Knihovna · Mongolská říše a cesty na Východ · Poselstvo k Tamerlánovi

Kapitola II

Z Rhodu do Pery

Jen jsme dorazili do rhodského přístavu, hned jsme poslali vzhůru do města, abychom zvěděli, je-li velmistr přítomen. Přišla nám zpráva, že velmistr s několika galérami a s dobrým počtem svých rytířů odplul z Rhodu ve společné plavbě s karakami a galérami janovského loďstva, jemuž velel maršál Boucicaut¹, a že všichni společně vytáhli na výpravu proti Alexandrettě². Nazítří, v sobotu, jsme tedy vystoupili na zem a vydali se vzhůru do velikého paláce na Rhodu, abychom navštívili místodržitele, jejž velmistr zanechal na svém místě, a abychom s ním rokovali. Když se místodržitel dověděl o našem příjezdu, vyšel nám vstříc s bratry, kteří tam přebývali, a pravil, že ačkoli jejich pán velmistr je nepřítomen, přesto, aby prokázali čest Jeho Výsosti králi kastilskému, učiní vše, co je v jejich moci, aby našim potřebám zadostiučinili. Vyložili jsme mu, že jsme vystoupili na zem, abychom se vyptali po zprávách, kde se Timur Beg nyní zdržuje, a abychom se poradili, co máme činit. Místodržitel pak dal rozkaz, abychom byli ubytováni v obydlí jistého rytíře řádu, jež stálo poblíž kostela zasvěceného blahoslavené svaté Kateřině.

Tam jsme se tedy odebrali v neděli, jež byla 5. dnem srpna, a zůstali jsme tam až do čtvrtka 30. srpna; po celou tu dobu jsme však nemohli dostat žádnou zprávu, která by byla jistá. Podrobnosti o tom, co se děje, nám vypravovali někteří, kdo se vrátili od loďstva, jež nyní leželo na dohled od syrských břehů, a zprávu přinesli také jistí poutníci z Jeruzaléma; a všechno vyznívalo takto. Timur, pravili, má stále na mysli vrátit se proti Sýrii a podmanit si káhirského sultána, k němuž posílá své vyslance. Ti vyslanci, jak se oznamovalo, už přišli a káhirskému sultánu sdělili, že musí nyní ve své mincovně razit peníze s Timurovým znakem a nadpisem a platit mu každoroční poplatek. Kdyby to sultán učinit nechtěl, pak jakmile přejde letní vyprahlost a nebude už nedostatek dešťů, on, Timur, jenž o onoho sultána nedbal ani zbla, se vrátí zpátky do Sýrie. Tak prý znělo poselství, které přišlo od Timura ke správci Jeruzaléma, aby je vyhlásil lidu země egyptské; všechny ty zprávy však byly jen z druhé ruky, a proto jsme s nimi nemohli počítat s žádnou jistotou.

Zatímco jsme takto čekali na zprávy, vrátily se od loďstva čtyři veliké janovské karaky a dvě jiné lodi a přinesly zvěst o tom, co se tam v poslední době dálo. Vypravovaly, že loďstvo s rytíři na palubě namířilo přímo k hradu na syrském pobřeží, který se nazývá Kandeli, a oblehlo jej na dvanáct dní. Ale velitel té tvrze potom vyrazil a napadl obléhatele, při čemž mu padlo do rukou patnáct jejich válečných koní a několik francouzských a janovských rytířů bylo zabito. Po tom nezdaru loďstvo odplulo, a když přišlo k městu Tripolisu v Sýrii, přikročilo k útoku na ně. Lidé toho města, aby se ubránili, přehradili poblíž tok vody, a jen spatřili, že naši vystoupili z lodí na zem, hráz otevřeli a přivedli tak náhlou zkázu na naše lidi, kteří se museli ve spěchu vrátit na své lodi. Potom drželi velitelé loďstva válečnou radu o tom, co se má činit, a bylo rozhodnuto takto. Protože karaky a jiné plachetnice loďstva jsou rychlejší než galéry, měly ony první vyplout a zamířit k Alexandrettě, kde měly zůstat devět dní ležet; kdežto ony druhé, galéry, měly pod velením rytířů pokračovat na jih a napadnout Bejrút³, město na syrském pobřeží, jež je přístavem Damašku a je od něho po zemi vzdáleno dva dny cesty.

Karaky tedy odpluly k Alexandrettě, zatímco galéry s veliteli loďstva se vydaly dolů k Bejrútu, kteréžto město vzaly útokem a vypálily. Karaky po příchodu k Alexandrettě tam, jak bylo ujednáno, vyčkaly devět dní, ale po celou tu dobu jejich kapitáni nedostali od galér žádné zprávy; a den za dnem přitom pozbývali mnoho koní, kteří byli na karaky naloděni, neboť ta zvířata hynula pro nedostatek vody k pití. Také lidé byli víc a více tísněni o potravu, a proto se nyní oznamovalo, že se všechny ty lodi ihned vracejí na Rhodos. Tak se stalo, že dříve než jsme se my znovu vydali z Rhodu, byly všechny karaky už zpátky. Ale co se dálo s pánem Timurem a kde nyní má své ležení, o tom jsme po celý ten čas svého pobytu nemohli dostat přesnou zprávu, a tak jsme uzavřeli, že musíme vykonat cestu do Karabachu⁴, odlehlé provincie perské, kde, jak je dobře známo, mívá Timur ve zvyku přezimovat a kde bychom nepochybně měli dostat jistou zprávu, kdybychom jeho samého nenašli.

Rhodos není nijak veliké město; leží na rovině, blízko moře, a zaujímá poloostrov. Je zde veliký hrad, který stojí sám o sobě odděleně, a město je dokola obehnáno hradbou jako tvrz, s předměstím uvnitř i vně. Město samo má po celé délce svých hradeb věže a uvnitř je jak palác velmistrův, tak obydlí rytířů. Je tu také klášter a velmi krásný kostel a veliký špitál, kde pečují o nemocné. Rytíři nesmějí podle řádového pravidla nikdy opustit tvrz a nemohou nikam vyjít, nestane-li se to se zvláštním dovolením velmistrovým. Rhodský přístav je velmi rozsáhlý a dobře chráněný, neboť je uzavřen v městských hradbách. Má dvě hráze, moly nesmírné stavby, z nichž každý se zdvihá na svých vlastních základech. Vybíhají do moře a mezi oběma je přístav, kde mohou lodi ležet v bezpečí. Na jedné z těch hrází vystavěli čtrnáct větrných mlýnů. Za městskou tvrzí je vidět mnoho krásných štěpnic s venkovskými domy; všude okolo tu jsou vysazeny cedráty, citrony a limety a s nimi mnoho jiných stromů plodících ovoce. Obyvatelstvo ostrova Rhodu i města je řeckého původu a většinou přísluší k řecké církvi. Rhodos je veliký přístav, kam se sbíhají kupci; přicházejí tam ze všech stran a lodi, které plují do Alexandretty nebo vezou zboží určené do Jeruzaléma a na jiná místa v Sýrii, zastaví v tomto přístavu, nebo jej aspoň minou na dohled. Turecká pevnina Malé Asie leží tak blízko Rhodu, že ji odtud lze snadno rozeznat. Po celém ostrově a okolo je kromě hlavního města vidět mnoho jiných měst a hradů; a to hlavní město nese jméno Rhodos, jak jsme řekli.

V pátek, jenž byl 31. dnem srpna, jsme si ujednali plavbu na lodi, která nás měla dovézt na ostrov Chios⁵, a jejím kapitánem byl Janovan jménem messer Leonardo Gentil. Loď vyplula a my jsme opustili Rhodos, ale vítr se ukázal být protivný. Plavba z Rhodu na Chios je vskutku nebezpečný průjezd, neboť na jedné straně, po pravé ruce, se musí uhýbat turecké pevnině, a náš kurs vedl blízko ní, zatímco na druhé straně, po levé ruce, hrozí nebezpečí ztroskotání od množství ostrovů, z nichž některé jsou velmi dobře obydlené a jiné neobydlené. Proto je v noci veliké riziko plout tímto kursem a za nepohody je to nanejvýš nebezpečné. Nuže, onen pátek, kdy jsme opustili Rhodos, a sobotu a neděli a pondělí a úterý, po celou tu dobu jsme měli protivné větry, takže jsme pluli křižováním a obraty; vskutku se nám víc než jednou nepodařilo obeplout jistý mys, který tu ležel před tureckou pevninou. Ve středu, jež byla 5. září, jsme byli na úrovni ostrova Stanchio, a protože jsme pro protivětr nemohli urazit žádnou cestu, zakotvila loď v přístavu hlavního města toho ostrova. Tam jsme zůstali celý ten den, nabírali vodu a brali na palubu zásoby masa. Ostrov Stanchio je rhodského panství; jeho hlavní město, jež je velmi lidnaté, leží na rovině nedaleko moře. Má malý hrad a mezi hradem a městem leží veliká slanovodní laguna. Do hradu se vstupuje po mostě, který se pne nad příkopem naplněným mořskou vodou. Okolo celého města leží štěpnice a vinice a venkovské domy. Na tomto ostrově drží posádku vždy sto rytířů řádu svatého Jana pod místodržitelem a mají hrad i město pevně v rukou.

Ve čtvrtek 6. září jsme opět vypluli, ale po celý ten den loď pro protivný vítr urazila málo cesty, a nazítří, v pátek, to bylo z téže příčiny stejné. Nadto nebylo možné dělat dlouhé obraty pro množství ostrovů, které ležely na každé straně, a pro tureckou pevninu, jež byla proti nám a blízko. Celý ten den loď znovu a znovu křižovala a postupovala jen málo, a v polednách, když jsme se přiblížili k ostrovu, jenž je znám jako Ostrov zvířat, se protivítr rozběsnil a zahnal naši loď ke břehu, takže jsme se báli, že ztroskotá. S obtížemi se nám podařilo spustit kotvu, a tak jsme zůstali bez pohybu v bezpečí celý ten den i následující. Ten ostrov je úplně neobydlený a je to nízká země bez kopců. Pak, v nejbližší neděli o polednách, jsme vypluli a celé odpoledne jsme jeli podél mnoha neobydlených ostrovů; potom náš kurs vedl kolem velikého, dobře obydleného ostrova, jenž se nazývá Kalymnos a je rovněž rhodského panství. V pondělí za rozbřesku, když jsme celou noc stáli bez pohybu, jsme byli blízko místa, kde jsme byli při západu slunce, ale o polednách jsme byli na úrovni města na turecké pevnině, které se nazývá Nová Palatia. Vypravovali nám, že právě u tohoto města měl Timur své ležení a že odtud zaplavil všechny turecké země.

Následujícího úterý ráno jsme leželi na dohled od dobře obydleného ostrova rhodského panství, jenž se nazývá Leros⁶, a když jsme viděli, že vane protivítr, stočili jsme loď do větru a spustili kotvu v přístavu toho ostrova, abychom znovu nepozbyli už získanou cestu tím, že nás vítr zahání zpět; později jsme tam nabrali vodu. Na ostrově Lerosu je město s velmi pevným hradem, vysoko postaveným, a okolo něho stojí domy města, ty jsou však ve zlém stavu. Místu velí rytíř z Rhodu a obyvatelstvo je řecké. Turci, kteří podnikají výpady z Nové Palatie, natropili na ostrově v poslední době mnoho škody, a vloni posádka z turecké galeoty přistála na zemi a odvlekla obyvatelům jejich stáda. Pobrali také muže, kteří sklízeli obilí, a odvedli je jako zajatce do Palatie. Ve čtvrtek jsme z Lerosu vypluli a za rozbřesku jsme byli na dohled od neobydleného ostrova, který se nazývá Madrea, ale kde jsou dobré pastviny pro stáda a prameny sladké vody. Téhož dne jsme se též dostali na úroveň jiného ostrova, zvaného El Forno, a plujíce dál jsme přišli k ostrovu Patmu, jehož obyvatelstvo je řecké. Nazítří jsme se octli na dohled od velmi velikého ostrova zvaného Samos, jehož lidé jsou Turci; a odtud jsme měli na dohled ostrov Nikarii, jenž je velmi lidnatý a jehož panství drží jistá paní, která má k vlastní potřebě galéru; na tomto ostrově jsme zpozorovali mnoho dobře obdělaných polí. Téhož dne jsme viděli a minuli mnoho jiných ostrovů, velkých i malých.

Následující sobotu, jež byla 15. září, a nazítří v neděli jsme leželi mezi ostrovy v bezvětří a nemohli jsme urazit žádnou cestu; ale k večeru se na krátkou chvíli zdvihl vítr, takže v pondělí ráno jsme se octli na dohled od mysu turecké pevniny, jenž se nazývá mys Xanto, a z toho místa jsme spatřili ostrov Chios. A tak jsme v úterý dopoledne, v hodinu mše, vjeli do chioského přístavu, a téhož dne jsme my vyslanci vystoupili na zem a dali všechna svá zavazadla z lodi vynést na břeh. Město Chios je jen malé místo; ani ostrov sám není z největších a patří Janovanům. Město Chios je vystavěno na rovině u moře a má dvě předměstí, jedno na jedné straně a druhé proti němu, a všude okolo je mnoho štěpnic a vinic. Turecká pevnina stojí proti Chiu a leží zřetelně na dohled. Na tomto ostrově je vidět mnoho měst a hradů a Chios může měřit v obvodu sto dvacet mil. Na některých stromech, jimž se tu říká lentišky, se nalézá mastix. Město Chios má okolo sebe krásnou hradbu, zpevněnou mnoha věžemi; leží však na rovině, a ne na nějakém vysokém kopci.

Zatímco jsme my vyslanci byli zdrženi na Chiu, přišla zpráva, že Ísá, nejstarší syn zvěčnělého tureckého sultána Bayezida, jejž Timur přemohl, nedávno zemřel; byl to právě on, kdo zdědil sultanát. Jeho mladší bratři nyní všichni vedli občanskou válku jeden s druhým, aby se ukázalo, kdo se má stát pánem té země, totiž Turecka. Byli bychom si přáli odjet z Chia neprodleně, ale nemohli jsme nalézt žádnou loď připravenou k plavbě, a museli jsme tedy čekat ono úterý, kdy jsme přijeli, i středu, čtvrtek, pátek, sobotu, neděli a dál až do neděle za týden, což přišlo na 30. den měsíce září, kdy se konečně našla malá španělská loď, chystaná k plavbě, jejímž kapitánem byl Janovan messer Boquira de Marta. Onu řečenou neděli tedy o půlnoci vypluli, a my jsme se dostali na palubu a opustili chioský přístav se svěžím větrem v zádech. Když se rozednilo, octli jsme se na úrovni obydleného ostrova po pravé ruce, ležícího blízko turecké pevniny, který se nazývá Mytiléna⁷, a po levé ruce byly vidět dva jiné obydlené ostrovy, jež jsou známy jako Ipsara a Antipsara; a k večeru jsme se dostali na dohled od mysu turecké pevniny, který se nazývá mys svaté Marie. V noci se vítr zdvihl a rozpoutala se vichřice, takže některé plachty se roztrhly a byly smeteny přes palubu. Nuže, úžina známá jako Romanijský průjezd byla blízko, ale vítr se zdvihal a noc byla velmi temná, takže jsme se báli, abychom ústí úžiny neminuli, pročež kapitán rozhodl, že stočíme loď do větru a vyčkáme, až přijde den. Krátce před půlnocí však do nás znovu udeřila bouřná smršť, jíž jsme byli zahnáni zpět, takže jsme se za rozbřesku octli na úrovni ostrova Merdi, hned před tureckou pevninou. Tehdy bylo rozhodnuto, že vezmeme kurs k přístavu Mytilény, aby tam byly plachty lodi vyměněny; a ze břehu byl vzat na palubu lodivod, neboť nikdo z posádky ty vody neznal. Nějakou dobu předtím, než jsme se obloukem dostali k mytilénskému přístavu, bylo možné spatřit na onom ostrově hrad, jenž se nazývá Mollenos, a hned za ním se objevil jiný hrad, který nese jméno Cuaraca. Bylo poledne, když loď konečně zakotvila v přístavu hlavního města Mytilény, a zůstali jsme tam ten den svého příjezdu, jenž byl úterý, i středu, čtvrtek a pátek, během kteréžto doby byly plachty lodi znovu osazeny a byl najat lodivod.

Město Mytiléna je dobře obydlené; domy korunují vrchol kopce na poloostrově, jenž vybíhá do moře, a po obou stranách toho poloostrova je přístav. Město obepíná pevná hradba s mnoha věžemi a za ní leží rozsáhlé předměstí. Tento ostrov Mytiléna má v obvodu tři sta mil a kromě hlavního města je na něm mnoho jiných měst a hradů se svými štěpnicemi a vinicemi. V okolí hlavního města jsme viděli mnoho krásných staveb a některé kostely, a zdálo se nám, že v dřívějších dobách měl ten ostrov daleko větší počet obyvatel než nyní. Na rovině poblíž města, kde je mezi štěpnicemi mnoho vodních pramenů, bylo možné vidět mnoho zbytků dřívějších paláců. V prostředku jednoho paláce, který stál ještě zpříma, bylo asi čtyřicet sloupů z bílého mramoru, postavených jako okolo sálu, a praví se, že ty sloupy kdysi zdobily radní komnatu, kde se měšťané scházeli. Obyvatelstvo Mytilény je řecké a dříve bylo poddáno císaři v Konstantinopoli, nyní však je pod vládou janovského pána, jehož jméno je messer Jan Gattilusio⁸. Jeho otec se oženil s dcerou někdejšího císaře a je to její syn, kdo je nyní pánem ostrova.

O něm vypravují podivuhodnou věc. Praví totiž, že jedné noci, asi dvacet let tomu, byl ostrov stižen strašným zemětřesením, a tento mladý pán se svým otcem a matkou a se dvěma svými bratry, všichni spali v komnatách hradu, který se té noci zřítil v trosky. Všichni zahynuli zavaleni při tom zřícení, vyjma jediného dítěte Jana, jenž se zachránil, protože jej chránila jeho kolébka. Nazítří ráno byl nalezen živý a nezraněný, neboť spadl v kolébce z výšin, na nichž hrad stál, dolů do vinice hluboko pod ním. To byla vskutku zázračná prozřetelnost.

Nuže, toho dne, kdy jsme vystoupili na zem v Mytiléně, nám byly vypravovány zprávy o mladém císaři konstantinopolském, jenž byl nedávno zbaven svých nástupnických práv, jak bude dále obšírněji vyloženo. Tento mladý císař Jan se oženil s dcerou messera Jana Gattilusia, pána Mytilény, a v poslední době žil se svým tchánem na tomto ostrově. Dále jsme se dověděli, že krátce před naším příjezdem sem mladý císař Jan a jeho tchán Gattilusio odpluli na svých dvou galérách s průvodem pěti galeot s tím záměrem, aby se zmocnili Soluně, kteréžto město patří císaři konstantinopolskému; a příčina, která je k tomu pokusu pohnula, byla tato. Mladý císař Jan byl v minulých dobách poddán tureckému sultánu Muradovi a žil⁹ na jeho dvoře; jeho obydlí bylo v tureckém městě Selymbrii. Na to místo přišel maršál Boucicaut — jenž byl správcem Janova — v čele deseti galér, a ten jej odtud násilím odvezl do Konstantinopole a způsobil smíření mezi mladým císařem a jeho strýcem císařem Manuelem¹⁰. Podmínka tehdy sjednaného pokoje byla, že Manuel dá svému synovci Soluň, v kterémžto městě měl vládnout. Co se týče příčiny té rozepře mezi strýcem a synovcem, podrobnosti o ní budou vyloženy vzápětí na náležitém místě.

Maršál Boucicaut tedy, když takto zjednal pokoj mezi strýcem a synovcem, vzal císaře Manuela do své družiny a vydal se na zpáteční cestu do Francie, kde Manuel žádal, aby obdržel pomoc francouzského krále, zatímco mladý císař Jan byl podle ujednání nastolen jako správce v Konstantinopoli na místo svého strýce, a to dokud se tento nevrátí z Francie s válečnou pomocí. Ale zatímco byl Manuel takto vzdálen ve Francii, vyhledal mladý císař přátelské smluvení se sultánem Bayezidem a dohodl se s ním; ten byl v té době na pokraji své veliké bitvy s Timurem. Ujednání, k němuž došli, bylo takové, že bude-li turecký sultán vítězem, on, Jan, mu postoupí město Konstantinopol a stane se jeho vasalem. Když se tedy později císař Manuel vrátil do Konstantinopole a dověděl se podrobnosti o té zradě, kterou jeho synovec zamýšlel, rozhněval se na něho nad míru a přikázal, že mu už nikdy nemá přijít na oči. Takto vypovězen z Konstantinopole odešel potom žít do vyhnanství na tomto ostrově Stalimene. Dále pak císař Manuel zbavil Jana, mladého císaře, jeho panství nad Soluní, jež mu bylo, jak řečeno výše, přislíbeno a dáno; a to, že mu nyní bylo odňato, bylo příčinou, proč on a jeho tchán Gattilusio nedávno vypluli v naději, že to město zbraní zpět dobudou.

Nuže, dlouho před jejich odjezdem z Mytilény vypravil Gattilusio v galeotě svého vyslance ke svému příteli maršálu Boucicautovi s tímto poselstvím: že on, Boucicaut, dobře ví, jak císař Manuel dávno přislíbil a dal mladému císaři Janovi město Soluň, aby tam žil a vládl, že však nyní císař odpírá, aby se jí ujal, a vypověděl jej do Mytilény. Gattilusio proto svým poslem zapřísahal Boucicauta, aby na své plavbě z Alexandretty přispěl ku pomoci při dobytí Soluně a aby se k oběma přátelům připojil s celým loďstvem, jemuž velí, v přístavu Mytilény, kde na něho on, Gattilusio, bude čekat. A nyní, zatímco jsme byli zdrženi v mytilénském přístavu, jsme se dověděli, že se ona galeota, která byla s vyslancem k Boucicautovi vypravena, vrátila; ale jaká odpověď byla přinesena, nevěděl nikdo. Potom přišla zpráva, že Boucicaut odplul se svým loďstvem z Alexandretty zpět a dorazil na Rhodos, odkud se opět vydali dál, ačkoli nikdo nevěděl, kam míří.

Bylo to potom v sobotu 6. října ráno za rozbřesku, kdy jsme vypluli a opustili Mytilénu, vracejíce se touž cestou, kterou jsme k městu přijeli, totiž vzhůru úžinou mezi tureckou pevninou a ostrovem, až jsme opět dospěli k mysu svaté Marie, jenž je na tureckém pobřeží. Následující neděli jsme mys obepluli a zakrátko dostihli ostrov po naší levé ruce, který je nyní neobydlený a nazývá se Tenedos¹¹. Dále po levé ruce, za Tenedem, bylo vidět jiný ostrov, jenž se zdál dobře obydlený; patří císaři konstantinopolskému a nese jméno Imbros. Vítr byl ten den zprvu protivný, nebo chvílemi vysazoval úplně, ale později k večeru se obrátil do nepohody, takže loď proti jeho síle postupovala málo. Ostrov Tenedos se teď objevil blízko a my bychom byli rádi vjeli do přístavu, který tam je, ale protivítr tomu zabránil a proud, který tu úžinou běží, nás zaháněl zpět. Bylo tedy uznáno za rozumné spustit tu noc kotvu v polovině průlivu, jenž leží mezi tureckou pevninou a ostrovem Tenedem. Ten průliv je vskutku plavební cesta, kterou lodi procházejí, chystají-li se vjet do Romanijské úžiny. Zde na pravé ruce od úžiny stávalo kdysi mohutné a lidnaté město Trója a z našeho kotviště jsme mohli vidět stavby toho starého města. Městská hradba se jeví po mezerách prolomena branami a části té hradby stojí s baštami nyní v troskách, a uvnitř jsou zbytky paláců a jiných staveb, které označují, kde to město kdysi stálo. Vedle toho počíná rovina, která se táhne od mořského pobřeží zpět vzhůru k podhůří vysokého horského pásma ve vnitrozemí. Obvod trosek Tróje se zdál rozprostírat přes mnoho mil kraje, a v místě nad starým městem se zdvihal vysoký strmý kopec, na jehož vrcholu prý stával hrad za starých časů zvaný Ílion.

Ostrov Tenedos, který, jak bylo vyloženo, leží proti těm troskám a u něhož jsme nyní kotvili, byl za starých časů přístavem Tróje, kde řecké lodi, jež přišly proti městu, byly vytahovány na zem. Tehdy to bylo, kdy král Priamos tento ostrov osadil lidmi a založil na něm mohutný hrad, jenž byl nazván Tenedos. Ten potom hlídal řecké lodi, které přišly proti městu, a tehdy ostrov nepochybně uživil mnoho obyvatel, nyní však zůstává úplně neobydlený. Jak naše loď zakotvila, byl vyslán na břeh člun, aby přivezl vodu a palivové dříví, čehož obojího měla loď nedostatek. Také někteří naši služebníci vystoupili z člunu na zem, aby si ostrov prohlédli, a jak po něm chodili, přišli na mnoho vinic a štěpnic se stromy poblíž vodních pramenů. Byly tam též rozsáhlé obilné lány a vinná réva tam rostla dobře a bohatě; potkali tam také mnoho zvěře, jako koroptve a králíky. Naši lidé tu viděli veliký hrad v troskách a my jsme se dověděli, že příčina, proč je ten ostrov nyní úplně neobydlený, je tato.

Asi dvaadvacet let tomu císař konstantinopolský, jenž byl pánem onoho ostrova, přislíbil, že jej dá Janovanům, kteří mu za to měli přijít na pomoc se svými galérami ve válce, kterou on, císař, vedl proti tureckému sultánu Muradovi¹². Ale když jej takto Janovanům přislíbil, prodal ho císař vskutku Benátčanům. Ti tam ihned přistáli, obsadili ostrov, jenž byl v té době úplně neobydlený, a přikročili k tomu, že založili své město, opevnili je a vystavěli při něm hrad. Jen Janované zvěděli, co Benátčané učinili, hned hlasitě vyhlašovali, že ostrov po právu patří už jim. Neboť, pravili, byl jim darem přislíben, a nadto oni, Janované, už císaři pomohli tím způsobem, jak bylo vymíněno. Nebylo tedy spravedlivé, aby ostrov takto prodával nebo dával komukoli jinému, a z toho vznikla nesvornost mezi Janovem a Benátkami. Každé z těch měst vyzbrojilo své loďstvo galér a válečných lodí; Benátčané i Janované přišli k Tenedu a ostrov zčásti obsadili, přičemž tam bylo způsobeno mnoho zkázy a mnoho životů bylo zmařeno. Konečně však byly v Benátkách vyjednány podmínky pokoje, a tehdy bylo ujednáno, že jak benátský hrad, tak nové město mají být rozmetány nebo zničeny, a vskutku že ostrov má být vylidněn, aniž by jej jedna či druhá strana držela nebo vlastnila. Tak se stalo, že Tenedos je od té doby neobydlený; ale ty nedávné příhody jsou hlavní příčinou, proč je v nynější době mezi Benátčany a Janovany taková nedůvěra a nepřátelství.

Bylo naším přáním vydat se následující středu z Tenedu dál, ale zabránil nám v tom protivný vítr, který vál ten den i po celý čtvrtek, pátek a sobotu a potom ještě mnoho dní, takže jsme mezi oním ostrovem a tureckou zemí strávili patnáct dní. Teprve ve středu se zdvihl lehký příznivý vítr a my jsme vypluli; téhož dne o polednách jsme byli na dohled od neobydleného ostrova zvaného Mambre. Nazítří, ve čtvrtek, nastalo bezvětří, takže jsme se od toho ostrova nemohli hnout dál ani vjet do úžiny, ačkoli ji bylo vidět. V pátek v hodinu nešpor se však zdvihl dobrý vítr a my jsme vpluli do Romanijské úžiny. Vjezd do ní je tak těsný, že nemá na šíři více než osm mil. Hned při vjezdu leží po pravé ruce turecká země a na ní se na vysokém pahorku při samém moři objevil vysoký hrad s velikou obcí kolem dokola; jeho hradba byla porouchaná a prolomená, neboť prý před rokem a půl připlulo osm janovských galér, hrad dobyly a vyplenily. Ten hrad se nazývá Konec cest. Když Řekové přešli ze své země, aby zničili Tróju, měli u tohoto hradu své ležení a před ním vyhloubili veliké příkopy mezi sebou a městem Trójou, aby se k vojsku nemohli dostat ti z města, kdyby na ně vyrazili; a těch příkopů bylo troje, jeden před druhým. Po levé ruce, na řecké pevnině naproti tomu hradu, se objevil jiný hrad na pahorku blízko moře, jenž se nazývá Xetea. A domnívali jsme se, že ty hrady byly vystavěny, aby hlídaly vjezd do Dardanelské úžiny. Hned nedaleko za tím se na turecké straně objevily dvě obrovské věže s několika domy stojícími okolo jejich základů, a to místo je nyní známo jako Dubeque. Praví se, že za starých časů zabíraly osady města Tróje celý ten prostor kraje mezi tímto místem a zemí dolů až k mysu svaté Marie, o němž byla řeč výše, což je rovina asi šedesát mil rozsáhlá. Téhož dne večer, když slunce zacházelo, byla naše loď na dohled od věže, která stála blízko pobřeží na řecké straně úžiny, a ta věž je známa jako Věž viny.

Nazítří, v sobotu, jsme dospěli k městu, které se nazývá Gallipoli¹³ a kde je hrad; a třebaže to město stojí na řeckém břehu úžiny, nicméně je v rukou Turků a patří nyní nejstaršímu synu zvěčnělého sultána Bayezida, jenž je znám jako Süleyman Çelebi¹⁴. Zde mají Turci stanoviště svého loďstva galér a jiných lodí a zřídili tu také veliký arzenál a loděnici. Leželo tu přes čtyřicet galér a hrad Gallipoli má velmi silnou posádku vojska, aby byl pevně držen. Toto město Gallipoli bylo prvním místem, jehož se Turci zmocnili na evropské straně úžiny, a v době, kdy je dobyli, bylo v rukou Janovanů. Od Gallipoli je turecká zem vzdálena přes vodu jen deset mil, což je totéž jako tři leguy, a bylo to právě dobytím Gallipoli, čím se stalo, že Turci potom podmanili všechny řecké země, které nyní drží v Thrákii; a kdyby měli kdy Gallipoli pozbýt, pozbyli by vskutku všech zemí, které v Řecku dobyli. Od té doby, co drží tento přístav, kde mají stanoviště svého loďstva galér, je to pro ně přechod z tureckých domovských zemí jak pro vojsko, tak pro zásoby; a tato tvrz Gallipoli je oporou, jíž Turci drží císařství Řeků v porobě.

Celá délka Dardanelské úžiny, od vjezdu z moře vzhůru až k městu Gallipoli, je vskutku velmi těsný průjezd, jenž má po jedné ruce zemi Řeků a po druhé zemi Turků; ale za Gallipoli se tento průjezd rozšiřuje v Marmarské moře. Na výšinách nad městem Gallipoli jsou dva hrady a ty se nazývají Satorado a Examillo. Z nich lze přes úžinu přehlédnout tureckou zemi, jež se jeví být samý kopec a úval, zatímco země Thrákie na evropské straně je samá rovina s obilnými lány na všech stranách. Jak jsme pluli dál, byla loď k večeru na dohled od předhoří na turecké straně, které uzavírá poloostrov zvaný Kyzikos. Vypravovali, že když Timur přemohl sultána Bayezida, podařilo se některým tureckým vojákům, kteří utíkali z bitevního pole, dosáhnout tohoto poloostrova v naději, že uniknou vraždění, a že překopáním šíje země příkopem docílili toho, aby se ten poloostrov obrátil v ostrov. Nazítří, v neděli, jsme leželi na dohled od obydleného ostrova zvaného Marmara; a z lomů, které tu jsou, berou jaspisové tabule a mramorové sloupy, jež zdobí kostely v Konstantinopoli. Téhož dne při západu slunce jsme pluli podél břehu statku, který patří císaři a nazývá se Redea, a poblíž je ostrov, jenž leží v nevelké vzdálenosti od tureckého pobřeží a je znám jako Kolominos. Z tohoto místa je vidět záliv Trilla, u něhož přistávají ti, kdo jdou do Bursy¹⁵, jednoho z velikých měst tureckých.

V pondělí za rozbřesku byla loď stále na témž místě, neboť nastalo bezvětří, a celý ten den i v úterý vanul ten slabý vítr, jaký vůbec byl, proti nám. Postupovali jsme tedy zvolna, přibližujíce se k pobřeží Thrákie, a když jsme konečně spustili kotvu asi dvě míle od břehu, shledali jsme, že jsme od Konstantinopole stále asi patnáct mil vzdáleni. Odtud jsme pak poslali napřed posla do města Pery¹⁶, aby zamluvil obydlí a aby dal císaři na vědomí, že naše poselstvo přijíždí neprodleně, aby jej navštívilo. Potom ve středu 24. října jsme byli přinuceni přeložit všechna svá zavazadla do velikého člunu, a usadivše se v něm, dospěli jsme všichni bezpečně do Pery, kde už bylo zařízeno ubytování pro nás i pro naše lidi. Opustili jsme loď tímto způsobem pro protivítr, který bez přestání vál a lodi na čas zabraňoval dostat se do konstantinopolského přístavu. Jen jsme dorazili, hned jsme se radili s přáteli a hledali u nich rady, jak by bylo nejlépe zařídit další cestu; neboť bylo již pozdě v roce a zima se na nás už hrnula.