Knihovna · Dějiny Kublaj-kaana

Část druhá: Dějiny Kublaj-kaana

Druhá část dějin Kublaj-kaana: o úvodu k jeho nastoupení; obraz trůnu, chatun, princů a emírů v době jeho nastoupení na chánský stolec; dějiny a příběhy doby jeho vlády; dějiny a příběhy Arik-bökeho a princů, kteří byli s ním; bitvy, které Kublaj-kaan svedl, a vítězství, jichž dosáhl; zpráva o emírech vojska, které rozmístil na každé hranici; zpráva o princích, kteří byli v jeho službách, a jména jeho emírů.

Úvod k jeho nastoupení na královský trůn

Když spravedlivý panovník Möngke-kaan usedl na chánský stolec a jeho sídlo bylo v oblasti Karakorumu, v místě Onan-Kelüren,¹ uspořádal záležitosti říše a svého bratra Kublaj-kaana určil pro východní země a kraje a pro říše Chitaje, mladšího bratra Hülegü-chána pak poslal na západ, do zemí Tádžiků. Jak bylo uvedeno v jeho (Möngkeho) dějinách, nařídil, aby osmdesát tumenů z celého vojska Mongolů a Čaukutů odtáhlo s Kublajem do Chitaje, zůstalo tam a podrobilo zemi Nangijas, která s Chitajem sousedí.

Kublaj-kaan vytáhl a prozkoumal cesty do Nangijasu. Protože tamní panovníci vyprázdnili od potravin místa ležící na cestě, bylo zcela nemožné jít tím směrem. Poslal proto vyslance do služby k Möngke-kaanovi, vylíčil mu situaci a požádal o svolení, aby napřed podrobil země Kara-džang a Čaghan-džang,² aby vojsko získalo zásoby (azuk), a teprve potom aby se táhlo na Nangijas. Ty dvě země se v chitajském jazyce nazývají Daj-kiu, to jest „veliké říše“, v indickém jazyce Kandu a v jazyce našich krajů Kandahár. Hranice té země sahají k zemi Tibetu a Tangutu, k některým zemím a horám Hindustánu, k zemi Chitaj a k Zar-dandánu.³ Möngke-kaan ten návrh schválil a dal k tomu svolení. Kublaj-kaan pak v roce lu ijil (roce draka), jenž odpovídá měsíci muharramu roku 654 hidžry (leden/únor 1256), tu zemi vyvraždil a vyplenil a jejího krále, jménem Maha-rao, to jest „veliký král“,⁴ zajal a přivedl s sebou.

Když se vrátil z tažení a odpočinul si, rozhodl se Möngke-kaan dobýt zemi Nangijas. Tehdy nařídil: „Protože Kublaje bolí noha a už dříve vytáhl s vojskem a podrobil nepřátelskou zemi, ať si nyní odpočine doma.“ Kublaj podle tohoto pokynu odpočíval ve svých ordách, které byly v Mongolsku v místě Karaun-chidun. Po roce se Toghačar-noján⁵ a princové levého křídla, kteří odtáhli směrem k Nangijasu, vrátili, aniž cokoli pořídili. Möngke-kaan je za to přísně pohnal k odpovědnosti a vyslovil nad nimi pokárání (kakmiši?). Vyšel jarlyk v tom smyslu, že Kublaj vzkázal: „Noha se mi zlepšila. Jak by se slušelo, aby Möngke-kaan vytáhl do pole a já seděl doma?“ – a proto ať převezme vojska, jimž velel Toghačar-noján, a vytáhne k hranicím Nangijasu.

Podle toho rozkazu vyrazil s jedním tumenem vlastního (gardového) vojska a s deseti tumeny Čaukutů,⁶ které patřily Toghačar-nojánovi a byly mu odebrány. Když dorazil k hranici Nangijasu, podrobil si mnoho měst a krajů. Möngke-kaan byl mezitím zaměstnán obléháním pevnosti Do-li-šang;⁷ pro zkažené ovzduší propukl mor a Möngke-kaan onemocněl a zemřel. Zpráva o jeho smrti zastihla Kublaje na břehu řeky Kujika-moren.⁸ Kublaj se poradil s Bahadur-nojánem, vnukem Mukali-gujanga a otcem Hantum-nojána z kmene (doslova „z kosti“) Džalajirů: „Přišli jsme sem s vojskem početným jako mravenci a kobylky. Jak bychom se mohli vrátit kvůli pouhým pověstem, aniž bychom cokoli vykonali?“ Vytáhl tedy k Nangijasu, nenadále přepadl jejich vojsko a zajal jejich předsunuté hlídky (karaul). Přes řeku Kiang, která teče jako moře a je dva farsangy široká, se přepravil na plavidlech spojených z kůry stromu túz a oblehl Očü, což je veliké město.⁹

Möngke-kaan předtím vyslal z jedné strany Nangijasu vojsko o síle asi tří tumenů; velel mu Uriangkadaj, syn Sübedej-bahadura, a z vnuků Čagatajových s ním poslal jednoho jménem Abiška a z princů levého křídla padesát mužů. Protože cesty byly obtížné a místa a pevnosti silné, svedli mnoho bitev a vstup i ústup se jim stal nesnadným; kvůli zkaženému ovzduší též mnoho z toho vojska onemocnělo a zemřelo, takže z jejich celkového počtu nezůstalo více než padesát tisíc. Když se dozvěděli o Kublajově příchodu, vydali se k němu, a po dvaceti dnech se k němu nenadále připojili v okolí onoho města. Obyvatelé města poslali ze své bezmoci ke Kublajovi vyslance a podrobili se. Náhle však dorazilo nangijaské vojsko, které odtáhlo, aby se vypořádalo s Möngke-kaanem, a nyní se vracelo radostně kvůli jeho smrti; měšťané s jeho příchodem nabyli opory.

Mezitím dorazili vyslanci Čabui-chatun a emírové její ordy, Najčiunaj (?) a Jeker (?), a vyřídili vzkaz: „Od Arik-bökeho přišli velcí emírové Dorči a Alamdar a odvádějí z Mongolů i z Čaukutů turgaky¹⁰ a vojsko. Důvod toho není znám. Máme jim to vojsko vydat, nebo ne?“ A přidali hádankové podobenství: „Hlava velké ryby i malé ryby byla uťata; kdo zbývá kromě tebe a Arik-bökeho? Bylo by dobré, kdyby ses vrátil, nebo ne?“

Po dvou dnech přišli ke Kublaj-kaanovi i vyslanci Arik-bökeho a prohlásili: „Poslali nás, abychom se dozvěděli, zda se máš dobře, a přinesli pozdrav.“ Kublaj se jich zeptal: „Turgaky a vojsko, které odvádíte – kam je posíláte?“ Vyslanci odpověděli: „My služebníci nevíme; asi je to lež.“ Protože to tajili, pojal Kublaj podezření a pomyslil si: „Kdyby potřeboval vojsko pro nějaké tažení, proč by to tajil? Za tou věcí může být lest a úklad.“ Tajně se poradil s Bahadur-nojánem a Uriangkadajem: „Věc se má takto a není známo, co Arik-böke proti nám chystá. Vy dva zůstaňte zde s částí vojska, a já se vrátím k řece Kara-moren¹¹ na hranici Chitaje, vyzvím, jak se věci mají, a pošlu vám zprávu.“

Na tom se usnesli a vrátil se. Princové Toghačar, Kadan a Jesüngge vytáhli se zbytkem vojska, dobývali kraje a vesnice a pustošili je. Když Kublaj-kaan dorazil k městu Namkin, které leží na břehu Kara-morenu,¹² zjistil s jistotou, že Dorči a Alamdar přišli sbírat vojsko a že na Mongoly i Čaukuty doléhá velký útisk. Poslal k Arik-bökemu vyslance se vzkazem: „Z odvodů turgaků a vojska, které provádějí v mongolských domácnostech a v zemi Čaukutů, nic dobrého nevzejde. Majetek a dobytek, které z krajů odvedli, ať jim vrátí a dá nám a vojskům, která byla se mnou – Toghačarovi, Jesünggemu, Narin-Kadanovi a vojskům levého křídla –, a vojskům pravého křídla, která táhla s Möngke-kaanem a nyní jsou s Mögem, Kadanem, Asutajem a Čautuem (?), emíry pravého křídla, abychom opatřili prostředky na ulag, píci a zbraně a dokončili tažení proti Nangijasu.“ Takto svůj vzkaz poslal.

Alamdar tehdy už odtamtud odešel a Dorči zůstal ve městě Džungdu, jemuž se říká Chanbalyk.¹³ Kublaj-kaan k němu poslal vzkaz: „Pošli i ty s těmito vyslanci jednoho ze svých nökerů.“ On pak tajně vzkázal Arik-bökemu ústy svého nökera: „Zdá se, že Kublaj-kaan prohlédl vaše úmysly. Za nynějších okolností je rozumné, abys poslal s těmito vyslanci jednoho z velkých emírů s gerfalky a (lovnými) zvířaty, aby Kublaj-kaan nabyl jistoty a přestal být ostražitý.“ Arik-böke ten návrh schválil a poslal s vyslanci nojána s pěti gerfalky jako dar (bilek)¹⁴ se vzkazem: „Přichází, aby přinesl pozdrav.“ Nakázal mu, aby spolu s Dorči-nojánem mluvil ke Kublajovi sladkými slovy, aby se Kublaj bez obav a v bezpečí brzy vrátil. Oni podle toho promluvili lahodná slova a spolu s vyslanci Arik-bökeho mu předložili, že Arik-böke odvody turgaků a vojska zrušil. Kublaj řekl: „Protože jste ta nepatřičná slova vysvětlili, jsme ze všech stran klidní,“ a propustil je v dobré vůli.

K Bahadur-nojánovi a Uriangkadajovi poslal vyslance se vzkazem: „Nyní upusťte od obléhání města Očü a vraťte se, neboť náš úděl se jako koloběh času obrátil jinak.“ Než tam vyslanci dorazili, Toghačar, Jesüngge a Narin-Kadan se již vrátili; Bahadur a Uriangkadaj se s vojskem stáhli, vrátili se a dostavili se ke službě u Kublaj-kaana.

Když Dorči a Tukan (?) přišli k Arik-bökemu a zpravili ho o tom, co se stalo, řekl Arik-böke: „Protože Kublaj do jisté míry prohlédl naši zradu a lest, je rozumné povolat prince a emíry, z nichž každý je usazen ve svém jurtu a ve svém domě, a záležitost chánské vlády, která je v nečinnosti a zanedbána, uvést na náležité místo.“ Po poradě rozeslali na všechny strany vyslance. Najmataj, syn Toghačarův, a Jisü, mladší bratr Čingtemürův, oba k němu přišli; ostatní princové se pod různými záminkami omluvili. Když se tedy nesešlo více lidí, poradil se Arik-böke znovu s emíry: „Je rozumné poslat ke Kublaj-kaanovi ještě jednou vyslance, oklamat ho prolhanými slovy a ukolébat.“ Poslal Dorčiho se dvěma dalšími emíry a bitikčiji se vzkazem: „Aby se uctila památka Möngke-kaana, je vhodné, ba nutné, aby přišel Kublaj a všichni princové.“ Zamýšleli je všechny, jakmile dorazí, pochytat.

Když vyslanci přišli do služby ke Kublaj-kaanovi, přišli k němu do města Džungdu z druhé strany i princové Toghačar, Jesüngge, Narin-Kadan a další a emírové a nojáni. Vyslanci vyřídili vzkaz a všichni jednomyslně řekli: „Ta slova jsou pravdivá a zcela rozumná a jet je nutné a povinné. Jenže jsme se ještě nevrátili z tažení; nejdřív pojedeme do svých domovů, odtamtud se shromáždíme a přijedeme společně.“ Dorči řekl: „S touto odpovědí ať se vrátí moji nökeři; já zde zůstanu, abych jel ve vaší společnosti.“ Tak se dohodli a on své nökery poslal zpět.

Poté poslal Kublaj vyslance k vojsku, které táhlo s Möngke-kaanem do země Nangijas, a vzkázal Asutajovi, ať rychle přijede; sám Möge totiž na onom tažení zemřel. Když Dorčiho nökeři dorazili k Arik-bökemu a vyřídili vzkaz, přítomní princové jednomyslně prohlásili: „Jak dlouho ještě můžeme na ně čekat?“ Skupina, která tam byla, se dohodla a dosadila Arik-bökeho za kaana v místě letního tábořiště (jajlak) Altaj.¹⁵ K té skupině patřili: Orghana (?),¹⁶ choť Kara-Hülegüa, Asutaj a Ürüng-taš, synové Möngke-kaana, Alghu, vnuk Čagatajův, Najmataj, syn Toghačarův, Jisü, mladší bratr Čingtemürův, Dorči, syn Kadanův, Kurmiši, syn Ordův, Karačar a jeden syn Belgütej-nojána.

Když pak přivedli Asutaje od vojska, poslali k vojsku Alamdara v hodnosti emíra a šahny,¹⁷ aby je v důvěře opatroval, projevoval jim přízeň a oni se nerozprchli. Potom vypravili vyslance (elči) k ordě Ögedej-kaana, k synům Kötenovým a Čink-Temürovým, do země a mezi lid Mongolů, Tangutů a Džaukutů¹⁸ a rozeslali jarlyky. Rozhlašovali: „Hülegü, Berke a princové se shodli a pozvedli mne na kaanský stolec. Nedbejte slov Kublaje, Toghačara, Jisüngkeho, Jeke Kadana a Narin Kadana a neposlouchejte jejich rozkazů.” Takové prolhané řeči si vymysleli, sepsali a rozeslali. Čink-Temür a emírové Chitaje však ty vyslance zajali a i s listy je poslali ke Kublaj-kaanovi. Teprve tehdy se mu potvrdilo, že se Arik-böke vzbouřil.

Poté se sešli Toghačar, Jisüngke, Jeke Kadan, Narin Kadan, Čink-Temür, Čautu (?) a další princové, z emírů pak synové Mukaliho gui-onga, Kurmiši, … a Način-küregen a Darki-küregen,¹⁹ z emírů levého křídla Burča (?), syn Sudun-nojána, a Edžil (?), syn Kurčiho, oba tarchani,²⁰ i všichni emírové pravého křídla, a radili se. Řekli si: „Hülegü odešel do země Tádžiků, Čagatajův rod je daleko a Džučiho rod je také velmi daleko. Ti, kdo se spojili s Arik-bökem, jednali nerozumně. Než přijdou Hülegü-chán a Berke – a z Čagatajovy strany odešla na radu emírů k Arik-bökemu Orghana-kyz²¹ – jak můžeme obstát, jestliže nyní nikoho nedosadíme za kaana?” Po této poradě se všichni shodli a v uvedeném roce opice, jenž odpovídá roku 658 hidžry (1260), uprostřed léta posadili Kublaj-kaana ve městě Kaiping-fu na královský trůn.²² Bylo mu tehdy čtyřicet šest let. Jak je jejich mravem a zvykem, všichni princové a emírové podali písemný závazek (močelge)²³ a poklekli.

Příběh o tom, jak princové po nastolení Kublaj-kaana vyslali vyslance k Arik-bökemu, jak se Arik-böke s kaanem dvakrát či třikrát utkal v bitvě a jak byl nakonec poražen

Potom určili sto vyslanců za prince a vypravili je k Arik-bökemu se vzkazem: „My princové a emírové jsme se po společné poradě shodli a posadili Kublaje za kaana.” Ten den se oddávali hostině. Když nastala noc, zjistili, že Dorči uprchl, a poslali za ním vyslance. U Muchtanu (?) ho zajali a přivedli zpět. Vyslýchali ho s pohrůžkami. Přiznal se a od začátku do konce vylíčil celou vzpouru a všechny úmysly, které měli. Dali ho zavřít. Potom dosadili Abišgu, syna Büriho, syna Mö’etügena, syna Čagatajova, nad ulus jeho děda a vypravili ho tam; v jeho doprovodu poslali jeho mladšího bratra Narin Kadana.²⁴ V krajině Tangut je dostihli vyslanci Arik-bökeho s velkým zástupem, zajali je, odvedli k němu a drželi je ve vězení. Kublaj-kaanovy vyslance poslali zpět. Toho léta mezi sebou posílali mnoho vyslanců, k dohodě však nedošlo.

Potom rozhlásili, že Hülegü-chán, Berke a další princové dorazili a že Arik-böke se stal kaanem z jejich rady a jejich silou. Takové lživé pověsti šířili, dokud nenastal podzim. Arik-böke dal vojsko Džomkurovi, staršímu synu Hülegü-chána, a Karačarovi, synu Udurovu, spolu s několika dalšími princi a poslal je do boje proti Kublaj-kaanovi. Předvojem (mangkalaj) kaanova vojska byli Jisüngke a Jeke Kadan. Když se střetli, svedli v zemi Basiki (?) bitvu. Arik-bökeho vojsko bylo poraženo a Džomkur s Karačarem unikli jen s hrstkou lidí. Arik-böke a jeho vojsko se ulekli, dali se na útěk a rozprchli se. Předtím ještě zabili oba prince, které drželi ve vězení, i sto vyslanců, a odešli do země Kyrgyzů.

Bylo zvykem dovážet potraviny a nápoje pro město Karakorum z Chitaje na vozech. Kublaj-kaan to zakázal a nastal tam převeliký hlad a drahota.²⁵ Arik-böke byl v úzkých a řekl: „Nejlépe bude, když Alghu, syn Bajdara, syna Čagatajova, který už delší dobu slouží u trůnu a zná cesty a josun (zvyk a řád) každé věci, odejde, převezme stolec svého děda a jeho ulus, pošle nám na pomoc proviant a zbraně a bude střežit hranici na Džajchúnu (Amudarje), aby z té strany nemohla vojska Hülegüova a Berkeho vytáhnout Kublaj-kaanovi na pomoc.” S tímto úmyslem ho zahrnul přízní a vypravil. Alghu vylétl jako šíp z luku a šel si svou cestou. Když dorazil do krajiny Kašgaru, shromáždilo se k němu na sto padesát tisíc jezdců, samých zdatných mužů. Začal se bouřit a odporovat.

Kaan mezitím vytáhl s vojskem a spěšně postupoval. Když dorazil do místa Kiki-dabagan (?), uslyšel, že Arik-böke zabil Abišgu, dva další prince, kteří byli s ním, a sto vyslanců. Rozhněval se a dal zabít Dorčiho, kterého držel v zajetí. Ještě předtím, než vytáhli, poslal prince Jeke Kadana a Kabičüa, syna Džuči-Kasarova, s několika dalšími princi a z emírů Büriho (?) s velkým vojskem do země Tangut. Bylo mu totiž oznámeno, že Arik-böke dosadil Alamdara a Kundukaje²⁶ nad vojsko, které bylo s Möngke-kaanem na straně Nangijasu a které po něm držel Asutaj – ten k němu přijel nalehko – a že je poslal s hodností emíra a šahny; a ti se nyní nacházeli v krajině Tangut. Když je Jeke Kadan a Kabičü dostihli, svedli s nimi bitvu. Alamdar v tom boji padl. Z vojska byli jedni pobiti, jiní se rozprchli a ti, kdo zbyli, utekli do země Kyrgyzů k Arik-bökemu.

Když Kublaj-kaan dorazil do okolí Karakorumu, zastihl tam čtyři ordy Čingischánovy a ordy Kölgenovy a poslal je zpět.²⁷ Přezimoval na řece Öngkin-müren.²⁸ Arik-böke byl zmaten a bezradný. S vyhublým a hladovým vojskem stál na hranici Kem-Kemčiütu na řece Bars (?). Ze strachu, že kaan přijde, poslal vyslance, omlouval se a vzkázal: „My mladší bratři jsme se z nerozumu dopustili provinění a chybili jsme. Můj aka, ty rozhodni. Kamkoli poručíš, přijdu a rozkaz svého aky nepřestoupím.²⁹ Až svá zvířata nasytím a vykrmím, obrátím se k tobě do služby. Také Berke, Hülegü a Alghu přicházejí; na jejich příchod čekám.” Tak zněl jeho vzkaz. Když vyslanci přišli ke kaanovi a vyřídili poselství, řekl: „Princové, kteří zbloudili, se nyní probudili, zmoudřeli, přišli k rozumu a uznali svou vinu.” A odpověděl: „Až Hülegü, Berke a Alghu dorazí, jistě pošlou vyslance. Jakmile jejich vyslanci přijedou, určíme, kde se máme shromáždit. Musíte dostát svému slovu dříve. Přijdete-li před jejich příchodem, bude to lepší.” Vyslance poslal zpět a sám se vrátil. Utábořil se se svými ordami v místě Karaun-Chidun a dal vojsku (čerig) svolení k rozchodu,³⁰ takže se rozešli do svých jurtů. Ordy Čingischána a Kölgena ponechal v jejich jurtech a nařídil, aby tam zůstaly. Jisüngkeho, kaanova bratrance, nechal s deseti tumeny vojska na hranici ulusu a nařídil jim zůstat tam: až přijde Arik-böke, mají přijít s ním.

V té době Hülegü a Alghu stranili kaanovi a neustále si posílali vyslance. Hülegü vysílal vyslance, kvůli jednání Arik-bökeho mu domlouval a zrazoval ho od toho, a posílal vyslance také ke kaanovi. Alghu posílal vyslance rovněž. Když se dozvěděl, že Kaidu a Kutuku (?) stojí na Arik-bökeho straně, několikrát na ně vpadl a pronásledoval je. Tehdy kaan poslal Hülegü-chánovi a Alghuovi vzkaz: „Země jsou ve vzpouře. Země Tádžiků od břehu Džajchúnu až k egyptskému moři a mongolské vojsko, které se zasloužilo o dobré jméno našich předků (?),³¹ ty, Hülegü, spravuj a dobře je chraň. Od Altaje na onu stranu až k Džajchúnu ať spravuje a střeží zemi a ulus Alghu. Na této straně, od Altaje až ke břehu Oceánu, je budu střežit já.”³² Berke posílal vyslance k oběma stranám a udržoval s nimi dobré vztahy.

Když Arik-böke přes léto a podzim vykrmil koně, svého slova nedodržel. Porušil slib a znovu vytáhl do boje proti kaanovi. Když se přiblížil k Jisüngkemu, který byl usazen na hranici země, poslal mu vyslance se vzkazem: „Přicházím s poddaností.” Uspal jeho ostražitost, znenadání na něho udeřil, porazil ho i s jeho vojskem a rozprášil je. Ordy Čingischána a Kölgena i své vlastní ordy vzal všechny zpět, přešel poušť (čöl) a vydal se proti kaanovi. Kaanovi oznámili, že nepřítel (jagi) se blíží. Kaan poslal vyslance k Toghačarovi a sebral vojsko. On sám, Toghačar, Hulakur (?), syn Elčitajův, a Jeke Kadan byli se svými vojsky vpředu. Hulakur, Način-küregen a Darki-küregen z kmene Ikiresů, Urdaj a Kadan vyrazili každý se svým tumenem v předvoji vpřed a bojovali statečně. Jisüngke se té bitvy nezúčastnil, protože jeho vojsko bylo rozprášeno. Kaan při tom se zmíněnými vojsky dorazil na okraj pouště naproti Arik-bökemu. V místě, které nazývají Abdžija-Köndere (?), před pahorkem jménem Choča-Boldak a u jezera zvaného Simultaj svedli bitvu.³³ Arik-bökeho vojsko porazili a mnoho lidí z kmenů Ojratů pobili.

Když Arik-böke se svým vojskem utrpěl porážku a dal se na útěk, kaan rozkázal: „Nepronásledujte je, jsou to nerozumní chlapci. Musí to pochopit a litovat svých činů.” Podoba té bitvy je taková, jak ji vyobrazili. Po deseti dnech k němu dorazil Asutaj, syn Möngke-kaana, který byl Arik-bökeho podněcovatelem (?). Uslyšel, že Toghačarovo vojsko a ostatní kaanova vojska se vrátila. Arik-böke a Asutaj se znovu poradili a obrátili se zpět. Na okraji písečné pouště zvané Elet, v místě Širgan-naghur u pahorku Silkelek (?), svedli odpoledne bitvu. Kaanovo vojsko porazilo pravé křídlo Arik-bökeho vojska, jeho střed a levé křídlo se však bránily až do setmění a v noci kaana zatlačily zpět. Obě strany se se svými vojsky obrátily zpět a odešly do svých ord. Většina vojska zahynula pro dálku cesty a proto, že muži šli pěšky. V zimě se oba utábořili ve svých domovech a strávili tam jaro a léto. Arik-böke několikrát požádal Alghua o pomoc zbraněmi a pící, a když mu nevyhověl, sestavil vojsko a vytáhl proti němu. Bůh ví nejlépe, co je správné.

Příběh o nepřátelství Alghua vůči Arik-bökemu a jeho příčině, o tom, jak svedl bitvu s Arik-bökeho vojskem a byl poražen, jak znovu nabyl síly a jak se postavení Arik-bökeho oslabilo

Alghu, syn Bajdara, syna Čagatajova: když ho Arik-böke určil za vládce Čagatajova ulusu a vypravil ho od sebe, shromáždilo se k němu, sotva dorazil do země Turkestánu, na sto padesát tisíc jezdců. Orghana-chatun, která spravovala Čagatajův ulus, se odebrala ke dvoru Arik-bökeho. Alghu poslal Beki-ogula (?) s pěti tisíci jezdci, spolu s ním jednoho ze svých emírů jménem Uča-čar (?), Sulajmána-bega, syna Habaše Amída, z řad bitikčiů,³⁴ a jistého Abišgu z řad jarguči (soudců) do Samarkandu, Buchary a zemí Zajordánska (Mávarannahru), aby tamní hranice střežili a prováděli Alghuovy rozkazy. Když dorazili do těch krajů, pobili všechny Berkeho lidi a nökery, a to do té míry, že z téhož důvodu dali umučit i šejchzádu islámu Burhána ad-Dína, syna velkého šejcha Sajfa ad-Dína Bácharzího.³⁵ Všechen majetek těch lidí, mrtvý i živý, jim zabrali a část vzácností poslali Beki-ogulovi. Uča-čar odešel do Chórezmu.

Mezitím dorazili vyslanci Arik-bökeho, v jejich čele Buritaj (?) bitikči a Šádí, syn Jašmuta Abukaluna (?), a doručili rozkaz jarlyku: mají odvádět majetek, koně a zbraně. Během krátké doby vybrali mnoho majetku.³⁶ Alghu po tom majetku zatoužil. Hledal záminky a zdržoval je. Jednoho dne Alghuovi donesli, že prý řekli: „Ten majetek jsme vybrali z rozkazu jarlyku Arik-bökeho. Co je do toho Alghuovi?” Rozhněval se a v hněvu je dal zatknout a ten majetek jim vzal. Jeho emírové řekli: „Když ses odvážil takového činu, je strana Arik-bökeho pro nás jistě ztracena, zvlášť když si šla Orghana-chatun stěžovat. Jeho výčitky a hněv bychom nesnesli. Nejlépe bude, když se s ním už znepřátelíme, dát sílu kaanovi.” Na tom se shodli, ty vyslance zahubili a majetek rozdělili vojsku.

Když se o tom Arik-böke doslechl, velmi se rozlítil. Vytáhl proti Alghuovi a nařídil, aby se k němu obyvatelé Karakorumu přidali. Imámové, bachšiové³⁷ a křesťané namítli: „Když je jasa přísná, co máme dělat?” Řekl: „Který z těchto tří druhů lidí prorazí střed nepřátelského šiku a k čemu jsou v boji? Ať zůstanou zde a pomáhají nám modlitbou. A kdyby přišel kaan, ať neprodleně vstoupí do jeho služby.” A vytáhl do boje proti Alghuovi. Hned po jeho odchodu dorazil kaan s velkým vojskem do města Karakorumu a obklíčili město kruhem (džerge), tedy řetězem vojska. Ze všech tří obcí vyšli lidé ven a vylíčili mu, jak to je s Arik-bökem. Zahrnul je přízní a podle rozkazu Ögedej-kaana a Möngke-kaana je jako dříve učinil tarchany.³⁸ Chtěl pak táhnout za Arik-bökem, ale dorazili vyslanci a oznámili, že v zemi Chitaj nastal kvůli kaanově nepřítomnosti zmatek a nepořádek. Proto se vrátil do chitajského hlavního města. Kara-buka, který byl předvojem Arik-bökeho, svedl s Alghuem bitvu v okolí města Pulad, v místě, které nazývají Süt-köl, a Alghu zvítězil a Kara-buka padl.³⁹

Protože Alghu porazil předvoj⁴⁰ a zabil Kara-buku, zpychl a začal si příliš věřit. Bezstarostně se vrátil k řece Ili,⁴¹ utábořil se u svých ord a vojsko rozpustil. Tu dorazil Asutaj, který stál s vojskem v zadním voji Arik-bökeho. Přešel průsmyky, kterým se v tom kraji říká Temür-kahalka,⁴² podnikl nájezd na Ili-müren a Almalyk, zmocnil se, co našel, a obsadil Alghuův ulus.

Alghuovo vojsko bylo rozptýlené, a tak vzal své choti a vojsko pravého křídla,⁴³ k němuž Asutaj ještě nedorazil, a uprchl ke Chotanu a Kašgaru. Arik-böke přitáhl za ním a tu zimu přezimoval na Ili-müren a v Almalyku.⁴⁴ Ustavičně hodoval a přitom pobíjel a plenil Alghuovo vojsko a lid. Po měsíci dorazili k Alghuovi uprchlíci z jeho vojska. Vydal se i s agrukem⁴⁵ na pochod a zamířil k Samarkandu.

Čümghur, syn Hülegü-chána,⁴⁶ se mezitím lehce roznemohl. Požádal Arik-bökeho o dovolení odejít s tím, že se pojede léčit do Samarkandu. V roce kulkana jil, tedy v roce myši, v měsíci rabí al-avval roku 662 (leden 1264), se od něho odloučil. Arik-böke bez rozmyslu a bezdůvodně pobíjel a trápil Alghuovo vojsko a lid. Proto se od něho emírové odvrátili a jeden po druhém od něho pod různými záminkami odpadli. Říkali: „Bezohledně vraždí mongolské vojsko, které shromáždil Čingischán. Jak bychom se nevzbouřili a neodvrátili se od něho?“ Té zimy dál netáhli.

Když přišlo jaro, nastal v Almalyku nedostatek a hlad. Vojáci krmili koně místo ječmenem pšenicí, a protože koně nedostávali zelenou píci, všichni pošli. Mnoho obyvatel Almalyku zemřelo hlady. Ti, kdo zůstali naživu, utíkali před útlakem a svévolí vojáků k Bohu a pozvedali ruce k pokorným modlitbám.

Jednoho dne, když se Arik-böke oddával hodování a veselí, strhla se náhle prudká vichřice. Roztrhla jeho audienční stan „o tisíci kolících“ a zlomila jeho sloup, takže mnoho lidí bylo raněno a zmrzačeno. Hodnostáři říše a emírové jeho dvora to vyložili jako znamení a předzvěst, že jeho štěstí se chýlí ke konci. Zcela od něho dali ruce pryč a všichni se od něho rozešli. Arik-böke a Asutaj tam zůstali jen s malým vojskem. Byli si jisti, že ta pohroma a zmatek přišly z kletby oněch ubožáků, kteří v době hladu a nouze zemřeli. Kdo by pochyboval, že nejeden šťastný dům zničily vzdechy utlačených?

Verš:

Vzdech utlačeného za úsvitu je jistě horší než šíp, střela i oštěp.

V té době byl Ürüng-taš, syn Möngke-kaana, v Mongolsku, u Rik-Altaje (?), na řece zvané Čabkan-müren.⁴⁷ Když emírové tisícovek⁴⁸ přitáhli do těch končin, vzkázali mu: „Jdeme i s vojskem do služby ke kaanovi. Co nám k tomu radíš?“⁴⁹ Ürüng-taš to schválil a přidal se k nim. Poslal k Arik-bökemu elčiho a požádal ho, aby mu vydal velkou jašmovou tamgu jeho otce, kterou měl Arik-böke u sebe.⁵⁰ Arik-böke mu ji poslal a Ürüng-taš se spolu s emíry tisícovek a s vojskem odebral do služby ke kaanovi.

Když se Alghu dozvěděl, jak slabé je postavení Arik-bökeho, vytáhl proti němu. Arik-böke se o jeho záměru dozvěděl a zjistil, že se Alghu blíží. Poslal proto Orghinu-chatun v doprovodu Masúd-bega zpátky k Alghuovi a tak utišil jeho hněv. Alghu si ji vzal za ženu. Z ohledu na ni zahrnul Masúd-bega přízní a učinil ho správcem dívánu svých zemí. Poslal ho do Samarkandu a Buchary, aby tam uspořádal správu.⁵¹ Masúd-beg tam odešel, vybíral od poddaných jednu dávku za druhou a posílal je Alghuovi. Díky tomu se Alghuovy záležitosti znovu urovnaly. Opět shromáždil rozprchlé vojsko, svedl bitvu s vojskem Berkeho, porazil je a vyplenil Otrár.⁵² Po roce zemřel. Orghina-chatun pak se souhlasem emírů a vezírů dosadila na Alghuovo místo svého syna Mubárak-šáha, jak bylo vyloženo v dějinách Čagataje. Pane, pomoz a dej dobrý konec!

Příběh o tom, jak se Arik-böke z bezmoci a v tísni obrátil ke dvoru kaana, jak doznal svou vinu a jak skončil

Vojsko i emírové se od Arik-bökeho odvrátili a princové šli každý svou cestou. Arik-böke se ocitl v úzkých, a z bezmoci a v tísni se proto vydal ke kaanovi, aby se mu podrobil. Bylo to v roce kulkana jil, tedy v roce myši, který odpovídá roku 662 (1264). Když dorazil ke kaanovu dvoru, bylo nařízeno, aby nasedla četná vojska, a kaan přikázal, aby vykonal obřad podrobení. Při takových příležitostech je zvykem, že se v okamžiku podrobení provinilci přehodí přes ramena dveřní závěs stanu. Arik-böke byl takto zahalen a vykonal pokloně.⁵³ Po chvíli mu dali svolení. Vešel a postavil se na místo, kde stávají bitikčiové.⁵⁴ Kaan na něho chvíli hleděl a pohnula se v něm bratrská náklonnost a soucit. Arik-böke se rozplakal. I kaanovi vstoupily slzy do očí, otřel je a zeptal se: „Milý bratře, kdo měl v našem sporu a boji pravdu, my, nebo vy?“ Odpověděl: „Tehdy jsme ji měli my a dnes vy.“

V té době byl přítomen elči jménem Čingkun (?), který přišel od Hülegü-chána.⁵⁵ Když se vrátil, vylíčil Hülegüovi, jak se věc udála. Hülegü-chán vzkázal kaanovi: „Jak se to srovnává s jasou, že člen našeho rodu musí vykonat pokloně tímto způsobem a že tím zahanbili nás, starší i mladší bratry?“⁵⁶ Kaan ta slova vyslechl, dal Hülegüovi za pravdu a odpověděl: „Hülegü má pravdu, jednal jsem z nevědomosti.“ Potom Arik-bökeho celý rok nepouštěl před sebe.

Zkrátka, v té chvíli řekl Ačiki, bratr Abišky, kterého dal zabít Asutaj,⁵⁷ Asutajovi: „Tys zabil mého bratra!“ Asutaj odpověděl: „Zabil jsem ho na rozkaz tehdejšího panovníka Arik-bökeho. Nechtěl jsem také, aby člen našeho rodu zahynul rukou karačua. Dnes je vládcem světa Kublaj-kaan. Poručí-li, zabiju i tebe.“ Kaan Ačikimu řekl: „Teď není čas na takové řeči.“ Oba byli rozhněvaní. Uprostřed té hádky povstal Toghačar-noján a řekl: „Kaan rozkazuje, abychom se dnes na minulé věci nevyptávali a věnovali se hostině a veselí.“ Kaan to schválil a ten den pili. Toghačar řekl: „Arik-böke stojí. Nechť panovník určí, kde má sedět.“ Kaan pokynul, aby se posadil mezi syny. Den pak dovršili hostinou a veselím.

Druhý den za úsvitu se u dvora shromáždili princové a velcí emírové: Toghačar, syn Otčigin-nojana,⁵⁸ Jesüngge, syn Džöči-Kasara, Hulakur (?), Jeke-Kadan, Čing-Temür, syn Ačikiho, Čautu, syn Širamuna, syna Šingkura (?), a Ačiki, syn Büriho, vnuk Čagatajův. Kaan dal emíry Arik-bökeho zatknout a spoutat. Ze zdejších princů určil Širegiho, Takaje (?), Čarakua (?) a Baj-Temüra, z emírů Hantun-nojana, Dörbeteje (?) a Bolad-čingsanga.⁵⁹ Měli zasednout k soudu, vyslechnout výpovědi Arik-bökeho a jeho emírů a podat o nich kaanovi zprávu. Arik-böke řekl: „Za všechnu tu zpupnost, k níž došlo, jsem vinen já. Oni nemají žádnou vinu.“ Jeho slova však nebyla vyslyšena.

Kaan rozkázal: „Řekněte provinilým emírům: Za časů Möngke-kaana tehdejší emírové proti němu jen napjali luk a k větší roztržce nedošlo. Celý svět ví, jak potupně byli potrestáni jen za nepatrný odpor, který chovali v srdci.⁶⁰ Vy jste rozpoutali všechny ty nepokoje, uvrhli jste všechny do zmatku a vřavy a zahubili jste tolik princů, emírů a vojáků. Jak asi dopadnete vy?“ Všichni zmlkli. Promluvil Tumen-noján, jenž byl mezi nimi nejpřednější a pocházel z urozeného rodu (doslova „z velké kosti“): „Emírové, proč neodpovídáte? Oněměl vám snad výmluvný jazyk? Toho dne, kdy jsme Arik-bökeho posazovali na trůn, jsme si navzájem přísahali, že před jeho trůnem zemřeme. Dnes je ten den, kdy máme zemřít. Dostojme svému slovu.“ Kaan řekl: „Chvála tvé přísaze a slibu, dostál jsi svému slovu.“

Potom se zeptal Arik-bökeho: „Kdo tě navedl ke vzpouře a rozbrojům?“ Arik-böke odpověděl: „Bolka a Alamdar⁶¹ mi řekli: ‚Kublaj-kaan i Hülegü už oba nasedli s vojskem. Kaan svěřil velký ulus tobě. Co zamýšlíš? Necháš je, aby nám podřezali hrdla jako ovcím?‘ Zeptal jsem se: ‚Radili jste se s Dorčim?‘ Odpověděli: ‚Ještě ne.‘ Řekl jsem: ‚Poraďte se s Tumenem, Tokuzem, Alčarem a Kočou.‘“

Všichni se na poradě shodli.⁶² Protože Dorči kvůli nemoci nebyl přítomen, řekl jsem: „Pošlete pro něj, ať věc dojednáme.“ Přišel tedy i on a na poradě s námi souhlasil. Tuto věc ona skupina osnovala a provedla ve shodě. Tümen se od mého slova neodchýlil a vykonal, co jsem mu přikázal. Škodu napáchal Čingtemür, totiž tím, že o Kaanovi pronesl slova, jaká člověku jeho postavení nepřísluší.“ Všichni ti emírové shodně prohlásili: „Věc se má tak, jak Arik-böke praví, a každé jeho slovo je pravdivé.“ Čingtemür však řekl: „Arik-böke mě tomu sám naučil, jak to, že to nyní svaluje na mne? Bulgha-aka je toho svědkem a ví to.“

Kaan přikázal, aby se Čingtemür s Arik-bökem postavil tváří v tvář.⁶³ Čingtemür zopakoval tatáž slova Arik-bökemu do očí. Tomu to bylo těžké a řekl: „Když je tomu tak, ty zůstaň naživu, ať zemřu já.“ Tato slova předložili Kaanovi a Kaan pochopil, že Čingtemür mluví pravdu. Propustil ho. Poté se poradil se všemi knížaty, staršími i mladšími, a nařídil: „Bitikči Bulgha slýchal slova Ögedeje-kaana i Möngkeho-kaana;⁶⁴ propusťme ho živého, ať je také v této při svědkem toho, jak se s nimi věc měla, před Hülegüem a ostatními knížaty.“ Na radu všech knížat ho tedy propustil.

Když se Asutaj dozvěděl o jeho propuštění, řekl: „Jak může Bulgha zůstat naživu? Postavím se s ním tváří v tvář a jeho velké viny sám vynesu na světlo.“ A řekl mu: „Ty jsi pronesl mongolské přísloví, jehož smysl je tento: ‚Pustili jsme se do věci, nesluší se od ní ustoupit a nesluší se v ní polevit.‘ To je tvá velká vina, pro kterou musíš zemřít.“ Bulgha-noján to nepopřel a přisvědčil mu. Když ta slova předložili Kaanovi, rozhodl: „Je-li tomu tak, ať je popraven podle jasy.“

Ilčitaj měl větší vinu než ostatní, neboť udal Kurumšiho, syna Kadanova, a přičinil se o to, aby byl zabit. Proto ho vydali Kadanovi, aby ho dal popravit podle jasy.⁶⁵ Také Dokuz měl velkou vinu, protože se přičinil o to, aby bylo zabito mnoho lidí z Kaanova ulusu. Všechny jmenované emíry popravili podle jasy. Huku, syna Güjük-chána, Čabata, syna Nakuova, a Tutuka, syna Karačarova, poslal Kaan s několika dalšími knížaty do země Turkestánu.

Potom chtěl Arik-bökeho vyslechnout a čekal na příchod Hülegü-chána, Berkeho a Alghua. Protože však byli velmi daleko a trvalo to dlouho, sešla se knížata z oněch končin, Toghačar,⁶⁶ Jesüngge, Jeke-Kadan, Hulakur, Čingtemür a Čautu, spolu s ostatními knížaty a emíry Mongolů a Chitaje, a vyslechli Arik-bökeho a Asutaje. Tolik o tom.

Jargu – výslech, který knížata a emírové Mongolů a Chitaje vedli s Arik-bökem

Když zabili deset emírů z Arikbökeho emírů a vyslechli jeho výpověď,⁶⁷ rozeslali královské jarlyky do všech končin říše. Všichni emírové se radili: „Jak naložíme s vinou Arik-bökeho a Asutaje? Darujme jim život jako almužnu za Kaanovu hlavu.“ Vyslali elčie k Hülegüovi, Berkemu a Alghuovi se vzkazem: „Protože vaše přítomnost pro dálku cesty, množství zaměstnání a nastalé události nebyla možná a protože bylo pravděpodobné, že by se delším čekáním do záležitostí vzdálených končin říše vloudila slabost a zmatek, které by už nešlo napravit, dali jsme jejich emíry popravit podle jasy. Oba samotné jsme vyslechli a radíme se s vámi. My všichni, starší i mladší, jsme toho mínění, že Arik-bökemu darujeme krev a Asutaje propustíme. Co vy na to říkáte?“

Když elčiové nejprve dorazili k Alghuovi a vyřídili vzkaz, odpověděl: „I já jsem usedl na Čagatajovo místo bez porady s Kaanem a s Hülegüem-akou.⁶⁸ Až se sejdou všichni, starší i mladší, a vyšetří a posoudí, co jsem udělal křivě a co správně, a budou-li mě mít za hodna, teprve tehdy řeknu, dostane-li se na mě řada, své slovo, dobré či zlé.“

Poté dorazili elčiové ke dvoru Hülegü-chána a předložili mu věc. Ten řekl: „Jak se na tom všichni starší i mladší na poradě dohodli a jak věc uzavřeli, tak ať se stane. I my, jakmile se Berke vydá na kurultaj, rychle vyrazíme.“ A své vlastní elčie poslal spolu s nimi k Berkemu, aby se smluvili na určené lhůtě a společně se vydali na kurultaj ke Kaanovi. Když přišli k Berkemu a vyložili mu věc, řekl: „Cokoli Kaan, Hülegü-chán a všichni starší i mladší na poradě ujednali, to platí. I my se v roce buvola (1265) pevně rozhodneme, v roce tygra (1266) urazíme cestu a v roce zajíce (1267) dorazíme na kurultaj spolu s Hülegü-chánem.“⁶⁹

Když elčiové dorazili ke Kaanovi a podali zprávu, dovolili Arik-bökemu a Asutajovi vykonat poklonu⁷⁰ a uvedli je do ordy. Na podzim onoho roku, jímž byl rok levharta, odpovídajícího roku šestistého šedesátého čtvrtého (1266), Arik-böke onemocněl a zemřel. Mezi Hülegü-chánem a Berkem pak vypukly rozpory a válka, jak je vylíčeno v jejich dějinách, a oba zakrátko zemřeli. Kéž pádišáh islámu Gázán-chán, jehož vládu Bůh učiň věčnou, je po mnohá léta a nesčetná pokolení dědicem jejich let a těší se dlouhému životu a štěstí!

Když zpráva o jejich smrti dorazila ke Kaanovi, ustanovil Abaku, nejstaršího syna Hülegü-chána, na místo jeho otce nad Mongoly a Tádžiky íránské země. Ulus Džočiho svěřil Möngke-Temürovi. I Alghua v té době postihla dlouhá nemoc, nemohl se vydat na kurultaj a také zemřel. Orghina-chatun dosadila na Alghuovo místo po poradě se svými emíry svého syna Mubárakšáha.⁷¹ Barak, syn Jesün-toy, syna Mö’etükenova, syna Čagatajova, předložil Kaanovi: „Proč by měl na místě mého strýce Alghua sedět Mubárakšáh? Bude-li rozkaz, abych převzal místo svého strýce, mám opasek služby a poslušnosti připjatý.“ Kaan mu vydal jarlyk, aby spravoval ulus, dokud Mubárakšáh nedospěje. Barak přišel a zmocnil se jeho místa. Alghuovi synové Čübej a Kaban se svými příbuznými, staršími i mladšími, se od Baraka odtrhli a odešli se svými vojsky do služby ke Kaanovi. Tolik o tom.

Příběh o tom, jak Kaan poslal své syny Nomugana a Kökečüa s dalšími knížaty do války proti Kaiduovi a jak knížata proti oběma zosnovala zradu

Když Kaan uklidnil svou mysl ohledně vzpoury a nepokojů Arik-bökeho, všichni princové si připjali opasek poslušnosti vůči němu, kromě Kaidua, syna Kašina, syna Ögedeje-kaana, a některých Čagatajových potomků. Kublaj-kaan k nim poslal elčie, snažil se je získat po dobrém a vzkázal: „Ostatní princové se sem všichni dostavili, jen vy jste bez důvodu nepřišli. Naším přáním je, abychom potěšili oči vzájemným shledáním, o všech věcech se poradili a vy se vrátili zahrnuti rozmanitými přízněmi.“⁷² Kaidu neměl chuť se podrobit. Vymlouval se: „Naše stáda jsou hubená. Až ztloustnou, uposlechneme rozkazu.“ Takovými výmluvami otálel tři roky. Poté ve shodě [s ostatními] přepadli Koniči-nojána Narina, který patřil k Ürüngtašovi, synu Möngkeho-kaana, a byl jim nablízku,⁷³ zabíjeli a plenili a rozpoutali vzpouru a nepokoje.

Z toho důvodu Kaan vyslal svého syna Nomugana s princi pravého a levého křídla: z potomků Möngkeho-kaana Širegiho, z potomků Arik-bökeho Jobukura a Melik-Temüra, z Kaanových synovců Toktemüra, syna Sögeteje,⁷⁴ a Uruktaje, z Kaanových bratranců Čaraku z rodu Otčigina, s emíry a nesčíslným vojskem. V čele emírů stál Hantum-noján.⁷⁵ Vyslali je, aby zažehnali Kaiduovu vzpouru.⁷⁶

Strávili léto na břehu řeky a několik dní vyjížděli na lov. Toktemür a Širegi se oddělili od ostatních, na honu se sešli a smluvili se: „Zajměme ve shodě Nomugana i Hantum-nojána a vydejme je nepříteli.“ Toktemür Širegiho oklamal slovy: „Vláda připadne tobě. Kaan nám i našim bratrům způsobil mnoho křivd.“ V noci oba zajali. Nomugana a jeho bratra Kökečüa poslali k Möngke-Temürovi a Hantum-nojána ke Kaiduovi se vzkazem: „Máte na nás mnohá práva a nezapomněli jsme na ně. Kublaj-kaanovy syny a jeho emíry, kteří proti vám mířili, jsme vám poslali. Nemáme proti sobě zamýšlet nic zlého a máme ve shodě odrazit nepřítele.“ Elčiové se vrátili s odpovědí: „Jsme vám zavázáni a očekáváme totéž. Protože je v oněch končinách dobrá voda i píce, zůstaňte tam.“

Toktemür vyrazil a přitáhl k ordám Ögedejovým a Čagatajovým. Zajal knížata, která stála v čele těch ord, Sarbana a bratra Minka-Temürova (?),⁷⁷ a rozhlásil: „Batuovi synové a Kaidu se spojili s princi a táhnou za námi.“ Všichni se dali na pochod a vyrazili v Toktemürově a Sarbanově společnosti. Tu náhle dorazilo Kaanovo vojsko, jemuž velel Beklemiš. Ordy tak poznaly, že příchod Batuových synů a Kaidua je lež a že Toktemür a Sarban se spojili se Širegim. Společně s Kaanovými vojáky se s nimi utkali. Toktemür, Širegi a Sarban uprchli a rozhodli se táhnout k Il-Barinu (?) na břehu řeky Irtyše.⁷⁸ Každý z nich se zabýval přípravami. Toktemür odtud vyrazil, aby vpadl do země Kirgizů. Kaanova vojska dorazila a vyplenila jeho a’urug.⁷⁹

Toktemür se vrátil hledat svůj a’urug a požádal Širegiho o pomoc. Ten mu nevyhověl a Toktemür se na něj rozhněval. Když se vracel, narazil cestou nečekaně na Sarbana a Širegimu navzdory oklamal i jeho slibem vlády. V té době je od Širegiho dělila velká vzdálenost. Byl tam přítomen Et-buka z kmene [jméno v rukopisech chybí], který patřil k Širegimu. Rychle odjel a zpravil o té věci Širegiho, Melik-Temüra a ostatní knížata. Širegi a Melik-Temür shromáždili svá vojska, utábořili se ve stepi Čürkel (?) a poslali k Toktemürovi elčie: „Proč působíš v ulusu vzpouru a rozvrat?“ Odpověděl: „Širegi nemá odvahu ani rozhodnost. Chci, aby vládcem byl Sarban, který je k tomu schopný.“

Když Širegi neviděl jiné východisko, poslal k Sarbanovi vzkaz: „Chceš-li vládu, žádej ji ode mne. Proč ji žádáš od Toktemüra?“ Toktemür na tu řeč odpověděl: „Proč bychom měli vládu žádat od tebe a chodit k tobě? Přijď ty k nám.“ Širegi pochopil, že nemůže klást odpor a že by v boji bezúčelně zahynulo mnoho vojska, a proto k nim přišel. Toktemür si mezitím vyžádal Et-buku. Ten uprchl, pustili se za ním, a když ho dostihli, vrazil si nůž do těla a zemřel.

Nato se mezi sebou usnesli, že na nejvyšší místo usedne Sarban, a Širegimu uložili: „Přišel-li jsi upřímně, pošli hned teď elčie k Batuovým synům a ke Kaiduovi se zprávou, že jsme Sarbana ze své vlastní vůle učinili svým předákem a pánem.“ Ihned je poslal. Potom mu řekli: „Vrať se do své ordy. Melik-Temür ať zůstane zde, dokud nepřijde Jobukur.“ Širegi zpravil Jobukura. Ten to odmítl a k Sarbanovi nešel. Toktemür proti němu vytáhl s vojskem. Když se přiblížil, poslal mu elčiho: „Takto jsme se usnesli. Souhlasíš-li, dobře. Jinak se připrav k boji.“ Jobukur odpověděl: „Bojovat nebudu. Žádám o pět dní lhůty, abych se připravil k setkání.“

Jobukur se pak zabýval šikováním vojska. Pátého dne vytáhl, sešikoval se a chystal se k boji. Toktemür zaútočil, ale v tu chvíli jeho vojsko najednou přeběhlo a přešlo k Jobukurovi. Toktemür uprchl s dvanácti nökery. Po třech dnech dorazil k mongolským stanům. Byl oděn v černé plsti a požádal o vodu. Nepoznali ho a přinesli mu kyselé mléko. Vzápětí dorazila skupina [pronásledovatelů], našli jeho stopu a jeli za ním. Náhle dojeli k potoku plnému vody a bláta. Toktemür řekl svým nökerům: „Nejlepší bude bojovat a zemřít se ctí.“ Odpověděli: „Tobě tvůj rod neublíží, ale nám by se vedlo zle.“⁸⁰ Když ztratil naději ve své nökery, odhodil zbraně a padl do rukou nepřítele. Přivedli ho k Jobukurovi. Širegi si Toktemüra od Jobukura vyžádal, ale Jobukur řekl: „Budeš-li ho chránit, staneš se mým úhlavním nepřítelem.“ Širegi odpověděl: „I když se od něho dopustil jednoho zlého skutku, vykonal deset dobrých.“ Nebylo to nic platné a Jobukur dal Toktemüra zabít.

Sarban přišel k Širegimu a řekl: „To Toktemür mě k tomu přiměl.“ Širegi mu odebral vojsko, takže mu zůstali jen dva tři nökeři. Po nějaké době od Širegiho houfně utíkali lidé a odcházeli do služby ke Kaanovi. Širegi se chtěl vydat za uprchlíky a přivést je zpět, bál se však, že Sarban vyvolá vzpouru. Poslal ho proto s padesáti nökery ke Koničimu, Džočiho potomkovi.⁸¹ Jejich cesta náhodou vedla v okolí Džendu a Özkendu⁸² přes vlastní tábor Sarbanova domu. Jeho lidé se shromáždili, zajali oněch padesát nökerů a Sarbana osvobodili. Sarban znovu vyrazil s vojskem, zmocnil se Širegiho a’urugu a nařídil táhnout směrem ke Kaanovi. Napřed vyslal posla, aby oznámil, jak se věci mají.

Širegi se o tom dozvěděl a přitáhl, aby se se Sarbanem utkal. Jeho vojsko však najednou přešlo k Sarbanovi a on zůstal sám. Sarban nařídil, aby ho hlídalo pět set jezdců. Když to uslyšel Jobukur, vytáhl s vojskem, aby se se Sarbanem utkal. I jeho vojska přešla k Sarbanovi. Zajali i jeho, svěřili ho oněm pěti stům jezdcům a vydali se směrem ke Kaanovi. Jobukur předstíral nemoc a vyžádal si dva tři dny odkladu. Mezitím tajně poslal mnoho peněz a drahokamů Otčiginovi, synovci Čingischánovu, jehož jurt ležel v oněch končinách, a žádal ho, aby ho z té strašlivé pasti vysvobodil. Princ Otčigin shromáždil vojsko, nečekaně odehnal jejich koně a přepadl vojáky. Sarban uprchl sám na koni se svou chatun. Jeden z Otčiginových bahadurů uviděl, že Sarbanova chatun prchá, a chtěl ji zajmout. Chatun vykřikla, Sarban se obrátil a jediným šípem ho srazil. Pak se s chatun vydal ke dvoru Kaanovu.

Širegi tam dorazil ještě před Sarbanovým příchodem. Kaan ho však nepřipustil a vydal rozkaz, aby byl usazen na ostrově, jehož vzduch je velmi nezdravý, a tam dožil zbytek života. Nakonec tam zemřel. Sarbana Kaan zahrnul svou přízní a dal mu území a vojsko. I on po nějaké době zemřel. Jobukur se zmocnil ord Širegiho a Sarbana a uchýlil se pod ochranu Koničiho. Melik-Temür a Kurbaka (?) přišli společně ke Kaiduovi. Širegiho syn Ulus-buka se uchýlil ke Koničimu a nějakou dobu tam zůstal. Jobukura omrzela služba u Kaidua, utekl a vrátil se do služby ke Kaanovi. Stejně tak Ulus-buka se svou matkou a ordami. Protože Möngke-Temür, Džočiho potomek, zemřel, dosadili na jeho místo Töde-Möngkeho.⁸³ Nogaj, Töde-Möngke a Koniči se poradili a poslali Nomugana ke Kaanovi se vzkazem: „Podrobili jsme se všichni a dostavíme se na kurultaj.“ Také Kaidu poslal Hantum-nojána⁸⁴ zpět, na kurultaj se však nevydal. I oni od svého úmyslu upustili. Nomugan o rok později zemřel. A Bůh ví nejlépe, co je pravda.

Příběh o tom, jak kaan vyslal vojsko do země Nangijas a podrobil si ty země

Když kaan dopřál mongolskému vojsku několik let odpočinku od vojenských tažení, pomyslil si: „Když už jsou země Chitaje zcela podrobeny, je třeba dobýt i Nangijas.“ V době Möngke-kaana choval tamní panovník k Möngke-kaanovi velké přátelství a mezi nimi neustále přijížděli a odjížděli elčiové. Panovníci Nangijasu totiž byli urozeného rodu a vážení a za starých časů drželi i země Chitaje. Chitajský Altan-chán pocházel z rodu džürčenských kmenů, který se vzbouřil a zmocnil se těch zemí.⁸⁵ Staří panovníci Nangijasu – jak bude podrobně vylíčeno v jejich dějinách, které jsou dodatkem k této knize – proto, že byli nepřáteli chitajských panovníků, poskytovali pomoc v době, kdy byl Čingischán zaměstnán dobýváním zemí Chitaje; a zvláště za vlády Ögedeje-kaana poslali velké vojsko a pomáhali, až chitajského panovníka zcela porazili, jak bylo podrobně řečeno v jejich oddíle. Na počátku pojal úmysl dobýt Nangijas Möngke-kaan a podle téhož pravidla se k tomu rozhodl i Kublaj-kaan – tím spíše, že jeho sídelní zemí byl Chitaj, který s jejich zeměmi sousedil. Zkrátka, ať posílal vojsko na jejich hranice kdykoli, nic se nedařilo, až do roku … [mezera v textu]⁸⁶ – kdy Bajan, syn Kökečüa, velkého emíra z kosti Barinů, jehož dědem byl Alak-noján, popravený podle jasy za velký zločin… Tento Bajan podle jedné zprávy připadl do dílu a podílu Kublaj-kaanovi. A když byl v Íránu ve službách Abaka-chána, poslal Kublaj-kaan Sartak-nojana, syna Sodun-nojana(?), spolu s elčim Abd ar-Rahmánem a vyžádal si Bajana v roce krávy, kdy zemřel Hülegü-chán (1265).⁸⁷ Poslali ho tedy se Sartak-nojanem do služeb kaana, kdežto Abd ar-Rahmán zůstal v těchto zemích, aby dokončil vyúčtování.⁸⁸

Když Bajan dorazil, dal kaan připravit třicet tumenů mongolského vojska a osmdesát tumenů chitajského vojska. Samka-bahadura, jednoho z chitajských emírů, z města Čagan-balgasun, které se podrobilo už za Möngke-kaana, muže upřímného srdce a ochotného ke službě, ustanovil do čela chitajského vojska.⁸⁹ Zmíněného Bajana a emíra Aču, vnuka Subedej-bahadura z kmene Urjangkatů, postavil do čela mongolského vojska a nařídil, aby vrchním velitelem všech byl Samka-bahadur, neboť jeho kázeň byla přísná a vždy si vedl dobře. Poslal je směrem na Nangijas. Samka se pro nemoc z cesty vrátil a velitelem obou vojsk se stali Bajan a Aču. Protože prostor zemí Nangijasu byl nesmírně rozlehlý a vojsko tam bylo nesčetné a nezměrné, bylo jeho dobytí obtížné a dařilo se jen za dlouhý čas. Téměř čtyři roky se usilovně snažili a část podrobili. Potom poslali ke kaanovi elčie se vzkazem, že vojsko nestačí.

Protože kaan nemohl rychle sestavit vojsko, vydal jarlyk, aby přivedli všechny vězně ze zemí Chitaje. Bylo jich na dvacet tisíc mužů. Řekl jim: „Vy všichni jste hodni smrti a popravy. Jako almužnu za svou hlavu jsem vás propustil na svobodu. Dám vám koně, zbraně a šaty a pošlu vás k vojsku. Budete-li se snažit, stanete se emíry a váženými muži.“ Vystrojil je, ze schopných mezi nimi udělal emíry tisíců, setnin a desítek⁹⁰ a vypravil je, až se připojili k velkému vojsku. Potom poslal elčiho a povolal Bajana a Aču na poštovních koních (ulag). Přijeli sedmi přípřežemi(?)⁹¹ a on je poučil a vyložil jim, jak mají bojovat. Pak se vrátili a v sedmém roce od počátku tažení do těch zemí s nimi svedli bitvu na břehu řeky Kang-mören.⁹² Porazili osmdesát tumenů nangijaského vojska, dobyli tu zemi a zabili tamního panovníka jménem Sučú(?). Dobyli také další kraje – Kandu(?), Angkir-bura(?), Makuman(?), Kalang(?), Kijaj(?), Kafče-guh(?) a jiné – a podrobili si je.⁹³ Také země Solangka, která se podrobila už za vlády Möngke-kaana a znovu se vzbouřila, přišla, když Kublaj-kaan usedl na trůn, opět k jeho Výsosti vzdát poddanství a podrobila se. Do země Jáva, jedné ze zemí Indie, poslal vojsko a to ji válkou dobylo.⁹⁴ Lodí poslal elčie do většiny zemí Indie, aby se podrobily, a ty to z nouze přijaly. A až do dnešní doby jezdí elčiové sem a tam po cestě poddanství.

Země Nangijas rozdělili mezi prince a v každé z těch pohraničních zemí usadili připravené vojsko. Emír Pulad čingsang,⁹⁵ který má o poměrech těch zemí dokonalé vědomosti, vypráví, že ačkoli je v Nangijasu zvykem zapisovat do soupisu jen vážené muže, kteří jsou předáky svého lidu a mají družinu, činí tamní počet devadesát devět tumenů.⁹⁶ Žádná země není rozlehlejší než tato, neboť v knihách se uvádí, že v ní začíná pět podnebných pásem; a přitom je její osídlení souvislé. Až do dnešní doby jsou tam pevně usazena mongolská a čaukutská⁹⁷ vojska a nikdy odtud neodešla. Každý emír tumenu sídlí se svým vojskem v určené zemi a je mu svěřena tamní správa; ze strany dívánu jsou ke každému přiděleni čtyři bitikčiové. Když se vymáhají daně provincie, pošlou tomu emírovi rozkaz kaanova jarlyku a on je podle rozkazu ze všech měst, která k té zemi náležejí, připraví a odešle; nikdo z nich se do jiné záležitosti nevměšuje.⁹⁸ A ta skupina vězňů se celá stala váženými emíry a získala pro sebe letní i zimní tábořiště. A Bůh ví nejlépe, co je správné, k Němu je návrat a útočiště.

Když jsme nyní podrobně vylíčili příběhy a události Kublaj-kaana od jeho narození až do doby, kdy usedl na královský trůn a zcela si podrobil země Chitaj a Mačín, zapíšeme – dá-li to Bůh mocný – ještě několik dalších příběhů, které se týkají výhradně jeho zemí, pořádků a pravidel, jež zavedl, a stavu vojsk, která rozmístil v jednotlivých zemích a pohraničích těch krajů. On jediný je Bůh, a pokoj.

Příběh o stavbách, které kaan dal zřídit v zemi Chitaj, a o pravidlech, zvyklostech, správě a uspořádání, jež jsou v těch zemích zavedeny

Země Chitaj je nesmírně rozlehlá a široká říše a co nejhustěji osídlená. Věrohodní vypravěči tvrdí, že v celé obydlené čtvrti světa není žádná jiná země s takovým osídlením a množstvím lidu jako tam. Z Okolního moře vybíhá od jihovýchodu nepříliš veliký záliv na pohraničí a pobřeží mezi Manzi a Kuli⁹⁹ a vniká doprostřed země Chitaj až na čtyři farsachy¹⁰⁰ od Chanbalyku, a lodě připlouvají až tam. Protože je to moře blízko, hodně prší. Některé z těch krajů jsou teplé a jiné chladné. Čingischán za svého života většinu těch zemí podrobil a za vlády Ögedeje-kaana je dobyli úplně. Čingischán a jeho potomci neměli v zemích Chitaje sídelní město, jak bylo uvedeno v každém z oddílů. Protože však Möngke-kaan dal tu zemi Kublaj-kaanovi a ten svým prozíravým pohledem shledal, že je to země nesmírně vzkvétající, zvolil si za sídlo mnohé z význačných krajů a zemí v jejím okolí a město Chanbalyk, které se chitajsky nazývá Čungdu a bylo jedním ze sídel tamních králů, určil za zimní sídlo. Postavili je kdysi dávno podle volby hvězdopravců a mudrců pod nanejvýš šťastným horoskopem a vždy je pokládali za město mimořádného štěstí a zdaru. Protože je Čingischán zpustošil, chtěl je Kublaj-kaan obnovit; pro svůj věhlas a slávu však vedle něj postavil jiné město jménem Daidu, takže obě na sebe navazují.¹⁰¹ Jeho hradba má sedmnáct věží a od věže k věži je vzdálenost jednoho farsachu. Je tak lidnaté, že i vně věží postavili nesčetné budovy. Ze všech krajů přivezli rozmanité ovocné stromy a vysadili je tam do zahrad a sadů a většina z nich plodí.

Uprostřed toho města si pro svou ordu postavil nesmírně vznešený palác a pojmenoval jej karši. Jeho sloupy i dlažba jsou celé z mramoru a alabastru, nesmírně krásné a čisté. Kolem něj dal vystavět čtyři hradby, vzdálené od sebe na dostřel šípu: vnější je pro nádvoří, vnitřní k sezení emírů, kteří se každé ráno shromažďují, třetí pro stráže kešiku a čtvrtá pro důvěrníky. Kaan v tom paláci přebývá v zimě. Malíři jej vyobrazili v mnoha dějepisných knihách a podoba je taková, jak je namalováno.

Chanbalyk a Daidu mají velikou řeku, která přichází ze severní strany, kudy vede cesta na letní pastviny, z oblasti Čamčalu,¹⁰² a jsou tu ještě jiné vody. Vně města vybudovali nesmírně velké nāvur, podobné malému moři,¹⁰³ a postavili na něm hráz, aby na ně mohli spouštět lodě a projíždět se pro potěšení. Voda té řeky dříve tekla jinudy a vlévala se do zálivu, který přichází z Okolního moře až k okolí Chanbalyku. Protože však ten záliv byl v těch místech úzký a lodě nemohly připlout, nakládali náklady na tažná zvířata a vozili je do Chanbalyku. Chitajští inženýři a mudrci provedli pečlivé propočty a prohlásili, že je možné, aby lodě přijížděly do Chanbalyku z většiny chitajských krajů, ze sídelního města Mačínu, z města Kinsaje, ze Zajtúnu a z jiných míst. Kaan poručil vykopat velký průplav a do toho průplavu svedli vody zmíněné řeky a několika dalších řek, které tečou jedna za druhou z Kara-mören a odjinud přes města a kraje.

Z Chanbalyku do Kinsaje a Zajtúnu, což je přístav pro Indii a sídelní město Mačínu, je to čtyřicet dní cesty a lodě po ní plují.¹⁰⁴ Na tomto toku postavili mnoho hrází kvůli zavlažování krajů. Když loď dorazí k těm hrázím, vytáhnou ji i s nákladem, ať je sebevětší a sebetěžší, rumpálem nahoru a na druhé straně hráze ji spustí do vody, a tak pluje dál. Šířka toho průplavu přesahuje třicet loket. Kublaj-kaan poručil obložit jeho stěny kamenem, aby do něj nesjížděla hlína. Podél toho průplavu vede veliká veřejná silnice do Mačínu, dlouhá čtyřicet dní cesty. Celou tu cestu vydláždili kamenem, aby se tažným zvířatům, když hodně prší, nebořily nohy do bláta. Po obou stranách cesty vysadili vrby a jiné stromy, takže po celé cestě padá stín stromů. Žádný tvor, ať voják, nebo kdokoli jiný, se neodváží ulomit z těch stromů větvičku nebo dát z nich lístek tažným zvířatům. Po obou stranách postavili vesnice, krámy a chrámy modlářů, takže celá ta čtyřicetidenní cesta je souvisle osídlená.

Hradbu města Daidu postavili z hlíny; tamním zvykem totiž je, že postaví dvě prkna, mezi ně nasypou vlhkou hlínu a tlučou do ní velkým kůlem, dokud neztvrdne, pak prkna odejmou a je z toho zeď. Protože tam často prší a tamní půda nemá pevnost, je taková zeď pevnější. Kaan ke konci života poručil přivézt kámen a chtěl tu zeď obložit kamenem, ale zemřel. Dá-li Bůh, dopřeje se Temür-kaanovi, aby to dokončil.

Kaan si také přál, aby na letním sídle, ve městě Kaiminfu, které leží padesát farsachů od Daidu, postavil podobný palác a stavby. Ze zimního sídla tam vedou tři cesty. Jednu cestu kvůli lovu vyhradili jako zapovězené území (koruk)¹⁰⁵ a kromě elčiů s knížecím pověřením(?)¹⁰⁶ po ní nikdo jiný nejezdí. Druhá cesta vede směrem k městu Čočou; sjíždí se po ní podél řeky Sangin a je tam mnoho hroznů a ovoce. Poblíž toho města je jiné městečko jménem Simali(?), jehož obyvatelé jsou většinou Samarkanďané; založili tam mnoho zahrad po samarkandském způsobu.¹⁰⁷ Třetí cesta vede přes průsmyk, který se nazývá Sinkling(?); když se přejde ten průsmyk, jsou až k městu Kaiminfu samé louky a letní pastviny. Předtím bylo toto letní sídlo zřízeno v okolí zmíněného města Čočou.

Potom si [letní sídlo] vybrali v okolí města Kaiping-fu. Na jeho východní straně dal [Kaan] pro sebe založit palác (karši) a pojmenoval jej Langtan (?).¹⁰⁸ Jedné noci však měl sen, a proto palác opustil. Radil se s mudrci a staviteli, kde by bylo možné postavit jiný palác, a všichni se shodli, že vzhledem k vlastnostem místa je nejlepší jezero (náur), které leží vedle města Kaiping-fu uprostřed louky.¹⁰⁹ Rozhodli se je vysušit. V té zemi je kámen, který se používá místo dříví; nashromáždili ho velké množství a k tomu hojnost dřevěného uhlí.¹¹⁰

A to jezero i s jeho prameny vyplnili lomovým kamenem a drcenými cihlami a zalili je velkým množstvím cínu a olova, až bylo pevné. Navršili je do výše muže nad zem a nahoře postavili terasu. Voda, sevřená v útrobách země, časem vyrazila na jiných stranách na vzdálenějších loukách a vytryskly tam prameny. Na té terase postavili palác v chitajském slohu a kolem louky vystavěli mramorovou zeď. Od té zdi až k paláci postavili dřevěnou ohradu (dabarzín), aby nikdo nemohl na louku vcházet a z ní vycházet. Na tu louku shromáždili všechny druhy lovné zvěře a ta se tam rozmnožila ve velkém počtu. Uprostřed toho města postavili také sídlo a palác menší než onen. Z vnějšího paláce do onoho vnitřního vede ulička, takže [Kaan] chodí do paláce tímto soukromým průchodem. Kolem toho paláce byla kvůli nádvoří (kirjás) postavena zeď ve vzdálenosti jednoho dostřelu šípu.¹¹¹ [Kaan] pobývá většinu času v paláci za městem.

V těch zemích je mnoho velkých měst a každé z nich dostalo jméno, které má podle svého původu zvláštní význam, a z titulů těch měst je zřejmá i hodnost jejich správců. Proto vůbec není třeba psát do jarlyku ani se přít o to, čí město je větší, a na shromážděních nevznikají spory o zasedací pořádek. Z každé hodnosti je určeno, který správce má jít druhému naproti a pokleknout před ním. Tyto tituly a hodnosti jsou v následujícím pořadí, jak se dále vysvětluje:

První hodnost: king.

Druhá hodnost: du.

Třetí hodnost: fu.

Čtvrtá hodnost: čeu.¹¹²

Pátá hodnost: … [jméno v rukopisech chybí].

Šestá hodnost: kün.

Sedmá hodnost: hien.

Osmá hodnost: čin.

Devátá hodnost: šun.¹¹³

První [z nich] nazývají rozlehlou zemi, jako je Rúm, Fárs či Bagdád. Druhou [nazývají] zemi, v níž je sídlo panovníka, a tímto způsobem se to snižuje. Sedmou nazývají malá města, osmou městečka a devátou vesnice a pole; i [výraz] mazim (?) označuje zároveň pole i vesnici. Přístavy na pobřeží nazývají mátu.¹¹⁴ Taková pravidla a řád v jiných zemích nejsou; většina záležitostí těch zemí je upravena tímto způsobem. A Bůh ví nejlépe.

Zpráva o emírech, vezírech a bitikčích země Chitaj, o podrobnostech jejich hodností, o pravidlech a předpisech, které u nich platí, a o názvosloví toho lidu

Velcí emírové, kteří zastávají úřad náměstka a vezíra, se nazývají čingsang. Velitel vojska se nazývá taifu a emír tumenů vankši (?).¹¹⁵ Emírové, vezírové a náměstci dívánu, kteří jsou Tádžikové, Chitajci a Ujguři, se nazývají finčan. Zvykem je, že ve velkém dívánu jsou čtyři čingsangové z řad velkých emírů a čtyři finčanové z velkých emírů různých národů: Tádžiků, Chitajců, Ujgurů a Arkaunů; i ti mají v dívánu své zástupce.¹¹⁶ Úřady tamních emírů a správců se řídí hodností a jejich hodnosti jsou podrobně v tomto pořadí:

První hodnost: čingsang; zastávají úřad vezíra a náměstka.

Druhá hodnost: taifu; je velitelem vojska, a ačkoli je vysoký hodnostář, obrací se na čingsanga.

Třetí hodnost: finčan; jsou to náměstci a vezírové dívánu z lidí různých národů.

Čtvrtá hodnost: ju-čing.

Pátá hodnost: zo-čing.

Šestá hodnost: sam-čing.

Sedmá hodnost: sami.

Osmá hodnost: linčun.¹¹⁷

Devátá hodnost: není známa. Všichni písaři jsou mu podřízeni.¹¹⁸

V době Kublaj-kaana byli čingsangy tito emírové: Hantum-noján, Učačar, Olčaj-tarchan a Dašman. Nyní Hantum-noján již není [naživu], ostatní zůstávají v úřadě a spolu s jedním dalším jsou čingsangy Temür-kaana.¹¹⁹ Úřad finčana dávali dříve lidem z Chitaje, nyní jej dávají Mongolům a Tádžikům a také Ujgurům. Předního z finčanů nazývají šu-finčan, to jest výkvět finčanů.¹²⁰

V této době, v období (čag) Temür-kaana, je přednostou všech finčanů Bajan-finčan, syn Sajjida Násiruddína a vnuk Sajjida Adžalla; i jeho nyní nazývají Sajjid Adžall.¹²¹ Druhý je Umar-finčan z Mongolů a třetí Teke-finčan z Ujgurů. Předtím byl [finčanem] Lačin-finčan, synovec emíra Sunčaka, a nyní je jím jeho syn jménem Kurmane (?). Čtvrtý je Jighmiš-finčan, který je finčanem na místě Temüra; i on je z Ujgurů.¹²²

Protože Kaan pobývá většinu času ve městě Dadu, postavili tam pro velký díván, kterému říkají šing, místo, kde díván zasedá.¹²³ Zvykem je, že je tam náměstek, jemuž přísluší brány. I zadržené bularghu (?) přivádějí před tohoto náměstka a ten je vyslýchá; ten díván se nazývá liše.¹²⁴ Když výslech proběhne, sepíší stav věci a pošlou jej spolu s tím bularghu do dívánu luše, který je hodností výše. Odtamtud jej pošlou do třetího dívánu, kterému říkají čibiun, a potom do čtvrtého dívánu, jenž se nazývá tunčiniun. Tomu dívánu příslušejí záležitosti jamů a poslů a tři zmíněné dívány jsou pod jeho velením.¹²⁵ Potom věc přinesou do pátého dívánu, kterému říkají žuštái; ten vyřizuje záležitosti vojska. Potom do šestého dívánu, jenž se nazývá sanvíše. Tam jsou všichni elčiové, kupci a příchozí i odchozí a tomu dívánu příslušejí jarlyky a pajzy; nyní ten úřad přísluší výhradně emíru Dašmanovi.¹²⁶ Když [věc] projde těmito šesti dívány, přinesou ji do velkého dívánu, kterému říkají šing, a tam [strany] vyslechnou. Od lidí, kterých se věc týká, vezmou otisk prstů (chatt-i angušt). Význam otisku prstů je v tom, že se zkušeností poznalo a ověřilo, že prstní články se u lidí liší. Kdykoli má někdo vydat písemný doklad, vloží mu ten papír mezi prsty a na rubu listiny vyznačí čárou místo, kde leží články jeho prstů. Kdyby to později popřel, porovnají to se značkami jeho prstů, a jestliže souhlasí, nemůže zapírat.¹²⁷ Když takto ve všech dívánech zachovají opatrnost, předloží [věc Kaanovi] a v té záležitosti vykonají, co přikáže.

Je zvykem, že uvedení emírové chodí každý den do šingu,¹²⁸ vyslýchají žádosti lidí a vyřizují důležité záležitosti říše. Zasedají tam také tito čtyři čingsangové, a rovněž ostatní držitelé zmíněných úřadů a bitikčiové (písaři) zasedají každý podle pořadí své hodnosti. Před každého postaví stolek (šire) na způsob stoličky a na něj kalamář, a tak tam neustále sedí. Každý emír má určenou svou značku a svou tamgu (pečeť). Je ustanoveno několik bitikčiů, jejichž povinností je zapisovat jména těch, kdo každý den přicházejí do dívánu, aby těm, kdo nepřišli, byla za tolik dní, kolik jich vynechali, strženo služné. Přichází-li někdo do dívánu méně, aniž by měl zjevnou omluvu, zbaví ho úřadu, a tito čtyři čingsangové o tom podají zprávu Kaanovi.

Šing v Chanbalyku je nesmírně velkolepý. Jsou v něm uloženy záznamy dívánu za několik tisíc let, které pečlivě opatrují, a dobře se tam dbá i na předpisy. Úředníků onoho šingu je na dva tisíce. Šing není v každém městě, nýbrž jen tam, kde je sídlo vlády mnoha měst a provincií, tak jako je tomu u Bagdádu, Šírázu nebo Konye v Rúmu. V Kaanových državách je dvanáct šingů. Mimo šing v Chanbalyku však nejsou čingsangové, nýbrž jen emír s hodností šahny, který stojí v jeho čele, a dále čtyři fančanové a ostatní dívány a úřady. Sídel šingů je tedy dvanáct a jejich pořadí a rozvržení jsou takové, jak se zde s pomocí Boha Nejvyššího zaznamenává.

První je šing Chanbalyku a Dadu.

Druhý je šing zemí Džürčenů a Solangky. Tento díván sídlí ve městě Čunčü, které je největším z měst Solangky.¹²⁹ Nachází se tam ʿAláʾ ad-Dín-fančan, syn Husám ad-Dína-samčinga al-Málighího (z Almalyku), a Hasan-žučing (?).

Třetí je šing země Kúlí a Kokúlí, což je samostatné království. Jeho krále nazývají wang. Kublaj-kaan mu dal za ženu svou dceru a jeho syn patří k Kaanovým důvěrníkům; tam však wangem není.¹³⁰

Čtvrtý je šing města Namkingu. Je to velké město země Chitaj na břehu řeky Kara-müren a bývalo jedním ze starých sídelních měst Chitaje.¹³¹

Pátý je šing města Šikčü (?), které leží na hranici Chitaje. Sídlí tam Tugan, syn [v textu mezera].¹³²

Šestý je šing města Kinsaje, které je sídelním městem Mangi. Nacházejí se tam ʿAláʾ ad-Dín-fančan, syn Sajf ad-Dína Tugačara-nojána, spolu s chitajským nökerem jménem Sivčing, dále ʿUmar-fančan, Manzitaj a Bek-Chodža Túsí-fančan.¹³³

Sedmý je šing města Fučü, jednoho z měst Mangi. Šing býval dříve tam, pak jej přenesli do Zajtúnu a nyní jej opět přivedli zpět. Místodržitelem tam byl kdysi Žen (?), bratr Dášmanův, a nyní emír ʿUmar, bratr Bajana-fančana. Přístavem lodí je Zajtún a jeho místodržitelem je Bahá ad-Dín Kunduzí.¹³⁴

Osmý je šing města Lukin-fu. Je to město v zemi Mangi, s jejíž jednou stranou sousedí Tangut. Místodržiteli tam jsou Hasan-fančan, bratr Bajana-fančana, a bratr Lačína-fančana, jenž se rovněž jmenuje Hasan.¹³⁵

Devátý je šing Kúlikí (?), kterému Tádžikové říkají Čín-kalán. Je to nesmírně velké město na mořském pobřeží pod Zajtúnem a je to významný přístav. Místodržiteli jsou tam jistý Nokaj a Rukn ad-Dín at-Tustarí-fančan.¹³⁶

Desátý je šing Kara-džangu, což je samostatná říše. Je tam velké město jménem Jači a šing je v tomto městě.¹³⁷ Obyvatelé tamější jsou vesměs muslimové. Jeho místodržiteli jsou Jagan-tegin a Jaʿkúb-beg, syn ʿAlí-bega, z rodu Jalavačova.

Jedenáctý je šing Kin-čanfu, jednoho z měst země Tangut.¹³⁸ V této zemi sídlí Ananda, syn Mangalův. Místodržiteli tam jsou Kajtmiš (?), bratr Dášmana-fančana, a ʿUmar Chitajec. Anandův jurt je v místě zvaném Čagan-na’ur, kde si postavil palác (karši).¹³⁹

Dvanáctý je šing Kamčü, rovněž jednoho z měst země Tangut. Je to nesmírně velká říše a provincie, která k ní patří, je nezměrná. Sídlí tam Ačiki a je tam emír jménem Chočü s hodností místodržitele.

Protože jsou tyto země od sebe vzdálené, v každé z nich sídlí s vojskem některý princ nebo vážený emír. Obyvatelé té země se obracejí na něho, jemu přísluší péče o důležité záležitosti a potřeby oné země a on zajišťuje její správu a ochranu. Šing každé země je v největším z jejích měst a každý šing je velký jako vesnice, neboť v něm postavili mnoho domů a komnat s příslušenstvím a přístavky. Je k nim přičleněno velké množství otroků a služebníků úředníků. Jemnosti uspořádání a předpisy oněch dívánů jsou nesmírně propracované a dobré. Je zvykem, že z provinilců a hříšníků některé popraví a jiné odloučí od rodiny, majetku a statků a pošlou je na práci s hlínou, na tahání vozů a na přenášení kamení, takže jim nezůstane ani jediná věc, aby lidé, když vidí emíry a vážené osoby v takovém stavu, brali si z toho výstrahu. Jejich jasa a řády jsou mnoha druhů a vyprávění o oněch zemích všeho druhu je nepřeberné; protože však dějiny těchto krajů budou samostatně podány v dodatku této knihy, omezili jsme se na tuto míru.

Vyprávění o pomezí Kaanovy říše a zmínka o princích a emírech, kteří s vojskem sídlí na hranicích k ochraně říše

Na jihovýchodní straně nemá Kaan žádného nepřítele, neboť všechny země ležící tím směrem až k Oceánu náležejí k jeho říši. Jen nedaleko pobřeží země Džürčenů a Kúlí leží uprostřed Oceánu veliký ostrov jménem Čimingú, jehož obvod činí asi čtyři sta farsachů.¹⁴⁰ Je na něm mnoho měst a vesnic, má vlastního krále a jako dříve je vzpurný. Tamější lidé jsou malé postavy, s krátkým krkem a velkým břichem, a jsou tam četné doly. Na ryze východní straně až k pobřeží Oceánu a k hranici země Kyrgyzů nemá Kaan žádného nepřítele. Na jihozápadní straně, mezi provincií Mangi a provincií Kúlikí a Zajtúnem, je na pobřeží veliký hustý les. Uprchl tam jeden ze synů krále Mangi, a ačkoli nemá žádnou sílu ani moc, živí se loupeží a lupičstvím.

Na západní straně je země, které se říká Kafče-gú.¹⁴¹ V těch místech jsou husté lesy a země sousedí s provincií Kara-džang, s částí Hindustánu a s pobřežím. Jsou tam dvě města, Lúčak (?) a Chinám (?), a země má vlastního krále a je vůči Kaanovi vzpurná. Kaanův syn Togan, který sídlí s vojskem v Lukin-fu v provincii Mangi, střeží zemi Mangi a zároveň se má na pozoru před těmito vzbouřenci. Jednou vytáhl s vojskem proti oněm městům na pobřeží, dobyl je a týden tam seděl na trůnu. Náhle však jejich vojsko vyrazilo ze zálohy od moře, z lesa i z hor a napadlo Toganovo vojsko, které bylo zaměstnáno kořistí; Togan vyvázl bez úhony a sídlí jako dříve v okolí Lukin-fu.¹⁴²

Na severozápadní straně, kde je hranice Tibetu a Zardandánu,¹⁴³ nemá Kaan nepřítele, kromě strany, která sousedí s vojskem Kutlug-Chodži.¹⁴⁴ Mezi nimi však leží těžko schůdné hory a nepřítel jimi nemůže projít. Přesto tam k ochraně té strany rozmístili část vojska.

Na severovýchodě, po celé šíři strany přivrácené ke Kaidovi a Duvovi, je od jejich hranice až k hranici Kaanovy říše čtyřicet dní cesty pouští. Na obou stranách sedí na hranicích vojska a hlídky (karaul),¹⁴⁵ střeží je a mají se na pozoru, a občas dojde i k boji. Šíře hranice Kaanovy říše na této straně činí měsíc cesty a táhne se k východu. Vojsko a hlídky jsou rozmístěny ve většině míst, kde je toho třeba. Počínaje východem rozmístili s vojskem prince a emíry takto: nejprve na východní straně sídlí s vojskem princ Kammala, Kaanův bratr po otci i matce;¹⁴⁶ pod ním Körgüz-küregen, Kaanův zeť;¹⁴⁷ pod ním Čüngkür, syn Tuktakův, který byl jedním z velkých emírů Kublaj-kaana; pod ním Tiketadaj (?), syn Najana-Kübügčiho (?),¹⁴⁸ který byl rovněž velkým emírem; a pod ním Kökečü, strýc Temür-kaana. Potom se dojde do země Tangut, kde velí princ Ananda, syn Mangalův, a sídlí tam s vojskem v okolí Čagan-na’uru. Pod ním leží pohraniční Kara-Chodžo, město Ujgurů. Je tam dobré víno. Leží mezi hranicí Kaana a Kaidua a vychází s oběma a slouží oběma stranám.¹⁴⁹

Níže odtud sídlí princové Ačiki, potomek Čagatajův, a Čübej, syn Alghuův. Ještě níže jsou nepřístupné hory Tibetu, o nichž už byla řeč. Po cestách zmíněné země nelze v létě pro nedostatek vody putovat; v zimě se tudy chodí jen tak, že se pije voda z roztátého sněhu. A Bůh ví nejlépe.

Zpráva o princích a velkých emírech, kteří jsou v kaanově družině a náležejí k němu

Z princů: Tokta-köün,¹⁵⁰ zeť emíra Öldžeje (?) čingsanga, zaujímá místo Najanovo z urugu Tagačarova. Když Najana zabili, vyšel jarlyk, aby se vrátili všichni otroci i zajatci, které [jeho lidé] pobrali; všichni se pak shromáždili u něho. Další […] syn Nökür-chatun (?), jedné z chatun […], sídlí v jurtech na Ononu a Kerulenu. Chajšang (?), syn Nanki (?),¹⁵¹ která bývala chatun Asutajovou a byla nesmírně krásná; kaan si ji vzal. Je to princ. Töre-oghul (?) a Jasar (?) jsou oba bratři. Süse (?), syn Köčüův, z urugu Ögedej-kaanova, je velký princ. Z urugu Čagatajova Ačiki, syn Büriho, syna Mö’etükenova, je ze všech princů věkem nejstarší a v této době nanejvýš mocný a vážený.

Ze zeťů kaanových jsou známi tito: jeden je syn krále země Solangka (Korea).¹⁵² Další, Mangzitaj (?) z kmene Kungiratů, má za manželku [kaanovu] dceru, jež se jmenuje Önčin (?). A další je syn krále Mangi, který byl odedávna jejich panovníkem a nyní je sesazen; u kaana slouží jako zeť a emír. A Bůh ví nejlépe; k Němu je návrat a útočiště.

Zpráva o synovi Sajjida-i Adžall z Buchary, který byl kaanovým vezírem, a o jeho vnukovi Bajanovi fančanovi

Vnuk Sajjida-i Adžall z Buchary. [Jeho děd] byl po Jalavačovi vezírem na dvoře Kublaj-kaana.¹⁵³ Kaan mu svěřil (tusamiši) zemi Kara-džang. Když se totiž Kublaj-kaan z rozkazu Möngke-kaanova vypravil do té země a jeho vojsko zůstalo hladové a bez šatů, [Sajjid-i Adžall] mu vyšel vstříc a náležitě mu prokázal všechny úsluhy. Kublaj-kaan se tehdy zavázal, že ho u Möngke-kaana doporučí, a také tak učinil. Möngke-kaan ho zahrnul přízní a udělil mu mnoho milostí. Když pak panování připadlo Kublaj-kaanovi, projevil mu přízeň a ráčil mu udělit úřad vezíra; jeho syna Násira ad-Dína poslal na jeho místo jako správce země Kara-džang.¹⁵⁴ [Sajjid-i Adžall] byl vezírem po dvacet pět let a nikdy proti němu nebylo vzneseno žádné obvinění (ighaghi), ani ho nepostihlo žádné neštěstí; zemřel, když přišla jeho určená hodina. To je věc nevídaná. Násir ad-Dín zůstal nadále správcem v Kara-džangu a [ke dvoru] nepřišel, jen aby kaanovi vzdal hold (tikšimiši).¹⁵⁵ Zemřel v posledních pěti či šesti letech a ve městě Chanbalyku ho pohřbili v jeho vlastní zahradě. Ještě předtím poslali [syna] Násira ad-Dína jménem Abú Bakr, kterému se nyní říká Bajan fančan, do města Zajtúnu jako správce.¹⁵⁶

Když Sajjid-i Adžall zemřel, stal se kaanovým vezírem emír Ahmad Fanákatí a rozhodování o všech záležitostech bylo v jeho rukou.¹⁵⁷ Stalo se tak proto, že když Čabi-chatun ještě žila v domě svého otce, měl emír Ahmad k jejich rodině blízko. Když se stala kaanovou chatun, sloužil na její ordě, získal vážnost, zařadil se mezi velké emíry a vzal do rukou vládu nad zeměmi říše. Chitajští emírové mu ze závisti byli nepřáteli. Ani Džim-gim mu nebyl nakloněn, a to do té míry, že ho jednoho dne udeřil lukem do hlavy a rozrazil mu obličej. Když [Ahmad] přišel před kaana, ten se ho zeptal: „Co se ti stalo s obličejem?“ Odpověděl: „Kopl mě kůň.“ Džim-gim, který byl přítomen, se rozhněval a řekl: „Stydíš se říct, že tě udeřil Džim-gim?“ Jindy ho zase v kaanově přítomnosti mnohokrát bil pěstí. Ahmad se ho proto neustále obával. V létě toho roku, když se kaan vydával z města Dadu na letní tábořiště (jajlak), ponechal Ahmada a emíra jménem Tarkan (?) z kmene Kipčaků v čele dívánu a pokladnic, aby střežili palác (karši).¹⁵⁸ Chitajští emírové, kteří tam byli přítomni a sloužili, se ze závisti a staré zášti začali strojit proti němu.

Zpráva o emíru Ahmadovi Fanákatím, který byl kaanovým vezírem, o tom, jak byl zabit rukou Kao fančana, a o dobytí Mangi prostřednictvím Kao fančana

Za časů Kublaj-kaana, když byl kaanovým vezírem emír Ahmad Fanákatí fančan, byl vezírem také jeden Chitajec jménem Kao fančan. Protože emír Ahmad požíval úplné důvěry, nazývali ho Šu fančan, to jest „bdělý vezír“; šu je totiž titul velkých fančanů.¹⁵⁹ Kao fančan měl mnoho stoupenců a emíru Ahmadovi záviděl. V zmíněném létě, kdy ho kaan ponechal v čele paláce a dívánu Chanbalyku a Dadu, se Kao fančan s několika Chitajci spikl, že ho připraví o život. Jeden otrok z Ahmadových podkoních se o tom dozvěděl a zpravil ho o tom. Emír Ahmad v noci vzal čtyřicet vybraných valachů z kaanových osobních koní, kteří stáli ustájeni na ječmeni, a vydal se na cestu. Chitajci se to dozvěděli. Když nastal den, dorazil do vesnice vzdálené pět farsachů, kterou nazývají Šindaj (?); Tádžikové jí říkají Deh-i Chula (?) a také jam Sajjida-i Adžall. Chitajci mu nedovolili přejít most, protože předtím obsadili cesty. Chtěl se vrhnout do řeky a přebrodit ji, ale Chitajci mu zastoupili cestu a bránili mu. Zatímco se tak přeli a hádali, dorazil zezadu Kao fančan, uchopil emíra Ahmada za uzdu (čilbur) a řekl: „Kaan nás tu ponechal, abychom obstarávali záležitosti dívánu. Proč odcházíš bez naší porady (kengeš)?“ On odpověděl: „Kaan si mě povolal, jedu k němu.“ Kao fančan ho však nepouštěl.

Uprostřed té rozmluvy přijížděli od kaanova dvora do Chanbalyku po úředních záležitostech čtyři elčiové. Když je emír Ahmad spatřil, zvolal: „Jedu ke kaanovi, a oni mě nepouštějí!“ Elčiové řekli: „Kaan nás poslal, abychom přivedli emíra Ahmada.“ Kao fančan namítl: „Ponechal nás tu kvůli potřebám dívánu a máme s ním co jednat.“ Elčiové však naléhali, vysvobodili ho, a on odjel. Na místě letního tábořiště se dostavil ke kaanovi. Opatřil si černý podnos, nasypal na něj perly všeho druhu, na ně položil nůž a přikryl to červeným hedvábím (torghu). Tak to přinesl před kaana. [Kaan] se zeptal, co to je a co to má znamenat. [Ahmad] odpověděl: „Když jsem kdysi vstoupil do tvých služeb, byla má brada černá jako tento podnos; ve službě zbělela jako tyto perly. Kao fančan chce tímto nožem zbarvit mou bradu do ruda jako toto hedvábí.“ Vylíčil, jak se věc sběhla, a elčiové, kteří to viděli na vlastní oči, dosvědčili, že mluví pravdu. Kaan nařídil, aby jeli a Kao fančana zatkli.

Protože Kao fančan věděl, že se ta věc donesla až k trůnu, uprchl do města Sajan-fu, které leží na hranici Mangi na břehu Kara-müren. Jedna jeho polovina leží na této straně [řeky] a druhá na oné.¹⁶⁰ Za dávných dob odváděla jedna polovina daň chitajským králům a druhá králům Mangi; v tom se spolu dohodli. Když Chitaj přešel pod vládu Mongolů, vzal celé to město do své moci král Mangi, zbudoval na této straně pevnou tvrz, mohutnou hradbu a hluboký příkop, a přestože proti němu táhlo mongolské vojsko, nepodařilo se ho dobýt. Když tam přišel Kao fančan, který byl váženým a proslulým emírem, jeho příchod obyvatele povzbudil a spolehli se na něho; i tam se stal jedním z vážených emírů. Kaan nařídil, aby Bajan s vojskem táhl za ním.¹⁶¹

Do té doby nebyl v Chitaji žádný velký franský mandžaník. Z této říše [tj. z Íránu] tam odešel stavitel mandžaníků Tálib, původem z Baalbeku a Damašku; on a jeho synové Abú Bakr, Ibráhím a Muhammad se svými lidmi sestrojili sedm velkých mandžaníků a pustili se do dobývání toho města.¹⁶² Kao fančan poslal k emírům vojska zvěda se vzkazem: „Nic jsem se neprovinil. Mezi mnou a emírem Ahmadem bylo nepřátelství a ukládali jsme si navzájem o život; tentokrát jsem sem utekl ze strachu. Daruje-li mi kaan život, vydám vám město do rukou. Na tomto městě stojí celá říše Mangi; jakmile bude dobyto, bude podrobena celá říše Mangi.“ Vyslance Kao fančana poslali ke kaanovi, aby mu věc předložili. Kaan mu projevil přízeň (sojurgamiši) a poslal mu ochranný list (amán-náme) a meč.¹⁶³ To ho povzbudilo. Vojsko postavilo mandžaníky proti tvrzi a rozbořilo věže. Kao fančan prorazil zevnitř průchod a vyšel ven. Když se král Mangi dozvěděl o rozboření věží a o Kao fančanově lsti, opustil tvrz a s velkým množstvím lidu přešel na onen břeh řeky.

Když pak Bajan dobyl tvrz na této straně a vraždil a plenil, [král Mangi] uprchl se svým vojskem i z oné strany a nikde se nedokázal postavit na odpor a utkat se s kaanovým vojskem. Všechny země Mangi se podrobily (il) a byly ovládnuty.¹⁶⁴ Kao fančan se připojil ke kaanovu vojsku, a když se dostavil ke dvoru, byl vyznamenán rozličnými milostmi a potvrzen ve svém úřadu fančana. Stal se společníkem emíra Ahmada v úřadu. Emír Ahmad zastával vezírský úřad se ctí téměř dvacet pět let. Po této příhodě byl Kao fančan ještě devět let jeho společníkem a choval k němu jako dříve zášť a závist.

Po devíti letech ukládal emíru Ahmadovi o život podruhé. Stalo se to takto. Jeden Chitajec se vydával za muže uchváceného Bohem a za světce a získal si v ordách pověst zbožnosti a askeze.¹⁶⁵ Jednoho dne předstíral nemoc a poslal k emírům několik svých žáků se vzkazem: „Zemřu a po čtyřiceti dnech zase ožiji.“ Přišli a řekli to. [Emírové] posílali lidi, aby to prověřili; on ležel doma jako mrtvý a jeho děti naříkaly a bědovaly, takže uvěřili, že je doopravdy mrtev. Po čtyřiceti dnech vyšel ven a rozhlásil, že ožil. Chitajci se kolem něho shromáždili a jeho věc došla veliké slávy. Kao fančan a lidé z Dadu k němu přišli a radili se s ním o tom, jak emíra Ahmada odstranit. Protože [Ahmad] byl nesmírně opatrný a bdělý, stále měl kolem sebe stráže a neměl stálé místo, kde spal, usnesli se, že pošlou dva tisíce mužů do soutěsky, známé jako Čamčal, čtyři farsachy od Dadu, aby ji obsadili; tisíc mužů pak vyrazí a rozhlásí, že přijíždí Džim-gim, aby [Ahmad] vyšel ven, aby ho uvítal, a tak ho zabijí.

Kao fančan se posadil do nosítek. Tamní panovníci mají totiž ve zvyku občas sedat do nosítek a v noci takto většinou cestují. Z té soutěsky posílali jednoho za druhým jarguče a elčie se zprávou, že přijíždí Džim-gim.¹⁶⁶ Ahmad se ho bál, a koho poslal napřed, aby [prince] uvítal, toho zabili. Za noci vjeli s pochodněmi a svícemi tak, jak je u panovníků obvyklé. Když se přiblížili k paláci, vyšel emír Ahmad ven, aby [princi] podal číši; tu ho popadli a zabili. Emír Tarkan, jeho nöker, byl však opatrný; vytušil, že věc není v pořádku, a zůstal stát opodál. Se svými lidmi sáhl po šípech, zasáhl Kao fančana v nosítkách šípem a zabil ho.¹⁶⁷ Chitajci se rozutekli a Tarkan se usadil v paláci. Té noci došlo k mnoha vraždám a nepokojům a Chitajci se rozprchli do skrýší.

Když o tom podali zprávu kaanovi, vypravil emíra Bolada-aku a Hantum-nojana s vojskem, aby všechny Chitajce, kteří tu vzpouru podnítili, pobili.¹⁶⁸ Nařídil také, aby na výdaje za pohřeb emíra Ahmada vydali čtyři tisíce bališů, a poslal velmože a emíry, aby ho se všemi poctami pohřbili.

Po čtyřiceti dnech sháněl kaan velký drahokam, aby jej dal zasadit do koruny, ale nemohli žádný najít. Byli tam dva kupci; ti přišli a oznámili: „Dříve jsme pro kaana přivezli velký kámen a odevzdali jsme jej emíru Ahmadovi.“ Kaan pravil: „Mně jej nepřinesl,“ a poslal hledat do jeho domu. Našli jej u jeho ženy Inčü-chatun a přinesli jej kaanovi. Kaan se nad tou věcí nesmírně rozhněval a zeptal se oněch kupců: „Co zaslouží služebník, který se dopustí takové zrady?“ Odpověděli: „Je-li živ, musí být popraven; je-li mrtev, musí být vytažen z hrobu a zostuzen, aby si z toho ostatní vzali výstrahu.“ Také Chitajci říkali Džim-gimovi: „Byl tvým nepřítelem, proto jsme ho zabili,“ a tak zasadili do kaanova srdce nepřátelství vůči němu. Proto nařídil, aby ho vytáhli z hrobu, přivázali mu provaz k nohám a pověsili ho na šibenici na čtyřcestí uprostřed tržiště; přes jeho hlavu pak přejížděli vozy.¹⁶⁹ Zabili také Inčü-chatun; čtyřicet jeho dalších chatun a čtyři sta souložnic (kuma), které měl, rozdělili, jeho jmění a majetek vzali do pokladnice a jeho syny emíra Hasana a emíra Husajna bili tak dlouho, až z nich sedřeli kůži. Jeho ostatní děti a potomky ušetřili.

Po jeho smrti dali vezírský úřad Ujgurovi jménem Sangha; po pět či šest let bylo řízení záležitostí říše v jeho rukou. Příběhy o něm budou vylíčeny dále.¹⁷⁰

Příběh o Sangovi Ujgurovi, který se po emíru Ahmadovi stal kaanovým vezírem, a o jeho konci

Za Sangova vezírství přišla ke kaanovu dvoru skupina muslimských kupců ze zemí Kúrí, Barku a Kirgizů¹⁷¹ a přinesli mu darem (tikšimiši) bělonohé raroky s červenými zobáky a bílého orla. Kaan jim prokázal přízeň (sojurgamiši) a dal jim jídlo ze svého stolu, oni však nejedli. Zeptal se, proč nejedí. Odpověděli: „Tento pokrm je pro nás zdechlina.“ Kaan se rozhněval a nařídil: „Odnynějška nechť muslimové a lidé Knihy ovce nepodřezávají, nýbrž ať jim podle mongolského zvyku rozpářou hruď a bok. Kdo by ovci podřízl, toho ať podřežou stejně a jeho ženu, děti, dům i majetek ať dají udavači.“¹⁷² Ísá Tarsá, tlumočník (kelemči),¹⁷³ Ibn Maálí a Banduk (?), kteří patřili k buřičům, zlosynům a lidem nízkého rodu své doby, si ten rozkaz vzali za záminku a vymohli jarlyk, že kdokoli ve svém domě podřízne ovci, bude popraven. Pod touto záminkou vymámili z lidí mnoho peněz. Naváděli také otroky muslimů: „Když na svého pána podáte udání, propustíme vás na svobodu.“ A ti, aby se vysvobodili, křivě obviňovali své pány a uváděli je do viny. Ísá kelemči a jeho proklatí přívrženci to dohnali tak daleko, že muslimové po čtyři roky nemohli obřezat své syny. Našeho mistra Burhána ad-Dína Buchárského, který byl žákem šajcha al-islámu, božího muže Sajfa ad-Dína Bácharzího – Bůh se nad ním smiluj –, a kázal v Chanbalyku, udali a poslali ho do Mangi, kde zemřel. Poměry se vyvinuly tak, že většina muslimů zemi Chitaj opustila.

Potom se většina předních muslimů té oblasti – Bahá ad-Dín Kundúzí, Šádí cuo-čcheng, Umar Kirkizí, Násir ad-Dín Malik Kašgharí, Hindú cuo-čcheng¹⁷⁴ a další vážení muži – dohodli a slíbili vezíru Sangovi velký dar, aby kaanovi předložil: „Všichni muslimští obchodníci odtud odešli a z muslimských zemí kupci nepřicházejí. Výnos tamgy upadl a vzácné zboží (tangsuk)¹⁷⁵ už nepřivážejí, protože se po sedm let nesmějí podřezávat ovce. Bude-li vydán rozkaz, že smějí porážet, kupci budou přicházet a odcházet a tamga se bude vybírat v plné výši.“ V té věci byl vydán povolující jarlyk.

Dále: jelikož křesťané za kaanovy doby projevovali vůči muslimům velkou zaujatost, pokusili se jim uškodit a kaanovi předložili, že v Koránu stojí verš: „Zabíjejte modloslužebníky, všechny do jednoho.“ Kaan se rozhněval a otázal se: „Odkud to víte?“ Odpověděli: „V té věci přišel list od Abaky-chána.“ Kaan si ten list vyžádal, předvolal učence a nejstaršího z nich, Bahá ad-Dína Baháího, se zeptal: „Je tento verš ve vašem Koránu, nebo ne?“ Řekl: „Je.“ Kaan řekl: „Uznáváte Korán za slovo Boží?“ Řekl: „Ano.“ Kaan řekl: „Když vám Bůh přikázal zabíjet nevěřící, proč je nezabíjíte?“ Odpověděl: „Ještě nenastal čas a nemáme k tomu moc.“ Kaan se rozlítil a řekl: „Ale já tu moc mám!“ a rozkázal, aby ho popravili. Vezír emír Ahmad, kádí Bahá ad-Dín, který měl rovněž hodnost vezíra, a emír Dašman tomu zabránili pod záminkou, že se zeptají i jiných. Předvolali mawláná Hamída ad-Dína ze Samarkandu, který dříve býval kádím, a zeptali se ho na totéž. Řekl: „Ten verš tam je.“ Kaan řekl: „Proč tedy nezabíjíte?“ Odpověděl: „Bůh Nejvyšší přikázal zabíjet modloslužebníky. Dovolí-li kaan, povím, kdo je modloslužebník.“ Kaan řekl: „Mluv.“ Řekl: „Ty modloslužebník nejsi, neboť v záhlaví jarlyků píšeš jméno Velikého Boha.¹⁷⁶ Modloslužebník je ten, kdo Boha nezná, přidává mu společníky a Velikého Boha popírá.“ Kaanovi se to velmi zalíbilo a ta slova se mu uložila v srdci. Mawláná Hamída ad-Dína obdaroval čestným rouchem a zahrnul přízní a na jeho slova byli propuštěni i ostatní.

Zkrátka, vezír Sangha zastával vezírský úřad sedm let. Jednoho dne si od něho kaan náhodou vyžádal několik perel. Řekl: „Nemám.“ Byl tam jeden muž z Dámghánu jménem Mubárakšáh, kaanův oblíbenec, jehož slovo platilo, a ten číhal na příležitost Sangovi uškodit. V té chvíli kaanovi předložil: „Sangha má v domě perel a drahokamů celé náklady – sám jsem je viděl. Ať ho kaan zdrží u sebe, a já půjdu a vynesu je z jeho domu.“ Kaan ho tedy u sebe zdržel a Mubárakšáh vynesl z jeho domu dvě truhlice. Otevřeli je a byly v nich vzácné perly a šperky bez rovna. Kaan mu je ukázal a řekl: „Jak to, že máš tolik perel, a když jsem od tebe chtěl dvě tři, nedal jsi mi je?“ Sangha zahanbeně řekl: „Dali mi je velmoži Tádžikové, z nichž každý je místodržitelem některé země.“ Kaan řekl: „Proč tedy perly a šperky nepřinesli také pro mě? Mně nosíš surové a špatné látky, a hotové peníze a náhrdelníky bez rovna si bereš pro sebe.“ Sangha řekl: „Dali mi je; ať kaan poručí, vrátím je.“ Protože ta slova byla drzá a nevychovaná, kaan rozkázal, aby ho chytili a nacpali mu do úst nečistotu; a jeho spolu s Hindúem a s těmi z tádžických emírů, kteří byli přítomni, popravili. Pro ostatní, kteří byli v zemi Mangi, poslal, aby je všechny pochytali. Když přivedli Bahá ad-Dína Kundúzího, malika Násira ad-Dína Kašgharího, Umara Kirkizího a Šádího cuo-čchenga, nařídil, aby byli zabiti i oni. Potom však řekl: „Bahá ad-Dína Kundúzího jsem si vyžádal od jeho otce,“ zavolal ho, vlastní rukou mu dal několik políčků, dal ho sevřít do dvojramenné klady a uvrhnout do vnitřního vězení. O Násirovi ad-Dínovi pak řekl: „Toho jsem povolal z Kašgaru; vraťte mu jeho majetek.“

Když se mu dostalo milosti, vyjelo s ním, jakmile nasedl na koně, mnoho lidí, neboť to byl muž šlechetný a štědrý a měl mnoho přátel. Na cestě potkal emíra Keraje Baurčiho,¹⁷⁷ který pro stáří jel sedě na voze. Malik Násir ad-Dín ho pro tlačenici neviděl, nepozdravil ho ani si ho nevšiml, a Keraj se urazil. S ním byl Pahlaván, malik Badachšánu, který sem kdysi přišel, a řekl mu: „To je ten malik Násir ad-Dín, kterého chtěli zabít. Sotva ho propustili, pojal takovou pýchu a domýšlivost a jezdí s ním tolik jezdců; a každý rok posílá víc než tisíc tanek na Kaiduovo vojsko.“ Keraj se na něho rozhněval, a když přišel ke kaanovi, udal ho. Byl vydán jarlyk, přivedli ho zpět a popravili. Za Umara Kirkizího a Šádího cuo-čchenga se přimluvil princ Ačigi a kaan jim daroval život; propustil na svobodu i Bahá ad-Dína Kundúzího. Na Sangovo místo dosadil Öldžeje čcheng-sianga.¹⁷⁸

Příběh o kaanových velkých emírech, o jménech předních z nich a o tom, jaký úřad kdo zastával

Jedním z kaanových velkých emírů byl Bajan-noján z kmene Bárin, kterého odsud přivedli;¹⁷⁹ zemřel osm měsíců po kaanovi a zanechal syny a dcery. Dalším byl Hantun čcheng-siang, kterého zajali spolu s Nomuganem; zemřel rok před kaanem.¹⁸⁰ Dalším je Öčečer-noján, který je nyní pevně na svém místě u Temür-kaana a zastává úřad, a rovněž Öldžej čcheng-siang. Také Dašman zůstává ve vážnosti a má na starosti záležitosti jarlyků a pajz, obchodníků (ortaků)¹⁸¹ a příchozích i odchozích. Tarchan čcheng-siang je nyní váženější než dřív a zasedá v dívánu. Nalíku, Čirkalan a Čirtaku (?) byli všichni tři bratři, velitelé sokolníků (kušči) a stáli v čele úřadů tutkaulů a ketüsünů (?), aby cokoli zjistí, hlásili a zadržovali.¹⁸² Nalíku zemřel dva roky po kaanově smrti. Bádám (?)-noján byl velkým sokolníkem a jeho bratr Sündžak-aka byl bitikčim. Když zemřel, stal se velkým emírem-bitikčim jeho syn Láčín pching-čang (fančan).¹⁸³ I ten zemřel a nyní na jeho místě sedí jeho syn, „velký pching-čang“ (jeke fančan), a dobře se vyzná v dívánu a v jamech.¹⁸⁴ Keraj Baurči zemřel po kaanovi.

Z velkých emírů vojska stál Ambaj (?) v čele celého vojska; nyní je dosazen v témž úřadě a těší se přízni. Mukbil pching-čang byl bökaulem vojska¹⁸⁵ a zůstává jím. Hokutaj (?) byl emírem čtyř směn kešiku¹⁸⁶ a je jím dosud. Emíry nosičů slunečníku (sükürči)¹⁸⁷ jsou Ismáíl a Muhammadšáh; koniušími (achtači) jsou Mubárak, Tormiš a jeho bratr Jighmiš.¹⁸⁸ Tohoto Jighmiše Temür-kaan povýšil a on zapisuje kaanovy výroky, jak je u nich zvykem. A pokoj.

Příběh o bitvě, kterou kaan svedl s Najanem-nojanem z rodu Tagačara-nojana a s princi, kteří s ním byli zajedno, a o tom, jak učinil Džim-gima následníkem trůnu

Vypravuje se, že v roce prasete, jenž odpovídá roku 688 hidžry,¹⁸⁹ se Najan-noján z rodu Tagačara-nojana, vnuka Otčigina-nojana,¹⁹⁰ spolu s některými syny Jesüngge-aky a s dalšími princi od kaana v srdci odvrátil a zamířili ke Kaiduovi a Duvovi. Kaanovo vojsko se pustilo za nimi a svedlo s nimi bitvu, a oni na vojsko tvrdě dotírali. Když o tom přinesli zprávu kaanovi, vydal se na cestu v nosítkách na hřbetě slona, ačkoli trpěl dnou a byl starý a sešlý. Kaanovo vojsko bylo blízko porážky; tu vyhnali slona s nosítky na pahorek a udeřili na velký válečný buben (kürge). Najan-noján a princové se i s vojsky dali na útěk. Kaanovo vojsko je pronásledovalo a jejich vlastní vojáci je zajali a přivedli je v poddanosti ke kaanovi, a ten je všechny dal popravit. Jejich vojska rozdělil a rozptýlil. Potom se kaan pro velké bolesti nohou už nikam nevydával a vojska stála na hranici Duvy a Kaidua.

V dřívějších letech, kdy Kaiduovo vojsko ještě Nomugana neodvedlo, kaan promluvil o jeho nástupnictví a Nomugan tu touhu choval v hlavě. Později však, když kaan viděl, že Džim-gim je nadmíru rozumný a schopný, velmi si ho oblíbil; a když Töde-Möngke Nomugana poslal zpět, kaan rozkázal, aby Džim-gima dosadili za kaana. Nomuganovi to bylo proti mysli a řekl: „Až on se stane kaanem, jak budou říkat tobě?“ Kaan se rozhněval, pokáral ho (kakimiši), vyhnal ho od sebe a nařídil, aby už k němu nechodil; a za několik dní Nomugan zemřel. Kaan pak dosadil Džim-gima na vládu. Ten vládl tři roky¹⁹¹ a také zemřel, a jeho trůn zapečetili. Jeho chatun jménem Kökečin byla nadmíru moudrá; kaan k ní byl velmi laskav a ve všem se dělo podle jejího rozhodnutí.

Na sklonku kaanovy vlády se v zemi Mangi, pod provincií Sajan-fu,¹⁹² vzbouřila země na mořském pobřeží, které říkají Lukin (?). K jejímu potlačení vyslal z mongolských emírů Jighmiše a Tarchana, z chitajských emírů Su-činka (?), z Tádžiků Ghuláma cchan-čenga a bratra Sajjida Adžalla Umara jou-čchenga s vojskem, a ti je porazili a vyplenili.

Ze strany Kaidua a Duvy se hlídky (karaulové) navzájem neustále střetávaly, k bitvě však nedocházelo. Na sklonku kaanovy vlády ale Duva jednou vytáhl s vojskem k té hranici a k sonije (?),¹⁹³ kde stojí Čübej¹⁹⁴ a střeží tu hranici s dvanácti tisíci muži. Duva chtěl na něho podniknout noční přepad, Čübej se to však dozvěděl, v noci vyrazil na Duvův předvoj a pobil tři až čtyři tisíce mužů. Duva se o tom také ještě v noci dozvěděl a vyrazil s celým vojskem; ráno se střetli a navzájem pobili mnoho lidí. Čübej vyrazil v naprostém spěchu, aniž dal zprávu Ačigimu a Anandovi, a proto nemohl odolat a dal se na útěk. Když se to Ačigi dozvěděl, poslal Anandovi zprávu, aby vyrazili; než se však shromáždili a vyrazili, Duva se obrátil zpět a vojsko ho nedostihlo. To byla jedna z příčin Duvovy smělosti vůči kaanovu vojsku. Když se o tom kaan dozvěděl, uznal Ačigiho vinným a dal mu devět ran holí; potom mu znovu prokázal přízeň a poslal ho jako dřív do čela vojska. Je tam dodnes a tu hranici má na starosti on.

Kijan (?), starší bratr Čübejův, zemřel nějaký čas před touto bitvou. Obecně se ví, že země Turkestánu zpustošil převážně Alghu a po něm Kijan, Čübej, Burak a Najan, syn Koničiho, kteří byli princi pravého křídla.¹⁹⁵ Kijan a Čübej byli zprvu u Kaidua, potom se kaanovi podrobili. A pokoj.

Příběh o Sajjidu Adžallovi, kaanově vezírovi, jemuž dali titul Bajan-fančan

Byl to jeden z vnuků zesnulého Sajjida Adžalla¹⁹⁶ a jmenoval se Abú Bakr. Kaan mu udělil titul Bajan-fančan, učinil jej druhem (nökerem) Öldžeje (?) a propůjčil mu úřad fančana, to jest náčelníka dívánu.¹⁹⁷ Za Kublaj-kaana byl dva roky vezírem. Během té doby povstali proti němu z kaanových dívánů jeho žalobci (ajighakči)¹⁹⁸ a tvrdili, že zpronevěřil šest set tumenů bališů.¹⁹⁹ Kaan po něm tu částku žádal zpět. Odpověděl: „Ty peníze jsem nechal poddaným, protože tři roky trvala nebeská pohroma, nevzešla žádná úroda a poddaní zchudli. Poroučí-li nyní kaan, prodám jejich ženy a děti a peníze odvedu do pokladny, ale země zpustnou.“

Kaanovi se jeho soucit s poddanými zalíbil a řekl: „Všichni náměstci a emírové se starají jen o sebe, kdežto Bajan-fančan se stará o říši a o poddané.“ Prokázal mu plnou přízeň, oblékl ho do rouch vykládaných drahokamy s pásem a svěřil mu veškeré záležitosti. Téhož dne si jej zavolala Kökečin-chatun, matka Temür-kaana, a řekla mu: „Když jsi dosáhl takové přízně a kaan ti svěřil vládní záležitosti, jdi a zeptej se ho: už devět let je trůn Džim-gimův zapečetěn,²⁰⁰ co o tom poroučí?“ V té době se Temür-kaan vydal na tažení proti vojsku Kaidua a Duvy. Bajan-fančan ta slova kaanovi přednesl. Kaan se z veliké radosti zvedl z lože nemoci, svolal emíry a řekl: „Vy jste tvrdili, že tento Sartaul²⁰¹ je člověk nepoctivý (?). On však z útrpnosti přednesl slovo za poddané, mluví o trůnu a o kralování, a stará se o mé potomky, aby mezi nimi po mé smrti nevznikly rozpory a svár.“

Znovu prokázal Bajan-fančanovi přízeň a nazval jej velkým jménem jeho děda Sajjid Adžall. Jemu a jeho sedmi bratrům, kteří byli přítomni, daroval čestná roucha, jarlyky a pajzy a poručil: „Ještě tuto chvíli nasedni a mého vnuka Temüra, který s vojskem vytáhl proti Kaiduovi, obrať z cesty. Posaď ho jako kaana na trůn jeho otce, tři dny slavte hostinu (toj) a upevni na něm panování; po třech dnech ať opět nasednou a odtáhnou k vojsku.“ Sajjid Adžall odjel podle rozkazu, obrátil Temür-kaana z cesty a v městě Kaiping-fu jej posadil na Džim-gimův trůn. Po třech dnech se Temür vydal k vojsku a Sajjid Adžall se vrátil do kaanových služeb.

Temür-kaan velmi rád pil víno. Ať jej kaan sebevíc napomínal a zakazoval mu to, nebylo to nic platné, takže jej dokonce třikrát dal zbít holí a postavil k němu několik strážců, aby mu nedovolili pít. Neustále jej provázel jistý učenec z Buchary s přízviskem Razí, který se vydával za znalce alchymie, símije a talismanů a svými kejklemi a úskoky si Temürovo srdce získal. Stále s ním tajně pil víno, a proto se na něj kaan hněval. Ať se sebevíc snažili odstranit jej ze služby u Temür-kaana, nemohli, neboť to byl člověk příjemný ve společnosti a vtipný v hovoru. Když strážci a hlídači bránili pití vína, naučil jej Razí, aby chodili do lázně: lazebníkovi tajně nařizovali, aby místo vody lil do žlábku víno, které pak trubkou teklo do lázeňské nádrže, a tam je pili. Strážci z gardy (kezikbánán)²⁰² na to přišli a oznámili to kaanovi.

Kaan poručil, aby Razího s hrozbami a přísností od Temüra odloučili; pod záminkou jej poslali do sídla jednoho šingu²⁰³ a cestou jej tajně zabili. A nyní, když se Temür stal kaanem, s pitím sám od sebe přestal a pije jen zřídka a málo. Bůh vznešený, když se Temür stal pánem štěstěny, mu lásku k vínu vyňal ze srdce; jinak by mu ji Kublaj-kaan ani naléháním a donucením nedokázal zakázat. Ačkoli je mladý, ve věku pětadvaceti let, jeho požehnané nohy jej neustále bolí. Dříve sedával v nosítkách na slonovi, nyní však kvůli obavám a pomluvám lidí sedá do nich méně. Pokoj.

Příběh o bakšiích, kteří byli a jsou ve službách kaana, a zmínka o jejich vážnosti

Na sklonku vlády Kublaj-kaana byli [u dvora] dva tibetští bakšiové.²⁰⁴ Jeden se jmenoval Tanba²⁰⁵ a druhý Kanba. Tanba-bakši měl dva přední zuby tak dlouhé, že se mu rty nescházely. Sídlí v kaanově vlastním chrámu (butchána), jejž nazývají Nankijas dai-miao.²⁰⁶ Oba byli příbuzní a u kaana nesmírně vážení; byli to velcí bakšiové a jejich rod pocházel od tibetských králů. A třebaže chitajských a indických bakšiů bylo a je mnoho, přece jen tibetským se prokazuje větší vážnost. Je tu ještě jeden bakši, Kašmířan, jemuž říkají Karantás-bakši (?); i ten je vážený. Také Temür-kaan jim nadále věří. Tito dva tibetští bakšiové mají převahu a moc; své druhy, které pokládají za lékaře, přidělili ke kaanovi, aby nedopustili, že by Temür-kaan jedl příliš mnoho jídla a pil víno. Když se naskytne příležitost mu to zakázat, mají dvě hole svázané dohromady a udeří jimi o sebe, takže se ozve zvuk dřeva; Temür-kaan se vzpamatuje a v jídle i pití se omezí. Jejich slovu naprosto důvěřuje. Jeden z příběhů o Tanba-bakšim a o jeho vážnosti vypovíme později v dějinách Temür-kaana, dá-li Bůh, On jediný a mocný. Pokoj.

Příběh o skonu Kublaj-kaana

Kublaj-kaan zemřel poté, co panoval třicet pět let a dosáhl věku osmdesáti tří let, v roce morin jil, což je rok koně a odpovídá měsícům roku 693 (1293/1294),²⁰⁷ a pomíjivý svět zanechal svému vnukovi Temür-kaanovi, slavnému panovníkovi. Kéž Bůh vznešený dopřeje vznešenému trůnu, a zvláště šáhanšáhovi islámu, největšímu sultánovi, pánu šíjí národů, Ghijás ad-Dunjá wa-d-Dín Öldžejtü sultánu Muhammadovi, jehož vládu kéž Bůh učiní věčnou,²⁰⁸ mnoho let úspěchu a štěstí.

Dějiny panovníků Mačínu a sultánů, maliků a atabeků íránské země, Šámu, Egypta, Maghribu a dalších, kteří byli současníky Kublaj-kaana od počátku roku pičin jil, roku opice, odpovídajícího roku 658 (1259/1260), do konce roku morin jil, roku koně, odpovídajícího roku 693 (1293/1294), a o pozoruhodnostech a událostech, jež se v řečeném období udály, souhrnně, stručně a krátce

Dějiny panovníků Mačínu, kteří vládli v řečeném období

Lizun

Čtyřicet jedna let; když uplynulo dvacet šest let, [zbývalo] patnáct let.²⁰⁹

Tuzun

Deset let. Po řečeném Tuzunovi se stal králem té země Šúčú (?). Když uplynula dvě léta jeho vlády, vojsko Kublaj-kaana onu zemi zcela dobylo. Pokoj.

Dějiny sultánů, atabeků a maliků

Dějiny sultánů

V Rúmu byl sultánem ʿIzz ad-Dín Kajkávús, syn sultána Ghijás ad-Dína Kajchusraua, kterého porazilo u Köse-dagu mongolské vojsko pod velením Bajdžu-nojána.²¹⁰ [ʿIzz ad-Dín] vládl společně se svým bratrem sultánem Rukn ad-Dínem. Muʿín ad-Dín Parvána byl správcem Rukn ad-Dínovy říše a pečoval o něj.²¹¹ Mezi bratry vypukl spor; sultán ʿIzz ad-Dín přenechal sultanát bratrovi, obrátil se do zemí Nikaie (?)²¹² a odtud odešel k takfurovi v Istanbulu.

Když Berkeho vojsko dorazilo k Istanbulu, odvedli jej k Berkemu a dali mu město Krym;²¹³ tam také zemřel. Jeho bratr Rukn ad-Dín zemřel roku 664 (1265/1266) mučednickou smrtí rukou nevěřících a sultanát převzal jeho syn Ghijás ad-Dín Kajchusrau, syn Kilič Arslanův. Toho v Arzindžánu zabili, a po něm byl sultanát potvrzen Ghijás ad-Dínovi Masʿúdovi, synu Kajkávúsovu, který je sultánem i nyní.

V Dijár Bakru a Mosulu byl sultánem Badr ad-Dín Luʾluʾ … [v rukopisech mezera]

V Egyptě a Šámu převládl nad Egyptem Ajbak Turkmání. Několikrát se dostal do sporu s pánem Aleppa a Damašku, až nakonec uzavřeli mír. Pak proti Turkmánímu povstal Kutuz, zabil ho a zmocnil se Egypta i Šámu. Když Hülegü-chán dobyl Aleppo a Damašek a vrátil se, svedl Kutuz ve shodě s emíry Šámu a Egypta a s chórezmskými chány, kteří byli zbytkem vojska sultána Džalál ad-Dína, bitvu s Kitbuka-nojánem.²¹⁴ Malik an-Násir Saláh ad-Dín Júsuf, který byl pánem Šámu, přišel do služeb Hülegü-chána a v pláni u Múše jej popravili podle jasy. Když se Kutuz vracel z boje s Kitbuka-nojánem, zabil jej Bundukdár a zmocnil se vlády. Bundukdár zemřel, když se vrátil z Rúmu a z bitvy s Tukuem a Tudanem,²¹⁵ a králem se stal Alfí. Po Alfím nastoupil na místo otce jeho syn Ašraf.

V Kermánu byl sultánem Kutb ad-Dín, a když zemřel, zůstali po něm dva synové, Muzaffar ad-Dín Haddžádž a Džalál ad-Dín Sojurgatmiš. Jméno sultána nesl sultán Haddžádž, ale neomezeně vládla Terken-chatun. Protože si Abaka-chán vzal Terken-chatuninu dceru Pádišáh-chatun, přicházela Terken-chatun každé dva tři roky do služby k Jeho Veličenstvu a vracela se s poctami a plnou úctou. Jednou sem přišla, a když se vracela, vyšel jí sultán Haddžádž vstříc. Než se však setkali, pojal podezření, odešel ke Kermánu a zamířil do Hindustánu. Utekl se pod ochranu sultána Šams ad-Dína v Dillí, zůstal tam téměř patnáct let a nakonec zemřel. Terken-chatun byla nesmírně spravedlivá a záležitosti kermánské říše dosáhly díky její spravedlnosti a nestrannosti dokonalého pořádku. Za sultána Ahmada přišla do ordy a zemřela v okolí Tabrízu. Převezli ji do Kermánu a sultanát byl svěřen Džalál ad-Dínovi Sojurgatmišovi. Byl to vskutku panovník nesmírně moudrý a dokonalý. Za vlády Gajchatu-chána odešla Pádišáh-chatun, která byla jeho chotí, do Kermánu, zajala svého bratra Sojurgatmiše a dala jej uvěznit v pevnosti. On z pevnosti uprchl, tajně přišel do služeb Gajchatu-chána a prosil o milost. Gajchatu jej poslal k Pádišáh-chatun a ta jej několik dní držela pod dozorem a pak jej dala zabít. Když se vzbouřil Bajdu, poslala Šáh-i ʿÁlam, dcera Sojurgatmišova, která byla jeho chotí, vyslance (elčiho), a Kürdüčin, dcera prince Möngke-Temüra, která byla chotí Sojurgatmišovou, zajala Pádišáh-chatun. Když ji vezli do ordy, v krajině mezi Šírázem a Isfahánem ji podle práva odvety (kisás) usmrtili. Bůh ví nejlépe.

Dějiny maliků a atabeků

V Mázandaránu … [v rukopisech mezera]

V Maghribu … [v rukopisech mezera]

Ve Fársu byl atabegem Muzaffar ad-Dín Abú Bakr; v roce 658 (1259/1260) zemřel.²¹⁶ Jeho syn atabeg Saʿd, který přišel do služeb Jeho Veličenstva a onemocněl, se vracel, a v místě Túrkú (?) v obvodu Farahánu (?) jej zastihla zpráva o otcově smrti; i on po dvanácti dnech zemřel. Když zprávu o jeho smrti přinesli do Šírázu, posadili na trůn jeho syna atabega Muhammada, jemuž bylo dvanáct let, a nazvali jej sultánem ʿAdud ad-Dínem. Záležitosti říše řídila jeho matka Terken-chatun, dcera atabega Kutb ad-Dína Mahmúd-šáha. I ten chlapec brzy zemřel a vládkyní se stala jeho matka. Muhammad-šáh, synovec atabega Abú Bakra, který si vzal její dceru Salghum, začal se svou tchyní svár, a nakonec jej zabili. Terken-chatun zasnoubila svou mladší dceru Abiš-chatun s princem Möngke-Temürem. Poté se Terken-chatun stala chotí Seldžuk-šáha a po nějaké době ji Seldžuk-šáh zabil a obě její dcery dal uvěznit v Bílé pevnosti (Kalʿa-ji Sipíd). Oznámili to Jeho Veličenstvu a vyslali emíra Altačua s vojskem, aby ve shodě s Rukn ad-Dínem, atabegem ʿAláʾ ad-Dawlou z Jazdu, bratrem Terken-chatun, s maliky Šabánkáry a s tádžickým vojskem (čerikem)²¹⁷ té provincie vytáhli a Seldžuk-šáha zajali. Když vojsko dorazilo do Abarkúhu, vyrazilo proti němu šest tisíc šírázských jezdců. Atabeg ʿAláʾ ad-Dawla na ně udeřil s pěti sty jezdci a hnal je až do Šírázu. Seldžuk-šáh se uchýlil do Kázarúnu. Vojsko tam vytáhlo, bojovalo, město dobylo, vraždilo a plenilo; Seldžuk-šáha vyvlekli ven, zabili a jeho hlavu poslali do Šírázu. Atabeg ʿAláʾ ad-Dawla tam utržil ránu a po několika dnech zemřel. Dívky vyvedli z pevnosti a jejich babička Jákút-Terkán, dcera Kutlug-sultána Baráka Hádžiba, vládce Kermánu, je přivedla do služby Jeho Veličenstva. Abiš-chatun dali princi Möngke-Temürovi²¹⁸ a atabegát Šírázu byl na jméno Abiš-chatun. Druhou sestru, Bíbí Salghum, dali atabegovi Júsuf-šáhovi z Jazdu, který byl jejím bratrancem z matčiny strany. Abiš-chatun zemřela za vlády Arghun-chána; převezli ji do Šírázu a pohřbili v madrase ʿAdudíja, kterou její matka postavila na jméno řečeného atabega ʿAdud ad-Dína Muhammada. Jejím dědicem se stala princezna Kürdüčin. A ačkoli již několik let vykonávají vládu nad Šírázem ortakové a velmoži,²¹⁹ dosud se u brány paláce atabegů bubnuje nauba a zasedá tam velký díván.²²⁰

V Sístánu se vlády ujal malik Šams ad-Dín Muhammad Kart, který z rozkazu jarlyku Möngke-kaana zabil sístánského malika Šams ad-Dína.²²¹ Poté přivezl malik Nusrat ad-Dín, synovec onoho zabitého malika, vyslance od Hülegü-chána, vzal Sístán Šams ad-Dínovi Kartovi zpět, zmocnil se té říše a je dosud jejím vládcem a malikem.

Dějiny pozoruhodností a událostí, které se v řečeném období přihodily

V měsících roku 659 (1260/1261) zemřel v Mosulu Badr ad-Dín Luʾluʾ.

Dále: 17. radžabu roku 664 (duben 1266) zemřel Muʾajjad ad-Dawla ʿUrdí, který byl v matematických vědách jedinečný a byl to moudrý učenec.

Dále: 19. safaru roku 669 (7. října 1270) bylo za úsvitu v Níšápúru zemětřesení takové, že ze strachu z otřesů si nikdo nedovedl představit, že by v horách zůstal kámen na kameni nebo že by se v poušti každá hrouda nerozprášila do vzduchu; a patnáct dní a nocí se země každou hodinu třásla.

Dále: v měsících roku 671 (1272/1273), v samém srdci zimy, nastalo v chráněném Tabrízu velké zemětřesení a po čtyři měsíce se země chvílemi třásla.

Dále: v pondělí 17. zú l-hiddža roku 672 (červen 1274) zemřel v Bagdádu při západu slunce Chwádža Nasír.²²² Chwádža odkázal, aby jeho hrob byl v Mašhadu Músy a Džaváda. U nohou Músova hrobu našli prázdné místo, a když je rozkopali, ukázala se krypta vystavěná a vyzdobená kachlemi. Když to prozkoumali, zjistili, že ji pro své místo odpočinku dal vyhloubit chalífa an-Násir li-Dín Alláh a že jej jeho syn az-Záhir proti jeho odkazu pohřbil na půdě Rusáfy mezi jeho otci a předky. A k divům dní a zvláštnostem měsíců a let patří, že den, kdy byla tato krypta dokončena, byl dnem narození Chwádži Nasíra, sobota 11. džumádá l-úlá roku 597 (únor 1201). Celý jeho věk činil sedmdesát pět let, sedm měsíců a sedm dní.

Dále: 25. zú l-hiddža roku 673 (1275) zemřel Arghun-aka na louce Rádkán u Túsu.²²³