Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola pátá

Sobota 12. září 1914.

Vítězství na Marně je ve všech ruských kruzích vítáno jako vysvobození; blahopřání se na velvyslanectví jen hrnou. Nedávná pohroma u Soldau a znepokojivé pověsti, které už dva dny kolují o velké bitvě svedené na východě Východního Pruska, však vrhají na mysli zlověstný stín, který je činí takřka lhostejnými ke skvělým úspěchům v Haliči. Ostatně i když se štědře vzdává hold hrdinství francouzské armády a manévrovací vědě generála Joffra, nikdo neopomene dodat, že nebýt strašné hekatomby u Soldau, byli by Němci v Paříži.

Rasputin, uzdravený ze svého zranění, se právě vrátil do Petrohradu. Snadno carevně dokázal, že jeho uzdravení je zářným svědectvím božské ochrany.

O válce mluví jen slovy zahalenými, dvojznačnými, apokalyptickými; usuzuje se z toho, že ji neschvaluje a že předvídá veliká neštěstí.

Do Petrohradu se právě vrátila ještě jedna osoba a ani z té nemám důvod se radovat; od svého příjezdu totiž nepřestává šířit pesimistická proroctví: je to hrabě Witte¹, který byl při vypuknutí války v Biarritzu². Přišel mě navštívit předevčírem.

Osobně jsem ho znal jen z jediného setkání v Paříži na podzim roku 1905; vracel se tehdy z Ameriky, kde podepsal portsmouthský³ mír, a o Francii se vyjadřoval s hořkostí: vytýkal jí, že svou spojenkyni Rusko proti Japonsku dostatečně nepodpořila. Tenkrát mě zarazila pronikavost jeho ducha, šíře jeho názorů, pohrdavá autorita jeho řeči i celé jeho osoby.

Zde ostatně několik údajů z jeho životopisu. Sergej Juljevič Witte se narodil 29. června 1849 na Kavkaze, kde byl jeho otec ředitelem školního okruhu; jeho matka, rozená Fadějevová⁴, pocházela ze staré ruské rodiny. Matematiku studoval na oděské univerzitě, ale nedostatek prostředků ho brzy přinutil studia přerušit. Vstoupil tehdy do služeb správy Jihozápadních drah.

Byl prostým přednostou stanice v Popelni, malém městečku u Kyjeva, když si ho předseda společnosti Vyšněgradskij⁵ povšiml a jedním skokem ho povýšil na ředitele provozu.

Roku 1889 povolal Vyšněgradskij, jmenovaný ministrem financí, Witteho ihned do Sankt-Petěrburgu a učinil z něho svého hlavního pomocníka: jejich těsná spolupráce zvedla úvěr Ruska rychle na stupeň, jakého dosud nedosáhl. Už roku 1892 se však Vyšněgradskij, vyčerpaný prací, musel stáhnout. Witte ho vystřídal. Autorita jeho povahy, zkušenosti a nadání mu brzy zajistila přední místo v celkové politice říše. Koncem roku 1903 se stal předsedou Výboru ministrů⁶, nedokázal však zmařit šílené kombinace intrik a spekulací, které 8. února následujícího roku rozpoutaly mandžuskou válku. Po pohromách u Mukdenu⁷ a u Cušimy⁸ se muselo uznat, že jen on je s to vést mírová jednání; 5. září 1905 mu připadla bolestná čest podepsat portsmouthskou smlouvu.

Aby ho za jeho služby odměnil, udělil mu Mikuláš II. hraběcí titul. V hloubi srdce však tu pyšnou a ironickou povahu nenáviděl, ten chladný, prozíravý a pronikavý rozum, před nímž si vždycky připadal nemotorný a bezbranný.

Zatím se revoluční nepokoje rychle stupňovaly; dynastie byla ohrožena.

Až dosud zůstával Witte upřímným stoupencem samoděržaví: soudil, že západní státy nemají na svých ústavních dogmatech tolik co chválit a že carismus, jen když se v některých svých orgánech obnoví, se dokonale přizpůsobuje pudům, mravům a schopnostem ruského lidu. Před naléhavým nebezpečím však neváhal. Třicátého října, po nekonečných rozpravách s vyděšeným carem, jej uprosil a donutil podepsat slavný Manifest, který se zdál být předurčen stát se Velkou chartou Ruska a který položením zásady několika základních svobod svolával v krátké lhůtě říšskou dumu. O sedm dní později byl jmenován předsedou Rady ministrů.

V měsících, které následovaly, se situace zdaleka nezlepšila. Levicové strany, osmělené prvním úspěchem, vyhlašovaly nové nároky; revolucionáři zdvojnásobili drzost a odvahu. Zároveň mobilizovala násilná reakce, rozpoutaná „černými setninami“, venkovské masy ve prospěch pravoslavného absolutismu; po celé říši se šířily masakry liberálů, intelektuálů a Židů. Witte brzy pochopil, že se nebude moci dohodnout ani s dumou, protože přinese buřičský program, ani s konzervativci, protože mu nikdy neodpustí manifest z 30. října. Dal přednost tomu, ponechat si síly do budoucna, a nabídl carovi svou demisi; ten byl až příliš šťasten, že ho vidí odcházet. Než však portfej odevzdal, dopřál sám sobě radost z posledního úspěchu ve vědě, v níž je mistrem – ve vědě finanční. Dne 16. dubna 1906 uzavřel v Paříži půjčku dvou miliard franků za podmínek pro ruskou státní pokladnu velmi výhodných. Pátého května přijal Mikuláš II. jeho demisi s konečnou platností a dal mu za nástupce nynějšího předsedu rady ministrů Ivana Logginoviče Goremykina.

Přijel z Biarritzu před týdnem a předevčírem mě tedy navštívil. Jako důvod své návštěvy uvádí vzpomínku na naše setkání v Paříži na podzim roku 1905, a hned, bez jakékoli předmluvy, s hlavou vztyčenou, s přímým pohledem, řečí pevnou, přesnou a pomalou, mi nabízí rozpravu:

– Tahle válka, říká, je šílenství. Carově moudrosti ji vnutili politikové stejně nemotorní jako neprozřetelní; pro Rusko může být jen neblahá. Jedině Francie a Anglie mají právo doufat v nějaký zisk z vítězství… A i tak se mi naše vítězství zdá velmi pochybné.

– Zisky z téhle války jsou jistě, jako u každé války, podmíněny vítězstvím. Předpokládám však, že zvítězíme-li, dostane se Rusku bohatého podílu na výhodách a odměnách… Vždyť konec konců mi dovolte připomenout, že je-li dnes svět v ohni a krvi, pak kvůli věci, která se Ruska týkala v první řadě, kvůli věci vrcholně slovanské, kvůli věci, která se nedotýkala ani Francie, ani Anglie.

– Narážíte patrně na naši prestiž na Balkáně, na naši zbožnou povinnost chránit bratry téhož plemene, na naše dějinné a posvátné poslání na Východě?… Jenže to je romantická chiméra, která vyšla z módy. Nikdo tady, nikdo vážný se už o tyhle rozjitřené a ješitné Balkánce nezajímá – nemají na sobě nic slovanského, jsou to jen špatně pokřtění Turci. Mělo se nechat Srby, ať dostanou výprask, který si zasloužili. Ostatně starali se kdysi oni o své slovanské bratrství, když je jejich král Milan⁹ zavázal Rakousku?… Tolik k původu téhle války!… A teď mluvme o ziscích a odměnách, které nám chystá. Co doufáme získat? Územní přírůstky? Ale jděte! Což není říše Jeho Veličenstva dost rozlehlá? Není snad na Sibiři¹⁰, v Turkestánu¹¹, na Kavkaze, i v samém Rusku nesmírných prostor, které ještě nejsou využity?… A pak, co jsou to za výboje, jimiž nám mávají před očima?… Východní Prusko? – Což nemá už tak car mezi svými poddanými až příliš mnoho Němců?… Halič?… – Vždyť je plná Židů! A pak, dnem, kdy bychom připojili polská území rakouská a pruská, bychom ztratili celé ruské Polsko; nemylte se totiž: Polsko obnovené ve své územní celistvosti by se nespokojilo s autonomií, kterou mu kdosi měl tu hloupost slíbit; vyžadovalo by a dosáhlo by naprosté nezávislosti… Co nám ještě dávají doufat? Cařihrad, kříž nad Svatou Sofií, Bospor¹², Dardanely¹³? – To je tak šílené, že se u toho nevyplatí zastavovat… A konečně předpokládejme úplné vítězství naší koalice; předpokládejme, že Hohenzollernové a Habsburkové¹⁴ budou donuceni žebrat o mír a podrobit se našemu zákonu. Jenže pak to není jen zkáza germánské nadvlády, je to také vyhlášení republiky v celé střední Evropě. A tím rázem je to konec carismu… Předpovědi, k nimž mě vede domněnka naší porážky, si raději nechám pro sebe.

– Jaký je váš praktický závěr?

– Můj praktický závěr je, že je třeba co nejrychleji zlikvidovat tohle hloupé dobrodružství.

– Pochopíte, že vás nechci následovat ve výtkách, které adresujete své vládě za podporu, kterou poskytla Srbsku. Uvažujete však, jako by byla za válku odpovědná. Válku nechtěla ona, a jistě ji nechtěla ani vláda francouzská, ani vláda britská; ručím vám za to, že všechny tři vlády udělaly všechno, co bylo čestně možné, aby zachránily mír… Ostatně dnes už otázka nestojí tak, zda se válce dalo nebo nedalo zabránit, nýbrž jak odnést vítězství. Neboť předpovědi, k nimž sám docházíte v případě naší porážky, jsou tak děsivé, že se mi je neodvažujete vyslovit. A pokud jde o rychlou likvidaci toho hloupého dobrodružství – to je myšlenka, která mě u státníka tak osvíceného, jako jste vy, překvapuje. Jak to, že nevidíte, že obrovský zápas, do něhož jsme vstoupili, je souboj na život a na smrt a že by kompromisní mír byl triumfem Německa?

S nevěřícným výrazem odpoví:

– Tak se tedy bijme dál!

– Ano, až do vítězství.

Naznačí vyhýbavé gesto. Pak se po chvíli zamyšlení ujme slova:

– Obávám se, pane velvyslanče, že mě na základě jistých klepů pokládáte za člověka zle smýšlejícího o Francii a že si tím vysvětlujete všechno, co se vám na mé řeči mohlo nelíbit.

– Kdybych vám byl přisuzoval zlé smýšlení o Francii, zvlášť v tomhle okamžiku, nebyl bych vás přijal, pane hrabě, anebo bych byl přinejmenším rozhovor už dávno přerušil. Vím jen tolik, že jste nepřátelský politice Trojdohody.

– Ano; byl jsem však vždycky stoupencem francouzské aliance.

– Pod podmínkou, že ji doplní aliance s Německem.

– Přiznávám.

– A Alsasko-Lotrinsko? Co jste s ním ve své kombinaci dělal?

– Ta nesnáz se mi nezdála neřešitelná. V každém případě bych nebyl nikdy obětoval francouzskou alianci alianci německé. Podal jsem o tom dokonce nepochybný důkaz.

– Mluvíte o tom, co se odehrálo v Björköu¹⁵ mezi carem Mikulášem a císařem Vilémem v červenci 1905?

– Ano, ale to je předmět, k němuž jsem odsouzen mlčet… Dovolte mi zeptat se vás, co o tom víte?

– Naše zprávy o té příhodě jsou velmi kusé a v zájmu aliance samé jsme se nesnažili upřesňovat polovičaté důvěrnosti, které od vás dostal můj předchůdce pan Bompard. Shrnu-li naše rozmanité prvky informace, řekl bych, že císař Vilém navrhl při björköském rozhovoru caru Mikuláši dohodu neslučitelnou s francouzskou aliancí a že ten záměr neměl díky vašemu osobnímu zásahu pokračování.

– Je to přesné.

– Dovolte mi, abych vám já zase položil otázku. Zavazovala dohoda navržená císařem Vilémem Francii, aby napříště táhla za jeden provaz s Německem?

– V té věci jsem přísahal mlčení… Vše, co vám mohu říci, je, že mi císař Vilém nikdy neodpustil, že jsem jeho manévr zmařil. A z germanofilství obviňují mne!… Ostatně car Mikuláš mě nenávidí ještě mnohem víc, a to nejen proto, že jsem se postavil do cesty německé intrice, ale ještě a především proto, že jsem mu krátce nato předložil k podpisu slavný manifest z 30. října 1905, který svěřil zákonodárnou moc dumě. Od té doby se ke mně car chová jako k nepříteli a svým důvěrníkům opakuje, že sním o tom, že ho vystřídám jako prezident ruské republiky. Jaké bláznovství!… Jaká ubohost!… Podle carova rozpoložení ke mně posuďte, co si o mně myslí carevna! Nuže, nechme už všechny ty bídy!… Mám výčitky, že jsem vás zdržel příliš dlouho, pane velvyslanče, a že jsem vás snad svými výlevy obtěžoval. Vzpomeňte si jen, prosím, že jsem se v jedné významné okolnosti zachoval jako upřímný přítel Francie.

– Nezapomenu na to a děkuji vám za vaše důvěrnosti.

Potom vstane z křesla, s námahou napřímí svou vysokou postavu a loučí se se mnou slovy nanejvýš vlídnými.

Když odejde, jdu se projít na Ostrovy. Jak se procházím po osamělé aleji, která je mi milá, přemýšlím o tom dlouhém rozhovoru. Mám ještě před očima velkou postavu starého státníka, postavu záhadnou a znepokojivou, rozumu vysokého, panovačného, pohrdavého, vědomého si své nevyužité síly, hlodaného ctižádostí, záští a pýchou. Napadá mě, že obrátí-li se válka ke zlému, prosadí se svou hodnotou. Zároveň však myslím na to, jak neblahým se může šíření jeho názorů na válku stát v zemi, kde je veřejné mínění tak citlivé a nestálé, jak nebezpečné je tvrdit před Rusy, „že je třeba co nejrychleji zlikvidovat tohle hloupé dobrodružstv퓹⁶.

Neděle 13. září 1914.

Ve Francii Němci dál ustupují a zanechávají za sebou zajatce, raněné, děla a vozatajstvo. Levé křídlo francouzské armády překročilo Aisnu¹⁷; střed postupuje mezi Argonnami¹⁸ a Mázou¹⁹; pravé křídlo zatlačuje nepřítele směrem na Mety.

Na východě Východního Pruska, jak se zdá, armáda generála Rennenkampfa unikne pohromě, která jí hrozila; podařilo se jí takřka prorazit si cestu mazurskými jezery a stahuje se ke Kovnu a Grodnu²⁰.

V Haliči Rusové překročili dolní tok Sanu²¹; v Bukovině obsazují Černovice.

Dnes je svátek svatého Alexandra Něvského²², novgorodského cara, který roku 1241 porazil na březích Něvy Švédy a německé mečové bratry.

Na témž místě, kde národní hrdina své vítězství vybojoval, dal Petr Veliký vystavět klášter stejně rozlehlý a stejně nádherný jako proslulé lávry kyjevská a sergijevská. Petrohradská lávra, obehnaná hradbami a příkopy jako klášterní citadela, uzavírá ve svých zdech katedrálu, jedenáct kostelů, četné kaple, metropolitovo sídlo, mnišské cely, seminář, duchovní akademii a tři hřbitovy. Chodím se tam často procházet pro kouzlo ticha a usebranosti, které z toho místa vychází, pro ovzduší náboženského klidu a lidské vlídnosti, jímž se tam dýchá. Dnes naplňuje svatyně i nádvoří nesmírný dav. V chrámu Nejsvětější Trojice, celém provoněném kadidlem, se zbožní tísní před schránou s ostatky svatého Alexandra. Neméně se jich hrne v chrámu Zvěstování²³ před bronzovou desku, na níž stojí tento střízlivý a výmluvný nápis: Zde leží Suvorov. Žen je mnohem víc; modlí se za své muže, bratry a syny, kteří se tam někde bijí. Některé hloučky venkovanů a venkovanek působí silným dojmem svou vroucností a vážností. Zvlášť mě zaujme jeden mužik, stařec se sněžnými vlasy a vousy, osmahlé pleti, s čelem širokým a rozbrázděným hlubokými vráskami, s očima smutnýma, zářivýma a vzdálenýma – opravdová patriarchova tvář. Zastavil se před ikonou svatého Alexandra, otáčí čapku v kostnatých prstech a jen občas toho nechá, aby se velkými kříži přežehnal přes hruď a uklonil se až k zemi. Koutkem rtů šeptá nekonečnou modlitbu, zajisté velmi odlišnou od těch, které se v téhle hodině mumlají v kostelích Francie; neboť smysl modlitby se podle plemen mění. A když ruská duše prosí Boha o pomoc, čeká od něho méně sílu chtít a jednat než ctnost trpět a odevzdat se. Ten stařec je ve tváři i v držení těla tak výmluvný, že se mi zdá zosobňovat vlastenectví ruského venkovana.

Večer jdu do Mariinského divadla²⁴, kde se hraje Glinkův²⁵ Život za cara²⁶. Ředitel Imperátorských²⁷ divadel požádal mne, mé kolegy z Anglie a z Japonska i belgického a srbského vyslance, abychom se představení zúčastnili; byla totiž připravena manifestace na počest spojenců. Před zvednutím opony zahraje orchestr ruskou hymnu Bože, carja chrani, kterou kníže Lvov složil kolem roku 1825 a která má tak široký sloh a tak vznešený a náboženský účin. Kolikrát jsem ji už slyšel! Ale nikdy jsem necítil tolik jako dnes, jak cizí je melodie té národní písně ruské hudbě, jak je německá, v přímé tradici Bachově a Händelově. Obecenstvo ji přesto poslouchá s vlasteneckou usebraností, která pak vybuchne v dlouhé hurá. Potom Marseillaisa, přijatá s výbuchy nadšení. Potom Rule²⁸ Britannia, rovněž pozdravená vřelými ovacemi. Ptám se Buchanana, který má lóži vedle mé, proč orchestr hraje Rule Britannia, a ne God save the King; odpovídá mi, že poslední jmenovaný kus je týž jako pruská hymna a že se bylo třeba obávat záměny, která by obecenstvo pohoršila. Potom japonská hymna, náležitě aplaudovaná. Počítám si, že od Mukdenu a Cušimy uplynulo pouhých devět let!… Při prvních tónech Brabançonne propukne nepříčetná vděčnost a obdiv; zdá se, že si každý říká: „Kde bychom byli, kdyby se Belgie nebyla bránila?…“ U srbské hymny je ovace zdrženlivější, ba velmi zdrženlivá: zdá se, že si mnozí říkají: „Nebýt Srbů, byl by ještě mír!“

Nakonec musíme přetrpět Život za cara, dílo mdlé a chladné, loajality příliš úřední, italianismu příliš vyšlého z módy. Obecenstvo se o ně přesto zajímá; Glinkovo drama se totiž dotýká nejcitlivějších vláken ruského vědomí.

Pondělí 14. září 1914.

Ve Francii Němci pomalu ustupují na sever. Zdá se, že si na Aisně připravili silná postavení. Podaří-li se jim zastavit nás před nimi, nebude vítězství na Marně tak rozhodující, jak se zpočátku dalo doufat; význam vítězství se totiž měří až podle výsledků pronásledování.

Nepřekvapuje mě tedy telegram, který dnes ráno dostávám a jímž mě Delcassé pověřuje, abych u carské vlády znovu naléhal, aby ruské armády zesílily svou přímou ofenzivu proti Německu²⁹; v Bordeaux se totiž obávají, že naši spojenci, opojeni poměrně snadnými úspěchy v Haliči, zanedbají německou frontu a soustředí své úsilí raději na to, aby si otevřeli cestu na Vídeň.

Jdu ještě dnes ráno na ministerstvo války a vykládám generálu Suchomlinovovi starosti francouzské vlády; odpovídá mi:

– Vždyť naše přímá ofenziva proti Německu začala už 16. srpna a vedeme ji se vší možnou rázností a v celém možném rozsahu!… Naše operace ve Východním Prusku znáte stejně jako já. Co bychom opravdu mohli dělat víc?

– Za kolik dní budou armády od Němenu a Narwi schopny obnovit postup vpřed?

– Ó, ne tak brzy! Byly příliš tvrdě zkoušeny. Bojím se dokonce, že budou nuceny ustoupit ještě dál… Svěřím vám však, a žádám vás o přísné tajemství, že velkokníže Nikolaj promýšlí a připravuje operaci širokého rozsahu na západ od Visly, ve směru na Poznaň a Vratislav.

– Výborně!

– Nebudu před vámi tajit, že organizovat tu operaci potrvá dlouho. Nemůžeme si už dovolit žádnou neopatrnost… Nezapomínejte, pane velvyslanče, že jsme na pomoc francouzské armádě obětovali už 110 000 mužů u Soldau!

– Na pomoc ruské armádě bychom byli přinesli oběť stejnou… Aniž bych chtěl zmenšovat praktický význam a morální cenu služby, kterou jste nám toho dne prokázali, dovolím si vás ale upozornit, že není naše vina, jestliže generál Artamonov ustoupil na levém křídle o dvacet verst, aniž uvědomil vrchního velitele!

Vracíme se k otázce, kvůli níž přicházím. Naléhám, abych získal ujištění, že se ruské armády nenechají strhnout směrem na Vídeň a neodvrátí se od hlavního cíle, totiž od cíle německého:

– Není mi neznámo, říkám, že nejvyšší rozhodnutí o operacích náleží generalissimovi; vím však rovněž, že velkokníže Nikolaj bere vaše rady a vaše návrhy vždy vážně v úvahu. Počítám tedy s tím, že mou žádost u Jeho carské Výsosti podpoříte.

Upře na mě pod těžkými víčky svůj potměšilý a lstivý pohled:

– Nemůžeme přece zastavit svůj postup v Haliči, kde každý den dosahujeme zářivých úspěchů! Uvažte, že Rakušané od začátku tažení ztratili už dvě stě tisíc mužů padlých a raněných, přes 60 000 zajatých a 600 děl!…

– Uvažte zase vy, Excelence, že Němci stojí 70 kilometrů od Paříže! Co byste říkal, kdyby stáli 70 verst od Petrohradu, na půl cesty mezi Lugou a Gatčinou?… Ostatně vás nežádám, abyste své operace v Haliči zastavili, nýbrž abyste je nerozvíjeli nad míru a nezapomínali, že naším prvořadým cílem je zničení německé síly.

Tvář mu rozjasní úsměv falešné dobromyslnosti:

– V tomhle jsme dokonale zajedno!… A pak, pane velvyslanče, jsem si jist, že se vy a já vždycky domluvíme.

– Mohu tedy počítat s tím, že velkoknížeti Nikolajovi zatelegrafujete?

– Udělám víc. Ještě dnes večer mu pošlu jednoho ze svých důstojníků.

Než se vzdálím, vyptávám se ministra na výsledek posledních bojů ve Východním Prusku. Odpovídá mi, že boj byl krajně tvrdý u Tilsitu³⁰, u Gumbinnenu a u Lycku, ale že se ruská armáda dokázala vyprostit z mazurských jezer a stahuje se teď ke Kovnu.

– Celé Východní Prusko je tedy ztraceno? říkám.

– Ano.

– Jak vysoké jsou vaše ztráty?

– Přesně nevím.

– Asi sto tisíc mužů?

– Možná.

Úterý 15. září 1914.

Protože generálu Suchomlinovovi a všem podezřelým intrikám, jejichž je nástrojem, nedůvěřuji, probírám dnes ráno otázku přímé ofenzivy proti Německu znovu se Sazonovem a žádám ho, aby ji mým jménem přednesl carovi.

– Pro větší přesnost, říká mi, sepište sám odpověď, kterou si přejete od Jeho Veličenstva dostat.

Formuluji tedy tuhle větu: „Jakmile budou rakousko-uherské armády v Haliči vyřazeny ze hry, projeví se přímá ofenziva ruských armád proti Německu s plnou rázností.“

– Dobrá, odpovídá mi Sazonov. Hned Jeho Veličenstvu napíšu.

Dnes v jedenáct hodin večer mi car dává vědět, že mou formulaci schvaluje a že v tom smyslu velkoknížeti Nikolajovi zatelegrafoval.

Středa 16. září 1914.

Bitva na Marně pokračuje na Aisně s tím rozdílem, že Němci jsou zakopáni v silných obranných postaveních, a boj tím nabývá rázu války obléhací.

Rusové tlačí Rakušany mezi Sandoměří³¹ a Jarosławem³².

Od mobilizace zakázala vláda na celém území říše prodej lihovin, vodky. Velká reforma, zahájená reskriptem ze 13. února 1914 a náležející ke cti carově, pokračuje s metodičností a přísností, které u ruské byrokracie udivují. Účinky reformy se projevují poklesem násilné kriminality a citelným zvýšením výkonu pracovních sil.

Čtvrtek 17. září 1914.

Velkokníže Nikolaj právě vydal k národům Rakouska-Uherska manifest, který je vyzývá, aby setřásly jho Habsburků a konečně uskutečnily své národní tužby.

Zároveň Sazonov naléhá na rumunskou vládu, aby obsadila Sedmihradsko a aby se spolu s ruskými vojsky podílela na obsazení Bukoviny.

Sobota 19. září 1914.

Ostřelování Remeše a zničení katedrály vyvolávají v Petrohradě velmi živý dojem. Žádná válečná událost dosud ruskou obrazotvornost nezasáhla takhle – obrazotvornost přepjatě citlivou, lačnou podívané, lhostejnou a jakoby slepou ke skutečnosti, dokud se neprojeví v scénách malebných a divadelních, ve vidinách strhujících a dramatických.

Neděle 20. září 1914.

Car je na inspekční cestě po frontě armád.

Carevna se obvykle s Rasputinem schází u paní Vyrubovové, v domku ve Sredné ulici³³. Včera byl starec přijat přímo v paláci, kde zůstal téměř dvě hodiny.

Úterý 22. září 1914.

Dnes ráno mě navštívil Francouz Robert Gauthiot³⁴, profesor pařížské École des Hautes-Études, který přijíždí rovnou z Pamíru³⁵, kde konal etnologickou a lingvistickou misi.

V druhém srpnovém týdnu zkoumal v okolí Chorogu údolí ležící ve výšce 4 000 metrů na svazích Hindúkuše³⁶; postoupil dvanáct denních pochodů za nejzazší ruskou přední hlídku, která střeží hranici Fergany³⁷, staré Sogdiany. Dne 16. srpna mu domorodec, který mu k téhle hlídce došel pro zásoby, oznámil, že Německo vyhlásilo válku Rusku a Francii. Vydal se okamžitě na cestu. Jedním tahem, přes Margelan, Samarkand, Tiflis a Moskvu, dorazil do Petrohradu.

Vyprávím mu neobyčejný sled událostí nakupených za dva měsíce. Prohlašuje mi, jak krajně netrpělivě se chce vrátit do Francie a nastoupit ke svému teritoriálnímu pluku. Potom sondujeme budoucnost; odhadujeme kolosální úsilí, které si bude třeba uložit, má-li být německá moc zničena, a tak dále. Jeho soudy mě zajímají tím spíš, že v Německu mnohokrát a dlouho pobýval; říká mi zejména:

– Hodně jsem se stýkal s německými socialisty; znám dobře jejich nauky a ještě lépe jejich smýšlení. Buďte si jist, pane velvyslanče, že se na válečném díle budou podílet ze všech sil a že se budou bít s poslední energií jako ti nejzatvrzelejší junkeři… Ostatně i já jsem socialista, dokonce antimilitarista; a vidíte, že mi to nebrání jít bránit svou zem.

Blahopřeji mu k horlivosti, s níž plní svou vojenskou povinnost, a zvu ho nazítří na oběd.

Když odejde, uvažuji, že jsem měl právě před očima výmluvné svědectví o vlastenectví, které navzdory tolika zdáním opaku oživuje francouzské intelektuály.

Hle, jeden z nich se dozví o válce v hloubi Pamíru, ve výšce 4 000 metrů, na „Střeše světa“. Je sám, odkázán jen na sebe, vyňat z nákazy vznešeného národního vzmachu, který strhuje Francii. Přesto nezaváhá ani na minutu. Všechny jeho socialistické a pacifistické teorie, zájem jeho vědecké mise i jeho osobní zájem se před obrazem ohrožené vlasti rázem smazávají. A on spěchá³⁸…

Hrabě Kokovcov, bývalý předseda rady ministrů, jehož prozíravé vlastenectví a vysoký rozum si tolik cením, mě navštěvuje na velvyslanectví³⁹. Přijíždí ze statku, který má u Novgorodu⁴⁰.

– Víte, říká mi, že povahou k optimismu nikterak netíhnu. Přesto mám z války dobrý dojem; nikdy jsem totiž nevěřil, že by náš zápas s Německem mohl začít jinak. Utrpěli jsme nezdary; ale naše armády jsou nedotčené a naše morálka je výtečná. Za několik měsíců budeme s to svého hrozivého protivníka rozdrtit…

Potom mi mluví o podmínkách, které budeme muset Německu uložit, a vyjadřuje se s prudkostí, která mě u ducha jindy tak vyváženého překvapuje:

– Až odbije hodina míru, budeme muset být nelítostní… nelítostní! Ostatně nás k tomu donutí národní cítění. Nedovedete si představit, do jaké míry jsou naši mužici proti Německu rozezleni.

– Ale to je zajímavé!… Zjistil jste to osobně?

– Zrovna předevčírem. Bylo to ráno v den mého odjezdu a procházel jsem se po svém pozemku. Spatřím velmi starého sedláka, který už dávno ztratil svého jediného syna a jehož oba vnuci jsou v armádě. Sám od sebe, aniž se ho ptám, mi vyjádří obavu, že se válka nedovede do konce, že se německá sběř s konečnou platností nerozdrtí, že se z ruské půdy radikálně nevypleje plevel němců⁴¹. Blahopřeji mu, že s tolika vlastenectvím přijímá rizika, jimž jsou vystaveni jeho dva vnuci, jeho jediná opora. Tu mi odpoví: „Vidíš, barine⁴²! Jestli my ty němce nešťastnou náhodou nezničíme, přijdou až sem; budou vládnout celé ruské zemi. A pak nás zapřáhnou, tebe i mě, ano, i tebe, do pluhu!…“ Tak smýšlejí naši sedláci.

– Uvažují velmi správně, aspoň obrazně.

Čtvrtek 24. září 1914.

Rozhovor s ministrem zemědělství Krivošeinem, který si, jak se zdá, svou osobní autoritou, jasnou inteligencí a politickým duchem získal u Mikuláše II. velký kredit důvěry a přízně.

Včera měl s carem dlouhou poradu a našel ho v nejlepším rozpoložení. Během rozhovoru mu Jeho Veličenstvo mimochodem řeklo:

– Povedu válku až do krajnosti. Abych Německo opotřeboval, vyčerpám všechny své zdroje; bude-li třeba, ustoupím až k Volze⁴³.

Car mu řekl ještě:

– Tím, že císař Vilém rozpoutal tuhle válku, zasadil monarchickému principu strašnou ránu.

Sobota 26. září 1914.

V souladu se slibem, který jsem 15. září obdržel od cara, obnoví ruská armáda ofenzivu směrem na Berlín přes Vratislav. Všechny přípravy jsou dokončeny; jezdecký sbor o 120 eskadronách je dokonce už vržen vpřed s pěchotní oporou.

V té věci mi generál de Laguiche píše z Baranovič:

Bylo mi výslovně slíbeno, že se nenechají strhnout na Vídeň. Mohu potvrdit, že v téhle věci není jediný nesouhlasný hlas, ani jeden, který by nežádal pochod na Berlín. Rakušan už není nepřítel; na Němce se vrhají celou duší, s palčivou touhou dostihnout ho co nejdřív. Dojímá mě, s jakou péčí se vojenští velitelé zajímají o francouzské tužby a úmysly. Všechno se vždycky dělá se starostí odpovědět tomu, co od své spojenkyně očekáváme. Velmi živě mě to zaráží.

Neděle 27. září 1914.

Obědvám v Carském Selu u hraběnky B…, jejíž sestra je s Rasputinem velmi spřátelena. Vyptávám se jí na starce:

– Vídal se od svého návratu s carem a carevnou často?

– Ne příliš často. Mám dojem, že ho Jejich Veličenstva v téhle chvíli drží trochu stranou… Tak třeba: předevčírem byl dva kroky odtud, u mé sestry. Před námi telefonuje do paláce a ptá se paní Vyrubovové, může-li večer zajít za carevnou. Odpoví mu, že by udělal lépe, kdyby několik dní počkal. Zdálo se, že ho ta odpověď velmi dotkla, a hned nás opustil, aniž se s námi rozloučil… Donedávna by se byl ani neptal, smí-li do paláce; byl by tam šel rovnou.

– Čím si ten náhlý úpadek jeho štěstěny vysvětlujete?

– Zcela prostě tím, že carevna byla vytržena ze svých dřívějších melancholických snění. Od rána do večera se stará o svou polní ošetřovnu, o svou šicí dílnu, o svůj sanitní vlak. Nikdy nevypadala tak dobře.

– Je pravda, že Rasputin caru tvrdil, že tahle válka bude pro Rusko neblahá a že ji je třeba hned ukončit?

– Pochybuji o tom… V červnu, krátce před atentátem Chioniji Gusevové⁴⁴, Rasputin caru často opakoval, že se má mít před Francií na pozoru a sblížit se s Německem; odříkával ostatně jen věty, kterým ho s velkou námahou učil starý kníže Meščerskij. Od svého návratu z Pokrovského však mluví docela jinak. Předevčírem mi sám prohlásil: „Jsem z téhle války šťasten; vysvobodila nás ze dvou velkých zel: z alkoholismu a z německého přátelství. Běda caru, jestli v tom zápase ustane dřív, než Německo rozdrtí!“

– Výborně!… Ale vyjadřuje se takhle i před panovníky? Před čtrnácti dny mi od něho donesli řeči velmi odlišné.

– Možná je vedl… Rasputin není politik, který má soustavu a program a řídí se jimi za všech okolností. Je to negramotný mužik, impulzivní, vizionářský, rozmarný, plný protikladů. Ale protože je také velmi mazaný a protože cítí, že jeho postavení v paláci je otřeseno, překvapilo by mě, kdyby se otevřeně vyslovil proti válce.

– Jste pod jeho kouzlem?

– Já?… Vůbec ne!… Tělesně se mi hnusí; má špinavé ruce, černé nehty, neudržovaný vous. Fuj!… Přiznávám však, že mě baví. Má neobyčejnou jiskru a fantazii. Někdy je dokonce velmi výmluvný; má dar obraznosti a hluboký smysl pro tajemství…

– Je opravdu tak výmluvný?

– Ano, ujišťuji vás, že má v některé dny velmi svérázný a velmi strhující způsob řeči. Je střídavě důvěrný, posměvačný, prudký, veselý, nesmyslný, básnivý. A při tom žádná póza. Naopak neslýchaná bezohlednost, ohromující cynismus.

– Popisujete mi ho znamenitě.

– Odpovězte mi upřímně! Nechcete ho poznat?

– Jistěže ne! Je příliš kompromitující. Ale prosím vás, zpravujte mě o jeho činech a krocích; dělá mi totiž starosti.

Pondělí 28. září 1914.

Vyprávím Sazonovovi, co mi hraběnka B… včera řekla o Rasputinovi.

Tvář se mu rázem zkřiví:

– Proboha, nemluvte mi o tom člověku! Hrozím se ho… Není to jen dobrodruh a šarlatán: je to vtělení Ďábla, je to Antikrist⁴⁵!

Kolem starce se už nashromáždilo tolik báchorek, že pokládám za užitečné zaznamenat několik ověřených skutečností.

Grigorij Rasputin se narodil roku 1871 v Pokrovském, ubohé vesnici na pomezí západní Sibiře, mezi Ťumení⁴⁶ a Tobolskem⁴⁷. Jeho otec byl prostý mužik, opilec, drobný zloděj a koňský handlíř; jmenoval se Jefim Novych. Přezdívka Rasputin, kterou mladý Grigorij brzy dostal od svých druhů, je pro tohle období jeho života příznačná a pro další prorocká; je to výraz ze selského argotu, odvozený od slova rasputnik, což znamená „prostopášník“, „nevěstkář“, „svůdce děvčat“. Grigorij, často zbitý otci rodin nebo dokonce veřejně zmrskaný z rozkazu ispravnika⁴⁸, se jednoho dne ocitl na své cestě do Damašku. Napomenutí kněze, kterého vezl na voze do verchoturského kláštera, v něm náhle probudilo mystické pudy. Ale statnost jeho povahy, žár jeho smyslů a nespoutaná odvaha jeho obraznosti ho takřka vzápětí vrhly do nestoudné sekty Bičovníků neboli chlystů⁴⁹.

Mezi nesčetnými sektami, které se víc či míň odtrhly od oficiální církve a které tak podivně projevují mravní nekázeň ruského lidu, jeho posedlost tajemstvím, jeho zálibu v neurčitém, krajním a absolutním, se chlysti vyznačují výstředností a smyslností svých obřadů. Žijí hlavně v krajích kazaňském, simbirském, saratovském, ufském, orenburském a tobolském; jejich počet se odhaduje asi na sto dvacet tisíc. Zdá se, že jejich nauku oživuje nejvyšší spiritualismus, protože si nekladou za cíl nic menšího než spojit se přímo s Bohem, vlít do sebe Slovo a vtělit Krista; aby však téhle nebeské účasti dosáhli, bloudí všemi šílenostmi těla. Věřící, muži i ženy, se scházejí v noci, hned v izbě, hned na lesní mýtině. Tam, vzývajíce Boha, volajíce hymny a vyrážejíce kantiky, tančí kola stále rychlejší, až zběsilá. Vůdce tance bičuje ty, jimž síly ochabují. Závrať je zanedlouho všechny svalí na zem, do vytržení nebo do křečí. Tehdy se dvojice, naplněné a opojené „božím vnuknutím“, bezhlavě obejmou. Liturgie končí obludnými scénami chlípnosti, smilstva a krvesmilstva.

Rasputinova bohatá povaha ho předurčovala k přijetí „božího vnuknutí“. Jeho výkony při nočních raděnijích⁵⁰ mu rychle získaly oblibu. Souběžně se rozvíjely jeho mystické dary. Toulal se po vesnicích, pronášel evangelické řeči, odříkával podobenství. Znenáhla se odvážil k proroctvím, k zaklínání, k zažehnávání; chlubil se dokonce, že vykonal zázraky. Na sto verst kolem Tobolska už o jeho svatosti nikdo nepochyboval. Přesto měl v té době nepříjemné spory se spravedlností kvůli příliš hlučným hříškům: byl by z nich vyšel špatně, kdyby si ho církevní vrchnosti už nebyly vzaly pod ochranu.

Roku 1904 dolehla jeho zbožná pověst a vůně jeho ctností až do Sankt-Petěrburgu. Proslulý vizionář otec Jan Kronštadtský⁵¹, který utěšil a posvětil smrtelný zápas Alexandra III., chtěl mladého sibiřského proroka poznat; přijal ho v klášteře svatého Alexandra Něvského a s uspokojením zjistil podle neklamných znamení, že je poznamenán Bohem. Po tomhle zjevení v hlavním městě se Rasputin vydal zpátky do Pokrovského. Od toho dne se však obzory jeho života rozšířily. Navázal styky s celou družinou kněží víc či míň blouznivých, víc či míň šarlatánských, víc či míň darebných, jakých jsou v ruském nižším duchovenstvu stovky. Tehdy si vzal za pomocníka mnicha hrubého a výtržného, erotického a divotvorného, zbožňovaného luzou, divokého nepřítele liberálů a Židů – otce Iliodora⁵², který se měl později vzbouřit ve svém caricynském klášteře a držet Svatý synod v šachu prudkostí svého reakčního fanatismu. Grigorij se zanedlouho nespokojil se stykem s mužiky a popy; bylo ho vidět vážně se procházet s arcikněžími a igumeny, s biskupy a archimandrity, kteří se všichni jako Jan Kronštadtský shodovali, že v něm poznávají „jiskru Boží“. Musel přitom odrážet ustavičné útoky Ďáblovy a často jim podléhal. V Caricynu⁵³ zbavil panenství jeptišku, kterou se podjal vymítat. V Kazani jednoho jasného červnového večera vyšel opilý z nevěstince a hnal před sebou nahou dívku, kterou mrskal řemenem, což město velmi pohoršilo. V Tobolsku svedl velmi zbožnou manželku jednoho inženýra, paní L…, a připravil ji o rozum tak, že všude vykřikovala svou lásku a honosila se svou hanbou: to ona ho zasvětila do vytříbených rozkoší dam ze společnosti.

Těmihle výkony, které se bez ustání opakovaly, rostla každým dnem prestiž jeho svatosti. V ulicích před ním lidé poklekali, líbali mu ruce, dotýkali se lemu jeho tulupu a říkali mu: „Náš Kriste, náš Spasiteli, oroduj za nás, ubohé hříšníky! Bůh tě vyslyší…“ Odpovídal: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého vám žehnám, bratříčkové. Doufejte! Kristus se brzy vrátí. Vyčkejte na památku jeho smrtelného zápasu! Z lásky k němu umrtvujte své tělo!…“

Roku 1905 dostal archimandrita Feofan⁵⁴, rektor petěrburské duchovní akademie, prelát velmi vysoké zbožnosti a carevnin zpovědník, nešťastný nápad povolat Rasputina k sobě, aby zblízka pozoroval podivuhodné účinky Milosti v téhle prostoduché duši, kterou démonské mocnosti tak zuřivě soužily. Dojat jeho bezelstnou vroucností ho uvedl a doporučil ve své zbožné klientele, v níž bylo mnoho spiritistů. V jejich čele stála velmi vlivná skupina: velkokníže Nikolaj Nikolajevič, tehdy vrchní velitel carské gardy a dnes generalissimus ruských armád, jeho bratr velkokníže Petr a dále jejich ženy, velkokněžny Anastasija a Milica, dcery černohorského krále. Grigorij se stačil jen objevit, aby tu zahálčivou a lehkověrnou společnost, oddanou nejnesmyslnějším praktikám theurgie, okultismu a nekromancie, ohromil a okouzlil. Ve všech mystických kroužcích si sibiřského proroka, Božího člověka⁵⁵, rvali z rukou.

Černohorské velkokněžny se vyznačovaly bujností svého obdivu. Už roku 1900 přivedly k ruskému dvoru mága Philippa⁵⁶ z Lyonu. Byly to ony, kdo Rasputina v létě 1907 představil caru a carevně.

V předvečer audience však panovníky přepadly poslední skrupule. Poradili se s archimandritou Feofanem, který je plně uklidnil: „Grigorij Jefimovič,“ řekl jim, „je sedlák, prostý člověk. Vaše Veličenstva z něho budou mít užitek, až ho uslyší, protože jeho ústy promlouvá hlas ruské země… Vím všechno, co se mu vytýká… znám jeho hříchy: jsou nesčetné a většinou ohavné. Ale je v něm taková síla lítosti a tak prostá víra v nebeské milosrdenství, že bych za jeho věčnou spásu takřka ručil. Po každém pokání je čistý jako dítě právě omyté křestní vodou. Bůh ho zjevně zahrnuje svou přízní…“

Hned po vstupu do paláce získal Rasputin nad carem i carevnou neobyčejnou moc. Poučoval je, oslňoval, podmaňoval: bylo to jako očarování. Ne že by jim lichotil. Naopak. Od prvního dne s nimi jednal tvrdě, s odvážnou a bezprostřední důvěrností, s hrubou a barvitou výmluvností, v níž oba panovníci, přesycení adulací a nasycení pochlebováním, konečně poznali, jak věřili, „hlas ruské země“. Velmi rychle se spřátelil s paní Vyrubovovou, carevninou nerozlučnou družkou, a ta ho zasvětila do všech tajemství carského páru i říše.

Všichni dvorští intrikáni, všichni žadonitelé o místa, tituly a obročí přirozeně vyhledávali jeho podporu. Skromný byt, který obýval v Kiročnaji a později na Anglickém prospektu, byl dnem i nocí obléhán prosebníky – generály a úředníky, biskupy a archimandrity, členy Státní rady a senátory, pobočníky a komořími, dvorními dámami a dámami ze společnosti: byl to nepřetržitý průvod. Když ho nezdrželi panovníci nebo černohorské velkokněžny, potkával ho člověk hlavně u paní D…, která ve svém salonu na Anglickém nábřeží shromažďovala uznávané zastánce samoděržaví a theokracie. Nejvyšší hodnostáři církve se u ní rádi scházeli: povyšování v církevní hierarchii, jmenování do Svatého synodu a nejzávažnější otázky dogmatu, kázně a liturgie se projednávaly před ní. Její mravní autorita, uznávaná všemi, byla Rasputinovi vzácnou oporou. Mívala občas nebeská vidění. Jednoho večera, při spiritistické seanci, se jí zjevil svatý Serafim Sarovský⁵⁷, kanonizovaný roku 1903. Ozářen oslnivou svatozáří jí prohlásil: „Je mezi vámi veliký prorok. Má poslání zjevovat caru vůli Prozřetelnosti a vést ho cestami slávy.“ Ihned pochopila, že jí tím označil Rasputina. Car byl tím proroctvím živě zasažen; měl totiž jako nejvyšší ochránce církve rozhodující podíl na kanonizaci blahoslaveného Serafima a prokazoval mu zvláštní úctu.

Mezi ochránci svých začátků počítal Rasputin ještě jednu podivínskou postavu – léčitele Badmajeva. Je to Sibiřan ze Zabajkalí⁵⁸, Mongol, Burjat. Ačkoli nemá žádný univerzitní diplom, provozuje lékařství, a to ne tajně, nýbrž veřejně a všem na očích – ostatně lékařství podivné, hermetické a promíchané s čarodějstvím. Když roku 1906 Rasputina poznal, měl právě za sebou velkou nepříjemnost, jaké se přiházejí i lidem nejpočestnějším. Ke konci japonské války mu jeden z jeho vysoko postavených klientů projevil vděčnost tím, že mu nechal svěřit politickou misi k dědičným náčelníkům čínského Mongolska⁵⁹. Aby si zajistil jejich součinnost, byl pověřen rozdělit mezi ně dvě stě tisíc rublů. Po návratu z Urgy vylíčil ve zprávě skvělé výsledky své cesty a na základě toho spisu mu bylo náležitě blahopřáno. Krátce nato se však zjistilo, že si těch dvě stě tisíc rublů nechal pro sebe. Příhoda se začínala obracet ke zlému, když zásah vysoce postaveného klienta všechno urovnal. Léčitel se tedy s klidnou myslí vrátil ke svým kabalistickým operacím. Nikdy předtím se nemocní do jeho ordinace na Litějném nehrnuli tolik; roznesla se totiž zpráva, že si z Mongolska přivezl všelijaké léčivé rostliny a kouzelné recepty, s velkou námahou získané od tibetských čarodějů. Pevný ve své nevědomosti a ve svém blouznivectví neváhá Badmajev léčit případy nejobtížnější a nejtemnější z celého lékařství; dává nicméně jistou přednost nervovým chorobám, duševním poruchám a matoucím nesnázím ženské fyziologie. Zřídil si tajnou lékopisnou sbírku. Pod barokními jmény a tvary sám připravuje léky, které předepisuje. Provozuje tak nebezpečný obchod s narkotiky, omamnými látkami, anestetiky, emenagogy a afrodiziaky; křtí je Tibetský elixír, Nirvrittiho prášek, Květy ašóky, Balzám Ňän-čhen, Esence černého lotosu a tak dále. Ve skutečnosti si složky svých drog obstarává u lékárníka-spoluviníka. Panovníci ho několikrát povolali k careviči, když se zdálo, že řádní lékaři nejsou s to zastavit hemofilické příhody dítěte. Tam poznal Rasputina. Jejich šarlatánství se okamžitě dorozuměla a spojila.

Časem se však zdravé kruhy hlavního města pohoršily nad všemi těmi pohoršlivými báchorkami, které se o pokrovském starci šířily. Jeho časté návštěvy v carském paláci, jeho prokázaná úloha v některých svévolných nebo nešťastných činech nejvyšší moci, drzá troufalost jeho řečí a cynická nevázanost jeho mravů nakonec vyvolaly na všech stranách dunění rozhořčení. Navzdory přísné cenzuře noviny hanebnost sibiřského divotvorce odhalily, aniž se ovšem odvážily dotknout se osoby Jejich Veličenstev; obecenstvo však rozumělo i polovičatému slovu. „Boží člověk“ vycítil, že udělá dobře, zmizí-li na nějaký čas. V březnu 1911 vzal poutnickou hůl a vydal se do Jeruzaléma⁶⁰. To nečekané rozhodnutí naplnilo jeho horlivce smutkem a obdivem: jedině svatá duše mohla takhle odpovědět na urážky zlých lidí! Léto potom strávil v Caricynu u svého výtečného přítele a kumpána, mnicha Iliodora.

Carevna mu mezitím nepřestávala psát a telegrafovat. Na podzim prohlásila, že jeho nepřítomnost už déle nesnese. Ostatně od chvíle, kdy starce nechali odejít, byla carevičova krvácení čím dál častější. Co kdyby dítě zemřelo?… Matka neměla jediný klidný den: ustavičně nervové záchvaty, křeče, mdloby. Car, který svou ženu miluje a svého syna zbožňuje, vedl život nanejvýš trýznivý.

Začátkem listopadu se Rasputin vrátil do Petěrburgu. A hned se znovu rozběhly šílenosti a orgie. Mezi jeho stoupenci se však už projevovaly jisté neshody: jedni ho pokládali za kompromitujícího a příliš chlípného, druhé znepokojovalo jeho rostoucí vměšování do věcí církve a státu. Církevní svět byl právě ještě celý rozechvělý hanebným jmenováním, vymámeným na carově slabosti: Grigorij vymohl tobolské biskupství pro jednoho ze svých kamarádů z dětství, negramotného, obscénního a ničemného sedláka, otce Varnavu. Zároveň se rozneslo, že vrchní prokurátor Svatého synodu dostal rozkaz zařídit Rasputinovi kněžské svěcení. Tentokrát to prasklo. Dne 29. prosince se vladyka Germogen⁶¹, biskup saratovský, mnich Iliodor a několik kněží se starcem pohádali. Uráželi ho, strkali do něho a nazývali ho: „Prokletý!… Svatokrádežníku!… Smilníku!… Smradlavé zvíře!… Ďáblova zmije!…“ Nakonec mu plivli do tváře. Grigorij, zprvu vyvedený z míry a zahnaný ke zdi, se pokoušel odpovídat chrlením nadávek. Tu mu vladyka Germogen, který je obr, začal bít do lebky svým náprsním křížem a volal: „Na kolena, bídáku!… Na kolena před svatými ikonami!… Pros Boha za odpuštění svých nečistých poskvrn! Přísahej, že se už neodvážíš nakazit svou špinavou osobou palác našeho milovaného cara!…“ Rasputin, třesoucí se strachy a krvácející z nosu, se bil v prsa, blekotal modlitby a přísahal, že už nikdy před cara nepředstoupí. Nakonec odešel pod novou salvou kleteb a plivanců.

Jakmile z té léčky vyvázl, běžel do Carského Sela. Na radosti z pomsty ho nenechali dlouho čekat. O několik dní později odňal Svatý synod na naléhavý příkaz vrchního prokurátora vladykovi Germogenovi biskupský stolec a vypověděl ho do kláštera v Chirovicích⁶² na Litvě⁶³. Mnicha Iliodora sebrali četníci a zavřeli ho do vězeňského kláštera Floriščevo u Vladimiru.

Policie nejprve nedokázala ten skandál udusit. Vůdce okťabristické strany Gučkov⁶⁴ promluvil před dumou a zastřenými slovy obvinil Rasputinovy styky se dvorem. V Moskvě, náboženské a mravní metropoli říše, protestovali veřejně proti servilitě Svatého synodu nejpovolanější a nejváženější vykladači pravoslavného slovanství – hrabě Šeremetěv, Samarin, Novosilov, Družinin, Vasněcov; došli až k požadavku, aby byl svolán církevní sněm, který by církev zreformoval. I sám archimandrita Feofan, konečně o „Božím člověku“ poučený a neschopný odpustit si, že ho ke dvoru uvedl, proti němu důstojně pozvedl hlas. Vzápětí ho usnesení Svatého synodu vykázalo do Tauridy, ačkoli byl carevniným zpovědníkem.

Předsednictví rady ministrů tehdy držel Kokovcov, který zároveň spravoval ministerstvo financí. Bezúhonný a odvážný, pokusil se o možné, aby svému pánu otevřel oči nad starcovou nehodností. Dne 1. března 1912 cara zapřísahal, aby mu dovolil poslat Grigorije zpátky do jeho rodné vsi: „Ten člověk si důvěru Vašeho Veličenstva získal podvodem. Je to šarlatán a ničema nejhoršího druhu. Veřejné mínění je proti němu pobouřeno. Noviny…“ Car svého ministra přerušil s pohrdavým úsměvem: „Vy si všímáte novin?“ – „Ano, Sire, když útočí na mého panovníka a na prestiž dynastie. A dnes se ve své kritice ukazují nejpřísnější právě noviny nejloajálnější…“ S otráveným výrazem ho car přerušil znovu: „Ty kritiky jsou nesmyslné. Rasputina sotva znám.“ Kokovcov váhal, má-li pokračovat; přece jen naléhal: „Sire, ve jménu dynastie, ve jménu vašeho dědice vás snažně prosím, abyste mi dovolil učinit nutná opatření, aby se Rasputin vrátil do své vsi a už se nikdy nevracel.“ Car odpověděl chladně: „Řeknu mu sám, aby odjel a už se nevracel.“ – „Mám to pokládat za rozhodnutí Vašeho Veličenstva?“ – „Ano, je to mé rozhodnutí.“ Potom car pohlédl na hodiny, které ukazovaly půl jedné, a podal Kokovcovovi ruku: „Na shledanou, Vladimire Nikolajeviči, už vás nezdržuji.“

Týž den ve čtyři hodiny zavolal Rasputin telefonem senátora D…, Kokovcovova důvěrného přítele, a posměšným tónem na něho křičel: „Tvůj přítel předseda se dnes ráno pokusil nastrašit Papku. Napovídal mu o mně všechno zlé, co se dalo; ale nemělo to žádný úspěch. Papka a Mamka mě mají pořád rádi. Můžeš to Vladimiru Nikolajeviči zatelefonovat mým jménem.“

Dne 6. května téhož roku byli v Livadii všichni ministři shromážděni ve velké uniformě v carském paláci, aby složili poctu carevně, která měla svátek. Když Alexandra Fjodorovna procházela kolem Kokovcova, obrátila se k němu zády.

Několik dní před tou slavností se starec vydal na cestu do Tobolska; vzdaloval se tak ne z rozkazu, nýbrž ze své dobré vůle, aby se podíval, co se děje na jeho malém statku v Pokrovském. Při loučení s panovníky pronesl s divokým výrazem hrozivé slovo: „Vím, že zlí lidé na mě číhají. Neposlouchejte je! Kdybyste mě opustili, ztratili byste do půl roku syna i korunu.“ Carevna se ohradila: „Jak bychom tě mohli opustit? Nejsi snad náš jediný ochránce, náš nejlepší přítel?“ A poklekla a požádala ho o požehnání.

V říjnu pobývala carská rodina ve Spale⁶⁵ v Polsku, kde car často rád loví v nádherném krolowském lese.

Jednoho dne se mladý velkokníže následník vracel z projížďky na loďce po jezeře, špatně odhadl skok na břeh a uhodil se kyčlí o okraj lodi. Pohmožděnina vypadala zprvu zcela povrchně a neškodně. O dva týdny později, 16. října, se však v třísle objevila boule; stehno oteklo; a pak náhle stoupla teplota. Spěšně povolaní doktoři Fjodorov, Děrevenko a Rauchfuss diagnostikovali krevní nádor, hematom, který se infikoval. Bylo by se muselo okamžitě operovat, kdyby hemofilická diatéza dítěte nebyla zakazovala jakýkoli řez⁶⁶. Teplota přitom hodinu po hodině stoupala; 21. října dosáhla 39,8 °C. Rodiče už nemocného neopouštěli; lékaři totiž netajili svůj krajní neklid. V kostele ve Spale se popové střídali v modlitbách ve dne v noci. Z carova rozkazu byla slavnostní liturgie sloužena rovněž v Moskvě před zázračnou Iverskou ikonou Bohorodičky. A od rána do večera defiloval lid Sankt-Petěrburgu v Kazaňském chrámu.

Dopoledne 22. října sestoupila carevna poprvé do salonu, kde byli shromážděni plukovník Naryškin, pobočník ve službě, kněžna Jelizaveta Obolenská⁶⁷, dvorní dáma ve službě, Sazonov, který přijel podat caru hlášení, a hrabě Władysław Wielopolski⁶⁸, šéf carských honů v Polsku. Bledá a zhublá Alexandra Fjodorovna se přesto usmívala. Na úzkostné otázky, které jí kladli, odpověděla klidným hlasem: „Lékaři zatím nezjišťují žádné zlepšení; ale osobně už nemám obavy. Dostala jsem dnes v noci od otce Grigorije telegram, který mě docela uklidňuje.“ Když ji prosili, aby to upřesnila, odříkala ten telegram: Bůh viděl tvé slzy a vyslyšel tvé modlitby. Netrap se už! Tvůj syn bude žít.

Nazítří 23. října klesla nemocnému teplota na 38,9 °C. O dva dny později se nádor v třísle vstřebal. Carevič byl zachráněn.

V průběhu roku 1913 se několik osob znovu osmělilo otevřít caru a carevně oči nad starcovým chováním a jeho mravní ubohostí.

Byla to nejprve vdova po caru, carevna Marie Fjodorovna, potom carevnina sestra, čistá a vznešená velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna. A kolik dalších! Na všechna ta varování a na všechna ta zapřísahání však panovníci odpovídali touž klidnou větou: „Jsou to pomluvy. Ostatně svatí bývají pomlouváni vždycky.“

V náboženské mnohomluvnosti, do něhož Rasputin obvykle halí svou erotiku, se ustavičně objevuje jedna myšlenka: „Svou spásu můžeme uskutečnit jedině pokáním. Musíme tedy hřešit, abychom měli příležitost kát se. A tak když nám Bůh sešle pokušení, musíme mu podlehnout, abychom si tím opatřili předchozí a nutnou podmínku plodné kajícnosti… Ostatně není první slovo života a pravdy, které Kristus lidem přinesl, právě Čiňte pokání⁶⁹? Ale jak činit pokání, když člověk napřed nezhřešil?…“

Jeho důvěrné promluvy oplývají důmyslnými výklady o očistné ceně slz a vykupitelské ctnosti lítosti. Jeden z argumentů, k nimž se vrací nejraději a které na jeho ženskou klientelu působí nejvíc, zní takto: „Tím, co nám nejčastěji brání podlehnout pokušení, není hrůza z hříchu; kdyby nám totiž hřích opravdu naháněl hrůzu, nebyli bychom pokoušeni jej spáchat. Má někdy člověk chuť na jídlo, které se mu protiví? Ne – to, co nás zadržuje a děsí, je zkouška, kterou pokání chystá naší pýše. Dokonalá lítost předpokládá naprostou pokoru. Jenže my se pokořit nechceme, ani před Bohem. V tom je celé tajemství našeho odporu vůči pokušení. Ale nejvyšší Soudce se nemýlí. On ne! A až budeme v Josafatově údolí, dovede nám připomenout všechny příležitosti ke spáse, které nám nabídl a které jsme odmítli…“

Ve druhém století našeho letopočtu hlásala tyhle sofismy už jedna frygická sekta. Heresiarcha Montanus je se zalíbením předváděl svým krásným přítelkyním v Laodikeji a prakticky z nich vyvozoval tytéž účinky jako Rasputin.

Kdyby starcova činnost zůstávala uzavřena v oblasti chlípnosti a mystiky, byl by pro mě jen víceméně zajímavým předmětem psychologického… nebo fyziologického studia.

Jenže silou věcí se z toho nevzdělaného sedláka stal politický nástroj. Kolem něho se seskupila celá klientela vlivných osob, které svůj osud svázaly s jeho.

Nejvýznamnější z nich je ministr spravedlnosti a vůdce krajní pravice ve Státní radě Ščeglovitov; má bystrý rozum, snadné a kousavé slovo a do uskutečňování svých myšlenek vnáší mnoho vypočítavosti a pružnosti; rasputinismu je ostatně stoupencem teprve nedávným. Takřka stejně důležitý je ministr vnitra Nikolaj Maklakov, jehož úslužná povolnost se panovníkům zamlouvá. Potom přichází vrchní prokurátor Svatého synodu Sabler, povaha opovrženíhodná a servilní; jeho prostřednictvím drží starec takřka v ruce celý episkopát a všechny vysoké církevní úřady. Hned po něm bych uvedl prvního prokurátora Senátu⁷⁰ Dobrovolského⁷¹, dále člena Státní rady Stürmera⁷² a potom velitele carských paláců generála Vojejkova⁷³, zetě ministra dvora. Nakonec jmenuji velmi odvážného a velmi lstivého ředitele policejního departementu Beleckého⁷⁴. Člověk si snadno představí, jakou nesmírnou moc představuje spojení takových vlivů ve státě samovládném a centralizovaném, jako je Rusko.

Abych tu neblahou kabalu vyvážil, nevidím v okolí panovníků jedinou osobu kromě náčelníka vojenské kanceláře Jeho Veličenstva, knížete Vladimira Orlova⁷⁵, syna bývalého velvyslance v Paříži. Má přímý úsudek a hrdé srdce, je caru oddán celou duší a od prvního dne se vyslovil proti Rasputinovi a neúnavně proti němu bojuje, což mu přirozeně vynáší nepřátelství carevny a paní Vyrubovové.

Středa 30. září 1914.

V haličských Karpatech brání Rakušané a Uhři urputně Užocký průsmyk⁷⁶, který otvírá přístup do Sedmihradska.

Na východě Východního Pruska vyvíjejí Němci veliké úsilí, aby překročili Němen mezi Kovnem a Grodnem, přesně v místech, kudy prošla 25. června 1812 Velká armáda.

Čtvrtek 1. října 1914.

Turecká vláda uzavřela Úžiny s odůvodněním, že před vjezdem do Dardanel stojí anglicko-francouzská eskadra. Pro Rusko z toho plyne nesmírná škoda: zbývá mu námořní spojení už jen přes Vladivostok⁷⁷ a přes Archangelsk. A to je ještě třeba uvážit, že Vladivostok je 10 500 kilometrů od Petrohradu a že archangelský přístav bude ze dne na den až do konce května uzavřen ledem.

Uzavření Úžin je tím vážnější, že mi od nějaké doby z Moskvy, z Kyjeva, z Charkova hlásí probuzení starého byzantského snu. „Tahle válka by pro nás neměla smysl, kdyby nám nezískala Cařihrad a Úžiny… Cařihrad musí být náš, jedině náš… Naším dějinným posláním, naší posvátnou povinností je vztyčit znovu kříž pravoslaví, kříž pravoslavné víry, na kupoli Svaté Sofie⁷⁸… Rusko by nebylo vyvoleným národem, kdyby konečně nepomstilo odvěkou hanbu křesťanstva…“ To se říká a to se šíří v kruzích politických, náboženských a univerzitních, a ještě víc v temných krajinách ruského vědomí.

Pátek 2. října 1914.

Velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna, carevnina sestra a vdova po velkoknížeti Sergejovi, je podivná bytost, jejíž celý život je jako řada hádanek.

Narodila se v Darmstadtu⁷⁹ 1. listopadu 1864 a byla už vybraným květem krásy, když se ve dvaceti letech provdala za čtvrtého syna cara Alexandra II.

Vzpomínám si, že jsem s ní o několik let později, kolem roku 1891, večeřel v Paříži. A ještě ji vidím: vysoká, štíhlá, s očima jasnýma, bezelstnýma a hlubokýma, s něžnými ústy, jemnými rysy, rovným a tenkým nosem, se všemi liniemi souladnými a čistými, s půvabným rytmem chůze a gest. Z jejího hovoru se dala vytušit pěkná ženská mysl, přirozená, vážná a zahalené mírnosti.

Už tehdy bylo kolem ní tajemství. Některé zvláštnosti jejího manželského života se nedaly vysvětlit.

Sergej Alexandrovič byl tělesně vysoký a štíhlý, ale nevzhledné tváře, tvrdého pohledu a bělavého obočí. Po stránce duševní povaha jízlivá a despotická, krátký rozum, chudé vzdělání; zato dosti živá umělecká vnímavost. Velmi odlišný od svých bratří Vladimira, Alexeje a Pavla, žijící stranou a vyhledávající samotu, měl pověst podivína.

Od své svatby byl ještě méně pochopitelný. Ukázal se totiž jako nejpodezíravější a nejslídivější z manželů: nepřipouštěl, aby jeho žena zůstala s kýmkoli mezi čtyřma očima, nikdy ji nenechal vyjít samotnou, dohlížel na její korespondenci a četbu, zakázal jí dokonce číst Annu Kareninu ze strachu, aby v ní neprobudil nebezpečnou zvědavost nebo příliš silné pohnutí. Mimoto ji bez přestání kritizoval úsečným a řezavým tónem; i na veřejnosti po ní někdy hodil zraňující poznámkou. Klidná a povolná se pod těmi trpkými slovy skláněla. Poctivý a dobrý obr Alexandr III., kterému jí bylo líto, ji zahrnoval laskavou pozorností; brzy toho však musel nechat, když zjistil, že tím ve svém bratru vzbuzuje žárlivost.

Jednoho dne, po velkoknížetově prudkém výbuchu, pronesl starý kníže B…, který byl té scéně přítomen, nad mladou ženou slovo soucitu. Odpověděla mu s výrazem bezelstnosti a překvapení: „Ale vždyť mě není proč litovat… Přes všechno, co se dá říci, jsem šťastná, protože jsem velmi milována.“

Miloval ji vskutku, ale po svém, láskou estétskou a trýznivou, rozmarnou a dvojznačnou, lačnou a neúplnou…

Roku 1891 byl velkokníže Sergej jmenován moskevským generálním gubernátorem.

Byla to doba, kdy se proslulý vrchní prokurátor Svatého synodu, „ruský Torquemada“ Konstantin Pobedonoscev⁸⁰, všemocný nad myslí Alexandra III., snažil obnovit nauky theokratického absolutismu a přivést Rusko zpátky k tradicím byzantské Moskevské Rusi.

Velkokněžna Jelizaveta však křtem náležela k luteránskému vyznání. Nový generální gubernátor se nemohl slušně ukázat na Kremlu s kacířskou chotí. Uložil tedy své ženě, aby protestantství odpřisáhla a obrátila se na národní víru. Tvrdí se, že k tomu už nějakou dobu sama tíhla. Buď jak buď, přilnula k dogmatům ruské církve celou duší.

Nikdy nebylo obrácení upřímnější, pronikavější, úplnější. Až dosud nabízely chladné a suché obřady luteránství obrazotvorné citlivosti mladé ženy jen chatrnou potravu; manželská zkušenost jí nebyla příznivější. Všechny její pudy snu a pohnutí, vroucnosti a něhy nalezly najednou uplatnění v tajemných obřadech a nádherných okázalostech pravoslaví. Její zbožnost se podivuhodně vzepjala. Poznala tehdy plnosti a vzmachy, o nichž neměla tušení.

V lesku svého generálního gubernátorství, které se rovnalo místokrálovství, se Sergej Alexandrovič brzy ukázal jako protagonista reakční křížové výpravy, jež shrnuje celou vnitřní politiku „přezbožného cara“ Alexandra III. Jedním z jeho prvních činů bylo hromadné vypovězení Židů, kteří znenáhla pronikli do Moskvy, a jejich surové zahnání zpátky do ghett v západních guberniích. Potom vydal řadu opatření zotročujících nebo šikanujících proti profesorům a studentům univerzity. A nakonec zaujal vůči měšťanům povýšený postoj, aby jim dal pocítit, že jejich liberalismus, byť jakkoli skromný, mu není po chuti. Jak se v podobných případech stává vždy, důstojníci a úředníci z jeho okolí s chutí jeho příkré způsoby přeháněli. Obecná nevraživost, kterou si tím přitahoval, ho naplňovala pýchou.

V květnu 1896 znamenala korunovace Mikuláše II. zářivé datum pro pravoslavné samoděržaví. Ideál moskevských carů, důvěrné spojenectví kněžství a říše, se prosazoval jako vůdčí myšlenka nové vlády. Katastrofa na Chodynském poli, kde nepozorností policie zahynulo 2 000 mužiků, přesto vrhla na osvětlenou výpravu svatého města zlověstný, byť pomíjivý stín.

O dva roky později byl na Kremlu před Archandělským chrámem odhalen pomník „cara mučedníka“ Alexandra II. Při slavnostech, k nimž to zavdalo příležitost, obdržel vrchní prokurátor Svatého synodu Konstantin Pobedonoscev nejvyšší čestné vyznamenání říše, vznešený řád svatého Ondřeje, založený roku 1698 Petrem Velikým. Armáda „pravoslavná a nejkřesťanštější“ byla ke slavnostem přidružena skvělou přehlídkou.

Roku 1900 se Mikuláš II. podjal obnovit starobylý zvyk svých předků, který byl už přes padesát let v zapomnění: přijel vykonat svou velikonoční povinnost do Moskvy, aby – jak říkal – znovu stvrdil náboženské a národní city, které spojují duši panovníkovu s duší jeho lidu. Nešetřilo se ničím, aby se lesk těch slavností zvýšil. Po celý svatý týden se liturgie a procesí odvíjely s neslýchanou nádherou jak na Kremlu, tak v hlavních svatyních města. Než Moskvu opustil, zaslal car velkoknížeti Sergejovi tento reskript:

Carská Výsosti,

Mé vroucí přání, jakož i přání carevny Alexandry Fjodorovny, strávit s Našimi dětmi dny Svatého týdne, přijmout Svaté přijímání a prodlít o svátku svátků v Moskvě, uprostřed největších národních svatyň, pod záštitou tolikrát staletého Kremlu, se s milostí Boží uskutečnilo.

Zde, kde odpočívají neporušitelné ostatky svatých milých Pánu, uprostřed hrobů panovníků, kteří Rusko sjednotili a uspořádali, z té kolébky samoděržaví, vznesly se vroucí modlitby ke Králi králů a tichá radost Nám naplnila duši společně s věrnými dětmi Naší předrahé Církve, které se tísní v chrámech.

Kéž Pán tyto modlitby vyslyší! Kéž posílí věřící, zadrží ty, jejichž víra kolísá, přivede zpět ty, kdo se odchýlili od pravdy, a požehná ruské říši, která pevně spočívá na neotřesitelné víře pravoslaví, svaté strážkyni obecné Pravdy lásky a míru.

Připojuje se k modlitbám Svého lidu, čerpám nové síly ke službě Rusku v zájmu jeho dobra a jeho slávy a jsem šťasten, že mohu právě dnes vyjádřit Vaší carské Výsosti a Vaším prostřednictvím městu Moskvě, Mému srdci tak drahému, city, jimiž jsem naplněn.

Kristus vstal z mrtvých!

(podepsán) Mikuláš.

V Moskvě dne 9. dubna 1900.

Tak zas a znova soustřeďovala některá velká slavnost náboženská, politická nebo vojenská k posvátnému kremelskému pahorku všechny pohledy ruského lidu a slovanského světa.

V tom činném a skvělém životě hrála Jelizaveta Fjodorovna svou úlohu. Půvabně předsedala honosným recepcím v Alexandrovském paláci a v Iljinském⁸¹; horlivě se vydávala v mnoha dílech zbožných či dobročinných, školských či uměleckých. Malebný rámec a mravní ovzduší Moskvy hluboce působily na její citlivé schopnosti. Kdosi jí jednoho dne vyložil, že carům bylo Prozřetelností svěřeno poslání uskutečnit království Boží na ruské zemi; pomyšlení, že na takovém úkolu, byť sebeméně, spolupracuje, rozpalovalo její obrazotvornost.

Spokojená se svým osudem, usměvavá a čistá, tajemná a mírná, souladná ve všech svých tvarech, vybraná ve svých toaletách, šířila kolem sebe vůni idealismu, tajemství a slasti, která ji činila nekonečně žádoucí.

Ultrareakční politika, jejímž jedním z hlavních strůjců se velkokníže Sergej honosil být, však vyvolávala v intelektuálních kruzích a v dělnických masách celého Ruska odpor, který se den ode dne projevoval prudčeji. Skupina neohrožených teroristů – Geršuni⁸², Burcev⁸³, Savinkov⁸⁴, Azef⁸⁵ – založila „Bojovou organizaci⁸⁶“, která se měla svými kousky brzy vyrovnat nihilistickému eposu let 1877–1881. Spiknutí a atentáty se v krátkých odstupech střídaly s děsivou pravidelností. Jeden ministr veřejné osvěty, dva ministři vnitra, policejní náčelníci, gubernátoři, státní zástupci padali jeden po druhém. Ke konci roku 1904 pohromy na Dálném východě⁸⁷ situaci náhle zhoršily, zvlášť v Moskvě.

Velkokníže Sergej vzápětí nařídil drakonická opatření. A se svým divokým výrazem a trpkým úšklebkem všude ohlašoval, že se ukáže nemilosrdným.

A tu mu 17. února 1905 ve tři hodiny odpoledne, když projížděl kočárem Kremlem a přijížděl na Senátní náměstí, hodil terorista Kaljajev⁸⁸ bombu, která ho zasáhla do hrudi a roztrhala ho na kusy.

Velkokněžna Jelizaveta byla právě na Kremlu, kde zřizovala šicí dílnu Červeného kříže pro mandžuské armády. Při hrozivém třesku výbuchu přiběhla, jak byla, bez klobouku. Lidé ji viděli, jak se vrhá na tělo svého chotě, jehož hlava a paže, utržené od trupu, ležely mezi troskami kočáru. Potom se vrátila do velkoknížecího paláce a pohroužila se do vroucí modlitby.

Po celých pět dní, které měly ještě uplynout do pohřbu, se nepřestala modlit. Ta dlouhá modlitba jí vnukla podivný krok. V předvečer pohřbu povolala policejního prefekta a poručila mu, aby ji okamžitě odvezl do věznice Taganka⁸⁹, kde Kaljajev čekal na předvedení před stanný soud.

Když ji uvedli do vrahovy cely, zeptala se ho: „Proč jste zabil mého muže?… Proč jste si zatížil svědomí tak příšerným zločinem?…“ Vězeň, který ji zprvu přijal nedůvěřivým a nevraživým pohledem, si povšiml, že k němu mluví vlídně a že neříká velkokníže, nýbrž můj muž. „Zabil jsem Sergeje Alexandroviče,“ odpověděl, „protože se učinil nástrojem tyranie a vykořisťovatelem dělníků. Já jsem mstitel socialistického a revolučního lidu.“ Pokračovala s touž vlídností: „Mýlíte se. Můj muž lid miloval a nesnil o ničem než o jeho dobru. Váš zločin tedy nemá omluvu. Neposlouchejte už svou pýchu a kajte se. Vstoupíte-li na cestu pokání, budu cara prosit, aby vám daroval život, a budu se modlit k Bohu, aby vám odpustil, jako jsem vám sama už odpustila.“ Dojat neméně než překvapen tou řečí našel sílu říci jí: „Ne, nekaji se. Musím pro svou věc zemřít; zemřu.“ – „Když mi tedy berete každou možnost zachránit vám život, když jistě brzy předstoupíte před Boha, dejte, ať mohu zachránit aspoň vaši duši. Tady je evangelium; slibte mi, že je budete až do hodiny své smrti pozorně číst.“ Zavrtěl hlavou; pak odpověděl: „Budu evangelium číst, jestli vy mi slíbíte, že budete číst tenhle deník mého života, který dopisuji a z něhož pochopíte, proč jsem Sergeje Alexandroviče zabil.“ – „Ne, váš deník číst nebudu… Nezbývá mi než se za vás dál modlit.“ A vyšla z cely, nechavši evangelium na stole.

Přes to zklamání napsala caru, aby pro vraha předem získala milost. Obecenstvo se však takřka zároveň dovídalo o její návštěvě ve věznici Taganka. Kolovaly nejpodivnější a nejromantičtější verze a všechny tvrdily, že Kaljajev svolil požádat o milost.

O několik dní později dostala od vězně dopis, jehož obsah byl přibližně tento: Zneužila jste mého postavení. Neprojevil jsem vám žádnou lítost, protože žádnou necítím. Jestliže jsem svolil vás vyslechnout, pak proto, že jsem ve vás viděl ubohou vdovu po člověku, kterého jsem popravil. Bylo mi vašeho neštěstí líto, nic víc. Výklad, který našemu setkání dáváte, mě zneuctívá. Nechci milost, o kterou pro mě žádáte…

Proces šel svou cestou; vyšetřování se velmi protáhlo marným pátráním po spoluvinících, z nichž hlavní byl Boris Savinkov. Dne 4. dubna byl Kaljajev odsouzen k smrti.

Nazítří se ministr spravedlnosti Sergej Manuchin při hlášení caru zeptal, má-li v úmyslu Kaljajevovi trest zmírnit, jak ho o to velkokněžna Jelizaveta prosila. Mikuláš II. mlčel; potom nedbale utrousil tahle slova: „Nemáte v portfeji nic jiného, Sergeji Sergejeviči?“ A propustil ho. Hned však dal zavolat ředitele policejního departementu Kovalenského⁹⁰ a dal mu tajný rozkaz.

Kaljajev byl potom převezen do šlisselburské⁹¹ pevnosti, proslulé státní věznice. Dne 23. května v jedenáct hodin večer vstoupil do odsouzencovy cely náměstek carského prokurátora Fjodorov, který ho kdysi znal jako studenta, a prohlásil mu: „Jsem zmocněn vám říci, že požádáte-li o milost, Jeho Veličenstvo car vám ji ráčí udělit.“

Kaljajev odpověděl s klidnou pevností: „Ne, chci pro svou věc zemřít.“ Fjodorov naléhal ze všech sil, s velkou ušlechtilostí a lidskostí. Kaljajev plakal, ale neskládal zbraně; nakonec řekl: „Když mi prokazujete tolik milosrdenství, nechte mě napsat matce.“ – „Budiž! Napište jí. Dám jí váš dopis okamžitě doručit.“ Když vězeň dopsal, vynaložil Fjodorov poslední přesvědčovací úsilí. Kaljajev soustředil všechnu svou energii, ale podržel si všechen svůj klid a slavnostně prohlásil:

„Chci a musím zemřít. Má smrt bude mé věci ještě užitečnější, než byla smrt velkoknížete Sergeje.“ Náměstek pochopil, že tu hrdinskou vůli nikdy neohne; vyšel z cely a odebral se k veliteli pevnosti, aby nařídil popravu.

Na dvoře věznice už stálo popraviště. Kat, trestanec v červené čepici, čekal na schůdcích. Byl to otcovrah jménem Filippjev; vypůjčili si ho z orelské trestnice pro jeho herkulovskou sílu a profesionální obratnost.

Velitelovo obydlí stálo v hloubi dvora: té noci z něho šel sváteční dojem; každou chvíli odtud vycházel veselý pokřik a výbuchy smíchu. Když tam Fjodorov vstoupil, našel hlučnou společnost, která hodovala: hlavní úředníci pevnosti a všichni důstojníci posádky ve Šlisselburgu. Aby si příjemně zkrátili čas do hodiny popravy, popíjeli šampaňské a hojně připíjeli generálu baronu Medemovi, zástupci náčelníka štábu carského sboru četníků, kterého ministr vnitra určil, aby byl přítomen posledním okamžikům odsouzence.

Kaljajev mezitím vroucně vyjadřoval přání vidět svého advokáta, jehož přítomnost při popravě byla podle zákona přípustná. Ten advokát, Ždanov, přijel do Šlisselburgu schválně už předchozího večera a několikrát po sobě žádal, aby ho k jeho klientovi vpustili. Ždanov byl však znám jako krajní socialista: carská policie se tedy bála, aby ho Kaljajev nepověřil nějakým posledním vzkazem pro revoluční stranu. A tak navzdory výslovnému znění zákona byl obhájci vstup do pevnosti zakázán.

Když náměstek Fjodorov z cely vyšel, nastoupil po něm kněz. Vězeň ho přijal vlídně; odmítl však náboženskou útěchu: „Vyrovnal jsem,“ řekl, „všechny své účty se životem; nepotřebuji ani vaše modlitby, ani vaše svátosti… Jsem přece křesťan a věřím v Ducha svatého; cítím ho v sobě pořád; jsem si jist, že mě neopustí. A to mi stačí.“ Když kněz dobrotivě naléhal, aby mohl vykonat svůj úřad, Kaljajev dodal: „Váš soucit mě dojímá. Dovolte, ať vás obejmu!“ A padli si do náruče.

Ve dvě hodiny ráno byl vězeň vyveden z cely a se svázanýma rukama odveden na nádvoří pevnosti. Pevným krokem vystoupil po schůdcích popraviště. Aniž mu tvář změnilo sebemenší pohnutí, vyslechl vstoje nekonečné předčítání svého rozsudku. Když zapisovatel dočetl, prohlásil Kaljajev tónem nanejvýš prostým: „Jsem šťasten, že jsem si až do konce uchoval klid.“ Potom ho dva žalářníci oděli do velkého bílého rubáše, který mu zahaloval i hlavu, a kat mu řekl: „Vystupte na stoličku!“ Kaljajev namítl: „Jak chcete, abych na stoličku vystoupil?… Zakryli jste mi hlavu; nic nevidím.“ Tu ho Filippjev popadl svými mocnými pažemi, zdvihl ho na lavici a hbitě mu navlékl provaz na krk; pak prudkým kopnutím stoličku převrhl. Jenže provaz byl příliš dlouhý; nohy narážely na prkna; oběšenec sebou ohavně škubal. Z vojska obklopujícího popraviště se zvedl křik hrůzy. Provaz se musel zkrátit a poprava opakovat.

Po tom zlověstném dramatu usoudila Jelizaveta Fjodorovna, že život ve světě je pro ni skončen. Napříště ji zaměstnávaly výhradně náboženské úkony. Oddala se celá dílu askeze a zbožnosti, pokání a dobročinnosti.

Dne 15. dubna 1910 uskutečnila záměr, s nímž se nosila už dlouho: založila ženskou komunitu a dala se v ní jmenovat abatyší. Klášter, zasvěcený pod jménem „Marfo-marijský“, byl zřízen v Moskvě, ve čtvrti na pravém břehu. Jeptišky se oddávají zvlášť pomoci nemocným a chudým. Ve chvíli, kdy se takhle odpoutávala od světských zájmů, měla však Jelizaveta Fjodorovna jednu poslední starost ženské elegance: dala šat svého řádu navrhnout moskevskému umělci, malíři Něstěrovovi. Úbor sestává z dlouhého šatu z jemného houněného sukna perlově šedé barvy, z batistové roušky, která těsně obepíná tvář a krk, a konečně z širokého závoje z bílé vlny, který splývá na hruď ve velkých hieratických záhybech. Celkový účin je prostý, přísný a půvabný.

Vztahy velkokněžny Jelizavety a carevny Alexandry postrádají srdečnost. Prvotní příčinou, či aspoň hlavní pohnutkou jejich nesváru je Rasputin. V očích Jelizavety Fjodorovny není Grigorij než chlípný a svatokrádežný podvodník, vyslanec Satanův. Obě sestry se kvůli němu často hádaly a několikrát se kvůli tomu rozkmotřily: teď už o něm nemluví. Další pohnutkou jejich nedorozumění je vzájemný nárok předčit jedna druhou ve zbožnosti; každá se pokládá za vyspělejší ve znalosti teologie, v konání podle evangelia, v rozjímání o věčném životě, v uctívání Ukřižovaného. Velkokněžna Jelizaveta se ostatně v Carském Selu objevuje jen vzácně a krátce⁹².

Odkud se u velkokněžny Jelizavety a u její sestry carevny Alexandry bere ta neobyčejná převaha mystických schopností? Zdá se mi, že jim ji odkázala jejich matka, princezna Alice⁹³, dcera královny Viktorie, která se roku 1862 provdala za hesensko-darmstadtského následníka trůnu a zemřela roku 1878 ve věku pětatřiceti let.

Princezna Alice, vychovaná v nejpřísnějším anglikánství, pojala krátce po svém sňatku podivnou vášeň, zcela duševní a rozumovou, k velkému tübingenskému racionalistickému teologovi, proslulému autoru Života Ježíšova Davidu Straussovi⁹⁴, který zemřel čtyři roky před ní.

Pod způsoby švábského filistra a rozmnišeného pastora byl David Strauss romantik. Na úsvitu své slávy zakusil pokušení lásky: hradba jeho knih mu nestačila k obraně proti kouzlům „věčně ženského“. Mladá neznámá, zaujatá jeho rodící se slávou, se mu nabídla jako Bettina von Arnim Goethovi. Ten nevinný květ ušetřil; ale už jen tím, že k němu přivoněl, okusil smrtelný jed. Když se mu vrátil klid, mohl se přirovnat „k těm indickým fakírům, kteří si lichotili, že hrdinským umrtvováním nabudou nadlidské slávy, a jimž žárlivé božstvo posílalo vidiny žen, aby je svedly“. O několik let později mu jeho pracovitý život znovu rozvrátila jiná kouzelnice. Tentokrát to nebyla lilie germánské nevinnosti; byla to zvrhlá bytost, zpěvačka velkého nadání a nádherné krásy, Agnes Schebest. Miloval ji zběsile, až se bez ní nemohl obejít, a protože se ustavičně bál, že ji ztratí, vzal si ji. Přirozeně mu brzy začala být nevěrná s ohnivým zápalem a nebojácnou troufalostí, které její krásu zveličovaly. Zprvu si nechtěl otevřít oči: „Svět mě,“ psal, „má za nevěřícího. Snad jsem jen pobožnůstkář…“ Nakonec musel svůj klam uznat. Po jedné příšerné scéně hříšnici zapudil. Potom se vrátil k práci. Jenže po orgiích vášně mu výklad svatých Písem připadal mdlý. Nemohl vydržet na místě: tajný neklid ho hnal k ustavičnému střídání bydliště; svou nudu vodil z Ludwigsburgu⁹⁵ do Stuttgartu, z Heidelbergu do Kolína nad Rýnem⁹⁶, z Výmaru⁹⁷ do Mnichova⁹⁸, z Heilbronnu do Darmstadtu. Dějinný vývoj dogmat mu už nepůsobil žádnou radost; hnusila se mu i snění hegelovství. V tom obecném úpadku byla jeho povaha den ode dne trpčí, jeho ironie pronikavější, jeho dialektika rozkladnější. Unaven životem, od něhož už nic nečekal, toužil po nicotě.

Tehdy poznal princeznu Alici. Hned uplatnil svůj vliv na ni. Ale román jejich rozumů a duší je dosud zahalen hlubokým tajemstvím. Nepochybuje se nicméně, že ji hluboce zviklal v její víře a že procházela strašnými krizemi.

Její dcery by tedy po ní byly zdědily náchylnost k náboženskému vytržení. Snad je v nich nutno uznat i působení atavismu mnohem staršího, neboť mezi jejich ženskými předky nacházím jména svaté Alžběty Uherské a Marie Stuartovny.

Sobota 3. října 1914.

Velkokníže Nikolaj připravuje všeobecnou ofenzivu v Polsku a v Haliči. Operace se rozvinou od varšavské oblasti až k Sanu a ke Karpatům. V případě úspěchu se ruská armáda vzápětí vrhne na Krakov⁹⁹ a Vratislav.

Pondělí 5. října 1914.

Car právě projíždí bojiště, aby povzbudil svá vojska a přijal jejich pozdrav: Ave, Caesar, morituri te salutant!

Podle toho, co mi právě řekl generál Beljajev, náčelník hlavního štábu armády, je velkokníže Nikolaj odhodlán vést blížící se ofenzivu se vším možným zápalem a vší možnou prudkostí, „v naději, že osud války rozhodne jediným úderem“.

Čtvrtek 8. října 1914.

Ruská ofenziva byla zahájena po celé čáře. Prudké boje pokračují od ústí Bzury¹⁰⁰, která se vlévá do Visly 60 kilometrů pod Varšavou, až k pramenům Sanu, to jest až k severnímu řetězu Karpat; útočná fronta tedy měří přes 400 kilometrů.

Přepravní manévry, které té rozsáhlé operaci předcházely, proběhly dokonale metodicky a přesně.

Zároveň dosáhla ruská vojska skvělého úspěchu na pomezí Východního Pruska, mezi Augustowem¹⁰¹ a Suwałkami.

Neděle 11. října 1914.

Hrabě Józef Potocki¹⁰², který včera přijel ze svého statku v Antoninech na Volyni¹⁰³, přichází na oběd na velvyslanectví.

Svěřuje mi, jak jsou jeho polští krajané sklíčeni:

– Manifest ze 16. srpna v nás probudil nesmírnou naději. Věřili jsme, že se Polsko znovu zrodí… Když manifest vyšel, dal jsem ho v kostele přečíst knězi. Všichni jsme se rozplakali; plakal jsem jako dítě. Dnes cítíme, že se Rusové už snaží svým slibům vyhnout. Dávají najevo – a později se tím budou vymlouvat –, že manifest podepsal velkokníže Nikolaj, a ne car; že je to gesto vojenské moci, a ne akt moci nejvyšší; vymyslí si ještě kdovíco… A konečně ty nádherné sliby jsou nutně podmíněny dobytím pruského Polska. Představujete si snad, že ruská armáda kdy vstoupí do Poznaně? Uvažte přece, že dvaasedmdesát dní po mobilizaci je teprve na Visle! A pak, Rusové na Němce nestačí! Neodvažuji se vám říci všechno, co si myslím, všechno, co předvídám… Ne, ne! Hodina vzkříšení Polsku ještě dlouho neodbije!

Posiluji ho, jak umím nejlépe:

– Závazek obnovit Polsko byl přijat před tváří Evropy. Mohu vám potvrdit, že je to osobní vůle carova… Ultrareakční strana jistě pracuje pod rukou k tomu, aby manifest ze 16. srpna zůstal mrtvou literou; na její intriky mě upozorňují často. Ale její výpočet je příliš zjevný. Tím, že se staví proti obnovení Polska, nesleduje nic jiného než přípravu smíru mezi Ruskem a Německem. A tím zpochybňuje celou politiku Aliance. A v té věci car neustoupí. Spojenci by nad tím v případě potřeby bděli… Pokud jde o vaše vojenské předpovědi, dovolíte mi vidět v nich dojem, a ne mínění. Tahle válka bude velmi dlouhá a velmi tvrdá. Ale naše vítězství není pochybné, jen když budeme mít vytrvalost a houževnatost.

Udělá skeptické gesto a mluví pak o krutém postavení, v němž se dnes většina polských rodin ocitá:

– Především, říká mi, bojuje se hlavně na polském území. Jsou to naše města, naše kraje, naše statky, které obě strany plení, pálí a drancují!… Ale to ještě není nic. Tahle válka dává dělení Polska vydat děsivý důsledek. Podívejte se na mou rodinu! Já jsem ruský poddaný; můj bratr Roman je poddaný rakouský; jeden z mých švagrů je poddaný německý, druhý ruský; všichni moji bratranci a synovci jsou dědickou nutností rozděleni mezi tři země zrovna tak. Uvnitř téhož národa jsme odsouzeni se navzájem zabíjet!

Dnes večer v Mariinském divadle Čajkovského¹⁰⁴ balet Labutí jezero¹⁰⁵, dílo tak malebného a tak básnivého citu a tak krásné symfonické jakosti. Sál je plný a skvělý jako za předplatitelských večerů před válkou.

Má se z toho usuzovat, že je ruská společnost k válce lhostejná? Jistěže ne. Na bojištích jsou důstojníci obdivuhodní svým rozmachem a hrdinstvím. V polních ošetřovnách první linie soupeří nejelegantnější ženy v odvaze, vytrvalosti a obětavosti. Všude vynakládá veřejná dobročinnost své síly s bezmeznou štědrostí. Ze všech stran se hrnou dary, zvlášť dary anonymní, a ty bývají takřka vždy největší. Po celé říši se díla pomoci raněným, nemocným, potřebným a uprchlíkům množí v nejdůmyslnějších podobách. Vezmeme-li ruský lid jako celek, je jeho společenská a vlastenecká soudržnost dokonalá. Nelze mu tedy vytýkat,

že nebere vážně tu strašnou zkoušku, v níž jde o národní budoucnost. Ale nelze po něm žádat, aby se vzdal divadla, hudby a baletů. To by se stejně tak dalo žádat po Španělech, aby se vzdali býčích zápasů. A úvaha, kterou mi dnes skvělé obecenstvo Mariinského divadla vnuká, se netýká jen vrstev světáckých a zámožných; i vyšší patra jsou totiž plná až do posledního stupně. A nesčetná petrohradská divadla překypují obecenstvem každý večer. A stejně je tomu v Moskvě, ve Varšavě, v Kyjevě, v Kazani, v Charkově, v Oděse, v Tiflisu a tak dále.

O přestávce navštívím ředitele Imperátorských divadel Těljakovského¹⁰⁶; nacházím u něho generála M… a dva důstojníky, kteří přijeli z fronty. Mluvíme přirozeně o velké bitvě, která se rozvíjí západně od Visly a jejíž začátky jsou příšerně vražedné.

– Zkrátka a dobře, říká mi Těljakovskij, necháváme pobíjet tisíce a tisíce mužů, abychom obnovili Polsko!… Pevně doufám, že se v tom bláznovství nebude tvrdošíjně pokračovat!

Generál M… ho přeruší:

– Ale vždyť je to slíbeno, slavnostně slíbeno! Čest nás zavazuje Polsko obnovit!

– Budiž! odpoví Těljakovskij, vezměme si Poznaňsko… můžeme-li. Ale pak si vezměme i jiná území, která budou opravdu pro nás; vezměme si Arménii a Cařihrad!

Když se vracím do své lóže, potkávám Potockého, stále zachmuřeného:

– Ach, vzdychne, ach, pane velvyslanče, mnoho jsem přemýšlel o všem, co jste mi dnes ráno řekl. Je mi líto přiznat se vám, že jste mě nepřesvědčil!

Pondělí 12. října 1914.

Rumunský¹⁰⁷ král Karel I. včera zemřel v šestasedmdesátém roce svého věku.

Byl zcela v područí germánských mocností, žil vždy v obdivu – řekl bych takřka ve fetišismu – k jejich vojenské, politické a morální převaze a o jejich blízkém vítězství nemohl pojmout sebemenší pochybnost. Dokud byl naživu, neměli jsme tedy žádnou naději získat Rumunsko pro svou věc.

Nový král Ferdinand I. bude mít volnější mysl i ruce. Mimoto jeho žena, královna Marie, je vnučkou královny Viktorie po otci, vévodovi z Edinburghu, který roku 1893 nastoupil po vévodovi sasko-kobursko-gothajském; za matku má velkokněžnu Marii, dceru cara Alexandra II., a za sestru velkokněžnu Viktorii, choť velkoknížete Kirilla Vladimiroviče; udržuje tedy s dvory anglickým a ruským rodinné styky, které jsou navíc velmi srdečné.

Úterý 13. října 1914.

Prudký protiútok Němců severně od Pilice¹⁰⁸ ohrožuje Varšavu. Rusové se skvěle brání.

Středa 14. října 1914.

Dnes ráno mě navštívil kvůli obchodní záležitosti jeden oděský Žid, zaměstnaný jako nákupčí obilí u velkého vývozního domu.

Zaujat jeho inteligencí a bystrostí vyptávám se ho potom na stav myslí v nižších třídách, zvlášť mezi mužiky. Nikdo mě v té věci nemůže zpravit lépe; jeho povolání ho totiž nutí bez ustání cestovat po celé říši a uvádí ho do denního styku s lidovým prostředím. Zde shrnutí toho, co mi řekl: „Vlastenecký vzmach v masách nepolevil. Naopak, nenávist k Němci se zdá ještě živější než v prvních dnech války. Je odhodlání vést zápas až do vítězství; o tom vítězství nikdo nepochybuje… V Moskvě však lidi znepokojují zvěsti přicházející z Petrohradu; carevnu a její okolí podezírají, že udržují tajnou korespondenci s Německem; týmž podezřením zahrnují velkokněžnu Jelizavetu, carevninu sestru, abatyši Marfo-marijského kláštera v Moskvě, která se vydává v skutcích dobročinnosti; caru se přísně vytýká jeho slabost vůči carevně, vůči Vyrubovové a vůči Rasputinovi. Naproti tomu obliba velkoknížete Nikolaje den ode dne roste… Začíná se hodně mluvit o Cařihradu, zvlášť v jižních guberniích…“

Čtvrtek 15. října 1914.

Německý tlak na Varšavu je zastaven. Rusové svou ofenzivu rozšiřují; operace však velmi zpomaluje stav cest, které podzimní deště proměnily v bahniska: vrstva bláta přesahuje místy metr. Roku 1807 musel Napoleon v témž kraji a v téže roční době uznat, že na tak rozbahněné půdě není možné s vojskem manévrovat.

Dojmy, které mi včera sdělil oděský židovský obchodní zprostředkovatel, se mi dnes ráno potvrzují dost zvláštním způsobem. Navštíví mě francouzský průmyslník Goujon¹⁰⁹, usazený už čtyřicet let v Moskvě, a říká mi:

– Několik mých ruských přátel, kteří stojí v čele moskevského obchodu a průmyslu, mě zapřísahalo, abych vám jejich jménem položil otázku, která se vám bude bezpochyby zdát trochu podivná. Je pravda, že se dvořanům podařilo otřást carovým odhodláním vést válku až do úplné porážky Německa?… Moji přátelé jsou velmi rozrušeni. Tvrdí, že si jsou svou věcí jisti, a to natolik, že se mnou dnes ráno přijeli do Petrohradu a chtějí požádat cara o audienci. Nejprve by se však rádi informovali u vás a byli by vám krajně vděčni, kdybyste je přijal.

Odpovídám Goujonovi tak, že mu vyložím, co vím o intrikách osnovaných kolem carevny a které je nutno velmi zblízka sledovat. Pokud jde o pevné carovy úmysly, vypočítám mu všechna svědectví, která o nich ustavičně sbírám:

– Ujistěte tedy, prosím, své přátele mým jménem, že mám naprostou víru v carovo slovo, v jeho věrnost alianci, v jeho odhodlání vést válku až do našeho úplného vítězství… Ostatně pochopí, že je nemohu přijmout; vypadalo by to, jako bych se vkládal mezi cara a jeho poddané. Dozvíte-li se později něco přesného o palácových intrikách, nezapomeňte mě o tom zpravit.

Sazonov, jemuž jsem tenhle rozhovor právě sdělil, mou řeč plně schvaluje. Dodává:

– Z toho kroku mám velkou radost; umožnil vám nahmatat Rusku puls; mohl jste zjistit, že bije silně.

Sobota 17. října 1914.

Jeden z mých zpravodajů, B…, který má přístup do krajních kruhů, mi hlásí, že se tam právě s velkým zápalem probírá podivná teze, jejímž autorem je anarchista Lenin¹¹⁰, uprchlý do Švýcarska.

Lenin, vroucí žák Karla Marxe a vůdce „sociálně demokratických maximalistů“, hlásá, že vojenská porážka Ruska je nutnou předehrou ruské revoluce a přímo podmínkou jejího úspěchu. Vybízí tedy ruský proletariát, aby všemi prostředky usnadnil vítězství Němců.

B… mě ujišťuje, že ta nesmyslná nauka nenachází mezi dělníky žádnou přízeň kromě zuřivců anarchismu; že proti ní prudce bojují „socialisté revolucionáři“ odstínu Skobelevova a Kerenského¹¹¹; že smýšlení mas je celkově uspokojivé.

– Ale čím, říkám, by vítězství Německa, to jest německého militarismu, prospělo ruské revoluci?… Rusko by jhu carismu uniklo jen proto, aby upadlo do nevolnictví pruského absolutismu.

– Neberu na sebe, že vám Leninovu tezi dokážu. Hlásá už dlouho, že ruská revoluce má být prototypem všech sociálních revolucí, že tedy sama sobě dluží zničit v ruském lidu ideu vlasti a že ostatní národy ten velký příklad brzy jistě budou následovat.

– Není Lenin německý agent provokatér?

– Ne! Není to úplatný člověk… Je to blouznivec, fanatik, ale svědomí velmi vysoké. Vynucuje si úctu všech.

– Tím je nebezpečnější.

Tak se na obou pólech ruské společnosti – mezi nesmlouvavými zastánci pravoslavného carismu stejně jako mezi krajními apoštoly úplného anarchismu – splývá v jednom a témž přání: ve vítězství Německa!

Neděle 18. října 1914.

Podle zachycených dokumentů počítali Němci se svým vstupem do Varšavy na 16. října. Nejenže je rozmach jejich útoku zlomen; i jejich obranný odpor slábne den ode dne.

Generál Oba z japonské armády, přidělený k ruskému hlavnímu stanu, přijel nedávno do Petrohradu. Svěřil mému kolegovi Motonovi, že operační plán, který velkokníže Nikolaj přijal, je přesně ten, který japonský štáb v nedávné studii posoudil jako nejobratnější, totiž:

1° vstoupit do Haliče přes východní hranici;

2° celou tu provincii vymést, opřít se o Karpaty a potom zaútočit na Německo od Krakova;

3° postupovat na severozápad údolím Odry¹¹²;

4° nechat před Vratislaví zastírací síly a vrhnout se na Berlín.

Pondělí 19. října 1914.

Dnes odpoledne ve dvě hodiny zádušní bohoslužba za krále Karla v kapli Zimního paláce. Zatímco se odvíjí nekonečná liturgie za zemřelé, hovořím s vrchním prokurátorem Svatého synodu Vladimirem Sablerem, nástupcem a napodobitelem hrozného Pobedonosceva, nesmlouvavým strážcem pravoslavné tradice a kázně; ostatně člověkem velmi vlídným.

– Ach, pane velvyslanče, říká mi, proč jste nebyl včera večer na duchovním koncertě, který uspořádalo petrohradské duchovenstvo ve prospěch našich raněných! Na programu byly samé náboženské zpěvy. Ale na začátek zazněla ruská hymna a potom… Marseillaisa!… Ano, Marseillaisa, zpívaná jáhny! Vkládali do ní celou duši. A já, já, vrchní prokurátor Svatého synodu, jsem si Marseillaisu dal opakovat!

– Měl jste úplnou pravdu, Excelence! Marseillaisa na vašem náboženském koncertě nikterak nebyla nemístná. V téhle chvíli shrnuje pro všechny Francouze náboženství vlasti.

Potom mi se smíchem připomíná, jaký to byl u dvora a ve vyšší ruské společnosti skandál, když v červenci 1891, za návštěvy francouzské eskadry v Kronštadtu, car Alexandr III. dovolil, aby se před ním hrála Marseillaisa!

Úterý 20. října 1914.

Na frontě 450 kilometrů, která se táhne od Włocławku¹¹³ k Jarosławu, je ruská ofenziva v plném rozvoji.

Na cařihradské straně se obzor ještě zachmuřil; bouře se blíží. Sazonov mi svěřuje, že velkokníže Nikolaj se nenechá od svého plánu odvrátit tureckou hrozbou; na obranu Kavkazu vyčlení jen skrovné prostředky; všechny své síly si ponechá pro hlavní bojiště, protože všechny otázky se vyřeší v Berlíně. Generál de Laguiche mi píše v témž smyslu.

Středa 21. října 1914.

Západně od Visly Němci ustupují po celé čáře.

Ve Francii a v Belgii, v oblasti Arrasu a podél Yseru¹¹⁴, se rozvinula strašná bitva.

Čtvrtek 22. října 1914.

Vítězství ruských armád v Polsku se potvrzuje a rozšiřuje.

Pro Rumunsko je teď, nebo nikdy čas zaútočit na Rakousko-Uhersko, zvlášť když ho už nezdržují skrupule krále Karla. Předseda rady ministrů Brătianu, který je napříště jediným pánem rumunské politiky, se však ukazuje čím dál nerozhodnějším a vyhýbavějším.

Pátek 23. října 1914.

Posluchači ruských univerzit byli až dosud osvobozeni od vojenské služby, aby mohli dokončit svá studia. Ukaz právě zmocnil ministra války, aby je povolal pod prapory; opatření je odůvodněno nesmírnými ztrátami, které ruská armáda utrpěla v Polsku a v Haliči. Po půlročním pobytu ve zvláštních školách obdrží studenti s jistými diplomy podporučické nárameníky.

Ukaz je v konzervativních kruzích živě kritizován. Jeden z vůdců pravice ve Státní radě mi říká:

– Je to nesmysl! Zkazí se nám důstojnický sbor… Všichni ti studenti, to není nic než revoluční virus, který armádu otráví…

V univerzitních městech, v Petrohradě, v Moskvě, v Kazani, v Kyjevě uspořádali studenti vlastenecké manifestace. Moskevští dokonce uznali za nutné dosvědčit vroucnost svého nacionalismu drancováním německých obchodů.

Sobota 24. října 1914.

Vláda pokračuje v zákazu všeho germánského a rozhodla, že Petrograder Zeitung, významné petěrburské noviny vycházející německy od roku 1726, budou k 31. prosinci zrušeny. Německá strana v Rusku, strana „pobaltských baronů“, tak přijde o svůj oficiální orgán.

Nevraživost, která se po celé říši projevuje proti Němcům, a to i proti těm, kdo jsou ruskými poddaným, připomíná v mnoha ohledech výbuch nacionalismu, který kolem roku 1740 ukončil režim Bironů, Ostermannů, Münnichů¹¹⁵ a Löwenwoldů¹¹⁶, všech těch německých oblíbenců, o nichž Gercen malebně řekl: „Hádali se o Rusko, jako by to byl džbán piva.“

Neděle 25. října 1914.

Sazonov mi ukazuje dopis, který mu právě poslal jeden kazaňský student a který zní takto:

Excelence,

Nemám tu čest vás znát. Ale odcházím k armádě. Má-li nám tahle válka dát Cařihrad, nechám se s jásotem zabít dvacetkrát. Jestliže Cařihrad mít nemáme, nechám se zabít jen jednou, se smrtí v duši! Excelence, snažně vás prosím, abyste mi odpověděl prostě „ano“, nebo „ne“ na přiložené kartě, kam jsem napsal své jméno a svou adresu.

Pondělí 26. října 1914.

Večeřím v Carském Selu u velkokněžny Marie Pavlovny, ve zcela důvěrném kruhu.

Velkokněžna je celá nadšená krásnými úspěchy, kterých ruská armáda právě v Polsku dosáhla:

– Přikládám, říká mi, těm úspěchům velmi velikou důležitost a můžeme je oprávněně nazvat vítězstvím. Předně německá armáda ztratila v očích našich vojáků prestiž. Věřili, že je neporazitelná! A pak to odstraňuje jakoukoli možnost předčasného míru s Německem.

Nenápadně se jí vyptávám na Rasputina. Odpovídá mi:

– Běda! Věří se v něho víc než kdy jindy! Je víc než kdy jindy „Božím člověkem“!… Nikdo nepochybuje, že naše úspěchy jsou dílem jeho modliteb! Několikrát ho dokonce požádali, aby požehnal operačním plánům. Jaká ubohost!

– Mluví o míru?

– Nevím; ale velmi by mě to překvapilo. Je příliš mazaný, než aby necítil, že by ho teď nikdo neposlouchal.

Středa 28. října 1914.

Pro Židy v Polsku a na Litvě je válka jednou z nejhorších zkoušek, jaké kdy zakusili. Je jich několik set tisíc, kteří museli opustit svá sídla – Lodž¹¹⁷, Kielce¹¹⁸, Piotrków¹¹⁹, Ivangorod, Skierniewice¹²⁰, Włocławek, Suwałki, Grodno, Białystok¹²¹ a další. Takřka všude měl jejich žalostný exodus za předehru vyplenění jejich obchodů, jejich synagog, jejich obydlí. Několik tisíc rodin se uchýlilo do Varšavy a do Vilna¹²²; největší počet bloudí nazdařbůh jako stádo. Je zázrak, že nedošlo k pogromu, k organizovanému masakru. Ale neuplyne den, aby v armádním pásmu nebylo pod nejnicotnější záminkou špionáže několik Židů oběšeno.

Mimochodem mluvíme se Sazonovem o židovské otázce a o všech náboženských, politických, společenských a hospodářských problémech, které vyvolává. Sděluje mi, že carská vláda studuje úlevy, které by se daly vnést do příliš svévolného a šikanujícího režimu doléhajícího na ruské Židy; pro haličské Židy, kteří se stanou carovými poddanými, bude ostatně třeba vydat nový statut. Povzbuzuji ho, aby se ukázal tak snášenlivým a tak svobodomyslným, jak jen bude možné:

– Mluvím k vám jako spojenec. Ve Spojených státech je židovská obec, velmi početná, velmi vlivná a velmi bohatá, která je rozhořčena nad osudem, jaký připravujete jejím souvěrcům. Německo tu výtku proti vám, a tím pádem i proti nám, velmi obratně využívá. A nám přitom velice záleží na tom, abychom si zachovali přízeň Američanů.