti nám nesloužil; to mi slíbil, s výjimkou svého guvernérství v Rethelu, kde si chtěl ponechat volnou ruku. Protože to byla spravedlivá věc, povolila jsem mu to. Odjel, aby pokračoval v cestě do Poitou, kde měl soukromé záležitosti. Protože já jsem v Orléans už žádné neměla, zmocnila se mě netrpělivost vrátit se do Paříže; ustavičně jsem psala Monsieurovi a panu Princi, aby na Monsieura naléhal, ať mi dá svolení.

Byla jsem zvědavá, zda v Orléans není někdo, kdo by si dopisoval se dvorem, a hledaly se cesty, jak to zjistit. Přišlo se na to, že k tomu je třeba dát zadržet pěšího posla, který chodí dvakrát týdně z Orléans do Briare a nosí tam dopisy posílané do Lyonu, kudy projíždí řádný kurýr. Ten návrh se mi zprvu nelíbil, protože jsem nechápala, jak by se mohly zabavit a otevřít dopisy tisíce kupců, čímž by se mohl přerušit obchod. Nakonec, když mi vylíčili, jaký užitek z toho strana může mít, rozhodla jsem se k tomu pod podmínkou, že se nebude vědět, že jsem to dala udělat já. Poslala jsem proto jednoho komorníka pana Prince, který projížděl Orléans, s několika jeho gardisty, aby tu výpravu provedli; vrátil se z ní šťastně, protože mi večer přinesl všechny dopisy. Bylo mezi nimi množství dopisů kupců, které jsem velmi nerada pálila, protože mi jich bylo líto pro nesnáze, jaké jim to způsobí. Bylo tam množství dopisů odevšad pro dvůr a mezi jinými jeden šifrovaný z Guyenne, který jsem poslala panu Princi; dal ho rozšifrovat a vzkázal mi, že mu byl velmi užitečný. Nebyl tam žádný z Orléans, ale zato z Paříže, a z místa, odkud bych nikdy nevěřila, že by někoho napadlo psát panu kardinálovi; když jsem totiž uviděla na adrese, že je určen jemu, měla jsem velkou radost, a zjistila jsem, že je datován v Saint-Sulpice. Byl od abbého z Valavoiru, bratra Valavoira, který velí pluku pana kardinála. Obsahoval toto:

„Monseigneure,

nikdy bych nebyl věřil, že na tomto místě najdu příležitost posloužit Vaší Eminenci; ale paní ze Saujon, když se dozvěděla, že tu jsem, si přála mě vidět a vzkázala mi, že se mnou bude mluvit ve zpovědnici, aby si toho nikdo nevšiml. To bylo příčinou, že jsem se světu jevil zbožnějším, než jsem, protože jsem prodloužil své duchovní cvičení. Řekla mi tedy, abych Vaši Eminenci upozornil na její přání sloužit jí a že k tomu, aby toho dosáhla a aby jí dala prostředek, jak přimět Monsieura k návratu, stačí ho vábit sňatkem krále se slečnou orleánskou; že je to past, do které padne, kolikrát se jen bude chtít, a že o Mademoiselle se nestará; že Madame lze získat prostřednictvím její první komorné jménem Claude a že ji lze mít za málo peněz. Zkrátka, Monseigneure, přišla za mnou s tak dobrou vůlí, že nepochybuji, že v tom bude pokračovat; proto budu ten styk udržovat, a v tom jako ve všem ostatním jsem,

Monseigneure,

Vaší Eminence nejponíženější a nejposlušnější služebník,

abbé z Valavoiru.“

Mohlo tam být ještě něco jiného; ale to je podstata a to nejpodstatnější z té depeše. Poslala jsem ji Monsieurovi a opis panu Princi. Věřím, že se to Jeho královské Výsosti nelíbilo; odpověděla mi, že lidé, kteří věří tomu, co v tom dopise stojí, ho znají špatně a že žádný takový úmysl nemá; a o paní ze Saujon mi neřekla ani slovo.

Monsieur mi pořád vzkazoval, abych dosadila starostu a konšely; to už nebylo nutné, protože ti, kdo byli v úřadu, udělali všechno, co jsem si přála. Silná touha zavázat si pana Prince mě vedla k tomu, že jsem hledala prostředky, jak přispět na pomoc Montrondu; ale protože se mi jich nedostávalo, byl mi můj pobyt ještě nudnější. Dostala jsem také z Paříže zprávu o jednání, které měl pan z Rohanu vést v Saint-Germain, kde byl dvůr, s panem z Chavigny a s Goulasem. Ačkoli mi pan Princ pečlivě psal všechno, co se dělo, přesto jsem nepřestávala naléhat na Monsieura, aby mi dovolil přijet za ním. Na to mi neodpovídal a mluvil mi pořád o tom starostovi a o těch konšelech. Když jsem viděla, že můj návrat závisí jen na tom, a poznala jsem, že ta věc je naprosto zbytečná, poslala jsem trubače k panu z Turenne a k maršálovi z Hocquincourtu, kteří tábořili v Châtres¹² na hlavní silnici z Paříže do Étampes, abych je požádala o průvodní listy. Prosila jsem je, aby mi je poslali rychle, protože mám chuť jet do Paříže, a protože mě znají jako velmi netrpělivou, velmi by mě rozzlobili, kdyby mou cestu zdržovali. Zároveň jsem poslala k Monsieurovi a vzkázala mu, že jsem v Orléans vykonala všechno, co bylo k jeho službě zapotřebí, a protože se nudím tím, že nemám tu čest ho vidět, poslala jsem žádat o průvodní listy pány z Turenne a z Hocquincourtu; že kdyby se mi je neodvážili dát, prosím ho, aby o ně dal požádat u dvora a aby mi je poslal do Étampes.

Odjela jsem z Orléans 2. května a jela jsem do Étampes. V Angerville jsem zastihla doprovod, který mi poslali, a protože bylo velmi krásně, sedla jsem na koně s paními hraběnkami z Fiesque a z Frontenacu, které mě stále doprovázely; a proto jim Monsieur po mém vstupu do Orléans napsal poklony k jejich chrabrosti, že vystoupily po žebříku za mnou; a na adresu dopisu napsal: Paním hraběnkám, polním maršálkám ve vojsku mé dcery proti Mazarinovi. Od té doby si jich všichni důstojníci našich vojsk velmi vážili, takže Chavagnac,¹³ polní maršál, který velel mému doprovodu, jim řekl: „Je správné, aby vás přijali, když jste tím, čím jste.“ Zároveň dal zastavit eskadronu Němců, která jela přede mnou, a řekl plukovníkovi, který se jmenoval hrabě Quinski (Kinski), aby pozdravil hraběnku z Frontenacu, která byla tou polní maršálkou. Všichni tasili meče a pozdravili ji po německu, a plukovník dal celou eskadronu vypálit na její počest; přistoupil na ten žert stejně ochotně, jako by byl Francouz. Ten hrabě byl muž vznešeného rodu a synovec zesnulého Valdštejna.¹⁴

Čtvrt míle před Étampes mi vyjeli naproti všichni generálové a množství důstojníků; vypálilo se z děl a ubytování cizinců, jímž jsem projížděla, jsem zastihla ve zbrani.

Když jsem dorazila do svého příbytku, dostala jsem odpověď od pana z Turenne, který mi vzkazoval, že poslal do Saint-Germain, kde byl dvůr, pro průvodní listy, o které jsem žádala, a že mi je pošle nazítří; proto jsem v Étampes zůstala jeden den. Chtěla jsem tam vidět celé vojsko v bitevním šiku; ale důstojníci proti tomu měli námitky, protože by se prý nepřítel tím způsobem mohl dozvědět, kolik jich doopravdy je; to mou zvědavost velmi rychle zarazilo, protože jsem se raději připravila o to potěšení, než abych udělala sebemenší věc, která by mohla straně uškodit. Celý ten den jsem měla velký dvůr ze všech důstojníků vojska, kteří se vyparádili; takže byli stejně skvělí navenek jako uvnitř.

Ráno jsem šla pěšky na mši do kostela, který byl tak blízko mého příbytku, že k jeho dveřím sahala má stráž, s nesčetným množstvím lidí, kteří šli za mnou; bubeník stráže bubnoval a přede mnou šlo mnoho trubačů a tympánistů; bylo to docela krásné. Odpoledne jsem si vyjela na koni k jednomu domu, který je jen čtvrt míle od Étampes, a v průvodu jsem měla všechny důstojníky vojska; dostala jsem chuť vyjet na jedno návrší, ale zabránili mi v tom. Kdybych se byla řídila svým popudem, byla bych viděla, jak napadají jeden nepřátelský oddíl; k tomu však nedošlo, protože hlídka,¹⁵ která ho uviděla, se domnívala, že je to předsunutá stráž, kterou tam postavili kvůli mně; a tak bylo mnoho koní našeho vojska zajato při pícování. Důvod, proč mi tam nedovolili jet, byl ten, že páni z Tavannes a z Valonu, kteří mě ani na okamžik neopustili, sesedli v tom domě, a já jsem z chuti cválat vjela tryskem do aleje toho domu; kdybych tam byla bývala, byli by měli stejnou lítost, že u té příležitosti nebyli, jako jsem měla já, že jsem ji neviděla.

Večer po návratu jsem zastihla trubače, kterého mi posílali pan z Turenne a maršál z Hocquincourtu s průvodními listy, a vzkázali mi, že doufají, že mě nazítří uvidí a že mě přijmou za svými ubytováními s vojskem v bitevním šiku. Clinchamp, který byl ve válce ostřílený starý voják, řekl: „Určitě na Mademoiselle čekat nebudou; vědí, že naše vojsko neviděla; myslí si, že budeme venku, a chtějí nás napadnout; ale na tom nezáleží, zítra je třeba ukázat Mademoiselle vojsko.“ Řekla jsem jim: „Ale kdyby to vedlo k bitvě, velmi by mě to mrzelo; vojsko vidět nechci.“ Clinchamp řekl: „Bylo by to nanejvýš směšné, kdyby nepřítel navrhl prokázat vám poctu, a my bychom ji neprokázali; postavíme se tak, abychom mohli bojovat, bude-li to vhodné, a jinak ustoupit.“ Zeptali se mě, v kolik hodin se na ně půjdu podívat; řekla jsem jim, že tam budu v šest hodin.

Probudila jsem se mnohem dřív, protože mě vzbudil budíček; vstala jsem, oblékla jsem se ve velkém spěchu a šla jsem ke kapucínům na mši. Když jsem vstoupila do kostela, zastihla jsem tam trubače, který přijel večer a kterého v noci poslali zpátky žádat o průvodní listy pro doprovod, který mě měl provázet až k jejich ubytování. Ten trubač mi řekl: „Už jsem nikoho nenašel; naše vojsko vytáhlo k Longjumeau.“ Nepochybovala jsem, že táhne proti nám, a okamžitě jsem poslala uvědomit naše generály a šla jsem na mši. Přiznávám, že jsem ji vyslechla s velkou zbožností a že jsem Boha velmi vroucně prosila, aby nám dal vyhrát bitvu, o níž jsem si vášnivě přála, aby se svedla; nepochybovala jsem totiž, že má přítomnost a přátelství, které ke mně celé vojsko chovalo, jim dodá mnohem více odvahy; a i při sebemenším přírůstku by to bylo něco neobyčejného: nikdy totiž nebylo tak dobrých vojsk ani tak dobrých důstojníků jako našich.

Když jsem vyslechla mši, sedla jsem na koně, abych jela tam, kde bylo vojsko. Cestou jsem potkala pány z Tavannes, Clinchampa a z Valonu, kteří mi jeli naproti; řekli mi, že nepřítel proti nám táhne a že času je jen tolik, kolik je ho třeba k rozhodnutí, zda bojovat, či nikoli; že by k tomu bylo dobré odejít stranou. Vzdálili jsme se od ostatních a zavolala jsem paní z Fiesque a z Frontenacu, jimž se říkalo mé polní maršálky, aby byly přítomny této válečné poradě. Hraběnka z Fiesque zvolala na deset kroků: „Nejsem pro to, aby se bojovalo.“ Valon mi řekl, že má výslovný rozkaz od Monsieura nebojovat; Tavannes řekl, že má podobný rozkaz od pana Prince. Pokud jde o Clinchampa, ten řekl: „Kde je Mademoiselle, tam rozkazy, které člověk má a které nejsou od ní, už neplatí; musí se uznávat jen ty její, a my všichni musíme být přesvědčeni, že Monsieur i pan Princ schválí všechno, co Mademoiselle udělá.“ Řekla jsem jim: „Kdybych se řídila svým sklonem, bojovalo by se; ale v tom je třeba se spolehnout na ty, kdo vědí, co to je: je to vaše řemeslo, a ne moje, a proto vás všechny žádám o vaše mínění.“

Clinchamp řekl, že naše síly jsou skoro stejné jako nepřátelské; že nemají o tisíc koní víc než my a že to není přesila tak veliká, aby se nedalo doufat v dobrý výsledek boje; že já jsem tu paní, že je na mně, abych rozhodla, a že věc spěchá. Řekla jsem jim, že se obávám výsledku bitvy a že bude lépe vrátit se do města; nařídila jsem jim proto, aby dali vojsku pochodovat; takže vojska zůstala v bitevním šiku jen krátce a viděla jsem je dost narychlo, protože jsem nechtěla, aby se zastavovala ani kvůli tomu, aby mě pozdravila. Všichni vojáci mě prosili, abych je nechala bojovat, a volali na mě: „Bitvu! Bitvu!“ Říkala jsem jim: „Není vhodné ji svést.“ Když jsem viděla celé vojsko zpátky ve městě, nasedla jsem do kočáru, abych pokračovala v cestě do Paříže.

Když jsem přijela do Chastres, kde stálo jejich vojsko,¹⁶ zastihla jsem na stráži polního maršála jménem baron z Apremontu, který mi složil poklonu a vyjádřil lítost pánů svých generálů, že na mne nemohli počkat, jak mi vzkázali; ale že spěšně odtáhli napadnout Étampes. Opravdu mě bolelo, že jsem odtud odjela; nikdy by se totiž do toho podniku nebyli pustili, kdybych tam byla. Nabídl mi oběd a řekl mi, že pan z Turenne dal rozkaz, aby mi v jeho příbytku připravili masité i postní jídlo, protože byl postní den; poděkovala jsem mu, protože jsem se nechtěla zdržovat. Řečený pan z Apremontu mi dal k doprovodu dvacet jezdců a korneta, který jim velel, z pluku La Marcousse; a sám mě doprovodil čtvrt míle za Chastres, které jsem shledala velmi obnažené od vojska: jízdní stráž byla velmi slabá a pěší rovněž; a v ubytování nezůstal žádný oddíl kromě pluku Couronne, který tam dorazil předešlého dne velmi zeslabený a velmi unavený dlouhým pochodem. Podplukovník, jménem Lajonis,¹⁷ mě doprovázel stejně jako pan z Apremontu; ale mluvil mnohem víc, což mě velmi těšilo, protože jsem si velmi přála najít někoho, kdo by odpovídal na mé otázky. Pan z Apremontu to dělal jen jednoslabičně, kdežto Lajonis ne.

Když mě opustili a projížděla jsem Longjumeau, dali tam nakrmit mé koně, a mezitím jsem rozmlouvala se svým důstojníkem, který nikdy neviděl Paříž a velmi si ji přál vidět; byl by se mi rád dal do služby, ale neshledala jsem, že by on nebo jeho oddíl nám byli k užitku, a horlivosti, kterou ke mně, jak se zdálo, projevoval, jsem si příliš nevšímala. Projížděl tudy kurýr; a zvyk, který jsem měla dávat zadržovat všechny, které jsem viděla, způsobil, že jsem řekla, ať ho zadrží. Důstojník okamžitě poslal čtyři nebo pět jezdců, aby se za ním pustili. Přivedli mi ho. Zeptala jsem se ho, kam jede; odpověděl mi: „Do Taillebourgu v Saintonge, dát ho srovnat se zemí.“ Řekla jsem mu: „Jednou jsem tomu zabránila; velmi mě mrzí, že nemohu udělat totéž; jeďte svou cestou: kdybych vás byla zastihla dál, nebyl byste projel tak volně.“ Když jsme byli u Bourg-la-Reine, zeptal se mě ten důstojník, který mě doprovázel, zda jsem při odjezdu z Étampes řekla, aby mu naše oddíly, které byly v poli, nic nedělaly; řekla jsem mu, že ne a že jsem nevěděla, zda mě budou doprovázet; a nato mě požádal o průvodní list. Poslala jsem pro svého sekretáře, který ho napsal na dvířkách mého kočáru, a já jsem ho podepsala. Bylo to pro mne dost čestné, že se dvě míle od svého ubytování a dvanáct od našeho neodvážil vykonat tu cestu bez průvodního listu.

V Bourg-la-Reine¹⁸ jsem zastihla pana Prince, který mi jel naproti; doprovázeli ho pan z Beaufortu, princ z Tarentu, pan z Rohanu a všichni urození lidé, kteří byli v Paříži. Sesedl z koně; pozdravil mě a přisedl do mého kočáru, a když mi složil tisíc poklon a ujištění o svých službách, řekl mi, že se na mne Monsieur zlobí, že jsem se vrátila bez rozkazu; že by ho přesto byl přivedl mi naproti, kdyby neležel v posteli s lehkou horečkou. Potom začal blahopřát hraběnkám z Fiesque a z Frontenacu, že byly účastny tolika krásných příležitostí. Potkala jsem paní vévodkyně z Épernonu a ze Sully, které mi také jely naproti; zastavila jsem, abych je vzala do svého kočáru.

Pan Princ a ony mě přiměly vyprávět všechno, co se dělo při mém vstupu do Orléans, a čím jsem se zabývala za pobytu, který jsem tam strávila. Řekla jsem jim, že jsem první týdny nevycházela; že jsem se procházela po náměstích; že jsem chodila do klášterů na mši a do kostelů na požehnání; že jsem hrála kuželky ve své zahradě; že jsem dvakrát nebo třikrát denně rozmlouvala s panem starostou a s konšely a jednou denně s policejním prévôtem; že jsem psala do Paříže a k vojsku a podepisovala tisíce průvodních listů; že jsem se dokonce sama sobě smála, když jsem se viděla zaměstnanou věcmi, k nimž jsem se tak málo hodila; a že pak jsem shledávala, že nemám pravdu, protože jsem si s nimi vedla dost dobře; a že ke konci jsem vyjížděla z města, projížděla jsem se na koni a svačila v pěkných domech v okolí Orléans, a že pan markýz ze Sourdis mi jednu svačinu vystrojil a pan biskup také; ale že všechny ty zábavy mi nezabránily mít chuť vrátit se ani pokazit¹⁹ lítostí, že o ně přicházím, radost, kterou jsem cítila, že je vidím.

Když jsem přijížděla do Paříže, všechen lid vyšel za město a cestu jsem zastihla na míli daleko lemovanou kočáry; všichni měli ve tváři radost z mého návratu a ze šťastného výsledku mé cesty. Orleánský palác jsem zastihla plný lidí; přistoupila jsem k Monsieurovi: zdál se mi dost usměvavý; šla jsem ho pozdravit k jeho lůžku. Pan Princ zůstával stále jako třetí, aby mi Monsieur neřekl nějakou tvrdost kvůli mému návratu. Chtěla jsem mu podat zprávu o své cestě; řekl mi, že je nemocný a nemůže poslouchat o záležitostech; že to bude jindy. Přesto jsem mu vyprávěla, co jsem se dozvěděla, když jsem projížděla nepřátelským ubytováním: že táhli napadnout Étampes; to jeho trochu znepokojilo, a pana Prince také; ale ujistila jsem je, že jsem důstojníky zanechala tak bdělé, že nemohu věřit, že by se jim přihodilo něco zlého.

Šla jsem pozdravit Madame do jejího pokoje; čekala tam na mne trpělivě, ačkoli neměla velkou radost, že mě vidí vracet se v triumfu z podniku, v němž jsem byla straně tak užitečná, ani z pomyšlení, že ona sama není k ničemu. Zavedl mě tam pan Princ; protože k němu neměla velké přátelství, zvolala, že jeho boty páchnou juchtou (ruskou kůží): je to vůně, kterou velmi nenávidí a která ji vyhání skoro z každé společnosti; takže pan Princ musel z jejího pokoje odejít. Odešel do kabinetu, kde byl v dobré společnosti; čekaly tam na mne totiž všechny přítomné dámy. Madame mě přijala dost dobře; vykonala jsem u ní svou návštěvu krátce, jak mám ve zvyku, a odebrala jsem se vykonat jinou všem, kdo na mne čekali v jejím kabinetu. Pan Princ mi řekl: „Musíte jet na Cours: všichni vás tam budou rádi vidět, a pro vzácnost té věci, že v jednom dni uvidíte vojsko i Cours.“ Paní z Nemours mě tam zavezla ve svém kočáře s paními vévodkyněmi z Épernonu, ze Sully a z Châtillonu a s paními z Fiesque a z Frontenacu. Chtěla jsem do kočáru vzít i pana Prince; ale řekl mi, že pojede za mnou ve svém kočáře s panem z Beaufortu a mnoha dalšími lidmi.

Vyjela jsem tedy z Lucemburského paláce²⁰ a v ulicích se za mnou běhalo, jako by mě nikdy neviděli; styděla jsem se za to. Protože se tušilo, že pojedu na Cours, bylo tam tolik kočárů, že jsem se tam jen stěží dostala; všichni moji přátelé mi při míjení blahopřáli. Zkrátka, jestliže všeobecný potlesk a projevy dobré vůle mohou uspokojit, musela jsem toho dne být uspokojena; a také jsem byla, zcela.²¹

Když jsem přijela do svého příbytku, zastihla jsem tam pana Prince, který mi pomohl vystoupit z kočáru; v tu chvíli přijelo tisíc lidí, mezi jinými pan z Nemours, který vyšel z domu teprve toho dne. Šla jsem s ním pohovořit a řekla jsem panu Princi a paní z Épernonu, aby dělali čest mému domu a bavili společnost, zatímco budu mluvit s panem z Nemours, který mi řekl: „Všechno se velmi změnilo od té doby, co jsem neměl tu čest vás vidět; tehdy totiž, kdyby se bylo pomýšlelo na mír, znamenalo by to pro nás podříznuté hrdlo; a nyní, jestliže se neuzavře, jsme ztraceni.“ Ta řeč mě udivila a velmi rozhodně jsem mu tvrdila opak, protože jsem neviděla, že by naše věci byly ve špatném stavu: dobyla jsem Orléans, pan Princ porazil nepřítele u Bléneau, naše vojska byla v nejlepším stavu na světě a byli jsme pány v Paříži. Když jsem mu to všechno uvedla, řekl mi: „Nevíte, co je pro vás dobré; když se totiž mír uzavře nyní, budete francouzskou královnou; a jestliže se s ním bude čekat, až už nebudeme pány, nebudete ničím, stejně jako ostatní.“ Na to jsem se trochu uklidnila a on mi řekl, že pan Princ má vůči mně zcela dobré úmysly.

Po tom rozhovoru jsem šla ke společnosti, kde mě pan Princ dlouho nenechal a řekl mi: „Je správné, abych měl tu čest s vámi mluvit, protože vám mám co říct.“ Začal: „Myslím, že vám hrabě z Fiesque řekl mým jménem mnoho věcí o vašem zaopatření: nyní jsou věci k tomu nakloněny víc než kdy jindy a slibuji vám, že se nebude jednat o žádné mírové smlouvě, do níž byste nebyla zahrnuta.“ A dodal, že je to věc na světě, kterou si nejvášnivěji přeje, vidět mě francouzskou královnou; že mě prosí, abych věřila, že je v tom i jeho zájem; že nic nemůže být pro něho výhodnější, když vidí, jak laskavá k němu jsem; a že důvěra, kterou ke mně má, ho přesvědčuje, že ho budu vždy pokládat za člověka na světě na mně nejzávislejšího; a že není nic na světě, co by neudělal, aby viděl, jak se ta věc daří; a že mi stačí poroučet a on mě bude ve všem poslouchat jako velmi věrný a velmi horlivý služebník, a že mě prosí, abych o tom nepochybovala. Vzájemně jsme si dali mnoho ujištění o přátelství; z mé strany to bylo velmi upřímné a myslím, že z jeho také.

Paní z Châtillonu si od svého návratu velmi stěžovala na to, jak málo se pan Princ staral o její statky, a napsala mi, že se chce stát mazarinovkou, aby se mu pomstila; takže jsem se jí zeptala, zda její hněv trvá a zda mu neodpustila. Řekla mi: „Dělá mnoho kroků, aby se se mnou usmířil; ale nerada je přijímám.“ Přesto s ní přišel mluvit a zdálo se mi, že mu poskytuje dost dlouhé slyšení a příznivou pozornost; a od té doby spolu vycházeli dost dobře.

Nazítří²² přijel od vojska kurýr se zprávou, že nepřítel napadl jedno předměstí Étampes, že jsme tam byli těžce poraženi a že zajali mnoho zajatců. Největším neštěstím na světě se naši generálové, když viděli všechna naše vojska zpátky ve městě, s velkou důvěrou, že je tam nikdo nenapadne, rozešli každý do svého příbytku a velmi klidně obědvali. Nepřítel napadl ubytování cizinců a překvapil je; když šli uvědomit ostatní, každý se chopil zbraně, aby jim přispěl na pomoc;²³ ale tlačenice a zmatek, v nichž byli, způsobily, že skoro nevěděli, co dělají. Přihodila se ještě jedna překážka, která zdržela pomoc, jež se dala poskytnout: zatímco totiž byla vojska ráno venku, odvezli všechna zavazadla do města; a protože Étampes je skoro jen jedna ulice, bylo tak plné a tak ucpané, že se dalo jen stěží projít.

Dalo by se říct, že od té doby, co se vojska vrátila, se mohla poslat zpět každé do svých ubytování; a stejně tak by se dalo myslet, že když byl nepřítel tak blízko, měli být připraveni ho přijmout, kdyby chtěl zaútočit; ale o věcech se dá znamenitě soudit, když se staly, a předem se často předvídá málo, a není to první chyba, která se ve válce udělala. Padlo jen málo urozených lidí i vojáků; ztratili jsme pouze pana z Broue, bitevního seržanta španělských vojsk, a hraběte z Furstembergu, kapitána jízdy pluku vévody Ulricha Württemberského, a kapitána pěchoty pluku l’Altesse jménem Rubel.

Přiznávám, že mě ta nehoda velmi zasáhla; byla jsem totiž velmi citlivá ke všemu, co se straně přihodilo, a přátelství, které mi projevili všichni naši důstojníci a celé vojsko, způsobovalo, že jsem k nim byla velmi citlivá. Důstojník, který přijel, jménem Despouis, podplukovník pluku l’Altesse, řekl Monsieurovi a panu Princi: „Je třeba děkovat Bohu, že tam toho dne Mademoiselle nebyla; jinak by zmatek byl větší.“ Myslel to tak; já si to však nemyslím. Zajatci byli skoro všichni cizí plukovníci: z Francouzů tam byl jen Montal, první kapitán Condé-pěchoty,²⁴ a markýz z Vassé, polní mistr pluku Bourgogne.

Jakmile jsem se to dozvěděla, rozhodla jsem se vyměnit abbého z Guronu, který byl mým zajatcem, za jednoho cizího plukovníka; a vybrala jsem k tomu barona z Barlo, plukovníka pěchoty, který sloužil jako bitevní seržant. Tak byl ve vězení krátce, a pan abbé z Guronu byl velmi rád, že se z něho dostal; a když mi přišel poděkovat za svobodu, řekla jsem mu, že mu to vynese biskupství; což se stalo, a krátce nato mu dali tullské. Zasloužil si to; je to totiž čestný muž.

Prvního dne po mém příjezdu mě navštívila celá Paříž; byla u mne taková tlačenice, že se nedalo ani otočit. Navštívil mě anglický král; nestál na naší straně, protože poslal pana svého bratra, vévodu z Yorku, jako dobrovolníka do vojska pana z Turenne. Nemluvil se mnou však o tom, co se stalo u Étampes, protože dobře věděl, že by mi to nebylo příjemné.

Když se anglická královna dozvěděla, že jsem vstoupila do Orléans, řekla, že se nediví, že jsem zachránila Orléans z rukou jeho nepřátel, jako to kdysi udělala Panna orleánská, a že jsem jako ona začala vyhánět Angličany; chtěla tím říct, že jsem od sebe vyhnala jejího syna. To vzbudilo velkou pozornost a všechny dopisy, které jsem dva dny dostávala, nepsaly o ničem jiném. Vykonala jsem u ní svou povinnou návštěvu a shledala jsem ji velmi oddanou zájmům dvora; to mě přimělo, abych ji nenavštěvovala tak často, protože nemám ráda spory s osobami, jimž je člověk povinen úctou. Dozvěděla se, že jsem si stěžovala na jakési nevhodné řeči, které paní z Fienne vedla proti naší straně, a dala se mi za ně omluvit; to mě přimělo, abych k ní znovu chodila.

Paní z Choisy jsem shledala stále velmi horlivou vůči mně; já jsem byla málo horlivá vůči ní: dozvěděla jsem se totiž, že mnoha lidem vyprávěla, jak mě falcká princezna a ona nachytaly na lep a že jsem jim nedodržela, co jsem jim slíbila. Bylo to však naopak a byly na mne rozhněvané jen proto, že jsem se jim nedala napálit, a právě to je tak dopalovalo. Takové řeči se mi nelíbily; poslala jsem pro ni a dala jsem jí najevo, že s ní nejsem spokojena, že jí zakazuji, aby o mně kdy mluvila tak, jak jsem se dozvěděla, že mluvila, a že ji prosím, aby ke mně už nechodila tak často, jak bývala zvyklá, a dokonce aby si nevybírala hodiny důvěrného styku, protože s ní nechci rozmlouvat, ani aby si to lidé mysleli; tak to nějakou dobu dělala a potom se snažila, jak jen mohla, se usmířit; ale bylo to marné. Přesto ji lidé snášeli, protože je velmi dobrou společnicí a velmi zábavná.

Za několik dní po mém návratu mi přišli říct, že pan Princ je v Saint-Cloud,²⁵ aby tam umístil lidi a zmocnil se toho postavení, jako se to udělalo s postavením u mostu v Neuilly; ale tím se nespokojil: odtáhl do Saint-Denis,²⁶ které dobyl bez velkého odporu, protože tam bylo málo lidí a město se dalo bránit jen průměrně. Zajal tam švýcarského kapitána jménem Dumont, kterého znám a který je velmi čestný muž, a několik dalších důstojníků toho národa. Velením tam pověřil Des Landese, který byl kapitánem v jeho pěším pluku. To místo bylo dobyto k ránu a kolem čtvrté hodiny odpoledne přišli říct, že ho nepřítel jde napadnout. Monsieur a pan Princ tam poslali pana z Beaufortu, aby mu přispěl na pomoc; to bylo k ničemu, protože dorazil příliš pozdě.²⁷ V tom střetnutí jsme nezvítězili, a takto se to odehrálo, jak jsem se to později dozvěděla od jednoho urozeného muže, který tam byl; protože totiž věc nedopadla ve prospěch těch, kdo tam byli, nevyprávěli ji tak, jak se odehrála. Při návratu se pan z Beaufortu málem dostal do zajetí, protože ho opustili. Všechno, co se dá říct na omluvu důstojníků, je to, že to byla nově naverbovaná vojska a že jim veleli pařížští měšťané.²⁸

Král a královna se o dobytí Saint-Denis dozvěděli od pana hraběte z Grandpré,²⁹ který byl s oddílem v poli nedaleko toho města a viděl, jak ho pan Princ bere útokem. Jejich Veličenstva ihned vyslala pány z Miossensu a ze Saint-Mesgrin, generálporučíky, se čtyřmi sty muži gardového pluku, se svými četníky a lehkými jezdci a se třemi eskadronami, v čele jedné z nich byl pan hrabě z Grandpré, druhou vedl pan z Renneville a poslední chorvatský³⁰ plukovník Ralle. Ta vojska dorazila před to místo kolem poledne a vnikla do něho bez velkého úsilí. Pan Des Landes, kapitán pěchoty pluku Condé, který tam velel, se stáhl do kostela, který svému pánovi s velkou odvahou udržel tři dny. Když se ho chystal vydat, objevil se pan z Beaufortu u vesnice La Chapelle s devíti eskadronami jízdy, které táhly ve velmi dobrém pořádku, a s množstvím pěšáků rozptýlených po celé pláni; na výjezdu z řečené vesnice se postavil do bitevního šiku za křížem, který je od ní vzdálen pět set kroků.

V Saint-Denis se sedlalo, jak nejrychleji to šlo; a protože tři eskadrony vojska tam byly dřív než vojenská domácnost krále, nechali je vyjet branou Pontoise a táhnout podél řeky. Veleli jim páni z Grandpré a z Renneville. Vyslali pana rytíře z Joyeuse s třiceti předními jezdci, který se velmi prudce střetl s vojsky pana z Beaufortu; hnal je bojem až k jejich hlavnímu sboru; těsně za ním následovali ti, které vyslali, a zahnali pařížská vojska v nepořádku do La Chapelle, kde měli pěchotu. Páni z Grandpré a z Renneville vytáhli, nechali La Chapelle po levé ruce a chtěli je odříznout mezi Paříží a tou vesnicí; ale ti utíkali příliš rychle. Dostihli je přesto u větrného mlýna, který stojí na výjezdu z La Chapelle směrem k Paříži. Pronásledovali je až ke strážnici předměstí Saint-Denis; zajali skoro osmdesát z nich a od nich se dozvěděli, že jim velel pan Clérambault, kapitán jízdy pluku Condé, a pan du Buisson, důstojník četníků pana prince z Condé.

Když se stahovali, rozsekali asi pět set pařížských měšťanů, kteří se hloupě vrhli mezi královská vojska; ta s nimi naložila velmi nemilosrdně, a nebýt noci, která se snesla, byli by utrpěli mnohem víc. Fontaine-Chandré,³¹ poručík gard, padl při dobývání Saint-Denis, po němž propustili švýcarské důstojníky, kteří byli zajati.³²

Přišli mě navštívit, protože Švýcaři mě mají velmi rádi; a nesmím zapomenout na jednu věc, kterou pro mne udělali a která je velmi šlechetná. Nějaký čas před těmito posledními nepokoji se jim nedostalo žoldu, a jak říká staré přísloví: Bez peněz žádní Švýcaři; nechali zbraně na strážnici a odešli. Všichni nabízeli králi peníze; já jsem žádné neměla, a tak jsem přinesla velký diamant, který jsem měla po slečně z Guise, jež ho darovala mé matce, když ji vdávala; ten diamant dostal pan vévoda z Joyeuse, můj předek,³³ od Jindřicha III., jehož byl oblíbencem. Má cenu přes dvě stě tisíc livrů; aspoň mi ho za tolik dali. Král a královna mou dobrou vůli velmi dobře přijali a já jsem ho vložila do rukou kardinála Mazarina. Král dal Švýcarům jako zástavu za to, co jim dlužil, mnoho korunních diamantů. Dozvěděli se, že jsem dala svůj; přišli za mnou čtyři nebo pět z nich jménem všech kantonů, aby mi řekli, že když se dozvěděli, že mezi diamanty, které jim král dal, je jeden můj, přišli se mě zeptat, jak vypadá, aby mi ho vrátili, a že se spolehnou na mé slovo. Shledala jsem to velmi laskavým a měla jsem z toho příležitost poznat, že má poctivost je známa i v cizích zemích a že ti, kdo nejméně důvěřují, mají důvěru ve mne. Velmi mě to potěšilo; poděkovala jsem jim se vším možným vděkem, protože mě to, co mi říkali, velmi dojalo.

Diamant však v jejich rukou nebyl: kardinál Mazarin ho dal italskému dodavateli proviantu. Když se pak kardinál rozešel s Monsieurem, Jeho královská Výsost se velmi starala, aby se mě zeptala, zda mi ho vrátili; stalo se to pět nebo šest dní předtím. Ačkoli Švýcaři nikdy neslouží nikomu jinému než králi a ačkoli se v žádných dějinách nevidí, že by posílali pomoc stranám, aspoň ne v těch, které jsem četla, někteří švýcarští důstojníci mi řekli, že kdybychom chtěli vojska jejich národa, dali by je ze zvláštního ohledu na mne a že by měli velkou radost, kdyby mi mohli posloužit. Ale protože válka nespěla k tomu, aby pokračovala, nechtěli jsme je; a poděkovala jsem jim s mnoha projevy přízně.

Je dobré říct pár slov o cestě, kterou páni z Rohanu, z Chavigny a Goulas vykonali do Saint-Germain.³⁴ Když tam přijeli a požádali královnu o slyšení, šli k ní: Její Veličenstvo je zavedlo do svého kabinetu a řeklo, ať se pošle pro kardinála Mazarina. Když vstoupil, chtěli odejít a říkali, že nemají rozkaz s ním jednat; dělali mnoho okolků, načež zůstali, a dokonce s ním byli tři hodiny zavřeni, když Jejich Veličenstva odešla. Shodli se na všem: Monsieur a pan Princ měli dostat všechno, co si přáli; kardinál Mazarin souhlasil, že se vzdálí od dvora, pokud odjede jednat o mír. Monsieur s tím nikdy nechtěl souhlasit, a na tom se jednání přerušilo, což velmi mrzelo pana Prince.

Monsieur a pan Princ chodili každý den do mého příbytku, a s nimi všechny významné osoby strany, muži i ženy, takže dvůr byl u mne a já jsem byla jako královna Paříže, protože Madame ráda viděla lidi stejně málo, jako lidé rádi chodili k ní. Trávila jsem čas velmi příjemně; byla jsem ctěna v nejvyšší míře a ve velké vážnosti; nevím, zda kvůli vážnosti, jíž jsem se těšila sama, nebo proto, že se myslelo, že mám velký podíl na záležitostech; byla to věc dost pravděpodobná, že jsem ho mít měla; ale věc velmi pravdivá a nesnadno uvěřitelná je to, že jsem ho neměla, protože mi Monsieur nikdy neprokázal tu čest, aby ke mně měl důvěru. Toto přiznání je pro mne tvrdé, ale mnohem víc kvůli němu než kvůli mně; neboť kdokoli mě znal, posoudí, že jsem si ji dost zasloužila; a ti, kdo budou číst tyto Paměti a budou mě znát jen z nich, snadno posoudí, že jsem si tu čest zasloužila.

Pan Princ to nedělal stejně: nevěděl nic, o čem by mi nedal vědět, a když přede mnou něco tajil, bylo to proto, že se domníval, že jedná nesprávně, a že by to byl rád tajil sám před sebou. Často mi chtěl vyprávět, co se děje, a já jsem mu říkala: „Už mě unavuje poslouchat pořád o tom samém“; a tyhle záležitosti mě dost nudily; nemám je totiž ráda a nikdo na světě nemá méně rád pletichy než já. To způsobovalo, že jsem zanedbávala věci, do nichž bych se byla mohla se slušností vmísit.