Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Kapitola desátá

Čtvrtek 1. dubna 1915.

Dnes je Zelený čtvrtek. Podle tradice carského dvora jsou velvyslanci a vyslanci katolických mocností pozváni ve velké uniformě do kostela maltézského převorství, aby tam vyslechli mši a zúčastnili se procesí k Božímu hrobu.

Kostel, postavený podle plánu latinských bazilik a ozdobený korintskými sloupy, sousedí s nádherným palácem Pážecího sboru¹. Na průčelí je tento nápis římskými literami:

DIVO IOANNI BAPTISTÆ PAULUS IMP. HOSP. MAGISTER.

Uvnitř na všech stěnách maltézský kříž. V kněžišti vlevo pod purpurovým baldachýnem zlacený trůn, na němž car Pavel sedával, když předsedal radám řádu.

Ze všech podivných a paradoxních improvizací, které poznamenaly výstřední vládu Pavla I., je nejnepochopitelnější jistě manifest z 22. září 1798, jímž samovládný car, ochránce pravoslavné církve, prohlásil, že bere „pod své nejvyšší řízení“ svrchovaný řád svatého Jana Jeruzalémského², sesadil velmistra johanitů Ferdinanda von Hompesche³ a přenesl hlavní sídlo bratrstva do Sankt-Petěrburgu.

Jaká byla jeho myšlenka? Chtěl Maltu odejmout Francouzům, aby ruskému loďstvu zajistil námořní základnu ve Středozemním moři? Anglie by to však nestrpěla za žádnou cenu. Pojímal podnik velkolepější: sjednocení církve řecké a církve latinské? Papež Pius VI. však proti sesazení Hompeschovu protestoval ze všech svých sil. Neoddával se prostě neurčitému snu o mystickém a rytířském znovuzrození?… Tolik chimér, tolik hádanek. V nesouvislých představách toho karikaturního a šíleného samovládce se člověk nikdy nevyzná.

Pátek 2. dubna 1915.

Vracím se dnes ráno do maltézského převorství, abych se tam ve velkém obřadu zúčastnil mše předem posvěcených darů.

V okruhu myšlenek, v němž se válkou ustavičně žije, je dnešní bohoslužba palčivě výmluvná. Kněží v černém, holý oltář, zhašené svíce, kříž zahalený temným závojem, vzpomínka na velikou oběť dokonanou na Kalvárii, vznešené vyprávění o umučení podle svatého Jana, konečně slavnostní modlitba, v níž není zapomenuta žádná podoba lidského utrpení – jaký to doprovod k tragickým vidinám nynější hodiny! S hlubokým dojetím myslím na tisíce Francouzů, kteří už zemřeli, aby zachránili Francii, a na všechny, kdo se ještě budou muset obětovat, aby jí dali vítězství.

Letos se katolický a ruský kalendář v datu Velikonoc shodují.

A tak všechny petrohradské chrámy od včerejška vystavují úžasnou výzdobu své asijské a byzantské nádhery. Když do nich člověk vejde za soumraku, je kontrast se sinavou a mlhavou ulicí takový, že se mu zdá, jako by vstupoval do jiskřící výhně, do požáru drahokamů, purpuru a zlata.

Po čaji u paní P… ji doprovázím do Isaakijevského chrámu, potom do Kazaňského a nakonec do chrámu Proměnění Páně.

Ve všech třech chrámech jsou sbory neobyčejné krásy. Neznám žádnou jinou zemi než Rusko, kde by chrámová hudba dosahovala takových účinků tajemství a majestátu pouhými prostředky vokální polyfonie. Sboristé, asi stovka, jsou shromážděni u ikonostasu. Vzadu basy, potom barytony. Vpředu dvě řady dětí, alty a soprány, jejichž prostoduchý a vážný výraz mi vždy připomíná rozkošný Donatellův reliéf. Provedení, dokonalé, prozrazuje nejen pozoruhodné technické vzdělání, nýbrž i velmi živý hudební pud. Ať je proplétání hlasů, jemnost modulací a složitost harmonií jakékoli, dodržují ti zpěváci bez pomoci sebemenšího doprovodu bezchybnou přesnost taktu i intonace. Zůstal bych celé hodiny poslouchat ty hymny, ty antifony, ty chvalozpěvy, ty žalmy,

ty nápěvy. Mnohé ze skladeb, které dnes slyším, sahají k prvotním počátkům východní liturgie; několik, a ne nejméně krásných, je však zcela moderních a má za autory Bortňanského⁴, zemřelého roku 1825 a přezdívaného „ruský Palestrina“, dále Glinku, Sokolova, Bachmetěva⁵, Rimského-Korsakova, Čajkovského, Archangelského⁶ a Grečaninova⁷. Co je na těch zpěvech obdivuhodné především, je hloubka náboženského citu; obracejí se k nejtajemnějším částem duše; dotýkají se nejniternějších vláken srdce. Nacházejí se v nich, vyjádřeny a rozvinuty se vzácnou silou dojetí, všechny prvky lyrismu, které křesťanská věrouka chová. Jsou to střídavě vzlety modlitby, povzdechy sklíčenosti, úpěnlivé prosby o slitování, volání tísně, výkřiky zděšení, dojetí lítosti, vroucnosti pokání, ponížení pokory, vzepětí naděje, vylití lásky, uchvácení vytržení, oslnění slávy a blaženosti. Tragické účinky nabývají chvílemi neobyčejné a takřka drtivé síly náhlým vstupem dvou nebo tří basů, jejichž výjimečný rejstřík sestupuje zhruba o oktávu pod obvyklou mez. Naopak dětské soprány mají křišťálové hlasy, které stoupají tak vysoko a s takovou mírností a čistotou, že se stávají nehmotnými, nadzemskými, serafínskými. Nebeské zpěvy, které Fra Angelico slýchal v hloubi své duše, když maloval své koncerty andělů, nebyly éteričtější.

Ve všech třech chrámech je rovněž ohromná návštěva. Jsou tam zastoupeny všechny vrstvy; největší počet však tvoří prostí lidé a chudáci. Právě ti jsou zdaleka nejzajímavější k pozorování. Předně, ať jsou jakkoli ubozí, není mezi nimi jediný, kdo by při vstupu nevytáhl z kapsy pár kopějek na svíčku, kterou jde ihned zapíchnout před ikonu. Potom začnou své modlitby po ruském způsobu, to jest s nesčetným křižováním, hlubokými povzdechy, ustavičným klekáním a poklonami až k zemi. Většina je hubená, vyzáblá, vysílená půsty velikého postu. U většiny také zračí tvář zbožnost prostou, povolnou a soustředěnou. U mnohých vyjadřuje pohled, podivně upřený, neurčité a teskné snění. Chvílemi si jeden z nich hřbetem ruky setře slzu z kostnaté tváře. Co však u všech převládá, je pozornost věnovaná liturgickým zpěvům. Zdá se, že kývání jejich hlav, houpání jejich těl sleduje kadenci rytmů a kresbu melodií; člověk by řekl, že jimi hudba prochází jako magnetické fluidum.

Sobota 3. dubna 1915.

Úřední noticka velmi střízlivými slovy ohlašuje odsouzení a oběšení podplukovníka Mjasojedova, „uznaného vinným ze styků s agenty nepřátelské mocnosti“. Noticka dodává, že se soudnictví přičiňuje „objasnit všechny spoluviny v té věci“.

Ta poslední věta rozdmýchává zvědavost veřejnosti, už tak náchylnou k horečce, tak nedůvěřivou k režimu, tak připravenou vidět zradu všude.

Neděle 4. dubna 1915.

Dnes večer dlouhý rozhovor s velkoknížetem Sergejem Michajlovičem, kterého se důkladně vyptávám na činnost zbrojovek.

Velkokníže Sergej, generální inspektor dělostřelectva, osvědčuje ve svém úřadu vzácné vlastnosti odbornosti, metody a velení. Zná do hloubky všechny technické problémy; pracuje čtrnáct hodin denně; k nedbalostem a zpronevěrám je nelítostný. Všechno jeho úsilí se však tříští o rutinu, nedbalost a nepoctivost veřejných služeb. Sklíčen a znechucen říkal včera jednomu z mých důstojníků, jehož si zvlášť váží: „Francouzský průmysl dospěl k tomu, že vyrábí 100 000 střel denně. My jich tady vyrobíme sotva 20 000. Jaká hanba!… Když pomyslím, že celý náš samovládný režim ústí v takovou bezmoc, stávám se republikánem.“

Nedostatek střeliva nutně zmenšuje úlohu dělostřelectva v bojích na nepatrnou. Celá tíha boje padá na pěchotu. Odtud děsivé mrhání lidskými životy. Jeden ze spolupracovníků velkoknížete Sergeje, plukovník Engelhardt, říkal onehdy mému druhému vojenskému atašé majoru Wehrlinovi: „Platíme krví svých lidí zločiny své správy.“

Tlupa bulharských komitadžiů o síle asi 2 000 mužů, vpadla předevčírem na srbské území u Valandova a snažila se zničit nádraží ve Strumici u Vardaru. Útok byl proveden podle všech taktických pravidel a s použitím kulometu; přítomnost bulharských důstojníků je prokázána.

Jako předzvěst je ta příhoda vážná. Až bude car Ferdinand chtít probudit bojovné pudy svého lidu, jistě začne tím, že mu před očima zamává makedonským hadrem.

Pondělí 5. dubna 1915.

Historikové budou ještě dlouho rozebírat otázku, byl-li car Pavel I. skutečně synem Petra III., či vděčí-li za narození skvělému jezdci, který otevřel nekonečný seznam milenců jeho matky, Sergeji Saltykovovi.

V druhém případě by nástupci Kateřiny Veliké byli jen fiktivními dědici Romanovců. Ať je však řešení té manželské hádanky jakékoli, jeden problém zůstává. Patří car Mikuláš II. svými předky k téže rodině jako jeho lid? Je téhož plemene? Jedním slovem, jaký podíl ruské krve je v jeho žilách? – Podíl nekonečně malý.

Zde je totiž jeho rodokmen:

1° car Alexej Michajlovič (1629–1676) si bere Natalju Naryškinovou (1655–1694);

2° jejich syn Petr Veliký (1672–1725) si bere Livonku Kateřinu Skavronskou (1682–1727);

3° jejich dcera Anna Petrovna (1708–1728) si bere Karla Fridricha, vévodu holštýnsko-gottorpského (1700–1739);

4° jejich syn Petr III. (1728–1762) si bere Kateřinu, princeznu anhaltsko-zerbstskou (1729–1796);

5° jejich syn Pavel I. (1754–1801) si bere Marii Fjodorovnu, princeznu württemberskou (1759–1828);

6° jejich syn Mikuláš I. (1796–1855), nastupující po svém bratru Alexandru I. (1777–1825), si bere Alexandru Fjodorovnu, princeznu pruskou (1798–1860);

7° jejich syn Alexandr II. (1818–1881) si bere Marii Alexandrovnu, princeznu hesensko-darmstadtskou (1824–1880);

8° jejich syn Alexandr III. (1848–1894) si bere Marii Fjodorovnu, princeznu dánskou (1847–…);

9° jejich syn Mikuláš II. (1868–…) si bere Alexandru Fjodorovnu, princeznu hesensko-darmstadtskou (1872–…);

10° jejich syn Alexej (1904–…) je nynější carevič.

Takto počínaje narozením Petra III. nemají dědicové Romanovců ve svých žilách víc než čtvrtinu ruské krve na tři čtvrtiny krve německé.

Na každém dalším stupni ztrácí národní dědičnost polovinu svého koeficientu, takže podíl ruské krve je u Mikuláše I. už jen 1/16, u Alexandra II. 1/32, u Alexandra III. 1/64 a klesá na 1/128 u Mikuláše II., aby se u careviče Alexeje snížil na 1/256.

Básník Puškin⁸ se rád bavil žertováním o germánství novodobých Romanovců. Jednoho večera si dal na ilustraci svých sarkasmů přinést několik sklenic, láhev červeného vína a karafu vody. Srovnal sklenice do řady a první naplnil vínem až po okraj: „Tahle sklenice,“ řekl, „to je náš slavný Petr Veliký; to je celá ruská krev v celé své síle a v celé své čistotě. Jen se podívejte, jaký rubín!…“

Ve druhé sklenici smísil víno a vodu napůl. Do třetí nalil čtvrtinu vína a tři čtvrtiny vody. Takto pokračoval a každou směs připravoval podle téže obrácené posloupnosti.

U šesté sklenice, která představovala careviče, budoucího Alexandra II., bylo množství vína už tak nepatrné (1/32), že byla tekutina sotva narůžovělá.

Pokračoval jsem v Puškinově pokusu až k nynějšímu careviči. Nepoměr obou tekutin je tak ohromný (1/256), že přítomnost vína už není ani postřehnutelná.

Úterý 6. dubna 1915.

Už několik dní podniká ruská armáda v severních Karpatech řadu útoků. Přes obtížnost terénu drží už hlavní hřebeny na frontě 100 kilometrů. Užocký průsmyk, který je klíčem k celé oblasti, však ještě odolává.

Ty útoky jsou předehrou všeobecné ofenzivy, kterou mi car před třemi týdny dával předvídat.

Zároveň se v celé Haliči provádí ohromné soustřeďování vojsk, zvláště v oblasti Tarnowa⁹ a Dunajce.

Čtvrtek 8. dubna 1915.

Sazonov má v ruce řadu tajných dokumentů, rozšifrovaných telegramů a zachycených dopisů, z nichž zjevně vyplývá, že nedávný vpád bulharských komitadžiů do srbské Makedonie byl dohodnut mezi Vídní a Sofií. Obává se, že dojde brzy k novým útokům a že podle rakouského výpočtu povedou k nenapravitelným následkům. Navrhuje tedy francouzské a britské vládě, aby se k němu připojily a bulharské vládě učinily přísnou výtku:

– Nedomýšlím si, říká mi, že bych mnoho změnil na smýšlení Radoslavovova kabinetu vůči nám. Je však třeba, aby bulharský lid věděl, kam ho vedou.

Pátek 9. dubna 1915.

Podle šetření, které právě provedl můj vojenský atašé, je stav ruské armády z hlediska střeliva tento:

Nyní kolísá denní výroba střel mezi 15 000 a 18 000.

Nebudou-li objednávky učiněné v cizině zdrženy, bude mít ruské dělostřelectvo k dispozici:

28 000 střel denně koncem května, 42 000 – – – července,

58 000 – – – září.

Jak může za těchto okolností car pomýšlet na to, že příští měsíc podnikne všeobecnou ofenzivu ke Slezsku?

Sobota 10. dubna 1915.

Předseda rady ministrů, přestárlý Goremykin, mě dnes odpoledne nečekaně přichází navštívit, „aby si přátelsky popovídal“.

Mluvíme o celkové situaci, kterou prohlašuje za „výtečnou“; vím však, kolik mentálních výhrad a skeptických úvah jeho úřední optimismus skrývá.

Ohledně Cařihradu pokládám za dobré mu připomenout, že zkáza germánské moci musí zůstat hlavním, podstatným cílem našeho společného úsilí:

– Znám, pravím, carovo mínění v té věci; jsem si tedy jist i vaším. Je jím však ruský lid dostatečně prodchnut?

S větší rázností, než jsem od toho rozčarovaného Nestora čekal, mi odpovídá:

– Ruský lid Němce nenávidí; nenávidí je až do morku kostí. Buďte si jist, že ho Cařihrad od Berlína neodvrátí!

Potom se ho vyptávám na otázku, která mě už nějaký čas zaměstnává, na otázku ukrajinskou. Zarazí mě:

– Vždyť žádná ukrajinská otázka neexistuje!

– Není však pochyb, že Rakousko vyvíjí velké úsilí, aby mezi Ukrajinci vytvořilo národní hnutí. Jistě vám není neznámo, že ve Vídni existuje spolek pro osvobození Ukrajiny; vydává ve Švýcarsku brožury a mapy, které dostávám a které prozrazují přinejmenším dost intenzivní propagační úsilí.

– Ten spolek známe velmi dobře. Není to nic jiného než nízké policejní doupě. Obrátil se nejprve na naše rolníky na Ukrajině, kteří ani nepochopili, o čem se s nimi přišlo mluvit. Když ucítil, že na té straně není co dělat, obrátil se k dělníkům našich cukrovarů v oblasti Kyjeva a Berdičeva a čas od času jim posílá socialistické brožury, které pravidelně zabavujeme u židovských podomních obchodníků. Vidíte, že to nemá žádnou důležitost.

– Jestliže však ukrajinská otázka neexistuje, nebo lépe řečeno jestliže na Ukrajině není separatistické hnutí, uznáváte přesto, že je v Malé Rusi dost výrazný duch partikularismu.

– Ó ano! Malorusové mají velmi svébytný ráz. Jejich myšlenky, jejich literatura, jejich zpěvy mají velmi výraznou chuť rodné hroudy. To se však projevuje jen v oblasti duchovní. Z národního hlediska jsou Ukrajinci stejně ruští jako nejčistší Moskvané. A konečně, z hlediska hospodářského je Ukrajina nutně spjata s Ruskem.

Neděle 11. dubna 1915.

Sazonov dostal prostřednictvím svých tajných služeb novou řadu dokumentů, které dokládají, že se v těchto dnech partie mezi carem Ferdinandem a vídeňským dvorem rozehrála. Velmi rozrušen, chvějící se rozhořčením, mi říká:

– Germánské vlivy v Sofii rozhodně převládly. Teď o tom mám důkaz. Od toho hanebného Ferdinanda napříště očekávám všechno. Rakousko ho drží… Naléhám tedy, aby vyslanci tří mocností bulharské vládě okamžitě přednesli výtku, kterou jsem vám před třemi dny navrhl. Nesvolí-li vaše vláda a vláda britská k tomu kroku, bude ruský vyslanec nucen jej učinit sám. Nebude-li výtka stačit, navrhnu caru, aby Savinského odvolal a snad i aby dal obsadit Burgas.

Ta prohlášení ihned telegrafuji Delcassému; protože ho však znám jako člověka plného iluzí o rozpoložení Bulharska vůči nám, pokládám za nutné dodat: „Vzpomínka, kterou jsem si uchoval ze svých dlouhých styků s carem Ferdinandem, všechno, co vím o jeho věrolomnosti a jeho zbabělosti, konečně rozhodující dokumenty, které má ruská vláda v rukou, mě plně přivádějí k mínění pana Sazonova.“

Pondělí 12. dubna 1915.

Dnes večer mám na večeři svého druhého vojenského atašé majora Wehrlina a dva francouzské důstojníky přidělené k technické misi pro střelivo. Zatímco přecházíme ke stolu, zazní ohromný výbuch, otřese okny salonu a rozechvěje lustry. Zároveň se východně od Petrohradu, za Něvou, zvedne obrovský oblak purpurového kouře.

– To vyletěla ochtinská¹⁰ prachovna¹¹! zvolají moji důstojníci jedním hlasem.

Následuje ještě několik méně prudkých výbuchů. Plameny požáru zažehují obzor. Není pochyb: rozlehlý ochtinský závod – nejvýznamnější továrna na výbušniny, náboje, prachové náplně, zapalovače a granáty, z níž se ruská armáda zásobuje – je zničen.

Moji důstojníci se na sebe zdrceně podívají:

– To je pohroma!

Celá večeře uplyne odhadováním následků té pohromy a hledáním prostředků, jak jí čelit.

Po kávě beru své tři důstojníky autem k Ochtě. Alexandrovským mostem a Vyborgskou stranou dosáhneme předměstí, kde ke katastrofě došlo. Zděšené obyvatelstvo. Všude mrtví, ranění, hořící domy. Na jednom náměstí zahlédnu gradonačalnika; usnadní nám přiblížit se k fantastické výhni, kde budovy závodu, rozložené na nesmírném prostranství, dohořívají ve vírech plamenů. Zatímco moji důstojníci chodí sem a tam pro zprávy, rozjímám o děsivé kráse podívané, kterou mám před očima a která uskutečňuje jednu z nejtragičtějších vidin Dantova Pekla; zdá se mi, že vidím město Dis, pekelný Babylon s ohnivými kopulemi, s rozžhavenými hradbami…

Když se moji důstojníci vracejí, jejich zjištění se shodují: závod je zničen úplně.

Pokud jde o příčinu neštěstí, nelze ji ještě upřesnit. Není však první domněnkou, která se nabízí, působení německé ruky?

Úterý 13. dubna 1915.

Výbuch na Ochtě šíří na všechny strany zdrcení. Po pravdě řečeno se lidé málo znepokojují praktickými následky. Každý však vidí ve včerejší pohromě zlověstnou předzvěst, „zlé znamení Boží“. Nepochybuje se ani o tom, že to provedl německý agent. Mjasojedov měl tolik spoluviníků!…

Německý štáb je o krizi ruského střeliva až příliš poučen. Krom toho musí mít několik příznaků o všeobecné ofenzivě, která se připravuje ke Slezsku. Odejmout protivníkovi hmotné prostředky k vedení té ofenzivy, ne-li přímo k jejímu zahájení, je myšlenka tak přirozená, že ho musela napadnout. Se všemi spoluviníky, které má v Petrohradě k dispozici, mohl snadno dát do některé z ochtinských prachoven umístit výbušné zařízení.

Středa 14. dubna 1915.

Francouzská a britská vláda rozhodly o vylodění výpravného sboru na poloostrově Gallipoli, aby po souši prorazily obranu Dardanel.

Ten sbor, jehož velení bylo svěřeno generálu d'Amade, byl zformován v Bizertě, odkud byl právě přepraven do egyptské delty.

Čtvrtek 15. dubna 1915.

Před několika dny oznamovaly noviny, že Rasputin odjel do Moskvy. Svatý muž šel splnit slib, který učinil loni v létě, když se lékaři přetahovali o jeho život se smrtí, a modlit se na hrobě patriarchy Germogena v Kremlu.

Bylo ho vskutku vidět, jak se noří do vroucí modlitby před hrobem ctěného patriarchy a potom před každou ze zázračných ikon a svatých ostatků, které činí z Uspenského chrámu jednu z nejvzácnějších svatyní pravoslavné zbožnosti.

Když však nastal večer, přešel k jiným cvičením. A ačkoli se orgie odehrála za zavřenými dveřmi, proniklo z ní ven dost podrobností, aby ve všech moskevských vrstvách vzbudily skandální rozrušení, tlumené hřmění hněvu a hnusu.

Zde je ten příběh tak, jak jsem se jej právě dozvěděl od osoby spřízněné s moskevským gradonačalnikem generálem Adrianovem¹², carovým pobočníkem, a jež z toho města přijíždí.

Scéna měla za rámec salonek restaurace Jar¹³ v Petrovském parku. Rasputina doprovázeli dva novináři a tři mladé ženy, z nichž alespoň jedna patřila k moskevské dobré společnosti.

Večeře začala kolem půlnoci. Hojně se pilo. Hráči na balalajku zahráli národní písně. Rasputin, velmi rozpálený, se pustil do vyprávění svých milostných výkonů z Petrohradu s cynickou vervou, jmenoval ženy, které se mu nabídly, svlékal je jednu po druhé, uváděl o každé nějakou tajnou zvláštnost, nějakou omamnou či groteskní podrobnost.

Když večeře skončila, uvolnili hráči na balalajku místo cikánským zpěvačkám. Rasputin, docela opilý, začal mluvit o carevně, které říkal stará. Společnost zamrazilo. On pokračoval ještě hůř. Ukázal vyšívanou vestu, kterou měl pod kaftanem, a řekl:

– Tuhle vestu mi vyšila stará… Dělám si s ní, co chci…

Dáma ze společnosti, která do toho dobrodružství zabloudila, protestovala a chtěla odejít. Tehdy, rozzuřený a klopýtající, předvedl obscénní pantomimu…

Potom se pustil do cikánských zpěvaček. Odbyly ho. Spílal jim a do svých nadávek mísil jméno carevny.

Hosté zatím začali mít strach, že budou do takového skandálu zapleteni; už byl řečí celé restaurace a jeho policejní dohra mohla být pro urážky carevny vážná.

Rychle si vyžádali účet. Jakmile jej čelovek¹⁴ přinesl, hodila dáma ze společnosti na stůl svazek rublů, který částku daleko přesahoval, a překotně se vytratila. Cikánské zpěvačky vyklouzly za ní.

Zbytek společnosti brzy následoval; Rasputin vyšel poslední, bruče, krkaje a potáceje se.

Neděle 18. dubna 1915.

Všeobecná ofenziva, kterou mi car 16. března ohlašoval v Baranovičích, začala.

V severních Karpatech vyvíjejí Rusové rázné úsilí. Jejich útoky se nyní soustřeďují kolem Užockého průsmyku, který, položený u pramenů velkých haličských řek, ovládá zároveň přístup do Sedmihradska.

Za posledních dnů zanechali Rakušané a Uhři v rukou nepřítele 50 000 zajatců.

Sobota 24. dubna 1915.

Moskevský gradonačalnik generál Adrianov, člověk svědomitý a odvážný, chtěl přímo caru podat zprávu o skandálu, který Rasputin nedávno vyvolal v restauraci Jar a nad nímž je moskevské obyvatelstvo dosud rozhořčeno jako nad svatokrádeží. Dostavil se tedy onehdy ráno ve velké uniformě do Carského Sela žádat o audienci. Velitel carských paláců generál Vojejkov ho však k panovníkovi nepustil.

Generál Adrianov se tedy obrátil na generála Džunkovského¹⁵, vrchního velitele četnictva a náměstka ministra vnitra pro policejní věci, který rovněž velmi odvážně už dvacetkrát zkusil odhalit svému pánu starcovu hanebnost.

Touto oklikou se Mikuláš II. dozvěděl do nejmenších podrobností o sprosté orgii v restauraci Jar. Protože však vyprávění, které se mu dostalo, nedůvěřoval, nařídil dodatečné šetření a svěřil je svému oblíbenému pobočníkovi, důvěrnému miláčkovi carevny, fregatnímu kapitánu Sablinovi. Ten musel navzdory svým známostem s Rasputinem uznat, že je vše, co generál Adrianov uvedl, do písmene pravda.

Tváří v tvář zjištěným skutečnostem se car, carevna a paní Vyrubovová shodli na závěru, že na jejich svatého přítele nastražily pekelné mocnosti hroznou past a že by se z ní „muž Boží“ nemohl bez Boží pomoci dostat tak lacino.

Pondělí 26. dubna 1915.

Včera za úsvitu se na poloostrově Gallipoli u Seddülbahiru¹⁶ vylodil sbor francouzsko-anglických vojsk. Pod ochranou spojeneckého loďstva se usadila na konci poloostrova a v celé jeho šíři. Odpor Turků bylo nesnadné zlomit.

Úterý 27. dubna 1915.

Velkokníže Nikolaj a jeho štáb doprovázeli cara při jeho nedávné návštěvě haličské fronty.

Všeobecně zarazila lhostejnost, ba chlad, s jakým byl car svou armádou přijat. Legenda, která se vytvořila kolem carevny a Rasputina, zasadila carské prestiži mezi vojáky i mezi důstojníky citelnou ránu. Nepochybuje se, že palác v Carském Selu ukrývá hnízdo zrady, a aféra Mjasojedovova slouží všem podezřením za argument.

Nedaleko Lvova zaslechl jeden z mých důstojníků tento rozhovor mezi dvěma poručíky:

– O kterém Nikolajovi mluvíš?

– No přece o velkoknížeti!… Ten druhý není nic než Němec.

Pátek 30. dubna 1915.

Zprávy, které se ze všech stran sbírají o soustřeďování rakousko-německých sil v Haliči, začínají být znepokojivé. Nepřítel na té straně jistě chystá ránu kyjem.

Na odvrácení pozornosti vrážejí Němci smělý klín do Kuronska, k Mitavě a Libavě¹⁷.

Sobota 1. května 1915.

Důvěrná večeře na velvyslanectví s kněžnou Orlovovou, sirem Georgem a lady Georginou Buchanan, hraběnkou Šuvalovovou, generálem a hraběnkou Stackelbergovými¹⁸ a dalšími.

Večer dlouho rozmlouvám se Stackelbergem, který má ze svého německého původu ducha vážného, logického a realistického:

– Mám štěstí, pravím, že jsem vás sem dnes večer přilákal; nikde už vás totiž člověk nepotká.

– Nemám už žádnou radost z toho, vycházet z domu. V nacionalistických kruzích mě mají za Němčoura a to mě pobuřuje. V reakčních kruzích si přejí vítězství Německa a to mě hnusí… Přes svůj germánský původ miluji Rusko vášnivě a car nemá poddaného oddanějšího, ochotnějšího obětovat se pro něho, než jsem já¹⁹. Víte, že jsem hodně žil ve Francii a v Anglii. Zbožňuji francouzského ducha a mám slabost pro anglickou módu. Pokud jde o Francii, nemohu vám říci, jak velice ji od začátku té války obdivuji; za několik měsíců předstihla všechno, co je v jejích dějinách nejkrásnějšího. Vidíte, že vskutku nejsem Němčour!… Jako Rus jsem však den ode dne víc zděšen propastí, do níž nás anglicko-francouzské spojenectví strhává. Rusko běží k porážce a k revoluci, Němce nikdy neporazíme; nestačíme na zápas s nimi; jsem zoufalý.

Snažím se mu vrátit trochu důvěry a dokazuji mu, že je zjevná podřadnost, v níž se ruská armáda vůči armádě německé nachází, jen dočasná.

– Vaši vojáci se bijí obdivuhodně. Vaše lidské zálohy jsou nevyčerpatelné. Co vám chybí, je těžké dělostřelectvo, letadla a střelivo. Za několik měsíců jimi budete hojně vybaveni. Dáte pak Němcům pocítit celou tíhu své masy.

– Ne!… Dějiny nám dokazují, že Rusko není nikdy tak silné jako na začátku války… Nemáme tu podivuhodnou schopnost přizpůsobení a improvizace, která vám, Francouzům a Angličanům, dovoluje napravit za plné války všechny vaše chyby z doby míru. U nás válka vady režimu jen zhoršuje, protože našim byrokratům ukládá úkol, jejž jsou naprosto neschopni splnit. Dej Bůh, abych se mýlil! Čekám však, že všechno půjde od desíti k pěti… Podívejte se, jak tragické je naše postavení! Nemůžeme uzavřít mír, aniž bychom se zneuctili. A pokračování války nás osudově vede ke katastrofě!

Úterý 4. května 1915.

Už dva dny útočí Němci, Rakušané a Uhři silou na tu část ruské fronty, která se prostírá od Visly ke Karpatům. Neodolatelně postupují na východ; jejich levé křídlo už překročilo dolní tok Dunajce, který se vlévá do Visly 65 kilometrů proti proudu od Krakova.

Čtvrtek 6. května 1915.

Mezi Karpaty a Vislou se postavení Rusů stává kritickým. Po velmi tvrdých bojích u Tarnowa, u Gorlice²⁰ a u Jasła²¹ ustupují spěšně za Dunajec a Wisłoku²². Ztráty jsou ohromné; počet zajatců prý dosahuje 40 000.

Pátek 7. května 1915.

Vítězství rakousko-německých vojsk u Tarnowa, Gorlice a Jasła se teď odráží na celé čáře Karpat až za Užok. Rusové ztratili za několik dní řadu průsmyků a hřebenů, které s takovou námahou dobývali během zimy. Přístup do Sedmihradska je jim napříště uzavřen.

Ta situace působí i na rozpoložení rumunské vlády. Brătianu hájí své územní nároky s příkrou nesmiřitelností; jeho zjevný výpočet je zahnat Rusko k rozhodnému odmítnutí, jehož by pak užil k tomu, aby s konečnou platností prosadil politiku neutrality, která je jeho tajnou volbou.

Sobota 8. května 1915.

Na severu, na kuronské frontě, podnikli Němci řadu rázných útoků, aby nepříteli zabránili přepravit všechny své zálohy do Haliče.

Včera se zmocnili Libavy, která jim poskytuje výtečnou námořní základnu pro jejich další operace v Rižském zálivu²³.

Neděle 9. května 1915.

Od Užockého průsmyku až k Visle, to jest na prostoru 200 kilometrů, pokračuje haličská bitva s urputností.

Rusové všude couvají. Rychlost jejich ústupu hrozí, že brzy učiní neudržitelným jejich postavení na čáře Nidy, která se prostírá severně od Visly.

Středa 12. května 1915.

V Dardanelách postupují Angličané a Francouzi metodicky a každou noc zákopy zpevňují terén získaný přes den. Turci kladou odpor s krajní energií.

Ruské mínění se zajímá o sebemenší podrobnost bojů; nepochybuje o jejich konečném výsledku, který pokládá za blízký. Ve hře své obrazotvornosti už vidí spojenecké eskadry proplouvat Hellespontem a stavět se před Zlatý roh; málem při tom zapomíná na porážky v Haliči. Jako vždy žádá od snu zapomnění na skutečnost.

Čtvrtek 13. května 1915.

Rusové pokračují v ústupu na severovýchod, avšak v dokonalém pořádku a hájíce každé postavení. Celkový počet zajatců, které za nějakých deset dní nepříteli zanechali, prý dosahuje 140 000.

Pátek 14. května 1915.

Vládní krize v Itálii. Kabinet Salandra–Sonnino²⁴ velmi obratně podal králi demisi, aniž počkal na zasedání sněmovny, aby otázku války přenesl přímo před veřejné mínění a zmařil tak Giolittiho parlamentní intriky.

Stoupenci intervence získávají každým dnem půdu.

Neděle 16. května 1915.

Němci se zmocnili Jarosławu, což jim poskytuje předmostí na Sanu. Rusové urychlují svůj ústup východně od Kielc a jižně od Pilice.

Naproti tomu na okraji východní Haliče, mezi Kolomyjí a Černovicemi, utrpěli Rakušané velký nezdar a zanechali za sebou dvacet tisíc zajatců.

Celá oblast ležící mezi Dněstrem a Prutem je tak v rukou Rusů.

Pondělí 17. května 1915.

Itálie se rozohňuje. V Římě, v Miláně, v Benátkách, v Janově následují nepřetržitě bouřlivé manifestace takřka revolučního rázu.

Pod tlakem lidového cítění odmítl včera král Viktor Emanuel demisi kabinetu Salandra–Sonnino. Giolittiho spiknutí tedy ztroskotalo. „Neutralistickému“ parlamentu nezbývá než se sklonit před požadavky národního pudu.

Úterý 18. května 1915.

Dnes ráno se se Sazonovem vracím k naší nekonečné rozpravě o územních požadavcích Rumunska a naléhavě na něj tlačím, aby své poslední ústupky trochu rozšířil. Shledávám ho však velmi podrážděného telegramem, který včera dostal z Bukurešti a jímž na mě mává křečovitou rukou:

– Brătianu si osobuje diktovat nám zákon; mluví o Rusku s nadutostí, kterou nestrpím… Vím dokonce, že se nechal strhnout a před několika cizími diplomaty řekl: „Teď není pro Rusko chvíle mluvit zvysoka!“… Nuže! Mýlí se. Rusko je velmoc a není to okamžitý nezdar jeho armád, co by mu dalo zapomenout, co dluží samo sobě, co dluží své minulosti, své budoucnosti, svému dějinnému poslání.

– Řekl-li Brătianu něco takového, neměl pravdu. Právě proto však, že je Rusko velmoc, nemůže své stanovisko povznést nikdy dost vysoko. A jediná otázka, která se klade, je, je-li nám rumunská součinnost užitečná a bylo-li by příliš draho za ni zaplatit tím, že rumunským choutkám přenecháme trochu víc nepřátelského území… Mluvme otevřeně, drahý pane ministře! Uvažte své vojenské postavení! Neděsí vás ten rychlý a nepředvídaný ústup? Nevidíte, že jste v předvečer ztráty Přemyšle; že zítra snad budou mít Rakušané a Němci za sebou v mase překročený San i Vislu? A jste si jist, že za dva nebo tři týdny nebudete hořce litovat, že jste o rumunskou součinnost příliš smlouval?

Zdá se mi, že je Sazonov ve své nesmiřitelnosti otřesen:

– Budu hledat, říká mi, znění nového ústupku v Bukovině a na podunajském břehu Banátu²⁵. Dám si to však za naprostou podmínku okamžitý vstup rumunské armády… Odpověď vám dám zítra.

Středa 19. května 1915.

Sazonov ustupuje v obou bodech, které v jednání s Bukureští zůstávaly sporné. Přijímá, aby byla budoucí hranice Ruska a Rumunska v Bukovině stanovena na Seretu²⁶; přiznává konečně Rumunsku právo připojit si okres Torontál²⁷ na podunajském břehu Banátu; ještě jednou však upřesňuje, že má ten dvojí ústupek za naprostou podmínku okamžitou součinnost rumunské armády.

Čtvrtek 20. května 1915.

Podle výpočtů ruského štábu nečítají rakousko-německé síly nasazené proti Rusku méně než 55 armádních sborů a 20 jezdeckých divizí. Z těch 55 sborů jich 3 přišly docela nedávno z Francie.

Neděle 23. května 1915.

Itálie vyhlašuje Rakousko-Uhersku válku.

Přináším blahopřání svému výtečnému kolegovi a příteli Carlottimu. Shledávám ho zářícího. Má na vážném rozhodnutí, které jeho země právě učinila, velký podíl. Od začátku války nepřestal své vládě představovat, že se Itálie nemůže ani politicky, ani morálně od evropského konfliktu izolovat, že by se obchodnickou neutralitou zneuctila a zmenšila, že jí její národní tradice a její životní zájmy přikazují vyslovit se co nejdříve ve smyslu jejích latinských spřízněností.

Pondělí 24. května 1915.

Generál Joffre pověřuje generála de Laguiche, aby velkoknížeti Nikolajovi vyjádřil jeho obdiv k velkolepému úsilí ruských armád za posledních týdnů: Díky své statečnosti a houževnatosti se jim podařilo, aniž byly prolomeny a aniž ztratily svou způsobilost, ochromit nepřátelské síly značně početnější, způsobit jim ohromné ztráty a prokázat tak obecné věci největší službu. Je to další krásná stránka ke slávě Rusů.

Středa 26. května 1915.

Postupné nezdary ruské armády skýtají Rasputinovi příležitost ukojit neúprosnou zášť, kterou už dávno přísahal velkoknížeti Nikolajovi. Generalissima ustavičně hanobí, obviňuje ho, že nezná nic z vojenského umění a že se snaží jedině získat si mezi vojsky popularitu pochybné ražby s postranním úmyslem cara vytlačit. Celá velkoknížecí povaha i celá jeho minulost by stačily tu poslední výtku vyvrátit; vím však, že je jí carský pár rozrušen.

Dovídám se krom toho, že Rasputin v těchto dnech začal znovu kázat na své staré téma: Tahle válka uráží Boha! Onehdy večer, když řečnil u staré paní G…, která je jednou z jeho nejzanícenějších ctitelek, volal s přízvukem biblického proroka:

– To proti vůli Boží vstoupilo Rusko do téhle války. Běda těm, kdo to ani dnes nechtějí pochopit!… Aby člověk slyšel hlas Boží, stačí mu pokorně naslouchat. Když je však někdo mocný, nadme se pýchou, má se za chytráka, pohrdá prostými lidmi – až do dne, kdy mu Boží výrok dopadne na hlavu jako blesk… Kristus je rozhořčen všemi těmi nářky, které k němu z ruské země stoupají. Generálům je to však docela jedno, nechat pobíjet mužiky; nebrání jim to ani jíst, ani pít, ani bohatnout… Běda! Krev obětí nevystříkne jen na ně: vystříkne až na cara, protože car je otcem mužiků… Říkám vám: pomsta Boží bude strašná!

Zdá se, že to Dies irae projelo všemi přítomnými mrazením hrůzy. Paní G… nepřestávala opakovat: Gospodi pomiluj!… „Pane, smiluj se!“

Pátek 28. května 1915.

Rakousko-německá ofenziva pokračuje bez přestání na obou březích Sanu, jakož i v úseku Přemyšle a v oblasti Stryje.

Už několik dní probíhá Ruskem veliká vlna pesimismu. Veřejný duch si začíná uvědomovat všechno, co znamená a co předznamenává nápor Rakušanů a Němců napříč Haličí. Pohledy se tím úzkostlivěji obracejí k Dardanelám. Zdá se mi však, že gallipolská výprava poněkud ztratila svou moc přeludu a odvedení pozornosti.

Sobota 29. května 1915.

Mám na obědě velkoknížete Nikolaje Michajloviče, sira George Buchanana a markýze Carlottiho: slavíme přistoupení Itálie k trojstrannému spojenectví.

Velkokníže má nejlepší náladu; čelo vysoko, tvář zbarvenou, hlas hrdější a zvučnější než kdy jindy. Několikrát na nás vyrazí:

– Teď je držíme, to Německo. Ta běhna nám už neuteče!

A pokaždé, jako by si chtěl nahradit energii vynaloženou na to tvrzení, vyprázdní jedním douškem sklenku pommardu, kterou mu vrchní neustále doplňuje.

Přes všechnu germánskou krev, kterou mu do žil vložila matka, rozená princezna bádenská, nenávidí Německo, německé myšlenky, německého ducha. Celé jeho duševní a mravní ustrojení, všechny jeho sympatie a všechny jeho záliby jej nesou k Francii. Kult, který zasvětil Napoleonovi I. a jemuž tak vznešeně slouží ve svém historickém díle, není ničím jiným než podobou jeho obdivu k francouzskému géniu.

Když se usadíme v kuřárně, mluví dál hojně a vyjadřuje táž mínění, avšak jiným tónem. Je to jev, který jsem ve stycích s ním pozoroval často. Velkomyslné řeči, vzlety důvěry a nadšení, jimiž vyhovuje nezištným potřebám své prudké povahy, mají takřka vzápětí protějšek hořký, pomlouvačný, žárlivě sobecký. Člověk tehdy zahlédne na dně jeho duše širokou ránu pýchy; tuší tam celé kvašení ctižádostivých snů a zklamaných nadějí. Je si vědom své osobní ceny, která není obyčejná, a má se za rovného prvním úlohám. Zároveň se cítí nedoceněn a opomíjen, neužitečný a bezmocný, podezřelý svému panovníkovi i své kastě, spjatý s režimem, kterým pohrdá a z něhož přesto těží ohromné zisky. V mnoha ohledech si zasluhuje přezdívku „Nikolaj Égalité²⁸“, o níž rád žertuje. Mezi jinými podobnostmi s vévodou orleánským má i slabost povahy. Má v kritice a v klevetách příliš zalíbení, než aby byl mužem činu, podnikavosti a velení: je frondérem jen ve slovech. Postaví-li ho kdy politické události tváří v tvář skutečnosti, bude-li kdy hercem v revoluční krizi, obávám se, že bude muset o sobě opakovat smutné přiznání, jímž Filip Égalité²⁹ odpovídal na výčitky své milenky, krásné a statečné Mrs Elliott: „Běda! Nejsem vůdcem své strany; jsem jejím otrokem!“

Neděle 30. května 1915.

Uvažuje o stále rostoucím vlivu Rasputinově a o jeho neblahém působení na ruskou politiku, kladl jsem si někdy otázku, neměli-li by se spojenci pokusit využít mystických i jiných darů toho divotvorce ve svůj prospěch tím, že by mu namazali packu; řídili bychom tak jeho „vnuknutí“, místo abychom jimi byli ustavičně obtěžováni, kříženi a ochromováni; přiznávám, že by mě takový podnik byl lákal… byť jen z diletantismu; musel jsem uznat, že by byl neúčinný, kompromitující, ba nebezpečný.

Mluvil jsem o tom nedávno oklikou s jednou vysokou osobností, E…, jejíž prudké nacionalistické cítění se přede mnou právě zas jednou vylilo. Když mi zuřivě líčil poslední nestoudnosti a šílenosti Griškovy, řekl jsem mu:

– Dovolte mi otázku… Proč se vaši političtí přátelé nepokusí získat Rasputina pro svou věc? Proč si ho nekoupí?

Zavrtěl hlavou, chvíli přemýšlel a odpověděl:

– Rasputina koupit nelze.

– Je snad tak ctnostný?

– Ó ne!… Ten lump nemá ani stopu mravního smyslu a mám ho za schopného všech hanebností. Předně však peníze nepotřebuje: dostává jich mnohem víc, než mu je třeba… Znáte jeho život. Jaké má kromě svého bytečku na Gorochovaji výdaje? Je oblečen jako mužik, jeho žena a dcery jako chudačky. Strava ho nestojí nic: jí vždy venku. Jeho rozkoše ho zdaleka nic nestojí, nýbrž mu vynášejí; ty špinavé samice, mladé i staré, jimiž je obklopen, mu nepřestávají posílat dary. Potom jsou tu car a carevna, kteří ho ustavičně zahrnují štědrostí. A konečně tušíte, kolik vytěží z prosebníků, kteří ho každý den přicházejí zapřísahat, aby se za ně přimluvil. Vidíte, že svatý muž o prostředky nouzi nemá!

– Co s tím vším dělá?

– Předně je velmi štědrý: hodně dává chudým. Potom kupuje pozemky ve své vsi Pokrovském a staví tam kostel; má také nějaké peníze v bankách pro případ zlých dnů, neboť je o svou budoucnost dost neklidný.

– To, co mi tu říkáte, mě v mé představě utvrzuje… Na Rasputina lze mít páku, když rád zaokrouhluje své pozemky, staví kostely a ukládá peníze. Vaši političtí přátelé by se tedy měli pokusit ho koupit.

– Ne, pane velvyslanče, obtíž není v tom, nabídnout Rasputinovi peníze; vezme je od kohokoli. Obtíž je přimět ho, aby hrál nějakou úlohu, protože není schopen se žádnou naučit. Nezapomeňte, že je to křupan, analfabet.

– Hloupý ale není!

– Je především prohnaný. Jeho rozum je velmi krátký. Politice nerozumí ani trochu. Nelze ho vpravit do myšlenek nebo výpočtů, na které není zvyklý. Žádný souvislý rozhovor, žádná vážná a navazující rozprava s ním není možná. Umí jen opakovat lekci, která mu byla našeptána.

– Přidává k ní však ledacos svého!

– Ano, přidává k ní obscénní gesta a mystické žvásty. Lidé, kteří ho užívají, ho však hlídají. A on ví, že ho hlídají, že se prohlíží jeho korespondence, že se slídí po jeho chování a po jeho stycích. Pod záminkou ochrany je mu palácová policie, ochranka generála Vojejkova, ustavičně v patách. Není mu také neznámo, že má i ve své vlastní straně nepřátele, soupeře a závistníky, kteří pod rukou pracují na tom, aby ho u Veličenstev znemožnili a vyštípali. Konečně se stále třese, aby mu nenastrčili náhradníka. Jistě jste slyšel o tom černohorském krasavci otci Mordariji a o idiotu Miťovi Koljabovi³⁰, kteří jsou nynější uchazeči. A musejí být i další, které nám ve stínu chystají… Rasputin zná nebezpečí svého postavení příliš dobře a je příliš mazaný, než aby nezůstal své klice věrný. Buďte si jist, že kdyby mu někdo učinil podezřelý návrh, ihned by o tom Vojejkova uvědomil…

Při tom náš rozhovor tehdy zůstal. Vracím se k němu dnes a téměř týmiž slovy s jedním ze svých informátorů, S…, který patří do nacionalistických a pravoslavných kruhů Moskvy.

– Běda! říká mi, obávám se, že jednoho dne sestoupíme ještě níž než k Rasputinovi.

– Je to možné?

– Nepochybujte o tom! V oblasti nesmyslu není mezí… Kdyby Rasputin zmizel, snad by netrvalo dlouho a litovali bychom ho.

– A kdo by nám ho mohl dát litovat?

– Například Miťa Koljaba…

Na podporu svých obav mi dává několik zpráv o té osobě, z níž znám jen dřívější styky s mnichem Iliodorem z Caricynu a s otcem Janem Kronštadtským.

Miťa Koljaba je prosťáček, „nevinný“, jurodivý³¹, jako ten, který pronáší osudová slova v Borisi Godunovovi. Narozen kolem roku 1865 v okolí Kalugy, je hluchý, němý, polovidomý, chromý, pokroucený a místo paží má jen dva pahýly. Jeho mozek, zakrnělý jako jeho údy, pojme jen velmi malý počet základních představ, které vyjadřuje hrdelními výkřiky, koktáním, chrochtáním, bučením, kňučením a nespořádaným gestikulováním svých pahýlů. Několik let byl z milosrdenství přijat v klášteře Optina pustyň u Kozelska. Jednoho dne u něho byly pozorovány podivné záchvaty neklidu se střídavými stavy strnulosti, které se podobaly vytržení. Celá komunita ihned pochopila, že se v tom zárodečném duchu projevuje božský vliv; víc však nikdo nechápal. Zatímco se lidé vyčerpávali dohady, byl jeden mnich nadpřirozeně osvícen. Sotva poklekl v temné kapli, zjevil se mu svatý Mikuláš a odhalil mu srozumitelný smysl, který je třeba výkřikům a křečím jurodivého přikládat; mnich si jeho přesný výklad zapsal přímo pod diktátem svatého Mikuláše. Od té doby lidi uvádělo v úžas, kolik vědění a kolik předvídavosti se vyjadřuje neartikulovanými zvuky toho idiota: věděl všechno, minulost, přítomnost, budoucnost. Roku 1901 ho přivedli do Petěrburgu, kde car a carevna jeho prorockou jasnozřivost vysoce ocenili, ačkoli byli tehdy v úplném područí mága Philippa. V neblahých dobách japonské války se zdálo, že je Miťa Koljaba povolán hrát velkou úlohu. Nešikovní přátelé ho však zavlekli do epické hádky Rasputina s biskupem Germogenem. Musel na čas zmizet, aby se vyhnul pomstě svého hrozného protivníka. Žije dnes v malé zanícené a skryté sektě, kde čeká na svou hodinu.

Pondělí 31. května 1915.

Dnes odpoledne jdu na návštěvu k předsedovi dumy Rodzjankovi, jehož horoucí vlastenectví a statná energie mě často povzbudily.

První dojem, který z něho mám, mě však bolestně zasáhne. Má pohublou tvář, nazelenalou pleť, stažené nozdry. Jeho kolosální postava, obvykle tak rovná, jako by se prohýbala pod příliš těžkým břemenem. A když se přede mnou posadí, zhroutí se celou vahou. Po dlouhém pokývání hlavou a hlubokém povzdechu mi říká:

– Vidíte mě velmi zachmuřeného, drahý velvyslanče… Ó, není nic ztraceno, naopak!… Potřebovali jsme nepochybně tuhle zkoušku, aby nás vytrhla z ospalosti, aby nás přinutila vzchopit se a obrodit se… Probudíme se však, vzchopíme se, obrodíme se! Dávám vám na to slovo!

Potom mi vykládá, že nedávné porážky ruské armády, děsivé ztráty, které utrpěla, a velmi nebezpečné postavení, v němž se dosud s takovým hrdinstvím zmítá, prudce rozrušily veřejné vědomí. V posledních týdnech dostal z gubernií přes tři sta dopisů, které odhalují, jak dalece je země znepokojena a rozhořčena. Ze všech stran se zvedá táž stížnost: byrokracie je neschopna zorganizovat průmyslové úsilí národa a vytvořit válečné vybavení, bez něhož půjde armáda od pohromy k pohromě.

– A tak, pokračuje, jsem požádal o audienci u cara, který mě ráčil přijmout okamžitě. Řekl jsem mu celou pravdu; ukázal jsem mu celé nebezpečí; nedalo mi práci dokázat mu, že je naše správa bezmocná vyřešit vlastními silami technické problémy války a že je k uvedení všech živých sil země v chod, ke zvýšení výroby surovin, ke sladění práce závodů nutně třeba povolat soukromou součinnost. Car to ráčil uznat a vymohl jsem na něm dokonce na místě velmi významnou reformu. Právě byla ustavena nejvyšší rada pro střelivo pod předsednictvím ministra války; ta rada zahrnuje čtyři generály, čtyři poslance dumy, mezi nimi mne, a čtyři zástupce hutního průmyslu… Dali jsme se do práce, aniž jsme ztratili jediný den…

Úterý 1. června 1915.

V tomto ročním období, kdy tma severní noci netrvá ani dvě hodiny, kdy je ovzduší jakoby nasyceno světlem, mi Petrohrad ustavičně připomíná Benátky.

Svou řekou, svými ostrovy, svými kanály, svými klenutými mosty, svými domy s narudlými průčelími; slanou vůní vánku, který večer vane od Finského zálivu; výpary dehtu, bahna a plísně, které člověk tu a tam dýchá na nábřežích; slavným jasem nebe a hloubkou vzdušných průhledů; průzračností a plynulostí stínů; kouzlem večerních nádher a soumračných snů – podívaná, kterou mám před očima, mi každou chvíli dává iluzi, že jsem na Riva degli Schiavoni nebo na Giudecce.

Když chci, aby byla iluze ještě úplnější, jdu se večer projít na zalesněný konec Krestovského ostrova, kde se náhle rozšiřuje ústí Něvy. To místo je dojímavě osamělé. Pod nebem posetým fialovými a růžovými parami rozprostírá laguna k Finskému zálivu svou duhovou pláň. Několik set metrů odtud se v nazelenalém oparu vynořuje ostrůvek Volnyj, na němž lze neurčitě rozeznat rozpadlé stavení a ubohé rostlinstvo. Jak se slunce blíží k obzoru, vydechuje z pomalých vod pach horečky a smrti. Ani zvuk lidský. Chvílemi je ta krajina pohřebně pustá. Člověk by se cítil jako na Torcellu.

Středa 2. června 1915.

Večeřím dnes v úzkém kruhu s nejvýznamnějším hutníkem a finančníkem Ruska, přebohatým Putilovem. Mám vždy velké potěšení i užitek ze setkání s tím obchodníkem, jehož psychologie je svébytná; má ve velmi vysoké míře hlavní vlastnosti amerického business-mana: ducha podnikavosti a tvorby, zálibu v rozsáhlých podnicích, přesný smysl pro skutečné a možné, pro hodnoty a síly; zůstává přesto Slovanem některými stránkami své niterné povahy a hloubkou pesimismu, jakou jsem dosud u žádného Rusa nepozoroval.

Je jedním ze čtyř průmyslníků, kteří zasedají v nejvyšší radě pro střelivo zřízené při ministerstvu války. Jeho první dojmy jsou žalostné; není to jen technický problém, problém práce a výroby, co je třeba vyřešit; je to celý správní organismus Ruska, který by bylo třeba od základu zreformovat. Večeře končí, aniž jsme to téma vyčerpali.

Sotva zapálíme doutníky, přinesou znovu šampaňské a rozmlouváme o budoucnosti. Putilov dává svému pesimismu volný průchod; libuje si v líčení osudového sledu blízkých katastrof, skryté dílo úpadku a rozkladu, které ruskou budovu podrývá:

– Dny carismu jsou sečteny; je ztracen, nenapravitelně ztracen; a carismus je právě nosnou konstrukcí Ruska a jediným poutem jeho národní jednoty… Revoluce je napříště nevyhnutelná; čeká už jen na příležitost, aby vypukla. Tou příležitostí bude vojenská porážka, hlad v guberniích, stávka v Petrohradě, bouře v Moskvě, skandál nebo palácové drama – na tom nezáleží!… Revoluce však není největší neštěstí, které Rusku hrozí. Co je to revoluce v přesném smyslu slova? Je to násilné nahrazení jednoho režimu druhým. Revoluce může být pro národ velkým dobrodiním, umí-li po tom, co zbořila, znovu stavět. Z toho hlediska se mi revoluce anglická i francouzská zdají být spíše blahodárné. U nás může být revoluce jen ničivá, protože vzdělaná třída představuje v zemi jen nepatrnou menšinu bez organizace a bez politické zkušenosti, bez styku s masami. To je podle mne největší zločin carismu: nechtěl mimo svou

byrokracii připustit žádné ohnisko politického života. A podařilo se mu to tak dobře, že se v den, kdy činovníci zmizí, rozpustí celý ruský stát… Signál k revoluci dají nepochybně měšťané, intelektuálové, „kadeti“, v domnění, že Rusko zachraňují. Z revoluce měšťácké však vzápětí spadneme do revoluce dělnické a brzy nato do revoluce rolnické. Tehdy začne děsivá anarchie, nekonečná anarchie… deset let anarchie!… Uvidíme znovu dobu Pugačovovu a snad ještě něco horšího!