Knihovna · Dějiny Ögedeje-kaana

Část třetí dějin Ögedeje-kaana: o jeho chvályhodném chování a povaze, o jeho *bilizích*, podobenstvích a moudrých výrocích, jež pronesl a nařídil, a o příbězích a událostech jeho doby, které nebyly pojaty do dvou předchozích částí – rozptýlené a neuspořádané, jak se o nich lze dovědět z různých knih a od různých lidí

Kaan se vyznačoval krásnými mravy, ušlechtilými vlastnostmi a zvyky. Vždy prokazoval lidem všeho druhu dokonalou přízeň a štědrost. Dávat a obdarovávat mu bylo natolik vrozeno, že ani na mrknutí oka nepolevil v šíření spravedlnosti a v rozdávání dobrodiní. Přední hodnostáři říše a velmoži dvora mu jeho přílišnou štědrost často vyčítali. On však říkával: „Všem lidem na světě je známo a jisté, že svět žádnému tvoru věrnost nezachová. Rozum velí, aby člověk žil dál tím, že po sobě zanechá trvalé dobré jméno.“

Trvalou památku mudrci druhým životem nazvali; ten poklad po tobě jest jako „dobré skutky, jež trvají“.¹²

Kdykoli řeč přišla na zvyky a obyčeje dřívějších sultánů a králů a hovor se stočil k pokladům, říkával: „Ti, kdo o ně usilovali, neměli podíl na rozumu. Mezi zakopaným pokladem a hlínou není rozdíl, obojí přináší stejný užitek. Když v hodině smrti nic neprospějí a návrat z onoho světa není možný, uložíme svůj poklad raději do koutů srdcí. Vše, co je po ruce a připraveno, i to, co ještě přibude, rozdáme poddaným a potřebným, abychom si uložili dobré jméno.“ Na potvrzení těchto zpráv, jež byly o jeho činech a výrocích podány souhrnně, uvedeme podrobně několik příběhů – jeden z tisíce a málo z mnoha.

Příběh. Za prvé: podle jasy a zvyklostí (josun) Mongolů nesmí nikdo na jaře a v létě za dne sedět ve vodě, umývat si ruce v potoce, nabírat vodu zlatými a stříbrnými nádobami ani rozprostírat vyprané šaty na stepi. Podle jejich víry to totiž přivolává hromy a blesky, kterých se velice bojí a před nimiž prchají.³ Jednoho dne byl Kaan s Čagatajem na lovu. Když se vraceli, spatřili muslima, jak sedí ve vodě a koná očistnou koupel. Čagataj, který v otázkách jasy nepřipouštěl nejmenší odchylku, ho chtěl dát zabít. Kaan však řekl: „Je pozdě a jsme unaveni. Ať ho přes noc hlídají, zítra ho vyslechneme a naložíme s ním podle jasy.“ Svěřil ho Dánišmandu-hádžibovi a tajně nařídil, aby na místo, kde se koupal, hodili do vody stříbrný bališ. Muslimovi měli vzkázat, ať při jargu⁴ řekne: „Jsem chudý člověk. Všechno moje jmění mi spadlo do vody, a tak jsem tam vlezl, abych je vylovil.“ Druhého dne se při vyšetřování té výmluvy držel. Když tam poslali lidi, opravdu našli bališ ve vodě. Kaan řekl: „Kdo by si troufl přestoupit velkou jasu? Tento ubožák se však v krajní bezmoci a nouzi obětoval pro tuto nepatrnou částku.“ Omilostnil ho a nařídil, aby mu z pokladnice dali ještě deset bališů. Vzali od něho písemný závazek, že se napříště takové opovážlivosti nedopustí. Proto se svobodní lidé světa stali otroky jeho povahy, která je cennější než hojné poklady. Chvála Bohu, Pánu světů.

Příběh. Na počátku jeho vlády byla vydána jasa, že nikdo nesmí ovcím a jiným zvířatům, jejichž maso se jí, podřezávat hrdlo; podle mongolského obyčeje jim má rozříznout hruď a plece.⁵ Jeden muslim koupil na trhu ovci, odnesl ji domů, pevně zavřel dveře a ve vnitřních pokojích ji s vyslovením Božího jména porazil. Jistý Kipčak ho však na trhu viděl, pronásledoval ho a vylezl na střechu. Ve chvíli, kdy muslim vedl nůž po hrdle ovce, seskočil shora, muslima svázal a odvlekl ke Kaanovu dvoru. Kaan poslal úředníky, aby věc vyšetřili. Když mu vylíčili, jak se věc měla, řekl: „Tento ubožák naši jasu dodržel, kdežto ten Turek ji porušil, neboť vylezl na střechu jeho domu.“ Muslim vyvázl bez úhony a Kipčaka popravili podle jasy.

Příběh. Z Chitaje přišli komedianti a zpoza opony předváděli podivuhodná představení. V jednom z nich vystupovaly postavy lidí všech národů. Uprostřed vyvedli starce s bílým plnovousem, kterého za turban na hlavě přivázali za koně a vlekli tváří po zemi. Kaan se zeptal: „Koho ta postava představuje?“ Odpověděli: „Vzpurného muslima, jak je vojáci takto vyvlékají z měst.“ Kaan dal představení zastavit. Z pokladnice nechal přinést vzácné látky a drahokamy vykládané předměty, které se dovážejí z Bagdádu a Buchary, arabské koně a jiné cennosti z drahokamů, zlata, stříbra a podobně, jaké se v těchto krajích vyskytují. Přinesli také chitajské zboží a obojí položili proti sobě – rozdíl mezi nimi byl nesmírný. Kaan řekl: „I nejchudší z tádžických muslimů má ve službě několik chitajských otroků, kdežto žádný z velkých emírů Chitaje nemá ani jediného muslimského zajatce. To může být jen Boží moudrost, která zná postavení a hodnost každého z národů světa. I požehnaná jasa Čingischánova je s tím v souladu: za krev muslima stanovil výkupné čtyřicet zlatých bališů, kdežto za Chitajce osla.⁶ Jak si tedy při tolika důkazech a jasných svědectvích můžete tropit posměch z vyznavačů islámu? Zasloužili byste si odplatu za svůj čin, ale tentokrát vám daruji život. Odejděte z mé přítomnosti a napříště se ničeho takového neopovažujte.“

Příběh. Jeden z vládců íránské země se poddal a poslal ke Kaanovu dvoru vyslance. Mezi dary poslal hladce vybroušený rubín, který zdědil po otcích a předcích. Nahoře na něm bylo vyryto požehnané jméno Proroka – Bůh mu žehnej a dej mu mír – a pod ním jména předků odesílatele. Kaan nařídil rytci, aby jméno Proroka ponechal pro štěstí a požehnání, ostatní jména vybrousil a pod jméno Proroka vyryl jméno Kaanovo. Potom rubín poslal zpět.

Příběh. Jeden arabsky mluvící (?) odpůrce islámské víry přišel před Kaana, poklekl a řekl: „Viděl jsem ve snu Čingischána. Řekl mi: ‚Vyřiď mému synovi, ať pobije hodně muslimů, protože jsou to velmi zlí lidé.‘“ Kaan se chvíli zamyslel a pak se zeptal: „Mluvil s tebou skrze tlumočníka (kelemeči), nebo sám svou řečí?“ Muž odpověděl: „Svou vlastní řečí.“ Kaan se zeptal: „Umíš mongolsky?“ Řekl: „Ne.“ Kaan pravil: „Pak nepochybně lžeš. Vím jistě, že Čingischán neznal jiný jazyk než mongolštinu.“ A dal pokyn, aby ho usmrtili.⁷

Příběh. Byl jeden chudák, který se nedokázal uživit a neuměl žádné řemeslo. Nabrousil několik kousků železa do podoby šídel, nasadil je do dřevěných rukojetí a sedl si u cesty, kudy měl Kaan projíždět. Kaanův požehnaný zrak na něho padl už zdálky a poslal někoho, aby zjistil, co je zač. Muž vysvětlil: „Jsem ubohý člověk, mám málo majetku a mnoho krků k nasycení. Tato šídla jsem přinesl jako dar.“ Emír Kaanovi vylíčil, jak se věci mají, ale šídla mu pro jejich bezcennost a špatnou jakost neukázal. Kaan však řekl: „Přines, co přinesl!“ Vzal šídla do své požehnané ruky a pravil: „Takové věci se hodí, pastevci jimi mohou sešívat švy svých měchů (?) na kumys.“ A za každé šídlo, které nestálo ani za zrnko ječmene, mu z milosti daroval bališ.⁸

Příběh. Jeden velmi starý a sešlý člověk přišel před Kaana a žádal, aby mu dali dvě stě zlatých bališů jako ortak.⁹ Kaan nařídil, aby mu je dali. Jeho důvěrníci namítli: „Tomuto muži se den života už nachýlil k večeru, nemá dům, děti ani příbuzné a nikdo neví, jak na tom je.“ Kaan řekl: „Celý život po tom toužil a hledal takovou příležitost. Poslat ho od našeho dvora zklamaného by se nesrovnávalo s vznešeností ducha a nebylo by to důstojné takového panovníka, jakým nás učinil Bůh Nejvyšší. Dejte mu rychle, oč žádá, aby jeho hodina nepřišla dřív, než dosáhne svého přání.“ Podle rozkazu mu bališe vydali, a dřív než je všechny převzal, odevzdal duši Bohu.

Příběh. Jiný člověk žádal, aby mu z pokladnice dali pět set zlatých bališů jako kapitál na obchod. Kaan nařídil: „Dejte mu je.“ Důvěrníci namítli: „Tento muž nemá žádné zázemí, nevlastní ani groš a dluží právě tolik.“ Kaan řekl: „Dejte mu tisíc bališů. Jednu polovinu ať dá věřitelům a druhou ať si ponechá jako kapitál.“

Příběh. Našla se listina o pokladu, podle níž je v okolí krajů, kde mají Mongolové své jurty, na tom a tom místě poklad, který tam uložil Afrásiják.¹⁰ V listině stálo, že zvířata, která v tom kraji žijí, ho ani neunesou. Kaan řekl: „Nepotřebujeme poklady jiných. Vše, co máme, rozdáváme Božím služebníkům a poddaným.“

Příběh. Jistý ortak přišel ke dvoru a vzal si z pokladnice sto zlatých bališů jako kapitál. Po nějaké době se vrátil a s nevěrohodnou výmluvou tvrdil, že o bališe přišel. Kaan nařídil, aby mu dali dalších pět set bališů. Ortak je převzal, ale příštího roku se vrátil ještě chudší a měl jinou výmluvu. Kaan nařídil, aby mu dali další [pět set bališů]. Opět se vrátil a opět se vymlouval. Bitikčiové se báli jeho slova Kaanovi tlumočit. Nakonec mu oznámili: „Ten a ten člověk mrhá penězi po městech a projídá je.“ Kaan řekl: „Jak lze projíst bališ?“ Odpověděli: „Rozdává je lůze a utrácí je za jídlo a pití.“ Kaan řekl: „Samy bališe zůstávají zachovány, a ti, kdo je od něho dostávají, jsou naši poddaní, takže bohatství zůstává stále v našich rukou. Dejte mu znovu, jako jste mu dali už několikrát, a řekněte mu, ať si jen rozhazuje.“

Příběh. Obyvatelé Tajminfu (?),¹¹ jednoho z chitajských měst, Kaanovi vylíčili: „Dlužíme osm [tisíc?] bališů a to nás přivede na mizinu, protože věřitelé naléhají. Kdyby bylo nařízeno, aby nám poshověli, splatili bychom dluh postupně a nebyli bychom úplně zničeni.“ Kaan řekl: „Nutit věřitele k shovívavosti by jim přineslo ztrátu. Když to ale necháme být, vyvolá to neklid mezi poddanými. Nejlepší bude, když dluh zaplatíme z pokladnice.“ Dal hlasateli provolat, aby ti, kdo půjčili, přinesli své dlužní úpisy, přivedli dlužníky a dostali hotovost z pokladnice. Často se přitom stávalo, že se jeden vydával za dlužníka a druhý za věřitele. Lží si tak vybírali bališe a dostávali mnohonásobně víc, než kolik skutečně předložili.

Příběh. Na lovišti mu jistý člověk přinesl tři melouny. Protože tam neměli po ruce zlato ani látky, řekl Kaan Möge-chatun,¹² aby tomu člověku dala dvě perly, které měla v uších. Namítali: „Tento chudák nezná cenu těchto perel. Ať přijde zítra a dostane z pokladnice zlato a látky, kolik se nařídí.“ Kaan řekl: „Chudák nemá sílu čekat. A tyto perly se nám stejně vrátí.“ Podle jeho pokynu mu ty perly dala. Chudák odešel šťasten a prodal je za malou cenu. Kupec si řekl: „Takový vzácný klenot je hoden dvora panovníků,“ a druhého dne jej přinesl Kaanovi jako dar. Kaan řekl: „Neříkal jsem, že se nám ty perly vrátí a že chudák nepřijde zkrátka?“ Vrátil je Möge-chatun a toho, kdo je přinesl, obdaroval všelijakými milostmi.

Příběh. Jeden cizinec přinesl pár šípů a poklekl. Když se ho zeptali, co je zač, vysvětlil: „Jsem výrobce šípů a dlužím sedmdesát bališů. Bude-li nařízeno, aby mi tu částku dali z pokladnice, budu jako splátku (?) každý rok odvádět deset tisíc šípů.“¹³ Kaan řekl: „Ten ubožák je v takové tísni, že se za ty bališe zavazuje k tolika šípům. Dejte mu sto bališů v hotovosti, ať si dá své věci do pořádku.“ Ihned mu je vydali, ale nebyl s to je unést. Kaan se zasmál a nařídil, aby mu dali ještě spřežení volů a vůz. Naložil na něj bališe a odjel.

Příběh. V době, kdy dal založit Karakorum, vstoupil jednoho dne do pokladnice a uviděl tam asi dva tumeny bališů. Řekl: „K čemu je nám hromadit tyto peníze, když je musíme neustále hlídat? Dejte provolat, ať si přijde vzít každý, kdo má chuť na bališe.“ Obyvatelé města, urození i prostí, bohatí i chudí, se obrátili k pokladnici a každý dostal hojný podíl.

Příběh. V okolí Karakorumu se pro krutou zimu nedaří zemědělství; začalo se s ním teprve za Kaanovy vlády. Jistý člověk zasel ředkev, sklidil několik kusů a přinesl je Kaanovi. Kaan je dal spočítat i s natí. Bylo jich sto a nařídil, aby mu dali sto bališů.

Je-li srdce mořem a ruka zlatým dolem, je to srdce a ruka panovníka.

Příběh. Kaan dal postavit palác dva farsachy od Karakorumu a nazval ho Tuzgu-balyk.¹⁴ V jeho okolí zasadil jistý člověk několik vrb a mandloní. Pro krutou zimu v tom kraji stromy nerostou, ale tyto se náhodou zazelenaly. Kaan nařídil, aby mu za každý strom dali zlatý bališ.

Příběh. Když se pověst o Kaanově štědrosti a dobrodiní rozšířila do všech stran, obraceli se k jeho dvoru kupci ze všech krajin. Kaan jim dával zboží, dobré i špatné, odebrat a platil za ně plnou cenu. Většinou je pak rozdal, aniž by je viděl, a kupci předkládali rozpis, v němž počítali za jednu věc cenu deseti. Všichni kupci na to přišli: zboží nechávali nerozbalené a dva tři dny se neukazovali, dokud je Kaan nerozdal. Teprve potom přišli a stanovili ceny podle libosti. Rozkaz přitom zněl, že ať částka činí kolik chce, mají jim vyplatit jedenáct za deset. Jednoho dne úředníci dvora namítli, že přídavek „jedenáct za deset“ není nutný, protože cena jejich zboží už sama převyšuje obvyklou cenu.¹⁵ Kaan řekl: „Kupci obchodují s pokladnicí proto, aby měli zvláštní zisk. Kromě toho mají nepochybně výdaje kvůli vám, bitikčiům. Splácím tedy váš dluh, aby od našeho dvora neodcházeli se ztrátou.“

Příběh. Jistá skupina přinesla z Hindustánu dva sloní kly. Kaan se otázal, co za ně žádají. Řekli: „Pět set bališů.“ Bez váhání nařídil, aby jim je dali. Přední velmoži dvora se proti tomu důrazně ohradili: „Tolik peněz za bezcennou věc? Jak jim to lze dát, když přišli ze vzpurné (jagi) země?“ Kaan řekl: „Pro mě není vzpurný nikdo. Dejte jim to, ať odejdou.“

Příběh. Jistý člověk mu přinesl čepici po způsobu íránských čepic. Kaan byl podnapilý a přiřkl mu dvě stě bališů. Vystavili barát, ale pečeť al-tamgu zadrželi, protože se domnívali, že to snad nařídil v opilosti.¹⁶ Druhého dne padl Kaanův zrak na toho člověka. Úředníci mu věc předložili a Kaan nařídil, aby mu dali tři sta bališů. Z téhož důvodu to odkládali a Kaan částku každý den zvyšoval, až dosáhla šesti set. Tehdy si předvolal emíry a bitikčie a zeptal se jich: „Zůstane na světě něco navěky, nebo ne?“ Jednomyslně odpověděli: „Nezůstane.“ Kaan se obrátil k sáhibu Jalavačovi¹⁷ a řekl: „Tato řeč je mylná. Dobré jméno a dobrá pověst zůstanou navěky.“ Bitikčiům pak řekl: „Vy jste moji skuteční nepřátelé. Nechcete, aby po mně zůstala památka dobré pověsti a dobrého jména. Domníváte se, že rozdávám z opilosti, a proto to odkládáte a zdržujete toho, kdo má na dar nárok. Dokud jeden či dva z vás nedostanou za svůj čin odplatu ostatním pro výstrahu, nebude to k ničemu.“

Příběh. V době, kdy se Šíráz ještě nepoddal,¹⁸ přišel odtamtud jistý člověk, poklekl a řekl: „Jsem muž s rodinou a dlužím pět set bališů. Přišel jsem ze Šírázu, protože jsem slyšel o tvé štědrosti, pane.“ Kaan nařídil, aby mu dali tisíc bališů. Úředníci váhali a namítli, že přidávat k tomu, oč žádá, by bylo marnotratné. Kaan řekl: „Ten ubožák se kvůli pověsti o nás vydal přes tolik hor a pouští a snášel horko i zimu. Žádá jen na zaplacení dluhu, a na jeho výdaje by to nestačilo. Kdyby nedostal nic navíc, odcházel by, jako by nedostal nic, a to nelze připustit. Dejte mu všechno, co bylo nařízeno, ať odejde šťasten.“

Příběh. Jeden chudák přišel před Kaana s deseti řemeny přivázanými na holi, vzýval na něho Boží požehnání a vysvětlil: „Měl jsem kozičku. Jejím masem jsem nasytil rodinu, z kůže jsem nadělal řemeny pro tvé ozbrojence a přinesl jsem je.“ Kaan řemeny převzal, vzal je do své požehnané ruky a řekl: „Ten ubožák nám přinesl to nejlepší, co z kozy bylo.“ Nařídil, aby mu dali sto bališů a tisíc ovcí, a dodal: „Až to utratí, ať přijde znovu, dáme mu další.“

Příběh. Kaan měl ve zvyku tři zimní měsíce v roce trávit lovem. Ostatních devět měsíců sedal každý den po jídle na křesle před audienčním stanem. Leželo tam nakupeno zboží všeho druhu, jaké na světě existuje, a on je rozdával Mongolům i muslimům všech stavů. Často také nařizoval silným chlapům, aby si z druhu, jaký chtějí, vzali, kolik unesou. Jednoho dne si jeden z nich naložil plný náklad. Cestou mu upadl jeden balík látky a on se pro něj vrátil. Kaan řekl: „Jak se může člověk namáhat kvůli jednomu balíku látky?“ a dal pokyn, aby si ještě jednou vzal, kolik unese.

Příběh. Jistý člověk mu přinesl dvě stě bičišť z červeného dřeva tabarchún, kterým se v oněch končinách topí. Kaan nařídil, aby mu dali dvě stě bališů.

Příběh. Jiný mu přinesl dvě stě kostěných hrotů šípů a Kaan mu dal stejný počet bališů.

Příběh. Jednou projížděl městem Karakorum. Jeho zrak padl na krám plný jujub a dostal na ně chuť. Když sesedl, nařídil Dánišmandu-hádžibovi, aby mu z toho krámu koupil jujuby za bališ. Ten šel, přinesl mísu jujub a zaplatil za ně čtvrt bališe, což bylo mnohonásobně víc, než kolik stály. Když je přinesl, Kaan řekl: „Za tolik jujub je jeden bališ velmi malá cena.“ Dánišmand-hádžib vytáhl zbytek bališe a řekl: „I to, co jsem dal, je desetkrát víc, než kolik stojí.“ Kaan ho pokáral a řekl: „Kdy ten člověk za celý svůj život potká kupce, jako jsme my?“ A nařídil, aby mu dali celý bališ a k tomu dalších deset.

Příběh. Jednomu chudákovi Kaan přiřkl sto bališů. Úředníci si řekli: „Kaan si nejspíš myslí, že sto bališů je sto dirhamů,“ a celou částku rozprostřeli na místě, kudy procházel. Zeptal se: „Co je to?“ Odpověděli: „To jsou bališe, které se mají dát tomu chudákovi.“ Kaan řekl: „Je to velmi málo a je to nepatrná částka. Dejte mu dvakrát tolik.“

Příběh. Jistý člověk prodal Kaanovým emírům a pokladníkům zboží za sto bališů. Kaan nařídil: „Vyplaťte mu jeho bališe v hotovosti.“ Jiného dne spatřil u vchodu do paláce stát nějakého chudáka a domníval se, že je to onen obchodník. Řekl: „Proč jste mu ještě nevyplatili jeho peníze?“ Ihned chudákovi přinesli sto bališů s tím, že je to cena jeho zboží. Chudák řekl: „Já jsem žádné zboží neprodal.“ Vrátili se a hlásili, že to není ten člověk. Kaan řekl: „Když už byly bališe vyneseny z pokladnice, nelze je vzít zpět. Tomuto muži jsou souzeny; dejte mu je všechny.“

Příběh. Jednoho dne spatřil indickou ženu, která nesla na rameni dítě. Nařídil, aby jí dali pět bališů. Ten, kdo je vydával, si jeden nechal a dal jí čtyři, a žena začala protestovat. Kaan se zeptal: „Co to ta žena říká?“ Odpověděli: „Je to žena s rodinou a vzývá na tebe Boží požehnání.“ Kaan se zeptal: „Ona má rodinu?“ Odpověděli: „Ano.“ Kaan vešel do pokladnice, zavolal tu ženu a řekl: „Vezmi si z každého druhu šatů, jaký chceš, kolik uneseš.“ Odnesla tolik zlatohlavých šatů, že by to stačilo jako jmění bohatého muže.

Příběh. Jednoho dne přinesl sokolník sokola, který byl nemocný a měl se léčit kuřecím masem. Kaan nařídil, aby mu dali bališ na nákup kuřat. Pokladník však dal bališ směnárníkovi a sokolníkovi poukázal jen cenu několika kuřat. Kaan se pokladníka zeptal, jak to se sokolníkem dopadlo, a pokladník se před ním chlubil svou šetrností. To Kaana rozhněvalo a řekl: „Svěřil jsem ti do rukou všechno bohatství světa, které nelze ani spočítat. To ti nestačí? Ten sokolník nechtěl kuřata, tím způsobem chtěl získat něco pro sebe. Ke mně přichází mnoho tvorů. Ortakové říkají, že si berou bališe, aby nám odváděli zisk. Jiní nosí zboží a lidé všech stavů se obracejí k tomuto dvoru. Což nevím, že si každý z nich nastražil nějakou past, aby něco získal? Chci však, aby u nás nalezli klid a měli podíl na našem štěstí.“ A nařídil, aby sokolníkovi dali několik bališů.

Příběh. Byl jeden lukař, jehož luky byly velmi špatně udělané, a po městě Karakorumu se to rozneslo tak, že od něho nikdo luk nekupoval. Jednoho dne svázal dvacet luků na konec tyče, přinesl je před bránu a postavil se tam. Kaan vyšel ven, uviděl ho a nařídil, aby zjistili, co je s ním. Muž vyložil: „Jsem ten lukař, od něhož nikdo luky nekupuje, a jsem úplně zchudlý. Těchto dvacet kusů luků jsem přinesl jako projev služebné oddanosti.“ Kaan nařídil, aby od něho luky převzali, a dali mu dvacet bališů zlata.

Příběh. Kaanovi přinesli darem vzácný pás vykládaný drahokamy, jednu z vybraných skvostných rarit. Opásal se jím, a na jedné straně se uvolnil hřebík. Dali pás zlatníkovi, aby ten hřebík upevnil. Zlatník však pás utratil, a kolikrát jej o něj upomínali, vždy se vymlouval. Nakonec k němu přidělili hlídače a on se přiznal, že pás promrhal. Přivedli ho svázaného ke dvoru a věc ohlásili. Kaan řekl: „Ačkoli se dopustil velkého provinění, odvážit se takového činu je důkazem krajní bezmoci a nouze. Dejte mu sto padesát bališů, ať si urovná své poměry, a ať se napříště ničeho takového neodváží.“

Příběh. Jeden člověk mu přinesl pohár z Aleppa.¹⁹ Dvořané jej převzali a předložili Kaanovi v nepřítomnosti toho muže. Kaan řekl: „Ten, kdo jej přinesl, musel vytrpět mnoho útrap, než tak křehkou vzácnost dopravil až sem. Dejte mu dvě stě bališů.“ Majitel poháru zatím ustaraně seděl u brány a nevěděl, zda jeho věc přednesli, či ne. Náhle mu přinesli radostnou zprávu a bališe mu hned vyplatili. Téhož dne byla řeč o habešských služebnících. Kaan řekl: „Zeptejte se toho muže, zda dokáže služebníky obstarat, nebo ne.“ Odpověděl: „To je mé řemeslo.“ Kaan nařídil, aby mu dali dalších dvě stě bališů. Vystavili mu jarlyk na cestu²⁰ a on se už nikdy nevrátil.

Příběh. V Karakorumu žil jeden velmi chudý člověk. Z rohu kozorožce si udělal pohár a posadil se u cesty. Když Kaan přijížděl, vstal a podal mu jej. Kaan pohár přijal a nařídil, aby mu dali padesát bališů. Jeden z písařů se na tu částku znovu a znovu vyptával. Kaan řekl: „Kolikrát vám to mám říkat, abyste mým darům neodporovali a nelitovali mého majetku prosebníkům? Vám navzdory mu dejte sto bališů.“

Příběh. Jeden muslim si vypůjčil od jistého ujgurského emíra čtyři bališe stříbra a nebyl s to je splatit. Zadrželi ho, volali ho k odpovědnosti a nutili ho, aby buď odpadl od čistého Muhammadova náboženství, opásal se zunnárem²¹ a přestoupil k modloslužbě, nebo že ho nahého provedou bazarem a dají mu sto ran holí. Vyžádal si tři dny odkladu, přišel ke Kaanovu dvoru a vylíčil svůj případ. Kaan nařídil předvolat věřitele a pro nátlak, jímž muslima trýznili, je uznal vinnými. Ženu a dům onoho Ujgura dal muslimovi a nařídil, aby Ujgurovi nahému na bazaru vysázeli sto ran holí; muslimovi pak daroval sto bališů.

Příběh. Jeden alíjovec z Čarghu u Buchary, jemuž říkali Alaví Čarghí,²² si vzal z pokladny bališe jako ortak²³ a byla stanovena lhůta splatnosti. Prohlásil, že zisk už odvedl. Požadovali od něho stvrzenku o převzetí. Řekl: „Dal jsem jej do rukou samotnému Kaanovi.“ Přivedli ho do audienčního stanu. Kaan řekl: „Já tě neznám. Kde, v čí přítomnosti a kdy jsi to předal?“ Odpověděl: „Byl jsi sám.“ Kaan se chvíli zamyslel a řekl: „Věc je s ním jasná a prokázaná. Budou-li ho však volat k odpovědnosti, lidé řeknou, že Kaan zapřel a znovu vymáhal.“ A nařídil: „Nechte ho být, ale látky, které přinesl do pokladny a o nichž vyjednával, od něho nepřijímejte.“ Toho dne přišla skupina kupců; jejich látky se vykupovaly a Kaan každému platil víc, než kolik činila cena. Náhle řekl: „Kde je ten sajjid?“ Přivedli ho a Kaan mu řekl: „Je ti smutno, že tvé zboží nevzali?“ Alíjovec se dal do pláče a naříkání. Kaan se zeptal: „Kolik stojí tvé zboží?“ Odpověděl: „Třicet bališů.“ Kaan nařídil, aby mu dali sto bališů.

Příběh. Jednoho dne přišla jistá chatun z Kaanových příbuzných a prohlížela si šaty, perly a šperky jeho chotí.²⁴ Kaan nařídil Jalavačovi, aby přinesl připravené perly – dvanáct schránek, které byly koupeny za osmdesát tisíc dinárů –, a nařídil, aby je všechny vysypali té chatun do rukávů a do klína. A řekl: „Nasyť se perlami! Jak dlouho budeš pokukovat po jiných?“

Příběh. Jeden člověk mu přinesl darem granátové jablko. Kaan nařídil, aby spočítali jeho zrnka a rozdělili je mezi přítomné, a podle počtu zrnek mu dal za každé zrnko jeden bališ.

Příběh. Z oblasti Tangutu, z místa, kterému se říká Kara-taš, mu jeden muslim přivezl vůz potravin a požádal o svolení vrátit se do své země.²⁵ Kaan mu svolení udělil a dal mu jeden bališ zlata.

Příběh. V den hostiny, kdy všichni turgakové²⁶ leželi opilí, ukradl jeden člověk z ordy zlatý pohár. Ať pátrali sebevíc, pohár se nenašel. Kaan dal vyhlásit, že kdo jej vzal a přinese ho zpět, bude mít zaručen život a čehokoli se dožádá, to dostane. Druhý den zloděj pohár přinesl. Zeptali se ho: „Proč ses dopustil té drzosti?“ Odpověděl: „Aby to bylo výstrahou pro vládce světa Kaana a aby nespoléhal na turgaky.“ Kaan řekl: „Dali jsme mu slib bezpečí, a takového člověka také nelze zabít; jinak bych nařídil rozpárat mu hruď a podíval bych se, jaké má srdce a játra.“ Udělil mu pět set bališů a mnoho koní a šatů, učinil ho emírem nad několika tisíci vojáky a poslal ho do Chitaje.

Příběh. Jednoho roku, když obilí vzešlo, přišlo krupobití a osení potlouklo. Nastala taková drahota, že se v Karakorumu nedal za dinár sehnat ani jeden mann obilí. Kaan dal vyhlásit, ať si ti, kdo zaseli obilí, nedělají žádné starosti: „Ať utrpí jakoukoli ztrátu, nahradíme ji z pokladny. Ať pole ještě jednou zavlaží; nebude-li žádná úroda, ať si celou náhradu vyzvednou ze sýpky.“ Tak učinili, a toho roku se urodilo tolik, že tomu nebylo konce.

Příběh. Kaan velice rád přihlížel zápasu. Zprvu mu byli k dispozici zápasníci mongolští, kipčačtí a chitajští; potom mu vyprávěli o zápasnících Chorásánu a Iráku. Poslal tedy elčiho k Čormaganovi, aby mu zápasníky poslal. Ten z Hamadánu vypravil zápasníka Fílu a Muhammad-šáha s třiceti zápasníky, s ulagy a zásobami píce. Když dorazili do Kaanových služeb, Kaanovi se Fílův vzhled, postava a souměrnost údů nesmírně zalíbily. Byl přitom emír Elčidaj z kmene Džalairů²⁷ a řekl: „Škoda ulagů, píce a výdajů, které na ně přišly nazmar!“ Kaan řekl: „Přiveď svého zápasníka, ať se s nimi utká. Zvítězí-li ten tvůj, dáme pět set bališů; přemohou-li však oni jeho, dáš ty pět set koní.“ Na tom se dohodli. V noci si Kaan Fílu zavolal, podal mu pohár a projevil mu přízeň. Fíla se poklonil tváří k zemi a řekl: „Doufám ve štěstí světa obdarujícího vládce, že osud v této věci dopadne podle jeho vůle.“ Elčidaj přivedl ze svého tumenu muže jménem Orghana-buka a ráno se dostavili. Elčidaj řekl: „Podmínka je, že se chytí jeden druhého za nohy.“ Pustili se do zápasu. Orghana povalil Fílu rozpláclého na zem. Fíla řekl: „Drž mě vší silou a mocí, jakou máš, a nepouštěj!“ Pak použil chvat, zatočil Orghana-bukou jako kolem a mrštil jím o zem tak, že praskot jeho kostí zazněl široko daleko. Kaan vyskočil z místa jako lev a řekl Fílovi: „Drž svého soka pořádně!“ A Elčidajovi řekl: „Nuže? Jsou ty ulagy a píce pro něho po právu, nebo ne?“ Zavázal ho, aby odvedl pět set koní, a Fílovi udělil kromě čestných rouch a darů pět set bališů, Muhammad-šáhovi rovněž pět set bališů a každému z jejich nökerů sto bališů. Muhammad-šáhovi řekl: „Utkáš se s Fílou?“ Odpověděl: „Utkám.“ Kaan řekl: „Jste přece krajané a příbuzní.“ Po nějakém čase dal Kaan Fílovi dívku krásnou jako měsíc. Ten se jí však podle svého zvyku šetřit si síly ani nedotkl a stranil se jí. Jednoho dne přišla dívka do ordy a Kaan se jí žertem zeptal: „Jak ses měla s tím Tádžikem?²⁸ Jistě sis s ním plně užila rozkoše – mezi Mongoly se přece žertuje, že Tádžikové mají velký úd.“ Dívka řekla: „Neměla jsem z něho vůbec žádné potěšení, neboť jsme od sebe odloučeni.“ Kaan si zavolal Fílu a vyptával se na to. Fíla vyložil: „Ve službách Vašeho Veličenstva jsem se proslavil jako zápasník a nikdo mě nepřemohl. Kdybych se zabýval tou věcí, má síla by ochabla, a to nesmím, abych ve službách Kaana neklesl ze svého postavení.“ Kaan řekl: „Mým záměrem bylo, aby se ti narodily děti. Od nynějška tě zprošťuji zápolení v zápase.“

Příběh. V zemi Rúmu²⁹ žil jeden člověk ve zlých poměrech, který si vydělával na chleba šaškováním. Zvěst o Kaanově štědrosti a dobročinnosti se v té době rozšířila do všech končin a ten člověk zatoužil vydat se k jeho dvoru. Neměl však ani zásoby na cestu, ani jízdní zvíře. Jeho druzi mezi sebou udělali sbírku a koupili mu osla, aby se mohl vydat na cestu. Po třech letech se vrátil. Na bazaru uviděl jednoho ze svých přátel, sesedl, pozdravil ho a vzal ho s sebou do svého obydlí. Okázale mu předložil nejrůznější jídla a nápoje v nádobách zlatých a stříbrných, chitajští otroci stáli v pohotovosti a ve stáji bylo uvázáno mnoho koní a velbloudů. Vlídně se přítele vyptával, a ten ho nepoznával. Po třech dnech se přítel zeptal a on řekl: „Jsem ten šašek, který se vydal na cestu s ušákem.“ Přítel chtěl vědět víc, a on vyložil: „S tím samým ušákem jsem se žebrotou dostal ke dvoru Kaana. Měl jsem s sebou trochu sušeného ovoce a posadil jsem se na vršek pahorku u cesty, kudy jezdil. Zdaleka na mě padl jeho požehnaný zrak a poslal někoho, aby zjistil, co jsem zač. Vyložil jsem, že jsem přišel z Rúmu na zvěst o Kaanových darech, štědrosti a dobrodiní a že jsem se se stotisícerou bídou vydal na cestu, aby na mě padl jeho blaženost dávající pohled a učinil šťastnou mou hvězdu. Předložili mu mísu s ovocem a přednesli mé řeči. Trochu z toho ovoce si nasypal do svého sulúku.³⁰ Postřehl, že předáci říše v duchu nesouhlasí, a řekl jim: ‚Ten muž přichází z daleké cesty; až sem prošel kolem mnoha požehnaných hrobů svatých a posvátných míst a dostalo se mu služby u mnoha velikých mužů. Hledat požehnání z dechu takového člověka je vzácný zisk. Proto jsem si ovoce vzal, abych je donesl také svým synům; vy si ostatní rozdělte.‘ Pak pobídl koně. Když dorazil do ordy a sesedl, zeptal se Dánišmand-hádžiba, jak je postaráno o ubytování toho chudáka. Ten řekl: ‚Nevím.‘ Kaan řekl: ‚Jaký jsi to muslim, že za námi přijde chudák z daleké země, a ty nevíš nic o tom, jak se mu vede, kde bydlí a co jí a pije? Zavolej ho k sobě, ubytuj ho na dobrém místě a postarej se o všechny jeho potřeby.‘ Já jsem se ubytoval na velkém bazaru. Dánišmand rozeslal lidi na všechny strany, aby se po mně poptali, až mě jeden našel a odvedl do jeho domu. Druhého dne Kaan, sedě na voze, vidí, že do pokladny vezou nějaké bališe – bylo jich sedm set. Řekl Dánišmand-hádžibovi: ‚Zavolej toho člověka!‘ Když jsem se dostavil, dal mi všechny ty bališe a ujistil mě dalšími sliby, a tak jsem se z tísnivé nouze dostal do šíře bohatství.“

Příběh. Jeden muž přišel z Bagdádu a posadil se u cesty. Když Kaan přijel, zeptal se ho, co je zač. Řekl: „Jsem starý, slabý a chudý muž, mám deset dcer a pro krajní chudobu je nemohu provdat.“ Kaan řekl: „Proč ti chalífa nic nedá a nepomůže ti, abys dcery provdal?“³¹ Odpověděl: „Kdykoli chalífu žádám o almužnu, dá mi deset zlatých dinárů, a to nevystačí ani na týden.“ Kaan nařídil, aby mu dali tisíc bališů stříbra. Muž řekl: „Jak přepravím tolik bališů?“ Kaan nařídil, aby mu dali ulagy, výstroj a všechno potřebné. Stařec řekl: „Cesta je daleká a leží na ní mnoho podrobených i nepřátelských;³² jak ty bališe dopravím do své země?“ Kaan mu dal za průvodce deset Mongolů, aby ho s tím majetkem bezpečně dopravili do podrobených zemí. Ten muž na cestě zemřel. Oznámili to Kaanovi; nařídil, aby bališe odvezli do Bagdádu, odevzdali je v jeho domě a řekli: „Vládce poslal almužnu, aby ty dcery provdali.“

Příběh. Provdávali jednu dívku z okruhu blízkých Jeho Veličenstva. Přinesli truhlu perel, kterou neslo osm lidí a kterou jí Kaan určil jako věno. Kaan se však právě oddával veselí a radovánkám. Nařídil truhlu otevřít: byly v ní samé perly, jimž nebylo rovno, každá vážila od jednoho mithkálu do dvou dángů. Všechny je rozdal přítomným. Oznámili mu: „Tohle přinesli jako věno pro tu a tu dívku, jak jsi nařídil.“ Řekl: „Dejte jí jinou truhlu, jako je tahle.“

Příběh. Atabeg Fársu³³ poslal svého bratra Tahamtana s dary a pozornostmi do služeb Kaana. Mezi dary byly dvě láhve velmi jemných perel. Když je předložili, Kaan poznal, že doručitel si perel velice cení.³⁴ Nařídil, aby přinesli dlouhou železnou truhlu plnou královských perel. Posel i přítomní žasli nad tím pohledem. Kaan nařídil, aby při hostině házeli ty perly do pohárů s vínem, dokud nebyly všechny rozděleny mezi přítomné.

Příběh. Byl jeden Mongol jménem Mingoli-buka (?), který měl stádo ovcí. Jedné noci vpadl do stáda vlk a většinu ovcí pobil. Druhý den ten Mongol přišel ke dvoru a vylíčil, co se stalo. Kaan se zeptal: „Kam se vlk poděl?“ Náhodou právě v tu chvíli přicházeli muslimští zápasníci a vedli živého vlka se svázanou tlamou, kterého chytili v té krajině. Kaan od nich toho vlka koupil za tisíc bališů a řekl Mongolovi: „Nebudeš mít žádný užitek z toho, že ho zabiješ.“ Nařídil, aby mu dali tisíc ovcí, a řekl: „Toho vlka pustíme, ať o tom, co se mu přihodilo, zpraví své druhy a ti z těchto končin odejdou.“ Když vlka pustili, vrhli se na něj psi a roztrhali ho. Kaan se nad tím zachmuřil a nařídil, aby za vlka vykonali na psech odvetu. Smutný a zamyšlený odešel do ordy, obrátil se k předákům říše a ke svým důvěrníkům a řekl: „Vlka jsem chtěl propustit proto, že na svém těle pozoruji slabost. Pomyslel jsem si: když vysvobodím živého tvora ze záhuby, věčný Bůh obdaruje uzdravením i mne. Vlk se z jejich rukou nevysvobodil – a zdá se, že ani já z tohoto víru nevyváznu.“ Není tajemstvím, že králové jsou nadáni božskou podporou a že se jim nutně dostává vnuknutí, aby byli o věcech zpraveni.

Tím jsme sepsali část toho, čím Bůh, bytost nutně jsoucí, obdařil Kaana z oblasti velkorysosti, štědrosti, mírnosti a shovívavosti, aby bylo všem známo a zjevné, že na světě není ctnosti nad získání dobrého jména. Vždyť i po letech zůstává vzpomínka na štědrost, dary a dobrodiní Hátimovy a na spravedlnost Núšírvánovu³⁵ na jazyku synů země i času.

Ó Sa‘dí, muž dobrého jména nikdy neumírá;
mrtev je ten, jehož jméno nikdo nevzpomene v dobrém.³⁶

Nyní zapíšeme též jeden příběh o jeho přísné vládě, o bázni a hrůze, jež vzbuzoval, aby se lidé dozvěděli o jeho dokonalosti v obou stránkách, na nichž mohou pevně spočívat základy vlády nad světem.

Příběh. Kdysi se v kmeni Ojratů,³⁷ jednom z mongolských kmenů, rozšířila fáma, že dívky toho kmene jsou podle rozkazu určeny jisté skupině lidí. Ze strachu proto většinu těch dívek zasnoubili s ženichy mezi sebou a některé už manželům odevzdali. Ta zpráva se donesla ke Kaanovým uším. Dal věc vyšetřit a bylo tomu opravdu tak. Vyšel rozkaz shromáždit všechny dívky těch kmenů, jež byly starší sedmi let, a ty, které byly toho roku provdány, znovu odebrat. Přivedli čtyři tisíce dívek. Kaan nařídil oddělit ty, které byly dcerami emírů, a vydal jasu, aby s nimi všichni přítomní obcovali. Dvě z nich přitom zemřely. Ostatní postavil do dvou řad: ty, které se hodily pro ordu, poslal do harému, některé dal chovatelům gepardů a opatrovníkům zvířat, některé každému ze služebníků dvora, několik jich poslal do krčem a do domu vyslanců, a ty, které zbyly, dal přítomným Mongolům i muslimům, aby si je rozebrali. Jejich otcové, bratři, manželé a příbuzní přitom přihlíželi, a nikdo z nich neměl odvahu ani možnost ceknout.

Příběh. Kaan svěřil správu všech zemí Chitaje sáhibu Mahmúdu Jalavačovi; správu zemí od Beš-balyku a Kara-Chočo, což je země Ujgurů, a od Chotanu, Kašgaru, Almalyku a Kajalyku, Samarkandu a Buchary až po břeh Džajhúnu svěřil Mas‘úd-begovi, synu Jalavačovu; a správu zemí od Chorásánu až k hranicím Rúmu a Dijár Bakru emíru Körgüzovi.³⁸ Veškeré příjmy všech těchto zemí vybírali a odváděli do Kaanovy pokladny.

Tím končí dějiny Ögedeje-kaana, syna Čingischánova.