Knihovna · Carské Rusko a revoluce · Carské Rusko za velké války

Maurice Paléologue

Maurice Paléologue se narodil 13. ledna 1859 v Paříži a zemřel tamtéž 23. listopadu 1944, několik měsíců po osvobození města. Jeho otec Alexandru Gulianu-Paleologu byl valašský revolucionář roku 1848, který po nezdařeném atentátu na knížete Gheorgha Bibesca uprchl do Francie; rodové jméno, jež si syn ve francouzské podobě podržel, pochází od otcovy adoptivní matky. Příbuzenství s byzantskými Palaiology, na které jméno ukazuje a na které se autor nerad odvolával, doloženo není.

Vystudoval práva a roku 1880 vstoupil do služeb ministerstva zahraničních věcí. Byl tajemníkem velvyslanectví v Tangeru, v Pekingu a v Římě, od roku 1901 zplnomocněným ministrem a v letech 1907 až 1912 vyslancem v Sofii. Potom řídil na Quai d'Orsay oddělení vyhrazených věcí, tedy nejcitlivější politickou agendu ministerstva. Velvyslancem v Sankt-Petěrburgu byl od ledna 1914 do května 1917 a zažil v tom úřadě obojí: vypuknutí války i pád carství. Roku 1920 se stal generálním tajemníkem ministerstva zahraničí v Millerandově vládě, roku 1928 byl zvolen do Francouzské akademie na křeslo po Charlesi Jonnartovi.

Psal po celý život. Před válkou vydal studie o Vauvenarguovi (1890), o Alfredu de Vigny (1891) a o Dantovi (1909), povídky a romány (Profils de femmes, 1895; Le Cilice, 1901; Le Point d'honneur, 1907). Své petrohradské zápisky vydal v letech 1921 až 1923 ve třech dílech jako La Russie des tsars pendant la grande guerre; následovalo Le roman tragique de l'empereur Alexandre II (1923). Posmrtně vyšly Au quai d'Orsay à la veille de la tourmente (1947) a Journal de l'affaire Dreyfus (1955), deník, který si vedl jako styčný úředník ministerstva při Dreyfusově procesu.

Jeho působení v Petrohradě je dodnes předmětem sporu. Hned v červenci 1914 přislíbil Rusku bezvýhradnou francouzskou podporu a ruskou mobilizaci podpořil, aniž o jejím rozsahu zpravil Paříž tak, jak měl; historikové se rozcházejí v tom, nakolik tím překročil své pokyny a nakolik válku uspíšil. Britský velvyslanec Buchanan, který v této knize vystupuje takřka na každé druhé stránce, o něm roku 1914 poznamenal, že ho jeho živá obraznost snadno unáší. Také zápisky sám mezi vydáními upravoval. A rusky patrně neuměl: při setkání s Rasputinem mu tlumočí dáma ze společnosti a Rasputinův dopis si nechává přeložit. Jeho Rusko se proto skládá takřka výhradně z lidí, kteří mluvili francouzsky — ze dvora, z ministerstva, ze salonů a z diplomatického sboru; mužik je u něj pozorován, nikoli vyslechnut. Čtenář tedy nemá před sebou nestranného svědka, nýbrž účastníka — ale účastníka, který byl u toho každý den a který uměl psát.