Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XVI (1652)

Druhý den ráno¹ mě Préfontaine přišel vzbudit v půl deváté a řekl mi, že mu Goulas právě napsal lístek, v němž mu sděluje, že Jeho královská Výsost odjela do Limours a že mu nařizuje, aby za ní přijel. Poslala jsem ho tam; zastihl Monsieura u Berny. Monsieur vystoupil z kočáru a řekl mu: „Dal jsem si pro vás poslat, abyste mé dceři ode mne vyřídil, ať odjede do Bois-le-Vicomte a ať se nezabývá všemi těmi nadějemi, které by jí mohli dávat pan z Beaufortu, paní z Montbazonu a paní z Bonnelle, že ještě poslouží panu Princi a udělá něco významného: neboť už není co dělat. Víte, že mě mají raději a váží si mě víc než jí; viděli mě odjíždět, a nikdo mi nic neřekl. Proto ať nic neočekává a ať odjede.“

Préfontaine mu řekl: „Mademoiselle má v úmyslu následovat Vaši královskou Výsost a neopouštět ji, anebo zůstat u Madame. I kdyby nešlo o slušnost, musí Vaše královská Výsost uvážit, že Bois-le-Vicomte je osamělý dům uprostřed polí a že všude kolem jsou vojska, která plení všechno, co projde. Tak by byli dodavatelé Mademoiselle oloupeni každý den; a za nynějších okolností není žádné potěšení být ve všem závislý na těch pánech generálech. Mademoiselle byla tak dobrá, že za této války dovolila mnoha lidem uchýlit se na zámek; bylo tam mnoho nemocných, takže by trvalo dlouho, než by se odtamtud dostala nákaza, která tam je.“ Monsieur mu řekl: „Nechci, aby jela se mnou ani aby jela s Madame; ta má brzy rodit; moje dcera by ji obtěžovala. Pokud jde o Bois-le-Vicomte, jestli tam nechce jet, ať jede do některého jiného ze svých domů.“

Préfontaine na něj naléhavě doléhal, aby mi dovolil za ním přijet, a dokonce mu řekl: „Ať jí to Vaše královská Výsost zakáže jakkoli, myslím, že tam stejně pojede; neboť si nic nepřeje vášnivěji než být u Vaší královské Výsosti.“ Monsieur se rozhněval a řekl mu: „Ne, nechci ji tam; a jestli přijede, vyženu ji.“ Préfontaine šel za panem z Rohanu, který byl s ním, aby ho poprosil, aby se přimluvil, abych to svolení dostala; ten to nikdy nechtěl udělat: velmi mě rozhněvalo, když mi to Préfontaine řekl, že v nemilosti mě opustil ten, kdo mi ji způsobil. Tehdy se mi vybavilo, jak mi odepřel ubytování, a od té doby jsem na to nezapomněla.

Přišel za mnou Hollac, velmi znepokojený tím, že Monsieur odjel, aniž by se se mnou rozloučil; velmi se utěšil, když mě zastihl. Dala jsem mu schůzku na druhý den ráno u tržnice Saint-Antoine; uložila jsem mu, aby poslal do všech zařízených hostinců, kde podle svého vědomí obvykle bydlívali důstojníci pana Prince, ať Francouzi, nebo cizinci, a přivedl je, aby se mnou opustili Paříž. Cítila jsem neuvěřitelnou hanbu a bolest, že je Jeho královská Výsost nechala v Paříži vydané nebezpečí, že jim setnou hlavu, a zdálo se mi, že péče, kterou jsem o ně měla, jeho nedbalost do jisté míry omlouvá. Toho dne jsem dostala dvacet lístků psaných různými rukopisy, adresovaných hraběnce z Fiesque, které mi posílala, aby mě varovala, že mě chtějí zatknout a že pošlou kompanie gard obklíčit dům, kde mě budou předpokládat, abych neutekla.

Dala jsem prezidentu Violovi vědět o svém úmyslu odjet a o hodině, kdy chci odjet; ale vzkázal mi, že se mnou jet nemůže. Navštívil mě Croissy, který rozhodnutí, k němuž jsem dospěla, shledal velmi dobrým. Poslala jsem Préfontaina do města, aby se dozvěděl novinky. Když se vrátil, zastihl mě velmi vyděšenou všemi těmi lístky, které mi hraběnka z Fiesque poslala. Shledával je neopodstatněnými a dělal, co mohl, abych místo cesty do Pontu podnikla cestu do Bois-le-Vicomte; říkal mi, že se o svou svobodu nemusím ničeho obávat; že když se vzdálím bez rozkazu, dám tím najevo svou úctu, což bude Jejich Veličenstvům milé; že z Paříže do Bois-le-Vicomte jsou jen čtyři míle; že dvořané mě budou navštěvovat; že si lidé na mě znovu zvyknou, když o mně budou často slýchat; že při dobrém chování se najde sto příležitostí, které mi umožní jezdit do Paříže a zpět; že až tam podniknu několik krátkých cest, aniž bych dávala najevo, že tam toužím být, nakonec uznají za dobré, abych tam zůstala. Zkrátka mi co nejlépe předestřel všechno, co pokládal za svou povinnost mi říci, jako dobrý a věrný služebník; ale právě takovým se někdy věří nejméně. Rozhněvala jsem se na něho a řekla jsem mu, že jestli se mu tak nechce vzdalovat od Paříže, dovoluji mu tam zůstat a že se bez něho dobře obejdu. Odpověděl mi, že bude mlčet a půjde za mnou na kraj světa, pokud bych tam šla a pokud bych mu to chtěla dovolit. Odešel do svého bytu.

Druhý den jsem se probudila velmi časně, protože jsem netrpělivě toužila být z Paříže venku. Préfontaine přišel teprve v devět; strašně jsem mu vyčinila. Když jsem domluvila, odpověděl mi: „Přece jste nemohla, a ani jste neměla, odjet z Paříže bez groše, a já jsem byl sehnat peníze, jak jste mi nařídila. Byl jsem u paní hraběnky z Fiesque mladší, abych její tchyni vyřídil, že jí nařizujete, aby odjela vaším kočárem a že vás zastihne v Pantinu. Dělala velké obtíže a chtěla, abych jí zaručil, že tam bude Vaše královská Výsost. Řekl jsem jí: Mademoiselle mi nařídila prostě to, co vám říkám, a víc nevím.² Dal jsem všechny potřebné rozkazy, aby váš dům vyrazil na cestu. Po tom všem si, Mademoiselle, nemyslím, že si zasloužím výčitky za to, že jsem přišel o čtvrt hodiny později, než jste mi nařídila.“ Uznala jsem, že má pravdu; nasedla jsem do kočáru bez erbů, který mi půjčila paní z Montmortu, se dvěma koňmi a s mým kočím oblečeným do šedého, s pěším sluhou oblečeným stejně, s lokajem paní z Frontenacu a s lokajem Préfontainovým. V kočáře jsme byli: paní z Frontenacu, dvě z mých komorných, jedna její společnice³ a Préfontaine.

Když jsme dorazili k tržnici,⁴ kde byla schůzka, našla jsem tam svých dalších čtyři koně a jednoho svého šlechtice jménem La Guérinière, který je mým hofmistrem; službu měl tehdy jeden velmi zbrklý štolba, kterého jsem nechtěla vzít s sebou.⁵ Byl tam ještě jeden šlechtic pana z Frontenacu, velmi čestný muž, čestnější než jeho pán, o kterého jsem stála, aby jel se mnou. Hraběte z Hollacu jsme tam nenašli: hned jsem byla velmi znepokojená. Préfontaine uviděl jezdce v červeném kabátci a usoudil, že patří k hraběti z Hollacu. Zavolal na něho německy a zeptal se ho, kde hrabě je; jezdec odpověděl, že ho ráno viděl a že mu hrabě řekl, že tu bude v devět. Poslali ho k bráně, aby se podíval, jestli nejede; přišel říct, že ne. Jeli jsme krokem. Když jsme byli v Picpus, Préfontaine viděl, že mě to znepokojuje, sedl na koně a vrátil se. Když jsem vyjížděla z mostu v Charentonu, přijel velmi unavený: skoro neměl sílu udržet se na nohou. Přesedl do kočáru.

Jakmile jsem překročila řeku Marnu, už jsem na Paříž nemyslela a cítila jsem se pevně odhodlaná snést všechno, co se mnou osud bude chtít udělat. Potkali jsme mnoho jezdců z posádky Melunu, kteří nám neřekli ani slovo. Koně jsme nechali nakrmit v Brie-Comte-Robert, v hostinci za městem. Hostinská nám řekla mnoho zlého o vojscích princů; my jsme ji ještě trumfovali. Když jsme se chystali jíst maso, které jsme měli v kočáře, bylo slyšet zvonit zvon, který nás polekal. Zeptali jsme se, co to je; hostinská řekla, že se tak zvoní, když přijíždějí kočáry nebo jezdci. Dostali jsme strach, odjeli jsme a oběd jsme dojedli v kočáře.

Hodinu po setmění jsme dorazili do jednoho domu paní Bouthillierové, který se jmenuje L’Épine; tam jsme byli v bezpečí, protože je obehnán příkopem. Paní z Frontenacu řekla správci: „Je se mnou jedna má přítelkyně; ať jí připraví pokoj.“ Povečeřeli jsme velmi dobře: z oběda nám totiž zbylo dost na pečínky na rožni. Protože paní Bouthillierová má ve všech svých domech hospodářství, udělali jsme si zadělávané kuře a holoubata, protože bylo příliš pozdě na to, abychom se zdržovali pečením pro lidi, kteří chtěli odjet časně ráno; na příští den se peklo celou noc. Byly tam znamenité sýry: nikdy jsem tolik nesnědla. Dala jsem se sebou jíst své komorné, hraběte z Hollacu i své lidi. Byli tak udivení, že sedí se mnou takhle u stolu, že kdyby ti, kdo nás obsluhovali, byli jen trochu bystří, poznali by, že jde o frašku. Každý z nás si vzal jméno: oslovovali jsme se můj bratře, má sestro, můj bratrance a má sestřenice. Ten žert nás bavil několik dní.

Odtamtud jsem poslala La Guérinièra k panu Princi a k vévodovi lotrinskému, aby jim oznámil, jakým způsobem jsem opustila Paříž a jak se ke mně Monsieur zachoval; že odjíždím do Pontu, kde počkám na zprávy od nich, než odjedu do vzdálenějších provincií. Druhý den jsem odjela časně ráno a až do Provins jsem nikoho nepotkala. Když jsem sešla z kočáru na jednom kopci, projel kolem praporečník královniných četníků, který nás pozdravil, jak se obvykle zdraví ženy, které vypadají na lepší společnost; a když přejel, otočil se, podíval se na nás a potom se nám mnohokrát hluboce uklonil. Držela jsem se zpříma, abych nedala najevo, že si myslím, že to patří mně. Koně jsme jeli nakrmit do vesnice dvě míle odtamtud, která se jmenuje Sourdun.⁶

Když jsme dorazili, sesedla jsem a vešla do kuchyně hostince; u stolu tam seděl jakobín, a protože neměl svůj černý plášť a byl oblečen do bílého, nevěděla jsem, z kterého je řádu. Zeptala jsem se ho na to; odpověděl mi: „Vy jste ale zvědavá.“ Odvětila jsem, že moje zvědavost je oprávněná; nato mi řekl: „Jsem jakobín.“ Zeptala jsem se ho, odkud jde: „Z Nancy; a vy, odkud jedete?“ – „Z Paříže.“ Zeptala jsem se ho, co se o vévodovi lotrinském říká v jeho zemi a jestli ho tam mají rádi; řekl mi, že ano a že je to statečný kníže. Potom mi řekl: „Jsou pravdivé zprávy, které jsem slyšel v Troyes, že král má přijet do Paříže?“ Řekla jsem mu, že ano, že tam přijel před dvěma dny a že pan vévoda orleánský a Mademoiselle odjeli. „To mě mrzí,“ řekl mi, „protože je to dobrák. Pokud jde o Mademoiselle, to je statečné děvče; uměla by nosit píku stejně dobře jako masku: má odvahu. Neznáte ji?“ Odpověděla jsem, že ne. Řekl mi: „Cože! Nevíte, že přeskočila hradby Orléans, aby se do města dostala, a že u brány Saint-Antoine zachránila panu Princi život?“ Řekla jsem mu, že jsem o tom slyšela mluvit.

Zeptal se mě: „Vy jste ji nikdy neviděla?“ Řekla jsem mu, že ne. Pustil se do toho, že mi ji popíše, a řekl mi: „Je to vysoké děvče, pěkné postavy, vysoká jako vy; docela hezká; má dlouhý obličej a velký nos; nevím, jestli se jí podobáte obličejem stejně jako postavou; kdybyste sundala masku, viděl bych to.“ Řekla jsem mu, že ji sundat nemohu; že jsem nedávno prodělala neštovice a že jsem ještě celá červená. Zeptala jsem se ho, jestli s ní mluvil; řekl mi: „Tisíckrát; poznal bych ji mezi stovkou lidí, kdybych s ní mluvil. Býval jsem často v Tuileriích, kde bydlela.⁷ Znal jsem jejího almužníka a ona chodívala skoro každou první neděli v měsíci s královnou do našeho domu v ulici Saint-Honoré.⁸

Zeptala jsem se ho: „Je zbožná?“ – „Ne; jednou ji popadla chuť být zbožná, ale omrzelo ji to a přešlo to; pustila se do toho příliš prudce, než aby to mohlo vydržet.“ – „A její macechu, znáte ji?“ – „Ovšemže; to je jedna z těch svatých, které nikdo moc neslaví. Je to žena, která pořád sedí v křesle, neudělá ani krok a je to lendore;⁹ kdežto Mademoiselle má ducha a je rychlá: je mezi nimi velký rozdíl. Ale kdo jste vy, madam, že se mě tolik vyptáváte?“ Řekla jsem mu, že jsem vdova po jednom šlechtici ze Sologne; že můj dům vyplenilo vojsko, když tím krajem táhlo. Že já sama jsem se uchýlila do Orléans, odkud jsem měla tu smůlu, že jsem odjela právě v den, kdy tam přijela Mademoiselle; že jedu do Champagne bydlet ke svému bratrovi¹⁰ a ke své švagrové, která tam byla. Řekl mi: „Jestli někdy přijedete do Paříže, přijďte nás navštívit do našeho kláštera v ulici Saint-Honoré.“ Řekla jsem mu, že jsem z „náboženství“.¹¹ Chtěl mě obrátit; ale řekla jsem mu, že je to věc příliš vážná, než aby se o ní jednalo jen tak mimochodem; že doufám, že v zimě zajedu na skok do Paříže; že tehdy si o sporných otázkách víry pohovoříme. Řekl mi své jméno, ale zapomněla jsem je; potom jsme se rozloučili. Při odchodu si postěžoval, že je unavený; zeptala jsem se ho, jestli jakobíni nejezdí na koni nebo dostavníkem. Řekl mi, že ano; že když odcházel z Troyes, chtěl jet dostavníkem, ale protože kočí byl příliš drahý, urazil se; že ho potom potkal na cestě; že kočí nikoho neměl; že ho prosil, aby si přisedl zadarmo; že on nechtěl a že má hrdost; že hábit, který nosí, nebrání tomu, aby člověk cítil dobré i zlé. Ta příhoda mě opravdu pobavila a dala mi dobře doufat do dalšího průběhu mé cesty.

V noci jsme dorazili do Pontu. Paní Bouthillierová měla velkou radost, že mě vidí, a byla to jediná radost, kterou zažila od smrti svého syna, kterého něžně milovala, protože jiného než jeho nikdy neměla: byl to pan z Chavigny.¹² Byla jsem tam ve velkém klidu: je to dům, jak jsem už řekla, kde se dobře jí a kde je všechno co nejúhlednější. Nadále jsem jedla se všemi a nikdo mě neznal kromě jedné společnice paní Bouthillierové a několika starých služebníků; všichni ostatní mě pokládali jen za paní Dupré. Přijela tam jedna dobrá přítelkyně paní Bouthillierové jménem paní z Marsilly; byla v domě tak zabydlená, že kdyby ji odmítli, usoudila by, že se tu skrývá nějaké tajemství. Vešla tedy a přijela, když jsem byla v zahradě; přišli mě upozornit: nevrátila jsem se, dokud se nesetmělo, a odešla jsem nahoru do svého pokoje. Paní Bouthillierová jí řekla: „Už několik dní je mi zle; večeřím a chodím spát brzy.“ Dala jí večeřet v šest hodin a uložila ji mezi sedmou a osmou, a potom ji v pokoji zamkli. Pak odvedli její lidi na nocleh do hospodářského dvora; a protože v kuchyni jsou okna do příkopů, uviděli při procházce, že se chystá další večeře, a ráno to řekli své paní, která ze zvědavosti řekla paní Bouthillierové: „Co se tu v noci dělo? Říkali mi, že se v kuchyni vůbec nešlo spát a že se připravovalo jídlo; máte čekat společnost?“ Paní Bouthillierová řekla, že o ničem neví, a vypravila ji na cestu, jak nejdřív mohla.

Byla jsem na jednom jarmarku dvě míle odtamtud, kde mě nikdo nepoznal; paní z Frontenacu, kterou v tom kraji dobře znali, tam pohostili a velmi mě nutili, abych si k jídlu sundala masku. Omlouvala jsem se tím, že jsem nedávno prodělala neštovice. Když se hraběti z Hollacu udělalo lépe, odjel za panem Princem; prosila jsem ho, aby si ponechal svůj pluk, až se vojska Jeho královské Výsosti budou vracet: nepochybovala jsem totiž, že zůstane s mou kompanií. Uložila jsem mu také, aby řekl hraběti z Escars, aby zůstal, ať už bych jim oběma poslala jakýkoli rozkaz k návratu, protože by mě snad mohli přimět, abych jim jej dala; ale že by to bylo z donucení; že mi tedy udělají radost, když zůstanou u pana Prince; a že kdybych změnila názor, dobře najdu způsob, jak jim to dát vědět.

V Paříži se velmi starali, kde jsem, a v Blois také. Při odjezdu z Paříže jsem napsala Jeho královské Výsosti dopis, v němž jsem mu sdělila, že protože mám tu smůlu, že mě nechce strpět u sebe, odjíždím na bezpečné místo k jedné urozené osobě ze svých přátel vyčkat, jak se věci vyvinou, a že věřím, že když mi Jeho královská Výsost odepřela svou ochranu, nebude mít za zlé, budu-li ji hledat mezi svými příbuznými a přáteli. Ráda jsem to tam napsala, abych v něm vzbudila neklid a podezření, protože jsem byla přesvědčena, že pod příbuznými a přáteli, které jsem měla na mysli, jistě pochopí pana Prince a vévodu lotrinského. Paní hraběnka z Fiesque, která dobře tušila, že do Bois-le-Vicomte nepojedu, se z Paříže nehnula a říkala každému, že jsem odjela do Flander; a přitom mě pomlouvala, jak se patří, místo aby mě omlouvala. O té domnělé cestě se mnoho napovídalo.

Dozvěděla jsem se o nehodě, která se stala, když můj průvod odjížděl do Bois-le-Vicomte, a která mi na několik dní způsobila neklid: čtyři nebo pět vojáků přepadlo kočár Préfontainův, který jel za mými; zdálo by se, že ho to mělo uchránit před jakoukoli příhodou. Přesto byla hloupost mých lidí příčinou, že byl vyloupen: při prvním výstřelu se totiž všichni moji lidé dali na útěk; jen jeden páže a jeden komorník se snažili přijít na pomoc. V tom kočáře byly všechny Préfontainovy skříňky, v nichž byly všechny mé nejdůležitější papíry; ale nejvíc mě znepokojoval jistý Život paní z Fouquerolles,¹³ který jsem napsala, jedno Měsíční království, verše paní z Frontenacu a papíry té důležitosti. Chtěla jsem poslat zvláštního kurýra k pánům z Turenne a z La Ferté, abych je dostala zpátky. Préfontaine se zlobil, že lituji jen těch věcí.

O dva dny později jsme dostali zprávu, že díky péči a úsilí, které vynaložili jeho lidé, mu vrátili koně, kteří se ještě našli u vojska v rukou zlodějů. Pokud jde o mé papíry, nechali je všechny ve skříňkách a spokojili se s tím, že vzali peníze, prádlo a šaty Préfontainovy, o což jsem se pramálo starala, jakmile jsem měla papíry, které mi ležely na srdci. On, který měl raději věci podstatné, by své peníze velmi oplakával, kdyby se byly našly jen tyhle papíry.

Paní Bouthillierovou přišli upozornit, že v L’Épine (což je ten malý dům, který stojí na cestě do Paříže) přenocoval jeden exempt, který mě hledal. To mě dost polekalo: měla jsem totiž ještě v hlavě, že mě chtějí zatknout. Paní Bouthillierová si toho všimla a řekla mi: „Uvažte, jestli nechcete odjet do Fougonu (to je malý zámek obehnaný příkopem, půl míle od Pontu); jestli vás přijdou hledat, řeknu, že nevím, kde jste. Jestli chcete jet dál, mám dva statky, kde jsou v každém dva obyvatelné pokoje. Jestli se chcete přepravit přes vodu, bude tu vždycky loďka, která vás převeze do Brie.“ Vtom přišel Préfontaine, který se nelekal snadno. Řekl mi: „Nemůžete utíkat tak rychle, aby vás nedostihli, budou-li chtít; jestli se uchýlíte do jiných domů paní Bouthillierové, rozkmotříte ji s dvorem, až bude říkat, že neví, kde jste. To by bylo zneužití dobroty, kterou Vaší královské Výsosti projevuje. Proto radím, abyste trpělivě počkala, co vám řeknou.“

O hodinu později jsem dostala dopisy, v nichž mi psali: „Dominique vás jede hledat jménem Jeho královské Výsosti.“ Velmi mě to uklidnilo: byl to totiž mladík, kterého jsem poznala v Orléans a nad nímž jsem měla stejnou moc jako jeho pán. Vyšla jsem mu procházkou naproti. Dal mi dosti příkrý dopis od Jeho královské Výsosti, v němž mi oznamoval, že mám odjet do některého ze svých domů. Odpověděla jsem mu a napsala mu, že to je můj úmysl a že jsem velmi šťastná, že se shoduje s jeho rozkazy.

La Guérinière se vrátil; přinesl mi dopis od vévody lotrinského, nejlaskavější na světě, v němž mi nabízel všechno, co bylo v jeho moci, a ostatní svěřil La Guérinièrovi, aby mi to vyřídil. Byl toho názoru, abych se uchýlila na zámek, který patřil paní z Guise, jménem Encerville, který leží na hranici, dvě nebo tři míle od Stenay; že pan Princ a on mě budou často navštěvovat; že kdybych potřebovala vojsko k ochraně, dají mi je; a že jako důvod, proč nejedu raději do některého ze svých panství než tam, mám říkat: Po tom, co se stalo, se ve vnitrozemí Francie necítím v bezpečí. To panství patří mé babičce a nikdo nemůže nic namítat proti tomu, že tam jedu. Já jsem toho názoru nebyla.

La Guérinière mi vyprávěl, jak ho pan Princ a vévoda lotrinský přijali s největší radostí na světě, že slyší zprávy ode mne; že přijel ráno, právě když se chystali jet na oběd k hraběti z Fuensaldañy; že mu řekli: „Neptejte se, ke komu vás vezeme na oběd; ale jeďte s námi na oběd.“ Hodně pili na mé zdraví. Hrabě z Fuensaldañy mu řekl, že ho prosí, aby mě ujistil o hluboké úctě, kterou ke mně chová, a že se mi neodvažuje nic nabízet; že mě prosí, abych věřila, že ve Flandrech jsem paní já a že by ho jeho pán, král, zapřel, kdyby si počínal jinak; a že jde do rady s panem Princem a vévodou lotrinským uvážit, co je třeba udělat, aby ho mohli odbavit. Když vycházeli, řekl mu pan Princ: „Po vás psát nebudu; pošlu k Mademoiselle Saint-Marse“ (který je prvním šlechticem jeho komory).

La Guérinière přijel okouzlen tím, jak o mně slyšel mluvit všechny ty lidi. Druhý den přijel Saint-Mars: paní Bouthillierové jsem řekla, že je to kapitán z pluku mého otce, aby mohla, kdyby jí vyčítali, že k ní přijeli lidé pana Prince, říci, že žádné neviděla. Přesto dobře věděla, kdo to je. Dal mi tento dopis:

„Od La Guérinièra jsem obdržel dopis, kterým jste mě ráčila poctít: věřím, že nepochybujete o citelném zármutku, který mi působí, co se stalo v Paříži; ale přísahám vám, že největší, který mám, je vidět, v jakém stavu jste. Je-li k tomu, abych vás z něho vysvobodil, třeba jen mého života, nabízím vám ho z celého srdce. Mezitím vám nabízím své pevnosti a své vojsko; vévoda lotrinský činí totéž a pan hrabě z Fuensaldañy také. Uložil jsem Saint-Marsovi, aby vám o všech věcech sdělil mé smýšlení a přijal vaše rozkazy, které věrně vykonám, i kdyby mě to mělo stát život. Zapřísahám vás, abyste tomu věřila a abyste mě měla za zcela vám oddaného.

V Sissonne, 26. října 1652.“

A na druhé straně dopisu bylo jeho rukou:

„Pánům hrabatům z Bouteville,¹⁴ z Meille a z Chamilly se nařizuje, aby poslouchali rozkazů Mademoiselle jako mých vlastních. Dáno v Sissonne 25. října 1652.

Ludvík Bourbonský.“

Tím dopisem jsem byla velmi spokojena a tím rozkazem velmi překvapena; potom jsme šli k obědu. Saint-Mars byl nejudivenější člověk na světě, že sedí se mnou u stolu; a místo aby mi vyprávěl o Paříži, odkud jsem prohlásila, že přijel, mluvil mi při každé příležitosti o vojsku. Bylo to dosti zábavné a paní Bouthillierová dělala, že to neslyší.

Po obědě jsem si s ním šla promluvit: začal tím, že mě tisíckrát ujistil o službách pana Prince a hraběte z Fuensaldañy; o zármutku, který pan Princ pociťoval nad tím, že jsem opustila Paříž, a nad tím, jak se Jeho královská Výsost zachovala ke mně a k němu. Ta kapitola byla dost dlouhá, aby se dalo říct mnoho věcí. Vyprávěla jsem mu o jedné věci, kterou Jeho královská Výsost udělala a která se mi zdála jí velmi nedůstojná: požádala o průvodní list, aby mohla odjet do Limours, jako by osoba jeho postavení nemohla projet všude; a ještě k tomu poté, co přijala amnestii! Ten průvodní list byl datován sobotou, a v pondělí¹⁵ šel do parlamentu skládat všechna ta krásná ujištění, že je bude chránit a podporovat. Saint-Mars říkal, že nechápe, jak mohla Jeho královská Výsost opustit Paříž, a že dvůr by ho z ní nebyl mohl vyhnat. Řekla jsem mu, co mi Jeho královská Výsost vzkázala po Préfontainovi, a řekla jsem mu, co jsem se dozvěděla, že se mezi lidmi povídá: že když viděl, že je král blízko, poslal několik lidí, mezi nimi Damvilla, dokonce už když byl král na Cours, aby požádali o svolení zůstat; ale nechtěli, a vím, že pan z Turenne řekl králi a královně: „Jde o autoritu Vašeho Veličenstva, aby ho přinutilo opustit Paříž; a nechce-li dobrovolně, je třeba ho k tomu donutit silou, i kdyby Vaše Veličenstvo mělo samo jít k Orleánskému paláci se svým gardovým plukem.“

Ta příkrá odpověď Jeho královskou Výsost tak polekala, že se s velkým spěchem vystěhovala. Řekla jsem mu: „Když už jsem u kapitoly o tom, jak se moji příbuzní provinili vůči panu Princi, promluvme si o panu z Guise.“ Jel naproti králi do Saint-Germain, a druhý den poté, co král dal svolat parlament do Louvru, šel tam zaujmout své místo a byl přítomen všemu, co se tam proti všem dělo.¹⁶ Takové věci jsou zapsány na tolika místech, že není vhodné je uvádět zde. Zkrátka pan z Guise byl zajatcem ve Španělsku,¹⁷ střežen tak, že by se odtamtud nikdy nedostal. Pan Princ, aniž by s ním měl jakékoli bližší styky, ho z pouhé šlechetnosti vyžádal od Španělů místo velmi značných částek, které mu dlužili; španělský král mu ho přenechal: vrátil se do Paříže, a dva dny poté, co tam je, si počíná tak, jak jsem řekla. Saint-Mars, který lépe než kdokoli jiný věděl, čím je pan z Guise panu Princi zavázán, byl tím také udivenější než jiní. Potom jsme přešli k mé věci.

Řekl mi, že pan Princ je toho názoru, abych odjela do Honfleuru, což je mořský přístav v Normandii, který mi patří, a že kdybych to místo nenašla v dobrém stavu, dám je opevnit pod záminkou, že tam chci bydlet a dát dům do pořádku; že pan z Longueville, který se ještě nevyslovil, se vysloví, kdyby dvůr měl za zlé, že tam jsem. Řekla jsem mu: „To je krásný záměr; ale Honfleur je ve velmi špatném stavu, a ať si vezmu jakoukoli záminku, abych se tam ubytovala, je velký rozdíl mezi jedlovou přepážkou pro alkovnu a baštou. Kdyby to dvůr měl za zlé a přišel mě napadnout, nebyla bych schopna se tam bránit: kdybych totiž posílila posádku, znamenalo by to vyslovit se; a z Paříže do Honfleuru jsou tři nebo nanejvýš čtyři dny pochodu.“ – „Tehdy vám,“ řekl, „pan z Longueville přijde na pomoc.“ – „A s čím?“ odvětila jsem mu; „s vysloužilci¹⁸ ze svých zámků, které jsou od sebe čtyřicet mil? Pokud jde o normandskou šlechtu, to je chabá pomoc: po třech dnech totiž Normané nespí mimo domov, a pan z Longueville tam má tak málo přátel, že by v takové chvíli přišel úplně sám; a nechápu, jak může pan Princ na takové lidi spoléhat. Když jsme byli pány Paříže, když se Jeho královská Výsost vyslovila a když jsme byli v takovém stavu, že žádná strana ve Francii nebyla tak silná ani tak šťastná a na žádné nebylo možné založit jistější naděje na krásnou budoucnost, nechtěl se vyslovit; a teď, když je Monsieur v Blois a pan Princ ve Flandrech nebo na cestě, by se k ní přidal? Tak bláznivý není.“

Saint-Mars mi řekl, že všechno, co říkám, je velmi dobře řečeno; ale že pan z Longueville je člověk, který je schopen udělat něco neobyčejného, a že i bez něho mohu v Honfleuru zůstat, že přes Ostende mohu dostat pomoc a že v nejhorším případě se zachráním po moři, a že pak se bude ve světě říkat, že tyranie je pevně zavedena, když nutí osobu mého postavení opustit království. Odpověděla jsem na to: „Bojím se vody, a kdyby pan Princ věděl, jak moc, neradil by mi, abych se na ni odvážila.“

Když jsme se Saint-Marsem nesmírně dlouho rokovali, došli jsme k závěru, že bych se z žádného důvodu neměla pouštět do nepřátelských činů proti dvoru, ledaže by mě dohnal do krajnosti; že Jeho královská Výsost mi nařídila odjet do některého ze svých domů; že odjedu do Saint-Fargeau; že jsem jeho polohu pečlivě uvážila; že jsem shledala, že je blízko všemu; že je jen tři dny cesty od Paříže, abych odtamtud měla zprávy, a stejně daleko od Blois, aby se na té straně zachovalo zdání. Už tehdy jsem totiž dost dobře věděla, na čem jsem; a že ze Saint-Fargeau do Stenay a zpátky se dá dojet nanejvýš za čtyři dny, a Stenay bylo místo, kde pan Princ zřejmě bude trávit zimy; že tak budu blízko světa, svých přátel i těch, kdo jimi měli být, a přitom v největší pustině na světě, protože Saint-Fargeau je místo málo známé, takže si budou myslet, že jsem v jiném světě.¹⁹

To jsem mu uložila vyřídit panu Princi, spolu s dopisem, v němž jsem mu děkovala a projevovala mu svou vděčnost za všechny nabídky, které mi činil. Dala jsem mu také jeden dopis pro vévodu lotrinského, v němž jsem mu dávala najevo, jak mě dojaly projevy náklonnosti, které mi prokázal jak po La Guérinièrovi, tak svým dopisem. Zapomněla jsem říci, že když La Guérinière odjížděl, řekl mu hrabě z Fuensaldañy: „Pan Princ a vévoda lotrinský mi řekli, že si mohu dovolit uložit vám, abyste Mademoiselle vyřídil, že jí nabízím kteroukoli pevnost ve Flandrech, jakou si bude přát, bude-li nucena tam přijít; že z ní odvedu posádku a že ona tam dá takovou, jakou si bude přát; že se postaráme o všechny věci, které bude potřebovat ke své obživě. Nebude-li chtít mít se Španěly žádné styky, nebudeme mít tu čest ji vidět. Bude-li ochotna strpět naši úctu, prokážeme jí ji s nejvyšší radostí, neboť chováme k její osobě stejně jako k jejímu postavení všechnu možnou úctu.“ Uložila jsem Saint-Marsovi, aby mu poděkoval za všechny jeho nabídky a řekl mu, že je přijímám s velkou vděčností; že jsem ráda, že poznávám dobrou vůli, kterou ke mně chovají, ale že by mě mrzelo, kdybych byla nucena ji vyzkoušet.

Zůstala jsem v Pontu ještě den nebo dva, potom jsem odtamtud odjela do Saint-Fargeau. Na prvním noclehu za Pontem, v malém domě paní Bouthillierové jménem Micheri, za mnou přišel jeden z mých pěších sluhů, kterého mi poslala paní hraběnka z Fiesque, aby mi řekl, že poslala několik mých lidí do Saint-Fargeau; ale že celý můj dům neodjede z Paříže, dokud se nedozví, že jsem odjela z Pontu, aby nejel nadarmo, jako když jsem ho poslala do Bois-le-Vicomte. To mě velmi rozhněvalo, a ještě víc to, že můj dům byl v Paříži: nařídila jsem totiž, aby přes ni nejezdil, a dokonce jsem určila denní úseky, které urazí, i cestu, kterou má jet; a zdá se mi, že když je člověk vzdálen od dvora, a to takovým způsobem, jakým jsem byla vzdálena já, bylo směšné, aby můj průvod neustále projížděl Paříží sem a tam. Nebyla to jediná věc, která mě rozhněvala: ten pěší sluha mi totiž řekl, že požádala o královské gardisty, aby doprovázeli moje zavazadla, a že jí jich slíbili dvanáct. Ten strach, že mi vyloupí mezky s mými pokrývkami,²⁰ mi připadal velmi podivný, protože se mi zdálo, že právě ty je chrání před zloději i před vojáky, které by mohli cestou potkat. Zkrátka mi to připadalo stejného ražení jako ten průvodní list; rozdíl byl jen v tom, že já jsem o to nežádala, a myslím, že u dvora dobře usoudili, že mě to velmi rozladí a že paní hraběnka z Fiesque bude zapřena.

Poslala mi dopis od krále, o který podle mého mínění požádala ona (nechápala jsem totiž, proč by je napadlo mi psát), v němž mi král sděloval, že protože ví, že jsem si za své sídlo zvolila svůj dům v Saint-Fargeau, rád mi dává najevo, že je mu ta volba velmi milá, a zároveň mě ujišťuje, že tam mohu bydlet v naprostém bezpečí a svobodě. Odpověděla jsem na něj; poděkovala jsem mu za čest, kterou mi ráčil prokázat, když mi dal najevo, že na mne pamatuje; že jsem ráda, že je mu můj pobyt v Saint-Fargeau milý; že o bezpečnost své osoby jsem nikdy nepochybovala, protože nemám na svědomí nic, co by mě mohlo nutit obávat se opaku; že mé chování ve službě Jeho Veličenstva a mé úmysly byly vždy takové, že se ničeho nebojím, a že nejsem schopna udělat nic, co by bylo nedůstojné postavení, v němž mě Bůh dal zrodit, a dobré Francouzky.

Pokračovala jsem v cestě do Saint-Fargeau. Když jsem byla dvě míle od něho, přijel jeden z mých komorníků, aby mi řekl, že v Châtillonu, který je jen osm mil daleko, na cestě do Paříže, našli při průjezdu exempta královských gard se šesti gardisty, kteří tvrdili, že se tam zdržují jen proto, že jejich koně kulhají; což nebyla pravda, jak jim řekl hostinský. Ten exempt se jich²¹ důkladně vyptával, kdy přijedu a jestli bych mohla jet jinou cestou. To mě polekalo; řekl mi ještě, že celé okolí Saint-Fargeau je plné vojáků, kteří vymáhají daň taille.

Vystrašení lidé si vždycky vytvářejí přízraky, aby s nimi bojovali; řekla jsem: „Ta vojska jsou tam určitě kvůli mně, a ne kvůli dani; hraběnka z Fiesque jim nejspíš sedla na lep, když žádala o doprovod, a až se jejích dvanáct gardistů spojí s tím důstojníkem a s těmi, kdo jsou v Châtillonu, bude jich osmnáct.“ Byla jsem dost znepokojená; Préfontaine, který má pevného a rozhodného ducha, mě uklidňoval, a La Guérinière také. Říká se o mně, že mám ve všech věcech dosti pevného ducha, ale přiznávám, že při té příležitosti jsem byla tak zaujata myšlenkou, že mě chtějí zatknout, a měla jsem z toho takový strach, že jsem byla úplně bez sebe.

Do Saint-Fargeau jsme dorazili dvě hodiny po setmění; museli jsme sesednout, protože most byl rozbitý. Vešla jsem do starého domu, kde nebyly ani dveře, ani okna, a na nádvoří tráva až po kolena: zmocnila se mě velká hrůza. Zavedli mě do ošklivého pokoje, kde byl uprostřed sloup. Strach, hrůza a zármutek se mě zmocnily do té míry, že jsem se dala do pláče: připadala jsem si velmi nešťastná, že když jsem vzdálena od dvora, nemám krásnější sídlo než tohle, a že si musím říkat, že je to nejkrásnější ze všech mých zámků, protože nemám žádný postavený dům.

Když to přešlo, zavolala jsem paní z Frontenacu, Préfontaina a La Guérinièra. Oba se byli zeptat, jestli nablízku není nějaké místo, kam bych mohla jet, abych se zbavila strachu, v němž jsem byla; řekli mi, že dvě míle odtamtud je malý zámek obehnaný příkopem, u jednoho jménem Davaux, který je kontrolorem mých domén na tomto panství, kam bych mohla odjet, než se věc vyjasní. Uložila jsem šlechtici pana z Frontenacu, kterého jsem měla s sebou, aby druhý den jel do Châtillonu zjistit, co tam ti lidé dělají.

Když jsem povečeřela, popřála jsem dobrou noc a řekla jsem: „Zítra chci prospat celý den; ať mě nikdo nebudí.“ Sedla jsem na koně, se mnou paní z Frontenacu, jedna z mých komorných, Préfontaine a La Guérinière. Posuďte, s jakým potěšením jsem urazila tenhle kus cesty! Vstala jsem dvě hodiny před svítáním; urazila jsem dvaadvacet mil a seděla jsem na koni, který jich urazil stejně. K tomu domu, který se jmenuje Dannery, jsme dorazili kolem třetí hodiny ráno; co nejrychleji jsem si lehla.

Druhý den se La Guérinière, který jel do Saint-Fargeau, vrátil a řekl mi, že můj dům je dobrý a pevný, že mě tam nemohou překvapit; že kdyby lidé vešli jednou branou, mohu utéct druhou, a dokonce že, když jich nebude mnoho, zadrží ty, kdo by mě chtěli zadržet. To se mi velmi líbilo; ale čekala jsem na zprávy z Châtillonu. Šlechtic, kterého jsem tam poslala, se vrátil a vyprávěl mi, jak po příjezdu oslovil exempta a zeptal se ho, kde je dvůr, protože prý jede z Itálie a jede tam v nějaké záležitosti. Exempt mu odpověděl, že je v Paříži; zeptal se ho, kde nocoval; šlechtic mu řekl: „V Saint-Fargeau.“ Exempt se zeptal, jestli tam neočekávají Mademoiselle; ten druhý odpověděl: „Přijela tam včera večer.“ Exempt se zdál překvapený a řekl: „Myslel jsem, že může projet jen tudy.“ Šlechtic se ho zeptal, jestli zůstane v Châtillonu dlouho; odpověděl mu, že čeká na nějaký rozkaz ode dvora, podle něhož se vydá na cestu.

Moji lidé na mě naléhali, abych odjela do Saint-Fargeau: dva dny mi trvalo, než jsem se k tomu odhodlala. V tom malém domě jsem se nenudila: našla jsem tam knihy; procházela jsem se; chodila jsem spát brzy a vstávala pozdě. Tam jsem dostala zprávu, která mě velmi překvapila: o smrti slečny z Chevreuse,²² která přišla během tří dnů. Velmi jsem ji litovala: byla to krásná a dobrá dívka; neměla příliš mnoho ducha.

Konečně po těch třech dnech jsem jednoho krásného rána odjela do Saint-Fargeau; zavedli mě do bytu, který jsem předtím neviděla a který jsem shledala pohodlnějším. Dal ho upravit pan vévoda z Bellegarde, jemuž Monsieur přenechal užívání toho domu a právo v něm bydlet jako náhradu za ztráty, které utrpěl v jeho službách. Ten byt vznikl z části oddělené galerie, nad níž je tloušťka zdi. Hned téhož dne jsem chtěla změnit krby a dveře a udělat tam alkovnu; vyptávala jsem se, jestli v kraji není nějaký architekt; to byla velká chyba, kterou jsem udělala: pařížští řemeslníci jsou totiž vždycky lepší a pilnější; ale lidé, kteří nikdy nestavěli a nebyli na venkově, to nevědí; a kdyby mi to byl někdo řekl, byla bych se zlobila, protože jsem stokrát raději měla to, co bylo z venkova, než to, co bylo z Paříže.²³

Dala jsem tedy začít s úpravou vnitřku bytu, v němž jsem byla, a proto jsem ho musela opustit; odešla jsem bydlet na půdu nad ním. K té nepříjemnosti s ubytováním jsem ještě špatně spala: paní hraběnka z Fiesque totiž dokázala, že moje postel přijela teprve deset dní poté, co jsem byla v Saint-Fargeau, protože moji lidé byli tak hloupí, že ji poslechli. Když přijeli, vyčinila jsem jim, jak si zasloužili, za péči, s jakou za mnou přijeli, a pochválila jsem jejich statečnost, s jakou přišli na pomoc Préfontainovu kočáru, když byl vyloupen. Na mé štěstí se bailli ze Saint-Fargeau nedávno oženil; měl tedy novou postel.

Brzy po mém příjezdu mě přijely navštívit paní vévodkyně ze Sully a paní z Lavalu. Byla jsem v největších rozpacích na světě, že nemám v domě nic, kde bych je ubytovala; musely každý večer chodit spát k baillimu, kde byla postel, ve které jsem spala, než přijela moje. Přijelo ještě mnoho jiných dam, které se všechny ubytovaly ve městě. Poslala jsem do Bois-le-Vicomte pro nábytek, který jsem tam měla, abych už takovou hanbu nezažívala.

Když jsem byla v tom malém zámku,²⁴ zažila jsem velký strach: probudila jsem se, protože jsem slyšela, jak se rozhrnuje závěs u postele paní z Frontenacu, která spala na lůžku vedle mého, a hned nato jsem slyšela, jak se zase zatahuje. Zeptala jsem se jí: „Blouzníte, že v tuhle hodinu rozhrnujete závěs?“ Odpověděla mi: „To je vítr.“ Bydlely jsme v přízemním pokoji, kde byla okna jen na jedné straně, a toho dne nefoukal žádný vítr. Dostala jsem strach; řekla jsem jí: „Pojďte si lehnout ke mně.“ Nedala se prosit; a když přecházela ze své postele do mé, slyšela jsem, jak se závěs znovu rozhrnuje. Až do rozednění jsme nepromluvily, ani ona, ani já. Když nastal den, přiznala se mi, že když viděla, jak se její závěs rozhrnuje (v mém pokoji se totiž vždycky svítí), jejím prvním hnutím bylo vrhnout se do mé postele; ale že si zachovala dost rozvahy, aby se bála, že se proviní proti úctě a že mě vyleká, a že viděla, jak se její závěs dvakrát rozhrnul a zatáhl. Hodně jsme přemýšlely, co to mohlo být, ale nepřišly jsme na to. Za několik dní jsem se dozvěděla, že jeden mladík, který byl v mých službách a byl mým bratrem po kojné a který odešel s hrabětem z Hollacu do mé kompanie četníků, byl zabit; nepochybovala jsem, že to byl on, kdo se se mnou přišel rozloučit: dala jsem za něho sloužit mnoho mší.