Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola osmá

Pátek 1. ledna 1915.

Hovoříme přátelsky, Sazonov, Buchanan a já, o vyhlídkách, které rok 1915 otevírá naší spolupráci. Nikdo z nás si nedělá iluze o nesmírném úsilí, jež nám válka chystá a jemuž se nemáme ani možnost, ani právo vyhnout, neboť v sázce je sama nezávislost našeho národního života.

– Přesto, pravím, vojenská zkušenost posledních měsíců a tím spíše posledních týdnů v sobě podle mne nese velmi užitečné poučení, a bylo by naší vinou, kdybychom z něho netěžili.

– Jaké poučení? ptá se Sazonov.

Ujmu se slova znovu a zdůrazním přitom zcela osobní povahu svých slov:

– Je-li německý blok tak těžké načít, měli bychom se všemi prostředky síly i přesvědčování přičinit o to, abychom od germánské koalice odtrhli Rakousko-Uhersko. A věřím, že bychom toho mohli dosáhnout v době dosti krátké. Císař František Josef je velmi starý; víme, že té války lituje a že si přeje jen zemřít v míru. Vy jste jeho haličským armádám uštědřili porážku za porážkou; Srbové právě dobyli skvělého vítězství u Valjeva; Rumunsko hrozí; Itálie je nejistá. Roku 1859 a 1866 nebyla habsburská monarchie ve vážnějším nebezpečí. A přece tentýž František Josef tehdy svolil k velkým územním obětem, aby zachránil svou korunu… Nuže, mezi námi, drahý pane ministře, kdyby vídeňský kabinet přistoupil na to, že vám postoupí Halič a Srbsku Bosnu a Hercegovinu, nezdál by se vám to výsledek dostatečný k tomu, abyste s Rakousko-Uherskem uzavřeli zvláštní mír?

Sazonov se zašklebí a odpoví mi suše:

– A Čechy? A Chorvatsko¹? Ty byste nechal pod jejich nynějším režimem?… To není možné.

– Když s vámi mluvím soukromě, dovolte mi říci, že se mi ve strašné zkoušce, která je uložena Francii, zdají být problém český a jihoslovanský druhořadé.

Sazonov podrážděně zavrtí hlavou:

– Ne. Rakousko-Uhersko bude třeba rozkouskovat.

Ujmu se tedy znovu svých prvních argumentů a rozvedu je. Vykládám, že odpadnutí Rakousko- Uherska by s sebou neslo ze stanoviska strategického i morálního značné následky; že by z toho těžilo první Rusko; že naším zřejmým zájmem a naší zjevnou povinností je soustředit na Německo celou svou útočnou a ničivou moc; že bychom se tudíž, kdyby nám vídeňský kabinet nabídl rozumné mírové podmínky, dopustili těžké chyby, kdybychom je a priori odmítli. Ostatně bychom mohli požadovat, aby byla Čechům a Chorvatům přiznána široká autonomie: to by už bylo pro slovanství velmi krásné vítězství…

Zdá se, že mé naléhání na Sazonova zapůsobilo:

– Vskutku, říká, to vyžaduje úvahu.

Sotva se vrátím na velvyslanectví, podávám o tom rozhovoru zprávu Delcassému a připomínám mu nesporné výhody, které pro Francii představuje udržení velkého politického systému v podunajské oblasti.

Úterý 5. ledna 1915.

Podívaná ulice je vždy poučná. Často si všímám, jak neurčitý, roztržitý a nepřítomný výraz má mužik, který jde kolem.

Zde je například pozorování, které si člověk může dopřát každou chvíli a které se mu někdy i vnutí, aniž je hledá.

Proti sobě jedou dvoje saně; jsou od sebe ještě dvacet metrů a právě jedny proti druhým. Kočí jako obvykle nedbale nechávají opratě splývat po zádi svých koní. A jejich pohled rovněž splývá, nepozorný, kolem nich. Zatím však už jsou potahy od sebe jen deset metrů. Izvozčici² teprve začínají znamenat, že se srazí, nezmění-li směr. Tehdy s nerozhodnou pomalostí sbírají opratě. Vidina docela blízké překážky však zůstává v jejich očích ještě zmatená. Když už se koně málem dotýkají nozdrami, hodí jimi trhnutí uzdy prudce doprava… ledaže se oboje saně už převrátily do sněhu.

Několikrát jsem se pobavil tím, že jsem počítal čas, který uplyne mezi okamžikem, kdy je zřejmé, že saně jedou proti sobě, a okamžikem, kdy izvozčici udělají pohyb nutný k vyhnutí se srážce. Na hodinkách jsem napočítal čtyři až osm vteřin. Pařížský nebo londýnský kočí by se rozhodl na první pohled a provedl by to za necelou vteřinu.

Je z toho třeba vyvozovat, že mužik chápe pomalu a má tupý rozum? – Jistě ne. Jeho duch však stále bloudí nazdařbůh a nikdy se neupne. V jeho mozku se dojmy a myšlenky střídají rozptýlené, nesouvislé, bez spojení se skutečností. Jeho nejobvyklejší stav kolísá mezi snem a duševním rozptýlením.

Středa 6. ledna 1915.

Rusové právě uštědřili porážku Turkům u Sarykamyše na cestě z Karsu do Erzurumu.

Ten úspěch je tím záslužnější, že ofenziva našich spojenců je vedena v horské oblasti stejně vysoké jako Alpy, rozťaté propastmi a se sedly, která často přesahují 2 500 metrů nadmořské výšky; mráz tam nyní panuje hrozný a sněhové vichřice jsou ustavičné. Ostatně žádné cesty a celá země zpustošená. Kavkazská armáda tam den co den koná neobyčejné výkony.

Čtvrtek 7. ledna 1915.

Už devět dní pokračuje houževnatý zápas na levém břehu Visly, v úseku mezi Bzurou a Rawkou³. Druhého ledna se Němcům podařilo dobýt důležitého postavení Borzymów: jejich útočná fronta tedy už není od Varšavy dál než 60 kilometrů.

Tato situace se v Moskvě posuzuje nanejvýš přísně, mohu-li věřit dojmům, které mi přináší anglický novinář, jenž ještě včera večeřel ve Slavjanském bazaru⁴: „Ve všech moskevských salonech a kruzích,“ říká mi, „se lidé velmi zlobí na obrat, jehož vojenské události nabývají. Nedovedou si vysvětlit to zastavení všech ofenziv a ty ustavičné ústupy, které se zřejmě nikdy nemají skončit… Přesto to není velkokníže Nikolaj, koho viní; je to car a ještě více carevna. O Alexandře Fjodorovně se šíří ty nejnesmyslnější historky; Rasputin je obviňován, že je zaprodán Německu, a carevnu už nenazývají jinak než němka⁵, ta Němkyně…“

Už několikrát jsem slyšel vytýkat carevně, že si na trůně zachovala sympatie, záliby, na dně duše něhu k Německu. Nešťastná žena si to obvinění nijak nezasluhuje; zná je a trápí ji.

Alexandra Fjodorovna není Němka ani duchem, ani srdcem a nikdy jí nebyla. Jistě je jí rodem, aspoň po otci, neboť jejím otcem byl Ludvík⁶ IV., velkovévoda hesenský a rýnský; po matce, princezně Alici, dceři královny Viktorie, je však Angličanka. Roku 1878, ve věku šesti let, ztratila matku a od té doby žila obvykle na anglickém dvoře. Její výchova, její vzdělání, její duševní a mravní utváření byly tak zcela anglické. Ještě dnes je Angličankou svým zevnějškem, svým držením, jistým přízvukem strohosti a puritánství, nesmiřitelnou a bojovnou přísností svého svědomí, konečně mnoha svými soukromými zvyky. Tím se ostatně vyčerpává vše, co z jejího západního původu zbývá.

Jádro její povahy se stalo zcela ruským. Především, a navzdory legendě, kterou kolem ní vidím vznikat, o jejím vlastenectví nepochybuji. Miluje Rusko horoucí láskou. A jak by nelnula k té adoptivní vlasti, která pro ni shrnuje a zosobňuje všechny její zájmy ženy, manželky, panovnice a matky? Když roku 1894 vstupovala na trůn, vědělo se už, že nemá ráda Německo, a zvlášť Prusko. V posledních letech si zošklivila osobně císaře Viléma a na něj klade celou odpovědnost za válku, za „tu ohavnou válku, při níž Kristovo srdce den co den krvácí“. Když se dověděla o vypálení Lovaně, zvolala: „Stydím se, že jsem byla Němka!“

Její vnitřní naturalizace je však ještě mnohem hlubší. Podivným úkazem duševní nákazy si znenáhla osvojila nejstarší, nejsvébytnější prvky ruské duše, všechny ty prvky temné, citové a mlhavé, jejichž nejvyšším výrazem je mystická zbožnost.

Zaznamenal jsem už chorobné sklony, které má Alexandra Fjodorovna po matce a které se u její sestry Jelizavety projevují v dobročinné exaltaci a u jejího bratra, velkovévody hesenského, v podivínských zálibách. Ty dědičné sklony, které by byly více či méně zadrženy, kdyby byla dál žila v pozitivním a uvážlivém prostředí Západu, našly v Rusku podmínky nejpříznivější svému úplnému rozvinutí. Duševní neklid, chronický smutek, rozptýlené úzkosti, střídání vzrušení a sklíčenosti, posedlá myšlenka na neviditelné a na záhrobí, pověrčivá důvěřivost – nejsou všechny ty příznaky, které osobnost carevny poznamenávají tak nápadným otiskem, v ruském lidu zakořeněné a endemické? Neméně příznačná je povolnost, s níž se Alexandra Fjodorovna podrobuje Rasputinovu vlivu. Když v něm vidí Božího člověka, „muže Božího“… „světce pronásledovaného jako Kristus farizeji“; když mu přiznává dar předvídání, zázraku a vymítání; když na jeho požehnáních nechává záviset zdar politického činu nebo vojenské operace, chová se, jak by se byla kdysi chovala moskevská carevna; přivádí nás zpět do doby Ivana Hrozného nebo Michaila Fjodoroviče; zasazuje se takřka do byzantského dekoru archaického Ruska.

Pátek 8. ledna 1915.

Kolem třetí odpoledne, když už poslední záblesky dne hasnou v sinavém stínu, jdu podél Kronverkského prospektu⁷ k francouzské nemocnici, která leží na konci Vasiljevského ostrova.

Po mé levici rýsuje Petropavlovská pevnost pod sněhovým rubášem své hranaté bastiony, z nichž sotva vystupují ploché střechy státního vězení. Těžká olověná mlha drtí kupoli katedrály, která ukrývá hrobky Romanovců, a zlatá jehlice, jež ji převyšuje, se ztrácí v neprůhledném nebi. Dál přede mnou nechává kostrovité větvoví pustého a obnaženého parku zahlédnout nehybnou pláň Něvy, zprohýbanou ledovými krami.

Aby se zlověstný dojem, který z té hodiny a z toho místa vychází, ještě zdůraznil, je roh osamělé třídy, kolem níž po pravici procházím, označen nízkým domem se žlutavými zdmi a zamřížovanými okny, vzezření zahanbeného a tajnůstkářského. Právě z něho vycházejí dva četničtí důstojníci. To je ochranka.

Ta obávaná instituce pochází od Petra Velikého, který ji vytvořil roku 1697 pod jménem Preobraženskij prikaz. Její dějinné počátky je však třeba hledat mnohem výš; nacházejí se v byzantských tradicích a v postupech tatarského panství. Prvním jejím ředitelem byl kníže Romodanovskij a ihned získala děsivou prestiž. Od toho dne byly špiclování, udavačství, mučení a tajné popravy běžnými a řídícími nástroji ruské politiky. Hned od počátku pojal Preobraženskij prikaz pravé zásady státní inkvizice, to jest tajemství, libovůli a krutost. Za vlády Petra II., Anny Ivanovny a Alžběty Petrovny ztratila instituce trochu své rodné síly; carevna Kateřina II., „přítelkyně filozofů“, jí však rychle vrátila její skrytou vševládu a její neúprosnou povahu. Alexandr II.⁸ ji v tom výtečném duchu udržoval.

Bylo třeba despotického génia Mikuláše I., aby shledal nedostatečnou a vadnou správu, která se už vyznamenala tolika výkony. Nazítří po děkabristickém spiknutí ochranku zcela přebudoval; ta se napříště nazývala Třetí oddělení vlastní kanceláře Jeho Císařského Veličenstva⁹. V celé reformě je vidět vliv pruských metod, napodobení pruské byrokracie a pruského militarismu. Řízení služby bylo svěřeno generálovi německého původu, hraběti Alexandru Benckendorffovi¹⁰¹¹. Nikdy neměl samovládce v ruce tak mocný nástroj vyšetřování a donucování. Po několika letech toho režimu bylo Rusko v podstatě „policejním státem“.

Ve zmatku, který následoval po krymské válce, pocítil Alexandr II. nutnost trochu zmodernizovat správní zákonodárství říše. Tak byla soudní soustava, která neposkytovala žádnou záruku spravedlnosti, úplně přebudována ve smyslu západních myšlenek. Třetí oddělení si přesto zachovalo své nehorázné výsady. K posouzení úlohy, kterou ve státě zastávalo, a kreditu, jemuž se ve společnosti těšilo, stačí připomenout, že mělo postupně za šéfy hraběte Orlova, knížete Dolgorukého¹² a hraběte Šuvalova.

Zavraždění Alexandra II. roku 1881 a rozšíření nihilistického hnutí nahrály odpůrcům liberálních reforem. Po celou svou vládu se „nejzbožnější“ Alexandr III. svědomitě přičiňoval, aby udusil zhoubné zárodky „modernismu“ a přivedl Rusko zpět k teokratickému ideálu moskevských carů. Policie v tom díle reakce přirozeně zastávala přední úlohu. Od srpna 1880 však už nebyla připojena k vlastní kanceláři Jeho Císařského Veličenstva: podléhala ministerstvu vnitra, kde tvořila zvláštní odbor spolu se sborem četnictva.

Pod vedením generála Čerevina, osobního přítele Alexandra III., byla stejně mocná jako za časů Mikuláše I. Zahalena svým tajemstvím, rozprostírajíc své větve po celé říši i do ciziny, nezávislá na soudech, disponujíc ohromnými prostředky a unikajíc veškeré kontrole, vnutila nejednou své činy ministrům i samému caru.

Kult, který Mikuláš II. vyznává k památce a k názorům svého otce, ho odvrátil od toho, aby cokoli měnil na instituci oživované tak čistou loajálností a tak žárlivě bdící nad ochranou dynastie. Jeho ukazy z 23. května 1896 a 13. prosince 1897 pravomoci policie ještě rozšířily a posílily.

Bylo to dobře vidět za revolučních nepokojů roku 1905, když ochranka všude vyvolávala stávky, atentáty a pogromy; když mobilizovala Černé setniny generála Bogdanoviče; když se pokoušela vzbouřit fanatismus venkovských mas ve prospěch pravoslavného carismu. Rozprava, která se v červnu 1906 otevřela před dumou, odhalení knížete Urusova, proces, který byl potom veden proti bývalému řediteli policie Lopuchinovi, přiznání nebo zámlky policistů Gerasimova a Račkovského odkryly obludnou úlohu, kterou v anarchistických spiknutích posledních let hráli agenti provokatéři, ti Azefové, Gaponové, Hartingové¹³, Čigelští a Michajlovové. Lidé věří, že jejich ruku nacházejí i v zavraždění ministra vnitra Plehveho¹⁴ a velkoknížete Sergeje.

Co dnes ochranka zamýšlí? Co osnuje? Ujišťují mě, že její nynější ředitel, generál Globačev, není příliš nerozumný. V kritických hodinách však duch instituce vždy převáží nad osobností šéfa.

A pak nemohu zapomenout, že policejní odbor na ministerstvu vnitra spravuje Beleckij, člověk bez skrupulí, stejně podnikavý jako úskočný, služebník Rasputinův a celé té bandy¹⁵.

Policejní odbor na ministerstvu vnitra a jeho přístavek, ochranka, mají za úkol obecnou policii říše, policii správní, soudní a politickou. Krom těchto dvou velkých veřejných úřadů však existuje složitý mechanismus, podléhající ministerstvu dvora a zvlášť ustanovený k osobní ochraně Veličenstev! Neznám v novodobých dějinách žádný jiný monarchický stát, kde by se bezpečnost panovníků zdála vyžadovat tak čilou a puntičkářskou bdělost, takovou hradbu opatření zjevných i tajných. Zde je, jak je ta služba zajištěna:

Všechny vojenské a správní orgány, které se na ochraně Veličenstev podílejí, spadají pod velitele carských paláců. Ten úřad je jedním z nejzáviděnějších, protože tomu, kdo jej zastává, propůjčuje mocné prostředky působení a dovoluje mu přiblížit se k caru kdykoli. Nynějším držitelem je generál Vladimir Nikolajevič Vojejkov, bývalý velitel gardového husarského pluku a zeť ministra dvora hraběte Frederikse. Jeho předchůdcem byl generál Děďulin, který sám nastoupil po proslulém generálu Trepovovi¹⁶.

Generál Vojejkov má nejprve pod svými rozkazy pluk kozáků carovy eskorty o čtyřech eskadronách a celkovém stavu 650 mužů; velitelem pluku je generál hrabě Alexandr Grabbe. Tito kozáci, vybraní z nejráznějších a nejstatnějších, jsou určeni ke službě strážní, hlídkové a doprovodné mimo palác. To oni jsou vidět, jak ve dne v noci cválají padesát metrů jeden od druhého po lesní cestě, která obkružuje park Carského Sela.

Dále přichází pluk Jeho Veličenstva o čtyřech praporech a celkovém stavu 5 000 mužů; velitelem pluku je generál Ressin. Tito pěšáci z elity, naverbovaní s přísnou péčí ze všech sborů gardy a pozoruhodně upravení ve své prosté uniformě, dodávají stanoviště k mřížím paláce a hlídky rozeseté po parku; dodávají rovněž na třicet strážných roztroušených po předsíních, po chodbách, po schodištích, po kuchyních, po přípravnách a po sklepích carského obydlí.

Krom těchto jezdeckých a pěších kontingentů má generál Vojejkov ještě k dispozici zvláštní jednotku, železniční pluk Jeho Veličenstva o dvou praporech a celkovém stavu 1 000 mužů. Ten pluk, jemuž velí generál Zabel, zajišťuje za cest panovníků vedení carských vlaků a dohled nad železničními tratěmi. Jeho úloha je tehdy velmi důležitá; neboť „vyhodit carův vlak do povětří“ je jedna z myšlenek, které mozky ruských anarchistů pronásledují nejhouževnatěji. Jednomu z nich se dokonce kdysi podařilo schoulit se a zachytit pod jedním z vagonů s bombou v kapse.

Ochrannou činnost těchto vojenských sil doplňuje činnost dvou mohutně vybavených správních organismů, policie carského dvora a bezpečnosti Jeho Veličenstva cara.

Policie carského dvora, řízená četnickým generálem Gerardim a s početním stavem 250 agentů, jaksi zdvojuje strážné postavené u mříží a v budovách paláce; kontroluje vstupy a výstupy; prověřuje služebnictvo, dodavatele, dělníky, zahradníky, návštěvníky a tak dál; pozoruje a zaznamenává vše, co se v okolí panovníků děje; slídí, poslouchá, zkoumá, vniká všude. Při provádění svých pokynů postupuje s neúprosnou důsledností. Mohu o tom svědčit osobně. Pokaždé, když mě car přijal v Carském Selu nebo v Peterhofu (a pokaždé jsem byl ve velké uniformě, ve dvorním kočáře, s ceremoniářem po boku), jsem se podrobil obecnému pravidlu: policejní důstojník ve službě u čestné mříže přišel vrhnout pohled do kočáru a dal si od lokaje odevzdat předepsanou propustku. Když jsem jednoho dne naznačil řediteli ceremonií Jevreinovovi jisté překvapení nad tak přísnou formálností, odpověděl mi: „Ó, pane velvyslanče, opatrnosti nikdy nebude nazbyt… Nezapomeňte, že v posledních letech cara Alexandra II. nihilisté vyhodili do povětří jídelnu Zimního paláce pár kroků od pokoje, kde umírala ubohá carevna Marie!… Naši dnešní revolucionáři nejsou ani méně vynalézaví, ani méně smělí… Už sedmkrát nebo osmkrát se pokusili zabít Mikuláše II…“

Bezpečnost Jeho Veličenstva cara má úkoly rozsáhlejší; je jako pobočka velké ochranky, avšak ve výlučné a přímé závislosti na veliteli carských paláců. Řídí ji četnický generál Spiridovič¹⁷, který disponuje 300 agenty, kteří se všichni osvědčili v úředních kádrech policie soudní nebo politické; mimoto platí četné tajné agenty. Hlavním úkolem generála Spiridoviče je starat se o bezpečnost panovníků mimo jejich palác; jakmile car nebo carevna překročí ohradu dvorce¹⁸, odpovídá za jejich život. Je to odpovědnost tím tíživější, že Mikuláš II., velmi fatalistický a zbožně přesvědčený, „že nezemře dříve, než v hodinu stanovenou Bohem“, připouští ke své osobní ochraně jen velmi nenápadná opatření, žádné viditelné rozvinutí policejních sil. Aby mohla svou úlohu hrát účinně, potřebuje carská bezpečnost znát do hloubky organizaci, záměry, podniky, spiknutí, celý smělý, čilý a tajný život podvratných stran. K tomu účelu dostává generál Spiridovič ke sdělení všechny zprávy, které shromáždily policejní odbor a ochranka. Poslání vysoké důležitosti, jímž je pověřen, mu krom toho přiznává právo vnikat do všech správních úřadů a žádat jakékoli šetření. Šéf carské bezpečnosti tak dává k dispozici svému přímému nadřízenému, veliteli carských paláců, obávaný nástroj politické a sociální špionáže.

Sobota 9. ledna 1915.

Delcassé právě odpověděl na telegram z 1. ledna, jímž jsem mu podával zprávu o svém rozhovoru se Sazonovem o možnosti přimět vídeňský kabinet k uzavření zvláštního míru: naléhavě mi doporučuje, abych nikdy nepronesl slovo, které by mohlo ruskou vládu přivést k domněnce, že jí Rakousko-Uhersko neponecháváme zcela.

Když mi můj rada Doulcet ten telegram dočte, říkám mu:

– Kdybyste mi byl právě oznámil vojenskou porážku, nebyl bych z toho zdrcen víc!…

Neděle 10. ledna 1915.

Je ruský lid tak nábožný, jak se obecně tvrdí? Tu otázku jsem si kladl často. A mé odpovědi byly dost neurčité. Když jsem včera večer přečetl několik podnětných stránek Merežkovského¹⁹ o náboženství a revoluci, formuluje se ta otázka přede mnou nanovo.

Merežkovskij vypráví, že kolem roku 1902 uspořádalo několik Rusů velmi věřící a neklidné duše v Sankt-Petěrburgu konference, na nichž zasedali kněží spolu s laiky pod předsednictvím biskupa, vladyky Sergije, rektora duchovní akademie: „Poprvé,“ píše, „stála ruská církev tváří v tvář světské společnosti, kultuře a světu, nikoli aby je donutila ke zdánlivému splynutí, nýbrž aby se pokusila o důvěrné a svobodné sblížení. Poprvé byly položeny otázky, které od doby asketického odloučení křesťanství a světa nikdy nebyly nadneseny s tak ostrým vědomím a s tak opravdovým utrpením… Zdálo se, že se stěny sálu rozestupují a odkrývají nekonečné obzory. To nepatrné shromáždění bylo jako práh ekumenického koncilu. Byly tam proneseny řeči, které se podobaly modlitbám a proroctvím. Vytvořilo se tam ovzduší ohně, v němž se všechno zdálo možné, i zázrak… Je třeba vzdát představeným ruského duchovenstva spravedlnost: vyšli nám vstříc s otevřeným srdcem, se svatou pokorou, s touhou pochopit, pomoci, spasit toho, kdo zbloudil… Dělicí čára obou táborů však byla hlubší, než se zprvu zdálo. Mezi nimi a námi se odhalila propast, přes niž bylo nemožné přehodit most… Hloubili jsme jeden k druhému tunely, které nás mohly přiblížit, nikoli však dovést k setkání, neboť jsme hloubili ve dvou rozdílných rovinách. Aby církev odpověděla, bylo by třeba víc než reformy: revoluce; víc než nového výkladu: nového zjevení; ne pokračování Druhého zákona, nýbrž počátek Třetího; ne návratu ke Kristu prvního příchodu, nýbrž vzepětí ke Kristu druhého. Následovalo z toho nedorozumění bez východiska. Pro nás byla víra obdivem; pro ty kněze byla nudou. Svatá slova Písma, v nichž jsme slyšeli hlasy sedmera hromů, zněla u nich jako nazpaměť naučené texty katechismu. Chtěli jsme, aby Kristova tvář byla jako slunce zářící ve své síle: oni se spokojovali s černou skvrnou na svatozáři staré ikony.“

To je veliké náboženské drama ruského vědomí. Lid je zbožnější – nebo aspoň křesťanštější – než jeho církev. Ve zbožnosti mas je více spiritualismu, více mysticismu, více evangelismu než v pravoslavné teologii a v pravoslavných předpisech. Tím, že se nechala zotročit samovládou, tím, že se stala institucí správní a policejní, ztrácí oficiální církev den ode dne svou vládu nad dušemi.

Hlučná roztržka Tolstého s kanonickou pravoslavností odhalila před patnácti lety celou vážnost mravní krize, jíž Rusko trpí. Když Svatý synod vymrštil svou exkomunikaci, hrnula se do Jasné Poljany svědectví souhlasu a obdivu. I kněží proti tomu strašnému výroku protestovali; seminaristé vstoupili do stávky a rozhořčení bylo tak všeobecné, že metropolita petěrburský pokládal za nutné poslat hraběnce Tolsté²⁰ veřejný dopis, aby jí verdikt Svatého synodu představil jako „čin lásky a milosrdenství“ vůči jejímu odpadlému muži.

Ruský lid je hluboce evangelický. Kázání na hoře shrnuje téměř celé jeho náboženství. Z křesťanského zjevení si podržuje především tajemství lásky, které, vycházejíc od Boha, vykoupilo svět. Základními články jeho Kréda jsou slova galilejského kázání: Milujte se vespolek… Milujte své nepřátele; čiňte dobře těm, kdo vás nenávidí… Neodpírejte zlému, který vám chce ublížit… Nežádám oběť, nýbrž lásku… Odtud nekonečný soucit mužikův s chudými, nešťastnými, poníženými, uraženými, se všemi osudem zavrženými. To je, co vtiskuje dílu Dostojevského tak živý přízvuk národní pravdy: zdá se celé vnuknuto Kristovým zvoláním: Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi! Almužna, dobročinnost a pohostinnost zaujímají v životě prostých lidí ohromné místo. Procestoval jsem celý svět: žádný národ není tak milosrdný.

Mužik je ostatně sám žízniv po milosrdenství, které jiným tak hojně prokazuje. Jeho tvář je dojemná vroucností a úpěnlivou prosbou, když s dlouhým křižováním mumlá ustavičný refrén pravoslavné liturgie: Gospodi²¹, pomiluj!… „Pane, smiluj se nade mnou!“

Po soucitu se zarmoucenými se mi v lidovém vědomí zdá nejčinnějším náboženským citem cit hříchu. I tady se nachází vliv galilejského kázání. Rusa jako by pronásledovala myšlenka viny a pokání. S celníkem ze svatého podobenství neustále opakuje: Bože, buď milostiv mně hříšnému! V Kristu vidí hlavně toho, kdo řekl: Syn člověka přišel spasit duše v nebezpečí, a kdo řekl také: Nepřišel jsem volat spravedlivé, ale hříšníky. Mužika nikdy neomrzí poslouchat evangelium svatého Lukáše, které je evangeliem odpuštění především. Co se ho dotýká v nejhlubším srdci, je výsada shovívavosti a zalíbení, kterou božský Mistr přiznává těm, kdo svou vinu nenávidí: Větší radost bude v nebi nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují. Nechává si donekonečna vyprávět podobenství o marnotratném synu a o zbloudilé ovci, uzdravení malomocného Samařana, příslib Božího království kajícímu lotru na kříži.

Takto je Rus, naproti obecnému mínění, velmi daleko toho, aby přikládal vnějším obřadům výlučnou důležitost. Jistě, úkony kultu, bohoslužby, svátosti, žehnání, ikony, ostatky, škapulíře, svíce, zpěvy, křižování a poklekání hrají v jeho zbožnosti velkou roli; neboť jeho živá obrazotvornost ho činí velmi vnímavým k podívané. Co však u něho převládá, a to značně, je nevyslovený zákon; je to čisté křesťanství, zbavené veškeré metafyziky; je to důvěra v Boží spravedlnost a hrůza z jeho přísnosti; je to ustavičná myšlenka na Spasitele; je to dále pomalé snění o utrpení a smrti, neurčité rozjímání o nadpřirozeném světě, který nás přesahuje, a o tajemství, které nás obklopuje.

V mnoha ohledech lze evangelickým idealismem vysvětlit množství sekt, které v Rusku existují. Jistěže k rozmachu sektářského ducha přispěla nevážnost, do níž oficiální církev upadla od chvíle, kdy se nechala zotročit samovládou. Bujení rozkolů je však dáno niternějšími nároky ruské duše.

Nesčetné jsou vskutku náboženské obce, které se od pravoslavné církve odtrhly nebo které vznikly mimo ni. Je tu předně nejstarší, jakož i nejvýznamnější a nejpřísnější, raskol, který není bez jisté podobnosti s naším jansenismem. Jsou tu dále duchoborci, kteří uznávají jen jediný zdroj víry, vnitřní nazírání, a kteří odpírají vojenskou službu, aby nemuseli prolévat krev; – běglopopovci, odpřísáhlí kněží, kteří prchají před démonskou porobou oficiální církve; – molokani, „pijáci mléka“, kteří se přičiňují uskutečnit galilejský život v jeho úplné čistotě; – stranniki, „bloudící“, kteří, aby unikli království Antikristovu, donekonečna putují sibiřskými stepmi a zmrzlými lesy; – štundisté, kteří hlásají pozemkový komunismus, „aby se udělal konec vládě faraonů“; – chlysti, kteří ve svých erotických vytrženích cítí, jak se v nich vtěluje Kristus a jejichž nejskvělejším přívržencem je dnes Rasputin; – skopci, kteří se vykleští, aby se osvobodili od tělesných hanebností; – bělorizci, kteří se oblékají do bílého, „jako nebeští andělé“, a chodí z vesnice do vesnice, hlásajíce nevinnost; – pomorci, kteří zapírají křest, jejž přijali v dětství, protože „nad církví vládne Antikrist“, a kteří si svátost křtu obnovují vlastníma rukama; – nikudyšniki, krajní popírači společenského řádu, kteří hledají na zemi, „tam někde, stále dál“, pravé království Ježíšovo, kde je hřích nemožný; – dušiteli, „škrtiči“, kteří z lidské útrpnosti, ze zpětného soucitu s trpitelem Kalvárie²² zkracují bolestné umírání tím, že umírajícím svírají hrdlo; – a kolik dalších ještě!…

Všechny ty sekty vycházejí z týchž zásad. Nachází se v nich myšlenka kultu založeného jedině na čistotě srdce a na bratrství lidí; potřeba ustavit přímý vztah mezi duší a Bohem; nemožnost věřit, že je duchovenstvo nezbytným prostředníkem mezi nebeským Otcem a stádem; osobní vnuknutí, které se odmítá podrobit řetězům církve; konečně a především anarchismus vlastní ruské povaze. Vnitřní činnost těch obcí nabízí za podívanou všechny podoby, všechny výstřelky, všechny úchylky náboženského citu: nejvyšší duchovnost i nejnižší materialismus, vzepětí duše i mrzačení těla, fanatismus i divotvorectví, blouznivectví i věštění, vytržení i hysterii, askezi i chlípnost.

Je-li víra ruského lidu přibližně taková, jak jsem právě řekl, nelze se vyhnout dosti znepokojivé hádance. Jak se může mužik, obdařený tak evangelickou duší, nechat ve dnech svého hněvu strhnout k tak ukrutnému násilí? Neboť vraždy, mučení, požáry a loupení, které poznamenaly nepokoje roku 1905, nám dokazují, že je dnes schopen týchž hrůz jako za časů Pugačovových²³, za časů Ivana Hrozného a ve všech věcích svých dějin.

Vidím v tom dvě příčiny. První je, že Rusové v nesmírné většině zůstali primitivní, tedy docela blízko pudu a stále otroci svých popudů. Křesťanství prostoupilo jen některé části jejich povahy: nedotýká se nikterak jejich rozumu a obrací se méně k jejich svědomí než k jejich obrazotvornosti a k jejich citlivosti. Ostatně je důležité si povšimnout, že se mužik, sotva jeho zuřivost opadne, vrací ke křesťanské mírnosti a pokoře: pláče tehdy nad svými oběťmi a dává sloužit mše za pokoj jejich duší; veřejně se ze svých zločinů vyznává; bije se v prsa a sype si popel na hlavu; ve výpravnosti pokání vyniká a libuje si v ní.

Druhá příčina je, že evangelium obsahuje četná přikázání, z nichž lze podle našeho pojetí moderního státu vyvodit podvratné důsledky. Podobenství o boháči, který hoří v pekle jen proto, že byl bohatý, zatímco Lazar odpočívá v lůně Abrahamově jen proto, že byl chudý, je pro prostého ducha ruských proletářů a rolníků nebezpečné rozjímat. Stejně tak, je-li jim život příliš tvrdý, pociťují-li příliš krutě bídu svého společenského postavení, rádi si připomínají, že Kristus řekl: První budou poslední a poslední budou první; znají také tu strašnou větu: Přišel jsem uvrhnout oheň na zemi. Tím lépe, jestliže hoří! Konečně sklon ke komunismu, který je na dně každého mužika, nachází nejednu oporu v galilejském programu. Tolstoj, který evangelium tak výmluvně vyložil „v ruském smyslu“, neváhá prohlásit, že individuální vlastnictví je neslučitelné s křesťanskou naukou, že každý člověk má právo na plody hroudy, jako má právo na sluneční paprsky, a že země má patřit výlučně těm, kdo ji obdělávají.

Úterý 12. ledna 1915.

V nekonečném sledu mlhavých a mrazivých dnů, jímž je petrohradská zima, působí návštěva muzea Ermitáže²⁴ zlověstným dojmem.

Ještě než vystoupíme po posledních stupních majestátního schodiště, které se zvedá z předsíně, otvírají se před námi galerie italského malířství. Jeden za druhým, jako rozvinující se krajina, se objevují Tizianové²⁵, Veronesové²⁶, Tiepolové²⁷, Tintorettové²⁸, Canalettové²⁹, Guardiové³⁰, Schiavoneové³¹, celá benátská škola, a pak tu a tam, sotva se oddělujíce ze stínu, několik pláten Guercinových, Caravaggiových, Salvatora Rosy. Tabulemi ve stropě padá nažloutlé a špinavé světlo, o němž by člověk řekl, že je přecezené přes smuteční flór. Opar smutku zhušťuje vzduch. – Skrze ten sinavý závoj se zdá, že všechna díla benátských mistrů, všechny ty obrazy epikurejského života, nádherné a jemné slavnosti trpí nesnesitelným stýskáním: úpěnlivě volají po světle. Tiepolova Kleopatra, Tizianova Andromeda³² a Danae³³ vzbuzují lítost. Myslím na Dantovy verše: O settentrional vedovo sito… „Ó severní kraji, ubohý vdovče, který neznáš nádhery Jihu!…“

Táž pustota v sálech francouzského malířství, kde je umění sedmnáctého a osmnáctého století skvěle zastoupeno Poussinem³⁴, Claudem Lorrainem, Mignardem, Le Nainem, Largillièrem, Van Loo, Lemoynem, de Troyem, Watteauem, Chardinem, Paterem, Greuzem, Boucherem, Lancretem, Fragonardem, Hubertem Robertem a dalšími. Je to jedinečná sbírka, jejíž některé kusy mohou být počítány mezi nejlahodnější a nejzářivější výtvory francouzského génia. Ve smrtelně bledém ovzduší, které je dnes obklopuje, však všechny ty obrazy ztrácejí svůj lesk, svou svěžest, své vyzařování, svého ducha, svou duši. Odstíny vadnou, souzvuky se tříští, chvění ustává, odlesky matnějí, nebesa hasnou, modelace se stírá, tváře mizejí: dlouhá tichá galerie vypadá jako nekropole.

Je přece jen jedna oblast Ermitáže, kde se člověk i za temných dnů rád zdrží: jsou to čtyři sály zasvěcené Rembrandtovi.

Zdá se, že plavé příšeří, které okna vylévají, pokračuje v jantarové páře, do níž jsou obrazy ponořeny. V temném a zlatém fluidu, jež galerii zaplavuje, dosahuje umění toho velkého vidoucího úžasné evokační moci. Každá postava ožívá podivným životem, hlubokým, dalekým, bezmezným. Vnější svět se ruší; vniká se do nejniternějšího duchovního života; dotýká se nevyzpytatelného tajemství duše a lidského osudu. A když člověk dlouho rozjímal před těmi mistrovskými díly, která se jmenují Pallas³⁵, Danae, Abrahám a andělé, Obětování Izáka³⁶, Smíření Davida s Abšalomem, Amanova nemilost, Podobenství o pánu vinice, Marnotratný syn, Zapření svatého Petra³⁷, Snímání z kříže³⁸, Nevěřící Tomáš³⁹, Židovská nevěsta⁴⁰, Stařec z ghetta a tak dále, chápe lépe tu silnou myšlenku Carlylovu: „Dějiny jsou velkolepé drama, hrané na divadle nekonečna, s hvězdami místo lamp a s věčností místo pozadí.“

Čtvrtek 14. ledna 1915.

Dnes se podle gregoriánského kalendáře⁴¹ otvírá rok 1915. Ve dvě hodiny, pod bledým sluncem a perlově šedým nebem, které tu a tam vrhají na sníh odlesky rtuti, odjíždí diplomatický sbor do Carského Sela, aby caru přednesl svá přání.

Jako obvykle byl rozvinut přepych velkých obřadů, bohatství výpravy, aparát moci a nádhery, v němž ruský dvůr nemá sobě rovného.

Kočáry zastavují u schodiště nesmírného paláce, který dala postavit carevna Alžběta, žárlivá na to, aby zastínila dvůr Ludvíka XV. Jsme uvedeni do zrcadlového sálu, jiskřícího zlacením, křišťály a světly. Mise se řadí podle stáří, každý velvyslanec nebo vyslanec má za sebou svůj personál.

Téměř vzápětí vchází car, následován svým skvělým průvodem. Vypadá dobře, pohled otevřený a klidný.

Před každou misí se na několik minut zastaví.

Když dojde ke mně, přednesu mu svá přání a doprovodím je povzbudivými ujištěními, o něž mě generál Joffre požádal, abych je vyřídil velkoknížeti Nikolajovi. Dodávám, že vláda republiky ve svém nedávném prohlášení komorám slavnostně vyhlásila své odhodlání vést válku do krajnosti a že nám to odhodlání ručí za konečné vítězství. Car mi odpovídá:

– Četl jsem to prohlášení vaší vlády a tleskal jsem mu z celého srdce. Mé vlastní odhodlání není o nic méně pevné. Budu vést válku tak dlouho, jak bude třeba, abychom si zajistili plné vítězství… Víte, že jsem právě navštívil svou armádu; shledal jsem ji skvělou zápalem a vzletem; nežádá nic než bít se; je si jista vítězstvím. Bohužel nám nedostatek střeliva zastavuje operace. Bude nutno nějaký čas se obrnit trpělivostí. Je to však jen přechodné zastavení a celkový plán velkoknížete Nikolaje jím nebude nijak změněn. Jakmile to bude možné, obnoví má armáda ofenzivu, a dokud naši nepřátelé nebudou prosit o milost, bude v zápase pokračovat… Cesta, kterou jsem právě vykonal napříč celým Ruskem, mi dokázala, že jsem se svým lidem v důvěrném společenství.

Děkuji mu za ta slova. Po chvíli ticha se napřímí a hlasem chvějivým, kovaným, jaký jsem u něho neznal, pronese:

– Záleží mi ještě na tom, abych vám řekl, pane velvyslanče, že mi nejsou neznámy jisté pokusy, které byly učiněny přímo v Petrohradě, aby se ujala představa, že jsem sklíčen, že už nevěřím v možnost rozdrtit Německo, zkrátka že pomýšlím na vyjednávání o míru. Ty pověsti rozšířili bídáci, němečtí agenti. Všechno, co mohli vymyslet nebo zosnovat, však nemá žádnou důležitost. Platí jedině má vůle a můžete si být jist, že se nezmění.

– Vláda republiky má v smýšlení Vašeho Veličenstva naprostou důvěru. Mohla tedy těmi bídnými intrikami, na které ráčíte narážet, jen pohrdnout. Nebude proto méně dojata ujištěními, která jí jménem Vašeho Veličenstva vyřídím.

Načež mi stiskne ruku a dodá:

– Vyslovuji vám, pro vás osobně, drahý velvyslanče, svá velmi přátelská přání.

Pátek 15. ledna 1915.

Zářivé počasí; je to v těch nekonečných zimách tak vzácná radost! Přes velmi ostrý mráz jdu sám na procházku na Ostrovy, kde severní slunce rozvíjí své kouzlo na zamrzlé pláni Finského zálivu. Několik růžových obláčků, smaltovaných ohněm, probíhá stříbřitý blankyt nebe; obzor zaplavují meteorické záblesky. Jinovatkové krystaly, které pokrývají stromy, a neposkvrněný sníh, který vystýlá zem, chvílemi jiskří, jako by tu byl rozset diamantový prach.

Přemýšlím o tom, co mi car včera řekl a co mi znovu vrývá do paměti krásný mravní postoj, od něhož od začátku války nikdy neustoupil. Vědomí povinností, které má, je jistě tak vysoké a plné, jak jen možno, neboť je v něm náboženským citem neustále živeno, oživováno a prozařováno. V ostatním, chci říci v pozitivní vědě a v praktickém výkonu nejvyšší moci, je zjevně pod svou úlohou. Spěchám dodat, že by takové úloze nemohl stačit nikdo; neboť je ultra vires, nad lidské síly. Odpovídá samovláda ještě povaze ruského lidu a jeho stavu civilizace? To je problém, nad nímž velmi dobří duchové váhají vyslovit soud; o čem však není pochyb, je, že se už neslučuje s územním rozsahem Ruska, s rozmanitostí jeho plemen, s rozvojem jeho hospodářské moci. Co bylo vedle nynější říše, která má nejméně 180 000 000 obyvatel rozložených na 22 000 000 čtverečních kilometrů, Rusko Ivana Hrozného, Petra Velikého, Kateřiny II., ba i Mikuláše I.?… K řízení státu, který se stal tak kolosálním, k ovládání všech motorů a všech soukolí tak ohromné soustavy, ke sjednocení a uvedení v chod prvků tak složitých, různorodých a nesourodých by nebylo třeba nic menšího než génia Napoleonova. Ať jsou vnitřní ctnosti samovládného carismu jakékoli, je to zeměpisný anachronismus.

Sobota 16. ledna 1915.

Včera se paní Vyrubovová stala obětí železniční nehody při odjezdu z Carského Sela. Zvedli ji se zlomenou kyčlí, vymknutým ramenem a prudkými pohmožděninami na hlavě. Potom ji odnesli do carevnina vojenského lazaretu; carevna ke své přítelkyni ihned přispěchala.

Raněná byla v takovém stavu vyčerpání a strnulosti, že chirurgové pokládali za nemožné podrobit ji jakékoli operaci, dokud nenabere sil; rozhodli se tedy nechat ji odpočívat do rána a dali jí prostě prozatímní obvazy.

Zatím však dali na carevnin rozkaz ihned pro Rasputina, který večeřel v Petrohradě ve veselé společnosti. O hodinu později ho zvláštní vlak přivezl do Carského Sela.

Když byl uveden k paní Vyrubovové, byla ještě v naprostém bezvědomí. Prohlédl si ji klidným okem, jak by to byl mohl udělat lékař. Potom se rozhodným pohybem dotkl čela ubohé ležící a odříkal krátkou modlitbu. A třikrát na ni zvolal:

– Anuško!… Anuško!… Anuško!…

Při třetím zavolání bylo vidět, jak pootvírá oči. Tehdy ještě velitelštějším tónem poručil:

– Teď se probuď a vstaň!

A ona otevřela oči dokořán. Opakoval:

– Vstaň!

A volnou paží se pokusila zvednout. Dodal, ale mírně:

– Mluv se mnou!

A začala s ním mluvit slabým hlasem, který s každým slovem sílil.

Neděle 17. ledna 1915.

Major Langlois, který je spojovacím důstojníkem mezi francouzským a ruským velkým hlavním stanem, přijíždí z Baranovičů a zítra odjíždí přes Švédsko do Paříže.

Zanechal velkoknížete Nikolaje „plného elánu a rozhodnutého obnovit ofenzivu, jakmile jeho armáda dostane střelivo“. Morálka vojsk je dobrá; stavy jsou slabé kvůli nedávným ztrátám.

Pondělí 18. ledna 1915.

Mluvím o ruském rolníku s hraběnkou P…, která každý rok dlouho pobývá na svých statcích, kde velmi vznešeně plní svou úlohu barynji⁴². Ostatně z mravního sklonu, z pudu přímosti a milosrdenství nemiluje nic tolik jako společnost prostých lidí.

– Na Západě, říká mi, našim mužikům nerozumějí. Protože velmi velký počet z nich neumí ani číst, ani psát, mají je za omezené, otupělé, málem barbarské. Jaký to omyl!… Jsou nevědomí, to jest nevědí, neznají; chybějí jim pozitivní pojmy; jejich školní vzdělání je velmi slabé, často žádné… Jejich rozum však není proto, že je nevzdělaný, o nic méně pozoruhodný chápavostí, ohebností, ba i činností.

– Činností, vskutku?

– Ovšemže. Jejich duch je stále v práci. Mužici nemluví mnoho; myslí však, uvažují, rozjímají, ustavičně sní.

– Nač myslí? O čem sní?

– Předně o svých hmotných zájmech, o své sklizni, o svém dobytku, o bídě, která je svírá nebo která jim hrozí, o ceně šatstva a čaje, o tíži daní a roboty, o příští pozemkové reformě a tak dále. Zaměstnávají je však také myšlenky mnohem vyšší, s mnohem hlubšími ozvěnami v jejich niterné bytosti. A to zvlášť v zimě, za nekonečných bdění v izbě nebo za jednotvárných jízd po sněhu. Pomalé a teskné snění je tehdy pohlcuje celé: přemítají o lidském osudu, o smyslu života, o podobenstvích evangelia, o povinnosti almužny, o vykoupení vin utrpením, o spravedlnosti, která nakonec na Boží zemi zvítězí. Nepředstavujete si, kolik je někdy v duši našich mužiků rozjímavé síly a básnické vnímavosti… Dodejte konečně, že svého rozumu užívají velmi obratně. Jsou prvotřídní v rozpravě: argumentují s velkou obratností a jemností; mívají velmi duchaplné odpovědi, velmi škodolibé narážky, velmi jemné ironie…

Úterý 19. ledna 1915.

Ministr spravedlnosti Ščeglovitov, vůdce krajní pravice ve Státní radě, nejradikálnější a nejnesmiřitelnější z reakcionářů, mě přichází navštívit, aby mi poděkoval za nepatrnou službu, kterou jsem mu mohl prokázat. Mluvíme o válce, jejíž ohromnou délku mu dávám předvídat:

– Iluze, pravím, už nám nejsou dovoleny. Zkouška, jak se rýsuje, sotva začíná a bude čím dál tvrdší. Musíme si tedy udělat hojnou zásobu hmotných i morálních sil, jako se vystrojuje loď na velmi nebezpečnou a velmi dlouhou plavbu.

– Ovšemže! Zkouška, kterou se Prozřetelnosti zlíbilo na nás uvalit, se ohlašuje hrozná a jsme zřejmě teprve na začátku. S Boží pomocí a za součinnosti našich dobrých spojenců ji však zdoláme. O našem konečném vítězství nepochybuji… Dovolte mi nicméně, pane velvyslanče, abych se zastavil u slova, které jste právě pronesl. Máte pravdu, že se musíme zásobit morálními silami stejně jako děly, puškami a granáty, neboť je zjevné, že nám tato válka chystá veliká utrpení, strašné oběti. Hrůzou se nad tím chvěji! Pokud však jde o Rusko, je ten problém morálních sil poměrně prostý. Ať jen ruský lid není rušen ve své monarchické víře, a snese všechno, vykoná divy hrdinství a sebezapření. Nezapomínejte, že v očích Rusů – chci říci opravdových Rusů – ztělesňuje Jeho Veličenstvo car nejen nejvyšší moc, nýbrž i náboženství a vlast. Věřte mi: mimo carismus není spásy, protože není už Ruska…

S vřelostí, v níž je cítit chvět se vlastenectví i hněv, dodává:

– Car je pomazaný Páně, poslaný Bohem, aby byl nejvyšším ochráncem církve a všemocnou hlavou říše⁴³. V lidové víře je dokonce obrazem Krista na zemi. A protože má svou moc od Boha, skládá z ní účty jen Bohu… Božská podstata jeho autority má ten další důsledek, že samovláda a nacionalismus jsou neoddělitelné… Anathema⁴⁴ tedy nerozumným, kteří se opovažují vztáhnout ruku na tato dogmata! Ústavní liberalismus je kacířství dříve, než je chimérou a hloupostí. Není národního života jinde než v mezích samovlády a pravoslaví. Jsou-li politické reformy nutné, mohou se uskutečnit jen v duchu samovlády a pravoslaví.

Odpovídám:

– Ze všeho, co jste mi právě řekl, Excelence, si podržuji hlavně to, že síla Ruska má za podstatnou podmínku těsnou jednotu cara a lidu. Z pohnutek odlišných od vašich docházím k témuž závěru. Nepřestávám tedy tu jednotu kázat.

Když odejde, uvažuji, že jsem právě vyslechl výklad nauky o úplném carismu, tak jak ji před dvaceti lety učil proslulý vrchní prokurátor Svatého synodu Pobedonoscev svého mladého žáka Mikuláše II., a tak jak ji nedávno vymezil velký spisovatel Merežkovskij ve studii o povstaleckých nepokojích roku 1905, mistrovské studii, v níž se čte tato smělá stránka:

V domě Romanovců jako v domě Átreovců přechází tajemné prokletí z pokolení na pokolení. Vražda na cizoložství, krev na blátě, „pátý akt tragédie hraný v nevěstinci“. Petr I. zabíjí svého syna; Alexandr I. zabíjí svého otce; Kateřina II. zabíjí svého manžela. A mezi těmi velkými proslulými oběťmi oběti malé, neznámé, nešťastná nedochůdčata samovlády jako Ivan Antonovič, uškrcení jako myši v temných koutech, v kobkách Šlisselburgu. Špalek, provaz, jed – to jsou pravé znaky ruské samovlády. Boží pomazání na čele carů se proměnilo ve znamení a prokletí Kainovo.

Středa 20. ledna 1915.

Včera na Něvském prospektu Rasputina porazila trojka, která se hnala plnou rychlostí. Zvedli ho s lehkým zraněním na hlavě.

Po nehodě, jejíž obětí se před pěti dny stala paní Vyrubovová, je tohle nové varování nebes až příliš výmluvné! Víc než kdy jindy válka uráží Boha!…

Čtvrtek 21. ledna 1915.

Pacifistická propaganda, kterou Německo tak čile vede v Petrohradě, zuří i v armádách na frontě. Na několika místech byla zabavena provolání sepsaná rusky, podněcující vojáky, aby se už nebili, a tvrdící, že car Mikuláš je ve svém otcovském srdci už myšlence míru zcela získán. Vojska zůstávají k těm výzvám lhostejná. Velkokníže Nikolaj přesto pokládal za nutné proti narážkám na cara protestovat. V rozkaze armádě označuje ten úskočný postup nepřítele za hanebný zločin a končí takto: Každý věrný poddaný ví, že v Rusku poslouchá každý, od generalissima až po prostého vojáka, jen svatou a vznešenou vůli pomazaného Božího, našeho vysoce ctěného cara, který jediný má moc válku začít i skončit.

Pondělí 25. ledna 1915.

Několik nákupů mě dnes odpoledne táhne na Vasiljevský ostrov, kde se soustřeďuje duchovní život Petrohradu, kde jsou pohromadě Akademie věd, Akademie výtvarných umění, Báňská škola⁴⁵, Námořní škola, Zoologické muzeum⁴⁶, Historicko-filologický ústav, několik gymnázií, fyzikální a chemické laboratoře, všechny velké pedagogické ústavy.

Využívaje vyjasnění na nebi, nechávám tam auto a procházím se nazdařbůh ulicemi. Na každém kroku potkávám studenty. Jak se jejich tváře liší od těch, které člověk pozoruje v pařížské Latinské čtvrti nebo v ulicích Oxfordu a Cambridge! U francouzských studentů vyjadřuje pohled, gesto, hlas, celá osoba obvykle mládí, čilost, bezstarostnost, lehkou radost ze života a z toho, že chápou; i ti, jejichž tvář je unavená, nechávají v zorničkách prosvítat jasný a otevřený rozum. U anglických studentů, světlé pleti a pružných údů, převládá výraz odhodlanosti, pozitivní duch, chladný, pevný, vyrovnaný rozum. Zde nic takového. Předně je zevnějšek nejčastěji ubohý: tváře vyzáblé, rysy stažené, líce vpadlé, trupy vyhublé, paže tenké, hřbety ohnuté. Ta neduživá těla, zahalená do rozvislých, obnošených šatů, dosvědčují ubohé postavení univerzitního proletariátu v Rusku. Mnoho studentů nemá k utracení víc než dvacet pět rublů (50 franků) měsíčně, to jest třetinu toho, čeho je nezbytně třeba k obživě normálního života v tak drsném podnebí. Nedostatečná obnova těla nemá za následek jen to, že oslabuje organismus; spojena s námahou mozku a s duševními starostmi, udržuje nervovou soustavu v ustavičném podráždění. Odtud tolik tváří zachmuřených nebo horečných, úzkostných nebo zdivočelých, fanatických nebo stravovaných, tváří asketů, vidoucích, anarchistů. Vzpomínám si na výrok, který Dostojevskij ve Zločinu a trestu vkládá do úst vyšetřujícímu soudci Porfirijovi: „Raskolnikovův zločin je dílem srdce rozjitřeného teoriemi.“

Studentky, kterých je velmi mnoho, nejsou o nic méně poučné k pozorování. Všimnu si jedné, která vychází z kavárny v doprovodu čtyř mladíků a zastaví se s nimi na chodníku, aby v rozpravě pokračovala. Vysoká, dost hezká, s živýma a tvrdýma očima pod astrachánovou čapkou, řeční velitelským způsobem. Dva další studenti, kteří chvíli nato vycházejí z traktiru⁴⁷, se přijdou kolem ní seskupit také. Mám tu snad před sebou jeden z nejsvébytnějších typů ruské ženy: hlasatelku revoluční víry.

Ruští romanopisci, zvláště Turgeněv, často pozorovali, že jsou ženy jejich země mužům velmi nadřazeny energií povahy, jistotou chování a kalenou vůlí. V oblasti citového života jsou to téměř vždy ony, kdo útočí a strhuje, kdo rozdmýchává a dotírá, kdo tvrdí a rozhoduje, kdo poroučí a vnucuje. Stejné se ukazují i ve zcela jiném uplatnění své duševní energie, v oblasti politické a podvratné činnosti.

V už vzdálených časech nihilismu, v hrdinské době Narodné volje⁴⁸, se ženy a zvláště dívky ihned vyznamenaly mezi nejobávanějšími protagonisty. Hned vynikly ve své tragické úloze. Už od svých prvních úderů se rýsovaly jako skvělé Eumenidy.

Dne 24. ledna 1878 otvírá průvod Věra Zasuličová, když zblízka střelí na petěrburského gradonačalnika generála Trepova. Dne 13. března 1881 se Sofja Perovská přímo účastní zavraždění Alexandra II. Následujícího roku rozněcuje Věra Figner vojenské povstání v Charkově. Roku 1887 organizuje Sofja Ginsburg atentát na Alexandra III. Krátce nato podniká Jekatěrina Breškovská s Černovem⁴⁹ svou neúnavnou propagandu, která až do temné duše mužiků vnáší jiskření přeludů socialistického evangelia. Roku 1897 Marija Vetrovová, překrásná, uvězněná v Petropavlovské pevnosti a ve své cele znásilněná četnickým důstojníkem, se polije petrolejem ze své lampy a zemře v plamenech. Roku 1901 zakládá Dora Brilliant s Geršunim, Savinkovem a Burcevem Bojevuju organizaciju, „Bojovou organizaci“, a 17. února 1905 stojí na stráži v moskevském Kremlu, aby její druh Kaljajev mohl jistou rukou hodit bombu, která roztrhá velkoknížete Sergeje.

Je přirozeně velmi těžké být zpraven o represivní činnosti ruské policie a ruského soudnictví ve věcech politických. Procesy, o nichž se veřejnost čas od času dozví, jsou vždy zahaleny stínem; vyloučení veřejnosti se uplatňuje přísně a cenzura připouští v novinách jen stručnou zmínku. Přesto bych mohl jmenovat asi dvacet žen⁵⁰, které se za poslední léta vyznamenaly ve spiknutích a atentátech: Sofja Rogozinnikovová, Taťána Leonťjevová, Marija Spiridonovová, Serafima Kličoglu, Zinaida Konopljannikovová, Lidija Sture, Natalja Klimovová, Marusja Benevská, Lidija Ezerská, Sofja Venediktovová, Jekatěrina Izmajlovičová, Jelena Ivanovová, Anastasija Bicenková, Marija Školniková a tak dál. Úloha ženského živlu v teroristických spiknutích je tedy velmi důležitá a často i rozhodující.

Odkud se bere přitažlivost, kterou revoluční činnost na ruské ženy vykonává? Zjevně v něm nacházejí, čím ukojit hluboké pudy své duše a své povahy – svou potřebu vzepětí, svůj soucit s utrpením prostých lidí, svou způsobilost k oddanosti a k oběti, svůj kult hrdinství, své pohrdání nebezpečím, svou žízeň po silných citech, svou chuť na nezávislost, svou zálibu v tajemství a dobrodružství, v životě horečném, nestřídmém a vzbouřeném.

Úterý 26. ledna 1915.

Obědvám v Zimním paláci u nejvyšší hofmistryně, výtečné paní Naryškinové⁵¹. Ostatní hosté jsou kníže Kurakin, kněžna Jurije Trubeckého⁵², kníže a kněžna Šachovští⁵³, hrabě Dmitrij Tolstoj⁵⁴, ředitel Ermitáže, hrabě Apraksin a další.

Mluví se výhradně o válce, a to nejmoudřejšími slovy: všichni se shodují, že bude nesmírně dlouhá, že nám chystá ještě velmi bolestná překvapení, ale že jsme nuceni ji vést až k vítězství, nemáme-li zahynout.

V rozhovoru stranou se paní Naryškinové ptám na carovo rozpoložení:

– Je obdivuhodný, říká mi… Nikdy sebemenší známka sklíčenosti! Stále klidný, stále pevný! Stále povzbudivá slova! Naprostá víra ve vítězství!

– A Její Veličenstvo carevna?

Narážejíc na nedávnou nehodu paní Vyrubovové, odpovídá mi nejvyšší hofmistryně:

– Víte, že Její Veličenstvo carevna byla v posledních dnech bolestně zkoušena. A protože je k citovým otřesům velmi vnímavá, odrazilo se to na jejím zdraví. Není však o nic méně pevná než car a ještě včera mi říkala: „Udělali jsme všechno, abychom té válce zabránili; můžeme si tedy být jisti, že nám Bůh chystá vítězství.“

B…, který je zvědav na prosté lidi a který hodně žil na venkově, mi uvádí výmluvné slovo jedné selky, kterou kdysi potkal:

– Bylo to, říká mi, ve velké kyjevské lávře, v den pouti. Před Svatou branou zahlédnu stařenu, které bylo přinejmenším osmdesát let. Byla celá shrbená, celá zlomená; sotva se vlekla. Dám jí pár kopějek, abych navázal rozhovor, a ptám se jí: „Vypadáš hodně unaveně, ubohá stařenko! Odkud jdeš?“ – „Jdu z Tabinska, tam dole na Uralu.“ – „To je ale daleko!“ – „Ano, je to velmi daleko.“ – „Ale přijela jsi vlakem?“ – „Ne, nemám z čeho si vlak zaplatit. Přišla jsem pěšky.“ – „Pěšky, z Uralu do Kyjeva?… Ale jak dlouho ti to trvalo?“ – „Měsíce!… Už nevím.“ – „Měla jsi aspoň druhy na cestu?“ – „Ne, byla jsem sama.“ – „Sama!…“ Hledím na ni udiveným okem. Ona pokračuje: „Ano, sama… se svou duší…“ Vsunul jsem jí do ruky dvacetirublovou bankovku. Bylo to pro ni mnoho; to slovo však mělo cenu daleko větší.

Středa 27. ledna 1915.

Poděkování za zaslanou brožuru mě přivádí na Sergijevskou, k ctihodnému a milému Kulomzinovi⁵⁵, státnímu tajemníku, členu Státní rady, rytíři vznešeného řádu svatého Ondřeje. Blíží se osmdesátce. Zestárl v nejvyšších úřadech a zachoval si plnou jasnost mysli; rád s ním rozmlouvám, neboť je plný zkušenosti, moudrosti a dobroty.

O válce se mnou mluví výtečně:

– Ať jsou naše nynější obtíže jakékoli, Rusko je ctí zavázáno je překonat. Dluží svým spojencům a dluží samo sobě, aby v zápase pokračovalo, stůj co stůj, až do úplné porážky Německa… Jen ať mají naši spojenci trochu trpělivosti! Ostatně pokračování války závisí jedině na Jeho Veličenstvu caru a vy jeho názory znáte…

Potom mluvíme o vnitřní politice. Netajím mu, že mě znepokojuje nespokojenost, která se projevuje ze všech stran, ve všech vrstvách společnosti. Připouští mi, že stav veřejného mínění zaměstnává i jeho a že jsou reformy nutné; dodává však s důrazem pevnosti, který mě zarazí:

– Reformy, na které myslím a které by bylo příliš zdlouhavé vám vykládat, nemají nic společného s těmi, jež požadují naši konstituční demokraté v dumě, a tím méně – promiňte mou upřímnost – s těmi, které nám tak naléhavě doporučují někteří západní publicisté. Rusko není západní země a nikdy jí nebude. Celá naše národní povaha se vašim politickým metodám protiví. Reformy, které mám na mysli, se naopak inspirují dvěma zásadami, jež jsou pilíři našeho nynějšího režimu a jež je třeba zachovat za každou cenu: samovládou a pravoslavím… Nikdy neztrácejte ze zřetele, že car přijal svou moc od samého Boha, pomazáním při korunovaci, a že je nejen hlavou ruského státu, nýbrž i nejvyšším ochráncem pravoslavné církve, svrchovaným rozhodčím Svatého synodu. Oddělení moci občanské od moci náboženské, které se vám ve Francii zdá přirozené, je u nás nemožné: šlo by proti celému našemu dějinnému vývoji. Carismus a pravoslaví jsou k sobě připoutány nerozlučitelným svazkem, svazkem božského práva. Car není o nic svobodnější zříci se absolutismu, než zapřít pravoslavnou víru… Mimo samovládu a pravoslaví je místo jen pro revoluci. A revolucí rozumím anarchii, úplné rozvrácení Ruska. U nás může být revoluce jen ničivá a anarchická. Podívejte se, co se stalo Tolstému! Od omylu k omylu zapřel pravoslaví. Vzápětí upadl do anarchie. Jeho roztržka s církví ho osudově dovedla k popření státu.

– Rozumím-li dobře vaší myšlence, měla by mít politická reforma za důsledek, ba i za předmluvu reformu církevní, například zrušení Svatého synodu, obnovení patriarchátu…

Odpovídá mi se zjevnými rozpaky:

– Dotýkáte se tu, pane velvyslanče, vážných otázek, v nichž jsou nejlepší duchové bohužel rozděleni. V tomhle okruhu myšlenek je však mnoho co dělat…

Když se několika větami vyhnul, stočí rozhovor k věčnému ruskému problému, který v sobě zahrnuje všechny ostatní, k problému pozemkovému. Nikdo není povolanější tu vážnou otázku projednávat, neboť se roku 1861 činně účastnil osvobození nevolníků a od té doby se podílel na všech postupných reformách. Byl patrně jedním z prvních, kdo objevil omyl původního pojetí a kdo hlásal, že se mělo mužikovi okamžitě udělit osobní vlastnictví, plné a úplné vlastnictví jeho dílu. Podřízení země miru⁵⁶ vskutku v ruském rolníkovi udržovalo bytostně komunistickou představu, že země patří výlučným právem těm, kdo ji obdělávají. Proslulá nařízení, vyhlášená Stolypinem roku 1906 a pojatá v tak liberálním duchu, neměla vřelejšího obhájce než Kulomzina. Končí těmito slovy:

– Převést na rolníky co největší plochu půdy, pevně zorganizovat individuální vlastnictví ve venkovských masách – na tom podle mne závisí celá budoucnost Ruska. Výsledky, za něž vděčíme reformě z roku 1906, jsou už velmi významné. Uchrání-li nás Bůh od šílených dobrodružství, odhaduji, že za patnáct nebo dvacet let nahradí u rolníků řád osobního vlastnictví úplně řád vlastnictví obecního.

Pátek 29. ledna 1915.

Dnes odpoledne, když jdu kolem Tauridské zahrady, potkávám čtyři vojáky vězeňské služby, kteří s tasenou šavlí obklopují ubohého mužika, otrhaného, vyzáblého, s tváří zkroušenou a odevzdanou, vlekoucího s námahou své rozvislé holínky sněhem. Malý průvod míří k věznici na Špalernaji.

Když jdou kolem, zastaví se jedna žena, žena z lidu, nasoukaná do tlustého pláště z nazelenalé vlny a podšitého kožešinou. Stáhne rukavice, rozepne si kožich, hrabe se v tlustých sukních, vytáhne měšec, vezme z něho minci a podá ji vězni, načrtnuvši přitom znamení kříže. Vojáci doprovodu zpomalí krok a uhnou, aby ji nechali.

Měl jsem právě před očima výjev ze Vzkříšení⁵⁷, kde nám Tolstoj ukazuje Maslovovou, převáděnou z vězení k soudu mezi dvěma četníky a přijímající almužnu od mužika, který k ní rovněž přistupuje a dělá znamení kříže.

Soucit s vězni, s trestanci, se všemi, kdo padnou do obávaných spárů spravedlnosti, je ruskému lidu vrozený. V očích mužikových není porušení trestních zákonů vinou, tím méně hanebností; je to neštěstí, smůla, osud, jehož obětí budeme snad zítra my sami, bude-li se to Bohu líbit.

Sobota 30. ledna 1915.

V důvěrné rozmluvě se Sazonovem se k němu vracím s polskou otázkou:

– Mám tím menší zábrany s vámi o ní mluvit, pravím, že vás znám jako člověka, který si přeje skoro stejně jako já vidět vzkříšené polské království.

– Pod žezlem Romanovců! zvolá spěšně.

– Tak to i míním!… Znáte mé stanovisko. Polsko obnovené ve své národní celistvosti a povýšené na samosprávné království pod žezlem Romanovců je pro mne nezbytným předvojem slovanství proti germánství, kdežto Polsko zbavené veškerého politického svazku s Ruskem by neomylně spadlo do německé oběžné dráhy. Polsko by tak převzalo svou dějinnou úlohu na pomezí východní Evropy, úlohu, kterou kdysi hrálo v boji proti německým rytířům. Zároveň by to byla konečná roztržka, radikální rozvod mezi Německem a Ruskem.

– Podepsal bych všechno, co jste právě řekl, a to vám vysvětluje nenávist, kterou ke mně chovají naši germanofilové… Co je mi však po jejich nenávisti, když hájím jednu z nejdražších carových myšlenek?

– Vzkříšení Polska pod žezlem Romanovců by mělo podle mne také velmi velkou výhodu pro vnitřní vývoj ruského státu. Nemluvím tedy už jako spojenec, nýbrž jako přítel Ruska a téměř z politického diletantismu. Chci říci toto: jedna z věcí, které mě za ten rok, co žiji mezi vámi, nejvíc zarazily a kterých si v cizině všímá nejméně, je význam neruského obyvatelstva, které říše v sobě chová. A není to jen jeho význam početní; je to především jeho význam duchovní, silné vědomí vlastní etnické svébytnosti, nárok, který hlásá, totiž vytvořit si existenci odlišnou od ruské masy. Všichni vaši jinorodci – Poláci, Litevci, Lotyši, Pobalťané, Estonci, Gruzíni, Arméni, Tataři a tak dál – trpí vaší správní centralizací, tím spíše, že vaše byrokracie nemá lehkou ruku… Dříve nebo později budete nuceni zřídit oblastní samosprávy. Jinak pozor na separatismus! Ustavení samosprávného Polska by v tomhle okruhu myšlenek bylo velmi šťastnou novotou.

– Dotýkáte se tu nejvážnějšího a nejsložitějšího problému naší vnitřní politiky. Teoreticky bych šel po cestě, kterou naznačujete, dost daleko. Kdybychom však zkoumali praktická řešení, viděl byste, jak nesnadno se dají srovnat s carismem. A carismus, to je pro mne samo Rusko…

Neděle 31. ledna 1915.

Petrohradský úřední Věstník uveřejňuje text telegramu z 29. července loňského roku, jímž car Mikuláš navrhl císaři Vilémovi předložit rakousko-srbský spor haagskému soudu. Zde je znění toho dokumentu:

Děkuji ti za tvůj smířlivý a přátelský telegram, zatímco sdělení, která dnes učinil tvůj velvyslanec mému ministru, byla zcela jiného tónu. Prosím tě, abys ten rozdíl vyjasnil. Bylo by třeba předložit rakousko-srbský problém haagské konferenci. Mám důvěru v tvou moudrost a v tvé přátelství.

Mikuláš.

Německá vláda se chránila uveřejnit ten telegram v řadě zpráv, které si oba panovníci během krize předcházející válce přímo vyměnili.

Ptám se Sazonova:

– Jak to, že jsme dokument takové důležitosti neznali ani Buchanan, ani já?

– Neznal jsem ho o nic víc než vy!… Car jej sepsal spontánně, aniž se kohokoli zeptal na mínění. V jeho mysli to byla přímá výzva, výzva důvěry a přátelství k císaři Vilémovi; byl by svůj návrh opakoval v úřední podobě, kdyby byla kaiserova odpověď příznivá. Kaiser však ani neodpověděl… Když se onehdy třídily papíry Jeho Veličenstva, byl koncept telegramu nalezen. Dal jsem si od telegrafní správy ověřit, že zpráva do Berlína skutečně došla.

– Je zdrcující pomyslet, že naše vlády ten telegram neznaly. Bylo by to mělo tak velký účinek na veřejné mínění všech zemí!… Považte přece: 29. července, ve chvíli, kdy Trojdohoda zdvojnásobovala úsilí o záchranu míru!

– Ano, je to zdrcující.

– A jakou děsivou odpovědnost na sebe vzal císař Vilém, když nechal návrh cara Mikuláše padnout bez jediného slova odpovědi!

– Na takový návrh mohl odpovědět jen tím, že by jej přijal. A neodpověděl právě proto, že chtěl válku.

– To mu dějiny připočtou. Vždyť je teď konečně prokázáno, že car Mikuláš onoho 29. července nabídl předložit rakousko-srbský spor mezinárodnímu rozhodčímu řízení; že týž den císař František Josef zapálil doutnák, když nařídil bombardování Bělehradu; a že týž den ještě císař Vilém předsedal proslulé postupimské poradě, která rozhodla o všeobecné válce.

Pondělí 1. února 1915.

Na levém břehu Visly, v oblasti Sochaczewa⁵⁸, podnikají Rusové řadu dílčích a krátkých útoků, které dobře odpovídají tomu, co velkokníže Nikolaj nazýval „co možná nejčinnější obranou“. V Bukovině pro nedostatek střeliva pomalu couvají.

Pátek 5. února 1915.

Přijímám návštěvu ministra zemědělství Krivošeina. Ze všech členů Goremykinova kabinetu je spolu se Sazonovem nejliberálnější a Alianci nejoddanější.

Zemědělský resort má v Rusku zásadní důležitost; lze říci, že řídí celý hospodářský a společenský život. Krivošein ve svém nesmírném úkolu osvědčuje vlastnosti u Rusů dost vzácné: jasný a metodický rozum, zálibu v přesných faktech, pojetí vůdčích zásad a obecných rámců, ducha iniciativy, důslednosti a organizace. Kolonizační dílo, které podnikl na Sibiři, v Turkestánu, ve Ferganě, ve Vnějším Mongolsku, v Kirgizské stepi, zaznamenává každý rok překvapivé výsledky.

Ptám se ho na dojmy, které si přivezl z velkého hlavního stanu, kam se nedávno vypravil:

– Výtečné, říká mi, výtečné!… Velkokníže Nikolaj je plný důvěry a vřelosti. Jakmile bude mít jeho dělostřelectvo střelivo, obnoví ofenzivu; je stále rozhodnut táhnout na Berlín…

Potom mi mluví o prohlášení, které vláda příští úterý přečte při znovuotevření dumy.

– To prohlášení udělá, doufám, veliký dojem v Německu a v Rakousku; je přinejmenším stejně rázné a nepřipouštějící odpor jako to, které vaše vláda nedávno přečetla francouzským komorám. Ujišťuji vás, že se po něm už nikdo nebude ptát, chce-li Rusko vést válku až k vítězství, nebo ne…

Konečně mi vypráví, že mu car předevčírem obšírně vyložil své názory na obecné základy budoucího míru a že mu několikrát prohlásil svou vůli zrušit německé císařství: „Už nikdy nedopustím,“ řekl car pevným tónem, „už nikdy nedopustím, aby u mne byl akreditován velvyslanec německého kaisera.“

Opíraje se o přátelskou otevřenost, která našim stykům vládne, ptám se Krivošeina, nebojí-li se, že bude vedení války brzy ztíženo, snad i ochromeno obtížemi vnitřní politiky. Po chvíli váhání mi odpovídá:

– Mám k vám důvěru, pane velvyslanče; budu s vámi mluvit volně… O vítězství našich armád nepochybuji, pod jedinou podmínkou: že bude mezi vládou a veřejným duchem důvěrná shoda. Ta shoda byla na začátku války dokonalá; bohužel musím uznat, že je ohrožena. Mluvil jsem o tom ještě předevčírem s carem… Běda, ta otázka není z dneška. Protiklad mezi carskou mocí a občanskou společností je největší metlou našeho politického života. Pozoruji to s bolestí už dlouho. A před několika lety jsem celou svou hořkost vyjádřil větou, která měla tehdy jistý ohlas; říkal jsem: Budoucnost Ruska zůstane nejistá, dokud budou vláda a společnost setrvávat v tom, že se na sebe dívají jako dva nepřátelské tábory, dokud bude každý z nich označovat druhého slovem „oni“ a dokud nebudou k označení ruského celku užívat slova „my“. Čí je to vina? Jako vždy ničí a všech!… Nepravosti a anachronismy carismu vás znepokojují. Nemáte nepravdu. Lze však podniknout jakkoli významnou reformu za války? Jistěže ne! Vždyť konečně, má-li carismus vážné vady, má i přednosti prvního řádu, nenahraditelné ctnosti: je mocným poutem všech různorodých prvků, které práce staletí znenáhla seskupila kolem staré Moskevské Rusi. Jedině carismus tvoří naši národní jednotu. Odhoďte tu silnou zásadu a uvidíte Rusko ihned se rozkládat, upadat v rozplynutí. Kdo by z toho těžil? Jistě ne Francie… Jednou z pohnutek, které mě k carismu poutají nejsilněji, je, že jej pokládám za schopný vývoje. Už se přece tolikrát vyvinul! Zřízení dumy roku 1905 je ohromná skutečnost, která změnila celou naši politickou psychologii. Pokládám za nutné ještě přesnější omezení carské moci a za nutné rozšířit i kontrolu dumy nad správou; konečně soudím, že bude třeba provést ve všech našich veřejných službách širokou decentralizaci. Opakuji vám však, pane velvyslanče, že se to bude moci stát až po válce… Prozatím je, jak jsem onehdy říkal Jeho Veličenstvu, podstatnou povinností ministrů rozptýlit neshodu, která se už několik měsíců projevuje mezi vládou a veřejným míněním: to je podmínka sine qua non našeho vítězství…

Úterý 9. února 1915.

Dnes je v Tauridském paláci živý ruch, duma znovu otvírá své zasedání.

Prohlášení vlády je přesně takové, jak mi je Krivošein ohlásil: rozhodnější řeč jsem si přát nemohl. Hromový potlesk, když Goremykin zesílí, jak jen může, svůj slabý hlas, aby vyslovil tuto větu:

– Turecko se přidalo k našim nepřátelům: jeho vojenské síly jsou však už otřeseny našimi slavnými kavkazskými vojsky a stále zřetelněji se před námi rýsuje zářná budoucnost Ruska tam dole, na březích moře, které omývá hradby Cařihradu.

Potom vřelá řeč Sazonovova, který velmi obezřetně učiní o otázce Úžin jen krátkou zmínku:

„Blíží se den, kdy budou vyřešeny problémy hospodářské a politické povahy, které napříště klade nutnost zajistit Rusku přístup k volnému moři.“

Řečníci, kteří potom vystupují na tribunu, národní tužby upřesňují. Voroněžský poslanec Jevgraf Kovalevskij⁵⁹ tvrdí, že válka musí učinit konec staletému sporu Ruska a Turecka. Tleskají mu, až se strhává strop, když pronese:

„Úžiny jsou klíčem od našeho domu; musejí tedy přejít do našich rukou spolu s územím na březích.“

Stejně tak strhne vůdce „kadetů“ Miljukov nadšení sálu, když Sazonovovi za jeho prohlášení poděkuje:

„Jsme šťastni, že se dovídáme, že je uskutečnění našeho národního úkolu na dobré cestě. Nyní jsme ujištěni, že se získání Cařihradu a Úžin ve vhodné chvíli uskuteční diplomatickými a vojenskými opatřeními.“

Za jakési přestávky rozmlouvám s předsedou Rodzjankem a s několika poslanci, s Miljukovem, Šingarjovem⁶⁰, Protopopovem, Kovalevským, Vasilijem Maklakovem⁶¹, s knížetem Borisem Golicynem, Čichačovem a dalšími. Všichni si ze svých gubernií přivážejí týž dojem: všichni mě ujišťují, že válka hluboce rozechvěla národní vědomí a že by se ruský lid vzbouřil proti míru, který by nebyl vítězný, který by Rusku nedal Cařihrad. Šingarjov mě vezme stranou a říká mi:

– To, co jste právě viděl a slyšel, pane velvyslanče, je pravé Rusko a já vám dosvědčuji, že v něm má Francie spojence jistého, spojence, který vydá až do posledního vojáka a do poslední kopějky, aby dobyl vítězství. Je však ještě třeba, aby samo Rusko nebylo zrazeno jistými skrytými kabalami…, které se stávají nebezpečnými. Jste lépe postaven než my, pane velvyslanče, abyste viděl mnoho věcí, o nichž máme jen tušení… Opatrnosti nikdy nebude nazbyt.

Šingarjov, poslanec za Petrohrad, člen strany „kadetů“, povoláním lékař, je duch vybraný, povaha poctivá; právě dosti přesně vyjádřil, co si ruská veřejnost ve svých nejzdravějších částech myslí⁶².

Středa 10. února 1915.

Když válka vypukla, mnoho ruských socialistů pocítilo, že je jejich povinností spojit se s ostatními silami země k odporu proti německému útoku; říkali si ostatně, že se bratrství lidových mas potvrdí na bojištích a že z vítězství vzejde vnitřní osvobození Ruska.

Nikdo to nepocítil silněji než jeden z revolucionářů uchýlených do Paříže, Burcev, který se proslavil svou horlivostí ve vyslídění agentů provokatérů ochranky a v odhalování hanebných postupů carské policie. Mimoto na něj dost zapůsobil vznešený tón manifestu, který car 2. srpna vydal k ruskému lidu: …V hrozné hodině zkoušky ať jsou vnitřní sváry zapomenuty, ať se jednota cara s jeho lidem ještě utuží a ať Rusko, povstávajíc jako jeden muž, odrazí nestoudný útok nepřítele!… O čtrnáct dní později ho uveřejnění manifestu k Polákům v jeho smýšlení utvrdilo. Aniž co ze svých nauk a ze svých nadějí zapřel, statečně svým druhům ve vyhnanství kázal nutnost prozatímního smíření s carismem. Potom, aby dokázal svou důvěru v nové rozpoložení carské vlády a v domnění, že může ve vlastní vlasti sehrát užitečnější úlohu, vrátil se do Ruska.

Sotva překročí hranici, zatknou ho. Vrhnou ho do vězení, kde ho několik měsíců drží ve vazbě. Konečně ho soudí za staré spisy, a aniž mu jakkoli přičtou k dobru jeho chování od začátku války, odsoudí ho za „zločin urážky majestátu“ k doživotní deportaci na Sibiř. Je ihned odeslán do Turuchansku⁶³ na Jeniseji, za polární kruh.

Dnes ráno dostávám od Vivianiho, ministra spravedlnosti, telegram, v němž mi vykládá žalostný účinek, jaký to odsouzení vyvolalo mezi francouzskými socialisty, a vybízí mě, abych se se vší nutnou šetrností přičinil o Burcevovu milost.

Kromě vlasteneckého postoje, který Burcev na začátku války zaujal, mi jeho životopis neposkytuje žádný argument, který bych mohl v jeho prospěch uplatnit u carských úřadů, jimž je k nenávisti.

Vladimir Lvovič Burcev, pocházející z drobné pozemkové šlechty, se narodil roku 1862 ve Fort Alexandrovsku. Už ve dvaceti letech se dal uvěznit pro svou revoluční agitaci. Propuštěn po měsíci, byl roku 1885 zatčen znovu a tentokrát odsouzen k sedmi letům vězení na Sibiři. O rok později se mu podařilo z káznice uprchnout a hledal útočiště v Ženevě, potom v Londýně.

Jakkoli jsou tradice anglického pohostinství vůči politickým uprchlíkům liberální, měl brzy nesnáze s britskou justicí za to, že ve svém časopise Narodovolec⁶⁴, „Dobrovolník lidu“, otiskl řadu článků, které vybízely ruskou mládež, „aby napodobila slavné vrahy Alexandra II.“. To podněcování ke královraždě mu vyneslo osmnáct měsíců hard labour. Když si trest odpykal, vrátil se do Švýcarska, kde bylo jeho první starostí uveřejnit brožuru, která by byla stačila ospravedlnit verdikt anglického soudce: Pryč s carem! Aby zaplnil volné chvíle, podnikl vydávání velmi zajímavého časopisu Byloje, „Minulost“, věnovaného dějinám liberálních myšlenek a vzbouřeneckých hnutí v Rusku.

Jeho nenávist k carismu, jeho bojovné pudy, jeho romantická záliba v temných a bleskových činech mu však delší odpočinek nedovolovaly. V prosinci 1901 zakládá s Geršunim, Azefem, Černovem, Dorou Brilliant a Savinkovem Bojovou organizaci, která měla napříště soustřeďovat a řídit všechny bojovné energie socialistické strany. Byl vypracován plán tažení. Byly označeny tři oběti vysokého postavení: předně vrchní prokurátor Svatého synodu, fanatický teoretik samovlády Pobedonoscev, dále generál kníže Obolenskij, charkovský gubernátor, a konečně ministr vnitra Sipjagin⁶⁵.

Atentát mířící na Pobedonosceva ztroskotal následkem udání. Kníže Obolenskij utrpěl jen lehké zranění. Dne 15. dubna 1902 však Sipjagin, zasažen do srdce, okamžitě zemřel. Od té doby se teroristické výkony množily.

Koncem roku 1903 protestovala ruská vláda u vlády švýcarské proti snadnosti, s jakou revolucionáři nacházeli na helvétském území podmínky k přípravě svých spiknutí. Zprávy, které ten protest podpíraly, byly až příliš průkazné. Burcev a jeho spoluviníci byli tedy vypovězeni. Uchýlili se do Paříže. Burcev se usadil ve skromném bytě na bulváru Arago⁶⁶, kde předstíral, že vede život nejklidnější, život výhradně oddaný historickým studiím; tajně tam však znenáhla přenesl celou Bojovou organizaci, její archiv, její tajné porady i svou zásobu výbušnin.

V té době jsem na Quai d'Orsay⁶⁷ vyřizoval ruské záležitosti; Burcevovo jméno a jeho úloha mi tak byly odhaleny. Pařížský agent ochranky Ratajev totiž neotálel a tajemnou družinu z bulváru Arago objevil. Dne 20. dubna 1904 nás ruské velvyslanectví požádalo o Burcevovo vypovězení; označovalo ho za „revolucionáře z nejnebezpečnějších, nenapravitelného, zarputilého“. Nóta, kterou odevzdal velvyslanec Nelidov⁶⁸, končila takto: Burcev má pozoruhodné nadání rozněcovat zhoubné pudy revoluční mládeže a v krátké lhůtě z ní vytvářet fanatiky odhodlané k nejhoršímu násilí. Ta závěrečná věta mě zarazila: přesahovala tón nót, které jsme o ruských uprchlících obvykle dostávali; načrtávala povahu výjimečnou; vyvolávala postavu silné svébytnosti. Spis mimoto obsahoval fotografii, určenou k ulehčení práce naší policie. Uviděl jsem muže ještě mladého, křehkého zjevu s vpadlou hrudí a úzkými rameny. Tvář na mě živě zapůsobila – tvář vyzáblá, chorobná, asketická, osvětlená, či spíše ozářená očima fascinující horoucnosti a mírnosti. Ihned jsem pochopil vliv toho člověka, jeho moc strhovat a podněcovat, podivný magnetismus, který z něho dělal tak podivuhodného budiče energií, tak obávaného apoštola revoluční víry. Na rubu podobenky jsem četl toto věnování: Nikdy nezapomeňte velká jména Željabova, Sofji Perovské, Chalturina a Griněveckého⁶⁹⁷⁰! Jejich jména, to je náš prapor. Zemřeli pevně přesvědčeni, že půjdeme v jejich slavných stopách.

Dne 26. dubna dala policejní prefektura Burcevovi doručit výměr o vypovězení.

Od svého usazení v Paříži se však sblížil s vůdci francouzského socialismu, jejichž obdiv a sympatie si rychle získal svou minulostí plnou zkoušek, vroucností svého demokratického mysticismu, svou přesvědčivou výmluvností, plachou a vášnivou mírností svého jasného pohledu. Zapřísahal je, aby ho nového exodu ušetřili.

Žili jsme v té době za Combesovy⁷¹ vlády, která, aby si udržela levicovou většinu,

povolně snášela jho socialistů. Delcassé držel resort zahraničních věcí; ve všech otázkách vnitřní politiky se však od svých kolegů oddělil a žárlivě se uzavíral do svého diplomatického úkolu, z něhož se nikomu neotvíral. Jaký tedy byl jeho úžas, ba i hněv, když mu v červnu Nelidov oznámil, že se Burcev v Paříži dál volně pohybuje! Naléhavý zásah Jaurèsův⁷² u Combese zabránil tomu, aby byl výměr o vypovězení uplatněn.

Burcev zatím plné svobody, které ve Francii požíval, dobře užíval: zdokonalil Bojovou organizaci do nejvyššího stupně. Dne 28. července zabila bomba v jedné z nejfrekventovanějších tříd Sankt-Petěrburgu, na Izmajlovském prospektu⁷³, na místě ministra vnitra Plehveho.

Ruské velvyslanectví se u nás ještě důrazněji znovu domáhalo Burcevova vypovězení. Delcassé přednesl tu otázku ministerské radě, poslal mě několikrát na Sûreté générale, mluvil o ní osobně s Combesem: marné úsilí. Všemocná Jaurèsova ochrana teroristu znovu kryla a výměr o vypovězení byl zrušen.

Tohle připomenutí „případu Burcev“ mě k jednání, které mi Viviani právě uložil, věru nepovzbuzuje. Na koho se obrátit? Jak a v jaké podobě rozhovor zahájit?… Problém je tím těžší, že milosti spadají pod ministerstvo spravedlnosti. A držitelem toho resortu je Ščeglovitov, nejzuřivější ze všech reakcionářů, nejžárlivější obhájce samovládných výsad, který hlásá, že je spojenectví Ruska se západními demokraciemi jistou zkázou carismu.

Ve svých rozpacích se přátelsky poradím se Sazonovem. Nejprve zvedne ruce k nebi a zvolá:

– Milost pro Burceva!… To nemyslíte vážně!… Ať na to ve svých slovech užijete jakékoli opatrnosti, dáte Ščeglovitovovi a všem našim běsnícím z krajní pravice strašný argument proti Alianci… A teď není ta chvíle, to tedy jistě ne!…

Vymlouvám mu to však a dokazuji mu, že by Burcevova milost byla všude vykládána jako gesto národní solidarity; dodávám, že francouzští socialističtí ministři Guesde, Sembat a Albert Thomas, kteří s takovým vlastenectvím spolupůsobí na našem válečném úsilí, potřebují být ve svém úkolu podporováni a povzbuzováni a že by čin milosrdenství ve prospěch Burceva velmi zvýšil jejich kredit před krajními frakcemi jejich strany, kde stále vládnou staré předsudky proti Rusku. Uzavírám tím, že Sazonova prosím, aby zvážil, nemohl-li by mou žádost předložit přímo caru, bez Ščeglovitova:

– Není to věc soudní, je to věc diplomatická v prvé řadě, protože se týká duchovních vztahů dvou spojeneckých zemí. Má vláda se nikterak nesnaží vměšovat do vaší vnitřní politiky; pověřuje mě jen tím, abych vám navrhl opatření, které by velmi prospělo ruské věci ve Francii… Nepochybuji tedy, že by car mé přímé odvolání k jeho osobě schválil. A ode dne, kdy by mu byla ta otázka takto předložena, byl bych si jeho odpovědí jist.

– Uvidím, rozmyslím si to… Promluvím s vámi o tom za dva nebo tři dny.

Po chvílích zachmuřeného ticha a jako by mu na mysl přicházely nové námitky se Sazonov ujme slova znovu:

– Kdybyste věděl, jaké hanebnosti se Burcev odvážil uveřejnit proti caru a carevně, pochopil byste, jak riskantní vaše žádost je.

– Přesto mám důvěru ve vysokou moudrost Jeho Veličenstva.

Pátek 12. února 1915.

Opakované útoky, které museli Rusové před nějakými deseti dny vydržet na Bzuře na krytí Varšavy, byly jen klamný manévr. Podle shodných příznaků nahromadili Němci ve Východním Prusku všechny prvky velmi mocné ofenzivy, pod jejímž tlakem už ruská čára povoluje.

Sobota 13. února 1915.

Dnes ráno mě Sazonov přijímá s radostným výrazem:

– Mám pro vás dobrou zprávu… Hádejte!

– Copak?… Milost pro Burceva?

– Ano… Byl jsem včera večer přijat carem a předložil jsem mu vaši žádost. Nešlo to samo sebou! Hned při prvních slovech mi Jeho Veličenstvo řeklo: Ví pan Paléologue, jaké hanebnosti Burcev napsal o carevně a o mně? Naléhal jsem však. A car je tak dobrý, má tak vysoký cit pro své panovnické poslání, že mi téměř vzápětí odpověděl: Dobrá. Řekněte francouzskému velvyslanci, že tomu bídákovi uděluji milost… Jeho Veličenstvo si dopřálo škodolibé potěšení dodat: Připomeňte mi pak, za jakých okolností se můj velvyslanec v Paříži přimlouval za udělení milosti francouzským politickým odsouzencům.

Prosím Sazonova, aby caru vyjádřil mou živou vděčnost, a jemu samému srdečně děkuji, že mou věc tak dobře obhájil:

– Buďte si jist, říkám mu, že jsme vy i já právě prokázali Alianci službu⁷⁴.