Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola třetí

Ministr vnitra Nikolaj Alexejevič Maklakov¹ mě ujišťuje, že všeobecná mobilizace probíhá na celém území říše s dokonalou pravidelností a v živém vlasteneckém vzmachu.

Neměl jsem v tom ohledu žádné obavy; nanejvýš jsem se bál několika místních výtržností.

Jeden z mých informátorů, B…, který patří ke krajním kruhům, mi říká:

– V tuto chvíli není třeba očekávat žádnou stávku ani nepokoje. Národní vzmach je příliš silný… Vůdcové socialistické strany také ve všech továrnách kázali, aby se lidé podvolili vojenské povinnosti; jsou ostatně přesvědčeni, že tahle válka vyústí v triumf proletariátu.

– Triumf proletariátu… i v případě vítězství?

– Ano, protože válka spojí všechny společenské třídy; sblíží rolníka s dělníkem a se studentem; znovu vynese na světlo hanebnosti naší byrokracie, což vládu přinutí počítat s veřejným míněním; a konečně vnese do šlechtické kasty důstojníků živel liberální, ba demokratický – záložní poručíky. Ten živel sehrál velkou politickou úlohu už za mandžuské války… Bez něho by vojenské vzpoury roku 1905 nebyly možné.

– Zvítězme nejdřív. Uvidíme potom.

Předseda dumy² Michail Vladimirovič Rodzjanko³ ke mně také mluví nanejvýš uklidňujícím způsobem… pro přítomnost:

– Válka, říká mi, rázem ukončila všechny naše vnitřní rozbroje. Ve všech stranách dumy se nemyslí na nic jiného než bít se proti Německu. Ruský lid nezažil takový vlastenecký otřes od roku 1812…

Velkokníže Nikolaj Nikolajevič je jmenován vrchním velitelem, prozatímně; car si vyhrazuje, že ve vhodnou chvíli převezme osobní a přímé velení svých armád.

To jmenování vyvolalo velmi živou rozpravu v radě, kterou Jeho Veličenstvo konalo se svými ministry. Car se chtěl okamžitě postavit do čela vojsk. Goremykin, Krivošein⁴, admirál Grigorovič a zejména Sazonov mu s uctivou naléhavostí vyložili, že nesmí riskovat ohrožení své prestiže a své autority vedením války, která se ohlašuje jako velmi tvrdá, velmi nebezpečná a jejíž počátky jsou krajně nejisté.

– Je třeba očekávat, řekl Sazonov, že budeme během prvních týdnů nuceni ustupovat. Vaše Veličenstvo se nesmí vystavit kritice, kterou by ten ústup v lidu, ba i v armádě nutně vyvolal.

Car namítl příklad svého předka Alexandra I. z let 1805 a 1812. Sazonov prozíravě odvětil:

– Nechť si Vaše Veličenstvo laskavě znovu přečte paměti a korespondenci té doby. Uvidí v nich, jak byl jeho vznešený předek odsuzován a haněn za to, že převzal velení operací osobně. Uvidí v nich rovněž všechno zlo, jemuž bylo možno předejít, kdyby byl zůstal ve svém hlavním městě a vykonával odtud, shůry, svou nejvyšší moc.

Car se nakonec k tomu mínění přiklonil.

Generál Suchomlinov, ministr války, který po vysokém místě vrchního velitele dlouho prahl, zuří, že mu byl předřazen velkokníže Nikolaj. A naneštěstí je to člověk, který se dokáže pomstít…

Úterý 4. srpna 1914.

Včera vyhlásilo Německo válku Francii.

Všeobecná mobilizace pokračuje čile a bez sebemenší nehody po celé říši. U krycích vojsk se dokonce proti stanovenému harmonogramu získalo pět až šest hodin.

Sazonov, jehož nezištnost a bezúhonnost jsem už nejednou ocenil, se mi v posledních dnech ukázal ze stránky, která jej pozvedá ještě výš. V nynější krizi nevidí jen politický problém, který je třeba vyřešit, nýbrž také a především problém mravní, do něhož zasahuje i náboženství. Celá jeho vnitřní práce je ovládána tajnými příkazy jeho svědomí a jeho víry. Několikrát mi řekl:

– Tahle rakouská a německá politika je stejně vinná jako nesmyslná: neobsahuje ani zrnko mravnosti; uráží všechny Boží zákony.

Dnes ráno, když ho vidím vyčerpaného únavou, s očima horečnatýma a podkrouženýma, ptám se ho, jak může takovou dřinu snášet s tak chatrným zdravím; odpoví mi:

– Bůh mě podpírá.

Celý den defilovaly před velvyslanectvím průvody s prapory a ikonami, za volání „Ať žije Francie!… Ať žije Francie!…“

Velmi různorodý dav: dělníci, popové, mužici, studenti, studentky, služebnictvo, drobní úředníci a tak dále. Nadšení se zdá upřímné. Jaký podíl však na těch projevech, tak četných a konajících se v tak pravidelných odstupech, připsat působení policie?…

Kladl jsem si tu otázku dnes večer kolem desáté, když mi oznámili, že se lidská vlna vrhla na německé velvyslanectví a od základů je zpustošila.

Německé velvyslanectví, položené na nejvýznamnějším náměstí města mezi Isaakijevským chrámem⁵ a Mariinským palácem⁶, je stavba „kolossal“. Mohutné průčelí z finské žuly; těžké architrávy⁷; kyklopské zdivo. Na střeše dva obrovští bronzoví koně, držení za uzdu obry, stavbu dorážejí. Jako umělecké dílo je ta budova ohavná, ale je mocně symbolická; hrubě a hlučně dosvědčuje německý nárok na nadvládu v Rusku.

Luza vnikla do paláce, rozbila okna, roztrhala závěsy, prorazila obrazy, vyházela z oken všechen nábytek včetně renesančních mramorů a bronzů, které tvořily Pourtalèsovu obdivuhodnou soukromou sbírku. A na závěr útočníci svrhli na chodník jezdecké sousoší, které stálo nad průčelím. Plenění trvalo téměř hodinu, pod shovívavým dohledem policie.

Má i tenhle vandalský čin symbolickou hodnotu? Věští zkázu německého vlivu v Rusku?…

Můj rakousko-uherský kolega hrabě Szapáry je stále ještě v Petěrburgu a nechápe, proč jeho vláda spěchá s přerušením styků s ruskou vládou tak málo.

Středa 5. srpna 1914.

Francouzská kolonie v Petěrburgu dává dnes sloužit u Notre-Dame de France slavnou mši, aby na naše armády svolala Boží požehnání.

V pět hodin ráno mi telefonoval Buchanan, že v noci dostal z Foreign Office⁸ telegram, který mu oznamuje účast Anglie ve válce. Nařizuji tedy připojit k francouzským a ruským praporům, které zdobí hlavní oltář, i prapor britský.

V kostele sedím ve svém obvyklém křesle v pravé lodi. Buchanan přichází takřka současně:

– Můj spojenče! Můj drahý spojenče!… říká mi dojatě.

Uprostřed v první řadě jsou připravena dvě křesla, jedno pro knížete Beloselského, generála-pobočníka carova, který zastupuje Jeho Veličenstvo, druhé pro generála Krupenského⁹, pobočníka velkoknížete Nikolaje, který zastupuje vrchního velitele.

V levé lodi jsou přítomni všichni ruští ministři a za nimi na sto úředníků, důstojníků a dalších.

Celý kostel je plný a usebraný.

Ve tváři každého příchozího čtu totéž radostné překvapení. Pohled na Union Jack¹⁰, který vlaje nad oltářem, všem oznamuje, že Anglie je napříště naší spojenkyní.

Prapory těch tří národů spolu výmluvně ladí. Složeny z týchž barev – modré, bílé a červené – vyjadřují malebně a úderně solidaritu tří spojených národů.

Na konci mše zazpívá chrámový sbor postupně:

Domine, salvam fac Rempublicam… Domine, salvum fac Imperatorem Nicolaum… Domine, salvum fac Regem Britannicum…

Po mši mi Sazonov sděluje, že mě car prosí, abych ho dnes odpoledne navštívil v Peterhofu.

Když ve tři hodiny dorazím do malého cottage¹¹ v Alexandrii¹², jsem okamžitě uveden do kabinetu Jeho Veličenstva.

Podle etikety jsem oblékl velkou uniformu; obřadnost je však zjednodušená: ceremoniář, který mě doprovází z Petěrburgu do Peterhofu, pobočník, který mě ohlásí, a nevyhnutelný běhoun¹³ carského domu v kostýmu z osmnáctého století.

Carův kabinet v prvním patře osvětlují široká okna, z nichž je donekonečna vidět Finský záliv. Dva stoly zavalené papíry, pohovka a šest kožených křesel, několik rytin s vojenskými náměty – to je celé zařízení. Car mě v polní uniformě přijímá vestoje:

– Chtěl jsem vám, říká mi, vyjádřit všechnu svou vděčnost a všechen svůj obdiv k vaší zemi. Tím, že se ukázala tak věrnou spojenkyní, dala Francie světu nezapomenutelný příklad vlastenectví a věrnosti. Vyřiďte prosím vládě republiky mé nejsrdečnější díky.

Tu poslední větu pronáší pronikavým hlasem, který se trochu chvěje. Jeho pohnutí je zjevné; odpovídám:

– Vláda republiky si díků Vašeho Veličenstva bude velmi vážit. Zaslouží si je pohotovostí a rozhodností, s jakou splnila své spojenecké povinnosti, jakmile musela uznat, že věc míru je nenávratně ztracena. Toho dne neváhala ani okamžik. A od té chvíle jsem vašim ministrům netlumočil nic než slova podpory a ujištění o solidaritě.

– Vím to, vím to!… Ostatně jsem slovu Francie vždycky věřil.

Pak mluvíme o boji, který se chystá. Car jej předvídá jako velmi tvrdý, velmi dlouhý, velmi nebezpečný:

– Musíme se vyzbrojit odvahou a trpělivostí. Pokud jde o mne, budu bojovat do krajnosti. Abych dosáhl vítězství, obětuji svůj poslední rubl i posledního vojáka. Dokud bude na ruském nebo na francouzském území jediný nepřítel, mír nepodepíšu.

To slavnostní prohlášení mi činí tónem nanejvýš klidným a vyrovnaným. V jeho hlase a zvláště v jeho pohledu je zvláštní směs odhodlání a vyrovnanosti, cosi neotřesitelného a zároveň pasivního, neurčitého a zároveň konečného, jako by nevyslovoval svou osobní vůli, jako by spíš poslouchal nějakou vnější sílu, příkaz Prozřetelnosti nebo Osudu.

Protože jsem na cestách fatalismu méně daleko než on, vykládám mu se vší energií, jíž jsem schopen, hrozné nebezpečí, jemuž bude Francie během první fáze války vystavena:

– Francouzská armáda bude muset vydržet strašlivý náraz pětadvaceti německých sborů. Zapřísahám proto Vaše Veličenstvo, aby svým vojskům přikázalo okamžitou ofenzivu. Jinak hrozí, že bude francouzská armáda rozdrcena. A celá německá masa by se pak obrátila proti Rusku.

Odpoví mi s důrazem na každém slově:

– Jakmile bude mobilizace u konce, nařídím postup vpřed. Má vojska jsou plná zápalu. Útok povedeme se vší možnou rázností. Ostatně víte, že velkokníže Nikolaj má mimořádný elán.

Car se mě pak vyptává na otázky vojenské techniky, na stavy německé armády, na plány smluvené mezi francouzským a ruským generálním štábem, na součinnost anglické armády a loďstva, na možný postoj Turecka a Itálie a tak dále – na samé otázky, v nichž se mi jeví přesně zpraven.

Audience trvá už hodinu. Car náhle zmlkne. Zdá se v rozpacích a hledí na mě vážně, s trochu nemotorným postojem a váhavým pohybem rukou. Pojednou mě sevře v náručí:

– Pane velvyslanče, dovolte, abych ve vás objal svou drahou a slavnou Francii!

Ze skromného cottage v Alexandrii se odebírám do honosného paláce Znamenka, který je docela blízko a kde sídlí velkokníže Nikolaj.

Vrchní velitel mě přijímá ve svém rozlehlém kabinetu, kde jsou všechny stoly pokryty rozloženými mapami. Rychlými a rozhodnými kroky mi jde vstříc a stejně jako před třemi dny v Zimním paláci mě sevře, až mi drtí ramena:

– Bůh a Jana z Arku¹⁴ jsou s námi, zvolá. Zvítězíme!… Není to řízení Prozřetelnosti, že válka vypukla pro tak ušlechtilou věc? že oba naše národy odpověděly na mobilizační rozkaz s takovým nadšením? že jsou nám okolnosti tak příznivé?…

Snažím se, seč mohu, dostát tomu vojensky a mysticky velkolepému tónu, jehož naivní forma mi nebrání cítit velkorysé vnuknutí; střežím se však dovolávat Jany z Arku, protože dnes nejde o to „vyhnat Angličany z Francie“, nýbrž přilákat je do ní, a to co nejrychleji.

Bez přechodu přejdu k otázce nejzávažnější ze všech:

– Za kolik dní, Výsosti, nařídíte ofenzivu?

– Nařídím ji, jakmile bude operace proveditelná, a zaútočím naplno… Možná ani nepočkám, až bude soustředění všech mých sborů hotovo. Jakmile se budu cítit dost silný, zaútočím… Bude to pravděpodobně 14. srpna.

Pak mi vysvětlí svůj obecný plán manévru: 1° skupina armád operující na pruské frontě; 2° skupina armád operující na haličské¹⁵ frontě; 3° masa v Polsku, určená k úderu na Berlín, jakmile se jižním armádám podaří nepřítele „zachytit“ a „připoutat“.

Zatímco mi s prstem na mapě odkrývá své záměry, celá jeho osoba vyzařuje divokou energii. Jeho řezavá a skandovaná řeč, jiskřící oči, nervózní pohyby, tvrdá a sevřená ústa i obrovitá postava v něm ztělesňují tu panovačnou a strhující smělost, která byla hlavní předností velkých ruských stratégů, Suvorovů¹⁶ a Skobelevů¹⁷. U Nikolaje Nikolajeviče je ještě cosi navíc, cosi prchlivého, despotického, neúprosného, co jej dědičně váže k moskevským vojvodům patnáctého a šestnáctého století. A nemá s nimi společnou i prostodušnou zbožnost, pověrčivou důvěřivost a zálibu v životě prudkém a silném? Ať je hodnota toho dějinného přirovnání jakákoli, co mám právo tvrdit, je, že velkokníže Nikolaj má srdce ušlechtilé a že nejvyšší velení ruských armád nemohlo být svěřeno rukám poctivějším ani ráznějším.

Ke konci našeho rozhovoru mi řekne:

– Vyřiďte prosím generálu Joffrovi¹⁸ mé nejvřelejší pozdravy a ujištění o mé naprosté víře ve vítězství. Řekněte mu také, že vedle svého velitelského praporce nechám nést praporec, který mi daroval, když jsem byl před dvěma lety na manévrech ve Francii.

Nato mi prudce stiskne ruce a doprovodí mě ke dveřím:

– A teď, zvolá, s Boží milostí!

V půl šesté nastupuji zpět do carského vlaku, který mě odváží do Petěrburgu.

Německá armáda včera vnikla na belgické území.

Čtvrtek 6. srpna 1914.

Můj rakousko-uherský kolega Szapáry dnes ráno předává Sazonovovi vyhlášení války. To vyhlášení se dovolává dvou důvodů: 1° postoje, který ruská vláda zaujala v rakousko-srbském sporu; – 2° skutečnosti, že podle sdělení berlínského kabinetu pokládalo Rusko za nutné zahájit nepřátelství proti Německu.

Němci pronikají do západního Polska. Už předevčírem obsadili Kalisz¹⁹, Čenstochovou²⁰ a Będzin. Ten rychlý postup dokazuje, jak měl ruský generální štáb roku 1910 pravdu, když o nějakých sto kilometrů na východ odsunul své pohraniční posádky i své soustřeďovací pásmo – opatření, které bylo tehdy ve Francii tak ostře kritizováno.

V poledne odjíždím do Carského Sela²¹, kde mám obědvat u velkoknížete Pavla Alexandroviče²² a jeho morganatické choti hraběnky z Hohenfelsenu²³, s nimiž už řadu let udržuji přátelské styky.

Po celé cestě jede mé auto podél pěších pluků s jejich polní výstrojí a předjíždí je. Za každým plukem se táhne nekonečná řada povozů: muniční vozy, zavazadlové vozy, nákladní auta s potravinami, sanitní vozy, polní kuchyně, telegy, linějky, selské vozíky a tak dále. Vozy jedou nazdařbůh, bez ladu a skladu, chvílemi přes pole, v pestrém a malebném zmatku, který připomíná asijskou hordu. Pěšáci vypadají dobře, ačkoli jim déšť a bláto pochod ztěžují. V koloně jde mnoho žen, které doprovázejí muže k prvnímu odpočinku, k poslednímu rozloučení; několik jich nese dítě v náručí. Jedna z nich se mě nesmírně dotkne. Je velmi mladá, má jemnou tvář, útlou šíji, červenobílý šátek uvázaný na světlých vlasech a modrý bavlněný sarafán stažený v pase koženým páskem; k hrudi tiskne nemluvně. Natahuje krok, seč může, aby zůstala po boku muže, který uzavírá řadu – hezkého tmavovlasého svalnatého chlapíka. Neřeknou si ani slovo; upírají však jeden na druhého planoucí, uplakané oči; a třikrát za sebou vidím, jak mladá matka podává vojákovi jejich dítě k políbení.

Velkokníže Pavel a hraběnka z Hohenfelsenu nepozvali kromě mne nikoho než Michaila Stachoviče²⁴, voleného člena Státní rady za orelské zemstvo²⁵, jednoho z Rusů nejvíce prodchnutých francouzskými myšlenkami. Ocitám se tak v ovzduší důvěrné a vřelé přízně.

Hned při vstupu mě všichni tři přivítají voláním: „Ať žije Francie!“ S přímostí a prostotou, které jsou mu vlastní, mi velkokníže vyjadřuje obdiv k jednomyslnému vzmachu, jímž francouzský lid přispěchal na pomoc svému spojenci:

– Vím, že vaše vláda ani minutu neváhala nás podpořit, když nás Německo donutilo se bránit. A to je už samo o sobě velmi krásné… Ale že celý národ okamžitě pochopil svou spojeneckou povinnost; že v žádné vrstvě společnosti, v žádné politické straně nedošlo k sebemenšímu zakolísání, k sebemenšímu protestu – to je mimořádné, vznešené!

Stachovič naváže:

– Ano, vznešené!… Dnešní Francie ostatně jen setrvává ve své dějinné tradici; byla vždycky zemí vznešenosti.

Přisvědčím a zdůrazním:

– Je to pravda. Francouzský národ, tolik obviňovaný ze skepse a lehkomyslnosti, je zajisté tím, který se nejčastěji vrhl do boje z nezištné pohnutky, který se nejčastěji oddal ideální věci.

Pak svým hostitelům vypravuji dlouhý sled událostí, jež naplnily poslední dva týdny. Oni mi zase vyprávějí množství svědectví a příhod, které dokládají jednotu všech Rusů ve vůli zachránit Srbsko a porazit Německo.

– Nikdo, říká mi Stachovič, nikdo by v Rusku nepřipustil, abychom nechali malý srbský národ rozdrtit.

Zeptám se ho tedy, co si o válce myslí členové krajní pravice ve Státní radě a v dumě, ta vlivná a početná strana, která ústy knížete Meščerského²⁶, Ščeglovitova²⁷, barona Rosena²⁸, Puriškeviče²⁹ a Markova³⁰ vždy kázala dorozumění s německým imperialismem. Ujistí mě, že tuto nauku, vnuknutou především vnitropolitickými počty, útok na Srbsko dokonale zničil, a uzavře:

– Válka, která začíná, je souboj na život a na smrt mezi slovanstvím a germánstvím. Není Rusa, který by si to neuvědomoval.

Po obědě si dopřeji jen tolik času, abych vykouřil cigaretu, a rychle se vracím do Petěrburgu.

Poblíž Pulkova míjím pluk gardových střelců, který odjíždí na hranici. Generál velící pluku pozná podle livreje mého lokaje vůz francouzského velvyslance; pošle ke mně jednoho ze svých důstojníků s prosbou, abych vystoupil, aby mohl nechat svůj pluk defilovat přede mnou.

Vystoupím a přistoupím ke generálovi, který se shýbne z koně a obejme mě.

Na krátký povel se pluk zastaví, řady se semknou a srovnají, hudba se postaví do čela kolony. Během těch příprav na mě generál zběsile volá:

– Zničíme ty špinavé Prusáky!… Žádné Prusko už nesmí být, žádné Německo!… Viléma na Svatou Helenu³¹!…

Defilé začíná. Muži vypadají pevně a hrdě. U každé roty, která prochází, se generál vztyčí ve třmenech a velí:

– Francuzskij posol! Francouzský velvyslanec! Hurá!

Vojáci opakují z plných hrdel:

– Hurá! Hurá!

Když projde poslední řada, generál se ke mně ještě jednou nakloní, aby mě objal, a vážným tónem mi řekne:

– Jsem rád, že jsem vás potkal, pane velvyslanče. Všichni mí muži pochopí stejně jako já, že je to dobré znamení, potkat hned na prvním pochodu Francii.

Nato odcválá dohonit čelo pluku, a zatímco nasedám do vozu, volá na mě zdálky svůj válečný pokřik:

– Viléma na Svatou Helenu!… Viléma na Svatou Helenu!…

Ve čtyři hodiny mám dlouhý rozhovor se svým italským kolegou markýzem Carlottim di Riparbella³²; snažím se mu dokázat, že nynější krize skýtá jeho zemi nečekanou příležitost uskutečnit své národní tužby:

– Ať je mé osobní přesvědčení jakkoli pevné, říkám, nemám tu troufalost zaručovat vám, že armády a loďstva Trojdohody zvítězí. Co vám však mám právo tvrdit, zvláště po svém včerejším rozhovoru s carem, je vůle, která všechny tři mocnosti oživuje: neúprosná vůle rozdrtit Německo. Všechny tři jsou jednomyslné v odhodlání učinit konec německé tyranii. Je-li otázka takto položena, posuďte sám, na které straně jsou vyhlídky na úspěch, a vyvoďte z toho důsledky.

Vycházíme spolu a já se odebírám na ministerstvo zahraničních věcí, kde mám vyřídit množství věcí: otázky blokády, repatriace, telegrafického spojení, tisku, policie a tak dále, nepočítaje otázky diplomatické.

Sazonov mi sděluje, že si dal zavolat rumunského vyslance Diamandyho, aby od něho žádal okamžitou součinnost rumunské armády proti Rakousku. Výměnou nabízí, že bukurešťskému kabinetu přizná právo anektovat všechna rakousko-uherská území, která dnes obývá rumunské obyvatelstvo, to jest větší část Sedmihradska³³ a severní oblast Bukoviny³⁴; mocnosti Trojdohody by nadto zaručily Rumunsku celistvost jeho území.

Sazonov konečně telegrafoval ruskému vyslanci v Sofii, aby dosáhl blahovolné neutrality Bulharska výměnou za slib několika okresů, které by se odňaly ze srbského území v Makedonii³⁵, získá-li Srbsko přímý přístup k Jaderskému moři.

Pátek 7. srpna 1914.

Němci včera vstoupili do Lutychu; několik fortů ještě odolává.

Sazonov navrhuje francouzské a britské vládě, aby se v Tokiu neodkladně vyjednalo přistoupení Japonska k naší koalici: spojenecké mocnosti by japonské vládě přiznaly právo anektovat německé území Kiaočou³⁶; Rusko a Japonsko by si vzájemně zaručily celistvost svých asijských držav.

Dnes večer večeřím v Jachtklubu na Morské³⁷. V tom veskrze konzervativním prostředí nacházím důkaz toho, co mi včera říkal Stachovič o smýšlení krajní pravice vůči Německu. Ti, kdo ještě minulý týden s největší rázností tvrdili, že je třeba posílit pravoslavné carství těsným spojenectvím s pruským autoritářstvím, dnes prohlašují urážku, kterou bombardování Bělehradu uštědřilo celému slovanskému světu, za nesnesitelnou a patří k těm nejbojovnějším. Jiní mlčí nebo se omezují na slova, že Německo a Rakousko právě zasadily smrtelnou ránu monarchickému principu v Evropě.

Než se vrátím na velvyslanectví, zastavím se na ministerstvu zahraničních věcí, kde se mnou chce Sazonov mluvit.

– Znepokojují mě, říká mi, zprávy, které dostávám z Cařihradu³⁸. Velmi se bojím, aby nám tam Německo s Rakouskem neušila nějakou boudu po svém.

– Například jakou?

– Obávám se, aby se rakousko-uherské loďstvo neuchýlilo do Marmarského moře³⁹. Důsledky si jistě představíte!

Sobota 8. srpna 1914.

Francouzská armáda včera vstoupila do Belgie na pomoc armádě belgické. Má se osud Francie znovu rozhodnout mezi Sambre a Meuse?

Dnes zasedání Státní rady a dumy. Už 2. srpna car zveřejnil svůj úmysl svolat mimořádně zákonodárná shromáždění, „aby byl v dokonalé jednotě se svým lidem“. To svolání, které by se v kterékoli jiné zemi zdálo zcela přirozené a nutné, se tu vyložilo jako projev „konstitucionalismu“. V liberálních kruzích jsou za ně caru velmi vděčni, neboť není tajemstvím, že předseda rady ministrů Goremykin, ministr vnitra Maklakov, ministr spravedlnosti Ščeglovitov a vrchní prokurátor Svatého synodu⁴⁰ Sabler⁴¹ se tváří, jako by duma byla nicotným a zanedbatelným orgánem státu.

Usedám se sirem Georgem Buchananem do první řady diplomatické lóže.

Zasedání zahajuje strhující proslov předsedy Rodzjanka. Jeho deklamační a zvučná výmluvnost strhne shromáždění k nadšení.

Potom vystoupí vratkým krokem na tribunu starý Goremykin. S námahou nese tóny chabého hlasu, který chvílemi slábne, jako by měl skonat, a vykládá, že „Rusko válku nechtělo“, že carská vláda vyzkoušela vše pro záchranu míru, „chytajíc se i sebemenší naděje, že zadrží záplavu krve, která hrozila zaplavit svět“; uzavírá, že Rusko nemohlo před výzvou, kterou mu germánské mocnosti hodily, ustoupit: „Ostatně kdybychom byli povolili, naše ponížení by běh událostí nezměnilo.“ Při těch posledních slovech se jeho hlas trochu zpevní a v pohaslém pohledu krátce vyšlehne plamen. Řeklo by se, že ten skeptický stařec, obtížený prací, poctami a zkušeností, má škodolibou radost z toho, že může v tak slavnostní chvíli vyhlásit svůj rozčarovaný fatalismus.

Na tribuně ho vystřídá Sazonov. Je bledý a nervózní. Hned zkraje si uleví svědomí: „Až pro dějiny přijde den nestranného soudu, jsem přesvědčen, že nás ospravedlní…“ Rázně připomene, že „nebyla to ruská politika, kdo ohrožoval obecný mír“, a že kdyby bylo Německo chtělo, mohlo „jediným slovem, jediným rozkazovačným slovem“ Rakousko na válečné cestě zastavit. Pak vřelým tónem velebí „velkodušnou Francii, rytířskou Francii, která se spolu s námi vztyčila na obranu práva a spravedlnosti“. Při té větě všichni poslanci povstanou, obrátí se ke mně a dlouze provolávají slávu Francii. Všímám si nicméně, že na lavicích levice není provolávání příliš vydatné: liberální strany nám nikdy neodpustily, že jsme svými finančními podporami prodloužili život carství. Potlesk propukne znovu, když Sazonov prohlásí, že i Anglie uznala mravní nemožnost zůstat lhostejná k násilí spáchanému na Srbsku. Jeho závěr přesně vystihuje myšlenku, která v posledních týdnech ovládla všechno naše myšlení i konání: „Nechceme přijmout jho Německa a jeho spojence v Evropě.“ Sestupuje z tribuny za ovací.

Po přerušení zasedání přichází každý vůdce strany vydat svědectví o svém vlastenectví a prohlásit se odhodlaným ke všem obětem, aby Rusko a slovanské národy unikly germánské nadvládě. Když dá předseda hlasovat o válečných úvěrech, které vláda žádá, oznámí socialistická strana, že se hlasování zdrží, protože nechce nést žádnou odpovědnost za politiku carství; vyzývá nicméně ruskou demokracii, aby bránila svou rodnou zem proti cizí invazi: „Dělníci a rolníci, seberte všechny síly k obraně naší země; osvobodíme ji potom!“ Kromě zdržení se socialistů jsou vojenské úvěry schváleny jednomyslně.

Když s Buchananem opouštím Tauridský palác⁴², naše vozy si jen stěží razí cestu davem, který je sevřel a provolává nám slávu.

Dojem, který si z toho zasedání odnáším, je uspokojivý. Ruský lid, který válku nechtěl a který byl válkou dokonce zaskočen, je pevně rozhodnut nést její tíhu. Vláda a vládnoucí vrstvy si zase uvědomují, že osudy Ruska jsou napříště spjaty s osudem Francie a Anglie. Ten druhý bod není o nic méně důležitý než první.

Neděle 9. srpna 1914.

Včera vstoupila francouzská vojska do Mulhouse⁴³.

Velkokníže Nikolaj, který ještě nepřenesl svůj hlavní stan na frontu, ke mně posílá svého náčelníka štábu generála Januškeviče se zprávou, že mobilizace končí za nejlepších podmínek a že přepravy k soustředění probíhají přesně. Dodává, že vláda plně důvěřuje v udržení pořádku v Sankt-Petěrburgu, a vojska z hlavního města a jeho okolí jsou proto už nyní směrována k hranici.

Pak mluvíme o operacích, které se chystají. Generál Januškevič mi potvrzuje: 1° že vilenská armáda zahájí ofenzivu směrem na Königsberg⁴⁴; 2° že varšavská⁴⁵ armáda bude okamžitě vržena na levý břeh Visly⁴⁶, aby vilenskou armádu kryla z boku; 3° že všeobecná ofenziva bude zahájena 14. srpna.

V půl sedmé odjíždím autem do Carského Sela, kde večeřím u velkokněžny Marie Pavlovny⁴⁷.

Velkokněžnu obklopuje její nejstarší syn a snacha, velkokníže Kirill Vladimirovič⁴⁸ a velkokněžna Viktorie Fjodorovna⁴⁹, její zeť a dcera, řecký princ Nikolaos a velkokněžna Jelena Vladimirovna⁵⁰, její dvorní dámy a nejbližší přátelé.

Stůl je prostřen v zahradě pod stanem, jehož tři stěny jsou vyhrnuty. Vzduch je čistý a lehký. Záhony růží voní. Slunce, které je přes pokročilou hodinu ještě vysoko nad obzorem, kolem nás rozptyluje velmi měkké světlo a průsvitné stíny.

Rozhovor je společný, plný důvěry a svěžesti; má přirozeně jediný námět: válku. Jedna otázka se však vrací každou chvíli: rozdělení vrchních velení a složení štábů; kritizují se volby, které jsou už známy; hádá se, koho car jmenuje tam, kde se dosud nerozhodl. Ve všem, co se tu říká, se prozrazuje veškerá rivalita dvora a salonů. Chvílemi mám pocit, že žiji kapitolu z Tolstého⁵¹ Vojny a míru⁵².

Po jídle mě velkokněžna Marie Pavlovna odvede na konec zahrady a posadí mě vedle sebe na lavičku.

– Teď, říká mi, si promluvme zcela volně… Mám pocit, že car a Rusko hrají nejvyšší hru. Tohle není politická válka, jakých bylo tolik; je to souboj slovanství a germánství; jeden z nich bude muset podlehnout… V posledních dnech jsem viděla mnoho lidí; mé lazarety a sanitní vlaky mě svedly dohromady s lidmi ze všech prostředí, ze všech tříd. Mohu vás ujistit, že si nikdo nedělá iluze o vážnosti boje, který začíná. Od cara až po posledního mužika je proto každý odhodlán splnit hrdinsky svou povinnost; neustoupí se před žádnou obětí… Jestliže – nedej Bůh! – budou naše začátky nešťastné, uvidíte znovu zázraky roku 1812.

– Je vskutku pravděpodobné, že nás čekají velmi obtížné začátky. Musíme počítat se vším, i s pohromou. Od Ruska nežádám nic než aby vydrželo.

– Vydrží. O tom nepochybujte!

Abych přivedl velkokněžnu k řeči na choulostivější téma, blahopřeji jí k statečnému smýšlení, které mi projevuje; domnívám se totiž, že její pevnost ducha není bez krutých vnitřních rozporů. Odpoví mi:

– Jsem ráda, že se vám s tím mohu svěřit… Několikrát jsem v těchto dnech zpytovala svědomí; podívala jsem se až na dno sebe samé. Ani v srdci, ani v mysli jsem nenašla nic, co by nebylo zcela oddáno mé ruské vlasti. A děkovala jsem za to Bohu!… Je to snad proto, že první obyvatelé Meklenburska a jejich první panovníci, mí předkové, byli Slované? Je to možné. Spíš bych věřila, že mých čtyřicet let strávených v Rusku – všechno štěstí, které jsem tu poznala, všechny sny, které jsem si tu utvořila, všechna náklonnost a dobrota, které se mi tu dostalo – mi daly duši docela ruskou. Meklenburčankou se cítím jen v jediném bodě: ve své nenávisti k císaři Vilémovi. Ten představuje to, co jsem se od dětství naučila nenávidět nejvíc: tyranii Hohenzollernů⁵³… Ano, jsou to oni, Hohenzollernové, kdo Německo zkazil, demoralizoval, ponížil a snížil, kdo v něm ponenáhlu zničil všechen idealismus a velkorysost, všechnu jemnost a milosrdenství…

Vylévá si takto hněv v dlouhé filipice, z níž cítím zarytou zášť, tlumené a houževnaté proklínání, které malé německé státy, kdysi samostatné, chovají vůči despotickému pruskému domu.

Kolem desáté se s velkokněžnou loučím, protože na velvyslanectví mě čeká těžká práce.

Noc je jasná a teplá; velmi bledý měsíc nechává tu a tam na nesmírné jednotvárné pláni vláčet stříbrné šály. Na západě, směrem k Finskému zálivu, se obzor halí do měděných par.

Po návratu o půl dvanácté mi přinesou svazek telegramů, které dorazily během večera.

Jsou skoro dvě hodiny ráno, když uléhám.

Jsem příliš unaven, než abych usnul, a tak beru do ruky knihu – jednu z mála knih, které lze v téhle hodině všeobecného převratu a dějinných křečí otevřít: Bibli. Znovu čtu Zjevení a zastavím se u tohoto místa:

Tu jsem viděl vyrazit ryzého koně⁵⁴. A jezdec, který na něm seděl, dostal moc odejmout zemi pokoj, aby se lidé navzájem vraždili; v ruce se mu blýskal veliký meč… Potom jsem viděl vyrazit sinavého koně. A jezdec, který na něm seděl, se jmenoval Smrt; Peklo šlo za ním. A dostal moc zabíjet čtvrtinu lidstva mečem, hladem, morem a divou zvěří.

Dnes budou úlohu divé zvěře zastávat lidé sami.

Pondělí 10. srpna 1914.

Sazonov naléhá na italskou vládu, aby přistoupila k našemu spojenectví. Navrhuje jí dohodu na těchto základech:

1° italská armáda a loďstvo okamžitě napadnou armádu a loďstvo rakousko-uherské; 2° po válce budou k Itálii připojeny Tridentsko a přístavy Terst a Valona⁵⁵.

Ze Sofie nejsou dojmy uklidňující. Car Ferdinand⁵⁶ je schopen každé hanebnosti a každé věrolomnosti, jde-li o jeho ješitnost nebo o jeho zášť. A já znám tři země, k nimž chová neúprosnou zášť: Srbsko, Rumunsko a Rusko. Vykládám to Sazonovovi; přeruší mě:

– Jakže?… Car Ferdinand má spadeno na Rusko! A proč tedy?

– Především obviňuje ruskou vládu, že se roku 1913 postavila na stranu Srbska, ba i Rumunska. A pak jsou tu staré křivdy, kterých je bezpočet…

– Ale jaké křivdy?… Vždycky jsme ho zahrnovali přízní. A když sem roku 1910 přijel, přijal ho car s týmiž poctami a ohledy, jako by byl panovníkem velikého království. Co víc jsme mohli udělat?

– Právě ta cesta roku 1910 je jednou z křivd, které ho pálí nejvíc… Den po návratu do Sofie si mě dal zavolat do paláce a řekl mi: „Můj drahý vyslanče, požádal jsem vás, abyste za mnou přišel; potřebuji totiž vaše světlo, abych se vyznal v dojmech, které si vezu ze Sankt-Petěrburgu. Nepodařilo se mi totiž pochopit, zda tam nejvíc nenávidí můj národ, mé dílo, nebo mou osobu.“

– Vždyť je to šílené!

– To slovo není příliš silné… U toho člověka jsou nepochybně známky nervové degenerace a duševní nevyrovnanosti: popudy, fobie, utkvělé představy, melancholie, velikášství, stihomam. O to je nebezpečnější; dává totiž do služeb svých ambicí a svých nenávistí dokonalou obratnost a vzácného ducha lstivosti a kombinace.

– Nevím, co by z jeho obratnosti zbylo, kdyby se z ní odečetla proradnost… Ať je to jak chce, Ferdinandovým krokům nemůžeme věnovat dost pozornosti. Pokládal jsem za svou povinnost dát mu na vědomí, že bude-li intrikovat s Rakouskem proti Srbsku, odejme Rusko bulharskému národu s konečnou platností své přátelství. Náš vyslanec v Sofii Savinskij⁵⁷ je velmi jemný; vyřídí to se vší žádoucí taktností.

– To nestačí. Jsou i jiné argumenty, na něž je klika bulharských politiků velmi citlivá: měli bychom k nim bez prodlení sáhnout.

– Jsem téhož názoru. Ještě si o tom promluvíme.

Zdá se, že válka vzbudila v celém ruském lidu úžasný vzmach vlastenectví.

Zprávy, úřední i soukromé, které mi docházejí z celého Ruska, jsou jednomyslné. V Moskvě, v Jaroslavli⁵⁸, v Kazani⁵⁹, v Simbirsku, v Tule, v Kyjevě, v Charkově, v Oděse, v Rostově, v Samaře⁶⁰, v Tiflisu, v Orenburgu, v Tomsku, v Irkutsku – všude totéž lidové provolávání slávy, týž vážný a zbožný zápal, totéž semknutí kolem cara, táž víra ve vítězství, totéž povznesení národního vědomí. Žádný odpor, žádné odštěpenectví. Zdá se, že zlé dny roku 1905 vymizely ze všech pamětí. Pospolitá duše svaté Rusi se takto silně nevyslovila od roku 1812.

Úterý 11. srpna 1914.

Francouzská vojska, která s tak krásným rozmachem obsadila Mulhouse, je musí vyklidit.

Nevraživost vůči Němcům se po celém Rusku projevuje dál, násilnostmi a škodami. Nadvláda, již si Německo vydobylo ve všech hospodářských oblastech ruského života a která se nejčastěji rovnala monopolu, tuhle surovou reakci národního cítění až příliš ospravedlňuje. Je nesnadné přesně vyčíslit počet německých příslušníků usazených v Rusku; nebylo by však daleko od pravdy stanovit jej na 170 000 proti 120 000 Rakušanů a Uhrů, 10 000 Francouzů a 8 000 Angličanů. Přehled dovozu z jednotlivých zemí je ještě výmluvnější. Loni mělo zboží dovezené z Německa úhrnnou cenu 643 milionů rublů, kdežto anglické zboží představovalo jen 170 milionů, francouzské 56 milionů a rakousko-uherské 35 milionů.

K německému vlivu v Rusku je nadto nutno připočíst celou populaci německých přistěhovalců, kteří mluví německy, drží se německé tradice a čítají neméně než 2 miliony osob, usazených v pobaltských provinciích, na Ukrajině a v dolním Povolží.

Konečně a především jsou tu „pobaltští baroni“, kteří si znenáhla přivlastnili všechny vysoké dvorské úřady, všechna přední místa v armádě, ve správě a v diplomacii. Po sto padesát let dodávala feudální kasta pobaltských provincií carismu jeho nejoddanější služebníky a nejobávanější činitele reakce. Byla to pobaltská šlechta, kdo rozdrcením povstání z prosince 1825 dopomohl samovládnému absolutismu k vítězství; byla to ona, kdo při každém procitnutí ducha liberálního či revolučního řídil represe; byla to ona, kdo nejvíc přispěl k tomu, aby se z ruského státu stala veliká policejní byrokracie, v níž se v podivné slitině spojují postupy tatarského despotismu s metodami pruské kázně; je to ona, kdo tvoří hlavní výztuž režimu.

Chci-li změřit, jakým odporem naplňují „pobaltští baroni“ opravdové Rusy, stačí mi poslouchat vedoucího Ceremoniální části⁶¹ E…, s nímž jsem v důvěrném styku a jehož krajní nacionalismus mě baví. Přišel ke mně včera v úřední věci a s ještě větší vášní než obvykle spílal německým dvořanům – hraběti Frederiksovi, který je ministrem carského domu, baronu Korffovi, který je nejvyšším ceremoniářem, generálu Grünewaldtovi, který je nejvyšším štolbou, hraběti Benckendorffovi⁶², který je nejvyšším dvorským maršálkem, a všem těm Meyendorffům⁶³, Budbergům, Heydenům, Stackelbergům⁶⁴, Nierothům, Kotzebuům, Knorringům a tak dále, kteří se hemží v carských palácích. Uzavřel to, podtrhuje svá slova výmluvným gestem:

– Po válce zakroutíme krkem všem pobaltským baronům.

– Ale až jim zakroutíte krkem, jste si doopravdy jist, že vám nebudou chybět?

– Jakže?… Co tím chcete říci?… To snad myslíte, že Rusové nejsou s to vládnout sami sobě?

– Považuji je toho za naprosto schopné… Jenže je nebezpečné vyjmout z krovu hlavní trám, když člověk nemá po ruce trám náhradní…

Středa 12. srpna 1914.

Zároveň s tím, jak se mobilizují vojenské síly, přizpůsobují se válce všechny společenské organismy. Jako vždy vyšel signál z Moskvy, která je pravým středem národního života a kde je duch podnikavosti bdělejší a cvičenější než kdekoli jinde. Sejde se tam sjezd všech zemstev a všech ruských municipalit, aby sladil rozmanité úsilí společenské činnosti pro potřeby války: pomoc raněným, podpora chudých tříd, rozdělování pracovních sil, výroba potravin, léčiv, oděvů a tak dále. Vůdčí myšlenkou je přijít na pomoc vládě při plnění těch složitých úkolů, které byrokracie, příliš líná, příliš úplatná, příliš cizí potřebám lidu, není s to zvládnout sama. Kéž aspoň činovníci⁶⁵ nezkříží z nedůvěry a ze zvyku to krásné hnutí samovolné organizace!

Celý den jsem na Něvském prospektu, na Litějném⁶⁶, na Sadovaji⁶⁷ potkával pluky mířící k Varšavskému nádraží. Muži statní, dobře vystrojení, s vážným a odhodlaným výrazem, pevného a odměřeného kroku, na mě udělali nejlepší dojem. Jak jsem se na ně díval, napadlo mě, že velký počet z nich je už poznamenán smrtí. Ale ti, kdo přežijí, v jakém rozpoložení se vrátí? Jaké myšlenky, jaké úvahy, jaké nároky, jakého nového ducha, jakou novou duši přinesou do rodného domu?… Každá velká válka vyvolala v ruském lidu hlubokou krizi vnitřního vědomí. Osvobozenská válka roku 1812 připravila skryté dílo emancipace, které v prosinci 1825 málem smetlo carismus. Smutná krymská válka přinesla zrušení nevolnictví a vynutila si „velké reformy“ roku 1860. Balkánská válka let 1877–1878, s vítězstvími tak draze vykoupenými, měla za následek výbuch nihilistického terorismu. Neblahá mandžuská válka skončila revolučními otřesy roku 1905. Jaké budou následky války nynější?… Ruský lid je svým etnickým a duševním složením tak rozmanitý, je utvořen z prvků tak nesourodých a anachronických, vyvíjel se vždy s takovou nelogičností, skrze tolik nesoudržností, trhů a protikladů, že se jeho dějinný vývoj vymyká každému proroctví.

Dnes večer večeřím s paní P… a hraběnkou R…, jejichž manželé právě odjeli k armádě a které se samy chystají odjet jako sestry Červeného kříže k polní ošetřovně v první linii na haličské frontě. Z četných dopisů, které dostaly z gubernií a z venkova, mi potvrzují, že mobilizace proběhla všude v oživující atmosféře národní víry a hrdinství.

Mluvíme o strašlivé zkoušce, kterou nové způsoby vedení války chystají morálce bojujících; nikdy ještě nebylo lidským nervům uloženo takové napětí. Paní P… mi říká:

– Za ruského vojáka vám v tomhle ohledu ručím. Nemá sobě rovného, jde-li o to zůstat netečný tváří v tvář smrti.

Hraběnka R…, vždy tak bystrého ducha a tak čilého slova, však zmlkla. Nakloněná na kraji křesla, ruce sepjaté kolem kolena, obočí stažené, pohled k zemi, zdá se, že v sobě sleduje nějakou nesnadnou úvahu. Paní P… se jí ptá:

– Na co myslíš, Darjo? Vypadáš jako sibyla na trojnožce. Chystáš se věštit?

– Ne, nemyslím na budoucnost; myslím na minulost, či spíš na to, jaká mohla být. Vy mi řeknete svůj názor, pane velvyslanče… Včera jsem byla na návštěvě u paní Tanějevové⁶⁸, však víte: u matky Anny Vyrubovové⁶⁹. Bylo tam pět šest osob, všechen květ rasputinovců. Rozprávělo se velmi vážně, s velmi rozpálenými tvářemi… hotový synod! Můj příchod je zmrazil, protože já do té party nepatřím, ó ne, vůbec ne! Po trochu rozpačitém mlčení se Anna Vyrubovová chopila hovoru znovu. Rozhodným tónem a jako by mi chtěla udělit lekci tvrdila, že válka by jistě nebyla vypukla, kdyby byl Rasputin⁷⁰ býval v Petěrburgu, místo aby umíral v Pokrovském⁷¹, když se naše vztahy s Německem začaly kazit ⁷². Několikrát opakovala:

„Kdyby tu byl starec⁷³⁷⁴, neměli bychom válku. Nevím, co by byl udělal, co by byl poradil, ale jeho by byl Bůh osvítil, kdežto ministři nedokázali nic vidět, ničemu zabránit. Ach, je to veliké neštěstí, že nebyl u nás, aby osvítil cara!… Vidíte, na čem závisí osud říší: nevěstka se chce pomstít špinavému mužikovi, a car vší Rusi hned ztratí hlavu. A celý svět je v ohni a krvi!“

Paní P… ji podrážděným tónem zarazí:

– Darjo, ani žertem nevykládej takové historky před panem velvyslancem. Je příliš hanebné pomyslet, že se takové řeči vedou v okolí Jejich Veličenstev!

Hraběnka R… zvážní a pokračuje:

– Nuže dobrá, nežertujme už. Myslíte si, pane velvyslanče, že válka byla nevyhnutelná a že ji žádný osobní vliv nemohl zažehnat?

Odpovídám:

– Tak, jak byl problém položen vůlí Německa, byla válka nevyhnutelná. V Petěrburgu stejně jako v Paříži, stejně jako v Londýně se udělalo všechno možné, aby byl mír zachráněn. Cestou ústupků nebylo možné jít dál; nezbývalo než se pokořit před germánskými mocnostmi a kapitulovat. Je tohle to, co by byl Rasputin carovi poradil?

– O tom nepochybujte! vrhne na mě paní P… rozhořčeným pohledem.

Čtvrtek 13. srpna 1914.

Velkokníže Nikolaj Nikolajevič mi dává vědět, že vilenská a varšavská armáda zahájí zítra ráno, hned za úsvitu, ofenzivu; armády určené k operacím proti Rakousku budou následovat zakrátko. Velkokníže opouští dnes večer Petěrburg. Bere s sebou mého prvního vojenského atašé generála de Laguiche a anglického vojenského atašé generála Williamse⁷⁵. Hlavní stan je v Baranovičích⁷⁶, mezi Minskem⁷⁷ a Brestem Litevským⁷⁸. U sebe si ponechávám svého druhého vojenského atašé majora Wehrlina a svého námořního atašé fregatního kapitána Gallauda.

Rumunská vláda odmítla návrhy vlády ruské; dovolávala se dávných a důvěrných přátelských vztahů, jež poutají krále Karla k císaři Františku Josefovi. Bere nicméně tyto návrhy na vědomí a jejich vlídnou povahu vysoce oceňuje; uzavírá, že v nynější fázi konfliktu, který rozděluje Evropu, musí své úsilí omezit na udržení balkánské rovnováhy.

Výstraha, kterou mě Sazonov před sedmi dny žádal vyřídit našemu loďstvu, vyšla naprázdno. Dvěma velkým německým křižníkům, Goebenu⁷⁹ a Breslau⁸⁰, se podařilo uchýlit se do Marmarského moře. Že je turecká vláda spoluviníkem, o tom není nejmenší pochyby.

Na admiralitě je značné rozrušení; mají obavu z hmotných škod a ještě víc z morálního účinku útoku vedeného na ruské pobřeží Černého moře⁸¹.

Sazonov vidí dál:

– Tímhle překvapivým úderem, říká mi, zdesateronásobili Němci v Cařihradě svou prestiž. Nezareagujeme-li okamžitě, je Turecko pro nás ztraceno… Ba dokonce se postaví proti nám! Pak nezbude než rozptýlit naše síly na pobřeží Černého moře, na hranici arménskou⁸² a na hranici perskou!…

– A co by se podle vás mělo udělat?

– Nemám ještě ustálený názor… Na první pohled se mi zdá, že bychom měli Turecku nabídnout za cenu jeho neutrality slavnostní záruku jeho územní celistvosti; mohli bychom k tomu připojit příslib velkých finančních výhod na úkor Německa.

Povzbuzuji ho, aby na této cestě hledal řešení, jež se naléhavě vnucuje.

– A teď, pokračuje Sazonov, vám svěřím tajemství, veliké tajemství… Car se rozhodl obnovit Polsko a udělit mu širokou autonomii… Jeho úmysly budou Polákům oznámeny manifestem, který v nejbližší době vydá velkokníže Nikolaj a který mi Jeho Veličenstvo nařídilo připravit.

– Výborně! To je nádherné gesto a bude mít nejen mezi Poláky, ale ve Francii, v Anglii, na celém světě ohromný ohlas… Kdy bude manifest zveřejněn?

– Za tři nebo čtyři dny… Předložil jsem svůj návrh carovi, který jej v celku schválil; dnes večer jej posílám velkoknížeti Nikolajovi, který snad bude žádat několik drobných změn v podrobnostech.

– Proč ale car svěřuje vyhlášení manifestu velkoknížeti? Proč jej nevydá sám jako přímý akt své panovnické vůle? Morální účinek by byl mnohem působivější.

– To byla i má první myšlenka. Jenže Goremykin a Maklakov, kteří jsou obnovení Polska nepřátelští, podotkli, ne bez důvodu, že Poláci v Haliči a v Poznaňsku⁸³ jsou dosud pod nadvládou rakouskou a pruskou; že dobytí těch dvou provincií je teprve výhledem, nadějí; že se tedy car nemůže důstojně obracet osobně k budoucím poddaným; že velkokníže Nikolaj naopak nepřekročí svou úlohu ruského generalissima, obrátí-li se ke slovanskému obyvatelstvu, které přichází osvobodit… Car se k tomuto mínění přiklonil…

Potom filozofujeme o přírůstku síly, který Rusko získá smířením obou slovanských národů pod žezlem Romanovců. Rozpínání germánství na východ bude tím nadobro zastaveno; všechny problémy východní Evropy nabudou ve prospěch slovanství nové tvářnosti; konečně a především vstoupí do vztahů carismu k jinorodým skupinám⁸⁴ říše duch širší, chápavější, svobodomyslnější.

Pátek 14. srpna 1914.

Na základě nevím jakých pověstí přicházejících z Cařihradu se v Paříži a v Londýně míní, že Rusko chystá útok na Turecko a že si pro tuto chystanou agresi vyhrazuje část svých sil. Sazonov, jehož o tom současně zpravili Izvolskij a Benckendorff⁸⁵, mi s hořkostí vyjadřuje smutek nad tím, že si ze strany svých spojenců vysloužil tak neoprávněné podezření:

– Jak nám může někdo takovou myšlenku přisuzovat?… Není to jen nepravdivé, je to nesmyslné!

Velkokníže Nikolaj vám sám řekl, že všechny naše síly bez výjimky jsou soustředěny na západní hranici říše s jediným cílem: rozdrtit Německo… A dnes ráno, zrovna když jsem podával carovi hlášení, prohlásilo mi Jeho Veličenstvo doslova: Nařídil jsem velkoknížeti Nikolajovi, aby si co nejrychleji a za každou cenu otevřel cestu na Berlín. Našim operacím proti Rakousku přikládám jen druhotný význam. To, oč musíme usilovat především, je zničení německé armády. Co se ještě chce?

Uklidňuji ho, jak umím nejlépe:

– Podívejte se: neberte věci tragicky!… Není nic podivného na tom, že se Německo snaží namluvit Turkům, že se je chystáte napadnout. Odtud jisté vzrušení v Cařihradě. Francouzský a anglický velvyslanec o tom podali zprávu svým vládám. A to je všechno!… Výtečná prohlášení, která jste mi právě učinil, budou tím spíš oceněna.

Sobota 15. srpna 1914.

Rázný odpor Belgičanů u Hasseltu. Dorazí francouzská armáda včas, aby jim přispěla na pomoc?

Velkokníže Nikolaj mi z Baranovič vzkazuje, že soustřeďování jeho armád postupuje s citelným předstihem před stanovenými lhůtami; rozšíří tedy svůj ofenzivní pohyb.

Ruský předvoj včera vnikl do Haliče u Sokalu⁸⁶ na Bugu⁸⁷ a odhodil nepřítele směrem na Lvov⁸⁸.

Dnes odpoledne mám dlouhou poradu s generálem Suchomlinovem, ministrem války, abychom rychleji vyřídili velký počet vojenských otázek – dopravu, střelivo, zásobování a tak dále. Potom mluvíme o operacích, které se rozbíhají. Hle, všeobecný plán:

1° Armády severozápadní. – Tři armády o dvanácti sborech zahájily ofenzivu. Dvě z nich operují severně od Visly; třetí operuje jižně od ní, když už vyrazila z Varšavy. Čtvrtá armáda o třech sborech potáhne na Poznaň a Vratislav⁸⁹ a zajistí spojení těchto tří armád se silami operujícími proti Rakousku.

2° Armády jihozápadní. – Tři armády, tvořené dvanácti sbory, mají za úkol dobýt Halič.

Znepokojivá postava, ten generál Suchomlinov! Je mu šestašedesát let; ovládá ho žena dosti hezká a o dvaatřicet let mladší; je inteligentní, obratný, prohnaný; úlisný vůči carovi, Rasputinův přítel; obklopený ničemy, kteří mu slouží jako prostředníci v jeho intrikách a nekalých obchodech; odvyklý práci a šetřící všechny své síly pro manželské radosti; výraz úskočný, oko bez ustání na číhané pod těžkými a zvrásněnými víčky – znám málo lidí, kteří by na první pohled vzbuzovali větší nedůvěru.

Za tři dny se car odebere do Moskvy, aby odtud z Kremlu⁹⁰ vydal svému lidu slavnostní provolání. Pozval nás, Buchanana a mne, abychom ho doprovodili.

Neděle 16. srpna 1914.

Manifest velkoknížete Nikolaje k polskému národu byl dnes ráno zveřejněn. Noviny jsou v jeho uvítání jednomyslné; většina dokonce věnuje nadšené články oslavě smíření Poláků a Rusů v lůně velké slovanské rodiny.

Dokument, který má pěknou úroveň, sepsal podle Sazonovových pokynů jeden z vicedirektorů ministerstva zahraničních věcí, kníže Grigorij Trubeckoj⁹¹. Překlad do polštiny pořídil hrabě Zygmunt Wielopolski⁹², předseda polské skupiny ve Státní radě.

Předevčírem požádal Sazonov Wielopolského, aby ho navštívil, aniž mu upřesnil důvod svého zavolání. Několika slovy ho uvedl do věci a pak mu manifest přečetl. Wielopolski poslouchal se sepjatýma rukama a zatajeným dechem. Po dojemném závěru: Kéž se v tomto úsvitu rozzáří znamení Kříže, symbol utrpení a vzkříšení národů! – po těchto slovech propukl v pláč a zamumlal:

– Bože můj! Bože můj! Buď veleben!

Když mi Sazonov ty podrobnosti vypráví, cituji mu slovo, jež otec Gratry⁹³ pronesl kolem roku 1863: „Od dělení Polska je Evropa ve stavu smrtelného hříchu.“

– Pak jsem tedy, odpoví, dobře pracoval pro spásu Evropy!

Od Polska přecházíme k Turecku. Sazonov navrhuje francouzské a britské vládě, aby se k němu připojily a prohlásily osmanské vládě: 1° Zachová-li Turecko přísnou neutralitu, zaručují Rusko, Francie a Anglie celistvost jeho území; 2° Za téže podmínky se tři spojenecké mocnosti zavazují, že v případě vítězství dají do mírové smlouvy vložit klauzuli, jež Turecko vyváže z tíživého poručnictví, které mu Německo uložilo v řádu hospodářském a finančním; tato klauzule by například stanovila zrušení smluv týkajících se bagdádské dráhy a ostatních německých podniků.

Blahopřeji Sazonovovi k tomuto dvojímu návrhu, který mi připadá jako sama moudrost; naléhám ostatně na první odstavec:

– Takže ani v případě, že zvítězíme, nevznese Rusko vůči Turecku žádný nárok územní ani politické povahy?… Chápete, jakou důležitost své otázce přikládám; není vám přece neznámo, že naprostá nezávislost Turecka je jednou z vůdčích zásad francouzské diplomacie.

Sazonov mi odpovídá:

– I kdybychom zvítězili, budeme nezávislost a celistvost Turecka respektovat, pokud zůstane neutrální. Nanejvýš budeme žádat, aby byl pro Úžiny⁹⁴ zřízen nový režim, režim, který by byl stejně použitelný pro všechny státy ležící u Černého moře – pro Rusko, Turecko, Bulharsko a Rumunsko.

Pondělí 17. srpna 1914.

Francouzská vojska postupují ve Vysokých Vogézách⁹⁵ a v Horním Alsasku⁹⁶. Ruská vojska zahajují ráznou ofenzivu na pomezí Východního Pruska, na linii z Kovna⁹⁷ na Königsberg.

Manifest k Polákům plní všechny hovory. Celkový dojem zůstává výtečný. Kritika, víc či méně otevřená, zaznívá jen v kruzích krajní pravice, kde se dorozumění s pruským reakcionářstvím vždycky pokládalo za životní podmínku carismu. A právě udušení polského nacionalismu je samým základem toho dorozumění.

V osm hodin večer odjíždím do Moskvy se sirem Georgem a lady Georginou⁹⁸ Buchananovými.