Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola devátá

Neděle 14. února 1915.

Od oblasti Tilsitu na dolním Němenu až po oblast Płocka¹ na Visle, to jest na frontě 450 kilometrů, ruská armáda couvá. Ztratila své zákopy na Angerappu a všechny průchody mezi mazurskými jezery, které byly obraně tak příznivé; překotně ustupuje ke Kovnu, Grodnu, Osovci a Narwi.

Ta řada nezdarů skýtá Rasputinovi příležitost ukojit neúprosnou zášť, kterou k velkoknížeti Nikolajovi chová.

Za svých začátků v Sankt-Petěrburgu roku 1906 neměl starec nadšenějších ochránců než velkoknížata Nikolaje a Petra Nikolajeviče a jejich černohorské manželky velkokněžny Anastasiji a Milicu. Jednoho krásného dne však velkokníže Nikolaj svůj omyl poznal a vší svou odvahou se jej snažil napravit. Zapřísahal cara, úpěnlivě ho prosil, aby toho hanebného mužika vyhnal; několikrát se vrátil k útoku: nic nepomohlo. Od té doby Rasputin svou pomstu kojí.

Nepřekvapuje mě tedy, když se dovídám, že generalissima před panovníky ustavičně hanobí. Se svým obvyklým čichem ihned našel výtky, které se jich mohou dotknout nejcitlivěji. Na jedné straně obviňuje velkoknížete, že užívá všemožných pokryteckých prostředků, aby se stal mezi vojáky populárním a vytvořil si v armádě politickou klientelu. Na druhé straně opakuje: „Nikolaša nikdy nebude moci uspět v žádné ze svých operací, protože jim Bůh nikdy nepožehná. Jak by vskutku mohl Bůh žehnat činům někoho, kdo zradil mne, Božího člověka!“

Pondělí 15. února 1915.

Mluvím o Polsku s hrabětem R…, který je prudký nacionalista.

– Přiznejte, pravím, že mají Poláci jisté důvody nenosit Rusko v srdci.

– Je to pravda; měli jsme s Polskem někdy trochu tvrdou ruku… Polsko nám to však dobře vrátilo.

– A jak?

– Tím, že nám dalo Židy.

Je pravda, že židovská otázka pro Rusko existuje teprve od dělení Polska.

Do té doby neměl carismus vůči Židům jinou politiku než je vypovídat nebo vyhlazovat. Od těch zkratkovitých postupů bylo nutno upustit, když bylo třeba upravit osud velkých izraelitských obcí usazených na připojených územích. Byl jim vykázán obvod usedlosti na západním pomezí říše a byli podrobeni několika policejním předpisům, které nebyly příliš šikanózní.

Zatímco se však připravovalo druhé dělení, zavedla Kateřina II. vůči Židům náhle řád přísnosti a poroby, z něhož dosud nejsou vysvobozeni. Ukazem z 23. prosince 1791 jejich obvod usedlosti zúžila; zakázala jim zemědělskou práci; uzavřela je ve městech jako v ghettech; konečně stanovila tu ohavnou zásadu, která nikdy nepřestala platit a podle níž je Židům zakázáno vše, co jim není výslovně dovoleno.

Takový projev despotismu a nepravosti překvapuje u carevny-filozofky, u přítelkyně Voltairovy, d'Alembertovy a Diderotovy, u panovnice, která tvrdila, že své politické podněty čerpá z Ducha zákonů. Mocná, byť nepřímá výtka ji však proti Židům zdvihala hněvem: nenáviděla francouzskou revoluci; pronásledovala ji svou nenávistí a svými spílavými slovy; viděla v ní hroznou hrozbu pro všechny trůny, zločinný a ďábelský podnik. A dne 27. září 1791 ústavodárné shromáždění Židy emancipovalo, když jim přiznalo rovnost občanských práv. Kateřina II. odpověděla svým ukazem z 23. prosince, který pozdější opatření ještě zpřísnila.

Takto, ironickým odrazem osudu, otevřel velkodušný počin francouzské revoluce na druhém konci Evropy éru pronásledování, která bude patřit k nejdelším a nejbolestnějším, jaké Izrael² za všechny věky poznal.

Úterý 16. února 1915.

Devátá armáda se jen s velkou námahou vyprošťuje z lesnaté oblasti, která se prostírá východně od Augustowa a Suwałek. Jižněji, u Kolna na cestě do Łomży³, byla jedna z jejích kolon obklíčena a zničena. Komuniké Stavky⁴ se omezují na prohlášení, že se ruská vojska pod tlakem významných sil stahují k opevněné čáře na Němenu. Veřejnost však rozumí…

Dnes odpoledne, když projíždím průmyslovou čtvrtí Kolomnou⁵, míjím chrám Vzkříšení. V téže chvíli u něho zastaví pohřební průvod. Průvod, dosti četný, je složen výhradně z dělníků a z mužiků.

Dám zastavit auto na rohu Torgovaje a pod pohoršeným pohledem svého lokaje jdu se vmísit do lidového zástupu, který jde za rakví.

Kolikrát jsem to už pozoroval! Nikde nejsou ruské tváře tak výmluvné jako v chrámech. Tajemné příšeří lodí, jiskření svící, vyzařování ikon a relikviářů, vůně kadidla, dojímavá krása zpěvů, vznešená strnulost kněžských rouch, nádhera celého liturgického aparátu, i sama délka bohoslužeb mají jakousi zaklínací moc, která duše vyvolává a vynáší navenek.

Z tváří, které mám před sebou, brzy vystoupí dva dojmy: víra a odevzdanost, víra prostá, rozjímavá a citová, odevzdanost němá, trpná a rozbolavělá.

Fatalismus a zbožnost, to je dno všech ruských duší. Pro většinu z nich není Bůh ničím jiným než teologickým souznačným jménem osudu.

Čtvrtek 18. února 1915.

Desáté armádě se ještě nepodařilo zcela se vyprostit z německého sevření. O čtyřech sborech, to jest asi tuctu divizí, zanechala prý už v rukou nepřítele 50 000 zajatců a 60 děl.

Večeřím v Carském Selu u velkoknížete Pavla, v úzkém kruhu.

Velkokníže se mě úzkostlivě vyptává na operace, jimiž Rusko právě přišlo o neocenitelnou zástavu Východního Pruska, a každá podrobnost, kterou se ode mne dozví, mu vyrve hluboký povzdech:

– Kam nás to, velký Bože, vede?…

Potom se krásným gestem odhodlání vzchopí a ujme se slova znovu:

– Nezáleží na tom! Půjdeme až do konce. Bude-li třeba ještě ustoupit, ustoupíme; ručím vám však za to, že povedeme válku až k vítězství… Ostatně vám tu jen opakuji, co mi car a carevna předevčírem říkali. Jsou obdivuhodní statečností, oba dva. Nikdy slovo stížnosti, nikdy slovo sklíčenosti. Nesnaží se o nic než podpírat jeden druhého. A tak se nikdo v jejich okolí, nikdo už neodváží mluvit před nimi o míru…

Pátek 19. února 1915.

Třem sborům desáté armády, kterým hrozilo obklíčení v augustovských lesích, se konečně podařilo stáhnout se na čáru Bobru, kde se k nim připojily posily. Komuniké Stavky říká prostě: Mezi Němenem a Vislou vycházejí naše vojska zvolna z bojového pásma.

Sobota 20. února 1915.

Včera anglicko-francouzské loďstvo bombardovalo pevnosti, které ovládají vjezd do Dardanel. Je to předehra k vylodění na poloostrově Gallipoli⁶.

Dnes odpoledne, maje vykonat návštěvu se Sazonovem, beru ho s sebou do svého vozu.

Když projíždíme Marsovým polem, všimneme si několika rot pěšáků, které cvičí. Muži postupují ve sněhu s námahou. Plavá mlha, která tu nesmírnou pláň halí, dává celé scenerii vzezření soumračné a pohřební. Sazonov mi s povzdechem říká:

– Podívejte! Není to k zoufání?… Je jich tam snad tisíc. Už to nejsou odvedenci, které teprve zacvičují; jsou to vojáci, kteří za několik dní nepochybně odejdou na frontu. A nuže! Vidíte to: ani jedna puška!… Je to dost smutné!… Snažně vás prosím, drahý velvyslanče, naléhejte na svou vládu, aby nám přišla na pomoc. Jinak, kam jdeme?…

Slibuji mu, že budu naléhat znovu a ze všech svých sil na urychlení odeslání pušek očekávaných z Francie; neboť pohled na ty ubohé mužiky zasvěcené jatkám mi svírá srdce.

Zatímco mlčky pokračujeme v jízdě, vrací se mi na mysl scéna ze Shakespeara – scéna, v níž velký dramatik jako by zhustil všechen ironický soucit, jejž v něm podívaná na lidská bláznovství budila. Je to na začátku Jindřicha IV.⁷ Veselý Falstaff⁸ představuje princi Jindřichu Lancasterskému⁹ houf, který právě naverboval a který není nic jiného než sebranka otrhanců beze zbraní. „Jací to politování hodní žebráci!“ zvolá princ. „Ale jděte!“ odpoví Falstaff. „Pořád je to potrava pro děla. Zaplní příkop stejně dobře jako jiní. Ručím vám za to, že jsou smrtelní, Milosti; smrtelnějších nenajdete!“

Neděle 21. února 1915.

Komuniké Stavky vyklizení Východního Pruska ohlašuje a vysvětluje bez přílišných zámlk. Co veřejnost zaráží nejvíc, je naléhavost, s níž ruský štáb upozorňuje na převahu, za kterou Němci vděčí své železniční síti. A tak pesimisté všude opakují: „Tak to my Němce nikdy neporazíme!“

Začátkem tohoto měsíce přijel vévoda de Guise¹⁰ (syn zesnulého vévody de Chartres) inkognito do Sofie; přijal od Delcassého poslání působit na cara Ferdinanda, aby jej získal pro naši věc.

Ferdinand nijak nespěchal svého synovce přijmout. Pod různými záminkami mu dal audienci teprve poté, co mu uložil šest dní čekání. Když byl konečně do paláce uveden, uplatnil vévoda de Guise důrazně politické důvody, které by měly Bulharsko přimět, aby vstoupilo do naší koalice; ještě vřeleji se dovolával „rodinných argumentů“, které vnukovi krále Ludvíka Filipa¹¹ ukládají povinnost přispět Francii na pomoc. Car Ferdinand ho vyslechl se svým nejpozornějším a nejvlídnějším výrazem; prohlásil mu však bez okolků, že je rozhodnut zachovat si svobodu jednání. Potom náhle se zlým úsměvem, jaký jsem na jeho ústech viděl vykreslit se tolikrát, pokračoval: „Teď, když je poslání, jehož ses ujal, u konce, buď zase mým synovcem.“ A už mluvil jen o věcech všedních.

Vévoda de Guise byl v následujících dnech v paláci přijat ještě třikrát, aniž však dokázal stočit rozhovor na politickou půdu. Dne 13. února odjel do Soluně¹².

Nezdar jeho poslání je příznačný.

Úterý 23. února 1915.

Němci mezi Němenem a Vislou dál postupují.

Velkokníže Nikolaj mi před několika dny, když zjistil únavu svých vojsk a vyčerpání svého střeliva, nenápadně vzkázal, že by byl rád, kdyby francouzská armáda přešla do ofenzivy a zastavila tak přesun německých sil na východní frontu.

Když jsem to přání sděloval francouzské vládě, dbal jsem na to, abych připomněl, že velkokníže Nikolaj neváhal 29. srpna loňského roku obětovat armádu generála Samsonova, aby odpověděl na naši žádost o pomoc. Odpověď je taková, jakou jsem čekal: generál Joffre právě nařídil rázný útok v Champagni.

Středa 24. února 1915.

Dnes odpoledne, když jsem na návštěvě u paní O…, která se činně zabývá nemocničním dílem, se dveře salonu náhle s rachotem otevřou. Muž vysoké postavy, oblečený do dlouhého černého kaftanu, jaký nosí zámožní mužici o svátcích, obutý v těžkých holínkách, vykročí velkými kroky k paní O…, kterou hlučně políbí. Je to Rasputin.

Vrhne na mě rychlý pohled a ptá se:

– Kdo je to?

Paní O… mě jmenuje. Ujme se slova:

– Ach, to je francouzský velvyslanec! Jsem rád, že ho poznávám; mám mu právě něco říci.

A začne překotně mluvit. Paní O…, která nám slouží jako tlumočnice, nemá ani čas překládat.

Mám tak kdy si ho prohlédnout. Vlasy hnědé, dlouhé a špatně učesané; vous černý a hustý; čelo vysoké; nos široký a vystouplý; ústa svalnatá. Celý výraz tváře se však soustřeďuje v očích – v očích lněně modrých, podivného lesku, podivné hloubky, podivné přitažlivosti. Pohled je zároveň ostrý i hladivý, bezelstný i vychytralý, přímý i vzdálený. Když se jeho řeč rozohní, zdá se, jako by se mu zorničky nabíjely magnetismem.

Krátkými a trhanými větami, s mnoha gesty, přede mnou načrtává dojemný obraz utrpení, které válka ruskému lidu působí:

– Je příliš mnoho mrtvých, příliš mnoho raněných, příliš mnoho vdov, příliš mnoho sirotků, příliš mnoho trosek, příliš mnoho slz!… Pomysli na všechny ty nešťastníky, kteří se už nevrátí, a řekni si, že každý z nich zanechává za sebou pět, šest… deset lidí, kteří pláčou! Znám vesnice, velké vesnice, kde všichni truchlí… A ti, kdo se z války vracejí, v jakém stavu, Pane Bože!… Zmrzačení, bezrucí, slepí!… Je to děsivé!… Přes dvacet let se bude na ruské zemi sklízet jen bolest!

– Ano, jistě, pravím, je to hrozné; bylo by to však ještě mnohem horší, kdyby takové oběti měly zůstat marné. Nerozhodný mír, mír z únavy by nebyl jen zločinem na našich mrtvých: přivodil by vnitřní pohromy, z nichž by se naše země snad nikdy nepozvedly.

– Máš pravdu… Musíme se bít až do vítězství.

– Jsem rád, že tě to slyším říkat, neboť znám několik vysoce postavených osob, které spoléhají na tebe, že cara přiměješ ve válce nepokračovat.

Zadívá se mi do tváře nedůvěřivým okem a podrbe se ve vousech. Potom náhle:

– Hlupáci jsou všude.

– Mrzuté je, že ti hlupáci došli v Berlíně sluchu. Císař Vilém je přesvědčen, že ty a tví přátelé pracujete vším svým vlivem pro mír.

– Císař Vilém… Ty tedy nevíš, že ho inspiruje ďábel? Všechna jeho slova, všechna jeho gesta mu poroučí ďábel. Vím, co říkám; vyznám se v tom… Je to jedině ďábel, kdo ho drží. Jednoho krásného dne se však od něho ďábel náhle odvrátí, protože to tak Bůh rozhodne. A Vilém padne naplocho jako stará košile, kterou někdo hodí na hnůj.

– Pak je naše vítězství jisté. Ďábel přece nemůže zvítězit.

– Ano, vítězství budeme mít. Nevím však kdy…

Bůh volí hodinu svých zázraků, jak se mu zlíbí. A tak nejsme na konci svých útrap; uvidíme ještě téci mnoho krve a mnoho slz…

Vrací se ke svému původnímu tématu, k nutnosti ulehčit utrpení lidu:

– Bude to stát ohromné částky, miliony a miliony rublů. Na výdaje se však nesmí hledět… Neboť, vidíš, když lid trpí příliš, stává se zlým; může být hrozný; chodí dokonce někdy tak daleko, že mluví o republice… Měl bys to všechno caru říci.

– Nemohu přece caru mluvit o republice špatně!

– Jistěže ne! Můžeš mu však říci, že štěstí lidu se nikdy nezaplatí příliš draho a že mu Francie dá všechny nutné peníze… Francie je tak bohatá!

– Francie je bohatá, protože je velmi pracovitá a velmi spořivá… Ještě docela nedávno poskytla Rusku velké zálohy.

– Zálohy?… Jaké zálohy?… Jsem si jist, že to jsou zase peníze pro činovníky. Rolníkům z nich nepřipadne ani kopějka. Ne, věř mi! Promluv s carem, jak jsem ti řekl.

– Promluv s ním sám! Vídáš ho mnohem častěji než já.

Můj odpor se mu nelíbí. Zvedne hlavu, zkřiví ústa a odsekne skoro drze:

– Tyhle věci mi nepřísluší. Nejsem carův ministr financí; jsem ministr jeho duše!

– Nuže dobrá!… Při své příští audienci promluvím s carem ve smyslu, který si přeješ.

– Děkuji! Děkuji!… Poslední slovo. Dostane Rusko Cařihrad?

– Ano, zvítězíme-li.

– Jistě?

– Pevně tomu věřím.

– Pak ruský lid nebude litovat, že tolik trpěl, a svolí trpět ještě mnohem víc.

Nato políbí paní O…, přitiskne mě ke své hrudi a velkými kroky odejde, přičemž práskne dveřmi.

Sobota 27. února 1915.

Anglicko-francouzské loďstvo rázně pokračuje v útoku na Dardanely; všechny vnější pevnosti jsou už umlčeny. Odtud živý rozruch v ruské veřejnosti, která čeká, že se spojenecké lodě ze dne na den objeví před Zlatým rohem¹³.

Byzantský přelud mínění fascinuje čím dál víc, až je téměř lhostejné ke ztrátě Východního Pruska, jako by splnění byzantského snu nemělo za předběžnou podmínku porážku Německa!

Neděle 28. února 1915.

Postup Němců v Polsku a v Litvě je zastaven. Utrpěli dokonce u Przasnysze, 80 kilometrů severně od Varšavy, vážný nezdar.

Pondělí 1. března 1915.

Dnes ráno si nás, Buchanana a mne, bere Sazonov za svědky rozechvění, které otázka Cařihradu vyvolává ve všech vrstvách ruského lidu:

– Před několika týdny, říká nám, jsem ještě mohl věřit, že otevření Úžin nebude nutně znamenat konečné obsazení Cařihradu. Dnes musím zjistit, že celá země to radikální řešení vyžaduje… A sir Edward Grey se dosud omezil na to, že nám dal vědět, že otázka Úžin bude muset být upravena v souladu s přáním Ruska. Je pravda, že král Jiří šel dál, neboť našemu velvyslanci Benckendorffovi řekl: Constantinople must be yours¹⁴. Nadešla však hodina vyslovit se jasněji. Ruský lid už nesmí nevědět, že při uskutečňování svého národního úkolu může počítat se svými spojenci. Anglie a Francie musejí nahlas prohlásit, že v den míru připojení Cařihradu k Rusku přijmou.

Generál Pau¹⁵, který na začátku války velel alsaské armádě a zmocnil se Mulhouse, přijel přes Soluň, Sofii a Bukurešť¹⁶ do Petrohradu; je pověřen předat ruské armádě francouzská vyznamenání. Dojmy, které mi z Francie přiváží, jsou výtečné.

Pořádám dnes večer na jeho počest večeři; sděluje všem důvěru, kterou dýchají jeho slova i jeho tvář.

Středa 3. března 1915.

Dnes představuji generála Paua caru; generál de Laguiche nás doprovází.

Za deset minut jednu nás hrabě Benckendorff, nejvyšší dvorský maršálek, uvádí k Jeho Veličenstvu do jednoho z malých salonů Carského Sela. Car se, jak má ve zvyku, ukazuje prostý a srdečný; otázky, které generálu Pauovi klade o naší armádě, o našem zásobování, o našich operacích, jsou však jako vždy všední a neurčité. Ostatně téměř vzápětí vstupují carevna, čtyři mladé velkokněžny a carevič s nejvyšší hofmistryní paní Naryškinovou. Několik slov na představení a přechází se ke stolu.

Podle starého ruského zvyku není v Alexandrovském paláci jídelna. Podle okolností se prostírá hned v jednom pokoji, hned v jiném. Dnes je stůl, kulatý stůl, pravý rodinný stůl, prostřen v knihovně, kde slunce, diamantové odlesky sněhu a světelné průhledy do zahrady šíří veselost.

Jsem posazen po pravici carevny a generál Pau po její levici. Paní Naryškinová sedí po pravici carově a generál de Laguiche po jeho levici. Po mé pravici mám nejstarší z velkokněžen, Olgu Nikolajevnu, které je devatenáct a půl roku. Její tři sestry, carevič a hrabě Benckendorff zaujímají ostatní místa.

Žádná strojenost, žádný nucený ráz v rozhovoru, který se nicméně trochu vleče.

Carevna vypadá dobře: je na ní vidět úsilí o půvab a o úsměv. Několikrát se vrací k témuž předmětu, který přede mnou tak vřele rozvíjel Rasputin: k nekonečnému odrazu utrpení, které bude mít válka pro prosté lidi, k politické a mravní povinnosti přijít jim na pomoc.

Chvílemi carevič, kterému jídlo připadá dlouhé, vyvede nějakou taškařici k velkému zoufalství svých sester, které se na něj přísně dívají. Car a carevna se usmívají a tváří se, že nevidí.

Generál Pau budí výtečný dojem svou přirozenou důstojností, svou krásnou tváří poctivého vojáka, svou pověstí nadání, cti a zbožnosti.

Jakmile vstaneme od stolu, odtáhne mě car do hloubi salonu, nabídne mi cigaretu a s vážným výrazem mi říká:

– Vzpomínáte si na rozhovor, který jsem s vámi měl loni v listopadu. Od té doby se mé názory nezměnily. Je však jeden bod, který mě události nutí upřesnit: chci mluvit o Cařihradu. Otázka Úžin ruské mínění nanejvýš rozohňuje. Je to proud den ode dne mocnější. Nepřiznal bych si právo ukládat svému lidu strašné oběti nynější války, aniž bych mu jako odměnu dopřál uskutečnění jeho staletého snu. A tak je mé rozhodnutí učiněno, pane velvyslanče. Vyřeším problém Cařihradu a Úžin radikálně. Řešení, které jsem vám naznačil v listopadu, je jediné možné, jediné proveditelné. Město Cařihrad a jižní Thrákie budou muset být vtěleny do mé říše. Připustil bych ostatně pro správu města zvláštní řád, který by bral v úvahu cizí zájmy… Víte, že mi Anglie už dala na vědomí svůj souhlas. Král Jiří nedávno prohlásil mému velvyslanci: Constantinople must be yours. To prohlášení mi ručí za dobrou vůli britské vlády. Kdyby přece jen vyvstala nějaká dílčí obtíž, spoléhám na vaši vládu, že mi ji pomůže urovnat.

– Mohu své vládě potvrdit, Sire, že se ani v otázkách, které se přímo týkají Francie, úmysly Vašeho Veličenstva nezměnily?

– Zajisté!… Přeji si, aby Francie z této války vyšla tak veliká a tak silná, jak jen možno. Podepisuji předem všechno, co může vaše vláda chtít. Vezměte si levý břeh Rýna; vezměte si Mohuč; vezměte si Koblenc; jděte ještě dál, uznáte-li to za užitečné. Budu z toho mít pro vás radost a budu na vás hrdý.

Potom mě odvede zpět k carevně, která rozmlouvá s generálem Pauem a generálem de Laguiche. O pět minut později se panovníci vzdalují.

Pondělí 8. března 1915.

Podle telegramu, který jsem dnes v noci dostal od Delcassého, prohlašuji Sazonovovi, že může počítat s dobrou vůlí francouzské vlády, aby byla otázka Cařihradu i otázka Úžin vyřešena v souladu s přáními Ruska.

Sazonov mi vřele děkuje:

– Vaše vláda, říká mi, právě prokázala Alianci neocenitelnou službu… službu, o níž snad ani netušíte…

Úterý 9. března 1915.

Car je na svou autoritu nesmírně žárlivý.

Podle zvyku slabých povah nabývá jeho žárlivost podoby podezíravé a zdrženlivé, záštiplné a houževnaté. Hrabě Kokovcov mi o tom uvádí zajímavý příklad:

– Vzpomínáte si, říká mi, že mi car po Stolypinově zavraždění v Kyjevě v září 1911 svěřil předsednictví rady ministrů. Jakmile bylo mé jmenování rozhodnuto, rozloučil jsem se s Jeho Veličenstvem, které odjíždělo na Krym, a vrátil jsem se přímo do Petěrburgu.

Co nejrychleji jsem se ujal svého úřadu. Potom jsem asi po třech týdnech jel podat zprávu caru, který byl ještě v Jaltě; měl jsem mu, jak tušíte, předložit vážné otázky. Přijal mě co nejvlídněji: „Jsem s vámi spokojen, Vladimire Nikolajeviči,“ prohlásil mi s laskavým úsměvem. „Vím, že jste se dobře obklopil a že pracujete v dobrém duchu… Cítím, že se mnou nebudete zacházet tak, jako to dělal váš předchůdce Petr Arkaďjevič…“ Osobně jsem ke Stolypinovi přátelství nechoval; mezi námi bylo mnoho úcty a málo sympatie. Přesto jsem se nemohl ubránit odpovědi: „Ale Sire, Petr Arkaďjevič zemřel za Vaše Veličenstvo!…“ – „Ano, zajisté, zemřel v mé službě. Vždycky se však přičiňoval, aby mě zatlačil do stínu… Myslíte, že mi bylo příjemné číst ustavičně v novinách: Předseda rady ministrů udělal tohle… Předseda rady ministrů udělal tamto?… Tak já tedy neznamenám nic? Já nejsem nic?…“

Pátek 12. března 1915.

Za cenu svého souhlasu s ruskými záměry na Cařihrad a Úžiny žádá britská vláda vládu carskou, aby svolila, aby bylo neutrální pásmo Persie (to jest celý střed Íránu¹⁷ včetně oblasti Isfahánu¹⁸) začleněno do pásma anglického.

Sazonov Buchananovi okamžitě odpovídá:

– Ujednáno.

Tak je za minutu vyřízena ta perská otázka, která už dvě století udržovala nesvár mezi Anglií a Ruskem.

Sobota 13. března 1915.

Hrabě Witte zemřel dnes ráno, takřka náhle, na mozkový nádor; dovršoval šedesátý šestý rok.

Když tu zprávu telegrafuji Delcassému, dodávám: S ním hasne velké ohnisko intrik.

Neděle 14. března 1915.

Už asi týden se mi zastřenými slovy mluvilo o zrádcovské aféře, o níž vojenská vrchnost zachovává naprosté tajemství, jejíž závažnost však nyní znám…

Vyšší četnický důstojník, podplukovník Mjasojedov¹⁹, dříve zaměstnaný v kontrašpionážní policii a od začátku války přidělený ke zpravodajské službě desáté armády, byl ve Vilnu zatčen pro obvinění ze styků s Německem.

První stopu přinesl ruský důstojník, válečný zajatec, jemuž německý štáb nabídl, že ho propustí, svolí-li po návratu do své země „pracovat“ ve prospěch Německa. Důstojník předstíral souhlas, a to dost obratně na to, aby mu vydali jméno osoby, od níž měl dostávat rozkazy pro směr svého pátrání a pro předávání své korespondence. Když přijel do Petrohradu, podplukovníka Mjasojedova ihned udal.

Když generál Beljajev, náčelník generálního štábu, to udání dostal, nebyl nijak překvapen.

Kolem roku 1908 byl Mjasojedov, který tehdy velel četnické službě na pohraniční stanici ve Wirballenu²⁰, zapleten do ošklivé pašerácké aféry. Musel být přeložen do výslužby. Nezůstal v ní dlouho. Jeho žena – židovská dobrodružka, s níž se setkal v Karlových Varech – se důvěrně sblížila s paní Suchomlinovovou. A ministr války, povoluje manželčinu naléhání, přidělil toho zpronevěřilého důstojníka ke svému kabinetu.

Mjasojedov svého nového postavení využil k rozšíření svého obchodu s Německem a Rakouskem. Ať z úředního místa těžil jakékoli výhody a ať byl jakkoli vychytralý, kolovaly o něm nejurážlivější pověsti, nejzávažnější nařčení.

Jednoho dne roku 1911 ho vůdce okťabristické strany v dumě Gučkov veřejně obvinil, že je ve žoldu německého štábu. Generál Suchomlinov svého podřízeného kryl a ten potom na Gučkovovi vyžádal a dostal zadostiučinění zbraní. Souboj na pistole se odehrál na jednom z něvských ostrovů, podmínky byly přísné, vzdálenost střelců činila jen patnáct kroků. Gučkov, velmi statečný a výtečný střelec, poklidně snesl palbu svého protivníka. Potom, když uslyšel kulku zasvištět kolem ucha, hodil zbraň pohrdavým gestem na zem a odešel, aniž užaslému Mjasojedovovi věnoval jediný pohled. Když se ho jeho sekundanti ptali, proč zrádci ušetřil život, odpověděl:

– Protože mu nechci vzít jeho přirozenou smrt… kterou je oběšení.

Od té doby Mjasojedov své pikle sledoval v naprostém bezpečí. Denně měl volný přístup k ministru války a k paní Suchomlinovové, jimž sloužil jako naháněč a dohazovač úplatků.

V srpnu 1914 mu byla svěřena zpravodajská služba desáté armády.

Zajistiv si za spoluviníky několik podřízených úředníků a jednoho leteckého důstojníka, odesílal německému štábu zpravodajské zprávy o pohybech ruské armády, o stavu zásobování, o rozpoložení veřejného ducha a tak dál. Letec ty zprávy předával tím, že v dohodnutých hodinách přelétal nad německé linie. Není pochyb, že jeho odhalení, přesná a nepřetržitá, měla velký podíl na řadě nezdarů, které Rusy nedávno přinutily vyklidit Východní Prusko.

Před varšavským válečným soudem se Mjasojedov dovolával své neviny. Důkazy proti němu shromážděné se přesto zdály zdrcující. Odsouzen k smrti, byl 10. března oběšen.

Proces s jeho spoluviníky ještě neskončil.

Pondělí 15. března 1915.

Francouzská vláda, která projednala mírové podmínky, jež budou muset spojenci uložit Turecku, mě pověřuje, abych ruské vládě oznámil náhrady, které si Francie hodlá vyhradit v syrské oblasti.

Car, který je ve velkém hlavním stanu, mě zve, abych za ním přijel a otázku s ním projednal; svolává rovněž Sazonova.

Úterý 16. března 1915.

Vyjel jsem z Petrohradu včera večer v sedm hodin ve dvorním vagoně připojeném k varšavskému expresu a probouzím se dnes ráno ve Vilnu, odkud mě zvláštní vlak veze do Baranovičů. Až do půl jedné projíždím rozlehlými, téměř pustými rovinami, které do dálky rozvinují své sněžné vlny jako hermelínový koberec.

Baranoviči jsou chudý městys ležící na železniční trati, která spojuje Varšavu s Moskvou přes Brest Litevský, Minsk a Smolensk.

Velký hlavní stan je zřízen několik verst od městysu na mýtině v jedlovém a březovém lese. Všechny štábní služby zabírají asi deset vlaků rozestavených vějířem mezi stromy. Tu a tam mezi nimi je vidět několik vojenských baráků, několik stanovišť kozáků a četníků.

Vedou mě přímo k carskému vlaku, který pod prosluněným vysokým lesem natahuje nekonečnou řadu svých nesmírných vozů se zlatými znaky.

Car mě okamžitě přijímá ve svém salonním vagoně:

– Jsem šťasten, říká mi, že vás mohu přijmout zde, ve velkém hlavním stanu svých armád. Bude to mezi námi jedna vzpomínka navíc, drahý velvyslanče.

– Vašemu Veličenstvu už vděčím za zářnou vzpomínku na Moskvu. Není bez dojetí, že se před vámi ocitám zde, v životním středu vašich armád.

– Pojďme obědvat!… Popovídáme si potom… Musíte mít velký hlad!

Přecházíme do dalšího vagonu, který se skládá z kuřárny a z dlouhé jídelny. Stůl je prostřen pro dvacet hostů. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič si sedá po pravici carově, velkokníže Petr Nikolajevič po jeho levici. Místo naproti Jeho Veličenstvu zaujímá podle obřadu kníže Dolgorukov²¹, dvorský maršálek; já jsem po jeho pravici a sám mám po své pravici generála Januškeviče, náčelníka štábu nejvyššího velitele.

Úzký stůl dovoluje hovořit z jednoho okraje na druhý.

Rozhovory jsou volné a živé. Žádná upjatost. Car, velmi veselý, se mě vyptává na mou cestu, na úspěchy, jichž francouzská armáda právě dobyla v Argonnách, na operace spojeneckých eskader u vjezdu do Dardanel a tak dál. Potom náhle s jiskrou ironické radosti v očích:

– A ten ubohý hrabě Witte, o kterém nemluvíme! Doufám, drahý velvyslanče, že vás jeho odchod příliš nezarmoutil?

– Jistěže ne, Sire!… A když jsem jeho smrt oznamoval své vládě, shrnul jsem jeho pohřební řeč do této prosté věty: S ním hasne velké ohnisko intrik.

– To jste tu však vyjádřil samu mou myšlenku! Poslyšte, pánové…

Dvakrát mou formulaci opakuje. Konečně vážným tónem a s výrazem autority pronese:

– Smrt hraběte Witteho pro mne byla hlubokou úlevou. Viděl jsem v ní také znamení Boží.

Z těch slov zjišťuji, jak ho Witte znepokojoval.

Jakmile oběd skončí, vede mě car do své pracovny. Je to podlouhlá místnost zabírající celou šířku vagonu, s tmavým nábytkem a s velkými koženými křesly.

Na stole se tyčí vysoká hromada ohromných obálek.

– Hleďte, říká mi car… Tady je má denní zpráva. Tohle všechno budu muset dnes přečíst.

Vím od Sazonova, že ten každodenní úkol nikdy nezanedbá; že svou těžkou panovnickou práci vykonává svědomitě.

Posadí mě vedle sebe a obrátí ke mně pohled vlídné pozornosti:

– Teď vás poslouchám.

Vyložím mu tedy celý program civilizačního díla, které Francie zamýšlí podniknout v Sýrii, v Kilikii a v Palestině.

Když si dal na mapě podrobně ukázat oblasti, které by takto připadly francouzskému vlivu, prohlásí mi:

– Vyhovuji všem vašim žádostem.

Projednání politických otázek je u konce. Car potom vstane a vede mě na druhý konec své pracovny, před dlouhý stůl, na němž jsou rozloženy mapy Polska a Haliče. Když mi ukázal celkové rozložení svých armád, říká mi:

– Na straně Narwi a Němenu je nebezpečí zažehnáno. Ještě větší důležitost však přikládám operacím, které jsou vedeny v karpatské oblasti. Budou-li naše úspěchy pokračovat, budeme brzy pány hlavních průsmyků, což nám umožní vyjít do uherské roviny. Od té chvíle nabude naše působení rychlejšího chodu. Postupem podél Karpat na jihu dosáhneme průchodů Odry a Nisy²². Tudy pronikneme do Slezska…

Těmito slovy dobrého znamení mě car propouští:

– Vím, že dnes večer odjíždíte. Uvidíme se však ještě v hodinu čaje. Nebudete-li mít dokonce nic lepšího na práci, zavedu vás podívat se na kinematografické obrazy, které představují naše operace v Arménii a které jsou velmi zajímavé.

Je půl třetí, když cara opouštím.

Po krátké rozmluvě se Sazonovem jdu ke generalissimovi, jehož vlak se natahuje několik metrů odtud.

Velkokníže mě přijímá v prostorné a pohodlné pracovně pokryté medvědími kožemi a orientálními koberci. Se svou obvyklou otevřeností a rozhodností mi říká:

– Musím s vámi mluvit o vážných věcech. Není to velkokníže Nikolaj, kdo mluví s panem Paléologuem, je to vrchní velitel ruských armád, kdo se úředně obrací na francouzského velvyslance. Jako takový mám povinnost vám prohlásit, že je okamžitá součinnost Itálie a Rumunska naléhavě nutná. Nevykládejte si ta slova jako křik tísně. Zůstávám přesvědčen, že s Boží pomocí vítězství mít budeme. Bez okamžité součinnosti Itálie a Rumunska se však válka protáhne ještě na dlouhé měsíce a se strašnými riziky.

Odpovídám tedy velkoknížeti, že francouzská vláda nepřestala rozmnožovat své úsilí získat nám součinnost:

– Japonsko, Řecko, Bulharsko, Rumunsko, Itálie – pan Delcassé zaklepal na všechny dveře. Právě v této chvíli vynakládá všechen důmysl na to, aby strhl vládu rumunskou a italskou. Nebudu vám však tajit, že ruské nároky na Cařihrad a Úžiny možná učiní přistoupení těchto dvou vlád k našemu spojenectví nemožným.

– Ó, to je věc diplomacie… O tom nechci nic vědět… Teď si promluvme důvěrně.

Nabídne mi cigaretu, usadí mě vedle sebe na pohovku a klade mi tisíc otázek o Francii. Dvakrát mi řekne:

– Nenacházím slov, abych vyjádřil obdiv, který ve mně Francie budí!

Běh rozhovoru nás přivede zpět k vedení války. Sděluji velkoknížeti, co mi před chvílí svěřil car o záměru všeobecné ofenzivy ke Slezsku průchody Odry a Nisy:

– Přiznávám se vám, že dost nesnadno srovnávám ten záměr se znepokojivými vyhlídkami, které mi otevřelo vaše prohlášení.

Velkoknížeti tvář náhle potemní:

– Nikdy si nedovolím rozebírat mínění Jeho Veličenstva, leda když mi prokáže čest a zeptá se mě na můj názor.

Přicházejí nás upozornit, že nás car čeká na čaj.

Velkokníže mě bere s sebou. Cestou mi ukazuje svůj vagon, jehož zařízení je stejně důmyslné jako pohodlné. V jeho ložnici, osvětlené čtyřmi okny na jedné straně vozu, je jen velmi prostý nábytek; stěny jsou však celé pokryty ikonami: je jich tam nejméně dvě stě!

Po čaji mě car vede do kinematografu improvizovaného v baráku. Dlouhá řada malebných obrazů představujících nedávné operace ruské armády v oblastech Čorochu a Agri-Dagu. Když se dívám na ty obrovské hradby východní Arménie, na ten chaos nesmírných hor, ostrých a rozeklaných hřebenů, měřím, kolik je ruskému vojákovi třeba statečnosti, aby v takové zemi postupoval při třiceti stupních mrazu a za ustavičné sněhové vichřice. Když sezení skončí, odvede mě car zpět do svého vagonu, kde se s ním loučím.

V půl osmé odjíždím se Sazonovem do Petrohradu.

Pátek 19. března 1915.

Včera utrpěly spojenecké eskadry za všeobecného útoku na pevnosti, které ovládají vjezd do Dardanel, nezdar. Francouzský křižník Bouvet²³ vyletěl na plovoucí mině; obrněnec Gaulois²⁴ byl vyřazen z boje; dva anglické obrněnce, Irresistible²⁵ a Ocean²⁶, se potopily.

Sobota 20. března 1915.

Mjasojedovova zrada se navzdory mlčení tisku začíná rozhlašovat. Jako vždy se do toho vmísí obrazotvornost a hledá spoluviníky až v nejvyšších řadách dvora. Rozrušení je živé.

Důvěrně mi sdělují dopis, který poslanec „socialista-trudovik“ Kerenskij právě poslal předsedovi Rodzjankovi a v němž ho žádá, aby dosáhl okamžitého svolání dumy k interpelaci ve věci Mjasojedova. Zrada, píše, má své ohnisko na ministerstvu vnitra… Ruská společnost dobře ví, že vedoucí činitelé té státní správy neusilují o nic jiného než co nejdříve obnovit dřívější jednotu s pruskou monarchií, nezbytnou oporu naší vnitřní reakce. Duma musí zemi chránit před ranami, které jí takto zasazují zezadu. Jménem svých voličů vás prosím, pane předsedo, abyste naléhal na okamžité svolání dumy, aby mohla v tak vážné hodině splnit svou povinnost kontroly vůči výkonné moci.

Rozumí se, že Rodzjanko nemohl dát tomu dopisu žádný průchod.

Neděle 21. března 1915.

Pod dojmem znepokojení, v němž mě zanechal nedávný rozhovor s velkoknížetem Nikolajem, jdu za generálem Beljajevem, náčelníkem generálního štábu, a ptám se ho na stav ruského dělostřelectva z hlediska střeliva. Jeho odpovědi shrnuji takto:

1° Denní výroba polních střel dosahuje nyní nejvýš 20 000 granátů;

2° budou-li objednávky v cizině provedeny v dohodnutých lhůtách, bude mít ruské dělostřelectvo koncem května k dispozici 65 000 granátů denně (z toho 26 000 očekávaných z Anglie a z Ameriky). To množství vzroste ke konci září na 85 000;

3° přijetím postupů uplatňovaných francouzským průmyslem by výroba mohla být už v červenci zvýšena o 10 000. K dosažení toho výsledku by však bylo třeba zlomit rutinu ruského průmyslu.

Naléhám v Paříži, aby byla do Ruska poslána mise technických instruktorů.

Pondělí 22. března 1915.

Po čtyřapůlměsíčním obležení dnes ráno kapitulovala pevnost Přemyšl²⁷.

Ze stanoviska strategického je ta událost nepatrné důležitosti; ze stanoviska morálního přichází vhod, aby ruské mínění trochu povzbudila.

Úterý 23. března 1915.

Večeřím dnes u hraběnky Marie Šuvalovové²⁸, rozené Komarovové, vdovy po hraběti Pavlu Andrejeviči, který byl velvyslancem v Berlíně a generálním gubernátorem Polska. Pozvala mimoto velkokněžnu Marii Pavlovnu, ministra vnitra Maklakova, knížete Radziwiłła, bývalého velvyslance v Cařihradě Čarykova²⁹ a další.

Po večeři dlouho rozmlouvám s Maklakovem, který se mě vyptává na mou nedávnou audienci u cara. Ochotně mu vylíčím všechny důkazy, které mi car dal o své zarputilosti vést válku dál. Několikrát mi opakuje:

– Jak jsem šťasten, že vás slyším! Ano, jistě, je třeba vést válku do krajnosti… do krajnosti. Teď jsem si tím jist: Bůh nám dá vítězství!

Má však sinalou tvář, stažené rysy a především velmi pokorný výraz. Protože dlouho kryl svou ochranou podplukovníka Mjasojedova, ví, že se na něj car zlobí, a cítí blízkou nemilost.

Velkokněžna Marie Pavlovna není o nic méně zvědavá na dojmy, které jsem si přivezl z Baranovičů. Když jsem jí je svěřil, říká mi:

– Když je car daleko od carevny, jsem klidná. Je to vždycky ona, kdo ho nutí dopouštět se chyb.

Potom pokračuje:

– Chtěla bych vám položit nediskrétní otázku.

– Poslouchám vás, madame.

– Je pravda, že Mjasojedovovu zradu odhalila francouzská policie a že vás car povolal do Baranovičů proto, aby s vámi o tom mluvil? A je konečně pravda, že se hrabě Witte zabil, když se dozvěděl, že máte v ruce důkaz o jeho jednáních s Německem?

– O Mjasojedovově aféře jsem se dozvěděl teprve tři nebo čtyři dny před odsouzením, a to z důvěrného sdělení jednoho ruského důstojníka. Pokud jde o hraběte Witteho, vím s jistotou, že zemřel takřka náhle na mozkový nádor.

– Věřím vám. Veřejnost však dá přednost mému románu před vaší skutečností.

Středa 24. března 1915.

Jakkoli je ruský román zajímavý jako výraz národní duše a národního myšlení, jakkoli je v tomto ohledu odhalující dílo Turgeněvovo, Tolstého, Dostojevského, Čechovovo, Korolenkovo či Gorkého, ruská hudba nás nechává proniknout do hlubin lidového vědomí a lidové citlivosti ještě dál. Renan řekl o Turgeněvovi: „Žádný člověk nebyl do té míry vtělením celého plemene. Žil v něm celý svět, mluvil jeho ústy; pokolení předků, ztracená ve spánku staletí, beze slov, docházela skrze něho k životu a k hlasu…“ Neplatí to ještě více o Borodinovi, Musorgském³⁰, Rimském-Korsakovovi³¹, Čajkovském, Glazunovovi, Balakirevovi, Ljadovovi? Romance, opery, balety, symfonie, orchestrální a klavírní skladby – každé dílo nese otisk země a plemene. Nachází se v nich v podobě nejsvůdnější, nejpoutavější, nejpřesvědčivější celá povaha a celý charakter Rusů: jejich ustavičný neklid, jejich neodolatelné a překotné popudy, jejich zmatené a bolestné tužby, bezmocné a protiřečící si, jejich sklon k tesknotě, jejich posedlost tajemstvím a smrtí, jejich potřeba vylití a snu, jejich rychlost k nejkrajnějším citům, jejich pud rozkoše, schopný všech jemností i všech zběsilostí, jejich způsobilost k utrpení a odevzdanosti stejně jako ke vzpouře a divokosti, jejich vnímavost k podívaným přírody, k jejím rozptýleným hlasům, k jejímu kouzlu uspávajícímu či děsícímu, neurčité tušení všeho, co osudového a temného, tragického a nezměrného tíží ruskou krajinu, ruské dějiny, ruskou duši.

Měl jsem z toho dnes odpoledne silný dojem u paní S…, která mi dvě hodiny zpívala úryvky z Musorgského: Jeremuškovu ukolébavku³², Elegii, Hopak, Intermezzo, Tance smrti a další – díla obdivuhodná realismem a citlivostí. Moc hudební evokace, síla sugesce rytmem a melodií tu podle všeho dosahují svého nejzazšího stupně.

Jako tlumočník lidového vědomí šel však Musorgskij ještě dál. Jeho dvě lyrická dramata, Boris Godunov³³ a Chovanština³⁴, tak zářivé krásy, představují prvořadý doklad pro pochopení ruské duše.

Byl jsem onehdy večer na představení Chovanštiny. Děj se odvíjí koncem sedmnáctého století: shrnuje neúprosný zápas, který Petr Veliký povede po celou svou vládu proti starému moskevskému duchu, proti Rusku nevzdělanému, temnému a fanatickému, Rusku bojarů a mnichů, raskolníků a střelců³⁵. Všechny vášně té zlověstné doby jsou jedna po druhé promítnuty na scénu s neobyčejnou plastičností. Stejně jako v Borisi Godunovovi je hlavní osobou, protagonistou dramatu, lid. Je tak člověk přítomen veliké krizi národního života. V tomto ohledu má poslední dějství velikost hraničící se vznešeností. Raskolníci³⁶ čili „starověrci“, štvaní carskými milicemi, se uchýlili do izby ztracené v hloubi lesů. Jejich vůdce, stařec Dosifej, je vybízí, aby raději zemřeli, než by své věrouky zapřeli: káže jim smrt ohněm, „rudou smrt“. Po několika nadšených či srdcervoucích výjevech svolují všichni raskolníci – muži, ženy, dívky, děti – k sebevraždě; všichni vzývají mučednictví. Ve stodole se vztyčí hranice. Stařec Dosifej odříkává evangelium; odpovídají mu chvalozpěvy. Náhle se hranice vzňala; izba³⁷ se zavírá. Zdá se, že víry kouře nesou až k nebi slábnoucí zpěvy. Ve chvíli, kdy se chalupa hroutí na hromadu mrtvol, zaplaví scénu carovi vojáci.

Po víc než sto let zuřila sebevražda ohněm, „rudá smrt“, v sektě raskolu a strávila v ní tisíce a tisíce obětí. Prvním apoštolem té strašné nauky byl prostý mužik Vasilij Volosatyj³⁸, narozený kolem roku 1630 v Sokolsku³⁹ u Vladimiru. Chodil všude a opakoval: „Nad zemí vládne Antikrist a kněží oficiální církve hanebně snášejí jeho panství. Přijmout od nich svátost – křest, přijímání, sňatek, poslední pomazání – znamená přijmout pečeť Antikristovu. A kdo si tu pečeť nechá vtisknout, ten už nikdy nebude moci své hříchy vykoupit… Jak tedy dojít spásy? – Sebevraždou. Jiného prostředku není. Ostatně, jen se nad tím trochu zamysli – lze váhat? Kdo se dá upálit, unikne ihned moci Antikristově; očistí se od všech svých poskvrn; umírá s vírou neporušenou a s duší očištěnou. Za několik minut utrpení nabývá věčné blaženosti; je ihned přijat do zástupu svatých…“

Volosatovština⁴⁰ se roznesla po Rusku s úžasnou rychlostí; ujala se zvláště mezi rolníky a mnichy. Její hlavní ohniska byla v oblastech Vladimiru, Kostromy, Suzdalu, Jaroslavle, Novgorodu, Oněgy, Vjatky, Permi a západní Sibiře. Každý rok se počítalo několik tisíc obětí. Roku 1685 strávilo v Pošechonji jediné autodafé sedm set osob. Nebylo třeba nic menšího než ukrutné energie Petra Velikého, aby bylo tomu šílenství učiněno přítrž.

Čas od času však bylo vidět tytéž úchylky objevovat se znovu. Roku 1860 se v oloněcké gubernii sebevraždy ohněm náhle rozšířily. K ovládnutí epidemie musela carská policie zasáhnout s krajní přísností.

I za našich dnů musely letopisy ruských sekt zaznamenat několik případů dobrovolných a hromadných autodafé. Roku 1897 byla raskolnická ves Ternov⁴¹ na Dněstru zterorizována kázáním staré blouznivé ženy Vitaliji⁴², která ohlašovala bezprostřední příchod Antikrista; viděla jej přicházet v podivné podobě všeobecného sčítání lidu, které správní vrchnost v té době prováděla. Když se sčítací komisaři v Ternově ohlásili, našli všechny ulice pusté a všechny dveře zabarikádované. Pootevřeným oknem jim jedna ruka podala tento protest: Jsme praví křesťané. Čin, který sem přicházíte vykonat, by nás však vzdálil Kristu, který je naší nebeskou vlastí, naší jedinou vlastí. Vašich rozkazů tedy neposlechneme; svá jména vám nevydáme. Raději zemřeme pro Krista.

Komisaři odjeli s tím, že se zakrátko vrátí s četníky.

Všichni mužici ze vsi se ihned sejdou u Vitaliji a konají poradu. Sčítání, které se rovná věčnému zatracení, je třeba za každou cenu zabránit. Po krátké poradě se muži i ženy rozhodnou pohřbít se zaživa i se svými dětmi. Oživeni chmurným zápalem horečně vyhloubí čtyři podzemní krypty. Potom se oblečou do rubášů, vezmou do rukou svíce a odříkají sami nad sebou modlitby za mrtvé. Naposledy je Vitalija vybídne a nezatají jim děsivá utrpení, která je čekají, ale která jim přímo otevřou království nebeské. Tehdy se všichni s radostnými zpěvy vrhnou do jam, které zevnitř zazdí. Když vrchnost, konečně vyrozuměná, přikročí k vykopání, zjistí se, že umírání nešťastníků trvalo víc než den.

Takové tragické příhody jsou vzácné. Náboženské sekty, které se ve stínu pravoslaví hemží, však ustavičně plodí jevy hromadné exaltace. Hned vypukne ve vsi záchvat ďábelské posedlosti a šíří se od souseda k sousedu. Hned se poustevna nebo klášter stane střediskem prorockého hnutí. Jindy projde celým okresem dech idealistického nebo smyslného mysticismu a poblázní jej.

Jednou z nejpodivnějších krizí, jaké bylo v posledních letech vidět, je ta, která nastala v okolí Kyjeva v sektě maljovanistů a která se projevovala halucinacemi čichu. Uprostřed svých vytržení najednou věřili přívrženci, prostí rolníci, že vnímají vůně nevýslovné lahodnosti. S rozzářenou tváří pobíhali sem a tam, očichávali se a navzájem si žehnali, přesvědčeni, že dýchají „vůni Ducha svatého“.

Skutečnosti toho druhu, kterých jsou ve vnitřních dějinách Ruska nesčetné, prozrazují jeden z nejpříznačnějších rysů národní povahy. Žádné plemeno není poddajnější kázáním a apoštolátům. V žádné jiné zemi, snad kromě islámského Východu, nejsou zástupy tak sugestibilní a nikde nekladou duševní nákaze menší odpor. Nikde se psychické vlny nešíří v masách tak rychle a tak daleko. Celý vývoj ruského lidu je takto vyznačen velkými epidemiemi náboženskými, mravními nebo politickými.

V tomto ohledu jsou anarchické nepokoje roku 1905 svědectvím z nejvýmluvnějších a nejznepokojivějších. Krvavé vzpoury loďstva a armády, výkony Černých setnin, pustošení pobaltských gubernií, pogromy na Armény a na Židy nebyly po pravdě řečeno ničím jiným než epidemiemi vraždění, loupení a žhářství. V každém z těch dramat byla duševní nákaza aktérů takřka okamžitá. Svou povolností vůči všem získávatelům na víru, slabostí svých individuálních reakcí odhalil mužik ještě jednou, jak je dosud zaostalý, otrok pudu, blízký prvotní přírodě.

Sobota 27. března 1915.

V celém díle ruských romanopisců není ženských postav poutavějších, smyslnějších, oživených hlubším a pravdivějším životem než hrdinka Dýmu⁴³ a hrdinka Anny Kareniny. Pro obě ty fikce vzali Turgeněv i Tolstoj své vzory ze samé skutečnosti.

Irina z Dýmu vydává část svého tajemství sama. Když se ta skvělá bytost, zároveň tak koketní a tak upřímná, tak sobecká a tak zamilovaná, pokouší znovu získat muže, kterého si kdysi měla vzít a kterého obětovala výpočtu zájmu, uvádí na svou omluvu, že její zruinovaní rodiče hanebně spekulovali s její krásou: uvedli ji ke dvoru; zalíbila se velmi vysoké osobnosti, která ji, aby si z ní udělala milenku, provdala za tlustého a povolného generála. Při vzpomínce na tu ponižující zkoušku mumlá se sklopenýma očima: „Je to podivný a temný příběh!“ Ve skutečnosti se ta dívka jmenovala kněžna Alexandra Sergejevna Dolgorukovová⁴⁴ a velmi vysoká osobnost, která se do ní zamilovala, nebyl nikdo menší než car Alexandr II. Kolem roku 1860 jí vliv, který na svého carského milence měla, přízeň, jíž ji zahrnoval, živost jejího rozumu, půvab jejího ducha a hrdost jejího vystupování vynesly přezdívku „velká Mademoiselle“. Car ji brzy provdal za generála Albedinského⁴⁵, před nímž se od té chvíle otevřela netušená kariéra: zemřel jako gubernátor Polska. Až do posledního dne zůstala Alexandra Sergejevna přítelkyní a důvěrnicí Alexandra II. Její bratr, kníže Alexandr Dolgorukov, se za vlády Alexandra III. stal nejvyšším maršálkem carského dvora. Jedna z jejích sester se provdala za nynějšího nejvyššího maršálka, hraběte Pavla Benckendorffa.

Příběh Anny Kareniny rovněž vychází z přímého pozorování. Povahu Alexeje Karenina, hlavní rysy Annina i mravní rozpor obou manželů vnuklo Tolstému niterné drama, které se právě odehrálo v domácnosti velmi důstojného a velmi zbožného Konstantina Pobedonosceva, proslulého vrchního prokurátora Svatého synodu.

Neděle 28. března 1915.

Car včera sdělil Sazonovovi dopis, který mu právě poslala vysoká rakouská osobnost, jež má plnou důvěru císaře Františka Josefa a jež byla několikrát v přímém styku s carem Mikulášem.

Dovolávajíc se přátelské přízně, kterou jí Mikuláš II. vždy projevoval, ručí ta vysoká osobnost za mírové rozpoložení, které u vídeňského dvora převládá; navrhuje tedy caru, aby do Švýcarska poslal důvěrnou osobu k rozmluvě s emisarem císaře Františka Josefa; nepochybuje, že základy čestného míru bude snadné nalézt.

– Ten dopis, říká mi Sazonov, ukazuje, jak nízko klesla v Rakousku morálka; zůstane přesto bez odpovědi. Starý František Josef není ještě dost zhnusen válkou, aby se odevzdal podmínkám, které mu hodláme uložit.

Protože mi Delcassé uložil, abych nikdy nepronesl slovo, které by mohlo Rusko přivést k domněnce, že mu Rakousko neponecháváme zcela, mlčím. Jak a jakým zblouděním se však v Paříži nechce pochopit nesmírný zájem, který máme na odtržení Habsburka od germánské koalice? Je snad naše vojenské postavení tak příznivé? A vyrovná se kdy nejistá součinnost, s níž se u Itálie počítá, té bezprostřední a nenapravitelné újmě, kterou by Německu způsobilo odpadnutí Rakouska?

Úterý 30. března 1915.

Od začátku války snášejí Židé v Polsku a v Litvě kruté útrapy. V srpnu byli nuceni hromadně vyklidit pásmo lemující hranici, aniž jim byl poskytnut čas cokoli si odnést. Po krátkém oddechu začalo vypovídání znovu, stejně zkratkovité, stejně kvapné, stejně surové, a šířilo se každým dnem dál na východ. Postupně bylo veškeré izraelitské obyvatelstvo Grodna, Łomży, Płocka, Kutna, Lodže, Piotrkówa, Kielc, Radomi a Lublinu zatlačeno dovnitř země k Podolí⁴⁶ a k Volyni. Všude byl odchod poznamenán výjevy násilí a loupení pod vlídným okem vrchnosti. Bylo tak vidět po statisících nešťastníky bloudící ve sněhu, hnané jako dobytek četami kozáků, opuštěné v tísni na nádražích, shromážděné pod širým nebem u vjezdu do měst, umírající hladem, únavou, zimou. A na povzbuzení ducha potkávaly ty žalostné zástupy po celé své cestě tytéž city nenávisti a pohrdání, totéž podezření ze špionáže a zrady. Za celých svých bolestných dějin nepoznal Izrael tragičtějších exodů.

A přitom je v řadách ruské armády 240 000 židovských vojáků, kteří se bijí velmi dobře!

Středa 31. března 1915.

Nová a živá rozprava se Sazonovem o územních ziscích, které si italská vláda hodlá vyhradit v Dalmácii.

– Nároky Itálie, říká mi, jsou výzvou slovanskému vědomí!… Považte, že svatý Izák Dalmatský⁴⁷ je jedním z největších světců pravoslavné liturgie!⁴⁸

Odsekávám suchým tónem:

– Chopili jsme se zbraní, abychom zachránili Srbsko, protože by zkáza Srbska byla stvrdila hegemonii germánských mocností; nebijeme se však proto, abychom uskutečnili chiméry slovanství. Oběť Cařihradu už stačí!