Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola sedmá

Úterý 1. prosince 1914.

Jakmile se ruská vrchnost v Haliči usadila, hned tam jako dar k radostnému nástupu zavádí své nejodpornější rusifikační praktiky.

Když velkokníže Nikolaj vstupoval na haličské území, vydal před dvěma měsíci velkomyslné prohlášení:

Vám, národům Rakouska a Uherska, přináší Rusko svobodu a uskutečnění vašich národních snů. Chce, aby každý z vás mohl od nynějška růst a vzkvétat a přitom si uchovat své vzácné dědictví: svůj jazyk a svou víru.

Z celého toho krásného programu už nezbývá nic. Ruský nacionalismus se v celé Haliči rozlézá bez míry.

Správní moc je soustředěna v rukou generálního guvernéra, hraběte Vladimira Alexejeviče Bobrinského¹. Znám ho velmi dobře; je to člověk inteligentní, čestný, příjemný, ale snad nejreakčnější ze všech nacionalistů. Jádrem jeho učení je nenávist k uniatské víře. Uniatská církev však má v Haliči nejméně tři miliony sedm set tisíc věřících z celkového počtu pěti milionů obyvatel. Bobrinskij má ve zvyku říkat: „Ve východní Evropě uznávám jen tři náboženství: pravoslavné, katolické, židovské. Uniaté jsou zrádci pravoslaví, odpadlíci, apostati. Je třeba je silou přivést zpět na cesty čisté pravdy…“ A tak pronásledování začalo okamžitě. Zatčení uniatského metropolity vladyky Šeptyckého²; vyhnání basiliánských mnichů; zabavení církevního majetku; ničení rusínských misálů; nahrazení uniatských kněží ruskými popy; odvážení rusínských dětí do Kyjeva a Charkova, aby byly vychovány v pravoslaví – to je bilance posledních dvou měsíců z hlediska náboženského. Z hlediska politického k tomu třeba přičíst zrušení všech rusínských novin, zavření univerzity a škol, vyhození všech haličských úředníků a jejich nahrazení cháskou ruských byrokratů.

Mluvím o té situaci neoficiálně se Sazonovem; ohrožuje budoucnost ruské moci v těch haličských zemích, kde si Habsburkové dovedli získat tolik sympatií.

– Uznávám, říká mi, že Bobrinského politika je často nešikovná a že naši úředníci mají těžkou ruku. Nečekejte však ode mne, že se budu zastávat uniatů! Římské katolíky si ctím, i když je mi líto, že jsou v bludu. uniaty nenávidím a opovrhuji jimi, protože to jsou odpadlíci.

Velkokníže Nikolaj si onehdy stěžoval na zdržení, jímž trpí přepravy určené pro haličskou armádu: „Čekám vlaky se střelivem. Posílají mi vlaky s popy!“

Středa 2. prosince 1914.

Postavení ruských armád v Polsku se stává obtížným. Severně od Lodže získávají Němci, kteří dostali posily ze západní fronty, citelně převahu.

Generál Rennenkampf je zproštěn velení za to, že svou pomalostí nechal ztroskotat krásný obchvatný manévr z 25. listopadu.

Němci tvrdí, že za posledních čtrnáct dní zajali 80 000 nezraněných Rusů.

Morální stav se tedy v Rusku zdaleka nelepší. Pesimismus, který kolem sebe pozoruji, mi stejně hlásí z Moskvy, z Kyjeva a z Oděsy.

Jak se dalo čekat, hrabě Witte toho využívá, aby proti válce spílal. Jeho nynější téma je přičítat „vypočítavé nehybnosti francouzské armády“ rozsah a prudkost ofenzivy, kterou Rusové musejí v Polsku odrážet. Se svou pohrdavou povýšeností a svým sardonickým úšklebkem všude opakuje: „Francouzi mají plné právo už se nebít, když jsou Rusové tak hloupí, že se nechávají zabíjet za ně.“

Dá mi velkou práci dostat do tisku nějaké noticky nebo články, které by dokazovaly intenzitu našeho hmotného i morálního úsilí. Žádné noviny nemají tolik poctivosti, aby osvětlily, že jestliže Rusové musejí bojovat proti jednadvaceti německým sborům (nepočítaje Rakousko-Uhersko), mají Francouzi a Angličané před sebou nejméně dvaapadesát.

Sobota 5. prosince 1914.

Mezi Lodží a Łowiczem pokračuje zápas s houževnatostí; Rusové povolují.

Velkokníže Nikolaj mi dává vědět, že není o nic méně rozhodnut pokračovat ve svém pochodu na Slezsko; jeho náčelník štábu generál Januškevič mu však namítá obtížnost přeprav a vyčerpání stavů. Za posledních pět týdnů ztratili Rusové 530 000 lidí, z toho 280 000 proti Němcům.

Neděle 6. prosince 1914.

Rusové vyklidili Lodž; Němci tam vzápětí vstoupili.

Pro naše spojence je ta ztráta citelná. Lodž má nejméně 380 000 obyvatel, tedy tolik jako Lille a Roubaix dohromady; je to středisko textilního průmyslu, polský Manchester.

Jihovýchodně od Krakova ustupují Rakušané a Uhři.

Papež Benedikt XV. dal ruské vládě položit dotaz, zda by svolila k přerušení zbraní po dobu Božího hodu vánočního.

Carská vláda, děkujíc svatému Otci za tu milosrdnou myšlenku, odpověděla, že by nemohla ke zbrojnému klidu přisvědčit, předně proto, že pravoslavné Vánoce nepřipadají na stejné dny jako katolické, a pak proto, že by neměla žádnou důvěru v závazek, který by Německo podepsalo.

Když mi Sazonov tu odpověď oznamuje, živě nad ní vyslovuji politování:

– Myšlenka božího míru byla výtečná; bylo ji třeba přijmout. Námitka, kterou vyvozujete z dvojího kalendáře, nemá žádnou cenu; mohli jste požadovat druhé přerušení nepřátelství pro své vlastní Vánoce o třináct dní později. A pokud jde o Německo, kdyby bylo zbrojný klid porušilo, bylo by proti sobě zvedlo svědomí celého světa a odcizilo by si vše, co papežství ve světě ještě představuje z mravní síly.

Sazonov mi odpovídá nervózním, nedočkavým tónem:

– Ale ne; bylo to nemožné… nemožné.

Ta rozprava se mu zjevně nelíbí. V jeho nesmiřitelnosti tuším starou nevraživost, která kdysi rozdělila církev východní a církev římskou. A pak se proti papežově iniciativě musel vzepřít Svatý synod s celou svou zvykovou rigorózností. Přesto pokračuji:

– Svatý stolec by mohl mnoho udělat na cestě, kterou nás žádá, abychom mu otevřeli… Kdyby čas od času vyslovil slovo soucitu nebo odsouzení, snad by učinil válku méně nelidskou. Vezměte například: není to hrozná věc, že ranění, kteří padnou před zákopy, v sítích z drátů, nemohou být zachráněni a že je slyšet, jak celé dny a dny stenají a zapřísahají?… A osud zajatců?… A ostřelování otevřených měst?… Jaké pole působnosti pro prostřednický vliv Svatého stolce! Jen ho nesmíme odradit při jeho prvním gestu!

Cítím však, že káži zbytečně.

Úterý 8. prosince 1914.

Z několika stran mi hlásí, že ruské armádě začíná chybět střelivo a pušky. Jdu ke generálu Suchomlinovovi, ministru války, abych od něho dostal v té věci nějaké přesnější údaje.

Přijímá mě s tím nejvlídnějším výrazem. Mezi těžkými víčky mu prosakuje mžikavý úsměv, od něhož se mu krčí drobné vrásky na spáncích. Oko je zároveň mdlé i falešné. Celá jeho osoba vyjadřuje tělesnou únavu a přetvářku.

Vyslýchám ho do podrobností. Bez přestání mi opakuje: „Nemějte žádné obavy; postaral jsem se o všechno.“ A předkládá mi nanejvýš uklidňující čísla.

Potom mě vede k dlouhému stolu obloženému mapami a vykládá mi operace, které se vedou v Polsku. Nateklým a roztřeseným prstem mi ukazuje všechna rozmístění vojsk a označuje mi všechny cíle:

– Vidíte, říká mi, že levé křídlo našich armád rychle postupuje k Hornímu Slezsku a ponechává jen slabé stavy, aby na jihu zadržely rakousko-uherské síly. Plán velkoknížete Nikolaje je rozvinout s veškerou možnou intenzitou svou ofenzivu tímto levým křídlem, i kdyby německý tlak ve směru na Varšavu nutil pravé křídlo zakopat se mezi Vislou a Wartou… Takže všechno jde dobře; jsem si jist, že se brzy dozvíme velmi šťastné události.

Zatímco se s ním loučím, zahalí mě potměšilým pohledem, který nezapomenu.

Středa 9. prosince 1914.

Nejistota, která panuje nad vojenskými operacemi v Polsku, až příliš oprávněná předtucha ohromných ztrát, jež ruská armáda právě utrpěla, a konečně vyklizení Lodže udržují ve veřejnosti pochmurný smutek. Všude potkávám jen lidi sklíčené, down-hearted. Ta skleslost se neprojevuje jen v salonech a v klubech, nýbrž i na úřadech, v obchodech, v ulicích.

Vcházím dnes odpoledne k jednomu antikváři na Litějném. Po pěti minutách jakéhosi smlouvání se mě s úzkostí ve tváři zeptá:

– Ach, Excelence, kdypak už ta válka skončí?… Je pravda, že jsme u Lodže ztratili milion lidí?…

– Milion lidí!… Kdo vám to řekl?… Vaše ztráty jsou značné; ujišťuji vás však, že k takovému číslu mají hodně daleko… Máte v armádě syna nebo příbuzné?

– Ne, chválabohu!… Ale ta válka je příliš dlouhá, příliš hrozná. A pak, Němce nikdy neporazíme. Tak proč s tím hned neskoncovat?

Těším ho, jak mohu; dokazuji mu, že budeme-li houževnatí, jistě zvítězíme. Poslouchá mě s výrazem skeptickým a zdrceným. Když zmlknu, ujme se slova znovu:

– Vy Francouzi možná zvítězíte. My Rusové ne! Partie je prohraná… Tak proč, Pane Bože, dávat pobíjet tolik lidí? Proč s tím hned neskoncovat?…

Běda! Kolik Rusů asi dnes uvažuje stejně? Podivné smýšlení má tento národ, schopný nejušlechtilejších obětí, a naproti tomu tak náchylný k malomyslnosti, k zřeknutí se sebe sama, k předem přijatému nejhoršímu osudu!

Když se vracím na velvyslanectví, zastihnu tam starého barona H…, který před nějakými deseti lety hrál politickou úlohu, ale od té doby se uzavřel do zahálky a světských klepů. Mluví se mnou o vojenských událostech.

– Jde to velmi zle… Už žádné iluze!… Velkokníže Nikolaj je neschopný!… Bitva u Lodže, jaké šílenství, jaká pohroma!… Naše ztráty: přes milion lidí!… Nad Němci už nikdy nezískáme převahu… Je třeba pomýšlet na mír.

Namítám, že tři spojenecké země jsou nuceny vést válku až do porážky Německa; neboť v sázce není nic menšího než jejich nezávislost a celistvost jejich národů; dodávám, že ponižující mír by v Rusku neomylně rozpoutal revoluci, a jakou revoluci! Uzavírám, že ostatně mám naprostou důvěru ve věrnost cara naší společné věci.

H… se ujme slova zase, tlumeným hlasem, jako by nás někdo mohl slyšet:

– Ó, car…, car…

A zarazí se. Naléhám.

– Co tím chcete říci? Dokončete.

Pokračuje s velkými rozpaky, neboť vstupuje na nebezpečnou půdu:

– Teď je car na Německo rozzuřený; brzy však pochopí, že vede Rusko do záhuby… Dají mu to pochopit… Už odtud slyším toho ničemu Rasputina, jak mu říká: „Copak! To chceš ještě dlouho nechat téci krev svého lidu? To nevidíš, že tě Bůh opouští?…“ Toho dne, pane velvyslanče, bude mír blízko.

Rozhovor tehdy suchým tónem přetnu:

– To jsou hloupé klepy… Car přísahal na evangelium a na ikonu Kazaňské Matky Boží, že nepodepíše mír, dokud bude na ruské půdě jediný nepřátelský voják. Nikdy mě nepřesvědčíte, že by mohl takovou přísahu porušit. Nezapomeňte, že v den, kdy ji skládal, si přál, abych byl při něm a stal se svědkem a ručitelem toho, co přísahal před Bohem. V tomhle bude vždycky neoblomný. Spíše než aby zradil své slovo, šel by až na smrt…

Čtvrtek 10. prosince 1914.

Srbové uštědřili Rakušanům a Uhrům porážku u Valjeva³. Nepřítel zanechal v rukou vítěze 20 000 zajatců a asi padesát děl.

Francouzská vláda se včera vrátila do Paříže.

Sobota 12. prosince 1914.

Generál de Laguiche mi píše z velkého hlavního stanu:

Záležitosti nabývají u Krakova příznivého obratu. Na severu se na linii Ilno⁴–Łowicz–Piotrków udržuje statu quo a myslím, že se tam dosáhlo postavení, o něž šlo. Operace tam budou zřejmě méně čilé než na straně slezské.

Pondělí 14. prosince 1914.

Nezadrhla se už ruská ofenziva ke Slezsku? Utrpěli včera jižně od Visly, u Limanowe⁵, vážný nezdar, který tím, že uvolňuje Krakov, zřejmě musí mít ohlas na celé frontě jižního Polska. O tom nezdaru se mlčí.

Car nyní navštěvuje kavkazskou frontu, kde se operace rozvíjejí úspěšně.

Úterý 15. prosince 1914.

V západní Haliči Rusové na celé čáře ustupují k Visle. Ten ústup definitivně ničí záměr ofenzivy ke Slezsku.

Kníže Bülow⁶ je jmenován velvyslancem v Římě. Mezi Německem a Itálií se rozehraje velká partie.

Středa 16. prosince 1914.

Opakované úspěchy, jichž Němci za poslední čtyři měsíce dosáhli v Mazursku a v Polsku, byly všechny vyvolány „železničním tahem“, to jest rychlým a tajným přesunem manévrovací masy na jiné místo fronty k nenadálému úderu. Hustá síť železnic, která brázdí Prusko, Poznaňsko a Slezsko rovnoběžně s hranicí, dovoluje vykonat tyto velké boční přesuny za několik dní, zatímco ruský generální štáb potřebuje na sebemenší změnu v rozložení stavů na bojové čáře několik týdnů.

Čtvrtek 17. prosince 1914.

Velkokníže Nikolaj mi „s bolestí“ oznamuje, že je nucen své operace zastavit: odůvodňuje to rozhodnutí nadměrnými ztrátami, které jeho vojska právě utrpěla, a skutečností ještě vážnější, totiž že dělostřelectvo spotřebovalo všechno své střelivo.

Stěžuji si Sazonovovi na situaci, která se mi takto odhaluje; vyjadřuji se dosti ostrým tónem:

– Generál Suchomlinov, pravím, mi dvacetkrát prohlásil, že jsou učiněna všechna opatření, aby bylo ruské dělostřelectvo vždy hojně zásobeno střelivem… Důrazně jsem ho upozornil na tu ohromnou spotřebu, která se stala normální mírou bitev. Ujistil mě, že se uschopnil vyhovět všem požadavkům, všem eventualitám. Dostal jsem o tom od něho dokonce písemné potvrzení… Prosím vás, abyste to mým jménem přednesl caru.

– Neopomenu Jeho Veličenstvu sdělit, co jste mi právě řekl.

Na tom zůstaneme. Pocity, které Sazonovovi vnuká Suchomlinovova povaha, mi ručí za to, že z mé stížnosti vytěží všechno, co se vytěžit dá.

Pondělí 18. prosince 1914.⁷

Včera jsem se dověděl, že ruské dělostřelectvo je bez střeliva; dnes ráno se dovídám, že pěchota je bez pušek!

Jdu ihned ke generálu Beljajevovi, náčelníku generálního štábu armády na ministerstvu války, a žádám ho o vysvětlení.

Velmi pracovitý, sama čest a svědomí, přiznává mi všechno:

– Naše ztráty na lidech byly kolosální. Kdyby šlo jen o doplnění stavů, zjednali bychom nápravu rychle, neboť ve svých skladech máme přes 800 000 lidí. Abychom však ty lidi vyzbrojili a vycvičili, chybějí nám pušky. Naše počáteční zásoba byla 5 600 000 pušek. Alespoň jsme tomu věřili; věřil tomu velkokníže Nikolaj; věřil jsem tomu i já sám. Byli jsme zločinně oklamáni: naše sklady jsou téměř prázdné. Promiňte mi, že se o tak bolestném předmětu nebudu rozšiřovat… Abychom ten schodek vyrovnali, koupíme v Japonsku a v Americe milion pušek a doufáme, že se nám podaří vyrábět jich ve svých závodech sto tisíc měsíčně. Snad nám jich také Francie a Anglie budou moci několik set tisíc postoupit… Pokud jde o dělostřelecké střelivo, naše situace není o nic méně tíživá. Spotřeba překročila všechny naše výpočty, všechny naše předpoklady. Na začátku války jsme měli ve svých arzenálech 5 200 000 šrapnelů ráže 76 milimetrů. Celá naše záloha je vyčerpána. Armády by potřebovaly 45 000 ran denně. Naše denní výroba přitom dosahuje nejvýš 13 000; počítáme, že kolem 15. února dosáhne 20 000. Do toho dne nebude postavení našich armád jen obtížné, nýbrž nebezpečné. V březnu začnou docházet objednávky, které jsme učinili v cizině; předpokládám, že kolem 15. dubna budeme mít takto 27 000 ran denně a že od 15. května jich budeme mít 40 000… To je, pane velvyslanče, všechno, co vám mohu říci. Nic jsem vám nezatajil.

Děkuji mu za upřímnost; dělám si několik poznámek a odcházím.

Venku pod šedivým a matným nebem, jako by bylo z cínu, zuřivě smetá ledový vítr břehy Něvy a žene před sebou víry sněhu. Zimní pustota velké řeky, ztuhlé kam oko dohlédne mezi svými žulovými nábřežími, mi nikdy ještě nepřipadala tak divoká: zdá se, že ta krajina vyjadřuje všechno, co je v dějinách ruského národa tragického a neúprosného, osudového a nenapravitelného.

Sobota 19. prosince 1914.

Dnes jsou carovy jmeniny. V Kazaňském chrámu se slouží děkovná bohoslužba. Všichni dvorní hodnostáři, ministři, vysocí úředníci a diplomatický sbor jsou při ní přítomni ve velké uniformě. Veřejnost se tísní vzadu v lodi, mezi dvěma majestátními řadami zdvojených sloupů.

V oslnivé záři, která vyzařuje z lustrů a kandelábrů, v jiskření ikon pobitých zlatem a vykládaných drahokamy je národní svatyně bájně nádherná. Po celou bohoslužbu následují zpěvy jeden za druhým, s melodickým bohatstvím, čistotou provedení, šíří slohu a slavnostností přízvuku, které dosahují nejvyššího náboženského dojetí.

Ke konci obřadu zahlédnu předsedu rady ministrů Goremykina, odtáhnu ho za sloup a pustím se do něho kvůli nedostatečnosti vojenské součinnosti, kterou Rusko přináší našemu společnému úsilí. Buchanan a Sazonov, kteří mě slyší, se do rozhovoru vmísí. Goremykin se svou pomalou a skeptickou řečí zkouší Suchomlinova hájit:

– Vždyť i ve Francii a v Anglii je o střelivo nouze! A přece, oč je váš průmysl bohatší než náš, oč je vaše strojní vybavení dokonalejší! Ostatně dalo se takové hýření střelami předvídat?…

Namítám:

– Nevyčítám generálu Suchomlinovovi, že před válkou nepředvídal, že každá bitva bude orgií střeliva; nevyčítám mu ani pomalost, která je vlastní stavu vašeho průmyslu;

vyčítám mu, že neudělal nic, aby nynější krizi odvrátil, ačkoli už tři měsíce jsem mu ji jménem generála Joffra ohlásil… A ten nedostatek pušek! Není to ještě trestuhodnější?

Goremykin protestuje jen pro formu, vyhýbavými slovy a netečnými gesty. Buchanan mě rázně podpoří. Sazonov přisvědčuje svou mlčenlivostí.

Podivná rozprava mezi spojenci v chrámu, kde se polní maršál kníže Kutuzov přišel pomodlit, než odejel do války roku 1812, dva kroky od jeho hrobu a před trofejemi, které Francouzi zanechali při ústupu z Ruska!

Neděle 20. prosince 1914.

Z několika stran se ke mně donáší, že se v kruzích intelektuálních a liberálních mluví o Francii stejně nepřejícně jako nespravedlivě a jízlivě.

Už čtyřikrát nebo pětkrát od konce vlády veliké Kateřiny prošlo Rusko krizí galofobie. Francouzské myšlenky, módy a způsoby se Rusům pravidelně znelíbily. Poslední krize, k níž se nynější příznaky pojí, zuřila jen ve vrstvách inteligence, které nám neodpouštějí, že jsme carismu poskytli svou finanční součinnost a upevnili tak samovládný režim. Roku 1906 se Maxim Gorkij⁸ odvážil napsat:

Tak tohle jsi tedy udělala ty, Francie, matko Svobody! Tvá úplatná ruka uzavřela celému národu cestu k nezávislosti! A přece ne! Den našeho osvobození tím nebude opožděn; tvou vinou nás však bude stát mnohem více krve. Ať ta krev vystříkne na tvé zbabělé a lživé tváře! A já, ty má kdysi zbožňovaná, já ti vmetu do tváře svůj plivanec žluče!

Dnes se k výtce finančních půjček přidává hloupé obvinění: to Francie prý strhla Rusko do války, aby si za cenu ruské krve dala vrátit Alsasko-Lotrinsko.

Proti těm sklonům působím, jak mohu; mé působení je však nutně omezené a tajné. Rozvinu-li příliš své styky s liberálními kruhy, stanu se podezřelým vládní straně a caru; krom toho dám hroznou zbraň reakcionářům z krajní pravice, carevnině kabale, kteří hlásají, že spojenectví s republikánskou Francií je pro pravoslavný carismus smrtelným nebezpečím a že spása může přijít jen ze smíření s německým kaiserismem.

Pondělí 21. prosince 1914.

Zatímco jsem na návštěvě u paní Goremykinové, vlídné a milé staré dámy pod korunou bílých vlasů, přichází se k nám na čaj připojit její muž. Říkám mu tónem přátelské výtky:

– Předevčírem v Kazaňském chrámu se mi zdálo, že se na obtíže vojenské situace díváte s velmi klidnou duší.

Odpovídá mi svým chabým a šibalským hlasem:

– Co chcete?… Jsem tak starý! Tak dávno mě měli dát do rakve! Řekl jsem to onehdy i caru; Jeho Veličenstvo mě však nechtělo slyšet… Snad je koneckonců lépe, že je to tak. V mém věku už se člověk nesnaží měnit pořádek věcí víc, než je nutno…

Dnes večer, když o té skeptické řeči přemýšlím, se ptám, není-li méně nemístná, než se zprvu zdá; neobsahuje-li, omezíme-li ji na ruský stát, dosti silnou dávku moudrosti. A vrací se mi na mysl slovo Josepha de Maistra: Běda špatným vládám! Třikrát běda jim, když se chtějí polepšit!

Úterý 22. prosince 1914.

Už dva dny se ve veřejnosti ví, že ruské operace jsou zastaveny, a pro nedostatek úředních zpráv se situace posuzuje ještě hůř, než jaká je. Velký hlavní stan se proto dnes rozhodl uveřejnit tuto noticku:

To, že naše armády zaujaly užší frontu, je výsledkem svobodného rozhodnutí vojenské vrchnosti. Toto zaujetí, zcela přirozené, je důsledkem soustředění velmi značných německých sil proti nám. Nadto nám toto rozhodnutí poskytuje další výhody. Je nám bohužel nemožné podávat veřejnému mínění vysvětlení vojenské povahy.

Ta noticka tak neobratně sepsaná působí zle. Všichni si myslí: „To musí být s našimi věcmi špatně, když nám neumějí říci nic jiného!“

Středa 23. prosince 1914.

Paní P…, vrchní ošetřovatelka u polního lazaretu první linie, která přijíždí z Polska, mi dosvědčuje, že ruská vojska jsou obdivuhodná svou neohroženou a horoucí statečností. Zkoušek jim přesto nebývá šetřeno; nepřetržité a urputné boje, ohromné ztráty v palbě, vysilující pochody ve sněhu, utrpení navíc, které raněným působí obtížnost přeprav a krutost mrazu, a tak dál.

Uvádí mi mimoto několik zajímavých příkladů mírnosti, s jakou se ruský voják chová k rakouským a německým zajatcům.

Je to rys národní povahy: Rus nemá bojovný pud a má velmi milosrdné srdce. Ve srovnání s germánským eposem jsou ruské byliny v tomto ohledu výmluvné: nikdy válku neoslavují a jejich hrdinové, jejich bohatýři⁹, mají vždy úlohu obránců. Krom toho je ruský rolník hluboce přístupný soucitu. Mužik musí být úplně bez všeho, aby odepřel almužnu tomu, kdo ho o ni poprosí „pro Krista!“ A jeho duše se hned dojme při pohledu na ubožáka, na mrzáka, na zajatce.

Je to tento evangelický pud, co činí ruského vojáka tak náchylným smířit se se svým nepřítelem, sbratřit se s ním. Při ústupu roku 1812 Francouzi krutě zakusili divokost kozáků a chtivost Židů; téměř vždy však našli soucit a pomoc u řadových vojáků a u mužiků: svědectví je toho nadbytek. Rovněž za krymské války se při sebemenším příměří ozývaly z ruského zákopu výzvy ke sbratření.

Čtvrtek 24. prosince 1914.

Generál de Laguiche mi z Baranovičů potvrzuje odhalení generála Beljajeva: zastavení ruských operací je odůvodněno nikoli velikostí německých stavů, nýbrž naprostým nedostatkem dělostřeleckého střeliva a pušek. Zoufalý velkokníže Nikolaj se snaží, seč je, té vážné situaci čelit.

Účinkem přísných rozkazů se už uvolnilo několik tisíc pušek. Výroba státních závodů bude zesílena. Pokud jde o vojenské operace, bude se v nich pokračovat v celé možné míře. Cílem je stále vstup na německé území.

Sobota 26. prosince 1914.

Při návratu z Kavkazu se car zastavil v Moskvě. Dostalo se mu tam přijetí nanejvýš vřelého; mohl se tak přesvědčit o výtečném duchu, který moskevské obyvatelstvo a moskevskou společnost oživuje.

Všechny listy města té příležitosti využily, aby prohlásily, že válka musí být vedena až do porážky germánství; několik jich velmi šťastně upřesnilo, že k dosažení toho výsledku nestačí „vzplanutí nadšení“, nýbrž že je k němu třeba ještě houževnaté vůle, neoblomné trpělivosti a přijetí nesmírných obětí.

Car několikrát opakoval svému okolí:

– Zde se vskutku cítím v srdci svého lidu!… Vzduch je tu stejně čistý a oživující jako na frontě.

Neděle 27. prosince 1914.

Všechny osoby, které se v Moskvě k caru přiblížily, mu mluvily o Cařihradu a všechny se vyjádřily stejně: „Získání Úžin je pro říši životním zájmem a má přednost před všemi územními výhodami, jichž by Rusko mohlo dosáhnout na úkor Německa nebo Rakouska… Neutralizace Bosporu a Dardanel by byla kombinací neúplnou, zbastardělou, plnou nebezpečí do budoucna… Cařihrad musí být ruským městem… Černé moře se musí stát ruským jezerem…“

Francouzský průmyslník, který přijíždí z Charkova a z Oděsy, mi hlásí, že se tam nemluví jinak. Zatímco však v Moskvě převládá hledisko historické, politické a mystické, v jižním Rusku převažují argumenty obchodní; k tlaku ke Středozemnímu¹⁰ moři tam vedou pšenice černozemě a uhlí Donce.

Pondělí 28. prosince 1914.

V ruském mínění se stále zřetelněji rýsují dva proudy, jeden unášený ke světlým obzorům, k pohádkovým výbojům, k Cařihradu, Thrákii, Arménii, Trapezuntu, Persii… druhý zaražený před nezlomnou překážkou germánského útesu a odtékající k temným výhledům, aby vyústil v pesimismus, v pocit bezmoci, v odevzdanost.

Velmi zvláštní na tom je, že ty dva proudy u téže osoby koexistují, nebo se alespoň často střídají, jako by oba vyhovovaly dvěma nejvýraznějším sklonům ruské duše: snu a rozčarování.

Úterý 29. prosince 1914.

Jak podivná osoba, paní Anna Alexandrovna Vyrubovová! Nemá žádný titul, nezastává žádný úřad, nepobírá žádný plat, neobjevuje se při žádném obřadu. To zarputilé ústraní, ta naprostá nezištnost tvoří celý její kredit u panovníků, které ustavičně obléhají prosebníci a ctižádostivci. Dcera ředitele carovy vlastní kanceláře Tanějeva je téměř bez jmění. A carevna ji jen s velkou námahou může přimět, aby čas od času přijala nějaký bezcenný šperk, nějaké šaty nebo plášť.

Tělesně je těžkopádná, obyčejná, kulatá hlava, masité rty, světlé oči bez výrazu, bujné tvary, krev hned pod kůží; je jí dvaatřicet let. Obléká se s docela venkovskou prostotou. Velmi nábožná, málo inteligentní. Setkal jsem se s ní dvakrát u její matky, paní Tanějevové, rozené Tolsté, která je naproti tomu žena vzdělaná a vybraná. Hovořili jsme spolu všichni tři dlouho; Anna Alexandrovna mi připadala velmi krátkého rozumu a bez půvabu.

Jako dívka byla dvorní dámou carevny, která ji provdala za námořního důstojníka, poručíka Vyrubova. Po několika dnech manželství rozvod…

Nyní paní Vyrubovová bydlí v Carském Selu ve velmi skromné vile na rohu Srednaji a Cerkovnaji, dvě stě metrů od carského paláce. Navzdory přísnostem etikety přichází carevna ke své přítelkyni často na dlouhé návštěvy; nadto jí v samém paláci vyhradila odpočívací pokoj. Obě ženy se tak sotva kdy opouštějí. Zvlášť pak paní Vyrubovová tráví pravidelně všechny své večery s panovníky a s jejich dětmi. Nikdo jiný do toho rodinného kruhu nikdy nevstoupí; hraje se tam dáma; dělají se pasiánsy, skládačky, trochu se muzicíruje; čtou se nahlas velmi počestné romány, a to nejraději anglické. Když děti odejdou nahoru do svých pokojů, zůstává paní Vyrubovová s panovníky asi do půlnoci; je tak přítomna všem jejich rozhovorům a vždy se staví na stranu Alexandry Fjodorovny.

A protože se car neodváží rozhodnout nic bez rady nebo aspoň bez souhlasu své ženy, jsou to koneckonců carevna a paní Vyrubovová, kdo vládne Rusku!

Kněžna R…, s níž jsem nedávno mluvil o carském dvoře, mi říkala:

– Není to k zoufání, pomyslet si, že páni Ruska žijí v takovém ovzduší? Mám dojem, jako by bydleli v pokojích, které se nikdy nevětrají… Považte, že nikdy… slyšíte: nikdy je nikdo nevidí zblízka, nikdo s nimi neobědvá, nikdo se s nimi neprochází, nikdo s nimi nevečeří, nikdo s nimi netráví večer, nikdo… kromě Anny Vyrubovové!… Když si vzpomenu, co mi rodiče vyprávěli o dvoře Alexandra II. a o dvoře Alexandra III., chce se mi plakat. Jistě, byly tehdy intriky, řevnivosti, protekce, i skandály, jako na všech dvorech. Ale byl tam aspoň život. Člověk se k panovníkům přiblížil; mluvilo se před nimi zcela volně; dovídali se tak mnoho věcí. A lidé se zase učili je znát, mít je rádi… Kdežto dnes… jaká bída, jaký úpadek!…

Jak paní Vyrubovovou vymezit? Jaká je skrytá pohnutka jejího počínání? Jaký cíl, jaké sny sleduje? Přívlastek, který na ni slýchám vztahovat nejčastěji, je intrikánka. Jaká je to však intrikánka, která pohrdá poctami, která odmítá zisky? Než jsem se s ní setkal, hledal jsem v její povaze jakousi obdobu s kněžnou des Ursins. Jak jsem byl daleko! A kolik omluv dlužím památce té slavné camerera mayor! Jistě, řídila manželskou důvěrnost Filipa¹¹ V. a Marie Luisy. Saint-Simon však o ní mohl napsat, „že měla nanejvýš vznešený vzhled, který spíše přitahoval, než plašil“, a že jestliže jí bylo třeba přičítat mnoho ctižádostí, byly to aspoň „ctižádosti rozsáhlé, hodně nad její pohlaví“. A konečně, k géniu politické intriky připojovala nejskvělejší a nejvyšší vlastnosti ducha, nemluvě o milostném půvabu, který se v ní „udržel na hladině“ až do stáří. Vedle toho velkolepého ženského exempláře dělá Vyrubovová ubohou figuru. K vysvětlení jejího postavení a její úlohy v carském paláci by snad stačilo uvést její osobní oddanost carevně, oddanost nižšího a služebného tvora panovnici věčně nemocné, zdrcené svou mocí, obléhané hrůzami a cítící, jak na ní leží děsivý osud…

Středa 30. prosince 1914.

Ministr vnitra Nikolaj Maklakov mi vypráví cestovní příhodu, která se mu nedávno stala a která osvětluje zvláštní stránku ruského smýšlení:

– Vracel jsem se z Jaroslavle trojkou, říká mi. Byl jsem sám a zbývalo mi ujet sotva tucet verst, když mě zastihla sněhová vichřice. Na dva kroky před sebe nebylo vidět. Můj kočí přesto svá zvířata pobízí, aby se pokusil dosáhnout města před setměním. Brzy však ztrácí směr: váhá; zatáčí vpravo, vlevo. Začínám mít obavy, tím spíš, že vichřice zdvojnásobuje prudkost. Najednou se potah zastaví. Můj člověk se třikrát zeširoka pokřižuje a zamumlá modlitbu. Potom hodí opratě na oje a volá na své koně: „Hyje! hyje! jeďte, děti moje! jeďte rychle, bratříčkové moji!…“ Tři koně vztyčí uši, zafuní nozdrami, zatřesou hlavou na všechny strany a konečně vyrazí ostrým během skrz oslepující poryvy. Můj kočí se tehdy ke mně obrátí a říká mi: „Vidíš, barine, když člověk už nezná cestu, nejlepší, co může udělat, je svěřit se svým zvířatům a milosti Boží!“ O hodinu později jsem přijel do Jaroslavle.

Odpovídám Maklakovovi:

– Vaše podobenství je velmi básnické; přiznávám však, že bych je byl v době míru ocenil lépe.

Čtvrtek 31. prosince 1914.

Za hodinu skončí rok 1914.

Smutek vyhnanství…

Od chvíle, kdy tato válka převrací svět, události už tolikrát odporovaly nejrozumnějším výpočtům a popřely nejmoudřejší předpovědi, že se člověk už neodvažuje pouštět do úlohy proroka, leda v mezích blízkých obzorů a bezprostředních náhodností.

Dnes odpoledne jsem však měl se švýcarským vyslancem Odierem dlouhý a volný rozhovor, v němž výměna našich zpráv, setkání našich myšlenek a rozdílnost našich hledisek mé výhledy poněkud rozšířily. Odier je duch jasný, přesný, který k velké zkušenosti připojuje ostrý smysl pro skutečnost. Náš závěr byl, že se Německo těžce zmýlilo, když věřilo, že válku rychle skončí; že zápas bude velmi dlouhý, velmi dlouhý, a že konečné vítězství připadne houževnatějšímu.

Válka se tedy stává válkou opotřebovací a bude bohužel třeba, aby opotřebení bylo úplné: opotřebení potravinových zdrojů, opotřebení strojního vybavení a průmyslových výrobků; opotřebení lidského materiálu, opotřebení morálních sil. A je zjevné, že to budou poslední jmenované, které v nejvyšší hodině rozhodnou.

Posuzujeme-li věc z této stránky, není ten problém pro Rusko bez znepokojení. Rus je tak náchylný nechat se zdeptat, měnit svá přání, zprotivit si své sny! Přes své obdivuhodné dary ducha a srdce je ruský národ tím, který ve svém duševním životě zaznamenává nejvíce úpadků a nedochůdčat. Jedním z typů, které ruská literatura uvádí na scénu nejčastěji, je zoufalec, odevzdanec, ztroskotanec. Četl jsem nedávno strhující stránku Čechova, romanopisce, který po Tolstém a Dostojevském¹² analyzoval ruskou duši nejlépe: Proč se tak rychle unavujeme? Čím to je, že po tolika vydaném zápalu, vášni a víře na začátku skoro vždy kolem třicítky zbankrotujeme? A když padneme, čím to je, že se nikdy nepokusíme zvednout?…