Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola první

Pondělí 20. července 1914.

V deset hodin dopoledne opouštím Sankt-Petěrburg¹ na jachtě Admirality² a plujeme do Peterhofu³. Doprovázejí mě ministr zahraničních věcí Sazonov⁴, ruský velvyslanec ve Francii Izvolskij⁵ a můj vojenský atašé generál de Laguiche⁶; car nás všechny čtyři pozval na oběd na svou jachtu, než vyplujeme naproti prezidentu republiky do Kronštadtu⁷. Personál mého velvyslanectví, ruské ministry a dvorské hodnostáře dopraví do Peterhofu přímo vlakem.

Obloha je zatažená. Mezi plochými břehy uhání naše loď plnou rychlostí k Finskému zálivu⁸. Chladný vítr od moře k nám náhle přinese ostrou přeháňku. Stejně náhle se však vyhoupne slunce a rozzáří se. Po nebi se tu a tam vznášejí perlově šedé obláčky protkané paprsky jako hedvábné šály pruhované zlatem. A v průzračném jasu rozkládá ústí Něvy⁹ donekonečna své nazelenalé, těžké, mramorově se lesknoucí vody, které mi připomínají benátské laguny.

V půl dvanácté zastavujeme v malém peterhofském přístavu, kde pod párou čeká Alexandrija¹⁰, carova nejoblíbenější jachta.

Mikuláš¹¹ II. v admirálské uniformě přichází takřka vzápětí na molo. Přestupujeme na Alexandriji. Oběd se podává okamžitě. Do příjezdu France¹² máme před sebou nejméně hodinu a tři čtvrtě. Car však rád své stolování protahuje: mezi chody se nechávají dlouhé přestávky, během nichž hovoří a kouří cigarety.

Sedím po jeho pravici, Sazonov po levici a naproti hrabě Frederiks¹³, ministr dvora.

Po několika zdvořilostech mi car vyjadřuje potěšení, že přijímá prezidenta republiky:

– Budeme spolu muset vážně promluvit, říká mi. Jsem si jist, že se ve všem shodneme… Jedna otázka mě však znepokojuje nade vše ostatní: naše dohoda s Anglií. Musíme ji přimět, aby vstoupila do našeho spojenectví. Jaká by to byla záruka míru!

– Ano, Veličenstvo, Trojdohoda¹⁴ nemůže být dost silná, má-li uchránit mír.

– Prý vás osobně znepokojují německé úmysly?

– Znepokojují, Veličenstvo. Mám obavy, třebaže v tuto chvíli nemám zvláštní důvod předpovídat válku na spadnutí. Císař Vilém¹⁵ a jeho vláda však nechali v Německu vzniknout takové rozpoložení, že vyvstane-li jakýkoli spor – v Maroku¹⁶, na Východě, kdekoli –, nebudou už moci ustoupit ani se dohodnout. Stůj co stůj budou potřebovat úspěch. A aby ho dosáhli, pustí se do dobrodružství.

Car se na okamžik zamyslí:

– Nemohu uvěřit, že by císař Vilém chtěl válku… Kdybyste ho znal jako já! Kdybyste věděl, kolik je v jeho vystupování šarlatánství!…

– Snad opravdu prokazuji císaři Vilémovi přílišnou čest, pokládám-li ho za schopna chtít důsledky svých činů, nebo je aspoň přijmout. Kdyby však válka začala hrozit, chtěl by jí zabránit a dokázal by to? Ne, Veličenstvo, zcela upřímně: nemyslím si to.

Car mlčí, několikrát potáhne z cigarety; pak pevným hlasem:

– Tím spíš záleží na tom, abychom se v případě krize mohli spolehnout na Angličany. Nepřišlo-li Německo docela o rozum, nikdy se neodváží napadnout Rusko, Francii a Anglii pohromadě.

Sotva je podána káva, ohlásí francouzskou eskadru. Car mě vyzve, abych s ním vystoupil na můstek.

Je to velkolepá podívaná. V chvějivém stříbrném světle, po tyrkysových a smaragdových vlnách se zvolna blíží France, za sebou dlouhou brázdu, a pak majestátně zastaví. Mohutná bitevní loď, která přiváží hlavu francouzského státu, dostává svému jménu výmluvně: k Rusku vskutku připlouvá Francie. Cítím, jak mi buší srdce.

Několik minut duní rejda ohlušujícím rámusem: dělové salvy eskader a pobřežních baterií, hurá posádek, Marseillaisa¹⁷ odpovídající ruské hymně, jásot tisíců diváků, kteří připluli z Petěrburgu na výletních lodích, a tak dále.

Prezident republiky konečně přistupuje na Alexandriji. Car ho přijímá u lodních schůdků.

Jakmile je po představování, zamíří carská jachta k Peterhofu.

Car a prezident, sedící na zádi, se okamžitě dávají do hovoru – spíš bych řekl do porady; je totiž zjevné, že mluví o věcech, že se navzájem vyptávají, že jednají. Rozhovor pochopitelně řídí Poincaré¹⁸. Zanedlouho mluví už jen on sám. Car pouze přisvědčuje; z celé jeho tváře je však znát, že souhlasí upřímně, že cítí důvěru a náklonnost.

Zakrátko však přijíždíme do Peterhofu. Skrze nádherné vzrostlé stromy a tryskající vody se nahoře na dlouhé terase objevuje oblíbené sídlo Kateřiny¹⁹ II.; z terasy se majestátně řítí zpěněná kaskáda.

Naše kočáry stoupají rychlým klusem alejí k palácovému portálu. V každé zatáčce se otevírají unikající průhledy, vyznačené sochami, fontánami nebo balustrádami. Přes všechnu strojenost té scenérie se v hebkém denním světle dýchá svěží a půvabná vůně Versailles.

V půl osmé slavnostní večeře v sále carevny Alžběty²⁰.

Leskem uniforem, nádherou toalet, bohatstvím livrejí, skvostností výzdoby, celým tím aparátem okázalosti a moci je ta podívaná velkolepá tak, že by se jí nevyrovnal žádný dvůr na světě. Dlouho mi zůstane v očích oslnivá zář drahokamů rozlitých po ramenou žen. Je to fantastický proud diamantů, perel, rubínů, safírů, smaragdů, topasů a berylů, bystřina světla a ohně.

V tom pohádkovém rámci působí Poincarého černý frak nevalně. Blankytná velkostuha Řádu svatého Ondřeje²¹, která mu přetíná hruď, však jeho vážnost v ruských očích pozvedá. A brzy si všichni povšimli, že mu car naslouchá s vážnou, přízní naplněnou pozorností.

Během večeře pozoruji carevnu Alexandru Fjodorovnu²², naproti níž sedím. Ačkoli jsou pro ni dlouhé ceremonie velmi trýznivou zkouškou, chtěla tu dnes večer být, aby prokázala čest prezidentu spojenecké republiky. S hlavou posetou diamanty a s hlubokým výstřihem bílých brokátových šatů je na pohled dosti krásná. Jejích dvaačtyřicet let jí dosud ponechalo příjemnou tvář i postavu. Hned od prvního chodu se dává s Poincarém, který sedí po její pravici, do úsilovného hovoru. Zanedlouho však její úsměv ztuhne a lícní kosti se jí skvrnitě zbarví. Každou chvíli se kousne do rtu. Přerývaný dech rozechvívá síť briliantů, která jí pokrývá hruď, až se třpytí. Až do konce té dlouhé večeře nebohá žena viditelně zápasí s hysterickou úzkostí. Rysy se jí náhle uvolní, když car povstane k přípitku.

Carovu řeč vyslechnou se soustředěnou vážností; všichni však touží slyšet především odpověď. Poincaré svůj proslov nečte, jako to udělal car, nýbrž přednáší jej zpaměti. Nikdy nebyl jeho přednes jasnější, přesnější a břitčí. To, co říká, není než mdlá kancelářská mnohomluvnost; v jeho ústech však slova nabývají pozoruhodné významové síly a tónu autority. Na toto shromáždění, odchované despotickou tradicí a dvorskou kázní, to zapůsobí znatelně. Jsem si jist, že mezi všemi těmi prýmky ozdobenými hodnostáři si nejeden pomyslí: „Takhle by měl mluvit samovládce.“

Po večeři car obchází společnost. Horlivost, s jakou se dávají Poincarému představovat, mi dokazuje, jaký měl úspěch. I německá klika, onen ultrareakční klan, vyhledává čest přiblížit se k prezidentovi.

V jedenáct hodin se zformuje průvod. Car doprovodí prezidenta republiky až do jeho pokojů.

Tam mě Poincaré na několik minut zdrží. Vyměníme si dojmy; jsou výtečné.

Po návratu vlakem do Petěrburgu ve tři čtvrtě na jednu se dozvídám, že dnes odpoledne, bez příčiny a na pokyn přišlý kdovíodkud, vstoupily hlavní továrny do stávky a že na několika místech došlo ke srážkám s policií. Můj informátor, který dělnické prostředí dobře zná, mě ujišťuje, že to hnutí vyvolali němečtí agenti.

Úterý 21. července 1914.

Prezident republiky věnuje tento den návštěvě Sankt-Petěrburgu.

Než odjel z Peterhofu, poradil se s carem. Probrali všechny otázky, které dnes na diplomatické šachovnici stojí: napjaté vztahy mezi Řeckem²³ a Tureckem; intriky bulharské vlády na Balkáně; nastolení knížete z Wiedu²⁴ v Albánii; provádění anglo-ruských dohod v Persii; politické směřování skandinávských států a tak dále. Výčet zakončili problémem rakousko-srbského sporu, který činí povýšené a tajnůstkářské chování Rakouska každým dnem znepokojivějším. Poincaré s velkým důrazem vyložil, že jediný způsob, jak uchránit obecný mír, je otevřít širokou rozpravu mezi všemi velmocemi a vyvarovat se toho, aby proti sobě stály dva bloky: „Je to metoda, která nám už jednou tak dobře posloužila v roce 1913,“ řekl. „Vraťme se k ní!…“ Mikuláš II. plně přisvědčil.

V půl druhé jdu čekat na prezidenta k carskému přístavišti u Nikolajevského mostu. K uvítání jsou tu ministr námořnictva, gradonačalnik²⁵, velitel posádky a městské úřady.

Podle starého slovanského obyčeje podává hrabě Ivan Tolstoj²⁶, starosta hlavního města, chléb a sůl.

Pak nasedáme do kočárů a jedeme k Petropavlovské pevnosti²⁷, která je Bastilou i Saint-Denis Romanovců²⁸. Prezident tam podle zvyklosti položí věnec na hrob Alexandra III., otce francouzsko-ruské aliance.

V doprovodu gardových kozáků, jejichž šarlatové kabátce planou na slunci, uhánějí naše ekvipáže ostrým klusem podél Něvy.

Před několika dny, když jsme se Sazonovem dolaďovali poslední podrobnosti prezidentovy návštěvy, mi se smíchem řekl:

– K prezidentovu doprovodu byli určeni gardoví kozáci. Uvidíte, jak se budou v té krajině vyjímat. Jsou to nádherní, hrůzu nahánějící chlapíci. A k tomu jsou oblečení v červeném. Mám za to, že pan Viviani²⁹ proti té barvě nic nenamítá.

Odpověděl jsem:

– Nenamítá; jeho umělecké oko si ji však opravdu vychutná jen ve spojení s bílou a modrou.

A vskutku: v šarlatových uniformách jsou ti vousatí, dlouhovlasí, rozcuchaní kozáci vskutku hrůzu nahánějí. Když se s nimi naše kočáry noří pod pevnostní bránu, mohl by se ironický divák, milovník dějinných protikladů, ptát, zda ty dva osvědčené a vyhlášené „revolucionáře“ Poincarého a Vivianiho – a mě, jejich spoluviníka, nepočítaje – nevezou náhodou do státního vězení. Nikdy se mi mravní protiklad a mlčky přijímaná dvojznačnost, které leží na dně francouzsko-ruské aliance, neukázaly tak zřetelně.

Ve tři hodiny přijímá prezident delegáty francouzských kolonií ze Sankt-Petěrburgu a z celého Ruska. Přijeli z Moskvy³⁰, z Charkova³¹, z Oděsy³², z Kyjeva³³, z Rostova³⁴, z Tiflisu³⁵. Když je Poincarému představuji, mohu mu zcela upřímně říci:

– Na tom, jak spěchali vás pozdravit, mě nic nepřekvapuje; vidím totiž den co den, s jakou vroucností a zbožností pěstují francouzské kolonie v Rusku kult nepřítomné vlasti. V žádné provincii naší staré Francie, pane prezidente, nenajdete lepší Francouze, než jsou ti, kteří tu před vámi stojí.

Ve čtyři hodiny se průvod znovu řadí, aby prezidenta dovezl do Zimního paláce³⁶, kde se má konat diplomatické přijetí.

Po celé cestě je uvítání nadšené. Policie tak nařídila. Na každém nároží křičí hlouček chudáků hurá, pod dohledem strážníka.

V Zimním paláci je paráda jako o velkých dnech.

Etiketa žádá, aby velvyslanci byli uváděni k prezidentovi jednotlivě; Viviani stojí po jeho levici.

Své zahraniční kolegy mu představuji já.

Jako první vstupuje německý velvyslanec hrabě Pourtalès³⁷, děkan diplomatického sboru. Prezident ho přijme s nápadnou vlídností. Vyptává se ho na francouzský původ jeho rodiny, na příbuzenství jeho ženy s Castellany³⁸, na cestu autem, kterou hrabě s hraběnkou chystají napříč Provence, a to právě do Castellane, a tak dále. Ani slovo o politice.

Potom představuji svého japonského kolegu barona Motona³⁹, jehož Poincaré kdysi poznal v Paříži. Rozmluva je krátká, ale nikoli bezvýznamná. V několika větách je vysloven a fakticky přijat princip, že Japonsko přistoupí k Trojdohodě.

Po Motonovi uvádím svého anglického kolegu sira George Buchanana⁴⁰. Poincaré ho ujišťuje, že car je odhodlán projevit v perských záležitostech nejvyšší smířlivost, a naléhá, aby britská vláda konečně pochopila, že je třeba proměnit Trojdohodu v trojstranné spojenectví.

Zcela povrchní hovor s velvyslanci Itálie a Španělska⁴¹.

Konečně přichází můj rakousko-uherský kolega hrabě Szapáry⁴², typ uherského šlechtice, dokonalé vystupování. Dva měsíce byl z Petěrburgu pryč, protože musel zůstat u nemocné ženy a nemocného syna. Předevčírem se nečekaně vrátil. Vyvodil jsem z toho, že rakousko-srbský spor přitvrzuje, že dojde k nějakému výbuchu a že velvyslanec musí být na svém místě, aby při rozepři obstál a vzal na sebe svůj díl odpovědnosti. Poincaré, jehož jsem na to upozornil, mi odpověděl:

– Pokusím se to vyjasnit.

Po několika slovech soustrasti nad zavražděním arcivévody Františka Ferdinanda se prezident Szapáryho ptá:

– Máte zprávy ze Srbska?

– Soudní vyšetřování pokračuje, odpoví chladně Szapáry.

Poincaré naváže:

– Výsledky toho vyšetřování mě neustále znepokojují, pane velvyslanče; vzpomínám si totiž na dvě dřívější vyšetřování, která vaše vztahy se Srbskem nezlepšila… Vzpomínáte si, pane velvyslanče… na Friedjungovu aféru a na aféru Prochaskovu⁴³?

Szapáry odsekne:

– Nemůžeme strpět, pane prezidente, aby cizí vláda nechala na svém území připravovat atentáty proti naší svrchovanosti!

Poincaré se nejsmířlivějším tónem snaží vyložit mu, že při nynějším rozpoložení myslí v Evropě musí všechny vlády zdvojnásobit opatrnost.

– S trochou dobré vůle se ta srbská záležitost dá snadno urovnat. Stejně snadno se však může zjitřit. Srbsko má v ruském lidu velmi horoucí přátele. A Rusko má spojence, Francii. Kolik komplikací je třeba se obávat!

Pak velvyslanci děkuje za návštěvu. Szapáry se ukloní a vyjde, aniž by řekl slovo.

Když zůstaneme všichni tři sami, Poincaré nám řekne:

– Z té rozmluvy nemám dobrý dojem. Velvyslanec měl zjevně nařízeno mlčet… Rakousko nám chystá nečekaný zvrat. Je třeba, aby byl Sazonov pevný a abychom ho podpořili…

Přecházíme pak do vedlejšího sálu, kde stojí vyslanci menších států seřazeni podle stáří svého jmenování.

Poincaré, kterého tlačí čas, prochází kolem nich velkým tempem a podává jim ruku. V jejich tvářích se zračí zklamání. Všichni doufali, že od něho zachytí několik závažných a zahalených slov, z nichž by sepsali svým vládám dlouhou zprávu. Zastaví se jen před srbským vyslancem Spalajkovićem⁴⁴, kterého potěší dvěma třemi vlídnými větami.

V šest hodin návštěva francouzské nemocnice, kde prezident klade základní kámen k ambulanci.

V osm hodin slavnostní večeře na velvyslanectví. Šestaosmdesát kuvertů. Palác, zcela obnovený, působí velkolepě. Francouzský národní mobiliář mi postoupil obdivuhodnou řadu gobelínů, mezi nimi Natoirův Triumf Marka Antonia⁴⁵ a Triumf Mardochea⁴⁶, které honosně vyzdobily slavnostní sál. Velvyslanectví je nadto vytapetováno růžemi a orchidejemi.

Hosté přicházejí, jeden vyšňořenější než druhý. Jejich výběr byl pro mě mukou kvůli všem těm rivalitám a žárlivostem, které s sebou dvorský život nese; rozsazení u stolu bylo problémem ještě těžším. Mám však v tajemnících tak šťastnou oporu, že večeře i celý večer proběhnou znamenitě.

Úderem jedenácté se prezident vzdaluje.

Doprovázím ho na radnici, kde petěrburská městská duma⁴⁷ pořádá slavnost pro důstojníky francouzské eskadry. Je to poprvé, co cizí hlava státu poctila svou přítomností přijetí u městské rady. Uvítání je proto nejsrdečnější.

O půlnoci se prezident nalodí zpět do Peterhofu.

Násilné projevy dnes v petěrburských průmyslových čtvrtích pokračovaly. Gradonačalnik mě dnes večer ujistil, že hnutí je zastaveno a že se zítra začne znovu pracovat. Potvrdil mi konečně, že mezi zatčenými vůdci bylo ztotožněno několik známých agentů německé špionáže. Z hlediska Aliance⁴⁸ stojí ten případ za úvahu.

Středa 22. července 1914.

V poledne pořádá car v peterhofském paláci oběd pro prezidenta republiky a důstojníky francouzské eskadry. Carevna ani žádná jiná dáma nejsou přítomny. Stoluje se u malých stolů po deseti až dvanácti. Venku je velké horko; otevřenými okny k nám však stíny a vodotrysky parku vanou závany chladu.

Usedám ke stolu cara a prezidenta, spolu s Vivianim, admirálem Le Brisem, velitelem francouzské eskadry, Goremykinem⁴⁹, předsedou rady ministrů, hrabětem Frederiksem, ministrem dvora, a konečně se Sazonovem a Izvolským.

Sedím po levici Vivianiho, který má po pravici hraběte Frederikse.

Hrabě Frederiks, jemuž bude brzy sedmasedmdesát, je dvorský život sám. Ze všech carových poddaných je to on, kdo ve své osobě shromáždil nejvíc poct a titulů. Je ministrem carského dvora a údělů⁵⁰, generálem-pobočníkem cara, generálem jezdectva, členem Státní rady, kancléřem carských řádů, vrchním velitelem kabinetu Jeho Veličenstva i carské vojenské družiny a tak dále. Celý jeho dlouhý život uplynul v palácích a ceremoniích, v průvodech a kočárech, pod výšivkami a prýmky. Svým úřadem předchází nejvyšší hodnostáře říše a je zasvěcen do všech tajemství carské rodiny. Jménem cara uděluje všechny milosti a všechny dary, všechny důtky a všechny tresty. Velkoknížata a velkokněžny ho zahrnují pozornostmi, protože on spravuje jejich úděly, on tiší jejich skandály, on platí jejich dluhy. Ačkoli je jeho úkol nesnadný, nevíme o jediném jeho nepříteli – tolik má zdvořilosti a taktu. Byl ostatně jedním z nejhezčích mužů své generace a jedním z nejelegantnějších jezdců a jeho úspěchy u žen se nedaly spočítat. Zachoval si štíhlou postavu, dlouhý tenký knír i půvabné způsoby. Tělem i duchem je dokonalým typem svého povolání: svrchovaným rozhodčím obřadů a hierarchií, slušnosti a tradic, zdvořilostí a společenských věcí.

V půl čtvrté odjíždíme carským vlakem do tábora u Krasného Sela⁵¹.

Planoucí večer ozařuje širokou zvlněnou žlutohnědou pláň, kterou na obzoru objímají zalesněné pahorky. Zatímco car, carevna, prezident republiky, velkoknížata, velkokněžny a celý carský štáb prohlížejí ubikace vojsk, čekám s civilními hodnostáři a ministry na vyvýšenině, kde jsou vztyčeny pavilony. Výkvět petěrburské společnosti se tísní na několika tribunách. Světlé toalety žen, jejich bílé klobouky, jejich bílé slunečníky září jako záhony azalek.

Zakrátko se však objevuje carský průvod. Carevna sedí v kočáře zapřaženém po daumontsku⁵², prezident republiky po její pravici a obě starší dcery proti ní. Car cválá po pravém boku vozu, za ním třpytivá eskadrona velkoknížat a pobočníků. Všichni sesedají a zaujímají místa na pahorku, který se zvedá nad plání. Vojska bez zbraní se řadí donekonečna před řadou stanů; jejich linie vede přímo pod pahorkem.

Slunce klesá k obzoru na nebi purpurovém a zlatém, na nebi jako stvořeném k apoteóze. Na carovo znamení ohlásí dělová salva večerní modlitbu. Hudby zahrají náboženský hymnus. Všichni smekají. Poddůstojník hlasitě odříkává Otčenáš. Ty tisíce a tisíce mužů se modlí za cara a za svatou Rus. Mlčení a soustředění toho zástupu, nesmírnost prostoru, poezie hodiny a vidina spojenectví, které se nad vším vznáší, dodávají obřadu dojemné vznešenosti.

Z tábora se vracíme do vsi Krasného Sela, kde velkokníže Nikolaj Nikolajevič⁵³⁵⁴, velitel carské gardy a petěrburského vojenského okruhu, případný vrchní velitel ruských armád, pořádá večeři pro prezidenta republiky a pro panovníky. Pod zpola otevřenými stany jsou kolem rozkvetlé zahrady prostřeny tři dlouhé stoly. Záhony, právě zalité, vydechují do vlažného vzduchu svěží rostlinnou vůni, kterou je po tom rozpáleném dni rozkoš vdechovat.

Přicházím mezi prvními. Velkokněžna Anastasija⁵⁵ a její sestra velkokněžna Milica⁵⁶ mě uvítají nadšeně. Obě Černohorky⁵⁷ mluví najednou:

– Víte vůbec, že prožíváme dny historické, dny posvátné!… Zítra při přehlídce budou hudby hrát jedině Lotrinský⁵⁸ pochod a Sambre-et-Meuse⁵⁹. Dnes jsem od otce dostala telegram v smluvené řeči; oznamuje mi, že do konce měsíce budeme mít válku… Jaký hrdina, můj otec!… Je hoden Íliady! Tu se podívejte na tuhle bonboniéru, která mě nikdy neopouští; je v ní lotrinská⁶⁰ hlína, ano, lotrinská hlína, kterou jsem nabrala za hranicí, když jsem před dvěma lety byla s mužem ve Francii. A teď se ještě podívejte tamhle na čestný stůl: je pokrytý bodláky; nechtěla jsem, aby tam byly jiné květiny. Nuže! Jsou to lotrinské bodláky. Natrhala jsem několik snítek na anektovaném území, přivezla jsem je sem a nechala jsem z jejich semen vypěstovat květiny ve své zahradě… Milico, promluv na pana velvyslance ty; pověz mu všechno, co tenhle den pro nás znamená, zatímco já půjdu přivítat cara…

U večeře sedím po levici velkokněžny Anastasije. A chvalozpěv pokračuje, proložený proroctvími: „Válka vypukne… Z Rakouska nezbude nic… Vy získáte zpět Alsasko a Lotrinsko… Naše armády se setkají v Berlíně… Německo bude zničeno…“ Pak náhle:

– Musím se mírnit, car se na mě dívá.

Pod carovým přísným pohledem se černohorská sibyla rázem utiší.

Po večeři jdeme na balet do pěkného carského táborového divadla.

Čtvrtek 23. července 1914.

Dnes dopoledne přehlídka u Krasného Sela. Účastní se jí šedesát tisíc mužů. Nádherná podívaná plná síly a lesku. Pěchota pochoduje za zvuků pochodu Sambre-et-Meuse a Lotrinského pochodu.

Jak výmluvné je to vojsko, které car vší Rusi nechává defilovat před prezidentem spojenecké republiky, dítětem Lotrinska!

Car sedí na koni pod pahorkem, na němž stojí carský pavilon. Poincaré usedl před pavilonem po pravici carevny; z několika pohledů, které si se mnou vymění, je mi jasné, že myslíme na totéž.

Dnes večer večeře na rozloučenou na palubě France. Hned nato francouzská eskadra vypluje do Stockholmu.

Carevna pokládala za svou povinnost cara doprovodit. Jsou tu všechna velkoknížata a všechny velkokněžny.

K sedmé hodině poničil krátký poryv větru poněkud květinovou výzdobu paluby. Pohled na stůl je přesto velmi krásný: má dokonce jakousi děsivou velkolepost, když se člověk podívá na čtyři obrovská děla ráže tři sta čtyři milimetrů, která nad hodovníky natahují své nesmírné hlavně. Nebe se již vyjasnilo; lehký vánek hladí vlny; nad obzorem vychází měsíc.

Rozhovor mezi carem a prezidentem neustává.

Velkokněžna Anastasija ke mně zdálky několikrát pozvedne číši šampaňského a kruhovým gestem mi ukáže válečný aparát, který nás obklopuje.

Sotva je podán druhý předkrm, přináší mi sluha vzkaz od Vivianiho, načmáraný na jídelním lístku: Připravte rychle komuniké pro tisk.

Admirál Grigorovič⁶¹, ministr námořnictva, který sedí vedle mě, mi šeptne do ucha:

– Ani na okamžik vás tedy nenechají na pokoji!

Na svém jídelním lístku a na lístcích svých sousedů narychlo sepíšu zprávu pro agenturu Havas⁶², v té bezbarvé a prázdné frazeologii, která se k takovým dokumentům sluší. Na závěr se nicméně zmíním o Srbsku těmito slovy:

Obě vlády shledaly dokonalou shodu svých názorů i svých záměrů, pokud jde o zachování evropské rovnováhy, zejména na Balkánském poloostrově.

Pošlu svůj text Vivianimu, který mi po přečtení přes stůl naznačí nesouhlas.

Konečně přicházejí přípitky. Poincaré vyrazí závěrečnou větu jako zatroubení na polnici:

…Obě země mají týž ideál míru v síle, cti a důstojnosti.

Ta poslední slova, která bylo opravdu zapotřebí slyšet, strhnou bouři potlesku. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič, velkokněžna Anastasija a velkokníže Nikolaj Michajlovič po mně vrhnou planoucí pohledy.

Když vstáváme od stolu, přistoupí ke mně Viviani:

– Poslední věta vaší zprávy se mi dvakrát nelíbí: zdá se mi, že nás až příliš zavazuje k ruské balkánské politice… Nebylo by lepší ji vypustit?

– Nemůžete přece vydat oficiální zprávu o své cestě tak, aby to vypadalo, že nevíte o vážném sporu a o hrozbě konfliktu mezi Rakouskem a Srbskem. Někdo by si dokonce mohl myslet, že jste tu upletli kdovíco, o čem se neodvažujete mluvit.

– Máte pravdu. Připravte mi tedy jiné znění.

Za několik minut mu přináším tuto formulaci:

Návštěva, kterou prezident republiky právě vykonal u J. V. cara ruského, poskytla oběma přátelským a spojeneckým vládám příležitost zjistit dokonalou shodu jejich názorů na rozličné otázky, jež péče o obecný mír a o evropskou rovnováhu klade před mocnosti, zejména na Východě.

– Výborně! řekne mi Viviani.

Jdeme se o tom ihned poradit s prezidentem republiky, s carem, se Sazonovem a Izvolským. Všichni čtyři nový text bez výhrad schvalují a já jej okamžitě odesílám agentuře Havas.

Mezitím se blíží odjezd. Car vyjádří Poincarému přání protáhnout jejich rozmluvu ještě o několik minut:

– Což kdybychom vystoupili na můstek, pane prezidente?… Měli bychom větší klid.

Zůstávám tak sám u carevny, která mě posadí do křesla po své levici. Nebohá panovnice vypadá vyčerpaně. Se staženým úsměvem mi bezbarvým hlasem říká:

– Jsem ráda, že jsem dnes večer přijela… Velmi jsem se bála bouřky… Výzdoba lodi je nádherná… Prezident bude mít na plavbu pěkné počasí…

Náhle si však přitiskne ruce na uši. Pak mi plaše, s bolestným a prosebným výrazem, ukáže na hudbu eskadry, která docela blízko nás právě spustila zuřivé allegro za vydatné pomoci žesťů a velkých bubnů:

– Nemohl byste?… zašeptá.

Uhodnu, odkud se bere její nevolnost, a prudce kývnu na kapelníka, který – aniž tomu rozumí – svůj orchestr rázem zastaví.

– Ó, děkuji, děkuji! řekne mi carevna s povzdechem.

Mladá velkokněžna Olga, která sedí na druhém boku lodi se zbytkem carské rodiny a se členy francouzské mise, nás už několik okamžiků znepokojeně pozoruje. Hbitě vstane, s mrštným půvabem se přisune k matce a pošeptá jí dvě tři slova. Pak se obrátí na mě a pokračuje:

– Carevna je trochu unavená, ale prosí vás, pane velvyslanče, abyste u ní zůstal a dál s ní mluvil.

Zatímco se drobnými lehkými a rychlými krůčky vzdaluje, navazuji na rozhovor. Právě v tu chvíli se objeví měsíc v souostroví vločkovitých pomalých mraků: celý Finský záliv se jím rozzáří. Mám téma; vychvaluji půvaby námořních cest. Carevna mi mlčky naslouchá, s pohledem prázdným a napjatým, s tvářemi skvrnitými, s rty bezvládnými a opuchlými. Asi po deseti minutách, které se mi zdají nekonečné, sestupují car a prezident republiky z můstku⁶³.

Je jedenáct hodin. Odjezd se chystá. Stráž bere zbraně; zazní krátké povely; člun Alexandrije přiráží k France. Za zvuků ruské hymny a Marseillaisy si vyměňují slova na rozloučenou: car projevuje prezidentu republiky velkou srdečnost. I já se loučím s Poincarém, který si se mnou vřele sjednává schůzku v Paříži za čtrnáct dní.

Když zdravím cara na prahu lodních schůdků, řekne mi:

– Pane velvyslanče, pojeďte prosím se mnou. Na mé jachtě si budeme moci pohovořit zcela volně. Potom vás dopraví do Petěrburgu.

Z France přestupujeme na Alexandriji. Jejich Veličenstva doprovází jen carská rodina. Ministři, hodnostáři, štáby i můj personál se vracejí přímo do Petěrburgu na jachtě Admirality.

Noc je skvostná. Mléčná dráha se rozvíjí zářivá a čistá v nekonečném éteru. Ani závan větru. France a její doprovodný oddíl se rychle vzdalují k západu a táhnou za sebou dlouhé zpěněné stuhy, které se pod měsícem třpytí jako stříbrné potoky.

Když je celá carská družina na palubě, přichází admirál Nilov pro carovy rozkazy a car mi říká:

– Tahle noc je nádherná. Což kdybychom se projeli po moři?…

Alexandrija zamíří k finskému pobřeží.

Car mě posadí vedle sebe na záď jachty a vypravuje mi o rozmluvě, kterou právě měl s Poincarém:

– Jsem svým rozhovorem s prezidentem nadšen; shodli jsme se znamenitě. Nejsem o nic méně mírumilovný než on a on není o nic méně odhodlán než já udělat všechno, co bude třeba, aby mír nebyl ohrožen. Obává se rakousko-německého manévru proti Srbsku a soudí, že na něj budeme muset odpovědět důvěrnou a pevnou shodou své diplomacie. Myslím si totéž. Budeme muset být stejně pevní jako jednotní, až budeme hledat možná ujednání a nutné ústupky. Čím obtížnější bude situace, tím jednotnější a pevnější musíme být.

– Ta politika se mi zdá vrcholem moudrosti… Obávám se, že ji budeme muset zakrátko uplatnit.

– Vy jste stále znepokojen?

– Ano, Veličenstvo.

– Máte nové důvody k obavám?

– Mám alespoň jeden – nečekaný návrat mého kolegy Szapáryho a chladnou, nepřátelskou zdrženlivost, do níž se předevčírem před panem prezidentem republiky uzavřel… Německo a Rakousko nám chystají ránu.

– Co mohou chtít?… Opatřit si diplomatický úspěch na úkor Srbska?… Uštědřit Trojdohodě porážku?… Ne, ne… přes všechno zdání je císař Vilém příliš opatrný, než aby svou zemi vrhl do šíleného dobrodružství. A císař František Josef⁶⁴ už nežádá nic víc, než aby mohl zemřít v pokoji.

Chvíli mlčí, zasněný, jako by sledoval nějakou nejasnou myšlenku. Pak vstane a udělá několik kroků po palubě.

Kolem nás stojí velkoknížata a číhají na okamžik, kdy se konečně budou moci přiblížit k pánovi, který jim skoupě uštědří několik banálních slov. Volá je jednoho po druhém a zdá se, že všem projevuje naprostou otevřenost a laskavou důvěrnost, jako by je chtěl přimět zapomenout na odstup, v němž je obvykle drží, a na pravidlo, které si uložil: nikdy s nimi nemluvit o politice.

Velkokníže Nikolaj Nikolajevič, velkokníže Nikolaj Michajlovič, velkokníže Pavel Alexandrovič⁶⁵ a velkokněžna Marie Pavlovna⁶⁶ mě obstoupí a blahopřejí sobě i mně k tomu, že se prezidentova návštěva tak dokonale vydařila. Dvorskou řečí to znamená, že panovník je spokojen.

Velkokněžny Anastasija a Milica, „obě Černohorky“, mě však vezmou stranou:

– Ó! Ten prezidentův přípitek, to bylo třeba říci, na to jsme tak dlouho čekaly! Mír v síle, cti a důstojnosti! Dobře si ta slova zapamatujte, pane velvyslanče; budou znamenat datum v dějinách světa…

Ve tři čtvrtě na jednu kotví Alexandrija v peterhofském přístavu.

Poté, co se rozloučím s carem a carevnou, přestupuji na doprovodnou jachtu Strela⁶⁷, která mě odváží do Petěrburgu, kde vystupuji o půl třetí ráno. Cestou proti proudu Něvy pod hvězdnatým nebem myslím na vroucí proroctví černohorských sibyl.