Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána I: Předkové a cesta k trůnu

I. Předkové Čingischánovi: od Dobun-bajana po Tumbinaj-chána

[Touto kapitolou začíná druhá část prvního svazku Rašídova Sborníku letopisů. První část, rozsáhlý úvod o turkických a mongolských kmenech, jejich rodech, sídlech a pověstech, vydal Berezin zvlášť roku 1858; Rašíd se k ní v dalším textu často odvolává jako k „Úvodu“ nebo k „větvím“ jednotlivých kmenů. Druhá část má dvě kapitoly: kapitola první obsahuje úvod a deset příběhů o Čingischánových předcích od Dobun-bajana a Alan Qo'y po Jesügej-bahadura, kapitola druhá je věnována samotnému Čingischánovi. Tento oddíl výboru zahrnuje úvod, příběhy o Dobun-bajanovi, Alan Qo'e, Bodončarovi, Dutum-Menenovi, Qajdu-chánovi, Baj-Šingqorovi a Tumbinaj-chánovi a první oddíl příběhu o Qabul-chánovi (jeho synové); vyprávění o Qabulových činech následuje v další kapitole. Rodokmenné tabulky, jimiž Rašíd uzavírá každý příběh, jsou nahrazeny stručnými shrnutími v hranatých závorkách.]

Druhá část prvního svazku knihy Sborník letopisů. Vyprávění o vladařích kmenů mongolských, turkických a jiných. Tato část obsahuje dvě kapitoly.

Kapitola první: příběhy o předcích Čingischánových

Příběhy o předcích a dědech Čingischánových s vyprávěním o poměrech jejich příbuzných.

Těch příběhů je deset. Napřed bude předeslán úvod, který vykládá, jak se objevili; potom, bude-li se to líbit jedinému a všemi ctěnému Bohu, vyplyne z pera postupně deset příběhů.

Úvod: odkud a kdy vzešla moc Čingischánových otců

Budiž známo, že všechny turkické kmeny a mongolské rody, o nichž již byl podán výklad, nikdy neměly mocného samovládce, který by vládl všem kmenům: každý kmen měl nějakého svého vladaře a knížete a po většinu času spolu válčili, nepřátelili se, přeli se a soupeřili a navzájem se loupili, podobně jako Arabové, kteří žijí v této zemi. Každý kmen má zvlášť nějakého svého emíra a jeden druhého neposlouchají. Čínský lid, protože sídlil v sousedství těchto kmenů, jejich krajů a jurtů, v každé době pobíjel mnoho z těch kmenů, které kočovaly při čínské zemi, a ony zase loupily a plenily čínskou zemi. Protože čínští samovládci museli na tyto mongolské kočovníky ustavičně myslet, učinili veškerá opatření, jak je zadržet: mezi čínskou zemí a těmi kmeny postavili zeď podobnou zdi Alexandrově,¹ kterou mongolsky nazývají ongu a turecky bugurga. Na jedné straně té zdi je řeka Qara-müren, řeka nesmírně veliká, přes kterou nelze přejít; na druhé straně, na hranici země Džurčedů, dosahuje až k moři. Čínští samovládci měli kmen Önggütů za vojáky a oddané služebníky a svěřili jim průchod ongu; ten kmen jej vždy střežil. Za Čingischána se jejich náčelník Alaquš-tegin s ním spojil a průchod mu vydal, jak bylo zčásti řečeno ve větvi Önggütů² a jak bude později na svém místě rozvedeno.

U těchto zmíněných kmenů je zvlášť mnoho historií a vyprávění, ale do těchto končin nedošly a poměry jejich starších nejsou spolehlivě známy v podrobném výčtu; každý kmen zná jen některá ze svých vyprávění, protože neměli dějepis, podle něhož by posuzovali události minulých věků a uplynulých epoch a s nímž by, jak se sluší, pronikli k zahalené pravdě. Pokud jde o jejich pozdější dobu — od chvíle, kdy Nejvyšší Pán poručil, aby se ukázalo štěstí a panství Čingischánových předků a dědů, a ze všech mongolských větví vyvolil a vyznačil větev Dobun-bajana a Alan Qo'y, s nimiž jsou Čingischán a jeho příbuzní spřízněni —, i když o ní není žádná určitá kronika, bude to přece odhadem a přibližně čtyři sta let.³ Z obsahu jednotlivých oddílů jejich historie, která se chová v pokladnici, a ze slov starců, kteří mnoho viděli, je známo, že od prvních časů chalífátu Abbásovců a od věku vlády Sámánovců až do této doby vzešlo z tohoto rodu během té doby tolik kmenů, že je nelze jednotlivě vyčíslit a jejich popis se do textu knih nevejde. Z popisu jejich rodu a větví bylo — kromě toho, co jednotlivě známo není — zmíněno nebo bude vyloženo to, co je srozumitelné, k potvrzení tohoto postupu a upevnění tohoto smyslu.

Nyní započneme vyprávění, historie a popis rodu a větve Čingischánovy a jeho příbuzných od Dobun-bajana a Alan Qo'y; o každé větvi podáme zvlášť výklad, a každou tu větev zakreslíme, zaneseme do tabulek a upevníme, s pomocí Nejvyššího Pána.

Příběh o Dobun-bajanovi a jeho choti Alan Qo'e

Vyprávění o Dobun-bajanovi a jeho choti Alan Qo'e a příběhy, které se týkají zvláště jejich historie, mimo to, co přichází na jiných místech. Sestává ze dvou oddílů.

Oddíl první: výklad o počátku jejich poměrů

Turečtí vypravěči, pravdiví ve slovech, vykládají, že všechny mongolské kmeny pocházejí z rodu oněch dvou mužů, kteří odešli do Ergene-qunu.⁴ Z těch, kteří odtamtud vyšli, byl vážený beg, hlava a vůdce několika kmenů, jménem Börte-čino:⁵ Dobun-bajan, manžel Alan Qo'y, a několik dalších kmenů jsou z jeho rodu. Měl mnoho žen a dětí. Se starší ženou jménem Qo'ai-maral měl syna, který byl nejšťastnější z jeho dětí a dosáhl královské hodnosti; jmenoval se Bitedži-qa'an.

Ten měl syna jménem Timadž, který zaujal místo otce. Tento Timadž měl pět synů; nejstarší, jménem Kiču-mergen, zaujal jeho místo. Vypráví se, že ti čtyři další synové chtěli odejít ze svého obydlí a sídla do jiných zemí; oddělovalo je však rameno řeky. Nasbírali mnoho suchého trusu, svázali z něho cosi jako vor, kterému se zde říká kelek, usedli na něj, přepravili se přes řeku a dorazili do jiné země. Říká se, že kmen Dörben je z jejich rodu, protože dörben znamená „čtyři“ a mají s oněmi čtyřmi spojitost a vztah.

Z rodu nejmladšího z nich jeden muž jménem Kulun-sakal jednou zabil horského býka; jakýsi muž z kmene Bajaut jménem Bajalyk přivedl svého syna a prodal mu ho za kus býčího masa. Protože Kulun-sakal byl příbuzný manžela Alan Qo'y, daroval to dítě Alan Qo'e; většina Bajautů, kteří jsou otroky Čingischánova rodu, pochází z rodu toho chlapce.⁶ Kiču-mergen měl syna, který zaujal jeho místo, jménem Kučum-bugrul. Ten měl syna, který usedl na jeho místo; jmenoval se Jeke-nidün. Ten měl syna jménem Sam-soči, který nastoupil na místo otce. Ten měl syna jménem Qali-qadžu, který se stal otcovým nástupcem. Od něho se narodil Dobun-bajan.⁷ Jejich jurt⁸ byl při Ononu, Kerulenu a Tule; to jsou tři řeky, které vytékají z hory Burchan Chaldun.⁹

Oddíl druhý: vyobrazení Dobun-bajana a jeho choti Alan Qo'y a výklad o rodu a větvi jejich dětí

Zmíněný Dobun-bajan měl nesmírně bezúhonnou choť jménem Alan Qo'a z kmene Qorlas. Měl s ní dva syny: jeden se jmenoval Belgünütej a druhý Bügünütej.¹⁰ Dva mongolské kmeny jsou z jejich rodu. Někteří je počítají k Nirunům, poněvadž jejich matkou byla Alan Qo'a, jiní k Darlekinům, protože Niruny odvozují výhradně od oněch tří synů, kteří se Alan Qo'e narodili po manželově smrti.¹¹ Je v tom mnoho zmatku, avšak větší známosti požívá a analogii je bližší tato druhá verze. Z větve těchto dvou zmíněných synů není v této zemi nikoho kromě jednoho muže, který slouží s vyznamenáním v jedné tisícině; říká se, že i v Mongolsku je jich málo. Dobun-bajan, manžel Alan Qo'y, zemřel mlád.

[Tabulka: Dobun-bajan a Alan Qo'a, pod nimi jejich synové Belgünütej a Bügünütej.]

Počátek vyprávění o Alan Qo'e a jejích dětech

Počátek vyprávění o Alan Qo'e a jejích dětech, zrozených po skonu jejího manžela.

Podstata moudrosti Nejvyššího a Nejsvětějšího Pána spočívá v tom, aby v každé době sloužily k projevení stop Jeho moci v tomto bídném a zlém světě podivuhodné věci. Jedním z projevů toho je existence slavné osobnosti, jíž není rovno, na kterou hledí zrak Pánovy milosti a kterou chrání dobrota Božího slitování, aby mudrci poznali tento smysl a lidé jasně dosvědčovali dokonalost Jeho všemohoucnosti, vytrvale a neustále vzdávali díky za božskou milost Páně a věděli bezpečně, že v celku i jednotlivě je řetěz stvoření a událostí připoután a upevněn k vůli Stvořitele, který nepotřebuje příčiny, a k rozhodnutí Tvůrce, jenž řekne „Budiž!“ a jest:¹² co chtěl, učinil, a co bude chtít, učiní. „Bůh činí, co chce, a rozhoduje, jak se Mu líbí.“ Potvrzením tohoto smyslu a doložením tohoto postupu je podivuhodná příhoda a úžasná událost s Alan Qo'ou, které se podle mínění Mongolů — za to odpovídá vypravěč! — z čistého lůna, bez prostřednictví manželství a pohlavního spojení, narodili tři moudří synové. Jejich zrození patří k nejpodivuhodnějším zvláštnostem a nejvzácnějším událostem. Jejich potomci se podle výroku „potomstvo, jedni z druhých“ stali nesčetnými větvemi a nekonečnými kmeny, a až do skonání světa a vymření lidského pokolení zůstane krásná zpráva o nich trvalá a věčná, a to díky požehnané existenci kvintesence té dynastie a nejlepšího výtažku toho domu, samovládce pravé víry a zastánce víry Boží, sultána Mahmúda Gházán-chána — kéž Pán prodlouží jeho sultánství a povýší jeho stupeň!¹³

Příběh o Alan Qo'e a jejích třech synech

Vyprávění o Alan Qo'e a jejích třech synech, zrozených po skonu jejího manžela, podle tvrzení a mínění Mongolů. Sestává ze dvou oddílů.

Oddíl první: úvod o jejích poměrech, její vyobrazení a větev jejích dětí

Vypravěči vykládají, že Dobun-bajan, manžel Alan Qo'y, zemřel mlád. Předurčení Stvořitele, jenž nepotřebuje příčiny, však bylo takové, aby se na světě objevil samovládce, pán šťastné konjunkce planet,¹⁴ mocný vykonavatel své vůle, který by pod svůj rozkaz přivedl všechny země světa a pod jho poddanství a poslušnosti šíje vzpurných tyranů. Jeho bytost bude tak mocná, že dokáže ukázat panství nad světem a vládu nad lidskými pokoleními. Po něm budou všichni samovládci a vládcové pozemského světa z jeho rodu, podobně jako perlová lastura, v jejímž nitru se léty tvoří jediná perla, a nikdo neví, která lastura to je. Potápěči se ustavičně noří do moře, aby tu perlu nalezli, vynášejí mnoho lastur a získávají perel bez míry; a třebaže se všechny ty perly uplatní, každá na svém místě, a ze všech se stává drahocennost — kupci je navlékají na nit, každou vhodnou prodávají kterémukoli kmeni a kterémukoli člověku a provozují tím obchod a výdělek —, přece hledaným cílem ze všeho je ona slavná perla. Z dokonalosti své moci učinil On (Bůh) čisté lůno Alan Qo'y lasturou drahocenné perly Čingischánovy existence a jeho bytost tam skutečně stvořil z čistého světla. Z rodu Alan Qo'y vzešlo mnoho větví a kmenů a je jich tolik, že kdyby se sečetli jednotlivci, bylo by jich přes sto tümenů.¹⁵ Všichni mají odvozený a jasný rodokmen, protože mongolským obyčejem je uchovávat původ předků a dědů; každému novorozenému dítěti vykládají a vysvětlují jeho původ, tak jako jiní říkají: „je prý z toho a toho národa“. Proto mezi nimi není nikoho, kdo by neznal svůj kmen a původ. Kromě Mongolů nemají jiné národy takový obyčej, vyjma Arabů, kteří svůj původ uchovávají — podobně perlám, jež vyšly z oněch lastur, když potápěči božského stvoření vynesli a otevřeli z hlubin moře lastury kvůli oné zmíněné drahocenné perle. Podstatou všeho je Čingischán a zvláště podstatou jeho slavného rodu je Vladař, útočiště světa, zastánce náboženství Páně, sultán Mahmúd Gházán-chán — kéž Pán prodlouží jeho panování! —, který upevnil pravou víru a vychoval pravověrné. Každý příkaz šarí'y a taríqy, který během dnů a časů zeslábl a jejž se nevěřící a mnohobožci hanou snažili odstranit, všechny oživil, docela vyhladil falešné zvyky a zřízení a vztyčil stavbu islámu.

Ó šťastné znamení, které vykopávají v Číně a Chotanu, dokud tě jako kvítek lásky nepřinesou do Chorásánu!¹⁶

V souladu s tímto úvodem se vypráví — za to odpovídá vypravěč! —, že když Alan Qo'a nějaký čas zůstávala bez manžela, spala jednou v domě; otvorem ve stanu vniklo světlo a vešlo do jejího lůna. Podivila se tomu, polekala se a nikomu o tom neřekla. Po nějakém čase poznala, že otěhotněla. Když se přiblížil čas porodu, sešli se bratři a příbuzní jejího manžela a řekli: „Jak je to možné, aby žena bez muže tajně vstoupila do manželství, takže otěhotněla?“ Alan Qo'a jim odpověděla:

„Protože jsem porodila dítě bez muže, bude vaše domněnka a mínění, které si utvoříte, podle zdání v každém případě oprávněné. Není však pochyb, že ‚některé domněnky jsou hřích‘. Jak bych se dopustila nechvalného činu, který by byl příčinou hanby? Věru, každou noc ve snu vidím, jak se ke mně neslyšně blíží kdosi světlovlasý a modrooký a tiše se zase vzdaluje; vidím to vlastníma očima. Mimo tuto věc je každá domněnka, kterou o mně pojmete, lživá. Tyto děti, které jsem porodila, jsou jiného druhu: až vyrostou, budou samovládci a chány všech národů, a tehdy bude vám i ostatním kmenům, qaraču, zjevné a pravdivé, jak to se mnou bylo.“¹⁷

Když Alan Qo'a podala tímto způsobem vysvětlení, ukázala se ve všem jako pravdomluvná, její cudnost jim byla nepochybná, nepřeli se s ní, neznepokojovali ji a věděli, že její slova jsou pravdivá a řeč spravedlivá. Alan Qo'e se narodili tři synové:¹⁸ nejstarší se jmenoval Buqun-qatagi a všechny kmeny Qatagin jsou z jeho rodu. Prostřední se jmenoval Buqatu-saldži; je praotcem saldžiutských kmenů. Nejmladší se jmenoval Bodončar-chán; ten je kvintesencí plodu toho rodokmenného stromu. Z jeho rodu vzešlo množství kmenů, jak bude později vyloženo a vylíčeno jejich rozvětvení, a k němu sahá původ Čingischánův.

[Tabulka: Alan Qo'a; pod ní tři synové — Buqun-qatagi, od něhož pocházejí všechny kmeny Qatagin, Buqatu-saldži, od něhož pocházejí všechny kmeny Saldžiut, a Bodončar, k němuž sahá větev Čingischánova.]

Rod těchto tří synů se obecně nazývá Nirun: tím se ukazuje na čisté símě Alan Qo'y. Tyto kmeny požívají plné úcty.

Oddíl druhý: výklad o poměrech větví těchto tří dětí Alan Qo'y

Věz, že z těchto tří synů vzešlo mnoho větví a kmenů; všechny se nazývají Nirun, tj. vzešly z čistého semene, čímž se míní čisté bedro a lůno Alan Qo'y. Tyto kmeny požívají plné úcty: z ostatních kmenů vynikají jako perla z lastury a plod ze stromu. Ty mongolské kmeny, které nejsou Nirun, jak bylo podrobně zmíněno v Úvodu, se všechny nazývají Darlekin. Kmeny Belgünüt a Bügünüt se sice rovněž zrodily z téhož kořene, ale protože jejich předkem byl Dobun-bajan, nazývají se také Darlekin.

V této době se jménem ötegü bo'ol nazývá jeden z mongolských kmenů, ale za Čingischánova věku bylo toto jméno jejich obecným označením. Ötegü bo'ol znamená, že jsou otroky a syny otroků Čingischánových předků a dědů.¹⁹ Některé z nich, kteří za Čingischána prokázali chvályhodné služby a získali pevná práva, z toho důvodu nazývají ötegü bo'ol. O těch, kteří pevně zachovávají cestu ötegü bo'ol, bude každý zmíněn na svém místě; zde byl podán výklad v potřebné míře, aby bylo známo, co toto jméno znamená.

Tyto mnohé větve, které jsou všechny Nirun, byly sice s Čingischánem spřízněny a starší z jejich rodu byli begové a chatuny, protože však Čingischán byl chánem, pánem konjunkce planet, samovládcem země a času, staly se všechny mongolské kmeny a rody, vlastní i cizí, jeho otroky a služebníky. Zvláště ti z příbuzných, strýců a bratranců, kteří za bojů a válek stáli při jeho nepřátelích a bojovali proti němu, jsou nižšího stupně než ostatní, a mnozí se stali otroky otroků, jak bude na svém místě vyloženo, kdy a z jaké příčiny se kdo otrokem stal.

Příběh o Bodončar-chánovi

Vyprávění o Bodončar-chánovi, popis jeho manželek a dětí a poměry jejich rodu. Sestává ze dvou oddílů.

Oddíl první: předmluva o poměrech jeho dětí

Bodončar byl třetí syn Alan Qo'y; ve své době byl vůdcem a vladařem mnoha mongolských kmenů a byl nesmírně statečný a bojechtivý.²⁰ Měl dva syny: starší se jmenoval Buqa a mladší Buqataj. Čingischánův rodokmen a množství dalších nirunských kmenů pochází od Buqy. Ten byl nástupcem otce a po otci zaujal jeho místo a hodnost. Měl syna jménem Dutum-Menen. Buqataj měl syna jménem Način; tento Način si vzal dívku z mongolských kmenů a jako zeť k nim opět vešel. Říká se, že některé z kmenů Tajčiut jsou z jeho rodu, ale tomuto tvrzení jistě nelze přikládat váhu, protože v dějepisné knize, která je v královské pokladnici, kterou střeží starší begové a která se nazývá „Zlatý svitek“,²¹ se uvádí, že kmeny Tajčiut jsou z rodu Čaraqa-lingquma, který byl jedním ze synů Qajdu-chána, vnuka Dutum-Menenova. Ve zprávě o Načinovi není nic víc než to, že svého synovce Qajdu-chána zachránil z rukou Džalajirů, opatroval ho, spolu s ním odešel pryč a v krajích Ononu a Kerulenu se usadili blízko sebe. Protože tajčiutské kmeny byly v té končině početné a Načinovi potomci s nimi byli zajedno a smísili se, začali nosit totéž jméno, zvláště když byli s Tajčiuty bratranci; tak došlo k tomuto smíšení. Nejpravděpodobnější je mínění, že tomu bylo takto: kdyby tomu tak nebylo, šel by popis jeho rodu zvlášť. Jeho (Načinův) rod je rovněž z Nirunů, není však jasné a přesně známo, které větve jeho rodu jsou mezi nirunskými kmeny, jejichž popis byl podán.

Oddíl druhý: vyobrazení Bodončara, jeho choti a větve jeho dětí

Jak bylo vyloženo, Bodončar měl dva syny, Buqu a Buqataje. Buqovým synem je Dutum-Menen, s nímž jde větev Čingischánova; popis jeho a jeho dětí přijde postupně. Buqatajovým synem je Način, o jehož větvi se věru nic neví.

[Tabulka: Bodončar; pod ním Buqa a Buqataj; pod nimi Dutum-Menen a Način.]

Je i jiné podání, že tento Dutum-Menen byl synem Bodončarovým, ale správněji se má za syna Buqova, jak stojí ve starém rukopise.

Příběh o Dutum-Menenovi a jeho choti Monolun

Vyprávění o Dutum-Menenovi, synu Buqy, syna Bodončarova, o jeho choti Monolun a větvi jejich dětí. Sestává ze dvou oddílů.

Oddíl první: předmluva a výklad o jejich stavu

Dutum-Menen byl sedmý předek Čingischánův; Mongolové sedmému předku říkají dutaqun. Měl devět synů. Když zemřel, zůstala po něm choť jménem Monolun, matka těch synů.²² Její synové si ze všech stran vzali dívky z toho či onoho kmene a vstoupili do rodů jako zeťové. Monolun měla hojnost blahobytu a bohatství; její obydlí a jurt byly v místě zvaném Nus-ergi a Černá hora. Každých několik dní dávala přihnat stáda: koní a čtvernožců bylo tolik, že je nemohli sečíst, ale když od vrcholu hory, na které seděla, až k úpatí, kde teče velká řeka, stálo tolik zvířat, že kopyty naplňovala zemi, říkala: „Všechno je pohromadě.“ Když tomu tak nebylo, poručila jít stádo hledat.

V té době sídlilo v krajích Kerulenu několik mongolských kmenů jménem Džalajir, kteří patří k Darlekinům — výklad o větvi a rodech jejich kmenů již byl podán —; bylo jich sedmdesát kurenů. Kuren znamená toto: když se na poli postaví mnoho kibitek dokola jako prsten, nazývá se to kuren. V té době se tisíc kibitek, rozestavěných tímto způsobem, nazývalo jeden kuren. V tomto smyslu musel ten kmen čítat sedmdesát tisíc kibitek.²³ Kerulen je blízko čínské říše a Číňané s nimi a s jinými mongolskými kmeny ustavičně válčili a pustošili je. V té době přišlo z Číny veliké vojsko, aby je vyhnalo a oloupilo. Když kmen Džalajir to vojsko spatřil, byla mezi nimi jako ochrana řeka Kerulen a v celém okolí nebylo žádného přechodu. V důvěře, že Číňané nemohou přejít přes tu řeku, jim posměšně kynuli čepicemi a rukávy a tupili je: „Pojďte a ukořistěte naše zvířata!“

Čínská vojska, jsouce početná, nasbírala naráz dříví a suché větve, ještě téže noci z nich udělala a svázala hráz, přepravila se přes tu řeku, pobila několik těch džalajirských kmenů do jednoho až po malé děti velikosti biče a rozchvátila jejich majetek a zboží. Z Džalajirů jedna skupina, která byla zvlášť stranou, kam nepřítel nepronikl, sedmdesát kibitek, se ukryla a utekla, odkočovala se ženami a dětmi a dorazila až do krajů, kde sídlila Monolun, žena Dutum-Menenova. Protože na ně padl hlad, vykopávali ze země a jedli kořen rostliny, které se říká sudusun a kterou v té zemi jedí; tím dělali díru vedle díry na místě, kde synové Monolun proháněli koně, a rovnou zemi činili nerovnou. Monolun řekla: „Proč děláte tyto nerovnosti a kazíte kolbiště mých synů?“ Oni ji z té příčiny chytili a zabili. A protože se každý z jejích synů spříznil s nějakým kmenem a měli mnoho příbuzných, Džalajiři si pomysleli, že před nimi nebudou v bezpečí; zaskočili je na cestě a zabili z nich osm synů.

Nejmladší syn, jménem Qajdu, se přiženil ke kmeni Kenbaut; jeho strýc Način k tomu kmeni odešel jako zeť již dříve, tak jak bylo zmíněno v předchozím vyprávění. Dozvěděl se o té události s Džalajiry a o osudu bratrových dětí. Skryl Qajdua pod velikou nádobou, podobnou hliněné kádi, v níž Mongolové připravují kumys, a tak ho zachoval.²⁴ Když ta skupina Džalajirů spáchala tento čin, ostatní džalajirské kmeny, které zůstaly, se na těch sedmdesát mužů obořily a řekly: „S kterými příbuznými jste se radili, že jste se odvážili takové drzosti?“ Všechny je z pomsty a za odplatu pobili; jejich ženy a děti se všechny staly otroky Monolunina syna Qajdua; několik chlapců z nich ušetřili jako zajatce a ti se stali otroky jejich rodu. Od té doby až dodnes je kmen Džalajir nevolnickými otroky; dědictvím přešli na Čingischána a jeho rod a vzešli z nich přední begové, jak bylo řečeno v jejich větvi.

Način a Qajdu oba odkočovali a opustili to místo. Qajdu se usadil v kraji Bargudžin-tökum, který je jednou z okrajových končin Mongolska. Aby mohl vstoupit do vody a přepravit se přes tamní řeku, zřídil přechod; ten přechod pojmenovali Qajdu-džirarlum.²⁵ Način se usadil na dolním toku řeky Onon. Načinovy děti jsou samostatnou větví, ale neznámou, jak bylo zmíněno v předchozím vyprávění.

Oddíl druhý: vyobrazení Dutum-Menena, jeho choti Monolun a větve jejich dětí

Dutum-Menen měl, jak bylo vyloženo, devět synů; osm bylo zabito a jejich jména nejsou známa. Ten jediný, který zůstal, byl Qajdu-chán, s nímž jde vznešený Čingischánův rod.

[Tabulka: Dutum-Menen a Monolun; osm synů, jejichž jména nejsou známa, a proto nejsou zapsána; Qajdu-chán, Čingischánův jürki, tj. šestý otec.]

Matka těch devíti synů se jmenovala Monolun-chatun a říkali jí také Monolun-targun, tj. tlustá. Jednou ji džalajirské kmeny z příčiny, která byla v historii uvedena, zabily s osmi syny; Qajdu, který byl nejmladší, se zachránil, protože jej bratranec jeho otce Način ukryl pod nádobou na kumys. Některé z džalajirských kmenů se za tu vinu staly jejich otroky.

Počátek vyprávění o Qajdu-chánovi

Mnozí lidé chovají veliké naděje, jichž je těžké dosáhnout a jež jsou vrtkavé: náhle se naděje naráz přetne a doufající se vzdálí. Z mnohých, kdo nedoufají a jimž Nejvyšší Pán prokazuje dobrodiní vysokými stupni a chvályhodnými hodnostmi, některé zpočátku podrobuje zkoušce rozličnými pohromami a po tíži zármutku a ztrátě naděje daruje radost, neboť „po tísni přichází radost a věru, s nesnází přichází úleva“.²⁶ Za malý čas jej učiní hlavou a vůdcem kmene a dopřeje mu dosáhnout vysokých hodností. Záměrem Nejvyššího Pána s takovým člověkem a stavem je snad ukázat, aby lidé pochopili dokonalost Jeho všemohoucnosti, poznali ji a poučili se z přikázání: „Nezoufejte nad Božím milosrdenstvím“ — aby nezoufali nad Jeho dvorem plným slitování a přicházeli s upřímností a čistým srdcem. Potvrzením tohoto smyslu je osud Qajdu-chána, jehož Nejvyšší Pán po několika nesnázích a strádáních obdařil rozličnými milostmi, veškerou dobrotou a přízní.

Příběh o Qajdu-chánovi a jeho synech

Vyprávění o Qajdu-chánovi, synu Dutum-Menenově, a jeho dětech. Je ve dvou oddílech.

Oddíl první: předmluva o jeho poměrech a jeho dětech

Qajdu-chán byl šestý předek Čingischánův; mongolsky se šestému předku říká jürki.²⁷ Protože Qajdu-chánovi bratři byli, jak bylo popsáno v předchozím vyprávění, zabiti Džalajiry a on se svým strýcem Načinem opustil ty kraje a usadili se na jednom místě Mongolska, které bylo zmíněno, a protože vůle Nejvyššího Pána byla taková, aby se skvost Čingischánovy existence během dnů, měsíců a let pěstoval v lasturách jeho beder, daroval (Bůh) Qajdu-chánovi, který je s Čingischánem spřízněn, štěstí a blahobyt a ráčil mu pomoci ke vzestupu a vážnosti, takže měl bez počtu manželek, služebníků, stád a čried. Narodili se mu tři šťastní synové: první se jmenoval Baj-Šingqor, s nímž je spojen Čingischánův rod; prostřední Čaraqa-lingqum a nejmladší Čaudžin,²⁸ z jehož rodu jsou dva kmeny: Arikan a Sančiut. Lingqum znamená čínsky „starší beg“. Protože byli blízko čínské zemi a říši tamních vladařů, přecházely k nim čínské výrazy a tituly a užívaly se mezi nimi, a protože mongolský prostý lid neznal význam slova lingqum, říká se Čaraqa-lingqum. Je praotcem všech tajčiutských kmenů.

Podle vyprávění, které je uvedeno v Altan debteru a které je pravdě bližší a zaslouží přednost, byli Tajčiuti velmi početný kmen; vzešli z nich ctihodní vladaři, měli nesčetné vojsko a armádu; každý kmen měl zvlášť svého bega a vůdce a všichni byli sjednoceni a ve spolku jeden s druhým. V každé době si ze svého středu ustanovovali vladaře a chána a poslouchali ho. Když Čingischán zůstal po otci malým dítětem, většina služebníků a vojska jeho otce se přiklonila k Tajčiutům a odešla k nim. Z té příčiny mezi ním a Tajčiuty začaly války a spory, jak bude vyloženo ve vyprávění o něm. Ačkoli Čingischán byl dítě a měl méně vojska, protože však věčné předurčení a smysl stvoření v odhalení a vytvoření všech těchto kmenů a větví bylo ukázat Čingischánův vzestup a blahobyt, jak by mohly tisíce sil odolat pánu štěstí? Kdyby byly tajčiutské kmeny pronikly tajemstvím této moudrosti, byly by si hned v první době Čingischánova dětství a dospívání vzaly na šíji řetěz služby jemu. Ale protože lidský rozum je krátký k pochopení závoje božské moudrosti, upadly v omyl: nasadily duši a vynaložily dost úsilí, ale pro krajní zbloudění se jim zavřela pravá cesta. Ve falešném přesvědčení svedly s Čingischánem mnoho bitev a kladly mu odpor až do doby, kdy kořen stromu Čingischánova štěstí dosáhl vody dokonalosti a dal stín a plod. Všechny Tajčiuty a jejich vladaře i jiné kmeny, které s nimi byly ve spolku a zajedno, přemohl a svrhl silou Velikého Pána a všichni vstoupili na cestu poddanství a poslušnosti a stali se jeho služebníky, vojskem a poddanými, a to hrůzou, tyranstvím a útiskem, jak bude vyloženo později. Větev Čaraqa-lingquma a Čaudžina také uvedeme v tomto vyprávění, a to v té míře jejich poměrů, kterou je třeba vyložit, aby nebylo nutno o každém jednotlivě psát jiné vyprávění; i vyobrazení jejich větve uvedeme v tomto vyprávění.

Výklad o větvi Čaraqa-lingquma je tento: měl několik synů, ale nejstarší syn byl jeho nástupcem; jmenoval se Sorqaduqtu-čino a byl vrstevníkem Tumbinaj-chána. Ten měl syna jménem Hambaqaj-qa'an, který nějaký čas vládl a byl vrstevníkem Qabul-chána. Vyprávění o něm je známé a proslulé. Jednou ho kmen Tatarů znenadání zajal a poslal k čínskému Altan-chánovi; ten ho z krajní nenávisti a nepřátelství, které k nim choval, dal přibít železnými hřeby na dřevěného osla.²⁹ Syn Hambaqaj-qa'anův byl Qada'an-tajši, vrstevník Bartan-bahadura, a jeho syn Buda. Ten žil za Čingischánova věku a je jedním z vůdců Tajčiutů, ale jejich vladařem byl za Čingischána Tarqutaj-Kiriltuq, syn Adal-chána;³⁰ byli Budovými bratranci. V té době byli z jeho bratranců vůdci Tajčiutů Qoril-bahadur a Angqu-Ququču.

Čaraqa-lingqum měl i další syny. Když jeho starší bratr Baj-Šingqor zemřel, vzal si jeho ženu jako švagrovou; měl s ní dva syny: jeden se jmenoval Köndü-čino, druhý Ülükčin-čino. Tím se z jeho rodu odvětvily dva další kmeny, které vzešly z těchto dvou synů. Nazývají je kmen Činos: činos je množné číslo od čino. Köndü-čino znamená vlk samec a Ülükčin-čino vlčice.³¹ Byli ve spolku s Čingischánem. Kmen Činos se nazývá také Nögüz; je to jiný kmen než onen starobylý Nögüz a kromě jména nemá s ním nic společného a žádný vztah. Až do časů Jesügej-bahadura byly kmeny Tajčiut s ním a jeho předky ve spolku a poslouchaly je; když ho nebylo, začaly nepřátelství a nevraživost. Kmen Činos se přidal na Čingischánovu stranu.

Čaudžin, třetí syn Qajdu-chánův, měl děti a vzešlo od něho mnoho větví. Kmeny Arikan a Sančiut jsou z jeho rodu. Tento kmen byl za sporu Tajčiutů s Čingischánem zajedno s Čingischánem; co je o nich známo z vyprávění, je zmíněno ve větvi toho kmene. Všechny tyto kmeny patří k Nirunům.

Oddíl druhý: vyobrazení Qajdu-chána, jeho choti a větve jejich dětí

Jak bylo vyloženo, Qajdu-chán měl tři syny: Baj-Šingqora, Čaraqa-lingquma a Čaudžina. Protože vznešený Čingischánův rod jde s Baj-Šingqorem, vylíčíme v kapitole o něm postupně zvláštní vyprávění. Vyobrazení Qajdu-chána a jeho choti a tabulka větví jeho tří dětí a potomků, vyjma dětí Baj-Šingqorových, o nichž se vypráví zvlášť, vypadá takto:

[Tabulka: Qajdu-chán a jeho choť; pod nimi Baj-Šingqor, Čaraqa-lingqum a Čaudžin; pod Čaraqa-lingqumem jeho synové Sorqaduqtu-čino, Köndü-čino a Ülükčin-čino; pod Sorqaduqtu-činem řada Hambaqaj-qa'an, Qada'an-tajši, Buda.]

V některých rukopisech se jméno Baj-Šingqora a Čaudžina-urguze nenachází a vypráví se jen, že Tumbinaj-chán byl syn Qajduův; v některých starých rukopisech jsem však viděl, že Baj-Šingqor a Čaudžin-urguz byli Qajduovi synové a Tumbinaj-chán syn Baj-Šingqorův, a to je správnější. Proto jsme zde uvedli Baj-Šingqora. Kmeny Urikan a Sančiut jsou z rodu Čaudžina-urguze. Také kmen Qongqotan pochází z tohoto kořene. Z jeho synů se jeden jmenoval Isükü a druhý Durujtu; když ti dva synové běželi po cestě, vycházel jim z nosu zvuk, a proto jim a jejich synům dali jméno Qongqotan. Jejich výklad a rozdělení je uvedeno ve větvi Qongqotan. Větev Qongqotan je početná; většina z nich byli oddanými stoupenci Čingischána a jeho potomků.³²

V některých rukopisech se o Čaraqa-lingqumovi vypráví, že byl jedním z Načinových dětí, ale správněji se má za to, že byl synem Qajdu-chánovým, z toho důvodu, že v jejich rodokmenu se uvádí, že si Čaraqa vzal svou švagrovou, ženu Baj-Šingqorovu, a narodili se mu z ní dva synové, Köndü-čino a Ülükčin-čino. Je nepochybné, že byl mladším bratrem Baj-Šingqorovým, protože kdyby byl synem Načinovým, byl by mu Baj-Šingqor synovcem a Baj-Šingqorova žena by byla Čaraqovou snachou, a podle mongolského obyčeje se nehodilo si ji vzít. Proto se správněji soudí, že byl synem Qajdu-chánovým a že Tajčiuti jsou z jeho kmene. Pochybnost vznikla proto, že i Načinovi potomci a rod jsou Tajčiuti; nyní tedy není nutné nazývat Tajčiuty jen potomky Čaraqovy. Všechny jejich příbuzné a sešvagřence, kteří se s nimi spojili, nazývali Tajčiuty. I z kmenů a potomků Čaudžina-urguze, jeho příbuzných a sešvagřenců, kteří byli s Tajčiuty, protože byli předtím vladaři toho kmene, všechny nazývali Tajčiuty — podobně jako se nyní každý kmen, který se smísil s Mongoly, přijal jejich povahu a spojil se s nimi, nazývá mongolským, ačkoli z Mongolů není.

Z dětí a vnuků Čaraqa-lingquma, syna Qajdu-chánova, a z tajčiutských kmenů bylo mnoho begů, někteří před Čingischánovou dobou, někteří za ní; mezi sebou se svářili. Jejich jména byla převzata z každého sešitu a každého vyprávění, takže se v dějinách, které jsme sepsali, uvádějí na každém místě. Protože však není spolehlivě známo, čí syn každý z nich byl, nebylo nám možné vyvést větev každého z nich v pořádku. Nyní jsou jejich jména zapsána v následujícím pořadí, aby byli známi ti starší a vůdcové tajčiutského kmene, jimž se dostalo smilování:

Džoči: se svým vojskem byl ve spolku s Čingischánem. Qoril-bahadur: žil za Čingischánovy doby. Gadžiun-beki: byl zajedno s Ong-chánem a v opozici proti Čingischánovi. Udur-bajan: žil za Čingischánovy doby. Jegadži: žil za Čingischánovy doby. Angqu-Ququču: žil za Čingischánovy doby. Adal-chán: žil před Čingischánovou dobou; měl syna Tarqutaj-Kiriltuqa, který byl za Čingischánovy doby s ním v nepřátelství a nevraživosti. Byl to zlý člověk; kiriltuq znamená závistivý. I se svými příbuznými se mnoho nepřátelil.

Ostatní tajčiutské kmeny měly mnoho begů, ale to, co se stalo známým a co vyprávějí různé rukopisy, tvoří námi podaný souhrn.

Hambaqaj-qa'an měl dva syny, Qada'an-tajšiho a Budu. Qada'an-tajši zaujal jeho místo. Když tatarské kmeny zajaly Qada'an-tajšiho a poslaly ho k čínskému vladaři, aby ho zahubil, připadla vláda jeho bratru Budovi, ale protože jeho bratranci nesouhlasili, nemohl se stát vladařem. Kvůli svárům nikdy u Tajčiutů nevzešel jediný vladař a vůdce, a proto také padli.³³

Příběh o Baj-Šingqorovi

Vyprávění o Baj-Šingqorovi, synu Qajdu-chánovu, o jeho poměrech, větvi jeho dětí a jejich rodu. Je ve dvou oddílech.

Oddíl první: předmluva o jeho poměrech a dětech

Baj-Šingqor byl pátý předek Čingischánův; mongolsky se pátému předku říká buda-ukur. Tumbinaj-chán je jeho syn. Jistě měl i jiné syny, jejich popis však není uveden a nikomu ze současníků nejsou známi. Známý a proslulý z jeho dětí je Tumbinaj-chán.

[Oddíl druhý obsahuje jen tabulku: Baj-Šingqor a jeho choť, pod nimi syn Tumbinaj-chán.]

Počátek vyprávění o Tumbinaj-chánovi

Když je laskavost Pánovy milosti a pohled Boží přízně určen jednomu z otroků, stane se z mála jeho díla mnoho a jeho postavení vůči ostatním je jako jednotka k tisíci; pomoc mu z okamžiku na okamžik vystupuje na pole bytí zpod závoje nicoty a řetěz vedení jeho záležitostí nabývá správného uspořádání. Například: ačkoli jsou morušové semínko a makové zrnko velikostí, tvarem i vahou podobné a rovné, přece když makové zrnko vyroste, je jeho jediná větévka slabá a nevydrží déle než jednu sezónu. Morušové semínko se však stane kořenem plodného stromu, který z něho zrodí sto tisíc větví a plodů, dosáhne krajního stupně dokonalosti růstu a přemíry krásy, ozdoby a ceny; jeho kořen bývá silný, pevný, rovný a trvanlivý, jeho větve a výhonky vysoké a vznosné; žije mnoho let a rodí také plod, po kterém se touží a který se žádá, a z jeho listí se získává hedvábí, nejdražší z oděvů. Naproti tomu jiné stromy, které mají sice mnoho větví, nemají plody a jiného užitku z nich není. Právě tak Vznešený a Nejvyšší Bůh, když zvláště obdaří svou milostí některého otroka, přivede na tabulkách předurčení k odhalení poměry jeho stop a daruje mu šťastné děti, nezbytné pro život. Když to dobrodiní dosáhne krajní míry, bývají jeho děti schopné vůdcovství a hodné předáctví, mezi svými vrstevníky zaujímají velení a vůdcovství nad kmeny a stávají se staviteli věže velikosti; díky slavnému potomstvu zůstává jeho jméno a jeho léta bez počtu věčná a trvalá — tak jako tomu bylo s Tumbinaj-chánem. Z jeho rodu a potomků vzešli cháni, páni štěstí a vladaři strašní svou krutostí, z nichž každý byl svítilnou blaha a středem kruhu štěstí. Zmínka o nich zůstane na věky věků a bude trvat navždy, bude-li se to líbit Nejvyššímu Bohu, díky požehnané existenci samovládce islámu, sultána Mahmúda Gházán-chána — kéž Bůh prodlouží jeho vládu! —, jenž je sluncem té dynastie a svítilnou celé té rodiny.

Příběh o Tumbinaj-chánovi a jeho devíti synech

Vyprávění o Tumbinaj-chánovi, synu Baj-Šingqorovu. Je ve dvou oddílech.

Oddíl první: úvod o jeho poměrech a dětech a popis větve a rodu jejich

Tumbinaj-chán byl čtvrtý předek Čingischánův; mongolsky se čtvrtému předku říká budatur. Měl devět synů, rozumných, dokonalých a statečných; od každého vzešla vážená a slavná větev a kmen, takže v nynější době čítá každý z těch kmenů 20 000 nebo 30 000 kibitek a jejich počet, mužů i žen, dosahuje sta tisíc. Tuto věc nelze přičítat lži a tlachání, protože Mongolové mají odedávna obyčej uchovávat svůj kořen a rod. Každému novorozenému dítěti — protože nemají náboženství a víru, v níž by děti vychovávali jako jiní — vykládají otec a matka jeho pokolení a vysvětlují mu rod. Takové pravidlo vždy zachovávali a i nyní je u nich ve vážnosti; u Arabů je vyznačena a upevněna táž vyšlapaná cesta.³⁴ Tak se nyní děti a vnuci každé z těchto devíti větví označují a nazývají tím jménem a přízviskem, jež ta větev dostala.

Z těchto devíti synů bylo pět starších od jedné matky a čtyři od jiné matky. Jejich jména a jména vnuků každé větve jsou tato, jak se podrobně uvádí.

Starší synové, zrození z jedné matky

První syn Čaqsu, z jehož rodu jsou kmen Nujakin a kmeny Uruut a Mangqut.³⁵ Měl syny: nejstarší, který se stal jeho nástupcem, byl Burun; nejstarší syn tohoto Džočije; nejstarší syn tohoto Mergitaj; syn tohoto Uga-beki, který byl druhem Čingischánových dětí.

Druhý syn Barim-širatu-qabiču, z jehož rodu je kmen Alan Qo'a.³⁶ Měl jediného syna jménem Urum. I ten měl syna, jehož jméno bylo Džadančar; nejstarší syn Džadančarův byl Tajdžu; jeho syn Šibani byl druhem Čingischánových dětí.

Třetí syn Qačulaj. Od něho pochází kmen Barulas.³⁷ Jeho nejstarší syn byl Erdemči-barula; nejstarší syn tohoto Tödön; nejstarší syn tohoto Džočije; nejstarší syn tohoto, který byl druhem Čingischánových dětí, Buluqan-qalič.

Čtvrtý syn Sam-qačiun, z jehož rodu je kmen Adarkin. Měl syna Adar-mergena; nejstarší syn tohoto Navgun; syn Navgunův Qugu; nejstarší syn tohoto Buradžu; tento syn byl druhem Čingischánových dětí.

Pátý syn Bat-külge; kmen Budat pochází z jeho rodu. Jeho nejstarší syn Külgen-mergen; jeho nejstarší syn byl Tarqutaj; nejstarší syn Tarqutajův Quridaj; jeho nejstarší syn Čirqidaj, který byl mezi druhy Čingischánových dětí.

Mladší synové, zrození z jiné matky

Šestý syn Qabul-chán, s nímž jde Čingischánův rod; od něho se odvětvilo několik dalších větví. Protože popis každé bude teprve podán, není zde mnohomluvnost na místě.

Sedmý syn Udur-bajan, z jehož rodu pochází kmen Džurjat.

Osmý syn Bodončar-doqlan, z jehož rodu pochází kmen Doqolat.

Devátý syn Čintaj, z jehož rodu pochází kmen Besüt. Byl edžen. Edžen znamená nejmladšího syna, který zůstává v domě a jurtě, tj. pána ohně a jurty.³⁸

Všichni tito zmínění synové měli mnoho bratrů a synovců a vzniklo mnoho kmenů, vesměs statečných a vážených; zapsána však jsou jména těch, kteří byli nejstarší a nástupci, jména ostatních nejsou známa. Jména nejstarších vnuků Tumbinaj-chána, z nichž se každý stal nástupcem svého otce, jsou zapsána proto, aby bylo známo, který z nich je druhem kterého syna a vnuka Qabul-chánova až do pátého pokolení, jímž jsou Čingischánovy děti, a aby se to snadno chápalo.

[Následuje tabulka, v níž Rašíd staví vedle sebe současníky pokolení po pokolení: Qabul-chána a jeho osm bratrů; Bartan-bahadura a Buruna, Uruma, Erdemči-barulu, Adar-mergena a Külgen-mergena; Jesügej-bahadura a Džočijeho, Džadančara, Tödöna, Navguna a Tarqutaje; Čingischána a Mergitaje, Tajdžua, Džočijeho, Qugua a Quridaje; Čingischánovy děti a Uga-bekiho, Šibaniho, Buluqan-qaliče, Buradžua a Čirqidaje.]

Celá tato větev a zmíněné kmeny se staly Čingischánovými otroky a i v nynější době jdou cestou otroctví; někteří z nich prokázali chvályhodné služby, někteří se spojili s protivníky a nepřáteli. Nakonec dostali svou mzdu: většinu pobili a zbylí se octli mezi otroky, jak bude vyloženo ve vyprávění o Čingischánovi. Některá vyprávění o nich jsou uvedena v každé větvi; tam je třeba nahlédnout, chce-li to kdo zvědět.

[Oddíl druhý, vyobrazení Tumbinaj-chána, jeho choti, větve a dětí, opakuje v tabulce devět synů s jejich potomky a kmeny, jak byli vyjmenováni výše; u Qabul-chána poznamenává, že je Čingischánovým elenčikem, tj. pradědem, a že vyprávění o něm jako o Čingischánově předku bude podáno zvlášť.]

Příběh o Qabul-chánovi: jeho synové

Vyprávění o Qabul-chánovi, synu Tumbinaj-chánovu. Obsahuje dva oddíly.

Oddíl první: předmluva o jeho poměrech, dětech a jejich větvi

Qabul-chán je třetí předek Čingischánův; Mongolové třetímu předku říkají elenčik. Od něho se zrodilo a odvětvilo mnoho pokolení a větví; jeho děti a vnuky nazývají Kijat. Jeho nejstarší syn byl Ökin-barqaq. Ökin znamená dívka: protože byl nesmírně krásný a ušlechtilého vzhledu, takže se ti, kdo na něho hleděli, divili a žasli nad jeho krásou a dokonalostí, a měl velkou, otevřenou tvář s dokonalou dvojitou bradou, nazvali ho Ökin-barqaq. Zemřel mlád. Měl syna jménem Sorqatu-jürki. Jeho vnuk byl Sača-beki; všichni Kijat-jürkinové jsou z jeho rodu. Vyprávění o jejich sváru s Čingischánem bude uvedeno na svém místě.³⁹

Protože tatarské kmeny byly služebníky a poddanými čínského vladaře Altan-chána, a protože Qabul-chán zabil jeho posly, vzniklo mezi nimi zarputilé nepřátelství; také Qabul-chánovi synové se z příčiny, která bude zmíněna, dostali do nepřátelství a rozkolu s tatarskými kmeny. A tak Tataři ustavičně číhali v záloze a vyčkávali vhodnou příležitost. Nenadále ji našli, zajali Ökin-barqaqa a poslali ho k Altan-chánovi, který ho dal přibít železnými hřeby na dřevěného osla, takže zahynul.

Druhý jeho syn byl Bartan-bahadur, Čingischánův děd; popis jeho poměrů a větve jeho dětí bude uveden postupně ve zvláštním vyprávění.

Třetí syn Qutuqtu-möngkür, z jehož rodu bylo mnoho kmenů. Měl syna jménem Tajdžu, z jehož rodu jsou někteří Kijatové.

Čtvrtý syn Qada'an-bahadur, z jehož rodu bylo mnoho kmenů a begů, a vyprávění o nich je mnoho.

Pátý syn Qutula-qa'an; ten po otcově skonu vládl, ačkoli bratři byli naživu; vyprávění o něm jsou dlouhá. Ačkoli byl zpočátku ve spolku s Čingischánem, později se spojil s Ong-chánem; toto vyprávění přijde na svém místě ve vyprávění o Čingischánovi.⁴⁰ Měl staršího syna, který zaujal jeho místo, jménem Džoči-chán; ten se se svou tisícinou přidal k Čingischánovi a připojil se k jeho vojsku. Měl ještě jiného syna jménem Altan. Ten se zprvu připojil k Čingischánovi, ale potom — protože za války Čingischána s kmenem Tatarů bylo usneseno nezabývat se kořistí, on však svého slova nedodržel a Čingischán mu kořist odňal — se rozhněval a odešel k Ong-chánovi. Nakonec byl zabit Čingischánovými vojáky.

Šestý jeho syn byl Tödöjen-otčigin.

[Tabulka Qabul-chána a jeho choti opakuje šest synů s krátkými poznámkami: Ökin-barqaqa zajali Tataři a Altan-chán jej dal přibít na dřevěného osla, jméno dostal pro svou krásu; jeho syn Sorqatu-jürki a vnuk Sača-beki, jejich rod jsou Kijat-jürkinové; Bartan-bahadur je Čingischánův ebüge, tj. děd; Qutuqtu-möngkür a jeho syn Tajdžu, od nichž pocházejí někteří Kijatové; Qada'an-bahadur; Qutula-qa'an, „nesmírně veliký a velmi statečný“, se syny Džoči-chánem a Altanem; Tödöjen-otčigin. Druhý oddíl, vyprávění o Qabul-chánovi, jeho synech a jejich válkách, následuje v další kapitole.]