Knihovna · Třicetiletá válka · Obležení, dobytí a zkáza Magdeburku

Úvod

Dvacátého května 1631 dobylo císařské a ligistické vojsko Magdeburk. Město vyhořelo a zahynula většina jeho obyvatel. Zpráva o tom proběhla protestantskou Evropou rychleji než kterákoli jiná zvěst té války a „magdeburská svatba“ se stala jejím symbolem — na jedné straně důkazem, co čeká ty, kdo se vzepřou císaři, na druhé důvodem, proč se vzepřít.

Kniha, kterou čtete, je nejznámější očité svědectví o těch dnech. Napsal je muž, který při tom byl: Otto von Guericke (1602–1686), tehdy devětadvacetiletý radní a stavitel města, jeden ze dvou „ochranných pánů“, jimž podléhalo opevnění, zbrojnice a válečné zásoby. Dnes je známější z jiného důvodu — jako ten, kdo o čtvrtstoletí později vyčerpal vzduch z dvou spojených měděných polokoulí a nechal je marně tahat spřežení koní. Magdeburské polokoule proslavily jeho jméno po celé Evropě. Že týž člověk napsal dějiny zkázy svého města, se ví mnohem méně.

Co je to za text

Není to kronika. Je to výpověď.

Po pádu Magdeburku se rozhořel spor o vinu, a byl ostrý. Jedna strana ve městě prosadila spojení se švédským králem a s magdeburským správcem; druhá před ním varovala. Když bylo po všem, obviňovala každá z nich druhou — a rada, jejímž členem Guericke byl, čelila nařčení, že město prodala císařským, nebo naopak že je lehkomyslně vehnala do záhuby. Sám Guericke v poznámce z vlastního rukopisu popisuje, jak snadno mohl v těch letech kdokoli z lidu prohlásit kteréhokoli radního za „císařského ničemu a zrádce, jemuž se má zlámat vaz“ — stačilo to vykřičet na stráži, v pivnici nebo z kazatelny.

Odtud povaha knihy. Guericke necituje listiny a protokoly proto, že by byl pedant, nýbrž proto, že dokládá. Odtud i poslední věta, kterou knihu uzavírá: „Toto je tedy ten pravý, správný průběh dobytí tohoto dobrého města Magdeburku, jemuž nikdo nemůže odporovat, má-li být pravda podána tak, jak jest.“ Tak nekončí kronika. Tak končí obhajoba.

Čtenář by to měl mít na paměti — a zároveň to nepřeceňovat. Guericke byl podle všech svědectví muž přísné poctivosti a vydavatel jeho rukopisu z roku 1860 na tom trvá. Ale právě tentýž vydavatel na jednom místě svého autora opravuje: obě protestace sesazené staré rady, z března 1630 a z ledna 1631, Guerickovu verzi odporují a o volbě nové rady mluví jako o postupu, jenž se „vysmíval vší zákonnosti“. Ta poznámka v knize zůstala; patří k ní.

Nejsilnější stránky knihy jsou tam, kde se úřední zpráva láme v osobní svědectví. Guericke o sobě mluví ve třetí osobě jako o „autorovi“ — a čtyřikrát tím vstupuje do vlastního vyprávění. Naposledy ráno 20. května: zatímco Falkenberg na radnici celou hodinu ujišťuje, že švédský král jistě přijde, autor už nevydrží sedět, jde se podívat ven, a v Rybářské ulici vidí chorvatské jezdce rabovat domy rybářů. Vrátí se na radnici a oznámí, že není třeba dál zasedat, protože nepřítel je ve městě. „Což se všem zdálo zcela neuvěřitelné.“

Osudy rukopisu

Guericke sepsal dějiny svého města ve třech dílech. První byl jeho vlastními poznámkami obohacený opis starší magdeburské kroniky; ztratil se beze stopy. Druhý, zahrnující léta 1585–1630, se ztratil také. Zůstal jen třetí — tento — v čistopisu pořízeném jeho písařem a jím samým opraveném. Z autorova vlastnoručního konceptu přežilo prvních šest archů, a protože obsahují leccos, co se do čistopisu nedostalo, pořídil z nich vydavatel poznámky označené písmenem G. Jsou v této knize zachovány a jsou zde označeny jako Guerickovy přípisky: je to jediné místo, kde k nám mluví autorův první rukopis.

Tiskem vyšel text teprve roku 1860 v Magdeburku. Vydal jej Friedrich Wilhelm Hoffmann, autor tehdejších dějin města, a opatřil jej předmluvou a poznámkami. Hoffmannovy poznámky jsou v této knize označeny jako poznámky vydavatele (1860). Vypustili jsme z nich jen ty, které popisují magdeburskou topografii poloviny devatenáctého století — čísla domů na Breiter Weg a podobně; pro českého čtenáře by to byl balast. Ostatní zůstaly, i tam, kde Hoffmann svého autora opravuje.

Poznámky bez označení jsou naše.

Dvojí datum

Protestantské země počítaly v té době ještě podle juliánského kalendáře, katolické už podle gregoriánského; rozdíl byl deset dní. Guericke proto u důležitých dat uvádí obojí — „10./20. května“ znamená 10. května starého a 20. května nového stylu. Dobytí Magdeburku tedy může být datováno stejně dobře desátým jako dvacátým květnem, podle toho, kdo píše. V této knize je zachován Guerickův zápis.

Z druhé strany hradeb

Na Starých textech je totéž obléhání popsáno ještě jednou, a z opačného tábora: v Historii Galeazza Gualda Priorata, italského autora píšícího ve službách vítězů. Priorato líčí Tillyho poradu z 19. května, rozhodnutí o zteči, Pappenheimův útok a Falkenbergovu smrt zvenčí, z císařského ležení. Kdo si přečte obojí, uvidí tutéž noc ze dvou stran téže hradby.

A do třetice promlouvá k téže věci obrazová příloha této knihy. Leták, který vyšel ještě téhož roku 1631 v katolickém Augsburgu, podává zkázu Magdeburku jako výstrahu a svůj výklad shrnuje jedinou větou: takovou škodu nelze přičíst nikomu jinému než jejich vlastní neposlušnosti. Je to přesně to obvinění, proti němuž je celá tato kniha psána. Zařadili jsme leták do poslední kapitoly, aby si je čtenář mohl přečíst vedle sebe.