Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola druhá

Byl jsem po těch čtyřech dnech ustavičného napětí velmi unaven, doufal jsem, že si trochu odpočinu, a přikázal jsem sluhovi, aby mě nechal spát. V sedm hodin ráno mě však vytrhne ze spánku telefon: oznamují mi, že Rakousko včera večer předalo Srbsku ultimatum.

V prvním okamžiku a v tom polospánku, v němž jsem, ve mně ta zpráva vyvolá zvláštní pocit překvapení a zároveň hodnověrnosti; událost se mi jeví současně neskutečná i jistá, smyšlená i prokázaná. Zdá se mi, že pokračuji ve včerejším rozhovoru s carem, že vyslovuji domněnky a předpovědi; a zároveň mám silný, zřetelný, nepopiratelný pocit hotové věci.

Během dopoledne začínají přicházet podrobnosti o tom, co se stalo v Bělehradě¹…

V půl jedné se u mě scházejí Sazonov a Buchanan, abychom se poradili o situaci. Náš rozhovor, přerušený obědem, hned nato pokračuje. Opírám se o přípitky, které si vyměnili car a prezident, o vzájemná prohlášení obou ministrů zahraničních věcí a konečně o zprávu včera předanou agentuře Havas, a neváhám se vyslovit pro politiku pevnosti.

– A co když nás ta politika dovede k válce?… řekne Sazonov.

– K válce nás dovede jen tehdy, jsou-li germánské mocnosti už teď odhodlány použít síly, aby si zajistily nadvládu na Východě. Pevnost nevylučuje smíření. Je ovšem třeba, aby protistrana svolila vyjednávat a ustupovat. Znáte mé osobní mínění o německých záměrech. Rakouské ultimatum podle mě otevírá tu nebezpečnou krizi, kterou předvídám už dlouho. Ode dneška musíme připustit, že válka může vypuknout každým okamžikem. A ta vyhlídka musí ovládnout celé naše diplomatické počínání.

Buchanan se domnívá, že jeho vláda bude chtít zůstat neutrální; obává se pak, že Francii a Rusko rozdrtí Trojspolek².

Sazonov mu namítne:

– Za nynějších okolností by se neutralita Anglie rovnala její sebevraždě!

– O tom jsem přesvědčen, odpoví smutně sir George.

Obávám se však, že naše veřejné mínění má ještě hodně daleko k tomu, aby pochopilo, co nám národní zájem s takovou zřejmostí velí.

Naléhám na rozhodující úlohu, kterou může Anglie sehrát, má-li se uhasit německý válečný zápal; dovolávám se mínění, které mi před čtyřmi dny vyslovil car Mikuláš: „Nepřišlo-li Německo docela o rozum, nikdy se neodváží napadnout Rusko, Francii a Anglii pohromadě.“ Je tedy naléhavě třeba, aby se britská vláda prohlásila pro naši věc, která je věcí míru. Sazonov mluví vřele v témž smyslu.

Buchanan nám slíbí, že u sira Edwarda Greye³ rázně podpoří politiku odporu proti germánským nárokům.

Ve tři hodiny nás Sazonov opouští a odjíždí na Jelaginský ostrov⁴, kam předseda rady ministrů Goremykin svolal ministry.

V osm hodin večer jdu na ministerstvo zahraničních věcí, kde Sazonov jedná s mým německým kolegou.

Po několika minutách vidím vycházet Pourtalèse, tvář zrudlou, oči planoucí. Rozprava musela být ostrá. Vyhýbavě mi stiskne ruku a já vcházím do ministrova kabinetu.

Sazonov se dosud chvěje rozepří, kterou právě vedl; má nervózní pohyby, hlas suchý a trhaný.

– Nuže, ptám se ho, co se stalo?

– Jak jsem předvídal, Německo podporuje rakouskou věc naplno. Ani slovo o smíru. Prohlásil jsem proto Pourtalèsovi zcela jasně, že Srbsko s Rakouskem o urovnání jejich sporu o samotě nenecháme. Náš rozhovor skončil velmi ostře.

– Ach tak! Velmi ostře?

– Ano… Víte, co se mi odvážil říci? Vytkl mně i všem Rusům, že nemáme Rakousko rádi a že nemáme skrupule kalit poslední léta jeho ctihodného císaře. Odsekl jsem: „Ne, opravdu, Rakousko rádi nemáme… A proč bychom ho také měli mít rádi? Nikdy nám neudělalo nic než zlo. A pokud jde o jeho ctihodného císaře – má-li ještě korunu na hlavě, vděčí za to nám. Vzpomeňte si, jak nám svou vděčnost projevil v roce 1855, 1878 a 1908… Vytýkat nám, že nemáme Rakousko rádi, ne, to je opravdu příliš!“

– To všechno je špatné, můj drahý ministře. Bude-li rozhovor mezi Petěrburgem a Berlínem pokračovat tímhle způsobem, dlouho už nepotrvá. Zakrátko uvidíme císaře Viléma, jak se vztyčí ve své třpytivé zbroji. Proboha, zachovejte klid; vyčerpejte všechny prostředky dohody! Nezapomínejte, že má vláda je vládou veřejného mínění a že vás nebude moci účinně podpořit, nebude-li mít mínění na své straně. A konečně myslete na mínění anglické.

– Udělám všechno možné, abych se válce vyhnul. Jsem však jako vy velmi znepokojen obratem, který věci berou.

– Mohu své vládě potvrdit, že jste dosud nenařídil žádné vojenské opatření?

– Žádné, ujišťuji vás. Rozhodli jsme jedině stáhnout potají osmdesát milionů rublů, které máme uloženy v německých bankách.

Dodá, že se pokusí dosáhnout u hraběte Berchtolda⁵ prodloužení lhůty, kterou ultimatum Srbsku vyměřilo, aby mocnosti měly čas utvořit si názor na spis soudního vyšetřování v tom sporu a hledat cestu ke smíru.

Ruští ministři se sejdou zítra pod carovým předsednictvím. Doporučuji Sazonovovi nejvyšší opatrnost v názorech, které tam vysloví.

Náš rozhovor ho stačil uklidnit. A velmi klidně naváže:

– Nemějte obavy! Znáte ostatně carovu moudrost… Berchtold si sám zavinil, že právo není na jeho straně: musíme na něj nechat dolehnout celou odpovědnost za to, co může následovat. Mám dokonce za to, že přejde-li vídeňský kabinet k činu, měli by Srbové nechat své území obsadit a omezit se na to, že před civilizovaným světem odhalí rakouskou hanebnost.

Sobota 25. července 1914.

Včera přišli němečtí velvyslanci v Paříži a v Londýně přečíst francouzské a britské vládě nótu, v níž se prohlašuje, že rakousko-srbský spor musí být urovnán výhradně mezi Vídní a Bělehradem. Nóta končí takto: Německá vláda si vroucně přeje, aby byl konflikt lokalizován, neboť jakýkoli zásah třetí mocnosti by přirozenou hrou spojenectví vyvolal nedozírné následky.

Tak tedy začínají zastrašovací postupy!

Ve tři hodiny odpoledne mě Sazonov přijímá spolu s Buchananem. Oznamuje nám, že dnes dopoledne se v Krasném Selu konala mimořádná rada pod carovým předsednictvím a že Jeho Veličenstvo v zásadě rozhodlo mobilizovat třináct armádních sborů, které by případně měly působit proti Rakousku-Uhersku⁶.

Pak se velmi vážně obrátí na Buchanana a ze všech sil naléhá, aby Anglie už dále neotálela a postavila se po bok Ruska a Francie v krizi, v níž nejde jen o evropskou rovnováhu, nýbrž o samu svobodu Evropy.

Sazonovovo naléhání podpořím a zakončím argumentem ad hominem, ukazuje na portrét velkého kancléře Gorčakova⁷, který zdobí kabinet, kde jednáme.

– Právě zde, v červenci 1870, můj drahý sire Georgi, prohlásil kníže Gorčakov vašemu otci⁸, který ho upozorňoval na nebezpečí germánských ambicí: Na vzrůstu německé moci není nic, co by mohlo Rusko znepokojovat. Ať dnešní Anglie neudělá chybu, která tehdejší Rusko stála tak draho!

– Víte dobře, že kážete přesvědčenému, odpoví Buchanan s gestem malomyslnosti.

Hodinu od hodiny roste ve veřejnosti rozrušení. Tisku je předána tato zpráva:

Carská vláda pozorně sleduje vývoj rakousko-srbského sporu, který nemůže nechat Rusko lhostejným.

Takřka v téže chvíli dává Pourtalès Sazonovovi na vědomí, že Německo jakožto rakouský spojenec přirozeně podporuje oprávněné nároky vídeňského kabinetu vůči Srbsku.

Sazonov zase radí srbské vládě, aby bez prodlení požádala o zprostředkování britskou vládu.

V sedm hodin večer jedu na Varšavské nádraží⁹ rozloučit se s Izvolským, který spěchá zpět na své místo. Na nástupištích je živo: vlaky jsou nabité důstojníky a vojáky. Už je to cítit mobilizací. Rychle si vyměníme dojmy a docházíme k témuž závěru:

– Tentokrát je to válka.

Po návratu na velvyslanectví se dozvídám, že car právě nařídil přípravná mobilizační opatření ve vojenských okruzích kyjevském, oděském, kazaňském a moskevském. Města a gubernie Sankt-Petěrburg a Moskva jsou nadto prohlášeny za území ve stavu obležení. A konečně je tábor u Krasného Sela zrušen a vojska se dnes večer vracejí do svých běžných posádek.

V půl deváté je můj vojenský atašé generál de Laguiche povolán do Krasného Sela, aby jednal s velkoknížetem Nikolajem Nikolajevičem a s generálem Suchomlinovem¹⁰, ministrem války.

Neděle 26. července 1914.

Když dnes odpoledne jdu k Sazonovovi, mám lepší dojem.

Právě přijal mého rakousko-uherského kolegu hraběte Szapáryho a vyzval ho „k upřímnému a poctivému vysvětlení“.

Pak článek po článku znovu přečetl text ultimata předaného v Bělehradě a vyzdvihl nepřijatelnou, nesmyslnou a urážlivou povahu hlavních ustanovení. To vše velmi přátelským tónem:

– Úmysl, z něhož ten dokument vzešel, je oprávněný, pokud jste neměli jiný cíl než chránit své území proti rejdům srbských anarchistů; forma je však neobhajitelná…

Vřele uzavřel:

– Vezměte své ultimatum zpět; změňte jeho znění a já vám ručím za výsledek.

Szapáry se ukázal tou řečí dojat, ba takřka přesvědčen; ponechal si nicméně stanovisko své vlády vyhrazeno.

Sazonov tedy ještě dnes večer navrhne Berchtoldovi, aby se zahájil přímý rozhovor mezi Petěrburgem a Vídní o změnách, které by se měly do ultimata vnést.

Blahopřeji Sazonovovi, že rozmluvu vedl tak šťastně. Odpoví mi:

– Od toho postoje neustoupím. Budu vyjednávat do poslední chvíle.

Pak si přejede rukou přes oči, jako by mu myslí prolétl děsivý obraz, a chvějícím se hlasem se mě zeptá:

– Upřímně, mezi námi dvěma: věříte, že ještě můžeme mír zachránit?

– Kdybychom měli co činit jen s Rakouskem, měl bych naději… Je tu však Německo; slíbilo svému spojenci velký úspěch pro jeho ješitnost; je přesvědčeno, že se mu neodvážíme postavit až do konce, že Trojdohoda ustoupí, jako ustupovala vždycky. Jenže tentokrát už ustoupit nemůžeme, jinak přestaneme existovat. Válce se nevyhneme.

– Ach, můj drahý velvyslanče, je hrozné pomyslet na to, co se chystá.

Pondělí 27. července 1914.

V oficiálních kruzích byl den klidný: diplomacie metodicky pokračuje ve své procedurální práci.

Zavalen telegramy a návštěvami, s myslí jako posedlou, jedu se před večeří projet na Ostrovy; vystupuji z kočáru ve stinné a osamělé aleji, která vede podél Jelaginského paláce. Je to hodina vhodná k usebrání. Hedvábný jas stéká hustým lesklým větvovím velkých dubů. Ani závan větru nepohne haluzemi; chvílemi však člověk vdechne vlhké závany, které jsou jako svěží dech rostlin a vod.

Mé úvahy jsou zcela pesimistické. Ať se jim snažím odporovat jakkoli, pokaždé mě přivedou k témuž závěru: válka. Čas diplomatických kombinací a obratů minul. Vedle vzdálených a hlubokých příčin, které nynější krizi způsobily, nejsou události posledních dnů ničím. Není už individuální iniciativy, není už lidské vůle, která by dokázala vzdorovat samočinnému mechanismu rozpoutaných sil. My diplomaté jsme ztratili veškerý vliv na události; nezbývá nám než se je pokoušet předvídat a naléhat, aby jim naše vlády přizpůsobily své počínání.

Podle agenturních telegramů se zdá, že morálka ve Francii je dobrá. Žádná nervozita, žádné zděšení; klidná a silná důvěra; dokonalá národní soudržnost. A to je táž země, která se ještě včera vášnivě zabývala skandály procesu s paní Caillauxovou¹¹ a hypnotizovaně hleděla do stoky soudního paláce!

V celém Rusku se veřejné cítění rozjitřuje. Sazonov se snaží tisk mírnit a zatím se mu to daří. Je však nucen dát novinářům trochu potravy, aby ukonejšil jejich hlad, a vzkázal jim: „Chcete-li, tepte do Rakouska; vůči Německu však buďte umírnění.“

Úterý 28. července 1914.

Ve tři hodiny odpoledne jdu na ministerstvo zahraničních věcí. Buchanan jedná se Sazonovem.

Německý velvyslanec čeká, až na něj přijde řada. Oslovím ho zpříma:

– Nuže! Odhodlali jste se konečně svou spojenkyni uklidnit? Jedině vy jste v postavení, kdy můžete Rakousku domluvit rozumně.

Okamžitě mi trhaným hlasem namítne:

– To tady se musejí uklidnit a přestat popuzovat Srbsko!

– Ujišťuji vás na svou čest, že ruská vláda je naprosto klidná a připravená na každé smírné řešení. Nežádejte však po ní, aby nechala zničit Srbsko. To by po ní bylo žádáno nemožné.

Suše mi vmete:

– Nemůžeme svou spojenkyni opustit.

– Dovolte, abych s vámi mluvil otevřeně, drahý kolego. Hodina je dost vážná a mám za to, že si jeden druhého vážíme natolik, abychom měli právo se docela upřímně vyslovit… Nebude-li rakousko-srbský spor do jednoho dne, nejpozději do dvou utišen, bude válka, všeobecná válka, pohroma, jakou svět snad ještě nepoznal. Tu pohromu lze přitom ještě odvrátit, protože ruská vláda je mírumilovná, protože britská vláda je mírumilovná a protože i vaše vláda se mírumilovnou nazývá.

Při těch slovech Pourtalès vybuchne:

– Ano, zajisté, a volám Boha za svědka! Německo je mírumilovné! Už třiačtyřicet let chráníme mír v Evropě! Třiačtyřicet let jsme si zakládali na tom, abychom své síly nezneužili! A dnes jsme to my, kdo je obviňován, že chce rozpoutat válku!… Dějiny prokážou, že právo je na naší straně a že naše svědomí si nemá co vyčítat.

– To už jsme opravdu tak daleko, že se musíme dovolávat soudu dějin? Není už tedy žádná naděje na záchranu?

Pourtalèse svírá takové pohnutí, že nemůže dál mluvit. Ruce se mu třesou; oči se mu zalévají slzami. S rozechvěním potlačovaného hněvu opakuje:

– Nemůžeme svou spojenkyni opustit a neopustíme ji… Ne, neopustíme ji!

Vtom vychází z Sazonovova kabinetu anglický velvyslanec. Pourtalès se tam vrhne, s divokým výrazem, aniž by Buchananovi cestou podal ruku.

– V jakém je stavu! řekne mi sir George… Situace se ještě zhoršila… Už nepochybuji, že Rusko půjde až do konce; she is thoroughly in earnest.¹² Právě jsem Sazonova zapřísahal, aby nesvolil k žádnému vojenskému opatření, které by si Německo mohlo vyložit jako provokaci. Celou odpovědnost i celou iniciativu útoku je třeba ponechat německé vládě. Anglické mínění připustí myšlenku na účast ve válce jedině tehdy, bude-li útok nepochybně vycházet z Německa… Prosím vás, mluvte k Sazonovovi v témž smyslu.

– Mluvím k němu jedině tak.

V tu chvíli přichází rakouský velvyslanec. Je bledý. Strojená strnulost, kterou vůči nám projevuje, odporuje jeho obvyklé pružné a zdvořilé vlídnosti.

S Buchananem se pokoušíme přimět ho k řeči.

– Dostal jste z Vídně lepší zprávy? ptám se ho. Můžete nás trochu uklidnit?

– Ne, nevím nic nového… Stroj se valí.

Aniž by se chtěl šířeji vysvětlovat, opakuje svou apokalyptickou metaforu:

– Stroj se valí.

Pochopím, že nemá smysl naléhat, a vycházím s Buchananem. Ostatně dávám přednost tomu setkat se s ministrem až poté, co přijal Pourtalèse a Szapáryho.

O čtvrt hodiny později se dávám u Sazonova ohlásit. Je sinalý a rozechvělý:

– Mám velmi špatný dojem, říká mi… velmi špatný. Teď už je jasné, že Rakousko s námi odmítá mluvit a že je Německo pod rukou popouzí.

– Takže z Pourtalèse jste nic nedostal?

– Nic, leda to, že Německo nemůže Rakousko opustit. Copak ale po něm žádám, aby je opustilo? Žádám po něm prostě, aby mi pomohl rozuzlit krizi mírovými prostředky… Pourtalès se ostatně vůbec neovládal; nenacházel slova; koktal; měl vyděšený výraz. Proč to vyděšení?… Ani vy, ani já takoví nejsme; zachováváme chladnokrevnost, svůj self-control.

– Pourtalès propadá panice, protože je v tom patrně osobně zapletena jeho odpovědnost. Obávám se, že svou vládu pomohl do toho hrozného dobrodružství vehnat tvrzením, že Rusko nevydrží a že kdyby snad – což je nemožné – neustoupilo, Francie by ruské spojenectví vypověděla. Teď vidí, do jaké propasti svou zemi vrhl.

– Jste si tím jist?

– Téměř… Ještě včera Pourtalès tvrdil nizozemskému vyslanci a belgickému chargé d'affaires, že Rusko kapituluje a že to bude triumf Trojspolku. Vím to z nejlepšího pramene.

Sazonov udělá sklíčené gesto a mlčí. Naváži:

– Ze strany Berlína a Vídně jsou kostky vrženy. Teď musíte myslet především na Londýn. Zapřísahám vás, abyste nečinil žádné vojenské opatření na německé frontě a abyste byl velmi obezřetný i na frontě rakouské, dokud Německo neodkrylo své karty. Sebemenší neopatrnost z vaší strany by nás stála součinnost Anglie.

– Jsem téhož názoru; náš generální štáb však ztrácí trpělivost a já ho už teď zadržuji jen s velkou námahou.

Ta poslední slova mě znepokojí; napadne mě myšlenka:

– Jakkoli je nebezpečí vážné a jakkoli jsou naděje na záchranu slabé, musíme se vy i já pokusit i o nemožné, abychom mír zachránili. Uvažte prosím, že já jsem v postavení, jaké je u velvyslance bezpříkladné. Hlava státu i předseda rady ministrů jsou na moři; mohu si s nimi dopisovat jen přerušovaně a nanejvýš nejistým způsobem; a protože znají situaci jen nedokonale, nemohou mi posílat žádné instrukce. V Paříži je ministerstvo bez hlavy; jeho korespondence s prezidentem republiky a s předsedou rady ministrů není o nic pravidelnější a lepší než má. Má odpovědnost je tedy nesmírná. Proto vás žádám, abyste se už nyní zavázal přijmout všechny postupy, které vám Francie a Anglie navrhnou k záchraně míru.

– To je přece nemožné!… Jak chcete, abych předem přijímal postupy, jejichž předmět ani podmínky neznám?

– Právě jsem vám řekl, že se musíme pokusit i o nemožné, abychom válku odvrátili. Na své žádosti tedy trvám.

Po krátkém zaváhání mi odpoví:

– Nuže ano, přijímám.

– Pokládám váš závazek za oficiální a budu jej telegrafovat do Paříže.

– Telegrafovat jej můžete.

– Děkuji vám! Snímáte z mého svědomí velké břemeno.

Středa 29. července 1914.

Prolog dramatu podle mě dospěl k poslední scéně.

Včera večer nařídila rakousko-uherská vláda všeobecnou mobilizaci armády; vídeňský kabinet tedy odmítá přímý rozhovor, který mu ruská vláda navrhovala.

Dnes odpoledne kolem třetí přichází Pourtalès prohlásit Sazonovovi, že nepřestane-li Rusko okamžitě se svými vojenskými přípravami, zmobilizuje Německo rovněž svou armádu. Sazonov mu odpoví, že přípravy ruského generálního štábu jsou vyvolány zatvrzelou nesmlouvavostí vídeňského kabinetu a tím, že osm rakousko-uherských sborů je už uvedeno do válečného stavu.

V jedenáct hodin večer se na velvyslanectví dostaví Nikolaj Alexandrovič Bazili¹³, místoředitel kanceláře ministerstva zahraničních věcí; přichází mi oznámit, že rozkazovačný tón, jímž se dnes odpoledne vyjádřil německý velvyslanec, přiměl ruskou vládu k tomu, aby zaprvé ještě této noci nařídila mobilizaci třinácti sborů určených k operacím proti Rakousku-Uhersku a zadruhé potají zahájila všeobecnou mobilizaci.

Ta poslední slova mnou trhnou:

– Není tedy možné přidržet se – aspoň prozatím – mobilizace částečné?

– Ne. Tu otázku právě do hloubky zkoumala rada našich nejvyšších vojenských velitelů. Uznali, že za nynějších okolností nemá ruská vláda na vybranou mezi mobilizací částečnou a všeobecnou; částečná mobilizace by totiž byla technicky proveditelná jedině za cenu rozvrácení celého mechanismu mobilizace všeobecné. Kdybychom se tedy dnes omezili na mobilizaci třinácti sborů určených k operacím proti Rakousku a Německo by se zítra rozhodlo svou spojenkyni vojensky podpořit, byli bychom neschopni bránit se na straně Polska a Východního Pruska¹⁴… Není snad Francie stejně jako my zainteresována na tom, abychom mohli rychle zasáhnout proti Německu?

– Dovoláváte se tu silných důvodů. Mám nicméně za to, že váš generální štáb nemá činit žádné opatření, dokud se neporadí se štábem francouzským. Vyřiďte prosím mým jménem panu Sazonovovi, že na tento bod obracím jeho nejvážnější pozornost a že si přeji dostat jeho odpověď ještě v průběhu této noci¹⁵.

Čtvrtek 30. července 1914.

Sotva se Bazili vrátí na ministerstvo zahraničních věcí, žádá mě Sazonov telefonicky, abych k němu poslal svého prvního tajemníka Chambruna¹⁶ „pro velmi naléhavé sdělení“. Zároveň je můj vojenský atašé generál de Laguiche povolán na generální štáb. Je tři čtvrtě na jednu v noci.

Car Mikuláš, který večer dostal osobní telegram od císaře Viléma, se totiž rozhodl všeobecnou mobilizaci odložit; císař Vilém ho ujišťuje, že „ze všech sil usiluje o přímou dohodu mezi Rakouskem a Ruskem“. Car toto rozhodnutí učinil z vlastní moci, navzdory odporu svých generálů, kteří mu znovu vylíčili nevýhody, ba nebezpečí částečné mobilizace. Oznamuji tedy do Paříže jen mobilizaci třinácti ruských sborů určených k případným operacím proti Rakousku.

Dnes ráno po probuzení se z novin dozvídáme, že rakousko-uherská armáda včera večer zahájila útok na Srbsko bombardováním Bělehradu¹⁷.

Zpráva, která se okamžitě rozšíří mezi lidmi, vyvolá prudké pohnutí. Ze všech stran mi telefonují s dotazem, zda mám o té události nějaké podrobnosti, zda je Francie odhodlána Rusko podpořit a tak dále. Rozrušené hloučky diskutují v ulicích. A pod mými okny na nábřeží Něvy přeruší čtyři mužici¹⁸, kteří skládají dříví, svou práci a poslouchají svého mistra, který jim předčítá noviny. Pak všech pět dlouze řeční, s vážnými gesty a rozhořčenými tvářemi: porada končí znameními kříže.

Ve dvě hodiny odpoledne se Pourtalès vydává na ministerstvo zahraničních věcí. Sazonov, který ho ihned přijme, už z prvních slov uhodne, že Německo nechce ve Vídni pronést to umírňující slovo, které by zachránilo mír.

Pourtalèsovo chování je ostatně až příliš výmluvné: je zdrcen; vidí totiž teď důsledky té nesmlouvavé politiky, jejímž byl nástrojem, ne-li přímo původcem; vidí nevyhnutelnou pohromu a podléhá tíze své odpovědnosti:

– Proboha, říká Sazonovovi, dejte mi jakýkoli návrh, který bych mohl své vládě doporučit. Je to má poslední naděje.

Sazonov bez přípravy okamžitě vysloví tuto důmyslnou formuli:

Uzná-li Rakousko, že rakousko-srbská otázka nabyla povahy otázky evropské, a prohlásí-li se ochotným vypustit ze svého ultimata body, které se dotýkají svrchovaných práv Srbska, zavazuje se Rusko zastavit své vojenské přípravy.

Stále zdrcen, s divokýma očima a koktavou řečí, odchází Pourtalès potácivým krokem.

O hodinu později je Sazonov uveden v peterhofském paláci, aby podal caru zprávu. Nalezne panovníka pod velmi špatným dojmem z telegramu, který mu v noci odeslal císař Vilém a jehož tón je takřka výhrůžný:

Zmobilizuje-li Rusko proti Rakousku-Uhersku, bude poslání prostředníka, které jsem na Tvou naléhavou prosbu přijal, ohroženo, ne-li přímo znemožněno. Celá tíha rozhodnutí, které je třeba učinit, spočívá nyní na Tvých ramenou, jež budou muset nést odpovědnost za válku nebo za mír.

Když si Sazonov ten telegram přečte a znovu přečte, udělá zoufalé gesto:

– Válce se už nevyhneme!… Německo se zjevně vyhýbá zprostředkování, o které je žádáme, a snaží se už jen získat čas, aby potají dokončilo své útočné přípravy. Za těchto okolností nevěřím, že by Vaše Veličenstvo mohlo déle odkládat rozkaz k všeobecné mobilizaci.

Velmi bledý a s pohaslým hlasem mu car odpovídá:

– Pomyslete na odpovědnost, kterou mi radíte na sebe vzít! Pomyslete, že jde o to poslat tisíce a tisíce mužů na smrt!

Sazonov naváže:

– Vypukne-li válka, nebude si mít co vyčítat ani svědomí Vašeho Veličenstva, ani mé. Vaše Veličenstvo a jeho vláda udělaly vše možné, aby byl svět té děsivé zkoušky ušetřen… Dnes jsem však přesvědčen, že diplomacie své dílo dokonala. Napříště je třeba myslet na bezpečnost říše. Zastaví-li Vaše Veličenstvo naše mobilizační přípravy, dosáhne jedině toho, že rozvrátí naši vojenskou organizaci a zmate naše spojence. Válka přesto vypukne v hodinu, kterou si zvolí Německo, a zastihne nás uprostřed zmatku.

Po chvilce usebrání car pevným tónem pronese:

– Sergeji Dmitrijeviči, jděte telefonovat náčelníkovi generálního štábu, že nařizuji všeobecnou mobilizaci.

Sazonov sejde do palácové předsíně, kde je telefonní budka, a předá generálu Januškevičovi¹⁹ carův rozkaz.

Hodiny ukazují přesně čtyři.

Bitevní loď France, která vezla prezidenta republiky a předsedu rady ministrů, dorazila včera do Dunkerque²⁰, když vynechala plánované zastávky v Kodani a v Kristianii.

V šest hodin dostávám telegram odeslaný dnes ráno z Paříže a podepsaný Vivianim. Poté, co znovu potvrdí mírové záměry francouzské vlády a zopakuje ruské vládě své rady k opatrnosti, Viviani dodává: Francie je odhodlána splnit všechny závazky Aliance.

Jdu to oznámit Sazonovovi, který mi zcela prostě odpoví:

– O Francii jsem nepochyboval.

Pátek 31. července 1914.

Rozkaz k všeobecné mobilizaci je vyhlášen hned za svítání.

V celém městě, v lidových čtvrtích stejně jako v bohatých a panských, panuje jednomyslné nadšení. Hlásí mi bojovné volání na náměstí u Zimního paláce a před Kazaňským chrámem²¹.

Car Mikuláš a císař Vilém pokračují ve svém telegrafickém rozhovoru. Car dnes ráno kaiserovi telegrafoval:

Je pro mě technicky nemožné své vojenské přípravy zastavit. Dokud však nebudou jednání s Rakouskem přerušena, zdrží se má vojska jakéhokoli útoku. Dávám Ti na to své čestné slovo.

Na což císař Vilém odpověděl:

Ve svém úsilí o zachování míru jsem došel až na nejzazší mez možného. Nebudu to tedy já, kdo ponese odpovědnost za strašlivou pohromu, která nyní hrozí celému civilizovanému světu. Záleží jen na Tobě, zda ji ještě odvrátíš. Mé přátelství k Tobě a k Tvé říši, které mi můj děd odkázal na smrtelné posteli, je pro mě stále posvátné a byl jsem Rusku věrný, když se ocitlo v neštěstí, zejména za Tvé poslední války. V tuto chvíli můžeš mír v Evropě ještě zachránit, zastavíš-li svá vojenská opatření.

Sazonov, stále pozorný k tomu, aby si zachoval anglické mínění, a dbalý toho, aby do poslední minuty udělal vše možné k odvrácení války, přijímá bez rozpravy několik změn, o jejichž vnesení do návrhu, s nímž se včera obrátil na berlínský kabinet, ho žádá sir Edward Grey. Zde je nové znění:

Svolí-li Rakousko zastavit postup svých armád na srbském území a připustí-li, uznávajíc, že rakousko-srbský konflikt nabyl povahy otázky evropského zájmu, aby velmoci posoudily zadostiučinění, které by Srbsko mohlo rakousko-uherské vládě poskytnout, aniž by se tím dotklo jeho práv svrchovaného státu a jeho nezávislosti, zavazuje se Rusko zachovat svůj vyčkávací postoj.

Ve tři hodiny odpoledne žádá německý velvyslanec o přijetí u cara, který ho vyzve, aby okamžitě přijel do Peterhofu.

Pourtalès, přijat nanejvýš vlídně, se omezí na rozvedení námětu z posledního kaiserova telegramu: „Německo bylo vždy nejlepším přítelem Ruska… Nechť car Mikuláš svolí odvolat svá vojenská opatření, a světový mír je zachráněn…“

Car odpoví tím, že poukáže na možnosti smíru, které návrh Sazonovův, upravený sirem Edwardem Greyem, pro čestné urovnání sporu stále ještě skýtá.

V jedenáct hodin večer se Pourtalès dává ohlásit na ministerstvu zahraničních věcí. Je ihned přijat a prohlašuje Sazonovovi, že nepřeruší-li Rusko do dvanácti hodin svá mobilizační opatření, a to jak na straně Německa, tak na straně Rakouska-Uherska, bude německá armáda zmobilizována celá.

Pak se podívá na hodiny, které ukazují jedenáct hodin dvacet pět minut, a dodá:

– Lhůta vyprší zítra v poledne.

Aniž by Sazonovovi nechal čas na jakoukoli

poznámku, naváže rozechvělým a překotným hlasem:

– Svolte k demobilizaci!… Svolte k demobilizaci!… Svolte k demobilizaci!…

Sazonov zcela klidně odpoví:

– Mohu vám jen potvrdit, co vám řeklo Jeho Veličenstvo car. Dokud budou jednání s Rakouskem pokračovat, dokud bude naděje na odvrácení války, nezaútočíme. Je pro nás však technicky nemožné demobilizovat, aniž bychom rozložili celý svůj vojenský organismus. To je ohled, jehož oprávněnost nemůže popřít ani váš generální štáb.

Pourtalès odchází s gesty zděšení.

Sobota 1. srpna 1914.

Včera během dne vyhlásil císař Vilém nad Německem „stav válečného ohrožení“. Vyhlášení Kriegsgefahrzustandu dovoluje okamžitě povolat zálohy a uzavřít hranice; není to sice ještě oficiální mobilizace, ale je to přinejmenším její předehra a rozběh.

Když tu zprávu car obdržel, telegrafoval kaiserovi:

Chápu, že jsi nucen mobilizovat, chtěl bych však od Tebe tutéž záruku, jakou jsem dal já Tobě, totiž že ta opatření neznamenají válku a že budeme pokračovat ve svých jednáních o obecný mír, tak drahý našim srdcím. Naše dlouhé a osvědčené přátelství musí s Boží pomocí dokázat zabránit prolití krve. S důvěrou očekávám Tvou odpověď.

Lhůta vyměřená ultimatem vypršela dnes v poledne; teprve v sedm hodin večer se Pourtalès dostaví na ministerstvo zahraničních věcí.

Celý rudý, s napuchlýma očima, dusící se pohnutím, předá slavnostně Sazonovovi vyhlášení války, které končí touto divadelní a lživou větou: Jeho Veličenstvo císař, můj vznešený panovník, přijímá jménem říše výzvu a pokládá se za nacházejícího se ve válečném stavu s Ruskem.

Sazonov mu odpoví:

– Děláte tu zločinnou politiku. Kletba národů padne na vás.

Když pak vyhlášení války nahlas čte, s údivem v něm objeví dvě varianty v závorkách, ostatně zcela nepatrného významu. Tak za slovy: Jelikož Rusko odmítlo vyhovět… stojí: (jelikož nepokládalo za nutné odpovědět na…) A dále za slovy: Jelikož Rusko tímto odmítnutím projevilo… stojí: (tímto postojem…) Je pravděpodobné, že ty varianty byly naznačeny z Berlína a že – buď nepozorností, nebo kvapem opisovače – byly obě vloženy do oficiálního textu.

Pourtalès je tak zdrcen, že se mu nepodaří vysvětlit tu podivnost formy, která in aeternum poznamenává směšností historický dokument, z něhož vzejde tolik zla. Když je čtení u konce, Sazonov opakuje:

– Dopouštíte se tu zločinu!

– Hájíme svou čest!

– Vaše čest v sázce nebyla. Mohli jste válku jediným slovem odvrátit: nechtěli jste. Ve všem, oč jsem se pokusil pro záchranu míru, jsem u vás nenašel sebemenší součinnost. Je však Boží spravedlnost!

Pourtalès naváže temným hlasem a se zmateným pohledem:

– Je to pravda… Je Boží spravedlnost… Boží spravedlnost!

Zamumlá ještě několik nesrozumitelných slov a celý se potácí k oknu po pravé straně vchodu, naproti Zimnímu paláci. Tam se opře o ostění a náhle propukne v pláč. Sazonov se ho snaží utišit, poklepe mu na záda. Pourtalès ze sebe vypraví:

– Tak takový je tedy výsledek mého poslání!

Nakonec se prudce vrhne ke dveřím, které stěží otevře, jak se mu třesou ruce, a odchází a polohlasem říká:

– Sbohem!… Sbohem!…

Několik minut nato vcházím k Sazonovovi, který mi tu scénu vypráví. Dozvídám se od něj navíc, že Buchanan právě požádal o audienci u cara, aby mu předal osobní telegram od svého panovníka. Král Jiří²² se v tom telegramu obrací na carova mírumilovného ducha s posledním apelem a zapřísahá ho, aby ve svém smírčím úsilí pokračoval. Ten krok už ztratil smysl od chvíle, kdy Pourtalès předal vyhlášení války. Car přesto Buchanana dnes večer v jedenáct hodin přijme…

Neděle 2. srpna 1914.

Všeobecná mobilizace francouzské armády. Telegrafický rozkaz mi došel dnes v noci ve dvě hodiny.

Kostky jsou tedy vrženy!… Podíl rozumu, který vládne národy, je tak nepatrný, že stačil jediný týden k rozpoutání všeobecného šílenství!… Nevím, jak budou dějiny soudit diplomatickou práci, jíž jsem se právě se Sazonovem a Buchananem zúčastnil; všichni tři však máme právo tvrdit, že jsme svědomitě udělali, co bylo v našich silách, abychom zachránili světový mír, aniž bychom mu nicméně byli ochotni obětovat dvě jiná, ještě vzácnější dobra: nezávislost a čest svých zemí.

Během toho rozhodujícího týdne byla práce mého velvyslanectví tvrdá: noci nebyly o nic méně pracovní než dny. Můj personál byl v horlivosti i v chladnokrevnosti dokonalý. U všech – u svého rady Doulceta²³, u svých vojenských atašé generála de Laguiche a majora Wehrlina²⁴, u svých tajemníků Chambruna, Gentila, Dulonga a Robiena – jsem našel součinnost stejně činorodou a inteligentní jako srdečnou a vytrvalou.

Dnes odpoledne ve tři hodiny se odebírám do Zimního paláce, odkud má car podle obřadu vydat manifest ke svému lidu. Jsem jediný cizinec k té slavnosti připuštěný, jakožto zástupce spojenecké mocnosti.

Je to majestátní podívaná. V nesmírném Georgijevském sále²⁵, který se táhne podél nábřeží Něvy, je shromážděno pět až šest tisíc lidí. Celý dvůr je ve slavnostním úboru, všichni posádkoví důstojníci v polní uniformě. Uprostřed sálu byl zřízen oltář a na něj byla přenesena zázračná Kazaňská ikona Matky Boží, o niž je národní svatyně na Něvském prospektu²⁶ na několik hodin připravena. V roce 1812 se před tím svatým obrazem dlouze modlil polní maršál kníže Kutuzov²⁷, než odjel k armádě do Smolenska²⁸.

V zbožném tichu prochází carský průvod sálem a řadí se po levici oltáře. Car mě nechá vyzvat, abych zaujal místo proti němu, chtěje tak, jak mi říká, „vzdát veřejný hold věrnosti spojenecké Francie“.

Bohoslužba ihned začíná, doprovázena tak širokými a tak dojímavými zpěvy pravoslavné liturgie. Mikuláš II. se modlí s vroucím soustředěním, které dává jeho bledé tváři strhující výraz mystičnosti. Carevna Alexandra Fjodorovna stojí vedle něho, trup ztuhlý, hlavu vztyčenou, rty do fialova, pohled strnulý, zorničky skelné; chvílemi zavírá oči a její sinalá tvář pak připomíná masku mrtvé.

Po posledních modlitbách čte dvorní kaplan carův manifest k jeho lidu – prostý výklad událostí, které učinily válku nevyhnutelnou, výmluvná výzva ke všem národním silám, úpěnlivá prosba k Nejvyššímu a tak dále. Pak car přistoupí k oltáři a pozvedne pravici nad evangelium, které mu podávají. Je ještě vážnější, ještě usebranější, jako by měl přijímat svátost. Pomalým, úsečným hlasem, který zdůrazňuje každé slovo, prohlašuje:

– Důstojníci mé gardy, zde přítomní, pozdravuji ve vás celou svou armádu a žehnám jí. Slavnostně přísahám, že neuzavřu mír, dokud bude na půdě vlasti jediný nepřítel.

Na to prohlášení, opsané z přísahy, kterou roku 1812 pronesl car Alexandr I., odpoví bouře hurá. Téměř deset minut panuje v celém sále zběsilý povyk, který zakrátko ještě zesílí křikem davu nahromaděného podél Něvy.

Náhle se na mě se svou obvyklou prudkostí vrhne velkokníže Nikolaj, vrchní velitel ruských armád, a sevře mě v náruči, až mě drtí. Nadšení se tím zdvojnásobí a nad vším se nese volání: „Ať žije Francie!… Ať žije Francie!…“

Davem, který mi provolává slávu, se jen s velkou námahou protlačím za panovníky a dostanu se k východu.

Konečně vycházím na náměstí před Zimním palácem, kde se tísní nespočetné množství lidí s prapory, korouhvemi, ikonami a carovými podobiznami.

Car se objeví na balkoně. V okamžiku všichni pokleknou a spustí ruskou hymnu. V té minutě je pro ty tisíce mužů, kteří tu leží na kolenou, car opravdu samovládcem nesoucím Boží znamení, vojenským, politickým i náboženským vůdcem svého lidu, neomezeným pánem těl i duší.

Cestou zpět na velvyslanectví, s očima plnýma toho velkolepého výjevu, se nemohu ubránit myšlence na zlověstný den 22. ledna 1905, kdy se petěrburské dělnictvo, vedené popem Gaponem²⁹ a rovněž se svatými obrazy v čele, shromáždilo právě tak jako dnes před Zimním palácem, aby prosilo „svého otce, cara“ – a kdy bylo nelítostně postříleno.