Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XIII (1652)

Maršál z Turenne oblehl Étampes¹ proti svému přesvědčení, jak se říká, a bylo snadné tomu věřit: protože je to velmi velký vojevůdce a umí se velmi dobře rozhodnout, nebylo rozhodnutí obléhat Étampes dobré, neboť jeho vojsko nebylo dost silné, aby je mohlo obléhat podle všech pravidel; také se na ně útočilo jen z jedné strany, protože otevřel zákopy jen na straně od Orléans. Obkličovací val kolem Étampes byl příliš velký, než aby se dal postavit, když na útok bylo jen osm tisíc mužů (vojsko pana z Turenne se rozhodně nepokládalo za silnější); naše mělo pět tisíc mužů, jízdy i pěchoty dohromady. Francouzské oddíly pana Prince byly vybraní lidé: nebyl mezi nimi jediný nepoužitelný muž a nechyběl ani jeden důstojník kromě těch, kdo byli zraněni při útoku na předměstí nebo v boji u Bléneau. Ke cti našich důstojníků lze říci, že nikdy nebylo statečnějších. Toto obléhání nás nevyděsilo: počet vojska, o kterém jsem právě řekla, že jsme je měli, a způsob, jakým jsem je vylíčila, to musí dát pochopit. O nic potřebného neměli nouzi, stejně jako o odvahu; z toho lze posoudit, jak dobře toho byli zásobeni, až na střelný prach ke konci.

Každý den jsme od nich měli zprávy a vzkazovali nám, že je tíží jen obava, abychom se o ně v Paříži nestrachovali my. Toto obléhání zahubilo část vojska pana z Turenne: naši totiž podnikali hrozné výpady a získávali si u nepřátel dost cti. Každý den ztráceli lidi: rytíř z La Vieuville tam byl zraněn a odnesen do Melunu, kde byl dvůr, a tam na své zranění zemřel; velmi ho litovali, zvláště dámy. Kardinál Mazarin přivedl k obléhání krále a poslal tam trubače, aby řekl, že král nařizuje svému vojsku v Étampes nestřílet a že tam přijíždí.² Žádal mluvit s pány z Tavannes, z Clinchampu nebo z Valonu, aby jim tu řeč přednesl; ale všichni tři byli nemocní a nemohli s ním mluvit; takže protože se důstojník stráže, s nímž o tom mluvil, ukázal být cizincem a nerozuměl francouzsky, nedostal žádnou odpověď a stříleli dál tam, kde byl kardinál Mazarin: viděli totiž, že král tam není. Přesto mazarinovci vždycky tvrdili, že se střílelo na krále. Dost se divili tomu,³ že naše vojsko uznávají za královo, když ho každý den nazývají vzbouřenci; a abych řekla pravdu, vojsko Španělska, které se k němu připojilo, bylo něco trochu neobvyklého, a v této věci nikdo nechápal politiku kardinála Mazarina.

Paní z Châtillonu⁴ přestala na pana Prince žalovat; navštěvoval ji stejně pilně jako pan z Nemours a lidé se divili přátelství, které mezi nimi bylo, protože je pokládali za soky; ale další běh věcí dobře ukázal, že pan Princ zamilovaný nebyl. Protože k ní měl velkou důvěru, mluvil s ní o svých záležitostech, dával si u ní schůzky s těmi, s nimiž nějaké záležitosti měl, a konal tam své porady; a protože byl u Jeho královské Výsosti každý den zaměstnán mnoha jinými věcmi, trávil u ní téměř všechny noci a tohoto zvyku se vzdal jen proto, že ho varovali, že když se vrací domů pravidelně ve stejnou hodinu, mohli by mu ublížit, protože má co dělat s lidmi, u nichž není žádné bezpečí; to ho přimělo změnit hodinu návštěv. Všechny přesvědčovalo, že jde o lásku, to, že statek Marlou,⁵ který jí zesnulá paní Princezna odkázala závětí do doživotního užívání, jí pan Princ daroval do vlastnictví; ale slyšela jsem od lidí, kteří se domnívali, že to dobře vědí, že jí ten dar učinil jen proto, že myslel, že Marlou připadne při dělení na prince z Conti, který by jí takovou štědrost možná neprokázal. Já sama si myslím, že jí tu štědrost mohl prokázat, aniž by se o tom něco říkalo, protože je důstojné velkého knížete předstihnout štědrost druhých; ale u Bourbonů se to stává tak zřídka, že když nějakou štědrost prokážou, vykládá se jim to vždy ve zlé. Mně to nezabrání ji prokazovat, až k tomu najdu příležitost a až to uznám za vhodné.

Od té doby, co se Monsieur vyslovil, posílal několikrát k panu vévodovi lotrinskému, který mu stále dával naději, že přijde; pan Princ k němu posílal také. Nakonec přijel pan hrabě z Fiesque a řekl, že přijde doopravdy: stalo se to kvůli Španělům a vůbec ne kvůli Monsieurovi ani panu Princi. Jednoho krásného rána přišli říct: Pan vévoda lotrinský je v Dammartinu, který je jen osm mil od Paříže, aniž by se o něm na cestě vědělo. Jeho královská Výsost a pan Princ hned nasedli na koně, aby se s ním jeli setkat;⁶ nemysleli totiž, že by toho dne mohl přijet přenocovat do Paříže. Poslala jsem jednoho šlechtice, aby mu nabídl můj dům v Bois-le-Vicomte, který je v polovině cesty z Dammartinu do Paříže. Monsieur a pan Princ ho zastihli za Mesnil-Madame-Rance,⁷ a jakmile je spatřil, rozhodl se jet s nimi do Paříže; Monsieur to zároveň dal oznámit Madame, která mi to vzkázala.

Byla jsem na Cours: co nejrychleji jsem odjela do Lucemburského paláce; on přijel velmi pozdě. Když vstoupil do pokoje Madame, šel ke mně, aby mě pozdravil; ustoupila jsem, protože jsem nepokládala za vhodné, aby začínal mnou, když tam byla Madame. Začal s ní žertovat o všem, co se mu přihodilo od chvíle, kdy ji naposledy viděl, potom se mnou; pak přešel k vážným věcem, prokázal mi tisíc zdvořilostí a mluvil se mnou o úctě, kterou ke mně chovají Španělé kvůli záležitosti v Orléans. Zkrátka ten rozhovor byl víc k mé chvále než o čemkoli jiném. Shledala jsem ho nejpříjemnějším člověkem na světě, a nikdo se tomu nebude divit: je totiž dost příjemné slyšet o sobě mluvit dobře; ale doopravdy byl příjemný i ve všech ostatních řečech. Protože bylo už velmi pozdě, odešla jsem; doprovodil mě ke kočáru, a když jsem do něho nastoupila, šel pěšky s rukou na dvířkách až do poloviny ulice de Tournon a chtěl jít až k mému domu. Ta zdvořilost mě velmi uváděla do rozpaků; nakonec odešel.

Nazítří mě přišel navštívit: protože to bylo v době oktávu Božího těla, chystala jsem se, když přišel, na požehnání; šel tam se mnou a potom na Cours. Paní z Frontenacu se mu velmi zalíbila. Monsieur pro nás poslal na Cours a vzkázal, že nás čeká v mém domě s panem Princem. Hned jsme tam jeli. Pan Princ mi řekl, že je s panem vévodou lotrinským dost v nesnázích, protože jeho vojsko urazí denně jen dvě míle, a tím nedává najevo, že by velmi spěchal Étampes na pomoc; že má dlouhé porady s přáteli kardinála z Retzu, s paní z Chevreuse a s panem z Châteauneufu; to se mu pranic nelíbilo. Na druhé straně Madame si nic nepřála tolik, jako vidět Monsieura odloučeného od zájmů pana Prince. Všechny tyto věci mu tedy působily dost starostí; a ačkoli věděl, že pan vévoda lotrinský slíbil Španělům přispět Étampes na pomoc, přesto se obával, že mu v tom jeho průtahy zabrání, protože si byl jist, že najde dost záminek, aby se Španělům omluvil.

Zůstal v Paříži šest dní, během nichž jezdil se mnou na Cours, velmi mě bavil a vyhýbal se poradám s Monsieurem a panem Princem, aby nemusel nic ujednat. Jednou jsem byla s Monsieurem, Madame a s ním; oba na něho velmi naléhali kvůli zprávám, které přišly z Étampes; ale bránil se co nejlépe, aby nemusel nic udělat, a přitom jim dával na srozuměnou, že má dobré úmysly; a když už nechtěl odpovídat, zpíval a dával se do tance, takže se všichni museli smát. Kdyby ho člověk neznal jako velmi obratného muže, pokládal by ho při pohledu na to všechno za blázna.

Monsieur pro něho jednou poslal, když byl kardinál z Retzu v jeho kabinetu, a chtěl s ním mluvit o záležitostech; řekl: „S kněžími se má modlit k Bohu; dejte mi růženec: nemají se plést do ničeho jiného než do modlení a do toho, aby se k Bohu modlili druzí.“ Za chvíli přišla Madame a paní z Chevreuse⁸ a z Montbazonu; zase s ním chtěli mluvit; vzal kytaru. „Tančeme, dámy; to vám sluší mnohem víc než mluvit o záležitostech.“

Když se vědělo, že v Étampes nemají střelný prach, pomýšlelo se poslat tam hraběte z Escars,⁹ který byl prvním kapitánem jízdního pluku Jeho královské Výsosti. Byl v Paříži, kam přišel z vězení ve Flandrech: byl zajat předešlého roku, když sloužil jako polní maršál v královském vojsku. Pan vévoda lotrinský, jehož byl zajatcem, ho vrátil Monsieurovi. Nabídl se, že ten náklad prachu doveze; což se podařilo co nejšťastněji: vykonal tím velmi krásný čin, velmi nebezpečný a pro stranu prospěšný; je to ostatně velmi dobrý a velmi statečný důstojník. Naši podnikali každý den ty nejzuřivější výpady na světě s kosami; chodili na ně všichni důstojníci jízdy. Padl tam markýz z La Londe; byl kapitánem-poručíkem gendarmů Jeho královské Výsosti; Yolet, kapitán jeho jízdního pluku, tam padl také. Po smrti markýze z La Londe přijel do Paříže Saint-Taurin,¹⁰ kapitán pěšího pluku, požádat o guidon¹¹ té roty. Dali mu promluvit s panem vévodou lotrinským, aby mu podal zprávu o stavu věcí; a když mu říkal, že pochodem ve dne v noci by se cesta do Étampes urazila za krátký čas, vykřikl: „Cože! Pochoduje se v téhle zemi i v noci?“ Saint-Taurin byl celý ohromen, když ho slyšel dávat odpovědi a klást otázky tohoto rázu. Nakonec ho vypravili zpět, aby řekl, že vévoda zcela jistě vytáhne jim na pomoc; a aby se cizincům víc věřilo, poslal s ním jednoho ze svých důstojníků.

Když toto vojsko přitáhlo do Villeneuve-Saint-Georges, jeli se na ně Monsieur a pan Princ podívat v naději, že je přimějí přejít Seinu, protože k tomu byl postaven most. Vzali mě s sebou. Když jsme přijeli ke stráži u mostu, řekli nám: „Jeho Výsost tu není.“ Zeptali jsme se, kterým směrem odjel; ukázali nám ho a jeli jsme tam. Potkali jsme ho samotného. Řekl, že právě zahnal nepřátelský oddíl, který se objevil; ve skutečnosti ale právě vyjednával s jedním člověkem kardinála Mazarina. Potom se vrhl na zem a řekl: „Umírám: chtěl jsem si dát pustit žilou; ale když jsem se dozvěděl, že mi vezete dámy, jel jsem se podívat, jestli nechytím nějakého kurýra s dopisy, abych měl čím je bavit; neboť co budou dělat u vojska?“ Paní vévodkyně ze Sully byla se mnou na koni, dále hraběnky z Fiesque a z Frontenacu a paní z Olonne, starší ze slečen z La Loupe, o nichž jsem mluvila, která se předešlé zimy provdala za pana hraběte z Olonne z rodu La Trémoille.¹² Divili se, že ji tam vidí, když byl její manžel u krále jako kornet jeho lehké jízdy; byla tam i její sestra, slečna z La Loupe. Byly tam i jiné dámy; protože však byly v kočáře, nejmenuji je.

Když pan vévoda lotrinský chvíli ležel na písku a vyprávěl tisíc historek, přiměl ho Monsieur znovu nasednout na koně a odjeli do malého lesíka, kde konali poradu, při níž jim pan vévoda lotrinský pevně slíbil, že dá svému vojsku přejít řeku. Zatímco mluvili o záležitostech, přešla jsem most a šla jsem se podívat na vojsko, které stálo celé v bitevním šiku. Jeho jízda byla velmi pěkná; ale jeho pěchota taková nebyla: měl Iry, kteří obvykle nejsou ani dobré, ani pěkné vojsko; jediné, čím se mohou pochlubit, jsou jejich dudy. Když jsme si všechno prohlédly, dal přejít řeku třem nebo čtyřem jízdním plukům,¹³ které se vrátily zpět, jakmile jsme odjely.

Zůstal na tom místě pět nebo šest dní; všichni pařížští kupci tam jezdili prodávat své zboží a v táboře byl skoro jarmark. Všechny pařížské dámy tam také jezdily každý den. Pan vévoda lotrinský přijížděl čas od času do Paříže skrytě, takže ho nebylo možné najít. Viděl paní z Châtillonu, kterou shledal velmi krásnou: také pro to nic neopomněla; byla by ráda, kdyby mohla učinit ještě tento výboj, nebo aspoň kdyby se tomu věřilo. Jednoho dne, když ho navštívil anglický král, nám vzkázal, že je velmi tísněn, že bude nucen svést bitvu a ať mu pošleme pomoc. Pokazil nám zábavu: chystali jsme se totiž tančit, když ta zpráva přišla.

Pan Princ se šel převléknout, aby nasedl na koně a jel naproti naší jízdě: pan vévoda lotrinský totiž vzkázal do Étampes, aby vytáhli, jakmile nepřítel zruší ležení, a že se s nimi spojí; takže pan Princ zastihl naše vojsko v noci u Essonne; zůstalo tam po zbytek noci. Pan z Beaufortu odjel současně s panem Princem, aby přivedl panu vévodovi lotrinskému vojsko, které tu bylo, a to nebylo příliš značné, protože to byli jen rekruti. Jakmile přijel, řekl mu vévoda, že je tak tísněn, že tu už nemůže zůstat;¹⁴ že když je obléhání Étampes zrušeno, což byl jediný důvod jeho cesty, vyjednal s panem z Turenne a má průvodní list, aby se se svým vojskem vrátil.¹⁵ Vojsko, které mu pan z Beaufortu přivedl, dal doprovodit až k branám Paříže a sám vytáhl na zpáteční cestu.

Tuto novinu mi přišli říct, když jsem se probudila, a velmi mě ohromila a zarmoutila kvůli nesnázím, do nichž nás to mohlo uvést; neboť pokud jde o můj vlastní zájem, nebylo mi to líto, protože Madame mohla jeho prostřednictvím při nějakém smíru prosadit zájmy mých sester na mou újmu.

Když se pan Princ tuto novinu dozvěděl, nechal jízdu, kde byla, a jel naproti pěchotě; všechno to dovedl utábořit u Juvisy, potom přijel sem a přivedl s sebou mnoho důstojníků. Lze si představit, jak byli hrdi, že donutili pana z Turenne zrušit obléhání. Toho dne jsem byla v Lucemburském paláci, kde jsem, přiznávám, byla trochu v neprávu: Madame jsem totiž vyhubovala jako psovi a řekla jsem jí o jejím bratrovi to nejhorší; což jsem dělat neměla z úcty k ní i k panu vévodovi lotrinskému;¹⁶ ale strhla mě horlivost pro stranu. Ačkoli měla Madame u Monsieura velký vliv a myslelo se, že má u něho větší vážnost než já, při této příležitosti se to pranic neukázalo: dozvěděl se totiž, jak jsem s ní naložila, a já jsem s ním o tom mluvila s naprostou otevřeností, aniž by mi k tomu řekl slovo, a zacházel se mnou stejně dobře jako obvykle, to jest navenek se ke mně choval dost vlídně; ale pokud jde o důvěru, řekla jsem už, jak tomu bylo, a zdá se mi, že jednat zdvořile nestačí od otce k dceři, jako jsem já.

Celá Paříž strašlivě běsnila proti Lotrinským: nikdo se neodvážil říct, že je z toho národa, ze strachu, že by ho utopili. Neméně se běsnilo proti anglickému králi a královně, o nichž se věřilo, že vedli vyjednávání mezi dvorem a vévodou lotrinským.¹⁷ Byli zavřeni v Louvru, kde bydleli, a neodvážili se z něho vyjít, ani oni, ani nikdo z jejich lidí, protože lid říkal: „Chtějí nás udělat stejně ubohými, jako jsou sami,“ a že dělají všechno, co mohou, aby zničili Francii, tak jako zničili Anglii. Nad řečmi lidu člověk nemá moc: nebylo tedy možné jim zabránit, aby říkali všechno, co jim přišlo na mysl; ale anglický král a královna se jim vyhnuli s velkou opatrností, a s větší, než jakou bychom měli my, abychom je umlčeli: neboť Monsieur, pan Princ a já jsme byli proti Jejich britským Veličenstvům trochu rozhořčeni.

Monsieur velmi vyčítal, že jeho sestra, s níž vždy výborně vycházel a projevoval jí přátelství a od níž se mu přátelství také vždy a při každé příležitosti dostávalo, jedná proti němu. Pan Princ byl přesvědčen, že jí při každé příležitosti projevoval velkou úctu, a dokonce, smí-li se to říci, věřil, že jeho paní matka jí pomáhala v situacích, kdy ji dvůr opouštěl; zkrátka myslel, že jak jeho chování, tak chování jeho paní matky a pana prince z Conti, který jí za pařížské války roku 1649 pomohl a dal jí od pánů z Paříže opatřit peníze,¹⁸ ji mohlo zavazovat aspoň k neutralitě. Pokud jde o mě, nezazlívala jsem Monsieurovi ani panu Princi jejich stížnosti; křičela jsem proti nim¹⁹ ze všech sil: nemyslela jsem totiž, že bych měla brát v úvahu přátelství, které ke mně on choval.

Na druhé straně jim bylo třeba přiznat spravedlnost, uvážíme-li, že když mají všechnu svou obživu od dvora, měli by mu být vděční; ale po zralé úvaze měli zůstat neutrální, a dovolila jsem si to anglické královně říct a také jsem jí později, když jsem se dozvěděla podrobnosti, vytkla, že pro krále jejího syna i pro ni je velmi nemilé, že byli záminkou věci, která nebyla příliš čestná a v níž byli ošáleni: byla to totiž paní princezna z Guéméné, kdo přiměl pana knížete lotrinského, aby Étampes na pomoc nešel a vrátil se, jak to udělal; ale protože v tom nechtěla být vidět, ze strachu, že by ji vyhnali z Paříže, kde velmi ráda pobývala, hledala, na koho by se ta věc dala svést. Poslali pro anglického krále, který jel do Melunu, potom do Villeneuve a myslel si, že dokázal divy, když uzavřel smlouvu, která byla uzavřena dřív, než přijel, a bez níž se jistě mohl obejít. Zkrátka pan Princ a zesnulá paní Princezna dali anglické královně během několika let sto tisíc franků,²⁰ takže se říkalo, že anglický král se prohřešil zároveň proti lásce, proti příbuzenství i proti vlastnímu zájmu. Z toho se snadno pozná, že se tím mínil Monsieur, pan Princ a já.

Jeho královská Výsost jela k mlýnu v Châtillonu, který je mezi Montrouge a Paříží,²¹ podívat se, jak táhne to vítězné vojsko, které přicházelo od Étampes a odcházelo do Saint-Cloud, kam ho dovedl pan Princ, a ten se vrátil do Paříže; nocovat v ležení mu totiž příliš nepříslušelo. Protože bylo vojsko tak blízko, měli všichni důstojníci velkou radost. Přicházeli často; ale tato pohodlnost vojsko nezlepšovala: služba se zanedbávala a pařížské radovánky a prostopášnosti vojsko velmi kazily. Pan z Clinchampu jezdil často do Paříže, velmi pečlivě mě navštěvoval a vyptával se mě na věci, které se děly. Ani během obléhání Étampes mi nezapomínal posílat zprávy. Protože mi byl velmi oddán, nabyl ke mně velké důvěry: vyprávěl mi také všechno, co věděl nejdůvěrnějšího. Vyřizoval mi pozdravy od pana hraběte z Fuensaldañy²² a říkal mi, že Španělé ke mně chovají tak velkou úctu a tak zvláštní vážnost, že kdyby byl arcivévoda pro mě dost dobrým mužem, dali by mu svrchovanou vládu nad Nizozemím, jakou měli arcivévoda Albrecht a infantka Isabela, a že je to věc, kterou si celá země přeje ze všeho nejvíc. Na tyto řeči jsem přistupovala jen žertem a on se kvůli tomu zlobil; takže jsem byla nucena ho poslouchat s naprostou vážností. Říkal mi, že je to záležitost, k níž jsou Španělé nakloněni, jak jen si lze představit, a že jakmile se uvidí s hrabětem z Fuensaldañy, nepochybuje, že se ta věc pohne kupředu, budu-li s ní souhlasit.

Zatímco se naši důstojníci veselili v Paříži a v krásných domech v Saint-Cloud, paní z Châtillonu a páni z Nemours a z La Rochefoucauldu, kteří doufali, že smlouvou získají, ona sto tisíc tolarů, druhý guvernérství a třetí stejnou sumu, nemysleli na nic jiného, než aby nějakou smlouvu za každou cenu uzavřel pan Princ, a proto neustále vyjednávali s dvorem; nikdo tedy nemyslel na to, aby se odvádělo mužstvo nebo verbovalo nové vojsko. Kardinál Mazarin tyto lidi, horlivé spíš pro vlastní zájem než pro stranu a pro pana Prince, stále vodil za nos, ačkoli je zahrnoval svou přízní, a mezitím stahoval vojsko ze všech stran.

Nějaký čas po příchodu maršála z La Ferté poslal část svého vojska postavit most přes Seinu u ostrova Saint-Denis,²³ aby mohli přitáhnout a napadnout Saint-Cloud. Pan Princ, když se to dozvěděl, tam velmi spěšně odjel. Bylo to už osm nebo deset dní, co jsem ho u sebe neviděla a co jsem s ním nemluvila; přesto si pro mě chodil každý den, ale v hodinách, kdy dobře věděl, že doma nejsem; pan z Nemours dělal totéž. Paní z Châtillonu jsem od svého návratu z Orléans vídala méně než v zimě: ona také měla mnohem víc záležitostí. Když jsem jedny i druhé zastihla v Lucemburském paláci, vyhýbali se mi a já jsem se vyhýbala jim; protože jsem totiž jejich počínání velmi neschvalovala, báli se, abych jim o tom neřekla svůj názor příliš otevřeně; a pan Princ, který dobře cítil, že dělá chybu, když se zdržuje s těmito lidmi, se bál, abych s ním o tom nemluvila: nevěřil totiž, že věci dojdou tam, kam došly.

Když se pan Princ podíval, co se děje na tom ostrově Saint-Denis, a dal tam postavit baterii, přijel za Monsieurem, aby mu řekl, že pokládá za vhodné zrušit ležení v Saint-Cloud a obsadit postavení u Charentonu, protože v Saint-Cloud by nemohl odolat, kdyby ho tam napadli. Monsieur to posoudil stejně jako on; takže pan Princ velmi spěšně odjel do Saint-Cloud, dal vojsku vytáhnout²⁴ a mezitím si zajel na ten ostrov, protože dobře usoudil, že má dost času, aby vojsko dohonil.

Už dva dny jsem nevyšla z domu, protože jsem zamýšlela užít z opatrnosti nějaké léky. Šla jsem se projít; u brány de la Conférence,²⁵ kde se držela stráž jako u všech pařížských bran (a tato stráž začala den po mém příjezdu z Orléans; myslela jsem si, že ji všude, kam jdu, přitahuji já), mi řekli, u brány de la Conférence mi tedy řekli, že na Cours je vojsko. To mě nevylekalo: pokračovala jsem v cestě. Potkala jsem barona z Langue²⁶ z rodu Choiseul, který byl polním maršálem, velmi zdvořilým mužem a dobrým důstojníkem; a lze říci, že on a hrabě z Escars udrželi obléhané Étampes a byli to dva nejlepší vyšší důstojníci, jaké jsme měli, a ti, kdo měli ve francouzském vojsku největší vážnost. Langue tedy vedl předvoj, složený z pěšího pluku Valois a ze všech gendarmů, za nímž jelo vozatajstvo. Zeptala jsem se ho, kam jde. Řekl mi, že do Charentonu, ale že se velmi obává, že to postavení nezíská příliš snadno, a že se ocitl ve špatném pověření, když musí vést vozatajstvo, jehož velkou část jsem viděla projíždět jak po Cours, tak po Renardově terase,²⁷ kam jsem se šla projít. Zastihla jsem tam paní z Châtillonu, která naříkala a říkala, že se bojí, aby se straně nepřihodilo něco zlého, a že se strašně bojí bitvy, a hrála si na horlivou, úplně jako by to nebyla ona, kdo uvedl věci do stavu, že mohlo dojít k tomu.²⁸

Byla jsem z tohoto pochodu trochu znepokojena: nepřítel byl silnější než my a mohl nás snadno rozsekat na kusy; není totiž na světě nic snazšího než porazit vojsko na pochodu, které stále ukazuje bok;²⁹ takže mě to velmi popuzovalo proti vyjednavačům, o nichž jsem věřila, že nás do tohoto nebezpečného stavu přivedli; takže jsem v obecných slovech hlasitě, před mnoha lidmi, pronesla dlouhé kázání. Lidé, kteří se do ničeho nepletli, mi dávali za pravdu; ostatní začínali ze strachu z toho, co se stane, věřit, že jejich věc není dobrá, a nepochybovali, že mluvím k nim; takže tu byli lidé, které uvádělo do rozpaků, že mě slyší mluvit tak otevřeně a tak pravdivě. Potom jsem společnost opustila a odešla domů a změnila jsem svůj úmysl vzít si lék, protože jsem usoudila, že bych mohla být k něčemu užitečná.

Nazítří táhlo všechno vojsko celou noc podél příkopu; a protože mezi mým domem a řečeným příkopem byly jen Tuilerie, které leží na jeho okraji, bylo zřetelně slyšet bubny a trubky a snadno se daly rozeznat různé pochody. Až do dvou hodin po půlnoci jsem zůstala opřená o okno a poslouchala, jak táhnou, s dosti velkým zármutkem, když jsem pomyslela na všechno, co se může stát; ale přitom jsem měla jakési tušení, že přispěji k tomu, abych je z nesnází vysvobodila, a dokonce jsem večer řekla Préfontainovi: „Zítra si lék nevezmu: mám totiž v hlavě, že zítra udělám nějaký nečekaný kousek, stejně jako v Orléans.“ Odpověděl mi, že si to přeje, ale že se velmi obává, že se to nestane.

Ubohý Flamarens, kterého jsem měla velmi ráda a s nímž jsem se velmi sblížila na své cestě do Orléans, mě přišel navštívit a řekl mi: „Nemám žádné obavy z toho, co se stane zítra; jsem totiž přesvědčen, že věci nejsou v takovém stavu, jak se myslí; a já sám věřím, že mír je uzavřen a že bude vyhlášen zítra, až se vojska setkají tváří v tvář.“ Se smíchem jsem mu řekla, že kardinál Mazarin tedy udělá jako u Casale: hodí svůj klobouk, aby zabránil boji a dal znamení k míru.³⁰ „Necháváte se pěkně napálit, a my také, že jsme se zdržovali vyjednáváním místo toho, abychom dali do pořádku své vojsko. Všechno, co z toho vzejde, může být jen velmi nevýhodné, a ani na to nemám odvahu myslet, tolik mi to působí starostí kvůli vám, protože vždycky věříte všemu, co se vám řekne. Zasloužil byste si, abyste si zítra zlomil ruku nebo nohu.“ Smála jsem se a říkala jsem to, aniž bych to v nejmenším myslela vážně. Tak jsme se rozešli; on říkal: „Uvidíme, kdo z nás dvou se mýlí.“

V šest hodin ráno dne 2. července 1652³¹ jsem slyšela tlučení na dveře svého pokoje. Leknutím jsem se probudila a zavolala jsem své ženy, aby otevřely dveře. Vstoupil hrabě z Fiesque a řekl mi, že ho pan Princ poslal za Monsieurem, aby mu řekl, že byl za úsvitu napaden mezi Montmartrem a La Chapelle; že ho odmítli pustit branou Saint-Denis, když šel Monsieurovi podat zprávu o tom, jak se věci mají, a přijmout jeho rozkazy; že ho prosí, aby nasedl na koně, a že on bude pokračovat v pochodu, protože nemůže čekat na místě, kde je; že Monsieur odpověděl, že je mu zle, a že pan Princ mu také uložil, aby přišel za mnou a poprosil mě, abych ho neopouštěla.

Hned jsem vstala, jak nejrychleji to bylo možné, a odjela jsem do Lucemburského paláce, kde jsem zastihla Monsieura nahoře na schodech. Řekla jsem mu: „Myslela jsem, že vás najdu v posteli; hrabě z Fiesque mi řekl, že je vám zle.“ Odpověděl mi: „Nejsem tak nemocný, abych v ní ležel, ale jsem dost nemocný na to, abych nevycházel.“ Prosila jsem ho, jak jen jsem mohla, aby nasedl na koně a jel panu Princi na pomoc; ale bylo to marné: všechny důvody, kterých jsem k tomu použila, na jeho mysl nijak nezapůsobily; a když jsem viděla, že nic nedosáhnu, prosila jsem ho, aby si lehl, protože jsem shledala, že musí buď hrát nemocného, nebo jednat, a že tím, jak si počíná, jde stejně o jeho zájem jako o zájem pana Prince. Neudělal nic z toho a mé slzy na něho neměly větší moc než mé řeči. Bylo těžké neprolévat je ve stavu, v jakém jsme se nacházeli: i kdyby tu nešlo o zájem pana Prince a o zájem množství přátel, které jsem tam měla, měla jsem velký soucit s mnoha důstojníky Monsieurova vojska, poctivými a statečnými lidmi, kteří mi jeden po druhém přicházeli na mysl. Paní z Nemours, kterou jsem viděla v žalostném stavu, do něhož ji přivedla úzkost o pana manžela a o pana z Beaufortu, svého bratra, mé trápení ještě zvětšovala.

Ve svém žalu jsem byla velmi rozhořčena, když jsem viděla Monsieurovy lidi ve velké veselosti v naději, že pan Princ zahyne. Říkali: „V takových případech ať se zachrání, kdo může.“ Byli to přátelé kardinála z Retzu, a to je vedlo k takovým řečem. Monsieur chodil sem a tam: mluvila jsem s ním, když šel kolem; naléhala jsem na něho tak, že jsem mu řekla: „Leda že byste měl v kapse uzavřenou smlouvu s dvorem, jinak nechápu, jak můžete být tak klidný; ale neměl byste snad nějakou, podle níž obětujete pana Prince kardinálu Mazarinovi?“ Neodpověděl; všechno, co jsem řekla, trvalo hodinu, během níž mohli být zabiti všichni přátelé, které jsme měli, a pan Princ stejně jako kdokoli jiný, aniž by o to kdo dbal; to mi připadalo jako velká tvrdost.

Nakonec přišli páni z Rohanu a z Chavigny, k nimž měl pan Princ tehdy největší důvěru. Přišla za mnou hraběnka z Fiesque; paní z Frontenacu byla u svého manžela, který byl smrtelně nemocen. Páni z Rohanu a z Chavigny, když chvíli rozmlouvali s Jeho královskou Výsostí, přiměli ho k rozhodnutí poslat mě jeho jménem na radnici, abych požádala o věci, které byly třeba. K tomu dal panu z Rohanu dopis pro pány z města, v němž se odvolával na mě, abych jim sdělila jeho úmysl.

Odjela jsem z Lucemburského paláce v doprovodu paní z Nemours a hraběnek z Fiesque, matky a dcery; v ulici Dauphine jsem potkala markýze z Jarzé, který jel za Monsieurem od pana Prince, aby ho poprosil, aby skrz město nechal projít vojsko, které zůstalo v Poissy a čekalo u brány Saint-Honoré,³² až mu otevřou. Jarzé byl zraněn ranou z mušketu do paže, takže ji měl celou od krve, protože neměl čas dát si ji obvázat. Řekla jsem mu, že je zraněn galantně a že nosí svou paži velmi půvabně. Odpověděl mi, že by se bez té galantnosti docela obešel; protože měl ránu blízko lokte, trpěl totiž strašlivými bolestmi, ačkoli chodil jako kdokoli jiný. Všichni měšťané se srocovali v ulicích a ptali se mě, když jsem projížděla: „Co máme dělat? Stačí, abyste rozkázala; jsme zcela připraveni plnit vaše rozkazy.“ Zdáli se velmi horliví pro stranu a pro zachování osoby pana Prince.

Když jsem přijela na radnici, mi vyšli naproti na horní konec schodiště maršál z L’Hôpitalu, guvernér Paříže, a prévôt kupců, jímž byl tehdy pan Le Fèvre,³³ rada parlamentu, a omlouvali se mi, že nepřišli dál, protože o tom nebyli zpraveni. Řekla jsem jim, že věřím, že je můj příchod na toto místo musel v každém ohledu překvapit; ale že to způsobila Monsieurova indispozice. Když jsme byli ve velkém sále, zeptala jsem se: „Jsou tu všichni?“ Řekli mi, že ano.

Řekla jsem jim: „Monsieur, protože je mu trochu zle a musí každou chvíli dávat rozkazy, nemohl sem přijít; pan vévoda z Rohanu má za úkol odevzdat vám od něho dopis.“ Odevzdal ho a městský písař jej přečetl; byl pro mě velmi lichotivý, protože jim v něm Monsieur projevoval důvěru, kterou má v mé jednání na základě zkušenosti, kterou s ním nedávno měl. Po přečtení jsem jim řekla, že mi Monsieur nařídil vyřídit jim, že si přeje, aby se ve všech čtvrtích města chopili zbraní; řekli mi, že se to stalo; dále aby poslali panu Princi dva tisíce mužů vyčleněných ze všech plukovnických setnin³⁴ čtvrtí. Odpověděli, že měšťany nelze vyčleňovat jako vojáky, ale že přesto pošlou ty dva tisíce mužů, které Jeho královská Výsost nařizuje.

Řekla jsem jim, že jakmile dají rozkaz, nebudu mít o jeho provedení žádné starosti, protože znám náklonnost, kterou k nám všichni měšťané chovají, a vím, že budou nadšeni, že mohou vysvobodit pana Prince z nebezpečí, kterému je vystaven; a že jeho osoba má být drahá všem dobrým Francouzům a že věřím, že není jediného, který by nenasadil svůj život, aby zachránil jeho. Požádala jsem je o čtyři sta mužů, abych je rozmístila na náměstí Royale; což povolili. Velkou žádost jsem si nechala na konec, a ta zněla, aby našemu vojsku dovolili projít. Nato se na sebe všichni podívali. Řekla jsem jim: „Zdá se mi, že tu nemáte o čem dlouho rokovat. Monsieur vždy prokazoval městu Paříži tolik dobroty, že je velmi spravedlivé, aby mu za to v této chvíli, kdy jde o záchranu obou, byla projevena vděčnost; neboť si nesmíte namlouvat, že kdyby neštěstí chtělo, aby nepřátelské vojsko porazilo pana Prince, ušetřilo by Paříž o nic víc než vojáky. Kardinál Mazarin je přesvědčen, že ho nikdo nemá rád, a po pravdě řečeno mu toho bylo dáno dost důkazů; proto, má-li pomstu v rukou, nelze pochybovat, že si ji dopřeje. Je na nás, abychom tomu svou péčí předešli; a nemůžeme prokázat králi větší službu, než když mu zachováme největší a nejkrásnější město jeho království, a to, které bylo vždy nejvěrnější v jeho službách.“

Maršál z L’Hôpitalu se ujal slova a řekl: „Dobře víte, Mademoiselle, že kdyby se vaše vojska nebyla přiblížila k tomuto městu, nebyla by sem přitáhla ani vojska králova a že ta přišla jen proto, aby je odtud vyhnala.“ Paní z Nemours to nesla nelibě a začala se s ním hádat. Přerušila jsem ten rozhovor slovy: „Nejde o to, na koho kardinál Mazarin míří, zda na ty, kdo jsou v Paříži, nebo na ty, kdo jsou venku. Lze věřit, že jeho úmysl není dobrý ani pro jedny, ani pro druhé; ale uvažte, pánové, že zatímco se tu bavíme hádkou o zbytečnostech, je pan Princ v nebezpečí na vašich předměstích, a jaká bolest a jaká hanba by to byla navždy pro Paříž, kdyby tam zahynul pro nedostatek pomoci! Vy mu ji můžete poskytnout, učiňte to tedy rychle.“

Nato odešli a šli se radit do jedné komnaty na konci sálu; a já jsem se mezitím modlila k Bohu u okna, které hledí na Saint-Esprit.³⁵ Sloužila se mše; ale nevyslechla jsem ji celou, protože jsem přecházela sem a tam, abych ty pány posílala pobízet a žádat o odpověď, neboť věc, kvůli níž byli shromážděni, vyžadovala spěch; a vzkazovala jsem jim, že nepovolí-li, oč se žádá, bude třeba pomýšlet na jiná opatření, a že mám v pařížský lid takovou důvěru, že věřím, že nás neopustí. Krátce poté, co jsem jim to dala vyřídit, vyšli a dali mi všechny rozkazy, které jsem žádala. Co nejrychleji jsem poslala vzkázat panu Princi, že jsem pro naše vojska dosáhla vstupu do města, kdykoli bude chtít, a že jsem poslala markýze z La Boulaye³⁶ k bráně Saint-Honoré, aby vpustil vojska, která přicházela od Poissy.

Když jsem vycházela z radnice, zastihla jsem měšťany, kteří se shromáždili na náměstí de Grève a křičeli tisíc věcí proti maršálovi z L’Hôpitalu. Jeden z nich mi řekl, když se na něho díval zblízka (protože on³⁷ mě doprovázel): „Jak můžete snášet toho mazarinovce? Nejste-li s ním spokojena, utopíme ho.“ Chtěl ho bít; zabránila jsem mu v tom a vykřikla jsem: „Jsem s ním spokojena.“ Přesto jsem ho, aby byl v bezpečí, dala odvést zpět do radnice dřív, než se můj kočár rozjel. V ulici de la Tixeranderie³⁸ jsem spatřila ten nejhroznější pohled, jaký si lze představit: byl to pan vévoda z La Rochefoucauldu, kterého zasáhla rána z muškety; vnikla mu u koutku oka na jedné straně a vyšla na druhé mezi okem a nosem, takže měl zraněné obě oči; zdálo se, že mu vypadnou, tolik tudy krvácel! Celou tvář měl od krve, a dokonce ustavičně foukal, jako by se bál, že ho krev, která mu vtékala do úst, udusí. Syn ho vedl za jednu ruku a Gourville³⁹ za druhou, protože vůbec neviděl; seděl na koni a měl bílý kabátec, stejně jako ti, kdo ho vedli, a ti byli celí od krve jako on; rozplývali se v slzách: neboť když jsem ho v tom stavu viděla, nikdy bych nevěřila, že z toho může vyváznout. Zastavila jsem se, abych s ním promluvila; ale neodpověděl mi: sotva dokázal slyšet.⁴⁰

Jeden šlechtic pana z Nemours⁴¹ přišel jeho paní říct, že ho posílá oznámit, že byl lehce raněn do ruky, že to nic nebude a že se jí vyhnul, aby ji nevylekal, kdyby ho viděla celého od krve; hned mě opustila, aby za ním šla. Mnoho lidí o zranění těch pánů říkalo, že je Bůh potrestal a že jejich vyjednávání, kvůli nimž se všechno zanedbalo, byla příčinou tohoto boje, v němž dostali na frak; a ačkoli mě ta myšlenka napadla stejně jako jiné, přesto jsem měla s panem z La Rochefoucauldu velký soucit.

Když jsem se s ním rozloučila, potkala jsem u vjezdu do ulice Saint-Antoine Guitauta na koni, bez klobouku, celého rozepnutého; podpíral ho jeden muž, protože by se bez toho neudržel; byl bledý jako smrt. Zavolala jsem na něho: „Umřeš?“ Dal mi hlavou znamení, že ne; a přitom měl v těle velkou ránu z muškety. Pak jsem uviděla Valona, který seděl v nosítkách a přiblížil se k mému kočáru; měl jen pohmožděná záda. Protože je velmi tlustý, bylo třeba ho rychle ošetřit. Řekl mi: „Nuže, má dobrá paní, jsme všichni ztraceni.“ Ujistila jsem ho, že ne. Řekl mi: „Vracíte mi život nadějí, že naše vojska budou mít kam ustoupit.“ Na každém kroku, který jsem v ulici Saint-Antoine udělala, jsem nacházela raněné, jedny do hlavy, jiné do těla, do paží, do nohou, na koních, pěšky, na žebřících, na prknech, na nosítkách, a mrtvá těla.

Když jsem byla blízko brány, poslala jsem pana z Rohanu, aby kapitánovi, který měl stráž, donesl rozkaz nechat naše lidi volně přicházet a odcházet a udělat všechno, co mu vzkážu, neboť rozkazy radnice zněly, aby se udělalo vše, co nařídím. Vešla jsem do domu jednoho mistra účetní komory jménem pan z La Croix, který mi ho přišel nabídnout; je to dům nejbližší Bastile a jeho okna vedou do ulice. Jakmile jsem tam byla, přišel mě navštívit pan Princ; byl v žalostném stavu: na tváři měl na dva prsty prachu, vlasy celé rozcuchané; límec a košili měl celé od krve, ačkoli raněn nebyl; jeho kyrys byl samý zásah a v ruce držel meč, protože ztratil pochvu; dal ho mému štolbovi. Řekl mi: „Vidíte zoufalého člověka; ztratil jsem všechny své přátele: páni z Nemours, z La Rochefoucauldu a Clinchamp jsou smrtelně raněni.“ Ujistila jsem ho, že všem třem je mnohem lépe a že je ranhojiči nemají za nebezpečně raněné, a že právě teď jsem dostala zprávy o Clinchampovi, který leží jen o dvoje dveře dál, než jsem byla já; že ho Préfontaine viděl; že není v žádném nebezpečí. To ho trochu potěšilo: byl velmi sklíčený; neboť když vešel, vrhl se na židli, plakal a říkal mi: „Odpusťte mému žalu“; a ať potom někdo říká, že nikoho nemiluje! Já jsem ho vždycky znala jako něžného k těm, které miluje.

Vstal a prosil mě, abych se postarala o průchod zavazadel, která byla za branou, a abych se nehnula z místa, kde jsem byla, aby se na mě mohli obracet se vším, co bude třeba udělat; a řekl, že tolik spěchá, že nemůže zůstat déle. Naléhavě jsem ho prosila, aby se svým vojskem vstoupil do města. Odpověděl mi, že se toho dobře vystříhá; abych si nedělala starosti, že už se bude jen potýkat v šarvátkách; že tedy už není nic, čeho bych se musela za své přátele bát, a že mi ručí za to, že přivede vojska Monsieura zpět zdravá a celá; on sám že si nedá vyčítat, že ustoupil za bílého dne před mazarinovci.

Když odešel, nesli kolem markýze z La Roche-Giffard,⁴² raněného do hlavy; úplně ztratil vědomí a ležel na žebříku jako mrtvý; velmi mě dojal: byl to muž urostlý a krásný, a i ve stavu, v jakém byl, vypadal pořád dobře; nejhorší na tom je, že byl z náboženství.⁴³ Celý ten den uběhl v tom, že jsem neviděla nic jiného než mrtvé a raněné, a nakonec jsem poznala, co říkají vojáci, že totiž člověka jejich množství tak otupí, že s posledními nemá tolik soucitu jako s prvními, a zvlášť s lidmi, které nezná. Byli tam ubozí Němci, kteří nevěděli kam se vrtnout ani jak si postěžovat, protože neuměli naši řeč; posílala jsem je do špitálů a k ranhojičům podle jejich hodností.

Všichni plukovníci čtvrtí posílali pro mé rozkazy, aby mohli vyslat část svých vojáků.⁴⁴ Myslela jsem, že jsem zase v Orléans, když jsem viděla, že rozkazuji a že mě poslouchají. Dala jsem odvést zavazadla, jak mě pan Princ prosil, a nařídila jsem, aby je odvezli na Královské náměstí, protože jsem usoudila, že tam budou velmi dobře, že je postaví doprostřed a vypřáhnou koně, aby je mohli nakrmit pod podloubími; neboť pan Princ mi zapomněl říct, kam je mám poslat. Byla tam na místě, odkud se dalo pohodlně dostat kamkoli: neboť se tehdy ještě nevědělo, kde se bude večer tábořit.

Čtyři sta mušketýrů, které mi dali jako jakousi zálohu, abych je posílala panu Princi podle toho, jak by je potřeboval, jsem poslala, polovinu na val u brány Saint-Antoine a druhou na val u Arzenálu, kde lidé velmistra dělostřelectva⁴⁵ dělali jisté potíže je přijmout; ale když jsem tam poslala podruhé, vešli tam. Zdálo se mi, že to udělá dobrý dojem, protože se ukáže, že měšťané brání nás i sami sebe; že mazarinovci podle toho usoudí, že jsou zcela na naší straně: neboť co do pomoci, kterou bychom z nich mohli mít, tu jsem pokládala za nicotnou. Ale všechno, z čeho bylo vidět, že se Paříž prohlásila pro nás, nám bylo k prospěchu. Ten den jsem se strašlivě namáhala; ale neměla jsem důvod litovat své námahy, protože se tak dobře vydařila.

Zmatek, v jakém jsem ráno viděla naše věci, ve mně zanechal mnoho neklidu, ačkoli jsme z něho už byli venku. Chování, jaké Monsieur projevil k panu Princi a které tolik škodilo jemu samému, mě přivádělo k zoufalství; takže jsem měla mysl strašlivě rozrušenou a nechápu, jak jsem v tom rozrušení dokázala udělat všechno, co jsem udělala; ale byl to jeden z účinků zázraku, který pro nás Bůh toho dne učinil: neboť bez zásahu nebes by se věci nebyly odehrály tak, jak se odehrály.

Pana Prince napadli poblíž předměstí Saint-Denis; poslal část jízdy, aby nepřítele zdržovala, zatímco sám spěšně táhl na předměstí Saint-Antoine, kde ho napadlo celé vojsko pana z Turenne, které tam dorazilo zároveň s ním. Na hlavní ulici se před očima nepřítele zabarikádoval, jak nejlépe mohl, a do ostatních přístupů poslal oddíly, aby je střežily. Je dobré říci (a je to věc dost známá), že toto předměstí je otevřené ze všech stran a že by bylo třeba dvakrát víc vojska, než měl pan Princ, aby se uhájil jediný přístup. Nepřátel bylo přes dvanáct tisíc mužů; pan Princ jich měl jen pět tisíc a odolával jim sedm nebo osm hodin, během nichž se strašlivě bojovalo: byl všude. Nepřátelé říkali, že kdyby nebyl ďábel, nemohl by lidsky vzato udělat všechno, co udělal: byl u všech útoků.

Nepřátelé prolomili velkou barikádu, která uzavírala křižovatku, odkud se jde na Picpus a do Vincennes. Naše pěchota si vedla dobře; ale jízdu se zmocnil takový děs, že utekla a strhla s sebou všechno, co jí přišlo do cesty, až k tržnici⁴⁶ před opatstvím Saint-Antoine. Ale pan Princ, rozzuřený tím, se vrátil s mečem v ruce se stem mušketýrů z pluku Výsosti a s tím, co měl po ruce důstojníků jízdy či pěchoty, v počtu třiceti nebo čtyřiceti, a s několika dobrovolníky, dobyl barikádu zpět a vyhnal z ní nepřítele. Bránil ji gardový pluk, pluk Marine, Picardie a Turenne, což byly bezpochyby jejich nejlepší a nejsilnější pluky. Zkrátka vykonal věci, které přesahují představivost, jak svou velkou statečností, tak rozvahou, s jakou jednal, a chladnokrevností, kterou všichni obdivovali.

Pořád jsem se dívala, jak jdou kolem zavazadla, mrtví a ranění: byl tam jeden jezdec, který byl zabit a zůstal sedět na koni, a ten kůň šel za zavazadly se svým ubohým pánem; byl to žalostný pohled. Paní z Châtillonu přijela do domu, kde jsem byla, v kočáře paní z Nemours, která se vracela od svého manžela. Řekla mi: „Ach, jste velmi laskavá, že pro pana Prince děláte všechno, co děláte; neboť se mi zdá, že s vámi poslední dny nebyl zrovna zadobře a že jste měla důvod si na něho stěžovat.“ Odpověděla jsem jí: „Jestliže se pan Princ vůči mně provinil, bylo to jen v maličkostech; já se vůči němu neprovinila nikdy a tady jde o věc příliš důležitou, než abych myslela na cokoli jiného než na to, jak mu pomoci. Ale kdybych byla na jeho místě, uškrtila bych lidi, kteří mě do toho dostali kvůli svým soukromým zájmům.“ Neřekla ani slovo a zůstala u mne; velmi jsem si přála, aby odešla.

Přišel prezident Viole;⁴⁷ řekla mu, že se povídá, že Monsieur uzavřel s dvorem dohodu a že dobře ví, co se má stát, a že to je důvod, proč nevyšel. On⁴⁸ to řekl hraběti z Fiesque, který mi to přišel povědět. Promluvila jsem o tom s paní z Châtillonu a vyčetla jsem jí, že se na tak chytrou ženu dává velmi snadno nachytat, když věří tak směšné zprávě, a že si myslím, že kdyby Monsieur znal jejího původce, dal by ho vyhodit z okna; že stejně jako ona shledávám, že Monsieur udělal chybu, když nevsedl na koně; že jsem si to vášnivě přála; že jsem pro to udělala všechno, co bylo v mých silách; ale že z toho nelze vyvozovat, že by pana Prince klamal, a že není člověk, který by tak jednal. Byla trochu v rozpacích, a měla k tomu důvod, a měla se spokojit s tím, co sama udělala, a neobviňovat druhé. Ty rozpaky jí daly zapomenout na její půvaby: toho dne nevystavovala ani jeden; a protože je od přírody velmi snědá, za bílého dne to bylo velmi znát.

Napadlo ji dát napsat panu Princi lístek, v němž mu vzkazovala, že musí bezpodmínečně přijít, že mu to radí všichni jeho přátelé a služebníci a že to jsou Mademoiselle a paní z Châtillonu, hrabě z Fiesque a prezident Viole. Ukázala mi ho a zeptala se mě, zda ho schvaluji. Řekla jsem jí, že je zcela zbytečné mu cokoli vzkazovat; že ví, co má dělat, a že kvůli jejímu lístku neudělá ani víc, ani méně. Odpověděla mi: „Aspoň z toho uvidí, jak se o něho strachujeme.“ Ta horlivost se mi velmi znelíbila⁴⁹ a usoudila jsem, že až si vzpomene, že to byla ona, kdo mu tu zlou příhodu způsobil, přijme ten lístek nevlídně. Hrabě z Béthune, muž zasloužilý a poctivý, za mnou přišel; vyjádřila jsem mu svou nelibost nad tím, že Monsieur neudělal všechno, co by podle mého mínění udělat měl vůči panu Princi i pro sebe samého. Plně se mnou souhlasil a řekl mi, že jde za Monsieurem, aby se ho pokusil přimět, aby věci napravil.

Guvernér Bastily, jménem Louvière, syn pana Broussela,⁵⁰ mi vzkázal, že dostane-li od Monsieura písemný rozkaz, je mu k službám a udělá všechno, co se mu přikáže. Požádala jsem hraběte z Béthune, aby to řekl Monsieurovi, a ten mu rozkaz poslal po panu princi z Guéméné.⁵¹ Abbé z Effiatu,⁵² který mě přišel navštívit jako mnoho jiných, když viděl, že je pozdě a že jsem neobědvala, usoudil podle spěchu, s jakým jsem vyšla z domu, a podle hodiny, že jsem nic nejedla a že to potřebuji, a dokonce že bych si na to sama nevzpomněla, protože jsem měla v hlavě docela jiné věci. Nabídl mi jídlo; protože jeho dům byl hned vedle, přijala jsem, a on mi je dal přinést velmi rychle a velmi vhod: neboť jsem měla velký hlad. Paní z Châtillonu se mnou obědvala; dělala ty nejsměšnější obličeje na světě a byli bychom se jí dobře vysmáli, kdybychom k tomu byli naladěni.

Hrabě z Béthune mi kolem druhé hodiny vzkázal, že Monsieur přijde tam, kde jsem; ihned jsem poslala hraběte z Fiesque, aby to řekl panu Princi. Ten hrabě vykonal toho dne tisíc cest: neboť ustavičně přicházel a odcházel. Pan z Rohanu, kterému ráno pouštěli žilou, málem omdlel ze všech těch námah, které podstoupil; jeho žena zůstala celý den u mne a u něho. Pan Princ přišel; viděla jsem ho přicházet oknem a šla jsem mu naproti na schodiště. Připadal mi docela jiný, než byl ráno, ačkoli na sobě nic nezměnil; ale tvářil se usměvavě a vesele. Přistoupil ke mně s tisícem poklon a díků za to, že jsem mu podle něho dost posloužila. Řekla jsem mu: „Chci vás o jednu milost poprosit: abyste Monsieurovi nedával nijak najevo chybu, které se vůči vám dopustil.“ Odpověděl mi: „Mohu mu jen děkovat; bez něho bych tu nebyl.“ Dala jsem se do smíchu a řekla jsem mu: „Dost žertů; vím, jaké důvody máte si na něho stěžovat. Jsem z toho zoufalá; ale pro lásku ke mně o tom nemluvte.“ Vážně mi to slíbil, protože byl přesvědčen, že Monsieur k němu skutečně chová přátelství a že to byli přátelé kardinála z Retzu, kdo mu zabránili udělat, co si přál; řekl, že dobře ví, jakou úctu mu dluží, ale že také už dávno dobře ví, na čem je.

Vešli jsme do sálu, kde byla hraběnka z Fiesque s paní z Châtillonu a s panem z Rohanu. Přistoupil k nim; ale na paní z Châtillonu se podíval těma nejstrašnějšíma očima na světě a s nejpohrdavějším výrazem. Měla jsem z toho velkou radost, a ji to tak citelně ranilo, že málem omdlela; museli jí podat vodu; potom odešla. Když přijel Monsieur, objal pana Prince s tak usměvavou tváří, jako by se vůči němu v ničem neprovinil. Vyjádřil mu radost, že ho vidí venku z tak velkého nebezpečí, a dal si vyprávět o boji; ten přiznal, že nikdy nebyl v tak nebezpečné situaci. Litovalo se raněných a mrtvých. Markýz z Loyne,⁵³ z náboženství, byl ráno nebezpečně raněn; hrabě z Bossu, Vlám, plukovník jízdy ve vojsku Clinchampově, večer zemřel. Sester, synovec pana maršála z Rantzau, který velel pluku Němců ve vojsku Monsieura, padl na místě; žádala jsem ten pluk pro synovce maršálky z Rantzau, který byl u něho majorem, jménem Baudits, syna zesnulého generála Bauditse,⁵⁴ který sloužil švédskému králi. Monsieur mu ten pluk na mou prosbu udělil. Mnoho dalších důstojníků padlo nebo bylo raněno; ale bylo by příliš dlouhé je jmenovat. Monsieur a pan Princ se rozhodli, že vojsko k večeru vstoupí do města; odtud jel Monsieur na radnici poděkovat městské radě a pan Princ se vrátil ke svému vojsku. Pan z Beaufortu se nesmírně činil a myslel si, že udělal všechno.

Když odešli, odebrala jsem se do Bastily, kde jsem nikdy předtím nebyla; dlouho jsem se procházela po věžích a dala jsem přemístit⁵⁵ děla, která byla všechna namířena na město: část jsem jich dala postavit na stranu k řece a na stranu k předměstí, aby bránila bastion. Dívala jsem se dalekohledem: na návrší u Charonne jsem viděla mnoho lidí, a dokonce kočáry; z toho jsem usoudila, že je to král, a později jsem se dozvěděla, že jsem se nemýlila. Viděla jsem také celé nepřátelské vojsko dole směrem k Bagnolet; zdálo se mi silné jízdou. Bylo vidět generály, aniž bylo možno rozeznat jejich tváře; ale dali se poznat podle svých průvodů. Viděla jsem, jak dělí jízdu, aby nás odřízli mezi předměstím a příkopem, jedni od Popincourtu⁵⁶ a druzí přes Reuilly⁵⁷ podél řeky; a kdyby to byli udělali dřív, byli bychom ztraceni. Poslala jsem pážete tryskem, aby to oznámil panu Princi; ten byl právě v tu chvíli nahoře na zvonici opatství Saint-Antoine; a protože jsem mu potvrdila totéž, co sám viděl, rozkázal, aby se táhlo do města.

Vrátila jsem se do domu, kde jsem byla celý den, abych viděla, jak jde vojsko kolem; neboť jsem dobře věděla, že všichni důstojníci budou rádi, když mě uvidí. Nechci zapomenout říct, že ráno byli všichni důstojníci i vojáci velmi zdrcení, protože usuzovali, že se jim nedostane milosti. Jakmile se dozvěděli, že jsem u brány, propukli v nevídaný jásot a říkali: „Dokažme divy; máme zajištěný ústup: u brány je Mademoiselle, ta nám ji dá otevřít, budeme-li příliš tísněni.“ Pan Princ mi vzkázal, abych jim poslala víno; to jsem udělala velmi rychle, a když šli kolem oken, u nichž jsem byla, křičeli: „Pili jsme na vaše zdraví; jste naše osvoboditelka.“ Nebylo počestného člověka, který by neřekl totéž, kdyby se byl odvážil.⁵⁸ Když šel kolem Sesterův pluk, zavolala jsem na Bauditse, který byl v jeho čele, velmi zarmoucený ztrátou svého plukovníka, který byl jeho přítelem, abych mu řekla, že jsem pro něho u Monsieura žádala ten pluk a že mi ho udělil.

Pan Princ mě při návratu do města navštívil; a protože jsem mu chtěla vyčíst všechno, co se stalo, řekla jsem mu: „To jsou krásná vojska; nezdají se mi nijak sešlá od doby, co jsem je viděla v Étampes, a přitom⁵⁹ vydržela obléhání a dvě bitvy; Bůh je chraň vyjednávání.“ Zčervenal a nic neodpověděl. Pokračovala jsem a řekla jsem mu: „Aspoň mi, bratranče, slibujete, že už žádná nebudou.“ Řekl mi: „Ne.“ Odvětila jsem mu: „Nemohu se zdržet, abych vám neřekla, že by vás tato příležitost měla naučit rozlišovat vaše opravdové přátele od těch, kdo jimi jsou jen kvůli svým soukromým zájmům a kdo vystavili vaši osobu nebezpečí v naději, že dostanou padesát tisíc tolarů. Já vám to říkám jen z přátelství, abyste o tom přemýšlel; neboť jiní se vám to neodváží říct.“ Do očí mu vstoupily slzy hněvu; ukončila jsem ten rozhovor slovy: „Dost už o té věci; doufám, že se polepšíte.“ Odešel a já jsem zůstala, dokud neprošla všechna vojska.

Oddíly, které páni maršálové z Turenne a z La Ferté poslali, aby naše vojska zatlačily, postoupily blízko k městu; ale z Bastily se vypálily dvě nebo tři salvy z děl, jak jsem to nařídila, když jsem odtamtud odcházela.⁶⁰ To je polekalo, protože to smetlo jednu řadu jezdců; bez toho by byla všechna cizí pěchota, četnictvo a část jízdy, které byly v zadním voji, poraženy, protože ty oddíly musely čekat na děla, pro něž se šlo až ke kostelu Sainte-Marguerite.⁶¹ Znepokojovalo mě, že jim průchod trvá tak dlouho; poslala jsem hraběte z Hollacu, který mě přišel navštívit, aby je popohnal; a když všechna prošla, šla jsem si na chvíli odpočinout do paláce pana z Chavigny.

Procházela jsem se s panem z Chavigny v zahradě, abych se osvěžila;⁶² neboť toho dne bylo strašné horko. Hodně jsme mluvili o všem, co se stalo; pak jsem odjela do Lucemburského paláce, kde mě všichni zahrnovali chválou za to, co se stalo. Pan Princ mi složil tisíc poklon a řekl Monsieurovi, že jsem si vedla dost dobře, aby mě mohl pochválit. Přišel mi říct, že je se mnou spokojen, ale ne s takovou něhou, jakou by měl projevit. Přičetla jsem to lítosti, kterou musel cítit nad tím, že jsem udělala to, co měl udělat on; takže jeho lhostejnost, kterou tak těžko snáším, mě toho dne utěšila, protože jsem věřila, že je v takovém smýšlení, v jakém bych si přála, aby byl vždycky.

Když jsem na to večer pomyslela, a pokaždé, když na to pomyslím ještě dnes, že jsem zachránila to vojsko, přiznávám, že to pro mne bylo velké zadostiučinění a zároveň velký úžas, když jsem pomyslela, že jsem do Paříže dala vjet i dělům španělského krále a projít červeným praporům s kříži svatého Ondřeje. Radost, kterou jsem cítila z toho, že jsem straně prokázala tak významnou službu a že jsem při té příležitosti vykonala věc tak neobvyklou, jaká se snad ještě nikdy nepřihodila nikomu mého postavení, mi zabránila uvažovat o tom, o čem lze uvažovat nyní a co by mi mohlo radost zkalit. Markýz z Flamarens padl, což mě velmi zarmoutilo, protože byl mým zvláštním přítelem od cesty do Orléans, kam mě doprovázel a kde mi velmi dobře posloužil. Kdosi mu předpověděl, že zemře s provazem na krku, a on to během cesty často opakoval, posmíval se tomu a říkal to jako něco směšného, protože si nedovedl představit, že by byl oběšen. Když šli hledat jeho tělo, našli ho s provazem na krku na tomtéž místě, kde před několika lety zabil v souboji Canillaca.

Celou noc jsem nespala: měla jsem v hlavě všechny ty ubohé mrtvé. Nazítří jsem nevyšla z domu, kam přišlo mnoho lidí, a hlavně důstojníků vojska; mluvilo se jen o statečnosti pana Prince a o všech skvělých činech, které vykonal; všichni byli plní obdivu. Přišel mě navštívit a chtěl si se mnou vyjasnit všechno, co se odehrálo před bitvou; a závěr byl, že si pro stranu nepřeje větší úspěch z jiného důvodu než proto, aby mohl přispět k tomu, abych byla provdána tak výhodně, jak si přál, a že je to věc, kterou si na světě přeje nejvášnivěji.

Dobrá vůle, kterou lid v den bitvy projevil, byla zcela mimořádná. Chodili sbírat mrtvé, aby je dali pohřbít; zdravým i raněným dávali pít, když šli kolem, a dělali všechno, co mohli, a křičeli: Ať žije král, a pryč s Mazarinem! Dozvěděli jsme se, že markýz ze Saint-Mesgrin, generálporučík a poručík králových lehkých jezdců, padl; Mancini, synovec kardinála Mazarina, byl nebezpečně raněn;⁶³ a Fouilloux, praporečník královniny gardy. Byl to jakýsi oblíbenec, kterého kardinál prosazoval u krále. Markýz z Nantouillet, dobrovolník, tam padl; a Saint-Mesgrin padl v čele lehkých jezdců jako velmi čestný muž, jímž byl; sloužil už dlouho a získal si velké zásluhy. Mancinimu bylo teprve šestnáct let: byl to velmi hezký chlapec, který mnoho sliboval; v čele pluku Marine, jehož byl polním mistrem, dělal divy; velmi se po něm truchlilo.

Boj trval ráno dost dlouho a byl zarputilý: u dvora věřili, že mají vítězství jisté díky nepoměru vojsk, což je věc jistá, když Bůh slabší straně nepomůže svou ochranou, jako to učinil s naší. Královna, která zůstala v Saint-Denis, poslala některé ze svých kočárů, aby tam odvezly pana Prince, o němž se domnívala, že je zajat. Od jednoho muže, který byl s králem, jsem se dozvěděla, že když Jeho Veličenstvo uslyšelo střelbu z děl z Bastily, kardinál řekl: „Dobře, střílejí na nepřítele!“ a usuzoval tak podle svých tajných styků v Paříži; nepochyboval, že do ní vstoupí branou du Temple, kde měl toho dne mít stráž pan z Guénégaud, pokladník státní pokladny, jakožto plukovník své čtvrti. Když děla vypálila ještě několikrát, kdosi řekl: „Bojím se, že je to proti nám.“ Jiní řekli: „Možná je to Mademoiselle, která jela do Bastily, a vystřelili na její příjezd.“ Maršál z Villeroy řekl: „Je-li to Mademoiselle, bude to ona, kdo dal střílet na nás.“ Nějakou dobu o tom zůstávali v nejistotě.

Ale generálové, kteří, jak jsem už řekla, poslali svou jízdu, aby nás odřízla, táhli s celou pěchotou, aby prolomili barikádu, v naději, že nás tak sevřou ze všech stran, a nenašli už nikoho; nepochybovali, že naši vstoupili vítězně do Paříže. Šlo se to říct králi a kardinálovi, který ho odvezl zpět do Saint-Denis, kam dorazili až o půlnoci po stu falešných poplaších. Často zastavovali a řadili se do šiku v domnění, že je chce někdo napadnout; zkrátka nikdy nikdo neměl takový strach bez jakékoli příčiny. Vojska byla tak unavená, že nebylo důstojníka ani vojáka, který by myslel na něco jiného než na odpočinek.

Královně řekli, že jsme byli poraženi, že se do Paříže vrátili jen mrtví a ranění a že na tom králi nic nezáleží, že naše vojska našla útočiště; že malý počet lidí a špatný stav, v jakém byli, ukážou pařížskému lidu bezmoc princů a že ho tím princové omrzí. Hrabě Quinski (Kinski), německý plukovník, padl do zajetí, a s ním několik dalších důstojníků. I my jsme jich několik zajali, mezi jinými kapitány gardového pluku: ukořistilo se třináct praporů, z nichž většina patřila gardě, a když naše vojska vstupovala do města, nesly se ty prapory v čele pluku Jeho královské Výsosti. Vzkázala jsem jim, že není správné dělat z nich trofej, že patří králi, k němuž jsme všichni povinni úctou, a že je mají dát nést vedle svého vlastního, aby se myslelo, že patří k pluku.