Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola šestá

Čtvrtek 29. října 1914.

Dnes ráno ve tři hodiny vnikly do oděského přístavu dva turecké torpédoborce, potopily ruský dělový člun a střílely na francouzský parník Portugal¹, jemuž způsobily jisté škody. Potom se plnou rychlostí vzdálily, pronásledovány ruským torpédoborcem.

Sazonov přijal tu zprávu s dokonalou chladnokrevností. Vyžádal si ihned carovy pokyny a říká mi:

– Jeho Veličenstvo rozhodlo, že z německé fronty nebude odveden jediný muž. Především musíme porazit Německo. Porážka Německa přivodí nutně i zkázu Turecka. Omezíme tedy na nejmenší míru obranu, kterou postavíme proti útokům tureckého loďstva a turecké armády.

V obecenstvu je rozrušení nanejvýš živé.

Pátek 30. října 1914.

Ruský velvyslanec v Cařihradě Michail de Giers dostal rozkaz vyžádat si pasy.

Na Sazonovovu žádost se tři spojenecké vlády přesto snaží přivést Turecko zpět k neutralitě a naléhají na ně, aby okamžitě propustilo všechny německé důstojníky sloužící v osmanském loďstvu a v osmanské armádě.

Ten krok ostatně nemá naději na úspěch; turecké křižníky právě znovu ostřelovaly Novorossijsk a Feodosii.

Tyhle útoky bez vyhlášení války a bez předchozího upozornění, tahle řada provokací a urážek vzbouzejí hněv celého ruského lidu až k vrcholu.

Neděle 1. listopadu 1914.

Protože se Turecko nechtělo od germánských mocností odloučit, opustili velvyslanci Ruska, Francie a Anglie Cařihrad.

Západně od Visly ruské armády dál vítězně postupují po celé frontě.

Pondělí 2. listopadu 1914.

Car Mikuláš vydává k svému lidu manifest:

Turecké loďstvo, vedené Němci, se odvážilo zrádně napadnout naše černomořské pobřeží. Spolu se všemi národy Ruska máme neotřesitelnou důvěru, že nerozvážný zásah Turecka jen urychlí pohyb pro tuto zemi osudný a otevře Rusku cestu k řešení dějinné otázky, kterou nám naši předkové odkázali na březích Černého moře.

Vyptávám se Sazonova na smysl té poslední věty, která vypadá jako vyňatá ze Sibyliných knih.

– Budeme nuceni, odpovídá mi, dát Turecku jeho dnešní poblouzení draze zaplatit… Budeme si muset na Bosporu vzít pevné záruky. Pokud jde o Cařihrad, osobně si nepřeji, aby z něho byli Turci vyhnáni. Rád bych jim starobylé byzantské město ponechal i s velkou zelinářskou zahradou kolem dokola. Ale víc ne!

Úterý 3. listopadu 1914.

Před dvěma dny mi hraběnka de L… napsala tenhle dopis:

Milý příteli,

Nemyslete si, že blouzním. Ale jakási podivná a tajemná bytost mě prosí, abych její myšlenku přetlumočila Francii a předala ji vám. Upozorňuji vás, že je to hromada nesouvislých slov.

Posílám vám i ruský originál, lze-li přiložené čmáranici říkat „originál“. Snad najdete někoho povolanějšího než jsem já, aby pronikl do mystického a snad i prorockého smyslu toho listu. Posílá mi jej paní Vyrubovová s prosbou, abych jej pro vás přeložila. Domnívám se, že ten nápad přichází shora…

Vaše oddaná přítelkyně

O. L. K tomu dopisu je přiložen list papíru, který brázdí velké nerovné písmo, mohutné, surové, samý trhaný pohyb, prudkost a rozmáčknutí. Písmena jsou tak hrubá a tak beztvará, že se dají jen stěží rozluštit. Ale ta stránka je jako celek výmluvná jako lept; cítíte, jak se chvěje ruka, která každé slovo nakreslila; vidíte před sebou vyvstávat bytost obraznosti a odvahy, prudkosti a smyslnosti. Podpis se čte takřka snadno: Rasputin.

Zde je podle paní de L… překlad ruského textu:

Dej vám Bůh žít po způsobu Ruska, a ne kritiky země, například nicotnosti². Od téhle chvíle vám Bůh dá zázrak síly. Vaše armády uvidí sílu nebes. Vítězství je s vámi a nad vámi!

Rasputin³.

List papíru, na němž je ta hádanka načmárána, má utržený levý horní roh, aby zmizel carský znak. Rasputin tedy držel pero přímo v paláci v Carském Selu.

Po trýznivém uvažování posílám hraběnce de L… mlhavou odpověď, v níž rozvádím tuhle myšlenku: „Francouzský národ, který má všechna vnuknutí srdce, velmi dobře chápe, že ruský národ vtěluje svou lásku k vlasti do osoby carovy…“ Můj dopis končí takto: „Ať se tedy váš prorok upokojí! Ve výši, kam Francie a Rusko položily svůj společný ideál, se budou vždycky shodovat.“

Středa 4. listopadu 1914.

Početní stav ruských vojsk určených k operacím v Asii proti Turkům dosahuje 160 000 mužů. Úmyslem ruského štábu je rychle se zmocnit strategických postavení, která ovládají vstup do Ázerbájdžánu⁴, a potom zůstat v obraně.

Hraběnka de L… mi píše:

Odpověděl jste na můj dopis dokonale a vaše odpověď je ve vznešených rukou. Od té doby vím, že jsem měla pravdu, když jsem se domnívala, že rozkaz přeložit to přišel shora.

Oddané pozdravy.

O. L.

Čtvrtek 5. listopadu 1914.

Francouzsko-anglická eskadra ostřelovala předsunuté forty Dardanel.

V Arménii dobyli Rusové útokem pevnost Bajazid, která ovládá cestu na Van⁵. Stejně zahájili i své kampaně let 1828 a 1877.

Anglie připojuje ostrov Kypr, který obsadila roku 1878 podle své spojenecké smlouvy s Tureckem.

Na severu Francie a v Belgii se Němci vyčerpávají urputným a zuřivým úsilím otevřít si cestu na Calais.

Pátek 6. listopadu 1914.

Ve varšavské oblasti Němci, ohrožení obchvatem na svém levém křídle, urychlují svůj ústup na západ.

V Haliči přivedl houževnatý zápas, který se už tři týdny vede na Sanu, včera k všeobecnému a překotnému ústupu Rakušanů.

Velkokníže Nikolaj mě žádá, abych generálu Joffrovi předal tento telegram:

V návaznosti na naše úspěchy na Visle dosáhla naše vojska úplného vítězství. Rakušané jsou na celé haličské frontě na útěku. Strategický manévr, s nímž jsem vás seznámil na počátku jeho provádění, je tak šťastně dokončen a korunován nesporně nejvýznamnějším úspěchem, jakého jsme od začátku války na naší straně dosáhli.

Sobota 7. listopadu 1914.

Rozhovor s náčelníkem hlavního štábu. Vyptávám se ho na bezprostřední důsledky, které bude mít rozvrat Rakušanů pravděpodobně pro vedení operací.

Zde shrnutí prohlášení, která zaznamenávám podle diktátu generála Beljajeva:

1° Na rakouské straně: Rakouskou armádu lze pokládat za zničenou. Její trosky jsou do krajnosti pronásledovány v karpatských průsmycích. Velkokníže Nikolaj zamýšlí vrhnout do horního údolí Tisy dvanáct jezdeckých divizí s pěchotní oporou, aby ohrozil Pešť; prozatím však tyhle síly postoupí jen asi o sto kilometrů. Těch dvanáct divizí bude čítat 48 000 mužů, z toho 30 000 kozáků. Mezi nimi je zvláštní brigáda zvaná „divoká brigáda“, protože se rekrutuje z nejbojovnějších a nejdivočejších kavkazských kmenů. Velkokníže předpokládá, že ta jezdecká masa vyvolá v Uhrách veliký panický účinek.

2° Na německé straně: Německé armády, jejichž ústup je všeobecný, se zřejmě zastaví na čáře Toruň–Poznaň–Vratislav–Nisa, kde se horečně připravuje řada opevněných postavení. Německé síly se skládají ze sedmi sborů, k nimž bude snad třeba připočíst pět sborů nedávno utvořených (pět sborů operujících ve Východním Prusku v tom počtu není zahrnuto). Ruské síly se skládají ze třiceti sedmi sborů (pět sborů operujících ve Východním Prusku v tom počtu není zahrnuto). Velkokníže Nikolaj zamýšlí postupovat na Berlín na frontě asi 250 kilometrů a opřít své levé křídlo o Karpaty.

Neděle 8. listopadu 1914.

Včera se Japonci zmocnili Tsingtaa, kde zajali 2 300 mužů.

V Polsku postoupila ruská jezdecká divize 250 kilometrů na západ od Varšavy a vnikla na německé území až k Pleszewu⁶, který leží 30 kilometrů severozápadně od Kalisze.

Pondělí 9. listopadu 1914.

Turecký útok zazněl až do hlubin ruského vědomí.

Dojem překvapení a rozhořčení přirozeně nikde nebyl tak prudký jako v Moskvě, svaté metropoli pravoslavného nacionalismu. V tak omamném ovzduší Kremlu se náhle probudily všechny romantické utopie slovanství. Jako za časů Aksakova⁷, Kirejevského⁸ a Katkova⁹ rozpaluje už několik dní moskevské mozky poslání, které bylo Rusku ve světě svěřeno Prozřetelností.

Je to pro mě příležitost přečíst si znovu básně Ťutčeva, který byl pěvcem slavjanofilství, a zvlášť kus nadepsaný Ruský zeměpis, který kdysi slavil takový úspěch:

Moskva, město Petrovo a město Konstantinovo – hle, tři posvátná hlavní města ruské říše. Ale kde jsou její hranice na severu a na východě, na jihu a na západě? Osud je zjeví v budoucnu. Sedm vnitřních moří a sedm velikých řek; od Nilu k Něvě, od Labe k Číně, od Volhy k Eufratu, od Gangy k Dunaji¹⁰ – hle, to je ruská říše, a potrvá po všechna staletí! Duch to předpověděl a Daniel¹¹ to prorokoval.

Ťutčev napsal ještě tuhle proslulou apokalypsu:

Zanedlouho se časy naplní, hodina odbije! A ve znovuzrozené Byzanci budou starobylé klenby Svaté Sofie znovu chránit Kristův oltář. Padni před tím oltářem, ó care ruský, a povstaň jako car všech Slovanů!

Úterý 10. listopadu 1914.

Hrabě Witte vede s klidnou a povýšenou odvahou dál svou kampaň ve prospěch míru; všude opakuje:

– Pospěšme si zlikvidovat tohle nesmyslné dobrodružství! Rusko už nikdy nenajde tak příznivou příležitost… Právě jsme porazili Rakušany a odrazili Němce. To je maximum toho, co jsme schopni udělat. Od této chvíle může naše vojenská síla už jen klesat. Budeme potřebovat měsíce a měsíce, abychom doplnili stavy, obnovili dělostřelectvo a znovu vytvořili zásoby. Jenže Němci se díky svým železnicím vrátí za necelé tři týdny a napadnou nás novými armádami, početně silnějšími a hojně zásobenými střelivem. A tentokrát nám zlomí vaz!… To by se mělo dát pochopit caru a jeho ministrům… kdyby byli schopni něco chápat!

Tahle zdánlivě přesvědčivá řeč, pronášená hlasem pomalým, pronikavým a pohrdavým, působí veliký dojem. Stěžuji si na to Sazonovovi:

– Intriky hraběte Witteho, říkám, jsou tím nevhodnější a nemravnější, že ve Francii i v Anglii si státníci všech stran uložili obdivuhodnou kázeň národní soudržnosti. Podívejte se na naše socialisty. Jsou bezvadní!… Jediný falešný tón přichází odsud. A ten, kdo ho vyluzuje a kdo ho křičí do všech větrů, není prostý soukromník, nýbrž bývalý předseda rady ministrů, který je dosud státním tajemníkem Jeho Veličenstva, členem Státní rady a předsedou vyššího výboru pro finance!

– Běda, máte až příliš pravdu! Witteho intriky nejsou jen nemravné; jsou zločinné. Už několikrát jsem je caru oznámil a Jeho Veličenstvo se nad nimi ukázalo rozhořčeno.

– Ale proč car proti Wittemu nezakročí? Proč mu neodejme titul státního tajemníka, křeslo ve Státní radě, nebo aspoň předsednictví vyššího výboru pro finance?

– Protože… protože…

A jeho věta skončí povzdechem sklíčenosti.

Pokračuji:

– Proti té pacifistické propagandě je přesto nutné zasáhnout. Rychle by se stala nebezpečnou.

– Za několik dní cara uvidím a poradím mu, aby vás nechal zavolat, abyste se z jeho vlastních úst dozvěděl, že žvanění hraběte Witteho nemá žádnou důležitost.

Středa 11. listopadu 1914.

Za deset měsíců, co se stýkám s ruskou společností, patří k věcem, které mě nejvíc překvapily, volnost – či lépe řečeno nevázanost –, s jakou se tu mluví o caru, o carevně, o carské rodině. V téhle zemi samovlády, kde jsou státní policie, četnictvo, ochranka¹², Petropavlovská pevnost a Sibiř skutečnostmi tak strašnými a stále přítomnými, je zločin urážky majestátu obvyklým hříchem společenských rozhovorů. Zjišťuji to znovu dnes, když piji čaj u paní B…

Cituje mi několik nových rysů kampaně, kterou Witte vede ve prospěch míru, a pak vybuchne proti caru, který ten skandál trpí:

– Má z Witteho panický strach; nikdy se neodváží na něho sáhnout… Ostatně od začátku své vlády se ukazuje pořád stejný: nemá ani odvahu, ani vůli.

– Má člověk právo říci, že nemá vůli? Zdá se naopak, že často držel kormidlo dost pevnou rukou.

Paní B… však nesloží zbraně. Se staženým obočím a s očima zářícíma inteligencí a podrážděním pokračuje ve své obžalobě:

– Ne! Nemá žádnou vůli. A jak by ji mohl mít, když nemá ani špetku osobnosti? Má zarputilost, což je něco docela jiného. Když mu někdo vloží do hlavy nějakou myšlenku – jeho myšlenky totiž nikdy nepocházejí od něho samého –, tvrdošíjně na ní lpí a drží se jí, protože nemá sílu chtít něco jiného… Co mě na něm však rozhořčuje nejvíc, je to, že nemá odvahu. Jedná vždycky úskočně. Nikdy nepřipustí otevřenou a volnou rozpravu o předmětu, který mu není lhostejný. Aby se vyhnul odporu, bez výjimky souhlasí se vším, co se mu navrhne, se vším, oč se ho žádá. Jakmile se mu otočíte zády, nařídí opak… Podívejte se, jak propouští své ministry! Právě když se je chystá odvolat, přijímá je nejlépe a prokazuje jim nejvíc důvěry a přátelství. A pak se jednoho krásného rána z novin dozvědí z reskriptu, že je jejich zdraví nutí vzít si dlouhý odpočinek. Znáte něco tak hanebného, jako bylo odvolání Kokovcova na začátku tohoto roku? Já bych tak ponižujícím způsobem, bez jediného slova vysvětlení, nepropustila ani svého sluhu!…

Čtvrtek 12. listopadu 1914.

V klubu hovořím se starým knížetem T… a s nejvyšším lovčím B…, kteří byli osobními přáteli Alexandra III. Zastřenými slovy mi svěřují, jak žalostným se jim jeví úpadek vážnosti carské rodiny a jak nebezpečné jsou pro Rusko a dynastii intriky, které se ustavičně osnují kolem carevny. Netajím před nimi, že i mě ty intriky znepokojují:

– Jak může car trpět přímo v zákulisí svého paláce opravdové ohnisko zrady?… Jak může nechat svou autoritu takhle přehlížet? Proč nezakročí? Jedním slovem, jedním tahem pera by okamžitě vrátil všechno do pořádku… Vždyť konec konců on je pánem! Vím dobře, že Rusko už není v epoše feudální, v době Ivana Hrozného nebo Petra Velikého. Ale car není o nic míň carem, to jest samovládcem, a jeho moc je nesmírná…

Kníže T… mě přeruší:

– Jeho moc je mnohem menší, než si myslíte. Prakticky je, chce-li se informovat, poradit se nebo dát provést své rozkazy, závislý na svých úřednících. A protože má málo iniciativy a málo vůle a protože je v hloubi sám dost fatalistický, nechává věcem volný průběh… Ve skutečnosti vládne říši byrokracie.

B… se ujme slova:

– Až na několik výjimek tomu tak bylo vždycky. Carové byli vždycky víc či míň v rukou svých činovníků. Znáte slovo paní Svečinové¹³: „Je úžasné, co všechno nemohou ti, kdo mohou všechno!…“ A říkala to o Mikuláši I.!

Sobota 14. listopadu 1914.

Dnes ráno oznamuje Buchanan přede mnou Sazonovovi, že britští ministři dlouho jednali o nových problémech, které na Východě vyvstávají vinou turecké vlády; dodává, že sir Edward Grey jim nezapomněl sdělit představy ruské vlády a tužby ruského národa. A pak slavnostním tónem prohlásí:

– Vláda Jeho Britského Veličenstva tak dospěla k uznání, že otázka Úžin a otázka Cařihradu budou muset být vyřešeny v souladu s přáním Ruska. Jsem šťasten, že vám to mohu prohlásit.

Po okamžiku překvapení se Sazonovova tvář rozzáří radostí. Ovládne však své pohnutí a odpoví s klidnou důstojností:

– Pane velvyslanče, vaše prohlášení přijímám s hlubokou vděčností. Rusko nikdy nezapomene na důkaz přátelství, který mu Anglie dnes dává… nikdy.

Potom si stisknou ruce a vřele si navzájem blahopřejí…

Neděle 15. listopadu 1914.

V Polsku se operace ruské armády šťastně rozvíjejí: 1° mezi Vislou a Wartou¹⁴, v oblasti Łęczyce; 2° na jihozápadě Polska, mezi Čenstochovou a Krakovem.

V Haliči Rusové dál postupují napříč Karpatami.

Ve Východním Prusku se blíží k frontě Gumbinnen–Angerburg, kde jsou Němci silně zakopáni.

Pondělí 16. listopadu 1914.

Generál de Laguiche, který právě projel frontu ruských armád v Polsku, mi popisuje nesmírné úsilí, které musejí vynaložit, aby postoupily krajem, z něhož se nepřítel právě stáhl. Všechny železnice a všechny silnice byly soustavně zničeny. Nezůstalo jediné nádraží, jediný most. Silnice bývají přeťaty řadou příkopů na délku několika verst… Vojska vyvíjejí při obnově cest podivuhodnou čilost, tak netrpělivě chtějí vpřed… Muži vypadají dobře. Nemocných málo. Pokud jde o koně, bylo jich třeba vyměnit tisíce. Nejvíc utrpěly jednotky, které po operacích v Haliči musely zase vystoupat na sever. Pět armádních sborů, tvořících jedinou kolonu, procházelo čtyři dny lesy tak bažinatými, že bylo nutné kácet stromy napravo i nalevo od jediné cesty, aby se vyplnila bahniska.

Po vylíčení ústupu Němců na západ uzavírá generál de Laguiche se svou obvyklou moudrostí:

Nepřítel ustupuje dobrovolně, aniž se dá přibít, aniž je zasažen do živého. Takový nepřítel se tedy může znovu objevit. Jaká myšlenka tomu ústupu vládne? Musíme si tu otázku klást, abychom čelili každému překvapení, a přitom se nenechali zastavit ve vlastním plánu. Jsme svědky šťastných událostí, jaksepatří uspokojivých; ale celý úkol teprve zbývá: vítězství nebude dřív, než nepřátelské armády přestanou existovat.

Středa 18. listopadu 1914.

Buchanan dnes ráno prohlašuje Sazonovovi, že britská vláda bude nucena připojit Egypt; vyjadřuje naději, že ruská vláda proti tomu nic nenamítne.

Sazonov souhlasí bez meškání.

Před čtyřmi dny přenechala Anglie Cařihrad Rusku. Dnes přenechává Rusko Egypt Anglii. Tak se po jednašedesáti letech uskutečňuje program, který car Mikuláš I. v lednu 1853 vyložil anglickému velvyslanci siru Hamiltonu Seymourovi a z něhož vzešla krymská válka.

Čtvrtek 19. listopadu 1914.

Mezi Vislou a Wartou, asi sto kilometrů od Varšavy, zahajují Němci ráznou ofenzivu, aby zastavili pochod nepřítele ke Slezsku¹⁵. U Kutna¹⁶ utrpěli Rusové zřejmě těžkou ránu, která je prý stála na třicet tisíc mužů.

Jižněji, v oblasti Lodže, se chystá velká bitva.

Nejvyšší ceremoniář mi dává vědět, že car, který se mnou chce hovořit, mě přijme pozítří, v sobotu, v Carském Selu.

Pátek 20. listopadu 1914.

Nový bulharský vyslanec Madžarov odevzdal dnes odpoledne Jeho Veličenstvu pověřovací listiny.

Car ho ujistil o svých sympatiích k bulharskému národu a potom k němu promluvil přísně:

– Nemohu před vámi zatajit, že mi postoj vaší vlády k Srbsku působí nanejvýš trýznivý dojem a že je tím celý můj lid zasažen stejně bolestně jako já… Kdyby vaše vláda využila nynějších okolností a zaútočila na Srbsko, téhož dne bych jako panovník největšího ze slovanských států slavnostně prohlásil, že Bulharsko je vyloučeno ze slovanské rodiny!

Sobota 21. listopadu 1914.

Dnes ráno mi Sazonov říká: „Car vás dnes ve čtyři hodiny přijme. Úředně vám nemá co prohlásit; chce si však s vámi pohovořit zcela upřímně a volně. Upozorňuji vás, že audience bude dlouhá.“ Ve tři hodiny deset minut odjíždím zvláštním vlakem do Carského Sela. Sníh padá v hustých vločkách. Pod bledým světlem sestupujícím z nebe se rozkládá širá rovina kolem Petrohradu, bělavá, mlhavá a truchlivá. Svírá se mi z toho srdce; myslím totiž na polské roviny, kde právě v téhle chvíli hynou tisíce a tisíce mužů, kde tisíce a tisíce raněných umírají.

Ačkoli má audience soukromý ráz, musím obléci velkou uniformu, jak se sluší, předstupuje-li člověk před cara samovládce vší Rusi. Doprovází mě vedoucí Ceremoniální části Jevreinov¹⁷, rovněž celý vyšívaný zlatem.

V Carském Selu je z nádraží do Alexandrovského paláce kousek cesty, necelá versta. Na prázdném prostranství před parkem zvedá nad sníh svou půvabnou kupoli kostelík středověkého slohu; je to Feodorovský chrám¹⁸, jedna z carevniných oblíbených modliteben.

Alexandrovský palác se mi ukazuje ve své důvěrné podobě: ceremoniál je omezen na nejmenší míru. Můj průvod se skládá výhradně z Jevreinova, z dvorního furýra¹⁹ v malé uniformě a z běhouna v jeho malebném úboru z časů carevny Alžběty, s čapkou obtíženou velkými pery červenými, černými a žlutými. Vedou mě přijímacími salony, potom carevniným soukromým salonem, potom dlouhou chodbou, z níž se vchází do soukromých bytů panovníků a v níž potkávám sluhu ve velmi prosté livreji nesoucího podnos s čajem. Dál ústí malé vnitřní schodiště, které vede do pokojů carských dětí; nahoře na odpočívadle se vytratí komorná. Na konci chodby je poslední salon, kde se zdržuje kníže Petr Meščerskij²⁰, pobočník ve službě. Čekám tam sotva minutu. Etiopan v pestrém oděvu, který stojí na stráži před pracovnou Jeho Veličenstva, takřka vzápětí otevře dveře.

Car mě přijímá s vlídnou a trochu plachou laskavostí, která je mu vlastní.

Místnost, v níž mě přijímá, je skromných rozměrů: jediné okno. Nábytek je pohodlný a střízlivý: křesla z tmavé kůže, pohovka pokrytá perským kobercem, psací stůl a přihrádky naplněné s úzkostlivým pořádkem, stůl pokrytý mapami, nízká knihovna, nad níž jsou podobizny, busty, rodinné památky.

Jako obvykle car ve svých prvních větách váhá – jsou to samé zdvořilosti a osobní pozornosti; brzy se však upevní:

– Především se usaďme a sedněme si pohodlně; zdržím vás totiž dlouho. Vezměte si to křeslo, prosím vás… S tímhle stolkem mezi námi dvěma nám bude ještě lépe… Tady jsou cigarety; jsou turecké. Měl bych je kouřit tím méně, že mi je daroval můj nový nepřítel sultán; ale jsou výtečné a jiné nemám… Dovolte, ať si ještě vezmu své mapy… A teď si pohovořme.

Zapálí si cigaretu, nabídne mi oheň a přejde k jádru věci:

– Za tři měsíce, co jsem vás neviděl, se udály veliké věci. Obdivuhodná francouzská armáda a má drahá armáda daly už takové důkazy statečnosti, že nám vítězství nemůže uniknout… Jistě si nedělám žádné iluze o zkouškách a obětech, které nám válka ještě uloží; ale už teď máme právo, ba máme i povinnost dohodnout se, co bychom měli dělat, kdyby nás Rakousko nebo Německo požádalo o mír. Všimněte si totiž, že Německo by mělo veškerý zájem jednat, dokud je jeho vojenská síla ještě hrozivá. A co se Rakouska týče, není už velmi vyčerpané? Co bychom tedy udělali, kdyby nás Německo nebo Rakousko požádalo o mír?

– Prvořadou otázkou, říkám, je, zda se bude moci o míru jednat, nebo zda ho nebudeme nuceni svým nepřátelům diktovat… Jakkoli budeme umírnění, budeme zjevně muset na ústředních mocnostech žádat takové záruky a takové náhrady, že se jim nepodvolí, dokud nebudou vydány na milost.

– To je mé přesvědčení. Budeme muset mír diktovat a jsem odhodlán vést válku až do rozdrcení germánských mocností. Ale velmi mi záleží na tom, aby se o podmínkách toho míru jednalo mezi námi třemi – Francií, Anglií a Ruskem –, jen mezi námi třemi. Tedy žádný kongres, žádné zprostředkování. A až přijde hodina, budeme Německu a Rakousku diktovat svou vůli.

– Jak si, Sire, představujete obecné podmínky míru?

Po chvíli uvažování se car ujme slova:

– Co si musíme předsevzít především, je zničení germánského militarismu, konec noční můry, v níž nás Německo už přes čtyřicet let nechává žít. Je třeba německému národu odejmout každou možnost odvety. Necháme-li se dojmout, bude za krátkou dobu nová válka… Pokud jde o přesné podmínky míru, spěchám vám říci, že předem schvaluji všechny, které Francie a Anglie uznají za nutné formulovat ve svém zvláštním zájmu.

– Děkuji Vašemu Veličenstvu za to prohlášení; jsem jist, že i vláda republiky přijme přání carské vlády v duchu nejvlídnějším.

– To mě povzbuzuje, abych vám svěřil celou svou myšlenku. Budu však mluvit jen za sebe. Nechci totiž takové otázky rozhodovat, aniž bych se poradil se svými ministry a se svými generály.

Přisune své křeslo k mému, rozprostře na stolku, který nás dělí, mapu Evropy, zapálí si další cigaretu a důvěrnějším, uvolněnějším tónem pokračuje:

– Hle, asi takhle si představuji výsledky, které má Rusko právo od války očekávat a bez nichž by můj lid nechápal oběti, jež jsem mu uložil… Ve Východním Prusku bude Německo muset svolit k úpravě hranice. Můj štáb by chtěl, aby ta úprava sahala až k ústí Visly; to se mi zdá přemrštěné; prozkoumám to. Poznaňsko a snad i část Slezska budou k obnovení Polska nezbytné. Halič a severní část Bukoviny dovolí Rusku dosáhnout své přirozené hranice, Karpat… V Malé Asii se budu přirozeně muset zabývat Armény; nemohl bych je opravdu vrátit pod turecké jho. Mám Arménii připojit? Připojím ji jen na výslovnou žádost Arménů. Jinak jim zřídím autonomní režim. A konečně budu nucen zajistit své říši volný průchod úžinami.

Když se na těch slovech zastaví, naléhám, aby se vyjádřil. Pokračuje:

– Mé představy jsou zdaleka ještě neustálené. Ta otázka je tak vážná!… Jsou však dva závěry, k nimž se vracím pořád. První je, že Turci musejí být vyhnáni z Evropy; druhý, že Cařihrad musí být napříště neutrálním městem s mezinárodním režimem. Rozumí se samo sebou, že by muslimové dostali veškeré záruky úcty ke svým svatyním a svým hrobkám. Severní Thrákie²¹ až po čáru Enos–Midia by připadla Bulharsku. Zbytek, od té čáry k pobřeží a kromě okolí Cařihradu, by byl přiřčen Rusku.

– Chápu-li tedy vaši myšlenku dobře, byli by Turci uzavřeni v Asii jako za časů prvních Osmanů, s Angorou nebo Konyou za hlavní město. Bospor, Marmarské moře a Dardanely by tak vyznačovaly západní hranici Turecka.

– Přesně tak.

– Vaše Veličenstvo se nepodiví, přeruším-li je ještě jednou, abych mu připomněl, že Francie má v Sýrii²² a v Palestině²³ vzácné dědictví historických vzpomínek a duchovních i hmotných zájmů. Počítám s tím, že by Vaše Veličenstvo přisvědčilo k opatřením, která by vláda republiky uznala za nutné přijmout k ochraně toho dědictví?

– Ano, jistěže!

Potom rozvine mapu Balkánu a v hrubých rysech mi vyloží, jak si představuje územní změny, které si máme přát:

– Srbsko by si připojilo Bosnu²⁴, Hercegovinu²⁵, Dalmácii²⁶ a sever Albánie. Řecko by získalo jih Albánie kromě Valony, která by připadla Itálii. Bulharsko, zůstane-li rozumné, by dostalo od Srbska náhradu v Makedonii.

Pečlivě složí mapu Balkánu a s touž péčí ji odloží přesně na místo, které zaujímala na jeho stole. Potom zkříží paže, zvrátí se v křesle, upře oči ke stropu a zasněným tónem se mě zeptá:

– A Rakousko-Uhersko?… Co se s ním stane?

– Rozvine-li se vítězství vašich armád za Karpaty, vstoupí-li na scénu Itálie a Rumunsko, přežije Rakousko-Uhersko jen stěží územní oběti, k nimž bude císař František Josef nucen svolit. Rakousko-uherský svazek zbankrotoval, a tak se domnívám, že společníci už nebudou chtít pracovat společně dál, aspoň ne za týchž podmínek.

– To se domnívám také… Uhry, zbavené Sedmihradska, budou mít nesnáze udržet si Chorvaty v závislosti. Čechy budou požadovat přinejmenším svou autonomii; Rakousko by se tedy smrsklo na staré dědičné země, na německé Tyrolsko a na Solnohradsko.

Po těch slovech se na minutu odmlčí, obočí stažené, víčka přivřená, jako by si v duchu odříkával, co mi chce říci. Nakonec vrhne krátký pohled k podobizně svého otce, zavěšené za mnou, a pokračuje:

– Veliké změny nastanou především v Německu. Jak jsem vám řekl, Rusko si připojí území bývalého Polska a část Východního Pruska. Francie jistě znovu získá Alsasko-Lotrinsko a rozšíří se snad i na porýnské provincie. Belgie bude muset dostat v oblasti Cách²⁷ významný územní přírůstek; zasloužila si ho! Pokud jde o německé kolonie, Francie a Anglie si je rozdělí podle své libosti. A konečně si přeji, aby Šlesvicko včetně pásma Kielského průplavu bylo vráceno Dánsku… A Hannoversko? Nebylo by vhodné je obnovit? Kdybychom mezi Prusko a Holandsko vsunuli malý svobodný stát, velmi bychom tím upevnili budoucí mír. To totiž má být naše vůdčí myšlenka… Naše dílo bude ospravedlněno před Bohem a před dějinami jedině tehdy, bude-li mu vládnout mravní idea, vůle zajistit na velmi dlouhou dobu mír světa.

Při té poslední větě se v křesle napřímil; hlas se mu trochu chvěje slavnostním, náboženským pohnutím; v pohledu mu plane podivný oheň. Je zjevné, že je v sázce jeho svědomí a jeho víra.

V jeho držení těla a ve výrazu však není žádná póza; dokonalá prostota.

– Je to tedy konec německého císařství? říkám.

Odpovídá pevným přízvukem:

– Německo se uspořádá, jak bude chtít; ale císařská důstojnost nemůže být v domě Hohenzollernů zachována. Je třeba, aby se Prusko stalo zase prostým královstvím… Není to i váš názor, milý velvyslanče?

– Německé císařství, jak je Hohenzollernové pojali, založili a spravovali, je namířeno proti francouzskému národu tak zjevně, že jeho věc jistě hájit nebudu. Pro Francii by bylo velkou jistotou, kdyby síly germánského světa už nebyly soustředěny v ruce Pruska…

Rozhovor trvá už přes hodinu. Po krátké úvaze a jakoby s námahou paměti mi car říká:

– Nesmíme myslet jen na bezprostřední výsledky války; musíme se starat i o to, co přijde potom… Přikládám nejvyšší cenu udržení naší aliance. Dílo, které chceme vykonat a které nás už stálo tolik úsilí, bude trvalé jedině tehdy, zůstaneme-li jednotní. A protože jsme si vědomi, že pracujeme pro mír světa, musí být naše dílo trvalé.

Zatímco vyslovuje ten zjevný a nutný závěr našeho dlouhého rozhovoru, vidím, jak se mu v očích znovu objevuje ten mystický záblesk, který je rozsvěcoval před několika minutami. Jeho předek Alexandr I. musel mít tenhle vroucí a vytržený výraz, když Metternichovi a Hardenbergovi kázal Svatou alianci²⁸ králů proti národům. U přítele paní Krüdenerové²⁹ však byla divadelní strojenost, jakési romantické vytržení. U Mikuláše II. je upřímnost naprostá; jeho pohnutí se spíš snaží ovládnout než projevit, zahalit než postavit na scénu.

Car vstane, nabídne mi ještě cigaretu a s uvolněným výrazem, tónem nanejvýš přátelským mi říká:

– Ach, milý velvyslanče, budeme mít veliké společné vzpomínky. Vzpomínáte si?…

A připomíná mi předehry války, ten úzkostný týden od 25. července do 2. srpna; vybavuje si jeho nejmenší podrobnosti; vrací se nejraději k osobním telegramům, které si vyměnil s císařem Vilémem:

– Ani na okamžik nebyl upřímný!… Nakonec se ve svých lžích a proradnostech zamotal sám… Dokázal jste si třeba někdy vysvětlit ten telegram, který mi poslal šest hodin potom, co mi dal doručit vyhlášení války?… To, co se tehdy stalo, je opravdu nepochopitelné. Nevím už, zda jsem vám to vyprávěl… Bylo půl druhé ráno 2. srpna. Právě jsem přijal vašeho anglického kolegu, který mi přinesl telegram od krále Jiřího, jenž mě zapřísahal, abych udělal všechno možné pro záchranu míru; sepsal jsem se sirem Georgem Buchananem odpověď, kterou znáte a která končila výzvou k ozbrojené pomoci Anglie, když už nám Německo válku vnucuje. Jakmile Buchanan odešel, odebral jsem se do carevniny ložnice, kde už ležela, abych jí ukázal telegram krále Jiřího a vypil šálek čaje, než si sám lehnu. Zůstal jsem tak u ní do dvou hodin ráno. Potom jsem se chtěl, velmi unaven, vykoupat. Už jsem vstupoval do vody, když mi sluha zaklepal na dveře a naléhal, že mi musí odevzdat telegram: „Velmi naléhavý telegram, velmi naléhavý… telegram od Jeho Veličenstva císaře Viléma!…“ Čtu ten telegram, čtu jej znovu, opakuji si jej nahlas… a nechápu z něho nic. Jakže, říkám si, Vilém tvrdí, že na mně ještě závisí, aby se válce zabránilo! Zapřísahá mě, abych nenechal svá vojska překročit hranici!… Copak jsem blázen? Nepřinesl mi snad ministr dvora, můj starý Frederiks, přinejmenším před šesti hodinami vyhlášení války, které německý velvyslanec právě odevzdal Sazonovovi?… Vracím se tedy do carevniny ložnice a čtu jí Vilémův telegram. Chce si jej přečíst sama, aby tomu uvěřila. Okamžitě mi řekne: „Nebudeš na to přece odpovídat, viď?“ – „Jistěže ne!…“ Ten nepravděpodobný, výstřední telegram měl bezpochyby za cíl otřást mnou, vyvést mě z míry, strhnout mě ke kdovíjakému směšnému a nečestnému kroku. Byl to pravý opak. Když jsem odcházel z carevniny ložnice, cítil jsem, že mezi Vilémem a mnou je všemu konec, a to navždy. Spal jsem hluboce… Když jsem se v obvyklou hodinu probudil, cítil jsem se docela ulehčen. Má odpovědnost před Bohem a před mým lidem zůstávala nesmírná. Ale aspoň jsem věděl, co mám dělat.

– Já si, Sire, telegram císaře Viléma vysvětluji trochu jinak.

– Ale!… Povězte mi své vysvětlení!

– Císař Vilém není statečný…

– Ó ne.

– Je to komediant a chvastoun. Nikdy se neodváží dovést svá gesta do konce. Často mi připomínal herce z melodramatu, který hraje roli vraha a náhle zjistí, že jeho zbraň je nabitá a že svou oběť opravdu zabije… Kolikrát jsme už viděli, jak se své vlastní pantomimy zalekl! Když roku 1905 riskoval svou proslulou tangerskou demonstraci, zastavil se náhle uprostřed svého scénáře… Předpokládám tedy, že se ho hned po vyhlášení války zmocnil strach. Uvědomil si hrozivé důsledky svého činu a chtěl za ně svalit všechnu odpovědnost na vás. Snad se dokonce chytil nesmyslné naděje, že svým telegramem vyvolá nějakou nečekanou, nepředstavitelnou, zázračnou událost, která mu dovolí následkům jeho zločinu ještě uniknout…

– Ano, tohle vysvětlení se s Vilémovou povahou shoduje dost dobře.

Hodiny právě odbily šest.

– Ó, jak je pozdě! ujme se car slova. Bojím se, že jsem vás unavil; ale byl jsem šťasten, že jsem se vám mohl volně svěřit.

Zatímco mě doprovází ke dveřím, vyptávám se ho na boje v Polsku.

– Je to velká bitva, říká mi, a nanejvýš urputná. Němci vyvíjejí zběsilé úsilí, aby prorazili naši čáru; nepodaří se jim to; na svých postaveních se už dlouho neudrží. Doufám tedy, že zanedlouho obnovíme svůj postup vpřed.

– Generál de Laguiche mi nedávno psal, že velkokníže Nikolaj má stále jako jediný a rozhodující cíl pochod na Berlín.

– Ano. Ještě nevím, kudy si budeme moci prorazit cestu. Bude to mezi Karpaty a Odrou? Bude to mezi Vratislaví a Poznaní? Bude to severně od Poznaně? Bude to hodně záviset na bojích, které se právě vedou kolem Lodže a v oblasti Krakova. Ale Berlín je opravdu náš jediný cíl… Na vaší straně není zápas o nic méně urputný. Ta zuřivá bitva na Yseru se obrací k vašemu prospěchu. Vaši námořníci se pokryli slávou. Pro Němce je to vážný neúspěch, takřka stejně vážný jako jejich porážka na Marně… Nuže, sbohem, milý velvyslanče. Opakuji vám, že jsem byl šťasten, že jsem si s vámi mohl tak volně pohovořit…

Úterý 24. listopadu 1914.

V zuřivém zápase, který pokračuje západně od Varšavy, zvlášť mezi Lodží a Łowiczem³⁰, si Rusové uchovávají výhodu; osud bitvy však ještě není rozhodnut.

Dnes večer mě velkokněžna Marie Pavlovna pozvala na večeři. Kromě ní tu není nikdo než čestná služba a důvěrní přátelé. Je velmi zvědavá, co mi car při mé poslední audienci řekl. Prozrazuji jí z toho jen to, co je záhodno, aby věděla… a aby rozšířila. Vyprávím jí tedy, že mi car rázně potvrdil své odhodlání vést válku až do úplné zkázy germánské moci:

– Pochopil jsem dokonce, jak se mi zdá, že nepřipustí, aby byla císařská důstojnost zachována v domě Hohenzollernů.

– Výborně! Výborně!

Probudí se v ní Meklenburčanka a znovu si měřím všechnu žárlivou a houževnatou zášť, kterou malé německé dvory chovají k zpupnému Prusku. S očima zářícíma hněvem pokračuje:

– Dost už Hohenzollernů, dost!… Byli metlou Německa… V Mnichově, ve Stuttgartu, v Drážďanech, v Darmstadtu, ve Zvěříně³¹, ve Výmaru, v Meiningenu, v Koburku o ně už nikdo nestojí… Sotva kde jinde než v Bádensku³² jim jsou trochu oddáni, protože je to v jádře táž rodina³³.

Mluvíme o carevně Alexandře Fjodorovně:

– Všiml jsem si, říkám, že car její jméno během našeho rozhovoru několikrát uvedl.

– To mě nepřekvapuje. O všem ji zpravuje, ve všem se na ni obrací. Buďte jist, že sotva jste vyšel z jeho pracovny, šel jí váš rozhovor vyprávět.

– A jaké jsou nynější city carevny k Německu?

– Snad vás překvapím… Je protiněmecká, až vášnivě. Upírá Němcům jakoukoli čest, jakékoli svědomí, jakoukoli lidskost; onehdy mi řekla: „Ztratili mravní smysl, ztratili křesťanské cítění!…“

Středa 25. listopadu 1914.

Petrohrad jásá. S množstvím podrobností se oznamuje, že Němci utrpěli mezi Lodží a Łowiczem úplnou porážku; jejich vojska se pokoušejí o nejvyšší úsilí, aby unikla obklíčení.

Generál Beljajev, náčelník štábu, svěřil Sazonovovi, že dva nebo tři německé sbory jsou už obklíčeny.

Čtvrtek 26. listopadu 1914.

Sazonov jásá:

– Naše vítězství u Lodže je skvělé, úplné, samo o sobě mnohem významnější než všechny naše úspěchy v Haliči. Čeká se, až budou výsledky zcela jisté, aby se zveřejnily…

Z ministerstva zahraničních věcí přecházím k generálnímu štábu, který sídlí naproti, na náměstí před Zimním palácem. Generál Beljajev mi Sazonovova slova potvrzuje:

– Máme vítězství, veliké vítězství; ale mezi Brzezinami a Strykówem vyvíjejí Němci ještě zoufalé úsilí, aby si prorazili cestu na sever. Proto se v našem komuniké omezujeme na to, že výhodu získala naše vojska a že Němci mají velké nesnáze zajistit si ústup. Jejich ztráty jsou už teď nesmírné a tři jejich sbory jsou takřka úplně obklíčeny. Pracoval jsem celou noc na přípravě přepravy pro 150 000 zajatců. Osobně vkládám do následků toho vítězství velké naděje.

Ve městě je radost na všech tvářích. Ze zvědavosti dávám zastavit vůz u sloupořadí Kazaňského chrámu. Věřící se dnes do té velké národní svatyně, celé zářící zlatem a drahokamy, jen hrnou. U vchodu nestačí prodavači svící poptávce. A před „svatou branou“ se dav netrpělivě tísní, aby políbil zázračnou ikonu Bohorodičky.

Pátek 27. listopadu 1914.

Sazonovova tvář je dnes ráno méně zářivá než včera. Když ho žádám o nějaké přesnější údaje o bitvě u Lodže, jeho řeč je vyhýbavá:

– Je to pro nás vítězství, říká mi, nesporné vítězství. Ale jeho výsledky ještě přesně neznáme. Ostatně zápas trvá dál.

– A obklíčení tří německých sborů?

– Nevím nic.

– Nemohl byste zatelefonovat generálu Beljajevovi?

– Právě jsem mu telefonoval. Také neví nic, kromě toho, že na jihu Polska byla včera rakouská armáda, která brání přístupy ke Krakovu, zatlačena.

Sobota 28. listopadu 1914.

Německým sborům, které byly u Lodže zpola obklíčeny, se podařilo uniknout za cenu děsivých hekatomb. Ruský manévr v posledním okamžiku ztroskotal vinou generála Rennenkampfa, jemuž scházel postřeh a čilost.

Štáb vydává zprávu tohoto znění:

Pověsti, které kolovaly o rozměrech našeho vítězství mezi Vislou a Wartou, pocházely ze soukromé korespondence a je nutno přijímat je se zdrženlivostí… Není pochyby, že německý plán, spočívající v obklíčení ruské armády na levém břehu Visly, úplně ztroskotal. Němci byli nuceni stáhnout se za nevýhodných podmínek a utrpěli nesmírné ztráty. Bitva se pro nás vyvíjí příznivě; nepřítel však pokračuje ve svém houževnatém odporu.

V obecenstvu je zklamání živé.

Neděle 29. listopadu 1914.

Ruské mínění je vskutku příliš nervózní, příliš obrazotvorné, příliš málo věcné. Že je nespokojené, ba podrážděné, když bylo o výsledcích bitvy u Lodže uvedeno v omyl, je zcela přirozené. Ale ve svém zklamání zapomíná, že i když Němci úplné pohromě unikli, utrpěli přesto těžkou porážku. Všude sbírám jen pesimistické dojmy, slova únavy a rozčarování. Co by to bylo, kdyby byli zvítězili Němci?

Pondělí 30. listopadu 1914.

Ze všech stran mi hlásí, že hrabě Witte neúnavně pokračuje ve své kampani ve prospěch míru.

Potvrzuje mi to dnes večer hraběnka K…, u níž večeřím s několika důvěrnými přáteli. Witteho názory nesdílí, ale má často příležitost ho vídat a mimoto je dost dobře zpravena o tom, co se děje v zákulisí carského paláce:

– Witteho vliv je teď velmi silný, říká mi. Jeho řeči působí živý dojem. Ještě včera nám u kněžny P… přes hodinu dokazoval, že musíme okamžitě uzavřít mír; jinak je prý přesvědčen, že jdeme k porážce a k revoluci. Nikdy jsem ho neviděla tak pesimistického.

– A Francie… a Anglie, co s nimi ve svém důkazu dělá? Vždyť konec konců to nebylo Rusko, kdo jim přišel na pomoc, nýbrž ony přišly na pomoc Rusku.

– Právě mu namítli, že nemáme právo své spojence opustit. Odpověděl: „Ale Francie a Anglie mají stejný zájem jako my na tom, aby v tomhle hloupém dobrodružství nesetrvávaly!“

Vyjadřuji hraběnce K… překvapení nad tím, že může člen Státní rady a státní tajemník Jeho Veličenstva takhle beztrestně mluvit:

– Bylo by přece tak prosté ho umlčet!

– Nikdo se ho umlčet neodváží!

A vypráví mi, že car, který Witteho nenávidí, se ho velmi bojí; děsí se jeho inteligence, jeho povýšeného ducha, jeho přesné a kousavé řeči, jeho epigramů, jeho intrik. A pak je mezi nimi nejedno tajemství, jehož prozrazení by bylo pro prestiž Jejich Veličenstev nepříjemné:

– Víte, pokračuje, že Witte, když byl předsedou rady ministrů a ministrem financí, byl velmi zblízka zapleten do záležitostí proslulého Philippa, Rasputinova předchůdce. Víte také, že car dal prezidenta Loubeta³⁴ požádat, aby divotvorci udělil diplom doktora medicíny, a že pan Loubet se té nesmyslné žádosti přirozeně vyhnul. Philippovi však na tom, aby se mohl nazývat „doktorem medicíny“, bezpodmínečně záleželo a sužoval cara svými žádostmi. Tehdy Witte zasáhl u ministra války generála Kuropatkina, aby byl Philippe jmenován lékařem v záloze – a ještě mu k tomu bylo dovoleno nosit uniformu civilního generála!…

Když už mi dnes jméno Philippovo padá pod pero, zaznamenávám dále několik prvků jeho životopisu, jak jsem to nedávno udělal u Rasputina.

V únoru 1903 požádal šéf ruské policie v cizině Račkovskij³⁵, jehož součinnosti se často využívalo pro podřadnější práce Aliance, Delcassého o audienci a svěřil mu své přání být tajně zpraven o minulosti mága Philippa, pocházejícího z Lyonu, který už přes rok hrál u ruského dvora směšnou úlohu: „Obávám se,“ říkal, „aby výstřednosti toho šarlatána nevedly ke skandálu. Německá strana by si z toho jistě udělala zbraň proti Alianci.“

Delcassé svěřil tu věc mně. Zde shrnutí informací, které jsem ihned získal od Sûreté générale³⁶.

Philippe Nizier-Vachod se narodil 25. dubna 1849 v Loisieux³⁷ v Savojsku; jeho rodiče byli skromní rolníci. Ve třinácti letech přišel bydlet do Lyonu k jednomu ze

svých strýců, který ho zaměstnal ve svém řeznictví na Croix-Rousse³⁸. Chlapec už projevoval podivné sklony, jako zálibu v samotě, zvědavost na tajemství, živou přitažlivost k čarodějům, kartářkám, magnetizérům a somnambulám. Brzy se pokusil o okultní medicínu a hned napoprvé v ní uspěl.

Roku 1872 opustil strýcovo řeznictví a otevřel si na bulváru du Nord 4 poradnu, kde své nemocné léčil psychickými fluidy a astrálními dynamismy. Byl střední postavy a dost tlustý, prostých způsobů, střídmých gest, velmi mírného hlasu, s vysokým čelem pod hustými hnědými vlasy, s pohledem jasným, přitažlivým a pronikavým; měl neobyčejnou moc sympatie a přitažlivosti, která, jak se zdá, působila na všechny, kdo se k němu přiblížili.

V září 1877 se oženil s jednou ze svých klientek, kterou vyléčil, s Jeanne Landar, a měl s ní potom dceru. Roku 1887 ho lyonští lékaři udali pro nezákonné provozování jejich umění: byl odsouzen k pokutě. Jak se v podobných případech stává vždycky, ten rozsudek jeho oblibu zvýšil. Roku 1890 a 1892 stanul před soudem znovu a soud mu pokaždé uložil týž trest. Ve všech třech procesech však byly všechny výpovědi obviněnému příznivé. Všichni svědci, i ti, které se léčiteli vyléčit nepodařilo, se shodli ve chvále jeho vlídnosti, jeho soucitu, jeho nezištnosti, utěšující a posilující moci jeho přijetí a chlácholivé mírnosti, která vyzařovala z jeho sebemenších gest.

Aby byl napříště v souladu se zákonem, přibral si Philippe polského homeopata Steintzyho, který měl pravý diplom a spolupodepisoval jeho předpisy. O několik let později si vzal za asistenta mladého francouzského doktora Lalanda³⁹, který se krátce nato stal jeho zetěm.

Jeho ordinace, přeložená do ulice de la Tête⁴⁰-d'Or 35, se už neprázdnila. Řemeslníci, hokynáři, domovníci a kuchařky tvořili stále jádro jeho klientely. Od roku 1896 se však mezi ně přimísili lidé ze společnosti, dobře oblečené dámy, soudci, herečky, důstojníci, kněží. Trafikantka, která vedla prodej tabáku naproti a která policii podávala zprávy, se prohlašovala za okouzlenou „tou vznešenou společností, kterou vídá defilovat“. Jednoho dne ohlásila ruského knížete, „vysokého hubeného pána, jehož jméno si už nevybavovala a který přišel několikrát se dvěma elegantními dámami“. Mimoto jí Philippova kuchařka hrdě ukázala dopis zapečetěný velkými červenými pečetěmi s ruským znakem: mluvila o tom celá čtvrť.

Nějaký čas před příchodem toho dopisu se dvě ruské dámy, paní S… a paní P…, které projížděly Lyonem, šly k Philippovi poradit: byly ohromeny jeho věšteckými schopnostmi a jeho nadpřirozenou mocí. Nedaly tedy pokoj, dokud nesvolil doprovodit je do Cannes, kde ho představily velkoknížeti Petru Nikolajeviči⁴¹, jeho ženě velkokněžně Milici a její sestře kněžně Anastasiji Romanovské, vévodkyni z Leuchtenbergu, která se měla roku 1907 znovu provdat za velkoknížete Nikolaje.

Informace shromážděné Sûreté générale tu končily; co následovalo, uvidíme dále.

Jak byl lyonský divotvorce uveden ve styk s carem a carevnou? Manuilov, který byl prostředníkem, mi to nedávno vyprávěl.

Setkání se odehrálo v září 1901, za cesty ruských panovníků po Francii. Manuilov byl tehdy ve službách ochranky na misi v Paříži pod rozkazy proslulého Račkovského. Velkokněžna Milica dala Philippovi vědět, že by car a carevna rádi s ním v Compiègne⁴² pohovořili. Dorazil tam 20. září. Manuilov byl pověřen přijmout ho u vchodu do zámku a trochu si ho prohlédnout, než ho uvede do carských komnat: „Viděl jsem vcházet,“ řekl mi, „tlustého chlapíka s hustým knírem, oblečeného v černém, se skromným a vážným výrazem, s výrazem svátečně vystrojeného učitele; jeho oblek byl tak obyčejný, jak jen možno, ale bezvadně čistý. Pozoruhodné na něm nebylo nic jiného než oči: modré oči zpola skryté těžkými víčky, které však měly chvílemi podivný lesk a podivnou mírnost… Nosil na krku malý trojúhelníkový sáček z černého hedvábí. Zeptal jsem se ho, co to je. Tajemně se omluvil, že mi nemůže odpovědět. Později jsem u něho ten amulet na prsou vídal pořád. Jednoho večera, když jsem byl s ním sám ve vagoně a on spal a hlasitě chrápal, pokusil jsem se mu ten talisman sejmout, abych viděl, co je uvnitř; sotva jsem se ho však dotkl, probudil se a vyskočil.“

Už při prvním setkání Philippe panovníky ohromil a oni ho na místě přiměli, aby se přišel usadit v Rusku. Odjel takřka vzápětí. V Carském Selu mu byl připraven dům.

Ihned si získal plnou důvěru svých carských hostitelů, kteří kromě jeho magických nadání velmi oceňovali jeho klidné vystupování a jeho dokonalou zdrženlivost. Jednou nebo dvakrát týdně před nimi prováděl pokusy s hypnózou, prorokováním, vtělováním a nekromancií. Carova kolísavá vůle se při těch nočních cvičeních velmi upevňovala. Nejedno rozhodnutí mu takto nadiktoval přízrak jeho otce Alexandra III. Ve všech otázkách zdraví byly Philippovy rady rozhodující.

Mezi důvěrnostmi, které si carský pár a Philippe vyměňovali, bylo však jedno téma vyhrazené jen jim samým, tajemství řádu nejdůvěrnějšího, státní tajemství, které bylo zároveň tajemstvím alkovny. Carevna, provdaná 26. listopadu 1894, přivedla na svět po sobě čtyři dcery, z nichž nejmladší Anastasija se narodila 18. června 1901. Car, carevna i ruský lid s úzkostí čekali careviče. A protože byly Philippovi otevřeny všechny tajnosti přírody, prohlašoval se za schopného pohlaví nenarozených dětí nejen předpovídat, nýbrž i určovat. Spojením nejtranscendentnějších úskoků hermetické medicíny, astromancie a psychurgie si léčitel troufal řídit vývoj zárodečných jevů podle své libosti. Složitá metoda!…

Na jaře 1902 byla Alexandra Fjodorovna znovu těhotná: nepochybovala, že tentokrát bude mít syna; car nebyl přesvědčen o nic méně; Philippe je v té víře povzbuzoval. Prvního září však carevna pocítila náhlou bolest, a aniž jí bylo možno pomoci, viděla všechny své naděje prchat.

Pro Philippovu prestiž to byla dost tvrdá rána. Zkoušelo se rozšířit, že carevna ve skutečnosti těhotná nebyla a že se nepořádky zjištěné v její fyziologii vysvětlují jedině jejím nervovým stavem. Pravda o věci se však brzy prozradila a celým dvorem se rozlehl pokřik proti lyonskému divotvorci. Car a carevna mu však věrně zachovávali důvěru, poslouchali povolně jeho vysvětlení a zůstávali o jeho magické moci přesvědčeni.

Přesto se ukázali citliví na tajné domluvy, které k nim přišly ze světa církevního. Carevnin zpovědník vladyka Feofan, k němuž chovali velkou náklonnost, dovršil to tím, že jim uvrhl duši do trýznivého zmatku. Nezavedla je snad jejich víra v okultismus za dovolené meze? Nebylo zklamání, které jim bylo právě uštědřeno, Božím varováním?…

Pocítili tehdy potřebu vykonat slavnostní akt křesťanské zbožnosti a pokory.

Svatý synod už přitom dávno nedbale projednával kanonizaci neznámého mnicha, blahoslaveného Serafima, který kolem roku 1820 zemřel v pověsti svatosti v sarovském klášteře u Tambova. Věc, která nikoho nezajímala, se vlekla v nekonečném prodlužování šetření a v zapomenutí odkladů. Zastánci kanonizace navíc naráželi na vážnou námitku: mrtvola askety prošla všemi běžnými stadii nekrózy a hniloby. Pravoslavná církev však pokládá neporušitelnost lidských ostatků za nutné znamení svatosti.

Buď jak buď, car a carevna se pro oslavení blahoslaveného náhle nadchli. Mikuláš II. si jako nejvyšší ochránce církve dal o řízení podat podrobnou zprávu a nařídil, aby bylo se vší možnou pílí dovedeno do konce. Od té chvíle to bylo pro panovníky posedlostí: měli ustavičné porady s metropolity petěrburským, kyjevským a moskevským, s prokurátorem Svatého synodu, s tambovským biskupem, se sarovským igumenem. A velmi sladké jim bylo, že je v jejich horlivosti podporoval jejich drahý Philippe, který ke svému magismu připojoval prostou a širokou zbožnost.

Víc nebylo třeba, aby se ospalost Svatého synodu protřásla; ten vzápětí objevil v životě askety Serafima netušené nahromadění ctností, zásluh a zázraků. Jako mávnutím kouzelného proutku se všechny nesnáze urovnaly, všechny lhůty zkrátily a přes všechny námitky se přešlo.

Dne 24. ledna 1903 předložil moskevský metropolita caru zprávu, která uzavírala: 1° zapsat blahoslaveného Serafima do seznamu svatých; 2° vystavit jeho tělesné ostatky jako relikvie; 3° složit na jeho počest vlastní oficium. Car připsal pod zprávu: Přečteno s pocitem nevýslovné radosti a hlubokého dojetí. Dekret o kanonizaci, opatřený carským souhlasem, byl vyhlášen 11. února.

Zbývalo už jen sloužit pontifikální liturgie, které blahoslaveného s konečnou platností povyšují mezi svaté. Car rozhodl, že budou obklopeny neobyčejnou nádherou: zúčastní se jich osobně s carevnou a s celou carskou rodinou.

Hmotné přípravy si vyžádaly několik měsíců. Slavnost začala 30. července. Už týden bylo vidět, jak se do Sarova hrne všechno vysoké duchovenstvo říše, tisíce kněží, mnichů a jeptišek, zástup úředníků a důstojníků a konečně nesourodá a omámená tlačenice sta tisíc poutníků. Jejich Veličenstva přijela večer: přijali je zpěvem hymnů a zvoněním zvonů; uragán ovací je provázel celou cestou. Celá noc až do úsvitu byla vyplněna noční bohoslužbou za zemřelé.

Nazítří, 31. července, začal den ranní mší s přijímáním: panovníci přistoupili ke svatému stolu. Odpoledne se konala další zádušní bohoslužba za věčný odpočinek duše, která měla být oslavena. Večer nesli Serafimovo tělo v průvodu kolem kostelů a kláštera: car pomáhal nést rakev. Kolem půlnoci byly odhaleny vzácné ostatky a poprvé vystaveny úctě věřících. Potom následovaly modlitby, litanie a žalmy bez přestání až do rána.

Prvního srpna sloužil vladyka Antonij, metropolita petěrburský a předseda Svatého synodu, slavnostní pontifikální mši kanonizační; trvala takřka čtyři hodiny. K večeru byl Serafimův relikviář znovu nesen v průvodu městem a klášterem. Následující den vyplnila kázání, chvalořeči, zpěvy alleluja a celá řada menších bohoslužeb. A konečně 3. srpna byl na závěr těch nesčetných liturgií vysvěcen nedávno postavený kostel zasvěcený novému světci.

O rok později, 30. července 1904, přivedla carevna na svět nynějšího následníka trůnu, careviče Alexeje.

Když se ta šťastná událost naplnila, byl už Philippe o carskou přízeň připraven.

Nehoda z 1. září 1902 proti němu byla silně využita. Mnozí jeho stoupenci tušili úpadek jeho štěstěny a spěšně se ho zřekli; někteří došli až k tvrzení, že má uhrančivé oko, nebo dokonce že nosí na sobě pečeť Antikristovu. A pak trvalá důvěrnost toho cizince s panovníky začínala urážet národní cítění. V přísnějších moskevských kruzích se lidé rozhořčovali, že car nechává svůj palác znesvěcovat fantasmagoriemi toho rozkolnického šarlatána. A konečně, ačkoli předstíral, že žije v neskutečném světě a nezná nahodilosti politiky, byl mág víc či míň vědomým nástrojem četných intrik. Nahromadil tak proti sobě znenáhla nesmiřitelné nenávisti. Na jaře 1903 se útoky zdvojnásobily. Z Paříže posílal policista Račkovskij vůdcům kampaně argumenty. Vybaven informacemi, které měl od Sûreté générale, zaslal dokonce caru přímou zprávu, v níž zdůraznil tři rozsudky, které si Philippe vysloužil.

Léčitel právě tehdy přijel do Lyonu vyřídit nějaké rodinné záležitosti. Račkovskij toho využil, aby mu v carově mysli zasadil nové rány s nadějí, že jeho návratu zabrání. Philippe však dostal zprávu o tom, co se proti němu osnuje, a 19. dubna 1903 telegrafoval velkoknížeti Nikolajovi a prosil ho o okamžitý zásah u cara.

Neuplynuly dva týdny a Račkovskij, tak významný orgán carské správy, strážce tak vážných tajemství, byl zcela prostě sesazen. Nedostal žádnou náhradu a žádná mu ani nebyla přislíbena: zůstal bez prostředků na pařížské dlažbě⁴³.

Ke konci roku 1903 byly přitom diplomatické vztahy Ruska a Japonska den ode dne napjatější: zjevně se šlo k válce.

Pochopení dramatu, které se mělo na Dálném východě odehrát, daleko přesahovalo rozum bývalého řeznického pomocníka. Přesto s pevnou jistotou věštil zářivé a rychlé vítězství. Podle své vlité vědy dokonce veřejně označoval generalissima, kterého si carova volba žádá a který byl velkoknížetem.

Car, velmi žárlivý na svou autoritu, hned pochopil, že dvorská kabala mága využívá, aby ho obešla ve výkonu jeho panovnických výsad. Vzápětí Philippa pod neurčitou záminkou propustil a zahrnul ho přitom květinami a dary.

Divotvorce se zasmušile vydal na cestu do vlasti. Po velkoleposti a nádheře Carského Sela mu čtvrť Tête-d'Or připadala sklíčeně všední. Když se vracel do své všední ordinace a navazoval styk se svou někdejší podřadnou klientelou, okusil všechnu hořkost lidských nemilostí. Jeho povaha se brzy zachmuřila a znepokojila. Věřil, že je obklopen nepřáteli, sledován policií, pronásledován tajemnými a mocnými osobami. Mezitím ztratil svou dceru, paní Lalande, kterou zbožňoval. Zlomen bolestí, odebral se na svůj venkovský statek v L'Arbresle, kde po krátké nemoci 2. srpna 1905 zemřel.