Knihovna · Dějiny Möngke-kaana

Část druhá: vyprávění o nastolení Möngke-kaana, popis trůnu a chatun, princů a emírů v době jeho nastolení na chánský stolec; dějiny jeho vlády a zpráva o bitvách, které svedl, a vítězstvích, jichž dosáhl

Zpráva o tom, proč hodnost kaana přešla na Möngke-kaana, a o předehře k jeho nastolení na chánský trůn a k jeho vládě

Proč hodnost kaana přešla na něho, a o schopném úsilí a péči jeho matky Sorchachtani-beki

Když Güjük-chán zemřel, zachvátil záležitosti říše znovu zmatek. Věci státu spravovala jeho chatun Ogul-Kajmyš spolu s předními muži říše.¹

Již dříve, v době, kdy Ögedej-kaan táhl do války proti zemi Chitaj a Toluj-chána stihla nevyhnutelná událost, Kaan pro žal z jeho ztráty neustále naříkal. Kdykoli se opil, velmi plakal a říkal: „Ze ztráty bratra jsem nadmíru sklíčen, a proto volím opilost, aby snad plamen toho ohně aspoň na chvíli utichl.“ Z nesmírné náklonnosti, kterou choval k Tolujovým dětem, nařídil, aby správa ulusu a řízení vojska byly svěřeny Tolujově nejstarší chatun Sorchachtani-beki, nejmoudřejší ženě světa, a aby synové i vojsko byli pod jejím velením. Sorchachtani-beki pak v péči o děti a v ohledech k nim, i v uspořádání jejich záležitostí, vojska a ulusu, zavedla takový pořádek, jakého by nebyl schopen a nemohl by být schopen žádný muž, jenž nosí čapku (pers. kuláhdár). Kaan se s ní radil (kengeš) o všech obecných záležitostech a o potřebách říše, neodchyloval se od toho, co považovala za správné, a nepřipouštěl, aby se její slova měnila či obcházela. Její lidé se těšili zvláštní ochraně, péči a úctě. V žádném období nepokojů (bulgak) se od nich nestalo nic, co by odporovalo staré či nové jase.² Kdykoli nastupoval nový panovník, všichni princové se styděli za své skutky; jen Sorchachtani-beki a její vznešení synové ne. Mohlo to být jen díky její vrcholné schopnosti, dokonalému rozumu, prozíravosti a ohledu na to, jak se věci vyvinou.

Od Tolujovy smrti totiž posílala dary a pozornosti, a tak neustále pečovala o všechny příbuzné a rodové spojence. Štědrostí a přízní si naklonila vojsko i cizince a učinila je poslušnými a oddanými. Proto se po Güjük-chánovi většina lidí shodla, že chánská hodnost má být svěřena jejímu nejstaršímu synovi Möngke-kaanovi. V tom všem střežila svou pozici na všech stranách, až Bůh Nejvyšší – vznešená budiž Jeho velebnost – díky její zkušenosti a schopnosti posadil nevěstu vlády do náruče Möngke-kaana.

Ačkoli byla vyznavačkou a podporovatelkou křesťanské víry, velmi se snažila, aby se veřejně projevovaly obřady Prorokova zákona. Imámům a islámským šajchům štědře rozdávala almužny a dary. Důkazem toho je, že dala tisíc bališů stříbra, aby se v Buchaře postavila medresa, a nařídila, aby šajch al-islám Sajf ad-Dín Bácharzí – Bůh posvěť jeho drahou duši – byl správcem a mutavallím tohoto dobrého díla.³ Nařídila také nakoupit vesnice a zřídit je jako vakf pro tuto medresu. Usadila v ní učitele a studenty. Neustále posílala almužny do všech krajů a končin a vynakládala peníze na chudé a nuzné muslimy. Tohoto způsobu se držela až do měsíce zú l-hidždža roku 649 (únor–březen 1252), kdy zemřela. Bůh ví nejlépe a soudí nejmoudřeji.

Předehra k jeho nastolení na chánský trůn

Když zemřel Güjük-chán, trpěl Batu bolestmi nohou.⁴ Jakožto aka rodu vyslal postupně do všech stran elčie, aby svolali příbuzné a rodové spojence: všichni princové mají přijít sem, uspořádáme kurultaj a na trůn posadíme toho, kdo je k tomu způsobilý a koho uznáme za vhodného.⁵ Synové Ögedej-kaana, Güjük-chána a Čagataje to však odmítli se slovy: „Původní jurt a trůnní sídlo Čingischánovo leží na Ononu a Kelürenu. Nejsme povinni vydat se do Kipčacké stepi.“⁶ Chodža a Naku vyslali Kunkurtaj-nojána a Temür-nojána, který byl emírem Karakorumu, jako své zástupce. Ti měli dát písemný závazek podle toho, na čem se princové shodnou, „protože Batu je akou všech princů a jeho rozkaz platí pro všechny; od toho, co uzná za správné, se nijak neodchýlíme“.⁷

Potom Sorchachtani-beki řekla Möngke-kaanovi: „Protože ostatní princové jednali proti akovi a nešli k němu, vydej se ty se svými bratry k němu a navštiv ho v nemoci.“ Möngke-kaan se podle matčina pokynu vydal na cestu a dostal se k Batuovi. Když tam přišel a vykonal vše, co služba žádala, poznal Batu na jeho tváři známky zralosti a schopnosti a řekl:

„Mezi princi má Möngke-kaan nadání i způsobilost k chánské hodnosti. Zažil v životě dobré i zlé, okusil hořké i sladké v každé věci a mnohokrát vedl vojska do různých stran. Rozumem i schopnostmi vyniká nad všechny a u Ögedej-kaana i u ostatních princů, emírů a vojáků měl vždy a stále má největší vážnost a úctu. Kaan poslal jeho, svého (?) bratra Kölgena a Güjüka se mnou, Batuem, a s rodem (urukem) Džučiho najednou do Kipčacké země a do krajin v těch končinách, abychom je podrobili.⁸ Kmeny Ölberlik a Kipčaky, dále kmeny Vazukinakan (?) a Čerkesy Möngke podrobil (il) a učinil poslušnými.⁹ Möngke-kaan zajal Bačmana, vůdce Kipčaků, Bukmase (?), vůdce Čerkesů, a Ačise (?), vůdce Ásů, a také město Kirmán (?). Vraždil a plenil a přivedl je k poslušnosti.¹⁰ Potom, v roce býka, jenž odpovídá roku 638 hidžry (1240/1241), poslal Kaan jarlyk, aby se princové vrátili. Než tam dorazili, Kaan zemřel. Ačkoli v tomto jarlyku jmenoval za následníka svého vnuka Širemüna, Töregene-chatun jeho rozkaz překroutila, nedbala ho a na chánský stolec posadila Güjük-chána. Nyní je hoden a způsobilý vlády Möngke-kaan. Který jiný syn z Čingischánova rodu dokáže bystrým úsudkem a správnou rozvahou udržet v pořádku říše a vojsko, ne-li Möngke-kaan, syn mého dobrého strýce Toluj-chána? Toluj byl nejmladším synem Čingischánovým a držel jeho velký jurt. Je známo, že podle jasy a mongolského obyčeje přechází otcovo místo na nejmladšího syna. Proto náleží předpoklady vlády Möngke-kaanovi.“¹¹¹²

Když Batu tuto úvahu domyslel, poslal vyslance (elčie) k Čingischánovým chatunám, k chatunám a synům Ögedeje-kaana, k Tolujově chatun Sorchachtani-beki a k ostatním princům a emírům pravého i levého křídla se vzkazem: „Z princů je to Möngke-kaan, kdo jasu a jarlyky Čingischánovy viděl na vlastní oči a slyšel na vlastní uši. Prospěch ulusu, vojska a poddaných i nás princů spočívá v tom, abychom ho dosadili za kaana.“ A nařídil, aby se jeho bratři Orda, Šiban a Berke,¹³ celý rod Džočiho a z princů pravého křídla Kara-Hülegü z potomků Čagatajových shromáždili.¹⁴ Po mnoho dní hodovali a potom se shodli na nastolení Möngke-kaana.

Möngke-kaan se tomu vzpíral, nechtěl svolit, aby se ujal tak veliké věci, a nechtěl na tak velký úkol ani pomyslet. Když na něj naléhali a on v odmítání trval, povstal jeho bratr Möge-ogul a řekl: „Na tomto shromáždění jsme se všichni zavázali a dali písemný slib, že se od příkazu Sajin-chána („Dobrého chána“) Batua neodchýlíme. Jak by se mohl Möngke-kaan odchylovat od jeho rozhodnutí?“ Batu jeho slova schválil a velmi je pochválil a Möngke-kaan přivolil. Batu, jak je u Mongolů obyčejem a zvykem, povstal a všichni princové a nojáni souhlasně rozvázali opasky, sňali čepice a poklekli.¹⁵ Batu vzal pohár a řekl: „Ať je chánská moc upevněna na svém místě!“ Všichni přítomní mu složili přísahu věrnosti a bylo ustanoveno, že v novém roce uspořádají veliký kurultaj. S tímto úmyslem se každý odebral ke svému jurtu a táboru a vrátili se domů. Pověst o té radostné zprávě se rozšířila do všech stran.

Potom Batu nařídil svým bratřím Berkemu a Toka-Temürovi, aby s velkým vojskem vyrazili v Möngke-kaanově průvodu ke Kelürenu, kde je trůnní sídlo Čingischánovo, uspořádali tam za přítomnosti všech princů kurultaj a posadili ho na trůn vlády. I vydali se od Batua na cestu,

sláva a štěstí po pravici, vítězství a zdar po levici,

a utábořili se na shromaždišti vojsk (čergaj (?)). Sorchachtani-beki si laskavostí a péčí získávala příbuzné a rodáky a zvala je na kurultaj. Skupina synů z rodu Ögedeje-kaana a Güjük-chána a Jesü-Möngke a Büri z potomků Čagatajových však dávali vyhýbavé odpovědi a v té věci zasévali rozkol pod záminkou, že chánská moc má zůstat v rodu Ögedeje-kaana a Güjük-chána. Opakovaně posílali k Batuovi vyslance se vzkazem: „S touto dohodou nemáme nic společného a s tímto ujednáním nesouhlasíme. Vláda náleží nám; jak ji můžeš dát jinému?“ Batu odpověděl: „Tuto věc jsme uvážili ve shodě se staršími i mladšími příbuznými (aka a ini) a tuto záležitost jsme uzavřeli tak, že ji nelze zrušit. Kdyby se ta věc takto nevyřídila a někdo jiný než Möngke-kaan byl určen, upadly by záležitosti vlády do takového zmatku, že by jej nebylo možné napravit. Kdyby princové tu věc uvážili a pohlédli na ni prozíravě, poznali by, že jsme brali ohled i na syny a vnuky Kaanovy; neboť spravovat záležitosti tak širé a rozlehlé říše, jež sahá od východu na západ, nelze silou dětské paže.“¹⁶

Za takových řečí a jednání uplynul slíbený rok až do konce a další rok dospěl do poloviny, a záležitosti světa i říše rok od roku ztrácely lesk. Protože byli od sebe vzdáleni, nedařilo se dohodnout shromáždění k poradě (kengeš). Möngke-kaan a Sorchachtani-beki posílali ke každému z nich zvlášť a drželi se cesty ohleduplnosti a přátelství. Když rady a napomenutí na onu skupinu neúčinkovaly, opakovali své vzkazy, jednou laskavě, jindy s pohrůžkou, oni se však vytáčeli. Pokaždé jim znovu předložili své důvody, až je nakonec vlídností a shovívavostí od jejich počínání odvrátili a chtěli, aby procitli ze spánku nedbalosti a pýchy.

Když se ten rok chýlil ke konci, rozeslali vyslance na všechny strany, aby se příbuzní a princové sešli na místě Kelüren. K Ogul-Kajmyš a jejím synům Chodžovi a Nakuovi poslali Šilamüna-bitikčiho¹⁷ a k Jesü-Möngkemu Alamdara-bitikčiho se vzkazem: „Většina rodu Čingischánova se už sešla a konání kurultaje je zcela zdržováno jen kvůli vám. Výmluvám a odkladům už není místa. Máte-li na mysli jednomyslnost a jednotu, musíte přijít na kurultaj, aby se záležitosti říše vyřídily ve shodě.“ Když poznali, že jiné cesty není, vydal se na cestu Naku-ogul. Kadak-noján¹⁸ se skupinou emírů z dvora Güjük-chána a Jesün-Toka (?)-ogul, vnuk Čagatajův, přišli po dohodě s nimi ze svých sídel k Širemünovi a všichni tři se sešli na jednom místě. Potom se na cestu vydal i Chodža. Stále však měli za to, že se bez nich záležitost kurultaje nepohne z místa.

Berke poslal Batuovi vzkaz: „Už dva roky chceme posadit Möngke-kaana na trůn, a potomci Ögedeje-kaana a Güjük-chána ani Jesü-Möngke, syn Čagatajův,¹⁹ nepřišli.“ Batu mu odpověděl: „Posaď ho na trůn. Kdokoli se od jasy odvrátí, přijde o hlavu.“

U Möngke-kaana byli tito princové a emírové: Berke; z velkých emírů Harkasun; z princů levé ruky²⁰ synové Džoči-Kasarovi Jekü a Jesüngke, Elčitaj, syn Kačiunův, a Tagačar, syn Otčiho-nojána, a synové Belgütejovi – ti všichni byli synovci Čingischánovi; z princů pravé ruky Kara-Hülegü z potomků Čagatajových; z potomků Ögedeje-kaana Kadan a z jeho vnuků Möngetü, syn Kötenův; a bratři Möngke-kaana Hülegü-chán, Kublaj-kaan, Möge a Arik-böke. Ti všichni se sešli.

Hvězdopravci vybrali příznivé postavení hvězd. Jedním ze znamení jeho den ze dne rostoucího štěstí bylo toto: po celé ty dny bylo nebe nad onou krajinou zahaleno závojem mraků, bez ustání pršelo a nikdo neviděl tvář slunce. Tu právě v hodinu, kterou hvězdopravci vybrali a kdy chtěli pozorovat nebe, se znenadání zpod mraků vynořilo slunce, jež ozařuje svět, a nebe se otevřelo přesně v rozsahu slunečního kotouče, takže hvězdopravci mohli snadno změřit jeho výšku. Celé shromáždění přítomných – zmínění princové, velcí a vážení emírové, předáci všech kmenů a nesčetní vojáci, kteří byli v oné krajině – sňalo čepice z hlav a přehodilo si opasky přes ramena. V roce kaka-jil, tedy v roce vepře, jenž připadl na měsíc zú l-hiddža roku 648 hidžry (1251),²¹ posadili Möngke-kaana v krajině Karakorumu, jež byla trůnním sídlem Čingischánovým, na stolec velení a trůn vlády. Emírové a vojáci venku před ordou ve shodě s princi devětkrát poklekli.

V době jeho požehnaného nastolení uvažovali, jak stanovit pořádek, aby každého usadili podle jeho hodnosti (sa’urimiši).²² Jednomyslně určili, že Berke kvůli bolesti nohou bude sedět na svém místě, že Kublaj usedne pod ním a že všichni budou dbát Kublajova slova. Nařídil, aby Möngke (?)²³ stál u dveří, aby mohl zadržovat prince a emíry, a Hülegüovi nařídil, aby stál před stolníky (baurči) a nalévači kumysu (kumizči), aby nikdo neřekl ani neslyšel nepatřičné slovo. Podle toho vše uspořádali a oba chodili sem a tam, dokud nebyly záležitosti kurultaje v pořádku.

Když pak šťastně usedl na čtyři polštáře říše, přál si z dokonalé vznešenosti svého ducha, aby se v tu chvíli dostalo úlevy všem druhům a rodům tvorstva, a vydal jasu: v tento požehnaný den ať žádný tvor nevstupuje na cestu sváru a hádky a ať se všichni oddávají podívané a veselí. A tak jako se lidem všech stavů dostává ze spravedlnosti doby požitku a radosti, ať ani druhy zvířat a rody neživých věcí nezůstanou bez podílu. Domácí zvířata ať nejsou trápena ježděním a nošením břemen, pouty a spoutáním; zvířatům, jež slouží k jídlu, ať se podle zákona spravedlnosti neprolévá krev; divá zvěř, ptáci i čtvernožci suchozemští i vodní, ať jsou v bezpečí před šípy a osidly lovců a ať v zahradách bezpečí volně rozpínají křídla; povrch země ať netrápí bolest stanových kolíků a bušení podkov a tekoucí voda ať není znečišťována odpadky a nečistotou.²⁴ Sláva Bohu! Bytost, kterou Stvořitel Nejvyšší učinil pramenem milosrdenství a souhrnem všeho umění spravedlnosti natolik, že dbá i o pokoj všech zvířat a neživých věcí – jak daleko asi sahá péče jeho vznešeného ducha o zlepšení údělu slabých a o šíření spravedlnosti a laskavosti k velmožům i prostému lidu! Kéž Bůh Nejvyšší dá jeho slavnému rodu po dlouhá léta a vzdálená staletí užívat vlády a štěstí a těšit se z nich, pro svou milost a laskavost!

Ten den takto strávili až do noci. Druhého dne pořádali hostinu ve stanu, který připravil sáhib Jalavač²⁵ z látek nasídž a zlatého brokátu rozličných barev – takový, že dosud nikdo podobný stan nevztyčil ani takovou audienční síň (bárgáh) nezhotovil. A v podobě, jejíž obraz je zde zachycen,²⁶ seděl Pán světa na trůnu. Princové se po jeho pravici shromáždili jako souhvězdí Plejád, sedm bratrů vznešené slávy stálo uctivě v jeho službách a po levici seděly chatuny jako rajské hurisky. Číšníci se stříbrnými lýtky roznášeli poháry kumysu a vína v konvicích a číších. Z nojánů stál jejich předák Mengeser jako služebník na místě toulcenosů (korči); bitikčiové, vezíři, komoří a náměstci s jejich předákem Bulgaj-akou stáli seřazeni podle své hodnosti a místa;²⁷ a ostatní emírové a družina stáli venku před audienčním stanem, každý na svém místě a v uctivém postoji. Celý týden takto trvalo hodování a veselí. Denní příděl pro vinárnu a kuchyni činil dva tisíce vozů vína a kumysu, tři sta kusů koní a skotu a tři tisíce ovcí; a protože byl přítomen Berke, poráželi je všechny předepsaným způsobem.²⁸ Uprostřed těch hodů dorazili Kadan-ogul, jeho bratr Melik-ogul a Kara-Hülegü, podle ustáleného obyčeje a zvyku vykonali obřady blahopřání a společně se oddali požitkům a veselí (džirgamiši). A pokoj.

Příběh o zradě a lsti, kterou proti Möngke-kaanovi zosnovali někteří princové z rodu Ögedeje-kaana, o tom, jak se ta věc prozradila sokolníkovi Kešikovi, jak přinesl zprávu a jak byli zajati

Zatímco očekávali příchod dalších princů a oddávali se přes míru radovánkám a veselí, žádného tvora ani nenapadlo, že by se prastará jasa Čingischánova mohla změnit či pozměnit a že by mezi jeho potomstvem mohlo nějak dojít k rozkolu a sváru. Pro samé radovánky tak byla opatrnost zanedbána. Tu se Širemün a Naku, vnuci Ögedeje-kaana, a Totak, syn Karačarův, spolu smluvili a přitáhli blízko; měli s sebou mnoho vozů plných zbraní a v srdci osnovali lest a zradu.

Znenadání však, jedním z oněch šťastných řízení, v nichž se projevuje přízeň osudu, se sokolníkovi jménem Kešik²⁹ z „kosti“ Kangly, jednomu z Möngke-kaanových sokolníků, zatoulal velbloud. Hledal ho a dostal se mezi oddíly Širemünova a Nakuova vojska. Spatřil velké vojsko a nesčetné vozy, které naložili údajně jídlem a pitím pro blahopřejnou hostinu. Nic netuše o tajemství té věci hledal své ztracené zvíře a na cestě narazil na chlapce, který seděl u rozbitého vozu. Chlapec se domníval, že jezdec je jedním z nich, a požádal ho o pomoc s opravou vozu. Kešik sesedl, aby mu pomohl, a jeho zrak padl na zbraně a válečné náčiní, které ve voze ukryli. Zeptal se chlapce: „Co je to za náklad?“ Odpověděl: „Zbraně, jako na ostatních vozech.“ Kešik pochopil, že jet s vozy plnými zbraní se neobejde bez lsti a zrady, dělal však, že nic nechápe.

Když mu s pomocí skončil, dostal se v noci k jednomu stanu a sesedl tam jako host. Osmělil se a postupně se vyptával, jak se věci mají. Když se dozvěděl pravdu a nabyl jistoty, že ti lidé mají v úmyslu lest a pokrytectví a jsou odhodláni uprostřed požehnané hostiny, až se všichni opijí, vykročit z cesty úcty, vztáhnout ruku k násilí a dovést do konce, na čem se v radě usnesli – avšak zlá lest nepostihne nikoho kromě těch, kdo ji strojí³⁰ –, přestal se Kešik ovládat. Pustil velblouda z hlavy, cestu tří dnů urazil za jediný den a bez dovolení, celý vyděšený, se znenadání objevil v audienčním stanu. Směle se ujal slova a řekl: „Oddáváte se zábavě a veselí, a zatím proti vám povstali protivníci, čekají na příležitost a připravili si válečnou výzbroj.“ Vylíčil jim ústně, co viděl, a naléhavě je pobízel, aby rychle zakročili a učinili opatření.

Protože však takové úskoky nebyly v mongolských obyčejích zvykem, zvláště za šťastné vlády Čingischána a jeho rodu, pokládali to za krajně nepravděpodobné a znovu a znovu se ho vyptávali; on však opakoval tentýž obsah bez jakéhokoli rozporu. Möngke-kaan ta slova nepřijímal a nevěnoval jim pozornost. Kešik velmi naléhal a byl na něm vidět neklid a rozrušení. Möngke-kaan zůstával klidný a vyrovnaný; princové a nojáni, kteří byli přítomni, však jeho klid neschvalovali, neboť se báli, aby ho nestihlo neštěstí, a dříve, než by bylo pozdě, chtěl se každý z princů vydat věc napravit a osobně ji vyšetřit. Nakonec se shodli, že v předvoji pojede emír Mengeser-noján, předák emírů dvora, a věc prozkoumá.

Podle pokynu nasedl se dvěma až třemi tisíci jezdci a za úsvitu se přiblížil k jejich táboru. S pěti sty chrabrými jezdci popojel ještě dál, až k jejich stanům, a ze všech stran přitáhla vojska. Širemün předtím nechal své vojsko a tábor se zavazadly (ogruk) na místě Maski (?) a přijížděl nalehko s pěti sty jezdci. Na místě Sari-kehere (?) je zmíněný emír Mengeser, princ Möge, který velel vojsku, a Čukbal-güregen (?) z „kosti“ Kereitů³¹ s vojsky, jež měli, obklíčili – Širemüna, Nakua, Totaka a ostatní prince, kteří byli s nimi – a poslali k nim vyslance: „Bylo o vás řečeno, a doneslo se to až k požehnanému sluchu Kaanovu, že přicházíte se zlým úmyslem. Jsou-li ta slova lživá, důkazem toho bude, že se bez rozmýšlení a váhání obrátíte ke dvoru. Jinak zní rozkaz, abychom vás zajali a přivedli tam. Kterou z těch dvou věcí si volíte?“

Když to poselství uslyšeli – a byli přitom jako bod uprostřed kruhu, zatímco jejich družina a přívrženci byli od nich daleko –, naprosto ztratili hlavu a nevěděli kudy kam. Z nouze se podrobili osudu, onu věc popřeli a řekli: „Přicházíme s upřímným srdcem a s předsevzetím, že budeme všichni společně sloužit Möngke-kaanovi.“ Zmínění emírové přišli k Širemünovi a princům, navzájem si připili a s hrstkou jezdců se vydali ke Kaanovu dvoru. Když se přiblížili, zadrželi většinu jejich nökerů a odebrali jim zbraně. Přišel rozkaz, že emírové, kteří prince doprovázejí, mají zůstat venku, a všechny je zadrželi. Princové vykonali devatero poklon (tekšimiši?) a vešli do ordy. Tři dny se oddávali hodování a nikdo se jich na nic neptal. Čtvrtého dne, když přišli ke dvoru a chtěli odejít, dorazil vyslanec Möngke-kaana a řekl: „Dnes zůstaňte.“

Hned nato dorazil další elči s rozkazem, aby se všichni nökeři a vojáci, kteří jsou s nimi, všechny tisíce, stovky i desítky,³² vrátili do svých táborů; kdo by zde zůstal, bude potrestán podle jasy. Podle rozkazu se všichni vrátili a princové zůstali sami. K jejich střežení byl určen oddíl vojska.

Příběh o tom, jak se Möngke-kaan dostavil do ordy Čingischánovy a osobně vedl jargu princů.³³ Druhého dne se Möngke-kaan dostavil do ordy Čingischánovy a posadil se na stolec. Sám vedl jargu Širemüna a princů a vyptával se jich: „O vás se vypráví toto a toto. I když se to nezdá věrohodné ani rozumné a ucho rozumu to neslyší ani nepřijímá, je přece nutné a nezbytné věc vyšetřit a probrat ji otevřeně, aby tvář jistoty byla očištěna od prachu pochybností a podezření. Jestli jde o pomluvu a výmysl, ať lhář a nactiutrhač okusí, co si zaslouží, aby si z toho lidé světa vzali ponaučení.“ Synové zapírali: „My o té věci nic nevíme.“ Möngke-kaan dal předvést Širemünova atabega jménem Baba-Kürdidi (?)³⁴ a vyslýchali ho. Zapíral. Möngke rozkázal, aby ho vyslýchali holí. Tu se přiznal a řekl: „Synové nic nevědí. To my emírové jsme se o tom radili a domluvili, ale štěstí Möngke-kaana nám v tom zabránilo.“ A probodl se mečem a zemřel.

Příběh o tom, jak Mengeser-noján vedl jargu emírů, kteří spolu s princi zamýšleli zradu.³⁵ Příštího dne rozkázal zadržet celou skupinu nojánů a emírů, jako byli Elčitaj-noján Starší, Tonal, Kata-Kürin, Čangki, Kalčitaj (?), Sarghan, Tonal Mladší, Toghan a Jesüder,³⁶ z nichž každý měl sám sebe za tak vysoko postaveného, že ani nebeská klenba na něj nestačí, a spolu s nimi i další tumenové emíry a náčelníky, jejichž vyjmenování by bylo zdlouhavé. Emíru Mengeserovi, jargučimu, nařídil, aby zasedl k soudu. Ten se spolu s ostatními emíry pustil do vyšetřování a na věc se vyptával. Několik dní o tom vedli jargu a velmi podrobně se vyptávali, až se nakonec ve výpovědích té skupiny objevily rozpory a o jejich nepřátelství už nezůstala žádná pochybnost. Všichni jednomyslně doznali a přiznali vinu: „Takovou poradu jsme skutečně vedli a zradu jsme zamýšleli.“ Möngke-kaan jim chtěl podle svého chvályhodného a obvyklého zvyku udělit čestný dar odpuštění a prominutí. Princové, nojáni a emírové však řekli, že když se naskytne příležitost zbavit se nepřítele, bylo by liknavost a otálení daleko od cesty správného úsudku. Verš:

Kde je třeba přikázat vypalování,
tam balzám, jejž přiložíš, nic nepomůže.

Když Möngke-kaan poznal, že jejich slova vycházejí z upřímnosti, a ne ze zášti a pokrytectví, dal všechny spoutat a uvěznit a nějakou dobu o jejich věci uvažoval. Jednoho dne, když seděl ve dvoře na trůnu vlády a moci, vyzval emíry a přední muže státu, aby každý pověděl o provinilcích nějaký bilig³⁷ z toho, co sami zažili. Každý něco řekl podle míry svého rozumu a vědění, ale v jeho srdci to nenacházelo místo. Na konci shromáždění stál Mahmúd Jalavač.³⁸ Möngke-kaan řekl: „Proč ten stařec nic neříká?“ Řekli Jalavačovi: „Předstup a promluv.“ Odpověděl: „V přítomnosti panovníka je lépe být uchem než jazykem. Pamatuji si však jeden příběh; poroučí-li se, povím ho.“ Möngke-kaan řekl: „Mluv.“

Pravil: „Když si Alexandr podrobil většinu zemí světa, chtěl vytáhnout do Indie. Emírové a velmoži jeho státu však vystoupili z cesty poslušnosti a následování a každý z nich si začal osobovat samostatnost a neomezenou moc. Alexandr si nevěděl rady. Poslal posla do Rúmu k nevyrovnatelnému vezírovi Aristotelovi, vylíčil mu, jak se jeho emírové bouří a vypínají, a ptal se, jakou radu mu v té věci dá. Aristoteles vešel s poslem do zahrady a dal velké stromy vytrhávat i s kořeny a na jejich místo sázet malé slabé sazenice. Poslovi žádnou odpověď nedal. Když už posla čekání omrzelo, vrátil se k Alexandrovi a řekl, že mu nedal žádnou odpověď. Alexandr se zeptal: ‚Co jsi u něho viděl?‘ Posel řekl: ‚Vešel do zahrady, vytrhával velké stromy a na jejich místo sázel malé větévky.‘ Alexandr řekl: ‚Odpověděl, jenže ty jsi to nepochopil.‘ A dal zahubit mocné emíry, kteří se zmocnili vlády, a na jejich místo dosadil jejich syny.“

Möngke-kaanovi se ta řeč nesmírně zalíbila a poznal, že onu skupinu je třeba zničit a na jejich místo ustanovit jiné. Rozkázal, aby emíry, kteří byli ve vězení, i ty, kdo prince navedli k odboji a strhli je do takového víru hříchu, stihl meč trestu. Bylo jich sedmdesát sedm a všichni byli popraveni podle jasy. Mezi nimi byli dva synové Eldžigideje: tloukli jim do úst kameny, až zemřeli. Jejich otce zajali v Bádghísu a odvedli k Batuovi, takže následoval své syny.³⁹ A tím dost.

Příběh o příjezdu Jesün-Toky, Čagatajova vnuka, jeho chatun Tokaši a Büriho a o tom, jak to s nimi v té věci dopadlo.⁴⁰ Jesün-Toka, jeho chatun Tokaši a Büri také dorazili. Všechna vojska nechali na cestě a sami přijeli jen se třiceti jezdci. Büriho poslal Möngke v doprovodu vyslanců k Batuovi a ten ho po prokázání viny dal zabít. Kara-Hülegü vyslýchal Tokaši-chatun při jargu v přítomnosti Jesün-Toky. Rozkázal, aby jí kopanci rozbili údy, a tak ulevil své hrudi plné staré zášti.

Kadak-noján⁴¹ v době, kdy odjížděli Širemün a Naku, věděl, že podněcovatelem té vzpoury je on a že prach té roztržky zvedl on sám, a že ji odvrátit není v jeho moci. Proto se skryl. Náhle se objevili dvorští biřici jako andělé, kteří odnášejí duše, a řekli:

Přátelé už všichni odešli, teď je řada na tobě.

Protože se dělal nemocným, posadili ho na vůz a přivezli. Když dorazil ke dvoru, bylo nařízeno vést jargu, ačkoli jeho vina byla zjevnější a proslulejší než Iblísova nevěra. Po tom, co se k vině přiznal a doznal ji, bylo nařízeno poslat ho za jeho přáteli. A tím dost. Chvála samotnému Bohu a požehnání a pokoj našemu pánu Muhammadovi a celé jeho dobré a čisté rodině.

Příběh o tom, jak Möngke-kaan povolal Ogul-Kajmyš-chatun a Chodžu, syna Güjük-chánova, jak dal Ogul-Kajmyš popravit podle jasy a jak dal potrestat idikuta.⁴² Někteří provinilci ještě nedorazili a mysl nebyla očištěna od zášti vůči jejich zlobě. Möngke-kaan proto poslal Buriktaje (?)-nojána s deseti tumeny vojska ze statečných Turků k hranicím Ulug-Tagu, Mubkaje (?) a Tobolungu (?), které leží mezi Beš-Balykem a Karakorumem.⁴³ Odtud se měl rojnicí⁴⁴ spojit s Konkyran-ogulem, který byl v krajině Kajalyku a vytáhl rojnici až k břehu Otraru. Möge-nojána poslal se dvěma tumeny vojska k hranicím Kyrgyzů a Kem-Kemčiütu.

K Ogul-Kajmyš a Chodžovi, kteří ještě nedorazili, vyslal jako elčiho Šilamuna-bitikčiho se vzkazem: „Jestliže jste se na tom spiknutí s oněmi lidmi nepodíleli, je pro vás štěstím pospíšit si ke dvoru.“ Když Šilamun vyřídil poselství, chtěl mu Chodža-ogul ublížit. Jeho chatun, která měla nižší postavení než ostatní manželky, ale víc rozumu a bystrosti, však jeho záměru předešla a řekla: „Posel je povinen vyřídit poselství, a v žádné době se nikdo nedotkl ani poslů vzbouřenců.⁴⁵ Jak by se tedy dalo vztáhnout ruku na elčiho, který přišel od Möngke-kaana? A jakou škodu by mohla říše utrpět zabitím jediného člověka? Zvlášť když by to s sebou neslo zlo, které si lze snadno představit: rozbouřilo by se moře vzpoury a zmatku, svět, který se uklidnil, by se znovu rozkolísal, vzplál by oheň pohromy, a pak už by lítost nebyla k ničemu. Möngke-kaan je aka, starší, je nám na místě otce. Musíme se odebrat do jeho služeb a podrobit se jeho rozkazu.“ Chodža vyslechl její laskavou radu ochotným uchem, prokázal Šilamunovi úctu a poctu a spolu s chatun se vydal ke dvoru. Díky tomu, že uposlechl rady, nepadl do víru nekonečných útrap a sestoupil na pláň bezpečí.

Ogul-Kajmyš, Chodžova matka, však elčiho poslala zpět se vzkazem: „Vy princové jste slíbili a dali písemný závazek,⁴⁶ že vláda zůstane navždy v rodu Ögedej-kaana a že se nepostavíte proti jeho potomkům. Teď jste to slovo nedodrželi.“ Když jí poselství přednesli, Möngke-kaan se nesmírně rozhněval a napsal jarlyk: „Chatun Džoči-Kasara, Otčigina a Belgütej-nojána, bratří Čingischánových,⁴⁷ přišly na poradu kurultaje, ale Ogul-Kajmyš nepřišla. Jestliže Kaman (?), Kadak, Čingaj a Bala,⁴⁸ kteří byli emíry v ordě Güjük-chána, někoho prohlásí panovníkem nebo chatun či ho povýší a jejich slovem se někdo stane panovníkem nebo chatun, ať si pak nesou, co si zaslouží.“

A ihned vyslal elčiho, aby ji zatkli a přivedli s oběma rukama zašitýma v syrové kůži. Když dorazila, poslali ji spolu s Širemünovou matkou Kadakač-chatun (?) do ordy Sorchachtani-beki. Mengeser-jarguči ji dal svléknout do naha, postavil ji před jargu a vyslýchal ji. Řekla: „Jak se může jiný dívat na tělo, které dosud nespatřil nikdo kromě panovníka?“ Když byla její vina vyšetřena, zabalili ji do plsti a hodili do vody.⁴⁹ Přivezli i Čingaje a také s ním učinil konec Dánišmand-hádžib, v měsíci ramadánu roku 650 (listopad až prosinec 1252).

V Beš-Balyku se idikut, který byl hlavou modloslužebníků, domluvil s jistou skupinou, že v pátek, až se muslimové shromáždí v hlavní mešitě, povstanou a všechny v mešitě pobijí. Jeden otrok z jejich řad, který o té věci věděl a byl do ní zasvěcen, přijal islám a podal na ně udání. Vina jim byla prokázána. Idikuta pak přivedli do ordy a vedli s ním jargu. Když se k vině přiznal, bylo nařízeno odvést ho do Beš-Balyku a tam ho v pátek po modlitbě v přítomnosti všeho lidu popravili podle jasy.

Příběh o tom, jak Möngke-kaan rozeslal některé emíry na všechny strany, aby se vypořádali se zbytkem vzbouřenců, a jak odpustil provinění svým příbuzným. Protože v různých koutech ještě zůstali někteří buřiči a předvolávat je by bylo zdlouhavé a obtížné, poslal Bala-jargučiho s oddílem nökerů k vojskům Jesü-Möngkeho, aby vyšetřil, jak se věci s těmi lidmi mají, a každého, kdo se na tom spiknutí podílel, dal popravit podle jasy. Do země Chitaj určil pro tutéž věc jiného emíra. Když pak starost o buřiče opustila jeho požehnanou mysl, dobrý mrav mladého a šťastného panovníka si žádal, aby ohled na příbuzenství a udržování svazků rodu pokládal za nezbytnou povinnost.⁵⁰ Nařídil, aby Širemün odešel do Chitaje v doprovodu Kublaj-kaana, Naku a Čaghan-nojána. Chodžu z ohledu na jeho chatun, jež mu dala tak chvályhodnou radu, osvobodil od povinnosti vytáhnout s vojskem a určil mu jurt v krajině Selengy, která je nedaleko Karakorumu.⁵¹

Zkrátka, od té doby se mezi Mongoly znovu projevil rozkol. Čingischán přitom odkázal svým potomkům svornost a jednomyslnost a řekl: „Dokud budete jeden s druhým zajedno, bude vám přát štěstí a vítězství a protivník nad vámi nezvítězí.“ Právě díky této vlastnosti se jemu i jeho rodu podařilo dobýt většinu zemí světa. Vypráví se, že jednoho dne na počátku svého vzestupu dával synům naučení. Aby jim to ukázal na příkladu a podobenství, vytáhl z toulce šíp, podal jim ho a řekl: „Zlomte ho.“ Šíp se zlomil jen s malou námahou. Pak jim dal dva a i ty se snadno zlomily. Takto přidával, až jich bylo deset, a ty už nedokázali zlomit ani siláci a hrdinové vojska. Řekl: „Tak je to i s vámi. Dokud budete jeden druhému krýt záda, nikdo nad vámi nezvítězí a dlouhé časy se budete těšit z vlády a říší.“ Kdyby se islámští sultáni drželi téže cesty, nebyl by jejich rod vyvrácen z kořenů.

Příběh o tom, jak princové a emírové požádali Möngke-kaana o svolení vrátit se do svých domovů a jak je propustil s poctami, úctou a plnou přízní

Když se vznešená mysl Möngke-kaana uvolnila od nezbytných záležitostí, rozvrácená říše a země se ustálily a svornou vůlí všech princů mu vláda připadla, požádali princové a emírové o svolení odejít do svých jurtů. Nařídil, aby se rozešli a každý se odebral na své místo, a obdařil je rozmanitými projevy štědrosti a všemi druhy laskavosti. Protože Berke a Toka-Temür byli od Batuova dvora nejdál a nejdéle od něho odloučeni, propustil je jako první, udělil jim nesčetné dary a po nich poslal Batuovi dary a vzácnosti, jak se na takového panovníka sluší. Synům Kötenovým – Möngedüovi a … –⁵² a Kadan-ogulovi a Melik-ogulovi daroval každému jednu z ord a domácností Kaanových i s jejich chatunami. Potom s úctou a plnými poctami propustil Kara-Hülegüa a místo jeho děda, které zabral jeho strýc Jesü-Möngke, udělil jemu,⁵³ aby se mohl vrátit, jak si přál. Když však dorazil na místo Altaj, zemřel dříve, než dosáhl cíle. Ostatní prince, emíry a nojány obdařil každého podle jeho postavení a hodnosti a propustil je. Kišlika (?) učinil tarchanem⁵⁴ a udělil mu tolik majetku, že zcela zbohatl a jeho postavení se nesmírně povzneslo. Když se princové a emírové vrátili domů a jejich záležitosti byly vyřízeny, obrátil se k řízení a uspořádání záležitostí říše a spravedlností přivedl svět k rozkvětu. A tím budiž konec.

Příběh o tom, jak Möngke-kaan věnoval pozornost záležitostem říše, zavedl v nich pořádek a řád, prokázal milost všem vrstvám lidí a poslal zpět místodržitele krajů

Protože panovnická snaha Möngke-kaana směřovala k tomu, aby pěstoval ctnostné a krotil vzbouřence, a otěže jeho požehnaných myšlenek se obracely k úlevě poddaných a ke zmenšení všelikých břemen, jeho dokonalý rozum dal přednost vážnosti před žertem a zanechal ustavičného pití vína. Nejprve rozeslal vojska do nejvzdálenějších končin Východu i Západu a do zemí Arabů i Peršanů. Říši na východní straně svěřil sáhibu Mahmúdu Jalavačovi, který dřívější zásluhy služby spojil s pozdější oddaností a už před požehnaným nástupem na trůn byl ustavičně poctěn službou u dvora. Země Turkestánu a Mávará an-nahru, země Ujgurů, Ferganu a Chorezm svěřil emíru Mas‘úd-begovi,⁵⁵ který pro svou neústupnost a upřímnou oddanost dvoru zakusil mnoho strachu a nebezpečí a spolu s otcem byl dříve než jiní poctěn tím, že směl u dvora políbit zem; aby tuto dávnou zásluhu potvrdil, poslal je zpět. A ti, kdo s nimi přišli odevšad, dostali zvláštní přízeň všeho druhu.

Potom emír Arghun-aka, který pro dálku cesty dorazil až po rozchodu kurultaje a už předtím vynikl upřímností ve službě dvoru, byl vyznamenán splněním svých přání. Byla mu svěřena vláda nad zeměmi Írán-zamínu – Chorásánem, Mázandaránem, Irákem, Fársem, Kermánem, Ázarbájdžánem, Gruzií, Lurem, Arránem, Arménií, Rúmem, Dijár Bakrem, Mosulem a Aleppem – a ti z maliků, emírů, náměstků a bitikčiů, kteří byli v jeho službě, obdrželi přízeň podle toho, co uznal za správné. Dvacátého dne požehnaného měsíce ramadánu roku 650 (24. listopadu 1252) se vrátil a s ním poslali jako jeho nökera Alího Malika a zvlášť mu udělili v držbu Isfahán a Nišápúr. Bylo nařízeno: „Proveďte nový soupis,⁵⁶ stanovte celý ulus, vojsko a pevnou daň, a až s těmi záležitostmi skončíte, vraťte se k našemu dvoru.“ Každému z nich přikázal: „Minulé příjmy řádně prošetřete a prozkoumejte, neboť nám jde o blaho poddaných, nikoli o rozmnožení pokladů.“ A o úlevě poddaným vydal jarlyk.

Po Güjük-chánovi totiž mnohé chatuny a princové rozdávali lidem jarlyky a pajzy bez míry, rozesílali elčie do všech koutů říše a chránili urozené i prosté pod záminkou ortaku⁵⁷ a jiných věcí. Proto uvedeným vydal jarlyk, aby každý ve svých krajích pátral a všechny jarlyky a pajzy, které lidé od nich a od ostatních synů obdrželi za Čingischána, Ögedeje-kaana a Güjük-chána, zase odebrali;⁵⁸ a aby napříště princové ve věcech, které se týkají blaha krajů, bez vědomí a mínění náměstků dvora nepsali ani nevydávali výnosy; a aby velcí elčiové nejezdili na více než čtrnácti koních ulagu, jeli od jamu k jamu⁵⁹ a cestou nebrali lidem jejich zvířata.

Za Kaana bývalo zvykem, že obchodníci přijížděli do Mongolska na koních ulagu. To zakázal: „Obchodníci jezdí sem a tam, aby nabyli majetku; jaký smysl má, aby jezdili na koních ulagu?“ Nařídil, aby přijížděli a odjížděli na vlastních zvířatech. A nařídil, aby elčiové nevstupovali do žádného města ani vesnice, kde nemají co vyřizovat, a nebrali víc, než jim náleží jako stanovená dávka potravin.⁶⁰

A protože útlak a násilí se rozmohly a zejména rolníci (dihkáni) byli pro množství obtíží, požadavků a ukládaných mimořádných dávek (’avárid) na pokraji sil – do té míry, že výnos jejich úrody nestačil ani na polovinu požadavků –, přikázal, aby urození i prostí, ortakové i držitelé úřadů a služeb jednali s poddanými shovívavě a sdíleli s nimi břemena a aby každý podle svého bohatství a možností zaplatil, co mu podle vyměření připadne, bez vytáček a výmluv. Výjimkou jsou ti, kdo jsou podle jarlyku Čingischána a Kaana osvobozeni od obtíží a dávek: z muslimů vznešení sajjidové, přední šajchové a vybraní imámové; z křesťanů arkaunové⁶¹ – kněží, mniši a vybraní; z modloslužebníků proslulí toinové; a ze všech vrstev ti, kdo jsou pokročilého věku a nejsou již schopni výdělku a práce.

A protože žádný řemeslník či pracující nemůže platit svůj díl každý den, stanovil roční vyměření: v zemích Chitaje má boháč platit jedenáct dinárů a úměrně níž až po chudáka jeden dinár, v Mávará an-nahru stejně, v Chorásánu a Iráku boháč sedm dinárů⁶² a chudák jeden dinár. Výběrčí a písaři nemají nikomu nadržovat ani přihlížet ke zjevu osob a nemají brát úplatky ani dary. Pastevní daň ze zvířat, které říkají kubčur, se vybírá tak, že kdo má sto kusů jednoho druhu zvířat, odevzdá jeden kus, a kdo má méně než sto, neodevzdá nic. Nedoplatky daní se nesmějí nikde a od nikoho z poddaných vymáhat.

Ze všech skupin a vyznání prokazoval nejvíce cti a úcty stoupencům islámu a uděloval jim dary a almužny. Dokladem toho je, že o svátku přerušení půstu roku 650 (5. prosince 1252) se v ordě sešli kádí Džalál ad-Dín Mahmúd Chudžandí a skupina muslimů; kádí pronesl kázání a vedl modlitbu, ozdobil kázání zmínkou o titulech chalífy a vyslovil modlitby a chválu za Möngke-kaana. Kaan dal pokyn, aby jim jako sváteční čestný dar dali vozy bališů zlata a stříbra a drahocenná roucha, a větší část lidí z toho měla užitek. Vydal také účinný rozkaz, aby ve všech zemích bez výjimky byli propuštěni všichni spoutaní a uvěznění, a s těmito dobrými opatřeními se elčiové rozjeli do všech končin říše. Kdyby se mělo začít s popisem toho, co z onoho dvora den co den vycházelo spravedlnosti a nestrannosti, zaplnily by se svazky a tyto příběhy by neměly konce.

A to málo z nich je dokladem mnohého.

Když se pověst o jeho spravedlnosti a nestrannosti rozšířila do všech krajin a koutů zemí, hledali Turci i Tádžici z blízka i daleka s upřímnou touhou útočiště v tom, že se stanou jeho poddanými, a vládci zemí, které se dosud nepodrobily, mu posílali dary a vzácnosti. A protože o jeho chvályhodných vlastnostech a mravech bylo stručně a souhrnně pojednáno, uvedeme jeden příběh, který v sobě spojuje mnohé chvályhodné rysy, aby lidé světa poznali a přesvědčili se, že tento výklad je prost přikrášlování.

Za Güjük-chána přicházeli obchodníci ze všech krajin k jeho dvoru, uzavírali s jeho náměstky velké obchody a dostávali na kraje poukázky (barát).⁶³ Po jeho skonu se jejich pohledávky zdržely a nebyly vyplaceny. Jeho služebníci, synové a synovci rovněž uzavírali obchody týmž způsobem a vypisovali poukázky na kraje, obchodníci přijížděli skupina za skupinou, obchodovali s nimi a brali poukázky. Když Möngke-kaan šťastně usedl na trůn a poměry oné skupiny se změnily, někteří obchodníci nedostali ani desetinu sepsaných částek, jiní ani nedošli na místo, na něž byli poukázáni, jedni vzali poukázky, ale zboží ještě neodevzdali, a jiní ještě ani neurčili cenu. Všichni bezradní se obrátili ke dvoru, přišli s nadějí v jeho spravedlnost a štědrost, aby ji vyzkoušeli, a přednesli své záležitosti požehnanému sluchu Möngke-kaana. Přestože schopní muži dvora a opory státu namítali, že není nutné, aby se platba za tyto obchody hradila z panovníkovy pokladny – a nikdo by proti tomu nemohl nic namítnout –, rozprostřel z dokonalého milosrdenství nad onou skupinou křídlo laskavosti a vydal jarlyk, aby všechny ty částky byly vyplaceny z jeho říše. Činily přes pět set tisíc bališů zlata a stříbra. Kdyby je byl zadržel, nikdo by neměl možnost se ohradit. Tímto darem zastínil slávu všech panovníků štědrých jako Hátim. V které kronice kdo četl a od kterého vypravěče kdo slyšel, že by jeden panovník splatil dluh jiného panovníka? Tento rys je ukázkou jeho krásných mravů a chvályhodných panovnických zvyklostí, z nichž lze usuzovat i na ostatní věci.

Nařídil také, aby všechno, co se týká vyšetřování veřejných záležitostí, obstarával emír Mengeser-noján se skupinou schopných emírů a aby upevňovali základy spravedlnosti. Bulgajovi-akovi, který se vyznačoval dávnými zásluhami o službu, přikázal, aby byl představeným písařů a psal a koncipoval jeho výnosy a rozkazy. Z muslimských bitikčiů určil emíra ’Imád al-Mulka, který u dvora Ögedeje-kaana a Güjük-chána zastával tentýž úřad, a emíra Fachr al-Mulka, který patřil k dávným důvěrníkům dvora. Nařídil, aby se obchodníkům dávaly pajzy, aby se rozlišovalo mezi nimi a držiteli dívánských úřadů,⁶⁴ a aby skupina z nich u těch, kdo přivezli zboží, aby s ním obchodovali s pokladnou, oceňovala – jedni drahokamy, jiní látky, další kožešiny a další hotovost. Stejně tak pro vydávání jarlyků, zhotovování pajz, zbrojnici, péči o lovecké ptáky a zvěř a o lov, i pro vyřizování záležitostí příslušníků každého vyznání a každé skupiny určil schopné a znalé lidi a vydal rozkaz, aby se všichni vyvarovali pokrytectví a přílišné chamtivosti, nikoho nezdržovali a rychle předkládali věc každého požehnanému sluchu. U dvora trvale sloužili písaři všech druhů – pro perštinu, ujgurštinu, čínštinu, tibetštinu a tangutštinu –, takže kamkoli se psal výnos, byl vydán v jazyce a písmu onoho lidu.⁶⁵ Kdyby starodávní králové a sultáni minulých věků Číny, u nichž panoval dokonalý řád a obyčej, byli naživu, jistě by se touto cestou řídili. A tím budiž konec.

Příběh o tom, jak Möngke-kaan vyslal své bratry Kublaje-kaana a Hülegü-chána s vojsky na východ a na západ a jak sám vytáhl s vojskem, odhodlán dobýt říše a země Chitaje, které se nepodrobily

Když Möngke-kaan šťastně usedl na panovnický trůn, přátelům dopřál vítězství a nepřátele pokořil, přezimoval v jurtu Ögedeje-kaana, který leží v krajině Karakorumu, na místě Öng-kin (?). Když nastal druhý rok od velkého kurultaje, od upevnění na trůnu vlády a od vyřízení záležitostí přátel i nepřátel, obrátil svou vznešenou snahu k podmanění nejvzdálenějších zemí Východu a Západu světa.

Nejprve, protože před jeho vznešený zrak předstoupila skupina žalobců ze zemí mulhidů, vyslal k jejich odražení svého mladšího bratra Hülegü-chána, na jehož čele bylo vidět znamení dobývání a vládnutí světu, panovnické slávy a štěstí, v roce krávy (1253) …⁶⁶ do země Tádžiků. Prostředního bratra Kublaje-kaana určil v roce levharta⁶⁷ k ochraně a dobytí východních zemí, vyslal ho a poslal s ním Mukali-güjanga (?) z kmene Džalajirů. Zpráva o tom bude podrobně podána v dějinách každého z nich, neboť se stali panovníky. Když se Kublaj vydal na cestu, poslal z ní elčiho se vzkazem: „Na této cestě nelze sehnat zásoby (taghár) a postup je nesmírně obtížný. Je-li to rozkaz, vytáhneme do země Kara-džang.“ Svolení bylo dáno a Kublaj-kaan onu zemi, která je zde známá jako Kandahár, přepadl a vyplenil a pak se vrátil ke dvoru Möngkeho.⁶⁸

Potom Möngke-kaan na místě Kaburkatuk-čur (?),⁶⁹ které leží uprostřed země Mongolů, uspořádal kurultaj. Je to místo, kde Kublaj-kaan (?), když mu bylo dopřáno vítězství, tančil se svými nökery pod stromem tak dlouho, že v zemi vznikla prohlubeň. Zkrátka, když kurultaj skončil a zástupy lidí se rozešly, pronášel každý z emírů a princů své moudré výroky (bilig). Přitom Darkaj-küregen (?) z kmene Ikires, Čingischánův zeť, řekl: „Země Nangijas je tak blízko a vzpírá se nám; jak ji můžeme nechat bez povšimnutí a nečinně?“ Möngke-kaan ta slova schválil a řekl: „Naši otcové a starší, kteří byli panovníky před námi, vykonal každý nějaký čin, dobyl nějakou zemi a proslavil své jméno mezi lidmi. I já osobně nasednu k vojsku (čerig) a vytáhnu proti Nangijasu.“ Princové jednomyslně řekli: „Proč by ten, kdo je panovníkem celého povrchu země a má sedm bratrů, měl sám táhnout do boje s nepřítelem?“ On však odvětil: „Když jsme již slovo vyslovili, bylo by nerozumné a neuvážené jednat proti němu.“

V roce zajíce (tulaj), který odpovídá měsíci muharramu roku 653 (únor–březen 1255) a byl šestým rokem po požehnaném nástupu na trůn, pevně se rozhodl k boji s Čúkánem (?), panovníkem Chitaje.⁷⁰ Svého mladšího bratra Arik-bökeho ustanovil nad ordami a mongolským vojskem, které tam zůstávalo, a svěřil mu ulus. U něho zanechal své syny Ürüngtaše a … A vojska, která vedl s sebou, rozdělil – z princů, küregenů (zeťů) a velkých emírů – takto:

Pravé křídlo

• Princové:
  • z větve uruku Ögedeje-kaana: Jeke-Kadan, Tokan (?);
  • z větve uruku Čagatajova: Kušikaj a další synové, Abišga, Narin-Kadan a Kadakči-Sečen;
  • ze synů Tolujových: Möge; z vnuků Tolujových (synů Möngkeho): Asutaj;
  • z bratranců: Čavtu (?) a další synové …;
• Emírové: Bajču (?) z uruku Möngke-kaana a Kurči-noján (?).

Levé křídlo

• Princové: Tagačar, syn Otči-nojána,⁷¹ a Jesüngke, syn Džoči-Kasara;

• Emírové: Čakula, syn Elčitaj-nojána; Kurumši, syn Mukaliho gui-onga;⁷² Elči-noján z Kungratů; Način-küregen z Kungratů; Dargi-küregen z kmene Ikiresů;⁷³ Kehetej a Kočü (?) z kmene Urutů; Möngke-Kalča a Čagan-noján z Mangkutů.

Všechny tyto kmeny mongolského vojska nasedly na koně. Co náleželo k pravému křídlu, vytáhlo spolu s vojskem Čaghutů v průvodu Möngke-kaana. Obě ty skupiny dohromady čítaly šedesát tumenů.⁷⁴ Čaghut zahrnuje Chitaj, Tangut, Džürčety a Solangku; tyto kraje nazývají Mongolové Čaghut.⁷⁵ Vojska levého křídla poslal jinou cestou v průvodu zmíněného prince Tagačara. Bylo jich celkem třicet tumenů a v jejich čele stál zmíněný Tagačar.

Na té poradě (kengeš) Bilgütej-noján přednesl: „Kublaj-kaan již jednou do pole vytáhl a svůj úkol vykonal. Nyní ho bolí noha; bude-li rozkázáno, ať se vrátí domů.“ Möngke-kaan to schválil. Bilgütej-noján tehdy měl sto deset let a v tom roce zemřel.⁷⁶ V roce lu-jil, to jest v roce draka, jenž odpovídá muharramu roku 654 hidžry (leden–únor 1256), vytáhli.⁷⁷ Na pravém křídle byli Möngke-kaan a Könčü (?), syn Sübetej-bahadura.⁷⁸ S deseti tumeny dorazil Möngke-kaan toho léta k hranicím země Tangut a Nangijas a v místě, které se nazývá Liu-pan-šan, strávil léto. To je místo, kam Čingischán dorazil, když táhl na Chitaj, a kde onemocněl a zemřel.⁷⁹

Na podzim vytáhl s úmyslem dobýt Bisun-kahalku (?), která leží na hranicích Nangijasu.⁸⁰ V těch končinách dobyl dvaceti pevností. Tu zemi nazývají Chan-sinan (?).⁸¹ U velké pevnosti, kterou nazývají Du-li-šang (?), se utábořil a oblehl ji.⁸²

Tagačara-nojána poslal Kaan se sto tisíci jezdci cestou podél velké řeky Kaan-kang (?), aby oblehl a podrobil velká města Sang-jang-fu a Fan-čing.⁸³ Když tam dorazil, obléhali je s vojskem týden. Když se jim dobytí nepodařilo, vrátili se a usadili se ve svých domovech. Möngke-kaan se nad tou věcí rozhněval, pokáral je (kakimiši) a vzkázal jim: „Až se vrátím, dám vám zasloužený trest.“ Korukči (?), bratr Jesüngeho, poslal Tagačarovi vzkaz: „Kublaj-kaan dobyl mnoha měst a pevností, a vy jste se vrátili s ‚ukradenými bitvami‘ (?), to jest oddávali jste se vínu a jídlu.“⁸⁴

Příběh o tom, jak se Kublaj-kaan z rozkazu jarlyku vypravil do Nangijasu, oblehl město Jao-ču (?), vrátil se a přešel vodu Kang.⁸⁵

Potom Möngke-kaan rozkázal: „Ať Kublaj-kaan, třebaže je nemocen, ještě jednou vytáhne do pole. Ať nyní Tagačar toto tažení opustí a on ať nastoupí na jeho místo.“⁸⁶ Když jarlyk dorazil, Kublaj-kaan vzkázal: „Má noha se polepšila. Jak by se slušelo, aby můj starší bratr byl v poli a já seděl doma?“ Ihned nasedl na koně a vydal se na cestu do Nangijasu. Cesta byla nesmírně dlouhá a obtížná, celá země byla nepřátelská a vzduch zkažený, a tak se kvůli vlastní záchraně bili dvakrát třikrát denně. Táhli dál, až dorazil k městu Jao-ču, a obléhal je. Nakonec z deseti tumenů nezbylo víc než dva.

Tehdy se Kublaj-kaan z tažení vrátil. Uriangkadaje nechal na místě s Bahadur-nojánem, synem Čilaun-gui-onga, syna Mukaliho gui-onga, a s pěti tumeny vojska. Na vodě Kang-muran dal postavit most z lodí. Ze strany Nangijasu však přitáhlo nesčetné vojsko. Mongolské vojsko se chtělo přes most přepravit, ale nebylo to možné. Mnoho z nich popadalo do vody nebo zahynulo rukou Nangijasců a někteří v těch krajích zůstali. V těchto posledních časech, když byl Nangijas podroben, se ti z nich, kteří byli ještě naživu, vrátili.⁸⁷ Kublaj-kaan odtamtud odešel, v okolí města Čungdu dorazil do své ordy a utábořil se tam.⁸⁸ Po celou tu dobu byl Möngke-kaan zaměstnán obléháním zmíněné pevnosti.

Příběh o tom, jak Möngke-kaan onemocněl a zemřel, jak jeho rakev dopravili do ord a jak za něj drželi smutek.

Když Möngke-kaan obléhal zmíněnou pevnost a nastalo léto a vedra zesílila, propukla od tamní vody a vzduchu krvavá úplavice. Mezi mongolským vojskem vypukl mor, takže jich velmi mnoho zemřelo. Vládce světa pil proti moru víno a vytrval v tom. Náhle se mu přitížilo a nemoc dospěla ke krizi. V roce moghaj-jil, to jest v roce hada, jenž odpovídá muharramu roku 655 (leden–únor 1257), zemřel pod tou neblahou pevností. Dožil se padesáti dvou let (?) a ten rok byl osmým od jeho nastoupení na královský trůn.⁸⁹

Po té události nechal Asutaj-ogul v čele vojska Kundakaj-nojána (?), zvedl otcovu rakev a dovezl ji k ordám. Ve čtyřech ordách za něj drželi smutek: první den v ordě Kutuktaj-chatun, druhý den v ordě Kutlug-chatun (?), třetí den v ordě Čabuj-chatun, která mu na onom tažení sloužila, a čtvrtý den v ordě Kibija-chatun (?).⁹⁰ Každý den kladli v té ordě rakev na stolec a s palčivým žalem nad ním co nejvíce naříkali. Potom ho pohřbili v místě Bulkan-kaldun, které nazývají Jeke-koruk, vedle Čingischána a Toluj-chána.⁹¹

Kéž Bůh vznešený dopřeje panovníkovi islámu mnoho let, učiní ho dědicem věků a dá mu požívat vlády, moci a panování, pro svou milost a nesmírnou štědrost.

Příběh o dalším průběhu Kublaj-kaanova tažení a o tom, jak k němu dorazila zpráva o smrti Möngke-kaana. V té době se Kublaj-kaan vydal z oné strany na pochod a dorazil k velké řece v zemi Nangijas, kterou nazývají Chuj-chu.⁹² Když se doslechl o neblahé zprávě o Möngke-kaanovi, poradil se s Bahádur-nojánem, vnukem Mukaliho gui-onga,⁹³ a řekli si: „Nebudeme těmto pověstem věnovat pozornost.“ Vyslali Erke-nojána (?), syna Bolkana-Kalči z kmene Barulas, do předvoje a sami postupovali za ním. Zajali a pobili stráže nangijaského vojska a nedopustili, aby se zpráva [o smrti Möngke-kaana] rozšířila. Přeplavili se na lodích přes řeku Kang, jež je dva farsachy široká, došli k městu Očü, oblehli je a dobyli.⁹⁴ Na pomoc tomu městu přitáhlo vojsko, které se vracelo z boje proti Möngke-kaanovi. Jejich velitelé se jmenovali Kiai-dau a Ulus-taifu (?). Když dorazili, Kublaj-kaan už měl město dobyté. Vzápětí přijeli od Čabui-chatun⁹⁵ a od emírů jejího tábora (ordy), Tajčiutaj-nojána a Jekü-nojána (?), vyslanci jménem Tokan (?) a Abukan (?) a podali zprávu o tom, co se Möngke-kaanovi přihodilo.

Když Kublaj-kaan nabyl jistoty, zastavil tažení a držel smutek. Protože byl hluboko v zemi Nangijas a Hülegü-chán na západě, v zemi Tádžiků, a od obou bylo k sídlu říše daleko, obrátil Arik-böke, jakmile se o bratrově skonu dozvěděl, zrak k trůnu a panování. Emírové a jeho družina ho k tomu ještě podněcovali, až se proti Kublaj-kaanovi vzbouřil. Dějiny a příběhy Arik-bökeho, Möngke-kaanových synů Asutaje a Ürüngtaše-ogula i ostatních synů a vnuků budou celé zahrnuty do dějin Kublaj-kaana, bude-li Bůh vznešený chtít.

Když jsou tedy dějiny Möngke-kaana, jeho poměry a příběhy z doby jeho vlády dokončeny, začneme nyní vyprávět dějiny panovníků Chitaje a Mačínu a emírů, chalífů, sultánů, králů a atabegů v Íránu, v Sýrii, v Egyptě a na Maghribu, kteří byli jeho současníky od počátku kaka-jil, roku vepře, odpovídajícího roku 648 (1250/1251), do konce mogha-jil, roku hada, spadajícího do muharramu roku 655 (1257), a povíme je stručně a souhrnně, bude-li to vůle Boha mocného.⁹⁶

Dějiny panovníků Chitaje a Mačínu a emírů, chalífů, sultánů, králů a atabegů zemí Íránu, Sýrie, Egypta a Maghribu, kteří byli současníky Möngke-kaana od počátku kaka-jil, roku vepře, odpovídajícího roku 648, do konce mogha-jil, roku hada, odpovídajícího roku 655, a vzácných příhod a událostí, které se v tomto období staly, stručně a souhrnně

Dějiny panovníků Chitaje a Mačínu, kteří byli v tomto období

[Text chybí.]⁹⁷

Dějiny emírů, chalífů, atabegů, sultánů a králů

Dějiny emírů

Emír Arghun-aka, který spravoval většinu zemí Íránu, se v měsíci džumádá II roku 649 (srpen–září 1251) vydal ke dvoru Möngke-kaana s úmyslem zúčastnit se kurultaje. Když tam dorazil, kurultaj již proběhl a princové i emírové se rozjeli, a Möngke-kaan se zabýval uspořádáním záležitostí říše. Nazítří po svém příjezdu, prvního muharramu roku 650 (březen 1252), vykonal obřadné odevzdání darů⁹⁸ a vylíčil panovníkovi, v jakém nepořádku jsou země Íránu. Byl poctěn zvláštní přízní. Kalan, dávka obyvatel této strany, byla předtím stanovena na sedm dinárů ročně z každého zámožného a jeden dinár z každého nuzného; [Möngke-kaan] nařídil, že kromě toho se nesmí nic dalšího vymáhat.⁹⁹ Dal mu jarlyk a svěřil mu týž úřad, jaký měl dosud. [Arghun] se pak vydal na zpáteční cestu. Úřad sáhib-dívána obdržel na jméno Bahá ad-Dína Muhammada Džuvajního¹⁰⁰ a Sirádž ad-Dína, který byl bitikčím za Nikpeje (?), a pro oba získal jarlyky a pajzy. V roce 651 (1253) se vydali na cestu. Když emír Arghun dorazil do Chorásánu, dal vyhlásit nařízení a oznámit předpisy (jasy) a lid se radoval. Nařídil, že nikdo nesmí jednat proti nim ani činit poddaným násilí. Uspořádal záležitosti zemí Íránu a pak se podle rozkazu vydal v doprovodu Nadžm ad-Dína Gílábádího přes Derbent a Kypčackou step ke dvoru Batuovu. Provedl soupis obyvatelstva zemí Íránu,¹⁰¹ stanovil pevnou výši daní a podle tohoto pořádku spravoval záležitosti země až do příchodu Hülegü-chána.

Dějiny chalífů

V Bagdádu byl chalífou al-Musta‘sim bi-lláh. Byl to muž zbožný a bohabojný, nikdy nepožil opojných nápojů a nesáhl na nic zakázaného. V těchto letech vypověděl chalífům poslušnost Husám ad-Dín Chalíl, syn Badra, syna Churšída al-Bulúčího (?), jeden z předních Kurdů, a uchýlil se pod ochranu Mongolů.¹⁰² Předtím chodíval v rouchu súfijů a považoval se za žáka Sajjidího Ahmada.¹⁰³ Tehdy se poradil s několika Mongoly a vytáhl do Chúlandžánu (?) z oblasti Nadžafu (?). Přepadl skupinu Sulejmánšáhových lidí, vraždil a plenil a odtud táhl k hradu Vahár (?), který patřil Sulejmánšáhovi, a oblehl jej. Sulejmánšáh se o tom dozvěděl, vyžádal si od chalífy svolení a vytáhl tam, aby ho odrazil. Když dorazil do Hulvánu, shromáždilo se k němu nesčetné vojsko. Kolem Chalíla se rovněž shromáždila skupina muslimů a Mongolů. Střetli se na místě zvaném Sahar (?). Sulejmánšáh nastražil zálohu. Když boj vzplanul, dal se na útěk a Husám ad-Dín Chalíl ho pronásledoval. Jakmile [Sulejmánšáh] minul místo, kde ležela záloha, obrátil se, vojáci ze zálohy vyrazili a obklíčili nepřátele. Mnoho jich pobili, Chalíla zajali a zabili. Jeho bratr se uchýlil na horu, prosil o milost a sestoupil. Sulejmánšáh dobyl v jejich zemi dva hrady: jeden byl Šíkán (?), silná pevnost, druhý hrad Dizbaz (?) uprostřed města Šápúrchvástu.¹⁰⁴

V těchto letech se také skupina Mongolů, asi patnáct tisíc jezdců, vydala z Hamadánu na okolí Bagdádu. Jeden oddíl zamířil na Chániqín, vpadl na oddíl Sulejmánšáhových lidí a [mezera v textu] přišli; další skupina se obrátila ke Šahrazúru. Chalífa nařídil, aby Šaraf ad-Dín Ikbál Šarábí, Mudžáhid ad-Dín Ajbak, mladší duvatdár, a Alá ad-Dín Altunbars, starší duvatdár,¹⁰⁵ vytáhli s velkým vojskem chalífových otroků a Arabů; na hradbách Bagdádu rozestavili prakostroje. Přišla zpráva, že Mongolové dorazili k hradu [mezera v textu]. Sulejmánšáh a tato skupina nökerů se připravili k boji. Mongolové dotáhli až nedaleko Džafaríje, v noci zapálili ohně a vrátili se. Náhle přišla zpráva, že Mongolové vyplenili Dudžajl.¹⁰⁶ Šarábí proti nim vytáhl s vojskem a Mongoly zahnal zpět.

Dějiny sultánů

V Rúmu byl sultánem Izz ad-Dín Kajkávus. Jeho bratr Alá ad-Dín se proti němu vzbouřil a odešel do Ankuríje (Ankary). [Kajkávus] ho odtamtud přivedl a na sedm let jej uvěznil na hradě Hušjár (?).

V Mosulu byl sultánem Badr ad-Dín Lulu. V těchto letech sestavil vojsko a požádal o pomoc Tádž ad-Dína Muhammada ibn Saláju, náčelníka Irbílu; ten mu poslal tisíc mužů. Badr ad-Dín se obrátil k Márdínu. Sultán Márdínu rovněž přivedl vojsko a požádal o pomoc Aleppo. Když se střetli, pravé křídlo Márdínských se rozpadlo. Mosulské vojsko je pronásledovalo a získalo kořist. Syn Kajmarího (?), velitel aleppského vojska, však udeřil na střed mosulského vojska a rozprášil je. Sultán Badr ad-Dín uprchl a s deseti muži dorazil do Mosulu. Jeho pokladnu vyplenili a prchající vojáci se za ním trousili jeden za druhým.

V Egyptě byl sultánem al-Malik as-Sálih Nadžm ad-Dín Ajjúb, syn al-Kámila. Zemřel a egyptští emírové a lid povolali jeho syna al-Malika al-Mu‘azzama Túránšáha, který vládl v Hisn Kajfě. Když dorazil do Damašku, zmocnil se ho a odtud se odebral do Egypta. V roce 648 (1250/1251) mu byla vláda nad Egyptem potvrzena. Svedl bitvu s franským vojskem, které se zmocnilo Damietty a egyptského pohraničí, porazil je a padlo na třicet tisíc Franků. Afrídís,¹⁰⁷ jeden z jejich králů, byl zajat spolu s nesmírným množstvím lidí a Damietta byla osvobozena. Potom se bahríjští Turci spikli a zapřisáhli, že sultána zabijí. Ajbak Turkmání, který stál v čele emírů, obsluhoval sultána u hostiny. Když mu něco přednášel, sultán s ním rozmlouval. Ajbak vstal, tasil meč a udeřil sultána. Sultán se bránil rukou, ale utržil těžkou ránu a utekl do dřevěné věže. Turci řekli Ajbakovi: „Dokonej, cos začal.“ Přivedli vrhače nafty, ten hodil do věže nádobu s naftou a oheň chytil. Sultán vyšel na střechu, Ajbak po něm vystřelil šíp a sultán skočil do řeky a doplaval ke břehu. Šli za ním, chytili ho, na místě ho zabili a hodili do řeky. Když se o tom franští zajatci dozvěděli, rozbili si okovy na nohou a dali se do zabíjení muslimů. Nökeři Turkmáního však vtrhli dovnitř, obklíčili je a pobili mečem; v jediném okamžiku zabili třináct tisíc Franků. Arabové se rozešli do svých domovů, Kurdové se vrátili do Káhiry a Turci zůstali v Mansúře. Damiettu zcela vyrvali Frankům z rukou, vzali ji do své správy a Afrídísovi uložili výkupné dvě stě tisíc dinárů. Jeho bratra, syna a skupinu příbuzných si ponechali jako rukojmí a jeho propustili; jednoho z muslimů vzal s sebou, aby mu mohl peníze předat. V roce 652 (1254/1255) se Egypta zmocnil Ajbak Turkmání. Ze synů al-Malika al-Kámila už nikdo nezůstal. [Ajbak] nečekaně zabil na hradě emíra Aktaje, správce šatny, nařídil, aby se páteční kázání (chutba) konalo a mince razily na jeho jméno, a usedl na trůn podle obyčeje sultánů.¹⁰⁸

V Kermánu byl sultánem Rukn ad-Dín. V roce 650 (1252/1253) přišel Kutb ad-Dín ze služby u dvora [kaanova]. Rukn ad-Dín ihned uprchl a žádal o útočiště v sídle chalífátu, ale ze strachu z Mongolů ho nepřijali. Odtamtud se odebral ke dvoru [kaanovu]. Kutb ad-Dín šel za ním a oba předstoupili před jargu. Když byla Rukn ad-Dínova vina prokázána, vydali ho Kutb ad-Dínovi a ten ho dal usmrtit. Vláda nad Kermánem mu tak byla zajištěna a usedl na královský trůn. A tím konec.¹⁰⁹

Dějiny králů a atabegů

V Mázandaránu … [mezera v textu]

V Dijár Bakru … [mezera v textu]

Na Maghribu … [mezera v textu]

A ve Fársu byl atabeg Muzaffar ad-Dín Abú Bakr … [mezera v textu]¹¹⁰

A v Sístánu … [mezera v textu]

Dějiny vzácných příhod a událostí, které se v tomto období staly

[Text chybí.]