Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola čtvrtá

Úterý 18. srpna 1914.

Dnes ráno jsem dorazil do Moskvy a kolem půl jedenácté se s Buchananem odebírám do Velkého kremelského paláce. Uvádějí nás do Georgijevského sálu, kde jsou už shromážděni vysocí hodnostáři říše, ministři, delegace šlechty, měšťanů, kupců, dobročinných korporací a tak dále – hustý a soustředěný dav.

Přesně v jedenáct vstupují car, carevna a carská rodina. Velkoknížata odjela všechna k armádě, takže kromě panovníků jsou tu jen čtyři mladé velkokněžny, carovy dcery, carevič Alexej¹, který se včera poranil na noze a kterého nese v náručí kozák, a konečně velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna², sestra carevny, abatyše Marfo-marijského kláštera³ milosrdenství⁴.

Uprostřed sálu se průvod zastaví. Plným a pevným hlasem oslovuje car moskevskou šlechtu a moskevský lid. Prohlašuje, že podle tradice svých předků přišel hledat oporu svých morálních sil v modlitbě u kremelských ostatků; konstatuje, že celé Rusko bez rozdílu plemene a národnosti pozvedá nádherný vzmach; a uzavírá:

– Odtud, ze srdce ruské země, posílám svým statečným vojskům a svým udatným spojencům vroucí pozdrav. Bůh je s námi!…

Odpovídá mu dlouhý pokřik hurá.

Zatímco se průvod dává znovu do pohybu, vyzývá nás nejvyšší ceremoniář, Buchanana a mne, abychom napříště kráčeli za carskou rodinou, hned za velkokněžnami.

Vladimirským sálem a Svatou předsíní⁵ docházíme k Červenému schodišti⁶, jehož dolní odpočívadlo se purpurem potaženou lávkou prodlužuje až k Uspenskému chrámu⁷, katedrále Nanebevzetí.

V okamžiku, kdy se car objeví, zvedne se z celého Kremlu bouře ovací; nesmírný lid se tam tísní s odkrytými hlavami na prostranstvích. Zároveň se rozezvučí všechny zvony Ivana Velikého⁸. A obrovský zvon Nanebevstoupení, ulitý z kovu vytěženého ze sutin roku 1812, klene nad tím rachotem hromový hlas. Za tím vším se svatá Moskva se svými tisíci kostely, paláci a kláštery, se svými azurovými kupolemi, měděnými věžemi a zlatými báněmi třpytí pod sluncem jako fantastická fata morgána.

Uragán lidového nadšení takřka přehlušuje třesk zvonů.

Hrabě Benckendorff, nejvyšší dvorský maršálek, přistoupí ke mně a říká:

– Tak tady ji máme, tu revoluci, kterou nám v Berlíně prorokovali!

Tlumočí tím pravděpodobně myšlenku všech. Car má zářící tvář. Ve tváři carevny se zrcadlí extatická radost. Buchanan mi šeptá do ucha:

– Prožíváme teď vznešenou chvíli!… Pomyslete na celou historickou budoucnost, která se právě teď, právě zde připravuje!

– Ano. A já myslím také na celou historickou minulost, která se naplnila právě zde… Z tohoto místa, kde stojíme, hleděl Napoleon⁹ na hořící Moskvu. Tou cestou tamhle začala Velká armáda svůj nesmrtelný ústup!

Mezitím jsme na prostranství před chrámem. Moskevský metropolita, obklopený svým duchovenstvem, podává Jejich Veličenstvům kříž cara Michaila Fjodoroviče, prvního z Romanovců, a svěcenou vodu.

Vstupujeme do Uspenského chrámu. Stavba čtvercového půdorysu, převýšená obrovskou kupolí, kterou nesou čtyři mohutné pilíře, je celá pokryta freskami na zlatém podkladu. Ikonostas, vysoká stěna z pozlaceného stříbra, je celý vykládán drahými kameny. Slabé světlo padající z kupole a mihotání svící udržují v lodi rudě plavé přítmí.

Car a carevna se postaví před pravý ambon¹⁰, k patě pilíře, o nějž se opírá trůn patriarchů.

Na levém ambonu spustí dvorní zpěváci v kroji šestnáctého století, stříbrném a bledě modrém, obdivuhodné liturgické hymny pravoslavného ritu, snad nejkrásnější zpěvy duchovní hudby vůbec.

V hloubi lodi, naproti ikonostasu, stojí v řadě tři ruští metropolité a dvanáct arcibiskupů. Po jejich levici je v celé boční lodi seskupeno sto deset biskupů, archimandritů a igumenů.

Na brokátu mitr a dalmatik září bájné bohatství, neslýchaná hojnost diamantů, safírů, rubínů a ametystů. Chvílemi chrám plane nadpřirozeným leskem.

Buchanan a já stojíme oba po carově levici, před dvorem.

Ke konci dlouhé bohoslužby přináší metropolita Jejich Veličenstvům kříž, v němž je uložen kus pravého Kříže, a Jejich Veličenstva jej zbožně políbí. Potom carská rodina prochází oblakem kadidla kolem chrámu a poklekává před slavnými ostatky a hroby patriarchů.

Během toho průvodu obdivuji chůzi, postoje a poklony velkokněžny Jelizavety. Ačkoli se blíží padesátce, uchovala si všechen někdejší půvab a štíhlost. Pod splývavými závoji z bílé vlny je stejně vybraná a svůdná jako kdysi, před ovdověním, v dobách, kdy vzbuzovala světské vášně… Aby mohla políbit Vladimirskou ikonu Bohorodičky¹¹, zasazenou do ikonostasu, musela pokleknout na dosti vysokou mramorovou lavici. Carevna a mladé velkokněžny, které šly před ní, se k proslulé ikoně zvedaly nadvakrát a ne bez jisté neohrabanosti. Ona to zvládla jediným pohybem, pružným, snadným, majestátním.

Teď je bohoslužba u konce. Průvod se znovu řadí; duchovenstvo jde v čele. Poslední zpěv, nádherného rozmachu, naplní loď. Dveře se otevřou.

V oslnění sluncem se náhle rozvine celá moskevská scenerie. Zatímco se procesí odvíjí, napadá mě, že jedině byzantský dvůr v době Konstantina Porfyrogenneta¹², Nikefora Foky a Andronika Palaiologa znal podívanou tak velkolepé okázalosti, tak vznešeného hieratismu.

Na konci purpurem potažené lávky čekají dvorní kočáry. Než do nich nasedne, zůstane carská rodina ještě chvíli vystavena zběsilým ovacím davu. Car nám, Buchananovi a mně, říká:

– Přistupte ke mně, pánové velvyslanci. Tyhle ovace patří vám stejně jako mé osobě.

Pod přívalem nadšeného křiku mluvíme všichni tři o započaté válce. Car mi blahopřeje k obdivuhodnému vzmachu, který oživuje francouzská vojska, a opakuje mi ujištění o své naprosté víře v konečné vítězství. Carevna se pokouší říci mi několik laskavých slov. Pomáhám jí:

– Jaká posilující podívaná pro Vaše Veličenstvo! Jak krásné je vidět všechen ten lid v jeho vlasteneckém vytržení, v jeho vroucnosti k panovníkům!

Odpoví sotva pár slov; ale stažený úsměv a zvláštní lesk upřeného, magnetického, planoucího pohledu prozrazují její vnitřní opojení.

Do našeho rozhovoru se vmísí velkokněžna Jelizaveta. Její tvář, zarámovaná dlouhým závojem z bílé vlny, je uchvacující svou duchovností. Jemnost rysů, bledost pleti, hluboký a vzdálený život očí, ztlumené zabarvení hlasu, odlesk svatozáře na čele – všechno v ní prozrazuje bytost, která s nevýslovným a božským obcuje den co den.

Zatímco se Jejich Veličenstva vracejí do Velkého paláce, odcházíme s Buchananem z Kremlu uprostřed ovací, které nás provázejí až do hotelu.

Odpoledne trávím prohlídkou Moskvy a zdržuji se nejraději u vzpomínek na rok 1812, které kontrastem s nynější hodinou nabývají uchvacující plastičnosti.

V Kremlu se Napoleonův přízrak zvedá takřka na každém kroku. Z Červeného schodiště sledoval císař veškerý postup požáru za zlověstné noci ze 16. na 17. září. Tam se radil s Muratem, Evženem¹³, Berthierem a Neyem uprostřed zuřivých plamenů, pod deštěm oslepujícího popela. Tam měl jasnou a neúprosnou vidinu své blízké zkázy: „Tohle všechno,“ opakoval, „nám věští velká neštěstí!“ Touhle cestou spěšně sestoupil k řece Moskvě s několika důstojníky a vojáky své gardy. Tudy se pustil do klikatých ulic planoucího města. „Šli jsme,“ řekl Ségur¹⁴, „po zemi z ohně, pod nebem z ohně, mezi dvěma stěnami z ohně.“ Běda! Nechystá nám nynější válka opakování téhle dantovské scény? A v kolika vydáních?

Severně od Kremlu, mezi chrámem Vasila Blaženého¹⁵ a Iverskou bránou¹⁶, se rozkládá Rudé náměstí¹⁷ slavné a tragické paměti. Kdybych měl vyjmenovat místa na světě, kde jsem nejsilněji cítil ožívat obrazy a city minulosti, jmenoval bych římskou Campagnu, athénskou Akropoli, hřbitov Eyüp¹⁸ ve Stambulu, Alhambru v Granadě, tatarské město v Pekingu, pražské Hradčany – a moskevský Kreml. Tahle podivná směsice paláců, věží, kostelů, klášterů, kaplí, kasáren, zbrojnic a bašt; tohle nesouvislé sousedství staveb posvátných a světských; tenhle složitý zjev pevnosti, svatyně, serailu, harému, nekropole, žaláře; tohle smíšení učené civilizace a barbarského archaismu; tenhle prudký protiklad nejdrsnějšího materialismu a nejvýš vzepjaté spirituality – není to celé dějiny Ruska, celý epos ruského lidu, celé vnitřní drama ruské duše?

Jižně od Rudého náměstí a nad břehem Moskvy zvedá chrám Vasila Blaženého svou podivuhodnou a paradoxní architekturu, svou architekturu ze snu. Zdá se, že ke stavbě přispěly slohy nejrozdílnější: byzantský, gotický, lombardský, perský, ruský. A přece se ze všech těch forem vzepjatých, tryskajících, zkroucených, mnohobarevných, z celého toho bujného a chimérického květenství uvolňuje velkolepý soulad.

Baví mě pomyšlení, že italskou renesanci uvedla do Kremlu Sofie Palaiologovna, neteř posledního cařihradského císaře, která se uchýlila do Říma¹⁹. Roku 1472 se provdala za moskevského cara Ivana III., jemuž dějiny říkají „Ivan Veliký“. Skrze ni se napříště pokládal za dědice byzantské říše; za nový ruský znak přijal dvouhlavého orla. Obklopila se italskými umělci a inženýry. Za jejího panování zmírnil na nějaký čas závan helénismu a klasické vzdělanosti moskevskou drsnost.

K večeru končím svou procházku na Vrabčích horách, odkud pohled obsáhne Moskvu a celé údolí Moskvy. Kdysi se jim říkalo Hora spásy, protože ruští pocestní, když odtud spatřili své svaté město, se na okamžik zastavili, aby se pokřižovali a pomodlili. Vrabčí hory²⁰ tak vyvolávají pro slovanský Řím tytéž vzpomínky jako Monte Mario pro Řím latinský. Týž pocit obdivu a zbožnosti nutil padat na kolena středověké poutníky, když z výšin nad tokem Tibery zahlédli Město mučedníků…

Dne 14. září 1812, ve dvě hodiny odpoledne, pod zářícím sluncem, korunoval předvoj francouzské armády rozvinutý v rojnici Vrabčí hory. Zastavil se jako zasažen úžasem před majestátem té podívané. Tleskal a s jásotem volal: „Moskva! Moskva!…“ Napoleon přispěchal. Unesen radostí zvolal: „Tak tady je, to slavné město!“ Hned však dodal: „Byl už čas!“

Chateaubriand tu scénu shrnul v obraze malebného romantismu: „Moskva jako kněžna evropská na pomezí své říše, ozdobená vším bohatstvím Asie, vypadala, jako by tam byla přivedena, aby se provdala za Napoleona.“

Načrtla se nějaká podobná vidina v císařově mysli? Pochybuji o tom. Pohlcovaly ho už myšlenky příliš vážné, předtuchy příliš znepokojivé.

V deset hodin večer odjíždím zpátky do Sankt-Petěrburgu.

Po politické stránce mi ten den zanechává dva silné dojmy. První se mi vnutil v Uspenském chrámu, když jsem se díval na cara stojícího před ikonostasem. Jeho osoba, jeho okolí i celá scenerie obřadu výmluvně tlumočily samu zásadu carismu, jak ji vymezil carský manifest ze 16. června 1907, jímž bylo nařízeno rozpuštění první dumy: Poněvadž je to Bůh, kdo Nám udělil Naši svrchovanou moc, jsme jedině před jeho oltářem odpovědni za osudy Ruska. Druhý dojem je zběsilé nadšení moskevského lidu pro jeho cara. Nevěřil bych, že monarchická iluze a carský fetišismus mají v duši mužika ještě tak hluboké kořeny. Pro tu zarytou důvěru prostých lidí ve vlastního pána mají Rusové přísloví habaděj: Car je dobrý: zlí jsou jeho sluhové… Car není vinen utrpením svého lidu; činovníci před ním pravdu tají!… Je tu však ještě jiné přísloví, které je prozíravé si připomenout také, neboť v opačném smyslu vysvětluje všechno zoufalství a všechny vzpoury lidového ducha: K Bohu je vysoko! K caru daleko! A stejně tak: chceme-li ocenit přesnou váhu ovací, jimiž byl dnes ráno car na Rudém náměstí vítán, nesmíme zapomínat, že na témž náměstí bylo 22. prosince 1905 nutno střílet z kulometů do davu, který zpíval Marseillaisu.

Středa 19. srpna 1914.

Dnes ráno jsem se vrátil do Sankt-Petěrburgu.

Francouzská vojska postupují v údolích Vogéz, na alsaském svahu. Lutyšské forty ještě odolávají; německá armáda se jimi však nedá zdržet a táhne rovnou na Brusel²¹.

Ruská vojska se rychle soustřeďují na hranici Východního Pruska.

Čtvrtek 20. srpna 1914.

Sazonov ke mně přichází na oběd mezi čtyřma očima.

Rozmlouváme akademicky o výsledcích, o něž se budeme muset v hodině míru přičinit a jichž dosáhneme jedině silou zbraní. Nepochybujeme totiž, že se Německo nepodvolí žádnému z našich požadavků, dokud nebude vyřazeno z boje. Nynější válka není z těch, které končí politickou smlouvou po bitvě u Solferina nebo u Sadové; je to válka na život a na smrt, v níž každá skupina válčících hraje o svou národní existenci.

– Má formule, říká Sazonov, je prostá: musíme zničit německý imperialismus. Podaří se nám to jedině řadou vojenských vítězství; máme tedy před sebou válku dlouhou a velmi tvrdou. Car si v tomhle ohledu nedělá žádné iluze… Aby se však Kaiserthum²² hned nepozvedlo ze svých trosek, aby si Hohenzollernové už nikdy nemohli činit nárok na světovou monarchii, budou nutné velké politické změny. Nemluvě o navrácení Alsaska-Lotrinska Francii bude třeba obnovit Polsko, zvětšit Belgii, obnovit Hannoversko²³, vrátit Dánsku²⁴ Šlesvicko²⁵, osvobodit Čechy, rozdělit mezi Francii, Anglii a Belgii všechny německé kolonie a tak dále.

– To je obrovský program. Ale věřím stejně jako vy, že své úsilí budeme muset dovést až sem, má-li být naše dílo trvalé.

Potom počítáme vzájemné síly válčících, jejich zálohy mužstva, jejich zdroje finanční, průmyslové, zemědělské a tak dále; zkoumáme příznivé vyhlídky, které nám skýtají vnitřní rozbroje v Rakousku a v Uhrách, což mě přivádí k poznámce:

– Je tu ještě jeden činitel, který nesmíme zanedbat: smýšlení lidových mas v Německu. Je velmi důležité, abychom byli dobře zpraveni o tom, co se tam děje. Měl byste zřídit zpravodajskou službu ve velkých ohniscích socialismu, která jsou vašemu území nejblíž – v Berlíně, v Drážďanech²⁶, v Lipsku²⁷, v Saské Kamenici²⁸, ve Vratislavi…

– To se velmi těžko zřizuje.

– Ano, ale je to nezbytné. Uvažte, že nazítří po vojenské porážce to budou nejspíš němečtí socialisté, kdo přinutí kastu junkerů uzavřít mír. A jestli jim v tom můžeme pomoci…

Sazonov sebou trhne. Krátkým, suchým hlasem mi prohlásí:

– Ach, tohle ne! Ne!… Revoluce nikdy nebude v naší hře!

– Buďte si jist, že je ve hře našich nepřátel proti vám!… A Německo nečeká na možnou porážku vašich armád, nečekalo ani na válku, aby si ve vašem dělnickém prostředí vytvořilo spojence. Nebudete mi popírat, že stávky, které vypukly v Petěrburgu za návštěvy prezidenta republiky, vyvolali němečtí agenti.

– Vím to až příliš dobře. Ale opakuji vám, revoluce nikdy nebude v naší hře, ani proti Německu.

Náš rozhovor u toho zůstane. Sazonov už nemá chuť se svěřovat. Vyvolání revolučního přízraku ho náhle zmrazilo.

Abych ho uvolnil, beru ho ve svém voze na Krestovský ostrov²⁹. Procházíme se tam pěšky pod krásnými stinnými stromy, které postupují až k třpytivému a strakatému ústí Něvy.

Mluvíme o carovi; říkám Sazonovovi:

– Jaký výtečný dojem jsem z něho onehdy v Moskvě měl! Dýchala z něho vůle, jistota a síla.

– Měl jsem týž dojem a vyvodil jsem z něho velmi šťastné znamení… ale znamení nezbytné, protože konec konců…

A náhle se zarazí, jako by se neodvažoval svou myšlenku dokončit.

Naléhám, aby pokračoval. Tu mě vezme pod paží a tónem vřelé důvěrnosti mi řekne:

– Nezapomínejte, že podstatným rysem carovy povahy je mystická odevzdanost.

Potom mi vypráví tuhle výmluvnou příhodu, kterou má od svého švagra Stolypina³⁰, bývalého předsedy rady ministrů, zavražděného 18. září 1911.

Bylo to roku 1909, kdy Rusko začínalo zapomínat na noční můru japonské války a následných nepokojů. Jednoho dne předloží Stolypin carovi závažné vnitropolitické opatření. Mikuláš II. ho vyslechne se zasněným výrazem, pak udělá skeptické, nedbalé gesto, gesto, které jako by říkalo: „Tohle nebo něco jiného, co na tom?“ A posléze smutným hlasem prohlásí:

– Nedaří se mi nic z toho, do čeho se pustím, Petře Arkaďjeviči. Nemám štěstí… Ostatně lidská vůle je tak bezmocná!

Stolypin, od přírody odvážný a rozhodný, rázně protestuje. Car se ho tedy zeptá:

– Četl jste Životy svatých³¹?

– Ano… aspoň zčásti; neboť nemýlím-li se, čítá to dílo dobrých dvacet svazků.

– Víte také, kdy mám narozeniny?

– Mohl bych to nevědět? Šestého května.

– A kterého svatého se ten den slaví?

– Odpusťte, Sire; už si nevzpomínám.

– Patriarchu Joba.

– Chvála Bohu! Vláda Vašeho Veličenstva skončí slavně, neboť Job, když zbožně přetrpěl nejkrutější zkoušky, byl zahrnut požehnáním a blahobytem.

– Ne, věřte mi, Petře Arkaďjeviči. Mám víc než tušení; mám vnitřní jistotu: jsem zaslíben strašným zkouškám; ale své odměny se tady na zemi nedočkám… Kolikrát už jsem na sebe vztáhl tuhle Jobovu větu: Sotva pojmu nějakou obavu, už se naplní, a všechna neštěstí, jichž se děsím, se na mne řítí³²!

Je jisté, že tahle válka donutí všechny bojující vydat největší míru duševní energie a organizační síly. A tak mě příhoda, kterou mi Sazonov právě vyprávěl, přivádí zpátky k postřehu, který jsem od chvíle, kdy žiji mezi Rusy, učinil už mnohokrát a který jaksi shrnuje jejich národní fyziognomii.

Bereme-li slovo mystika v širokém významu, je Rus vrcholně mystický: není jím jen ve svém životě náboženském, je jím i ve svém životě společenském, ve svém životě politickém, ve svém životě citovém.

Na dně úvah, které určují jeho činy, se vždy objeví nějaká víra; uvažuje a jedná, jako by věřil, že lidské události jsou vyvolávány transcendentními a tajnými silami, mocnostmi okultními, libovolnými a svrchovanými. Tohle rozpoložení, víc či méně přiznané, víc či méně vědomé, souvisí přímo s jeho obrazností, která je od přírody plovoucí a rozptýlená; pochází rovněž z jeho atavismu, z jeho zeměpisného prostředí, z jeho podnebí, z jeho dějin.

Ponechán sám sobě, necítí potřebu vysvětlovat si, jak se věci dějí, jaké jsou jejich praktické a nutné podmínky, jakými rozumovými a postupnými prostředky jich lze dosáhnout nebo jim zabránit. Lhostejný k logické jistotě, nemá chuť k uváženému a ověřenému pozorování, k rozboru analytickému a dedukci. Používá méně svého rozumu než své obraznosti a své citlivosti; snaží se méně pochopit než vytušit a uhodnout. Nejčastěji jedná jen z vnuknutí, ze zvyku, z poslušnosti.

V řádu náboženském je jeho víra rozjímavá, snivá, vizionářská, naplněná mlhavými nadějemi, pověrčivými obavami a mesiášským očekáváním, stále hledající přímé spojení s neviditelným a božským.

V řádu politickém mu pojem působících příčin zcela chybí. Carismus se mu jeví jako metafyzická entita. Přisuzuje caru a jeho ministrům vnitřní ctnost, vlastní dynamiku, jakousi magickou moc vládnout říši, napravovat zlořády, provádět reformy, nastolovat spravedlnost a tak dále. Jakými zákonodárnými opatřeními, jakým správním mechanismem toho mohou dosáhnout? To je jejich věc a jejich tajemství.

A konečně ve svém životě vášnivém se cítí ustavičně ovládán cizími silami, které ho vedou, jak se jim zlíbí. Aby se omluvil ze svých omylů a chyb, ze svých závratí a kapitulací, mívá ve zvyku dovolávat se nepřízně osudu, fatality, tajuplných vlivů onoho světa, často i satanismu a očarování.

Takové pojetí není právě příznivé osobnímu a odpovědnému úsilí, mužné a vytrvalé činnosti. Proto nás Rus tak často udivuje svou lhostejností, svou vyčkávavou nehybností, svým trpným a odevzdaným kvietismem³³.

A naopak, dovede-li k jeho duši někdo promluvit, je schopen nejkrásnějších vzmachů i nejhrdinnějších obětí. A celé jeho dějiny dokazují, že se nikdy nevzdává, cítí-li, že je veden…

Papež Pius³⁴ X. zemřel minulé noci. Otevřelo se kdy konkláve za okolností tak vážných, v takovém převratu všech lidských věcí? Najde kardinálské kolegium ve svých řadách papeže duše dost velkorysé, zbožnosti dost široké, povahy dost pevné a ducha dost politického, aby sehrál onu zásadní a bezpříkladnou úlohu, kterou válka Svatému stolci nabízí?

Pátek 21. srpna 1914.

Na belgické a francouzské frontě se naše operace obracejí k horšímu. Dostávám rozkaz zasáhnout u carské vlády, aby se ofenziva ruských armád pokud možno urychlila.

Odebírám se ihned k ministru války a důrazně mu přednáším žádost francouzské vlády. Zavolá důstojníka a okamžitě mu podle mého vlastního diktátu nadiktuje telegram velkoknížeti Nikolajovi.

Potom se generála Suchomlinova vyptávám na probíhající operace na ruské frontě. Jeho prohlášení si zaznamenávám v těchto slovech:

1° Velkokníže Nikolaj je odhodlán postupovat se vší možnou rychlostí k Berlínu a k Vídni, hlavně k Berlínu; projde přitom mezi pevnostmi Toruň³⁵, Poznaň a Vratislav.

2° Ruské armády zahájily ofenzivu po celé čáře.

3° Síly útočící na Východní Prusko postoupily už o 20 až 45 kilometrů na nepřátelské území; jejich čára je přibližně vytyčena místy Soldau³⁶, Neidenburg³⁷, Lyck³⁸, Angerburg³⁹ a Insterburg⁴⁰.

4° V Haliči dosáhla ruská vojska, postupující na Lvov, Bugu a Seretu⁴¹.

5° Síly operující na levém břehu Visly potáhnou přímo k Berlínu, jakmile se severozápadním armádám podaří zachytit německou armádu.

6° Dvacet osm sborů, nyní nasazených proti Německu a Rakousku, představuje zhruba milion sto dvacet tisíc mužů.

Včera Němci vstoupili do Bruselu. Belgická armáda ustupuje k Antverpám⁴². Mezi Mety⁴³ a Vogézami je francouzská armáda po těžkých ztrátách donucena k ústupu.

Sobota 22. srpna 1914.

Němci stojí před Namurem. Zatímco jeden z jejich sborů ostřeluje město, hlavní část jejich sil pokračuje v cestě k pramenům Sambre a Oise⁴⁴.

Plán německé ofenzivy napříč Belgií se teď rýsuje v celém svém rozsahu.

Neděle 23. srpna 1914.

Naši spojenci z druhé strany Lamanše se začínají objevovat na belgické frontě. Anglická jezdecká divize dokonce už rozprášila německou kolonu… u Waterloo⁴⁵!… Wellington a Blücher⁴⁶ se museli obrátit v hrobě. Mezi Monsem a Charleroi⁴⁷ se rozvíjí velká bitva.

Rusové postupují ve Východním Prusku; právě obsadili Insterburg.

Pondělí 24. srpna 1914.

Ministerstvo mi telegrafuje z Paříže:

Zprávy z nejspolehlivějšího pramene nás uvědomují, že dva činné sbory, které původně stály proti ruské armádě, jsou nyní přepravovány na francouzskou hranici a na východní hranici Německa nahrazeny formacemi landwehru⁴⁸. Válečný plán německého velkého generálního štábu je příliš zřejmý, než aby bylo třeba zdůrazňovat nutnost ofenzivy ruských armád vedené na Berlín až do krajnosti. Uvědomte neprodleně ruskou vládu a naléhejte.

Zasahuji okamžitě u velkoknížete Nikolaje a u generála Suchomlinova. Zároveň zpravuji cara.

Týž večer mohu francouzské vládě potvrdit, že ruská armáda pokračuje v postupu na Königsberg a na Toruň se vší možnou rázností a rychlostí. Mezi Narwí⁴⁹ a Wkrou⁵⁰ se chystá významná bitva.

Právě dnes přivezli do francouzské nemocnice v Sankt-Petěrburgu pobočníka velkoknížete Nikolaje, knížete Kantakuzena⁵¹, jemuž u Gumbinnen⁵² prostřelila kulka hruď. Doktor Cresson, vrchní chirurg, s ním několik okamžiků hovořil: raněný je ještě celý rozechvělý útočným zápalem, který ruská vojska strhává; horečnatě tvrdí, že velkokníže Nikolaj je odhodlán otevřít si stůj co stůj cestu na Berlín.

Úterý 25. srpna 1914.

Němci zvítězili u Charleroi; mimoto nám uštědřili vážný neúspěch jižně od belgických Arden, u Neufchâteau. Všechny francouzské a anglické armády ustupují k Oise a k Semois.

Tyhle zprávy, byť procezené cenzurou, vyvolávají v Sankt-Petěrburgu vlnu znepokojení, proti níž se bráním, jak umím nejlépe, a beru si přitom za vzor lest, kterou Tolstoj ve Vojně a míru připisuje knížeti Bagrationovi a která by měla být zapsána do mravního breviáře všech vrchních velitelů. Na slavkovském bojišti dostával kníže jednu znepokojivou zprávu za druhou; přijímal je všechny s dokonalým klidem, ba s výrazem souhlasu, jako by to, co mu hlásili, bylo přesně to, co očekával.

Na severu Východního Pruska přeťali Rusové přechody přes Alle⁵³ a Angerapp⁵⁴; Němci se stahují ke Königsbergu.

Předevčírem vyhlásilo Japonsko válku Německu. Japonská eskadra ostřeluje Kiaočou.

Středa 26. srpna 1914.

Francouzská a anglická armáda pokračují v ústupu. Opevněný tábor Maubeuge je obklíčen. Předvoj německé jízdy projíždí okolím Roubaix⁵⁵.

Dohlédl jsem na to, aby ruský tisk tyto události podal v té nejpříhodnější (a snad i nejpravdivější) podobě – totiž jako prozatímní a metodický ústup, který je předehrou k blízkému obratu a k ofenzivě hutnější a silnější. Všechny noviny tuhle tezi zastávají.

Velkokníže Nikolaj mi po Sazonovovi vzkazuje:

– Zpětný pohyb, který nařídil generál Joffre, odpovídá všem pravidlům strategie. Musíme si přát, aby se napříště francouzská armáda vystavovala co nejméně; aby se nenechala ani nahlodat, ani demoralizovat; aby si uchovala všechnu svou útočnou sílu a všechnu volnost manévru až do dne, kdy bude ruská armáda s to zasadit rozhodující rány.

Ptám se Sazonova:

– Nepřijde ten den brzy?… Uvažte, že naše ztráty jsou obrovské a že Němci stojí 250 kilometrů od Paříže!

– Domnívám se, že velkokníže Nikolaj je odhodlán zahájit významnou operaci, aby na naší frontě zadržel co nejvíc Němců.

– Patrně v okolí Soldau a Mławy⁵⁶?

– Ano.

V té stručné odpovědi cítím, zdá se mi, jistou zdrženlivost. Zapřísahám tedy Sazonova, aby byl sdílnější:

– Uvažte, říkám, jak je ta hodina pro Francii vážná!

– Vím to… a nezapomínám, čím jsme Francii povinni; nezapomíná na to ani car, ani velkokníže. Můžete tedy počítat s tím, že uděláme všechno, co je v naší moci, abychom francouzské armádě pomohli… Z praktického hlediska jsou však nesnáze veliké. Generál Žilinskij⁵⁷, který velí severozápadní frontě, soudí, že ofenziva ve Východním Prusku je odsouzena k jistému nezdaru, protože naše vojska jsou ještě příliš rozptýlená a přepravy narážejí na mnoho překážek. Víte, jak je Mazursko⁵⁸ rozryté lesy, řekami a jezery!… Náčelník generálního štábu Januškevič je téhož mínění jako Žilinskij a ofenzivu důrazně nedoporučuje. Generální ubytovatel Danilov⁵⁹ však neméně důrazně namítá, že nemáme právo nechat svého spojence v nebezpečí a že navzdory nepopiratelným rizikům podniku je naší povinností zaútočit okamžitě. Právě to velkokníže Nikolaj nařídil… Nepřekvapilo by mě, kdyby operace už začala.

Čtvrtek 27. srpna 1914.

Němci jsou v Péronne⁶⁰ a v Longwy⁶¹.

V Paříži byla sestavena vláda národní obrany. Viviani si ponechává předsednictví rady bez portfeje; Briand je jmenován do spravedlnosti, Delcassé⁶² do zahraničí, Millerand do války, Ribot do financí a tak dále. Do kabinetu vstupují dva sjednocení socialisté⁶³, Jules Guesde⁶⁴ a Marcel Sembat⁶⁵.

Tahle kombinace tu působí nejlepším dojmem. Vykládá se zároveň jako zářivý projev naší národní soudržnosti a jako záruka neoblomného odhodlání, s nímž bude Francie ve válce pokračovat.

Pátek 28. srpna 1914.

Velkokníže Nikolaj dodržel slovo. Na jeho naléhavý a opakovaný rozkaz zaútočilo předevčírem pět sborů generála Samsonova⁶⁶ na nepřítele v oblasti Mława–Soldau. Místo útoku je dobře zvoleno, aby přimělo Němce stáhnout tam početné síly; vítězství Rusů ve směru na Allenstein⁶⁷ by mělo dvojí výsledek: otevřelo by jim cestu na Gdaňsk⁶⁸ a přeťalo ústup německé armádě, která byla právě poražena u Gumbinnen.

Sobota 29. srpna 1914.

Bitva zahájená u Soldau se vede urputně dál. Ať už má být konečný výsledek jakýkoli, je už mnoho, že se boj protahuje – anglické a francouzské armády tak mají čas přeskupit se vzadu a vyrazit zase vpřed.

Ruské jižní armády jsou 40 kilometrů od Lvova.

Neděle 30. srpna 1914.

Když dnes ráno vstoupím do Sazonovovy pracovny, zarazí mě jeho zachmuřený a napjatý výraz.

– Co je nového? ptám se ho.

– Nic dobrého.

– Nedaří se to ve Francii?

– Němci se blíží k Paříži.

– Ano; ale naše armády jsou nedotčené a jejich morálka je výtečná. Čekám na jejich obrat s důvěrou. A bitva u Soldau?

Mlčí, rty sevřené, s pohledem zlověstným. Pokračuji:

– Nezdar?

– Veliké neštěstí… Ale nemám právo s vámi o tom mluvit. Velkokníže Nikolaj nechce, aby se ta zpráva několik dní rozkřikla. Rozšíří se až příliš brzy a příliš rychle; naše ztráty jsou totiž děsivé.

Žádám ho o nějaké podrobnosti. Ujišťuje mě, že nemá žádnou přesnou informaci:

– Samsonovova armáda je zničena. Víc nevím.

Po chvíli mlčení pokračuje prostým tónem:

– Tuhle oběť jsme byli Francii dlužni; ukázala se jako tak dokonalá spojenkyně.

Děkuji mu za tu myšlenku. Potom, přes velmi těžké břemeno, které oba cítíme na srdci, přecházíme k projednávání běžných věcí.

Ve městě nemá o pohromě u Soldau ještě nikdo tušení. Ale nepřetržitý ústup francouzské armády a rychlý postup Němců na Paříž vyvolávají v obecenstvu ty nejčernější předpovědi. Vůdcové rasputinovské kliky dokonce hlásají, že Francie bude brzy nucena podepsat mír. Vysoko postavené osobě, která mi tu řeč přijde zopakovat, odpovídám, že povaha státníků, kteří se právě chopili moci, nedovoluje zastavit se u takového předpokladu ani na okamžik; že ostatně partie není zdaleka prohraná a že den vítězství je snad blízko.

Pondělí 31. srpna 1914.

U Soldau ztratili Rusové 110 000 mužů, z toho 20 000 padlých nebo raněných a 90 000 zajatých. Dva z pěti nasazených sborů, 13. a 16., byly obklíčeny. Všechen dělostřelecký materiál byl zničen.

Předpovědi vrchního velení byly až příliš přesné: ofenziva přišla předčasně. Prvotní příčinou pohromy bylo nedostatečné soustředění vojsk a krajní obtížnost přeprav v kraji rozřezaném řekami a posetém jezery a lesy. Zdá se také, že pohromu zhoršila chyba v manévru: generál Artamonov⁶⁹, který velel levému křídlu, prý ustoupil o dobrých dvacet verst⁷⁰, aniž uvědomil generála Samsonova.

Jedním z míst, kde se bojovalo nejurputněji, je vesnice Tannenberg⁷¹, 35 kilometrů severně od Soldau. Právě tam roku 1410 polský král Vladislav V. porazil řád německých rytířů – první vítězství slovanství nad germánstvím. Tím, že na sebe nechala čekat pět set čtrnáct let, je odveta německých rytířů jen tím hroznější.

Úterý 1. září 1914.

Sazonov mi dnes ráno podle Izvolského telegramu sděluje, že se vláda republiky rozhodla přenést se do Bordeaux⁷², bude-li generalissimus mít za to, že ho vyšší zájem národní obrany nutí nezatarasit Němcům cestu na Paříž.

– Je to bolestné rozhodnutí, říká mi, ale skvělé, a u francouzského vlastenectví mě nepřekvapuje.

Potom mi sděluje telegramy, které 30. a 31. srpna odeslal plukovník Ignaťjev⁷³, přidělený k francouzskému hlavnímu stanu, a jejichž každá věta do mě vniká jako bodnutí dýkou: Německá armáda obchází levé křídlo francouzské armády a neodolatelně postupuje na Paříž průměrnými denními pochody po 30 kilometrech… Podle mého názoru je vstup Němců do Paříže už jen otázkou dní, jelikož Francouzi nemají dostatečné síly k protiútoku proti obcházející skupině, aniž by riskovali, že budou odříznuti od ostatních armád… Naštěstí uznává, že duch vojska zůstává výtečný.

Sazonov se mě ptá:

– Není tedy způsob, jak Paříž bránit?… Myslel jsem, že je Paříž tak pevně opevněná!… Nemohu vám zatajit, že by pád Paříže udělal na zdejší mínění žalostný dojem… zvlášť po našem neštěstí u Soldau; však se nakonec přece jen dozvědí, že jsme u Soldau ztratili 110 000 mužů.

Beru znovu telegramy plukovníka Ignaťjeva a jejich závěry zpochybňuji, jak umím nejlépe; tvrdím, že opevněný tábor Paříže je silně vyzbrojen; ujišťuji, že povaha generála Gallieniho⁷⁴ nám zaručuje houževnatost odporu.

Ukaz podepsaný včera večer stanovil, že se město Sankt-Petěrburg bude napříště jmenovat Petrohrad⁷⁵. Jako politický projev, jako protest slovanského nacionalismu proti germánskému vpádu je to opatření stejně výmluvné jako vhodné. Z dějinného hlediska je to však omyl. Nynější hlavní město říše není slovanské město; shrnuje jen nedávnou minulost ruského života; leží ve finské zemi, u bran Finska, kde tak dlouho vládla švédská⁷⁶ kultura, na pomezí pobaltských provincií, kde dodnes vládne německý vliv; jeho architektura je zcela západní, jeho tvářnost zcela moderní. A právě tohle chtěl Petr Veliký ze Sankt-Petěrburgu udělat: město západní a moderní. Jméno Petrohrad tedy není jen omyl, nýbrž dějinný protismysl.

Středa 2. září 1914.

„Komuniké“ ruského štábu oznamuje pohromu u Soldau těmito slovy: Na jihu Východního Pruska napadli Němci s velkou přesilou dva naše armádní sbory, které utrpěly značné ztráty. Generál Samsonov byl zabit.

Obecenstvo se tou stručností oklamat nedá. Polohlasem se roznášejí nejrůznější verze o bitvě; čísla ztrát se ještě zveličují; generál Rennenkampf⁷⁷ je obviňován ze zrady; dochází se až k tvrzení, že Němci mají spojence přímo v okolí generála Suchomlinova; a konečně se ujišťuje, že generál Samsonov nebyl zabit, nýbrž že se zabil sám, nechtěje přežít zničení své armády.

Generál Beljajev⁷⁸, náčelník hlavního štábu armády při ministerstvu války, mě ujišťuje, že ráznou ofenzivou ve Východním Prusku a rychlostí svého postupu na Lvov nutí Rusové Němce stahovat na východ vojska, která už mířila do Francie:

– Mohu vám zaručit, říká mi, že německý štáb nečekal, že vstoupíme do linie tak rychle; myslel si, že naše mobilizace a soustředění budou mnohem pomalejší; spočítal si, že nebudeme schopni zahájit ofenzivu v žádném bodě dřív než 15. nebo 20. září, a věřil, že do té doby bude mít čas vyřadit francouzskou armádu ze hry… Soudím tedy, že Němci už teď ztroskotali v provedení svého původního plánu…

Čtvrtek 3. září 1914.

Od Oise až k Vogézám pokračuje sedm německých armád, hrozivý ocelový Leviatan, ve své obchvatné ofenzivě s rychlostí pochodu, dokonalostí manévru a úderností, o jakých žádná válka dosud nedala představu. V tuto chvíli je čára francouzských a anglických armád vytyčena takto od východu na západ: Belfort, Verdun, Vitry-le-François⁷⁹, Sézanne⁸⁰, Meaux⁸¹, Pontoise.

V Haliči je naštěstí úspěch Rusů zářivý. Včera vstoupili do Lvova. Ústup Rakušanů a Uhrů nabyl rázu úprku.

Od 17. srpna postoupili Rusové z čáry Kovel⁸²–Rovno⁸³–Proskurov⁸⁴ o 200 kilometrů. Při té operaci zajali 70 000 mužů a ukořistili 300 děl. Na frontě Lublin⁸⁵–Chełm⁸⁶ se Rakušané a Uhři ještě drží.

Pátek 4. září 1914.

Hrozba, která visí nad Paříží, udržuje v ruské společnosti proud pesimismu, který dává takřka zapomenout na vítězství u Lvova. Nikdo nepochybuje, že Němci opevněný tábor Paříže vezmou útokem. Načež prý bude Francie nucena kapitulovat. Potom se Německo obrátí celou svou masou proti Rusku.

Odkud ty pověsti přicházejí? Kdo je šíří?

Rozhovor, který jsem právě vedl s jedním ze svých tajných zpravodajů, N…, mě v té věci osvětluje až příliš. Ten člověk je podezřelý jako všichni lidé jeho řemesla; je však dobře zpraven o tom, co se děje a co se mluví v okolí panovníků. Mimoto má právě teď zvláštní, hmatatelný důvod mluvit se mnou upřímně. Po chvále skvělého vlastenectví, které oživuje Francii, pokračuje:

– Přišel jsem si k Vaší Excelenci pro trochu důvěry, neboť vám nezatajím, že všude slyším vyslovovat ta nejzlověstnější proroctví.

– Ať se aspoň počká na výsledek bitvy, která se rozvíjí na Marně! A i kdyby ta bitva pro nás nedopadla šťastně, partie nebude nikterak beznadějná…

Své tvrzení podepírám řadou pozitivních skutečností a rozumných předpovědí, které mi – jak říkám – nenechávají o našem konečném vítězství nejmenší pochybnost, jen když nám nebude scházet chladnokrevnost ani houževnatost.

– Je to pravda, ujímá se slova N…, je to pravda. A velmi mi prospívá slyšet vás… Je tu však jeden prvek, s nímž nepočítáte a který má na pesimismu, jejž pozoruji na všech stranách, velký podíl… zvlášť na nejvyšších místech.

– Ale! Zvlášť na nejvyšších místech?

– Ano, právě ve vyšších řadách dvora a společnosti, právě mezi osobami, které bývají panovníkům nablízku, panuje největší znepokojení.

– A proč?

– Protože… protože v těchhle kruzích mají o carově smůle dávno jasno; ví se, že ztroskotá ve všech svých podnicích, že má osud ustavičně proti sobě, zkrátka že je zjevně zaslíben katastrofám. Ostatně prý jsou čáry na jeho dlani děsivé.

– Jakže!… Lidé se dají takovými hloupostmi ovlivnit?

– Co chcete, pane velvyslanče? Jsme Rusové, a tedy pověrčiví… Ale není to zjevné, že je car předurčen ke katastrofám?

Ztlumí hlas, jako by mi svěřoval strašlivé tajemství, upře na mě ostrý pohled svých žlutých očí, které se chvílemi rozsvěcejí temnými záblesky, a vypočítává neuvěřitelnou řadu nehod, zklamání, nezdarů a pohrom, jimiž je už devatenáct let vyznačena vláda Mikuláše II. Řada začíná korunovačními slavnostmi na Chodynském⁸⁷ poli u Moskvy, kde bylo v tlačenici ušlapáno 2 000 mužiků. O několik týdnů později se car odebere do Kyjeva: před jeho očima se potopí v Dněpru loď se třemi sty diváky. Několik týdnů nato mu náhle zemře ve vlaku jeho oblíbený ministr, kníže Lobanov⁸⁸. Žije pod ustavičnou hrozbou anarchistických bomb a vroucně si přeje syna, careviče; narodí se mu čtyři dcery po sobě, a když mu Bůh konečně dopřeje dědice, nese v sobě dítě zárodek nevyléčitelné choroby. Nemiluje ani přepych, ani společnost a touží jen po tom, aby si od moci odpočinul v tichých radostech rodinného soukromí: jeho žena je nešťastná neurotička, která kolem sebe udržuje neklid a rozrušení. A to ještě není nic: poté, co snil o konečné vládě míru na zemi, je několika intrikány svého dvora vtažen do dálněvýchodní války; jeho armády jsou jedna po druhé poráženy v Mandžusku, jeho loďstva jedno po druhém potápěna v čínských mořích. Potom Ruskem projde veliký závan revoluce; bez přestání se střídají nepokoje a masakry – ve Varšavě, na Kavkaze⁸⁹, v Oděse, v Kyjevě, ve Vologdě, v Moskvě, v pobaltských provinciích, v Charkově, v Sankt-Petěrburgu, v Kronštadtu; vraždou velkoknížete Sergeje Alexandroviče⁹⁰ se otvírá éra politických atentátů. A sotva se vichřice utiší, padá předseda rady ministrů Stolypin, který se ohlašoval jako zachránce Ruska, jednoho večera v kyjevském divadle před carskou lóží pod revolverem agenta tajné policie.

Když N… dospěje na konec té neblahé řady, uzavírá:

– Uznáte, Excelence, že je car zaslíben katastrofám a že máme právo se chvět, když uvažujeme o vyhlídkách, které před námi tahle válka otvírá.

– Chvěním se na osud nepůsobí; patřím totiž k těm, kdo věří, že osud musí s námi počítat. Ale když jste tak citlivý na neblahé vlivy, nevšiml jste si snad, že má car dnes mezi svými protivníky člověka, který mu v nepřízni štěstí nezůstává nic dlužen – císaře Františka Josefa? Proti tomu se nic neriskuje; tam je výhra jistá!

– Ano; ale je tu ještě Německo. A na to nestačíme!

– Sami ne. Ale máte po boku Francii a Anglii… A pak, prosím vás, neříkejte si předem, že na Německo nestačíte. Nejdřív se bijte, se vší energií, se vším hrdinstvím, jichž jste schopni, a uvidíte, že se vám každým dnem bude vítězství jevit jistější!

Kardinál della Chiesa byl zvolen papežem; přijímá jméno Benedikt⁹¹ XV. Od dávných časů Řehoře VII⁹². se Kristovu náměstku nenaskytla úloha tak skvělá, tak výsadní.

Sobota 5. září 1914.

V Londýně bylo dosaženo shody o znění deklarace, jíž se Francie, Anglie a Rusko zavazují neuzavřít mír odděleně. Tahle klauzule byla už ve francouzsko-ruské vojenské úmluvě z roku 1892. Přistoupení Anglie k naší alianci si vyžádalo nový pakt, jehož slavnostní vyhlášení bude mít pravděpodobně veliký účinek.

Rusové obsadili Stryj⁹³, 80 kilometrů za Lvovem. Jejich jezdecké předvoje se přiblížily ke karpatským⁹⁴ průsmykům. Ve Vídni je panika.

Neděle 6. září 1914.

Těžiště války se teď soustřeďuje na západní frontu. 1. německá armáda, jíž velí generálplukovník von Kluck⁹⁵ a která operuje na krajní pravici obchvatného křídla, právě náhle zahnula k jihu a nechala Paříž po své pravici, jako by se snažila obejít naše levé křídlo a odhodit je za Seinu k Fontainebleau; odbila tedy rozhodná hodina. Postaví se konečně francouzská armáda na odpor?… V události, která se chystá, není v sázce nic menšího než budoucnost Francie, budoucnost Evropy, budoucnost světa.

Pondělí 7. září 1914.

V Haliči se operace ruské armády rozvíjejí znamenitě. Rakušané a Uhři právě utrpěli dva vážné nezdary, jeden před Lublinem, druhý v okolí Rawy Ruské⁹⁶. Ve Východním Prusku naopak Rusové pod německým tlakem povolují.

Ve Francii pokračuje bitva urputně. Zdá se, že Němci prozatím upustili od přímého útoku na Paříž.

Úterý 8. září 1914.

Maubeuge včera kapitulovalo po jedenácti dnech pekelného ostřelování. Na celém ostatním úseku fronty, zvláště severovýchodně od Paříže, velmi prudké a nepřerušované boje; nic rozhodujícího však ještě ne.

Generál Beljajev mi svěřuje, že Hindenburgova armáda, operující ve Východním Prusku, dostala značné posily a že Rusové jsou nuceni vyklidit oblast mazurských jezer.

– Podle dobré strategie, dodává, měl náš ústup začít už před několika dny; ale velkokníže Nikolaj chtěl udělat všechno možné, aby francouzské armádě ulevil…

Středa 9. září 1914.

Východně od Paříže, od Ourcqu⁹⁷ až k Montmirailu, postupují francouzská a anglická vojska pomalu vpřed. Všeobecné rozhodnutí už nemůže dlouho otálet.

Ruské mínění se s velmi správným instinktem, jak se zdá, zajímá mnohem víc o bitvu na Marně než o haličská vítězství. Celý osud války se vskutku hraje na západní frontě. Podlehne-li Francie, bude Rusko nuceno boje zanechat. Boje ve Východním Prusku mi o tom přinášejí každý den nový důkaz. Je z nich vidět, že Rusové nejsou s to měřit se s Němci, kteří je drtí převahou taktického výcviku, uměním velet, hojností střeliva, bohatstvím dopravních prostředků. Naproti tomu se zdají být Rusové Rakušanům a Uhrům rovni; mají dokonce převahu v rozmachu a houževnatosti v ohni.

Čtvrtek 10. září 1914.

Východně od Visly, na pomezí severní Haliče a Polska, prolomili Rusové nepřátelskou čáru mezi Kraśnikem⁹⁸ a Tomaszówem⁹⁹. Ve Východním Prusku je však armáda generála Rennenkampfa v rozvratu.

Z Francie jsou zprávy uspokojivé. Naše vojska překročila Marnu mezi Meaux a Château-Thierry. Před Sézanne byla pruská garda zatlačena severně od bažin u Saint-Gond. Udrží-li se pevně naše pravé křídlo, které tvoří „pant“ a táhne se od Bar-le-Duc k Verdunu, celá německá čára se rozsype.

Pátek 11. září 1914.

Vítězství! Vyhráli jsme bitvu na Marně! Na celé frontě ustupují německé armády na sever! Paříž je napříště mimo dosah! Francie je zachráněna!…

Rusové vítězí rovněž, mezi Kraśnikem a Tomaszówem. Rakousko-uherské síly, rozmnožené o německé posily, přesahovaly milion mužů; dělostřelectvo čítalo přes 2 500 děl. Naproti tomu musela armáda generála Rennenkampfa vyklidit Východní Prusko; Němci obsazují Suwałki¹⁰⁰.