Knihovna · Paměti Mademoiselle de Montpensier · Paměti Mademoiselle de Montpensier I: Mládí a Fronda

První část

Kapitola XVII (1652–1653)

Pan Princ, když ode mě dostal zprávy z Pontu a věděl, že nechci jet nikam jinam než do Saint-Fargeau, dobyl cestou Château-Porcien, Rethel a mnoho jiných menších zámků. Vojsko pana vévody lotrinského dobylo Bar-le-Duc a rovněž několik zámků, přičemž padl Foye, jeden z jeho generálů; potom oblehli Sainte-Menehould.¹ Dvůr si přál, aby Jeho královská Výsost odvolala své oddíly od pana Prince. Za tím účelem pro ně Monsieur poslal Gédouina, praporečníka svých četníků. Ten přijel ve chvíli, kdy oddíly Jeho královské Výsosti dobývaly postavení, po jehož obsazení se měl podniknout útok. Pan Princ svolil, aby oddíly odtáhly nazítří; ale důstojníci nechtěli. Když s veškerou možnou statečností a štěstím to postavení obsadili, řekli Gédouinovi: „Chceme podniknout útok.“ To také udělali; a když se pevnost vzdala, místo aby do ní vstoupili, rozloučili se s panem Princem se vší lítostí, jakou si lze představit, že ho opouštějí, a se vší vděčností za pocty, jichž se jim od něho dostalo. On jim zase projevil, že si důstojníků i vojska velmi váží a že ho mrzí, že ho opouštějí.

Hollac dal svému pluku nastoupit do bitevního šiku a řekl mu: „Patříte Jeho královské Výsosti, máte tu čest nosit její jméno; jděte k ní. Já zůstanu u kompanie Mademoiselle.“ Jeho pluk se okamžitě, místo aby táhl s ostatními, vrátil do ležení, a za ním i Bauditsův, který řekl Gédouinovi, že je Jeho královské Výsosti k ničemu a že může sloužit panu Princi; že si myslí, že jí to nebude líto. Hrabě z Escars, který neměl jiné oddíly než mou kompanii, u ní zůstal.

Dvůr byl v Paříži, zavalený proslovy ze všech stran, a neměl dost uší, aby vyslechl všechny, kdo prosili o odpuštění. Pan kardinál z Retzu pozdravil krále a královnu a myslel si, že je u dvora v nejlepší přízni, když ho jednoho krásného rána, kdy přišel ke dvoru, zatkl Villequier, kapitán tělesné gardy,² a odvedl ho Louvreskou galerií k pavilonu, kde ho posadil do kočáru, a odtud do Vincennes. Od chvíle, kdy se to rozhodlo, uplynulo několik dní, než se to provedlo, protože do Louvru chodil málokdy. Kdo tam totiž vstoupí, sotva unikne, a nic není pravdivějšího než verš z Nikoméda, Corneillovy tragédie, která byla uvedena hned po propuštění pana Prince, kde stojí:³

Kdo vstoupí do paláce, nese králi svou hlavu.

Když si královna poslala pro Villequiera, aby mu dala rozkaz, byli u ní jen král a pan Le Tellier, jak jsem ji později slyšela vyprávět. Villequier jí řekl: „Ale, Madame, to je muž, který má stále kolem sebe spoustu zabijáků; bude-li se bránit, co mám dělat? Mám ho přivést živého, nebo mrtvého?“ Všichni se na sebe podívali. On odvětil: „Nuže, Madame, ať mi král dá vlastní rukou pár řádek o tom, co mám udělat.“ Král napsal, že mu nařizuje zajmout kardinála z Retzu jakýmkoli způsobem. Dozvěděla jsem se to od královny: když jsme spolu rozprávěly o minulých věcech, říkala mi často, že pan Princ má dobrou duši; že jí mnohokrát říkali, že udělala velkou chybu, když se ho nezbavila ve Vincennes; ale že toho nikdy litovat nebude; že by byla neschopná takové myšlenky, ať jí udělal cokoli zlého, a pan kardinál stejně tak.

Po příjezdu dvora do Paříže byl vypovězen pan z Beaufortu⁴ a stejně tak paní z Montbazonu a paní z Bonnelle; Frontenac dostal list⁵ pro svou ženu, ale ta odjela se mnou. Hraběnka z Fiesque dostala týž rozkaz, ale protože byla nemocná, dali jí stráž a nesměla nikoho přijímat.

U dvora se odehrála záležitost méně důležitá než uvěznění kardinála z Retzu, ale nadělala stejně mnoho hluku: byl to sňatek markýze z Richelieu se slečnou z Beauvais,⁶ dcerou první komorné královny. Byl to mladý a urostlý muž, duchaplný a odvážný a vychovaný ve vznešenosti, v jaké obvykle žijí lidé v přízni. Jeho starší bratr⁷ nemá děti a je velmi churavý: celá kořist té přízně tedy připadala jemu a připadá mu dosud, ale mnohem méně než tehdy, protože mu paní z Aiguillonu nejspíš vezme všechno, co bude moci. Ten sňatek všechny překvapil: ačkoli je ta dívka hezká a milá, není tak krásná, aby kvůli ní mohl přehlédnout tisíc ohledů, které ho měly zdržet, aby se takto neženil. Hned nazítří ho paní z Aiguillonu odvezla a poslala do Itálie, aby se ukázalo, zda ji bude milovat i nadále. Ale za nějaký čas se vrátil a vždycky ji velmi miloval. Ve svém žalu říkala: „Moji synovci jdou od desíti k pěti; doufám, že ten třetí si vezme katovu dceru.“ Je pravda, že měla jistý důvod si stěžovat, že ani jeden, ani druhý neuzavřeli dobrý a velký svazek. Ale paní z Beauvais jí nebyla ničím zavázána a nebyla povinna nehledat své štěstí na její účet, jako tomu bylo u paní z Pons, dcery paní du Vigean, jejíž matka je v jejím domě jakousi hospodyní. Zkrátka vše, co se o tom dá říci, je, že kdyby kardinál Richelieu mohl z onoho světa vidět, v jakém stavu je jeho rod, myslím, že by všichni, které pronásledoval, byli dost pomstěni.

Madame porodila čtvrtou dceru, které dali jméno slečna z Chartres.⁸ Monsieura to dost mrzelo, protože stále doufal, že bude mít chlapce. Madame byla nemocná na smrt. S velkou péčí jsem posílala do Paříže zjišťovat, jak se jí daří, a do Blois vyřídit Monsieurovi své pozdravy a prosila jsem ho, aby mi laskavě dovolil přijet ho navštívit; vzkázal mi, že ještě není čas. Během nemoci Madame ji královna s velkou laskavostí navštívila. Paní hraběnka z Fiesque jí dala vzkázat, zda by ji laskavě přijala; královna odpověděla, že ji přijme jako hraběnku z Fiesque, ale ne jako mou vychovatelku. Aby té cti dosáhla, zapřela mě, a když s ní královna mluvila o mně, pomlouvala mě, co jen mohla.

Když se Madame ulevilo, myslela jsem, že Jeho královská Výsost, která byla v lepší náladě, mě ráda uvidí. Poslala jsem tam La Guérinièra, a když jsem viděla, že nepřichází, a nemohla jsem uvěřit, že by mě Jeho královská Výsost odmítla vidět, odjela jsem s nadějí, že ho potkám na cestě. Tak se také stalo: potkala jsem ho u mostu v Gienu, kde jsem vystoupila z kočáru; dal mi dopis od Jeho královské Výsosti, v němž mě žádala, abych jí poslala dva dopisy, jeden hraběti z Hollacu a druhý hraběti z Escars, jimiž bych jim nařídila vrátit se s mými kompaniemi, a že dokud se tak nestane, nemůže mě vidět, protože dvůr by to nesl nelibě a říkal by, že tam zůstali s jeho souhlasem. Pokračovala jsem v cestě až do Sully, kde jsem měla nocovat, a jakmile jsem tam přijela, napsala jsem Jeho královské Výsosti. Vzkázala jsem mu, že je to pro mě velké neštěstí, že mě nechce vidět; že nemohu ručit za to, co udělají páni z Escars a z Hollacu; a že na důkaz, že chci přispět k jejich návratu, posílám Jeho královské Výsosti oba dopisy, které si přála.

Ty dopisy nebyly psány mou rukou a stálo v nich: „Jeho královská Výsost si přála, abych Vám napsala, že si přeji, abyste se vrátil; myslím, že její rozkaz má nad Vámi dost moci, takže mých rozkazů není třeba. Vše, co mohu udělat, je jednat tak, jak jednám, atd.“ Oba dopisy jsem podepsala vlastní rukou. To je zhruba to, co obsahovaly; zbytek si už nepamatuji. Myslím však, že tam ještě stálo: „Nevrátíte-li se, budu mít důvod si na Vás stěžovat.“ Sdělila jsem Jeho královské Výsosti, že kdyby dvůr ani po těch dvou dopisech nebyl spokojen, bylo by to vůči mně velké tyranství chtít, abych v tom, zda smím vidět Monsieura, závisela na tom, co udělají Escars a Hollac.⁹

Odeslala jsem svého kurýra a žádala jsem po něm přípřežné kočáry. Vrátil se nazítří a Monsieur mi vzkázal, že mi přípřeže poslal. Na začátku prosince jsem jela za jediný den ze Sully do Blois, což je velmi daleko: měla jsem s sebou paní z Frontenacu a paní hraběnku z Fiesque, o níž jsem zapomněla říct, že přijela jednoho rána, kdy nikoho nenapadlo cestovat v nosítkách. Řekla jsem jí: „Ach, madame, jak to, že jste přijela sem, vy, která jste si myslela, že jsem ve Flandrech?“ Mluvila se mnou dost pokorně; to mi rvalo srdce a zacházela jsem s ní laskavěji, než si zasloužila.

Přijela jsem do Blois, když už Monsieur povečeřel. Přiznávám, že jsem nevěděla, jakou tvář na mě udělá, a že jsem měla obavy; přesto jsem tušila, že mě přijmou dobře, protože jsem na přepřahací stanici našla stráže a Saujon by to neudělal, kdyby si myslel, že by to Monsieur nesl nelibě. Monsieur mi vyšel naproti ke dveřím svého pokoje a řekl mi: „Neodvažuji se vyjít, protože mám oteklou tvář.“ Pozdravil ty dámy a hned se paní hraběnky z Fiesque vyptával, jak je na tom Madame s nemocí. Já jsem mezitím stála u krbu a vyprávěla příhodu s dominikánem, kterého jsem potkala u Provins. Monsieur se vrátil, dal si ji vyprávět a smál se jí; pak mi řekl: „Jděte povečeřet, dobrou noc; už se nevracejte, je pozdě.“

Nazítří přišel do mého pokoje, jakmile jsem se probudila; jedla jsem s ním, protože jsem s sebou nepřivezla své dvorní úředníky. Vyprávěl tisíc věcí, ustavičně se mnou mluvil o panu Princi; a všichni jeho lidé si všimli, že ho od chvíle, kdy opustil Paříž, nejmenoval. Při té návštěvě se ke mně choval docela dobře; je pravda, že netrvala dlouho, protože jsem byla v Blois jen dva dny. Přijel tam hrabě z Béthune; potom mě Monsieur doprovodil až do Chambordu, kde jsme byli dva dny. Poděkoval paní z Frontenacu, že u mě zůstala, a paní hraběnce z Fiesque dal najevo, že neudělala dobře, když mě opustila. Préfontainovi řekl: „Jsem s vámi velmi spokojen, a když mi říkali, že jste to byl vy, kdo mé dceři radil, aby odjela, nevěřil jsem tomu.“

Když jsme byli v Chambordu, řekl Préfontainovi: „Chci vás všude provést,“ a s potěšením mu ukázal svůj zámek; i mně to dělalo velkou radost, protože ráda vidím, když se prokazuje úcta lidem, kteří mi dobře slouží. Večer mu řekl: „Préfontaine, chci vás časně ráno vzít na procházku do svého parku.“ Při procházce mu řekl: „Mám svou dceru velmi rád, ale musím brát jisté ohledy: budu rád, když tu dlouho nezůstane.“ Préfontaine mu odpověděl: „Vaše královská Výsost vidí, že se nechovala jako někdo, kdo tu chce zůstat; přijela totiž bez doprovodu a zavazadel.“ Pustil se do vyprávění stovky věcí, aby mu dokázal, že v životě na nic nemyslel s takovou vášní jako na mé zaopatření sňatkem, ale že jsem byla tak vybíravá, že jsem nechtěla ani pana bavorského kurfiřta.¹⁰ To je pravda, ale nepokládala jsem to za dobrou partii: měl ještě otce i matku, bylo mu teprve patnáct let a v tom domě se žilo o něco osaměleji než v klášteře. Zkrátka celý jeho rozhovor směřoval jen k tomu, aby Préfontainovi dal najevo, jakou ke mně chová něhu a jak si přál, dokud měl moc, zjednat mi zaopatření; ale že já jsem na jeho dobré úmysly neodpověděla a že v jeho nynějším postavení od něho nemám žádat víc, než může. Préfontaine se vrátil pevně přesvědčen, že mluví pravdu a že je to muž dobrého srdce.

Během té návštěvy se mluvilo o tom, jak je můj zámek v Saint-Fargeau ošklivý; že bych si měla hledat nějaký, který by byl krásný a blíž k Blois. Říkalo se, že Châteauneuf-sur-Loire, který patřil dětem pana d’Émery, je na prodej. Monsieur mi řekl: „Je-li to tak, musíte jej koupit.“ Řekla jsem mu, že si jej prohlédnu cestou zpátky. Myslela jsem, že budu v Orléans jen jednu noc; pan ze Sourdis mi tam večer vystrojil večeři a nazítří ráno pan biskup oběd. Ale paní hraběnce z Fiesque se udělalo zle, což mě přinutilo tam zůstat, a toho dne jsem si jela prohlédnout Châteauneuf, který jsem shledala krásným sídlem. Je to jen jedno křídlo, ale velmi velké, s krásnými zahradami a partery s fontánami, s velkým kruhovým bazénem, malým kanálem a s řekou Loirou, která tvoří velký kanál, jenž je vidět z domu. Ta procházka mi způsobila velké potěšení; byl ten nejkrásnější mráz na světě. Paní ze Sully a paní markýza z Lavalu,¹¹ které za mnou přijely do Orléans, jely se mnou. Paní ze Sully si velmi vroucně přála, abych to sídlo koupila, protože leží blízko Sully. Spřádaly jsme mnoho plánů, jak postavit pavilony a upravit interiéry; ale jedna věc se mi velmi nelíbila: že tam není vůbec žádný stín, a všechen stín, který tam je, poskytují dva malé, velmi špatně vzrostlé habrové háje.

Po návratu do Orléans jsem tam zastihla pana z Beaufortu, který mě už nezastihl v Chambordu, a tak se za mnou na zdař bůh vydal. Večeřel s námi a hodovali jsme tak dobře, jak jen to šlo, aniž jsme měli dvorní úředníky, protože v Orléans je velmi dobrý kuchař. Projela jsem zpátky přes Sully, kde jsem zůstala ještě jeden den, a usadila jsem se natrvalo v Saint-Fargeau; po příjezdu jsem změnila pokoj. V pokoji, kde jsem bydlela, bylo třeba prorazit komíny, takže jsem si vzala Préfontainův, který už byl vytopený a měl krásný výhled. Což u půdní komůrky není nic neobvyklého.

Od rána do večera jsem pracovala na svých ručních pracích a ze svého pokoje jsem vycházela jen k obědu dolů a na mši. Protože ta zima byla tak ošklivá, že se nedalo chodit na procházky, jezdila jsem na koni, jakmile se na chvíli udělalo hezky, a když příliš mrzlo, procházela jsem se pěšky a chodila se dívat na své dělníky. Nejdřív jsem dala zřídit dráhu pro hru mail; byly tam vysázené stromy, ale bylo tam tolik ostružiní a děr, že by nikdo nevěřil, že se tam dá udělat alej. Ale tím, že se dalo vysekat křoví a navézt zeminu, vznikla krásná alej; protože jsem ji však nepokládala za dost dlouhou na dráhu pro mail, dala jsem ji prodloužit o sto kroků na terase. Má to velmi pěkný účinek: z té terasy je totiž vidět zámek, jedno předměstí, lesy, vinice a louka, kterou protéká říčka, jež je v létě rybníkem; ta krajina není nijak nepříjemná. Saint-Fargeau bylo divoké místo, kde se v době, kdy jsem tam přijela, nedala sehnat ani zelenina do hrnce.¹²

Zatímco jsem pracovala na svých ručních pracích, dávala jsem si předčítat; a právě tehdy jsem začala mít ráda četbu, kterou mám od té doby vždycky velmi ráda. Když jsem uklízela své skříňky a papíry, vzpomněla jsem si na Život paní z Fouquerolles, který měl Préfontaine ode mě. Vrátil mi jej a já jsem jej dokončila; a protože jsem měla velkou chuť říct něco o všem, co se stalo, našla jsem způsob, jak do něho vložit malou zmínku. Nakonec mě popadla chuť dát to dílo vytisknout spolu s manifestem, v němž jsem se ospravedlňovala proti stížnostem, které na mě vznesla, s manifestem, který sepsala, aby na něj odpověděla, s jistým dopisem paní z Frontenacu z Měsíční říše a s jedním, který jsem rovněž napsala já, s verši jejího díla; já totiž verše skládám velmi špatně; a má-li se věřit mnoha lidem, ani všechny verše, které jsou v té knížečce, ačkoli jsou velmi pěkné, nejsou jejího díla: říká se, že je skládal jistý pan Du Châtelet. Zkrátka všechny ty snůšky jsem dala vytisknout; poslala jsem pro tiskaře do Auxerre, dala jsem mu pokoj a bavilo mě chodit se dívat, jak tiskne. Bylo to velké tajemství: věděly o tom jen paní z Frontenacu, Préfontaine, jeho písař a já.

Pan Princ mi psal s každou poštou a sděloval mi, co věděl, a já jemu také. Poslal ke mně ubytovatele mých četníků, aby se dozvěděl, co si přeji, aby Hollac a Escars udělali, a v jeho dopise stálo: „Nemohu totiž uvěřit, že byste doopravdy chtěla, aby mě opustili. Ale chcete-li to, jste paní a poslechnu Vás, aniž bych cokoli namítl.“ V témž dopise mi psal, že přátelé kardinála z Retzu o něho usilují; že mě prosí, abych mu poradila, co má dělat. Všem v Saint-Fargeau jsem řekla, že Saint-Germain pana Prince opustil. Když zůstal v Saint-Fargeau čtyři nebo pět dní, řekl, že jede domů. Napsala jsem panu Princi, že by mě mrzelo, kdyby Escarse a Hollaca propustil; že musel podle toho, jak jsem jim psala, poznat, že by mě velmi mrzelo, kdyby mě byli poslechli; že co se týče kardinála z Retzu, má jednat, jak uzná za vhodné, a brát své výhody tam, kde je najde. Gardista, kterého Jeho královská Výsost poslala doručit mé dopisy Hollacovi a Escarsovi, přijel do Saint-Fargeau; vyprávěl mi, že projížděl přes Sedan, kde byl kardinál Mazarin, který mé dopisy četl; a že když je těm pánům odevzdal, nechtěli je číst; že je odnesli panu Princi; že se s nimi zavřel a že mu dali odpovědi, které mu pan Princ nadiktoval: „Ujistěte Monsieura a Mademoiselle o mé nejponíženější úctě a o tom, že ať dělají cokoli, věřím, že mi nechtějí nic zlého.“

Escars a Hollac mi psali krásné dopisy, v nichž mě prosili, abych věřila, že nikdy neporuší úctu a oddanost, kterou ke mně chovají, ale že když jsou mi k ničemu, myslí si, že jim nemohu mít za zlé, že dál slouží knížeti tak zasloužilému, jako je pan Princ, a který je mi tak blízký; že dobré mínění, které jsem jim prokázala tu čest projevit, se zakládalo na pověsti, kterou měli to štěstí získat, a že by ji ztratili, kdyby pana Prince opustili, a že by se podle svého přesvědčení s její ztrátou připravili o čest mé přízně, která je jim tou nejdražší věcí na světě. Tutéž odpověď dali Jeho královské Výsosti a zůstali.

Navštívila mě paní vévodkyně z Vitry¹³ a mnoho jiných dam z okolí; v Saint-Fargeau byla často společnost. Když se hraběnce z Fiesque ulevilo, poslala ke mně jistého svého sluhu, který se povýšil na šlechtice, jménem Apremont (uvádím jeho jméno, protože provedl mnoho věcí, kvůli nimž o něm budu mluvit častěji, než mu přísluší), aby mi řekl, že doufá, že bude brzy schopna za mnou přijet; vzkázala jsem jí, že bude vítána. Napsala paní z Frontenacu, aby se dozvěděla, zda bych byla ráda, kdyby s sebou přivezla jistou slečnu z Outrelaise¹⁴ z Normandie, která u ní bydlela už několik let. Řekla jsem paní z Frontenacu, že ne a že jí má vzkázat, že by byla na obtíž, protože není takového stavu, aby mohla stále jíst se mnou jako všechny ty dámy ani jezdit v mém kočáře; že by tedy sama byla v rozpacích a uváděla by do rozpaků ostatní. Paní z Frontenacu a Préfontainovi jsem řekla: „Byli bychom velmi šťastni, kdyby ta překážka mohla paní hraběnce z Fiesque zabránit, aby sem přijela: je to dobrá žena, ale velká intrikánka, a takové povahy jsou v domácnostech nebezpečné.“ Tu překážku překonala a přijela.

V den, kdy přijela, jsem řekla paní z Frontenacu: „Zapřísahám vás ve jménu Božím, abyste s hraběnkou nenavazovala žádné spojení a nepouštěla se do žádných jejích pletich, protože – jelikož si vás velmi vážím a mám vás velmi ráda – cítím dobře, že bych ztratila obojí.“ Préfontainovi jsem zakázala totéž, a to tak přísně, že kromě první návštěvy nesměl chodit do jejího pokoje; řekla jsem mu: „Lidé jako vy se mohou snadno vymluvit z návštěv; máte své záležitosti a budete ji vídat každý den v mém pokoji.“

Když přijela, byla s ní její snacha, paní z Piennes;¹⁵ ta řekla paní z Frontenacu: „Nepůjdu spát do svého pokoje, byla bych příliš daleko; budu spát s vámi.“ Paní z Frontenacu spala v mém pokoji, protože tam spala od chvíle, kdy jsme přijely; byla jsem na to zvyklá a byla jsem tomu ráda, protože jsem bojácná. Vyprávěla nám tisíc novinek; je to žena v každém ohledu dost příjemná: má pěknou postavu, je dost krásná, je dobrou společnicí a ve svém chování má něco vznešeného; je zdvořilá a nejlépe na světě dělala čest mému domu. Paní z Frontenacu si naopak nedávala tu práci s kýmkoli mluvit.

Vedly jsme dost příjemný život prostý nudy; jsem člověk, který se nudí nejméně, protože se stále něčím zaměstnávám a bavím se dokonce i sněním. Nudím se jen tehdy, když jsem s lidmi, kteří se mi nelíbí, nebo když jsem k něčemu nucena.

Když byl Život paní z Fouquerolles vytištěn, shledala jsem, že mě ta práce bavila. Četla jsem paměti královny Markéty;¹⁶ to všechno spolu s návrhem, který mi hraběnka z Fiesque, paní z Frontenacu a její manžel dali, abych psala paměti, mě přimělo, abych začala psát tyto. Préfontaine mi také řekl, že jestli se mi to líbí, mám je psát. Za krátký čas jsem napsala vše od začátku až po události na radnici;¹⁷ a protože píšu velmi špatně, dávala jsem to, co jsem napsala, průběžně Préfontainovi, aby to přepsal načisto.

Dozvěděla jsem se, že Madame odjíždí z Paříže;¹⁸ vzkázala jsem Monsieurovi, že ji přijedu navštívit do Orléans. Monsieur mi vzkázal, abych tam nejezdila; že by se dvoru zdálo, že se scházíme na místě, kde se staly věci, které mu nebyly příjemné, a že až bude hezky, přijedu navštívit Madame do Blois. Touto odpovědí jsem se nedala odbýt; odjela jsem ze Saint-Fargeau a jela jsem do Orléans. Monsieur a Madame mě přijali velmi dobře; byla jsem tam jen jeden den. Zastihla jsem tam herce; byla to velmi dobrá společnost, která byla celou předchozí zimu s dvorem v Poitiers a v Saumuru a sklidila velké uznání celého dvora. Dala jsem je jednoho večera hrát ve svém příbytku, kam přišla i Jeho královská Výsost.

V té době se nemluvilo o ničem jiném než o návratu kardinála Mazarina¹⁹ ke dvoru, s nímž Jeho královská Výsost nebyla příliš spokojena.

Do Orléans přijel jistý otec jezuita jménem Jean-François, který už byl v Blois, aby Monsieurovi navrhl můj sňatek s panem vévodou z Neuburgu.²⁰ Ten dobrý otec byl v Paříži už sedm nebo osm měsíců, ale nenašel příležitost promluvit s Jeho královskou Výsostí dříve. Ta si mě jednoho dne zavolala do svého kabinetu, za přítomnosti Madame, a předložila mi ten návrh. Odpověděla jsem jí, že si myslím, že si ze mě dělá legraci, nebo že od té doby, co už není u dvora, zapomněla, kým je, když mě chce provdat za malého německého panovníka. Madame mi řekla, že si brali dcery z rakouského a lotrinského rodu. Odpověděla jsem jí, že ostatní se vdávají, jak chtějí, a že já nejsem rozhodnuta vdát se takovým způsobem. Víc jsme o tom nemluvili.

Monsieur a Madame odjeli do Blois a já do Saint-Fargeau. Jela jsem přes Sully, kde jsem zůstala jeden den. Po příjezdu jsem nemyslela na nic jiného než na to, abych dala v rychlosti upravit divadlo. V Saint-Fargeau je velký sál, který je k tomu velmi vhodný; poslouchala jsem komedii s větším potěšením než kdykoli předtím. Jeviště bylo dobře osvětlené a dobře vyzdobené; společnost sice nebyla velká, ale byly tam docela urostlé ženy. My dámy jsme měly kožešinové čepice s péry; ten nápad jsem převzala od čepice, kterou nosila paní ze Sully na hon. Něco se přidalo nebo ubralo, takže to bylo velmi hezké. Pan z Bellegarde,²¹ který bydlí jen deset nebo dvanáct mil od Saint-Fargeau, tam často jezdil. Po zábavě s komedií, kterou ukončil půst, nastoupil míček s pérky. Protože mám ráda pohybové hry, hrála jsem ji dvě hodiny dopoledne a stejně dlouho odpoledne. Moje dráha pro mail byla dokončena a hrála jsem na ní s paní z Frontenacu, která se se mnou ustavičně přela, ačkoli mě vždycky porazila: ačkoli jsem totiž hrála obratněji, její síla převážila.

Jeho královská Výsost mi při odjezdu z Orléans řekla: „Záležitosti vašeho poručenského vyúčtování ještě nejsou vyřízeny; chci tu věc s vámi skončit: nařiďte to svým lidem.“ Napsala jsem o tom do Paříže, potom do Blois. Vzniklo o tom mnoho písemností, které začínaly být z obou stran trochu ostré. Protože jsem tam o svých záležitostech slyšela mluvit často, a víc než v Paříži, kde jsem o nich nechtěla nic slyšet, docela jsem se jim oddala a nacházela jsem v nich zalíbení.

Préfontaine mi ukazoval všechny dopisy, které dostával s každou poštou, a dokonce i odpovědi, které psal; často jsem psala sama. Jednoho dne jsem mu řekla: „Nestačí dohlížet na mé spory a na rozmnožování mých důchodů; je třeba se dívat i na výdaje mé domácnosti. Jsem přesvědčena, že mě okrádají; a abych tomu zabránila, chci, aby mi skládali účty, jako se to dělá u soukromé osoby. Není to pod důstojnost velké princezny: čím méně ji okrádají, tím víc může činit dobro; a když je činí s rozvahou, jsou jí za ně vděčni. Vždycky jsem slyšela říkat, že zesnulá infantka Isabela, vladařka Flander, se starala o všechny své záležitosti až do těch nejmenších, a stejně tak jedna toskánská velkovévodkyně z lotrinského rodu,²² obě velmi proslulé svými zásluhami, ctnostmi a schopnostmi stejně jako svým původem, a já budu velmi ráda, když je budu napodobovat.“

Préfontaine z mého rozhodnutí měl velkou radost a řekl mi, že udělám velmi dobře; a za tím účelem se snažil získat znalosti potřebné k tomu, aby odhalil, co jsem chtěla vědět. Zjistili jsme, že mi sloužili velmi špatně a že mohu buď výdaje značně omezit, nebo za stejné peníze dosáhnout mnohem okázalejšího účinku. Poslala jsem pro své lidi i s jejich účty: přinesli mi falešné; ukázala jsem jim ty pravé a oni byli zahanbeni a nuceni mě prosit o odpuštění a o to, abych jim darovala, co mi ukradli. Jeden z nich se mi přiznal, že mu zpovědník odepřel rozhřešení, dokud to nevrátí. Velmi ochotně jsem jim odpustila pod podmínkou, že se budou napříště chovat lépe. Paní z Frontenacu mi dala, když můj vlastní zemřel, správce, který měl dělat divy; dělal všechno stejně jako ostatní.

Když jsem napsala a dostala mnoho dopisů z Blois, poslala Jeho královská Výsost pana Des Ouchese, aby mě přemluvil, abych za ní přijela o Svatém týdnu do Orléans; omluvila jsem se. Byl v Saint-Fargeau dva dny a velmi mě obtěžoval. Hraběnka z Fiesque a paní z Frontenacu se spolu začaly přátelit navzdory tomu, co jsem té druhé řekla; a protože mi mé záležitosti působily mnoho trápení a nevěděla jsem, na kom si to vybít, zlobila jsem se někdy na Préfontaina, protože byl příbuzným pana z Choisy,²³ kterého jsem pokládala za původce všech nesnází, v nichž jsem se ocitla. Velmi jsem se mýlila, jak jsem později poznala: on to totiž vůbec nebyl, a Préfontaine se s ním nestýkal od té doby, co jsem mu to zakázala.

Jednoho dne, kdy jsem ho vyhubovala, odjel, když viděl, že mám špatnou náladu, přenocovat k jednomu šlechtici jménem La Salle, který bydlí jen dvě nebo tři míle od Saint-Fargeau a který je nyní guvernérem Saint-Fargeau. Během jeho nepřítomnosti ty dobré dámy, které proti němu něco měly, aniž věděly proč, navedly mého štolbu La Toura, aby mi o něm přišel říct tisíc věcí, aby se ke mně už nevrátil. Protože jsem dost nedůvěřivá a věděla jsem, že k tomu mám dost důvodů, La Toura jsem důkladně odbyla; a abych jim dala najevo, že nejsem člověk, který by tak lehce přijímal dojmy o lidech, kteří mi dobře slouží, poslala jsem pro Préfontaina tryskem jednoho muže, ačkoli bylo deset hodin večer a lilo jako z konve. Přijel o půlnoci celý promoklý. Když vstoupil, řekla jsem mu: „Nejlepší způsob na světě, jak lidi se mnou usmířit, je, když je někdo uráží.“ Vylíčila jsem mu všechno, co mi La Tour řekl, a zároveň jsem mu také řekla: „Je to ubožák, který neví, co dělá, a kterého hraběnky z Fiesque, matka a snacha, k tomu všemu navedly, jako když kočka tahá kaštany z ohně; přesto jsem ráda, že vidíte, jaký je to člověk: ustavičně mě totiž obtěžujete, abych mu prokázala nějaké dobrodiní, a vidíte, jakou vděčnost za to má.“

Pokud jde o hraběnku z Fiesque, tu mladou, nechápala jsem, jaký zájem na tom má: ani jsem příliš nevěřila, že by v tom měla prsty; ale její další chování mi dobře ukázalo opak. Paní z Frontenacu jsem nijak neobviňovala, protože jsem nevěřila, že je s hraběnkou z Fiesque spřátelena do té míry, jak tomu bylo. Pokud jde o starou hraběnku, už dávno jsem dobře viděla, že Préfontaina nemá ráda, a důvodem bylo, že ji skoro nenavštěvoval a mluvil s ní vždy jen o lhostejných věcech, kdežto ona by chtěla, aby jí podával zprávy o všem, co jsem mu říkala, a o všech mých záležitostech, jichž by chtěla být paní a provozovat s nimi pletichy a drobné kšeftíky; byla totiž velmi zištná, a od té doby, co poznala, že on není člověk, který by na to přistoupil, smrtelně ho nenáviděla; ale její útěchou bylo, že by nenáviděla kohokoli jiného na jeho místě, kdo by mi sloužil stejně; byla jsem to totiž já, kdo nechtěl, aby s ní o čemkoli mluvil. La Tour v Saint-Fargeau po tom kousku dlouho nepobyl; požádal mě o svolení odjet domů, které jsem mu s velkou radostí dala.

Když jsem jednoho dne vešla do pokoje paní hraběnky z Fiesque, té matky, našla jsem její psací pult otevřený a v něm dopis, který psala paní vévodkyni z Aiguillonu a který nebyl zapečetěný. Vyjadřovala jí v něm svou nelibost nad tím, že pan hrabě z Fiesque stojí na straně pana Prince; že si se vší vášní, jakou si lze představit, přeje, aby ho od toho bylo možné odvrátit, a že je k tomu třeba navrhnout dvoru nějaké vyjednávání za pana Prince prostřednictvím hraběte z Fiesque, a že hrabě z Fiesque je dobrý člověk, plný cti, ale že je stejně snadné ho oklamat jako kohokoli jiného; že nad ním má velkou moc, a kdyby byl jednou zde, že by ho dobře přiměla říct různé věci nebo by je z něho vytáhla prostřednictvím svých kmoter, kdyby se tu jednou usadili; a že pod záminkou služby panu Princi, jen když se to s ním umí a mluví se s ním stále o cti a poctivosti, se ho dá přimět, aby přes to přešel. Ty pěkné city mě nepřekvapily, neboť jsem znala nízkost její duše a její touhu plést se do pletich na účet kohokoli.

Po návratu Des Ouchese do Blois mi poslali lokaje, který mi přinesl smír, který jsem měla podle vzkazu podepsat, a pokud bych chtěla, mohla jsem ho poslat k posouzení do Paříže. Odpověděla jsem, že k tomu není třeba žádné porady a že stačí umět číst, abych poznala, že je pro mě velmi nevýhodný. Napsala jsem Goulasovi a prosila jsem Jeho Výsost, aby laskavě přibrala rozhodčí. Vzkázal mi, že přibere pány Le Boultze²⁴ a z Cumontu.²⁵ Odpověděla jsem mu, že na důkaz, že chci své záležitosti s Jeho královskou Výsostí rychle vyřídit, jiné nechci, protože je pokládám za poctivé lidi. Potom mi vzkázal, že pro syna Francie není důstojné dávat své záležitosti rozhodcům a že jsem si jeho dopis špatně vyložila. Zkrátka všechno, co jsem psala, se bralo naruby; a když mi jednou odpověděli rozumně a já s něčím souhlasila, hned to odvolali.

Vineuil byl zajat, když přijížděl z Flander; vzali mu všechny dopisy. Mezi jinými měl jeden bez adresy, v němž se mluvilo o panu vévodovi lotrinském a o hraběti z Fiesque. Jakmile se to ve Flandrech dozvěděli, pan Princ mi napsal a vzkázal: „Nebuďte znepokojena kvůli dopisům, které Vineuil vezl, neboť v tom, který jsem psal Vám, nic nebylo.“ U dvora však usoudili, že ten dopis byl určen mně. Ať už proto, aby se zalíbili Jeho královské Výsosti, nebo spíš proto, aby si z nás obou udělali legraci, pověřili arcibiskupa z Embrunu,²⁶ který je prelátem stále nepřítomným ve své diecézi a velmi dychtivým po špatných posláních, jak lze posoudit podle tohoto, aby jel do Blois s opisem toho krásného dopisu a nabídl Jeho královské Výsosti, že mi kvůli tomu odejmou právo nakládat s mým majetkem a svěří ho jí,²⁷ pod záminkou, že posílám peníze panu Princi. Jeho královská Výsost tu nabídku odmítla, ale už to, že ji vyslechla, bylo příliš; neboť nebýt jeho duchovní hodnosti, měla by dát vyhodit oknem každého člověka, který byl tak nerozvážný, aby jí učinil takový návrh.

Napsali mi to, aby mě zastrašili a přiměli mě pospíšit si s cestou do Orléans. Vzkázala jsem, že mi můj majetek nemohou vzít, leda by mě prohlásili za šílenou nebo za zločinnou, a já jsem dobře věděla, že nejsem ani jedno, ani druhé. Ubohý arcibiskup z Embrunu (tak ho nazývám z lítosti nad jeho počínáním) mi napsal, že měl velkou radost, když viděl dobrotivou povahu Jeho královské Výsosti vůči mně podle toho, jak přijala návrhy, které proti mně přijel učinit. Nikdy se nikdo nechlubil něčím podobným; neodpověděla jsem mu. Měla jsem větší důvod stěžovat si, že to poslání přijal on, než kdyby to byl někdo jiný, protože pochází z rodu La Feuillade, který byl odjakživa oddán Jeho královské Výsosti – jeho otec a tři z jeho bratrů zemřeli v jejích službách – a protože on sám se vždy zvlášť okázale hlásil k mým přátelům a já jsem s ním jednala velmi dobře.

Jeho královská Výsost se vrátila do Blois. Naše záležitosti šly stále svým během, to jest nepostupovaly kupředu, ačkoli jsme si psali mnoho dopisů tím způsobem, o němž jsem mluvila. Jeho královská Výsost na mě velmi naléhala, abych přijela do Blois, a říkala, že si dvůr přeje, abych byla u ní, a že mi má říct mnoho věcí. Vzkázala mi, abych tam poslala Préfontaina. Vzkázala jsem jí, že by to k ničemu nebylo; že ve svých záležitostech nikomu nedůvěřuji. Z Paříže mi všichni psali, že paní Princezna umírá; že se z toho nemůže dostat, a že dvůr, protože se bál, že kdyby k tomu došlo, pan Princ by si pro mě přijel do Saint-Fargeau a unesl mě, dostal od Monsieura slib, že jakmile budu jednou v Blois, zatknou mě tam jako vězně a už odtamtud neodjedu. To mou obavu tam jet ještě zdvojnásobilo.

Hraběnka z Fiesque a paní z Frontenacu mi ustavičně říkaly, že nemám opouštět Saint-Fargeau; že svoboda je krásná věc. Préfontaine naopak dělal všechno, co mohl, aby mě přiměl jet do Blois, a ustavičně mi říkal, že je ode mě velmi nepěkné, že Jeho královské Výsosti neposlechnu; že co se týče strachu z vězení, kdyby mě král chtěl dát zatknout, může to udělat v Saint-Fargeau stejně jako v Blois; zlobila jsem se na něho, a to bylo všechno, co z toho vzešlo. Když přijel někdo z Blois, dělala jsem nemocnou; říkala jsem, že mám horečku, a nemohla bych mít větší radost, než kdybych ji měla doopravdy. Ale bohužel jsem byla zdravá; ustavičně jsem říkala: „Podívejte se, jak jsem žlutá!“ a měla jsem tu nejlepší pleť na světě.

Pěší pluk Jeho královské Výsosti byl tehdy posádkou v Nivernais; a protože se říkalo, že mě přijdou zatknout do Saint-Fargeau, říkala jsem jim: „Přijdete mi na pomoc a nebudete přemýšlet o následcích“; takže každý den posílali jednoho důstojníka pro rozkazy, aby se dozvěděli, zda je nepotřebuji. Bavila jsem se vymýšlením všeho, co bychom dělali, kdybychom byli obleženi, opevnění, která by bylo třeba postavit, a tisíce podobných hloupostí, jimž se smějeme, ačkoli je to věc dost trudná. Préfontaine na ty žerty nepřistupoval: byl zoufalý z toho, že je dělám.

Jezuita vévody z Neuburgu přijel do Saint-Fargeau, ubytoval se u augustiniánů a dal o svém příjezdu vědět paní hraběnce z Fiesque, která ráno přišla s mazanou a veselou tváří a řekla mi: „Otec jezuita je tady; Jeho královská Výsost mu dovolila sem přijet. Ujišťuji vás, že ačkoli se tomu smějete, vévoda z Neuburgu je velmi dobrá partie: je to kníže z bavorského rodu, je mu teprve třicet let, je urostlý, duchaplný, zasloužilý a má krásné državy. Jeho hlavní město Düsseldorf je velmi krásné a dobře položené; jeho palác je velmi krásný a nedaleko odtud. Je to kníže, který se klidně může stát císařem. Ve vašem postavení u dvora se o vás bude ucházet málokdo, a on vás chce se vší horlivostí, jakou si lze představit. I kdyby šlo jen o tuto okolnost, je dost zavazující. Nepřijmete-li ho, bude si Jeho královská Výsost myslet, že máte závazky k panu Princi; když jste totiž byla navštívit Madame v Orléans, řekl mi: ‚Jsem si jist, že zemře-li paní Princezna (a to se stane, má totiž plicní nemoc, z níž se ještě nikdo nevyléčil), moje dcera si ho vezme, a myslím, že si to slíbili, a dokonce že se dohodli, že zruší sňatek mé dcery z Valois a že z vévody z Enghien udělají kardinála.‘“

Vyslechla jsem ji velmi trpělivě; zeptala jsem se jí: „Řekla jste všechno?“ Odpověděla mi: „Ne; chci vám totiž říct, abyste dobře věděla, že bych stokrát raději viděla, abyste si vzala pana Prince: nehnula byste se z Francie, a kromě toho bych si to přála kvůli oddanosti, kterou k němu chová můj syn; a pokud to máte tak zuřivě v hlavě, a tolik, jak si všichni myslí, zapřísahám vás, abyste mi to řekla. Ze všech důvodů mi můžete důvěřovat, a ujišťuji vás, že není nic, co bych pro vás v té věci u Jeho královské Výsosti neudělala.“

Ujala jsem se slova a řekla jsem jí: „Vévodu z Neuburgu nepokládám v žádném ohledu za partii, která by se pro mě hodila: nikdy nebyla žádná dcera Francie provdána za malé panovníky; proto ho rozhodně nechci. Na pana Prince vůbec nemyslím a odpřisáhla bych vám na evangelium všemi přísahami, jaké si lze představit, že se mnou nikdy nemluvil o té věci, o níž chce Monsieur, abychom byli domluveni. Lidé, kteří mají zdravý rozum, nedělají takové plány na smrt osoby, která je stejně mladá jako oni; paní Princezna je totiž v mém věku. Kdyby zemřela, kdyby se pan Princ vrátil do králových milostí, kdyby to chtělo Jeho Veličenstvo i Jeho královská Výsost a kdyby mi ho pro dobro královského rodu navrhli, myslím, že bych si ho vzala, protože v jeho osobě není nic než velikost, hrdinství a to, co je hodno jména, které nosí. Ale myslet si, že se vdám jako slečny z rytířských románů a že si pro mě přijede jako Amadis na koni a rozsekne všechno, co mu bude na cestě překážet, a že já na své straně nasednu na jiného koně jako paní Oriana, to vás ujišťuji, že nejsem toho rozpoložení, abych si tak počínala, a že se cítím velmi uražena lidmi, kteří si o mně něco takového myslí.“

Ta dobrá žena odešla rozmlouvat se svým otcem jezuitou, který jí dal dopis, jejž mi vévoda z Neuburgu napsal a který byl trochu starého data. Když mi ho ta dobrá žena chtěla dát, řekla jsem jí, že si myslím, že si ze mě dělá legraci, když mi dává takový dopis; ona mi řekla: „Přečtěte si ho, pak mu ho vrátím a řeknu mu, že jsem ho otevřela já.“ Za takových okolností jsem si ho ochotně přečetla a opsala jsem si ho:

„Mademoiselle,

protože vzácné ctnosti a dokonalosti, které nebe spojilo s vznešeností původu Vaší královské Výsosti, rozhlásily její chválu všude, doufám, že mi odpustí, jestliže se ocitám mezi těmi, kdo usilují o čest jí sloužit. Bylo by to skutečné štěstí, po němž s vášní toužím, kdyby mi již nyní bylo dovoleno prokázat Vaší královské Výsosti úctu a poslušnost, které bych jí rád zasvětil. Ale protože nepříznivé časy a nynější okolnosti mi zatím nedovolují toto přání naplnit, prosím Vaši královskou Výsost nanejvýš pokorně, aby laskavě dovolila ctihodnému otci Jean-Antoinovi²⁸ z Tovaryšstva Ježíšova, aby jí o tom podal ujištění mým jménem, a aby věřila, že mezi všemi, kdo se hlásí k jejím službám, nebudu nikomu ustupovat ve věrnosti ani v horlivosti, abych o tom podal pravdivé důkazy, a že netoužím po větší slávě než po svolení nazývat se, jako jsem a celý život budu zcela opravdově,

Mademoiselle,

Vaší královské Výsosti

nejponíženější, nejposlušnější a nejvěrnější služebník a bratranec

Filip Vilém, falckrabě.“

Když jsem ten list přečetla a opsala, řekla mi paní hraběnka z Fiesque: „Není duchaplný? Nepíše galantně?“ Odpověděla jsem jí, že se v milostných psaníčkách vyznám tak málo, že jsem člověk na světě nejméně způsobilý takovou věc posoudit.

Nazítří ráno poslala pro Préfontaina a hodně s ním o té záležitosti mluvila, protože ho chtěla přimět, aby mi ji radil. Odpověděl jí, že když se ho na něco ptám, dává mi radu jako čestný a poctivý člověk, ale že když se ho neptám, nevměšuje se, aby mi nějakou dával, a že jsem v takovém věku, abych věděla, co mám dělat, a že mým lidem nepřísluší dávat mi rady a hrát si na chytré. Řekla mu: „Myslím, že ho Mademoiselle bude ochotna přijmout,²⁹ a dokonce myslím, že by měla; ale protože jsem užila projímadlo, odveďte ho k ní vy.“ Pokládal to za velmi vhodné a řekl, že udělá, co mu nařizuje. Přišel mi o tom vyjednávání podat zprávu, když jsem šla na mši, takže jsem se po návratu šla podívat za hraběnkou z Fiesque. Řekla mi totéž, pokud jde o tu návštěvu, jen dodala, že Préfontainovi řekla: „Kdybychom tak našli způsob, aby ho nikdo neviděl!“ Myslela jsem, že jen žertuji, když jsem jí řekla: „Když jsem sem přijela, prošla jsem celý zámek: dá se jít po půdách, všude; ale dveře tam jsou velmi malé a nechodí tudy nikdy nikdo jiný než pokrývači nebo zedníci a podobní lidé; a jestli se nemýlím, dají se vylomit zazděné dveře a dojít až do mého kabinetu.“

Ten návrh shledala obdivuhodným; takže odpoledne přišel ctihodný otec do jejího pokoje. Préfontaine ho vedl po všech těch půdách, kde si málem zlomil vaz; a když toho člověka přivedl ke dveřím, vrátil se mi to oznámit a já jsem vešla do svého kabinetu a Préfontaine mu otevřel dveře. Paní z Frontenacu jsem schovala pod stůl. Jeho vstup byl dost k smíchu: jezuita v holínkách a v cestovním šatu je věc dost šaškovská; držel si plášť oběma rukama s výrazem k popukání; a když byl blízko mě, mhouřil jedno oko, aby se na mě lépe podíval; umírala jsem chutí se smát. Préfontaine už nemohl a odešel z uctivosti; řekla jsem mu však, aby u dveří poslouchal všechno, co se bude říkat.

Ten ctihodný otec začal poklonami od pana vévody z Neuburgu; potom mi řekl: „Myslím, že vám Jeho královská Výsost řekla o návrzích, které jsem jí učinil, které velmi dobře přijala a projevila mi, že by byla ráda, kdybych měl tu čest vás navštívit a přednést vám je sám.“ Odpověděla jsem mu, že pan vévoda z Neuburgu mi prokazuje velkou čest, a protože jeho úmysly se mnou jsou známkou jeho úcty, budu mu za ně vždy zavázána; ale že ve stavu, v jakém jsme, sotva je naděje, že bych se vdala; že celá moje rodina je rozdělená; že Jeho královská Výsost je u dvora v nemilosti; že pan Princ je mimo Francii a že se nechci vdávat, dokud nebudou všichni na mé svatbě, aby se všechno mohlo konat s leskem a důstojností, které mi přísluší.

Vytáhl z kapsy malý portrét pana vévody z Neuburgu, potom další v podobě obrázku, a řekl mi: „Budiž. Je to nejlepší člověk na světě; budete s ním až příliš šťastná: jeho žena, která byla sestrou polského krále, zemřela radostí, když ho viděla po návratu z jedné cesty.“³⁰ Odvětila jsem mu: „Naháníte mi strach; bála bych se, že ho budu příliš milovat a zemřu; proto si ho nevezmu.“ Celou hodinu mi vyprávěl veselé historky. Potom mi řekl: „Myslíte si, že jste příliš mladá na to, abyste se vdávala?“ Řekla jsem mu, že ne, ale že jsem dost mladá na to, abych nemusela spěchat. Když viděl, že ničím, co mi říká, mě nepřesvědčí, rozloučil se se mnou; a já jsem zavolala Préfontaina, aby ho odvedl zpátky. Zůstal v Saint-Fargeau ještě den nebo dva a chodil navštěvovat paní hraběnku z Fiesque, ale já jsem ho už neviděla. Nikdy jsem nepochopila, odkud se v hraběnce z Fiesque vzalo to velké přátelství k panu vévodovi z Neuburgu, ledaže by jí slíbili peníze; a protože je měla velmi ráda, byly by ji přiměly udělat cokoli na světě.