Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Ediční úvod

Poselstvo

Dvacátého července 1402 se na pláni u Ankary utkala vojska dvou vládců, kteří se do té chvíle měřili jen hrozbami: osmanského sultána Bayezida I. a Timura, pána Samarkandu. Bitva skončila tak, že sultán padl do zajetí a jeho říše se propadla do občanské války vedené jeho syny. Mezi diváky té bitvy stáli dva Kastilci. Byli to Payo de Sotomayor a Hernán Sánchez de Palazuelos a poslal je král Jindřich III., aby mu podali zprávu o tom, který z obou mocnářů je silnější. Vrátili se s odpovědí a ještě s něčím navíc: s Timurovým vyslancem, s dary a se dvěma křesťanskými ženami, které Timur vyprostil z osmanského zajetí a poslal kastilskému králi darem.

Jindřich odpověděl druhým poselstvem, o němž vypravuje tato kniha. Vedl je Ruy González de Clavijo, králův komorník, a s ním šli dominikán a magistr teologie fray Alfonso Páez de Santa María a rytíř Gómez de Salazar. Vypluli z Puerta de Santa María v pondělí 21. května 1403 a do Alcaly de Henares, kde zastihli svého krále, dorazili v pondělí 22. března 1406. Cesta trvala dva roky a deset měsíců, vedla Středomořím do Konstantinopole, Černým mořem do Trapezuntu a odtud po suchu přes Anatolii a Persii do Samarkandu a stejnou cestou zpět. Gómez de Salazar z ní nevrátil: onemocněl v Chorásánu a zemřel krátce po příjezdu do Níšápúru.

Clavijo psal deník, ne vzpomínky. Zapisuje, kolik leguí ušli, co kde jedli, kdy byli zdržováni počasím a kolik dní čekali na slyšení. Právě ta zdánlivě úmorná přesnost dělá z knihy svědectví, jaké o Timurově dvoře nemáme od nikoho jiného.

Timur a Čingizovci

Timur bývá představován jako mongolský velkochán a jeho jméno se v Evropě ustálilo v podobě Tamerlán, zkomolenině z perského Tímúr-i lang, Timur Chromý. Čingizovec ovšem nebyl a chánský titul nikdy nepřijal. Pocházel z Barlasů, poturčeného mongolského kmene čagatajského ulusu, a po celý život vládl jako amír jménem loutkových chánů z Čingisova rodu, nejprve Sujurgatmyše a potom jeho syna Sultána Mahmúda.

Jeho pouto k potomku Čingischána bylo sňatkové. Po porážce amíra Husajna roku 1370 si vzal Saraj Mulk chánum, dceru Kazana chána, posledního čagatajského chána, a od té doby nosil titul gürkán, královský zeť. Ten titul je na jeho mincích a v jeho nápisech. Rodokmen, který ho s Čingisem spojuje přes Karačara nojana, zkonstruovali až timurovští dvorní dějepisci; Rašíd ad-Dín přisuzuje společného předka Barlasům jako kmeni, ne Timurovi osobně. Územně je však jeho stát přímým pokračováním čagatajského ulusu, tedy zadněasijského dílu Čingisovy říše — odtud ta polovičatost, kterou v jeho postavení cítí každý, kdo o něm píše.

Nejlepší doklad toho stavu věcí podává Clavijo sám, a aniž tuší, jak je cenný. Při slyšení v Samarkandu si všiml dvou mužů, kteří seděli Timurovi u nohou na zemi. Jedním byl syn Toktamyše, chána Zlaté hordy, druhým potomek onoho čagatajského chána, který kdysi vládl v provincii samarkandské. Figurant z rodu Čingisova sedí na podlaze u nohou amíra, jenž formálně chánem není. Vyslanec to zapsal jako podrobnost dvorního obřadu; nám to říká o legitimitě Timurovy vlády víc než celé kapitoly jeho dvorních panegyriků.

Co Clavijo viděl

Kniha má dvě roviny. Jednou je itinerář, podrobný až do přepočítávání dní, a druhou popis Timurovy říše v jejím posledním roce. Do Samarkandu je uvedli 8. září 1404, kdy Timur stavěl, slavil a chystal se na Čínu, a odjížděli v listopadu, kdy už nemohl stát na nohou a nosili ho v nosítkách. V únoru 1405 zemřel v Otraru. Clavijo je tedy posledním západním svědkem jeho dvora a jediným, kdo zachytil, jak ten dvůr vypadal, když se jeho pán již tělesně rozpadal.

Z toho, co zapsal, je několik věcí jedinečných. Popisuje přednostní spor o místa k sezení, při němž Timur rozkázal posadit Kastilce výše než vyslance čínského císaře, jenž mu právě přišel připomenout poplatek: tomu Číňanovi dal veřejně vyhlásit, že je vyslancem lupiče a Timurova nepřítele, a přidal hrozbu, že se už žádný Číňan s takovým poselstvím neodváží přijít. Popisuje, jak Timur dal zbořit vstupní portál právě dostavěné mešity, protože mu byl nízký, a jak potom dával z nosítek shazovat dělníkům do jam kusy vařeného masa, jako by kdo házel kosti psům, a chvílemi i peníze, aby práce šla rychleji. Popisuje samarkandské zahrady, slony, stany a hostiny, trh a řemesla, a také to, co se v knize o takovém panovníkovi nečeká: jak jeho velmožové po jeho ochrnutí nevěděli, jak se zachovat, a jak se vyslanců zbavili dřív, než se zvěst o jeho smrti rozšíří do provincií, jimiž budou muset projít.

Předloha a kolace

Clavijův text vyšel prvně v Seville roku 1582 péčí Gonzala Argota de Moliny, podruhé v Madridu roku 1782 u Sanchy. Z madridského tisku vzešly dva anglické překlady: Clementse Markhama pro Hakluyt Society roku 1859 a Guy Le Strangeův pro řadu Broadway Travellers roku 1928.¹ Le Strange ovšem nepřekládal z téže větve: jeho předlohou bylo petrohradské vydání Srezněvského z roku 1881, které stojí na tisku z roku 1582 plus na rukopise z 15. století. Obě anglické verze tedy mají různé verze předlohy a dají se proti sobě kolacionovat.

Přeloženo je z Le Strange 1928. Není to věc vkusu a dá se to doložit. Clavijo datuje svůj deník dvojicemi den v týdnu a datum, a ty se dají ověřit výpočtem juliánského kalendáře. V první kapitole souhlasí u Le Strange třináct dvojic ze třinácti, včetně všech pěti dat, která sám doplnil; u Markhama souhlasí pět z devíti a čtyři datované záznamy mu chybí docela. Le Strange navíc jako autor The Lands of the Eastern Caliphate spolehlivě ztotožňuje orientální místopis, v němž Markham tápe.

Táž metoda, uplatněná na celou knihu, vydala vysvědčení i samotnému Clavijovi. Ze sto dvanácti dvojic ve vlastním textu souhlasí sto deset. Na tříleté cestě se tedy mýlí dvakrát: na počátku listopadu 1404 „ztratil“ jeden den a posun drží asi dva týdny, než se u pátku 21. listopadu zase srovná, a středu 15. ledna 1405 zapsal tam, kde byl čtvrtek. Oba omyly má i španělský tisk, nejsou to tedy chyby anglického překladatele; v tomto vydání zůstávají v textu a mají vysvětlivku.

Ve skanu, z něhož se překládalo, chybí jeden list, tištěné strany 56 a 57 v druhé kapitole. Ověřeno kontrolou návaznosti čísel stran přes všech 419 obrázků: je to jediná mezera v celé knize. To místo je přeloženo ze španělského tisku z roku 1782 a kolacováno s Markhamem.

Le Strangeův vlastní úvod se nepřekládá, jeho poznámky a rejstřík však posloužily jako podklad našeho poznámkového aparátu. Patří mu za ně dík i tam, kde jsme ho museli opravit.

Jména a Clavijův pravopis

Clavijo zapisoval orientální jména podle kastilského pravopisu své doby, v němž ch znělo jako č, j jako ch, x jako š a ll jako j. Odtud jeho Chagatay, Xamahi nebo Caraotoman. Při znalosti těchto pravidel se z podob slova dá často uhodnout, co slyšel: Babayeque je Bábá Šejch, Zaratan je Taharten, Susakania je Sisakan.

V tomto vydání se orientální jména přepisují česky s délkami (Chorásán, Tabríz, Sultáníja), osmanská se píšou v turecké ortografii (Bayezid, Yıldırım, Süleyman Çelebi, Bursa) a u ztotožněných míst se drží dobová podoba předlohy, kdežto dnešní jméno patří do vysvětlivky: proto Konstantinopol, ne Istanbul, a Trapezunt, ne Trabzon. Clavijovy zkomoleniny zůstávají v textu jen tam, kde se ztotožnění nepodařilo.

Ediční zásady

Platí pravidlo, které je u překladu přes zprostředkující jazyk nutné vyslovit: autorův omyl se zachová, překladatelův se opraví. Clavijovy věcné chyby jsou součástí jeho díla a zůstávají v textu, kde se opatří ediční vysvětlivkou. Zásahy anglického překladatele do autorova slova se naproti tomu vracejí, protože součástí díla nejsou.

To rozhodnutí má v této knize pět následků. Le Strangeova sobota v první kapitole, kterou španělský tisk ani Markham nemají a kterou kalendář vyvrací, je vypuštěna. V patnácté kapitole doplnil v závorce den měsíce, vypočítaný z Clavijova chybného pátku, a ten se rovněž vypouští. V sedmnácté kapitole Clavijo napsal Caraotoman, tedy Kara Osman, a Le Strange to na šesti místech mlčky vyměnil za Kara Jusufa; španělský tisk má Clavijovo čtení a navíc poznámku, že ten muž býval Timurovým vazalem, což na Kara Jusufa nesedí vůbec. Autorovo čtení je obnoveno a vysvětlivka podává oba možné nositele jména. V druhé kapitole totéž s Muradem, kterého Le Strange opravil na Bayezida: oprava je věcně správná, ale patří do poznámky, ne do textu. A konečně středa 15. ledna, kterou překladatelka opravila na čtrnáctého, je vrácena do Clavijovy podoby.

Poznámkový aparát má sto dvacet vysvětlivek a je udělán v jednom průchodu podle seznamu prvních výskytů v celé knize, aby nevznikla dvojí hesla k téže osobě. Vysvětlivku dostává významné jméno, místo nebo událost u prvního výskytu; drobné zastávky a předáky, které zapsal jen Clavijo, aparát nekomentuje. U osob se uvádějí roky života, role a příčina smrti, je-li známa; co známo není, se nehádá. Osm hesel zůstalo neidentifikováno a je to u nich poznamenáno — u všech osmi je neurčil ani Le Strange, u jednoho to sám přiznává. Domněnky se do knihy nedávají: jednou vytištěné by se citovaly dál.