Staré texty

Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána II: Výboje a smrt (1204–1227)

VI. Od války s Najmany po podrobení Ujgurů (1204–1211)

[Druhý díl výboru navazuje tam, kde první skončil: Čingischán porazil Ong-chána, podrobil si Kerejty a v zimě roku prasete (1203) usedl na shromáždění svých lidí na chánský trůn. Tato kapitola obsahuje Rašídovo vyprávění o následujících sedmi letech (1204–1210) a o jaru roku 1211: o válce s Najmany a smrti Tajang-chána, tažení na Merkity, prvních výpravách do tangutské země, velkém kurultaji roku 1206, na němž Temüdžin přijal titul Čingischán, o konci Bujuruq-chána a Tochtoa-bekiho, podrobení Kirgizů a dobrovolném příchodu Ujgurů a Karluků. Text je přeložen v úplnosti; Rašídovy dlouhé nadpisy oddílů uvádíme zkráceně jako mezititulky a jejich plné znění v hranatých závorkách.]1

Dějiny Čingischána od roku myši do roku koně

[Plný nadpis: „Dějiny Čingischána od počátku roku quluqana, jenž je rokem myši a připadá na měsíc džumádá al-áchir roku 600, do konce roku morin, jenž je rokem koně a připadá na ša'bán roku 606; délka tohoto období činí sedm let.“]2

V tomto posledním roce bylo Čingischánovi padesát šest let. V uvedeném období válčil s Tajang-chánem a zabil ho, dal vztyčit bílý prapor o devíti nohách a upevnilo se mu přízvisko Čingischán. Několikrát táhl válkou na Tangut, zabýval se válkou s Tochtoou, vládcem Merkitů, a s Küčlügem, synem Tajang-chána, a ujgurský vládce mu nabídl své poddanství.

Příběh o tom, jak önggütský vládce zpravil Čingischána o úmyslu Tajang-chána

Zjara roku quluqana, jenž je rokem myši a připadá na džumádá al-áchir roku 600 hidžry, vyslal Tajang-chán, vládce Najmanů, posla jménem Chudajan3 k vládci kmene Önggütů Alaquš-tegin-qurimu4 a vzkázal mu: „Říká se, že se v těchto končinách objevil nový vladař“ – a myslel tím Čingischána. „Víme jistě, že na nebi jsou dva, slunce a měsíc; ale jak by mohli na zemi vládnout dva panovníci? Buď mou pravicí a pomoz mi vojskem, abychom mu mohli vzít jeho toulec“ – to jest jeho hodnost.5 Alaquš poslal k Čingischánovi jednoho ze svých důvěrníků jménem Torbi-taš a zpravil ho o té věci. Tímto způsobem se mu podrobil tou nejlepší cestou; vyprávění o tom bude podáno na svém místě, pokud Bůh Nejvyšší dá.

Příběh o tažení proti Tajang-chánovi a o jeho porážce

[Plný nadpis: „Příběh o tažení Čingischána válkou na Tajang-chána a o porážce Tajang-chána.“]

Ačkoli Čingischán o nepřátelství Tajang-chána věděl, ze slov posla Torbi-taše se o té věci ujistil znovu. Proto zjara toho roku svolal shromáždění na místě Teme'en-ke'er a Tülkin-če'üt.6 Begové jednomyslně řekli: „Naši koně jsou vyhublí; vykrmme je a na podzim udeříme.“ Otčigin-nojan, Čingischánův strýc,7 řekl: „Ó nökeři! Jakou to vymýšlíme záminku – hubenost koní! Jakmile jsme uslyšeli taková slova, musíme vytáhnout s vojskem. Jak by se mohlo stát, aby Tajang-chán zajal nás? Spíš my zajmeme jeho! A řeknou: ‚Na tomto místě chytili Tajang-chána,‘ takže získáme vznešené jméno. Zda ho vezmeme my, či on nás, to ví veliký Pán. Tedy vytáhněme!“ Potom mu Čingischánův bratr Belgütej řekl: „Jestliže kmen Najmanů vezme tvůj toulec, kam se přilepí naše kosti? Činí si nárok na převahu, protože mají velký ulus a mnoho stád koní a dobytka. Co nám mohou udělat s velkým ulusem a s množstvím stád? Předejdeme-li je, jaká nesnáz nám bude vzít jim toulec?“ Čingischán jeho řeč schválil a patnáctého dne měsíce … se rozhodli táhnout válkou na Tajang-chána, a to na místo Keltegej-qada u řeky, kterou nazývají Qalqa.8

Protože byli nějaký čas na tom tažení a k bitvě nedošlo, shromáždili se všichni znovu na podzim téhož roku myši. Pro rychlost vyslali napřed jako předvoj Qubilaje a Džebeho.9 Tajang-chán se nacházel na řece Altaj, v končinách země Qangqaj.10 Předvoj se vrátil. K Tajang-chánovi se shromáždili všichni: Tochtoa, vládce Merkitů; Alin-tajši, jeden z kerejtských begů, který tam přišel na útěku; kmen Ojratů, jemuž velel Qutuqa-beki; Džamucha z kmene Džadžiratů; a kmeny Dörbenů, Tatarů, Qatakinů a Saldžiutů.11 Přihodila se taková věc, že z Čingischánova vojska utekl jeden bělouš, který si shodil sedlo pod břicho, a přicválal doprostřed najmanského vojska. Když viděli, že je kůň hubený, radil se Tajang-chán s begy: „Koně Mongolů jsou vyhublí. Budeme bojovat zdráhavě a pomalu ustupovat, aby šli za námi; jejich koně ještě více zeslábnou, kdežto naši budou při síle. Potom se zastavíme a svedeme bitvu.“ Qori-Sübeči, který byl jedním z nejstarších begů Tajang-chánových,12 na tu řeč odpověděl: „Tvůj otec Inanč-chán nikdy nikomu neukázal svá záda ani zadek svého koně, a ty ses hned polekal. Když je tomu tak, mělo by se přivést Gürbesü-chatun“ – to jest manželku, kterou miloval.13 Ten beg pronesl tu řeč a v hněvu a rozhořčení odešel.

Z té příčiny se Tajang-chán v zoufalství postavil k boji. Čingischán přikázal Džoči-Qasarovi: „Ty veď střed,“ to jest srdce vojska, a sám řídil ostatní vojsko. Když Džamucha-sečen zdálky uviděl Čingischánovo rozestavení, obrátil se k nökerům a řekl: „Mysleli jste, že pochod a rozestavení andy“ – to jest Čingischána – „jsou jiného druhu. Kmen Najmanů nenechá jiným z telat a kůzlat ani kůži, ani nohy; od nich jiní nebudou mít užitek.“14 Skončiv tu řeč, obrátil se od nich, oddělil se, vyjel ven a utekl ze šiku.

Toho dne svedli velkou bitvu. K noci bylo vojsko Tajang-chána poraženo, dalo se na útěk a z bojiště ujelo. Tajang-chán utrpěl mnoho těžkých ran, takže jeho tělo bylo na několika místech krutě zraněno. Našel útočiště na jedné hoře; byl s ním Qori-Sübeči a několik dalších begů, a ať vynaložili jakékoli úsilí a přičinění, aby vstal a vstoupil do boje, pro prudkost ran se nemohl pohnout. Tu řekl Qori-Sübeči ostatním begům a nökerům: „Počkejte, až řeknu slovo, o kterém vím, že ho oživí, takže vstane.“ A řekl: „Tajang-cháne! Jsme u hory; abychom vystoupili na hřbet, vstaň a budeme bojovat.“ To slovo uslyšel, ale ani trochu se neoživil a nevstal. Podruhé řekl: „Ó Tajangu! Tvé choti, a zvláště Gürbesü, tvá milovaná, se všechny ozdobily, uspořádaly své stany a čekají na tebe: vstaň, pojďme.“ To slovo slyšel, ale nemohl se pohnout. Qori-Sübeči řekl nökerům: „Kdyby měl alespoň trochu síly, pohnul by se nebo by odpověděl. Nyní, dříve než uvidíme jeho skon, pojďme a bojujme před ním, aby viděl naši smrt.“ Sestoupili z toho hřbetu a udatně bojovali, až byli pobiti; ačkoli si Čingischán přál dostat je do rukou živé, nijak se mu to nepodařilo, dokud nepadli. Čingischán se takové události podivil, velice chválil tu věrnost a pevnost a řekl: „Jaký zármutek může mít ten, kdo má takové nökery?“15

Když bylo vojsko Tajang-chána rozbito, Čingischánovo vojsko se pustilo za nimi. Prchající se z přílišného strachu a obav dostali do strašlivých hor: v noci mnoho najmanských vojáků klouzalo z příkré hory a skalnatého hřbetu, zvaného Naqu,16 řítilo se dolů a umíralo. Vyprávění o tom je mezi mongolskými kmeny nesmírně známé a proslulé. V té bitvě se kmeny Dörbenů, Tatarů, Qatakinů a Saldžiutů všechny podrobily a přišly do služby Čingischánovi, avšak kmen Merkitů nepřišel a utekl; Küčlüg, syn Tajang-chána, unikl, dal se na útěk a odešel ke svému strýci Bujuruq-chánovi.17

Příběh o tažení na Merkity

[Plný nadpis: „Příběh o tažení Čingischána válkou na kmen Merkitů a o jejich podrobení a ovládnutí.“]

Potom, v zimě téhož roku myši, odpovídajícího roku 600 hidžry, vytáhl Čingischán na Tochtoa-bekiho, který byl vládcem Merkitů, a na mnohé jejich kmeny, které se spojily s Tajang-chánem a po jeho porážce utekly.18 Cestou přišel nejprve ke kmeni z Merkitů, který nazývají Uvas-Merkiti; jejich náčelník a stařešina jménem Dajir-usun přišel k hornímu toku řeky zvané Tar-müren. Řekli: „Nemáme chuť bojovat.“ Dajir-usun vzal svou dceru Qulan-chatun, přivedl ji před Čingischána a dal mu ji darem.19 Oznámili, že nemají povozy ani tažná zvířata, aby táhli do války v Čingischánově průvodu. Čingischán přikázal rozdělit je po stovkách a postavit nad ně správce; nechali je u zavazadel. Když Čingischán vytáhl, znovu se vzbouřili a vyplenili zavazadla. Lidé, kteří tam při zavazadlech zůstali, se všichni shromáždili a svedli s nimi boj: všechno, co pobrali, jim vzali zpět a ten kmen utekl a odešel.

Na tažení, na které se vydal, obklíčil Čingischán kmen Merkitů v opevnění zvaném Dajqal-qurgan,20 a jeden kmen, zvaný Modon, druhý kmen, zvaný Todaqlin, a ještě kmen zvaný Qa'an, všechny zajal a vrátil se. Tochtoa se svým synem utekl k Bujuruq-chánovi, který byl bratrem Tajang-chána a měl oddělené panství a vojsko. Kmen Uvas-Merkitů, jehož náčelníkem byl Dajir-usun, se znovu vzbouřil; přišli do končin řeky Selengy, do opevnění Quru-qabčal, a tam se usadili. Čingischán určil k jejich vyhnání Boroqul-nojana a Čimbaje, bratra Čila'un-bahadura; oba je poslal s vojskem pravého křídla, aby tam šli a zajali celý ten kmen, který se ukryl v pevnosti.21

Příběh o tažení do země Qašin, zvané Tangut

[Plný nadpis: „Příběh o tažení Čingischána do země Qašin, kterou nazývají Tangut, a o podrobení jejích pevností a sídel.“]

Když šťastně nastal rok hüker, jenž je rokem býka a připadá na džumádá al-áchir roku 601 hidžry,22 Čingischán uspořádal vojska a vytáhl s armádou do země Qašin, kterou nazývají Tangut. Když přišli do té země, dorazili nejprve k pevnosti, kterou nazývali Likili: je to místo neobyčejně pevné. Oblehli je, za krátký čas je dobyli a jeho hradby i základy docela rozbořili. Odtud šli k městu jménem Kilengusi.23 Bylo to město neobyčejně veliké. Také je dobyli a vyplenili. Dobyli i některé další z tangutských oblastí, vyplenili je, odehnali všechna zvířata, která v těch končinách našli, vrátili se s velikou kořistí, s velbloudy a nesčetným dobytkem, a přišli do služby Čingischánovi.

Příběh o velkém kurultaji a o přízvisku Čingischán

[Plný nadpis: „Příběh o velkém shromáždění Čingischána, na kterém poručil vztyčit bílý prapor o devíti nohách a upevnilo se mu přízvisko Čingischán; o tažení do války s Bujuruq-chánem, vládcem jedné poloviny kmene Najmanů, a o jeho zajetí.“]

Když s požehnáním a štěstím nastal rok bars, jenž je rokem tygra a připadá na měsíc radžab roku 602 hidžry,24 poručil Čingischán hned na počátku jara vztyčit bílý prapor o devíti nohách a uspořádal velké shromáždění, s velkolepostí a v plném sněmu. Na tom kurultaji mu potvrdili titul „Čingischán“ a šťastně usedl na trůn. Tím, kdo mu to přízvisko určil, byl Kököčü, syn Mönglik-ečigeho z kmene Qongqotanů; nazývali ho Teb-tengri.25 Význam slova čing je „silný a pevný“ a čingiz je jeho množné číslo, podobně jako gürchán, což bylo přízvisko velikých vládců Kara-Kitajů, to jest „vládce silný a veliký“.26

Když skončilo shromáždění a kurultaj, vytáhli na výpravu proti Bujuruq-chánovi, který se zabýval lovem s dravými ptáky v končinách Velké hory, na místě zvaném řeka Sudžo, a nic netušil.27 Čingischán s vojskem na něho udeřil, jako nevyhnutelný osud ho zahubili a vzali mu panství, ženy, děti, stáda koní i dobytka. Jeho synovec Küčlüg-chán v době, kdy zabili jeho otce Tajang-chána, utekl a přišel ke svému strýci Bujuruq-chánovi; také Tochtoa-beki, vládce Merkitů, k němu přišel, jak bylo řečeno výše. Oba se ukryli na místě zvaném Irtyš, na hranici země Najmanů. Konec jejich věci a jejich osudu bude vyložen později, pokud Bůh Nejvyšší dá.

Příběh o vítězství nad zemí Tangut

[Plný nadpis: „Příběh o vítězství nad zemí Tangut, kterou Mongolové nazývali Qašin.“]

V roce zajíce, odpovídajícím radžabu roku 603 hidžry, na podzim,28 protože se země Tangut vzbouřila, neplatila daň a neprokazovala poslušnost, vytáhl na ni Čingischán válkou podruhé. Tentokrát si podrobil celou tu zemi a vrátil se jako vítěz a přemožitel.

Příběh o podrobení kirgizských begů

V témže uvedeném roce zajíce vyslal Čingischán k begům a vládcům Kirgizů dva posly, jednoho jménem Altan a druhého jménem Buura.29 Nejprve přišli do země nazývané …, jejíhož bega nazývali …, a potom do jiné země, nazývané Jedi-urun, a tamního bega nazývali Urus-inal. Oba ti begové prokázali řečeným poslům dokonalou čest, poslali s nimi dva své posly, jednoho jménem Ilig-Temür a druhého Ajqaraq, propustili je zpět s bílým rarohem a stali se Čingischánovi poddanými a podřízenými.

Příběh o konci Tochtoa-bekiho

[Plný nadpis: „Příběh o zajetí merkitského vládce Tochtoa-bekiho, který, jak bylo zmíněno, nejednou vedl válku a vyvolával nepokoje a v té době byl zabit.“]

V roce draka, odpovídajícím radžabu roku 604, když se Čingischán vrátil z vítězství nad zemí Tangut a od Kirgizů a begové té země se podrobili, přišel do svých domovů; tam strávil léto a v zimě se šťastně pustil do pronásledování Tochtoa-bekiho a Küčlüga, kteří oba utekli z bitvy s Bujuruq-chánem a přišli do země při Irtyši.30 Cestou stráže a předvoj vojska nenadále narazily na kmen Ojratů, jejichž hlavou byl Qutuqa-beki. Ten kmen, nemaje možnost ani sílu k boji a odporu, se podrobil, připojil se a sloužil Čingischánovu vojsku za průvodce.31 Náhle přivedli vojsko na Tochtoa-bekiho, vládce Merkitů, a na Küčlüga, syna Tajang-chána, takže oba zaskočili a úplně vyplenili jejich domácnosti, stáda koní i dobytka. Tochtoa byl zabit v bitvě, kdežto Küčlüg s několika málo lidmi vyvázl a hledal útočiště v zemi Kara-Kitajů. Zůstal tam nějaký čas: gürchán ho přijal laskavě, nazval ho synem a po nějaké době mu dal svou dceru.32 Konec té věci bude vyprávěn později na svém místě, pokud Bůh Nejvyšší dá.

Příběh o podrobení Ujgurů a o idikutovi

[Plný nadpis: „Příběh o přijetí poddanství kmenem Ujgurů a o tom, jak Čingischán obdařil jejich vládce idikuta svou přízní.“]

Zjara roku moqaj, jenž je rokem hada a odpovídá ša'bánu roku 605 hidžry,33 se idikut, vládce Ujgurů, přiklonil na Čingischánovu stranu,34 neboť slyšel pověst o Čingischánově velikosti, moci, spravedlnosti a štědrosti. V té době Ujgurové platili daň gürchánovi a nejstarší z jeho begů, jménem Šukem, byl nad nimi jako správce.35

Idikut správce Šukema zabil a zamýšlel poslat posly do služby Čingischánovi. Pověst o té události dolehla k Čingischánovu sluchu; vyslal k idikutovi poselstvo: jeden posel se jmenoval Alp-Utuq a druhý Darbaj. Když přišli, idikut se jejich příchodu velice zaradoval, uctil je a projevil jim úctu, rozličným způsobem prokazoval oddanost a v jejich společnosti poslal do služby Čingischánovi dva ze svých poslů, jménem Boguš Iš-Iguči a Algyn-Temür Tutuq.36 Skrze ně mu vzkázal:

„Od přicházejících i odcházejících jsem slyšel o moci, velikosti, vládě a síle krále, který drží a podmaňuje svět. Dostal jsem se do sváru s gürchánem, vládcem Kara-Kitajů, a chtěl jsem vyslat posly, vyložit úplně i v podrobnostech gürchánovy poměry a vše ostatní, co vím, a sloužit upřímným srdcem. Právě když jsem o tom přemýšlel, přišli dříve Čingischánovi poslové: zdálo se mi, jako by se nebe vyjasnilo od mraků a slunce se zářivě vynořilo zpoza nich, jako by led, který zamrzl na hladině řeky, roztál a opět se ukázala čistá tekoucí voda.37 Velice jsem se zaradoval srdcem i nitrem. Od této chvíle odevzdávám celou ujgurskou zemi a stávám se služebníkem a synem Čingischánovým.“

Taková slova mu vzkázal. Jak bylo řečeno již předtím, Tochtoa-beki padl ve válce šípem a byl zabit; jeho bratr Qudu a jeho synové Čila'un, Džijuk a Qultuqan-mergen – význam slova mergen je „dobrý střelec“, a protože takový byl, nazývali ho mergen –, zkrátka všichni čtyři se z bitvy zachránili a chtěli vzít Tochtoovo tělo, ale nenašedše vhodnou příležitost, sebrali ve spěchu jen jeho hlavu.38 Utekli od Irtyše, přišli do země Ujgurů a poslali k idikutovi posla, kterého nazývali Ebügen. Toho posla idikut zabil, a z té příčiny se spolu utkali v bitvě na řece zvané Džem-müren a oni byli poraženi. Ti čtyři spolu s Küčlügem se odtud vzdálili a odešli do jiných končin, o nichž bude zmínka.

Idikut, protože věděl, že jsou nepřáteli Čingischánovými, je nepřijal, vstoupil s nimi do boje, zahnal je na útěk a se zprávou o té události poslal do služby Čingischánovi čtyři své nökery, jménem Arslan-buqa, Čaruq-uga, Pulad-tigin a Inal Qijasunqči. Ten čin vyzněl chvályhodně a byl v souladu s předchozím jednáním. Když oni dva zmínění poslové přišli s posly Čingischánovými a ta slova přednesli, Čingischán projevil přízeň a vydal jarlyk,39 že jestliže idikut má opravdu v srdci prokazovat služby, ať osobně vezme z toho, co má a co je hotového a po ruce v pokladnici, a přinese to. S tímto důležitým posláním poslal znovu Alp-Utuqa a Darbaje. Když tam přišli, idikut prohlédl pokladnici, vzal, co uznal za hodné a vhodné z mincí a ze všeho zboží, které bylo po ruce, a vydal se k Čingischánovi.

Čingischán, když znovu vypravil poselstvo k idikutovi, strávil léto roku morin, jenž je rokem koně a odpovídá roku 606, ve své ordě. Idikut se ještě zabýval přípravami a nepřišel, když nastal podzim. Čingischán se zabral válkou s Tangutem, kterému říkali Qašin: přitáhl k městu, které nazývají Irakaj, a přikázal zavést pořádek v tangutském panství; tangutský vládce mu dal svou dceru.40 Vrátil se jako vítěz a přemožitel, a když šťastně dorazil, dostavil se idikut a se svou poslušností přišel i vládce Karluků Arslan-chán. Stalo se to zjara roku qonin, jenž je rokem ovce a odpovídá roku 607; z té příčiny bude konec vyprávění o idikutovi, který je obsažen ve vyprávění o Arslan-chánovi, uveden později, pokud Bůh Nejvyšší dá.

Protože jsou po oddílech sepsány dějiny Čingischána od počátku roku quluqana, jenž je rokem myši a odpovídá džumádá al-áchir roku 600 hidžry, do konce roku morin, jenž je rokem koně a připadá na ša'bán roku 606, po dobu sedmi let – v tomto posledním roce bylo Čingischánovi padesát šest let –, začneme nyní dějiny chákánů, chalífů, sultánů, vládců a atabegů, kteří byli během těchto sedmi let Čingischánovými současníky v končinách od východu na západ; sepíšeme je stručně a potom se opět vrátíme k dějinám Čingischána, které následovaly po tomto období, a sepíšeme je obšírně, pokud Bůh Nejvyšší dá.41

Dějiny Čingischána od roku ovce do roku tygra

[Plný nadpis: „Dějiny Čingischána od počátku roku qonin, jenž je rokem ovce a připadá na měsíc ša'bán roku 607 – v tom roce vytáhl na Čínu a zahájil válku s Altan-chánem, vládcem Číny –, do konce roku bars, jenž je rokem tygra a připadá na měsíc zú l-qa'da roku 614; délka tohoto období činí osm let.“]42

V tom posledním roce bylo Čingischánovi šedesát čtyři let. V tomto období nejprve uspořádal čínskou věc a vrátil se, vypořádal se s věcí Küčlügovou a s věcí Qudua, vládce Merkitů, a zajal a pobil všechny z lidu, který se po přijetí poddanství vzbouřil – takové byly kmeny Kirgizů, Tumatů a další.43

Příběh o podrobení vládce Karluků a idikuta

Zjara roku ovce, odpovídajícího roku 607, přišel Arslan-chán, chán Karluků,44 do služby Čingischánovi, podrobil se a na místě Kerulen předložil dary. Tam za ním přišel také idikut, vládce Ujgurů, podal dary a přednesl prosbu:

„Jestliže Čingischán prokáže přízeň a povýší svého otroka, dostane se mi za to, že jsem zdaleka slyšel a zblízka přišel, lemu červeného pláště a kroužku zlatého opasku; budu pátým synem vedle čtyř synů Čingischánových a rozmnožím svou službu a úslužnost.“

Čingischán pochopil, že si přeje dceru, a poručil: „Dám mu dceru a bude také pátým synem.“45

Vysvětlivky

  1. Předlohou druhého dílu je pokračování Berezinova překladu, vydané roku 1888 v Trudech Východního oddělení Ruské archeologické společnosti, sv. XV; strany citované ve vysvětlivkách jsou strany tohoto svazku. Berezin i zde soustavně srovnává Rašída s oficiálními čínskými dějinami dynastie Jüan (v ruském překladu o. Iakinfa Bičurina, „Dějiny prvních čtyř chánů“) a s tzv. mongolsko-čínským letopisem, tj. Tajnou kronikou Mongolů v překladu archimandrity Palladia; ve vysvětlivkách ji citujeme jako Tajnou kroniku, s paragrafy moderních vydání. Podle Berezina Rašíd pro léta 1204–1211 přejímá pořadí událostí z čínských análů a obohacuje je vlastními podrobnostmi, zatímco Tajná kronika vypráví hlavně o dění v samotném Mongolsku. ↩

  2. Měsíc džumádá al-áchir roku 600 hidžry začal kolem 5. února 1204, ša'bán roku 606 koncem ledna 1210; rok myši odpovídá roku 1204, rok koně roku 1210. Mongolský rok začínal na přelomu ledna a února, proto se s počátkem určitého měsíce muslimského lunárního kalendáře kryje jen přibližně. Padesát šest let v roce 1210 počítá Rašíd od svého data Čingischánova narození (1155); podle čínských pramenů a většiny novějších badatelů se narodil později, v letech 1162–1167. Místo Küčlüga má Berezinův text v tomto souhrnu jméno Kutluk; jde o rukopisnou záměnu, v dalším vyprávění stojí správně Kušluk, tj. Küčlüg. ↩

  3. Berezin upozorňuje, že jména poslů se v pramenech pletou. V Úvodu (tj. v Rašídově oddílu o kmenech) posílá Alaquš k Čingischánovi posla jménem Berjan, což je patrně totéž jméno jako zdejší Chudajan; Tajná kronika (§ 190) naopak činí Torbi-taše poslem Tajang-chánovým k Alaqušovi a posla k Čingischánovi nejmenuje. Berezin dává přednost verzi Tajné kroniky. Novější edice čtou Rašídovo jméno Chudajan jako Joqunan; podobné jméno (Juqunan) má v originálu Tajné kroniky patrně Alaqušův posel k Čingischánovi, takže si prameny role obou poslů snad prohodily. ↩

  4. Önggüti (Berezin: Ongut) byli turkický, převážně nestoriánský kmen, který pro ťinské císaře střežil pohraniční val severně od velkého ohbí Žluté řeky; srov. díl I, kap. I. V čínských análech se Alaquš (Aru-chasu) nazývá náčelníkem „Bílých Tatarů“. Tím, že Čingischána varoval a přidal se k němu, mu otevřel cestu k Číně; Čingischán pak spojil önggütský vládnoucí rod se svým domem sňatky. ↩

  5. Toulec (mongolsky qor) byl u stepních národů odznakem moci a hodnosti; „vzít někomu toulec“ znamenalo zbavit ho vlády. Nošení vladařova toulce patřilo k čestným úřadům jeho gardy (srov. v kap. V příběh o Bo'orčovi a Ong-chánových číších). ↩

  6. Berezin čte název podle rukopisů „Temege Bedin-Tul-kuldžut“ a sám jej označuje za poněkud spletitý; Tajná kronika (§ 190) má Teme'en-ke'er a Tülkin-če'üt, čínské anály Temene-gol. Podle obou těchto pramenů je to totéž místo, kde byl Čingischán předtím provolán chánem (srov. konec kap. V). Shromáždění se konalo zjara 1204. ↩

  7. Tak rukopisy; Berezin má za to, že jde o písařskou chybu: Otčigin-nojan (Temüge-otčigin) byl Čingischánův nejmladší bratr, jak správně uvádějí čínské anály. Záměna snad vznikla s Čingischánovým strýcem Daritaj-otčiginem, který podle Rašída v té době pobýval u Najmanů. I Tajná kronika (§ 190) klade tuto řeč do úst Temüge-otčigina a po něm Belgüteje. ↩

  8. Jméno měsíce v rukopisech chybí. Tajná kronika (§ 193) uvádí 16. den prvního letního měsíce roku myši (1204) a cestu přes Abčiqa-köl-erge k řece Qalqa (Chalcha ve východním Mongolsku) až ke Keltegej-qadě u Ornu'u. Berezin připomíná, že tam podle Tajné kroniky Čingischán sečetl vojsko, rozdělil je na tisíce, sta a desítky, jmenoval šest čerbi (správců dvora) a zřídil osobní gardu (kešik) – důležité kroky k uspořádání nové říše, které Rašíd na tomto místě vynechal. ↩

  9. Qubilaj z kmene Barlas a Džebe z kmene Besüt patřili k nejslavnějším Čingischánovým vojevůdcům, které Tajná kronika nazývá jeho „čtyřmi psy“; tohoto Qubilaje nelze zaměňovat s Čingischánovým vnukem Kublajem. ↩

  10. Berezin poznamenává, že Rašíd nesprávně převzal výraz čínských análů, podle nichž Tajang přitáhl od Altaje, tj. od pohoří, nikoli od řeky. Podle Tajné kroniky (§ 193–194) tábořil na řece Qačir v Qangqaji, tj. v pohoří Changaj ve středním Mongolsku. ↩

  11. Výčet spojenců převzal Rašíd podle Berezina z čínských análů; Tajná kronika jej nemá. Alin-tajši byl kerejtský velmož, který po pádu Ong-chána utekl k Najmanům. Tataři, Dörbeni, Qatakini a Saldžiuti jsou tu zbytky kmenů, které Čingischán porazil v předchozích letech (srov. kap. V). ↩

  12. Berezin: Chori-subadžu; Tajná kronika (§ 194) Qori-Sübeči. V Tajné kronice Tajanga zahanbuje nejen Qori-Sübeči, ale i jeho vlastní syn Küčlüg, který otci vyčítá, že se bojí jako žena. Berezin poznamenává, že Rašídův text nevyjadřuje dost zřetelně pointu výtky: vojsku by lépe velela žena než Tajang. ↩

  13. Gürbesü byla podle některých zpráv původně manželkou Tajangova otce Inanč-chána a Tajang si ji po jeho smrti vzal podle stepního obyčeje, který dědici ukládal převzít otcovy vdovy kromě vlastní matky; Tajná kronika ji nazývá Tajangovou matkou. Po porážce Najmanů si ji Čingischán vzal za manželku. ↩

  14. Podle Berezina Rašíd Džamuchova slova nepodává přesně; mají znít takto: „Najmani nezanechají z ostatních (Mongolů), kteří jsou jako telata a kůzlata, ani kůži, ani nohy“ – Džamucha se posmívá Najmanům, kteří si myslí, že Mongoly snadno pohltí. Tajná kronika (§ 195) má na tomto místě slavnou Džamuchovu řeč k Tajang-chánovi, v níž mu z vršku ukazuje Čingischánovy vojevůdce – „čtyři psy krmené lidským masem“ – a Tajang před každým ustupuje výš do hor. Džamucha pak Najmany opustil a vzkázal Čingischánovi, že Tajang je zastrašen. Rašíd dále vynechává Džamuchovo zajetí a popravu, o nichž Tajná kronika vypráví hned po tažení na Merkity (§ 200–201): vlastní nökeři ho vydali Čingischánovi a ten ho dal usmrtit „bez prolití krve“. V Úvodu Rašíd uvádí, že ho Čingischán jako svého andu nemohl zabít sám, a proto ho vydal synovci Alčidaj-nojanovi; na jiném místě vykonal popravu Otčigin-nojan, což Berezin pokládá za pravděpodobnější. ↩

  15. Podrobnosti o Tajangově smrti a o posledním boji jeho begů Rašíd podle Berezina přidává k vyprávění čínských análů; má je i pozdější perský dějepisec Mírchwánd, který z Rašída čerpal, ale Tajná kronika je nezná. Ta líčí konec bitvy jinak: Tajang ustupuje před Čingischánovými vojevůdci stále výš do hor, až se jeho lid v noci zřítí ze srázu; o posledním boji jeho begů nemluví. Podobnou epizodu o věrných, kteří bojovali do posledního dechu a vzbudili Čingischánův obdiv, však vypráví o kerejtském Qadaq-bahadurovi (§ 185). ↩

  16. Tajná kronika (§ 196) jmenuje sráz Naqu-kün; bitva se svedla na podzim 1204 u Čakirma'utu; přesná poloha místa není známa. Pádem Najmanů, nejmocnějšího a nejvzdělanějšího národa západního Mongolska, se Čingischán stal pánem celé mongolské stepi. ↩

  17. Berezin: čínské zprávy vědí o Küčlügovi víc, než Rašíd uvádí, a podrobně vyprávějí o Ujguru Tatatungovi (Berezin: Tašatun), strážci pečeti Tajang-chána; Čingischán, který do té doby užívání pečeti neznal, ho po bitvě učinil strážcem své vlastní pečeti. Podle čínských análů pak Tatatunga vyučoval Čingischánovy syny ujgurskému písmu. ↩

  18. Zima 1204/1205. Berezin: čínské anály vyprávějí toto tažení velmi stručně, Rašídovo podání je poněkud zmatené, kdežto Tajná kronika (§ 197–198) podává podrobnosti války i barvitý příběh o Dajir-usunově dceři, který Rašíd nemá: velitel Naja'a ji prý tři dny zdržel u sebe, aby ji uchránil před loupícími vojáky, a Čingischán mu to zprvu vyčítal. ↩

  19. Qulan-chatun se stala jednou z Čingischánových nejvýznamnějších manželek a porodila mu syna Kölgena, který však nedosáhl postavení čtyř synů Börte. Uvas-Merkiti (v jiných rukopisech Uhaz) byli jednou ze tří hlavních větví Merkitů, srov. díl I, kap. III. ↩

  20. Berezin: v čínských análech Tai-cha-chata. Qurgan je turecky „pevnost, opevnění“. ↩

  21. Čimbaj a Čila'un byli synové Sorqan-širy z kmene Suldus, který kdysi zachránil mladého Temüdžina ze zajetí Tajčiutů (srov. díl I, kap. IV). ↩

  22. Rok býka odpovídá roku 1205; měsíc džumádá al-áchir 601 začal koncem ledna 1205. Tanguti (čínsky Si-sia, „Západní Sia“) vládli od 11. století státu v dnešním Kan-su a Ning-sia s hlavním městem Čung-sing (dnešní Jin-čchuan); jejich panovníci přijímali buddhismus a užívali vlastního písma. Mongolské jméno Qašin se obvykle odvozuje od čínského označení krajiny Che-si, „na západ od Žluté řeky“. Berezin připomíná, že Tajná kronika o této první výpravě mlčí, neboť sleduje především události v Mongolsku, a že Abu l-Ghází líčí tažení s velkým přeháněním. ↩

  23. Berezin ztotožňuje obě místa s názvy čínských análů: pevnost se tam nazývá La-i-ri (tibetsky prý „svatá hora“), jinde Li-ťi-li, město Loso-chato (u Vasiljeva Losy); Rašídovo Kilengusi pokládá za zkomoleninu vzniklou u překladatelů a opisovačů. Novější čtení rukopisů mají pro pevnost podobu Ligi. ↩

  24. Rok tygra je rok 1206; radžab roku 602 začal kolem 11. února 1206. Tajná kronika (§ 202) klade velký kurultaj k pramenům Ononu. Berezin připomíná, že muslimští dějepisci (Rašíd, Mírchwánd) vyprávějí nastoupení Čingischána na císařský trůn poněkud jinak než čínsko-mongolské prameny a že chánský titul patrně získal už dříve, když byl uznán za hlavu svého rodu (srov. kap. V). Bílý prapor „o devíti nohách“: podle čínských glos k Tajné kronice (§ 202) jde o prapor o devíti cípech či ohonech (obvykle z koňských nebo jačích žíní), mongolský tug; Berezin zmiňuje i čínsko-mongolské varianty, které mluví o devíti článcích praporu. Bílý prapor byl odznakem chánovy moci a strážného ducha říše. ↩

  25. Teb-tengri byl nejmocnější šaman své doby, syn Mönglik-ečigeho, který se oženil s Čingischánovou matkou Hö'elün. Jeho rostoucí vliv později ohrozil samotného chána; Tajná kronika (§ 244–246) vypráví, jak mu z podnětu Temüge-otčigina a se svolením Čingischánovým zlomili páteř. Rašíd se k podrobnostem o něm vrací v Úvodu a v přehledu Čingischánova života podle let. ↩

  26. Původ titulu Čingis je dodnes sporný. Berezin se přiklání k názoru, že je to zkomolenina čínského tchien-c' („syn nebes“, „nebem udělený“), jak jej vykládal už čínský vyslanec Meng Chung, a spojuje jej s titulem šan-jü starých Hunů. Novější badatelé většinou vycházejí buď z Rašídova výkladu (mongolsky čing, „pevný, silný“), nebo z turkického tengiz, „moře“, tedy „vládce širý jako oceán“; žádný výklad není jistý. ↩

  27. Berezin: čínské anály vyprávějí tažení na Bujuruqa stejně stručně, řeku nejmenují a Velkou horu (turecky Ulug-tag) nazývají „Dlouhou horou“. Tajná kronika klade přepadení Bujuruq-chána u Soqoq-usunu pod Ulug-tagem do doby před válkou s Kerejty (§ 158) a podle ní Bujuruq tehdy unikl; Rašíd s čínskými anály jeho konec umisťují až do roku 1206. ↩

  28. Rok zajíce je rok 1207; radžab roku 603 začal kolem 1. února 1207. Tažení na Tanguty v tomto roce uvádějí i čínské anály, jimiž se Rašíd podle Berezina řídí; dobytí města, které Rašíd nazývá Irakaj, kladou čínské prameny až do následujícího tažení (níže). „Podrobení“ celé země bylo jen dočasné; tangutský stát padl teprve roku 1227. ↩

  29. Kirgizové (Berezin: Kyrgyz) sídlili tehdy na horním Jeniseji, v dnešní Tuvě a Minusinské kotlině; od nich pocházejí dnešní Kyrgyzové, které Berezin nazývá starším ruským jménem Buruti. Tajná kronika (§ 239) vypráví o podrobení „lesních národů“, Ojratů a Kirgizů, v rámci výpravy Čingischánova syna Džočiho roku 1207. O Kirgizech Rašíd mluví i v Úvodu; tam uvádí tři kirgizské posly, zde jen dva. Jména první země a jejího bega v rukopisech chybějí; Berezin ponechal v textu mezeru. Podle něho čínské prameny znají kirgizské rody pod jmény, která odpovídají Rašídovu Jedi-inal a snad i Jedi-urun. ↩

  30. Rok draka je rok 1208 (radžab 604 začal kolem 21. ledna 1208); zimní tažení na Irtyš tedy spadá do zimy 1208/1209. Berezin: Rašíd i zde sleduje čínské anály, které navíc uvádějí, že Čingischán strávil léto v chladnějších krajích; v Tajné kronice jsou tažení proti Merkitům popletena, obsahují však některé podrobnosti. ↩

  31. Ojrati byli „lesní národ“ usazený západně od Bajkalu v povodí horního Jeniseje. Podle Tajné kroniky (§ 239) se Qutuqa-beki podrobil Džočimu a vedl Mongoly k ostatním lesním kmenům; jeho rod se pak s Čingischánovým domem spojil mnoha sňatky. ↩

  32. Kara-Kitajové (čínsky Si-Liao, „Západní Liao“) byli potomci kitanské dynastie Liao, kteří po pádu své říše v severní Číně založili ve 12. století stát v Sedmiříčí a Turkestánu s hlavním sídlem v Balásághúnu; jejich vládce nesl titul gürchán. Posledním gürchánem byl Jelü Č'-lu-ku. Küčlüg se oženil s jeho dcerou a roku 1211 ho zbavil vlády; o jeho konci vypráví následující kapitola. ↩

  33. Rok hada je rok 1209; ša'bán 605 začal kolem 8. února 1209. Berezin: protože Ujgurové sídlili blíže k západu, Rašíd o nich vypráví mnohem podrobněji než východoasijští dějepisci Čingischána. ↩

  34. Ujgurské království s letním sídlem v Bešbalyku a zimním v Qočo (u dnešního Turfanu) bylo nejvzdělanějším turkickým státem Vnitřní Asie; Ujgurové mezi sebou měli buddhisty, nestoriány i manichejce a jejich písmo převzali Mongolové. Idikut (turkicky „pán posvátného štěstí“) byl titul jejich vládce; tehdejším idikutem byl Barčuq-art-tigin. Berezin k Rašídovu výkladu jména Ujgur (z tureckého „spojenec“) připomíná, že čínské Chuej-chu má podobný význam. ↩

  35. Tj. šahna, místodržící či rezident, který za svrchovaného vládce dohlížel na vazalský stát a vybíral daň. V Úvodu i u Abu l-Ghází a Mírchwánda se jmenuje Šadkem. ↩

  36. Berezin upozorňuje, že v Úvodu jsou jména idikutových poslů úplně jiná než zde; v Tajné kronice nachází posla Atgilacha (§ 238: Atqiraq; vedle něho Darbaj). Jména jsou v rukopisech silně porušena a jejich čtení je nejisté. ↩

  37. Berezin: obrazné rčení idikutovo opakuje v poněkud jiné podobě Mírchwánd, u ostatních dějepisců chybí. Tajná kronika (§ 238) vkládá idikutovi do úst podobné přirovnání o mracích, které se rozestoupí, a ledu, který roztaje. ↩

  38. Berezin: druhý Tochtoův syn, zde Džijuk, se ve všech variantách rukopisů Dějin Čingischána jmenuje Madžar. Podle Tajné kroniky (§ 198) zasáhl Tochtou zbloudilý šíp u Irtyše; jeho synové nemohli vzít tělo ani ho pohřbít, a proto mu uťali hlavu a odnesli ji. O pozdějším osudu Qudua a Qultuqan-mergena, proslulého lučištníka, vypráví následující kapitola. Řeka Džem-müren (Džam-müren) není jistě ztotožněna; ležela zřejmě na pomezí ujgurské země, v povodí řek tekoucích z Tienšanu nebo z Altaje. ↩

  39. Jarlyk – písemný rozkaz či výnos mongolského panovníka; později také listina udělující výsady a úřady. ↩

  40. Irakaj (novější čtení Erigaja) je tangutská pevnost Wu-la-chaj na severu země, u Žluté řeky. Čínské anály kladou tuto velkou výpravu do let 1209–1210: Mongolové dobyli Wu-la-chaj, oblehli tangutské hlavní město Čung-sing a pokusili se je zatopit protržením hrází, ale voda zaplavila i jejich tábor. Tangutský král Li An-čchüan pak uzavřel mír, uznal se vazalem a dal Čingischánovi za manželku svou dceru, kterou prameny nazývají Čaqa. Berezin poznamenává, že čínské anály toto třetí tažení líčí velmi podrobně, kdežto Tajná kronika, jejíž děj se nyní přesouvá za hranice Mongolska, přestává být užitečnou pomůckou. ↩

  41. Rašíd za každé období Čingischánových dějin vkládá stručný přehled současných vládců jiných zemí: chákánů (čínských císařů a turkických chánů), abbásovských chalífů v Bagdádu, sultánů (zejména chorezmských), místních vládců a atabegů – původně vychovatelů seldžuckých princů, později samostatných dynastií v Íránu, Iráku a Sýrii. Berezin tyto synchronní přehledy nepřekládá a jeho text pokračuje rovnou dalším obdobím Čingischánových dějin. ↩

  42. Ša'bán roku 607 začal kolem 18. ledna 1211, zú l-qa'da roku 614 koncem ledna 1218; období zahrnuje léta 1211–1218. Šedesát čtyři let v roce 1218 opět vychází z Rašídova data narození roku 1155. ↩

  43. Tumati (Qori-Tumati) byli lesní kmen v okolí Bajkalu. Když se roku 1217 vzbouřili, padl v boji s nimi Čingischánův věrný Boroqul-nojan; vzpouru pak podle Tajné kroniky (§ 240) potlačil Dörbej-doqšin. ↩

  44. Karlukové byli turkický národ usazený v té době v Qajalyku v Sedmiříčí, jižně od jezera Balchaš; byli vazaly Kara-Kitajů a stejně jako Ujgurové se od nich odvrátili. Čínské anály rovněž uvádějí, že roku 1211 přišli vládce Karluků Arslan-chán a ujgurský idikut k Čingischánovi na řeku Kerulen. ↩

  45. Červený plášť a zlatý opasek byly odznaky, jimiž panovník oblékal a opásával své věrné; idikut žádá o přijetí do nejbližšího okruhu chánova domu, jak Čingischán ihned pochopil. Idikutovi byla zaslíbena Čingischánova dcera Al-altun (Altun-beki); podle jedné Rašídovy zprávy se sňatek pro Čingischánovu smrt neuskutečnil, Tajná kronika (§ 238) naopak uvádí, že ji idikut dostal. Titul „pátého syna“ vyjadřoval výjimečné postavení ujgurského vládce mezi Čingischánovými vazaly. ↩