Knihovna · Čingischán · Dějiny Čingischána II: Výboje a smrt (1204–1227)

X. Od Indu po smrt Čingischánovu (1221–1227)

[Kapitola zahrnuje posledních šest let Čingischánova života. Začíná pronásledováním chorezmského sultána Džalál ad-Dína až k řece Indu a slavnou bitvou na jejím břehu, pokračuje vysláním Bala-nojana do Indie, Čingischánovým ústupem přes Parván a Ghaznu a jeho zpáteční cestou do Mongolska. Potom se Rašíd vrací k velkému nájezdu Džebeho a Sübedeje, kteří prošli Irák, Ázerbájdžán a Arrán, porazili Gruzínce, přešli Kavkaz, rozbili Alany, Kipčaky a Rusy a oklikou přes stepi se vrátili ke svému pánovi. Vyprávění vrcholí posledním tažením proti Tangutům, Čingischánovou tajnou rozmluvou se syny, v níž určil za svého nástupce Ögedeje, jeho nemocí, smrtí a pohřbem. Text je přeložen v úplnosti včetně závěrečné modlitby za ílchána Gházána a úvodu k následujícímu chronologickému přehledu.]

Příběh o tom, jak Čingischán táhl za sultánem Džalál ad-Dínem, o porážce sultána na břehu řeky Sind a o jeho přeplavení přes řeku

Když Šigi-Qutuqu přišel k Čingischánovi a podal mu zprávu o tom, co se stalo, měl už Čingischán dobývání pevnosti Tálaqán za sebou; Čagataj a Ögedej se vrátili vítězně z Chorezmu a Toluj-chán se vrátil z Chorásánu. Všichni spolu s vojskem strávili léto na pahorcích u Tálaqánu, odpočinuli si a vykrmili dobytek. Jakmile se dozvěděl o té události, rozkázal, aby se všichni dali na pochod, a vytáhl s obrovským vojskem z tálaqánského kraje, v roce koně, proti sultánu Džalál ad-Dínovi.¹ Hnal se tak spěšně, že dva pochody za sebou nebylo kdy uvařit jídlo. Když dorazil na místo, kde spolu bojovali Šigi-Qutuqu a sultán, otázal se Ukera a Qutuqua: „Jak jste stáli vy a jak stál sultán?“ Ukázali mu to. Shledal, že jejich úsudek i úsudek sultánův byly k ničemu, a řekl: „Nedovedli si vybrat bojiště.“ A oba begy pokáral.²

Když přišel ke Ghazně, uslyšel, že je tomu patnáct dní, co odtud sultán odtáhl s úmyslem přepravit se přes řeku Sind. Čingischán jim dosadil za správce Bábu Ilvedže a s největším spěchem se pustil za sultánem. Sultán dal ke břehu řeky přivést lodi, aby se přepravil. Urchán stál vzadu jako zadní stráž; střetl se s mongolskou hlídkou a byl poražen.³ Čingischán, když se dozvěděl, že se sultán chce přepravit na úsvitě, snažil se ho předejít; hnal se celou noc a za rozbřesku mu stál v zádech i před čelem. Mongolské vojsko jej obklíčilo ze všech stran a postavilo se v několika kruzích jeden za druhým v podobě luku, jehož tětivou byla řeka Sind. Když vyšlo slunce, uviděl se sultán mezi vodou a ohněm. Čingischán přikázal: „Nestřílejte po sultánovi šípy, vynaložte všechno úsilí, abyste ho chytili rukama.“ Poslal Üker-qalču a Qudus-qalču, aby ho odřízli od břehu. Oba se o to vší silou snažili. Vojsko sultánovo se však brzy objevilo na břehu. Potom mongolské vojsko zaútočilo a udeřilo na pravé křídlo, jemuž velel Chán-malik; nejprve je rozbili. Chán-malik utekl k Péšávaru, ale mongolská vojska obsadila cesty a zabila jej uprostřed. Stejně tak rozbili i levé křídlo. Sultán vytrval ve středu se sedmi sty muži a s takovým vojskem odporoval od úsvitu až do poledne. Protože se již rozloučil se životem, vrhal se napravo i nalevo a podnikl útok na mongolský střed. Poněvadž nebylo rozkazu (jasy) střílet do něho šípy, zužovali kruh kolem něho stále více. Bojoval statečně ze všech sil, které měl. Když však poznal, že je daleko od zdravého rozumu vzdorovat hoře a stavět se proti moři, vsedl na čerstvého koně, zaútočil na mongolské vojsko, zatlačil je zpět, sám rovněž couvl, obrátil koně, hodil si štít na záda, držel svůj slunečník a korouhev, a když koně šlehl bičem, přeplaval jako blesk řeku.⁴ Když se dostal na druhý břeh, otřel meč od vody. Čingischán si v nesmírném úžasu položil ruku na ústa, ukázal ho synům a řekl: „Takový syn má pocházet od otce!“

Dvojverší:

Neviděl jsem na světě takového muže,

neslyšel jsem o takovém mezi slavnými muži dávnověku.

Když se dokázal vyprostit z takového neštěstí a z takové hlubiny na břeh,

vzejde od něho mnoho činů a bezpočet pohrom.⁵

Mongolské vojsko, když vidělo, že se vrhl do vody, chtělo se pustit za ním do řeky, ale Čingischán to zakázal. Vojsko sultánovo bylo celé pobito; jeho děti mužského pohlaví až po kojence všechny zabili a krasavice z jeho harému rozchvátili. Protože větší část sultánova pokladu sestávala ze zlata, stříbra, drahokamů a zasazených klenotů, nařídil onoho dne, aby to všechno naházeli do řeky Sind. Potom Čingischán rozkázal, aby se potápěči spustili do vody a vylovili a vynesli, co jen bude možné. Když skončili s kořistí, utábořili se podle zavedeného obyčeje.

Příběh o tom, jak Čingischán poslal Bala-nojana za sultánem Džalál ad-Dínem do Indie, a o tom, co se tam událo

Potom Čingischán poslal Bala-nojana z kmene Džalajirů a Dörbej-nojana z kmene … oba s plným vojskem za sultánem Džalál ad-Dínem do indické země, aby ho vypátrali.⁶ Šli, ale nenašli po něm žádnou stopu. Dobyli pevnost Bie, místo v Hindustánu, které držel Qamar ad-Dín Kermání a jehož se zmocnil jeden ze sultánových emírů. Provádějíce mnoho vražd, táhli k Multánu. Protože v Multánu nebylo kamení, udělali vory, naložili na ně kamení do metacích strojů, spustili je na vodu a dopravili je do Multánu. Když tam přišli, uvedli stroje do chodu a byli již blízko dobytí, ale horko nedovolilo zůstat. Vraždili a plenili v krajích Multánu, Láhauru, Péšávaru a Malikpuru a připojili se k Čingischánovi na druhé straně řeky Sind.⁷

Příběh o návratu Čingischána od břehů řeky Sind, o jeho pobytu v místě Parván a o vraždění a plenění v Ghazně a jejích okrscích

Když se sultán Džalál ad-Dín přepravil přes řeku a když Čingischán poslal za ním Bala-nojana a Dörbej-nojana, vrátil se sám na jaře roku qonin, připadajícího na muharram roku 620, proti proudu řeky Sind a Ögedeje poslal do dolního toku, aby ten kraj podrobil. Ten vraždil a plenil v Ghazně; řemeslníky a umělce poslal do východních zemí a ostatní pobili. Město rozbořili. Ögedej vyslal k Čingischánovi posla se vzkazem: „Bude-li rozkaz, půjdu a oblehnu Sístán.“ Čingischán mu nařídil: „Nastala horka; vrať se, já pošlu na to obležení jiná vojska.“ Ögedej se vrátil cestou přes Garmsír (horkou step).⁸ Čingischán strávil to léto ve stepním sídle, které Mongolové nazývají Parván, a čekal na Bala-nojana; všechny kraje, které se nacházely v těch končinách, dobyl a vyplenil. Když přišli Bala-nojan a Dörbej-nojan, odtáhl odtud. Když dorazil k pevnosti Gunaun-Kurgen, připojil se tam k němu Ögedej. Tu zimu strávili v krajích Buje-Kebur; tamní správce Salár Ahmad si opásal bedra pásem poslušnosti a dodával, co bylo možné, z toho, co patřilo k zaopatření a potřebám vojska. Kvůli nezdravému vzduchu onemocněla větší část vojska. Čingischán vydal rozkaz (jasu), aby v každém domě na každé tři až čtyři osoby vyloupali sto liber prosa. Uposlechli rozkazu.⁹

Potom, když Čingischán urovnal věc sultána Muhammada a jeho syna Džalál ad-Dína, z nichž jeden zemřel a druhý se toulal; když poslal Džebeho a Sübedeje dobýt sultánovu zemi od Arránu, Ázerbájdžánu, Iráku a Širvánu a byl z té strany klidný, dosadil správce ve všech městech, jichž se zmocnil. Když se vojsko uzdravilo, pojal úmysl vrátit se tak, aby vytáhl cestou přes Hindustán a zemi Tangut. Prošel několik stanic, když přišla zpráva, že se Tanguti znovu vzbouřili; na cestě byly navíc nepřístupné hory a neschůdné lesy, vzduch nepříznivý a nezdravý a vody přinášející nemoci. Vrátil se, došel až k Péšávaru a se všemi dětmi a nojany se vrátil tou cestou, kterou přišli.¹⁰

Příběh o pochodu Čingischána po dobytí země Tádžiků ke starým pastvinám a o událostech, které se staly na té cestě

Čingischán po dobytí země Tádžiků uskutečnil v roce bičin, to jest v roce opice, připadajícím na muharram roku 621, svůj úmysl vrátit se od Péšávaru do rodného sídla a do starého jurtu. Příčinou jeho spěchu byla zpráva, která přišla o vzbouření obyvatel Tangutu: protože byl dlouho pryč, postavili se proti němu. Šel cestou přes bámijánské hory; zavazadlům, která zanechal v kraji Baghlánu, rozkázal, aby se dala na pochod.¹¹

Když přešel Džajhún, strávil tu zimu v okolí Samarkandu. Když odtamtud vytáhl, rozkázal, aby Terken-chatun, sultánova matka, a jeho harém šli před táborem a hlasitě oplakávali sultánovo království, dokud kolem nich neprojdou všichni vojáci. Když dorazil k benákatské řece, shromáždili se všichni synové kromě Džočiho u otce a konali tam sněm (kurultaj). Potom odtamtud odtáhli a šli od stanice ke stanici tiše a pokojně, až došli do svého rodného jurtu a sídla.¹²

Poněvadž vyprávění o Čingischánovi jsme dovedli až sem, začneme nyní o ostatních příbězích Džebeho a Sübedej-bahadura a povíme, jaké činy vykonali ti dva begové a jakou zemi dobyli – poté co sultán Muhammad zemřel na mázandaránském ostrově a sultán Džalál ad-Dín odešel do Chorezmu, pro nesvornost emírů a bratří se odtud vrátil, na cestě se střetl s mongolským vojskem, které táhlo po oddílech za Džebem, bojoval s ním, odešel do Nišápúru a odtud se obrátil ke Ghazně, kdežto jeho bratři Uzlaq-sultán a Aq-sultán byli zabiti i s emíry, kteří ze strachu ze zprávy o přiblížení mongolského vojska k hranicím Chorezmu přišli za sultánem – až do doby, kdy kipčackou cestou přišli k Čingischánovi do rodného jurtu.¹³

Příběh o příchodu Džebeho a Sübedeje do Iráku, Ázerbájdžánu a Arránu, o vraždění a plenění v zemi Dašt a o jejich návratu do Mogulistánu kipčackým Derbentem

Když sultán Džalál ad-Dín utekl z Nišápúru a zamířil ke Ghazně, poslali Džebe a Sübedej k Čingischánovi posly se vzkazem: „Sultán Mahmúd zemřel a jeho syn Džalál ad-Dín uprchl a vyšel tamtou stranou. Nyní, když jsme ulehčili srdce od starostí o ně, můžeme podle rozkazu vašeho výnosu, který se neodvolatelně plní, vynaložit podle možnosti rok či dva úsilí na dobytí zemí, které leží před námi, a dá-li Bůh Nejvyšší, přijít ve lhůtě určené rozkazem výnosu přes kipčacký Derbent na mogulistánskou stranu; o tom ví moc Boha Velikého a štěstí Čingischánovo.“¹⁴ Potom posílali v každou dobu další posly, aby podávali zprávy o událostech, a protože kraje ještě nebyly upevněny, nechodil žádný posel s menším doprovodem než se třemi či čtyřmi sty jezdci.

Zkrátka, když se dali do dobývání Iráku, dobyli nejprve Chár a Simnán; odtamtud přišli k městu Reji, kde vraždili a plenili. Obrátili se ke Qumu a tam pobili všechny obyvatele a děti odvedli do zajetí. Odtud táhli k Hamadánu. Sajjid Madžd ad-Dín Alá ad-Daula se podrobil, poslal dary sestávající z jezdeckých koní a šatů a přijal správce. Odtamtud, protože slyšeli, že se v Sahhasu shromáždil početný oddíl, vytáhli Tigin-Saladží a Küč-Buqa-chán v předvoji a všechny zničili.¹⁵ Odtud přišli do Zandžánu a stejně jako v jiných městech tam vraždili a v těch místech nenechali nic. Táhli ke Qazvínu, svedli s Qazvínskými tuhý boj a město dobyli útokem. Qazvínští bojovali uvnitř města podle svého obyčeje noži, takže na obou stranách padlo na padesát tisíc lidí. V okrscích a v okolí irácké oblasti natropili ještě víc spousty, vražd a loupeží. Když nastala zima, zůstalo vojsko v krajích Reje, kdežto Čingischán byl v té době v krajích Termezu a Nachšabu; toho roku byly veliké mrazy.¹⁶

Obrátili se k Ázerbájdžánu a v každé zemi, na kterou narazili na svém průchodu, vraždili a plenili obvyklým způsobem. Když dosáhli Tabrízu, tamní vládce atabeg Özbeg, syn Džahán-Pahlavánův, se ukryl, poslal člověka s prosbou o mír a odeslal mnoho statku a dobytka. Svolili k míru a zamířili do Arránu, aby tam přezimovali; průchod vedl gruzínskou stranou. Deset tisíc Gruzínců vytáhlo proti nim a svedlo bitvu; Gruzínci byli obráceni na útěk a většinou pobiti. Protože shledali gruzínské cesty úzkými a lesy hustými, vrátili se a zamířili k Marágě.¹⁷ Když se opět objevili u bran Tabrízu, poslal tamní náměstek Šams ad-Dín Tughrá'í mnoho statku, takže se spokojili a odtáhli. Oblehli město Marágu. Protože tamní vládkyní byla v té době žena, která seděla v Rúínu, nebyl ve městě nikdo, kdo by mohl vzdorovat. Obyvatelé se chopili zbraní. Mongolové postavili dopředu zajaté muslimy a nutili je lézt na hradby; každého, kdo couvl, zabili. Několik dní takto bojovali, až je konečně vítězně dobyli, pobili prostý lid i urozené, co bylo lehké, odvezli a ostatní spálili a rozbili.¹⁸

Obrátili se k Diyárbakru a Arbílu. Když uslyšeli pověst o množství vojsk Muzaffar ad-Dína Kökbürího, vrátili se nazpět. Poněvadž Džamál ad-Dín Ajbeh, jeden z chorezmšáhových služebníků, způsobil s jinou tlupou vzpouru, zabil hamadánského správce, a Alá ad-Daulu za to, že projevil poslušnost, zajali a zarmouceného těmi činy uvěznili v pevnosti, táhli Mongolové k Hamadánu. Ačkoli jim Džamál ad-Dín Ajbeh vyšel vstříc s poddaností, přece jej i s jeho služebníky usmrtili, město dobyli obléháním a provedli všeobecné vraždění v radžabu roku 608.¹⁹

Po zničení Hamadánu zamířili k Nachičevanu, dobyli jej a vraždili a plenili. Nakonec se atabeg tiše dostavil s poddaností; dali mu dřevěnou destičku a červenou tamgu. Odtud se obrátili k Arránu a dobyli nejprve Saráb a vraždili a plenili; totéž učinili i s Ardabílem. Odtud táhli k městu Bajlaqánu, dobyli je silou a přemožením a pobili všechny od malého do velkého. Potom přepadli Gandžu, nejpřednější z arránských měst, dobyli ji a úplně rozbořili.²⁰ Odtud se obrátili ke Gruzii. Gruzínci sešikovali vojsko a připravili se k bitvě. Když se střetli, skryl se Džebe s pěti tisíci muži v záloze a Sübedej s vojskem postoupil vpřed; na počátku bitvy však Mongolové obrátili týl a Gruzínci je pronásledovali. Džebe vyrazil ze zálohy, obklíčili Gruzínce a v jediném okamžiku jich pobili až třicet tisíc.

Odtud se obrátili k širvánskému Derbentu. Na průchodu dobyli obléháním Šamachu, provedli všeobecné vraždění a zajali mnoho lidí. Poněvadž průchod Derbentem byl obtížný, poslali k širvánšáhovi: „Pošli několik lidí, abychom uzavřeli mír.“ Ten poslal deset mužů z velmožů svého lidu. Mongolové jednoho z nich zabili a ostatním řekli: „Ukážete-li nám cestu přes tento Derbent, dáme vám milost, a ne-li, zabijeme i vás.“ Oni se ze strachu stali průvodci a převedli je.²¹

Když dosáhli země Alanů, bylo tam množství lidu: jednomyslně s Kipčaky se utkali s mongolským vojskem, a žádný z nich nezvítězil. Tehdy dali Mongolové Kipčakům zprávu: „My a vy jsme jedna tlupa a jeden rod, Alané jsou nám však cizí. Uzavřeme s vámi smlouvu, že se nebudeme vzájemně znepokojovat, a dáme vám tolik zlata a šatů, kolik si budete přát; nechte je nám.“ Poslali mnoho statku. Kipčaci odešli a Mongolové zvítězili nad Alany; co bylo možné, vydali vraždění a plenění. Kipčaci, spoléhajíce na mír, rozešli se bez obavy po zemi. Mongolové se na ně znenadání vrhli, zabíjeli každého, koho nalezli, a vzali si zpět tolik, kolik předtím dali. Někteří z Kipčaků, kteří se zachránili, utekli do ruské volosti, a Mongolové se v té zemi, která měla množství pastvin, utábořili na zimu.²² Odtud táhli k městu Sudaku na břehu moře, které je spojeno s Konstantinopolskou úžinou, a to město dobyli; jeho obyvatelé se rozprchli.

Potom zamířili na ruskou zemi. Kipčaci, kteří tam odešli, se tam připravili a shromáždili mnoho vojska. Mongolové, když viděli jejich množství, obrátili se nazpět. Kipčaci a Rusové se domnívali, že se obrátili ze strachu, a pronásledovali je dvanáct dní cesty. Znenadání se mongolské vojsko obrátilo, udeřilo na ně a dříve, než se mohli spojit, pobilo jim mnoho lidí. Týden bojovali; nakonec se Kipčaci a Rusové obrátili na útěk. Mongolové je pronásledovali a bořili města, takže větší část jejich volosti zpustošili.²³ Odtud vytáhli a připojili se na cestě k Čingischánovi, který se vracel ze země Tádžiků.²⁴

Příběh o druhém příchodu Čingischána ze země Tádžiků do rodného jurtu a sídla a o jeho zastavení ve vlastních ordách

Čingischán se vracel z dobývání země Tádžiků a v roce bičin, to jest v roce opice, odpovídajícím roku 621, strávil na cestě léto i zimu. Když dosáhl končin svých ord, vyšli mu slavnostně vstříc Kublaj-qa'an, kterému bylo jedenáct let, a Hülegü-chán, kterému bylo devět let. Náhodou se v tom čase stalo, že Kublaj-qa'an zabil zajíce a Hülegü-chán kozu, na místě Almaq-uj na hranici najmanské země, poblíž Emil-Qodžinu, na druhé straně řeky Ili, blízko ujgurské země. Obyčej Mongolů je takový, že když se chlapci poprvé zúčastní lovu, pomažou jim palec, to jest potřou ho masem a tukem. Čingischán je pomazal vlastní osobou: Kublaj-qa'an vzal Čingischánův palec jemně, kdežto Hülegü jej chytil pevně. Čingischán řekl: „Ten ničema mi ten palec docela urval!“²⁵

Když odtamtud vytáhl, zastavil se na místě Buqa-Sučiqu, rozkázal postavit velký zlatý stan, uspořádal shromáždění a vystrojili velkou hostinu. Protože půda toho místa byla měkká a zvedal se prach, rozkázal, aby každý naházel kamení v obvodu svých ord a příbytků. Všichni naházeli kamení, ale Otčigin-nojan, jeho bratr, házel místo kamení dřevo. Proto jej obvinil. V těchže několika dnech se zabývali lovem. Otčigin-nojan nešel rovně v kruhové honitbě a zůstával občas pozadu. Pro ty dva případy jej nepouštěl sedm dní do ordy. Když potom podal prosbu: „Budu-li i nadále obviněn, ať mě sesadí,“ odpustil mu a pustil ho k sobě. Na jaře roku takiqu, to jest roku slepice, připadajícího na safar roku 622, se zastavili ve svých ordách. To léto strávil doma a vydal moudré jasy. Když uslyšel, že se Tanguti znovu vzbouřili, vypravil vojska a vytáhl tam.²⁶

Příběh o posledním tažení Čingischána do země Tangut a o bitvách s tamním vladařem

Na podzim roku takiqu, to jest roku slepice, odpovídajícího roku 622, napadl Čingischán zemi Qašin, kterou nazývají Tangut. Čagatajovi rozkázal, aby byl na křídle vojska vzadu za ordami. Džoči zemřel, Ögedej byl ve službě u otce. Toluj-chán, protože Sorqaqtani-beki měla neštovice, zůstal několik dní pozadu a potom se připojil k Čingischánovi.²⁷ V těch dnech poslal zpátky Ögedejovy syny Kujana a Güjüka. Přišli, aby jim na odchodu dal něco pro poctu a z milosti. Řekl: „Nemám nic; všechno, co je, patří Toluj-chánovi, který je pánem domu a velkého jurtu. On tím vládne.“ Toluj-chán jim dal šaty a různé věci. Děda Chulu-džaka, správce Herátu, dal Čingischán Güjükovi a řekl: „Máš nemoc; on ti bude připravovat jídlo.“²⁸

Když přišel do tangutské země, dobyl nejprve města jako Kan-čou, Su-čou, Cho-čou a Urachaj; oblehl město Dersekaj a zapálil je. Během války vytáhl panovník té země, jménem Šidurgu, tangutským jazykem nazývaný Li-wang, z velkého města, jež bylo jeho sídlem a které se tangutsky nazývá Irkaj a mongolsky Erkija, s padesáti tümeny mužů k bitvě s mongolským vojskem.²⁹ Čingischán proti němu vytáhl k bitvě. V těch končinách bylo mnoho jezer, vylitých z Qara-müren, a všechna byla pokryta ledem. Čingischán se postavil na ten led a přikázal: „Střílejte šípy nízko, aby klouzaly po ledu a nebylo chyby.“³⁰ V té bitvě bylo pobito mnoho lidu, takže tři zabití stáli na hlavě. U Mongolů je ustanoveno, že na každých deset tümenů zabitých se postaví jeden zabitý na hlavu. Potom se Šidurgu dal na útěk a opět odešel do města. Čingischán řekl: „Když byl takto poražen, nebude už potom mít sílu.“ Nevšímal si ho, prošel za to město, dobyl jiná města a země a táhl k Chitaji.³¹

Na počátku jara roku nochaj, to jest roku psa, odpovídajícího roku 623, dosáhl místa Ongon-Talan-Qudug. Tam se najednou zabral do svého stavu, neboť měl sen, který ukazoval na blízkost smrti.³² Z princů byl přítomen Jesüngge-aqa, syn Džoči-Qasarův. Zeptal se ho: „Jsou moji synové Ögedej a Toluj daleko, nebo blízko?“ Byli totiž ve vojenském kruhu. On řekl: „Jsou ve vzdálenosti dvou nebo tří farsachů.“ Hned pro ně poslal člověka a přivolal je.³³ Druhého dne za úsvitu, když posnídali, řekl begům a přítomným na shromáždění: „Mám se svými syny starost, poradu a skrytou tajnost. Přeji si pohovořit o těch tajnostech v soukromí a poradit se o tom. Vzdalte se nakrátko, ať zůstaneme sami.“

Příběh o Čingischánově rozmluvě v soukromí s přítomnými syny a o jeho poslední vůli

Když se begové a lidé vzdálili, zasedl Čingischán se syny o samotě a po mnohých napomenutích a radách řekl:

„Děti moje, vězte, že se nad očekávání přiblížil čas mého posledního tažení a odchodu. Silou Hospodinovou a pomocí nebeskou jsem pro vás, dítky, dobyl a zjednal království tak nesmírné šíře, že od jeho středu je na každou stranu rok cesty. Nyní je můj odkaz tento: k porážce nepřátel a k povýšení přátel buďte jedné mysli a jedné tváře, abyste žili příjemně a lehce a těšili se z království. Ögedeje-qa'ana ustanovte nástupcem.“³⁴

Když skončil s radami a s poslední vůlí, řekl:

„Jděte v čelo státu a ulusu, neboť je to království opuštěné a zanechané bez dozoru. Já si přeji zemřít doma a jdu pro jméno a slávu. Po mé smrti nesmíte překrucovat mou jasu. Čagataj tu není: kéž se nestane, že by až odejdu, překroutil moje slovo a vyvolal v království rozbroje. Musíte jít.“³⁵

Takové řeči pronesl v oné samotě. Potom se s oběma rozloučil, poslal je zpět a vyslal je, aby se ujali vlády nad státem a ulusem, a sám se s vojskem obrátil k Nanchias.

Příběh o tažení Čingischána k Nanchias, o počátku jeho nemoci a o tom, jak tangutský panovník vyšel s poddaností a s prosbou o odklad vydání města

Čingischán se po skončení poslední vůle a po odeslání synů pohnul k Nanchias. Panovníci oněch měst přicházeli jeden po druhém a podrobovali se. Když dosáhl místa Liou-pchan-šan, které leží mezi hranicemi země Džürčedů, Nanchias a Tangutu, poslal džürčedský panovník, uslyšev o Čingischánově příchodu, posly s dary, mezi nimiž byl podnos s okrouhlými skvostnými perlami, a vzkázal: „Podrobujeme se.“ Čingischán rozkázal: „Každému, kdo má propíchnutý ušní lalůček, ať dají jednu perlu.“ Ti z přítomných, kteří tehdy neměli propíchnuté uši, si o to řekli, a dostali všichni. Zůstalo jich ještě mnoho; rozkázal: „Je den darů. Rozházejte všechny perly, ať si je lidé posbírají.“ Protože cítil blízkost svého skonu, nevěnoval jim pozornost. Z těch perel se mnoho ztratilo v prachu, takže ještě dlouho potom je na tom místě hledali a v prachu nacházeli.³⁶

Potom Šidurgu, tangutský panovník, takto rozvažoval: „Několikrát jsem povstal proti Čingischánovi; pokaždé z toho v mé zemi bylo jen vraždění a plenění. Nadále nemá odpor smysl: je třeba jít do služby k Čingischánovi.“ Vyslal posly, žádal o mír, smlouvu a přísahu a řekl: „Nedoufal jsem, že by mě přijal za syna.“ Čingischán jeho prosbu přijal příznivě. Tangut si přál měsíc odkladu na přípravu darů a na vyvedení obyvatel z města. Dal mu odklad: chtěl mít slyšení a odevzdat dary. Čingischán rozkázal: „Jsem nemocen; ať počká, až mi bude lépe.“ Řekl Tolun-čerbimu: „Buď mu pobočníkem a šiqa'ulem,“ to jest mihmandárem. Tolun, přijav úřad šiqa'ula, ho provázel. Čingischánova nemoc se ode dne ke dni zhoršovala.³⁷

Příběh o skonu Čingischána, o pobití tangutského panovníka i obyvatel onoho města naráz, o návratu begů s rakví, o dopravení do ord, o zveřejnění pohromy, o nářku a o pohřbu

Čingischán v té nemoci opravdu viděl svůj konec. Odkázal begům: „Mou pohromu neprozrazujte a nijak nezdvihejte pláč a nářek, aby se to nepřítel nedozvěděl. Až panovník a obyvatelé Tangutu podle slibu vyjdou ven, všechny je zničte.“ V patnáctý den podzimního měsíce roku prasete, odpovídajícího ramadánu roku 624, odešel z pomíjivého světa a trůn království zanechal slavnému rodu. Begové podle rozkazu drželi věc v tajnosti, dokud onen lid nevyšel ven: všechny je usmrtili. Zdvihli jeho rakev a vydali se na zpáteční cestu. Na cestě zabíjeli každého tvora, kterého potkali, dokud ji nedopravili do ord. Všichni princové, chatuny a begové, kteří byli nablízku, se shromáždili a oddali se žalu.³⁸

Čingischán byl jednou na lovu. Na jednom místě uviděl strom, který rostl osamoceně. Líbil se mu vzhled toho stromu; poseděl pod ním chvíli. Jeho nitro se rozveselilo a rozkázal: „Toto místo je vhodné pro mé poslední odpočinutí: ať si je poznamenají.“ Během oplakávání to lidé, kteří ta slova od něho slyšeli, zopakovali. Princové a begové podle jeho rozkazu vybrali to místo. Říká se, že toho roku, kdy ho tam pohřbili, vyrostlo na té pláni nesmírně mnoho stromů a trávy; nyní je tam tak hustý les, že se jím nedá projít, a nepoznají ani onen první strom, ani místo jeho pohřbu, a to do té míry, že ani staří strážci zakázaného místa k němu nenajdou cestu. Z Čingischánových dětí je tam také místo pohřbu nejmladšího syna Toluj-chána i s jeho dětmi Möngke-qa'anem, Kublaj-qa'anem, Arik-bökem a s jejich dalšími dětmi, které zemřely v té zemi. Ostatní děti Čingischánovy, potomci Džočiho, Čagataje a Ögedeje, jejich děti a rod mají pohřebiště na jiných místech. Strážci onoho velkého zakázaného místa jsou begové uriangchajských kmenů.³⁹

Ve čtyřech velkých ordách Čingischánových bylo každý den v každé ordě oplakávání. Když zpráva dorazila do dalekých i blízkých končin a míst, přijížděly tam po několika dnech z každého místa chatuny a princové a truchlili. Protože zástupy přicházely z nesmírné dálky, uběhly asi tři měsíce, než přišli jeden po druhém a vykonali smuteční obřady.⁴⁰

Každá věc hyne kromě Jeho samého. Jemu náleží vláda a k Němu se navrátíme.

Chvála Jeho miláčkovi a požehnání a pozdrav Jeho proroku, jeho rodu a čisté jeho rodině!

Hospodin Nejvyšší a Svrchovaný kéž zachová navždy a na věky, k celistvosti islámu, až do konce světa a do vyjití světů, stín a útočiště sultánství, samovládce, císaře země a času, velikého knížete chánů Íránu i Turánu, jenž projevuje hojnost ctnosti milosrdenství, vladaře zemí podrobených, dědice trůnu Čingischánova, stín víry Boží, pomocníka víry Alláhovy, Gházán-chána, a kéž udržuje nepřetržitě v řádu a pořádku záležitosti jeho vlády!⁴¹

Závěr dějin Čingischánových

Poněvadž byly úplně vyloženy dějiny Čingischánovy od počátku roku taulaj, to jest roku zajíce, připadajícího na zú l-qa'du roku 615, do konce roku qaqaj, to jest roku prasete, připadajícího na safar roku 624, což činí období devíti let (v této době na počátku zmíněného data vytáhl na kraje Turkestánu a íránské země; za šest let tu věc dokonal; v sedmém roce, který byl rokem slepice, odpovídajícím roku 622, přišel na jaře do ord a opět vytáhl na jaře na zemi Tangut, která se vzbouřila, a ve třetím roce toho tažení, který byl rokem prasete, uprostřed podzimu zemřel), vyložíme nyní podle obyčeje dějiny jeho současníků v těchto deseti letech.⁴²

Poněvadž jsou podrobně sepsány dějiny Čingischánovy, pokud jsou vyloženy v knihách a svitcích mongolských letopisů, zčásti cestou zkráceného přehledu let a zčásti cestou podrobností, přáli jsme si ještě vyprávět o všem, co jsme podrobně sepsali, v podobě výtahu, zkracujíce ty příběhy a události, které se udály během jeho života, aby osoby, jež si přejí hned znát všechny ty příběhy a události ve zkratce, zvědět délku jeho života, rok jeho narození a rok jeho skonu a určit, čím se v každém období a roce zabýval, nezůstaly v tom všem neuspokojeny ve své zvídavosti; to se činí tak, jak náleží.⁴³

Vysvětlivky

Šigi-Qutuqu, Čingischánův adoptivní syn tatarského původu a později nejvyšší soudce říše, byl s třiceti tisíci muži poslán proti Džalál ad-Dínovi, který se po otcově smrti uchýlil do Ghazny a sebral tam nové vojsko. U Parvánu severně od Kábulu jej sultán na podzim 1221 porazil; byla to jediná větší porážka, kterou Mongolové za celého tažení utrpěli. Tálaqán (dnes Tálaqán v severovýchodním Afghánistánu, v Rašídově době součást Tocháristánu) dobyl Čingischán po dlouhém obléhání v roce 1221. Předchozí vyprávění o Parvánu viz v minulé kapitole. Rok koně (morin) začal na jaře 1222. Bitva na Indu se však podle Nasavího, sultánova tajemníka a životopisce, i podle Džuvajního svedla již v šavválu 618 h., tedy koncem listopadu 1221 (obvykle se uvádí 24. listopad). Rašídova chronologie posledních Čingischánových let je, jak upozorňuje i Berezin, místy posunutá. ↩
Uker je zde Üker-qalča (Berezin též Uker-Gulidža), jeden ze dvou begů, které Čingischán v závěru předchozího oddílu kárá za nedostatek válečného rozumu; spolu s ním se jmenuje Qudus-qalča (níže Gugus-Gulidža). Berezin je zná z úvodní části díla jako velitele tisícovek z kmene Suqaitů a z Rašídova soupisu Čingischánových vojevůdců. Rašíd jejich přízvisko vykládá jako mongolské slovo pro šprýmaře; Berezin ve své poznámce toto spojení zpochybňuje. Novější edice čtou jména Üker-Qalča a Qutus-Qalča. Podle nich se také Čingischán ptal přímo Šigi-Qutuqua; Berezinův text jmenuje Ukera a „Qutuqua“, tj. Šigi-Qutuqua. ↩
Ghazna (Berezin: Gaznin), sídelní město mocné dynastie Ghaznovců v 11. století, leží na jihovýchod od Kábulu. Jméno správce je v rukopisech nejisté; novější edice čtou Bába Jalavač (jalavač je turkické slovo pro posla). Správce dosazený Mongoly nad podrobeným městem se persky nazýval šihna, mongolsky daruqači, turkicky basqaq. Urchán byl jedním ze sultánových emírů; Nasaví jej líčí jako obratného velitele, který Džalál ad-Dína provázel i v Indii. Sind je perské a arabské jméno řeky Indu (sanskrtsky Sindhu), odtud i název dnešní provincie Sindh. Přesné místo bitvy není známo; hledá se v úseku Indu mezi Attokem a Kálábághem, kde řeka opouští hory. ↩
Chán-malik, jinak Amín al-Mulk, turkický (kanglyjský) emír, sultánův příbuzný a dřívější správce Herátu, se k Džalál ad-Dínovi připojil před bitvou u Parvánu. Po vítězství se však pohádal s jiným emírem, Sajf ad-Dínem Ighrákem, o kořist, a sultánovo vojsko se rozpadlo; proto Džalál ad-Dín vstupoval do boje na Indu jen se zbytkem sil. Péšávar (Berezin: Fešaur) leží na východním úpatí Chajbarského průsmyku, dnes v Pákistánu. Slunečník (persky čatr) nesený nad hlavou panovníka byl v islámském Íránu i v Indii odznakem svrchované moci; to, že jej sultán uchránil i v řece, má zdůraznit, že si zachoval královskou důstojnost. Podle Nasavího a Džuvajního skočil sultán s koněm do řeky z vysokého břehu. Scénu později rádi zobrazovali perští miniaturisté. ↩
Rašíd zde vkládá do Čingischánových úst perské verše; Berezin je překládá volně a spíše prózou. Předpověď se splnila: Džalál ad-Dín strávil téměř tři roky v Indii, kde se utkal s dillíským sultánem Iltutmišem a místními vládci, roku 1224 se vrátil do Íránu, obnovil chorezmskou moc v Iráku a Ázerbájdžánu, válčil s Gruzínci, s abbásovským chalífou i se seldžuckými a ajjúbovskými vládci a několikrát i s Mongoly. Po porážce od mongolského vojevůdce Čormagana uprchl a roku 1231 byl v kurdských horách zavražděn. ↩
Bala-nojan (Bala-čerbi) z Džalajirů patřil k Čingischánovým velitelům tisícovek; podle Rašídova soupisu vojska jeho potomci a příbuzní sloužili ještě za Kublaje v Číně i v ílchánském Íránu. Berezin: Durbaj; Berezin upozorňuje, že v mongolsko-čínském letopise (Tajné kronice) se tento vojevůdce nazývá Dorbodachšin; jde o Dörbej-dogšina („Dörbej Divokého“) Tajné kroniky, který podle ní táhl s Bala-nojanem do Indie. Jméno jeho kmene v Berezinových rukopisech chybí (tečky jsou Berezinovy); byl to zřejmě Dörbet. ↩
Berezin: Bie; novější edice čtou Nandana. Pevnost Nandana ležela v pohoří Solných hor (Salt Range) v dnešním pákistánském Paňdžábu, na cestě od Indu do nížiny. Džuvajní vypráví, že ji po bitvě na Indu obsadil jeden ze sultánových emírů; Qamar ad-Dín Kermání byl zřejmě místní vládce, který ji držel před ním. Multán a Láhaur (Lahore) jsou staré města Paňdžábu, v Rašídově době součást indických sultanátů; Malikpur (Berezin: Melik-fur) byl snad v okolí dnešního Ráválpindí. Indické letní horko bylo pro Mongoly zvyklé na stepní podnebí nesnesitelné a v pramenech se opakovaně uvádí jako důvod, proč se jejich výpady do Indie nikdy nezměnily v trvalé dobytí. ↩
Rok ovce (qonin) začal podle Rašída v muharramu 620 h., tj. v únoru 1223. Zde se však Rašídova chronologie opět rozchází s jinými prameny: podle Džuvajního a podle cestopisu taoistického mistra Čchang-čchuna, který Čingischána v Hindúkuši navštívil, byl chán již v květnu 1222 v horách jižně od Amudarji a zimu 1222–1223 trávil u Samarkandu. Události tohoto oddílu tedy spadají spíše do roku 1222. Ghazna se ostatně nachází na západ od Indu, nikoli „v dolním toku“; Berezinův text je tu nejasný. Sístán (Sidžistán), kraj v povodí dolního Hilmandu na dnešním pomezí Íránu a Afghánistánu, byl tehdy bohatou zavlažovanou oblastí. Odvádění řemeslníků do Mongolska a do dobytých měst na východě patřilo k ustálené mongolské praxi: ze Samarkandu, Urgenče i dalších měst jich byly odvedeny desetitisíce. Garmsír, persky „teplá země“, se nazývaly teplé nížiny na dolním Hilmandu v dnešním jižním Afghánistánu; výrazem se obecně označovaly nízko položené zimní pastviny na rozdíl od horských letních (sardsír). Vysvětlení v závorce je Berezinovo. ↩
Parván, rovina v údolí řeky Ghorbandu severně od Kábulu (u dnešního Čárikáru), bylo tedy totéž místo, kde byl předtím poražen Šigi-Qutuqu. Pevnost Gunaun-Kurgen (qurgan je turkicky „pevnost“) ani kraj Buje-Kebur se nepodařilo ztotožnit; rukopisy čtou obě jména různě. „Opásat si bedra pásem poslušnosti“ je obvyklá perská metafora pro podrobení. Berezin: „сто фунтов пшена“; ruské pšeno označuje loupané proso, v překladech z perštiny však může odpovídat i rýži. Rukopisy se v číslech rozcházejí. Míněno je zřejmě to, že obyvatelé museli připravit obilí pro nemocné vojáky, ubytované po domech. ↩
Rašíd zde shrnuje dřívější události: Džebe a Sübedej byli za sultánem Muhammadem vysláni již na jaře 1220, sultán zemřel na přelomu let 1220 a 1221 a oba vojevůdci pak na vlastní pěst táhli dále na západ (viz níže). Arrán je stará arabská a perská jména pro nížinu mezi dolním tokem Kury a Araxu (dnešní střední a západní Ázerbájdžán); Širván ležel severně od Kury při Kaspickém moři; Irák znamená u Rašída vždy tzv. Perský (Adžamský) Irák, tj. západní Írán s městy Rej, Hamadán, Isfahán a Qazvín, nikoli dnešní Irák (ten se nazýval Arabský Irák). Čingischán uvažoval o návratu z Indie přes Himálaj a Tibet přímo do tangutské země. Tanguti, jejichž říše Si-sia ležela v dnešní severozápadní Číně, se Čingischánovi podrobili již roku 1209–1210, ale odmítli poslat pomocné vojsko na chorezmské tažení; podle Tajné kroniky (§ 256) vzkázal tehdy tangutský velmož Aša-gambu posměšně: „Nestačí-li mu vojska, ať není chánem.“ Čingischán se zapřisáhl, že je za to po návratu potrestá. Podle Džuvajního chán ustoupil od indické cesty i proto, že mu z věštby z lopatkové kosti nevyšlo příznivé znamení. ↩
Tádžikové (Berezin: Tadžiki) je u Rašída i v mongolské terminologii obecné jméno pro íránské, usedlé muslimské obyvatelstvo, na rozdíl od turkických a mongolských nomádů; „země Tádžiků“ tedy znamená celý islámský Írán a Střední Asii. Rok opice (bičin) 621 h. začal v lednu 1224. Jurt ve smyslu Rašídova textu neznamená stan, ale kočovné území, domovinu rodu. Bámján, údolí v centrálním Hindúkuši proslulé obřími sochami Buddhy, bylo roku 1221 vyvráceno, protože při jeho obléhání padl Čingischánův milovaný vnuk Mö'etüken, syn Čagatajův. Baghlán leží v severním Afghánistánu na řece Kunduz. Zavazadly (Berezin: багаж) je míněn aghruq, tj. týlový tábor s rodinami, stády a kořistí, který vojsko při tažení nechávalo za sebou. ↩
Džajhún je arabské jméno Amudarji (antického Óxu). Terken-chatun, pocházející z turkických Kanglyjců, byla matkou chorezmšáha Muhammada a za jeho vlády mocnou vládkyní, která ovládala část emírů; mnozí badatelé jí přičítají podíl na rozvratu chorezmské říše. Roku 1220 byla zajata v pevnosti Ílál v Mázandaránu a odvezena do Mongolska, kde podle Nasavího a Džuvajního zemřela v bídě. Benákatská řeka je Syrdarja (Berezin: Fenaket); Benákat ležel na jejím pravém břehu u ústí řeky Angrenu (Ahangaranu), jihozápadně od dnešního Taškentu. Džoči, nejstarší syn, se po obléhání Urgenče na otcova shromáždění už nedostavoval a zůstal ve svém ulusu v kipčacké stepi; podle pozdějších vyprávění se tím otce rozhněval natolik, že proti němu chtěl vyslat vojsko. Zemřel ještě před otcem (viz níže). ↩
Chorezmšáh Muhammad zemřel na přelomu let 1220 a 1221 na ostrůvku v Kaspickém moři u Abaskúnu (u pobřeží Mázandaránu), kam se uchýlil před pronásledujícími Mongoly. Uzlaq-sultán (Berezin: Uzlak; jinde též Uzlaq-šáh) byl Muhammadův syn, kterého sultán původně určil za nástupce místo Džalál ad-Dína, protože jeho matka byla z rodu Terken-chatun; Aq-sultán byl další z bratří. Oba padli roku 1221 v Chorásánu v boji s mongolským oddílem. Kipčackou cestou se míní návrat přes kipčackou step (Dašt-i Kipčak) severně od Kaspického moře. ↩
Tak Berezin; jde zřejmě o písařskou chybu místo „sultán Muhammad“. Berezin k tomuto oddílu poznamenává, že celé tažení Džebeho a Sübedeje na západ vydal již dříve s obšírnými poznámkami (Žurnal Ministerstva narodnogo prosveščenija, 1853, č. 9). V čínských análech nalezl u příležitosti tohoto tažení výčet dobytých národů, který se podle něho kryje s výčtem v Rašídově úvodu k celému dílu: Rašíd jmenuje Dašt-i Kipčak, Rus, Čerkesy, Kelary, Baškirty a další, čínské prameny Kan-lin (Kangly), Kiča (Kipčaky), Olusu (Rusy), Madžalu (Maďary), Asy (Alany), Serkesu (Čerkesy), Pular (Bulhary?) a Kele (Kelary). Jméno Mogulistán zde znamená prostě zemi Mongolů, mongolskou vlast. Derbent (persky „uzavřená brána“, arabsky Báb al-abváb, „Brána bran“) je město a opevněný průsmyk mezi Kavkazem a Kaspickým mořem, v dnešním Dagestánu. Rašíd rozlišuje širvánský Derbent (jižní přístup, dnešní Derbent) a kipčacký Derbent, tj. severní východ z Kavkazu do kipčacké stepi. Formule „štěstí Čingischánovo“ odpovídá mongolské představě o chánově nebeském požehnání (su), jež zaručuje úspěch jeho služebníků. ↩
Chár a Simnán leží na staré velké silnici z Chorásánu do západního Íránu, východně od dnešního Teheránu; Rej, starobylé velkoměsto u dnešního Teheránu, byl po mongolském vyplenění opuštěn a jeho roli později převzal Teherán. Qum je dodnes posvátné město šíitů. Sajjid (potomek Proroka) Madžd ad-Dín Alá ad-Daula byl alíovský náčelník Hamadánu, který město spravoval po útěku chorezmských úředníků. Podrobení a přijetí mongolského správce se odehrálo roku 1220. Místo Sahhas není známo, rukopisy je čtou různě. Podle novějších edic a podle Džuvajního se tam shromáždily zbytky sultánova vojska pod velením Beg-Tegina Siláhího (Berezin: Tikin-Saladži) a Küč-Buqa-chána a Mongolové je zničili; oba tedy nebyli mongolští, nýbrž sultánovi velitelé. Berezinův ruský text slovosledem naznačuje, že šlo o mongolské velitele předvoje; smysl je nejistý. ↩
Zandžán a Qazvín leží na silnici z Reje do Ázerbájdžánu. Obyvatelé Qazvínu byli proslulí svou bojovností a zručností s nožem; Qazvín byl mimo jiné pohraniční bašta proti ismá'ílitům z nedalekého Alamútu. Číslo padesát tisíc je v perských kronikách obvyklou nadsázkou. Termez leží na Amudarji, Nachšab (arabsky Nasaf, dnes Karši) v jižním Uzbekistánu. Šlo o zimu 1220–1221. Rašídův souběh obou vyprávění je tu přesnější než o několik oddílů výše. ↩
Atabeg Özbeg (Berezin: Uzbek) z turkické dynastie Ildegizovců vládl Ázerbájdžánu v letech 1210–1225; jeho otec Muhammad Džahán-Pahlaván byl mocným regentem pozdních Seldžuků. Özbeg platil za slabého, rozmařilého vládce; Mongolům se vykoupil a roku 1225 přišel o Tabríz, když jej obsadil Džalál ad-Dín. Atabeg (turkicky „otec-kníže“) byl původně vychovatel seldžuckého prince, později titul samostatných vládců, kteří z tohoto úřadu vzešli. K první srážce s Gruzínci došlo v zimě 1220–1221 v údolí Kury; gruzínský král Giorgi IV. Laša (vládl 1213–1223) byl poražen a podle gruzínských pramenů zraněn. Gruzie byla tehdy na vrcholu své moci a její vojsko patřilo k nejsilnějším v Přední Asii. ↩
Marága, město jižně od Tabrízu (později sídlo slavné Hülegüovy hvězdárny), patřilo drobné dynastii Ahmadílovců; vládla tu vdova po posledním z nich a sídlila v nedobytné horské pevnosti Rúín-diz. Město bylo dobyto v březnu 1221 (safar 618). Hnát před sebou zajatce jako živý štít a jako útočníky na hradby (tzv. hašar) patřilo ke stálé mongolské obléhací praxi, popsané již při dobývání Buchary, Samarkandu a Urgenče. ↩
Diyárbakr je kraj na horním Tigridu (dnes jihovýchodní Turecko), Arbíl (Irbil) město v dnešním iráckém Kurdistánu. Muzaffar ad-Dín Kökbürí („Modrý vlk“, vládl 1190–1233), švagr Saladinův, byl turkickým vládcem Arbílu; chalífa an-Násir jej určil za velitele spojeneckého vojska, které se mělo Mongolům postavit. Berezin: Džemal-Eddin Abie; čtení jména je nejisté. Služebníkem (arabsky ghulám) se rozumí vojenský otrok, tj. turkický gardista chorezmšáhů. Rok 608 h. (1211) je zjevná chyba místo 618; radžab 618 odpovídá srpnu až září 1221. Hamadán byl tehdy vypleněn po druhé a mnoho obyvatel zahynulo. Alá ad-Daula byl vězněn v pevnosti, kterou jiné rukopisy jmenují Girit v Luristánu. ↩
Nachičevan leží na řece Araxu (dnes ázerbájdžánská exkláva). Dřevěnou destičkou je míněna pajza (čínsky paj-c'), tabulka ze dřeva, stříbra či zlata, kterou Mongolové udělovali jako doklad pravomoci a ochrany; červená tamga (al-tamga) byla pečeť otištěná červenou barvou, jíž se potvrzovaly listiny panovníka. Obojí tedy znamenalo, že atabeg byl přijat za mongolského poddaného. Saráb leží mezi Tabrízem a Ardabílem, Ardabíl (pozdější kolébka dynastie Safíovců) na úpatí hory Sabalán. Bajlaqán, významné město na dolním Araxu, bylo dobyto v ramadánu 618 h. (říjen až listopad 1221) a po vyvrácení již nikdy nedosáhlo dřívějšího významu. Gandža (za Sovětů Kirovabad) byla druhým největším městem dnešního Ázerbájdžánu; podle některých pramenů se však Mongolům spíše vykoupila. ↩
Předstíraný útěk, jímž se nepřítel vláká do zálohy, byl nejoblíbenější mongolskou taktikou; Rašíd ji popisuje znovu v bitvě s Rusy a Kipčaky. Druhá porážka Gruzínců se odehrála roku 1221 nebo počátkem 1222; gruzínská královna Rusudan o ní psala papeži Honoriovi III. a omlouvala tím, proč Gruzie nemůže vyslat vojsko na křížovou výpravu. Šamacha (dnes Šamachy v Ázerbájdžánu) byla sídelním městem širvánšáhů, staré místní dynastie, která Širván ovládala od 9. století. Protože pevnost Derbent ovládala úzký pás mezi horami a mořem, museli Mongolové hledat obchvat horskými stezkami; podle arabského historika Ibn al-Asíra je průvodci vedli po nebezpečných cestách, kde vojsko ztratilo část koní a zavazadel. ↩
Alané (Berezin: Alane), arabsky a persky též As, byli íránsky mluvící křesťanský národ na severním Kavkaze, předkové dnešních Osetů. Kipčaci (ruskými letopisy nazývaní Polovci, v latinských pramenech Kumáni) byli turkičtí kočovníci, ovládající stepi od Irtyše po Dunaj. Mongolové se jim dovolávali pospolitosti stepních kočovníků; mezi kipčackými kmeny bylo ostatně i několik rodů mongolského původu. Stejnou lest popisuje i Ibn al-Asír. Berezin užívá staroruského slova volosť, „země, panství“. Kipčacký chán Kötön (ruskými letopisy nazývaný Kotjan) se uchýlil ke svému zeti, haličskému knížeti Mstislavu Udatnému, a vyzval ruská knížata ke společnému odporu slovy, jež zaznamenaly letopisy: „Dnes vzali naši zemi, a zítra vezmou vaši.“ ↩
Sudak (italsky Soldaia) na jihovýchodním pobřeží Krymu byl tehdy důležitým přístavem černomořského obchodu, odkud se zboží z kipčacké stepi (kožešiny, otroci) vyváželo do Byzance a Středomoří; mořem spojeným s Konstantinopolskou úžinou (Bosporem) se míní Černé moře. Mongolové jej vyplenili zřejmě na počátku roku 1223. Je to bitva na řece Kalce (v dnešní Doněcké oblasti, nedaleko Azovského moře), kterou ruské letopisy kladou na 31. května 1223 (některé na 16. června). Rašíd nejmenuje ani řeku, ani ruská knížata; podle letopisů v ní zahynula řada knížat a z vojska se prý zachránil jen desátý muž; kyjevský velkokníže Mstislav Romanovič se po třídenní obraně opevněného tábora vzdal a byl i s ostatními zajatými knížaty udušen pod prkny, na nichž Mongolové hodovali. Zmínka o bourání ruských měst je nadsázka: Mongolové tehdy pronikli jen k Dněpru a k pohraničním městům; skutečné dobytí Rusi přišlo až za Batúova tažení v letech 1237–1240. ↩
Na zpáteční cestě utrpěl mongolský sbor koncem roku 1223 porážku od povolžských Bulharů; pak prošel přes stepi dnešního Kazachstánu a na Irtyši nebo v Sedmiříčí se roku 1224 připojil k Čingischánovi. Džebe podle některých zpráv zemřel ještě cestou; Sübedej žil až do roku 1248 a vedl s Batúem velké západní tažení. Nájezd dvou vojevůdců, trvající přes tři roky a vedený přes tisíce kilometrů neznámé země, patří k nejpozoruhodnějším jízdním výpravám dějin. ↩
Kublaj se narodil roku 1215, Hülegü roku 1217 nebo 1218; oba byli synové Toluje a Sorqaqtani-beki a stali se později velkým chánem v Číně a zakladatelem ílchánské říše v Íránu, jíž Rašíd sloužil. Údaje o jejich věku jsou tedy jen přibližné. Berezin: Amol-Chudžin a řeka Gile. Novější edice čtou Emil-Qodžin (Emil je řeka v Tarbagataji, na dnešním kazašsko-čínském pomezí, kde měl později sídlo Ögedej) a Ili; místo leželo tedy na hranici bývalého najmanského území a ujgurské země v dnešním Sin-ťiangu. Kozou se míní stepní antilopa (džejran nebo sajga). Obřad se turkicky nazýval jaghlamiši, „pomazání tukem“; chlapec jím byl přijat mezi lovce. Berezinův překlad Čingischánova výroku („этот стыд взял совсем мой палец“) je nejasný; smysl je žertovná výčitka neurvalému vnukovi, v níž zřejmě zaznívá i předpověď Hülegüovy pozdější tvrdosti. Pro Rašída, ílchánova vezíra, byla anekdota o předkovi jeho pánů jistě zvlášť cenná. ↩
Berezin: „Ubči-nojon, bratr Uke“; jde o zkomolení. Novější edice čtou „Otči-nojan, Čingischánův bratr“, tj. Temüge-otčigin, nejmladší Čingischánův bratr (otčigin, „kníže ohně“, je titul nejmladšího syna, strážce otcovského krbu). Kruhová honitba (mongolsky nerge, Berezin: облава) byla zároveň vojenským cvičením: řetěz jezdců svíral zvěř do kruhu a porušení pořádku se trestalo stejně jako v bitvě. Také příkaz vyložit tábor kamením je pojat jako zkouška poslušnosti. Místo Buqa-Sučiqu není ztotožněno. Rok slepice (mongolsky takija, turkicky taqaghu; Berezin: tegegu) začal v safaru 622 h., tj. v únoru 1225. Čingischán se tedy vrátil do Mongolska po zhruba šestiletém tažení. Jasa (Berezin: jasak) je Čingischánův zákoník a obecně jeho závazná nařízení; Rašídovy „moudré jasy“ znamenají, že chán po návratu uspořádal zákony a správu rozšířené říše. Tzv. velká jasa se nedochovala celá, známe ji jen ze zlomků u perských, arabských a arménských autorů. ↩
Qašin (Berezin: Chašin) je mongolské jméno tangutské říše, odvozené od čínského Che-si, „země na západ od (Žluté) řeky“; čínsky se stát nazýval Si-sia, „Západní Sia“, a trval od roku 1038. Podle čínských pramenů vytáhl Čingischán až na jaře 1226; Rašídova data se opět o něco rozcházejí. Podle Tajné kroniky (§ 265) si chán při honu na divoké osly (kulany) cestou ošklivě natloukl, když s ním splašený kůň shodil, ale odmítl se vrátit, dokud Tanguty nepotrestá. O Džočiho smrti jsou zprávy rozporné: Rašíd ji zde klade před tangutské tažení (1225), jiné prameny do roku 1227, několik měsíců před otcovou smrtí. Jeho ulus v kipčacké stepi zdědili synové Orda a Batú, zakladatel Zlaté hordy. „Neštovice“ jsou Berezinovo čtení (оспа); novější edice čtou na tomto místě, že Sorqaqtani-beki byla těhotná. ↩
Güjük byl pozdější velký chán (vládl 1246–1248); jméno Kujan je nejisté, jiné rukopisy je čtou různě. Výrok vystihuje mongolské dědické právo: nejmladší syn (otčigin), tj. Toluj, dědil otcovský „dům a velký jurt“, tedy rodovou domovinu, hlavní ordy a většinu vojska, zatímco starší synové dostávali své vlastní uluse. Rašíd, který psal pro Tolujovy potomky, tuto skutečnost rád zdůrazňuje. Místo je v rukopisech zřejmě porušené. Novější edice je čtou tak, že Čingischán dal Güjükovi jistého Čuqu-Bujaqa, správce jedné tisícovky (persky hazára), a „Herát“ v Berezinově textu vznikl nejspíše chybným čtením tohoto slova. Güjük byl podle perských pramenů (Džuvajní) skutečně churavý a trpěl chronickou nemocí. ↩
Kan-čou (dnes Čang-je) a Su-čou (dnes Ťiou-čchüan) jsou oázová města v chodbě Che-si v provincii Kan-su, kudy vedla Hedvábná stezka; Marco Polo je zná jako Campcio a Succiu. Cho-čou leželo patrně v jižním Kan-su. Urachaj (Wu-la-chaj) byla pevnost na severním okraji tangutské říše, kterou Mongolové dobyli již roku 1209. Dersekaj (Berezin) odpovídá Dörmegeji Tajné kroniky (§ 267), tj. městu Ling-čou jižně od tangutského hlavního města. Šidurgu (mongolsky „Přímý, Poctivý“) je jméno, které podle Tajné kroniky (§ 267) dal Čingischán poslednímu tangutskému vládci; Tajná kronika jej jinak nazývá Iluqu-burchan. Li-wang znamená čínsky „král Li“: Li bylo příjmení, které tangutské vládnoucí rodině udělila dynastie Tchang. Ve skutečnosti se během války na trůně vystřídali dva vládci: Li Te-wang zemřel v létě 1226 a jeho nástupce Li Sien (Mo-ti) se podrobil v létě 1227. Hlavní město Irkaj/Erkija (Eriqaja Tajné kroniky, Marco Polovo Egrigaia) je Čung-sing, pozdější Ning-sia, dnešní Jin-čchuan. Tümen je deset tisíc; padesát tümenů (500 000 mužů) je zjevná nadsázka. ↩
Qara-müren („Černá řeka“) je mongolské jméno Žluté řeky (Chuang-che), jež se u Ning-sie rozlévá v široké nivě plné ramen a jezer. Bitva se odehrála v zimě 1226–1227 u Ling-čou. Novější edice čtou rozkaz jinak, totiž že Čingischán kázal vojsku přejít po ledu. ↩
Podle Rašídova výkladu by tedy padlo 300 000 mužů. Berezin k tomu poznamenává, že „tři zabití stáli na hlavě“ znamená podle D'Ohssona (Histoire des Mongols) spíše tři tisíce padlých, nikoli tři sta tisíc, jak tvrdí Rašíd. Sám zvyk postavit mrtvého hlavou dolů jako počitadlo padlých jiné prameny nepotvrzují. Chitaj (odtud ruské Kitaj, „Čína“) označuje u Rašída severní Čínu, tehdy ovládanou džürčedskou dynastií Ťin; Čingischán s ní válčil od roku 1211. Jižní Čína pod dynastií Sung se u Mongolů a Peršanů nazývala Nangjas, u Rašída Nankijas (česky Nanchias), z čínského nan-ťia, „jižní dům“, nebo nan-žen, „jižané“. ↩
Rok psa 623 h. připadá na rok 1226. Podle čínských análů však Čingischán přitáhl k Liou-pchan-šanu (viz níže) až v létě 1227, takže rozmluva se syny spadá spíše do jara 1227; Tajná kronika se o ní nezmiňuje. Ongon-Talan-Qudug znamená asi „studna na posvátné stepi“ (ongon „posvátný“, tala „step, rovina“, qudug „studna“); místo není ztotožněno. ↩
Jesüngge (Berezin: Isunke), syn Čingischánova bratra Qasara, byl proslulý lučištník; jeho jméno nese tzv. Čingischánův kámen z doby kolem roku 1225, nejstarší dochovaný mongolský nápis, který oslavuje jeho výstřel na vzdálenost 335 sáhů. Aqa je čestný titul staršího příbuzného. Farsach (Berezin: farsang) je perská délková míra, asi 6 km. ↩
Podle Tajné kroniky (§ 254–255) byla otázka nástupnictví rozhodnuta již roku 1219, před odchodem na chorezmské tažení, na naléhání chatun Jisüi, a to po bouřlivé hádce mezi Džočim a Čagatajem, při níž Čagataj Džočiho nazval levobočkem merkitským. Oba starší synové se pak dohodli navrhnout Ögedeje. Rašíd jako dvorní historik Tolujovců klade důraz na to, že otcovu vůli přijali oba přítomní synové, Ögedej i Toluj. Ögedej byl zvolen velkým chánem na kurultaji roku 1229; titul qa'an užívá Rašíd výhradně pro velké chány, zejména pro Ögedeje. ↩
Berezinovo znění „přeji si zemřít doma a jdu pro jméno a slávu“ je nejasné; smysl je snad ten, že chán nechce zemřít v cizině, a přece pokračuje v tažení kvůli své pověsti. Novější edice rozumějí větě opačně: chán nechce zemřít v cizím stanu a nejde mu o jméno a slávu. Ulus znamená lid i s územím, které mu náleží; ve spojení „stát a ulus“ tedy říše i s jejím obyvatelstvem. Obava z Čagatajovy nepoddajnosti odpovídá jeho pověsti tvrdého strážce jasy, který nesnášel odchylky. ↩
Liou-pchan-šan (Berezin: Lju-pchan-šan) je pohoří na jihu dnešního autonomního území Ning-sia, na hranici s Kan-su; Čingischán tu podle čínských análů strávil v létě 1227 poslední týdny svého života. Džürčedé (Berezin: Džurdže) jsou tunguzský národ, jehož dynastie Ťin (Altan-chánové) vládla severní Číně; „džürčedský panovník“ je tedy ťinský císař Aj-cung. Ťinové se tehdy skutečně snažili Mongoly usmířit, ale ti je dobili až roku 1234, za Ögedeje. Berezin mluví nejasně o „lalůčku v uchu“ (мочка); smysl je, že perlu dostal každý, kdo mohl nosit náušnici, a kdo neměl ucho propíchnuté, dal si je hned propíchnout. Mongolové, muži i ženy, nosili náušnice běžně. ↩
Tak Berezin; novější edice čtou: „Bál jsem se. Přijmi mě za syna.“ Přijetí za „syna“ znamenalo v mongolském pojetí vazalský svazek s povinností poslušnosti a služby; Tajná kronika (§ 267) vypráví, že tangutský vládce přinesl dary, ale Čingischán jej za zavřenými dveřmi stanu nechal pouze pozdravit a pak dal rozkaz jej usmrtit. Tolun-čerbi (Berezin: Tulun-čerbi) z rodu Qongqotanů, syn Mönglik-ečigeho a bratr Teb-tengriho, byl jedním z Čingischánových předních velmožů; čerbi je hodnost dvorského správce. Šiqa'ul (mongolsky) a mihmandár (persky) je úředník, který opatruje cizí posly a hosty, doprovází je a stará se o jejich zaopatření. Tajná kronika jmenuje Toluna jako toho, kdo dostal za úkol tangutského vládce usmrtit, a za odměnu mu Čingischán daroval jeho vyzdobené stany a náčiní. Novější edice čtou jméno na tomto místě jinak. ↩
Ramadán 624 h. připadá na srpen až září 1227; „patnáctý den podzimního měsíce“ (novější edice čtou: prostředního podzimního měsíce) odpovídá podle jednoho běžně uváděného přepočtu 18. srpnu 1227, čínské anály (Jüan-š') mají datum odpovídající 25. srpnu 1227. Příčina smrti není známa: Tajná kronika mluví o následcích pádu s koně, jiné zprávy o nemoci (horečce), Marco Polo o zranění šípem do kolena; pozdější legendy vymýšlely i vraždu tangutskou princeznou. Čingischánovi bylo podle Rašídova počtu 72 let, podle většiny novějších badatelů asi 60 až 65. Zabíjení každého, kdo pohřební průvod potkal, aby se zpráva o chánově smrti nerozšířila (a podle pozdějšího výkladu, aby zabití chánovi sloužili na onom světě), zná i Marco Polo, který tvrdí, že při převozu těla Möngkeho-qa'ana bylo takto zabito přes dvacet tisíc lidí. Tangutská říše zanikla a její obyvatelstvo bylo strašlivě zdecimováno; tangutská kultura, jazyk a písmo však přežívaly ještě několik století. ↩
Rašíd sám, jak je zřejmé z jiných míst díla (a jak čtou novější edice i na tomto místě v delším znění), kladl pohřebiště do pohoří Burchan Chaldun (dnešní Chentej v severovýchodním Mongolsku), z něhož pramení Onon, Kerulen a Tula; tam si prý Čingischán sám určil místo pro hrob svůj i svých potomků. Toto rozsáhlé zakázané území (mongolsky ghoruq, „zapovězená půda“) bylo po staletí nepřístupné. Přesné místo hrobu dodnes neznáme a všechny pokusy o jeho nalezení byly dosud bezvýsledné. Uriangchajové, zde tzv. lesní Uriangchajové z horských lesů severního Mongolska, patřili ke starým spojencům Čingischánova rodu; z nich pocházeli Dželme i Sübedej. Podle Rašídova oddílu o kmenech jim strážení pohřebiště svěřil Čingischán sám a jejich velitel Udači měl po generace za úkol hlídat zapovězené území. Arik-böke, nejmladší Tolujův syn, bojoval po Möngkeho smrti s Kublajem o trůn velkého chána a roku 1264 se musel vzdát; zemřel roku 1266. ↩
Čtyři velké ordy byly stanové dvory čtyř hlavních Čingischánových manželek, z nichž každá měla vlastní dvůr, služebnictvo a stáda: Börte (matky Džočiho, Čagataje, Ögedeje a Toluje), merkitské Qulan a tatarských sester Jisügen a Jisüi. Berezinovo „v každé ordě“ je snad třeba chápat tak, že oplakávání probíhalo v ordách den po dni střídavě. ↩
Korán, súra 28 (Příběh), verš 88. Rašíd tímto veršem uzavírá Čingischánův životopis tak, jak se v islámské historiografii uzavírá zpráva o smrti panovníka. Gházán-chán (vládl 1295–1304), Čingischánův praprapravnuk (po linii Toluj – Hülegü – Abaqa – Arghun), přijal roku 1295 islám a pověřil Rašída sepsáním dějin Mongolů; tato část díla se proto nazývala i „Gházánovy dějiny“ (Táríchi Gházání). Turán je tradiční perské jméno pro turkické země za Amudarjí, protiklad Íránu. Titul „pomocník víry Alláhovy“ patřil ke Gházánovým čestným přízviskům; jeho muslimské jméno znělo Mahmúd. ↩
Zú l-qa'da 615 h. odpovídá lednu až únoru 1219, safar 624 h. lednu až únoru 1227. Rašíd v každém oddíle Čingischánova životopisu po vyprávění o chánovi připojuje přehled současných vládců Číny, chalífů, sultánů a atabegů islámského světa; tyto přehledy v našem výboru vynecháváme. Rozdíl „devět“ a „deset let“ je v textu; jde patrně o nepřesnost počtu. ↩
Následuje „Dějiny Čingischána podle let jeho života ve zkrácení“, přehled po jednotlivých letech zvířecího cyklu. Berezin upozorňuje, že tento výtah se ne vždy shoduje s předchozím Rašídovým vyprávěním, a slibuje, že chyby v Rašídově letopočtu objasní ve zvláštním pojednání. „Knihami a svitky mongolských letopisů“ míní Rašíd mongolské dvorské kroniky, tzv. Altan debter („Zlatou knihu“), uložené v ílchánské pokladnici, k nimž měli přístup jen členové panovnického rodu a nejvyšší velmožové. ↩