Knihovna · Dějiny Ögedeje-kaana

Část druhá: Dějiny Ögedeje-kaana – dějiny a příběhy doby jeho vlády, podoba trůnu, chatun, princů a emírů ve chvíli, kdy usedl na chánský stolec, a zpráva o bitvách, které svedl, o válkách, které vedl, a o vítězstvích, jichž dosáhl

Zpráva o počátcích jeho vlády a výklad o tom, jak usedl na kaanský stolec

Když Čingischán v roce kaka-jil, to jest v roce vepře, jenž připadá na měsíce roku 624 hidžry (1227), v oblasti Tangutu – právě když odtamtud vytáhl do země Nangijas a dorazil k hranicím Tangutu – odešel ze světa, což je stav, jemuž se žádný tvor nevyhne, a jak bylo vylíčeno v jeho dějinách, přivezli jeho rakev do místa Kelüren, jež je jejich původním jurtem, a vykonali smuteční obřady. Shromáždění princové a emírové se společně poradili o záležitostech říše; pak každý odešel do svého sídla a zdržoval se tam, jak bylo ustanoveno. Téměř dva roky byl trůn i říše bez panovníka. Uvážili tedy, že by mohlo dojít k nějaké nesnázi, a nebude-li ustanoven vládce a panovník, mohla by do základů říše proniknout slabost a rozvrat; nejlepší tedy bude uspíšit a urychlit nastolení kaana. S tímto blahodárným úmyslem si ze všech stran posílali vyslance (elči) a zaměstnali se přípravou kurultaje. Když krutost zimy polevila a nastalo časné jaro, obrátili se ze všech končin a stran všichni princové a emírové ke starému jurtu a k Velké ordě. Z Kipčaku přišli Džučiho synové Batu, Šiban, Tangut, Berke, Berkečar a Buka-Temür; z Kajalyku Čagataj-chán se všemi syny a vnuky; z Emilu a Kobaku Ögedej-kaan se svými dětmi a s celým svým rodem;¹ a z východu jejich strýcové Otčigin a Bilgütej-noján a jejich bratranec Elčidaj-noján, syn Kačiunův, a ze všech končin se v místě Kelüren dostavili emírové a přední mužové vojska. Toluj-chán, jehož titul je Jeke-noján a Ulug-noján, byl pánem domu a původního jurtu svého otce a byl tam.

Zmíněné shromáždění se tři dny a noci oddávalo hodování, pospolitosti a veselí. Potom rozmlouvali o záležitostech říší a o vládě, aby podle Čingischánovy poslední vůle potvrdili kaanskou hodnost Ögedejovi. Nejprve všichni synové a princové společně řekli Ögedej-kaanovi: „Z Čingischánova rozkazu musíš s Boží pomocí vzít do ruky vládu, aby si pyšní páni opásali duši pásem služby a daleko i blízko, Turci i Tádžikové, byli poslušni a podrobeni rozkazu.“ Ögedej-kaan odpověděl: „Třebaže Čingischánův rozkaz v té věci platí, jsou tu přece starší bratři a strýcové, a zvláště mladší bratr Toluj-chán je hodnější toho, aby se této věci ujal a zavázal se k ní. Neboť podle mongolského obyčeje a práva zaujímá otcovo místo nejmladší syn z nejstaršího domu a spravuje jeho jurt a dům; a Ulug-noján je nejmladší syn Velké ordy, ve dne v noci, časně i pozdě býval v otcově blízkosti a jusun i jasu viděl, slyšel a zná.² Jak bych mohl, když je tu on a když jsou tu oni, usednout na kaanský stolec?“ Princové společně pravili: „Čingischán tuto velkou věc svěřil ze všech synů a bratří tobě a její rozvazování i svazování vložil do tvých rukou. Jak bychom mohli jeho pevný rozkaz a závazné nařízení měnit a obracet?“ Po velkém naléhání a přemlouvání i Ögedej-kaan uznal za nutné poslechnout otcova rozkazu a řídit se radou strýců a bratří, a k tomu svolil. Všichni smekli čapky z hlav a přehodili si pásy přes ramena a v roce hüker-jil, to jest v roce vola, jenž odpovídá měsícům roku 626 (1228/1229),³ ho Čagataj vzal za pravou ruku, Toluj-chán za levou a jeho strýc Otčigin za pás a posadili ho na kaanský trůn. Toluj-chán držel pohár a všichni přítomní, uvnitř i vně stanu audienčního, jeden po druhém poklekli, blahopřáli říši k jeho chánství a dali mu jméno Kaan.

Kaan pak nařídil přinést statky a poklady a každému, příbuzným i cizím, i celým kmenům, je dal rozdělit bez míry, podle šíře své štědrosti. Když skončil s hodováním a rozdáváním, nařídil, aby podle starého jasaku a podle jejich obyčeje a obřadu po tři dny za sebou obětovali pro Čingischánovu duši pokrmy. Vybral čtyřicet dívek krásného vzhledu z rodu a kmene (uruk) emírů, kteří byli v jeho službě, a v drahocenných šatech zdobených drahokamy a klenoty je spolu s vybranými koňmi poslali k jeho duši.⁴

Protože příběh o tom, jak Kaan usedl na stolec říše, je u konce, začneme nyní jeho dějiny a sepíšeme je tak, jak jsme sepsali dějiny Čingischánovy: po několika letech zvlášť, a po každém takovém oddíle uvedeme dějiny panovníků v končinách říší a těch, kdo z jeho rodu samostatně vládli v té či oné zemi; pak se opět vrátíme k jeho dějinám, až bude vyprávění úplné. Bůh je ten, u koho hledáme pomoc, a na Něho se spoléháme.

Dějiny Ögedeje-kaana od počátku roku hüker-jil, to jest roku vola, jenž připadá na měsíc rabí al-avval roku 626 hidžry (únor 1229), kdy po Čingischánově smrti usedl na trůn, až do konce roku morin-jil, to jest roku koně, jenž připadá na džumádá al-úlá roku 631 (únor 1234) – tedy za šest let; jak během této doby, když uspořádal a upevnil záležitosti říše a vojska, vytáhl na tažení do zemí Chitaje, podrobil kraje, které dosud nebyly dobyty, zničil Altan-chána a vítězně a triumfálně se odtud vrátil do svého sídelního města; příběhy těchto událostí jsou zde sepsány podrobně

Příběh o tom, jak Kaan začal vydávat nařízení, stanovil jasy a uspořádal záležitosti říše

Když Kaan pevně usedl na stolec říše, vydal nejprve jasu, že všechna nařízení, jež předtím vydal Čingischán, mají zůstat v platnosti a být chráněna a střežena před jakoukoli změnou a obměnou. „A každý zločin a prohřešek, jehož se kdo dopustil až do dne našeho nastolení, jsme všechny prominuli. Ode dneška však, opováží-li se kdo a dopustí se činu, který nebude v souladu se starými i novými jasami, stihne ho trest a odplata, jakou si jeho provinění zaslouží.“⁵

Ještě předtím, než Kaan usedl na trůn, v tomtéž roce, kdy zemřel Čingischán, se princové a emírové, kteří zůstali v Čingischánově ordě, poradili a vyslali Elčidaje-nojana, Čingischánova synovce, a Güjük-chána, syna Kaanova, do oblasti země Kurtkan (?),⁶ aby ji dobyli. Vyplenili ji a podrobili a zanechali tam emíra jménem Tangut-bahadur s vojskem jako tammu, aby tu zemi střežil.⁷ Každý o tom mluvil to či ono; když však Kaan usedl na trůn, zmíněnou jasou všechny stěžovatele umlčel.

Potom určil do všech pohraničních krajů a končin říší vojska, aby střežila hranice a země. V Íránu se dosud neutišil zmatek a vzpoura; sultán Džalál ad-Dín stále ještě podnikal výpady. Proti němu vyslal Čormagana-nojana a skupinu emírů se třiceti tisíci jezdci. Kökötaje a Sündaje-bahadura (?) vyslal s podobným vojskem do Kipčaku, Saksínu a Bulgaru. A do Chitaje, Tibetu, Solangky, Džürče a těch krajů poslal skupinu velkých nojanů s vojskem jako předvoj⁸ a sám se svým mladším bratrem, Möngke-kaanem (?),⁹ vytáhl za tím vojskem do Chitaje, který se dosud nepodrobil a v jehož krajích dosud pevně vládl chitajský král. A buď pokoj.

Příběh o tom, jak Kaan se svým bratrem Toluj-chánem vytáhl do země Chitaj a dobyl to, co se dosud vzpíralo

V roce bars-jil, to jest v roce tygra, jenž připadá na rabí al-avval roku 627 (leden až únor 1230), vytáhl Kaan se svým bratrem Ulug-nojanem do země Chitaj. Neboť v Čingischánově době, jak bylo vylíčeno v jeho dějinách, Altan-chán, král Chitaje, jenž se jmenoval Šouse (?), opustil město Čungdu, jež bylo jedním z jeho sídelních měst, i s mnoha zeměmi, které k němu náležely, odešel do města Namking a do těch krajů, shromáždil kolem sebe velké vojsko a dosud vládl jako král.¹⁰ A z krajů, které Čingischán a jeho vojsko dobyli, byly [některé] dosud pevně v moci Mongolů. Kaan ho chtěl svrhnout a všechny ty země vyrvat. Vzal s sebou Toluj-chána a Kölgena, z ostatních svých bratrů a některých synovců a synů, s neobyčejně početným vojskem. Toluj-chána vyslal se dvěma tumeny vojska cestou přes Tibet a sám táhl přímou cestou k jedné provincii Chitaje, kterou její obyvatelé nazývají Hulan-bekeltak (?), to jest lid, který nosí červené kabátce.¹¹ Protože Kaanova cesta byla daleká, strávil Toluj-chán ten rok na cestě. Druhého roku, jenž byl rokem zajíce a odpovídá měsícům roku 628 (1231), došel vojsku proviant i zásoby, většina vojáků zhubla a hladověla a dostali se na místo, kde jedli lidské maso, všechna zvířata i suchou trávu. Postupovali přes hory i pláně v honebním šiku (džerge), až nejprve dorazili k městu jménem Chančunfu Jangin (?) na břehu řeky Kara-müren.¹² Toluj-chán je oblehl; po čtyřiceti dnech obyvatelé města požádali o milost a město vydali. Téměř jeden tumen vojska uprchl na lodích; jejich ženy a děti odvlekli do zajetí, kraj vyplenili a táhli dál.

Příběh o tom, jak Toluj-chán dorazil k místu Tungkan-kahalka, kde vojsko Altan-chána zbudovalo ohradu, a jak to místo, jež bylo jako derbend, obsadil

Když se Toluj-chán přiblížil k místu Tungkan-kahalka,¹³ pomyslel si: „To místo je obtížný průsmyk mezi horami a pevná soutěska; nepřítel ho jistě obsadil a střeží, aby se jím nedalo projít.“ A tak tomu také bylo. Když tam dorazil, stálo tam sto tisíc jezdců z vojska Altan-chána, v jejich čele Kadaj-rangku (?) a Kamar-tekudur (?) s několika dalšími emíry. Na pláni a na úbočí hory na oné straně zbudovali ohradu, seřadili se k boji a stáli v šiku, připraveni k bitvě a velmi pyšní a sebejistí pro své velké množství a pro malý počet Mongolů. Když Toluj-chán viděl, že jich je mnoho, povolal si z emírů do soukromí Šigi-Kutuku-nojana¹⁴ a poradil se s ním: „Když nepřítel zaujal takové postavení a seřazen k boji stojí v šiku, je těžké s ním bojovat. Nejlepší bude, abys se třemi sty jezdci zajel až k nim a uvidíme, zda se hnou z místa, nebo ne.“ Kutuku-noján podle rozkazu vyrazil; oni se však vůbec nepohnuli a z místa se nehnuli, aby se jejich šik nerozpadl a zůstali seřazeni. Pro své velké množství a převahu a pro malý počet mongolského vojska se v jejich hlavách usadila pýcha a nadutost; dívali se na mongolské vojsko s pohrdáním a mluvili velká slova: „Tyhle Mongoly i s jejich králem obklíčíme a pochytáme a s jejich ženami uděláme to a to“ – a projevovali hanebné myšlenky a nepěkná přání. Bůh Nejvyšší jejich zpupnost a nadutost neschválil a nakonec je dal přemoci.

Když si Kutuku-nojanova výpadu a jeho vojska nevšímali a svého postavení se nevzdali, řekl Toluj-chán: „Dokud se nepohnou z místa, nemůžeme s nimi bojovat; a jestliže se stáhnu, naše vojsko ztratí odvahu a oni budou troufalejší. Nejlepší bude, abychom se obrátili a táhli ke krajům a městům jejich krále, a bude-li to možné, připojili se k Ögedej-kaanovi a k velkému vojsku.“ Tokolku-čerbiho, mladšího bratra Boorču-nojana z kmene Arlat, určil s tisícem jezdců za zadní stráž (karaul), aby šel za nimi,¹⁵ a sami se vydali doprava. Když vojsko Chitaje vidělo, že se odvrátili od boje a zamířili jinam, volali na ně: „My tu stojíme, pojďte, budeme bojovat!“ Oni si toho nevšímali a táhli dál. Chitajci se z nutnosti pohnuli ze svého postavení a šli za nimi. Tři dny táhlo mongolské vojsko a oni mu šli v patách. Protože vojsko Chitaje bylo velmi početné, táhlo mongolské vojsko ustrašené a znepokojené. Náhle Chitajci udeřili na Tokolku-čerbiho, který tvořil zadní stráž; před ním byl potok s vodou a bahnem, a čtyřicet mongolských mužů do něj srazili a pobili. Tokolku-čerbi se připojil ke svému vojsku a oznámil, co se stalo. Toluj-chán nařídil, aby provedli čáry džadamiši. To je druh kouzelnictví: je několik druhů kamenů, které mají tu vlastnost, že když je vyjmou, vloží do vody a omývají, strhne se hned, i kdyby bylo uprostřed léta, vítr, zima, sníh, déšť a vánice.¹⁶ Byl mezi nimi jeden muž z kmene Kankli, který se v tom umění dobře vyznal. Podle rozkazu s tím začal a Toluj-chán si s celým vojskem oblékl pláště do deště a tři dny a noci nesesedli z koní. Mongolské vojsko dorazilo do vesnic uprostřed chitajské země, jejichž poddaní uprchli a zanechali tam své statky a dobytek, a nasytili se tam a oblékli. Ten Kankli prováděl džadamiši tak, že za Mongoly začalo pršet, poslední den se déšť změnil ve sníh a přidal se k tomu studený vítr. Vojsko Chitaje, když spatřilo takovou letní zimu, jakou nezažili ani v zimě, bylo ohromeno a zmateno. Toluj-chán nařídil, aby vojsko šlo po tisících do vesnic, vtáhlo koně do domů a přikrylo je, neboť pro velkou prudkost větru a vánice [venku zůstat] nebylo možné. Vojsko Chitaje muselo zůstat uprostřed pláně ve sněhu a vánici a tři dny se nemohlo vůbec hnout. Čtvrtého dne, přestože ještě sněžilo, když Toluj-chán viděl, že jeho vojsko je syté a odpočaté a že mrazem neutrpělo ani ono, ani jeho zvířata, kdežto Chitajci stojí ve velikém mrazu jako stádo ovcí hlavou u ocasu druhého, v tenkých šatech a se zbraněmi zcela zamrzlými, dal udeřit na kotle (kürge); celé vojsko si obléklo pláště z valchované plsti a nasedlo na koně. Řekl: „Nastal čas boje a dobrého jména; je třeba být muži.“ Mongolové jako lvi, kteří se vrhají na stádo gazel, udeřili na Chitajce a většinu toho vojska pobili; někteří se rozprchli a zahynuli v horách.¹⁷ Oba zmínění vojevůdci unikli s pěti tisíci muži a vrhli se do vody a z vody se jich zachránilo jen málo. A protože se jim [předtím] vysmívali, mluvili velká slova a měli zlé úmysly, bylo nařízeno, aby se se skupinou zajatých Chitajců dopustili skutku lidu Lotova.

Když bylo dosaženo takového vítězství, vyslal Toluj-chán k Jeho Výsosti Kaanovi vyslance s radostnou zvěstí a sám se také vítězný a triumfující vydal k němu. Řeka Kara-müren, která přichází z hor Kašmíru a Tibetu a tvoří hranici mezi Chitajem a Nangijasem, se nikdy nedala přebrodit. Musel tedy vyslat Šin-Čagan-Buku (?) z kmene Urut, aby vyhledal brod. Náhodou toho roku přišla velká povodeň, přinesla mnoho kamení a písku a navršila je na všech místech toho řečiště; proto se voda rozlila po pláni a tekla v ramenech, byla široká jeden farsang a mělká. Čagan-Buka ten brod našel a Toluj-chána převedl, takže vodu bezpečně přešli.

Kaan, protože byl Toluj-chán od něho už nějakou dobu odloučen a on slyšel, že nepřítel nad ním získal převahu a že velké vojsko je od něj daleko, byl velmi znepokojen. Když k němu dorazila radostná zpráva o vítězství a o jeho bezpečí, velmi se zaradoval a potěšil. Když Toluj-chán přijel, velmi ho poctil a hojně mu vzdal chválu. A protože se tak nečekaně dosáhlo takového vítězství, nechal tam Tokolku-čerbiho a některé další emíry s vojskem, aby záležitost Altan-chána jednou provždy urovnali a všechny země Chitaje vyrvali, a sami se šťastně a úspěšně vrátili. Toluj požádal o svolení jet napřed a na cestě náhle zemřel.

Vypráví se to takto: Kaan před několika dny onemocněl a byl už ve smrtelné agónii. Toluj-chán přišel k jeho lůžku. Kamové podle svého obyčeje odříkali zaklínadla a jeho nemoc smyli vodou v dřevěné misce. Toluj pro velkou lásku, kterou choval k bratrovi, vzal tu misku a s plnou pokorou řekl: „Věčný Bože, ty víš a znáš, že je-li to vina, pak jsem se jí dopustil více já, neboť jsem v zemích připravil o život tolik lidí, jejich ženy a děti odvlekl do zajetí a rozplakal je. A jestliže si Kaana bereš pro jeho dobrotu a zdatnost, já jsem lepší a zdatnější. Jemu odpusť a místo něho povolej k sobě mne.“ Když s plnou pokorou pronesl tato slova, vypil tu vodu, v níž byla smyta nemoc. Ögedej-kaan se uzdravil a Toluj, když si vyžádal svolení, odjel a po několika dnech onemocněl a zemřel.¹⁸ Tento příběh je dobře známý a Toluj-chánova chatun Sorchachtani-beki vždycky říkávala: „Ten, kdo byl mou radostí a touhou, odešel kvůli Ögedej-kaanovi a obětoval se za něj.“

Kaan strávil léto v zemi Chitaj v místě Altan-kada (?), potom dal povel k odchodu a v roce …¹⁹ se vítězný a triumfující utábořil ve svém sídelním městě.

Příběh o boji Tokolku-čerbiho s vojskem Chitaje a o jeho porážce, o tom, jak mu Kaan poslal pomoc a jak mu na pomoc přišli Nangijasové, o zničení Altan-chána a o dobytí celého Chitaje

Po nějaké době se vojsko Chitaje shromáždilo a svedlo s Tokolku-čerbim bitvu. Ten byl poražen, dal se na útěk a stáhl se daleko nazpět; poslal k Kaanovi vyslance a žádal o pomoc. Kaan řekl: „Od Čingischánových časů jsme s vojskem Chitaje bojovali mnohokrát, pokaždé jsme je přemohli a většinu jejich krajů jsme dobyli. Že nyní porazili naše vojsko, je znamením jejich pádu: jako lampa, která ve chvíli hasnutí jasně a krásně vzplane, a pak dohoří a zhasne.“ A nařídil, aby Tokolkuovi poslali na pomoc vojsko. A protože mezi králi Mačínu, kterému Mongolové říkají Nangijas, a králi Chitaje, kteří byli z rodu Džürče, panovalo staré nepřátelství, poslal Kaan jarlyk, aby jim přispěli na pomoc a vtrhli z oné strany, zatímco mongolské vojsko z této strany, a aby společně oblehli město Namking. Podle rozkazu přivedli k městu Namking velká vojska. Říká se, že obvod toho města je čtyřicet farsangů a že má tři hradby a z obou stran [je obtéká] řeka Kara-müren. Mongolské vojsko a Nangijasové společně město oblehli, postavili mnoho praků a na hradby přistavili žebříky, podkopníky s háky rozestavili u paty hradeb a dali se do boje. Emírům a vojsku Chitaje bylo jasné a jisté, že město dobudou, a uvažovali: „Náš král je malomyslný; když mu to povíme, zemře z velkého strachu a hrůzy a věc se nám docela vymkne z rukou.“ Tajili to tedy před ním a on se se svými chatunami a konkubínami podle jejich obyčeje v palácích a zámcích oddával zábavám. Když se chatuny a konkubíny dozvěděly, že město bude dobyto, plakaly. Altan-chán se zeptal, co je příčinou; oznámili mu, jak to s městem vypadá. Nevěřil tomu, vystoupil na hradbu a přesvědčil se na vlastní oči. Když nabyl jistoty, pomyslel na útěk. S několika chatunami usedl na loď na velkém průplavu, který přivedli do města z řeky Kara-müren, odplul do jiné krajiny po řece a odešel do jiného města. Když se to Mongolové a lid Nangijasu dozvěděli, poslali za ním vojska a to město oblehli; odtamtud uprchl na lodi do jiného města²⁰. Stejně tak se vydali za ním a oblehli ho v jeho pevnosti. Protože cesta k útěku byla daleká a zatarasená a vojsko Mongolů a Nangijasů to město zapálilo, Altan-chán pochopil, že město dobudou, a řekl emírům a chatunám: „Po tolika letech vlády a po všech poctách nechci jako zajatec Mongolů zemřít zabit v potupě.“ Oblékl svého korčiho²¹ do svého roucha, posadil ho na svém místě na trůn, sám odešel stranou a oběsil se, až zemřel; pohřbili ho. V některých dějinách se píše, že se oblékl do hábitu po způsobu kalandarů a skryl se,²² a v dějinách Chitaje stojí, že když zapálili město, uhořel; ani jedno z toho však není pravda a jisté je, že se oběsil a zemřel.²³ Dva dny nato město dobyli a toho, koho posadil na své místo, zabili; vojsko Nangijasů vtáhlo do města. Mongolové zjistili, že ten, koho zabili, není Altan-chán, a pátrali po něm. Tvrdili jim, že uhořel; Mongolové tomu nevěřili a žádali jeho hlavu. A protože vojsko Nangijasů vědělo, jak se věc má, pomáhalo – ačkoli byli Altan-chánovými nepřáteli – zabránit tomu, aby ho vytáhli z hrobu a vydali jeho hlavu, a spolu s Chitajci se vymlouvali, že uhořel. Mongolové však pro jistotu jeho hlavu nadále žádali, a oni věděli, že kdyby dali jinou hlavu, Mongolové by při prohlídce nepoznali, že to není jeho hlava; nakonec jim dali lidskou ruku. Z toho důvodu se Mongolové na Nangijasy rozhněvali, avšak v té době nebylo možné se s nimi přít.²⁴

Zkrátka: Tokolku-čerbi a vojsko dobyli tímto způsobem, jak bylo vylíčeno, všechny země Chitaje, a toto vítězství se udalo v roce morin-jil, to jest v roce koně, v měsíci džumádá I roku 631 (únor 1234). V témž roce poslal ke Kaanovu dvoru z krajiny Solangka nesčetně turkaků a kezikbánů²⁵ a jejich velitelem byl Öng Suna (?).

Když jsme tedy podrobně sepsali šestileté dějiny Kaana od počátku roku hüker-jil, to jest roku vola, jenž připadá na měsíc rabí I roku 626 (únor 1229), do konce roku morin-jil, to jest roku koně, jenž připadá na měsíc džumádá I roku 631 (únor 1234), započněme nyní a sepišme stručně a zkráceně dějiny chakánů, chalífů, králů, sultánů a atabeků okrajových zemí Východu i Západu a těch, kdo z Kaanova pověření vládli v některých krajích samostatně; potom se vrátíme k dějinám Kaana a povíme, co se dělo od té doby dále, dá-li Bůh.

Dějiny chakánů Chitaje a Mačínu, chalífů, sultánů, králů a atabeků zemí Íránu, Sýrie, Egypta a jiných a emírů, kteří vládli v některých krajích a byli Kaanovými současníky od počátku roku hüker-jil (rabí I 626) do konce roku morin-jil (džumádá I 631), spolu s dějinami ještě jednoho roku, roku kulugna-jil, to jest roku myši, jenž odpovídá měsícům roku 625 a byl rokem smrti Čingischána a nástupu Kaana na trůn – stručně a zkráceně

Dějiny panovníků Chitaje, kteří v uvedeném období vládli. Šousu.²⁶

Dějiny panovníků Mačínu, kteří v uvedeném období vládli. Lizun [mezera v rukopisech] čtyřicet jeden rok [mezera] sedm let.²⁷

Dějiny chalífů, sultánů, vládců, atabeků a mongolských emírů, kteří během uvedené doby vládli v některých zemích

Dějiny chalífů. V Bagdádu vládl v plné moci abbásovský chalífa an-Násir li-Dín Alláh. Počátkem roku 627 (1229/1230) zemřel a na jeho místo nastoupil jeho syn az-Záhir; v roce 628 (1230/1231) i ten zemřel a na jeho místo dosadili za chalífu al-Mustansira bi-lláh.²⁸

Dějiny sultánů. V Iráku a Ázerbájdžánu vládl v plné moci sultán Džalál ad-Dín.²⁹ Počátkem roku 625 (prosinec 1227 – leden 1228) se vrátil z Isfahánu do Tabrízu a vytáhl proti Gruzii. A protože sultán Rúmu a vládcové Sýrie, Arménie a těch krajů se báli jeho převahy a nadvlády, všichni povstali, aby ho odrazili: vojsko Gruzínců, Arménů, Alanů, Sarír, Lezgů, Kipčaků, Súsánů, Abcházců a Chánitů se shromáždilo na jednom místě. Sultán se utábořil v jejich blízkosti u Mandúru, a znepokojen množstvím nepřátelských jezdců se o té věci radil s vezírem Juldúzčím a s předními muži říše. Juldúzčí řekl: „Nejlepší bude – protože počet našich mužů nedosahuje ani setiny jejich – přejít přes Mandúr, odříznout jim vodu a dříví a zadržet je, až zeslábnou hladem a žízní a jejich koně zhubnou; pak se s rozvahou pustíme do boje.“ Sultána ta slova rozlítila, udeřil vezíra kalamářem do hlavy a řekl: „Jsou stádo ovcí; co je lvu po množství stáda?“ A Juldúzčí za tu zradu odvedl padesát tisíc dinárů. Sultán řekl: „Ačkoli je ta věc těžká, je třeba bojovat s důvěrou v Boha.“

Druhého dne se seřadily šiky a cizí vojsko vidělo sultána uprostřed jeho vojska jako horu na kolbišti. Sultán vystoupil na pahorek, aby je prohlédl, a spatřil korouhve Kipčaků. Poslal k nim Kúšqara (?) s dvaceti tisíci muži, s bochníkem chleba a trochou soli, a připomněl jim dřívější závazky. Kipčakové ihned přitáhli otěže a odtáhli stranou. Vojsko Gruzínců se přiblížilo; vzkázal jim: „Dnes jste přitáhli a jste unaveni. Teď ať se jen pro zábavu a na zkoušku utkají mladíci z obou stran a my se budeme dívat z povzdálí.“ Gruzínům se to zalíbilo a ten den až do noci na obou stranách útočili a ustupovali. Nakonec vystoupil jeden ze statečných gruzínských šlechticů (azňaurů) a sultán v přestrojení

vyrazil z vojska jako lev,
směle se postavil proti tomu lvu.

Ze všech stran se lidé dívali, a sultán ještě v trysku koně

kopím ho zasáhl do opasku,
že mu roztříštil pancíř i přezku.

Ten muž měl tři syny; vyšli proti němu jeden po druhém a sultán každého z nich jediným útokem zabil. Tu vyrazil na kolbiště další azňaur, nesmírně strašlivé postavy, a protože sultánův kůň byl unaven, chystal se nad ním zvítězit. Sultán v okamžiku seskočil z koně a jediným bodnutím kopím ho srazil a zabil. Když to sultán viděl, jediným útokem [jeho lidé] obrátili všechny nepřátele na útěk. A sultán přitáhl k Achlátu.

Obyvatelé zavřeli brány a odmítli přijmout dobrou radu. Sultán je obléhal dva měsíce, až měšťané hladem dospěli na pokraj smrti. Tehdy sultán nařídil, aby ze všech stran naráz zaútočili, a vtrhli do města. Sultán se ubytoval v paláci Malika Ašrafa.³⁰ Mudžír ad-Dín, jeho bratr, a jeho gulám Izz ad-Dín Ajbak se uchýlili do vnitřní pevnosti, aniž měli zásoby. Mudžír ad-Dín vyšel ven jako první a sultán mu prokázal plnou poctu; po něm vyšel i Ajbak. Sultánova pokladnice se opět naplnila statky Malika Ašrafa. A protože porazil Gruzínce a dobyl Achlát, rozšířila se pověst o jeho velikosti a moci; králové Egypta a Sýrie po vzoru chalífů z Města míru (Bagdádu) posílali k jeho dvoru posly se vzácnými dary a jeho moc se znovu povznesla.

Odtud se vydal do Chartabirtu. Do jeho těla se tehdy vloudila slabost. V té době se sultán Arzan ar-Rúmu, protože v čase, kdy (Džalál ad-Dín) obléhal Achlát, pomáhal sultánovu vojsku píci a zásobami, těšil všemožné přízni a poctám.³¹ Ten mu oznámil, že Alá ad-Dín z Rúmu obnovil mír s králi Aleppa a Sýrie, že se dohodli na tažení proti sultánovi, shromažďují vojsko a neustále mu vyhrožují: „Kdyby sultán u bran Achlátu nedostával od tebe píci, nemohl by se tam udržet.“ Když sultán tu řeč uslyšel, ač byl nemocen, ihned nasedl na koně. Když dorazil na pláň u Múše, narazilo na jeho cestě šest tisíc mužů, kteří šli té koalici na pomoc; jediným útokem je všechny pobili.

Po několika dnech se vojska k sobě přiblížila. Sultán Rúmu, Malik Ašraf a další králové oněch zemí se spojili a měli tolik válečných strojů a výzbroje, že se to nedalo spočítat. Seřadili šiky na vrcholu pahorku; vrhači naftového ohně a samostříleníci stáli vpředu za mohutnými štíty, jezdci a pěšáci vzadu. Když nadešla chvíle boje, chtěl sultán vystoupit z nosítek a nasednout na koně, ale pro převahu nemoci nedokázal udržet otěže a jeho kůň se obrátil zpět. Důvěrníci řekli: „Sultánovi je třeba dopřát chvíli oddechu,“ a proto se osobní korouhev obrátila zpět. Pravé i levé křídlo si to vyložily jako útěk a daly se na útěk. Nepřátelé se však domnívali, že je to sultánova lest, aby je vylákal na planinu, a hlasatel v jejich vojscích vyvolával, ať se nikdo nehne z místa. Sultána Alá ad-Dína z Rúmu se zmocnil takový strach, že neměl stání ani klidu, takže Malik Ašraf nařídil spoutat jeho mezkovi přední i zadní nohy.³²

Když se sultánovo vojsko rozprchlo na všechny strany, obrátil se sultán z nutnosti k Achlátu, odvolal odtud oddíl určený k jeho střežení a odešel do Choje. Bratra Malika Ašrafa, Mudžír ad-Dína, propustil se vší ctí a poctou a Takí ad-Dínovi dal svolení k návratu na přímluvu chalífy al-Mustansira bilLáha. Husám ad-Dín Kajmarí uprchl; jeho choť, dceru Malika Ašrafa, poslal (sultán) s veškerou laskavostí zpět, zahalenou a v bezúhonnosti. Izz ad-Dín Ajbak, který byl vězněn v okovech na pevnosti Dizmár, tam rovněž nezůstal.

Mezitím přišla zpráva, že Čormagan-noján s velkým vojskem překročil Amudarju a míří na sultána.³³ Sultán ustanovil vezíra Šams ad-Dína Juldúzčího k obraně pevnosti Gírán (?), svěřil mu harém a sám se odebral do Tabrízu. A ačkoli on i chalífa, králové a sultáni Rúmu a Sýrie byli v nepřátelství, poslal ke každému z nich posla a zpravil je o příchodu Mongolů. Obsah poselství byl, že Tataři jsou nesmírně početní a tentokrát víc než kdykoli předtím a že se jich vojska těchto krajů zalekla. „Jestliže mi nepomůžete počtem a výzbrojí, tedy mně, který vám stojím jako val – zmizím-li z cesty, nebudete jim moci vzdorovat. Pro sebe, pro své děti a pro muslimy pomozte každý oddílem vojska a korouhví, aby se, až se k nim donese pověst o naší svornosti, poněkud zarazili a aby i naši vojáci nabyli odvahy. A budete-li v této věci liknaví, uvidíte sami, co uvidíte.“

Vy – každý z vás – hleďte zachránit život,
a rozum svůj v té věci napněte ze všech sil.

Štěstí spojené s mocí Čingischána a jeho rodu však mezi ně vneslo svár a sultánova naděje se změnila v beznaděj. Náhle přišla zpráva, že mongolské vojsko dorazilo do Saráwu. Sultán se obrátil k Bíšgínu a v paláci, kde se ubytoval, strávil noc nahoře na jeho střeše. Sultán to nepokládal za dobré znamení, ale předstíral statečnost. Druhého dne se vydal k Mughánu. Po pěti dnech se k tábořišti přiblížilo mongolské vojsko. Sultán zanechal zavazadla a odešel do hor Kabán (?). Když Mongolové nalezli sultánův tábor prázdný, obrátili otěže.

Zimu roku 628 hidžry (1230/1231) strávil sultán v Urmíji a Ušnuji. Na vezíra Šaraf al-Mulka byla vznesena pomluva, že v době sultánovy nepřítomnosti, kdy o něm přestaly přicházet zprávy, vztáhl chtivou ruku po harému a pokladně. Když sultán přišel do těch končin, vezír ze strachu nevyšel z pevnosti a žádal si přísahu a záruky. (Sultán) na jeho prosbu poslal Bukú-chána, aby ho vyvedl, a řekl: „Juldúzčího jsem pozvedl z hlubin ponížení na vrchol vznešenosti, a on mi takto splácí dobrodiní!“ Svěřil ho kotválovi (veliteli) pevnosti a jeho zavazadla dal vyplenit. Vezír v tom žaláři nezůstal naživu. Sultán se pak obrátil do Dijár Bakru.

Když se mongolské vojsko vrátilo k Čormaganovi, pohnal je k odpovědnosti: „Proč jste se vrátili a nevynaložili veškerou snahu a úsilí při pronásledování sultána? Jak lze dát oddech takovému nepříteli, když zeslábl?“ A vyslal za ním emíra Najmase (?) a skupinu emírů s početným vojskem. Sultán předtím poslal Bukú-chána zpět na zvědy, aby zjistil, jak se věci mají s mongolským vojskem. Když dorazil do Tabrízu, řekli mu, že z Iráku přišla zpráva, že (Mongolové) se rozešli a že v těchto krajích po té chásce není ani stopy. Bukú-chán se bez jakékoli opatrnosti vrátil a zvěstoval sultánovi jejich odchod. Sultán, všichni emírové i vojáci se z toho zaradovali, oddali se hodům a veselí a dva tři dny strávili v bezstarostnosti a radovánkách.

Jedné půlnoci na ně udeřilo mongolské vojsko. Sultán spal v nejhlubším opojení. Or-chán, jakmile se o jejich příchodu dozvěděl, přiběhl k sultánovu lůžku; ale ač ho volali, nebylo možné ho probudit, až mu vylili na tvář studenou vodu a přišel k sobě. Když spatřil, co se děje, dal se na útěk a nařídil Or-chánovi, aby korouhev nechal stát na místě a vzdoroval tak dlouho, dokud on nezíská náskok a neodjede. Or-chán chvíli vydržel a pak se také dal na útěk. Mongolové se v domnění, že je to sultán, pustili za ním; když poznali (omyl), vrátili se a pobili každého, koho spatřili. Sultán se sám vydal na cestu a jel v největším spěchu.

O jeho konci se vypráví různě. Někteří říkají, že v horách, když v noci spal pod stromem, narazila na něj skupina Kurdů, a z chtivosti po koni a šatech mu rozpárali břicho. Oblékli si jeho šat a zbraně a přišli do města. Několik (sultánových) důvěrníků šat a zbraně poznalo a zadrželo je. Pán Ámidu je, když se o věci dozvěděl, dal popravit; sultána převezli do Ámidu, pohřbili ho a nad jeho hrobem postavil kupoli.³⁴ Jiní zase tvrdí, že dobrovolně odevzdal zbraně a šaty, oblékl jejich hrubý oděv a v šatu súfíů putoval po zemích. Tak či onak, jeho vláda skončila.

Co se týče sultána Ghijás ad-Dína, s ním se stalo toto. V roce 624 hidžry (1226/1227), když se bojovalo s Mongoly před Isfahánem, úmyslně opustil levé křídlo, které mu svěřil jeho bratr, a vydal se cestou přes Luristán do Chúzistánu. Chalífa an-Násir mu poslal čestné roucho a listinu o sultánství. Odtamtud se vrátil, a v době, kdy byl sultán Džalál ad-Dín v Arménii a Gruzii, se obrátil k Alamútu. Alá ad-Dín ho přijal s okázalostí a úctou a prokázal mu náležité služby.³⁵ Po nějaké době se znovu rozhodl odejít do Chúzistánu. Poslal do Kermánu k Burák-hádžibovi posla s oznámením o svém postavení; mezi nimi došlo k úmluvě a přísaze a ujednali, že mu Burák vyjde vstříc až k poušti u Abarkúhu.³⁶

Sultán se s matkou vydal do Kermánu a Burák mu vyšel naproti na zmíněné místo s asi čtyřmi tisíci jezdci a po dva tři dny mu sloužil podle všech pravidel. Když (však viděl), že se sultánem není víc než pět set jezdců, zachtělo se mu pojmout jeho matku za ženu. Jednoho dne přišel, usedl se sultánem na týž koberec, začal ho oslovovat „synu“ a své emíry rozesadil každého na místo některého z (sultánových) hodnostářů. Pak poslal žádost o ruku matky. Sultán, protože neviděl, jak by se tomu mohl ubránit, s tím souhlasil. Jeho matka se po zdráhání a odmítání svolila, aby uzavřeli sňatkovou smlouvu. Po mnohém naléhání vešel (Burák) se skupinou služebníků, kteří měli pod kabáty pancíře, do domu a slavil svatbu.

Když dorazili do města Guvášíru, hlavního města Kermánu, a uplynulo několik dní, přišli k sultánovi dva z Burákových příbuzných a řekli: „Buráku se nesmí věřit, neboť je věrolomný a lstivý. Našli jsme příležitost: odstraníme-li ho dřív (než on nás), budeš ty sultánem a my tvými služebníky.“ Sultánova ryzí povaha mu nedovolila svolit k porušení úmluvy a přísahy. Ale protože slunce štěstí toho rodu už chýlilo k západu, jeden z jeho důvěrníků tu řeč v soukromí vyzradil Burákovi. Ten ihned vyšetřil celou věc u svých příbuzných a u sultána Ghijás ad-Dína a oni se k té záležitosti přiznali. Před sultánovýma očima dal (Burák) rozsekat jejich údy na kusy; sultána uvěznil v pevnosti a potom tam poslal (lidi), aby mu hodili tětivu na krk a zahubili ho. Sultán vykřikl: „Což jsme nakonec neuzavřeli úmluvu, že se nebudeme jeden druhému ukládat o život? Proč ji bez příčiny dovoluješ porušit?“ Jeho matka, když uslyšela hlas syna, se dala do křiku; uškrtili oba. Tímto způsobem (Burák) zahubil i celé jeho vojsko. Hlavu sultána Ghijás ad-Dína poslal ke dvoru Kaana se vzkazem: „Měli jste dva nepřátele, Džalál ad-Dína a Ghijás ad-Dína; hlavu jednoho z nich jsem poslal na znamení své poddanosti.“ Takový byl osud chórezmšáhovských sultánů.

V Rúmu vládl sultán Alá ad-Dín a o jeho činech v tomto období bylo vyprávěno v rámci dějin Džalál ad-Dína.

V Mosulu vládl sultán Badr ad-Dín Lu’lu’ …³⁷

Dějiny maliků a atabeků

V Mázandaránu …

V Dijár Bakru vládl Malik Muzaffar ad-Dín, pán Irbílu, a zbylá města kromě Mosulu a jeho okolí …

V Sýrii vládli synové Malika Ádila, syna Ajjúbova: Malik Mu‘azzam a Malik Ašraf; o osudech Malika Ašrafa bylo něco řečeno v rámci dějin sultána Džalál ad-Dína.

V Egyptě mocně vládl Malik Kámil, syn Malika Ádila Sajf ad-Dína Abú Bakra …

V Maghribu …

Ve Fársu vládl atabeg Muzaffar ad-Dín Sa‘d, syn Zangího; v roce … zemřel v Bajzá. Chádže Ghijás ad-Dín Jazdí, který byl vezírem a správcem říše, jeho smrt utajil, poslal jeho pečetní prsten na Bílou pevnost (Kal‘a-i Sapíd), dal jeho syna, atabega Abú Bakra, vyvést z vězení a přivést, posadil ho do stanu a řekl emírům a vojsku: „Atabeg nařizuje, že následníkem je Abú Bakr.“ Emírové si na znamení poddanosti zavěsili opasky na šíji a (Abú Bakr) se stal atabegem.

V Kermánu mocně vládl Burák-hádžib a o jeho počínání bylo pojednáno v rámci dějin sultána Ghijás ad-Dína.

V Sístánu …

Dějiny mongolských emírů, kteří vládli provinciím

V Chorásánu byl vládou nad onou zemí a Mázandaránem pověřen Čin-Temür z kmenů Kara-Chitajů. Věc se měla takto. Když Džuči-chán dobyl Chórezm, zanechal ho v Chórezmu jako šihnu.³⁸ Za vlády Kaana, když posílal Čormagana do Íránu, bylo nařízeno, aby náčelníci a baskakové provincií osobně táhli s vojskem a byli Čormaganovi nápomocni. Čin-Temür podle rozkazu vyrazil z Chórezmu cestou přes Šahristánu a i z jiných stran přišlo od každého prince po jednom emírovi. Také Čormagan dosadil spolu s Čin-Temürem po jednom emírovi za každého prince: za Kaana Kelbolata, za Batua Nosala, za Čagataje Kyzyl-Buku a za Sorchachtani-beki a (její) prince Jekeho.³⁹

Protože Čormagan zanedbával záležitosti Chorásánu, buřiči a lůza neustále vnášeli do provincií nepokoj a zmatek. Karača a Jagan-Sonkur, dva emírové sultána Džalál ad-Dína, podnikali nájezdy v Nišápúru a jeho okolí, zabíjeli šihny, které Čormagan ustanovil nad provinciemi, a zajímali ty, kdo se hlásili k poddanství Mongolům. Čormagan poslal Kelbolata a Čin-Temüra, aby odrazili Karaču, do okolí Nišápúru a Túsu; Kelbolat se po porážce Karači vrátil. Když se zpráva o nepokojích v Chorásánu donesla ke dvoru Kaana, vydal rozkaz, aby Tajir-bahádur vytáhl s vojskem z Bádghísu, odrazil Karaču a jeho sídla a příbytky vyvrátil (doslova „pustil do nich vodu“).

Podle rozkazu vyrazil. Cestou uslyšel, že Karača, poražen Kelbolatem, se uchýlil do pevnosti Ark v Sístánu. Tajir-bahádur ji šel obléhat, po dva roky vedl podkopy a nakonec ji dobyl. Ze Sístánu poslal k Čin-Temürovi elčiho se vzkazem, že správa Chorásánu je svěřena jemu a ať (Čin-Temür) od ní odtáhne ruku. Čin-Temür odpověděl: „Řeči o vzpouře obyvatel Chorásánu byly nepravdivé. Jak lze za Karačovu vinu zničit tolik krajů a poddaných? Pošlu s touto zprávou ke dvoru Kaana elčiho a jak přijde rozkaz, tak budu jednat.“ Tajir-bahádur se v hněvu vrátil. Také Čormagan poslal elčiho, aby (Čin-Temüra) a emíry odvolal a přenechali záležitosti Chorásánu a Mázandaránu Tajir-bahádurovi. Čin-Temür však určil Kelbolata, který patřil mezi Kaanovy důvěrníky, aby se s emíry Chorásánu a Mázandaránu vypravil ke dvoru Kaana.

Mezitím Malik Bahá ad-Dín Su‘lúk se svým bratrem sestoupil z pevnosti pod podmínkou, že ho pošlou do služeb Kaana.⁴⁰ Čin-Temür se vrátil z Mázandaránu, a když se rozšířila zpráva o tom, co se stalo s Malikem Bahá ad-Dínem, většina obyvatel chorásánských pevností se podrobila. Když (Bahá ad-Dín) přišel k Čin-Temürovi, byl přijat se všemi poctami. Z Mázandaránu určili ispahbada Nusrat ad-Dína z Kabúd-džámy a oba se v doprovodu Kelbolata vydali ke dvoru Kaana, v roce 630 hidžry (1232/1233).

Protože předtím nikdo z emírů oněch zemí k Kaanovi nepřišel, jejich příchod ho potěšil a zaradoval. Nařídil uspořádat hostiny a zahrnul je všemožnou přízní; kvůli tomu se i Čin-Temürovi a Kelbolatovi dostalo rozličných milostí. A řekl: „Za celou tu dobu, co Čormagan odtáhl a dobyl tolik velikých zemí, neposlal k nám jediného malika. Čin-Temür s malým počtem a malou podporou vykonal takovou službu; to jsme shledali chvályhodným.“ Potvrdil mu správu Chorásánu a Mázandaránu a nařídil, aby do ní Čormagan ani jiní emírové nezasahovali; Kelbolata učinil jeho společníkem ve vládě. Ispahbadovi udělil panství od hranic Kabúd-džámy až po Astarábád a panství v Chorásánu – Isfarájin, Džuvajn, Bajhak, Džádžarm, Džurbad a Arghiján – potvrdil Malikovi Bahá ad-Dínovi. Každému z nich dal zlatou pajzu a dva jarlyky opatřené tamgou.⁴¹

Když se Čin-Temür na základě jarlyku ve své hodnosti upevnil, jmenoval Šaraf ad-Dína pro jeho dávné zásluhy a přednost vezírem a Bahá ad-Dína Muhammada Džuvajního určil za sáhib-dívána.⁴² Ostatní emírové poslali do dívánu každý za svého prince bitikčiho a záležitosti dívánu nabyly lesku a pořádku.

Čin-Temür pak znovu poslal Körgüze s poselstvím ke dvoru Kaana. Kelbolat tomu bránil a říkal: „Je to Ujgur a zařídí si věci ve svůj prospěch; to není vhodné.“ Čin-Temür ho neposlechl. Když (Körgüz) dorazil ke dvoru a vyptávali se ho na poměry v provinciích, vylíčil je tak, jak se to líbilo; Jeho Výsosti se jeho výřečnost zalíbila a poslala ho zpět, jak si přál a o co žádal. Čin-Temür se toho již nedožil.⁴³ A Bůh ví nejlépe, co je správné, a k Němu je všechno navráceno.

Poněvadž byly sepsány dějiny chánů, chalífů, sultánů, maliků, atabeků a mongolských emírů, kteří byli v uvedeném šestiletém období současníky Ögedeje-kaana, začneme znovu dějiny Ögedeje-kaana po tomto období a podrobně je sepíšeme, dá-li Bůh Všemohoucí.

Dějiny Ögedeje-kaana od počátku qonin jil, tj. roku ovce, jenž začal v měsíci džumádá I roku 632 hidžry (1235), až do konce hükär jil, tj. roku krávy, jenž začal v měsíci ša‘bánu roku 638 (1241), což je období sedmi let; v tomto období uspořádal dva velké kurultaje, vyslal prince a emíry do zemí Kipčaku, Máčínu a dalších míst, na každém místě nařídil stavět vznešené stavby, zakládat města a paláce, a v posledním roce, který byl třináctým od jeho nástupu na trůn a patnáctým od smrti Čingischána, zemřel

Dějiny o tom, jak Kaan svolal kurultaj a vyslal prince a emíry do okrajových krajů a na hranice říše

Kaan poté, v roce koně, když se vrátil z dobývání zemí Chitaje, uspořádal shromáždění a kurultaj na místě Talan-Dabsang (?).⁴⁴ V tomto roce ovce si přál znovu shromáždit všechny potomky, příbuzné a emíry a dát jim znovu vyhlásit jasu a nařízení. Všichni se podle rozkazu dostavili a (Kaan) je všechny zahrnul rozmanitými milostmi a přízní. Po celý měsíc bez přestání spojoval s příbuznými na hostinách ranní pitku s večerní. Podle zavedeného zvyku, který byl vlastností Jeho Výsosti, rozdal všechny statky nahromaděné v pokladnicích (přítomným).

Když skončili s hostinami a veselím, obrátil se k uspořádání záležitostí říše a vojska. A protože některé okrajové oblasti říše ještě nebyly podmaněny a v některých provinciích se jisté skupiny bouřily, zabýval se nápravou těchto věcí: každého z příbuzných určil na některou stranu a sám se chystal osobně vytáhnout do Dašt-i Kipčaku. Möngke-kaan, ač byl ještě v rozpuku mládí, díky dokonalému rozumu a stařecké rozvaze, které měl, Kaanovi ohledně jeho tažení připomněl: „My všichni, synové a bratři, stojíme připraveni splnit tvůj platný rozkaz, abychom kamkoli ukážeš, šli nasadit život. Kaan ať se oddá podívaným, veselí a zábavám a nepodstupuje útrapy a strasti cest. K čemu by jinak byli příbuzní, emírové a nesčetné vojsko?“ Všichni přítomní tu moudrou řeč schválili, přijali ji za závaznou a učinili z ní zásadu. Požehnaná vůle Kaana se ustálila na tom, že z princů Batu, Möngke-kaan a Güjük-chán s dalšími princi a početným vojskem vytáhnou do zemí Kipčaku, Rusi, Pulu (?), Madžarů, Bašgirdů, Ásů a Sudaku a do těch končin, a všechny je dobudou; a (princové) se pustili do příprav.⁴⁵

Téhož roku na pláni Ispičánk (?) Ögedej-kaan určil svého syna Kočüho a prince Kutuku, syna Džuči-Kasarova, k tažení do Máčínu, který nazývají Nangijas. Vytáhli, dobyli města Sang-jang-fu (?) a Kirimbu (?) a cestou vyplenili zemi Tibet.⁴⁶ Téhož roku poslali Hokatura (?) s vojskem do Kašmíru a Indie a i oni některé kraje dobyli a vyplenili.

Téhož roku stanovili kubčur z dobytka tak, že ze sta kusů se odvede jeden kus; a Kaan nařídil, aby se z každých deseti tagarů obilí odvedl jeden tagar, který se vynaloží na chudé.⁴⁷ A protože elčiové neustále přijížděli a odjížděli, jak od princů ke dvoru Kaana, tak od dvora k nim, kvůli důležitým a nutným záležitostem, zřídili po všech zemích jamy a nazvali je tajan (?).⁴⁸ Ke zřízení těchto jamů určili a ustanovili elčie za jednotlivé prince v tomto rozpisu:

za Kaana: bitikči Kuridaj;

za Čagataje: Ilčigin Tajčiutaj (?);

za Batua: Soku Mulčitaj (?);

za Toluj-chána Alčika (?), který odjel na příkaz Sorchachtani-beki.

Zmínění emírové odjeli a ve všech krajích a zemích, napříč i podél všech klimat, zřídili jamy tajan. Kaan pak rozeslal elčie do okrajů říše (s výnosem), podle něhož se žádný tvor nesměl nikoho obtěžovat, silný se nesměl dopouštět násilí a bezpráví na slabém ani ho utiskovat. Lidé se uklidnili a pověst o jeho spravedlnosti se rozšířila.

Vyprávění o válkách, které princové a mongolské vojsko vedli v Dašt-i Kipčaku, Bulgaru, Rusi, Mekesu (?), u Alanů, Madžarů, Pularů (?) a Bašgirdů, a o dobytí těch zemí

Princové, kteří byli určeni k dobytí Dašt-i Kipčaku a těch krajů, byli: z Tolujových synů nejstarší syn Möngke-kaan a jeho bratr Böček; z rodu Ögedeje-kaana nejstarší syn Güjük-chán a jeho bratr Kadan; z potomků Čagatajových Büri a Bajdar, dále Kölgen, bratr Kaana, a Džučiho synové Batu, Orda, Šiban a Tangut; a z vážených emírů Sübetej-bahádur s několika dalšími emíry. Všichni společně vyrazili na jaře roku bičin jil, tj. roku opice, jenž připadl na měsíc džumádá II roku 633 hidžry (1236). Léto strávili na cestě a na podzim se v krajině Bulgaru spojili s rodem Batua, Ordy, Šibana a Tanguta, kteří byli rovněž určeni do těch končin.

Odtud Batu se Šibanem a Boroldajem vytáhl s vojskem na Pulu (?) a Bašgirdy a v krátkém čase, bez velkých útrap, je dobyl, zabíjel a plenil. Věc se měla tak, že Pulu byli velmi početný národ křesťanské víry a hranice jejich země sousedí s Franky. Když uslyšeli zprávu o tažení Batua a emírů, připravili se a vytáhli se čtyřiceti tumeny proslulého vojska. Šiban byl s deseti tisíci jezdci v předvoji. Poslal zprávu, že jich je mnohonásobně víc než mongolského vojska a že jsou to samí hrdinové. Když obě vojska proti sobě seřadila šiky, vystoupil Batu podle zvyku Čingischánova na vrchol pahorku a celý den a noc pokorně a s nářkem prosil Boha Nejvyššího; muslimům nařídil, aby se opravdově modlili.

Mezi vojsky tekla velká řeka. Batu a Boroldaj ji v noci překročili a dali se do boje. Šiban, Batuův bratr, se osobně pustil do boje a emír Boroldaj se všemi vojsky zaútočil naráz; vrhli se k stanu kelera a přeťali meči jeho šňůry. Nepřátelské vojsko, zlomené na duchu, se dalo na útěk a Mongolové je jako smělý lev, který se vrhá na kořist, pronásledovali, bili a zabíjeli, až většinu toho vojska zničili. Ta země byla dobyta a byl to jeden z velkých činů.⁴⁹ Pulu a Bašgird jsou rozlehlá země s nepřístupnými místy; přesto ji podrobili, ale znovu se vzbouřili a dosud není zcela dobyta. Tamější krále nazývají keler.

Poté se v zimě princové a emírové shromáždili u řeky Čaman (?) a poslali emíra Sübeteje s vojskem do země Ásů a do okolí Bulgaru. Došli až k městu Kernek (?) a dalším zemím v těch končinách, porazili tamní vojsko a přiměli je k poddanství. Tamější emírové Bajan a Čiku přišli, vzdali princům hold, obdrželi milosti a vrátili se; pak se ale znovu vzbouřili. Podruhé tedy poslali Sübetej-bahádura, aby je zajal.

Potom se princové poradili a každý se svým vojskem vyrazil v honebním řetězu (džerge); země, které jim padly do cesty, dobývali v otevřeném boji. Möngke-kaan táhl v řetězu po levé straně, podél břehu moře. Bačmana, jednoho z předních tamních emírů z kipčacké (?) skupiny, z kmene Olberlik, a Kačir-Ükeleho z národa Ásů – tyto dva zajali. Věc se měla tak, že onen Bačman s dalšími lupiči unikl meči a přidala se k němu skupina dalších uprchlíků; kamkoli udeřil, něco uloupil, a jeho vzpoura den ode dne rostla. Neměl stálého sídla, takže ho mongolské vojsko nemohlo dostihnout; ve dne se skrýval v houštinách na břehu Itilu.⁵⁰

Möngke-kaan nařídil postavit dvě stě lodí a do každé posadit sto plně ozbrojených Mongolů. On sám a jeho bratr postupovali po obou březích řeky, rozvinuti v honebním řetězu. V jednom z lesů na Itilu našli stopy tábořiště, které se právě odstěhovalo, a uprostřed něho našli starou ženu. Od ní se dozvěděli, že se Bačman přesunul na ostrov a že všechno, čeho se po tu dobu zmocnil loupežemi a rozbroji, je na tom ostrově. Protože nebyly po ruce lodě, nedalo se Itil překročit. Náhle se však zvedl prudký vítr, voda se rozvlnila a od brodu na ostrov se odvalila na druhou stranu, takže díky štěstí Möngke-kaana se ukázala půda. Möngke-kaan nařídil vojsku, aby tam vjelo. Zajali Bačmana a jeho vojsko během jediné hodiny zničili: některé vházeli do vody, mnohé pobili, jejich ženy a děti odvlekli do zajetí, vynesli odtud mnoho statků a bohatství a vydali se na zpáteční cestu. Voda se pak znovu dala do pohybu, a když vojsko odtamtud přešlo, vrátila se úplně na své místo; z vojska neutrpěl od vody škodu ani jediný člověk. Když Bačmana přivedli před Möngke-kaana, prosil, aby mu dal smrt vlastní požehnanou rukou. Möngke nařídil svému bratru Böčekovi, aby ho rozťal vejpůl. Také Kačira-Ükeleho (?), jednoho z alanských emírů, zabili.

To léto tam Möngke pobýval. Poté, v roce takiku-jil, což je rok slepice, jenž odpovídá měsícům roku 634 hidžry (1236/1237), vytáhli synové Džuči-chána Batu, Orda a Berke, synové Kaana Kadan a Güjük-chán, dále Möngke-kaan, Čagataj-chánův vnuk Büri a Čingischánův syn Kölgen do boje proti Mokšům (?) a Burtasům a v krátké době je dobyli.⁵¹ Na podzim zmíněného roku uspořádali všichni princové, kteří tam byli, společně kurultaj a svorně vytáhli do války proti Rusům. Batu, Orda, Güjük-chán, Möngke-kaan, Kölgen, Kadan a Büri společně oblehli město Rjazaň a za tři dny ho dobyli. Poté dobyli i město Ike (?); Kölgen tam byl raněn a zemřel. Jeden z ruských emírů jménem Urman (?) jim vytáhl vstříc s vojskem; porazili ho a zabili. Také město Moskvu společně dobyli za pět dní a emíra toho města, jménem Ulaj Temür (?), zabili. Město Jurkiho Velikého (?) oblehli a za osm dní dobyli.⁵² Obránci sváděli tvrdé boje a Möngke-kaan osobně konal hrdinské činy, až je porazil. Město Kirnakla (?), které je dědičnou državou Vazirlava (?), dobyli společně za pět dní. Emír té země, Jeke Jurku, utekl a skryl se v lese; i jeho chytili a zabili. Pak se odtamtud vrátili a na poradě se usnesli, že budou postupovat po tumenech v honebním řetězu a každé město, kraj a pevnost, na které narazí, dobudou a zpustoší. Batu při tom tažení přitáhl k městu Kif-Manške (?), dva měsíce je obléhal a nemohl je dobýt.⁵³ Potom přišli Kadan a Büri a dobyli je za tři dny. Nato se utábořili ve svých sídlech a odpočinuli si.

Poté, v roce noka-jil, což je rok psa, odpovídajícím měsícům roku 635 (1237/1238), vytáhli na podzim Möngke-kaan a Kadan proti Čerkesům a v zimě zabili tamního krále jménem Bukan (?). Šiban, Böček a Büri vytáhli do země Mrim (?)⁵⁴ a kmen Činčakanů si pevně podrobili (?). Berke vytáhl proti Kipčakům a zajal Džamala (?), Vafura (?), Mase a Kirana, předáky kmene Mekruti. Poté, v roce kaka-jil, což je rok vepře, odpovídajícím měsícům roku 636 (1238/1239), vytáhli Güjük-chán, Möngke-kaan, Büri a Kadan proti městu Minkas a v zimě ho po měsíci a patnácti dnech obléhání dobyli. Byli ještě na tomto tažení, když nastal rok myši. Na jaře sestavili oddíl, svěřili ho Kukdajovi (?) a vyslali ho k Temür-kahalce, aby ji i její kraj dobyl.⁵⁵ Güjük-chán a Möngke-kaan se na podzim roku myši podle Kaanova jarlyku vrátili a v roce krávy, odpovídajícím měsícům roku 638 (1240/1241), se usadili ve svých ordách.

Zpráva o stavbách, které nařídil po dobu, co princové táhli do Kipčaku, až do jejich návratu, a o jeho zastávkách, etapách a letních a zimních pastvinách

Od počátku roku konin-jil (rok ovce), odpovídajícího měsícům roku 632 (1234/1235), kdy vyslal prince do Dašt-i Kipčaku, až do roku hükär-jil (rok krávy), odpovídajícího měsícům roku 638, kdy se Güjük-chán a Möngke-kaan vrátili, se po sedm let oddával radovánkám a hodování. Se zdarem a v radosti se stěhoval z letních pastvin na zimní a ze zimních na letní a ustavičně se v kruhu sličných chatun a luzných milenek jako měsíc věnoval rozkoším všeho druhu. Veškerý čas svého požehnaného ducha přitom věnoval šíření spravedlnosti a dobrodiní, odstraňování útlaku a bezpráví, zvelebování měst a krajů a zřizování staveb všeho druhu. Za žádných okolností nezanedbal nic, co se týkalo upevnění zásad vlády nad světem a posílení základů blahobytu.

Protože předtím přivedl s sebou z Chitaje mistry všech řemesel a živností, nařídil, aby v jurtu Karakorum, kde nejčastěji blaženě pobýval, založili palác nesmírně vysokých základů a vznešených pilířů, jak se sluší na vznešenou mysl takového panovníka. Každá jeho strana byla dlouhá na dostřel šípu a uprostřed vystavěli pavilon nesmírné výšky. Ty stavby dokončili v nejdokonalejším pořádku a úpravě, vyzdobili je malbami a obrazy všeho druhu a nazvali to Karši.⁵⁶ Učinil jej svým požehnaným trůnním sídlem. Také bylo nařízeno, aby každý z bratrů, synů a ostatních princů, kteří ho doprovázeli, postavil v okolí vznešený dům. Všichni rozkaz splnili, a když byly ty stavby dokončeny a navzájem se spojily, vzniklo z nich souvislé seskupení. Kaan pak nařídil zlatníkům, aby pro vinný sklep zhotovili skvostné náčiní k hodům, bohaté na tvary, v podobě zvířat, jako je slon, lev, kůň a další, ze zlata a stříbra. Postavili je tam místo nádob na nápoje (?) a plnili je vínem a kumysem; před každým byla nádrž ze stříbra, z otvorů těch zvířat vytékalo víno a kumys a stékalo do těch nádrží.

Kaan se zeptal, které město na povrchu země je nejkrásnější. Odpověděli: Bagdád. Nařídil tedy, aby na břehu řeky Orchonu založili velkolepé město; nazvali je Karakorum. Z krajů Chitaje až do toho města zřídili jamy, a to kromě jamů tajan (?), a nazvali je nárin-jamy.⁵⁷ Každých pět farsangů byl jeden jam, celkem jich vzniklo třicet sedm, a na každé stanici usadili jednu tisícovku (hazára), aby ten jam střežila. Vydal také jasu, aby tam každý den z krajů přijelo pět set vozů plných jídla a pití; ukládalo se to do skladů a odtud se to vydávalo. K dopravě nakti (?) a surmy (?) byly připraveny velké vozy, z nichž každý táhlo šest volů.

Nařídil, aby mu muslimové na den cesty od Karakorumu, na místě, kde za dávných časů pobývali sokolníci Afrásijába a které nazývají Kerčagan (?), postavili pavilon. Na jaře tam pobýval, protože tam přilétalo ptactvo. V létě byl na místě Örmektü (?); tam byl postaven velký mřížový stan, do něhož se vešlo tisíc lidí a který nikdy nesnímali. Zvenku byl ozdoben zlatými hřeby, uvnitř potažen brokátem a nazývali ho Sira-ordu. Na podzim pobýval v Köše-naúru, čtyři dny cesty od Karakorumu, a trávil tam čtyřicet dní. Jeho zimním sídlem byl Ongkin; za lovu procházel pohořími Bülengü a Džalingü a přečkal tam zimu. Stručně řečeno: jeho jarní sídlo bylo v okolí Karakorumu, letní na louce Örmektü, podzimní od Köše-naúru po Usun-kol, den cesty od Karakorumu, a zimní v Ongkinu. Když se vydával do Karakorumu, stál dva farsangy od města vznešený pavilon, který si dal postavit, a nazval jej Tuzgu-balyk. Obyvatelé města tam přinášeli tuzgu; Kaan tam pojedl a jeden den hodoval. Druhý den si všichni lidé oblékli šat jedné barvy a odtamtud přijel do Karši. Před ním stáli útlí mladíci a po dobu jednoho měsíce se v Karši věnoval hodování. Otevřel pokladnice a vznešení i prostí měli podíl na jeho všeobecných dobrodiních. Každý večer nechal soupeřit lukostřelce, střelce z kuší a zápasníky, a toho, kdo zvítězil, vyznamenal a obdaroval.

Nařídil také, aby v zimovišti Ongkin postavili ze dřeva a hlíny zeď dlouhou na dva dny cesty a osadili ji branami; nazvali ji čihik.⁵⁸ V době lovu posílali vojskům ze všech stran zprávu, štafetu za štafetou, aby se všechna rozvinula v honební řetěz a postupovala k té zdi a hnala tam zvěř. Z dálky měsíční cesty hnali s největší opatrností zvěř krok za krokem v honebním řetězu do čihiku; vojsko pak utvořilo kruh a stálo rameno vedle ramene. Nejprve vjel dovnitř Ögedej-kaan se svou nejbližší družinou, chvíli se bavil a střílel zvěř, a když se unavil, vyjel uprostřed kruhu na vyvýšené místo. Potom vjížděli podle pořadí princové a emírové a po nich prostí lidé a vojsko. Nakonec dal část zvěře pustit na chov, bökevülové rozdělili všechnu zvěř mezi všechny skupiny princů, emírů a vojska, takže nikdo nezůstal bez podílu, a celé shromáždění vykonalo obřad tikišmiš. Po devíti dnech hostiny se každý kmen vracel do svého jurtu a domova.

Zpráva o Kaanově nemoci a jeho smrti

Kaan velmi rád pil a byl navyklý na víno; v tom přeháněl a den ode dne slábl. Jakkoli se jeho důvěrníci a příznivci snažili mu v tom zabránit, nebylo to možné, a navzdory jim pil stále víc. Čagataj mu určil jednoho emíra s titulem šihna,⁵⁹ aby na něj dohlížel a nedovolil mu vypít víc než určený počet číší. Protože Kaan nemohl rozkaz svého bratra překročit, pil místo malé číše z velké, aby počet zůstal týž. A ten emír-strážce mu sám nalil víno a dělal mu společníka při pitce, takže se zařadil mezi jeho inaky, a jeho dozor Kaanovi nebyl nic platný.

Ibaka-beki, sestra Sorchachtani-beki, kterou Čingischán daroval Kehetej-nojánovi, měla syna, který byl ba’urči.⁶⁰ Tato Ibaka-beki přicházela každý rok z Chitaje, kde měla svůj jurt, na radu Sorchachtani-beki sloužit Kaanovi, uspořádala hostinu a podávala číši. Ve třináctém roce Kaanovy vlády přišla podle zvyku a se svým synem, který byl ba’urči, podala Ögedej-kaanovi číši. V noci Kaan z přemíry vína ve spánku zemřel. Ráno chatuny a emírové obvinili Ibaku a jejího syna, že podali číši a Kaana otrávili. Elčidaj-noján, který byl jeho kökeltaš a vážený emír z kmene Džalajirů, však řekl: „Co je to za zmatené řeči? Syn Ibaky-beki je ba’urči, který vždycky podával číši, a Kaan pil ustavičně a nestřídmě. Proč bychom měli vlastního Kaana pomlouvat, že zahynul něčím úkladem? Nadešla jeho hodina. Ať už nikdo takové řeči nevede.“ Byl to rozumný muž a věděl, že příčinou té události byla nestřídmost a oddanost vínu, a věděl, že konec nestřídmého pití bývá právě takto zhoubný.

Podle mongolského počítání Kaan usedl na trůn v roce hükär-jil a zemřel v dalším roce hükär-jil, odpovídajícím měsícům roku 638, což byl třináctý rok jeho vlády. V dějinách chádže Aláaddína Sáhib-dívána však stojí, že zemřel v roce pars (?) dne 5. džumády II. roku 639 (11. prosince 1241).⁶¹ Ögedej-kaan měl lékaře jménem [mezera v textu] … z kosti (?) [mezera v textu], který datum jeho smrti skrytě vyjádřil ve verších a poslal je jednomu příteli do Zaamudaří v této podobě: [chronogram v textu chybí].

Protože jsme tedy plně sepsali dějiny Ögedej-kaana od počátku roku konin-jil, roku ovce, odpovídajícího měsícům roku 632, až do konce roku hükär-jil, roku krávy, odpovídajícího měsícům roku 639, tj. za sedm let, na jejichž konci zemřel, započneme nyní s dějinami chakánů Mačínu, chalífů a některých sultánů, kteří ještě zbývali, králů a atabegů íránské země a některých princů a mongolských emírů, kteří byli vládci v krajích říše, a vyložíme je stručně. Bůh je ten, u něhož hledáme pomoc.

Dějiny chakánů Mačínu, chalífů a ostatních sultánů, králů a atabegů íránské země, Rúmu, Sýrie, Egypta a dalších, a některých princů, kteří byli v Dašt-i Kipčaku, a mongolských emírů v Chorásánu a jiných krajích, kteří byli Kaanovými současníky v uvedeném období sedmi let, jehož počátkem byl rok konin-jil, rok ovce, odpovídající měsícům roku 632, a o podivuhodných a neobvyklých událostech, které se během uvedených sedmi let staly – stručně a zkratkou, dá-li Bůh Nejvyšší

Dějiny panovníků Chitaje a Mačínu, kteří vládli v uvedené době

Lizun, čtyřicet jedna let … po uplynutí sedmi let … sedm let.⁶²

Dějiny chalífů, sultánů, králů a atabegů, kteří vládli v uvedené době

Dějiny chalífů

V Bagdádu byl chalífou z rodu Abbásova al-Mustansir bi-lláh. V těchto letech založil madrasu Mustansiríju a dokončil její stavbu.

Dějiny sultánů

V Mosulu vládl Badraddín Lu’lu’ … [mezera v textu]

V Rúmu vládl sultán Alá ad-Dín … [mezera v textu]

V Kermánu vládl Ruknaddín Kutlug-sultán, syn Buráka. Jeho situace v té době byla taková: v roce 63… [číslice jednotek v textu chybí] jej jeho otec Burák-hádžib vyslal ke dvoru Kaanovu, aby mu sloužil. Cestou uslyšel zprávu o smrti svého otce. Když dorazil na místo, Kaan mu, jak bylo jeho královským zvykem, prokázal vlídnost a přízeň všeho druhu, a protože pospíšil, aby se dostavil ke službě, udělil mu titul Kutlug-sultán a dal mu jarlyk, že bude vládcem kermánských zemí a že jeho bratr Kutbaddín,⁶³ který se po otcově smrti ujal správy země, má spěšně přijít sloužit Kaanovi a zůstat u něho. Když Ruknaddín přišel do Kermánu, vydal se Kutbaddín cestou přes Chabís ke Kaanovi do služby. Když tam dorazil, nějaký čas setrvával ve službách Mahmúda Jalavače, a Ruknaddín se věnoval vládě.

Dějiny králů a atabegů

V Mázandaránu … [mezera v textu]

V Dijár Bakru … [mezera v textu]

V Sýrii … [mezera v textu]

V Egyptě … [mezera v textu]

V Maghribu … [mezera v textu]

Ve Fársu byl atabegem Abú Bakr ibn Sa’d a v uvedené době … [mezera v textu]

V Sístánu … [mezera v textu]

Dějiny některých princů v Dašt-i Kipčaku a emírů Chorásánu a jiných krajů

Dějiny princů v Dašt-i Kipčaku

Na podzim roku kulkana-jil, což je rok myši, odpovídajícího měsícům roku 637 (1239/1240), když se Güjük-chán a Möngke-kaan podle Kaanova jarlyku vrátili z Dašt-i Kipčaku, vytáhli princové Batu se svými bratry, Kadan, Büri a Böček proti ruské zemi a lidu Černých čepic.⁶⁴ Velké ruské město jménem Mankerman dobyli za devět dní. Potom táhli po tumenech v honebním řetězu proti všem městům Uladimura, dobývali pevnosti a kraje, které jim ležely v cestě, a společně oblehli město Üč-ogul-Uladimura a za tři dny je dobyli. V roce hükär-jil zemřel Kaan.

Uprostřed jarního měsíce se vydali proti Polákům (Pular) a Bašgirdům. Přešli horu Japrak-tag (?) a Orda, který táhl po pravém křídle, prošel zemí Ilavut (?). Bazaranbam (?) mu vytáhl vstříc s vojskem, ale porazili ho. Kadan a Büri vytáhli proti lidu Sasanů a po třech bitvách ten lid porazili. Böček přešel cestou přes Kara-ulag tamní hory a porazil ulagské kmeny. Odtamtud vnikl do lesa a hor Japrak-tag až k hranicím Mišlava (?) a porazil vzbouřence, kteří tam stáli připraveni. Princové, kteří táhli těmito pěti zmíněnými cestami, dobyli všechny kraje Bašgirdů, Madžarů a Sasanů a jejich krále Kelara zahnali na útěk.⁶⁵ Léto strávili u řek Tisy a Tunhy (?). Kadan pak vytáhl s vojskem, dobyl kraje Makut (?), Ojirak (?) a Seran (?) a hnal Kerela, krále těch zemí, až k mořskému pobřeží. Když se Kerel ve městě Meligin (?), které leží na mořském břehu, nalodil a odplul na moře, Kadan se vrátil a po mnoha bojích dobyl města Ulakut (?), Karkin (?) a Kisle (?).⁶⁶ Zpráva o Kaanově smrti k nim dosud nedorazila.

Potom, v roce pars, přitáhlo mnoho Kipčaků do boje proti Kötenovi a Šingkurovi, synu Džučiho. Svedli s nimi bitvu a Kipčaky porazili. Na podzim se pak znovu vrátili, přešli kraje Temür-kahalky a tamní hory, dali Ilavudurovi vojsko a vyslali ho. Ten vytáhl a zajal Kipčaky, kteří tam utekli, a kraj Urungkut-Badač (?) si podmanili; přivedli i jejich vyslance. Ten rok strávili v oněch krajích. Na počátku roku taulaj-jil, roku zajíce, odpovídajícího měsícům roku 640 (1242/1243), když skončili s dobýváním té země, dali se na zpáteční cestu. Na cestě strávili léto i zimu a v roce moga-jil, což je rok hada, odpovídajícím měsícům roku 641 (1243/1244), dorazili do svého ulusu a usadili se ve svých ordách. Bůh ví nejlépe, co je správné.

Dějiny emírů Chorásánu

Když zemřel Čin-Temür, poslali elčiho ke Kaanovu dvoru, aby to oznámil. Přišel rozkaz, že jeho místo v Chorásánu a Iráku zaujme emír Nosal. Byl to starý Mongol, jehož věk přesahoval sto let.⁶⁷ Podle rozkazu se emírové a bitikčiové dívánu přestěhovali z domu Čin-Temüra do jeho domu a věnovali se uspořádání záležitostí dívánu. Šarafaddín Chórezmí se odebral do služeb Batuových a Körgüz jako obvykle přicházel a odcházel. Náhle vznikl spor mezi Bahá’addínem a Mahmúd-šáhem Sabzavárím.⁶⁸ Bahá ad-Dín se odebral ke Kaanovu dvoru a předložil mu věc. Přišel rozkaz, že v nepřítomnosti protistrany nelze vynést rozsudek; mají se dostavit společně, aby byla věc vyšetřena. Když se malik Bahá’addín vrátil a rozkaz doručil, Nosalovi a Kül-Boladovi se Körgüzovo předvolání nehodilo. Körgüz se přesto vydal na cestu a vrátil se s tím, že pro sebe získal správu země. Nosal se spokojil s velením nad vojskem, až v roce 637 (1239/1240) zemřel. Körgüz přivedl bitikčie a úředníky a dal se do práce. Uvedl do pořádku záležitosti Chorásánu a Mázandaránu, provedl soupis lidu, stanovil pevné daně, dobře zařídil dílny a spravedlnost a nestrannost projevil v nejvyšší míře.

Šaraf ad-Dín se vrátil od Batua, a protože on ani několik dalších neměli v Körgüzově přítomnosti žádnou moc, přiměli Edgü-Temüra, staršího syna Čin-Temürova, aby žádal otcův úřad. Ten poslal Tonguze ke Kaanovu dvoru, aby podal zprávu o tom, co se v Chorásánu děje. Někteří odpůrci Čingaje, Kaanova vezíra, předložili Edgü-Temürova slova ve vhodnou chvíli. Přišel rozkaz, aby emír Arghun-aka, Kur-Buka a Šamsaddín Kamargí odjeli a ty věci vyšetřili. Když se to Körgüz dozvěděl, vydal se ke Kaanovu dvoru. Ve Fanákatu je potkal, ale nepodřídil se slovům elčiů. Tonguz se s ním pustil do křížku a vyrazil mu zuby. Körgüz v noci poslal svůj krví potřísněný šat po Temürovi ke Kaanovu dvoru a z donucení se vrátil. Když dorazil do Chorásánu, Kül-Bolad, Edgü-Temür a Nosal se spolčili, holemi vyhnali bitikčie z Körgüzova domu, přivedli je k sobě a začali vyšetřovat. Körgüz se stavěl zpupně, až se po čtyřiceti pěti dnech vrátil Temür a přinesl rozkaz, aby se všichni emírové a malikové dostavili ke dvoru a aby se na místě žádná věc nevyšetřovala.

Kaan se totiž rozhněval, když mu předložili zakrvácený šat. Vzkázal Körgüzovi, že se podle rozkazu musí dostavit, a ten se okamžitě vydal na cestu se skupinou důvěryhodných a schopných mužů té doby. Také Kül-Bolad a Edgü-Temür se vydali na cestu se skupinou žalobců (igakčiů). V Buchaře je Sáin Malik-šáh pohostil. Kül-Bolad si vyšel ven ulevit a fidáiové, kteří mu byli v patách, ho ubodali nožem.⁶⁹ Když dorazili ke dvoru, postavili nejprve stan, který dal připravit Čin-Temür, a Kaan tam hodoval. Když si vyšel ven ulevit, zvedl se vítr, stan porazil a některé (?) přitom zranil. Kaan nařídil stan rozebrat na kusy a vydat v plen, a tím se Edgü-Temürova věc zhroutila. Po týdnu postavili stan, který přivezl Körgüz, a Kaan v něm hodoval. Mezi dary byl i pás zdobený kamenem jarkán; Kaan si jej pro zajímavost připjal kolem pasu a mírná bolest, kterou míval v kříži z přejedení, pominula. Pokládal to za dobré znamení a Körgüzova věc se tím pozvedla. Tři měsíce vyslýchali jejich spor a nedošlo k rozhodnutí. Nakonec věc vyšetřil Kaan sám a Edgü-Temür a jeho přívrženci byli shledáni vinnými. Řekl mu: „Protože patříš k Batuovi, pošlu tvou věc tam; Batu ví, co s ní.“ Čingaj, Kaanův vezír, však namítl: „Batuovým vládcem je Kaan. Co je to za řeč (?), že by jeho věc potřebovala radu vladařů? Kaan to ví sám.“ Kaan mu tedy odpustil, zjednal mezi nimi smír a všechny poslal zpět v Körgüzově průvodu. Řekl jim: „Velká jasa Čingischánova je taková, že ty, kdo křivě obviňují a lžou, je třeba zabít; vy všichni byste měli být zabiti. Protože jste však přišli z daleké cesty a vaše ženy a děti na vás čekají, odpouštím vám. Nadále se do takových věcí nepouštějte. A řekněte také Körgüzovi: budeš-li s nimi jednat podle jejich minulých provinění, proviníš se sám.“⁷⁰

Byl vydán rozkaz, aby Körgüzovi připadly všechny kraje za řekou Amudarjou, které si podrobilo vojsko Čormaganovo.⁷¹ Poslal napřed do Chorásánu posly s dobrou zvěstí a sám se odebral k Tangkutovi, Batuovu bratrovi. Odtamtud se cestou přes Chórezm vydal do Chorásánu a v měsíci džumádě II. roku 637 (leden 1240) ubytoval se ve svém domě. Svolal emíry a přední muže a dal jim předčítat výnosy. Svého syna poslal do Iráku, Arránu a Ázerbajdžánu; ten po mnoha sporech s Čormaganovými emíry převzal podle rozkazu ty kraje do správy a stanovil pevnou daň. Körgüz si za sídlo zvolil město Tús a začal tam budovat stavby. Šarafaddína dal zatknout a spoutat, vezírství svěřil Asíladdínovi Rughadímu a Temüra poslal ke Kaanovu dvoru, aby oznámil, jak je to se Šarafaddínem; sám se pak vydal za ním. Když se vracel, dostal se v krajích Zaamudaří u jednoho mostu do sporu s jedním z Čagatajových emírů jménem Kadžavur (?).

Onen emír řekl: „Jestliže to ohlásím…“ Körgüz odpověděl: „A komu mě chceš žalovat?“ Čagataj totiž krátce předtím zemřel. Emír šel k Čagatajově chatun a s pláčem si stěžoval, že Körgüz takto promluvil. Ta chatun poslala zprávu ke Kaanovu dvoru a vzkázala: „Když už Čagataj není mezi živými, dovoluje si takový karaču⁷² jako Körgüz vést tak troufalé řeči!“ Kaan nařídil, aby Körgüze zajali a nacpali mu ústa hlínou, dokud nezemře. Körgüz se tehdy vrátil do Chorásánu. Elčiové oné chatun přinesli jarlyk synovi Kül-bolada (?),⁷³ aby Körgüze zajal a vydal jim ho. Körgüz uprchl do pevnosti Tús. Po třech dnech boje ho odtamtud vyvedli, v řetězech ho vydali elčiům a ti ho odvezli, nacpali mu ústa hlínou a usmrtili ho. Chvála Bohu, Pánu světů.

Dějiny neobyčejných událostí a podivuhodností, které se v uvedeném období přihodily

[…]⁷⁴