Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána II: Výboje a smrt (1204–1227)

VII. Tažení proti Altan-chánovi a konec Merkitů (1211–1218)

[Kapitola obsahuje Rašídovo vyprávění o prvních letech velkého tažení proti severní Číně, kde vládla džürčenská dynastie Ťin („Altan-chán“), až po obležení a pád Čung-tu (Pekingu), dále o posledních výpravách do Číny, o návratu Čingischána do Mongolska, o vyhlazení zbytků Merkitů a o výpravě proti Tumatům, při níž padl Boroqul-nojan. Končí jmenováním Mukaliho místodržícím v Číně. Rašíd zde vychází z čínských pramenů, a proto je jeho vyprávění hustě posázeno čínskými jmény míst a osob, v perském písmu často zkomolenými. V textu je ponecháváme v Berezinově čtení (v českém přepisu); jen u několika hlavních měst a osob, jejichž totožnost je nesporná (Čung-tu, Nan-ťing, Si-ťing, Tung-ťing; Ťiou-ťin, Ming-an, Liou-ke, Čang Č'), užíváme obvyklé podoby. Ztotožnění, pokud jsou známa, podávají vysvětlivky. Text je přeložen v úplnosti.]

Příběh o počátku Čingischánova tažení do Chataje

[Plné znění nadpisu: „Příběh o počátku tažení Čingischána na stranu Chataje, Kara-Kitajů a Džurdže a o ovládnutí větší části té země a říše, kterou Mongolové nazývají Džavqut.“]¹

Na jaře roku berana, jenž odpovídá měsíci ša'bánu roku 607,² poručil Čingischán vytáhnout do země Chataj. Nejprve vyslal na stráž do dolní (zadní) strany muže jménem Toqučar z kmene Kungirátů, jemuž říkali Dalan-turqaqtu Toqučar,³ se dvěma tisíci muži, aby měl, až vytáhne do čínské země, záda v bezpečí před kmeny mongolskými, kerejtskými, najmanskými a jinými, které byly z větší části podrobeny, aby i tábořiště (ordy) byla v bezpečí a nestalo se, že by se některé z rozprášených kmenů znovu spolčily a pomýšlely na odboj. Když tuto opatrnost uvedl ve skutek a uspořádal vojska, vytáhl na podzim téhož roku šťastně do pole, aby podmanil zemi Chataj, Kara-Kitajů a Džurdže, kterou Mongolové nazývají Džavqut a Číňané ve své řeči Chan-c'.

Hranice té země směrem k Mačinu dosahuje za řekou Qara-müren až k moři. Mačin nazývají Číňané Man-c'. Druhou hranici tvoří strana Džurdže. Slovo Džurdže je mongolský výraz; čínsky se říká Niu-č'. Další hranici tvoří země a step Kara-Kitajů. Ty kmeny jsou všechny stepní a stýkají se se stepními Mongoly; mluva, vzhled i obyčeje jsou u jedněch i druhých velmi podobné. Čínsky se kara-kitajský lid nazývá Čidan-tazy.⁴ Další hranici tvoří země, která se nově podrobila Čingischánovi. [Tamější národy mají] každý zvlášť své určité jméno a panovníka. Obyčeje mají podobné čínským a indickým a víry smíšené; u jednoho z těch kmenů je dokonce obyčejem dělat si na zuby pouzdro (překryv) ze zlata: když jedí, ten překryv snímají, a když dojedí, znovu si ho nasazují na zuby. Syn jejich panovníka nyní slouží qa'anovi v jeho družině jako stolník.⁵ Ta zmíněná země se zčásti dotýká Tibetu, zčásti země Qarajang. Číňané nazývají Qarajang Liu, to jest „velká země“. To panství zaujímá veliký prostor a nyní je rovněž poddáno qa'anovi. Vzhled mají někteří světlý jako Číňané, jiní tmavý, rovněž jim podobný. V indickém a kašmírském jazyce se ta země nazývá Kandar, země Chataj Čin a Mačin Mahačin, to jest „velký Čin“. Protože naše země leží blízko Indie a kupci se většinou vracejí přes ni, nazývají se v těchto krajích ty země po indicku také Čin a Mačin, avšak původní slovo je Mahačin. Panovníci Kara-Kitajů, Džurdže, Chataje a Mačinu, kteří byli ve všech dobách, budou všichni vylíčeni podrobně a postupně v dějinách Chataje a Mačinu, jež budou tvořit zvláštní dodatek tohoto požehnaného díla;⁶ na tomto místě jsme pro vysvětlení poměrů těch zemí a jejich jmen promluvili jen stručně. Vraťme se k vyprávění o Čingischánově tažení do Chataje.

Když Čingischán vytáhl do těch krajů, přišel nejprve k řece Tel a dobyli měst Tisu a Badini; odtud odešli a dobyli měst Tuša, Chučen-čou, Chun-čou a Fu-čou. Čingischánovi synové Džoči, Čagataj a Ögedej dobyli všichni tři měst Jün-nej, Tung-šeng, Wu-čou, Šuo-čou a Feng-čou⁷ a nesmírně velké město jménem Sibkin – je v něm mnoho vysokých a krásných staveb a patří kmeni Džurdže – spolu s jeho zemí, o níž se říká, že je to země sedmdesáti tümenů; to vše dobyli, a aniž by se zdržovali oklikami, prošli a odešli.⁸

Téhož podzimu poslal Džebeho k městu Tung-ťing, jednomu z měst Džurdže, jež je nesmírně velkým městem.⁹ Džebe tam přišel, město neoblehl, obrátil se zpět a pozvolna se vzdaloval. Od stanice ke stanici přicházela zpráva, že vojsko odtáhlo zpět a odešlo daleko. Když ušli padesát farsachů a obyvatelé města nabyli jistoty, že vojsko odešlo, zanechal Džebe svá zavazadla, vybral nejsilnější koně a vydal se na cestu; spěchal nalehko ve dne v noci, až dorazil k městu znenadání, aniž by ho předešla zpráva nebo se ukázala jakákoli stopa, a dobyl ho.

Čingischán se zastavil u města zvaného Fu-čou a zabýval se jeho obléháním. Velitelé džurdžského vojska Ťiou-ťin a Wan-nu,¹⁰ kteří tam byli begy a veleli velkému vojsku, se sešikovali a stanuli na vrcholu pahorku Hünegen-daba'an, který leží nedaleko Qara'un-džidunu – nyní tam letuje vojsko qa'anovo. Velitelé čínského vojska Baguša a Samčin se radili s velitelem džurdžského vojska Ťiou-ťinem a říkali: „Vojska Čingischánova vyplenila město Fu-čou, zabývají se dělením kořisti, koně pustila na pastvu, jsou bezstarostná a o ničem nevědí. Udeříme-li na ně znenadání, rozbijeme je.“ Ťiou-ťin odpověděl: „Místo je pevné. Vytáhneme společně časně zrána s mnoha pěšími i jezdci.“ Když se takto uradili, vyrazili. Čingischán dostal zprávu ve chvíli, kdy vojáci jedli. Vylili kotle, spěšně vyrazili a postavili se ve dvou oddílech na místě zvaném Chur-čou,¹¹ aby vyčkali příchodu nepřítele. V té bitvě byl Ťiou-ťin velitelem vojska čínského Altan-chána.

Tehdy byl panovník Chataje, Kara-Kitajů a Džurdže z kmene Džurdže. O čínských panovnících, kteří byli před těmito Džurdži z kmenů kara-kitajských a čínských, bude řeč v dějinách Chataje, z nichž to bude podrobně známo. Tento panovník, který vedl spor s Čingischánem a jeho vojskem, byl z kmene a země Džurdže, z potomků [muže] zvaného Raj-kemun Aguda. Aguda je jméno a ostatní je přízvisko. Mongolové toho Agudu nazývají Moguni. Mongolové všechny jeho potomky, kteří byli panovníky, nazývali Altan-chán; tento poslední Altan[-chán], který válčil s Čingischánem a Ögedejem, se čínsky jmenuje Susja.¹² Vyprávění o něm od počátku do konce bude podáno později s výkladem; na tomto místě je o tom řečeno jen potud, a vraťme se k naší řeči.

Když Čingischán rozdělil vojsko na dvě části, pozorně sledoval blížícího se nepřítele, sešikován do řad. Vojsko Altan-chánovo bylo převelice početné. Jeho velitel, zmíněný Ťiou-ťin, si zavolal jiného knížete jménem Ming-an a řekl mu: „Ty jsi dříve pobýval mezi Mongoly a znáš Čingischána. Jdi a řekni mu:

‚Co zlého jsi od nás zakusil, že takto s vojskem táhneš proti nám?‘

Odpoví-li ti tvrdým slovem, vynadej mu i ty.“ Ming-an podle Ťiou-ťinova slova přišel k Čingischánovi a vyřídil vzkaz. Čingischán ho dal zajmout a držet, aby se ho po bitvě vyptali na jeho řeč. V té chvíli se vojska střetla a rozpoutala boj. Jakmile mongolské vojsko rychle rozbilo menší část vojska čínského, kara-kitajského a džurdžského a pobilo jich tolik, že všechna pole v těch končinách naplnil puch tlení, pustili se Mongolové za prchajícími, až došli k vojsku, které bylo hlavním oddílem. Velitele toho vybraného vojska jménem Chošo rovněž porazili i s jeho vojskem na místě zvaném Choj-che-pchu a obrátili ho na útěk. Ta bitva byla nesmírně velká a slavná, takže ještě dnes je mezi Mongoly velmi známá a proslulá bitva, kterou Čingischán svedl u Hünegen-daba'anu. Proslulí muži čínští a džurdžští v té bitvě zahynuli. Čingischán se odtamtud vrátil šťasten a u cíle svých přání.

Otázal se na jeho řeč knížete Ming-ana, kterého dal zajmout a svěřit do stráže, a řekl: „Čeho zlého se ti ode mne dostalo, že jsi přede všemi mluvil zlá slova?“ Ming-an odpověděl:

„Již dříve jsem měl v úmyslu přijít k tobě do služby a podrobit se, ale bál jsem se, že mě budou podezírat a nepustí mě. Když chtěl Ťiou-ťin k tobě někoho poslat s oněmi slovy, přihlásil jsem se sám a pod tou záminkou jsem k tobě přišel do služby. Nebýt té příležitosti, jak bych byl mohl přijít?“

Čingischán jeho řeč schválil a propustil ho.¹³

Potom dobyli města Süan-te-čou, jež bylo z největších měst, a rozbořili je; odtud táhli k městu Ta-in-chu, které je veliké.¹⁴ V tom kraji je mnoho sadů a zahrad a vína je tam hojnost. Když tam přišli, bylo tam mnoho silného vojska; nemohli se přiblížit a obrátili se zpět. Poslali s vojskem Toluj-chána a Čigü-küregena, syna Alči-nojana z kmene Kungirátů, oba dva.¹⁵ Ti se s nimi utkali a porazili je, vystoupili na městské hradby a dobyli pevnosti jménem Ču a vrátili se. Oni se však podruhé vzbouřili; na podzim Čingischán sám zaútočil, to město dobyl a rozbořil.

Potom táhl k velkému městu z měst Altan-chánových, jehož jméno bylo Chuaj-laj. Byl tam s mnohým vojskem vážený kníže z knížat Altan-chánových, jemuž říkali Gju-ge-čung-še: Gju-ge je jméno a čung-še znamená „kníže deseti tisíc“. Čingischán se s ním utkal, toho knížete zabil a hnal [jeho vojsko] až k průsmyku, jemuž říkají Chabčal; chabčal znamená průsmyk, místo vytesané ve skále.¹⁶ Mnoho z nich pobil. Vojsko Altan-chánovo zřídilo na každém místě v průsmyku pevnosti, opevnilo se a střežilo je vojsky. Čingischán vyslal s vojskem dva begy z kmene Kungirátů, jednoho jménem Qataj a druhého Buča, aby střežili ústí té soutěsky, a sám se vydal oklikou kolem toho průsmyku k jinému průsmyku, který se nazývá Si-kin-gju. Altan-chán, uslyšev tu zprávu, poslal spěšně s mnohým vojskem knížete jménem Nodun,¹⁷ aby Čingischánovi zabránil projít a vyjít na rovinu. Než však ten kníže dorazil, vyšel Čingischán z qa'alqy, to jest z průsmyku, a poslal Džebeho s vojskem k poslednímu ústí Chabčalu, aby je střežil; ten nečekaně napadl nepřítele, který nebyl na stráži. Zmínění Qataj-nojan a Buča, které oba zanechal ke střežení ústí průsmyku, se k němu oba připojili.

Potom poslal Čingischán Qataj-nojana s pěti tisíci jezdci, aby střežil cestu k městu, které nazývají Čung-taj, a sám zaútočil a stanul u brány města zvaného Čžo-čou. Po dvacet dní je obléhal a dobyl je. Potom poslal Džočiho, Čagataje a Ögedeje na pravou stranu k pohoří Čžo-lu, aby se zmocnili země, která leží při tom hřbetu. Dobyli všech měst a pevností od města Tu-čou až po město Chuaj-meng-čou; dobyli dvou velkých měst, z nichž jedno Mongolové nazývají Čagan-balgasun a čínsky Čin-ťin-chu – je nesmírně veliké –, a druhé, menší, nazývají Wu-čou. Odtud odešli a táhli ke Qara-mürenu, což je veliká řeka: pramení v zemi Tibet, protéká čínskou zemí, vlévá se do moře a nikde nemá brodu. Když se odtud obrátili, vyplenili cestou město Tung-fu.¹⁸

Na levou stranu, to jest k mořskému pobřeží, poslal Čingischán Džoči-Qasara, Alči-nojana z Kungirátů, svého mladšího syna Džurčedeje a Buču z Kungirátů, všechny čtyři, aby [ty kraje] podmaňovali.¹⁹ Oni táhli, dobyli měst Ťi-čou a Li-čou a rozbořili je, dobyli všech pevností, které byly na té cestě, a vrátili se.

Čingischán osobně s Toluj-chánem, jemuž říkali Eke-nojan,²⁰ táhl se středem prostřední cestou. Na dvě velká města, Tan-pien-fu a Taj-ming-fu, neútočil a nezastavoval se tam; dobyl všech vesnic, měst a opevnění, k nimž dospěl, rozbořil je a vrátil se. Předtím obrátil zpět Mukali-govana a poslal ho k velkému městu, které nazývají Mi-čou. I on to město dobyl a stanul na hranicích města Čung-tu, které Mongolové dříve nazývali Chanbalyq, v očekávání, až se připojí k vznešenému třmenu Čingischánovu. V nynější době qa'an to město zalidnil a jeho jméno je Taj-tu.²¹ Byla tam jedna z rezidencí Altan-chánových; bylo to nesmírně velké město, bylo v něm mnoho vojska a bylo pevné. Když tam Čingischán šťastně dorazil, připojil se k němu Mukali-govan do služby. Od počátku pohybu Čingischánova vojska do Chataje až do chvíle, kdy dospělo do okolí zmíněného města, uplynuly celé dva roky: rok berana, odpovídající roku 607, a rok opice, odpovídající roku 608.²² Během té doby dobyl a podrobil všechna města, kraje a pevnosti, které byly zmíněny.

Příběh o Čingischánovi u Čung-tu, o Altan-chánově dceři a o dobytí Čung-tu

[Plné znění nadpisu: „Příběh o příchodu Čingischána do okolí města Čung-tu, o tom, jak mu Altan-chán poslal na usmířenou svou dceru, o Čingischánově návratu, o odchodu Altan-chána do města Nan-ťing, o obležení Čung-tu Čingischánovým vojskem a o jeho dobytí.“]

Potom v roce takiqu, jenž je rokem kohouta a odpovídá ramadánu roku 609, přitáhl Čingischán do krajů zmíněného města Čung-tu.²³ Na konci jara byl Altan-chán v tom městě s knížetem a velitelem svého vojska jménem Ťiou-ťin, jehož přízvisko bylo jun-šaj, to jest kníže celého vojska. To byl ten kníže, který se již jednou s Čingischánem utkal, jak bylo zmíněno. Uspořádal poradu v přítomnosti ostatních knížat [a řekl]: „Mongolské vojsko je nyní naráz zeslabeno. Kdybychom se s nimi teď utkali, co bude?“ Jiný kníže, který měl hodnost vezíra a jmenoval se Jun-gun-čchin-san,²⁴ řekl:

„To není dobré, a to z toho důvodu, že vojsko, které máme shromážděno, má ženy a děti za městem: jak lze znát jejich smýšlení a smýšlení každého člověka? Budeme-li poraženi, všichni se rozprchnou; a porazíme-li Mongoly, celé naše vojsko se rozejde k ženám a dětem. Jak lze vydat náhodě sídlo dědů a předků a vysoký stupeň panovnický? Věci je třeba konat s jistotou. Nyní jde o to, abychom vyslali posla k usmíření; pak jistě odtáhnou ze země. Potom se poradíme znovu.“

Altan-chán tu řeč schválil, vyslal posla do služby Čingischánovi a poslal pro Čingischána svou dceru Kundžu-chatun; spolu s ní vyslal váženého knížete, který měl hodnost vezíra, jménem Ju-gin-min-jan.²⁵ Když tam dorazili, vyřídili vzkaz a odevzdali dívku, byl Čingischán spokojen s jejich poddaností a vrátil se. Ten kníže zůstal ve službě Čingischánově, provázel ho jako průvodce přes Chabčal a došel až k místu, jehož jméno je Mači; odtud se vrátil.

Téhož roku, po čtyřech měsících, odešel Altan-chán do města Nan-ťing, aby tam zřídil sídlo. To město leží na břehu Qara-mürenu. Popisuje se, že je nesmírně veliké a jeho obvod činí čtyřicet farsachů. Za starých dnů bylo hlavním městem čínských panovníků; má tři nesmírně pevné hradby, řeku a sadů a zahrad bez počtu. K ochraně města Čung-tu zanechal Altan-chán svého syna a dal mu za nökery dvě nejstarší knížata, Fu-gina a Sin-čuna.²⁶

Když Altan-chán přišel do města Čžo-čou, dohnalo ho kara-kitajské vojsko, které šlo za ním, na místě zvaném Lin-Lingja-gilsun. Poručil, aby jim vzali zpět zbraně, které jim předtím rozdal. Řekli: „Z jaké příčiny?“, neuposlechli a odepřeli. Proto popravili velitele toho vojska jménem Sjan-gun, a oni se z toho důvodu vzbouřili, postavili si za vůdce tři muže – jméno jednoho bylo Čida, druhého Bejzer a třetího Ilar – a vrátili se.²⁷ Zpráva o tom došla Fu-gin-čchin-sanovi, který byl jedním z knížat Altan-chánových a táhl za všemi vojsky. Ihned poslal vojsko k mostu, který byl na přechodu, aby nedovolilo Kara-Kitajům přejít přes most. Kara-kitajské vojsko dospělo k tatarským kmenům, které sídlily v těch krajích a patřily k poddaným Altan-chánovým. Připojili je k sobě a tisíc mužů přepravili přes řeku, aby napadli zezadu vojska střežící most. Obrátili je na útěk a některé pobili, vzali jim koně, zbraně a zásoby a dali je svému vojsku; a přejdouce přes most, odehnali všechna stáda koní i dobytka Altan-chánova syna a jeho knížat, která se pásla v okolí Čung-tu. Tak nasytili a nakrmili své vojsko.

V tomto neklidném čase se jeden z Kara-Kitajů jménem Liou-ke, vida zmatený stav čínské země, zmocnil krajů a velkých měst Džurdže, které sousedily s jurtami kara-kitajských kmenů a nazývají se Tung-ťing a Fe-min, a nazval se Li-wang, to jest sultán jedné oblasti. Kara-kitajská knížata Čida a Bejzer vyslala odtamtud posly do služby Čingischánovi, aby projevili poddanost. Protože však syn Altan-chánův a knížata byli ve městě Čung-tu, nemohli se k Čingischánovi dostat a zůstali na druhé straně Čung-tu. Onen muž, který přijal jméno Li-wang, rovněž vyslal k Čingischánovi posla s projevem poddanosti a sám přišel v jeho stopách a podrobil se s předáním darů. Čingischán ho obdařil, dal mu přízvisko jun-šaj, což čínsky znamená „kníže tümenu“, dal mu dvě města a značné provincie, které se nazývají Gju-wan a Čin-fu, a poslal ho, aby ty kraje střežil.²⁸

V době, kdy Altan-chán odešel do města Nan-ťing, svěřil správu a místodržitelství čínské země staršímu knížeti jménem Tu-džu-tajša. Potom, když na něj oblíbenci a donašeči uvrhli podezření, byl sesazen. I on se přiklonil na stranu Čingischánovu a přišel k němu do služby, ale před svým příchodem poslal syna jménem Teke, aby vstoupil do gardové stráže. Podruhé se však vzbouřil a přijal titul Tung-gin-won, což čínsky znamená sultán určité oblasti. Všechny ty události se staly proto, že Čingischán dobyl větší část země čínské a džurdžské a vrátil se zpět. Altan-chán se držel pevně, ale knížata a lid byli v kolísavém stavu a přecházeli hned na tuto, hned na onu stranu. Protože většina provincií a zemí zpustla, dělal ze sebe každý kníže vládce a sultána nějakého panství, jako za doby „údělných králů“.²⁹

Uplynulo již pět měsíců od chvíle, kdy Altan-chán svěřil ochranu města Čung-tu svému synovi s knížaty Fu-ginem a Sin-čunem. Syn nechal město knížatům a odešel k otci do Nan-ťingu. Čingischán poslal s vojskem z Mongolů Samuqa-bahadura z kmene Saldžiutů a Ming-ana z kmene Džurdže, který se podrobil a nabyl vážnosti, aby prošli za hranice Čung-tu a převedli od města Čung-tu ono kara-kitajské vojsko, které uteklo od Altan-chána a vyslalo posla, i vojsko, které tam bylo. Oni šli, převedli to vojsko a společně oblehli město Čung-tu.

Altan-chán již předtím slyšel, že ve městě Čung-tu nezbyly ani potraviny, ani vojenská síla, ani stáda. Poslal proto knížete-temnika jménem Čung-šaj se třemi dalšími knížaty – jeden se jmenoval Gun-su, druhý Kam-saj [a třetí] Li-fin –, aby dopravili do města Čung-tu zásoby a potraviny, a vydal nařízení, aby každý člověk donesl tři měřice, které se čínsky nazývají sim, a aby i sám tümenový kníže Čung-šaj rovněž donesl [svůj díl]. Když se se zásobami vydali na cestu, šel Čung-šaj cestou přes město a pevnost Sun-čžučžu-jesaj a ostatní knížata šla jinou cestou. Na místě zvaném Sin-bej se jim postavilo Čingischánovo vojsko a vzalo vše, co oba oddíly nesly. Protože zásoby a potraviny do města Čung-tu nedošly, tamější obyvatelé z přílišného hladu jedli lidi a umírali. Fu-gin-čchin-san, kterého Altan-chán zanechal se svým synem ve městě Čung-tu, vzal ze žalu jed a zahynul. Jiný kníže, jménem Sun-čun, který opatroval jeho poslední vůli, utekl a odešel k Altan-chánovi do země Nan-ťing. Zmíněný Ming-an, kterého Čingischán poslal se Samuqa-bahadurem, vešel do města Čung-tu a vyslal k Čingischánovi posla se vzkazem: „Dobyli jsme město Čung-tu Čingischánovým štěstím.“³⁰

Čingischán byl v té době na místě Chu-čou. Vyslal Šigi-Qutuqu-nojana z kmene Tatarů, jehož přízvisko bylo Šigi a kterého Čingischán v dětství sebral na cestě a dal své choti na vychování,³¹ dále stolníka Önggüra a Arqaj-Qasara, tyto tři, aby přinesli poklad a jmění Altan-chánovo, které bylo ve městě Čung-tu. Altan-chán, když z toho města odcházel, zanechal jako důvěrníky a místodržící nad pokladem, majetkem a jměním dvě knížata jménem Chaj-liu a Choj; tento úřad se čínsky nazývá li-su. Oba a ještě jiná knížata obdarovala zmíněné begy brokátovými šaty a vzácnými věcmi. Stolník Önggür a Arqaj-Qasar je přijali, Šigi-Qutuqu-nojan však odmítl. Potom zmíněná knížata naložila všechny poklady, přivedla s sebou jednoho z Altan-chánových pokladníků, knížete jménem Chada, a předvedla ho [Čingischánovi]. Čingischán se zeptal Šigi-Qutuqu-nojana: „Dal ti Chada něco, nebo ne?“ Odpověděl: „Dával, ale já jsem nevzal.“ Otázal se: „Proč?“ Ten odpověděl:

„Myslil jsem si, že dokud jsme město nedobyli, byl pánem všeho, od nitky šňůrky až po šáteček, Altan-chán; a nyní, když jsme město dobyli, patří vše Čingischánovi. Jak by tedy mohli tajně a jako zloději dávat někomu jeho vlastnictví? Z té příčiny jsem nic nevzal.“

Čingischán prohlásil, že Qutuqu zná velký jusun,³² obdařil ho těmi věcmi a stolníka Önggüra a Arqaj-Qasara pokáral. Onen čínský kníže-pokladník představil Čingischánovi na projev poddanosti svého vnuka jménem Nikšaj a vrátil se; odešel k městu Chun-čou Sikin-saj. Některá džurdžská knížata z knížat Altan-chánových, jménem Ťan-gu, Ťan-gugin a Čunga-Ašu-lin, byla ve velkém městě, které leží mezi kamenitými místy, nazývá se Sin-an a bylo opevněno. Šel také tam, ale oni se nepodrobili a nepoddali.

Příběh o vyslání Samuqa-bahadura a Tolun-čerbiho do Chataje

[Plné znění nadpisu: „Příběh o tom, jak Čingischán vyslal Samuqa-bahadura s vojskem k dobývání čínské země a potom Tolun-čerbiho.“]

Potom v roce psa, odpovídajícím roku 610, byl Čingischán na místě zvaném Gu-ol a vypravil zmíněného Samuqa-bahadura s jedním tümenem mongolského vojska do země Altan-chánovy. Ten vyšel cestou přes tangutskou zemi a dospěl k městu Ťing-čao, což je nesmírně velké město; podnebí je tam teplé. V těch krajích je průsmyk podobný Železné bráně; nazývají ho Tchung-kuan.³³ Dobyl všech tamějších měst, pevností a krajů Žu-čou a rozbořil je. Dospěl až k hranicím země Nan-ťing, kde byl Altan-chán, k místu zvanému Chua-in, vyplenil město Choj-tchu a obrátil se zpět. Došel k Sim-čou, přepravil se přes Qara-müren a přišel k velkému městu, které nazývají Si-ťing. V tom městě byla dvě džurdžská knížata z knížat Altan-chánových, jméno jednoho Indyr a druhého Chansar-Saly. Oba vyšli ven a podrobili se.³⁴ Samuqa, vykonav tyto hrdinské činy, přišel k Čingischánovi.

Potom dal Čingischán mongolské a čínské vojsko synovi Mönglik-ečigeho Tolun-čerbimu a poslal ho do čínské země.³⁵ Oni táhli a nejprve vyplenili město Čagan-balgasun, čínsky zvané Čin-ťin-chu, a přivedli tamější obyvatele do poddanství. Chtěli dobýt velké město Tun-kin-fu; vodu tamější řeky nahoře zahradili, [město] se však nevzdalo. Dobyli ale všech tamějších krajů a oblastí a vrátili se. Potom vojsko Altan-chánovo tu zemi znovu vzalo do svého vlastnictví.

Příběh o vzpouře Čang Č'a a o druhém podrobení jeho země

[Plné znění nadpisu: „Příběh o vzpouře Čang Č'a, jednoho z džurdžských knížat, který se byl podrobil, a o tom, jak Čingischán vyslal Mukali-govana, aby ho znovu podrobil.“]

Potom v roce quluqana, jenž je rokem myši a odpovídá roku 611, došla k Čingischánovi zpráva, že [muž] zvaný Čang Č', jeden z džurdžských knížat, pocházející z města Ťin-čou, který předtím vstoupil do poddanství a jemuž Čingischán dal města Ťin-paj, Fan-š' a Kuk-in z džurdžských oblastí, znovu povstal, přijal jméno Liu-šu-in a přízvisko Taj-fan – v čínském užívání to znamená sultán – a přisvojil si více území a moci, než mu náleželo. Čingischán určil Mukali-govana a poslal ho s vojskem levého křídla; ten ho zajal a tu zemi podruhé podrobil.³⁶

Příběh o Čingischánově návratu z Chataje

Když Čingischán v těch třech čtyřech zmíněných letech způsobem, který byl vyložen, podmanil a dobyl zmíněné kraje, země a pevnosti čínské říše, vrátil se z té země jako vítěz a triumfátor a téhož zmíněného roku quluqana ráčil přijít, dosáhnuv svých přání a jejich splnění, do svých ord.

Příběh o vyslání Sübedej-bahadura proti Merkitům a o konci tohoto kmene

Když se Čingischán způsobem, který byl zmíněn, uvolnil od dobývání čínských zemí a vrátil se, uslyšel o kmeni Merkitů (jak bylo zmíněno, mnohokrát s nimi válčil, zabil jejich panovníka Tochtoa-bekiho a některé jeho syny a bratry a větší část jejich vojsk rozprášil), že Tochtoa-bekiho bratr Qudu a tři Tochtoovi synové, Čila'un, Džijuk a Mergen, kteří utekli, odešli znovu do krajů najmanské země, na místo, k němuž vedou cesty přes nepřístupné hory a obtížné stezky, že se tam shromáždili a chtějí začít nepokoje. Promyslil, jak se proti nim připravit, a v roce hüker, jenž je rokem býka a odpovídá roku 612, poslal s vojskem Sübedej-bahadura do války s Qudu a jeho synovci a poručil zhotovit pro vojsko množství vozů a okovat je železnými hřeby, aby se mezi kameny brzy nerozbily.³⁷ K Sübedej-bahadurovi poručil připojit Toqučar-bahadura z kmene Kungirátů, kterého při výpravě do Chataje zanechal vzadu se dvěma tisíci muži na stráži k ochraně zavazadel a tábořišť a který nějaký čas setrvával na místě a staral se o vojsko. Když přišel, vydali se spolu svorně k řece Džem-müren, která je v mongolské zemi. V těch krajích se utkali s Qudu, rozbili kmen Merkitů a všechny pobili, takže z nich nezůstal nikdo kromě nejmladšího syna jménem Qultuqan-mergen. Byl to nesmírně dobrý střelec; zajali ho a přivedli k Džoči-chánovi. Protože byl ve střelbě velmi zručný,³⁸ poslal Džoči k Čingischánovi posla a prosil pro něho o milost. Čingischán, protože od nich mnohokrát zakusil nepokoje, soudil, že není radno znovu dávat počátek pletichám, a poslal Džočimu odpověď:

„Získal jsem pro vás tolik zemí a vojska: co s ním budete dělat?“

Z té příčiny zabili i jeho a z toho kmene nezůstalo ani stopy.

Příběh o vyslání Boroqul-nojana proti Tumatům a o jeho smrti

[Plné znění nadpisu: „Příběh o tom, jak Čingischán vyslal Boroqul-nojana do války s kmenem Tumatů, jejichž hlavou byl Tajtula-Soqar, o porážce Tumatů a o tom, jak byl Boroqul v té válce zabit.“]

Téhož zmíněného roku býka se Čingischán dozvěděl, že Tajtula-Soqar, hlava kmene Tumatů, který předtím přijal poddanství, se kvůli Čingischánovu odchodu do Chataje znovu vzbouřil (ten kmen měl samostatné vojsko a lidi bojovné a vzpurné). Určil Naja'a-nojana z kmene Ba'arinů a Dörbej-nojana, aby se ujali války s nimi.³⁹ Naja'a-nojan se omluvil svou nemocí. Když to Čingischánovi oznámili, asi hodinu přemýšlel a potom místo nich určil Boroqul-nojana. Když to Boroqul-nojan uslyšel, zeptal se begů: „Připomněli jste mne panovníkovi vy, nebo si na mne vzpomněl sám?“ Řekli: „Sám to nařídil.“ Pravil: „Půjdu pro štěstí Čingischánovo, ale jdu místo krve jiného.“⁴⁰ Svěřil ženu a dceru panovníkovi a vydal se na cestu; kmen Tumatů přemohl a zničil, ale ve válce byl zabit. Když si Čingischán připomněl slova, která Boroqul-nojan řekl, i jeho zásluhy, byl touto událostí velmi zarmoucen. Litoval jeho dětí a řekl:

„Těm, kdo po něm zůstali, jsem jako vlastní játra a nitro. Nemají se rmoutit, neboť o ně budu dobře pečovat.“

Potom choval jeho děti ve vážnosti a úctě a ráčil jim udělovat rozličná obdarování.

Příběh o tom, jak Mukali dostal titul govan a byl poslán do Chataje

[Plné znění nadpisu: „Příběh o tom, jak Čingischán potvrdil Mukalimu přízvisko govan, obdařil ho a poslal s vojskem k dobývání čínské země.“]

V roce bars, jenž je rokem tygra a připadá na zú l-qa'du roku 614,⁴¹ dal Čingischán Mukalimu přízvisko govan. Příčinou bylo to, že ho předtím poslal do krajů země Džurdže a džurdžské kmeny ho nazývaly govan, to jest panovník jednoho okrsku. Když ho posílal do těch krajů podruhé, řekl, že to přízvisko je dobré znamení, ustanovil ho v tom stupni a dal mu jeden tümen vojska Önggütů, jeden tisíc sborných, čtyři tisíce z kmene Uru'utů, dva tisíce Ikiresů, jejichž vůdcem byl Butu-küregen, jeden tisíc Mangqutů, jejichž hlavou byl Möngke-Qalča, syn Qujildarův, tři tisíce Kungirátů, jejichž velitelem byl Alči-nojan, a dva tisíce Džalajirů, jejichž hlavou byl [muž] jménem Tajsun, bratr Mukali-govanův.⁴²

Kromě Mongolů [mu dal] z vojska Kara-Kitajů a Džurdže, jehož hlavami byli Ujer-wanšaj a Tugaj-wanšaj. Ti, kdo byli shromážděni, byli svěřeni jim oběma, protože sloužili upřímným srdcem; každého z nich ustanovili knížetem tümenu, a wanšaj znamená kníže tümenu. Všechna ta vojska svěřil Mukali-govanovi, odevzdal mu, co bylo podrobeno z čínských a džurdžských oblastí, a poručil, aby to střežil, a co se dosud nepodrobilo, aby podle možnosti podmanil.

Altan-chán byl ve městě Nan-ťing, držel ještě některé části čínské říše a všechno vojsko se shromáždilo k němu. Vylíčení jeho poměrů a konce jeho věci bude podáno ve vyprávění o Ögedejovi, protože celá čínská říše i Altan-chán byli podrobeni za jeho doby.⁴³ Čingischán, svěřiv tu zemi Mukali-govanovi, chtěl sám se všemi vojsky levého i pravého křídla a s dalšími obrátit tvář k Turkestánu a íránské zemi, a pokládal za správné nejprve se vypořádat s Küčlügem Najmanským a jinými kmeny, které se v každém koutku bouřily, a teprve potom uskutečnit onu výpravu.