Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XIV (1652)

Už dlouho se mluvilo o tom, že se na radnici svolá všeobecné shromáždění, aby se město spojilo s parlamentem, s Monsieurem a s panem Princem, a také aby se hledaly peníze na výplatu vojsk a na verbování nových. To shromáždění bylo tedy svoláno a konalo se 4. července, den po boji,¹ v němž pan Princ dal všem svým vojákům vzít slámu, aby se navzájem poznali. Nevím, jak se to lid dozvěděl; zkrátka uvěřili, že kdo chce být pro stranu horlivý, musí ji mít; takže ráno 4. července se to rozšířilo tak, že ji museli vzít i řeholníci, a na ty, kdo ji neměli, se křičelo „mazarinovec!“ a byli biti.²

Po obědě jsem odjela do Lucemburského paláce; zastihla jsem Monsieura velmi rozhněvaného na pana Prince, který na něho naléhal, aby šel na radnici; on nechtěl. Nevěděla jsem, co celé to tajemství znamená; velmi mě to polekalo. Rychle jsem poslala pro pana Prince, který byl v Monsieurově pokoji, a zeptala jsem se ho, co znamená ten hněv, v němž Monsieur je a který se mi zdál obrácen proti němu. Řekl mi: „To nic není: Monsieur se bojí vzpoury kvůli slámě.“ Řekla jsem mu, že nechápu, oč jde, a ať mi to vysvětlí; což udělal tak, jak jsem o tom mluvila.

Dal mi na srozuměnou, že ve stavu, v jakém byly naše záležitosti, nebylo nic tak nutného jako shromáždění, které se konalo na radnici, a že kdyby tam Monsieur nešel, udělalo by to velmi špatný dojem; takže když se mnou o tom Monsieur přišel znovu mluvit, velmi jsem na něho naléhala, aby tam šel. Zdálo se mi však, že smýšlí zcela opačně než pan Princ. Najednou se rozhodl a šel tam, ale po pravdě trochu pozdě. Shromáždění mělo začít ve dvě hodiny a Jeho královská Výsost tam šla až ve čtyři; to bylo příčinou, že se kolem radnice shromáždilo velké množství lidu a spousta lůzy.

Na tomto shromáždění se měl Monsieur uznat za generálního místodržitele státu, jak se to stalo v parlamentu, s mocí rozhodovat o všech věcech, protože má v rukou královu autoritu, dokud bude Jeho Veličenstvo zajatcem v rukou kardinála Mazarina, který byl nálezy všech parlamentů prohlášen za nepřítele státu, zločince a rušitele veřejného klidu a navždy vypovězen z království, přičemž tyto nálezy byly potom potvrzeny několika královskými deklaracemi; že potom byla na jeho hlavu vypsána odměna; že všechny tyto věci ho činí nehodným toho, aby měl ve své moci osobu tak posvátnou, jako je osoba králova; že vzhledem ke všemu tomu má ve Francii právo velet jménem krále jedině Monsieur; a že lid, který zná horlivost Jeho královské Výsosti pro stát a pro Jeho Veličenstvo, její lásku k vlasti a k obecnému blahu, uvidí, jak se pod její správou všemu bude dařit.

Pan Princ měl být rovněž, podle toho, co se stalo v parlamentu, prohlášen generalissimem královských vojsk. Ten úřad se k němu docela hodil a myslím, že nikdo nepochyboval, že by ho dobře zastával. Zdá se mi, že to všechno bylo dost nutné, aby to Monsieura přimělo nezdráhat se tam jít, ačkoli³ se on ani pan Princ porad na radnici neúčastnili, protože nepatřili k jejímu sboru; předtím však na plném shromáždění prohlásili, jak to učinili v parlamentu, že nemají jiný zájem než službu králi a obecné blaho; že vedou válku jen k tomuto cíli a jen proto, aby vyhnali kardinála Mazarina z království, a že jakmile z něho bude venku, složí zbraně.⁴

Zatímco byli na radnici, nevěděla jsem, co dělat, a šla jsem se projít ulicemi s kytičkou slámy na vějíři, převázanou modrou stuhou, což byla barva strany. Všechen lid toho dne hlasitě křičel: „Ať žije král, princové, a pryč s Mazarinem!“ Vrátila jsem se do Lucemburského paláce, kam Monsieur o chvíli později přijel a vešel do svého pokoje převléknout si košili, protože mu na radnici bylo velké horko. Pan Princ zůstal se mnou v předpokoji, kde byly paní vévodkyně ze Sully, hraběnka z Fiesque a paní z Villars-Orondate. Bavil se čtením dopisů, které mu přinesl trubač pana z Turenne. Zeptala jsem se ho, co to je; řekl mi: „Jde o zajatce; kdyby to bylo něco, co by vás mohlo pobavit, ukázal bych vám ty dopisy.“

V tu chvíli přišel jeden měšťan, udýchaný a sotva schopný promluvit, tak ho zmohl spěch, s jakým běžel, a strach, který měl. Řekl nám: „Radnice hoří a střílí se tam; lidé se zabíjejí a je to ta největší bída na světě.“ Pan Princ vešel, aby to řekl Monsieurovi, kterého ta zpráva tak překvapila, že zapomněl, že není oblečen: vyšel a přišel v košili před všechny dámy, které jsem jmenovala. Řekl panu Princi: „Bratranče, jděte na radnici; zjednáte tam ve všem pořádek.“ Ten mu odpověděl: „Monsieur, není příležitosti, kam bych ve vaší službě nešel; ale nejsem člověk na vzpoury, nerozumím jim a jsem v nich velký zbabělec. Pošlete tam pana z Beaufortu: lid ho miluje a zná; prospěje tam víc, než bych mohl já.“

Poslali pana z Beaufortu. Monsieur a pan Princ se mi zdáli být tou nehodou velmi ohromeni a velmi si přáli ji napravit; dělali a říkali všechno, co bylo k tomu potřeba. Vešla jsem do Monsieurova kabinetu a navrhla jsem jemu i panu Princi, že jestli chtějí, půjdu se pokusit věci uklidnit, a že by to byl mistrovský tah, kdyby se té příležitosti využilo k tomu, aby se odstranil maršál z L’Hôpitalu a prévôt kupců; že lid by z toho měl velkou radost a že nemůžeme dát větší důkaz moci, kterou máme, než když je vysvobodíme z nesnáze, v níž jsou, z rukou lidu, který je proti nim rozhořčen. Řekli, že jestli se mi to podaří, bude to dobré, a ať tam jdu. Pan Princ chtěl jet se mnou: nechtěla jsem. Všichni lidé Jeho královské Výsosti a pana Prince, kteří se tam našli, i důstojníci vojska mě následovali; také paní ze Sully, která byla se mnou, a paní z Villars-Orondate. Hraběnky z Fiesque, matka i dcera, měly dost strach.

Když jsme vyjížděli z Lucemburského paláce, našli jsme na ulici mrtvého muže: to je neuklidnilo. Kdybychom byli dojeli až na náměstí de Grève, jak jsem zamýšlela, bylo by se podstoupilo nějaké nebezpečí, a mnohem větší než při krásnějších příležitostech; takže jsme se začali modlit, protože jsme věřili, že se jdeme vystavit nebezpečí, a každý doopravdy myslel na své svědomí. Když jsem byla na konci ulice de Gêvres,⁵ připravena zahnout na most Notre-Dame, viděli jsme, jak přinášejí mrtvého pana Ferranda de Jenveri,⁶ radu parlamentu a našeho velkého přítele; velmi mě to mrzelo. Ti, kdo odtamtud přicházeli, říkali, že se střílelo dokonce i na Nejsvětější svátost;⁷ takže mi zabránili tam jet. Všichni lidé, kteří byli se mnou, sesedli z koní a obklopili můj kočár. Marně jsem posílala na radnici; nepřicházela žádná odpověď. Zabili tam ještě jiného radu, jménem Miron,⁸ velmi počestného muže a našeho velkého přítele. Nakonec, když jsem dlouho nemohla zjistit ani to, co se tam děje, rozhodla jsem se poslat tam trubače a vyzvat je; ale žádný se nenašel. Jela jsem nějakého hledat do paláce Nemours,⁹ kde jsem žádného nenašla. Pan z Nemours se ze svého zranění zotavoval docela dobře: bylo totiž velmi lehké.

Na Petit-Pont se mi přihodila nehoda, která by mě jindy, kdy bych měla v hlavě méně věcí, byla velmi vylekala: můj kočár se zachytil o vůz s mrtvými, který se každou noc vozí z nemocnice Hôtel-Dieu k Trinité.¹⁰ Jen jsem přesedla k druhým dvířkům, ze strachu, aby mě nějaké nohy nebo ruce, které z něho trčely, neuhodily do nosu.

Vrátila jsem se do Lucemburského paláce, kde jsem podala zprávu o své cestě; měla jsem málo co říct, protože jsem málo udělala. Monsieur chtěl, abych tam jela znovu: což jsem udělala se stejnými osobami ve svém kočáře, kromě paní z Villars, která zůstala v paláci Nemours, a staré dobré hraběnky z Fiesque, která šla spát. Doprovod jsem měla menší než poprvé: všichni, kdo mě poprvé následovali, totiž usoudili, když viděli, že jsem o půlnoci v Lucemburském paláci, že už není co dělat.

Všechny ulice jsem našla plné strážních oddílů a bez lidí: všichni se uchýlili domů. Strážní oddíly mi dávaly družstvo vojáků, aby mě doprovázelo. Potkala jsem paní Richeovou, prodavačku stužek, v košili (toho dne totiž bylo velké horko a noc byla tak krásná, jak jen může být), s kostelníkem od Saint-Jacques-de-la-Boucherie, kterému říkala kmotříček Paquier: byl ve spodkách. Ta maškaráda mi připadala dost směšná; začali mi vyprávět tisíc historek svým nářečím pravých pařížských čumilů, které mě rozesmály navzdory nesnázím, v nichž jsme byli. Když jsem byla na náměstí de Grève, můj kočár se zastavil; přišel nějaký muž, položil ruku na dvířka, u nichž jsem seděla, a zeptal se mě: „Je tam Princ?“ Odpověděla jsem mu: „Ne.“ Odešel; byl bez pláště. Ve světle pochodní, které byly před mým kočárem, jsem tak viděla, že má pod paží nějakou zbraň, kterou jsem nemohla dobře rozeznat. Ale když jsem o tom po jeho odchodu přemýšlela, usoudila jsem, že to byl člověk, který chtěl zabít pana Prince. Velmi mě mrzí, že mě ta myšlenka nenapadla hned: dala bych ho totiž zatknout; ani nevím, jestli jsem mu to potom řekla.

Pan z Beaufortu mi vyšel naproti, dal můj kočár popojet a zavedl mě do radnice. Přecházeli jsme přes trámy, z nichž se ještě kouřilo po ohni, který tam byl; nikdy jsem neviděla místo tak opuštěné: obešli jsme to všude kolem, aniž jsme koho potkali. Když jsem byla ve velkém sále, bavila jsem se prohlížením tribun a toho, jak bylo uspořádáno shromáždění, které se tam konalo. Mezitím přišel jakýsi Le Fèvre, který je hofmistrem města a zároveň úředníkem Jeho královské Výsosti, a řekl mi, že pan prévôt kupců je v jednom kabinetu a že by mě rád viděl; šla jsem tam. Ty dámy jsem nechala v sále a vzala jsem s sebou pány hrabata z Fiesque a z Béthune a Préfontaina. Pana Le Fèvra¹¹ jsem zastihla v paruce, která ho měla přestrojit, s tváří tak klidnou a pokojnou, jako by se mu nic nestalo.

Řekla jsem mu: „Jeho královská Výsost mě sem poslala, abych vás dostala z nesnází; přijala jsem to poslání s radostí, protože jsem si vás vždycky vážila. Nebudu se pouštět do důvodů ke stížnostem, které na vás strana měla: já totiž věřím, že jste měl za to, že jednáte dobře, a že jestli jste se provinil, nebyl to váš úmysl; ale někdy má člověk přátele, kteří se pouštějí do nepěkných věcí.“ Odpověděl mi, že mi děkuje za velkou čest, že o něm tak smýšlím; že je nejponíženějším služebníkem Jeho královské Výsosti i mým a že nikdy nepřestane být vděčný za dobrodiní, jimiž nám je zavázán; a že jednal tak, jak věřil, že jedná čestně a podle svědomí; že dobře vidí, že ho chtějí zbavit úřadu; že je úplně ochoten dát mi svou rezignaci a že by se pokládal za velmi šťastného, kdyby v takové době, jako je tato, nebyl v úřadě. Požádal o papír a inkoust. Řekla jsem mu: „Podám Jeho královské Výsosti zprávu o tom, co mi říkáte: jestli bude chtít vaši rezignaci, pošle si o ni; ale já se toho ujímat nechci a nerada bych něco vymáhala od člověka, jemuž přicházím zachránit život.“

Pan z Beaufortu se ho zeptal: „Co chcete dělat?“ Odpověděl mu, že by rád odešel domů a že by se tam cítil v bezpečí; takže pro větší opatrnost šel pan z Beaufortu prohlédnout malá dvířka, kudy chtěl odejít s jedním ze svých lidí; potom si pro něho přišel. Ten dobrý stařec se mi zdál dost rád, že odchází, a při odchodu mi složil tisíc poklon za laskavost, kterou jsem k němu měla; po pravdě řečeno jsem ho vytáhla z dost zlé šlamastyky. Zůstala jsem tam, dokud se pan z Beaufortu nevrátil. Potom jsem šla do velkého sálu, kde jsem se od paní ze Sully dozvěděla, že mezi hraběnkou z Fiesque a jí proletěla mušketová kule z výstřelu, který padl na náměstí, a že je to velmi vystrašilo.

Šla jsem na konec sálu v úmyslu vejít do pokoje, kde podle toho, co mi řekli, byl maršál z L’Hôpitalu, abych ho zachránila stejně jako prévôta kupců; vzkázala jsem mu to a on mi odpověděl, že mu tím prokážu velkou čest. Nevím, zda to bylo tím, že nedůvěřoval panu z Beaufortu, o němž věřil, že celý ten zmatek způsobil, aby se stal guvernérem Paříže, nebo zda neshledával, že by bylo důstojné hledat bezpečí v náručí svých nepřátel. Místo aby na mě počkal, prolezl okny a utekl;¹² takže když jsem byla hodinu u dveří a nikdo mi neodpovídal, omrzelo mě to. Už bylo dost světla; lid se znovu shromažďoval a bylo se co bát, že by v náladě, v jaké byli, mohli pojmout nedůvěru k mému dlouhému pobytu na radnici. Když jsem vycházela, všichni lidé, které jsem potkala, mi říkali: „Bůh vám žehnej! Všechno, co děláte, je dobře uděláno.“ Nejela jsem do Lucemburského paláce, protože byly čtyři hodiny ráno; šla jsem spát a nazítří jsem prospala celý den.

K večeru za mnou přišel pan hrabě z Fiesque a řekl mi, že podal Jeho královské Výsosti zprávu o tom, co se stalo, a že mu uložila, aby šel s hrabětem z Béthune k panu Le Fèvrovi požádat ho o rezignaci, kterou mi před nimi slíbil, a že chce, aby tam šel také Préfontaine, který toho byl svědkem. Ten se nijak nezdráhal ji dát, a den nato se konalo shromáždění na radnici, které zvolilo prévôtem kupců pana Broussela; ten potom přišel do Lucemburského paláce složit přísahu do rukou Jeho královské Výsosti, jak se to obvykle dělá do rukou krále; a pan prezident de Thou řídil volbu.¹³ Byla jsem v galerii Lucemburského paláce, když se to odehrávalo, a přiznávám, že mi to připadalo jako komedie.

O té záležitosti se mluvilo různě; ale vždycky se shodovali v tom, že za ni dávali vinu Jeho královské Výsosti a panu Princi. Nikdy jsem s nimi o tom nemluvila a jsem ráda, že to nevím, protože kdyby byli v neprávu, mrzelo by mě to vědět; a ten čin se mi tolik znelíbil, že by mi bylo velmi líto, kdyby byl nejen spáchán, ale i trpěn osobami, které jsou mi tak blízké.¹⁴

Uplynulo několik dní, aniž se stalo něco nového. Ta záležitost byla podle mého zdání¹⁵ pro stranu ranou palicí: zbavila důvěry lidi nejlépe smýšlející, zastrašila nejsmělejší, zchladila horlivost toho, kdo jí měl nejvíc; zkrátka měla všechny nejhorší účinky, jaké jen mohla mít. Mluvilo se o tom, že se zřídí rada s pevnějším řádem, než jaký byl dosud; k tomu bylo třeba určit, kdo v ní bude zasedat, a protože tu bylo mnoho princů, vznikly spory, jaké bývají v tomto království obvyklé, neboť v něm nic není upraveno a dokud tu budou cizí princové, bude nesnadné upravit pořadí přednosti, protože domy lotrinský a savojský v něm nikomu neustupují.

Od orléanské záležitosti se stále věřilo, že pan z Nemours má něco proti panu z Beaufortu. V den boje u předměstí Saint-Antoine si však projevili tisíc přátelství: to velmi potěšilo ubohou paní z Nemours,¹⁶ která svého muže velmi milovala, ačkoli on ji příliš nemiloval, a která vždycky chovala velkou něhu ke svému bratrovi, jenž si ji dobře zasluhoval svým chováním a vzájemnou něhou. Vznikl mezi nimi tedy nějaký spor o přednost. Pan z Beaufortu to vzal se stejnou mírností, s jakou to pan z Nemours vzal s hořkostí; to paní z Nemours velmi znepokojilo. Její manžel ještě nevycházel kvůli zranění, které utrpěl u brány Saint-Antoine. Když začal vycházet, její neklid se zdvojnásobil, a ještě téhož dne ho Jeho královská Výsost a pan Princ požádali o slovo, že po čtyřiadvacet hodin neřekne panu z Beaufortu nic.

Byla jsem doma docela sama: byli u mě jen dva radové parlamentu, Le Coudray a Bermont, a jeden kapitán jízdního pluku mého bratra, který chodil o berlích, protože byl raněn při posledním střetnutí. Přišel nějaký muž a chtěl mluvit s jednou z mých komorných; řekl jí: „Prosím vás, řekněte Mademoiselle, že pan z Beaufortu má spor a že se prochází v Tuilerijské zahradě.“ Požádala jsem ty dva rady, aby tam šli: nebyl doma ani jeden z mých šlechticů, ani páže, ani lokaj, vůbec nikdo kromě jednoho komorníka, kterého jsem poslala k Bautruovi,¹⁷ kam Jeho královská Výsost často chodila hrát, aby ji varoval. Ta prázdnota v mém domě byla dost neobvyklá; v tu hodinu mi totiž každý den chodilo dvořit sto důstojníků. Můj komorník mi přinesl zprávu, že Jeho královskou Výsost nenašel a že našel hraběte z Bury,¹⁸ který mu řekl: „Ujistěte Mademoiselle, že pana z Beaufortu neopustím.“

Ke mně domů přišlo jedno z jeho pážat: dala jsem si ho zavolat, abych se ho zeptala, kde je jeho pán; řekl mi, že mu nařídil, aby na něho přišel počkat ke mně. Ti páni radové, které jsem poslala do Tuilerií ho hledat, mi přišli oznámit, že ho nenašli,¹⁹ ale že je s ním čtyři nebo pět šlechticů; z čehož se dalo soudit, že žádný spor není. Zatímco jsme byli v tomto neklidu, vešla paní z Chavigny²⁰ a řekla mi, že to není bez důvodu, protože paní z Nemours právě napsala panu z Chavigny lístek, aby ho varovala, ať dá pozor na jejího muže a na jejího bratra.

Vtom přijela Jeho královská Výsost, které jsem řekla všechno, co jsem se dozvěděla; vysmála se mým varováním a řekla mi: „Vy pořád věříte, že lidé mají spory; a se strachem, který z toho máte, byste byla jako stvořená k tomu, abyste lidi přivedla na myšlenku nějaký mít.“ Odešla do Tuilerií a k Renardovi, kam se obvykle chodilo na procházku od té doby, co se nejezdilo na Cours. Šla jsem tam také; ale protože jsem šla pomaleji, zůstala jsem pozadu a mluvila s Jarzém. Když jsem vystupovala po schodech, které vedou na terasu u Renarda, zatahalo mě páže paní z Châtillonu za šaty a řeklo mi: „Paní vám vzkazuje, že pan z Nemours je u Petits-Pères²¹ a že se jdou bít; abyste to řekla Monsieurovi.“ Rozběhla jsem se až k lavici, na které seděl, a řekla jsem mu: „Neměla jsem pravdu, když jsem vás před chvílí varovala? Paní z Châtillonu mi vzkazuje to a to.“ Byl velmi překvapen a nařídil hraběti z Fiesque a Fontraillovi,²² kteří tam byli, aby tam šli; ale přišli příliš pozdě.

O chvíli později přišel jeden lokaj z paláce Vendôme a řekl: „Pan z Nemours právě zemřel; pan z Beaufortu ho zabil.“ Monsieur odjel hned do Lucemburského paláce a pan Princ k paní z Nemours, kam jsem jela i já; ležela v posteli bez sebe, v hrozném zármutku, s roztaženými závěsy a všichni kolem ní. Nic nebylo žalostnějšího, stejně jako způsob, jakým se o tom neštěstí dozvěděla: byla ve svém pokoji, jehož okno vede na nádvoří; uslyšela křičet: „Je mrtev!“ Omdlela. Uprostřed vší té žalosti řekla paní hraběnka z Béthune nevím co tak lkavým tónem, že to rozesmálo paní z Guise, která byla nejvážnější ženou na světě; takže když jsme to viděli, pan Princ a já, vyprskli jsme smíchy. Bylo to největší pohoršení na světě.

Šli jsme, paní z Guise, pan Princ a já, navštívit pana z Remeše, bratra pana z Nemours,²³ a i tam se nám dost chtělo smát: ležel v posteli se všemi závěsy zataženými a mluvil skrze ně.

Nad tou smrtí visel zlý osud; Monsieur a pan Princ si totiž nedali žádnou práci, aby jí předešli, protože věřili, že mají slovo pana z Nemours na čtyřiadvacet hodin. Pan z Beaufortu udělal všechno na světě, aby výzvu odmítl, a Villars, který ji šel vyřídit, udělal všechno na světě, aby se toho zbavil,²⁴ až do té míry, že se na něho pan z Nemours málem rozhněval. Nakonec, když pan z Beaufortu už nemohl odmítnout, našel obtíže v provedení, protože měl s sebou mnoho šlechticů, kterých se nemohl zbavit, a řekl, že je třeba odložit to na jiný den. Když to pan z Nemours viděl, odešel domů, kde naneštěstí našel tolik šlechticů, kolik potřeboval; takže šel vyhledat pana z Beaufortu a bili se na koňském trhu za palácem Vendôme.

Pan z Nemours měl s sebou Villarse, rytíře z La Chaise, Campana a Luserche; a pan z Beaufortu hraběte z Bury, pana z Ris, Brilleta a Héricourta. Hrabě z Bury byl těžce raněn; pan z Ris a Héricourt zemřeli do čtyřiadvaceti hodin. Pokud jde o ostatní, jestli byl někdo raněn, tedy jen lehce. Pan z Nemours přinesl kordy a pistole; byly nabity u něho doma. Když stanuli proti sobě, pan z Beaufortu a on, řekl první z nich: „Ach, bratře, jaká hanba! Zapomeňme na minulost; buďme dobří přátelé.“ Pan z Nemours na něho vykřikl: „Ach, ničemo, buď zabiješ ty mě, nebo já tebe!“ Vystřelil z pistole, která selhala, a vrhl se na pana z Beaufortu s kordem v ruce; takže ten se musel bránit: vystřelil a zabil ho na místě třemi kulemi, které byly v pistoli.

Přiběhli lidé, kteří byli v zahradě paláce Vendôme, a mezi nimi paní abatyše z Yères,²⁵ která tehdy pobývala v Paříži jako mnoho jiných řeholnic kvůli válce. Řekla, že když zvolala „Ježíš Maria!“, stiskl jí ruku, a jakýsi abbé ze Saint-Spire, který patří k panu z Remeše, řekl totéž; ale lékaři a ranhojiči řekli, že to byl křečovitý pohyb a že kromě zázraku musel zemřít okamžitě. Je třeba doufat, že mu Bůh chtěl dát tuto chvilku života, aby se vzpamatoval a měl čas Ho prosit o odpuštění, a že dopustil, aby dal toto znamení, že je při vědomí, aby se nad jeho spásou nemuselo zoufat a aby se člověk odvážil za něho modlit.

Pan pařížský arcibiskup zakázal konat za něho veřejné modlitby v jeho farnosti, totiž v Saint-André, kde jeho tělo leželo několik dní, než ho převezli do Nemours, což se stalo za několik dní, a odůvodnil to tím, že církev zakazuje modlit se k Bohu za lidi, kteří zemřou tímto způsobem. To paní z Nemours velmi zarmoutilo.

Mnoho lidí chtělo pana z Beaufortu obviňovat a říkali, že se mohl tomu nešťastnému střetnutí vyhnout; že pan z Nemours byl člověk zesláblý zraněním, který neměl sílu vystřelit z pistole. Na to lze odpovědět, že i pětileté dítě by vystřelilo; a pokud jde o jeho zranění, byl z něho tak dobře vyléčen, že předešlého dne, aby si vyzkoušel, zda se mu vrátily síly, vytrhl v zahradě Arzenálu malý strom. Přišel mě navštívit a ukázal mi ruku, na které nebylo znát, že by byla raněna, kromě toho, že byla trochu červená.

Pan z Nemours měl dobré vlastnosti: byl statečný jako nikdo na světě, měl ducha velmi příjemného v rozhovoru, byl veselý, zábavný; ale bylo by se dalo obávat, že by mu ta povaha nezůstala, až by stárnul: je totiž dobré, když duch lidí pokračuje spolu s jejich léty. Byl dost vrtkavý a nevyrovnaný, mrzutý, když věci nešly podle jeho gusta, a snadno opouštěl přátele, aniž věděl proč. V lásce byl nestálý; jediný přítel, kterého měl až do smrti, je pan z Belesbatu.²⁶ Velmi miloval paní z Choisy a měl k ní takovou důvěru, že před ní nic netajil: nevím, zda to mluví ve prospěch jeho úsudku. Byl celkově dobře urostlý, ale ne v podrobnostech: měl úzká záda a vysoká ramena; byl zrzavý, měl rovné vlasy a byl hodně poďobaný od neštovic; a přesto se se vším tím líbil.

Od jisté doby pojal proti panu Princi takovou zlobu, která mohla pocházet jen ze žárlivosti (dostávalo se mu totiž od něho všech dobrých zacházení, jaká si lze představit); dospěla tedy tak daleko, že se rozhodl s ním bít. Nevím, zda by ten úmysl provedl; říkal, že ho pojal, ale myslím, že by ho od toho odvrátili. Jeho mrzutost by ho spíš přivedla k tomu, aby stranu opustil, než aby se bil; často o tom mluvil a o tom, že odejde ke savojskému dvoru, kde by ho to bylo stejně brzy omrzelo jako u dvora francouzského.

Kdyby mu byl Bůh prokázal milost a dal mu čas vyzpovídat se, jeho přátelé by ho nebyli litovali, protože ho svět omrzel a svět by brzy omrzel on: tak i když poprvé odešel do Flander,²⁷ vojska, která přivedl, ho milovala nade všechno; a když zemřel, všichni důstojníci na něho zuřili: v boji u Saint-Antoine si z nich totiž tropil posměch a řekl: „Nic se nevyrovná mým vojákům v tom, jak dobře utíkají, a nikdy nebylo tak dobrých důstojníků jako tihle na rychlý ústup.“ To je přivedlo do zoufalství: důstojníci totiž nemohou za to, když vojsko utíká. Po návratu z toho boje u Saint-Antoine se tedy naše vojska utábořila na předměstích Saint-Victor a Saint-Marceau, kde byla deset nebo dvanáct dní, a potom se vrátila do Saint-Cloud.

Pan Princ projevil nad smrtí pana z Nemours velkou lítost; ale skrze jeho zármutek bylo dost vidět, že se cítí zbaven člověka, kterého začínal mít dost. Někteří říkali, že je rád, že se zbavil soka; ale o to se on málo staral. Pan z Nemours platil jen půvaby, kdežto on²⁸ dával pozemky. Když paní z Châtillonu poprvé vyšla po smrti pana z Nemours, šla do kláštera visitandinek od Sainte-Marie v ulici Saint-Antoine, kam se uchýlila paní z Nemours a kde jsem ji navštívila, a potom přišla do Tuilerií. Měla úplně prosté šaty a velkou kápi jako závoj, která ji celou zakrývala. Když vešla do mého pokoje, šla jsem jí naproti a vyslovila jsem jí soustrast nad ztrátou dobrého přítele; což jsem už učinila lístkem hned nazítří. Šly jsme se posadit do kouta, kde mi hodně naříkala. Když jsme byly u pohrdání světem, vešla Jeho královská Výsost a pan Princ, kteří k nám přistoupili; zvedla závoj a začala dělat sladký a usměvavý obličej. Myslela jsem, že vidím jinou osobu; pod tou kápí byla totiž napudrovaná a měla náušnice; zkrátka nic nebylo upravenějšího. Jakmile pan Princ odešel na druhou stranu, spustila kápi a vzdychala tisíckrát. Ta fraška trvala hodinu a diváky velmi pobavila.

Nazítří po smrti pana z Nemours došlo mezi panem Princem a panem hrabětem z Rieux, synem pana vévody z Elbeufu,²⁹ k příhodě, která dost překvapila. Šlo o nějaký spor o přednost; myslím, že to bylo s panem princem z Tarentu, nejstarším synem pana vévody z La Trémoille. Protože se oženil s dcerou pana lankraběte Hesenského a protože kvůli tomu manželství byl dlouho v Německu, kde se s ním zacházelo jako s ostatními knížaty, nemyslel si, že by měl něco ze sebe slevit, když přijde do své země, kde dům La Trémoille vždycky zaujímal jedno z prvních míst mezi nejpřednějšími v království. Tihle páni dost nelibě snášejí cizí prince, a zvlášť to množství mladších synů z větve Elbeuf; a zásluhy, které kdysi měli ve Francii Lotrinkové v době Zjizveného³⁰ a všech těch slavných pánů z Guise, nepřetrvaly u všech, kdo z toho jména zůstali; a tak, protože jsou to osoby méně významné, upírá se jim přednost snáze.

Pan Princ se postavil na stranu prince z Tarentu, který je jeho velmi blízkým příbuzným, proti hraběti z Rieux, a když se ve sporu rozpálil, domníval se, že ho hrabě z Rieux strčil; to ho přimělo, aby mu dal políček. Hrabě z Rieux mu potom dal ránu. Pan Princ, který neměl kord, skočil po kordu barona z Migen, který tam byl; pan z Rohanu, který tam také byl, se postavil mezi ně a vyvedl hraběte z Rieux, kterého Jeho královská Výsost poslala do Bastily za to, že se odvážil porušit úctu k princi královské krve v domě Jeho královské Výsosti. Mnozí říkali, že pan Princ udeřil první; ale jestli to udělal, jistě proto, že uviděl nějaké gesto hraběte z Rieux, které pokládal za urážku. Neboť ačkoli je velmi prudký, není tak prudký, aby udělal něco takového. Viděla jsem ho odpoledne a řekl mi: „Vidíte člověka, který byl poprvé zbit.“ Hrabě z Rieux zůstal v Bastile až do příchodu pana Lotrinského, který ho dal propustit a velmi pokáral, co udělal.³¹

Pro pana z Rohanu jsme udělali věc, která nemá obdoby: dostal, jak jsem řekla, při svém sňatku patent a listiny na vévodský titul, aby se v jeho osobě obnovilo vévodství Rohan; šlo však o jejich zápis v parlamentu. Myslel si, že doba je k tomu příznivá, získal si přátele, které měl v parlamentu, vedl svou agitaci, a když usoudil, že věc je připravena, prosil Jeho královskou Výsost a pana Prince, aby tam laskavě šli. Myslím, že dost nedůvěřoval mnoha lidem, i z naší strany; takže Jeho královská Výsost a pan Princ poslali³² za něho prosit teprve den předtím, než chtěli jít do parlamentu. Požádal mě, abych udělala totéž; napsala jsem všem radům, které jsem znala mezi svými přáteli, a šla jsem do Justičního paláce do lucerny,³³ podívat se, jak to půjde; paní z Rohanu, paní hraběnka z Fiesque a slečna z Chabot šly se mnou. Vešla jsem přes soudní kancelář, kde jsem mluvila s mnoha rady, jimž jsem se snažila pádnými důvody dokázat, že mi mohou slíbit, ještě než vejdou, že budou toho mínění, jaké si přeji, protože jde o věc přízně, při níž nejde o jejich svědomí. Odvolávali se na deklaraci z roku 1648:³⁴ já jsem jim uváděla případy, kdy byla porušena; ale odpovídali mi, že ne jimi.

Když odbíjelo devět hodin, bála jsem se, že se velká komora rozejde: vzkázala jsem panu prvnímu prezidentovi, že Jeho královská Výsost přijede a prosí sbor, aby na ni počkal, a okamžitě jsem poslala do vyšetřovacích komor, aby jim řekli, ať přijdou zaujmout svá místa; což udělali. Když Jeho královská Výsost přijela, rokovalo se, a věc prošla jen o dva hlasy, a to hlasy dvou radů z mých přátel, kteří to udělali na mou prosbu; takže složil přísahu v obvyklé formě a zaujal své místo vévody a paira; a lze dobře říci, že to byl velký důkaz vlivu, který jsme ve sboru měli: věc byla totiž velmi sporná a dlouho se hlasovalo. Bylo to dost zábavné: zvláštní služebníci Jeho královské Výsosti, přátelé pana Prince i moji, když dohlasovali ve prospěch pana vévody z Rohanu, se na nás dívali a jejich tvář celému sboru dost dávala najevo, ke komu směřují své úmysly.³⁵

Navrhovalo se postavit nová vojska; ale protože v naší straně bylo mnoho princů a velkých pánů, kteří chtěli mít jízdní a pěší pluky a ordonanční kompanie, nepostupovalo se ze strachu, aby se nerozhněvali jedni nebo druzí, nikam. Pan Princ řekl, že k odstranění té nesnáze je třeba, aby je Jeho královská Výsost, on a pan princ z Conti všechny postavili pod jmény svých panství nebo svých guvernérství. Napadlo ho ještě říci: „Je třeba nějaký postavit pod jménem Mademoiselle; v této válce vykonala tolik neobyčejných věcí, že musíme udělat nějakou, která bude zcela pro ni.“ Večer u sebe, když byl se svými důvěrnými přáteli a s lidmi ze svého domu, začal o tom návrhu mluvit a řekl: „Pomysleme, komu dá Mademoiselle svůj jízdní pluk.“ Pan Princ chvíli přemýšlel a řekl: „Bude to hrabě z Brancasu:³⁶ je to muž vznešeného rodu, který má tu čest být jejím příbuzným; měl by sloužit jako generálporučík a brání mu v tom jen jeho roztržka s panem z Beaufortu. To bude pro něho to pravé; a uvidí-li se, že Mademoiselle pracuje na jejich usmíření, stane se to.“

Téhož dne, kdy o tom pan Princ mluvil, přišel za mnou Brancas, aby mě poprosil, abych ten návrh předložila Jeho královské Výsosti a abych ho předtím sdělila panu Princi; řekl mi: „Budou až příliš šťastni, že v nesnázích, v nichž jsou se stavěním vojsk, mohou nějaká postavit pod vaším jménem; budete mít velmi pěkný pluk, který jim dobře poslouží.“ Když jsem otvírala ústa, abych o tom promluvila s panem Princem, uhodl, co mu chci říci, a pověděl mi všechno, co o tom řekl on. Večer jsme mluvili s Jeho královskou Výsostí; pan Princ o tom promluvil první, aby ji na to připravil, a dal jí poznat, jak by to bylo vhodné. Potom jsem s ní o tom mluvila já. Shledala to velmi dobrým a pan z Brancasu jí za to poděkoval.

Celých osm dní se nemluvilo o ničem jiném než o mém pluku: nebylo nikoho, kdo by v něm nechtěl mít kompanie, a bylo jich jen dvanáct, a já jsem nemohla nikoho odmítnout; takže jsme s Brancasem od rána do večera počítali, jak najít způsob, abychom nikoho nerozhněvali. Jeho královská Výsost mě požádala o kompanii pro jednoho kapitána svého pěšího pluku, jménem d’Alais; pan Princ mě požádal o jednu pro Du Bourga, který býval plukovním praporečníkem pluku Conti. Dala jsem kompanie rytířům z Béthune a ze Sourdis; na ostatní si nevzpomínám. Když to bylo rozhodnuto, požádal mě hrabě z Hollacu o kompanii četníků. Udělila jsem mu ji a pověřila ho, aby hraběti z Escars nabídl kompanii lehkých jezdců; což udělal a nazítří ho ke mně přivedl, aby mi poděkoval.

Když se o tom mělo promluvit s Jeho královskou Výsostí, rozzlobila se a řekla, že ji všichni důstojníci opouštějí, aby se dali ke mně. Bylo jí připomenuto, že Hollac svůj pluk neopustí a že to bude nový svazek, který ho připoutá k její službě; že hrabě z Escars, který sloužil jako polní maršál, už v jejím pluku nesloužil, že mu Jeho královská Výsost slíbila postavit pod jeho jménem jiný pluk a dát mu ho, a že by stejně rád měl mou kompanii. Nakonec svolila: podporučictví svých četníků jsem dala languedockému hraběti z Lussanu, který byl kapitánem v jízdním pluku Jeho královské Výsosti. Praporečnictví jsem dala markýzi z Noë a korouhev rytíři z Brigueil,³⁷ bratru pana markýze z Humières,³⁸ který byl malý chlapec patnácti let a byl ještě v akademii.³⁹ Všechna tato opatření, když byla učiněna, zůstala neprovedena.

Zemřel pan z Valois, můj bratr,⁴⁰ což byl pro Jeho královskou Výsost velký zármutek. Nikdy jsem nebyla víc překvapena. Procházela jsem se u Renarda; přišli mi říci: „Váš bratr je velmi nemocen.“ Odjela jsem do Lucemburského paláce. Madame mi řekla, že mu bylo trochu špatně, ale že to nic není; že spí. Nazítří jsem tam přišla velmi časně a šla jsem rovnou do jeho pokoje; drželi ho v náručí, protože mu byly teprve dva roky. Lékaři mi přesto řekli, že je mu lépe a že se z toho dostane; jeho nemocí byl průjem, který měl už šest týdnů. Večer jsem potkala na procházce pana Prince; řekla jsem mu, že můj bratr umírá: ta zpráva ho velmi překvapila. Večer jsem tam poslala; vzkázali mi, že je mu lépe. Ráno, když jsem se probudila, mi řekli, že zemřel. Spěšně jsem odjela do Lucemburského paláce, kde jsem našla Monsieura hluboce zarmouceného a Madame, jak jí polévku; řekla mi: „Musím se šetřit, protože jsem v jiném stavu.“ Šla jsem do pokoje toho ubohého dítěte, které leželo v kolébce, krásné jako andílek; kolem se modlili kněží, nebo lépe řečeno chválili Boha za milost, kterou mu prokázal.

To mě nesmírně dojalo: plakala jsem, až jsem vzlykala, a museli mě odtamtud odvést. Lidé velmi nesprávně litují děti, které umírají v tomto věku, a je to jistě známka toho, jak málo poznáváme pravé dobro, i naší přirozené slabosti: neboť bychom se z toho měli radovat. Pro svět to dítě nedávalo žádnou naději: ve dvou letech nemluvilo ani nechodilo a nemělo rozum, jaký mají jiné děti v tom věku. Kdyby bylo žilo, mělo by neobyčejnou vadu: jednu nohu zcela zkřivenou, aniž by kulhalo, a lékaři říkali, že to pochází z toho, že Madame za těhotenství ležela pořád na jednom boku.

Dostala jsem k té smrti mnoho soustrastných projevů. Držel se co nejhlubší smutek: pan Princ měl plášť, který se vlekl až po zem; jestliže nebyl zarmoucen v duši, uměl to dobře předstírat, neboť při této příležitosti se zdál zarmoucený a choval se k Monsieurovi velmi úslužně. Tělo uložili dočasně v klášteře Calvaire. Monsieur to oznámil dvoru, a místo aby odtud dostal soustrastné dopisy, dostal dopis, v němž mu odepřeli pohřbít dítě v Saint-Denis, a psali mu, že ta smrt je zjevným Božím trestem za nespravedlivou válku, kterou vede, a mnoho dalších věcí toho druhu. Ten dopis připisovali panu Servienovi, protože prý byl v jeho stylu, a byl přijat dost špatně: všechny ty výčitky nemohou být na místě v době zármutku ani v žádné jiné. Co způsobuje, že je úplně neodsuzuji, ačkoli je to věc dost odsouzeníhodná, je to, že jsem k nim sama dost náchylná; a je to jedna z mých vad, stejně jako mnoho jiných.

Protože se nesmírně ráda procházím, byla jsem zoufalá, že se moje procházky omezují na to, že chodím každý večer k Renardovi, a že si netroufám jít dál: neboť velmi ráda jezdím na koni. Požádala jsem Jeho královskou Výsost o svolení jet do Boulogneského lesa s tím, že si pošlu pro doprovod; dovolila mi to. Poslala jsem tam tryskem páže, a abych řekla pravdu, jela jsem těsně za ním, protože jsem nesoudila, že by tam bylo velké nebezpečí; takže jsem se v lese dlouho procházela, než doprovod přijel, a posloužil mi jen při návratu, kdy mě doprovodil až na Cours; to potěšilo všechny, kdo se procházeli u Renarda, protože v doprovodu bylo mnoho trubačů, kteří spolu krásně hráli. Jela jsem tam ještě jednou; a protože moje páže nenašlo žádné francouzské generály, neboť se všichni odebrali na procházku do Rueilu, šlo do ležení cizinců, kteří mi tu službu rádi prokázali. Přiznávám, že když jsem pomyslela na to, že k procházce do Boulogneského lesa potřebuji doprovod z vojsk španělského krále a že ze všech, kdo byli se mnou, nebyl jediný Francouz kromě mých lidí, byla jsem udivena, a nemohla jsem si pomoci, abych svůj údiv nedala najevo důstojníkovi, který se jmenoval Barlon a mluvil francouzsky. Řekl mi na to vtipně, že se není třeba divit, když vidíme Španěly v parku Madridu.⁴¹

Měla jsem malou rozepři s panem Princem kvůli hraběti z Hollacu, protože Tavannes dal zatknout jednoho důstojníka z jeho pluku; a když se to Hollac dozvěděl, nelíbilo se mu to a říkal, že Němci měli vždycky to privilegium, že jsou pány svých lidí. Hollac se provinil tím, že si nešel stěžovat panu Princi a že prostřednictvím Lussana vyzval Tavannes na souboj, a to v paláci Condé. Lussan, který myslel, že se o tom nic neví, přišel ke mně, kde ho zastihl Monsieur. Ten ho velmi vyhuboval, poslal ho do Bastily a řekl, že totéž udělá s Hollacem; vzkázala jsem Hollacovi, aby se neukazoval, ba aby nebyl ani ve svém bytě, a aby přišel do mé stáje, do Préfontainova pokoje; což udělal.

Našla jsem u Renarda pana Prince, který si mi na Hollaca velmi stěžoval s velkým hněvem a rozčilením a říkal, že ho dá zavřít do Bastily. Tvrdila jsem mu, že nic takového neudělá a že má ke mně příliš velký ohled; chtěla jsem tu věc obrátit z vážnosti v žert. Když jsem viděla, že se pořád zlobí, rozzlobila jsem se také a trochu jsem mu vyčítala, čím je mi zavázán; že se Hollac ničeho nedopustil; že je to muž, kterého chráním, cizinec, kterého jsem získala do služeb Monsieura, a že každé špatné zacházení s ním budu pokládat za urážku sebe; a že jsem straně posloužila dost dobře na to, abych v ní měla takové postavení, že mohu chránit, koho se mi zlíbí. Nakonec jsme se rozešli ve velké rozladěnosti; ale ještě jsem nebyla doma, když se za mnou pan Princ rozběhl, aby mi řekl: „Je třeba usmířit Tavannes a Hollaca; pošlete pro oba, a až to bude hotovo, pošlete mi Hollaca, a slibuji vám, že ho přijmu vlídně, jako by se nic nestalo.“ Zvolala jsem: „To jste se ale udobřil; co vás to napadlo? Teď nemáte pravdu, a před chvílí jste toho tolik napovídal.“ Dal se do smíchu a řekl mi: „Jestliže člověk na chvíli zapomene, co je povinen, věřte, že jste vždycky paní a že ho to velmi mrzí.“

Potom jsem poslala pro Hollaca, který zuřil, protože to přičítal pohrdání, jež k němu mají, a Němci jsou velmi pyšní; takže jsem s ním měla skoro tolik práce jako s panem Princem. Byl však velmi povolný ke všem mým přáním. Tavannes nemohl přijít, jak vzkázal pan Princ, protože byl jediným generálem v ležení; takže jsem smír uskutečnila nazítří a potom jsem poslala Hollaca k panu Princi, který ho přijal velmi dobře, a Lussana propustili z Bastily. Velmi mě ta příhoda mrzela: Tavannes je můj příbuzný a můj přítel; ale tentokrát jsem musela stát proti němu.

Ta záležitost vzbudila dost hluku a bylo dost znát, že zájmy lidí, kteří byli pod mou ochranou, hájím s jistou povýšeností. Ještě nějaký čas spolu nemluvili, a dokonce Hollac, který byl polním maršálem, posílal si pro rozkazy někoho jiného, když měl denní službu a Tavannes byl v ležení. Ale protože ten chlad mohl škodit službě a nezdál se mi slušný mezi dvěma osobami, které jsem usmířila, usmířila jsem je podruhé, a od té doby byli dobrými přáteli jako dřív.

Uznalo se za vhodné přivést vojsko ze Saint-Cloud blíž k Paříži; umístili ho u Salpêtrière za předměstím Saint-Victor.⁴² Protože už předtím byli ubytováni v tom předměstí a v předměstí Saint-Marcel, šlo tam mnoho německých jezdců, aniž věděli, zda mají jít do týchž ubytování. To rozhněvalo měšťany: některé z nich zbili; takže z toho byl rozruch a přišli to oznámit Monsieurovi, který se procházel u Renarda. Pan Princ tam ihned odjel a našel rozruch utišený; neboť Hollac, který byl v Paříži a jel do ležení, našel u brány Saint-Marceau takový nepořádek, že zbil několik jezdců a řekl měšťanům: „Chcete, abych je zabil? Poručte a naložíme s nimi, jak budete chtít;“ takže byli spokojeni.

Když odjížděl, potkal prapor pluku Languedoc, který táhl k městu; poslal ho zpátky. Posuďte, jaké neštěstí by to bylo bývalo, kdyby nikoho nepotkali! To všechno se stalo proto, že pan z Valonu, který měl ten den službu jako generálporučík a měl táhnout s vojskem, zůstal pozadu a jel v kočáře. Neboť kdyby byl býval při ubytování, nebylo by se to stalo; takže ho pan Princ velmi vyhuboval a výslovně mu nařídil, aby šel přespat do ležení, a řekl, že on sám tam přijede nazítří ráno.

Nazítří přišel Valon do paláce Condé; pan Princ se ho zeptal: „Jdete od vojska?“ Odpověděl, že ne a že tam teprve jde. Pan Princ mu řekl: „Tak tam jděte rychle, prosím vás, protože já tam jedu.“ Pan Princ nasedl na koně a odjel tam. Když přijel, myslel, že najde vojska v bitevním šiku, jak panu z Valonu nařídil, aby je tak postavil; on tam však nebyl. Rozkázal, aby se chopili zbraní; a když Valon přijel, řekl mu, že každý útvar musí dát jednoho vojáka k zastřelení za to, co se stalo, a že napříště budou všichni velitelé odpovídat za své útvary. Pan Princ měl s sebou konšely, pro které si poslal, aby viděli, jakou spravedlnost dá vykonat.

Valon mu odpověděl, ať nařídí, co chce, a že on nepůjde hledat lidi, aby je dal oběsit; že není kat. Pan Princ se doopravdy rozzlobil a chtěl ho zabít; ale šťastně pro oba se pan z Beaufortu postavil před Valona; a odvedli ho. Pan Princ o tom Jeho královské Výsosti nic neřekl, ani Jeho královská Výsost panu Princi. Ta záležitost málem způsobila velmi velký nepořádek: Valon šel říci důstojníkům, že je pan Princ chce dát oběsit; takže když pan Princ dal spravedlnost vykonat a odjel, šli všichni důstojníci pěchoty, co jich tam bylo, vzdát hold panu z Valonu, a celý pluk Languedoc i pluk Valois odhodily zbraně a odešly. Kdyby byli nepřátelé v tu chvíli zaútočili, byli by našli málo lidí, kteří by se jim postavili: z pěchoty tam zůstaly jen pluky pana Prince. Pěchota cizinců byla tehdy velmi zchátralá.

Odpoledne jsem jela do Lucemburského paláce; mluvila jsem o tom, co se stalo, s panem Princem: přiznal mi, že mu pan z Beaufortu prokázal velmi velkou službu, když se postavil před Valona, protože dřív, než tasil meč, jeho hněv přešel a bylo by mu velmi líto, kdyby byl musel Valona zabít. Rozebírali jsme chybu, které se dopustil, a obdivovali jsme dobrotu Jeho královské Výsosti, že o tom neřekla ani slovo. Pan Princ říkal: „Kdyby se to bylo stalo někomu jinému, udělal bych všechno, co je v mých silách, aby se napravily nepříjemnosti, které z toho mohly vzejít; ale protože jde o mne, nechám všechno v nepořádku, když to Jeho královská Výsost tak schvaluje. Zdá se mi, že obvykle jsou důstojníci svému generálovi povinni jistou úctou a že je v zájmu Jeho královské Výsosti a její služby, aby se udržel pořádek; ale snad nejsem z dost dobrého rodu, aby mě poslouchali, nebo Jeho královská Výsost pochybuje o mých schopnostech a myslí si, že pan z Valonu jich má víc.“

Valon velmi hloupě odešel domů⁴³ a všichni důstojníci pluku Languedoc, kterému velel, ho následovali, když předtím odhodili zbraně; mnozí z pluků Altesse a Valois udělali totéž. Pan Princ o tom Monsieurovi nic neříkal: byl to strašlivý nepořádek. Poslala jsem pro hlavní důstojníky pluku Altesse; poprosila jsem je, aby se z lásky ke mně vrátili do ležení a nazítří šli k panu Princi. Byli rozhořčeni: bylo třeba mít nad nimi takovou autoritu, jakou jsem měla já, a oni museli mít ke mně takovou úctu, aby se tam vrátili. Šli tam a nazítří vzdali hold panu Princi, který s nimi jednal velmi dobře, s výjimkou důstojníků pluku Languedoc, kteří tam nešli.

Nechali Valonovu první vznětlivost vychladnout; potom mi pan Princ řekl: „Služba trpí neshodou mezi Valonem a mnou; kdyby Monsieur udělal, co náleží místu vrchního velitele vojska, které zastávám, i kdybych nebyl tím, čím jsem, byli by všichni důstojníci pluku Languedoc potrestáni a Valon v Bastile. To však není jeho způsob; nezměníme ho: abychom ničemu neuškodili, je třeba přehlédnout mnoho věcí.“ Řekl mi: „Prosím vás, pošlete pro Valona a usmiřte nás;“ což jsem udělala. Přišel za mnou; řekla jsem mu, co bylo třeba. Odpověděl mi: „Jste mi podezřelá; vy princové se navzájem držíte.“ Když jsem viděla, že nic nezískám, budu-li s ním mluvit se vší myslitelnou vlídností a zdvořilostí, změnila jsem tón a mluvila jsem s ním tak, jak jsem měla: pohrozila jsem mu, že ho dám zavřít do Bastily; že by to Monsieur měl udělat; že mu to udělat dám; že mě poslechne; že jsem Monsieurovi posloužila dost dobře na to, abych ho zavázala vyhovět mi v tom, oč ho žádám, v tak naléhavé situaci, jako je ztráta jeho vojska; že jsem jim nezachránila život proto, aby se bouřili; že jestliže pluk Languedoc nazítří nevezme znovu zbraně a důstojníci nepůjdou do tábora, ručí mi za to hlavou; že protože si ho už dávno vážím, je mi líto stavu, v jakém ho vidím; ať myslí na to, aby nezneužíval dobroty Monsieurovy ani mé. Načež odešel.

Nazítří mě přišel poprosit za odpuštění a říci mi, že udělá všechno, co budu chtít. Pan Princ přišel ke mně; usmířila jsem je: říkám usmířila, protože pan Princ ho objal a jednal s ním, jako by byl jemu roven. Monsieur se mnou o tom nemluvil, ani s panem Princem. Tato příležitost, stejně jako mnohé jiné, ukáže, že pro ně nebylo neštěstím mě mít, protože jsem jim urovnávala mnoho věcí. Nemohu se zdržet, abych neřekla, že večer a nazítří po bitvě u brány Saint-Antoine jsem posílala ke všem raněným, abych se jménem Monsieura a pana Prince dozvěděla, jak se jim daří, a abych vzkázala pozdravy jejich příbuzným. Oni by na to nikdy nepomysleli, a takové pozornosti získávají srdce, udržují náklonnost, kterou lidé k velkým mají, a získávají jim přátele a služebníky.

Téhož dne přišla z Bordeaux zpráva, že paní Princezna umírá: měla trvalou horečku a byla v osmém měsíci. Monsieur se pana Prince na ni zeptal; ten mu řekl, že je v takovém stavu, že první zpráva, kterou o ní dostane, bude zpráva o její smrti. Pan z Chavigny rozmlouval s paní z Frontenacu, která se začínala znovu ukazovat ve společnosti, protože jejímu manželovi bylo lépe. Bylo to na terase Lucemburského paláce, která je nad branou; šla jsem k nim a zeptala se jich, o čem mluví, což u mne bývá dost obvyklé. Pan z Chavigny mi řekl: „Mluvíme o ubohé paní Princezně a znovu žením pana Prince.“ Začervenala jsem se a odešla. Paní z Frontenacu mi potom řekla, že jí pan z Chavigny vyprávěl, že se pan Princ už utěšil v naději, že se se mnou ožení; že o tom spolu mluvili celé dopoledne a že se rozhodli udělat vévodu z Enghien kardinálem.

Šla jsem se projít k Renardovi: byl tam pan Princ; prošli jsme se dvakrát alejí, aniž jsme si řekli jediné slovo; myslela jsem, že si myslí, že se na něho všichni dívají, a měla jsem stejnou myšlenku jako on. Pokud jde o mne, měla jsem v hlavě všechno, co mi paní z Frontenacu vyprávěla; tak jsme byli oba velmi v rozpacích. O den nebo dva později, když jsem se procházela u Renarda, kde jsem čekala na Jeho královskou Výsost, uviděla jsem vstoupit jejího podkoního, který mi řekl: „Monsieur dnes večer nepřijde; je u pana z Chavigny a vzkazuje vám, abyste za ním přišla a abyste s sebou vzala jen paní hraběnku z Fiesque a paní z Frontenacu.“ První tam nebyla; poslala jsem pro ni.

Když mě lidé viděli odjíždět s takovým spěchem, všichni si představovali, že mě chtějí poslat někam, kde je třeba vykonat nějakou velkou věc, aby se ukázalo, zda tam budu mít stejný úspěch jako v Orléans; takže mě všichni chtěli následovat; ale ujistila jsem je, že nejde o nic, a že,⁴⁴ budu-li mít nějakou cestu, dám jim vědět, aspoň svým důvěrným přátelům. Cestou mi paní z Frontenacu říkala: „Myslím, že paní Princezna zemřela a že s vámi chtějí mluvit o sňatku, rozhodnout ho a rychle uzavřít, dřív než se to dozvědí u dvora, který by udělal všechno, aby tomu zabránil.“ Já jsem neříkala nic a nevěděla jsem, co si myslet. Když jsem vystupovala z kočáru, našla jsem pana z Clinchampu; vyšel tehdy poprvé z domu. Zeptala jsem se ho: „Co se mnou chtějí?“ Odpověděl mi: „Dozvíte se to tam uvnitř.“ Lze si představit, jak to ještě zdvojnásobilo mou zvědavost.

Monsieur a pan Princ přerušili hru, přišli ke mně a řekli mi: „Hádejte, co s vámi chceme.“ Nechápala jsem to a nikdy nic neuhodnu. Pan Princ, který držel dopis od vévody lotrinského, mi ho ukázal a stálo v něm: „Chcete-li, abych k vám přijel, vymozte mi odpuštění od Mademoiselle; a ať mi to nařídí ona a paní z Frontenacu také: neboť bez toho nepřijedu nikdy.“ Saint-Étienne, který ten dopis přivezl, mi řekl totéž; takže dali napsat dopis vévodovi lotrinskému, v němž jsem mu odpouštěla všechno zlé, co nám způsobil, v naději, že přijíždí, aby to napravil, a psala jsem, že ho velmi toužím vidět.⁴⁵ Paní z Frontenacu mu napsala také; a když byly naše listy hotové, vrátila jsem se, velmi spokojená, že má zvědavost byla ukojena.

Požádala jsem Monsieura o svolení jet se nazítří projít do Vincenneského lesa; chtěla jsem vidět své kompanie, které byly postaveny. Protože na jízdní pluk bylo třeba sto tisíc franků, byla ta částka trochu vysoká; ale na dvě kompanie bylo třeba jen dvacet tisíc. Nechtěla jsem, aby se vědělo, že jsem je dala já. Poslala jsem Hollaca a hraběte z Escars k panu Princi, aby mu řekli, že chtějí postavit mé dvě kompanie na vlastní náklady, a že ho prosí, aby jim k tomu vymohl svolení Jeho královské Výsosti; což nebylo příliš nesnadné, protože ji to nic nestálo. Nechtěla jsem, aby si pro mne kompanie přijely do mého bytu; přešly řeku. Vojsko bylo stále u Salpêtrière. Ti pánové nebyli tak rychlí jako já; takže mě mé kompanie dostihly až za předměstím Saint-Antoine. Přiznávám, že se mi zdály krásné; přijely mi naproti seřazené jako eskadrona, důstojníci v čele s tasenými meči: neboť Francouzi převzali tuto módu od Němců; potom se seřadily před mým kočárem a za ním. Moji lehcí jezdci neměli korneta, protože paní markýza z Bréauté mě o to místo požádala⁴⁶ pro jednoho ze svých synovců, který nepřijel. Jeden kapitán z Monsieurova pluku, jménem rytíř z La Motte, mě o ně velmi naléhavě žádal: dala jsem mu je.

Večer při návratu jsem dovolila, aby mě mé kompanie doprovodily až k mému bytu; takže to byla dost pěkná podívaná. Přiznávám, že jsem byla trochu dětinská, že mi to udělalo dost radosti a že mě zvuk trubek těšil: nikdy nebyla vojska tak dobře oblečena jako moje. Hrabě z Hollacu mě velmi nerad musel opustit u brány Saint-Antoine. Našel tam Monsieura, a jeho lokajové mu řekli, že jel do Charentonu prohlédnout ubytování, protože tam mělo vojsko nazítří táhnout; a protože hrabě z Hollacu měl denní službu, požádal mě o svolení tam jet. Kdyby byl opustil ležení kvůli něčemu jinému než kvůli tomu, aby mě doprovázel, pan Princ by ho byl vyhuboval; ale kvůli tomuhle by se toho rozhodně vyvaroval. Od Vincenneského lesa až k městské bráně jsem jela na koni a dala jsem si od hraběte z Escars a od Hollaca ukázat všechny útoky a jak se tam všechno sběhlo v den bitvy.

Sotva jsem přijela do Tuilerií, poslala mi Jeho královská Výsost Saint-Taurina, aby mi řekl, že právě dostala zprávy od vévody lotrinského a že je v Brie-Comte-Robert; že tam našel ubytovatele vojska La Ferté, kteří připravovali ubytování, a protože byla všechna hotová, ušetřilo mu to práci a usadil se tam se svými vojsky. Ta zpráva mě potěšila. Nazítří mě vzbudili, aby mi předali dopis od vévody lotrinského: byla to odpověď na ten, který jsem mu napsala; doručil mi ho jeden šlechtic pana Prince, který mi řekl, že vévoda lotrinský bude ještě téhož večera v Paříži. O dvě hodiny později mi Jeho královská Výsost vzkázala, že vévoda lotrinský přijel a že mám kolem čtvrté hodiny přijet do Lucemburského paláce.⁴⁷

Protože jsem byla trochu v rozpacích kvůli všemu, co jsem o něm namluvila, ne kvůli němu (neboť je to velmi slušný člověk, který rozumí žertu), ale kvůli Madame, o níž jsem se bála, aby mě nepopichovala,⁴⁸ nejela jsem tam. Dvakrát pro mne poslali; vzkázala jsem, že je příliš horko a že se bojím, aby mi neublížilo vyjít ven. Kolem sedmé hodiny jsem se rozhodla vyjet v naději, že vévoda lotrinský už odjel.

Protože ho pan Princ naléhavě pobízel k návratu, neboť nebylo radno jezdit v noci bez doprovodu, vsedl na prvního koně, kterého našel u brány Lucemburského paláce, aby přijel ke mně. Potkala jsem ho nedaleko brány Saint-Germain;⁴⁹ sesedl s koně, poklekl na ulici a nechtěl vstát, dokud jsem mu neodpustila. Zvedla jsem ho a objala. Vtom přijel pan Princ, který ho pobízel k odjezdu; řekla jsem mu: „Nasedněte do mého kočáru, zavezu vás až k bráně Saint-Bernard.“⁵⁰ Naše vojsko tábořilo tehdy u Limé⁵¹ a ve vesnicích v okolí; vojsko vévody lotrinského bylo u Valentonu,⁵² nepřátelé byli ve Villeneuve-Saint-Georges a v okolních místech. Bylo tam několik malých opevnění na jedné výšině, která se jmenuje Gryfova hora neboli Černý kůň. Podle těch jmen by člověk myslel, že to leží v nějaké velmi vzdálené krajině, a přitom je to jen čtyři míle od Paříže.⁵³ Vojska se opevnila, aby byla chráněna před náhlým útokem.

Když tam vévoda lotrinský pobyl dva dny, nechal tam pana Prince samotného a vrátil se do tohoto města. Jeho vojsku velel pan rytíř z Guise;⁵⁴ odjel s ním při jeho první cestě, kdy sem přijel. Někteří lidé mu vytýkali, že opustil Francii, kde má jeho rod tak velká postavení, a že nenašel způsob, jak se přidat na tu nebo onu stranu. Na straně dvora neměl žádný úřad. V prvních letech regentství doprovázel Jeho královskou Výsost na taženích ve Flandrech; potom byl na Maltě sloužit řádu. Doprovázet stále osobu krále v tom věku, v jakém byl, aniž by měl nějaké místo ve vojsku, bylo pro něho tvrdé; žádat o nějaké, aby sloužil proti Jeho královské Výsosti, jejímž byl švagrem, nebylo o nic snesitelnější; takže když se Jeho královská Výsost rozešla s dvorem, odjel z Poitiers a přijel do tohoto města, aby viděl, co by mohl dělat. Zjistil, že Jeho královská Výsost svěřila velení svého vojska panu z Beaufortu. Nenašel tedy jinou stranu, která by se mu hodila lépe, než následovat svého panovníka a hlavu svého rodu, který mu svěřil velení svého vojska.

První, co vévoda lotrinský v tomto městě udělal, bylo, že mě přišel navštívit. Bylo mi špatně; poklekl před mou postelí a řekl mi: „Až dosud jsem s vámi žertoval a nikdy jsem s vámi nemluvil vážně; vím, jakou máte cenu; chci být vaším služebníkem a mít k vám všechnu možnou důvěru. Proto se chci ospravedlnit ze všeho, co se stalo při mé poslední cestě, a povědět vám, jak se věci mají.“ Přiznal mi, že sem sice přijel s úmyslem sloužit Jeho královské Výsosti ve všem, co bude moci, ale že Španělům nic neslíbil; pokud jde o pana Prince, že neměl žádný úmysl přispět na pomoc Étampes, protože jakmile sem přijel, dal se ovládnout přáteli kardinála z Retzu, kteří mu to rozmluvili, a že také vyslechl návrhy dvora;⁵⁵ že ho to všechno dohromady tak zmátlo, že odjel tak, jak jsem to viděla. Vyprávěl mi, co mu řekla paní z Guémené, což jsem uvedla už dříve.

Závěr jeho řeči byl, že tentokrát přichází v dobré víře; že bude jednat, jak jen bude moci, pro stranu i pro stranu pana Prince, protože je mým přítelem, a že oba udělají, co budou moci, aby věci dospěly k výhodnému smíru, při němž by mi bylo možno opatřit takové zaopatření, jaké si zasloužím; že Madame je jeho sestra, ale že mě velmi pokorně prosí, abych věřila, že si mě váží víc než svých dcer a že mé zájmy mají přednost před jejich; že ho velmi mrzí, že se s Madame nemáme v lásce; ale že ze strachu, aby si nikdo nemyslel, že nadržuje jedné straně, se nechce plést do našeho usmiřování; že je zkrátka mým služebníkem a přítelem a že mi to dokáže při všech příležitostech. Odpověděla jsem na to, jak jsem měla. Dodal, že mi bude sdělovat všechno, co se bude dít; že mě prosí, abych nebyla proti tomu, že mě někdy požádá, abych panu Princi řekla jisté věci, protože on i pan Princ jsou velmi prchliví, a bojí se, aby se nepohádali, a já jsem pravá osoba, která tomu může zabránit.

Přišly zprávy o paní Princezně, že je mimo nebezpečí; takže to umlčelo řeči, které se rozšířily. Nevím, zda to umlčelo i myšlenky pana Prince: neboť zůstala ve velké sklíčenosti, o níž všichni říkali, že není dobrá pro ženu v devátém měsíci.