Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

I. Poslední myšlenky a Poznámky k obžalobě (říjen 1793)

[Tyto stránky napsala paní Rolandová ve vězení Sainte-Pélagie počátkem října 1793, když se dozvěděla, že Konvent postavil girondistické poslance pod obžalobu. Rozhodla se tehdy zemřít hladem a sepsala je jako svou závěť.¹]

Mé poslední myšlenky

To be, or not to be: it is the question.²

Pro mne bude brzy rozřešena.

Je život statek, který nám patří? Věřím, že ano; ale ten statek je nám dán za jistých podmínek a jedině v nich se můžeme mýlit.

Jsme zrozeni k tomu, abychom hledali štěstí a přispívali ke štěstí druhých; společenský stav toto určení rozšiřuje, stejně jako rozšiřuje všechny naše schopnosti, aniž by vytvářel cokoli nového.

Dokud se před námi otevírá dráha, na níž můžeme konat dobro a dávat velký příklad, sluší se z ní nesejít; odvaha spočívá v tom, projít ji navzdory neštěstí. Jestliže jí však zlovůle vytyčí konec, je dovoleno jej předejít, zvláště když síla snést její poslední úder nemá nikomu přinést nic dobrého. Když mě zatkli, lichotila jsem si, že posloužím slávě svého muže a přispěji k osvícení veřejnosti, kdyby mi byl vystrojen jakýkoli proces. Ten proces však bylo třeba zahájit tehdy, a naši pronásledovatelé byli příliš obratní, než aby si tak špatně zvolili čas. Byli opatrní, dokud se mohli obávat nějakého nezdaru ze strany právě těch, kdo unikli jejich násilí a probouzeli v lidech horlivost je hájit. Dnes, kdy teror rozprostírá své železné žezlo nad zdeptaným světem, slaví drzý zločin triumf; oslepuje, drtí, a ohromený dav se klaní jeho moci. Nesmírné město, živené krví a lží, zuřivě tleská ohavným proskripcím, o nichž se domnívá, že upevňují jeho spásu.

Ještě před dvěma měsíci jsem toužila po cti vystoupit na popraviště: tehdy se ještě dalo mluvit a síla velké odvahy by byla posloužila pravdě; nyní je všechno ztraceno. Toto pokolení, zdivočelé hanebnými kazateli jatek, pokládá přátele lidskosti za spiklence; za své obránce naopak považuje ty lidi z bláta, kteří své nízké vášně a svou zbabělost halí maskou zuřivců. Žít uprostřed něho znamená buď se ponižujícím způsobem podrobit jeho hroznému řádu, nebo mu dát příležitost k novým ukrutnostem.

Vím, že vláda zlých nemůže trvat dlouho; obvykle svou moc přežijí a téměř vždy je stihne trest, který si zasloužili.

Neznámá a zapomenutá bych se mohla v ústraní a v tichu odvracet od hrůz, jež rvou nitro mé vlasti, a v konání soukromých ctností vyčkat konce jejích strastí. Jako vězeňkyně a vyhlédnutá oběť bych však svůj život prodlužovala jen tím, že bych tyranii poskytla další příležitost ukázat svou moc. Oklamejme ji aspoň, když ji nemůžeme svrhnout.

Odpusť mi, ctihodný muži,³ že nakládám se životem, který jsem ti zasvětila; tvá neštěstí by mě k němu byla připoutala, kdyby mi bylo dovoleno je zmírnit; tato možnost mi je však navždy odňata a ty ztrácíš jen stín, zbytečný předmět trýznivých obav. Odpusť mi, drahé dítě, mladá a něžná dcero,⁴ jejíž sladký obraz proniká mé mateřské srdce a otřásá mými předsevzetími. Ach! jistě bych ti nikdy nevzala tvou průvodkyni, kdyby ti ji byli mohli ponechat: ti ukrutníci! mají snad slitování s nevinností? — Ať si dělají, co chtějí, můj příklad ti zůstane; a cítím, mohu si říci i na samém prahu hrobu, že je to bohaté dědictví.

A ty, kterého se neodvažuji jmenovat!⁵ — Ty, jehož jednoho dne lépe poznají, až budou litovat našeho společného neštěstí; ty, jemuž ani ta nejstrašnější z vášní nezabránila ctít meze ctnosti, rmoutil by ses, kdybys viděl, že tě předcházím tam, kde se budeme moci milovat bez viny, kde nám nic nezabrání být spojeni? — Tam mlčí zhoubné předsudky, svévolné zákazy, nenávistné vášně a všechny druhy tyranie. Půjdu tě tam očekávat a odpočinout si; ty zůstaň ještě zde dole, je-li tu ještě nějaké útočiště otevřené poctivosti; zůstaň, abys žaloval na bezpráví, které tě postavilo mimo zákon. Jestliže však neústupné neštěstí upne k tvým krokům nějakého nepřítele, nedopusť, aby se na tebe zvedla žoldnéřská ruka; zemři svobodný, tak jako jsi dovedl žít,⁶ a ať ta šlechetná odvaha, jež je mým ospravedlněním, je dovrší tvým posledním činem.

Vy všichni, které mi nebe ve své dobrotě dalo za přátele, obraťte své pohledy a svou péči k mé sirotě; mladá rostlina vyrvaná z rodné půdy, jež ji živila, by snad chřadla, pošpiněná nebo krutě pošlapaná kolemjdoucím; vy jste jí poskytli útěšné a dobrodějné přístřeší – kéž v něm rozkvete a potěší vás svou krásou a vůní! Nenaříkejte nad rozhodnutím, které kladu konec svým zkouškám; umím snášet neštěstí, znali jste mě a neuvěříte, že mi tento krok nadiktovala slabost nebo strach. Kdyby mi někdo mohl zaručit, že před tribunálem, před nějž vodí tolik spravedlivých, budu mít svobodu ukázat na tyrany, chtěla bych tam předstoupit ještě v tuto hodinu; ale zkušenost nás už příliš poučila, že tato prázdná forma soudu je jen urážlivé divadlo, z něhož obětem pečlivě odnímají možnost promluvit.⁷ Mám tedy čekat, až se mým katům zlíbí určit chvíli popravy a zvětšit svůj triumf drzým pokřikem, jemuž bych byla vystavena? Jistě! mohla bych jim vzdorovat, kdyby má pevnost měla poučit ten slabomyslný lid; ten však už není s to cítit nic jiného než kanibalskou radost z pohledu na krev, kterou může prolévat bez nebezpečí pro sebe.

Přišla ta předpověděná doba, kdy se mu, když žádá chléb, dávají mrtvoly;⁸ ale jeho zvrhlá povaha se kochá tou podívanou a ukojený pud krutosti mu činí snesitelným nedostatek, dokud se nestane úplným.

Snad, řekne se, by tito vládci dne, kteří obětují všechny, jichž se bojí, svou zuřivost nerozšířili až na vás! — Ach! což nevidíte, že si tu možnost ponechávají tím, že mě pečlivě zahrnuli⁹ do nesmyslné obžaloby proti republikánům, které nenávidí?

Mám tedy dýchat z jejich milosti, dokud se jim nezachce vyvést na scénu i mne a rozhodnout konečně o zmizení obávaného svědka jejich zločinnosti? — Ano, obávaného, neboť mé oči je dávno prohlédly, má duše je ze sebe vyvrhuje a má odvaha jim vzdorovala; oni to vědí, a proto mě musí zničit.

Ale naděje na novou revoluci, blížící se cizinci! — Co mi to záleží pro mou záchranu? Nebudu za ni o nic raději vděčit Rakušanům, než přijmout smrt od Francouzů, kteří dnes vládnou; jedni i druzí jsou nepřáteli mé země a nechci od nikoho z nich nic než jejich čestnou nenávist.

Ach! kdyby byli měli mou odvahu ty malomyslné bytosti,¹⁰ ti lidé, kteří si to jméno nezaslouží, jejichž slabost se zahalovala závojem opatrnosti a zahubila vážené Dvaadvacet, byli by odčinili své první chyby v jednání; byli by 2. června slavnostním odporem vyvolali zatčení, které nyní museli podstoupit. Jejich odpor by byl tehdy osvítil váhavé či ustrašené departementy a zachránil by republiku; a kdyby byli měli zahynout, bylo by to se stejnou slávou pro ně jako s užitkem pro vlast.

Hráli se zločinem o čas, zbabělci! Museli padnout i oni, ale hynou potupně, nikým nelitováni, bez jiné vyhlídky u potomstva než jeho dokonalé opovržení. A konečně, proč v této poslední chvíli, místo aby poslechli své tyrany, sestoupili k jejich soudnímu zábradlí a opustili shromáždění jako bázlivé stádo, jež řezník právě označil, nevzali spravedlnost do vlastních rukou a nevrhli se na ty netvory, aby je zničili, místo aby od nich přijímali svůj ortel?

Svoboda! — Ta je pro hrdé duše, které pohrdají smrtí a umějí ji v pravou chvíli rozdat. Není stvořena pro tento zkažený národ, který vstává z lože zhýralosti nebo z bláta bídy jen proto, aby zpustl v bezuzdnosti a řval, váleje se v krvi, jež stéká z popravišť! Není stvořena pro ty slabé jedince, kteří ještě myslí na zachování svých dní, když vlast pláče, když ji pustoší občanské války a když se všude šíří zkáza spolu se strachem.

Božstvo, Nejvyšší bytosti, duše světa, počátku všeho velkého, dobrého a šťastného, co cítím, ty, v jehož existenci věřím, protože musím přece pocházet z něčeho lepšího, než co vidím kolem sebe, jdu se spojit s tvou podstatou!

Dovolávám se horlivosti těch, jimž jsem byla drahá, pro tuto věrnou služebnou,¹¹ jejíž vzácná věrnost je nejdojemnějším vzorem svého druhu! Výtečné děvče! kolik slz ji za třináct let stála její oddanost ke mně! Kolik tajných zármutků, sdílených v mlčení, o nichž jsem jen z její dojemné péče poznávala, že je postřehla! Jaká činorodost v mých nemocech! Jaká šlechetná obětavost v mých neštěstích! — Kdyby přeludy o stěhování duší měly nějakou skutečnost, kdyby naše přání mohla řídit jejich proměny, chtěla bych se vrátit v jiné podobě, abych teď zase já ošetřovala a těšila stáří této citlivé a hodné bytosti! Ó moji přátelé! splaťte za mě můj dluh vůči ní; to je nejsladší daň, kterou můžete složit mé památce.

Pokud jde o můj majetek, nacházím ve svém rozhodnutí¹² tu výhodu, že jej zajistím tomu, komu náleží; přechází na mou dceru, která, i kdyby se zmocnili jmění jejího otce, by měla právo požadovat všechno, co je mým vlastnictvím a co se nachází pod pečetěmi; kromě toho by mohla vymáhat dvanáct tisíc liber, které jsem přinesla věnem, jak dosvědčuje svatební smlouva sepsaná u Duranda, notáře v Paříži na náměstí Dauphine, v únoru 1780. Dále pozemek, malý lesík a louku, které jsem koupila – podle možnosti, kterou mi dávalo psané právo, podle něhož jsem byla provdána – z prostředků pocházejících z různých položek mého vlastního jmění, z dědictví a splátek doložených, jak je uvedeno ve smlouvě sepsané roku 1791 u Dufresnoye, notáře v ulici Vivienne, a listinou, která je ve dvou vyhotoveních v mém bytě v Thézée¹³ a ve Villefranche; to vše v úhrnu třinácti až čtrnácti tisíc liber.

Mám kromě toho asi tisíc tolarů v asignátech, které budou označeny; přeji si, aby se z této částky koupila mé dceři harfa, na kterou hraje a kterou mám pronajatou od Kolikera, výrobce hudebních nástrojů v ulici Fossés-Saint-Germain-des-Prés; je to poctivý člověk, s nímž se dá jednat a který snad trochu sleví ze sta tolarů, jež mi uvedl jako cenu. V každém případě chci raději, aby se peníze použily takto, než aby byly uschovány v hotovosti. Ctnosti jsou prvním pokladem, ale nadání patří k tomu, jak je dobře užívat. Nikdo netuší, jakou úlevu poskytuje hudba v samotě a v neštěstí a před kolika svody může uchránit v blahobytu. Ať učitelka harfy dochází ještě několik měsíců; potom, nebude-li možné pokračovat, bude malá, pokud bude dobře využívat čas, umět dost, aby se tím bavila. Pod pečetěmi je výtečný klavír, koupený z mých úspor, a proto je stvrzenka na mé jméno, jak se ukáže v papírech; nesmí se opomenout jej požadovat. Pokud jde o kreslení, to musí být hlavním předmětem, k němuž je třeba obracet píli, studium a péči.¹⁴ Našla jsem způsob, jak dát napsat jejímu strýci a kmotrovi,¹⁵ a doufám, že učiní opatření, bude-li na svobodě, aby mému dítěti zajistil, co mu náleží. V takovém případě by má dcera, nebudouc bez prostředků, měla zajistit živobytí své věrné služebné; prosím ty, kdo ji povedou, aby na to dohlédli a rozhodli o tom. Moji ctihodní příbuzní Besnardovi¹⁶ z ulice a ostrova Saint-Louis svěřili mému muži peníze, z nichž jsme jim vypláceli rentu; je možné, že neznají formality, které je třeba splnit, aby svou pohledávku doložili; bylo by třeba tyto ctihodné starce o tom poučit. Bylo by také třeba, aby občas vídali svou prapraneteř, která jim nahrazuje dítě a na níž budou nyní spočívat všechny jejich naděje.

Nikdy jsem neměla šperky, ale mám dva prsteny velmi skromné hodnoty, které mám po otci; odkazuji je na památku – ten se smaragdem adoptivnímu otci své dcery¹⁷ a ten druhý svému příteli Boscovi.¹⁸

Nemám co dodat k tomu, co jsem nedávno vyjádřila šlechetné ženě, která je ochotna mě u mého dítěte zastoupit; služba, kterou mi ona a její manžel prokazují, ve mně vzbuzuje cit, který sahá až za hrob a pro který na tomto světě není slov.

Ať můj poslední dopis dceři upoutá její pozornost k tomu, co se zdá být jejím hlavním úkolem, a ať ji vzpomínka na matku navždy připoutá k ctnostem, které utěšují ve všem.

Sbohem, mé dítě, můj manželi, má věrná služebná, moji přátelé; sbohem, slunce, jehož zářivé paprsky vnášely jas do mé duše, tak jako jej přivolávaly na nebesa; sbohem, osamělé kraje, jejichž pohled mě tak často dojímal; a vy, venkované z Thézée, kteří jste žehnali mé přítomnosti, jimž jsem stírala pot, mírnila bídu a ošetřovala nemoci; sbohem, klidné pracovny, kde jsem živila svého ducha pravdou, poutala svou obrazotvornost studiem a v tichu rozjímání se učila vládnout svým smyslům a pohrdat marností.

Sbohem… Ne, jen od tebe jediného se neodlučuji; opustit zemi znamená přiblížit se k sobě.¹⁹

Poznámky k obžalobě girondistů

[Paní Rolandová je napsala v Sainte-Pélagie koncem října 1793, během procesu s girondisty, jako odpověď na Amarovu zprávu, která v něm posloužila za obžalobu.²⁰]

Jestliže existovalo spiknutí proti jednotě a nedělitelnosti republiky, proti svobodě a bezpečnosti francouzského lidu, je zřejmé, že je mohli zosnovat jen přívrženci despotismu, ctižádostivci, kteří si chtěli osobovat moc nebo nabýt bohatství, nepřátelé lidstva.

Za takové se označují Brissot, Gensonné, Vergniaud, Guadet, Pétion, Gorsas, Buzot atd. Tito muži tedy museli při nejedné příležitosti projevit svou nenávist ke svobodě, svou lačnost po zisku, svou horlivost v honbě za úřady; zkrátka neřesti a zkaženost, jež jsou takovým bytostem vlastní. I kdybychom předpokládali, že si nasadili pokryteckou masku, není možné, aby jejich cíl zůstal skryt; jejich jednání je musí prozradit a jejich zájem se v něm musí jasně ukázat. Prozkoumejme, čím byli, podívejme se, jak jednali, a budeme moci posoudit, co se jim přičítá; potom bude na místě pustit se do hledání samotného spiknutí, které by se mohlo docela dobře podobat historce o zlatém zubu,²¹ nebo se zúžit na známé snahy aristokratů a royalistů, projevující se od samého zrodu revoluce, jejichž příčina souvisí s podniky cizích mocností.

Kdo byli obžalovaní

Vezměme několik z těchto mužů v jejich soukromém životě před rokem 89, kdy vstoupili na scénu, jež se tehdy otevřela, a sledujme první kroky, které na ní učinili. Byli to většinou advokáti: jedni vynikali v soudní síni, jiní se proslavili v republice písemnictví; několik z nich, vážených jen pro bezúhonnost, kterou projevovali při výkonu svého povolání, vyneslo uznání, jež si taková bezúhonnost získává, na místo poslanců generálních stavů; někteří se konečně věnovali namáhavému, ale čestnému povolání novináře a odvážně bojovali proti despotismu, na nějž se tehdy útočilo.

Pétion, prostý v mravech, skromný ve svých potřebách, ženatý s rozumnou ženou, žil v Chartres, vážený svými spoluobčany, kteří ho znali od narození; už byl znám tou filozofií, jež záhy vyznačuje zdravou duši, a lidé měli za to, že ho postaví na pravé místo, když ho vyšlou do generálních stavů.

Buzot, jenž v Évreux vynikal přísnou poctivostí a předčasnou rozvahou, vzbuzoval důvěru a zasluhoval si vážnost ve věku, kdy tolik jiných nezná nic než zábavu. Chvíle, které nevěnoval advokacii, vyplňovala záliba ve studiu a samotářské zvyky přemýšlivého ducha, a mravy stejně mírné jako čisté ho činily drahým jeho přátelům. Vřelost citu, snadnost výřečnosti a přísnost zásad způsobily, že byl uznán za hodna přednést ve stavech stížnosti a požadavky svého kraje.

Gorsas, otec početné rodiny, zakládá hned v prvních dnech revoluce periodický list,²² v němž bojuje proti dvoru, tehdy ještě mocnému, věnuje se obraně práv lidu, snaží se je upevnit a nikdy neopomene se jich dovolávat.

Brissot,²³ spisovatel od mládí, hlásal svobodu za despotismu, lidskost pod tyranií, přivolával revoluci svými přáními a připravoval její hnutí protesty proti tehdejším zlořádům. Za trest za svou upřímnost okusil vězení, a protože se víc zabýval mravními či politickými pravdami než péčí o vlastní jmění, pustil se do několika nešťastných podniků, z nichž vyšel stejně chudý nebo ještě chudší, než do nich vstoupil. Revoluce byla signálem jeho veřejného života; vrhl se na tuto dráhu uprostřed bouří, rozebíral zásady, nešetřil osoby, které mu připadalo, že je porušují, a neúnavně pracoval pro věc veřejnou.

Zastavím se na chvíli u těchto čtyř osobností: první dva zasedali v Ústavodárném shromáždění, Brissot byl zvolen do Zákonodárného shromáždění, všichni se stali členy Konventu. Je jediná okolnost, kdy by si odporovali? Osobovali si nějakou moc? Měli z něčeho zisk? Usilovali o nejvyšší moc pro sebe nebo pro své přátele?

Pétion a Buzot sloužili v Ústavodárném shromáždění svobodě s horlivostí a vytrvalostí, které jim vynesly nenávist aristokracie a přízeň lidu; ta přízeň je však vrtkavá, nenávist nikdy nevyhasne a brzy zesílí přispěním všech závistivců, jejichž výpady bezprostředně následují každý úspěch. Buzot, zvolený v Évreux k trestnímu soudu, dal povinnostem v rodném kraji přednost před týmž úřadem v Paříži, jehož pobyt by svedl ctižádostivce; zachoval si svůj charakter před očima svých spoluobčanů i nepřátel, které si mezi nimi svým občanským smýšlením udělal; zasloužil si, aby byl znovu zvolen poslancem, tentokrát do Konventu, když předtím založil ve svém městě lidovou společnost, nezbytnou hráz proti úsilí despotismu spoutaného, ale nezdolaného. Nelze říci, že by měl na mysli toto znovuzvolení nebo nějaké jiné uplatnění po odchodu z Ústavodárného shromáždění, a totéž platí o Pétionovi, neboť právě tito dva muži prosadili dekret, jenž poslancům tohoto shromáždění po čtyři roky zakazoval zastávat jakýkoli úřad a být znovu zvoleni.²⁴

Žádali dokonce lhůtu šesti let, a při revizi byl tento dekret navzdory jejich úsilí o jeho zachování zrušen. Hle tedy Buzot²⁵ se vrací do Konventu stejně čistý, jako vyšel z Ústavodárného shromáždění; nechme ho tam; později uvidíme, jak se v něm choval a zda muž, který vzdoroval všemu křiku a všem urážkám, aby hájil své názory, i kdybychom připustili, že se v některých z nich mýlil, mohl být pokrytec, ctižádostivec a spiklenec.

Pétion byl vynesen do úřadu pařížského starosty přízní lidu; udržel si jej až do doby po 10. srpnu, spolu s nenávistí dvora, která se projevovala při všech příležitostech až do té poslední. Teprve nedávno si kdosi vymyslel, že byl v Tuilerijském paláci, aby jej bránil, ačkoli se vědělo, že tam byl vystaven nebezpečí; teprve nedávno se vymyslela pomluva, že dal Mandatovi²⁶ rozkaz střílet do lidu. Ptám se, k čemu by byl Pétion, nenáviděný dvorem a milovaný lidem, zradil lid a posloužil dvoru, zrovna když byl dvůr blízko pádu? Měl snad on, který bojoval s dvorem v době jeho moci a získal si popularitu, nějaký důvod o ni přijít, když měl lid navrch? Ponechávám stranou filozofa a horlivého občana, beru jen člověka, a je vidět, že i z hlediska ctižádosti a zájmu by jednání přisuzované Pétionovi nemělo zdravý rozum; a nebyl-li příliš poctivý na to, aby tak jednal, nebyl přinejmenším tak hloupý. Svým úřadem nemohl stát v čele povstání; bylo nutné, aby byl držen doma pod stráží a aby mu svázali ruce, aby proti němu nemohl zasáhnout. Lehkomyslníci z Komuny na to zapomínali, a vzpomínám si, že Lanthenas²⁷ šel dvakrát ze starostenského úřadu na radnici říct, ať tedy postaví k jeho sídlu silnou ozbrojenou stráž.

Zpravodaj neřekl ani slovo o zářijových masakrech;²⁸ vyhnul se úskalí přijmout jakoukoli verzi, neboť montagnardi hájili verze protichůdné. Když Roland tyto masakry odsuzoval, jakobíni říkali, že byly dílem lidu a jeho pomsty, a pokládali za zločin jim netleskat; a když pravice, Pétion a ostatní, prosadili dekret, aby byli jejich původci stíháni, nazvali Pétiona a pravici nepřáteli lidu a svobody. Ale od té doby, co tento dekret²⁹ upadl v zapomnění, co jakobíni triumfují a Dvaadvacet je proskribováno, sami jakobíni, s Hébertem v čele, drze tvrdí, že tyto masakry byly hanebným dílem Pétionovým!

Guadet, Vergniaud, Gensonné,³⁰ vážení pro své nadání, známí v Bordeaux svou láskou k revoluci, přišli do Zákonodárného shromáždění; byli v něm prvními v nadání, a tento druh aristokracie jim nadělal víc nepřátel, nebo nepřátel nebezpečnějších, než kolik by jim jich byl způsobil nedostatek občanských ctností. Zasedali v předsednickém křesle 10. srpna, kdy by se slabí třásli zastupovat shromáždění v tak kritické chvíli, a člověk musí být velmi prolhaný, aby se pokoušel jim vyčítat umírněnost a míru, kterou v tomto pozoruhodném období zachovali ve svém jednání. Brissot se s nimi ovšem přirozeně sblížil, protože s nimi měl víc společného než s kýmkoli jiným, tak jako se v době Ústavodárného shromáždění, jehož členem nebyl, sblížil na základě shodných zásad s jejich zastánci; jako krajan a přítel Pétionův se stýkal s těmi z jeho kolegů, kteří hájili tutéž věc, pro jejíž vítězství psal svůj list.

Brissot, Martovo pole a válka

Sdílel omyl mnoha lidí o Lafayettovi;³¹ či spíše se zdá, že Lafayette, zprvu stržený zásadami, které jeho rozum přijal, neměl dost pevnosti charakteru, aby je hájil, když se boj stal obtížným; anebo snad, vyděšen následky příliš velké převahy lidu, pokládal za rozumné nastolit jakousi rovnováhu. Faktem je, že Brissot, který v soukromí dokonce vyznával republikánství, ho ještě dlouho nepovažoval za vinného, když už se jím v očích nejhorlivějších stal. Veřejně ho však odsoudil a ohlásil svůj rozchod s ním už před aférou na Martově poli. Tady si zpravodaj tak málo zakládá na přesnosti, že plete data; nechává Brissota přijít k jakobínům v březnu 91, aby připravil aféru na Martově poli, k níž došlo v červenci a kterou vyvolal jedině králův útěk a návrat, k nimž došlo v červnu.³² Ostatně se ví, že Brissot nepřišel k jakobínům podněcovat k sepsání petice, ale že tam přišel, protože byl jmenován jedním z komisařů, kteří ji měli sepsat: vzpomínám si, že jsem ho druhého dne slyšela vyprávět, jak Laclos,³³ komisař spolu s ním, si stěžoval na tak silnou bolest hlavy, že nemohl držet pero, a požádal Brissota, aby je držel on; jak tentýž Laclos navrhoval vložit článek, který ohlašoval s nenuceným výrazem, ale který by byl příznivý vévodovi Orleánskému; a jak jej Brissot rozhořčeně odmítl a místo něj vložil ten, který vyzýval k republice, pro niž byla ta chvíle tou pravou a mohla být velmi drahocenná. Ví se také, že když shromáždění rozhodlo ve prospěch krále, jakobíni místo aby poslali petici na Martovo pole, dali tam prostřednictvím delegátů své společnosti vzkázat, že už není důvod ji podávat, protože zákon byl vynesen. To se odehrálo v sobotu. Viděla jsem ty delegáty přijít na Martovo pole, kde jsem byla v poledne se třemi či čtyřmi sty lidmi, ne víc, a kde na oltáři vlasti řečnil kordeliér, malý hrbáček Verrières, a jiní. Teprve druhý den, v neděli, se ráno odehrála tragická fraška se dvěma oběšenými muži, kdy tam nebylo shromážděno ani třicet lidí, a tehdy jsem slyšela, jak ji dosti věrohodně přičítají koalici Lamethů³⁴ a dalších, kteří chtěli mít příležitost ukázat sílu a zastrašit terorem. Neděle skutečně přilákala mnoho lidí, které tam přivedla nejasná pověst o petici, zatímco zpráva o oběšení se ještě nerozšířila; Robert se opravdu pustil do sepisování jedné petice; dokončil ji a dával ji podepisovat, když byla nasazena ozbrojená moc, v důsledku udání u shromáždění a prudkého dopisu, který v té souvislosti napsal Charles Lameth, tehdy předseda, pařížské Komuně o nutnosti potlačit strašné nepořádky, jichž se stali obětí dva lidé. Tak ranní vražda, spáchaná takřka pokradmu, posloužila za záminku ke střelbě do lidu shromážděného po obědě; na radnici byl vyvěšen rudý prapor,³⁵ zavládl strach, začalo zatýkání, a to připravilo vítězství revizionistů, kteří chtěli posílit dvůr. Jistě! stačí si přečíst tehdejšího Patriota, aby se posoudilo, zda je možné, aby Brissot, který aféru na Martově poli odhalil, podporoval lid a vedl válku s revizionisty, byl zároveň jejich spoluviníkem. To obvinění je pobuřující! Ale tak je tomu od začátku do konce v celém tomto díle nepravosti.

Nebudu zde rozebírat otázku války; ta byla obdobím velkého rozkolu mezi vlastenci: Robespierre, vznětlivý, žárlivý, dychtící po popularitě, závidějící úspěchy druhých, panovačný povahou i zaujetím pro sebe sama, se postavil do čela strany, která odporovala vyhlášení války. Je třeba si přečíst projevy o této otázce: zdálo se mi, že celkově byla většina osvícených lidí pro a zastávala Brissotův názor; jisté je, že dvůr se tomu velmi vzpíral a že krále jeho rada do toho svým způsobem dotlačila. Král mohl čekáním jen získat: nepřátelé se v klidu připravovali a naše nečinnost by nás jim vydala bez obrany. Robespierre Brissotovi tento triumf neodpustil. Od té chvíle padly všechny ohledy. Chytal se už jen všech nevyhnutelných či jiných neštěstí, která přišla, aby z nich dělal zločiny stoupencům války; přehánění vášně se postupně změnilo v rafinovaný systém pomluv, hluboce promyšlený a zarputile prováděný. Brissot už nesměl pochválit žádného člověka, aby to nebylo vyloženo jako proradnost, jestliže se ten člověk později odchýlil z pravé cesty. Brissot měl tehdy v ministerstvu lidi, s nimiž se stýkal³⁶ a kteří si ho vážili: další důvod k nedůvěře a žárlivosti. Tito ministři, čestně propuštění dvorem, byli po jeho pádu povoláni zpět; Brissot byl jedním z mála nadaných mužů, kteří v té chvíli měli ve shromáždění určitý vliv; Brissot se Robespierrovi jevil jako mocná osobnost a Robespierre přísahal, že ho zničí, a mohl na tom v klidu pracovat, neboť důvěřivý Brissot nepřestával spoléhat na čistotu svých úmyslů, jako by veřejnost nemohla být v tomto ohledu oklamána, a nemohl se odhodlat chodit k jakobínům bojovat s věčným řečníkem, který ho k smrti nudil. Pohrdl svým protivníkem, a ten ho porazil. Ale kdo by byl uvěřil takové slabosti Konventu a takové tuposti lidu? Ti, kdo se nenechávají strhnout událostmi dne a najdou si čas často znovu číst dějiny a přemýšlet o nich, srovnávajíce minulé s přítomným. Neviděla jsem v revoluci jediného muže v úřadě, který by tak činil; je to proto, že člověk má opravdu sotva čas žít a stačit na všechno, co mu každý den ukládá, leda by si rozvrhoval hodiny s výjimečnou přísností, obtížnou a vzácnou.

Dopis Gensonného a spol. Ludvíku XVI.³⁷ může být vykládán jako zrada jen tou nejvýslovnější zlovůlí. Tehdy si jistě nikdo nebyl jist šťastným výsledkem revoluce; moudří si tedy přáli, aby král pochopil nutnost uvést ústavu v chod a rozhodl se vzít zpět, aby je udržel, ministry, kteří ji upřímně chtěli provádět. Ti už prokázali, co umějí, a žádost o jejich povolání nebyla krokem soukromého zájmu, ale výrazem všeobecného přání. Roland sám se o tomto dopise poslanců dozvěděl teprve v poslední době a pravděpodobně by o něm nikdy neslyšel, kdyby se o něm nebyl dozvěděl spolu s veřejností.

Obvinění vznesená proti Rolandovi

Zastavme se však u obvinění, jež jsou proti Rolandovi vznesena v této obžalobě, která bude hanbou století i lidu, jenž jí mohl buď tleskat, nebo ji hlasitě neodsoudit.

„Hned nazítří po 10. srpnu,“ praví se v ní, „vylepovali Gensonné a jeho frakce štvavé pamflety proti těm, kdo přispěli k pádu trůnu, proti jakobínům, proti generální radě Komuny, proti pařížskému lidu; bylo uvedeno do činnosti pero Louvetovo, pera Brissotova a Champagneuxova; u Rolanda byly viděny obrovské balíky těchto pamfletů; byl viděn jeho dům, jak se zabývá jejich rozšiřováním.“

Tu tirádu jsem si přečetla dvakrát, nemohla jsem pochopit, jak se ji kdo odvážil napsat. Gensonné, pokud vím, nikdy nic nedal vylepit; Louvet redigoval Sentinelu;³⁸ ta sbírka existuje, velmi posloužila revoluci a je ustavičným vyvrácením všech těchto tvrzení; nic nedýchá víc svobodou, velkými a moudrými zásadami, nenávistí ke všem tyraniím, láskou k rovnosti. Roland přispěl stejně jako kdokoli jiný, ba možná víc než kdokoli, k tomu, aby získal všechny duchy pro revoluci; jeho oběžníky také existují; ať si je tedy přečtou a ať citují něco, co by nebylo přímo výtečné. Champagneux rozesílal jen samotné listiny tištěné na příkaz shromáždění, nikdy v nich nebyla provedena sebemenší změna: opačný předpoklad je stejně hloupý jako ohavný. Předně to bylo nemožné: netiskl je Roland, ale autoři u Baudouina, tiskaře shromáždění, od něhož si ministr objednával určitý počet výtisků; za druhé to bylo zbytečné, neboť i kdyby vybíral, mohl přece rozeslat menší počet toho, co se mu zdálo horší; a konečně, kdyby došlo k sebemenší nevěrnosti, dotčení by nečekali víc než rok, aby si na ni stěžovali a dokázali ji. Co tedy znamená tato směšná tiráda?

— Přece jsem to uhodla: to si žádá jistý výklad.

Při revolučních hnutích nejsou nejčinnější lidé vždy nejčistší: kolik tvorů se dere dopředu jen proto, aby se stali něčím? Ty je třeba nechat jednat spolu s ostatními; jakmile je však cíl hnutí splněn, je třeba rychle nastolit pořádek, aby se předešlo rozkladu. Komuna ustavená 10. srpna posloužila k pádu tyrana, to bylo správné; ale mnozí z jejích členů se dopustili různých výstřelků; v Tuileriích i jinde došlo k mnoha krádežím a rabování; později dostala tato Komuna peníze na zásobování; bylo na ministru vnitra, aby požadoval vyúčtování a předal je zákonodárnému sboru. Roland tedy na Komunu naléhal, aby mu je předložila; Komuna nechtěla, a ještě méně mohla, je složit; Roland to musel oznámit shromáždění, aby učinil spravedlnosti zadost a aby nebyl sám obviněn. Kdyby shromáždění mělo sílu, ani by nebylo na tuto chvíli čekalo, nebo by se jí aspoň chopilo, aby Komunu obnovilo; byla by to politická operace spravedlivá a nutná. Ale Danton, který Komuny využíval, byl ministrem; měl ve shromáždění přívržence; dal svůj nástroj zachovat. Roland tak zůstal v obtížném postavení: obvinitelný, kdyby vyúčtování nepožadoval, nenáviděný, kdyby je požadoval dál; jeho poctivá povaha nemohla váhat, jeho rigorismus tomu snad dodal ještě víc slavnostnosti, a když byl pověřen předložit shromáždění zprávu o stavu Paříže, neměl shovívavost k omylům, hloupostem a proviněním Komuny. Těch bylo mnoho: Komuna se stala jeho nepřítelem; a tak měl proti sobě nenávist činorodých lidí, kteří měli u lidu pověst vlastenců od 10. srpna, ničitelů tyranie. Připojte k nim ty, které rozkrádač Danton poštval proti kolegovi, jehož přísnost mu překážela, a který navíc odsoudil zářijové zločiny, další dílo části Komuny, Santerra³⁹ atd. Připojte k nim ještě ty, které žárlivý Robespierre chystal proti všem Brissotovým přátelům, a najdete značný dav: buď provinilců, kteří potřebovali svrhnout svého dozorce a udavače, nebo přepjatců zaujatých pro vlastence od 10. srpna, kteří neviděli, co je na dně pytle, nebo lidí, kteří měli zájem je podporovat, nebo nevědomců, které si získali, a k tomu několik závistivých vůdců, kteří dovedli využít prostředek, jak svrhnout muže, jenž měl vliv. To je původ strany, která se rozrostla o všechny nováčky, kteří přijeli do Konventu, příliš cizí Paříži nebo státním záležitostem, aby dobře posoudili, jak se věci mají, a o všechny ty, jejichž samolibost se podráždila proti význačným poslancům, kteří byli s Rolandem přirozeně spjati, protože lidé stejného ražení se spolu rádi stýkají. Kdybych měla víc času, sledovala bych tuto stranu ve všech jejích rozvětveních a ukázala prstem na její podniky; ale to stačí, aby se naznačila cesta k hledání a poznání.

Nyní je jasné, že tato strana, dnes vládnoucí, jejímž mluvčím je Amar, nazývá pamflety spisy, v nichž Roland podával zprávu o stavu Paříže, požadoval od Komuny vyúčtování, vystavoval veřejnému rozhořčení zářijové zločiny a hlásal nastolení pořádku, aby revoluci získal všechna srdce, což je těžší než zabíjet lidi, jak to dělají tito pánové. Tyto domnělé pamflety se neuvádějí, protože by si tím spálili prsty; ale deklamuje se o rozšiřování jakýchsi pamfletů a veřejnost věří, že kdo vznáší takové obvinění tak hlasitě, musí k tomu mít důvod; tleská síle deklamace a myslí si, že je pomstěna, když se vraždí její obránci.

Tajné srozumění s Prusy je výstřednost, pro kterou nelze najít slov, a Brunšvik se musí dobře bavit, když vidí, jak jsou z přátelství s ním obviňováni lidé, kteří proti němu tak dobře válčili. Stačí si přečíst dopis, v němž se Roland údajně přiznává k úmyslu opustit Paříž,⁴⁰ a uvidí se, čemu je třeba věřit, zvlášť co do úmyslu otevřít Brunšvikovi cestu. Vím, že pro případ, že by se Prusové k Paříži hodně přiblížili, se jednou nadhodila otázka, co by bylo vhodné učinit a zda by bylo moudré, aby toto město opustila národní reprezentace, na níž záviselo celé státní těleso; ale rozprava byla letmá, hypotetická, ještě víc, než snad měla být; žádný z ministrů svým kolegům nevyhrožoval; to Danton si po události vymyslel, že z toho udělá udání,⁴¹ jednak aby si z toho udělal zásluhu, jednak aby Rolandovi uškodil. Mám tyto věci velmi živě v paměti, protože jsem o nich slyšela mluvit svého muže, když se vracel z rady, která se tehdy konala u něho. Pokud jde o to velké hnutí pařížských občanů, ví se, že posloužilo za roušku zářijovým zločinům a že republiku zachránil Kellermann svým činem z 20. téhož měsíce.⁴²

Neméně směšné je vidět, jak se tehdejší vláda obviňuje, že chtěla vyhladovět lid; nikdy za Rolandova ministerstva nebyly potraviny tak vzácné a tak těžko k sehnání, jako se staly od té doby: jeho starostlivost v tomto ohledu byla nesmírná a lze si přečíst, co říkal o špatné správě, jíž se v této věci vyznačovala pařížská Komuna.

Je to hanebná a nesmyslná pomluva tvrdit, že Roland použil k podplácení pisatelů peníze, které dostával na zásobování. Za prvé, tyto peníze se mu nikdy nedostaly do rukou; mohl s nimi nakládat jen poukázkami na státní pokladnu s uvedením jejich účelu; za druhé z těchto peněz předložil vyúčtování, předkládal je každý měsíc, zopakoval je při svém odchodu, vše doložené účetními doklady, a nepřestával žádat, aby o nich byla podána zpráva. Byla prozkoumána; nebylo však o nich co říci než dobré, a Hora nikdy nechtěla připustit, aby byla zpráva podána. Stačí se zeptat Dupina,⁴³ poslance, jednoho z komisařů pověřených přezkoumáním; stačí se zeptat Saint-Aubina, komisaře pro účetnictví, jehož pomoci využili komisaři Konventu při této práci, která trvala dva měsíce a byla vedena s puntičkářstvím a s touhou najít chyby, aniž se jim to podařilo. Za třetí a konečně, Rolandovi bylo na tisky a spisy dáno jen sto tisíc liber, z nichž za šest měsíců utratil pouhých třicet čtyři tisíce, z nichž rovněž předložil vyúčtování, zatímco zbytek zůstal ve státní pokladně, jak dokazuje výkaz toho, co z ní bylo vydáno.

Je třeba zlé vůle, jakou lze sotva pochopit, aby se šířily tak nehorázné lži! Roland u sebe nezřídil žádné nové kanceláře; pověřil několik úředníků rozesíláním zásilek, jež měl na starosti, a nikdy ničemu nedal jméno formování veřejného ducha;⁴⁴ tu chiméru si nejdřív vymysleli jeho nepřátelé a potom ji pokřtili po svém. Já jsem se nikdy do ničeho nemíchala, tím méně jsem něco řídila; ať to dokážou, jestli mohou. Roland neměl se svými kolegy nic společného, pokud jde o finanční záležitosti, stejně jako se jeho kolegové nemíchali do rozesílání jakéhokoli spisu; nelze uvést jediný spis rozeslaný Rolandem, který by neměl za cíl získat lidi pro revoluci 10. srpna, místo aby ji hanobil. Roland neměl žádnou pravomoc nad poštovní správou, aby mu mohla cokoli zadržovat, a správci by se nikdy nemohli, aniž by se zničili, propůjčit k tak ohavnému manévru; a kdyby se o to jen pokusili, jak by je za to nebyli potrestali, je, kteří byli tak pronásledováni, které sice připravili o místa,⁴⁵ ale jejichž osoby kompromitovat nedokázali?