Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána II: Výboje a smrt (1204–1227)

VIII. Küčlüg, Otrár, Buchara a Samarkand (1218–1220)

[Kapitola zahrnuje dvě souvislé části Rašídova vyprávění. První dovypráví osud najmanského prince Küčlüga, který se po porážce svého otce uchýlil ke gürchánovi Kara-Kitajů, zmocnil se jeho říše a byl roku 1218 dostižen a zabit Džebeho vojskem. Druhá otevírá dějiny posledních deseti let Čingischánova života: vytažení proti chorezmšáhovi Muhammadovi, obléhání Otráru, tažení na Džend, Benákat a Chodžent, hrdinský odpor Temür-malika a dobytí Buchary a Samarkandu (1219–1220). Obě části jsou přeloženy v úplnosti; Rašídovy dlouhé nadpisy oddílů uvádíme zkráceně jako mezititulky.]

Küčlüg u gürchána Kara-Kitajů a jeho konec

[Nadpis oddílu zní v plném znění: „Příběh o tom, jak Küčlüg hledal ochranu u gürchána Kara-Kitajů, jak proti gürchánovi zlovolně zosnoval úklady, jak byl Küčlüg zabit a jak rukou Mongolů naprosto skončilo blaho najmanských vládců.“]¹

Téhož již zmíněného roku levharta dostihla Čingischánova vojska pod velením Džebe-nojana Küčlüg-chána v končinách badachšánských hor, v soutěsce Sarig-kol, a zabila ho.² Jeho osudy byly takovéto: když byl zabit jeho otec Tajang-chán, uprchl a odešel ke svému strýci Bujuruq-chánovi. Když pak zabili Bujuruqa, uprchl spolu s merkitským vládcem Tochtoa-bekim. Čingischán na ně znovu osobně udeřil; Tochtoa byl zabit a Küčlüg se opět dal na útěk a cestou přes Beš-balyk vstoupil do končin země Kuča, jak již bylo o těchto událostech vyprávěno dříve. Odtud pak v roce draka, jenž připadá na radžab roku 604, odešel ke gürchánovi, vládci Kara-Kitajů. Od zmíněného roku draka do doby, kdy byl zabit v Badachšánu, uplynulo jedenáct let; od roku myši, odpovídajícího roku 600, kdy Čingischán válčil s Küčlügovým otcem Tajang-chánem a zabil ho a Küčlüg uprchl, až do doby, kdy přišel do země Kuča, uplynuly čtyři roky, takže celkem to činí patnáct let.³

Krátce řečeno, Küčlüg se utekl ke gürchánovi, který byl velikým panovníkem, vládcem nade všemi oblastmi a místy Turkestánu a Mávaránnahru⁴ a měl nesmírné množství vojska, výzbroje, lidí a služebníků. Předkové sultána Muhammada Chorezmšáha se zavázali odvádět mu každoročně třicet tisíc zlatých dinárů a odkázali svým dětem, aby tento závazek plnily a nikdy se s ním nepřely, neboť on je pevnou hrází a za ním se nacházejí mocní nepřátelé, totiž kmeny mongolské, najmanské a jiní vážení Turci.⁵ Gürchán prokázal Küčlügovi dokonalou čest a úctu, po nějaké době mu dal svou dceru a Küčlüg pobýval u gürchána.

Po nějakém čase, když se postavení sultána Muhammada Chorezmšáha povzneslo, zmocnil se území gúrských sultánů, Ghazny, Chorásánu a Iráku, zabral také některá místa Turkestánu a nabyl dokonalé moci a velikosti. Tu už déle nesnesl, aby se podvoloval poplatku, odepřel gürchánovi placení ustanoveného závazku, sebral vojska z okolí a vedl je na Bucharu, aby vysvobodil zemi Mávaránnahr. Okolním vládcům rozeslal svůdná poselství a vábil je krásnými sliby, zvláště sultána Usmána, který byl vládcem Samarkandu a pocházel z rodu Afrásijábova.⁶ Ti, jimž byl gürchán pro dlouhé trvání a rozvleklost své vlády už obtížný, přijali sultánovo pozvání a spojili se s ním. Sultán poslal tajně zprávu i Küčlügovi a svedl ho z cesty.

Küčlüg byl svědkem toho, jak gürchánovo postavení slábne, a viděl, že jeho přední knížata ve východních končinách se bouří a utíkají se pod ochranu Čingischána, vládce světa; mnozí z gürchánových knížat navíc byli s ním zajedno a slyšel také, že begové jeho otce Tajang-chána a jejich staří služebníci se stále ještě skrývají. Zmocnila se ho proto hrubá chtivost a pomyslil si, že shromáždí-li zbytek otcova vojska, bude moci vládnout jako za starých časů; s pomocí toho vojska a gürchánových vojsk, která byla s ním zajedno, se zmocní gürchánovy říše, zesílí a vypořádá se se všemi. Unesen těmito svody a hanebnými výpočty zradil utiskovaného gürchána a v souladu se svým záměrem mu řekl:

„Již dlouho jsem odloučen od svého ulusu a kmene. Čingischán je zaměstnán válkou s Kitajem a s tamějšími končinami a slyšel jsem, že mnozí z mých kmenů a z mého vojska bloudí rozptýleni v končinách Emilu, Qajalyqu a Beš-balyku. Až o mně uslyší zvěst, všude se shromáždí a postaví se proti svým nepřátelům. Dostanu-li propuštění ze služby gürchánovy, půjdu, shromáždím je a budu gürchánovi pomocí ve všech jeho záležitostech a příhodách; a dokud budu živ, budu jako dříve plnit povinnosti poddanosti a poslušnosti a řídit se jeho rozkazy.“

Gürchán se upřímně spolehl na jeho slovo a dal mu svolení. Küčlüg se s ním rozloučil a dal se do díla. Když se rozšířila zvěst o jeho objevení v Turkestánu, shromáždily se k němu zbytky kmenů a vojáků jeho otce, kteří unikli ranám meče Čingischánova vojska. Pustošil na všech stranách a sbíral kořist, takže jeho houf se velmi rozmnožil; měl vojsko i výzbroj. Tehdy obrátil tvář ke gürchánovi, napadl země a okrsky jeho říše a zmocnil se jich. Gürchán byl starý a slabý a nedokázal si poradit. Když Küčlüg dostal zprávu o tažení sultána Muhammada proti gürchánovi, zesmělel. Obě strany si ustavičně posílaly posly a ujednaly, že sultán vytáhne proti gürchánovi od západu, Küčlüg od východu a sevřou ho. Předejde-li sultán, připadnou mu z gürchánovy říše Almalyk, Chotan a Kašgar; přiloží-li však ruku k dílu dříve Küčlüg, dostane se mu té říše až po řeku u Fanákatu.⁷ Na tom všem se obě strany dohodly.

Küčlüg předběhl. Gürchánova vojska byla daleko; hnal se spěšně a napadl gürchána u Balasagunu. Gürchán se s ním utkal s tolika vojskem, kolik ho měl nablízku, a Küčlüga porazil; poražený Küčlüg ustoupil, aby své vojsko znovu uspořádal a dal do pořádku.

Sultán Muhammad Chorezmšáh se se samarkandským sultánem obrátil proti gürchánovi. Když přišli do země Taraz, stál tam Tajangu s velkým vojskem, jež bylo hlavou gürchánovy armády. Obě strany se střetly; Tajangu padl do rukou sultána Muhammada a jeho vojsko bylo obráceno na útěk.⁸ Küčlüg, uslyšev o gürchánově slabosti, připravil se k boji, hnal se s největším spěchem, přepadl ho ve chvíli, kdy byla jeho vojska rozptýlena, a zajal ho. Gürchán, nemaje žádných prostředků, se mu chtěl podrobit, ale Küčlüg k tomu nesvolil: choval se k němu jako k otci a navenek mu projevoval úctu, ale lstí se zmocnil všech oblastí, které gürchán měl, i jeho královské hodnosti. Po dvou letech zemřel gürchán žalem; poklady, jmění i vojsko, které po tři lustra a pět let v blahobytu a štěstí shromažďoval a připravoval, to vše padlo do rukou Küčlügových.⁹ Několik let setrval Küčlüg v této hodnosti.

Hned na počátku té doby pojal za ženu dívku z kmene [...], jehož většina byla [...].¹⁰ Dívka ho obrátila k modloslužbě. Když se jeho královská moc v kara-kitajských oblastech upevnila, vztáhl na poddané ruku útlaku a začal páchat násilí a tyranii. Každoročně posílal vojska do tamějších muslimských zemí, aby páchala všeliké zlořády a urážky. Když takto uplynulo několik let, lidé se ocitli v tísni pod tlakem násilí a z beznaděje se podrobili jeho rozkazům; vojska přišla do těch měst a v domě každého předáka se ubytoval jeden voják.¹¹ Mezi muslimy se rozmohla nevázanost; modloslužebníci si dělali, co chtěli, a žádný tvor jim nemohl vzdorovat.

Odtud Küčlüg vytáhl do chotanského panství a obyvatele těch okrsků odvracel od víry Muhammadovy – požehnání Boží jemu i jeho rodu! – a donucoval je, aby si v zoufalství vybrali ze dvou věcí: buď přijmout vyznání nazaretských o Trojici, nebo modloslužbu a oblékat se do oděvu Kitajů. Chtěl cestou násilí a zvůle zvítězit nad výroky a důkazy muslimských imámů a vydal provolání, aby se všichni, kdo patří k lidem čistoty a vědění, dostavili na pole. Chotanští imámové na základě toho rozkazu vyšli všichni najednou ven. Předák shromáždění Alá ad-Dín Muhammad Chotanský vstal, přistoupil ke Küčlügovi, nabrousil jazyk k vyslovení pravdy a začal spor o náboženství. Když hlasy zesílily, pravda zvítězila nad marností, vzdělaný nad nevzdělancem a imám Alá ad-Dín Muhammad zahnal Küčlüga do úzkých; Küčlüga se zmocnil úžas a ztrnutí. V hněvu začal prokletým jazykem mluvit nepřístojná slova urážející pána proroka. Imám Muhammad řekl: „Prach do tvých úst, nepříteli pravé víry!“ Küčlüg ho dal jmout a mučit rozličnými těžkými mukami. Imám je trpělivě snášel a po rozličných trýzních ho přibili čtyřmi hřeby na dveře jeho vlastní medresy.¹² Po té žalostné události zůstala věc muslimů rázem bez světla; ruka tyranie a nepravosti se zjevně vztáhla od nevěřících na muslimy. Lid se oddal modlitbě. Znenadání šíp modliteb utlačovaných zasáhl cíl vyslyšení a vyhnání toho nevěřícího tyrana bylo usnadněno rukou vojska vládce světa Čingischána. Stalo se to takto:

Když se Čingischán, jak bylo vylíčeno, uvolnil od války s Kitajem, určil Mukali-govana s velkým vojskem ke střežení Kitaje a východní strany a sám se obrátil k západním končinám. Džebe-nojana poslal napřed s velkým vojskem, aby vyhnal Küčlüga. Küčlüg se tehdy nacházel ve městě Kašgaru. Mongolské vojsko ještě ani nezačalo boj, a Küčlüg se již obrátil na útěk. Džebe-nojan se svými nökery dal ve městě provolat, aby každý člověk setrval při své víře a zachovával cestu dědů a otců.¹³ Küčlügovi vojáci, kteří bydleli ve městě po domech muslimů, byli všichni pobiti a mongolské vojsko se pustilo po Küčlügových stopách: na každém místě, kde se zastavil, ho vyhnali, až nakonec zabloudil v badachšánských končinách mezi horami. V soutěsce, kterou nazývají Sarig-kol, ho chytili, zabili a vrátili se. Obyvatelé Badachšánu se obohatili nesčetnou kořistí peněz a drahocenností.

A je pravdivé a zjevné, že každý tvor, který bude utiskovat víru Muhammadovu – budiž navěky požehnán! –, bude brzy svržen a přemožen; a kdo pěstuje a upevňuje zákon Ahmadův, byť i sám nebyl jeho vyznavačem, tomu se blaho a vzestup den ze dne rozmnožuje a zdvojnásobuje a jeho dny mají dokonalé trvání.¹⁴

Poněvadž dějiny Čingischána od počátku roku chonin, jenž je rokem berana a připadá na ša'bán roku 607 hidžry, do konce roku bars, jenž je rokem levharta a připadá na zú l-ka'da roku 614, což činí dobu osmi let – v posledním z těchto roků bylo Čingischánovi šedesát čtyři let –, byly sepsány s rozdělením do kapitol, začneme nyní dějiny chalífů, sultánů, chákánů, vládců a atabegů, kteří byli v tomto zmíněném období Čingischánovými současníky; sepíšeme je zkráceně a potom opět přejdeme k dějinám Čingischána, které následovaly, bude-li se to líbit Bohu Nejvyššímu!¹⁵

[Na tomto místě následují u Rašída stručné dějiny Čingischánových současníků – abbásovského chalífy, chorezmšáha Muhammada, vládců Sýrie, Egypta, Malé Asie a dalších zemí –, které Berezin do svého překladu nezahrnul a jejichž závěrečnou formuli připojil hned za úvodní. Právě v tomto oddíle, v dějinách chorezmšáha, vypráví Rašíd o pobití Čingischánových obchodníků v Otráru a o potupení jeho poslů, tedy o bezprostřední příčině války, na kterou se text dále odvolává („jak bylo vylíčeno dříve“).]¹⁶

Poněvadž byly zkráceně sepsány dějiny chákánů, chalífů, sultánů, vládců a atabegů okolních zemí, Čingischánových současníků, od počátku roku chonin, jenž je rokem berana a připadá na ša'bán roku 607, do konce roku bars, jenž je rokem levharta a připadá na zú l-ka'da roku 614, což činí dobu osmi let, začneme opět dějiny Čingischána, které následovaly po tomto zmíněném období, a sepíšeme je po kapitolách, bude-li se to líbit Bohu Nejvyššímu!

Dějiny Čingischána od roku zajíce do roku prasete

[Nadpis oddílu zní v plném znění: „Dějiny Čingischána od počátku roku tula, jenž je rokem zajíce a připadá na měsíc zú l-ka'da roku 615 hidžry, do konce roku qaqa, jenž je rokem prasete a připadá na safar roku 624; délka tohoto období činí deset let.“]¹⁷

Na počátku tohoto období podnikl výpravu do země Turkestánu a do oblastí íránské země: během šesti let vyřídil záležitosti těch oblastí a sedmého roku, jenž je rokem slepice a připadá na safar roku 622, přibyl do svých táborů. Když však uslyšel, že se tangutská země znovu vzbouřila, zabýval se výpravou tam a dobyl ji. Ve zmíněném roce prasete, patnáctého dne prostředního podzimního měsíce, který odpovídá měsíci ramadánu, zemřel. Ačkoli skonal v sedmdesátém třetím roce svého věku, protože tento rok nebyl úplný, žil přesně sedmdesát dva let, v čemž se shodují i Mongolové.

Tažení praporů vládce světa na zemi chorezmšáha

[Plné znění nadpisu: „Příběh o tažení praporů vládce světa, císaře a držitele světa Čingischána do oblastí sultána Muhammada Chorezmšáha, aby si tu zemi podrobil.“]

Když nastal rok zajíce, jenž připadá na zú l-ka'da roku 615 rozmnoženého o měsíce roku [6]16, když se usadil prach Küčlügovy vzpoury a cesty byly očištěny od nepřátel a protivníků, určil a rozdělil Čingischán syny a begy tümenů, tisíců a setnin, svolal shromáždění, uspořádal kurultaj, položil základ jase z nových ustanovení i ze starých zákonů a zabýval se výpravou do země chorezmšáhovy. V roce draka strávil léto na cestě k řece Irtyši, vyslal posly k sultánu Muhammadovi s oznámením, že se rozhodl vytáhnout na jeho stranu, a předem ho zpravil o pomstě za to, že sultán dříve kryl zabití obchodníků a ostatní, jak bylo vylíčeno předtím.¹⁸ Na podzim rozkázal vytáhnout a zmocnil se všech zemí, které ležely na cestě. Když přibyl do končin Karluků, přišel se podrobit tamější předák knížat Arslan-chán, obdržel dary a táhl jako pomocník s mongolskými vojsky; z Beš-balyku přišel do služby idiqut Ujgurů se svým kmenem a z Almalyku Suqnaq-tegin se svým vojskem.¹⁹

Příchod k Otráru a jeho dobytí

Na konci podzimu zmíněného roku draka přibyl Čingischán se statečným vojskem k městu Otráru; jeho stan postavili naproti opevnění. Sultán dal Gajir-chánovi velké vojsko a na pomoc mu poslal komořího Qarača-chána s deseti tisíci jezdci; pevnosti a hradby města dokonale opevnili a nashromáždili válečné stroje.²⁰ Čingischán rozkázal, aby Čagataj a Ögedej s několika tümeny vojska oblehli město; Džočiho s nějakým vojskem určil na stranu Džendu a Jangikentu, skupinu begů určil na stranu Chodžentu a Benákatu a rovněž i na každé jiné místo určil vojsko. Sám s Toluj-chánem vytáhl na Bucharu; příběh o tom, jakým způsobem byly podrobeny Buchara a Samarkand, bude vyložen na svém místě.²¹

U Otráru bojovaly obě strany po pět měsíců. Nakonec se věc obyvatel Otráru dostala do zoufalého stavu. Qarača souhlasil s tím, že projeví poddanost a vydá město, ale Gajir-chán, věda, že on je duší toho sváru, na schválení toho rozhodnutí ani nepomyslil; vynakládal úsilí a nesvoloval k míru pod záminkou: „Nebudu nevěrný svému dobrodinci.“ Proto ani Qarača na tom dále netrval a za noci vyšel se svým vojskem městskou branou. Mongolské vojsko ho zajalo a přivedlo před prince. Ti pravili: „Vlastnímu pánu jsi nezůstal věrný, ač jsi mu byl zavázán mnohými dřívějšími projevy milosti; jak bychom se tedy my mohli spoléhat na tvou oddanost?“ Zabili ho se všemi jeho nökery, město dobyli, všechny lidi vyhnali jako stádo beranů z města ven a všechno, co se našlo, vydrancovali.

Gajir-chán se s dvaceti tisíci lidí uchýlil do citadely: vycházeli po padesáti mužích a byli pobíjeni. Po celý měsíc boj neustával a větší část z nich byla pobita. Gajir-chánovi zůstali jen dva muži; ustavičně se bránil a bojoval. Mongolské vojsko ho v opevnění sevřelo; vystoupil na střechu a nevzdával se. I ti dva nökeři byli zabiti. Nezbývalo žádné zbraně; potom házel cihly a stále bojoval. Mongolové ho postupně obklíčili a zajali. Hradby a opevnění srovnali se zemí; z lidu a řemeslníků, kteří unikli meči, některé odehnali do davu k Buchaře, Samarkandu a do těch končin, Gajir-chána usmrtili v Kök-saraji a odtud odešli.²²

Džočiho tažení na Džend a Jangikent

Podle rozkazu vládce světa Čingischána vytáhl princ Džoči ve zmíněné době s Ulus-idim na stranu Džendu.²³ Nejprve přibyl k pevnosti Sighnaq v džendském okrsku na břehu Sajhúnu. Napřed poslal jako posla Husajna-hádžího, který byl odedávna jako kupec připoután ke službě Čingischánově a patřil k jeho domácím, aby po vyřízení poselství silou svého vědění a blízkosti přesvědčil obyvatele toho okrsku a vyzval je k poddanosti, aby zachránili svou krev a jmění. Když však vešel do Sighnaqu, ještě než vyřídil poselství a začal s domluvami, spustili ničemové, trestanci a lupiči křik, za modlitebních zvolání ho zabili a pokládali to za velkou zásluhu. Když Džoči-chán o té události uslyšel, sešikoval vojsko a rozkázal, aby se bojovalo od začátku dne do noci. Bojovali na střídačku, až mocí vnikli do toho města; odepřeli odpuštění i slitování a jako pomstu za jednoho člověka pobili všechny. Správu té země svěřil Džoči synovi Husajna-hádžího.²⁴

Odtud vytáhl a podrobili si Uzkend a Barčinlygkend. Poté zamířili na Ašnás. Většinu tamějšího vojska tvořili trestanci a lupiči; v boji vynaložili úsilí a větší část z nich byla pobita. Zvěst o tom došla do Džendu. Qutlug-chán, kníže knížat, kterého sultán určil k ochraně těch končin, přešel v noci za Sajhún a stepní cestou zamířil do Chorezmu.²⁵ Když zpráva o jeho odchodu z Džendu došla k Džočimu, poslal do Džendu s poselstvím Čin-Temüra, nabídl jim milost a přikázal, aby upustili od nepřátelství. Protože v Džendu nebylo žádného zvláštního předáka a správce, šel každý po svém, sám mluvil a sám o věci rozvažoval. Luza se vzbouřila a vrhla se na Čin-Temüra; on je však obratně a s přetvářkou zpravil o události se Sighnaqem a o zabití Husajna-hádžího, utišil je a zavázal se jim úmluvou: „Nedopustím, aby se sem přiblížilo cizí vojsko.“ Oni se z té dohody zaradovali a neublížili mu.

Čin-Temür od nich náhle odešel, přibyl do služby k Džočimu a Ulus-idimu a oznámil jim události, jichž byl svědkem. Vytáhli tam a utábořili se na dohled města 4. safaru roku 616.²⁶ Vojska se dala do zasypávání a vyrovnávání příkopu. Obyvatelé Džendu zavřeli městské brány a začali boj na hradbách. Protože nikdy neviděli války, divili se, jak mohou Mongolové vystoupit na hradby opevnění; ti však přistavili k hradbám žebříky, ze všech stran vystoupili na hradby, otevřeli městské brány a vyvedli všechny měšťany za město. Na obou stranách nebylo žádnému tvoru způsobeno neštěstí ani škoda: protože obyvatelé stáhli nohy od války, vztáhli k nim Mongolové ruku milosti, kromě několika ničemů, kteří mluvili s Čin-Temürem hrubá slova; ty zabili. Devět dní a nocí drželi obyvatele na poli a město vyplenili. Potom tam dosadili za správce Alího-chodžu, který pocházel z jedné bucharské rodiny a dostal se do služeb Čingischánových ještě před začátkem výprav, a šli k městu Jangikentu: zmocnili se ho a dosadili správce.²⁷

Odtud se Ulus-idi vydal na cestu ke Karakorumu. Z turkmenských kočovníků, kteří se nacházeli v těch končinách, bylo určeno deset tisíc mužů k chorezmskému vojsku; v jejich čele stál Tajnal-nojan. Když odešli několik denních pochodů, nešťastný úděl je svedl k tomu, že zabili jednoho Mongola, kterého nad nimi Tajnal ustanovil jako svého náměstka, a vzbouřili se. Tajnal-nojan šel napřed; když uslyšel zvěst, vrátil se a větší část toho kmene pobil. Někteří se zachránili útěkem, odešli s jinými houfy k řece Amu a k Mervu a vytvořili tam početný oddíl, jak bude vylíčeno na svém místě.²⁸

Dobytí Benákatu a Chodžentu a příběh Temür-malika

Když Čingischán přibyl k Otráru, rozeslal na různé strany syny a begy: Alaq-nojana, Sögetüho a Tagaje, všechny tři s pěti tisíci muži, poslal k Benákatu. Šli tam s jinými begy, kteří se k nim připojili z různých stran. Místodržitelem tam byl Ilgetü-melik s vojskem Kanglů.²⁹ Tři dny bojovali; čtvrtého dne prosili obyvatelé města o milost a vyšli ven s poddaností. Vojáky, řemeslníky a lid postavili každé zvlášť. Vojáky pobili, jedny mečem, jiné šípy, ostatní rozdělili po tisících, stovkách a desítkách a mladé muže vyvedli ven do davu. Pak zamířili k Chodžentu.

Když tam přišli, obyvatelé vložili naději v opevnění. Velitelem tam byl Temür-malik, muž statečný, nesmírně odvážný a smělý. Opevnil vysoký hrad uprostřed Sajhúnu, v místě, kde se řeka rozděluje ve dvě ramena, a uchýlil se tam s tisícem vybraných mužů. Když vojsko přibylo, nepodařilo se opevnění dobýt hned, protože šípy a kameny z metacích strojů na ně nedosahovaly. Přihnali tam dav mladých mužů z Chodžentu a přivedli posily z Otráru a z dobytých opevněných míst a vesnic, takže se sešlo padesát tisíc mužů davu a dvacet tisíc Mongolů. Všechny rozdělili po desítkách a stovkách; nad každou stovkou Tádžiků velel jeden Mongol, aby pěšky nosili kameny od hory, která ležela ve vzdálenosti tří farsachů, a házeli je do Sajhúnu.

Temür-malik udělal dvanáct vorů, shora zakrytých a pro ochranu pokrytých mokrou plstí s hlínou a octem; ponechal v nich okénka. Každý den časně ráno vysílal na každou stranu šest z nich a tvrdě se bili. Šípy, oheň ani nafta na ně nestačily; kameny, které Mongolové kladli do řeky, zase rozházel do řeky. V noci na ně podnikal přepady, takže to vojsko jím bylo vysíleno.³⁰ Potom Mongolové zřídili rozličné metače šípů a stroje a vedli tvrdé boje.

Když se Temür-malikovi začalo dařit zle, připravil v noci sedmdesát lodí, které určil pro den útěku, naložil na ně majetek a zavazadla, posadil na ně válečníky a sám se shromážděním vybraných mužů vstoupil na lodě. Zapálil pochodně a jako blesk se pustil po řece. Mongolské vojsko se o tom dozvědělo a šlo po březích řeky. Temür-malik obracel čluny a vory všude tam, kde se objevil houf Mongolů, a ranami šípů, jež neminuly cíl, je zaháněl a hnal lodě po řece jako vítr, až přibyl k Benákatu; jedním úderem přerval řetěz napjatý přes řeku, aby zastavil průjezd lodí, a beze strachu proplul. Vojska z obou břehů řeky s ním bojovala, dokud nepřibyl do končin Džendu a Barčinlygu.

Džoči-chán, zpraven o jeho postavení, měl vojska na obou březích Sajhúnu na několika místech; postavil most z lodí, rozestavil válečné stroje a začalo se střílet. Temür-malik se o přípravách vojska dozvěděl, vystoupil z řeky na břeh u Barčinlygkendu a pokračoval na koních. Mongolové šli za ním. Posílal zavazadla napřed a sám se zastavoval k boji; tak majetek odcházel vpřed a on zase šel za ním. Několik dní se takto bil; větší část jeho lidí byla pobita a mongolské vojsko se každou chvílí rozmnožovalo. Nakonec mu majetek vzali a zůstal jen s malým počtem, ale dále se bránil a nevzdával se. Když byli zabiti i ti a jemu nezůstalo žádné zbraně kromě tří šípů, z nichž jeden byl zlomený a bez železného hrotu, pronásledovali ho tři Mongolové. Šípem bez hrotu, který vystřelil, oslepil jednoho z nich a ostatním řekl: „Zbývají mi dva šípy; na váš počet mám šípů dost. Bude pro vás lepší vrátit se a zachránit si duši.“ Mongolové se obrátili zpět a on se dostal do Chorezmu.

Tam se opět zabýval přípravami k válce, s houfem lidí přišel k Jangikentu, zabil správce, který tam byl, a vrátil se. Protože nepokládal za dobré zůstávat v Chorezmu, odešel za sultánem cestou na Šahristán a spojil se s ním. Po celou dobu, co byl sultán na pochodech, i on předváděl hrdinské činy a statečnost; po nešťastné události se sultánem odešel jako derviš do Damašku.³¹ Když požár vzpour dohořel, byla láska k vlasti příčinou jeho návratu: přišel do těch končin a několik let žil v pevnosti Ars ve Ferganě a vyptával se na svůj dům a na děti. Jednou šel do Chodžentu a spatřil svého syna, který se vrátil od pána Batua, od něhož obdržel dary, a bylo mu předáno movité i nemovité jmění otcovo. Přistoupil k synovi a řekl: „Kdybys uviděl svého otce, poznal bys ho?“ Ten odpověděl: „Byl jsem ještě kojenec, když otec odešel, a neznám ho; ale je tu jeden ghulám, který ho zná.“ Přivedl ho. Temür-malik ukázal znamení, která měl na těle; když je ghulám spatřil, ujistil se. Zpráva o tom, že zůstal naživu, se rozšířila. Lidé ho však neuznali a zapřeli, protože u nich bylo mnoho zástav. Proto zamýšlel vydat se do služby ke qa'anovi. Cestou přibyl ke Qadan-ogulovi. Ten ho dal spoutat a vyptával se ho na minulé události, na zápasy a bitvy s Mongoly. On odpovídal smělými řečmi tohoto druhu:

Moře i hory mě viděly v boji,

kde jsem stál s proslulými muži Túránu.

Co jsem vykonal, tomu svědky jsou hvězdy;

pro mou statečnost svět u mých nohou leží.

Poznal také Mongola, kterého tehdy zranil zlomeným šípem. Když se ho princ na mnohé vyptával a on při odpovědích nezachovával pravidla zdvořilosti a úcty, zasáhl ho princ v hněvu šípem a učinil ho blaženým:³²

Schoulil se a vydal jen jediné „ach!“;

od dobrých i zlých myšlenek ho tím oprostil.

Čingischán u Buchary

[Plné znění nadpisu: „Příběh o příchodu Čingischána k městu Buchaře a o tom, jak se ho zmocnil.“]

Již dříve jsme se zmínili, že Čingischán na konci podzimu roku draka, jehož jaro odpovídá měsíci zú l-hidždža roku 616, přibyl k městu Otráru, určil Čagataje a Ögedeje k dobytí Otráru a Džočiho a begy s vojsky každého na nějakou stranu. Ve druhém jarním měsíci roku hada, jehož první měsíc odpovídá zú l-hidždža roku 617, tedy asi po pěti měsících, se zmínění princové a begové zabývali každý dobýváním míst, která byla vyjmenována. Ty věci probíhaly způsobem, který byl vylíčen. Nyní vyložíme podrobně, postupně a úplně dobývání míst, jež vykonal Čingischán po odchodu z města Otráru, až do doby, kdy se všichni princové a begové znovu sešli v jeho službě a on znovu určil Džočiho, Čagataje a Ögedeje k podrobení Chorezmu, zatímco sám s Toluj-chánem přešel řeku u Termezu a vytáhl do íránské země. Co bylo potom, vypovíme opět, bude-li se to líbit Pánu Nejvyššímu.

Stalo se to takto: Čingischán určil prince a begy k dobývání zemí a sám osobně vytáhl z Otráru na Bucharu. Nejmladšímu synovi Toluj-chánovi, jehož přízvisko bylo Eke-nojan, přikázal, aby táhl v jeho službě se statečným vojskem cestou na Zarnuk. Přibyli nečekaně za úsvitu k tomu opevnění. Obyvatelé okolí se ve strachu z toho obrovského vojska ukryli v pevnosti. Čingischán k nim poslal jako posla komořího Danišmanda, aby jim oznámil příchod vojsk a předložil jim domluvy. Houf otroků ho chtěl urazit, ale on zvolal:

„Já jsem komoří Danišmand, muslim a syn muslima. Z rozkazu Čingischánova jsem přišel jako posel, abych vás vytáhl z propasti záhuby. Čingischán sem přibyl se statečným a udatným vojskem. Pokud se mu vzepřete, v jediném okamžiku promění pevnost v rovinu a pole krví v Sajhún. Poslechnete-li však rady, pokoříte se a podrobíte se mu, zůstanou vaše duše i statky nedotčeny.“

Když uslyšeli tato rozumná slova, spatřili svou záchranu v projevu poddanosti. Přední muži vystoupili vpřed a poslali houf lidí s rozličnými potravinami. Když bylo Čingischánovi oznámeno jejich přibytí, zeptal se po náčelnících Zarnuku, rozhněval se, že se sami nedostavili, a poslal pro ně posla. Tehdy spěchali do jeho služby, byli poctěni rozličnými dary a dostalo se jim milosti pro jejich duše. Vyšel rozkaz vyhnat obyvatele Zarnuku na pole: mladé určili do davu k Buchaře, ostatním dal svolení vrátit se a Zarnuku dal jméno Qutlug-balyk.³³ Z tamějších Turkmenů jeden průvodce, který dokonale znal cesty, vyvedl vojsko k hranicím Núru cestou, která nebyla obvyklou silnicí; tu cestu od té doby nazývají „pustou cestou“.

Čingischán poslal jako posla Tajir-bahadura, který byl v předvoji, se zprávou o svém příchodu. Ten jim vzkázal sliby i hrozby. Po návratu poslů poslali obyvatelé Núru po jednom poslovi do služby Čingischánovi hojné potraviny a projevili poddanost. Když Čingischán potraviny přijal, rozkázal: „Sübedej půjde s vámi napřed; odevzdejte mu město.“ Když Sübedej přibyl, poslechli rozkazu a poslali šedesát vybraných mužů v doprovodu núrského emíra jménem Il-chodža jako pomoc na stranu Dabúsíje. Když přibyl Čingischán, slavnostně ho uvítali a s pokorou mu podali proviant a potraviny. Čingischán je poctil královskou přízní a otázal se: „Jak velkou daň zde v Núru stanovil sultán?“ Řekli: „Tisíc pět set dinárů.“ Rozkázal: „Dejte napřed tuto částku a kromě toho vás nepotká žádný útlak.“ Dali ji a vyvázli z plenění a vraždění.³⁴

Odtud vytáhli k Buchaře. V prvních dnech muharramu roku [6]17 se Čingischán utábořil na dohled města Buchary u bran pevnosti. Vojska přicházela postupně a rozkládala se kolem města. Vojsko Buchary čítalo 20 000 mužů; jejich velitelem byl Kök-chán a další begové, jako Hamíd-pur Tajangu, Sevinč-chán a Kešli-chán. Za noci vyšli se svým lidem z pevnosti ven, a když přišli na břeh Sajhúnu, přepadla je hlídka vojska a jejich stopy vydala větru zkázy.³⁵ Druhý den ráno obyvatelé otevřeli brány a do služby k Čingischánovi přišli imámové a učenci. Čingischán se vydal prohlédnout město a opevnění, vjel do města, dojel k páteční mešitě a zastavil se u nejzazšího místa svatyně. Jeho syn Toluj-chán sestoupil z koně a vystoupil na minbar. Čingischán se zeptal: „Je toto palác sultánův?“ Řekli: „Je to dům Boží.“ Sestoupil z koně, vystoupil na dva tři stupně minbaru a prohlásil: „Pole jsou holá, bez trávy; naplňte břicha našich koní.“ Otevřeli městské sýpky a vynesli obilí. Truhly s opisy Koránu udělali žlaby pro koně, měchy s vínem rozložili v mešitě a přivedli městské zpěváky, aby zpívali a tančili. Mongolové zpívali podle pravidel svého zpěvu; velmoži, sajjidové, ulamá a šajchové stáli u stájí místo konířů, aby hlídali koně, a plnili rozkazy těch kmenů.³⁶

Potom Čingischán vyšel ven z města, rozkázal přivést městské obyvatele a vystoupil na minbar sváteční modlitebny. Když s úplným vysvětlením vyložil sultánovo nepřátelské jednání a jeho provinění, řekl:

„Lide! Vězte, že jste spáchali veliké hříchy a hlavními hříšníky jsou vaši předáci. Zeptáte-li se mne, čím se ta slova dokazují, řeknu: tím, že já jsem trest Boží. Kdybyste neměli velikých hříchů, Bůh Veliký by mne na vaši hlavu neseslal jako trest.“

Potom se zeptal: „Kdo jsou vaši správci a důvěrníci?“ Každý jmenoval toho, ke komu patřil. Každému pak určil Mongola a Turka jako baskaky, aby nedopouštěli, aby vojáci páchali křivdy.³⁷ Když s tím skončil, zakončil svou řeč tím, že si vyžádal boháče a zámožné a rozkázal, aby vydali zakopané jmění. Určeno bylo dvě stě osmdesát lidí, z nichž sto devadesát bylo měšťanů a ostatní přespolní. Podle rozkazu bylo od jejich důvěrníků vymáháno jmění. Co dali, to Mongolové vzali a nadto vybrali kontribuci a daň. Čingischán rozkázal zapálit čtvrti a větší část města za několik dní shořela, kromě páteční mešity a několika paláců, které byly z cihel.

Obyvatele Buchary hnali k obléhání citadely. Na obou stranách postavili stroje, uvedli do činnosti luky, metali kameny a šípy, z nádob házeli naftu a celé dny tím vším bojovali. Nakonec se posádka ocitla v zoufalé situaci; příkop citadely se srovnal se zemí lidmi i neživými předměty. S davem lidí z Buchary dobyli baštu a zapálili citadelu. Cháni, velmoži a emírové sultánovi, kteří dříve z pýchy sotva ráčili došlápnout na zem, byli potupně zajati a utopeni v moři zkázy. Z Kanglů nenechali naživu ani duši kromě nemluvňat. Zabito bylo přes třicet tisíc lidí a ženy a děti odvlekli. Když bylo město očištěno od vzpoury a hradby srovnány se zemí, vyhnali v době modlitby všechny městské obyvatele na pole a mladé určili do davu k Samarkandu a Dabúsíji. Čingischán odtud vytáhl na město Samarkand, aby je dobyl.

Dobytí Samarkandu

[Plné znění nadpisu: „Příběh o tažení Čingischána k Samarkandu a o jeho dobytí jeho vojskem, jež vládne světu.“]

Na konci jara zmíněného roku moghaj, který připadá na zú l-hidždža roku 617 a jehož měsíce odpovídají měsícům roku 618, vytáhl Čingischán odtud k Samarkandu.³⁸ Sultán Muhammad Chorezmšáh svěřil Samarkand sto deseti tisícům mužů: šedesát tisíc byli Turkmeni s chány, kteří byli od sultána jejich hlavními veliteli, a padesát tisíc Tádžikové; k tomu dvacet obrovských slonů ďábelské podoby a zvláštní houf i městská luza, kolik se jich jen v pevnosti dalo uživit. Kromě toho zpevnili hradby pevnosti, postavili kolem několik bašt a příkop naplnili vodou. Již v době, kdy Čingischán přibyl k Otráru, se rozšířila po obzorech zvěst o početnosti samarkandského vojska a pevnosti tamějších opevnění a citadely a všichni se shodovali, že budou zapotřebí léta, než se zmocní města Samarkandu a dostane se k citadele. Uznal proto za lepší takovou opatrnost, že nejprve vyčistí jeho okolí. Z té příčiny šel nejprve k Buchaře, podrobil si ji a odtud hnal celý dav k Samarkandu. Na cestě všude, kam přišel, nečinil těm, kdo se podrobili, žádného útlaku, ale u těch, kdo kladli odpor, jako byly Sar-i Pul a Dabúsíja, zanechával vojsko k obléhání.³⁹

Když přibyl k Samarkandu, princové a begové, kteří byli určeni k Otráru a do jiných zemí, se uvolnili z práce dobývání těch míst a přibyli s tamějšími davy, které vyvedli ven. Za sídlo si zvolili Kök-saraj. Jak která vojska přibývala, stavěla se kolem města. Čingischán jeden dva dny osobně objížděl kolem hradeb a bašt a vymýšlel opatření k jejich dobytí i k dobytí bran. Mezitím přišla zpráva, že sultán se nachází na letním stanovišti; Džebe-bahadura a Sübedej-bahadura, kteří patřili k váženým a předním begům, poslal s třiceti tisíci jezdci za sultánem, Alaq-nojana a Jisüra poslal na stranu Vachše a Tálaqánu.⁴⁰ Potom, třetího dne ráno, obklíčilo hradby města tolik mongolského vojska a davu, že je nebylo možno spočítat. Alpar-chán, Sevinč-chán, Balan-chán a houf jiných chánů bojovali venku; na obou stranách bylo mnoho zabitých. V noci se každý odebral do svého stanoviště.

Příští den Čingischán osobně vsedl na koně, všechna vojska držel kolem města a svedl s vojsky města boj na poli i na prostranstvích ranami šípů a mečů. Obyvatele města boj toho dne zastrašil a mezi lidem nastala nesvornost. Příštího dne obnovili Mongolové a vzdorující měšťané boj. Tu náhle přišli kádí, šajch al-islám a houf imámů do služby k Čingischánovi, a vrátivše se s jeho dobrými sliby, odešli opět do města. Ráno otevřeli bránu Namázgáh a vojska se ocitla ve městě.⁴¹ Toho dne se zabývali bouráním hradby a bašt a srovnali je s cestou. Ženy i muže hnali po stovkách na pole v doprovodu Mongolů, ale kádího a šajcha al-islám s těmi, kdo se k nim přidali, vyhnání ušetřili: asi padesát tisíc lidí se zachránilo v jejich společenství. Dali vyhlásit, že krev každého, kdo se bude skrývat, lze beztrestně prolít. Mongolové, kteří se zabývali pleněním, zabili mnoho lidí, které našli ukryté. Kornakové přivedli slony k Čingischánovi a prosili o píci pro ně. Rozkázal: „Pusťte je na pole, ať se sami toulají a žerou.“ Slony pustili, až zahynuli hladem.

V noci Mongolové vyšli z města ven. Posádka citadely byla ve velikém strachu. Alp-chán projevil odvahu: s tisícem ztřeštěnců učinil výpad, udeřil na vojsko a unikl. Ráno vojsko znovu obklíčilo citadelu a z obou stran stříleli a metali šípy a kameny. Hradbu, opevnění a bašty rozbořili a zkazili vodovod vedoucí zespodu od řeky. Téže noci zavřeli brány a šli.⁴² Ze siláků a junáků se asi tisíc mužů uchýlilo do mešity a zoufale se bili. Mongolové metali šípy a naftu a spálili mešitu se všemi, kdo v ní byli. Zbytek posádky vyhnali na pole: Turky oddělili od Tádžiků a všechny rozdělili na desítky a stovky. Turkům udělali kadeře po způsobu Mongolů; přesto pobili všechny Kangly, přes třicet tisíc mužů, s jejich vůdci Barišmas-chánem, Tagaj-chánem, Sarsyg-chánem, Ulag-chánem a dvaceti dalšími begy z předních sultánových emírů, jejichž jména jsou zapsána v listu Čingischána Rukn ad-Dínu Kartovi.⁴³

Když byly město i citadela stejnou měrou rozbořeny a mnoho begů a vojáků pobito, sečetli druhého dne ty, kdo zůstali. Z toho počtu určili třicet tisíc lidí jako řemeslníky a rozdělili je synům, chotím a begům. Stejný počet určili do davu k obléhání. Ostatní přítomní se zachránili tím, že dostali svolení vrátit se, když svůj život vykoupili částkou 200 000 dinárů: k jejímu vybrání určil Čingischán Sikat al-Mulka a emíra Amída staršího, kteří patřili k předním hodnostářům Samarkandu, a ustanovil správce.⁴⁴ Některé z davu vzal s sebou do Chorásánu a některé poslal s begy k Chorezmu. Potom několikrát požadovali davy jeden za druhým a z těch houfů se nikdo nezachránil. Z té příčiny ta země úplně zpustla.

To léto a podzim pobýval Čingischán v končinách Samarkandu.