Knihovna · Čingischán · Turkické a mongolské kmeny

Kapitola druhá, část první: Džalajiři, Sunitové a Tataři

Kapitola druhá. Popis turkických kmenů, které se nyní nazývají Mongoly, ale v dávných dobách byl každý z nich označován zvláštním slovem a jménem a každý měl svého zvláštního náčelníka a vůdce.¹

Od každého z nich se oddělily větve a rody, jako jsou kmeny Džalajirů, Ojratů, Tatarů a jiné, jak bude v této kapitole podrobně vyloženo. Jejich jurty a sídla ležely v určitých místech; vzhledem i řečí se podobají Mongolům, neboť za oněch časů byla mongolská větev jedním z turkických kmenů, a nyní, pro jejich rozkvět, velikost a moc, přešlo toto jméno na všechny ostatní kmeny. Příběhy o zmíněných kmenech následují tak, jak vyplynou z pera.

Kmen Džalajirů

Kmen Džalajirů a jeho větve, některé příběhy k tomuto kmeni se vztahující a vedle toho to, co z těchto příběhů vchází do dějin Čingischána a do jiných dějin.

Tyto kmeny byly v dávných dobách početné a každá jejich větev měla svého vůdce a předáka.² Ve věku Čingischánově i v nynější době bylo a je mnoho jejich vůdců v Túránu i v Íránu. Jedno z jejich sídel bylo při Ononu. Vypráví se, že za starých časů na tom místě čínské vojsko provedlo takové pobití, že jen malý počet mohl uniknout. Když se utíkajíce zachraňovali, zabili Monolun, manželku Dutum-menena, jak bude vyloženo v příběhu o něm.³ Ostatní džalajirské kmeny je volaly k odpovědnosti: „Proč jste se odvážili tak zlého a hanebného skutku?“ a z toho důvodu některé z nich usmrtily, jiní pak se stali zajatci a otroky Qajdu-chána, syna Dutum-menenova, jeho dětí a příbuzných, a přecházeli dědictvím z předka na předka až k Čingischánovi, pročež tyto kmeny a jejich rod jsou jeho dědičnými otroky (ötögü bo'ol).⁴ Mnozí z nich se za Čingischána a jeho rodu stali váženými a ctěnými emíry, každý z nějaké příčiny, jak bude vyloženo.

Tento kmen Džalajirů se skládá z deseti velkých větví, z nichž každá se sama rozrostla v početný kmen: Džát, Tuqraut, Qunqaut, Kümsaut, Ujat, Nilqan, Kürkin, Tulangit, Turi a Sanqut.

Mukali-govan a jeho rod

Ze všech džalajirských kmenů byl ve věku Čingischánově nejproslulejší a nejpřednější Mukali-govan z kmene Džát: velel celému vojsku Čingischánova levého křídla.⁵ Také jeho děti nosí přízvisko „govan“: toto slovo znamená čínsky „velký chán“.⁶ Toto přízvisko mu dali Číňané v době, kdy ho Čingischán s vojskem zanechal v místě zvaném Qara'un-džidun.

Jeho syn Boghol-govan zaujal za Ögedej-qa'ana místo otce; toto přízvisko mu dal Čingischán. Hantun-nojan, který byl nejpřednějším z emírů Kublaj-qa'ana, byl od něho vyslán se synem Kublajovým Nomoghanem a s vojskem proti Qajduovi; pro rozbroj mezi princi ho zajali a vydali Qajduovi a po nějakém čase ho propustili, jak bude vyloženo.⁷ V této zemi (v Íránu) byli z jejich kmene tisícník Džarqum a jeho bratr Umuq.

Za Čingischána žili Džoči-Termele a jeho bratr Džoči-Džaurqaj: jejich vinou vypukla válka mezi Čingischánem a Tajčiuty, z příčiny, která bude vyložena.⁸ Zmíněný Džoči-Termele měl pět synů: Qutuqtu, Qutuqdur, Qundaqaj, Ilgaj a Irin.

Z dětí Qutuqtuových byl jeden tisícníkem v tümenu Eke-Ulquna. Děti Qutuqdurovy byly u rodu Čagatajova. Barak, jeden z Čagatajových potomků, vyslal Pulad-dornaje jako posla k Jeho Výsosti Abaqa-qa'anovi, aby vyhledal znamenité (tučné a lehké) koně. Když přišla zpráva, že Barak táhne, dal ho Abaqa-qa'an zajmout a řekl: „Přišel jsi se lstí a mluvíš lež.“ On se hájil: „Když mne, otroka, vysílali, nebylo tam o této události a podniku nic známo.“ Vyšel rozkaz uvěznit ho v Tabrízu, sídle islámu, a tam také zemřel.⁹ Z jeho dětí je jeden jménem Dildži, který je u Džingeho.

Qundaqajův syn Qorči-Bughun byl místodržitelem Gruzie. Bughunův syn je Temür-buqa, který slouží jako tělesný strážce (qorči)¹⁰ u prince Charbandy.

Ilgaj-nojan byl předním emírem, který sem přišel s Hülegü-chánem; byl proslulý a slavný. Měl deset synů.

[Následuje výčet deseti synů Ilgaj-nojana a jejich potomků. Nejstarší Tughan zůstal v Mongolsku, sem přišli jen jeho synové Qonči a Urum; druhý Šinktur-nojan měl šest synů (Džinktu, Džila, Chajtu, Hindu, Tekne, Uqatu); dále Tughan, jehož vnuk Abú Bakr je tisícníkem v Chorásánu u prince Charbandy; Tenkjadaj; Qutu (syn Hasan, vnuk Husajn); Aqdaš, který jedenáctiletý padl ve válce s Berkem; Džalajirtaj, jehož syn Qara-buqa je v družině prince Süreho; Uruqtu, Abaqův nositel slunečníku, zabitý spolu s Qutuem ve válce v Malé Asii, jehož syna Iqbála, Gaichatuova družiníka, dal Pán islámu po prokázání viny popravit; Aq-buqa, přední emír Gaichatuův, kterého zabil Bajdu (jeho synové Husajn-küregen, Músá'íl a Udundži); a konečně Tughan-buqa se syny Džalajirtajem, Jaghlaghuem a Džilandžim. Šinktur-nojan, Tughan a Tughan-buqa byli od jedné matky jménem Müklün.]¹¹

Qada'an, Ilüge a emír Argun

Jiný emír z kmene Džalajirů, jménem Qada'an, byl v Čingischánově družině. Měl syna jménem Ilüge. Tohoto Ilügeho dal Čingischán s vojskem svému synu Ögedej-qa'anovi, protože byl jeho vychovatelem a v dětství mu zastupoval otce. Za Ögedej-qa'ana byl ctěný, povýšený, starý a velitel vojska.

Vypráví se, že otec emíra Arguna prodal za hladu a nouze emíra Arguna Ilüge-nojanovu otci Qada'anovi za hovězí kýtu.¹² Když dal Ögedej-qa'anovi jednoho svého syna jako průvodce (kebte'ül), dal emíra Arguna tomuto synu za služebníka: byl jeho otrokem a sluhou. Protože to byl člověk čilý, schopný, výmluvný a rozumný, osud ho vynesl vysoko a vyvedl ho nad stav jeho vrstevníků a druhů; příběh o tom bude uveden v oddíle o Ojratech.

Qajdu vyslal k Abaqa-qa'anovi posla jménem Danišmend; byl to syn Ilüge-nojanův. Ilüge měl mladšího bratra jménem Ilčidaj. Ten se spustil se souložnicí svého staršího bratra; Ilüge ho chtěl zabít, ale on utekl k Ögedej-qa'anovi, který si ho vyžádal. Ilüge ho qa'anovi daroval. Ögedej-qa'an určil tohoto Ilčidaje spolu se Šigi-Qutuqu do své družiny, aby nosili jeho stolec, a vycvičil ho v dobrých mravech, obyčejích a dovednostech: se Šigi-Qutuqu chodil do ordu. Postupně se stal váženým emírem.

Když Möngke-qa'an nastupoval na chánský stolec, Ilčidaj řekl:¹³

„Vy všichni jste potvrdili a řekli: ‚Dokud zbude kousek masa z dětí Ögedej-qa'anových, i kdyby uprostřed nesmírné trávy býk tu trávu nežral a pes uprostřed nesčetného loje na ten lůj ani nepohlédl, my ho přijmeme za qa'ana a nikdo jiný na trůn nezasedne.‘ Jak to, že nyní jednáte jinak?“

Kublaj-qa'an mu na tuto řeč uráčil odpovědět:

„Taková úmluva byla, avšak vy jste první porušili podmínky starého slova a zákona. Předně Čingischán nařídil: jestliže někdo z mého rodu přestoupí jasu, nemá být potrestán, dokud se o tom jednomyslně neporadí se všemi příbuznými. A proč jste vy zabili Altalun-qa'an? Dále Ögedej-qa'an řekl: ‚Císařem ať je Širemün.‘ Jak jste tedy mohli podle vlastního uvážení dát říši Güjük-chánovi?“¹⁴

Když Ilčidaj uslyšel takovou řeč, řekl: „V tomto ohledu máte pravdu!“ Tento příběh přijde na svém místě.

Möngkeser-nojan a další Džalajiři

Ve věku Möngke-qa'anově byl Möngkeser-nojan z kmene Džát předním emírem a nejvyšším soudcem. Příčina jeho povýšení, hodnosti a přednosti byla tato: když Möngke-qa'an se svým otcem Toluj-chánem vpadl s vojskem do země Kipčaků a přemohl je,¹⁵ měl na starosti v té válce přepravu: Möngke-qa'an mu svěřil přední Kipčaky, aby je odvezl napřed a dopravil do ordu. V té věci prokázal velkou horlivost. Jindy, když Güjük-chánovy děti osnovaly spor proti Möngke-qa'anovi, byl nejvyšším soudcem: zřekl se veškeré náklonnosti, nepouštěl se do vytáček a viníky vydal na smrt. Když Möngke-qa'an vytáhl do války na Nankijas, byl s ním a tam zemřel.¹⁶

[Z jeho synů byl v Íránu Hindukur, kterého Möngke-qa'an vyslal a svěřil mu velení tümenu; další jeho synové byli Qurmiši, El-temür a jiní.]

Z kmene Ujat přišel s Hülegü-chánem Ükelej-qorči a stal se strážcem (qaravulem). Aruq a Buqa byli jeho synové a sloužili v družině Abaqa-chána. Jednou šel Aruq jako posel ke qa'anovi a přinesl odtud modrou tamgu; zde pak připadlo zcela jemu vedení „kurýrů“. Potom se podle zřízení Abaqa-qa'anova stal emírem, byl bukaulem a strážcem pečeti a měl na starosti kožešinovou pokladnu. Za Ahmada a Argun-chána byl váženým emírem; okolnosti té věci budou vyloženy na svém místě.¹⁷

Z jejich příbuzných byli Qipčaq a jeho synové Ghazan, Ešik-tughli a Ajna-beg. Ghazanovi byly svěřeny čtyři tisíce z Barakových a Alughuových vojsk.

[Z kmene Tuqraut byli Tajču a jeho syn Baltu, kteří byli v Malé Asii popraveni; Baltuův bratr je Isa. Džalajirem je i tisícník emír Burtas.]

Jiným emírem ve věku Čingischánově byl Burka: byl určen, aby šel do této země s Džebem a Sübedejem, zemřel však na druhém břehu řeky (Amudarji). Jeho syn Nadurči byl písařem qa'ana a předtím byl písařem Negüdera.

Za Čingischána byl mezi tisícníky pravého křídla, kteří byli v jeho družině, Bala-nojan. Když sultán Džaláladdín přešel řeku Sind a utekl, poslal ho Čingischán s vojskem v patách sultánovi do Hindustánu. Bala sultána nenašel, zpustošil část Hindustánu, vrátil se a znovu nastoupil do služby Čingischánovy.¹⁸ Za Kublaj-chána zaujal jeho místo jeho syn, zvaný Maquj. Posel Ahin, který přijel od qa'ana, byl jeho příbuzný. V této zemi jsou jeho příbuznými Uqan, tisícník sídlící na hranicích Kirmánu, a Nurin, podkoní, který je v družině. Měl staršího bratra, rovněž emíra na pravém křídle, jménem Harqaj-nojan.

Z tisícníků levého křídla Čingischánova vojska byl z kmene Džalajirů Jisa'ur.¹⁹ Jeden z jeho synů, Kürüt, šel s poselstvím do služby ke qa'anovi.

Také dva bratři z Džalajirů veleli jednomu tisíci levého křídla: jeden se jmenoval Uqaj-qaldža, druhý Qaraču. Protože byli, jak bylo řečeno, starými služebníky Čingischána a jeho otců, sloužili více než ostatní emírové, a protože měli prastará práva, chtěl je Čingischán učinit předními ze všech emírů. Oni však nesouhlasili a řekli: „Tvůj otec Jesügej-bahadur nám dal radu pást berany.“ Z té příčiny veleli jednomu tisíci a měli na starosti chánské berany.

Příběh o Sabovi a narození Džočiho

Saba, otec Sartaq-nojana, který byl v dětství Argun-chána velitelem jeho ordu v Chorásánu a Mázandaránu, a Sarqadžar²⁰ byli z jejich rodu. Vypráví se toto: v době, kdy Merkiti našli vhodnou příležitost a vyplenili Čingischánův dům, poslali jeho manželku, těhotnou Džočim, k Ong-chánovi, protože tehdy byl mezi Merkity a Ong-chánem mír. Protože Ong-chán měl s Čingischánovým otcem staré přátelství a Čingischána nazýval synem, choval tuto paní jako snachu a hleděl na ni okem cudnosti a ochrany. Když mu emírové řekli, že by si ji měl vzít, odpověděl: „Je to má snacha: nelze na ni hledět pohledem věrolomnosti.“

Když se to Čingischán dozvěděl, poslal pro svou manželku tohoto Sabu, děda Sartaq-nojanova. Ong-chán mu ji s poctami a náležitou úctou vydal a oni obrátili tvář ke službě Čingischánovi. Cestou se narodil Džoči. Protože cesta byla nebezpečná, nemohli se nikde zastavit a zřídit kolébku: Saba udělal z malé zásoby mouky měkké těsto, zabalil do něho dítě, vzal je do klína a nesl je uctivě, aby jeho údy nic nebolelo. Proto ho nazvali Džoči, jako nečekaně narozeného.²¹

Bratr Mukali-govana jménem Tajsun velel jednomu tisíci levého křídla.

[Z příbuzných Ilgaj-nojana byl emír Duladaj, stolník (ba'urči), kterého Ögedej-chán dal i s jedním tisícem svému synu Kötenovi. Z Džalajirů pocházel i Uldur-qorči, velitel čtyř hlavních ordu Čingischánových a setník v chánově vlastním tisíci. Když Čingischán rozděloval vojsko synům, dal Čagatajovi velitele z Džalajirů jménem Muka; jeho syn Jisa'ur byl emírem v Barakově vojsku a nazývali ho Muka-Jisa'ur.]

Kmen Sunitů

Kmen Sunitů a kmen zvaný Kyrkyn, který se od Sunitů oddělil.²²

Z kmene Kyrkyn bylo v této zemi málo; ale mezi mongolskými otroky, které přivážejí z ulusu qa'anova, Qajduova a z Číny, je několik otroků z tohoto kmene.

Z kmene Sunitů pocházelo mnoho emírů. Za Čingischána byl jeho tělesným strážcem (qorči) Čormaqan.²³ Po Čingischánově smrti, když Burka, Džebe a Sübedej, kteří přišli do íránské země a vrátili se přes Derbent (Železná vrata), přišli do služby Ögedej-qa'ana a předložili mu dary, určil qa'an Čormaqana za velitele čtyř tümenů tammy a poslal ho sem. Tammou se nazývá vojsko, které se sestaví tak, že se vybere z tisíců a setnin a pošle se do některé země, aby tam trvale sídlilo.²⁴ S ním přišlo několik předních emírů, tisícníků a temníků, a několik emírů bylo z jiného rodu: zmínka o nich bude v jejich větvi. Protože však osudy tohoto emíra tvoří samostatný příběh, vyložím je podrobně tam, kde se o něm mluví.

Z tohoto vojska byl jeden temník, Bajdžu-nojan z kmene Besutů,²⁵ příbuzný Džebeho. Když Čormaqan zemřel, potvrdil qa'an na jeho místo Bajdžua. Když Hülegü-chán přišel do této země, vynaložil Bajdžu-nojan veškerou horlivost při dobývání Bagdádu a prokázal dobré služby: Hülegü ho potvrdil jako temníka. Po jeho smrti velel otcovu tümenu jeho syn Adak. Když Adak zemřel, určil Argun-chán jednu část jeho tümenu Qajataj-Boralghimu a druhou Ghazanovi z kmene Džalajirů, staršímu bratru Ešik-tughliho. Potom je Gaichatu-chán dal Ajna-begovi, bratru zmíněného Ghazana. Protože se spojil se Sögem, dal ho Pán islámu popravit a ono vojsko dal Adakovu synu Sulamišovi. Když se i ten zpronevěřil, dal ho popravit i jeho a jeho tisíc svěřil Toqačarovi a jiným.

Jiným temníkem byl Jeke-Jisa'ur z kmene Kurulasů: za Čingischána byl předním a ctěným emírem a byl s ním ve vztahu přítele z mládí.²⁶ Když přišli do této země, velel dlouho svému tümenu. Po něm velel místo něho jeho syn Džoča-nojan.

[Džoča-nojanovi synové Tuna a Mulaghar byli tisícníky; Tunovi synové Turatu-küregen, Barulad a Qurumši byli popraveni, protože se po Argun-chánově smrti spolu s emíry vzbouřili.]

Byl ještě jiný temník, Melikšáh, jemuž dali vojsko sebrané z Ujgurů, Karluků, Turkmenů, Kašgarců a Kučanů. Když zemřel, dali jeho místo jeho synu Hindučaqovi. Ten bez viny zabil vládce Qumu, a proto ho emír Argun z rozkazu Möngke-qa'anova popravil v bráně Túsu a jeho čeleď rozdělili mezi rody čtyř Čingischánových synů. Na jeho místo povýšili jeho bratra Salar-bega. Když Kitbuqa padl ve válce s Egyptem, byl Salar-beg s ním a utekl zpět. Z té příčiny ho Hülegü-chán obvinil, dal ho popravit a ony tisíce svěřil jiným emírům. Jeden z nich má nyní Bauldar.²⁷

[Z tisícníků, kteří přišli s Čormaqanem, jsou dnes známi: otec Qara-sudara Sarydžiho, tisícníka v Malé Asii; Ming-ikatmyš, jehož syn Alí-bachši velel tisícu Ujgurů; Eske-nojan, po němž nastoupil jeho příbuzný Džurma (synové Kiltkaj a Tughaj); a starší Čagataj-qorči z kmene Arulatů, příbuzný Bo'orču-nojana, kterého probodli ismá'ílité. Jeho synové byli soudce Tuladaj, Baj-temür, Qara-bulghan (tisícník a soudce) a Sartaqtaj, kterého Egypťané zajali ve válce Tuduna a Tuqua v Malé Asii a odvlekli do Egypta.]

Byl ještě emír Čagataj mladší. Protože po Čagatajově smrti se jeho jméno stalo zapovězeným, nazvali ho potom Suntaj, protože byl z kmene Sunitů.²⁸ Nejprve byl tisícníkem. Když zemřel Qutu-buqa-nojan, otec Tughadžarův, dali jeho místo Suntajovi.

[Suntajovi synové byli Ilčin-bahadur a Tughaj, Ilčinovi Buralgi a Taj-buqa, Buralgiho Džibrá'íl a Míká'íl. Po Suntajově smrti dostal jeho místo Hulqatu-qorči z kmene Mangqutů, strýc Qutlugšáh-nojanův, za Argun-chána pak Tughadžar; Pán islámu svěřil velení Uldarovi.]

Mnoho jiných emírů bylo z kmene Sunitů. Například ve věku Čingischánově byl emír jménem Temür; měl bratra, stolníka El-temüra, který ve stanu Čingischánovy nejstarší manželky Börte-fudžin, matky čtyř synů, a v chánově tisíci velel setnině. V jeho věku byl i jiný emír pravého křídla, jménem Ökli-čerbi, a jeden emír levého křídla, jménem Temüder-nojan: ten byl Čingischánovým tělesným strážcem (qorči) a měl syna neobyčejně vysokého a hbitého. Za Möngke-qa'ana dostal jméno „požehnaný qorči“: v jeho povaze byl kus slabosti a měkkosti, proto ho tak nazvali. Ungčin a podkoní Buqdaj byli z příbuzných Temüder-nojanových. Elügen-jasa'ul, který žil za Abaqa-chána, pocházel z kmene Sunitů. To je vše, co je známo.

Kmen Tatarů

Jejich jméno bylo od pradávna proslulé ve světě; odvětvilo se od nich mnoho četných odnoží. Celý tento kmen čítal sedmdesát tisíc stanů. Jejich místa, sídla a jurty byly vymezeny zvlášť podle kmenů a větví, nedaleko hranic čínské země. Jurta, která jim nejvíce náležela, je místo zvané Bujir-nor.²⁹ Po většinu času byli poddanými, poslušnými a poplatníky čínských panovníků, ale v každé době se někteří z nich bouřili a vzpírali. Čínští panovníci posílali vojska, aby je odrazila, a znovu je přiváděli k poslušnosti.

Také mezi sebou vedli spory a rozbroje; po mnoho let se mezi těmito kmeny válka pevně držela a docházelo k plenění. Proslavili se zabíjením: z nevědomosti a pro pouhé řeči se bez ustání bodali noži a sekali šavlemi, podobně jako Kurdové, Šulové a Frankové. Jasa, která nyní platí mezi Mongoly, v jejich době nebyla. V jejich povaze převládají nenávist, hněv a závist. Kdyby mezi nimi byla vzájemná jednomyslnost a nebylo by rozbrojů, žádný tvor, ani Číňané, ani jiní, by se jim pro jejich početnost nemohl postavit. A přes to všechno, že mezi nimi bylo nepřátelství a rozbroje, vládli a panovali v dávných dnech po většinu času nad nejsilnějšími kmeny a zeměmi s mocí, silou a dokonalou vážností.

Pro jejich nesmírnou velikost a vážnost se jiné turkické rody, ač se lišily stupněm, postavením i jménem, staly známými pod jejich jménem a všechny se nazývaly Tatary. A tyto rozličné rody hledaly svou velikost a důstojnost v tom, že se k nim počítaly a staly se známými pod jejich jménem – podobně jako v nynější době, pro štěstí Čingischána a jeho rodu, kteří jsou Mongolové, jiné turkické kmeny, jako Džalajiři, Tataři, Ojrati, Onguti, Kerejti, Najmani, Tanguti a další, z nichž každý měl určité jméno a vlastní přízvisko, všechny si pro slávu říkají Mongolové, ačkoli se za starodávna tohoto jména zříkaly. Jejich nyní žijící potomci se domnívají, že se už od pradávna nazývají a náležejí ke jménu Mongolů; a přece tomu tak není, neboť v dávných dnech byli Mongolové jen jedním z turkických stepních kmenů.

Protože nad nimi spočinula milost Páně v tom smyslu, že Čingischán a jeho rod pocházejí z plemene Mongolů a vzešlo od nich mnoho větví – zvláště od časů Alan Qo'a, tedy asi za tři sta let, vznikla početná větev zvaná Nirun – a stali se ctěnými a mocnými, začali být všichni známi pod jménem mongolských kmenů, třebaže se tehdy ostatní kmeny Mongoly nenazývaly. Protože jejich vzhled, postava, řeč i jazyk, obyčeje a mravy byly jedněm i druhým blízké, třebaže se za starodávna trochu lišili jazykem i obyčejem, došlo nyní až k tomu, že i čínské kmeny, Džürčeni, Nankijas, Ujguři, Kipčaci, Turkmeni, Karlukové, Kalačové, zástupy zajatců a tádžické národy, vychované mezi Mongoly, se nazývají rovněž Mongoly, a celé to množství hledá svou velikost a důstojnost v tom, aby se za Mongoly pokládalo. Dříve se však totéž dělo pro sílu a moc Tatarů: proto dodnes v Číně, Hindustánu, Čínu a Mačínu, v zemi Kyrgyzů, v Kelaru a Baškurdu, v Dešt-i Kipčaku, v Severní zemi, u arabských kmenů, v Sýrii, Egyptě a Maghribu nazývají všechny turkické kmeny Tatary.³⁰

Tyto tatarské kmeny, které jsou známé a slavné a z nichž každý měl zvlášť vojsko a panovníka, se dělí na šest kmenů, takto: Tataři-Tutuqli'uti, Tataři-Alči, Bílí Tataři (Čagan), Tataři-Küjin, Tataři-Nerejit a Tataři-Barquj.³¹ Kmen Tutuqli'utů je nejvýznamnější z tatarských kmenů. Je takový obyčej, že každý jedinec z tohoto kmene se nazývá, je-li mužského pohlaví, Tutuqlitaj, a je-li ženského, Tutuqlidžin; z kmene Alči-Tatarů Alčitaj a Alčidžin, z kmene Küjin Küjtaj a Küjdžin, z kmene Nerejit Nerejtaj a Nerejdžin.

Příběh o nepřátelství Tatarů s Mongoly

Ačkoli mezi těmito kmeny docházelo k mnoha pohromám a srážkám jedněch s druhými a neustále se zabývali vzájemným zabíjením, loupením a pleněním, přihodilo se, že nastala válka a rozbroj mezi nimi a mongolskými kmeny, a v tom případě se spojili v jedno. Mezi nimi byla stará krev a nepřátelství, a to z této příčiny.

Za časů Qabul-chána – to byl chán mongolského společenství; většina kmenů Kijatů pochází z jeho rodu, kmeny Mongolů-Nirun jsou jeho bratranci a ostatní mongolské větve, z nichž každá si před ním osvojila nějaké jméno a přízvisko, byly všechny jeho strýci a dědové, a všichni byli z příbuzenství a přátelství jeho druhy a stoupenci a v neštěstích a příhodách se s ním stávali jeho pomocníky a obránci – onemocněl jistý Sajin-tegin, bratr Qo'aqu z kmene Kungirátů, manželky Qabul-chánovy. K jeho léčení povolali šamana z tatarského kmene, jménem Džorqul-bodoj.³² Ten přišel a šamanil, ale Sajin-tegin zemřel. Onomu šamanovi způsobili urážku a poslali ho domů. Potom šli příbuzní Sajin-tegina a šamana Džorqula zabili. Z té příčiny vzniklo nepřátelství mezi tatarským kmenem a jimi, a Qabul-chánovi synové byli prostředníky. Příbuzní Sajin-tegina potřebovali nezbytně pomoc jeho kmenů, a proto mezi nimi nastal spor, nepřátelství a plenění a mnohokrát se spolu bili. Obě strany, kdykoli našly příležitost, se vzájemně zabíjely a plenily. Mnoho let to plenění a nepřátelství trvalo.

Zpočátku Tataři, využivše příležitosti, zajali Hambaqaj-qa'ana, který byl jedním z panovníků a vůdců tajčiutských kmenů – rod kmenů Tajčiutů patří k bratrancům Qabul-chána a jeho rodu, jak je uvedeno v příběhu o jejich větvi. Protože věděli, že čínský císař Altan-chán se hněvá na Qabul-chána za zabití poslů a služebníků Altan-chánových, jak je uvedeno v onom příběhu, a že v srdci chová nenávist k němu i k mongolským kmenům, které s ním byly spřízněny a zajedno, kdežto Tataři byli Altan-chánovi poddáni a poslušni, poslali Hambaqaj-qa'ana k němu. Však i s ním měli staré nepřátelství a nevraživost, proto se odvážili takové drzosti a neústupnosti. Čínský císař poručil přibít Hambaqaj-qa'ana železnými hřeby na dřevěného osla.³³ On řekl:

„Zajali mne jiní. Není tebe hodno, není to správné a je to daleko od lidskosti, aby mne potkala taková nechvalitebná věc a aby mongolské kmeny, které jsou mi všechny příbuzné, byly nuceny vytrvat v odplatě a pomstě a tvé říši z toho vzešel neklid.“

Altan-chán k té řeči nepopřál sluchu a vydal Hambaqaj-qa'ana záhubě, přibiv ho na dřevěného osla. Jednomu ze služebníků z jeho družiny, jménem Bulagači, dal svolení, aby šel a donesl Mongolům tu zlou zprávu. Potom vytáhl Qutula-qa'an s mongolským vojskem do války proti čínskému císaři a zpustošil onu zemi: tento příběh bude vyložen v povídání o Qabul-chánovi.

Jindy zase tatarské kmeny, našedše vhodnou příležitost, zajaly Ökin-barqaqa, nejstaršího syna Qabul-chánova a předka kmenů Kijatů, a poslaly ho k Altan-chánovi, aby i jeho usmrtil přibitím na dřevěného osla. Z té příčiny nenávist a nepřátelství mongolských kmenů k čínskému císaři a k tatarským kmenům vzrostly, a až do časů Čingischánových spolu nepřetržitě válčili a plenili se; z každé strany vycházeli na druhou a vraždili a loupili. Nakonec, jak bude uvedeno ve vyprávění o Čingischánovi a jeho rodu, vydal Čingischán všechny tatarské kmeny i císaře Číny mečům, všechny učinil bezmocnými a svými zajatci a přivedl celou tu zemi pod svou vládu a poslušnost, jak dnes vidíme na vlastní oči. Z bitev, které každý mongolský panovník v každé době svedl s tatarskými vůdci a panovníky, budou některé zmíněny.

Války Tatarů s Mongoly a s Čingischánem

Mezi tatarskými panovníky byl jeden jménem Mötör: bojoval s Qada'an-bahadurem, synem Qabul-chánovým. V první srážce zasáhl Qada'an-bahadur oštěpem jeho i sedlo jeho koně, takže ho převrhl i s koněm. Ač byl raněn, na tu ránu nezemřel, jen velmi dlouho trpěl. Když nabyl sil, znovu se dostavil k bitvě. Qada'an-bahadur ho podruhé zasáhl oštěpem do zad tak, že oštěp prošel jeho zády, a on náhle skonal. Tento příběh je podrobně uveden v povídání o Qabul-chánovi a jeho dětech.

Za Čingischána, ačkoli s Tatary válčil už předtím, našel jednou příležitost, zvítězil, mnoho z nich pobil a úplně je vyplenil. Ta událost se udála takto. Některé tatarské kmeny, jejichž vůdcem a panovníkem byl Megüdžin-se'ültü, vstoupily do války s čínským císařem Altan-chánem a projevily neposlušnost. Čínský císař sebral vojsko, v jehož čelo postavil velkého knížete jménem Čingsang, a poslal ho, aby je zpustošil. Neměli sílu vzdorovat, zachvátil je strach a ustupujíce se dali na útěk. Čingischán, když se to dozvěděl, vyrazil v té příznivé chvíli s vojskem, které ho obklopovalo, udeřil na ně, mnohé pobil a rozchvátil vše, co měli. Je známo, že v té válce byla mezi získanou kořistí stříbrná kolébka a brokátová přikrývka a mnoho jiného bohatství, neboť v tom věku byly tatarské kmeny ze všech stepních obyvatel nejzámožnější a nejbohatší.³⁴ Potom syn zmíněného Megüdžin-se'ültüa, jménem Olan-udur, a jeho bratr Qutuqtu-tajši byli, jak bude uvedeno ve vyprávění o Čingischánovi, zajedno s každým oddílem mongolských a jiných kmenů a svedli s Čingischánem boje.

Když Nejvyšší Stvořitel učinil Čingischána mocným a ten si podrobil nepřátele, které měl – kmeny Qataginů, Saldžiutů, Tajčiutů a Dörbenů, kerejtského panovníka Ong-chána, najmanské panovníky Tajang-chána a Küčlüg-chána, merkitského panovníka Tochtoa-bekiho a jiné, kteří s ním nepřátelili –, zeslábla tatarská pospolitost, která těmto kmenům v každé době chodila na pomoc a výpomoc. Protože na nich lpěla krev a byli nepřáteli Čingischána a jeho otců, poručil provést jejich všeobecné pobití a nenechat nikoho naživu až po míru, kterou určuje jasa, také pobít ženy a děti a těhotným rozpárat břicho, aby byli všichni vyhubeni do kořene, neboť byli kvasem rozbrojů a zloby a pobili mnoho kmenů a rodů Čingischánovi blízkých.³⁵ Nebyla žádná možnost vzít ten kmen do ochrany nebo ho ukrýt. Těch několik nenalezených, kteří z nich zůstali, se samo ohlásí a vyjde najevo.

Avšak v prvních dobách Čingischánova rozkvětu i potom si každý mongolský i nemongolský kmen bral pro sebe a pro svůj rod dívky z Tatarů a dával jim své. Také Čingischán si z nich vzal dívky: z jeho manželek byly Tatarky Jesülün a Jesügen.³⁶ Čingischánův bratr Qasar³⁷ si také vzal nejstarší manželku z jejich dívek. I mnozí emírové si od nich vzali dívky. Z té příčiny někteří tajně ukryli tatarské chlapce. Čingischán svěřil Qasarovi tisíc lidí z tatarského kmene, aby je všechny pobil. Aby vyhověl své ženě a ze soucitu, který projevil, pobil z toho počtu pět set a pět set držel v úkrytu. Později, když se to Čingischán dozvěděl, rozhněval se na Qasara a řekl: „Tohle je jedno z Qasarových provinění.“ Měl ještě jednu nebo dvě jiné viny, které budou zmíněny v příběhu o něm.

Vůbec po Čingischánově hněvu na tatarský kmen a po jeho vyhubení zůstal z nich malý počet, v každém koutě každý z nějaké příčiny, a chlapce drželi v úkrytu: byli vychováni v táborech a stanech emírů a jejich manželek, které byly z tatarského kmene. Také se narodily děti některým těhotným ženám, které unikly pobití: oddíl Tatarů, který nyní existuje, pochází z jejich rodu. Z toho zástupu byli jak za Čingischána, tak po něm přední a ctění emírové, kteří sloužili jako správci ordu a měli postavení dědičných otroků; až do nynější doby z nich vzešli velcí emírové v každém ordu a každém ulusu. Někdy jim dávali dívky z Čingischánova rodu a od nich si je brali. Také v každém ulusu je mnoho lidí z toho kmene, kteří se nestali emíry a slouží ve vojenském šiku, a každý z nich ví, ze které větve Tatarů je.

Příběh o Šigi-Qutuqu

Z tatarských chlapců, kteří se za Čingischána stali ctěnými emíry a které vychoval on a jeho manželky, byl jeden Qutuqu-nojan, kterého nazývali také Šigi-Qutuqu. Jeho osudy jsou tyto. V době, kdy plenili tatarský kmen, neměl Čingischán děti a jeho nejstarší manželka Börte-fudžin toužila po dítěti. Čingischán náhodou spatřil na cestě dítě, zvedl je a poslal Börte-fudžin se vzkazem: „Protože ustavičně toužíš po dítěti, vychovávej toto místo syna a opatruj ho.“ Paní ho vychovala jako vlastní dítě, s plnou poctou a úctou v lůně rodiny. Když vyrostl, nazvali ho Šigi-Qutuqu a také Qutuqu-nojan. Čingischána nazýval ečige a Börte-fudžin tergün-eke.³⁸ Vypráví se, že když Börte-fudžin zemřela, bil rukou do její rakve a naříkal: „Ach, má sajin eke!“ a podobným způsobem nad ní bědoval.

Žil ještě po Čingischánovi. Ögedej-qa'an ho nazýval starším bratrem a sedal spolu s Ögedejovými syny výše než Möngke-qa'an. Byl v družině dětí Toluj-chána a Sorqaqtani-beki a zemřel v době Arik-bökeho vzpoury. Z jeho dětí jsou někteří ve službě u qa'ana a mají na starosti úřady.

Tento Qutuqu-nojan se dožil osmdesáti dvou let. Soudní pře vyšetřoval spravedlivě, mnohokrát zachovával pravidla a omilostňoval viníky a opakoval výrok, že za přiznání se nemá pokládat odpověď ze strachu a úleku, a říkal: „Neboj se a pověz pravdu.“ Ve sporech soudců je známo, že od té doby dodnes se v mongolské zemi a v těch končinách spoléhají v soudních věcech na ustanovení jeho obyčeje a způsobu.

Příčin jeho velké vážnosti bylo mnoho; některé jsou zapsány. Dvě další příčiny vykládají pravdomluvní dějepisci. První je tato: ve věku patnácti let, když Čingischánovy tábory kočovaly v zimě, byla nesmírná zima a nezměrný sníh a ordu velel Küčügür-nojan z kmene Besutů. Najednou přeběhlo podél cesty stádo jelenů. Qutuqu řekl Küčügür-nojanovi: „Poženu se za těmi jeleny, protože pro hluboký sníh nemohou utíkat, a svážu je.“ Küčügür řekl: „Můžeš.“ On se pustil za jeleny.

V noci, když tábory dokočovaly, hledal ho Čingischán, ale on se nedostavil. Čingischán se na něho zeptal Küčügüra a ten řekl, že odjel za jeleny. Čingischán se nesmírně rozhněval, řekl: „Ten chlapec zahyne ve sněhu a mrazu!“ a udeřil Küčügüra násadou od vozu. V době spánku Qutuqu přijel. Čingischán se zeptal: „Co jsi dělal?“ On řekl: „Ze třiceti jelenů se nemohly dostat pryč víc než tři: všechny ostatní jsem skolil a nechal ležet ve sněhu.“ Čingischán se podivil statečnosti toho chlapce a poslal Küčügür-nojana s oddílem jezdců, aby ty jeleny přivezli. Z té příčiny se Qutuqu stal milým jeho srdci.

Druhá příčina je tato: dříve, ve věku dvanácti let, když jednou Čingischán odjel a jeho dům zůstal bez mužů, vkradl se tam jeden jezdec z nepřátel z tajčiutského kmene. Nejmladší syn Čingischánův jménem Toluj, pětiletý chlapec, pobíhal a hrál si před domem. Tajčiut ho ze hřbetu koně uchvátil, aby ho odvezl, a sevřel mu hlavu v podpaží. Přiběhla jeho matka a chytila lupiče za jednu ruku; přiběhl Qutuqu a chytil ho za druhou ruku. Lupič svíral princovu hlavu a nijak ho nemohli vyprostit z jeho rukou. Beki-baraq, který pásl berany, přiskočil, napadl lupiče a vyprostili prince z jeho rukou. Mezitím přijel Čingischán, pustil se za lupičem a zabil ho. Nesmírně chválil onen statečný zápas Qutuqu a jeho boj s lupičem.³⁹

Quli-nojan a Qara-Möngketü-uha

Byli ještě dva chlapci, vlastní bratři: jeden se jmenoval Quli, druhý Qara-Möngketü-uha. Byli to Tataři z Tutuqli'utů. Dvě manželky Čingischánovy, které si vzal z kmene Tatarů, Jesülün a Jesügen, se jich, protože byly téže kosti, zastaly a vyprosily si je od Čingischána. Daroval jim je: oba je ustanovili stolníky v táboře Jesülün. Quli, který byl starší, se stal ctěným už v té době a Čingischán mu projevoval důvěru: stal se emírem. Po něm náležel k táboru Toluj-chána a byl nesmírně ctěn.

Po smrti Toluj-chánově hledali emíra, který by byl nejstarším v táboře a předním mezi emíry Toluj-chánova syna Söjüktüa. Sorqaqtani-beki se syny a se svými emíry vybrala Quli-nojana. On řekl Sorqaqtani-beki: „Jak to, že mne dáváte takovému člověku?“ Odpověděli: „Je z rodu Toluj-chánova.“ On řekl: „Přál bych si sloužit synu, který se narodil z tebe.“ Smysl toho je, že jeho postavení bylo takové, že si mohl dovolit mluvit tak smělé řeči proti Toluj-chánovu synu Söjüktüovi, kterého mu dali.

[Z jeho dětí byl v této zemi Durbaj-nojan, velitel vojska v Dijárbakru; jeho syn byl Buradžu a Buradžuův syn Dengiz, tisícník.]

Qara-Möngketü-uha však za Čingischána nezískal velkou proslulost. Měl syna jménem Sali. Ve věku Möngke-qa'anově byl emírem a ctěným, a příčina byla tato. V zemi Tangut byly dvě pevnosti, jedna se jmenovala Tukdži a druhá Tukina. Möngke-qa'an ji sám obléhal. Když zdálky pozoroval, jak zaútočit, spatřil jednoho svého malého človíčka, který s oštěpem v ruce šel na hradbu, zatímco z druhé strany mu k boji šel naproti muž se šavlí v ruce. On došel, vyšplhal na vrchol hradby, zasáhl šermíře oštěpem do šíje a porazil ho. Möngke-qa'an spatřil ten velmi smělý čin, pochválil ho a hned poručil, aby toho muže podle jeho malé postavy vyhledali ve vojsku a přivedli k němu. Sám ho poznal, a když se ho zeptal na tu událost, vyložil mu ji přesně tak, jak jí byl Möngke sám svědkem. Tu se přesvědčil, že je to tentýž, obdaroval ho, svěřil mu velení a ten se stal ve službě důvěrníkem (inaq) a váženým mužem.

Před touto událostí poslal Möngke dva tümeny vojska na hranice Hindustánu a poručil, aby byly v Qunduzu, Baghlánu a v končinách Badachšánu; za emíra jim dal Möngketüa. Když ten zemřel, dal jim Buqutua, a i ten zemřel. Na jeho místo poslal Sali-nojana, aby velel oněm dvěma tümenům: bylo to v době, kdy Hülegü-chán byl určen do íránské země. Möngke-qa'an řekl Sali-nojanovi:

„Země, do které odcházíš, je hranicí Hindustánu a Chorásánu a sousedí se zemí a oblastmi, do nichž táhne Hülegü-chán. Budeš jako větev jeho vojska, to jest tvé dílo i tvé vojsko se svěřují jemu a máš mu být poslušen.“

Když se Sali-nojan zeptal: „Jak dlouho tam zůstanu?“, pravil: „Zůstaneš tam navždy.“ Tu vedl Sali-nojan vojsko do Hindustánu a Kašmíru, podrobil mnoho zemí, vynesl kořist a poslal ji Hülegü-chánovi. Poslal mnoho Indů: většina Indů, kteří jsou zde na údělné (indžü) půdě, pochází z nich.⁴⁰

[Po Salim velel těm vojskům jeho syn Uldu-nojan; Uldovi bratři jsou Iškas, který spravuje oblasti a vojsko v Malé Asii, a tisícník Elken. Uldu má dva syny: Bekituta, velitele qara'unaských vojsk v Chorásánu, a Delteka, který slouží v družině Jeho Veličenstva.]

Za Čingischána předložila Jesülün-chatun prosbu: „Quli-nojan a jeho bratr Möngketü-uha dospěli, jsou v družině a těší se důvěře; z jejich příbuzných a kmene jsou lidé na každém místě. Kdyby vyšel rozkaz, shromáždili by se.“ Rozkaz vyšel a všechny Tatary, kteří ještě zůstali, shromáždili a připojili k nim, i když s nimi nebyli spříznění, a stali se jejich lidmi. Z těch rozptýlených Tatarů, které shromáždili, je v této zemi třicet rodin. Uldu-nojan předložil prosbu, na kterou vyšel rozkaz Pána islámu – kéž trvá jeho vláda! –, aby byl zformován starý tisíc. Ti jsou u něho.

Další Tataři: příbuzní chatun a emírové

Jesülün-chatun a Jesügen-chatun, jak už bylo zmíněno, byly dvě manželky Čingischánovy. Měly bratra jménem Qutuqut. Byl předním emírem a velel jednomu tisíci levého křídla Čingischánova vojska. Džoma-küregen, který byl v této zemi, a Nuqdan, první manželka Abaqa-chána a matka Gaichatuova,⁴¹ byli synovec a neteř zmíněného Qutuquta. Čingischán měl také souložnici z kmene Tatarů, jejíž jméno není známo. Narodil se z ní jeho nejmladší syn Čagan, který zemřel v mladém věku.

[Z kmene Čagan-Tatarů jsou v této zemi Kirej a jeho bratři Duladaj, Muhammad a Džindan se svými dětmi; z téhož kmene pochází i Kür-buqa-bahadur, velitel vojska na hranici Harputu a Malatje. Z Küjin-Tatarů pochází Samghar-nojan, podkoní Hülegü-chánův a za Abaqa-chána velký emír, a dále Tughan, Mulaj a Küjtej, otec Buqa-qorčiho. Z Nerejit-Tatarů nikdo není ctěný ani známý, třebaže v Džočiho ulusu je jich mnoho mezi vojáky; protože však nejsou známí, pátrání se o nich nekonalo. Z Alči-Tatarů nikdo v této zemi nezaslouží zápisu, ale v Džočiho ulusu byla z tohoto kmene Boraqčin, nejstarší manželka Batua, i Tura-qutlug, manželka tamního panovníka Töde-Möngkeho, a z něho pocházeli i Batuův přední emír It-qara a Bek-temür, přední emír Möngke-Temüra.]⁴²

Z tatarských emírů, u nichž zůstal původ neznámý, totiž z kterého jsou kmene, byl jeden Jesün-to'a, podkoní a emír podkoních čtyř gardových stráží (kešiků) Čingischánových a velitel setniny z chánova tisíce. Náležel k hlavnímu stanu (ordu) Börte-fudžin. Měl syna jménem Bekdaš: Kublaj-qa'an ho poslal jako posla k Hülegü-chánovi.

Příběh o Qoridaj-bajirovi, Kamus-sečenovi a Sariq-chánovi

Někteří emírové, chatuny a hodnostáři z tatarských kmenů a příběhy o nich a znalost jejich osudů, které jsou známy od kdekoho a nalézají se v kdejaké knize, budou zapsány zvlášť.

Vypráví se, že když Qoridaj-bajir a Kamus-sečen⁴³ z kmene Alči-Tatarů oba vytáhli do války proti Sariq-chánovi, panovníku Kerejtů, šel Qoridaj-bajir v předvoji. Kamus-sečen mu řekl: „Jdeš v předvoji a zanedbáváš rozestavení stráží a strážců a opatrnost. Správné by bylo, abych šel napřed já.“ Qoridaj-bajir řekl: „Mýlíte se! Protože jsi syn a bratr místodržitele, chceš mi vzít cestu a stezku mých dědů a otců. Správné by bylo, abys šel sám, loupil a dělal, co se ti zlíbí, a vrátil se se svým vojskem.“ Kamus-sečen odpověděl: „Beze tebe bych kořist nezískal.“ Pohnul vojskem a vyrazil.

Sariq-chán přitáhl kočuje. Třikrát ho vyplenili, nechávali vojsko pluk za plukem k plenění a pronásledovali ho. Nakonec ho Kamus-sečen pronásledoval se třemi sty jezdci. Vojsko Sariq-chánovo si mezi sebou uvažovalo: „Toto vojsko nepřátel přišlo bez zadního voje a opory.“ Proto na ně zoufale udeřili, odřízli Kamus-sečena od vojska a zajali ho. Sariq-chán se ho zeptal: „Kam jsi šel?“ Ten řekl: „Slyšel jsem, že v lese Burqan rostou pěkné větve; přišel jsem, abych si nabral dřevo na šípy.“ Sariq-chán řekl: „Jít si pro dřevo, to bylo velmi statečné,“ a pohlédl na něho úkosem. Kamus řekl: „Nemůžeš se mi dívat do tváře úkosem, neboť ani tvůj rod se na mne nemohl takto dívat, a takový byl i tvůj vlastní původ.“ Sariq-chán řekl: „Proč dovolujete tomu urozenému junákovi tolik mluvit? Zabijte ho!“ Ten řekl: „Tvá šavle se mnou nic nepořídí, ale má šavle pořídí s tebou.“ Nakonec ho zabili.

Sariq-chán řekl: „Mezi Alči-Tatary, kteří mají sedmdesát rozkolů, nebylo muže kromě Kamus-sečena; nyní nastal čas, abychom je obrátili na útěk.“ Tu poručil svým stanům, aby se zdržovaly na řece Orchonu, a za měsíčního světla tajně shromáždil vojsko. Jeden z jeho bojovníků utekl a dal zprávu Qoridaj-bajirovi. Qoridaj-bajir se pohnul, zamířil vzhůru po řece Orchonu, prošel mezi jeho stany a dohnal je po téže cestě, kudy šli. Bojovníci Sariq-chánovi na ně hleděli okem pohrdání. Nenadále napadli Sariq-chána a obrátili ho na útěk, takže ze čtyřiceti tümenů vojska, které měl, vyvázl se čtyřiceti muži: všechny ostatní pobili.

Při tom útěku utekla se Sariq-chánem a vyvázla jistá žena, Tataj-qaman. Při té příležitosti byl emírem Džila'un. Ta žena řekla: „Horní i dolní jsme si podmanili. Když se jiní zmenšují, proč bychom se nezmenšili i my? Když se všichni pokořují, proč bychom se nepokořili?“ Sariq-chán řekl: „Tato žena mluví pravdu.“ Z té příčiny šel a utekl se pod ochranu Sagitaj-ubaku-turdži Bujuruq-chána.⁴⁴ Potom se z té ženy narodil Qutu. Když se utekl pod ochranu toho kmene, dal svou dceru Qudžagušovi Bujuruq-chánovi; jméno té dcery bylo Tura-qajmyš, sestra Qadžar-chána.

Potom Qadžar-chán a Sariq-chán spojili vojsko a rozprášili Tatary. Ulus Kirajčin vysvobodil Qadžar-chán pro Sariq-chána a dal mu ho. V té době byli Ong-chán se svou matkou Ilma-chatun v zajetí u Tatarů: i je vysvobodili. Ilmu-chatun miloval jistý Eldžitaj; protože to byl člověk zlé povahy, poslali ho s nimi.

[Děti Tura-qajmyš byly Bula, Maghus, Baj-temür a Tajši; další čtyři jsou jménem neznámé.]

Potom šli Mongolové k Sariq-chánovi. Sariq-chán řekl:

„Ze sta žen, které mám, není ani jediná podle mého srdce. Ta, která má rozum – neznám ani její ruce, ani nohy; ta, která má pěkné ruce a nohy – neznám její rozum. Není krasavice zručné, dovedné a rozumné. Z tisíce valachů, které mám, není ani jeden podle mého srdce. Který kůň vyrostl a je mladý – je velmi masitý; který je zručný a silný – ten nemá maso. Ve velkých bitvách se jednou zvolá: ‚Chu, chu!‘ a potom se zkouší, zda zvítězit, či být poražen. Těžko je válčit s mouchou, když kouše: zabiješ-li ji, stydíš se před příbuznými; nezabiješ-li ji, nelze to snést.“⁴⁵

Potom se Ubagu-turdži Bujuruq-chán vydal k Sariq-chánovi, aby si vyžádal ony Mongoly darem. Sariq-chán řekl: „Smísili jsme se s těmito Mongoly, kteří jsou naši mladší bratři, objali jsme se s nimi a vzali se za ruce: nemůžeme je dát.“ Bujuruq-chán řekl: „Tvou mrtvou duši jsem oživil s mnoha lidmi; tvé rozptýlené stádo jsem zastavil v době poledního namázu – to jest, vyprostil jsem tě a zachránil před nepřítelem –, ale člověku je vlastní zapomínat, tak jako je země plná sváru. Budiž tedy nadále se svými Mongoly mým přítelem a konej mé dílo.“ Řekl to a vrátil se.

Potom řekl Sariq-chán: „Ten člověk nebyl spolehlivý.“ Poslal Mongoly podél úbočí hory, které říkají Dalan-taban, a sám se vydal toutéž cestou; od místa zvaného Turi-taghaču se vrátil. Mongolové si říkali jeden druhému: „Sariq-chán vyhladověl a zeslábl.“ Dali mu jako přídavek na každého jeho člověka deset valachů, posadili je a vystrojili hostinu. Sariq-chán řekl:

„Ó mladší bratři moji, Mongolové! Vždy se spolu spřízňujte; buďte daleko od člověka skrytého. Vstupujete-li do sňatků, buďte si navzájem příbuznými. Ó mladší bratři moji, Mongolové! Nevolte osamění, dokud budete mít panovníka, a nechoďte zlou cestou a klikatým výstupem.“