Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána II: Výboje a smrt (1204–1227)

IX. Stíhání sultána Muhammada, pád Urgenče a tažení do Chorásánu (1220–1221)

[Kapitola navazuje na dobytí Buchary a Samarkandu. Rašíd v ní líčí tři souběžná tažení: honbu Džebeho a Sübedeje za prchajícím sultánem Muhammadem napříč Íránem až k jeho smrti na ostrově v Kaspickém moři a první kroky jeho syna Džalál ad-Dína; obléhání a zkázu chorezmské metropole Urgenče Čingischánovými syny Džočim, Čagatajem a Ögedejem; konečně Čingischánův vlastní pochod přes Termez a Balch k Tálaqánu, Tolujovo tažení do Chorásánu, zkázu Bámjánu a porážku Šigi-Qutuqua u Parvánu. Text je přeložen v úplnosti; zkráceny jsou jen Rašídovy dlouhé nadpisy oddílů, jejichž plné znění uvádíme v hranatých závorkách.]

Vyslání Džebeho a Sübedeje za sultánem Muhammadem

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Čingischán vyslal Džebe-nojana a Sübedej-nojana v patách sultána Muhammada Chorezmšáha, a o dobytí íránských zemí.“]

Když Čingischán v letní době dobyl Samarkand – bylo to v roce hada, jenž připadá na měsíc zu'l-hidždža roku 617 a jehož měsíce odpovídají měsícům roku 618, a byl to třetí rok jeho tažení –,¹ došly mu zprávy o poměrech sultána Muhammada, o jeho vojsku, o jeho síle i slabosti. Stráže Čingischánova vojska totiž každou chvíli zajímaly begy a stoupence sultánovy, takže se s poddaností přidávali. Ti vypověděli, že sultán se bojí, je zmaten a nerozhodný a nemá klidu; jeho syn sultán Džalál ad-Dín mu prý řekl: „Rozptýlili jsme vojska po všech místech; musíme je ze všech stran shromáždit a postavit se nepříteli tváří v tvář.“ Protože se však od sultána odvrátilo štěstí, nesvolil k tomu.

Čingischán podle síly jeho postavení – neboť již za obléhání Samarkandu slyšel, že sultán dlí ve svém letním sídle – vyslal napřed Džebe-nojana z kmene Besütů s jedním tümenem vojska jako předvoj; za ním poslal Sübedej-bahadura z kmene Urjanchajů s dalším tümenem jako zadní voj a za nimi vyslal Toqučar-bahadura s dalším tümenem.² Přikázal jim:

„Jděte v patách sultána Muhammada Chorezmšáha. Kdekoli ho dostihnete, postaví-li se proti vám s vojskem a nebudete-li mít síly mu vzdorovat, zastavte se a podejte zprávu; bude-li však slabý, postavte se mu. A protože neustále přicházejí zprávy o jeho slabosti, strachu a zděšení, jistě nebude mít možnost se vám postavit. Mocí Boha Velikého se nevracejte, dokud ho nedostanete do rukou. Jestliže před vámi zeslábne a s několika lidmi bude hledat útočiště v nedobytných horách nebo v temných jeskyních, anebo se skryje lidským očím jako víla, musíte jako prchavý vítr proletět jeho zeměmi. Každému, kdo vyjde s poddaností, prokažte laskavost, zřiďte správu a ustanovte správce; každého, kdo se vydá cestou odporu, zdolejte násilím. Až podle tohoto příkazu vyřídíte ty věci během tří let, vraťte se přes Dešt-i Kipčak a připojte se k nám v zemi Mongolistánu, která je naším starodávným jurtem.³ Neboť zjevným cílem toho, co podnikáme, je, abychom v tomto vyměřeném čase skončili s íránskou zemí a vrátili se domů jako vítězové a vítězní. Brzy pošlu za vámi Toluj-chána, aby dobyl chorásánská města, Merv, Herát, Nišápúr, Serachs a ty kraje; Džočiho, Čagataje a Ögedeje vyšlu s vojskem na dobytí Chorezmu, jenž je největším z měst a sídlem sultána Chorezmšáha. Mocí Velikého Boha jsme vykonali již tolik těchto skutků; takový bude osud i při návratu domů.“

Poslal je tedy. Potom určil zmíněné syny k dobytí Chorezmu a vypravil je se statečnou armádou, sám pak s Toluj-chánem nějakou dobu odpočíval od útrap tažení v samarkandských končinách.

Džebe, Sübedej a Toqučar překročili s třiceti tisíci junáky řeku na brodech u Pandžábu a šli za sultánem, pátrajíce po jeho poměrech a stopách. Sultán se předtím nacházel na břehu termezské řeky. Když uslyšel, co se stalo s Bucharou, a hned nato zprávu o dobytí Samarkandu, pronesl nad svou vládou čtyři takbíry⁴ a obrátil tvář k cestě. Byli s ním všichni Turci z příbuzenstva jeho matky, jimž se říkalo Urapijané,⁵ a ti ho chtěli zabít. Jeden z nich to sultánovi prozradil. V noci změnil místo spánku a opustil svůj stan; za úsvitu uviděli plsť stanu prostřílenou šípy jako řešeto. Proto se sultánovy obavy ještě zvětšily a s velikým spěchem pospíšil do Nišápúru. Kamkoli přišel, pobízel lidi výhrůžkami i sliby, aby opevňovali pevnosti a hrady, a strach tím nesmírně vzrůstal. Když dorazil do Nišápúru, oddal se vínu a veselí, aby zahnal žal nad svým osudem.

Džebe a Sübedej dorazili nejprve k Balchu. Předáci města jim vyslali slavnostní poselstvo s proviantem a zásobami; ponechali tam tedy správce, vzali odtud průvodce a napřed vyslali Tajši-bahadura. Když přišli k Záve,⁶ požadovali zásoby; tamější lidé je nedali a zavřeli brány. Mongolové se kvůli spěchu nezastavili a táhli dál. Obyvatelé města však bili na buben a rozvázali jazyk k nadávkám. Když byli svědky této potupy, vrátili se, přistavili žebříky k hradbám a třetího dne vystoupili na zeď. Každého, koho spatřili, zabili. A protože neměli čas se tu zdržovat, všechno, co bylo těžké, spálili a rozbili a odtáhli.

Když do Nišápúru došla zpráva o jejich blížení, vydal se sultán jakoby na lov směrem k Isfarájinu a obrátil tvář k Iráku.⁷ Oznámili mu, že se přiblížilo cizí vojsko. Odložil proto odchod do Iráku a zamířil k pevnosti Qazvínu;⁸ téhož dne poslal manželky, děti a matku do pevnosti Qárún k Tádž ad-Dínu Toghanovi a s iráckými emíry se radil o přípravách k odporu proti nepříteli. Spásu viděli v tom, uchýlit se na horu Šírán. Sultán se vydal horu prohlédnout a řekl: „Zde nemůže být útočiště.“

Poslali tedy posla s pozváním k Hazáraspovi, vládci Luru,⁹ který patřil ke starým velkým vládcům a byl to muž rozumný a zkušený. Když vládce Nusrat ad-Dín Hazárasp přijel, šel rovnou z cesty do paláce a na sedmi místech políbil zem. Sultán se s ním radil o té pohromě a malik řekl: „Spása je v tom, abychom se ihned odstěhovali. Mezi Lurem a Fársem je hora nanejvýš nepřístupná a pevná, které říkají Tektekú, a je to kraj hojný. Učiňme ji svým útočištěm a shromážděme sto tisíc pěších z Lurů, Šúlů, Fársů a Šabánkárů. Až se Mongolové přiblíží, statečně proti nim vytáhneme a mužně se utkáme.“ Sultán se domníval, že Hazárasp tím míří na atabega Sa'da Fárského,¹⁰ považoval jeho mínění za nepodložené a řekl: „Náš úmysl je takový, že zůstaneme v těchto končinách a pošleme na všechny strany, aby se sbírala vojska.“

Ještě byl v tomto záměru, když Džebe a Sübedej přitáhli k Nišápúru. Vyslali posly k tamějším předákům, Mudžír al-Mulkovi Káfímu, Fachr al-Mulkovi Ráhímu, Faríd ad-Dínovi a Zijá al-Mulkovi Zúzanímu, kteří byli vezíry a hlavami Chorásánu, vyzývali je, aby se podrobili a poslechli Čingischánova rozkazu, a žádali zásoby a píci. Ti poslali k nojanům tři muže s proviantem a dary a na poddanost přistoupili – ale jen koncem jazyka. Džebe je napomínal, aby se vyvarovali vzdoru proti ohni a vodě, a jakmile přitáhne mongolské vojsko, aby mu ihned vyšli slavnostně vstříc a nespoléhali se na pevnost hradeb a na velký počet vojska, aby i se svými rodinami zůstali celí a nedotčení. Na znamení jim dali šarlatovou tamgu s ujgurským písmem¹¹ a opis Čingischánova jarlyku, vydaného Sübedejovi, jehož obsah byl tento:

„Emírové, předáci a všechen lid ať vědí, že jsem ti dal celou tvář země od východu slunce až k západu. Každý, kdo se podrobí, ať je omilostněn i se ženami, dětmi a blízkými; každý však, kdo se nepodrobí a vystoupí s odporem a svárem, ať zahyne i se ženami, dětmi, příbuznými a blízkými.“

Když vydali list takového obsahu, táhli dál. Džebe přišel k Túsu cestou přes Džuvejn, Sübedej po silnici přes Džám. Všude, kde vycházeli s poddaností, je nechávali na pokoji, a každého, kdo se vzbouřil, hubili. Východní vesnice Túsu, Túkán a ty končiny se podrobily a jejich duším byla dána milost, obyvatelé města Túsu však kladli odpor; proto v té zemi hojně vraždili a plenili. Odtud přišli do zelení kvetoucího Rádkánu; Sübedejovi se ta step zalíbila a tamějším obyvatelům nezpůsobili žádné soužení. Ponechal tam správce a sám přišel k Chabúšánu, kde pro nedostatek vlídnosti způsobil velký masakr.

Vůbec, kamkoli přišli, nezastavovali se, brali potřebné množství potravin a oděvu a táhli dál. Podle naléhavosti věci konali ve dne v noci pochody a zastávky a šli po stopách zpráv o sultánovi. V obydlených krajích, které jim padly do rukou, nacházeli výborné koně a dobrý dobytek a táhli dál. V Chorásánu bylo mnoho pevných míst a opevněných měst: nevšímali si jich a neobléhali je, neboť měli před sebou velikou věc.

Sübedej odtud přišel k Isfarájinu. Džebe šel do Mázandaránu cestou přes Džuvejn a pobil mnoho lidu, zvláště v hlavním městě Ámulu a v městě Astarábádu. Když Sübedej dorazil k Dámghánu, obyvatelé města se ukryli v okolních horách a ve městě zůstala luza a darebáci, kteří nevyšli s poddaností; jejich shromáždění vydali smrti. Přišel k Semnánu a pobil lid, stejně tak i v okolí Reje.

Tou dobou se sultán radil s atabegem Nusrat ad-Dínem Hazáraspem Lurským. Sultánova hlídka přijela z Reje se zprávou o blížení Mongolů. Tu sultán – když už byla Basra zničena, tedy příliš pozdě¹² – poznal, že:

O věci je třeba pečovat v pravý čas;
kdo zmeškal čas k činu, zmeškal i čin.

Ze strachu před mongolským vojskem se Hazárasp vydal cestou do Luru; ostatní vládci a velmoži prchli každý do svého úkrytu. Sultán se s dětmi vydal k pevnosti Qárún. V patách za ním dorazilo mongolské vojsko, tlupa za tlupou. Jedna z těch tlup sultána poznala; vystřelili šípy a zasáhli několikrát obyčejného koně, na němž sultán jel. Sultán jen tak tak vynesl duši z propasti záhuby na břeh spásy. Když dorazil do pevnosti Qárún, zdržel se jeden den, vzal od emírů několik koní a s průvodcem se vydal k Bagdádu. Mongolské vojsko spěšně přitáhlo a v domnění, že sultán je v pevnosti, svedlo velkou bitvu; když však zjistili, že sultán odešel, šli za ním. Sultán se vrátil a obrátil uzdu k pevnosti Serdžehán a odtud na gílánskou cestu. Sa'lúk, jeden z gílánských emírů, mu vyšel slavnostně vstříc do služby, prosil ho, aby se zastavil, a přijal ho. Po sedmi dnech se sultán vydal dál a dorazil do země Isidár. Nikdo s ním již nezůstal a byl v krajní nouzi. Odtud přišel do okrsku Dijánúj, jenž náleží k Ámulu.

Mázandaránští emírové spěchali do jeho služby. Vůbec, kdekoli se na den zastavil, mongolské vojsko ho dohánělo. Radil se s nejstaršími mázandaránskými předáky, kteří požívali důvěry a byli zasvěceni do tajemství. Ti uznali za nejlepší, aby na několik dní našel útočiště na jednom z ostrovů Kaspického (Abeskúnského) moře. Sultán se odebral na ostrov a nějaký čas tam žil. Když se roznesla pověst o jeho pobytu na tom ostrově, přešel z opatrnosti na jiný ostrov. Houf Mongolů, který sledoval jeho pohyb – Džebe-nojan jej vyslal sultána pronásledovat –, sultána nenašel a vrátil se. Zaměstnali se obléháním pevností, v nichž se nacházel jeho harém a poklady; když se jich zmocnili, poslali vše do Samarkandu Čingischánovi.¹³ Když ta strašná zpráva dolehla k sultánovi a on se dozvěděl, že jeho harém byl vydán potupě, synové se stali potravou meče a ženy se ocitly jako zajatkyně v hrsti cizinců, byl tak otřesen a zmaten, že se jasný svět jeho oku zatmil.

Když to sultán uslyšel, v hlavě se mu zatmělo,
svět se mu před očima zahalil tmou.

V rozrušení a zoufalství se trápil, sténal a naříkal nad tou bolestnou událostí a hroznou pohromou, až odevzdal Bohu svou něžnou duši.¹⁴

Ó světe! Jaký špatný dar a jaká špatná podstata!
Jen sám sebe požíráš a sám sebe hubíš.

Pohřbili ho na tom ostrově. Po několika letech sultán Džalál ad-Dín rozkázal, aby jeho kosti přenesli do pevnosti Ardahín.

Útěk Džalál ad-Dína z Chorezmu

[Mezititulek je náš; Rašíd pokračuje v témže oddíle.]

Chorezmšáh předtím ustanovil následníkem Uzlaqa, jednoho ze svých synů, na ostrově Abeskúnu ho však sesadil a nástupnictví odevzdal sultánu Džalál ad-Dínovi.¹⁵ Po otcově skonu Džalál ad-Dín uslyšel, že mongolské vojsko nezůstalo v končinách Chorásánu a Íránu – neboť podle Čingischánova příkazu nesetrvávat nikde na místě spěšně odtáhli. Uklidnil se tedy, přišel na Mangyšlak, koně nalezené v těch končinách vzal za povozní a napřed vyslal do Chorezmu posly s radostnou zvěstí. Jeho bratři Uzlaq-sultán, dřívější následník trůnu, a Aq-sultán spolu s předáky a emíry – Tüdži-pahlavánem, strýcem Uzlaq-sultána z matčiny strany, Kudžaj-teginem, Ogul-hádžibem a Temür-malikem – byli v Chorezmu s devadesáti tisíci Kanglů¹⁶ a mongolské vojsko tam dosud nepřišlo. Při příchodu sultána Džalál ad-Dína vznikly rozepře a každý houf se klonil na stranu jiného z bratří. Emírové se báli smělosti sultána Džalál ad-Dína a tajně se spikli, že ho znenadání lstí zahubí.

Jeden z nich to sultánovi prozradil. Ten vyhledal příhodnou chvíli a vydal se cestou přes Nasá k Šádjáchu.¹⁷ V končinách Ustuvy se střetl s mongolským vojskem, hodinu s ním bojoval, několik lidí zabil a z prostředka toho oddílu se zachránil. V tutéž chvíli, kdy sultán Chorezm opustil, přišla zpráva o blížení mongolského vojska. Uzlaq-sultán a Aq-sultán se v Chorezmu nezdrželi a prchli za sultánem. Druhého dne se střetli s tímtéž houfem, který bojoval s Džalál ad-Dínem, a ten oddíl, jak se vypráví, prince zabil i se všemi lidmi, kteří byli při nich.

Když sultán dorazil k Šádjáchu (Nišápúru), tři dny se chystal na cestu. O půlnoci vsedl na koně důvěry v Boha a vydal se ke Ghazně, kterou mu přidělil otec.¹⁸ Mezi jeho odchodem a příchodem mongolského vojska uplynula jediná hodina. Došed k bráně, zanechal tam sultán malika Ildireka, aby vojsko, pokud přijde, nějakou dobu zadržoval. Ildirek se však sám vydal jinou cestou, ne tou, kterou šel sultán. Když tam Mongolové přitáhli, šli po jeho stopách. Sultán téhož dne ušel jinou cestou čtyřicet farsangů a za týden dorazil do Ghazny. Když se roznesla pověst o jeho příchodu, obraceli se k němu ze všech stran a lid se shromáždil.

Po celou dobu těchto událostí byl Čingischán ještě v Samarkandu a určil tři starší syny pro Chorezm. Nyní vylíčíme obraz té události a potom se opět vrátíme k vyprávění o Čingischánovi.

Džoči, Čagataj a Ögedej dobývají Chorezm

[Plný nadpis: „Příběh o tom, jak Čingischán vyslal své syny Džočiho, Čagataje a Ögedeje do Chorezmu, a o tom, jak tu zemi podrobili.“]

Způsobem, o němž byla řeč dříve, vyslal Čingischán, když byl hotov s dobytím Samarkandu, Džebeho, Sübedeje a Toqučara za sultánem Muhammadem Chorezmšáhem po chorásánské a íránské cestě a sám se na to léto zastavil v oněch končinách, aby si odpočinul a vykrmil koně, s úmyslem, že se potom osobně vydá za sultánem do Chorásánu. A protože kraje Mávarannahru byly zcela podrobeny a poddány a i ostatní strany byly střeženy a vzaty v držení, chtěl se zmocnit Chorezmu, jehož vlastní jméno je Gurgandž – Mongolové mu říkají Urgenč –¹⁹ a který zůstal uprostřed jako stan s přeťatými provazy. Tehdy určil své starší syny Džočiho, Čagataje a Ögedeje do Chorezmu s vojskem, jež bylo počtem jako písek pouště a nesčetné jako novinky času.

Na podzim téhož roku se s begy pravého křídla vydali tím směrem. Do předvoje, jemuž se říká manglaj, poslal úplné vojsko. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, sultán Džalál ad-Dín po otcově skonu odešel do Chorezmu; kvůli tomuto tažení se někteří emírové vrátili. Jeho bratři, emírové a sultánovi velmoži, kteří tam byli, se na pověst o blížení princů vydali za ním do Chorásánu, ale cestou je pobily ruce mongolského vojska. Tak hlavní město Chorezmu osiřelo bez sultánů. Z důvěrníků sultánova tureckého vojska tam byli z příbuzných jeho matky Terken-chatun Chumár, komoří Mughul, Búqa-pahlaván, vojevůdce Alí z Marghínánu a jiní, a k tomu takové množství měšťanů, že je ani nelze popsat. Protože v tom velikém městě nebyl žádný určitý náčelník, k němuž by se dalo v chvíli, kdy docházely zprávy, obrátit o řízení věcí a v závažných událostech, ustanovili za vladaře emíra Chumára, pro jeho příbuzenství se sultánkou.²⁰

Jednoho dne k městským branám znenadání přicválalo několik jezdců z mongolského vojska a pustili se do odhánění dobytka. Hrstka krátkozrakých si myslela, že to vojsko je právě jen těch několik: houf jezdců a pěších se na ně vrhl. Mongolové před nimi ustupovali jako kořist unikající ze sítě, až došli k zahradě rozkoše, ležící jeden farsang od města. Tu vyrazili ze zálohy za zdmi bojovní jezdci, obklíčili měšťany zezadu i zepředu a zbavili života na sto tisíc lidí. Pronásledujíce prchající vtrhli do města branou Chajlán a dostali se až k místu, kterému říkají Nebúre. Protože se slunce chýlilo k západu, cizí vojsko se obrátilo a odtáhlo do pole.

Druhého dne se opět obrátili k městu. Farídún Ghúrí, velitel sultánova vojska, čekal u brány s pěti sty jezdci, aby jim dal odpor. Za těchto událostí dorazili princové Džoči, Čagataj a Ögedej se statečnou armádou, objeli město jakoby na procházce dokola a pak se utábořili. Vojska město obklopila, obstoupila a sevřela. Tehdy vyslali posly a vyzývali obyvatele města k poddanosti a poslušnosti. Protože v okolí Chorezmu nebyly kameny, káceli velké moruše a místo kamenů z nich zhotovovali vrhací náboje.²¹ Jak je jejich obyčejem, den co den zaměstnávali obyvatele města při vyjednávání výhrůžkami, sliby a zastrašováním a občas si také vyměňovali šípy, dokud ze všech stran naráz nepřitáhly obléhací houfy a nedaly se ze všech stran do práce. Vydali rozkaz, aby nejprve zasypali příkop; během deseti dnů byl zcela zasypán. Pak se dohodli, že odvedou řeku Džajhún, kterou měli obyvatelé města ve svých rukou; připravili k tomu tři tisíce mužů z mongolského vojska. Obyvatelé města však znenadání vpadli doprostřed toho houfu, obklíčili je a všechny zahubili. Díky tomuto vítězství se měšťané stali v díle horlivějšími a v odporu houževnatějšími.

Pro protikladnost povah a osobních sklonů vypukla nesvornost mezi bratry Džočim a Čagatajem a nejednali jeden s druhým ve shodě. Pro jejich nesvornost a rozbroj se válečné dílo zviklalo; ty záležitosti byly zanedbávány a velení vojskům i jasa²² upadly do nepořádku. Z té příčiny Chorezmští pobili takové množství mongolského vojska, že prý z jejich kostí vznikly pahorky, které dodnes zůstávají kolem starého města Chorezmu.

V tomto špatném stavu uplynulo sedm měsíců a město nebylo dobyto. Mezitím, co princové táhli s vojskem ze Samarkandu k městu Chorezmu, došli k němu a oblehli je, přišel Čingischán do Nachšabu, nějaký čas se tam zdržel, a když překročil termezskou řeku, přišel do Balchu, podrobil město i zemi a odtud se vydal oblehnout pevnost Tálaqán. V těch dnech, kdy začal pevnost obléhat, přišel posel od synů, kteří byli v Chorezmu, a přinesl zprávu, že Chorezm nelze dobýt, že mnoho vojska zahynulo a že jednou z příčin je nesvornost Džočiho a Čagataje. Když Čingischán uslyšel tato slova, rozhněval se a poručil, aby velení převzal Ögedej, jejich mladší bratr, aby řídil je i celé vojsko a aby válku vedli podle jeho rozkazů.²³ Ögedej byl znám a proslulý velkým rozumem, dokonalostí a bystrostí.

Když posel dorazil a doručil příkaz jarlyku, ujal se Ögedej-qa'an podle rozkazu věci. Rozumně a obratně chodil denně k bratrům, jednal s nimi laskavě a přátelsky a dobrým řízením mezi nimi obnovil mír. Pilně se věnoval potřebné službě, až uvedl do pořádku záležitosti vojska a upevnil jasu. Potom se bojovníci svorně dali do války a hned téhož dne vztyčili prapor na městské hradbě a vnikli do města. Hrnci s naftou zapálili oheň ve čtvrtích. Obyvatelé města hledali útočiště v ulicích a bojovali o ulice a čtvrti. Mongolové bojovali tvrdě, brali čtvrť za čtvrtí a palác za palácem, bořili a pálili, až tímto způsobem v průběhu sedmi dnů dobyli celé město. Vyhnali obyvatele naráz do pole, oddělili na sto tisíc řemeslníků a umělců a poslali je do východních zemí. Ženy, muže a chlapce odvlekli do zajetí a ostatní lidi rozdělili vojákům, aby je vydali smrti. Vypráví se, že na každého muže připadlo dvacet čtyři osob, a vojáků bylo přes padesát tisíc.²⁴ Zkrátka, všechny pobili, vojska se dala do plenění a loupení a jedním rázem rozbořila zbylá obydlí a čtvrti.

Čingischán, slyše pověst o šejchu šejchů, hvězdě velikánů Nadžm ad-Dínu Kubrovi²⁵ – budiž s ním Boží milosrdenství! –, a zjistiv, jak se s ním věci mají, mu vzkázal: „Chci vydat Chorezm vraždění a plenění. Sluší se, aby ten veliký muž této doby vyšel z jejich středu a připojil se ke mně.“ Šejch – smiluj se nad ním Pán! – odpověděl: „Sedmdesát let jsem v Chorezmu s touto obcí okoušel a nesl hořký i sladký úděl. Nyní, když nastala chvíle pohromy, bylo by daleko od cesty lidskosti a velkodušnosti utéci a vyjít z jejich středu.“ Potom ho nalezli mezi zabitými – smiluj se nad ním Pán svým širým milosrdenstvím!

Protože vyprávění o bezích, kteří byli určeni jít za sultánem, a o princích, kteří šli do Chorezmu, je u konce, obraťme se znovu k vyprávění o Čingischánovi a povězme, čím se zaměstnal po dobytí Samarkandu a po jejich vyslání a kterým směrem se pohnul; a vysvětlíme to, bude-li to libo Bohu Vševelebenému.

Čingischánův pochod ze Samarkandu: Termez, Balch a Tálaqán

[Plný nadpis: „Příběh o pochodu Čingischána ze samarkandských končin s jeho nejmladším synem Toluj-chánem, jemuž říkali Eke-nojan a Ulug-nojan,²⁶ za sultánem Muhammadem Chorezmšáhem, o dobytí zemí na té cestě, jako Nachšabu a Badachšánu, o jeho přechodu přes Džajhún na brodech u Termezu, o dobytí Balchu, Tálaqánu a těch končin, o vyslání Eke-nojana do Chorásánu a o podrobení těch krajů.“]

Jak bylo na několika místech opakováno, Čingischán v roce mogaj, jenž je rokem hada a připadá na zu'l-hidždžu roku 617 a jehož měsíce odpovídají měsícům roku 618, v tu dobu, kdy obléhal Samarkand, vyslal na počátku léta za Chorezmšáhem Džebe-nojana, Sübedej-nojana a Toqučara. Téhož léta Samarkand dobyl a po jeho dobytí vyslal prince k Chorezmu. Na počátku podzimu se i on sám s Toluj-chánem odstěhoval od Samarkandu a přišel na luhy Nachšabu. Odtud zamířil k podrobení Termezu cestou, kterou Mongolové nazývají Temür-qahalqa²⁷ a jež patří ke krajům Kiše, Nachšabu a Termezu. Odtud napřed vyslal Toluj-chána s velkým vojskem na podrobení Chorásánu – z každých deseti mužů určil jednoho, aby šel v jeho službě –, a sám zamířil na Termez.

Když tam přišli, poslal posly a vyzýval obyvatele k poddanosti a ke zboření opevnění a pevnosti. Tamější obyvatelé, spoléhajíce na pevnost hradu, jehož polovina zdi byla vystavěna z Džajhúnu, a zpiti svou mužností a statečností, odmítli se podrobit a tvrdě se bili. Desátého dne město vzali útokem, vyhnali lidi naráz do pole, podle zavedeného obyčeje je rozdělili vojsku a všechny vydali smrti. Jedna stará žena řekla: „Nezabíjejte mě, dám vám jednu velikou okrouhlou perlu.“ Žádali ji; řekla: „Spolkla jsem ji.“ Ihned jí rozpárali břicho a tu perlu vyňali. Od té doby párali břicha všem mrtvým a zabitým.

Odtud šel do okrsku Lengert a do končin Samánu,²⁸ ty kantony dobyl a vyčistil vraždou, loupeží, požáry a bořením. Vyslal také vojsko, aby dobylo Badachšán a jeho závislé kraje, zčásti vlídností, zčásti silou. Když v těch okrscích nezůstalo ani stopy po nepřátelích a odbojnících, všechny strany krajů na onom břehu řeky byly zcela podrobeny a dobyty a průchod po té cestě se stal bezpečným, rozkázal podniknout přechod přes Džajhún. Tou dobou se zima zmíněného roku chýlila ke konci. Na počátku roku mogaj, jenž je rokem hada, připadá na zu'l-hidždžu roku 617 a jehož měsíce odpovídají měsícům roku 618, rozkázal přepravit se přes řeku Džajhún na brodech u Termezu a vydal se k Balchu, největšímu z chorásánských měst. Od té doby, co Džebe-nojan a Sübedej odešli za sultánem, uplynulo […].²⁹

Čingischán se zastavil na dohled Balchu. Tamější předáci mu vyšli vstříc, projevili poddanost a poslušnost a přinesli rozličné zásoby a dary. Potom však pod záminkou, že je třeba je sečíst, vyvedli naráz všechny obyvatele Balchu do pole, podle obvyklého zřízení je rozdělili vojákům a všechny vydali smrti; zbořili bašty, zdi a městský val, zapálili domy a čtvrti a město úplně rozbořili.³⁰

Odtud šel Čingischán k pevnosti Tálaqánu, oblehl ji a dobyl. Odtud zamířil k Tálaqánu:³¹ ta pevnost, nazývaná Nusrat-kúh, byla nesmírně pevná a plná zoufalých mužů a množství válečných zásob. Kolikrát k nim posílal posly a vyzýval je k poddanosti, vždy odmítali; sedm měsíců byli obléháni, a pro mimořádnou pevnost nebyla pevnost dobyta.

Tolujovo tažení do Chorásánu a zkáza Bámjánu

[Mezititulek je náš; Rašíd pokračuje v témže oddíle.]

Téhož jara, kdy Čingischán obléhal Tálaqán, byli princové Džoči-chán, Čagataj a Ögedej zaměstnáni dobýváním Chorezmu. Toluj-chán vytáhl cestou Temür-qahalqa: určil vojska pravého a levého křídla a sám šel ve středu cestou přes Merverúd, Bágh a Gešúr; celou tu zemi dobyl, dobyl Merv, odtud až k Nišápúru i všechny závislé kraje a okrsky, jako Serachs, Abívard, Nasá, Tús, Džádžarm, Džuvejn, Bajhaq, Cháf, Šejgán a Rúdábád – každé z těch opevněných míst je velké město. Všechny podrobil, dobyl také město Nišápúr a na sklonku jara zmíněného roku všechna ta města a země dobyl a zabral.³² Čingischán poslal od Tálaqánu posla, aby se syn Toluj vrátil dříve, než nastanou vedra. Podle rozkazu se vrátil, cestou vyloupil a vyplenil zemi Kúhistán, překročil řeku Kum-džerán, dobyl město Herát i jeho zemi a odtud se připojil k Čingischánovi do služby.

S jeho posilou Čingischán po mnoha bitvách dobyl pevnost Tálaqán a rozbořil ji. Toluj-chán přijel a s úctou předložil dary. Za nedlouho přišli z Chorezmu Čagataj a Ögedej a s úctou předložili dary. Džoči odešel z Chorezmu se svými zavazadly.³³

V boji u pevnosti Bámján³⁴ zasáhl šíp vystřelený z hradeb Mö'etükena, Čagatajova syna, nejmilejšího z Čingischánových potomků, kterého Čagataj učinil svým následníkem. Na tu ránu zemřel. Čingischán proto rozkázal pospíšit si s dobytím pevnosti. Když ji dobyl, vydal rozkaz, aby vydali smrti všechno živé, co jen tam bylo, z lidského rodu i z rozličných druhů domácích a divokých zvířat a ptáků, aby nebrali nic do zajetí ani jako kořist a aby ji obrátili v poušť; a potom ji již neosídlovali a žádné stvoření tam nežilo. Dali jí jméno Ma'u-qurghan.³⁵ Dodnes se tam žádné stvoření neusadilo a je to stále neobdělaná země.

Vydal také příkaz (jasu), aby nikdo o té události Čagatajovi neříkal. Když Čagataj přijel a ptal se po synovi, vymlouvali se, že odešel tam a tam. Potom jednou, když byli přítomni všichni synové, začal jim Čingischán úmyslně projevovat svůj hněv, obrátil se k Čagatajovi a řekl: „Neposloucháte mých slov a jasaqu.“ Čagataj se polekal, poklekl a řekl: „Jestliže převracíme tvá slova, ať zemřeme.“ Čingischán to dvakrát třikrát opakoval a řekl: „Mluvíš pravdu a dokážeš dostát svému slovu?“ On mu odvětil: „Nesplním-li svého slova, ať zemřu.“ Potom Čingischán řekl:

„Tvůj syn Mö'etüken byl zabit ve válce. Poroučíme ti: neplač a nenaříkej a v tomto ohledu nevybočuj z mého slova.“

Při té události ztratil Čagataj vědomí; neměl sílu snést ji trpělivě, ani odvahu vybočit z rozkazu. Snesl však pálení srdce i jater, neplakal a stále se věnoval jídlu a pití. Po nějaké době vyšel pod záminkou potřeby do pole a tajně plakal, dokud se mu neulehčilo. Když si osušil oči od slz, vrátil se zpět.

Potom strávil Čingischán se syny a vojsky léto v horách u Tálaqánu.

Chán-malik, Šigi-Qutuqu a bitva u Parvánu

[Mezititulek je náš; Rašíd pokračuje v témže oddíle.]

Tou dobou byl sultán Džalál ad-Dín v Ghazně. Chán-malik, vladař Mervu,³⁶ se k němu připojil se čtyřiceti tisíci jezdci; sultán si vyžádal jeho dceru. Rovněž Sajf ad-Dín Aghrák, jeden z turkmenských begů, se k sultánovi připojil se čtyřiceti tisíci muži a stejně tak se k němu ze všech stran připojili ghórští emírové.

Příběh Chán-malika byl tento. V tu dobu, kdy Čingischán vyslal Džebeho a Sübedeje jednoho po druhém za sultánem Muhammadem a za nimi poslal Toqučar-bahadura, zmíněný Chán-malik – protože poměry sultána se staly zoufalými a v setrvání v Mervu neviděl nic dobrého – odešel s vojskem a poddanými do končin Ghóru a Gharčistánu, vyslal k Čingischánovi posla a projevil poddanost. Čingischán mu dal firmán a přikázal, aby Džebe, Sübedej a ostatní bojovníci, až přijdou do jeho země a k jeho kmeni, nečinili mu příkoří. Proto Džebe a Sübedej, když dorazili do jeho končin, nezpůsobili žádné soužení a nechali je na pokoji. Ale Toqučar, který přišel po nich, jasaq převrátil, a ta země byla jako jiné země poškozena. Utkal se tam s houfem horalů a byl zabit.³⁷ Chán-malik vyslal k Čingischánovi posla se vzkazem:

„Napomínal jsem sultána Muhammada Chorezmšáha, on však neposlechl a měl své neštěstí proti sobě, až uviděl, co uviděl. Já, služebník, jsem proto poslal a projevil poddanost a řekl jsem, že budu sloužit z čistého srdce, a od sultána jsem odpadl. Nyní přišel Džebe-nojan a prošel bez příkoří. Za ním přišel Sübedej a rovněž prošel bez příčiny ke sváru. V jejich stopách přitáhl Toqučar, a ač mu horalé sebevíc říkali, že jsme přijali poddanství, neposlechl, uvrhl do neštěstí množství Barakčíů a lidu, bojoval se zlými lidmi a byl zabit. Kam se poděli dobří lidé u Čingischána, že na veliké věci posílá takové nevědomce?“

S poslem poslal jako dar několik rouch. Zatímco byl na rozpacích ohledně události s Toqučarem, uslyšel uprostřed toho stavu, že sultán Džalál ad-Dín po otcově skonu přišel do Ghazny, která mu byla dříve určena, a že se k němu ze všech stran sešla vojska; tajně k sultánu Džalál ad-Dínovi poslal jakéhosi člověka se vzkazem: „Přijdu k tobě.“

Čingischán tou dobou pro opatrnost a k ostraze cesty do Ghazny, Gharčistánu, Zábulu a Kábulu vyslal do těch končin Šigi-Qutuqua³⁸ s několika dalšími begy – Mukadžekem, Mulgarem, Üker-qalčou a Qudus-qalčou – a třiceti tisíci muži, aby se podle možnosti zmocnili těch okrsků a byli zároveň stráží, a aby se sám Čingischán se synem Toluj-chánem mohl v klidu věnovat dobývání chorásánských krajů. Chán-malik se nacházel blízko zemí, v nichž byl Šigi-Qutuqu s tím vojskem; považovali ho za poddaného, on však tajně poslal k sultánu Džalál ad-Dínovi člověka se vzkazem: „Ať sultán setrvá na místě Parván,³⁹ dokud se k němu nepřipojím do služby.“ Takovou zvěst poslal i velkému shromáždění Kanglů, kteří byli v těch končinách, a zval je na zmíněné dostaveníčko. Sám se znenadání vydal na výpravu.

Od stráže Šigi-Qutuquovy přišla zpráva, že Chán-malik se svými stoupenci a stejně smýšlejícími vytáhl k sultánu Džalál ad-Dínovi. Šigi-Qutuqu se ihned vydal s vojskem za ním a dostihl ho v noci; byla to příznivá příležitost na něj udeřit, ale z opatrnosti se zastavil, aby se utkal za úsvitu při denním světle. Chán-malik šel celou noc a ráno se spojil se sultánem v Parvánu, který byl místem setkání. Kanglové a jiná vojska tam podle smluveného slibu dorazili všichni a sešlo se ohromné vojsko.

Několik dní předtím oblehli Mukadžek a Mulgar, kteří byli s Qutuquem, spolu s několika dalšími begy pevnost Valiján. Byli již blízko jejího dobytí, když na ně sultán Džalál ad-Dín, zanechav v Parvánu tábor a zavazadla, udeřil s lehkým vojskem a pobil v mongolské stráži na tisíc mužů. Mongolské vojsko, protože ho bylo málo, přešlo přes řeku, zastavilo se na druhém břehu a z obou stran po sobě stříleli šípy. V noci se mongolské vojsko stáhlo a šlo ke Šigi-Qutuqu-nojanovi. Znovu se s ním vydali pronásledovat Chán-malika.

Když Chán-malik dorazil k sultánovi, řekl: „Pospěš, jde za mnou mongolské vojsko.“ Sultán se pohnul a vytáhl jim o jeden farsang vstříc. Když se střetli, dali se do boje. Sultán svěřil pravé křídlo Chán-malikovi, levé křídlo Sajf ad-Dínu Malikovi Aghrákovi a sám se postavil do středu. Rozkázal, aby celé vojsko sesedlo a uzdy koní si přivázalo k pasu; bojovali mužně. Druhého dne vydali Mongolové rozkaz, aby každý jezdec postavil vedle sebe podobu lidské figury z plsti a jiných věcí a držel ji za zády; v noci je připravili.⁴⁰ Druhého dne se dali do boje. Sultánovo vojsko to uvidělo, pomyslilo si, že mongolskému vojsku přišla pomoc, a chtělo utéci. Sultán zvolal: „Naše armáda je početná; bijme se a obklíčíme je z levého i pravého křídla!“ Vojska projevila pevnost. Sultán s vojskem udeřili na bubny, strhli veliký hluk a naráz zaútočili. Sultánovo vojsko bylo větší: utvořili kruh, aby Mongoly sevřeli. Šigi-Qutuqu-nojan řekl: „Až budeme bojovat, dávejte pozor a hleďte na můj prapor (tuq).“ V tu chvíli, protože bylo blízko k tomu, že je sevřou do kruhu, neměli sílu a dali se na útěk. A protože na polích v těch končinách bylo mnoho děr a roklí, mongolští bojovníci padali s koní, a sultánovo vojsko, které mělo dobré běžce, na ně útočilo a zabíjelo je. Zahynulo množství mongolského vojska.⁴¹

Když zpráva dolehla k Čingischánovi, jakkoli byl nanejvýš zarmoucen, nedal to najevo a řekl: „Qutuqu byl zvyklý být vždy vítězem, vítězným a přemáhajícím, a nikdy neokusil krutosti osudu. Nyní, když krutost uviděl, bude pozorný, zkušený a znalý věcí.“ Ihned se zaměstnal uspořádáním vojska. Jeden po druhém přicházeli Šigi-Qutuqu, begové, kteří byli s ním, a vojsko, které se rozprchlo a zůstalo naživu.

Sultán Džalál ad-Dín se z té bitvy vrátil a přišel domů. Jeho vojsko přineslo od Mongolů velikou kořist. Při jejím dělení vypukla mezi Chán-malikem a Sajf ad-Dínem Aghrákem rozepře o arabského koně. Chán-malik udeřil Aghráka bičem po hlavě. Sultán nežádal zadostiučinění, poněvadž neměl ke Kanglům dost důvěry. Sajf ad-Dín se zarmoutil, ten den ještě posečkal, v noci se však pohnul a v hněvu odešel k horám Kermánu, Sakránu a Kúty.⁴² Sultán byl tím odbojem otřesen a uslyšel také, že se blíží Čingischán s početným vojskem; z náhlého úžasu se mu zavřela cesta přímosti. Nevěda si jiné rady, obrátil tvář ke Ghazně s úmyslem přejít za řeku Sind.

Když Šigi-Qutuqu přišel do služby k Čingischánovi, podal zprávu o úsilí i nedostatcích každého muže a stěžoval si na begy Üker-qalču a Qudus-qalču z kmene Barinů⁴³ pro nedostatek, jaký projevili při dobývání i v duchapřítomnosti, který byl v jejich povaze, a řekl: „Lidé, kteří si o sobě myslí, že jsou zdatní rozumem i v dobývání, se domnívají, že mají nadání; od takových lidí nebývá v den mužnosti žádného užitku a kromě škody nic jiného.“ Po mongolsku se qaldža říká žertovnému člověku.⁴⁴