Knihovna · Čingischán · Turkické a mongolské kmeny

Úvod a kapitola první: Oghuz-chán a oghuzské kmeny

[Touto kapitolou začíná první část prvního svazku Rašídova Sborníku letopisů: rozsáhlý úvod o turkických a mongolských kmenech, který Berezin vydal v ruském překladu roku 1858. Následuje Rašídův úvod o sídlech turkických kmenů, dvojí přehled kmenů (v tomto výboru zkrácený na hlavní jména) a kapitola první s pověstí o Oghuz-chánovi, jeho synech a dvaceti čtyřech oghuzských větvích. Holé výčty větví a jejich znamení jsou nahrazeny shrnutími v hranatých závorkách.]

První část prvního svazku knihy Sborník letopisů: souhrnné vylíčení zpráv o vzniku turkických kmenů, o tom, jak se rozvětvily v různá pokolení, a o poměrech otců a dědů každého kmene. Obsahuje úvod a čtyři oddíly.¹

Úvod: o sídlech turkických kmenů a o jejich jménech

Popis hranic některých sídel turkických kmenů a podrobné rozlišení jmen a přízvisek každé větve, pokud jsou známy.

Především je třeba vědět, že v každém z pásem světa byli a jsou zvlášť obyvatelé měst, obyvatelé vesnic a obyvatelé stepí. Stepních obyvatel je zvláště mnoho v krajinách luk, bohatých na trávu pro čtvernožce a nezpůsobilých k obdělávání a k usedlému životu, jako je v mezích íránské země arabská říše, která je poušť bohatá travou, ale bez vody. Taková země je vhodná pro velbloudy, protože velbloud spotřebuje mnoho trávy a málo vody. Proto se arabské kmeny a rody, tak početné, že pro jejich množství nelze stanovit jejich počet, rozložily od počátku Maghribu až po konec břehů Indického moře na všech stepích a stepních údolích a v těch nesčetných pouštích složily sedlo usedlosti.

Takové jsou i kmeny, jimž se odedávna až dodnes říkalo a říká Turci. Jejich pokolení a větve přebývaly ve stepích, horách a lesích země Dešt-i Kipčak², Rusi, Čerkesů, Kelaru, Baškurtu³, Talasu, Sajramu⁴, Ibir-Sibiru, Puly⁵ a u řeky Angary v mezích země známé pod jménem Turkestán a Ujguristán; na stepích a řekách náležejících najmanským kmenům, jako je Kök-Irtyš, řeka Irtyš a Karakorum⁶, v horách Velkého Altaje, na řece Orchonu, v zemi Kyrgyzů a Kem-Kemdžiutů⁷; na mnoha místech letních a zimních pastvin, známých pod jménem Mongolsko a náležejících kmeni Kerejtů, jako jsou Onon, Kerulen⁸, Talan-Baldžius⁹, Burchan Chaldun¹⁰, Kökö-nór, Bujr-nór¹¹, Kulukat, Küjin, Argun¹², Chajlar, Selenga, Bargudžin-Tökum¹³, Chalachyn-Alat¹⁴ a Ongu, přiléhající ke zdi Číny¹⁵: a ještě dnes v uvedených místech přebývají. Rozptýlili se po všech oblastech Číny, Indie, Kašmíru, íránské země, Malé Asie, Sýrie a Egypta, s mocí a velikostí, převahou a samovládou, a podrobili si větší část zemí obydleného světa.

Z těchto kmenů časem vzešlo mnoho větví a z každé větve kdykoli vznikaly další větve; každá dostala jméno a přízvisko z nějaké příčiny nebo pro nějakou příhodu. Tak Oghuzové, jimž se nyní všem říká Turkmeni a kteří se rozvětvili na Kipčaky, Kalače, Karluky a jiná k nim náležející odvětví; kmeny nyní známé pod jménem Mongolové, jako Džalajiři, Tataři, Ojrati, Merkiti a jiní; některé jiné kmeny Mongolům podobné, z nichž každý měl svého panovníka, jako Kerejti, Najmani, Onguti a jim podobní; kmeny, které byly odedávna až dodnes známy pod tímto jménem (Mongolové), jako Kungiráti, Kurulasové, Ikiresové, Eldžigini, Urjanchajové, Kelenguti a jiní, všichni nazývaní Mongolové-Dörlükin; a kmeny Nirun, kteří jsou praví Mongolové¹⁶, jak bude podrobně vyloženo a vysvětleno.

Ačkoli jsou si jejich rysy, podoba a řeč blízké a podobné, přece se podle rozdílnosti podnebí a povahy vody a vzduchu v každé zemi projevil malý rozdíl v rysech, zevnějšku a podobě každého z těchto kmenů. Nikdo sice neuspořádal až do konce větší část toho rozvětvení a nejsou rodokmeny ani spolehlivé určení jmen, zvláště proto, že od těch událostí uplynulo mnoho času. Přesto budou větve turkických rodů, pokud jsou v nynější době známy a mají k sobě navzájem vztah, pro lepší srozumitelnost podrobně popsány v postupném pořádku, jak se sluší ke splnění slibu – podle toho, co vyprávěli a vysvětlovali vypravěči a znalci podání z vážených lidí každého kmene, a podle toho, co se nalézá v některých jejich knihách.

Seznam turkických stepních kmenů

Seznam jmen turkických stepních kmenů, kteří všichni pocházejí z rodu čtyř synů Dib-Bakuje, syna Jáfeta, syna pána Noema proroka – mír s ním! –, kterého Noe poslal na východní stranu; totiž od Kara-chána, Or-chána, Kür-chána a Küz-chána.

Protože syn Kara-chánův jménem Oghuz vyznal jedinost Boží a připojili se k němu někteří příbuzní, vznikly dva oddíly. Výklad o všem bude podán.

[Větev Oghuzova. Oghuz, syn Kara-chánův, měl – jak bude vyloženo – šest synů a každý z nich měl čtyři syny. Oghuz jim přidělil pravé a levé křídlo vojska. Pravé křídlo: Kün-chán (jeho synové Kajy, Bajat, Alkaravli, Karaujli), Aj-chán (Jazyr, Döger, Dodurga, Japarly) a Julduz-chán (Avšar, Kyzyk, Begdili, Karkyn). Levé křídlo: Kök-chán (Bajandur, Bečene, Čavuldur, Čepni), Tag-chán (Salur, Ejmür, Alajuntly, Üregir) a Dengiz-chán (Igdir, Bügdüz, Jiva, Kynyk). Následovníci – Oghuzovi bratři a někteří bratranci, kteří se k němu v té věci přidali: Ujguři, Kanglové, Kipčaci, Karlukové, Kalačové a Agačeriové.]¹⁷

Větev kmenů Oghuzových strýců – Or-chána, Kür-chána a Küz-chána –, jejich bratří a dětí, kteří se k Oghuzovi nepřipojili¹⁸, se dělí na dva oddíly. Jeden tvoří kmeny, jejichž původ se pro dávnost doby v podrobnostech neví.

Oddíl první. Kmeny, jimž se nyní říká mongolské, jejichž jméno však ve skutečnosti Mongol nebylo, neboť toto jméno přijaly až po době Mongolů. Každá z těchto větví zplodila mnoho dalších větví a každá dostala určité jméno.

[Následuje výčet: Džalajiři, Sunitové, Tataři, Merkiti, Kurlauti, Tamgalyk, Targuti, Ojrati, Tulasové, Tumatové, Bulagačinové, Keremučinové, Barguti, Kori, Urasuti, Telenguti, Kuštemiové, lesní Urjanchajové, Kurkanové a Sakajiti.]

Oddíl druhý. Kmeny, rovněž z řad stepních obyvatel, podobné oněm zmíněným, na něž v nedávné době přešlo jméno Mongolů. Tuto skupinu tvořilo mnoho kmenů a nesčetné polodivoké rody; jména některých z nich, pokud jsou známa, se uvádějí zvlášť, výklad o jejich poměrech však přijde později.

[Jsou to Kerejti, Najmani, Onguti, Tanguti, Bekrinové a Kyrgyzové.]

Následovníci. Kmeny, o nichž je známo, že kořen jejich větve pochází od oněch dvou lidí, kteří odešli do Ergene-kunu¹⁹: jejich plémě a potomstvo bylo početné a slovo Mongol se stalo jménem jejich rodu; i jiným, kteří jsou jim podobni, se tak říká v přeneseném smyslu, neboť od jejich doby se toto slovo začalo užívat obecně. Tito Mongolové byli jedním z turkických kmenů, a protože na nich spočívala přízeň Věčného, vzešlo z nich v průběhu asi čtyř set let mnoho větví a svým množstvím předčili jiné kmeny. Pro jejich slávu se jejich jménem proslavili i jiní v těchto krajinách, takže většině Turků se říká Mongolové – podobně jako předtím převládala moc tatarská a všem se říkalo Tataři; a dosud je v Arábii, Indii a Číně známé jméno Tatar. Tito prapůvodní Mongolové se postupně rozdělili na dva oddíly takto:

[Oddíl první: větve oněch prapůvodních mongolských kmenů, které byly v Ergene-kunu, vyšly odtamtud a každá dostala zvláštní jméno a přízvisko: lesní Urjanchajové, Kungiráti, Ikiresové, Olqunu'uti, Kurulasové, Eldžigini, Kongliuti, Orjauti, Konggotani, Arulati, Kelenguti a několik dalších, mezi nimi Suldusové, Bajauti a Kingiti.]²⁰

Oddíl druhý: kmeny, které vzešly ze tří synů manželky Dobun-bajana, jménem Alan Qo'a, zrozených po smrti jejího muže. Dobun-bajan byl z prapůvodních Mongolů, o nichž byla řeč, Alan Qo'a však byla z kmene Kurulasů²¹. Tyto kmeny mají dvě pododdělení takto:

[Pravý Nirun, šestnáct kmenů: Qataginové, Saldžiuti, Tajčiuti, Nojakinové, Dörbeni, Ba'arini, Barulasové, Džadžirati, Budati, Dokolati, Besuti, Suganové, Čiňasové, zvaní též Nukuz, a další. Nirun, jimž se říká Kijat, se dělí na dvě části: Kijat obecně – Jürkinové, Čangšiuti a Kijat-Sajar – a Kijat-Bordžigin, tj. „hnědooc퓲², jejichž větev začala od Čingischánova otce a náleží k pokolení jeho a jeho otce.]

Protože jména turkických kmenů, z nichž každý měl zvláštní jméno a přízvisko, i jména mongolského kmene a mnoha větví z nich vzešlých, z nichž se každá stala věhlasným kmenem, byla sepsána zvlášť v postupném pořádku, přijde nyní na péro jednotlivě příběh o každém kmeni a pokolení, pokud je znám, v pořádku uvedeném v obsahu, tedy ve čtyřech kapitolách, takto.

Kapitola první: o kmenech Oghuzových

Dějiny a příběhy kmenů Oghuzových a zmíněných dvaceti čtyř větví jeho dětí a vnuků a některých jeho bratrů a bratranců, kteří se k němu připojili.²³

Z nich vzešly kmeny Ujgurů, Kipčaků, Kanglů, Karluků a Kalačů. Jak vyprávějí jejich mudrci a v čem se shodují a jak se také připomíná v dějinách muslimů a stojí v Pentateuchu synů Izraele, Noe prorok – mír s ním! – rozdělil zemi od jihu k severu na tři díly: první dal ze svých dětí Chámovi, který byl otcem černochů, prostřední Šémovi, který byl otcem Arabů a Peršanů, a třetí Jáfetovi, který byl otcem Turků. Toho poslal na východní stranu. Mongolové a Turci říkají totéž.

Turci však nazvali Jáfeta Abuldža-chánem²⁴ a nevědí s jistotou, zda byl tento Abuldža-chán Noemovým – mír s ním! – synem, nebo vnukem; shodují se jen v tom, že Abuldža od něho pocházel a žil mu časově blízko. Všichni Mongolové, různé turkické rody i stepní obyvatelé jsou z jeho potomstva. Vykládají to takto: Abuldža-chán byl kočovník; jeho letní pastviny byly ve velmi velkých a vysokých horách Ur a Kür; v těch končinách je město jménem Anbaidž. Jeho zimní pastviny byly rovněž v těch končinách, v místě zvaném Borsuk, Kakijan a Karkurum, jemuž se říká také Karakorum; nedaleko těch míst leží města Talas a Kary-Sajram. Město Kary-Sajram je staré a velmi veliké; lidé, kteří je viděli, říkají, že od jednoho jeho konce k druhému je den cesty; má čtyřicet bran. Nyní tam žijí muslimští Turci a je podřízeno Qajdovi. Místo, kde přebývají jeho potomci, je blízko ulusu Konidžiho²⁵.

Tento Abuldža-chán měl syna jménem Dib-Bakuj. Význam jména Dib je „místo trůnu, místo vysoké hodnosti“ a Bakuj „nejstarší obce kmene“. Tento syn předčil otce mocí a královskými odznaky. Měl čtyři syny; jejich jména byla Kara-chán, Or-chán, Kür-chán a Küz-chán²⁶. Všechny ty kmeny byly nevěřící.

Kara-chán nastoupil na otcovo místo. Narodil se mu syn, který tři dny a noci nebral matčin prs a nepil mléko. Matka proto plakala a modlila se; a každou noc viděla ve snu, jak jí to dítě říká: „Matičko! Budeš-li ctít Pána a milovat Ho, budu pít tvé mléko.“ Ta žena se bála, že odhalí-li uctívání Pána, protože její muž i všechny kmeny byli nevěřící, vydají ji i se synem záhubě. Uvěřila tedy tajně ve Vznešeného Boha a s plnou upřímností se oddala lásce k Nejvyššímu a Nejvznešenějšímu Stvořiteli. Dítě vzalo matčin prs a pilo mléko. Když dosáhlo jednoho roku, bylo nesmírně čisté a spanilé a na jeho čele zářily stopy pravé a správné cesty. Otec, když na něm spatřil ta znamení, říkal: „Z našeho kmene se ještě nenarodilo dítě takového druhu a vzhledu. Tento chlapec bude povýšen a ctěn mezi svými vrstevníky a druhy a dosáhne stupňů dokonalosti.“ Ohledně jména, které mu dát, se radil s příbuznými; tu jednoroční dítě promluvilo a řeklo: „Dejte mi jméno Oghuz.“ Přítomní se nad tím nesmírně podivili; příčinou jeho slov však byl vliv vedení Nejvyššího Stvořitele na pravou cestu. Tak mu tedy dali jméno Oghuz.

Když dospěl do jinošského věku, jeho otec Kara-chán mu vybral za ženu jednu z neteří, dceru Kür-chána, nesmírně krásnou a čistou. Oghuz té dívce tajně řekl: „Obrátíš-li se k Pánu a zamiluješ-li si Stvořitele, budu tě milovat a přiblížím se k tobě.“ Ona projevila veliký odpor, radu nepřijala a řekla: „Povím tvému otci, aby tě vydal záhubě.“ Oghuz jí proto neprokazoval něžnost. Když otec viděl, že ji nemiluje, vybral mu dceru jiného svého bratra, Küz-chána. Když ji Oghuzovi odevzdali, řekl jí totéž slovo; dívka nesvolila a v Pána neuvěřila; Oghuz ani ji nemiloval a nechodil k ní. Kara-chán, když viděl, že Oghuz ani k této dívce nechová náklonnost a nechodí k žádné z těch žen, zasnoubil mu ze soucitu a lásky, kterou k němu měl, dceru dalšího bratra, Or-chána, ale do domu ji ještě nepřivedl.

Jednoho dne Oghuz, vracející se z lovu, spatřil tu Or-chánovu dceru na břehu potoka, jak se pro zábavu dívá na dívky, které praly prádlo. Oghuz k ní přistoupil a potichu jí řekl: „Víš, že jsem si vzal dvě ze strýcových dcer, ale nemiluji je a nemám s nimi obcování, protože jsem chtěl, aby uvěřily v Pána nebes a zamilovaly si Ho; mé slovo neposlouchají a zapírají. Nyní zasnoubili se mnou tebe. Vyznáš-li jedinost Velikého Pána, uvěříš-li v Něj a zamiluješ-li si Ho, vezmu si tě a budu tě milovat.“ Dívka odpověděla: „Pána neznám a nevím o Něm, ale z tvého slova a rozkazu nevystoupím a budu se tvé vůli podrobovat a poslouchat ji.“ Oghuz řekl: „Tak si toho z hloubi srdce přeji a tak přikazuji, abys uvěřila v Pána a zamilovala si Ho.“ Ona řekla: „Tvé slovo jsem přijala.“ A uvěřila a zamilovala si Nejvyššího Stvořitele.

Potom si ji Oghuz vzal, miloval ji a stále chodil k ní, k ostatním však nechodil. Protože znal Pána a uctíval Ho, nechtěl se stýkat s otcem a strýci, poněvadž byli nevěřící; hledal odloučení od nich, projevoval odpor a na lov chodil odděleně od nich. Neustále měl na jazyku jméno Nejvyššího Pána po arabsku, v němž zní Alláh; nikdo nevěděl, jaký má to slovo význam. Stále vyslovoval „Alláh“ příjemným hlasem a ty kmeny si myslely, že to slovo říká jako píseň, hru a zábavu; přivykly tomu a zvykly si na to.

Jednoho dne vystrojil Kara-chán hostinu snachám, prokázal jim laskavost a zeptal se: „Protože tyto dvě první naše snachy jsou ctnostnější než ona druhá snacha, jak se stalo, že ji můj syn miluje víc než je, chodí k ní a má s ní obcování, ostatním snachám však laskavost neprokazuje?“ Ty dvě snachy, protože byly s mužem nespokojeny a chovaly plnou žárlivost, našly příhodnou chvíli, udaly muže a řekly: „Přijal jinou víru, uvěřil v Pána nebe a země a zamiloval si Ho a chtěl, abychom se k němu také připojily; my jsme to odmítly a jeho slovo nepřijaly. Proto k nám jeho srdce nelne. Tato poslední snacha však uvěřila v jeho Pána, svolila a spojila se s ním, a proto ji miluje a nás nenávidí.“

Tehdy byl Oghuz na lovu se služebníky a některými přáteli. Kara-chán shromáždil bratry, synovce a předáky a řekl: „Můj syn Oghuz se v dětství projevoval jako velmi milý a řádný a já jsem k jeho počínání choval plnou náklonnost. Nyní se oddal zlé věci a odvrátil se od naší víry: nelze ho nechat naživu.“ Celé shromáždění se nad tou řečí rozhněvalo a všichni souhlasili s jeho zabitím. Oghuzova žena, která byla s mužem zajedno, jakmile se o té věci dozvěděla, ihned poslala k Oghuzovi ženu ze sousedství, na kterou se spoléhala, aby ho zpravila. Oghuz se připravil k šiku a boji, dal zprávu všem služebníkům a přátelům a povolal je k sobě; sešli se na lovišti. Jeho otec, strýci a příbuzní na něj zaútočili; na obou stranách se seřadili do šiků a svedli bitvu. V bitvě byl Kara-chán zasažen ranou šavlí a na tu ránu zemřel. Protože se k Oghuzovi přidal početný oddíl z kmenů a z jeho strýců, vedli spolu válku asi sedmdesát pět let a byli ve sváru s ulusem i vojskem. Nakonec zůstal Oghuz vítězem, zmocnil se té říše od Talasu a Sajramu až po Bucharu a stal se jejím vládcem. Někteří ze strýců, bratří a synovců, kteří se k němu nepřidali, se usadili na východní straně a o nich se tvrdí, že od jejich potomstva pocházejí všichni Mongolové. V té době byli všichni nevěřící, ale časem se i oni spolu s rodem Čingischánovým obrátili k víře v jedinost Boží.

Když bylo to království dobyto a odevzdáno Oghuzovi a tamější vláda se v jeho rukou upevnila, postavil zlatý stan a vystrojil velkou hostinu; příbuzným a náčelníkům udělil pocty a všem bojovníkům prokázal laskavost. Všem, kdo se k němu připojili ze strýců a kmenů, dal jméno Ujgur, což turkicky znamená „spojovat se a pomáhat“: všechny ujgurské kmeny jsou z jejich rodu. Jiný kmen nazval Kangly; také kmeny Kipčak, Kaladž a Agačeri jsou z té obce, která se k Oghuzovi připojila a smísila se s jeho rodem. Příčina jména každého z nich se vysvětluje v tomto výčtu.

Ujguři. V době, kdy mezi Oghuzem, jeho otcem a strýci vypukl svár kvůli jeho uctívání Pána a začala válka a bitvy, někteří z Oghuzových příbuzných s ním byli zajedno, stranili mu a poskytli mu pomoc a podporu; jiní se přidali na stranu jeho otce, strýců a bratří. Těm, kteří byli s ním a pomáhali mu, dal Oghuz jméno Ujgur; význam tohoto jména, které náleží turkickému jazyku, je persky: „přidal se k nám, poskytl pomoc a byl zajedno“²⁷. Tato obec byla stále s Oghuzem. V době, kdy podnikl dobývání jiných oblastí, poslal Ujgury zpět od horských soutěsek, aby zůstali v těch končinách a střežili to království, dokud se nevrátí. Všechny ujgurské kmeny jsou z rodu této obce.

Kanglové. Rovněž v době, kdy Oghuz bojoval s otcem, strýci, bratry a bratranci a pustošil a plenil zemi až po Chotan, jeden z kmenů, které se k němu přidaly z příbuzných a spojily se s ním – zatímco jiní při pustošení loupili, drancovali, získávali kořist a nakládali ji na zvířata –, zhotovil vlastním důvtipem vozy, na které nakládal svou kořist, uloupené věci a majetek. Vůz se turkicky nazývá kangly. Proto se ten kmen nazval Kangly. Celá větev Kanglů je z jejich rodu²⁸.

Kipčaci. V době, kdy Oghuz utrpěl porážku od kmene It-barak²⁹, který s ním válčil, a zůstal na ostrově mezi dvěma řekami, kde se usadil, jedna těhotná žena, jejíž muž padl ve válce, vlezla do shnilého nitra velkého stromu a tam porodila. Oznámili tu událost Oghuzovi a on se nad ní smiloval a řekl: „Protože tato žena nemá muže, bude toto dítě mým synem.“ Podle toho ustanovení se stal Oghuzovým synem; jméno mu dal Kipčak, odvozené od slova kobuk, které turkicky znamená „strom shnilý uvnitř“. Všichni Kipčaci jsou z rodu toho chlapce.

Po uplynutí sedmnácti let porazil Oghuz kmen It-barak, přišel do íránské země, dobyl tamější državy a po mnoha letech se vrátil do své země. Tu přišla zpráva, že It-barakové chystají vzpouru: poslal rod Kipčaků, aby se usadili mezi zemí It-baraků a Jaikem³⁰ a chránili zemi před jejich vzpourou. Od té doby tam jsou letní i zimní pastviny Kipčaků.

Karlukové. Vypráví se, že když se Oghuz vracel do svého starého sídla ze země Ghór a Ghúristánu, přišel na cestě k veliké hoře. Napadl hluboký sníh. Několik rodin kvůli té nepohodě zaostalo. Protože bylo ustanoveno, že nikdo nesmí zůstat pozadu, Oghuz to neschválil a řekl: „Jak může kdo zůstat pozadu kvůli nečasu?“ Těm několika stanům dal jméno Karluk, tj. „sněžní“, „vládci sněhu“. Všechny karlucké kmeny vzešly z rodu této obce³¹.

Kalačové. Vypráví se, že když Oghuz dobyl Isfahán a vydal se na zpáteční cestu, jedna žena na cestě porodila dítě. Pro nedostatek potravy neměla mléko a dítě hladovělo. Proto zůstal pozadu i její muž. Šakal chytil bažanta; ten muž hodil hůl, bažanta mu vzal a dal ho ženě k jídlu. V jejích prsou se objevilo mléko a chlapec byl nasycen. Po několika dnech dohonil vojsko. Protože bylo ustanoveno, že nikdo nesmí za ním (za Oghuzem) zůstat pozadu pod žádnou záminkou, Oghuz se na toho muže rozhněval a řekl: „Kal ač!“, tj. „zůstaň hladový!“ Proto se jeho rodu říká Kalač³².

Agačeriové. V dávných dobách tohoto jména nebylo. V době, kdy Oghuzovy kmeny přišly do těchto oblastí, dali skupině z nich, která měla jurtu v lesnatých končinách, jméno agač eri, tj. „lesní člověk“ – podobně jako lidem z mongolských kmenů, jejichž jurta byla u lesa, dali jméno hojin irgen, tj. „lesní lid“³³.

Turkmeni, kteří byli s Oghuzem a připojili se k němu, jsou tyto zmíněné kmeny. A ačkoli zprvu dal jméno Ujgur všem kmenům, které se k němu připojily, přece protože se potom několik kmenů z nich, každý z některé výše vyložené příčiny, označilo zvláštním jménem, ustálilo se slovo Ujgur pro zbývající a ti se pod tím jménem proslavili.

Šest synů Oghuzových a dvacet čtyři větve

Z Oghuzových dětí vzešlo dvacet čtyři větví a každá, jak je zvlášť zapsáno v předmluvě, dostala určité jméno a přízvisko. Všichni Turkmeni, kteří jsou na světě, jsou z rodu tohoto kmene a z dvaceti čtyř Oghuzových vnuků. Slovo Turkmen za starodávna neexistovalo; všem stepním kmenům turkického typu se říkalo Turci a každý kmen měl určité a zvláštní pojmenování. V době, kdy ty Oghuzovy kmeny ze své země přišly do Maverannahru a do íránské země a v této zemi se rozplodily a měly potomstvo, začal se jejich typ vlivem vody a vzduchu pomalu podobat typu Tádžiků³⁴. Protože však nebyli vlastně Tádžiky, nazvaly je tádžické kmeny Turkmeny, tj. „podobnými Turkům“³⁵. Proto se toto pojmenování rozšířilo na celou větev Oghuzových kmenů, která se pod ním proslavila. O všech poměrech těchto dvaceti čtyř odnoží Oghuzových dětí (z nichž polovina náleží k pravému křídlu vojska a druhá polovina k levému a každý z těch kmenů dodnes ví, z jakého rodu je kořen jeho vlastní větve) je vyprávění takové:

Oghuz měl šest synů; jejich jména jdou v tomto rozdělení a pořadí: Kün, Aj, Julduz, Kök, Tag, Dengiz³⁶. Jak již bylo uvedeno v jejich dějinách a jak ještě později předložíme podrobný a obšírný popis toho v dodatku k těmto požehnaným dějinám³⁷, dobyl Oghuz všechny oblasti Íránu, Túránu, Sýrie, Egypta, Malé Asie, Franků a jiné země. Když je všechny dobyl, vrátil se k hoře Ur a hoře Kür, které byly jeho rodnou jurtou. Po příchodu sem svolal velké shromáždění, postavil nesmírně vysoký zlatý stan a vystrojil velkou hostinu – takovou, že, jak se vypráví, bylo na té hostině poraženo devět set klisen a devadesát tisíc beranů. Pozval všechny chánovny, děti, vůdce a důstojníky vojska a všem prokázal laskavost; zvláště šesti zmíněným synům, kteří byli s otcem při dobývání zemí, projevovali horlivost a působili šavlí, prokázal mimořádnou přízeň a laskavost.

Po uplynutí několika dní šli ti synové spolu na lov. Našli zlatý luk a tři zlaté šípy; přinesli je k otci a ptali se: Jak se o ně rozdělíme? Luk dal třem nejstarším a tři šípy třem nejmladším a přikázal, aby kmeny, které vzejdou z rodu synů, kteří dostali luk, měly pojmenování a přízvisko Buzuk; význam slova buzuk je „rozdělit na díly“. To slovo jim dal za přízvisko proto, že luk je nutno silou rozlomit, aby se dal rozdělit. Vojsko pravého křídla má podléhat těmto třem synům a jejich rodu. Kmenům, které vzejdou z rodu těch, jimž byly dány šípy, dal přízvisko Učuk – vlastně to bylo Uč-ok, tj. „tři šípy“ – a řekl, aby vojsko levého křídla spravovali tito tři synové a jejich děti³⁸. Poručil, aby se odnynějška jejich děti hlásily k tomuto přízvisku a každý aby věděl, ke které straně vojska náleží. Protože cesta pravé ruky je vyšší, dal luk, který stojí na stupni panovníka, jim, a šíp, který stojí na stupni posla, dal těm, kdo jsou z levého křídla. Proto jim také takto ustanovil všechny jurty pravého a levého křídla a nařídil: „Královský trůn a cesta mého náměstnictví náleží onomu kmeni Buzuků; po mně ať připadne nejstaršímu synovi Künovi, bude-li živ; nebude-li živ, ať připadne druhému synovi Ajovi.“

Po Oghuzově skonu usedl podle ustanovení jeho závěti na trůn Kün-chán a vládl sedmdesát let. Jeho otec měl náměstka jménem Igit Irkil-chodža, který byl rádcem, ministrem a správcem Kün-chána. Jednoho dne řekl Kün-chánovi: „Oghuz byl veliký panovník, který dobyl državy na tváři země a měl nesčetné poklady, statky a dobytek; to vše zanechal vám, svým synům. Každému z vás se z Boží milosti narodili čtyři šťastní synové. Aby se potom nestalo, že tyto děti vejdou v nepřátelství a svár kvůli majetku a vládě. Jde o to, aby hodnost, cesta, jméno a přízvisko každého z nich byly zvlášť určeny a potvrzeny a aby každý měl nějaké znamení a tamgu, aby se tím znamením a tamgou zvláště označovaly výnosy, pokladnice, stáda koní i dobytka a aby se tak předešlo sváru a vzájemnému odporu kohokoli; děti a další potomci ať každý zná své jméno, přízvisko a svou cestu, aby to bylo příčinou pevnosti říše a věčného trvání jejich dobrého jména.“

Kün-chán to slovo schválil a Igit Irkil-chodža se ujal onoho zřízení. Když bylo šesti synům potvrzeno přízvisko Buzuk a Učuk a byla jim přidělena země pravého a levého křídla vojska, byly s rozlišením určeny a potvrzeny přízvisko, pojmenování, tamga a znamení (erb) každého z jejich dětí³⁹, a každé z těch dvaceti čtyř větví přiřadili zvláštní zvíře, které by bylo jejich ongonem. To slovo pochází od inak: inak znamená turkicky „požehnaný“. Říká se tak: inak bolsun, tj. „budiž požehnán!“ Je obyčejem, že na zvíře, které se stalo ongonem nějakého kmene, protože je určeno jako znamení štěstí, už neútočí, nepůsobí mu útrapy a nejedí jeho maso. Tento význam platí dodnes. Každý z těch kmenů zná svého ongona⁴⁰. Stejně tak určil (Irkil-chodža), jaká část masa bude při hostině a dělení pokrmu podílem každé větve; v každé zemi a v každém sídle, kde budou, má být podíl každého při hostině zřejmý, aby se o pokrm jedni s druhými nepřeli a nermoutili se.

Jména těchto dvaceti čtyř synů – jak zní jejich vlastní jméno, pod nímž se proslavil kmen a větev každého z nich a které se stalo praporem té větve – budou zapsána s výkladem a rozlišením; tamga, ongon a podíl masa, každému zvláštní, budou zapsány pod tím jménem, aby se jejich smysl snáze chápal.

Jména, tamgy a ongony dvaceti čtyř větví

Jména a přízviska šesti Oghuzových synů, z nichž tři se nazývali Buzuk a tři Učuk, přidělené jim tamgy, ongony-zvířata a podíly masa, jak je ustanovil Igit Irkil-chodža.

[Rašíd uvádí u každého z dvaceti čtyř vnuků jméno s výkladem jeho významu, kresbu tamgy, ongona a podíl masa. Kmeny Buzuk (pravé křídlo): synové Kün-chána, nejstaršího ze všech – Kajy („pevný“), Bajat („šťastný a plný milosti“), Alkaravli („kamkoli přijde, bude úspěšný“), Karaujli („černý stan“); jejich ongonem je královský bílý sokol, podílem hřbet býka. Synové Aj-chána – Jazyr („bude mít mnoho zemí“), Döger, Dodurga („zabírat zemi a vládnout“), Japarly; ongonem je orel, podílem „dolní část“. Synové Julduz-chána – Avšar („rychlý a vášnivý v lovu zvěře“), Kyzyk („silný a horlivý v zákoně“), Begdili („ctěný jako starší“), Karkyn („štědře krmící a sytící“); ongonem je orel lovící zajíce, podílem plíce býka. Kmeny Učuk (levé křídlo): synové Kök-chána – Bajandur („jeho země bude vždy plná požehnání“), Bečene („vynakládá dobré úsilí“), Čavuldur („slavný a daleko slyšitelný“), Čepni („kde spatří nepřítele, všude bez odkladu bojuje“); ongonem je raroh, podílem levý bok. Synové Tag-chána – Salur („kamkoli přijde, všude půjde v běh jeho šavle a palcát“), Ejmür („nesmírně dobrý a mocný“), Alajuntly („jeho dobytek bude dobrý“), Üregir („vždy konající dobré věci a v pořádku“); ongonem je pták zvaný uč, podílem záď. Synové Dengiz-chána – Igdir („dobrý, velký a statečný“), Bügdüz („všem prokazující poslušnost a službu“), Jiva („jeho stupeň bude nade všemi“), Kynyk („kdekoli bude, bude ctěn“); ongonem je pták zvaný čakyr, podílem „dolní část“.]⁴¹

Protože vyprávění a dějiny o nich budou v pořádku podány zvlášť v dodatku k těmto požehnaným dějinám, není zde třeba mnoha slov. Tyto kmeny ze zmíněné příčiny všechny vyznávaly jedinost Boží. Nejvyšší Pán chtěl, aby se v době prorockého poslání pána poslanců, posla Pána našeho světů, proroka Muhammada vyvoleného – požehnání a mír Boží jemu i jeho rodu! – spojili s muslimy: a tak se to nakonec také stalo. Dlouhé časy a mnoho let po Oghuzovi a jeho dětech bylo z těch kmenů množství panovníků a v každém věku povstávali z této větve zmíněných dvaceti čtyř panovníci, správci věcí a vládci štěstí. Vláda dlouho neustále zůstávala v jeho domě, takže po dlouhou dobu byla vláda u větve Salur a potom byli vážení panovníci u jiných větví, jak bude o každém z nich vyprávěno v dějinách Oghuzových, které mají tvořit dodatek k těmto dějinám. Jejich vláda a panování dosáhly až do této říše íránské země: v těchto krajinách je mnoho panovníků a velkých lidí, známých, slavných a ctěných, z Oghuzova rodu, ale ne každý ví, že jsou z Oghuzových dětí. Obec Turkmenů přesně ví, z které větve těchto kmenů je každý panovník a každý vůdce. Panovníci seldžucké dynastie a jejich předkové, kteří byli velikými a mocnými panovníky, vládli v oblastech Túránu a Íránu asi čtyři sta let a drželi ve své moci země od hranic Egypta až po hranice Číny, pocházejí z větve Kynyk⁴²; i jejich dějiny budou zkráceně podány v dodatku této knihy, uprostřed dějin Oghuzových.

Protože kmen Ujgurů je také z Turků a jeho sídla jsou blízko hranic mongolské země a v těchto dějinách je zmíněno, že pocházejí od Oghuzových bratranců, jsou i o nich příslušné dějiny, z nichž něco uvedeme v dodatku této knihy. Stejně tak dějiny kmenů Chitaje, Kara-Chitaje, Číny, Mačínu, který Mongolové nazývají Nankijas a Číňané Man-c', a Džurdže⁴³, vyprávění o dějinách gürchánů Kara-Chitaje, kteří byli králi Turkestánu a Maverannahru⁴⁴, dějiny sultána Muhammada Chorezmšáha a jeho syna sultána Džalál ad-Dína a jejich kmenů⁴⁵: protože všichni byli poraženi a zničeni v době rozkvětu Čingischána a jeho rodu a co zbylo, dostalo se pod jejich rozkaz a podrobilo se mu, mají některé jejich epizody a okolnosti vztah k těmto dějinám a budou uvedeny na každém příslušném místě. Protože o každém z vyprávění o těchto kmenech, o nichž byla řeč, existuje zvlášť letopis uchovávaný v paměti, v dřívějších dobách se však do této říše nedostaly, přál bych si je nyní, kdy se k nim obrátilo pátrání a důkladné zkoumání, také připojit k těmto dějinám; a protože vložit výklad a vyprávění o tom, jak se ty věci měly, mezi ostatní vyprávění by znamenalo způsobit zmatek a nesrozumitelnost, napsal jsem je mezitím a sestavil zvlášť jako dodatek k těmto požehnaným dějinám.