Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola I

Z Cádizu na Rhodos

Život a činy velikého Tamerlána, s popisem zemí, jež jsou pod jeho panstvím a vládou, jak je sepsal Ruy González de Clavijo, komorník Jeho Výsosti velmi velikého a vznešeného krále Jindřicha, třetího toho jména¹, svrchovaného pána Kastilie a Leónu. K tomu je přidán itinerář, v němž je popsáno vše, co se přihodilo v průběhu poselstva, které Jeho Výsost řečený král vypravil k jeho milosti řečenému mocnáři, známému též jako Timur Beg², roku od Vtělení tisícího čtyřstého třetího. Veliký pán Timur Beg přivedl k nicotě pána Samarkandu³ a zmocnil se onoho císařství, čímž se jeho panství a jeho vláda ustavily, jak bude hned vyloženo. Neboť přikročil potom k tomu, že si podmanil celou zemi Mogolistán⁴, k níž patří i císařství samarkandské, a vzápětí zemi Malé Indie⁵. Poté si podrobil celou zemi a císařství Chorásán⁶, jež je mocným panstvím, a hned potom podmanil a podrobil své moci celou zemi Tádžiků i panství města zvaného Rajj⁷. Dále si pak podmanil a podrobil své vládě celou Persii a Médii⁸ s panstvími Tabrízu⁹ a Sultáníje¹⁰. Potom si podrobil země Gílán¹¹ a Derbent¹² spolu s Malou Arménií¹³ a Erzincanem¹⁴, s Erzurumem¹⁵ a Avnikem¹⁶. Pak podrobil své moci a vládě Mardin¹⁷ a zemi Gruzii, která hraničí s onou řečenou Arménií. Potom Timur přemohl v bitvě pána Malé Indie a odňal mu větší část jeho území; na druhé straně pak vyplenil město Damašek, zmocnil se též Aleppa a nakonec obsadil celou Mezopotámii s Bagdádem¹⁸.

Dále přepadl a zpustošil rozličné jiné země a království, vyhrál mnoho bitev a učinil mnoho záborů, až nakonec vytáhl proti tureckému sultánu Bayezidovi¹⁹ s přídomkem Yıldırım²⁰, jenž byl jedním z největších a nejmocnějších panovníků, jaké svět viděl. V jeho tureckých zemích jej Timur přinutil k bitvě poblíž hradu a města, které se nazývá Ankara²¹. V té bitvě Timur zvítězil a tureckého sultána zajal, jeho i jednoho z jeho synů. Přihodilo se pak, že při té bitvě byli přítomni dva vyslanci, kteří přišli od vysokého a mocného pána Jindřicha, z Boží milosti krále Kastilie a Leónu — jejž Bůh zachovej —, a jména těch dvou mužů byla Payo de Sotomayor a Hernán Sánchez de Palazuelos. Ty dva vyslal král Jindřich, aby vyzvěděli a podali zprávu o moci a síle, jaká náleží na jedné straně tomuto Timuru Begovi a na druhé straně tureckému sultánu Yıldırımovi, a aby si poznamenali, jak velká je družina a jak nesčetné zástupy národů, které může každá z obou stran postavit proti svému soupeři, a aby tak oznámili, která z nich má větší naději v tom zápolení zvítězit.

Stalo se, že po té bitvě u Ankary se pán Timur dozvěděl o přítomnosti těch vyslanců, totiž Paya a Hernána Sáncheze, a protože měl krále kastilského v úctě, uctil je velmi, vodil je s sebou ve své družině a hostil je nad míru vznešeně. Když se pak od nich dopodrobna dověděl o moci onoho vysokého a mocného pána, krále kastilského, a o veliké vážnosti, jíž se těšil mezi ostatními králi křesťanstva, odevzdal jim mnohé dary pro jejich pána krále, aby si získal jeho přátelství. A krátce po svém velikém vítězství v bitvě u Ankary se Timur rozhodl poslat do Kastilie svého vlastního vyslance s listy od sebe a s velikým darem, jenž měl zvláště dosvědčit jeho přátelství. Tím tatarským vyslancem byl jistý čagatajský šlechtic²² jménem hádží Muhammad, který měl ve své péči Timurův list a dary, jež jím Timur poslal našemu králi; a když přišel do Španělska na dvůr krále Jindřicha, vydal Jeho Výsosti vše, co mu Timur Beg uložil, totiž s listem i dary a drahokamy a ženy, které Timur nyní posílal zpět do Španělska do bezpečné ochrany. Když tedy král Jindřich obdržel ony listy a dary a poznal, s jakým záměrem mu Timur v těch listech psal i jaké poselství přinesl jeho vyslanec a jak velikou náklonnost k němu Timur chová, rozhodl se ze své strany vypravit poselstvo na odpověď s dary, aby tak rozhojnil přátelství, jež bylo mezi ním a Timurem Begem.

Náš král tedy přikročil k tomu, aby za své vyslance v novém poselstvu ustanovil tyto tři, totiž fraye Alfonsa Páeze de Santa María²³, jenž byl magistrem teologie, Ruye Gonzáleze de Clavijo a Gómeze de Salazara²⁴, jednoho ze své královské gardy; a jim Jeho Výsost odevzdala své listy a knížecí dary. A protože bylo toto poselstvo nad jiné obtížné a bylo vypraveno do zemí velmi vzdálených, pokládal jsem za nutné a náležité, aby všechna místa, která jsme navštívili, byla zapsána, a s nimi aby byly popsány země, jimiž jsme procházeli, i to, co se nám po celou tu dobu kde přihodilo. Neboť budou-li tyto věci takto zapsány, vypravovány a oznámeny, jak nejlépe dovedeme na následujících listech, neupadnou v zapomenutí a neztratí se. Proto jsem ve jménu Božím, v jehož rukou všechny věci jsou, a ke chvále nejblahoslavenější Panny Marie, jeho matky, začal psát toto vypravování ode dne, kdy jsme my, vyslanci, dorazili do Puerta de Santa María, jež leží proti Cádizu. Tam jsme měli v úmyslu nalodit se na karaku, na níž jsme měli vyplout; a v našem průvodu se vracel domů onen vyslanec pána Timura, jenž byl, jak už bylo řečeno výše, poslán k našemu králi.

V pondělí 21. května roku Páně 1403 jsme my, vyslanci, jak bylo řečeno, dorazili do Puerta de Santa María a téhož dne jsme odeslali některé zásoby, jež jsme s sebou přivezli, aby byly převezeny přes cádizskou zátoku a vzaty na palubu karaky, na níž jsme měli plout; a byly to zásoby nad to, co bylo právě posláno v opatrování několika našich služebníků a už naloděno, a to ze Sevilly a z Jerezu. Následujícího dne, v úterý 22. května, jsme se tedy nalodili na bárku a s námi jel messer Julián Centurio, kapitán té karaky, na níž jsme měli všichni společně cestovat, a přepluli jsme zátoku do přístavu Las Muelas, jenž je u Cádizu a kde karaka kotvila. Potom ve středu, nazítří, jsme na karace vypluli a opustili břehy Španělska; čas byl příznivý a k večeru jsme byli na dohled od mysu Spartel. Nazítří, ve čtvrtek, dospěla loď na úroveň Tangeru a hor na barbarském pobřeží; odtud zamířila napříč k mysu Tarifa a k Jimeně, a minuvši Ceutu, dostala se k Algecirasu a Gibraltaru. Potom k Marbelle; a podél všech těch břehů jsme pluli tak blízko, že jsme jasně rozeznávali města ležící v patě horského pásma, které tu lemuje úžinu, neboť téhož dne jsme dostihli vrchů známých jako Sierra de la Fi.

V pátek, jenž byl 25. dnem května, když se jasně rozednilo, jsme se ocitli na dohled od Málagy a spustili v tom přístavu kotvu. Loď tu zůstala ten den a také následující sobotu, neděli, pondělí a úterý, protože kapitán musel vyložit několik nádob olivového oleje a jiné zboží. Město Málaga leží na rovině a při samém moři. V obvodu města je výběžek země, který se vysouvá do moře, a na něm vysoko postavený hrad stojící na pahorku, celý obepnutý dvojitou hradbou. Za městem je jiný hrad, větší rozsahem i výškou, jenž se nazývá Alcazaba, a od onoho vnitřního hradu k tomuto vnějšímu se táhnou dvojité hradby, které jdou po celé délce vedle sebe. Pod městem a za ním, tam, kde do moře vybíhá jiný mys, jsou loděnice a zbrojnice; a za nimi opět počíná hradba, která ustupuje od nábřeží do vnitrozemí a má ve svém obvodu mnoho věží. Ta hradba obepíná mnoho krásných zahrad patřících městu; a za nimi se daleko vzadu zvedá vysoké horské pásmo, na jehož svazích leží mnoho usedlostí s vinicemi a zahradami. Podél pobřežního pruhu mezi mořským břehem a městskou hradbou jsou vystavěny sklady, které slouží za skladiště zboží, a město samo je velmi hustě obydlené.

Následující středu, jež byla 30. května, karaka vyplula z Málagy a plula podél břehu pod horským pásmem, jehož svahy byly posety obilnými lány, vinicemi a zahradami. Potom jsme přišli k Vélez-Málaze, vysoko postavenému hradu stojícímu na boku hory, a dále minuli Almuñécar, město ležící dole při mořském břehu, a k večeru jsme měli na dohled pásmo Sierry Nevady a pluli pod ním. Nazítří, ve čtvrtek, byla loď na úrovni mysu Palos, jenž leží před Cartagenou, a v pátek jsme obepluli mys Martín v patě vysokého horského pásma, které patří ke katalánské provincii. V sobotu za rozbřesku jsme byli na úrovni neobydleného ostrova zvaného Formentera a už jsme měli na dohled ostrov Ibizu; a když jsme k ní dospěli, strávili jsme celou tu sobotu i následující neděli, pondělí a úterý křižováním u pobřeží, neschopni obeplout mys a dostat se do přístavu, neboť vítr byl pořád proti nám. Té úterní noci jsme však konečně dorazili do ibizského přístavu, a ten den byl 5. červen. Kapitán tu vyložil mnoho nákladu, který přivezl, a vzal na palubu náklad jiný, naloživ sůl; a loď tu ležela od úterka, kdy jsme přijeli, celou středu, čtvrtek i pátek a nemohla odplout, protože proti nám foukal protivítr. Vskutku teprve ve středu 13. června jsme byli schopni vyplout. Ale pak oba následující dny, ve čtvrtek i v pátek, nastalo bezvětří, takže jsme urazili jen málo cesty.

Ibiza je jen malý ostrov, pět leguí do délky a tři do šířky. Téhož dne, kdy loď dospěla k ostrovu, jsme my tři vyslanci vystoupili na zem, a správce, který tam velí a je k tomu ustanoven králem aragonským, dal pro nás ihned připravit byt. Dále poslal dolů lidi a koně, aby nás dovedli vzhůru do města. Celý ostrov je jediná hromada vysokých hor, jejichž dolní svahy jsou pokryty borovými lesy. Hlavní město je velmi lidnaté a stojí na velkém pahrbku, který shlíží na moře. Město je obehnáno třemi hradbami a v prostoru mezi každými dvěma vystavěli mnoho domů. Na vrcholu kopce uvnitř města, na místě nad mořem, stojí hrad s vysokými věžemi a obvodovou hradbou, a proti hradu je kostel, jenž má velmi vysokou věž, takřka hradu rovnou. Za městem a hradem je pak ještě další, vnější městská hradba. Po celém ostrově Ibize jsou mnohé solné pánve, kde se vyrábí mnoho soli velmi výborné jakosti. Sbírá se na konci letního období a vzniká odpařením mořské vody, kterou do pánví napustí. Ty pánve nesou dobrý výnos, neboť každoročně sem přichází mnoho lodí z Levanty a nakládají tuto sůl. V hranicích města stojí věž, v níž je mnoho komnat, a nazývá se Avicennova věž; neboť prý byl Avicenna rodák z tohoto ostrova Ibizy. Na městských hradbách a na jejich věžích je vidět mnoho jizev po dělových kulích, které na to místo vrhal zvěčnělý král Petr IV. Aragonský, když ostrov obléhal.

Následující sobotu, jež byla 16. června, jsme v hodinu nony pluli podél ostrova Mallorky, a to tak blízko, že jsme dokonale rozeznávali lidi na venkově; a v nejbližší neděli jsme míjeli ostrov zvaný Cabrera, kde je malý hrad. V pondělí a v úterý jsme urazili velmi málo cesty, protože vítr byl slabý, ale onu středu jsme byli na úrovni ostrova Menorky a odtud jsme pluli dál a vstoupili do Lyonského zálivu. Ve čtvrtek, v pátek a v sobotu jsme ten záliv přepluli a užili dobrého času, takže v neděli, jež byla svatojánským dnem, 24. června, jsme dospěli k ostrovu zvanému Linera, který patří k panství aragonského vicekrále. V pondělí za rozbřesku jsme se octli v průplavu mezi dvěma ostrovy, Korsikou a Sardinií; a na ostrově Korsice stojí hrad jménem Bonifacio, jenž patří jistému janovskému pánu, zatímco proti němu na ostrově Sardinii je jiný hrad, zvaný Longosardo, který patří Katalánům. Ty dva řečené hrady na ostrovech Korsice a Sardinii stojí na mořském břehu a hledí si vzájemně do očí, jako by úžinu hlídaly; a ta úžina, jež ony ostrovy rozděluje, je velmi těsná a pro plavbu nebezpečná. Tento průjezd se nazývá Ústí čili Bonifacijská úžina.

V úterý, nazítří, jsme pluli blízko ostrova, jenž leží před italskou pevninou a nazývá se Ponza; teď je neobydlený, ačkoli kdysi na něm lidé žili, neboť tu bývaly dva kláštery a k nim mnoho velkolepých staveb, jež se přičítají básníku Vergiliovi. Na pevnině po levé ruce, když jsme pluli dolů a ostrov nám zůstával po pravici, jsme spatřili vysoké horské pásmo, které nese jméno Monte Cassino. Zde je vidět hrad zvaný San Felice, jenž patří neapolskému králi Ladislavovi²⁵. Když jsme postoupili dál k jihu, spatřili jsme u pobřeží jiné horské pásmo a v jeho patě se pak objevilo město Terracina, které patří k území Říma a je od toho hlavního města vzdáleno jen dvanáct leguí. Zemi mezi domy města Terraciny a mořským pobřežím zabíralo mnoho zahrad a mezi vysokými stromy se objevily budovy ženského kláštera, ale všechny jeptišky odvlekli do zajetí barbarští Maurové. Ve středu naše plavba pokračovala a následujícího dne, ve čtvrtek 28. června, jsme k večeru dospěli do přístavu Gaety. Tam jsme shledali, že můžeme zakotvit tak blízko břehu, že bylo možné položit lávku až k městské hradbě a po ní vystoupit na zem. Když jsme vystoupili na zem, ubytovali jsme se my vyslanci v hospodě poblíž kostela San Francisco za městem; karaka tam zůstala následujících šestnáct dní, zatímco kapitán vykládal náklad určený některým kupcům onoho přístavu a na jeho místo pak bral na palubu olivový olej.

Město Gaeta i jeho přístav jsou obojí velmi krásné, byť vjezd do přístavu je těsný; uvnitř se však rozšiřuje. Kolem celého města jsou vysoké kopce, na nichž je vystavěno mnoho hradů a krásných domů, a všechny stojí ve svých zahradách. Po levé ruce, když se vplouvá do přístavu, je vidět vysoký kopec a na jeho vrcholu hrad, jenž je strážnou věží; tu prý vystavěl Roland²⁶, a proto se nazývá Rolandova věž. Od toho kopce se vzadu táhne jiný, s ním sousedící, na němž jsou vystavěny domy města, stojící jeden pod druhým až k vodám přístavu. Odtud se domy rozkládají podél celého mořského pobřeží a za nimi je městská hradba, do níž se bijí mořské vlny. Nad vjezdem do přístavu, tam, kde hradba po obou stranách končí, se zdvihají dvě věže, jejichž základy stojí ve vodě; a od jedné věže k druhé lze počítat asi tolik, kam dostřelí katapult. Od jedné věže ke druhé natahují v případě potřeby řetěz, za nímž mohou galéry a jiné lodi za války bezpečně ležet. Na výšině, jež běží mezi kopcem, na němž jsou vystavěny domy města, a sousedním kopcem Rolandovy věže, byla vztyčena další věž s mnoha vysokými baštami a cimbuřím posazeným na hradební zdi, která ji spojuje s hradbami Rolandovy věže. Tímto opevněním je město chráněno na svém kopcovitém svahu a zároveň je i kopec Rolandovy věže zajištěn proti útoku.

Gaeta je od moře rovněž dobře chráněna, neboť vody obepínají ten mys z obou stran; a za války nemají strach, protože z výšin uvnitř města mohou nepřátelské lodi vyhlédnout a zabránit jim ve vjezdu do přístavu. Při opevnění města byla vystavěna další hradba, jež se táhne nějaký úsek podél mořského břehu a uzavírá ve svém obvodu vysoký kopec, který tak ze dvou stran hledí na mořské vody. Ten kopec je pokryt vinicemi, zahradami a olivovými sady. Podél hradby, která spojuje ten kopec s městským opevněním, a uvnitř ní běží ulice, po obou stranách zastavěná domy a krámy. Po jedné straně té ulice stojí kostel lidem velmi uctívaný, jenž nese jméno Panny Marie Zvěstování, a naproti, po druhé straně ulice, je jiný kostel, totiž svatého Antonína. Při kostele Panny Marie je zde krásný klášter svatého Františka. Na vzdálenějším konci té ulice, o níž mluvíme, stoupá ochranná hradba po svahu kopce, přechází přes něj a svažuje se k mořskému břehu na druhé straně, takže vzadu onen kopec úplně uzavírá. Ta dlouhá opevněná hradba byla vystavěna proto, aby za války žádná nepřátelská loď nemohla zde přistát a aby město bylo takto bezpečné před přepadem.

V místě, kde se tato vnější hradba, obepínající svahy kopce, spojuje s městskou hradbou Gaety, stojí kostel Nejsvětější Trojice a poblíž něho rozličné věže, každá jako tvrz, jež chrání okolní domy. Nedaleko toho kostela je na vrcholu kopce jeskyně a vypadá, jako by byla vytesána lidskou rukou. Je však přirozená; otvor do boku kopce má na výšku asi deset sáhů a pak se zařezává dolů na padesát kroků, a chodba je tak těsná, že jí může projít jen jeden člověk po druhém. Na vzdálenějším konci je poustevnická cela, jež nese jméno svatého Kříže a nazývá se Santa Cruz. Bylo nám řečeno, že se ve městě Gaetě chovají listiny, které praví, že se ta jeskyně otevřela sama, totiž právě v ten den, kdy náš Pán Ježíš Kristus podstoupil smrt.

Vnější městská hradba, o níž jsme mluvili, uzavírá veliké množství krásných zahradních pozemků, zabraných výsadbami pomerančů, citronů a cedrátů, a s nimi i vinice a olivové sady. Je tu mnoho venkovských domů s terasovitými střechami a celý ten kraj je pro oko nad jiné krásný. Za touto vnější městskou hradbou pak začíná dlouhá ulice domů, která běží podél mořského pobřeží a má krásné stavby a mnoho paláců. Všechny stojí ve svých zahradách, jež jsou zavlažovány horskými potoky, které tu stékají. Ta ulice obchází celou zátoku a vzdaluje se od města; a na jejím vzdálenějším konci je městečko zvané Mola di Gaeta, které vskutku leží dobré dvě leguy od města Gaety. Celá délka té ulice domů je dobře vystavěna a po celé délce vydlážděna; a nad ní se zdvihá kopcovitý svah, pokrytý mnoha dvorci a vesnicemi. Stojíš-li v městě Gaetě, můžeš hledět a kochat se tím hustě obydleným krajem, a je to vskutku div krásy a bohatství. Během toho, co se naše loď v Gaetě zdržela, šli jsme si prohlédnout všechna ta místa, o nichž jsme mluvili, a navštívili jsme ještě za městem Molou jiné městečko s vysokým hradem. Vskutku bylo mnoho jiných takových míst všude okolo na svazích kopců, které se svažují z horského pásma, v jehož patě na mysu město Gaeta leží. Konečně po pravé ruce od vjezdu do přístavu je vystavěna velmi vysoká věž k vyhlížení a nazývá se věž Garigliano.

Všechna ta města a země náležely dříve hraběti z Fondi, nyní však jsou částí panství krále Ladislava, jenž se jich zmocnil po své válce s králem Ludvíkem²⁷. Domy v městě Gaetě jsou vskutku velkolepé a jsou vystavěny jeden pod druhým, jak se svah kopce snáší k vodám přístavu. Všechny mají vysoká okna, jež hledí na moře. Nejkrásnější čtvrtí města je ta hlavní ulice, která běží v rovině podél pobřeží. Ostatní ulice jsou těsné a vysoko zastavěné, strmé a chodí se v nich zle. V hlavní ulici je mnoho obchodního ruchu a po celý rok tu obchod neustává. V době, kdy král Ladislav vedl válku proti králi Ludvíkovi, pozbyl celého království neapolského, vyjma právě tohoto města Gaety; a z Gaety nakonec vyrazil a království neapolské si dobyl a získal zpět. Když král Ladislav dlel v městě Gaetě a byl tam oženěn s paní Konstancií, dcerou Manfreda, pána z Chiaramonte, zapudil ji od sebe a potom ji — ale proti její vůli — oženil s jedním ze svých vasalů, synem messera Ludvíka z Capuy. Vypravuje se dále, že král Ladislav byl v onom kostele, o němž jsme mluvili výše, zvaném Nejsvětější Trojice, při tom sňatku sám přítomen a před velikým sběhem svého lidu, jenž se tam shromáždil, vzal jejich ruce, aby je spojil v manželství, a dal obřad vykonat; a dále že téhož dne odpoledne vzal král Ladislav sám za ruku onu paní, která byla či bývala jeho ženou, a veřejně s ní tančil. Později prý měla ve zvyku mluvit s otevřeným pohoršením o mnohých hanebnostech a nahlas o nich hovořit na ulici i na tržišti. Král Ladislav učinil vskutku vše, co učinil, podle rady královny Markéty, své matky, a potom se oženil s paní Marií, jež byla sestrou krále kyperského. Se svou první ženou, řečenou paní Konstancií, s níž žil v manželství jen rok a půl, neměl král děti, ačkoli ta paní měla se svým druhým mužem od té doby mnoho synů. Král Ladislav má však také sestru, jež se nazývá paní Johana a je provdána za vévodu štýrského a babenberského, a praví se o ní, že je to žena nad jiné krásná.

V pátek, jenž byl 13. července, karaka vyplula, v polednách opustila Gaetu a vydala se dál na svou plavbu. Nazítří, v sobotu, jsme míjeli ostrov jménem Ischia a po něm jiný, zvaný Procida, ale oba jsou neobydlené. Téhož dne jsme se též dostali na úroveň třetího ostrova, který má obyvatele, nazývá se Capri a tvoří část panství neapolského; je na něm krásné město. Potom jsme byli na dohled od mysu pevniny, jenž se jmenuje mys Minerva, a dále jsme pluli podél dvou kopců a mezi nimi jsme zpozorovali město známé jako Amalfi. Na těch kopcích je též vidět rozličné hrady a dověděli jsme se, že v městě Amalfi se chová hlava svatého Ondřeje. Téhož dne, v sobotu, v hodinu nešpor, jsme spatřili, jako by sestupovaly z jasného nebe, dva velké temné mraky, které se snesly a usadily na moři; a moře se jim vzápětí zdvihlo vstříc s divokým burácením a mraky se rozpoutaly ve vodní smršť. Celá nebesa se zatměla a úplně zatáhla; ale my na karace jsme se od toho drželi v odstupu, jak jen bylo možné, neboť kdyby nás ty vodní smrště byly stihly pohltit, byli bychom zcela určitě zahynuli.

Následujícího dne, v neděli, jsme pluli mezi dvěma neobydlenými ostrovy, které jsou rovinaté a bez kopců, a nazývají se Alicudi a Filicudi; a o něco dále, po levé ruce, jsme přišli k jinému ostrovu, který má vysokou horu a nazývá se Stromboli, neboť je to sopka, z níž vychází oheň a dým. Té noci jsme viděli z kráteru vycházet velké plameny s hromovým hřmotem. Po pravé ruce nám ležel jiný ostrov jménem Lipari, a ten má obyvatele a patří k panství krále Ladislava. Na tom ostrově se chová závoj blahoslavené svaté Agáty. Ostrov Lipari měl dříve činnou sopku, ale na modlitby svaté Agáty zakrátko přestala chrlit dým a plameny; a totéž se stalo s některými okolními ostrovy, kde dříve sopky bývaly. A ještě dnes, když některý blízký ostrov začne chrlit plameny, vynesou tu na Lipari onen závoj v procesí, což zabrání, aby se výbuch rozšířil na jejich ostrov, a také onen druhý výbuch potom přestane. Následujícího pondělí před polednem, když jsme pluli podél jiných neobydlených ostrovů, které se různě nazývají Salina, Vulcanello a Vulcano, jsme zpozorovali, že na všech jsou krátery činné, neboť s hlasitým hřmotem chrlily plameny. Potom jsme minuli dva další ostrovy, jež jsou neobydlené a nazývají se Panarea a Panarelli.

Následujícího úterý, jež bylo 17. července, jsme uvízli v bezvětří mezi těmi dvěma naposled jmenovanými ostrovy, a protože nebylo vítru, nemohli jsme urazit žádnou cestu. Ale té noci ve třetí hodině, zatímco jsme tam leželi, se zdvihla veliká bouře, a protože byl vítr proti, zahnal nás zpět na naši dřívější dráhu. Bouře trvala celou tu noc a vskutku i celou následující středu zuřivě foukalo, takže v polednách byly všechny plachty karaky od přídě k zádi roztrženy a pluli jsme pod holými stěžni, po celou tu dobu ve velikém nebezpečí. Celou tu středu až do dvou hodin po soumraku vítr vál, a po celou tu dobu krátery, zvláště ty na zmíněných ostrovech Stromboli a Vulcano, vysoko ve větru plápolaly mocným výbuchem dýmu, ohně a hřmotu. Za té bouře k nám přišel kapitán naší lodi a dal zpívat litanie, a my i celá posádka jsme vzývali milosrdenství Boží; a když jsme modlitby odříkali, spatřili jsme, jak jsme bouři přečkávali, světlo jako od svíce, které se objevilo na ráhně hlavní plachty a na vrcholu stěžně karaky, zatímco jiné světlo plálo na konci čelenu nad přední nástavbou a opět jiné světlo jako svíce na ráhně nad zádí. Všechna ta světla viděla posádka karaky, neboť všichni byli zavoláni na palubu, aby byli svědky. Ty ohně byly vidět jen krátkou chvíli a potom zmizely, a po celou tu dobu bouře dál běsnila.

Po nějaké chvíli jsme my i posádka ulehli ke spánku, vyjma pochopitelně kapitána a několika námořníků, kteří museli držet hlídku. A oni, všichni úplně bdělí — totiž kapitán a dva z jeho námořníků, kteří hlídali —, zaslechli hlasy jako z dálky, a přece jako by byly přímo u boku karaky, jako by tam lidé rozmlouvali. Kapitán se svých lidí otázal, slyší-li ty hlasy, a oni odpověděli, že ano; a po celou tu dobu bouřný vítr nepřestával vyt. Když tehdy kapitán viděl, že se ona světla vracejí tak, jak byla předtím, dal probudit celou posádku karaky a vypravoval jim, co on a ti na hlídce slyšeli. Po dobu, jaké je potřebí ke sloužení mše, zůstala ta světla vidět a potom pohasla, načež bouře přestala. O těch světlech se praví, že se má v čase nouze o pomoc modlit k frayi Peru Gonzálezovi z Tuy.

Nazítří za rozbřesku jsme se octli zase mezi ostrovy, které jsme už popsali, a pluli na dohled Sicílie v naději, že se s příznivým větrem dostaneme dál; ale až do následujícího čtvrtka jsme byli nuceni křižovat kolem těch ostrovů, neboť se téměř utišilo. V pátek jsme však leželi na úrovni sicilské pevniny a na dohled od stavby zvané věž Faro. Ta stojí v místě, kde se v úžině stáčíš k messinské zátoce, když míříš k onomu přístavu; je tu však vždy silný proud, který se valí z úžiny, a protože jsme tehdy měli jen slabý vítr, aby nás nesl vpřed, nemohli jsme hrot Fara obeplout. Toho dne jsme se tedy do přístavu Messiny nedostali, a té noci se vítr velmi zesílil, pročež lodivod, který k nám vyjel z Messiny, aby provedl karaku úžinou a do přístavu, dal napnout plachty a obrátit nás zpět. Když jsme se znovu dostali na úroveň věže Faro, karaka narazila a dotkla se dna a kormidlo vyskočilo ze svého lože. Mysleli jsme už vskutku, že je vše ztraceno, ale protože vítr dál zůstával slabý a moře se nezdvihlo, po chvíli se nám podařilo dostat karaku ze skalisek a získat bezpečí na volném moři. Ihned jsme spustili dvě kotvy a zůstali bez pohybu do rozednění. Když se rozednilo, počal běžet příliv a zdvihl se vítr, takže jsme napjali plachty a dorazili do přístavu Messiny.

Tato věž Faro stojí napříč úžinou proti kalábrijské pevnině, na severovýchodním hrotu ostrova Sicílie, a úžina je tu tak těsná, že moře má přes ni jen jednu leguu. Ve věži Faro se v noci stále udržuje hořící maják, aby lodi, které jdou úžinou, mohly nalézt průjezd. Celý kraj na kalábrijské straně se nám, jak jsme pluli dolů, jevil dobře obdělaný a bohatý obilnými lány s mnoha zahradami a vinicemi. Město Messina leží při moři a jeho městská hradba, hájená mnoha pevnými věžemi, se zdvihá nad pobřežním pruhem. Domy města jsou velmi krásně vystavěny z kamene na maltu a jsou vysoké, takže okna každého domu hledí na moře a z moře jsou vidět. Hlavní ulice města běží souběžně s mořským břehem a město má zde pět nebo šest bran otevřených k vodě. Na jednom konci města je vidět mnoho loděnic, zatímco za hranicemi města stojí klášter dominikánů, zvaný San Salvador, kde mniši konají služby podle řeckého obřadu. Messina má dále ve svém středu pevný hrad.

Následujícího pondělí, jež bylo 23. července, jsme se vydali z Messiny, a protože byl vítr příznivý, pluli jsme dolů podél sicilského pobřeží, majíce po pravé ruce horu a kráter Mongible. Potom jsme přešli ke kalábrijskému pobřeží, kde se objevilo město Reggio. Poté jsme pokračovali v plavbě a loď přeplouvala vjezd do Benátského zálivu celé následující úterý, středu a čtvrtek; a v pátek k večeru se dostala na dohled od Modonu na pevnině v Řecku, jež je pod panstvím Benátek. Odtud jsme pluli dál a dostali se na úroveň ostrova Sapienzy, potom minuli ostrov Venetiko a dále opět jiný ostrov zvaný Cerne, až jsme konečně dospěli k mysu San Gallo a obepluli jej. Zde bylo na pevnině vidět místo známé jako Korón. Nazítří ráno, v sobotu, jsme byli na úrovni mysu Maria, zvaného Matapan, a za ním je mys Sant Angelo; oba patří k pevnině, která je pod panstvím Benátek.

Potom byla loď o polednách na dohled od břehu dobře obydleného ostrova zvaného Cetul a my jsme vzali průjezd mezi tím ostrovem a vysokým skaliskem, jež nese jméno El Lobo. Na ostrově Cerigu jsme zpozorovali malý hrad s velmi vysokými baštami, který korunoval mys při moři. Tam dole na okraji pobřeží stála věž, která hlídala výstup k onomu hradu, a nedaleko odtud, v ohbí břehu, byla při samém moři rovina, na níž se objevovaly zbytky hradby a stavba v troskách. To prý označuje místo, kde za starých časů stával chrám se svou posvátnou sochou, již Paris skácel v době, kdy odvlékl Helenu; byl tehdy vyslán svým otcem králem Priamem, aby vedl válku proti Řekům. Naše loď, když se dostala z dosahu ostrova Ceriga, vzala svůj kurs mezi tři skaliska, jež se zde nazývají Tres, Dos, As. V neděli, jež byla 29. července, v hodinu tercie jsme byli na úrovni neobydleného ostrova zvaného Sekilos, korunovaného vysokými štíty, na nichž hnízdí sokoli. Měli jsme v úmyslu projet s karakou mezi hlavním ostrovem a jistým vysokým skaliskem, které bylo blízko, ale proud, jenž tu mezi nimi běží velmi silně, nás unesl vpřed, takže jsme nestihli včas obrátit kurs lodi a málem s ní najeli na mělčinu. Když jsme takto pluli těsně u těch skal, vyrušili jsme mladé sokoly, kteří tam hnízdili, a ti dělali velký křik. Při té příležitosti se náš kapitán i někteří kupci, kteří byli na palubě, a také mnozí z posádky v tu chvíli tak zhrozili nebezpečí lodi, že se svlékli do košile; ale když viděli, že jsme vyšli v bezpečí — neboť Bůh nám vskutku dal důkaz svého velikého milosrdenství —, všichni dali průchod své vděčnosti.

Následujícího pondělí jsme pluli mezi dvěma obydlenými ostrovy, které nesou jména Millo a Ante-Millo; ty v dřívějších dobách tvořily část vévodství Souostroví, nyní však patří Benátčanům. Ostrovy jsou pokryty stády ovcí a skotu na pastvě. V úterý a následující středu jsme leželi mezi těmi ostrovy v bezvětří a nemohli urazit žádnou cestu; ale ve čtvrtek jsme pluli dál a dospěli ke třem jiným ostrovům, jež se počítají k vévodství Souostroví, a jejich jména jsou Nios, Santorini a Therasia. O polednách jsme pak byli na dohled od jiného ostrova, jenž se nazývá Naxos; ten je veliký rozsahem a je hlavním místem a sídlem onoho vévodství. Za rozbřesku následujícího pátku, 3. srpna, ležela karaka na dohled od obydleného ostrova zvaného Kalymnos, a zde bylo možné zpozorovat mnoho obilných lánů; loď se tu chvíli zdržela a pak jsme pluli dál k blízkému ostrovu, jenž se nazývá Lango a jehož obyvatelé jsou lidé, kteří přišli z Rhodu, a jsou tu postaveni někteří rytíři řádu svatého Jana, kteří zde velí. Když jsme pluli sem dolů, měli jsme po levé ruce pevninu tureckého pobřeží a minuli jsme ostrov jménem Nisyros před mysem Krio. Ten ostrov leží tak blízko pevniny, že jsme se neodvážili projet v noci úžinou mezi nimi, v obavě, aby karaka nedřela o dno. Vyčkali jsme tedy dne, projeli a odtud pluli podél rozličných jiných ostrovů rhodského panství, které leží před tureckým pobřežím a nazývají se Piscopi, svatý Mikuláš z Carchini a Pimia; a konečně k večeru téhož dne jsme karaku zakotvili v přístavu města Rhodu.