Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XV (1652)

Monsieur se vypravil k vojsku navštívit pana Prince a vévodu lotrinského, který tam jezdil sem a tam. Aby se vyhnul nesnázím s vydáváním hesla, dal jim ho Monsieur na osm dní. Přáli si, abych k vojsku přijela; to jsem ráda udělala. Neobešlo se to bez jistých nesnází: paní z Châtillonu se mnou chtěla jet, a také paní vévodkyně z Montbazonu. Omluvila jsem se tím, že jsem slíbila všechna místa ve svém kočáře; měla totiž se mnou jet paní vévodkyně ze Sully, paní z Choisy, hraběnka z Fiesque a paní z Frontenacu, slečna z Beaumontu, paní z Bonnelle¹ a paní z Raré, vychovatelka mých sester, protože paní hraběnka z Fiesque, matka, a paní z Bréauté, její dcera, truchlily nad smrtí pana hraběte z Tillières,² bratra té první, k níž došlo právě toho dne; k tomu vévoda lotrinský a já; to bylo devět osob: kočár by byl dobře zaplněn. Ty dámy měly chuť se kvůli tomu urazit; viděly však dobře, že má omluva je dost oprávněná. V duši jsem byla ráda, že jsem ji měla: ti cizinci by totiž měli mnoho co vytýkat, kdybych ty dámy přivezla, a nepochybně by byli řekli: „Cože! Mademoiselle s sebou přiváží milenku pana Prince a milenku pana z Beaufortu!“ Ti páni totiž věří všemu, co se jim řekne, aniž by to dál zkoumali.

Paní ze Sully se v noci udělalo zle; poslala se omluvit, a paní z Choisy udělala totéž; takže nás v kočáře bylo jen sedm. Jela jsem pro vévodu lotrinského do paláce Chavigny, kde jsem mu dala dostaveníčko; nechal mě tam nějakou dobu čekat a omlouval se tím, že chtěl jít na mši. Nosila jsem smutek po svém bratrovi: byla jsem tedy oblečena v černém; ale uvázala jsem si na rukáv modrou stuhu, a všechny dámy, které byly se mnou, také; a doprostřed modré, která byla dost hustá, jsme vložily malou žlutou stuhu, protože to byla barva Lotrinčanů. Řekla jsem jim: „Nemusíme se ostýchat přidat mezi ně i ohnivou barvu; ať si to vykládají, jak chtějí.“

Z paláce Chavigny jsme vyjeli v půl dvanácté: u mostu v Charentonu jsme zastihli pana Prince se třemi rotami vévody lotrinského, které nás přijely doprovodit, protože pan Princ nechtěl přivést nikoho z našich vojsk. Ty tři roty měly každá sto mužů na koních hnědácích, vranících a běloších; proto se jim říkalo hnědá, černá a bílá rota. Všichni měli kyrysy: byla to krása pohledět.

Pana Prince doprovázel pan z Beaufortu a mnoho důstojníků; pan Princ přisedl do mého kočáru; byl proti svému obyčeji velmi upravený: je to totiž nejnečistotnější člověk na světě. Měl oholenou bradu a napudrované vlasy, límec z buvolí kůže, modrou šerpu a bílý šátek kolem krku. Celá společnost mu k jeho úpravnosti blahopřála³ a on se z toho omlouval jako z velkého zločinu tím, že mu bylo řečeno, že ta nová cizí vojska, která přitáhla, říkají, že se od ostatních ničím neliší a že vypadá jako obyčejný jezdec. Vévoda lotrinský a on řekli, že je třeba poslat nepřátelům vzkaz, aby bylo příměří, dokud budu u vojska, protože by bylo směšné, aby se střílelo tam, kde budu já. Nechtěla jsem to; ale oni řekli, že je to z úcty, kterou mi jsou povinni. Tomu důvodu jsem se podvolila: mám velmi ráda, když se mi úcta prokazuje.

Přijeli jsme do Grosbois; hned jsme obědvali. Pan Princ nás hostil velmi bohatě, ačkoli mu vévoda lotrinský teprve ráno vzkázal, že přijedu na oběd. Obědvaly tam dámy, které přijely se mnou, pan Princ, vévoda lotrinský, vévoda z Beaufortu a rytíř z Guise, který mi vyjel naproti do Charentonu. Pili na mé zdraví vkleče, dali troubit na trubky, zkrátka tropili všechny ty obřadnosti, jaké se u vojska při takové příležitosti obvykle dělají; ba myslím, že dali vypálit i z několika malých děl, která byla v tom zámku. Pan Princ dostal odpověď od maršálů z Turenne a z La Ferté, kteří prokázali tisíc zdvořilostí vůči mně a vzkazovali mu, že mohu poroučet; že jsem v jejich vojsku paní stejně jako v našem.⁴

Během oběda řekl vévoda lotrinský panu Princi: „Už je to dávno, co jsme obědvali v tak dobré společnosti.“ On mu odpověděl, že by bylo dost nesnadné nějakou takovou najít. Ujala jsem se slova a řekla jsem jim: „Na mně nezáleželo, že nebyla ještě lepší; chtěla jsem totiž přivézt paní z Montbazonu a z Châtillonu; ale nemohla jsem, protože jsem myslela, že paní ze Sully a z Choisy pojedou, a ony se poslaly omluvit teprve ve chvíli, kdy jsem nastupovala do kočáru.“ Pan Princ se nad tím strašně zatvářil a zdálo se mi, že to pochopil spíš jako rýpnutí než jako zdvořilost; pokud jde o pana z Beaufortu, ten to přijal v dobrém. Pan z Clinchampu, který se díval, jak obědváme, mi při vstávání od stolu řekl: „Jsem nadšen, že jste je nepřivezla: naši Němci totiž nerozumějí francouzsky, pokládali by ty dámy za něco jiného, než jsou, a divili by se, že vás vidí v takové společnosti.“

Hned po obědě jsem nasedla na koně a jela jsem si prohlédnout vojsko. Vojsko pana z Clinchampu jsem našla velmi rozrostlé: Španělé totiž poslali mnoho nových oddílů; přijel vévoda Ulrich Württemberský, ale ležel nemocen v Paříži v paláci Condé, kde ho pan Princ ubytoval. Měl dva bitevní seržanty, totiž hraběte z Hennin, nejstaršího syna vévody z Bournonville, a bratra hraběte ze Saint-Amour. Viděla jsem je v Paříži, kde mi přišli složit poklonu; neustále mě doprovázeli. Mluvila jsem s důstojníky, které jsem viděla v Étampes: mluvila jsem s nimi o té době. Ti páni se velmi divili, že je znám a že jsem si zapamatovala jejich jména. Myslím totiž, že princezny z rakouského domu mluví při takových příležitostech málo; obdivovali mou vlídnost a já jsem jim dávala příležitost říkat o mně tisíc dobrých věcí. Francouzskou pěchotu jsem neviděla.

Pan Princ mi řekl: „Znáte všechny naše pluky. Ačkoli je příměří,⁵ je přece dobré nechat někoho hlídat tábor, když je všechno venku; proto jsem z něho nikoho nevyvedl.“ Jízda byla venku se zbytkem vojska. Viděla jsem eskadrony, v nichž byli moji gendarmové a moji lehcí jezdci; tvořili eskadronu spolu s rotami Jeho královské Výsosti a pana z Valois. Není to nic příliš čestného k vyprávění, že tři roty tvoří jen jednu eskadronu; ale pravda mě nutí to říci.

Důstojníci, když mě pozdravili, přišli mi říct, jak je mrzelo, že mi nemohli vyjet naproti; že jim to pan Princ zakázal s tím, že protože je to čest mě doprovázet, je třeba ji přenechat Lotrinčanům. Když jsem projela naší hlavní stráží, jela jsem dál, a dokonce i za naši předsunutou stráž; dojela jsem až k předsunuté stráži nepřátel. Přijeli k nám tři nebo čtyři jezdci; myslela jsem, že je to pan z Turenne: byl to jen Montaulieu, první kapitán jeho pluku, který panu Princi vroucně objal nohy, a to se slzami v očích. Z toho činu jsem si o něm udělala dobré mínění, které se potvrdilo od té doby, co ho znám: je to velmi statečný a čestný muž. Byl tam také mladší hrabě z Quincey; chvíli jsem s nimi mluvila. Potom jsem pobídla koně, protože jsem měla velkou chuť dojet až do nepřátelského tábora; ale pan Princ vyrazil dopředu, chytil mého koně za uzdu a obrátil ho, abych jela do tábora Lotrinčanů, a říkal mi, že bych pana z Turenne přivedla do zoufalství, kdybych je jela navštívit. Tomu jsem nemohla uvěřit, protože jsem si nemyslela, že by člověka mohla uvést do rozpaků taková maličkost; ale od té doby, co jsem ho opravdu poznala,⁶ jsem shledala, že pan Princ měl pravdu.

Protože jsem zajela hodně daleko, bylo třeba ujet dost dlouhou cestu, než jsem se dostala do tábora Lotrinčanů; takže svítil měsíc dřív, než jsem si prohlédla všechna vojska. Shledala jsem je velmi krásnými a ve velmi dobrém stavu. Viděla jsem je už u Villeneuve-Saint-Georges, ale tam nebyla seřazena tak výhodně. Podle toho, co jsem o nich slyšela říkat, se na ně lépe dívá, než aby se bila; až dosud totiž žádné velké divy nevykonala. Pan Princ ke mně přišel a řekl: „Heslo, které vydal Monsieur, dnes končí; vydejte nám je vy; a abyste je nedávala jednomu nebo druhému dřív, přistoupím k vám, až budete mluvit s vévodou lotrinským, a vy nám je dáte oběma zároveň“; takže když jsme spolu s vévodou lotrinským rozprávěli, udělal pan Princ, co mi řekl, a požádal mě o heslo. Zdráhala jsem se jim ho dát; oba mě o ně prosili. Dala jsem jim: Svatý Ludvík a Paříž, a pan Princ řekl: „Zrovna takové jste mi dala toho dne, kdy jste přijela z Orléans a kdy jsem vyslal oddíl do pole.“ Ti páni mě o ně požádali na další den; dala jsem jim Svatá Anna a Orléans. Pan Princ řekl: „Mezi všemi svatými a světicemi v ráji bych byl uhodl tu, kterou jste nám dala, a mezi všemi městy Francie Orléans; a jestli s vámi někdy povedu válku a vy budete vydávat heslo jen na dva dny, projdu všude najisto.“

Když jsem všechno prohlédla, vrátila jsem se do Paříže v doprovodu lotrinských oddílů. Nechtěla jsem, aby pan Princ jel až do Charentonu; nechala jsem ho u vojska a vévoda lotrinský se vrátil se mnou. Často ke mně chodil na večeři a po večeři jsme hráli drobné hry. Obvykle tam bývala paní vévodkyně z Épernonu. Paní z Choisy, která ke mně od té roztržky, o níž jsem vyprávěla, nechodila na večeři, ráda využila příležitosti zalíbit se vévodovi lotrinskému a pokusit se tak znovu dostat do mé důvěrné společnosti. Bývaly tam také paní z Fiesque a z Frontenacu a slečna z Mortemartu.⁷ Vyprávěl nám znamenité historky: je to totiž velmi zábavný člověk. Mezi jinými nám vyprávěl jednu o panu z Brégy,⁸ kterého k němu poslal dvůr, než sem přišel poprvé: sepsal články o dohodě o navrácení jeho zemí, o způsobu a podobě, jak se to provede; a u každého článku mu vévoda lotrinský říkal: „Kdo mi ručí za splnění?“ – „Já, pane.“ On mu říkal: „Tak to připište.“ Takže pan z Brégy psal: A hrabě z Brégy za to ručí. Dal mu to tak napsat u všech článků, aniž by pan z Brégy zpozoroval, že si z něho dělá blázny. Vyprávěl nám ten příběh dost zábavně. Když se pan z Brégy s ním loučil, řekl mu: „Nevracejte se, dokud věci nebudou hotovy; a až jednou odsud odjedete, neotáčejte ani hlavu na tuhle stranu.“ Nařídil dvěma důstojníkům svých vojsk, aby ho doprovodili, a řekl jim: „Jestli pan hrabě otočí hlavu, střelte ho z pistole; slíbil mi totiž, že se nebude ohlížet.“

Jednou ráno přijel pan Princ do Paříže na oběd: odpoledne mě navštívil; dávala jsem se právě malovat. Bylo u mě mnoho lidí: poslal mě poprosit, abych si s ním přišla promluvit ke dveřím. Když jsme tam byli, vstoupil anglický král: Monsieur se totiž smířil s královnou, svou sestrou, a smím říci, že jsem k tomu smíru přispěla, protože jsem měla tu čest ji navštívit dříve než Monsieur. Šli se projít; dali jsme je doprovodit až k městské bráně, a potom se vrátili. Anglický král vstoupil a pan Princ se omlouval, že se ukazuje tak neupravený, a vymlouval se tím, že přijel od vojska a že se tam vrací. Anglický král mu řekl, že se může dobře ukázat před ním, když se ukazuje přede mnou.

Poprosila jsem anglického krále, aby mi dovolil promluvit slovo s panem Princem, s nímž jsem měla co jednat; takže odešel s celou společností, která byla v mém pokoji. Pan Princ mi řekl: „Byl tu pan abbé Fouquet;⁹ Monsieur se s ním viděl u pana z Chavigny, a potom abbé napsal dopis, který vám pošlu: nemám totiž čas vám o tom říct víc.“ Toho dne pro mě paní z Choisy pořádala divadelní představení a pohoštění, na něž jsem pozvala anglického krále. Jela jsem do Lucemburského paláce, kde jsem ještě zastihla pana Prince, ačkoli bylo velmi pozdě; to mě překvapilo, protože mi řekl, že má odjet. Zeptala jsem se ho, co ho zdrželo a zda nepřijde k paní z Choisy; řekl mi, že ne, že ho bolí hlava, až umírá, a že mu to brání vrátit se k vojsku. Byla jsem zvědavá a poslala jsem se podívat, zda je doma, a zjistila jsem, že mluvil pravdu: když totiž vyšel z Lucemburského paláce, šel si lehnout. Slavnost u paní z Choisy byla velmi pěkná a přišli tam všichni muži, kteří byli v Paříži; pokud jde o ženy, byly tam jen ty, které jsem jmenovala a které u mě bývaly obvykle po večerech.

Monsieur se s abbém Fouquetem viděl, jak se říkalo, jednou v Lucemburském paláci a pan Princ tvrdil, že to bylo bez jeho vědomí. Monsieur zase říkal, že pan Princ udělal totéž. Pan Princ mi podle svého slibu poslal ten dopis po Jarzém a napsal mi lístek s prosbou, abych ho dala opsat, protože byl psán jeho rukou. Nevím, zda Monsieur chtěl mít originál; ale na tom nesejde; opsala jsem ho sama. Dopis zachytili jezdci z Hollacova pluku, kteří vyjeli na výpad; donesli ho panu z Beaufortu,¹⁰ ten ho dal panu Princi a ten ho ukázal Jeho královské Výsosti, která tím byla trochu překvapena; a tak vyšly najevo všechny okolnosti, které byly až dosud utajeny.

DOPIS ABBÉHO FOUQUETA KARDINÁLU MAZARINOVI

„3…¹¹ slíbil, že dnes ráno přijde; dozvěděl se, že pan z Turenne poslal dva tisíce koní pro píci: jel za nimi. Byl jsem v Palais-Royal, kam přišlo velké množství měšťanů, kteří měli na znamení za klobouky papír. Když mě uviděli, přišli ke mně s nesmírnou radostí a ptali se mě, co mají dělat a jaký je pro ně rozkaz, protože chtěli jít k Orleánskému paláci a podněcovat po ulicích ke vzpouře. Nemyslel jsem, že by se ta věc měla špatně rozjet; myslel jsem, že je nutné, abych co nejrychleji poslal požádat o velitele, které jim chtějí postavit do čela. Nesmí se ztratit ani chvilka. Šel kolem maršál z Étampes:¹² přinutili ho vzít si papír, což ho dost uvedlo do rozpaků; a když jsem mu řekl, že uvidí ještě jiné věci, odpověděl mi, že se nemá chvástat a že je třeba uzavřít mír. Pan vévoda orleánský si přál se se mnou setkat:¹³ byl jsem u něho hodinu; shledal jsem jen, že trochu trval na vojscích a říkal, že chce z této záležitosti jen čestně vyjít. Řekl jsem mu, že i kdyby mu je povolili, budou při první příležitosti rozpuštěna. Řekl mi, že bude-li se propouštět jiná, souhlasí, aby byla propuštěna i ta. Řekl mi, že není toho mínění, aby se zvláštním článkem stanovilo, že pan z Beaufortu odejde z Paříže; že ho sám přiměje udělat, co uzná za spravedlivé, stejně jako pokud jde o náhradu, kterou se navrhuje dát synovi pana Broussela za jeho velitelství.¹⁴ Řekl mi, že pokud jde o parlament, byl by rád, aby se sjednocení stalo tak, aby neurazilo královu autoritu; ale že by byl rád, aby parlament nebyl s ním nespokojen. A nad to všechno mě pan z Chavigny ujistil, že i kdyby se pan Princ nedohodl, Monsieur se dohodne.

Viděl jsem, že chce být prostředníkem mezi dvorem a panem Princem, protože chtěl probrat podrobně všechny články. S článkem o La Rochelle a o daňovém dvoře (cour des aides) budeme spokojeni, jen ať nepřijdou z boku nějaké falešné ohledy, které by pana vévodu orleánského odvrátily. Všichni přátelé pana Prince schvalují zmíněné návrhy v té podobě, v jaké si dvůr přeje, aby prošly: doufám v příměří hned zítra. Je tu jedna věc, kterou mi navrhuje pan z Chavigny: že by pan vévoda orleánský jen nerad svolil, aby byl pan kardinál jmenován v amnestii; že považuje za dobré, aby se zrušila všechna usnesení, která byla vydána, a aby byl pan kardinál ospravedlněn zvláštní deklarací; a důvod toho je, že je nutné, aby Monsieur amnestii přijal, a že by raději o ospravedlnění žádal tajně, a že protože sjednocení je prvním článkem, nebylo-li by to ujednáno, nebylo by nic hotovo; tak by měl pan kardinál úplné bezpečí. Pan z Chavigny a pan z Rohanu odjeli do tábora, aby zítra přivedli pana Prince.

Pokud mohu soudit, věci dopadnou dobře; možná se bude žádat nějaký peníz na obnovení Taillebourgu. Pokud jde o Jarzého, nemám rozkaz nic povolit, a budu proto v té věci pevný. Pan Broussel se vzdal úřadu prévôta kupců, čehož dvě hodiny nato litoval, a nad tou lítostí se pan vévoda orleánský zeptal pana z Chavigny, co má dělat. Ten mu odpověděl: ‚Vzdal se ho, aniž by s vámi mluvil; mluvte s ním vy, ale nedosazujte ho zpět.‘ Jestliže se věci trochu vyostří, je to, jak dobře vidím, muž, kterého bude možné zdolat. Kardinál z Retzu byl včera dvě hodiny s vévodou lotrinským a dával mu naději na velké výhody, kdyby se s ním chtěl spojit, a zároveň dal říct papírovým hlavám (tak se nazývá nové sdružení), že u dvora všechno řídí a že nikdy neuspějí, nebudou-li ho žádat za svého vůdce; většina z nich se mě na to přišla zeptat o radu. Řekl jsem jim, že je dobré mít v čele vojáky; a že je třeba prokazovat kardinálu z Retzu mnoho zdvořilostí, a má-li přátele, dokonce ho požádat o pomoc; ale že nepokládám za nutné řídit se jeho rozkazy. Co bude podle mého nutné, je, abych se s ním naoko usmířil, budu-li mít za to, že chce sloužit. Zítra v deset hodin ráno budu znát konečné rozhodnutí o všem. Pan Princ, nebude-li mír uzavřen, odvede své vojsko, protože už nebude v Paříži věřit ve své bezpečí. Je nutné, aby nám byly poslány tištěné vyhlášky.¹⁵“

Vzpomínám si, že večer před tím, než došlo k té papírové vzpouře,¹⁶ byl vévoda lotrinský u mě. Bylo nám řečeno, že hraběnka z Fiesque leží v posteli a že k ní chodí hrát mnoho dam. Vévoda lotrinský mi navrhl, abychom tam šli: šli jsme tam a já jsem tam zůstala celý večer; poslala jsem si pro večeři a pro herce. Uprostřed představení přišli vévodovi lotrinskému říct, že ho Jeho královská Výsost volá; velmi nerad tam šel. Přišli podruhé; to ho přimělo od představení odejít a nedohrálo se. Čekali jsme na jeho návrat. Řekl nám: „Nebylo to nic; to vašemu otci nahánějí plané strachy. Pan z Chavigny přišel bez límce a bez manžet, k smrti vyděšený, aby ho varoval, že se zítra stane něco významného a velmi strašného a že je čeho se bát. Já si s tím hlavu nedělám; a kdyby se něco stalo, zahynu v dobré společnosti.“

Druhý den, když jsem se probudila, dozvěděla jsem se, že se v Palais-Royal sešlo shromáždění, o němž mluví ten dopis, a že lidé berou papír. Jela jsem do Orleánského paláce a řekla jsem Jeho královské Výsosti: „Tady je příležitost pro mě; prosím vás, dovolte mi jet tam se všemi lidmi, kteří jsou tady v domě. Zajmu hlavní vůdce; jestli mě poslechnou, několik se jich oběsí, a jestli jsou mezi nimi důstojníci vojsk, dají se do Bastily.“ Jeho královská Výsost mi nechtěla dovolit tam jet.¹⁷

Zároveň dostal Gramont, který je ve službách Jeho královské Výsosti, dopis od jednoho ze svých synovců, který byl kapitánem v pluku Piémont, a ten mu psal: „Sto z nás důstojníků bylo dáno pod velení pana z Pradelles s rozkazem vraždit bez výjimky; přeji si, abyste se této příležitosti vyhnul nebo aby ten záměr nevyšel. Varuji vás, abyste se mohl bránit.“

Pradelles přijel s paní z Fouquerolles bez průvodního listu pro sebe; ta dáma jeden měla od Jeho královské Výsosti, a to přičiněním pana Saujona, který ochotně podporoval lidi nepřátelsky smýšlející vůči straně. Monsieur se na paní z Fouquerolles velmi rozhněval a řekl jí, že za Pradelles ručí ona. Dali ho hledat, aby ho zatkli, ale nenašli ho. Ta záležitost vyšla naprázdno; měli z toho poznat, že mají menší vliv, než si myslí. Vyhlášky vzbudily hrůzu: říkaly totiž, že král tuto novou stranu schvaluje ke zničení naší a že udělí milost všem, kdo k ní budou patřit a kdo zabijí kohokoli bez výjimky osoby. Pan Princ ležel v posteli, nemocen velmi silnou bolestí hlavy. Mnoho lidí si myslelo, že má jinou nemoc; to nebyla pravda a křivdili jemu i dámě, o níž se říkalo, že mu ji dala.

V Pontoise byl zřízen parlament, který už neuznával pařížský parlament,¹⁸ jemuž byl poslán rozkaz odejít do Montargis: neuposlechl ho. Od té doby se ten v Pontoise nazýval pařížským parlamentem, přeneseným z králova rozkazu na uvedené místo. Měl právě tolik soudců, kolik jich bylo třeba k vynesení usnesení. Myslím totiž, že jich tam nebylo víc než dvanáct; a na důkaz toho, jak jich bylo málo, řekl Benserade,¹⁹ duchaplný muž, který se v té době proslavil svými krásnými verši, jednoho dne královně, která se ho ptala, odkud jde: „Jdu z louky, madam, kde byl celý parlament v jednom kupé.“

Vévoda lotrinský dostával často dopisy od dvora. Navštívil ho Bartet²⁰ jménem pana kardinála: vévoda mi ukazoval všechny své dopisy a často na ně odpovídal v mém kabinetu. Chtěl mi dokonce ukázat i ty, kdo k němu přicházeli, ale neodvážila jsem se; Monsieur by mi totiž vyhuboval. Paní z Châtillonu umírala touhou padnout vévodovi lotrinskému do oka; přišla jednoho večera vystrojená, upravená, s odhaleným výstřihem, ukazovala se a říkala: „Aspoň nejsem hrbatá. Je mé šaty dobře ušité? Na to se vás neptám, pane, protože muži tomu nerozumějí; ale drahokamům rozumíte: prosím vás, řekněte mi, jak se vám líbí mé perly.“ Skoro si nedal tu práci jí odpovědět a říkal mi: „Nezdržujte ji na večeři, prosím vás; byl bych rád, aby už byla pryč.“ Nakonec odešla.

Jakmile odjela, řekl nám: „To je nejhloupější žena na světě; nesmírně se mi nelíbí.“ Vyprávěl mi, že ji před dnem nebo dvěma navštívil a že si k sobě pozvala obchodníka s množstvím drahokamů, a to, jak se domníval, v naději, že jí něco daruje. Ale dobře ji napálil, protože obchodníkovi řekl, že nemá peníze. Ona mu říkala: „Dají vám na úvěr, budete-li mít chuť na něco.“ Zkrátka nám ten příběh vyprávěl co nejzábavněji a pro ni co nejsměšněji.

Jednoho večera, když byl vévoda lotrinský u mě, přišel za mnou jeden z přátel maršála z Hocquincourtu, aby mi řekl, že maršál víc než kdy jindy zamýšlí s námi vyjednávat. Řekla jsem mu: „Nechápu proč: je to zajištěný muž, který nás nepotřebuje, a nikdy mě nepřekvapilo, když mi poté, co mi Monsieur nařídil mu psát, odpověděl, že pil na mé zdraví; nemyslela jsem totiž, že by mohl odpovědět vhodněji než tím, že neodpoví nic.“ Ten šlechtic, jménem markýz z Vignacourtu, mi řekl, že ho už unavuje být k ničemu a že chce za každou cenu vyjednávat, avšak ne s Monsieurem ani s panem Princem, nýbrž se mnou.

Mluvila jsem o tom s vévodou lotrinským, který mi řekl: „To je ta nejlepší věc na světě: Péronne totiž leží na cestě do Flander; bude se snadno jezdit tam i zpátky, a Španělé pro to udělají cokoli.“ Řekla jsem mu, že se Španěly vyjednávat nechci; on mi řekl: „Tady je řešení: vy budete vyjednávat se mnou a já se Španěly; udělejme tu věc, aniž bychom o tom mluvili s Jeho královskou Výsostí nebo s panem Princem. Budou příliš šťastni, až se to dozvědí, když to bude hotové.“ Vévoda lotrinský řekl panu z Vignacourtu: „Myslíte, že pan maršál z Hocquincourtu odevzdá Ham a Péronne do rukou Mademoiselle, to jest, že si přeje, aby nad nimi vládla ona, dostane-li sbor, kterému bude velet?“ Neměl s tím žádné potíže a řekl, že udělá všechno, co se bude chtít.

Vévoda lotrinský hned zavolal Clinchampa, který byl v mém pokoji; vešli jsme do mého kabinetu, abychom mu řekli, o čem jsme právě mluvili. Usnesli jsme se na mnoha věcech, totiž že se panu z Hocquincourtu bude platit posádka v Hamu a v Péronne; že se mu dají ještě tři jezdecké pluky, totiž jeho, pluk jednoho z jeho synů a další pro jednoho šlechtice z jeho přátel jménem Blainville, který by sloužil jako polní maršál; jeho pěší pluk a jeho dragouni a jedna rota gendarmů a lehkých jezdců. Já bych postavila svůj jezdecký a pěší pluk; ještě jsem nikoho neurčila za jejich plukovníka; moje dvě roty gendarmů a lehkých jezdců by sloužily v tomto vojsku: bylo by totiž moje. Monsieur měl své a pan Princ také; takže to by se nazývalo vojsko Mademoiselle. Chtěla jsem, aby hrabata z Escars a z Hollacu opustila Monsieurovo vojsko a sloužila v něm, protože v Monsieurově vojsku bylo generálů dost. Španělé by byli dali vojska i věci k tomu potřebné, aniž by dali generála, který by jim velel.

Když byl náš plán s vévodou lotrinským a s Clinchampem hotov – Clinchamp mi ručil, že hrabě z Fuensaldañy bude nadšen, že má tuto příležitost dát mi najevo úctu, kterou ke mně chová –, zavolali jsme pana z Vignacourtu, který řekl, že odjede druhý den, a požádal mě o někoho z mých lidí, kdo by jel s ním. Řekl nám: „Myslím, že až²¹ přijdou odpovědi z Flander a všechna ta vojska budou postavena, pan maršál z Hocquincourtu bude rád, když se Mademoiselle zajede podívat do Péronne, aby se ukázalo, že pevnost odevzdává do jejích rukou a že je to ona, kdo ho staví do čela svého vojska.“ Řekla jsem mu: „Až do toho dojdeme, pojedu velmi ráda.“ Vévoda lotrinský a Clinchamp napsali hraběti z Fuensaldañy; šlechtic, kterého jsem tam chtěla poslat, onemocněl a nemohl jet.

Nedlouho potom odtáhl vévoda lotrinský s vojskem.²² Myslím, že tento pochod a králův návrat do Paříže²³ dali maršálu z Hocquincourtu poznat, že je příliš pozdě spojovat se s námi; takže jsme žádnou odpověď nedostali a celý ten krásný záměr padl.

Když jsem byla v Orléans, naskytla se skoro podobná příležitost v tom, že to byl velký záměr, který skončil stejně. Protože mi chodili hlásit všechny, kdo byli u bran, dříve než vešli, žádali mě o svolení pro jednoho šlechtice jménem Des Bruris,²⁴ který přijížděl od dvora a mířil do Paříže. Řekla jsem, ať mi ho přivedou. Zeptala jsem se ho na novinky od dvora; řekl mi, že žádné nezná a že tam jel, aby dostal na svobodu jednoho svého bratra, kterého měli uvězněného na zámku v Amboise kvůli něčemu, co se týkalo záležitostí v Breisachu,²⁵ kde měl dva další bratry důstojníky. Řekla jsem mu, že může jet dál; prosil mě, abych mu dovolila zůstat ten večer přes noc ve městě. Dělala jsem s tím mnoho potíží. Řekl mi, že mě prosí, aby mi směl říct slovo mezi čtyřma očima; vyslechla jsem ho.

Řekl mi: „Mám v Breisachu dva bratry, kteří tam mají jistý vliv, a byl bych rád, kdybych s vámi o tom mohl mluvit.“ Dovolila jsem mu zůstat a večer mi vyprávěl, že když Charlevoix nevěděl, ke které straně se přidat, navrhli mu jeho bratři, aby se dal do rukou Jeho královské Výsosti; že mu to psali a že mu to navrhl; že mu Jeho královská Výsost nařídila mluvit o tom s panem Saujonem a že mu ten řekl, že Monsieur nemůže dát peníze potřebné na zaplacení dlužného žoldu posádce, a že tím ta věc zůstala stát; že pokud je věc ještě v témž stavu a dvůr s Charlevoixem nic nesjednal, nepochybuje, že by se mi vzdali, budu-li o tom chtít jednat, s mnohem větší radostí, než by se byli vzdali Jeho královské Výsosti. Řekla jsem mu, ať jim napíše, že ze dne na den najdu peníze, abych zaplatila posádku a odškodnila Charlevoixe, bude-li chtít pevnost opustit, a že bych byla velmi ráda, kdybych nad ní vládla.

Pokládala jsem to za tu nejkrásnější věc na světě a za nejdůstojnější mé osoby: zajistilo by mi to totiž vážnost u dvora i v naší straně a při nějaké smlouvě bych z toho měla svůj prospěch. Neboť kromě toho, že by to bylo velmi přispělo k mému zaopatření, bylo by to krále přimělo, aby mi za odevzdání Breisachu dal zadostiučinění v mnoha záležitostech, které s ním mám vyřizovat, pokud jde o dědictví po zesnulém panu konetáblovi z Bourbonu²⁶ a o mé nároky na Sedan na základě závěti Roberta de La Mark²⁷ ve prospěch pana z Montpensier.

Protože jsem zamýšlela provést tu věc, aniž bych o ní Monsieurovi řekla slovo, dokud nebude hotova, a protože jsem se bála, že kdybych mu o tom dala vědět, chtěl by jím být sám,²⁸ umínila jsem si, že až pan Des Bruris dostane odpověď od svých bratrů, pošlu tam hraběte z Hollacu, který je z kraje nedaleko Breisachu; ten by požádal Jeho královskou Výsost o dovolenou pod záminkou nějaké naléhavé záležitosti, kterou by měl ve své zemi; že ho učiním guvernérem a že posádka, kterou tam dám, bude ze Švýcarů a Němců, a že potom uvidím, zda tam dám i jiné, a že bude vypadat, že hrabě z Hollacu, když byl ve své zemi a našel příležitost zmocnit se Breisachu, to udělal a potom mi ho poslal nabídnout a že jsem na tom neměla jiný podíl. Tak jsem tu věc naplánovala, a nevyšla stejně jako ta s panem z Hocquincourtu, protože oni²⁹ už jednali s dvorem; a Jeho královská Výsost svým šetřením tento podnik zmeškala, kdežto já jsem ho zmeškala jen o málo: peníze mě totiž nikdy v žádném mém jednání nezdrží, protože mám vůli i možnost je dobře použít.

Pan Princ byl nějaký čas nemocen a během té doby přišla zpráva, že jeho choť porodila syna.³⁰ Poslala jsem mu blahopřání; vzkázal mi, že není z čeho se radovat, protože dítě nemůže žít. Za dva nebo tři dny nato přišla zpráva, že paní Princezna umírá: to velmi oživilo řeči o mém sňatku s panem Princem.

Pan z Chavigny se s ním velmi pohádal a téhož dne onemocněl nemocí, na kterou za deset nebo dvanáct dní zemřel.³¹ Mnoho lidí říkalo, že to bylo z leknutí nad tím, jak mu pan Princ vyčinil; jiní říkají, že z toho, že mu už nedůvěřoval. Toho dne, kdy umíral, pořádala hraběnka z Fiesque u sebe velmi pěknou slavnost, velmi skvělou večeři, divadelní představení a houslisty. Paní z Frontenacu nepřišla, protože pan z Chavigny byl jejím blízkým příbuzným. Nikdy nebyla žádná slavnost tak nudná: pan Princ měl špatnou náladu a vévoda lotrinský také. Monsieur tam nechtěl zůstat. Přišla tam paní z Châtillonu předvádět všechny své půvaby, jimiž pan Princ velmi pohrdl a ani se na ni nepodíval, a dokonce se říkalo, že ji během své nemoci dal pokaždé odbýt u dveří, když ho přišla navštívit; nevím, z jakého důvodu. Byl nanejvýš nedbale oblečen, měl sametový kabátec, přes něj plášť, bez pudru. Když se ho zeptali, chce-li jíst, odpověděl: „Beru si jen vývar; jsem ještě nemocen.“ Při představení si sedl za mne a říkal: „Budu dělat Mademoiselle kapitána stráže; nechci se totiž ukazovat, abych si nemusel nasadit klobouk: jsem starý a nemocný.“ Nikdy nebylo vidět hezčí slavnost, ani takovou, na které by se lidé víc nudili.

Během nemoci pana Prince se nepřátelé jednoho krásného rána zvedli z tábora; dali bubnovat k pochodu a odtáhli tak před očima našeho vojska, aniž by se je kdo pokusil napadnout; což by bylo bývalo velmi na místě, dost snadné a jistě velmi výhodné. Když se to pan Princ dozvěděl, byl nesmírně rozzloben a říkal: „Tavannesovi a Valonovi je třeba dát uzdu; jsou to osli.“ Pana z Turenne za tento ústup velmi chválili a ten krásný čin nepřekvapil: je to totiž velmi velký vojevůdce a ten z této doby, který je nejvíc chválen pro to, že se umí dobře rozhodnout a vyhnout se boji, když nemá nejvýhodnější postavení. Táhli k Melunu a dobyli Brie-Comte-Robert, kam jsme dali malou posádku. Od té doby se mluvilo o tom, že se zvedneme z tábora, protože blízkost vojska u Paříže vyvolávala velký křik; a dokud tam bylo vojsko nepřátel, říkali jsme, že jsme se tam postavili jen proto, abychom město bránili proti zlým úmyslům, které měli proti Paříži.

Vévoda lotrinský ode mne dál nevycházel; vzal si do hlavy, že mě provdá za arcivévodu a zařídí, aby mu španělský král dal Nizozemí. Říkal mi: „Budete nejšťastnějším člověkem na světě: do ničeho se nebude plést; bude celý den s jezuity nebo bude skládat verše a zhudebňovat je, a vy budete vládnout. Jsem si totiž jist, že Španělé k vám budou mít nejvyšší důvěru; a jediné omezení, které s ním budete mít, bude, že vám bude předvádět hudební divadlo, které vás bude nudit, protože ho nemáte ráda: jinak je totiž dost zábavné. Je to nejlepší člověk na světě; a vážně, nechcete ho?“ Odpověděla jsem mu: „Jsem z těch lidí, kteří vždy chtějí své výhody, a pobyt ve Flandrech by se mi velmi líbil.“ Každý den mi říkal: „Až budeme ve Flandrech, uděláme to a to.“ Byly dny, kdy mi říkal: „Ale dnes vás shledávám velmi vzdálenou mému záměru.“ Odpovídala jsem mu: „To proto, že sňatek je tak velká věc, že se o něm nedá slyšet tak často a poslouchat to pořád bez mrzutosti.“ Pan Princ do té věci zasvěcen nebyl; byl v ní jen vévoda lotrinský, paní z Frontenacu a já.³²

Nastal den jejich odjezdu;³³ večer předtím mi oba přišli dát sbohem a dali mi najevo, že jsou velmi spokojeni s ujištěními, která jim dala Jeho královská Výsost, že nebude vyjednávat bez jejich účasti a že je neopustí. V neděli ráno, v den jejich odjezdu, řekl pan Princ Préfontainovi, který se s ním šel rozloučit: „Jděte říct Mademoiselle, že ji prosím, aby nevycházela; vévoda lotrinský totiž chce, abychom si šli pro její rozkazy.“ Přišli oba; chvíli jsem s nimi rozmlouvala každým zvlášť, potom s oběma spolu. Řekli mi: „Jeho královská Výsost nám právě dala poslední ujištění, že nebude vyjednávat bez naší účasti; že nestrpí, aby čtvrťoví kapitáni šli do Saint-Germain prosit krále, aby se vrátil, a že udělá, co bude moci, aby jim v tom zabránil; takže odjíždíme spokojeni, abychom se pokusili ve zbývajícím pěkném počasí udělat něco významného; potom, až rozložíme vojska do zimních ubytování, vrátíme se k plesům a divadlu. Užili jsme si strašně mnoho trápení, je třeba si užít i zábavy.“

Byla to krása vidět velkou alej Tuilerií plnou lidí, všechny dobře oblečené v nových šatech, protože právě toho dne se odložil smutek po panu z Valois a protože to byla také doba, kdy se pořizují nové zimní šaty. Pan Princ měl velmi pěkné šaty, ohnivé barvy, zlato, stříbro a černou na šedé, a modrou šerpu po německu pod kabátcem, který nebyl zapnutý. Velmi mě mrzelo, že je vidím odjíždět, a přiznávám, že jsem plakala, když jsem se s nimi loučila. Vévoda lotrinský mě velmi bavil; kvůli nim jsem byla na mši, až když odbily dvě hodiny. Člověk si připadal tak sám; tak se divil, že už nikoho nevidí. To působilo velkou nudu; a ještě ji velmi zvětšila pověst, která se rozšířila, že král přijíždí a že budeme všichni vyhnáni.

Každý den jsem dostávala zprávy od pana Prince a od vévody lotrinského a posílala jsem jim zprávy z Paříže. Monsieur mi jednoho dne vzkázal, abych se s ním šla projet na koni na pláň Grenelle; řekla jsem mu o zlých řečech, které se šíří, a že se říká, že pokud jde o mě, budu vypovězena do Dombes; že se mi to nelíbí. Velmi mě ujišťoval o opaku.

Na straně dvora odstranili všechny překážky, které by mohly bránit tomu, aby byl král dobře přijat: kardinál Mazarin se totiž vrátil do Německa. Čtvrťoví kapitáni byli povoláni králem a oznámili Jeho královské Výsosti, že odjíždějí do Saint-Germain. Jela jsem do Lucemburského paláce, abych mu připomněla, co slíbil panu Princi a vévodovi lotrinskému. Zastihla jsem pana z Rohanu zaneprázdněného; říkal mi: „Monsieur tomu musí zabránit.“ Když jsem s ním o tom mluvila, odpověděl mi: „Panu Princi jsem nic neslíbil; je ve stavu, kdy může vyjednávat, kdy bude chtít, a já jsem tu úplně sám a opuštěný.“ To se mi nelíbilo; napsala jsem to panu Princi.

Ti kapitáni odjeli³⁴ a pan z Rohanu mi řekl: „Jeho královská Výsost musí nasednout na koně a jet k branám, aby jim zabránila vrátit se.“ Pan z Rohanu poslal své koně, aby na něho čekali před Tuileriemi; nadělal mnoho rozruchu a hluku, ale nic nevykonal. V sobotu ráno, když jsem se česala, vstoupil do mého kabinetu Sanguin, řádný králův hofmistr, a řekl mi: „Zde je dopis, který mi král nařídil vám odevzdat.“ Stálo v něm, že protože jede do Paříže a nemá jiné ubytování, které by mohl dát Monsieurovi, svému bratrovi, než Tuilerie, prosí mě, abych se z nich do zítřejšího poledne vystěhovala, a že než si najdu dům, mohu se ubytovat u pana Damvilla³⁵ v ulici de Tournon. Řekla jsem Sanguinovi, že uposlechnu královy rozkazy a že jdu podat zprávu Jeho královské Výsosti a že ať se vrátí odpoledne; že si dám tu čest odpovědět Jeho Veličenstvu.

Jela jsem do Lucemburského paláce, kde jsem zastihla Jeho královskou Výsost velmi překvapenou. Zeptala jsem se jí, co mám dělat; řekla mi, ať poslechnu. Poslala jsem pro prezidenta Viola a pro Croissyho,³⁶ jimž mě pan Princ při odjezdu poprosil dávat zprávu o všem jako svým dvěma nejlepším přátelům, k nimž měl největší důvěru. Prezident Viole mi řekl, že se říká, že Jeho královská Výsost je s dvorem dohodnuta, a ukázal mi články. Řekla jsem mu: „Znáte ho; neručila bych za něj. Ale jak mohu posloužit panu Princi? To je třeba uvážit.“ Byl toho mínění, abych se odstěhovala do Arzenálu, a že tím dvoru udělám naschvál. Croissy byl téhož mínění.

Večer jsem jela do Lucemburského paláce, kde jsem ten návrh předložila Monsieurovi; řekl mi, že s ním souhlasí. Když jsem se vrátila, zastihla jsem paní z Épernonu a paní z Châtillonu, které na mě čekaly u mě doma a které byly velmi zarmouceny, stejně jako já, tím, že opouštím Tuilerie: je to totiž nejpříjemnější obydlí na světě a měla jsem je velmi ráda jako místo, kde jsem bydlela od svých osmi dnů. Ptaly se mě, zda pojedu k Damvillovi; řekla jsem jim, že ne a že pojedu do Arzenálu. Paní z Châtillonu řekla: „Nevím, kdo vám dal tu radu, ale nic není tak nevhodného ani tak neužitečného pro pana Prince; a jestli vám tu radu dali jeho přátelé, nevím, na co myslí.“ Řekla jsem jí, že to byli Croissy a prezident Viole. Odvětila: „Cože! Chtěla byste stavět barikády v tomto stavu věcí, a mohla byste se ubránit proti dvoru? Nevtloukejte si to do hlavy; myslete jen na svůj ústup: varuji vás totiž jako vaše služebnice, že pan váš otec se dohodl, že je srozuměn a že řekl, že za vás neručí a že vás opouští.“

Poděkovala jsem jí za radu, kterou jsem považovala za upřímnou, a nařídila jsem Préfontainovi, aby za časného rána zašel za těmi pány a řekl jim, co jsem se dozvěděla, a že mi na základě toho připadá, že bych měla změnit rozhodnutí. Souhlasili s tím. Někteří lidé byli toho mínění, abych se ubytovala v Mazarinově paláci, protože dvůr by mi dal nějaké krásné obydlí, aby mě odtamtud dostal. To nebylo mínění Jeho královské Výsosti ani moje. Chtěla jsem se ubytovat v domě zesnulého pana z Noyers, státního sekretáře, protože byl prázdný a pohodlný, měl branku do Tuilerií, abych se mohla procházet, a moje stáj, kde bydleli skoro všichni moji lidé, nebyla daleko. Ale pan z Noyers byl na venkově a odvezl všechny klíče; poslala jsem si pro ně. Rozhodla jsem se jet přenocovat k mladé hraběnce z Fiesque. Jela jsem se podívat na dům pana z Émery, který se chtěl pronajmout. Jeho královská Výsost mě viděla v té nesnázi, že nemám obydlí a skoro nevím, kde se ubytovat, a nenabídla mi pokoj v Lucemburském paláci. Byla jsem tak málo zvyklá dostávat od něho nějaký projev přátelství, že mě ani nenapadlo, že by mi měl obydlí nabídnout. Jela jsem přenocovat k hraběnce z Fiesque, dost omámená vším, co jsem viděla.

Druhý den, když jsem se vrátila ze mše u feuillantů, kam jsem šla pěšky přes Tuilerie, přišli mi říct, že Monsieur dostal rozkaz odjet.³⁷ Poslala jsem do Lucemburského paláce a napsala jsem mu lístek. Řekl pážeti, které mu ho odevzdalo: „Řekněte mé dceři, že neví, co říká.“ Když jsem obědvala, vstoupila paní z Châtillonu; hráli moji houslisté. Řekla mi: „Máte srdce poslouchat housle? Budeme všichni vyhnáni.“ Odpověděla jsem jí: „Na všechno je třeba být připraven a se vším se smířit.“ Přesto jsem se dala učesat, protože jsem nevěděla, zda uvidím královnu: když jsem totiž viděla, jak ji paní Princezna po odchodu z Bordeaux přijela navštívit do Bourgu, pokládala jsem všechno za možné. Šli jsme k paní z Choisy, jejíž dům má okno, z něhož je vidět na náměstí před Louvrem,³⁸ abychom viděli projíždět krále. Byl tam jeden muž, který prodával lucerny, které se dávají do oken, jak se to dělá ve dnech radovánek, a vykřikoval: Lucerny po královsku! Nerozvážně jsem na něho zavolala: „Nemáte nějaké po frondérsku?“ Paní z Choisy mi říkala: „Pane Bože! Chcete, aby mě umlátili.“

Monsieur jel ráno do Justičního paláce ujistit pány z parlamentu, že nemá uzavřenou žádnou smlouvu a že se neodloučí od zájmů jejich sboru; že s nimi zahyne. Mluvil k nim těmito slovy nebo ještě důrazněji; sbor mu poděkoval. Bylo to v pondělí ráno. K paní z Choisy nám přišli říct, že Jeho královská Výsost dostala rozkaz odjet. Rozběhla jsem se do Lucemburského paláce. Při vstupu jsem zastihla pana vévodu z Rohanu, kterého obviňovali, a dost oprávněně, že je zadobře s dvorem a že opustil zájmy pana Prince, k němuž měl dost závazků. Řekla jsem mu o tom své mínění dost ostře; potom jsem vešla do kabinetu Madame, kde jsem zastihla Monsieura, a zeptala jsem se ho, zda dostal rozkaz odjet. Řekl mi, že mi nemusí skládat účty. Řekla jsem mu: „Cože! Opouštíte pana Prince a vévodu lotrinského!“ Odpověděl mi znovu totéž. Prosila jsem ho, aby mi řekl, zda budu vyhnána; řekl mi, že se do toho, co se týká mne, neplete; že jsem si vůči dvoru počínala tak špatně, že prohlašuje, že se do toho, co se týká mne, plést nebude, protože jsem nedala na jeho rady.

Dovolila jsem si mu říct: „Když jsem byla v Orléans, bylo to na váš rozkaz; nemám ho písemně, protože jste mi ho dal sám ústně; ale mám vaše písemné rozkazy ke všem věcem, které tam bylo třeba vykonat, a dokonce i dopisy Vaší královské Výsosti, laskavější, než mi náleželo, v nichž mi projevuje city dobroty a něhy, které by mě nebyly nechaly uvěřit, že by Vaše královská Výsost se mnou mohla jednat tak, jak jedná nyní.“ – „A ta záležitost u Saint-Antoine,“ řekl mi, „nemyslíte, Mademoiselle, že vám u dvora pořádně uškodila? Byla jste tak ráda, že jste mohla hrát hrdinku a že vám říkali, že jste hrdinkou naší strany, že jste ji dvakrát zachránila, že ať se vám stane cokoli, utěšíte se, až si vzpomenete na všechny ty chvály, kterými vás zahrnuli.“

Velmi jsem se divila, že ho vidím v takové náladě. Odpověděla jsem mu: „Nemyslím, že bych vám u brány Saint-Antoine posloužila hůř než v Orléans. Obojí z těch dvou tolik vytýkaných věcí jsem udělala na váš rozkaz; a kdyby se to mělo opakovat, udělala bych to znovu, protože mou povinností bylo vás poslouchat a sloužit vám. Jste-li nešťastný, je spravedlivé, abych měla podíl na vašem neštěstí; a i kdybych vám nebyla sloužila, měla bych na něm podíl stejně. Proto je podle mého zdání lepší, že jsem udělala, co jsem udělala, než abych trpěla pro nic. Nevím, co to je být hrdinkou: jsem takového rodu, že nikdy nedělám nic jiného než věci velké a vznešené, ať se do čehokoli pustím, a ať tomu lidé říkají, jak chtějí; já tomu říkám následovat svůj sklon a jít svou cestou; narodila jsem se k tomu, abych žádnou jinou nevolila.“

Když ta jeho nálada přešla, vrátil se; prosila jsem ho, aby mi dovolil ubytovat se v Lucemburském paláci, protože jsem nepokládala za vhodné být tak blízko Louvru, když tam nechodím. Odpověděl mi: „Nemám žádné ubytování.“ Řekla jsem mu: „Není tu v domě nikoho, kdo by mi nepostoupil to své, a myslím, že nikdo nemá větší právo zde bydlet než já.“ Odvětil mi trpce: „Všichni, kdo tu bydlí, jsou mi potřební a nevystěhují se.“ Řekla jsem mu: „Když to Jeho královská Výsost nechce, odstěhuji se do paláce Condé, kde nikdo není.“ – „To nechci.“ – „Kam tedy chcete, Monsieur, abych šla?“ – „Kam chcete,“ a odešel.

Jela jsem také k hraběnce z Fiesque, která ležela v posteli; před dvěma dny se zranila. Zeptala jsem se jí, zda nikoho neviděla a zda se nic nedozvěděla od chvíle, kdy přijel dvůr; řekla mi, že jedni říkají, že budu vyhnána, druzí, že mě chtějí zatknout. Ani jedna, ani druhá z těch řečí se mi nelíbila. Byla přítomna její tchyně a řekla mi: „Dobře vidím, že se na základě toho chcete k něčemu rozhodnout; jsem stará a churavá: nechci si to u dvora pokazit. Sbohem, jdu do svého pokoje, abych, až se mě budou ptát, co je s vámi, mohla po pravdě říct, že to nevím.“

Zůstala tam paní z Frontenacu a Préfontaine, který mi řekl, že nevidí, proč bych se měla znepokojovat; že pokud jde o zatčení, je to planý strach, který mám, a že k tomu jistě nedojde; že pokud jde o vyhnání, král je pánem a že ať budu kdekoli, dobře mě najdou, aby mi předali jeho rozkazy; a že kdybych byla v Paříži ukrytá, vedla bych nepohodlný život, a že lidé mého postavení nemají z ničeho dělat tajnosti, a ještě zbytečně. Odpověděla jsem mu: „Uvidím, co udělá Monsieur; ale tady rozhodně přenocovat nechci.“ Hraběnka z Fiesque mi navrhla, abych šla přenocovat k paní z Bonnelle, která je její důvěrná přítelkyně; ale pomyslela jsem si, že je to hráčka, že její muž občas dává hostiny, zkrátka že je to dům, kam chodí mnoho lidí od dvora, a že by se tam proto člověk těžko skryl.

Paní z Frontenacu mi navrhla, zda bych nechtěla jít k paní z Montmortu,³⁹ její švagrové: že jsou to lidé žijící v ústraní, kteří skoro nikoho nevidí, a že je to velký dům. Shledala jsem, že je to velmi vhodné. Šla jsem do svého pokoje, poručila si večeři a řekla: „Ať všichni odejdou! Chci psát; ať tu zůstane jen paní z Frontenacu, Préfontaine a Pajotová,“ která je jednou z mých komorných.

Když byly dveře zavřené, vyšla jsem jinými, a všichni čtyři jsme nasedli do Préfontainova kočáru. Jeli jsme rovnou k paní z Montmortu, která nebyla doma; šla se dívat na králův příjezd s paní z Beringhenu.⁴⁰ Jeli jsme ke Croissymu, který bydlel hned vedle. Préfontaine vystoupil, aby s ním promluvil; ale nebyl doma. Přišel prezident Viole, pro kterého jsem poslala, a přisedl do našeho kočáru; byl strašně ohromen vším, co viděl, a tím, co bude s Monsieurem.

Nemohu si odpustit, abych sem nezapsala jednu věc, která je jen žert, ale která mě dost rozesmála a které se ještě dobře zasměji, až zase uvidím prezidenta Viola. Složili píseň, která říkala: Páni z černého dvora, vzdejte díky válce; jste bohy na zemi a tančíte v Lucemburském paláci. Malí lidé od soudních kliček, hůl na vás dopadne a uvidíte paní Annu, jak vás dá ztlouct.

Šel kolem malý chlapec, který ji zpíval. Najednou mi prezident řekl: „Ujišťuji vás, že si nemohu pomoci a musím říct, že tu píseň nepokládám za dobré znamení a že ji nerad slyším.“ Slíbila jsem mu, že mu druhý den dám o sobě vědět, a pověřila jsem ho, aby mi vzkázal nebo mi přišel říct, co se dozví. Vrátili jsme se k paní z Montmortu: paní z Frontenacu vešla první; já jsem zůstala v kočáře.

Za chvíli mě uvedli dovnitř a paní z Montmortu mi projevila velkou radost z důvěry, kterou jsem k ní měla. Jakmile jsem tam byla, požádala jsem ji o psací potřeby; zavedla mě do velmi pěkného kabinetu, kde jsem napsala panu Princi a vévodovi lotrinskému, co se děje, a jak by mě mrzelo, kdybych musela strávit zimu na venkově: pokládala jsem to totiž za nemožnou věc a nechápala jsem, jak se tam dá žít; takže jsem je prosila, aby dokázali tak mimořádné věci, aby byli schopni uzavřít mír, abychom všichni strávili masopust v Paříži ve velké radosti. Neprokazovala jsem u žádného z nich dobré služby Jeho královské Výsosti, naopak: psala jsem jim totiž pravdu, která mu u nikoho nebyla ke cti. Pokud jde o mé přání, bylo ve chvíli, kdy jsem jim psala, zůstat v Paříži ukrytá v naději, že dojde k nějakému hnutí, v němž zvítězím a v němž přivedu věci do stavu, kdy bude možné uzavřít výhodný mír: byla jsem totiž války unavená. Préfontaine, jemuž jsem ukazovala své dopisy, mi říkal: „Jsem zoufalý, že se Vaše královská Výsost, která má tolik ducha, sytí tak chimérickými představami a nemá pevnější myšlenky v situaci, na níž závisí vaše štěstí nebo vaše neštěstí.“ Odpověděla jsem mu: „Mlčte, nevíte, co říkáte.“ Zapečetila jsem dopisy a poslala je jednomu důstojníkovi pana Prince, který měl druhý den časně ráno odjet.

Paní z Montmortu se mi velmi omlouvala, že mi dá špatnou večeři; ale že protože už všichni u ní povečeřeli, kdyby poslala do města, poznalo by se, že je u ní někdo neobvyklý. Velmi jsem ji prosila, aby neposílala, a řekla, že ať mi dá cokoli, budu velmi spokojena. Povečeřela jsem tedy velmi dobré frikasé, studené maso a velmi dobré kandované ovoce; jedla jsem s velkou chutí. To mě trochu vzpružilo: ať jsem totiž ve svých dopisech projevovala sebekrásnější odhodlání, byla jsem zoufalá z toho, co se děje, a myslím, že oni⁴¹ to při jejich čtení dobře poznali: vím totiž dobře, že když jsem je znovu četla, velmi jsem plakala. Hrabě z Hollacu nenásledoval pana Prince kvůli těžké nemoci, která ho postihla v době jeho odjezdu. Zeptala jsem se Monsieura, co si přeje, aby udělal; řekl mi: „Ať se ubytuje blízko mne a ať je ve střehu.“

Večer u paní z Montmortu jsem po večeři začala hledat skrytá místa, kde bych mohla bydlet, aby mě dlouhý pobyt na každém z nich nemohl prozradit. Préfontaine mi řekl: „Nepomýšlíte, Mademoiselle, na to, že sedavý život je velmi škodlivý vašemu zdraví a že nevycházet z pokoje, kde nebudete na vzduchu, by vám uškodilo, a nastává roční doba, kdy vás skoro vždy přepadá vaše bolest v krku. Jestliže onemocníte, bude se stejně třeba prozradit. Proto se podle toho zařiďte, protože nejste paní svého zdraví tak, jako jste paní své osoby.“ Shledala jsem, že má pravdu. Na to mi paní z Frontenacu řekla: „Chcete-li jet do Pont,⁴² je tam paní Bouthillierová,⁴³ která bude mít největší radost na světě, že vás tam může přijmout: je tam dobrý vzduch, budete tam velmi v utajení a budete se procházet, kolik se vám bude líbit.“ Shledala jsem její návrh obdivuhodným a rozhodla jsem se tam jet. Uložila jsem Préfontainovi, aby mi druhý den přivezl všechno, co jsem potřebovala k odjezdu, a aby dal o tom vědět hraběti z Hollacu, protože odtamtud se mohl snadno vydat za panem Princem. Uložila jsem mu, aby nechodil do Tuilerií a aby nic neříkal nikomu z mých lidí.