Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

II. Proti obžalobě girondistů, výslech a obhajoba (říjen–listopad 1793)

[Pokračování Poznámek k obžalobě girondistů, které paní Rolandová psala ve vězení Sainte-Pélagie v posledních říjnových dnech roku 1793, zatímco před revolučním tribunálem probíhal proces s jejími přáteli.]

Je nepravda, že by Roland potlačil cokoli, jehož rozesílání bylo nařízeno; sama jsem viděla, jak se expedují Maratovy projevy. Stejně tak je nepravda, že by kterýkoli z nich byl zkomolen, ba že by to vůbec bylo možné; řekla jsem to už výše; ukázala jsem, že by to bylo stejně nemožné jako nepravděpodobné a že by se s udáním nečekalo až do dneška, kdyby se to stalo byť jen jedinkrát; a konečně, že ani dnes, kdy má kdosi tu drzost to tvrdit, se nikdo neodváží a ani nedokáže uvést jediný případ.

Ale jak znamenitá je to předběžná opatrnost, obvinit Rolanda a Moniteur,¹ že přesunutím jediného slova nechávali montagnardy v očích celé republiky blouznit! Když nemohou zničit dějiny, chtěli by aspoň zabránit, aby se věřilo jejich pramenům! Ach, dobrý Bože! I kdyby po nich nezůstalo nic než jejich pomluvy a jejich činy, ohavnost lži by vždycky prosvitla! Pravdu lze na několik let umlčet, ale udusit ji nelze, a právě úsilí vynakládané na to, aby byla zničena, prozrazuje a dosvědčuje, že je.

Rolandovi se přičítá za zločin objevení železné skříně² a s oblibou se předpokládá, že z ní něco vyňal, aby tak zakryl nedostatek důkazů, jež proti takzvané Brissotově frakci nelze předložit. Roland však měl svědky a Roland si nikdy neprotiřečil. Zámečník jménem Gamain,³ usazený ve Versailles, oznámil, že ho Ludvík XVI. zaměstnal ke zhotovení malé skrýše ve svých komnatách v Tuileriích; nevěděl, zda v té skrýši něco je. Roland měl nad Tuileriemi dozor; byly svěřeny jeho péči i se vším, co obsahovaly; vezme s sebou Gamaina a architekta Heurtiera,⁴ muže úctyhodného, odebere se do královských komnat, kde v průchodu mezi dvojími dveřmi Gamain zvedne dřevěný obkladový panel a odkryje malá železná dvířka; Roland mu je dá otevřít; zakrývala otvor ve zdi, v němž leží svazky papírů. Roland zavolá sluhu, dá přinést ubrousek, vytáhne svazky, aniž je rozváže, vrhne pohled na jejich nadpisy, které ohlašovaly korespondenci s generály a s jinými osobami, vloží je do ubrousku, stále v přítomnosti Heurtiera a Gamaina, dá balík nést svému sluhovi a odebere se do Konventu, kde je úředně odevzdá. Když procházel komnatami, potká jednoho poslance, který se ho ptá, co to nese. „Dobré věci,“ odpověděl, „které jdu odevzdat Konventu.“ Je třeba dodat, že když Konvent svěřil zámek se vším, co obsahoval, do odpovědnosti ministra vnitra, zřídil navíc komisi z několika svých členů, která měla prozkoumat písemnosti a tiskoviny nalezené tam při vpádu a shromážděné v jedné části budovy. Členové této komise se hněvali, že je ministr k objevu nepřizval; ministr nenalezl nic prostšího, než na Gamainovo udání místo prohlédnout, a když tam našel papíry, neprodleně je předložit Konventu. Počínal si jako poctivý muž bez podezíravosti; nejednal jako politik, který všechno předvídá a šetří cizí ješitnost. Roland v této věci nemá žádnou skutečnou vinu, ale dopustil se chyby v postupu a v opatrnosti. Dodejme, že mezi členy komise v zámku byl jakýsi Calon, osoba, jíž Roland pohrdal a s níž měl občas potíže, protože tito poslanečtí komisaři chtěli rozšiřovat svou moc a převracet zámek podle své libosti, kdežto Roland, od přírody přísný a silný svou odpovědností, se jejich podnikům často stavěl na odpor. Jaký byl ten Calon, posoudí čtenář, až řeknu, že bylo veřejně známo, že se spolčil s jednou ženou, svou milenkou, a zřídil s ní na společný zisk u shromáždění kavárnu s výčepem.

Teď je vidět, odkud pochází všechen ten povyk kolem železné skříně; je cítit, jak se různí Rolandovi nepřátelé chopili zdání, aby ho uvrhli v podezření, a kolik malicherných vášní přispělo k tomu, aby se nad touto okolností stahovala mračna. Jakou cenu nabyla pro ty, kdo chtějí obvinit ze spiknutí poslance, Rolandovy přátele, a jimž tak dobře poslouží, dá-li se lidem namluvit, že skříň obsahovala listiny, které ministr patrně zatajil! Ale srovnejte data, zvažte fakta, a zastavíte-li se jen u tohoto jediného, uvidíte přece, že kdyby byl Roland chtěl něco odcizit, byl by začal tajným otevřením a teprve potom by dal provést jiné, zcela úřední, jemuž by nechyběla žádná formalita. Jeho rychlý a neopatrný postup, třebaže ho vystavil obviněním, dokazuje jeho nevinu každému, kdo chce přemýšlet. Heurtier žije: je to muž v letech a všeobecně vážený; Gamain žije také. Sepsali o celém úkonu svůj malý protokol a tato listina ani tyto podrobnosti dějinám nezapadnou!…

Nebudu rozebírat obvinění, že Roland chránil stoupence aristokracie a vztahoval ruce k emigrantům; Roland byl ve své správě nestranně a přísně spravedlivý; vztahoval ruce jen k zákonu, viděl jen jej a nikdy nerozhodoval jinak než podle něho. Aristokracii se jistě musí zdát stejně podivné, že jí přisuzují takového ochránce, jako se to musí zdát vévodovi brunšvickému,⁵ když slyší, že Roland je nazýván jeho přítelem; takové hlouposti nebudou mít dlouho úspěch.

Je pravda, že jakmile byla republika nastolena, chtěl k ní Roland spravedlivou vládou připoutat i její nepřátele; chtěl dobré zákony místo krve; tyto zásady vzbudily jistou důvěru i u lidí, kteří sice nebyli fanatickými přívrženci královské moci, ale republikány také nebyli; cítili, jak se obracejí, a připouštěli, že tento vlastenecký ministr se přece jen zdá být poctivým mužem. Závistivci se těchto přiznání chopili, aby Rolanda vydávali za stoupence aristokracie; tak nakonec začali označovat všechny rozvážné přátele lidstva. Ráda bych, aby mi někdo ukázal, jak mohl Roland – který se za starého režimu vzdal vlastního postupu, aby hájil svobodu obchodu, a jemuž za jeho názory v té věci přičítali zločin; který své zásady hlásal v dílech vydávaných už patnáct až dvacet let; který, věrný své povaze, se za revoluce pro ni vyslovil natolik, že se stal terčem celé lyonské aristokracie; který si na ministerstvu počínal s opravdovou odvahou; který se odvážil zveřejnit dopis králi,⁶ jejž mu přívrženci trůnu dosud neodpustili; který, povolán znovu na ministerstvo povstáním 10. srpna, měl svůj zájem i svou slávu vázány na to, aby je podporoval – jak mohl, pravím, Roland usilovat o to, aby revoluci zostudil, aby podporoval roajalisty, kteří ho nenáviděli nebo by mu nedůvěřovali, aby pozvedal aristokracii, jejíž pronásledování si vysloužil a která se ještě dnes usmívá nad pronásledováním, jehož je obětí?

Čeho by se mohl domáhat? Stál tak vysoko, jak jen tehdy bylo možné stát, a těšil se velké vážnosti; ctižádost ani zištnost mu už neměly co jiného hledat než udržet ho v úřadě; a kdyby jim byl naslouchal, byl by šetřil vášně, lichotil stranám, byl by se pečlivě vyhýbal tomu, aby se kohokoli dotkl; snaha nedělat si nepřátele je prvním rysem ctižádostivce, který už v republice dosáhl vysokého postavení. Pohleďte naopak na něj: přísně odhaluje zlořády, které nemohl potlačit, nelichotí nikomu na světě a nikdy se nesklání před mocí ani před předsudkem dne; tak se chová upřímný a statečný muž, a ne pokrytec. Tím se vracíme k poslancům, na něž lze uplatnit podobné úvahy. Pařížský volební sbor byl zjevně podroben Robespierrovi a Dantonovi, jeho volby byly jejich dílem: ví se, jak Robespierre řečnil proti Priestleymu⁷ a pro Marata; ví se, že prosadil svého bratra; bylo vidět, jak Danton utíká od ministerských povinností, aby tam uplatňoval svou vládu, a nezapomnělo se, že to byli tito vůdcové sboru, kdo jej přiměli zvolit d’Orléanse⁸ (ptám se tu mimochodem, proč se na něj nepočkalo při procesu s poslanci, s nimiž ho chtěli v obžalovacím dekretu smísit a jejichž spolupachatelem ho činí). V pařížské deputaci byli k vidění členové onoho proslulého dozorčího výboru Komuny,⁹ kteří řídili zářijové masakry a kteří v dobře známém oběžníku, jejž Danton dával rozesílat pod svou pečetí, vybízeli departementy, aby je napodobily; byli tam k vidění lidé obvinění z krádeží, které pak Generální rada, trochu obnovená, nemohla neudat, ačkoli zasedali v Konventu a zůstali na samém vrcholku Hory (Sergent a Panis).¹⁰

Ústavodárci, kteří přicházeli do Konventu a už znali Paříž, revoluce i jejich aktéry, se touto pařížskou deputací znepokojili, byli pobouřeni zářijovými událostmi a nakloněni té první nedůvěřovat a původce těch druhých potrestat. Tato nálada by neunikla těm, jichž se týkala, ani kdyby se ji ústavodárci snažili zastírat, což neudělali. Konvent však zahájil jednání dříve, než byl úplný, a pařížská deputace si v něm vytvořila stranu, která se rozrůstala o všechny nevědomé či slabé, jak postupně přicházeli; měla jich už pořádný počet, když se sešli všichni a přítomni byli i všichni ústavodárci. Je zřejmé, že tak nazývám poslance, kteří jimi byli ve shromáždění roku 89 a kteří se z větší části ocitli v tom, čemu se říkalo pravice Konventu. Neklid v Paříži, chování její Komuny, slabost departementu, tón jejích poslanců, tyranie galerií vnukly jako první opatření myšlenku departementní gardy, která by zajistila svobodu národního zastupitelství, připomněla Pařížanům, že nejsou jeho pány, a nedala departementům zapomenout, že ke společnému prospěchu je nutná rovnováha. Hlavní důvody pro tento návrh lze najít v Buzotově zprávě o této věci.¹¹ Byla to rukavice hozená na znamení boje. Pařížská deputace cítila, že její převaha bude ztracena, a protože v sobě skrývala viníky, kteří se mohli zachránit jen pod ochranou této trvale udržované převahy, uvedla všechno v pohyb, aby zabránila opatření, které by jí ji vyrvalo.

Od té chvíle to byla válka na život a na smrt; tak ji ona vedla, ale její protivníci to dost nepochopili; nespojili se, protože si nepředstavovali, že by pravda potřebovala stranu; zanedbávali jakobíny, protože tam byli špatně přijímáni; neintrikovali, protože k tomu neměli ani peníze, ani lstivost; asi čtyřicet z nich se scházelo k rozhovorům u Valazého,¹² odkud nikdy nevycházelo nic jiného než mnoho odvahy hájit zásady, vzdorovat pokřiku, šlechetně se obětovat, ale žádná opatření, leda návrhy, z nichž jim pak dělali zločiny. Chtěli pracovat, jak to jen šlo, na ústavě, neboť bylo zbytečné dál bojovat o lepší postavení. Pařížané chtěli soudit krále, aby udrželi duchy rozpálené, aby si udělali zásluhu ze smrti svrženého muže, který už nemohl škodit, a aby oddálili ústavu, jejíž vypracování by přineslo pořádek a omezilo jejich moc. Ale, řekne se, vždyť to byli oni, kdo ji po 2. červnu sepsal; ale, odpovím vám, to oni jí předtím bránili, čtěte tehdejší listy; a důkazem, že jim na ní dnes nezáleží o nic víc, je to, že když ji dali přijmout, pozastavili ji prohlášením, že Francie zůstává ve stavu revoluce.¹³ Takže departementy, které ji přijaly jen z únavy, nemají o nic víc klidu; nikdy nebyly tolik zmítány nepokoji, bídou a vším, co s tím souvisí.

Kdo vyvolával rozbroje

Kdo sledoval zasedání Konventu, snadno posoudí, kdo vyvolával pohoršlivé rozpravy. Když poslanci pravice argumentovali, obviňovali je; bránili se tedy; hned se křičelo, že jde o osobní útoky; galerie jim hrozily, snášely na ně nadávky, ba i plivance; rozhořčeni se odvolávali ke svým voličům: nazývali je spiklenci a ukazovali jim hole či pistole; a dnes se v jejich procesu tvrdí, že vládli! Co tedy prosadili podle svého? Vůbec nic; nebyli tedy ani vůdci, ani mocní. Jejich projevy v procesu s králem dostatečně dokazují jejich rozumnost a touhu založit republiku spíše moudrostí než krví; nebudu je tu sledovat, je třeba je číst, chceme-li je posoudit. To zhodnotí potomstvo bez vášně; uvidí, že počítali pro ně a na sebe zapomínali; uctí jejich památku a bude házet květy na jejich hrob: marná a opožděná pocta, jež nevrací život těm, kdo o něj přišli, a přece je naděje na ni utěšuje, když se obětují pro svou vlast.

Zavraždění Lepeletierovo¹⁴ je dosud jakousi záhadou, ale nikdy nezapomenu na dvě skutečnosti, které tu chci zaznamenat. První je, že jsem viděla všechny dnešní proskribované zoufalé nad touto událostí; viděla jsem Buzota a Louveta vzdychat a ronit slzy vzteku, přesvědčené, že nějaký odvážný montagnard ten úder připravil, aby jej připsal pravici a udělal si z něho proti ní prostředek k fanatizování lidu. Druhá je, že Gorsas,¹⁵ který tento názor dost jasně vyslovil, dodal, že vraha nejspíš nenajdou nebo že ho předvedou jen mrtvého. Je naprostá pravda, že Tallien, pařížský montagnard, pověřený spolu s dalším kolegou pátráním, dostihl Pârise až v Normandii, v hostinci, kde se prý vrah zastřelil. Je také naprostá pravda, že Hora udělala z Lepeletiera jakéhosi světce, jenž takovou poctu jistě nečekal: slabý a bohatý muž, který se jí oddal ze strachu, jako Hérault de Séchelles a několik jiných bývalých šlechticů tohoto ražení, jí mohl být velmi užitečný jedině tím, že zemřel právě takto. Účinek této smrti byl takový, jak jej pravice předvídala, a to je další důvod k jistotě, že uprchlíci nejsou původci smrti Maratovy, i kdyby nebylo absurdní předpokládat, že odhodlání takové Charlotte Corday lze objednat;¹⁶ nemluvě o tom, že zabít Marata by z jejich strany byla za daných okolností a při jejich záměru přitáhnout na Paříž nebezpečná hloupost. Dodejme ještě, že lidé nepřátelští krvi, kteří se snažili potlačit výstřelky, vraždy a plenění, a byli dost odvážní, aby svým protivníkům vzdorovali tváří v tvář, sotva sahají k takovým prostředkům, kdežto u Dantona jsou přirozené – u Dantona, který u sebe dával sestavovat seznamy pro zářijový masakr a pak pod svou pečetí rozesílat jeho oslavu –, stejně jako u jeho spolupracovníků, členů onoho dozorčího výboru, kteří celou akci řídili.

Je třeba prostudovat zasedání jakobínů za všech těchto okolností, podívat se, jak byl připraven 10. březen, prohlédnout dějiny spiknutí toho dne, které ztroskotalo a pak bylo znovu podniknuto, abychom posoudili, co jsou vlastně ta opovážlivá obvinění, jež naše neštěstí přičítají moudrým mužům, které se chystají obětovat.

Je zajímavé vidět, jak zpravodaj Amar¹⁷ plete doby, věci i osoby: dělá z Vendée dílo pravice, té údajné frakce, do níž zahrnuje Rolanda; nepokoje ve Vendée však vypukly nejméně dva měsíce po jeho odchodu z ministerstva¹⁸ a v té době brissotovci rozhodně nebyli vůdci Konventu; není tedy jejich vinou, že shromáždění proti těmto nepokojům nepřijalo účinná opatření. Řeknu víc: s Rolandovou činorodostí a jeho bdělou korespondencí by tyto nepokoje za jeho ministerstva nikdy neměly čas se rozrůst; Garatova liknavost jim dovolila, aby se šířily. Vím od jeho prvního úředníka, že tento slabý ministr postupoval na začátku velmi zdlouhavě: Champagneux mu předložil návrhy na rychlé prostředky, jichž bylo třeba použít; Garat, vždycky nerozhodný, nepřijal žádný plán a nechal z jiskry vzejít požár.

Amar tvrdí, že uprchlíci se po své proskripci pokusili spojit s Vendée; co by jim v tom bránilo, kdyby byli chtěli? Byli by v bezpečí, a oni zatím bloudí nazdařbůh.¹⁹ Každou minutu jim hrozí, že přijdou o život, který by si mohli zachránit tím, že by se oddali Anglii, jejímiž agenty prý byli; co je tedy zdržuje?

Proskribovaní a jejich ženy

Pomlouvači ohavní, podobní oněm pošetilcům, kteří odsoudili Sókrata, závistivcům, kteří zahubili Fókióna, intrikánům, kteří vyhnali Aristeida, zločincům, kteří zavraždili Dióna,²⁰ říkáte lidu: Hle, svoboda! – a pošlapáváte ji v jeho zástupcích; tvrdíte, že jste mu dali ústavu, a nechcete, aby se z ní těšil; proskribujete, vězníte, dáváte soudit dvě stě členů Konventu a říkáte, že vás ovládali, že tvořili frakci. Co jste tedy vy? Vy, kteří nectíte žádná práva, kteří se povyšujete nad všechny úřady, kteří zneužíváte všech pravomocí, kteří vládnete mečem, kteří nekážete nic než teror a kteří nutíte Francii sténat pod nejohavnější tyranií!

Co získali tito muži, jež obviňujete z tolika zločinů, aniž byste dokázali jediný, v tomto čestném zápase, vedeném neohroženě proti ničemnosti či zaslepenosti, uprostřed nesčetných hořkostí a nebezpečí, jež cítili, jež předpovídali, jež jste nahromadili nad jejich hlavami a jimiž je teď drtíte?

Jejich názory na kolonie byly předmětem kšeftu.²¹ – Ach, vždyť právě bohatí kolonisté je nenávidí: neplatili jim tedy? Kde jsou jejich statky? Nebyli to snad oni, kdo prosadili dekret, jímž se všem poslancům ukládalo předložit vyúčtování a vysvětlit, oč se jim od revoluce rozmnožilo jmění? Vy jste se nestarali o jeho provedení a dělali jste, že si na něj nevzpomínáte, když jste nedávno vydali jiný, podobný, který nebude mít o nic větší účinek. Dáváte soudit Perrina,²² proč si tedy necháváte Sergenta a proč nedonutíte Dantona, aby vyvrhl, co spolykal? Možná to přijde, neboť nakonec se musíte zničit navzájem a posloužit si k tomu vlastníma rukama. Ale proč živoří ženy vašich bohatých proskribovaných v bídě?

Guadetova žena,²³ která kojí dítě, jež spatřilo světlo světa v těchto neblahých časech, je od odjezdu svého manžela hlídána doma četníkem, který se vysmívá jejím slzám, a stojí pod dozorem surového domovníka, předsedy své sekce, jenž nedovolí vynést z domu ani balíček; živí se jen z výtěžku několika věcí – hodinek, příborů, prádla –, které dává tajně prodávat. Gensonného žena,²⁴ umírající nemocí a žalem, dokáže uživit své dvě hezké děti jen díky tajné pomoci několika přátel. Brissotova žena,²⁵ nejprve hlídaná v zařízeném hotelu, protože na jejích dveřích byly pečeti, a pak odvlečená do La Force, by tam dosud o chlebu a vodě na slámě chřadla pro nedostatek peněz, jako tomu bylo po pět dní, kdyby jí jistá soucitná ruka nepřinesla trochu úlevy. Pétionova žena i Rolandova žena, obě vězněné v Sainte-Pélagie, platí skromné výdaje, na něž se omezují, jen díky půjčkám. A ty, Chabote, kde jsi vzal ty částky, které přiznáváš své nové manželce?²⁶ A ty… Ale výčitka, ať je sebespravedlivější, není důstojná věci slavných mužů, které dnes tyranie posadila na lavici obžalovaných krvelačného tribunálu, jehož složení by bylo k smíchu, kdyby nenaplňovalo hrůzou.²⁷ A tito muži, dosud neodsouzení, jsou soustředěni v jediné místnosti vězení, v počtu dvaceti devíti, s jednou postelí na pět! Ó Francie! Takto necháváš zacházet – neříkám se svými dětmi, ale se svými otci ve svobodě, se svými obránci –, a mluvíš o republice!

Nemám odvahu zdržovat se odpornými podrobnostmi tohoto nesmyslného obžalovacího spisu, po jehož veřejném přečtení bylo slyšet, jak jeden obhájce poznamenal, že mu proti všem formám nebyla sdělena žádná z listin. Když požádal, aby tribunál o jeho námitce rozhodl a v tom smyslu se usnesl, předseda²⁸ chvíli šeptá se soudcem po své pravici a pak koktavě odpovídá, že nesmírné množství listin jejich sdělení ztěžuje; že navíc mnohé z nich jsou zapečetěny u obžalovaných, že se pro ně pošle, ale že se zatím přistoupí k přelíčení. – Tak tedy byl obžalovací spis sepsán v naději, že ho podepřou listiny, jež nikdo neviděl a o nichž se předpokládá, že jsou u obžalovaných; tak se tedy přistupuje k jejich souzení, aniž by jim byly sděleny ostatní listiny, které prý jsou k dispozici, pod záminkou, že je jich příliš mnoho. A to není podvod?… Spravedlivé nebe! Nikdy bych si tyto podrobnosti nedovedla představit, kdybych u toho nebyla. Předvolána k přelíčení jako svědkyně, byla jsem v této vlastnosti přítomna zahájení věci; tušila jsem, že chtějí k mé zkáze využít pravd, které bych měla odvahu vyslovit; po přečtení obžalovacího spisu mě odvedli a já čekala, až na mě přijde řada: nepřišla, odvezli mě zpět do vězení; je to už třetí den²⁹ a pořád pro mě nikdo nepřichází. Hodiny čekání prvního dne jsem strávila v soudní kanceláři tribunálu, kde jsem se všemi, kdo tam byli, mluvila rázně a svobodně. Uvážili snad, že tato rázná a svobodná slova by mohla mít při přelíčení jistý účinek; že je lepší se tomu vyhnout, vyřídit poslance beze mě a předvolat mě až po nich, aby se se mnou skoncovalo zvlášť a nestala jsem se zajímavým doplňkem jejich věci? Obávám se toho. Toužím zasloužit si smrt tím, že jim vydám svědectví, dokud ještě žijí, a bojím se, že tuto příležitost ztratím. Sedím jako na trní; vyhlížím soudního sluhu jako duše v očistci svého vysvoboditele: to, co jste právě četli, jsem napsala jen proto, abych ošálila svou netrpělivost.

25. října.³⁰

Poznámky k mému procesu a k výslechu, jímž začal

[Napsáno v Conciergerii, kam byla paní Rolandová převezena 31. října 1793, mezi 1. a 3. listopadem.]³¹

V prvních chvílích svého zatčení mě napadlo napsat Duperretovi,³² abych ho požádala, aby dal zaznít mým stížnostem; neměla jsem s ním sice bližší přátelství, ale povšimla jsem si v jeho povaze onoho druhu odvahy, pro kterou se člověk nebojí vystoupit, jde-li o to někomu pomoci, a vzbuzoval ve mně důvěru, jakou za revoluce dává shoda v týchž zásadách. Nemýlila jsem se; Duperret mi odpověděl s účastí a vřele; k vyjádření svých citů připojil několik zpráv o stavu věcí a o uprchlých poslancích. Poděkovala jsem mu a v odpovědi na zmínku o našich přátelích jsem vyslovila svá přání, aby se zachránili oni i má vlast. O několik dní později, když jsem dala vytisknout výslech, jemuž mě v Abbaye podrobil jeden policejní správce, poslala jsem výtisk Duperretovi; při té příležitosti jsem vyjádřila své pohrdání hloupými lžemi, které o mně Hébert³³ právě rozhlašoval ve svém Père Duchesne.

To vše tvořilo korespondenci o třech nebo čtyřech dopíscích, včetně lístku, jímž jsem Duperreta – stejně jako tehdy několik dalších osob, o nichž jsem soudila, že se o mě zajímají – zpravovala o svém domnělém propuštění z Abbaye, jež se náhle proměnilo v nové zatčení a převoz do Sainte-Pélagie.³⁴ Na této korespondenci chtějí založit obžalobu proti mně, jako bych alespoň nepřímo udržovala styky se vzbouřenými poslanci v Calvadosu.

V týž den, kdy byl popraven Brissot, jsem byla převezena do Conciergerie, umístěna na zamořeném místě a spala jsem bez prostěradel na posteli, kterou mi laskavě půjčil jeden vězeň; a nazítří mě v soudní kanceláři tribunálu vyslýchal soudce David³⁵ v doprovodu veřejného žalobce a v přítomnosti muže, o němž se domnívám, že je to porotce. Nejdříve mi kladou dlouhé otázky o tom, čím byl Roland před 14. červencem 89, kdo byl starostou v Lyonu, když tam byl Roland obecním radním atd. – Na tyto otázky odpovídám přesným výkladem faktů; ale hned tu jsem si povšimla, že ačkoli se mě ptají na mnoho věcí, nelíbí se jim, když odpovídám podrobně. Pak se mě bez jakéhokoli přechodu ptají, zda jsem v době Konventu nevídala často ty a ty poslance, a jmenují proskribované a odsouzené; zda jsem při jejich poradách neslyšela jednat o departementní ozbrojené síle a o prostředcích, jak jí dosáhnout. Musela jsem vysvětlit, že některé z těchto poslanců jsem vídala jako přátele, s nimiž jsme se s Rolandem sblížili v době Ústavodárného shromáždění, jiné příležitostně, jako známé, které přivedli jejich kolegové, a že několik z nich jsem nikdy neviděla; že ostatně u Rolanda nikdy nebyly žádné výbory ani porady, ale že se tam jen ve veřejných rozhovorech mluvilo o tom, čím se zabývalo shromáždění a co zajímalo každého. Debata byla dlouhá a obtížná,³⁶ než jsem dosáhla, aby byly mé odpovědi zapsány: chtěli, abych odpovídala ano a ne, obvinili mě z tlachání, řekli, že tu nejsme na ministerstvu vnitra, abychom se předváděli duchaplností; veřejný žalobce a soudce, zvláště ten první, se chovali s předpojatostí a jedovatostí lidí přesvědčených, že drží velkého viníka, a netrpělivě dychtících ho usvědčit. Když soudce položil otázku a veřejnému žalobci se nelíbila, formuloval ji po svém, rozšiřoval ji a činil ji složitou či záludnou, přerušoval mé odpovědi, požadoval, aby byly zkracovány: bylo to opravdové šikanování. Zdrželi mě asi tři hodiny nebo o něco déle, načež výslech přerušili, aby jej prý večer znovu zahájili. Čekám. Vůle mě zničit se mi zdá zřejmá; nezachráním si život zbabělostí, ale nechci se vydat zlovůli a usnadňovat hloupostmi práci veřejnému žalobci, který jako by si přál, abych mu ve svých odpovědích připravila obžalovací spis, jejž proti mně jeho horlivost chystá.

Dva dny poté mě znovu předvolali k pokračování výslechu. První otázka se týkala údajného rozporu mezi mými dopisy Duperretovi a tím, co jsem řekla, totiž že s ním nejsem zvlášť spřátelena; z toho prý vyplývalo, že zastírám pravdu o svých politických stycích se vzbouřenci. Odpověděla jsem, že jsem Duperreta neviděla víc než desetkrát, a nikdy o samotě; že je to snadno patrné z prvního dopisu, který jsem mu poslala s opisem dopisu pro Konvent; že další dopisy byly výsledkem účasti a upřímnosti, s nimiž mi odpověděl, atd.; že v době, kdy tato malá korespondence začala, nebylo ještě nic z toho, čemu se říkalo odboj a vzpoura; že jsem tehdy ve shromáždění neměla velký výběr, na koho se obrátit, na osobu, jíž bych nebyla úplně cizí a která by se chtěla ujmout mých záležitostí.

O. Kdo byli naši společní přátelé? – Odp. Především Barbaroux.³⁷

O. Zda jsem nevěděla, že Roland byl před svým ministerstvem členem korespondenčního výboru jakobínů? – Odp. Ano.

O. Zda jsem to nebyla já, kdo se ujímal sepisování dopisů, které měl pro výbor psát? – Odp. Že jsem svému manželovi nikdy nepůjčovala své myšlenky, ale že mohl někdy použít mé ruky.

O. Zda jsem neznala úřad pro utváření veřejného mínění,³⁸ zřízený Rolandem ke zkažení departementů, k vyvolání departementní ozbrojené síly, k roztržení republiky podle plánů svobodovražedné frakce atd., a zda jsem to nebyla já, kdo tento úřad řídil? – Odp. Že Roland nezřídil žádný úřad toho jména a že já jsem žádný neřídila; že po dekretu z konce srpna, který mu ukládal šířit užitečné spisy, pověřil několik úředníků jejich rozesíláním; že vkládal horlivost do provádění zákona, jehož plnění mělo šířit znalost revoluce a lásku k ní; že tomu říkal vlastenecká korespondence a že jeho vlastní spisy, zdaleka nepodněcujíce k rozkolu, všechny dýchaly touhou přispět k udržení pořádku a míru.

Poznámka vyslýchajícího: Že marně zastírám pravdu, což zřejmě chci činit všemi svými odpověďmi; že přímo na dveřích tohoto úřadu byl ten směšný název a že jsem nebyla operacím svého manžela natolik cizí, abych o tom nevěděla; že marně chci Rolanda ospravedlňovat a že neblahá zkušenost až příliš ukázala, jaké zlo způsobil tento proradný ministr šířením pomluv proti nejvěrnějším zmocněncům lidu a bouřením departementů proti Paříži.

Odp. Že zdaleka nezastírám pravdu, naopak pokládám za čest vzdát jí hold, byť s nasazením života; že jsem nikdy neviděla nápis, o němž se mi mluví; že jsem si naopak v době, kdy se ten název mezi lidmi šířil, povšimla, že se neužívá v tištěných přehledech úřadů ministerstva vnitra. Pokud jde o urážlivá tvrzení o Rolandovi, stavím proti nim jen dvě skutečnosti: za prvé jeho spisy, které všechny obsahovaly nejlepší zásady morálky a politiky; za druhé to, že rozesílal všechny spisy tištěné z nařízení Národního konventu a že pečlivě dával expedovat i spisy těch členů shromáždění, kteří byli pokládáni za jeho největší odpůrce.

O. Zda vím, kdy Roland opustil Paříž a kde by mohl být?³⁹

Odp. Ať to vím, či nevím, nemám a nechci to říci.

Poznámka vyslýchajícího: Že tato zatvrzelost v neustálém zastírání pravdy ukazuje, že pokládám Rolanda za vinného; že se stavím do otevřené vzpoury proti zákonu; že zapomínám na povinnosti obžalované, která dluží spravedlnosti především pravdu atd. Veřejný žalobce, který tuto otázku kladl, ji jako všechny, do nichž se vměšoval, pečlivě ověsil urážlivými přívlastky a výrazy, z nichž čišel hněv. Chtěla jsem odpovědět, on žádal, aby mi byly podrobnosti zakázány; a on i soudce, snažíce se využít jakési autority, kterou jim dávaly jejich funkce, sahali ke všem prostředkům, aby mě umlčeli nebo mě přiměli mluvit podle jejich vůle. Rozhořčila jsem se, řekla jsem, že si budu na veřejném zasedání tribunálu stěžovat na tento šikanózní a neslýchaný způsob výslechu; že se autoritou zastrašit nedám; že nade vše, co lidé ustanovili, uznávám rozum a přírodu; a obrátivši se k zapisovateli, řekla jsem mu: Vezměte pero a pište:

Odp. Obžalovaný se zodpovídá ze svých činů, nikoli z činů jiných. Kdyby Rolandovi po více než čtyři měsíce neodpírali spravedlnost, o niž tak naléhavě žádal, když se domáhal uzavření svých účtů, nebyl by se ocitl v situaci, kdy se musel vzdálit, a já bych se neocitla v situaci, kdy musím zamlčovat místo jeho pobytu, i kdyby mi bylo známo; neznám žádný zákon, jehož jménem by bylo možné nutit člověka, aby zradil nejdražší city, jež vložila příroda.

Tu veřejný žalobce zuřivě vykřikl, že s takovou tlachalkou by se nikdy neskončilo, a dal výslech uzavřít.

„Jak vás lituji!“ řekla jsem mu klidně. „Odpouštím vám i to nezdvořilé, co mi říkáte. Myslíte, že držíte velkého viníka, a netrpělivě ho chcete usvědčit; ale jak nešťastný je člověk, který je zajat takovými předsudky! Můžete mě poslat na popraviště, ale nemůžete mi vzít radost, kterou dává dobré svědomí, ani přesvědčení, že potomstvo pomstí Rolanda i mne a vydá jejich pronásledovatele hanbě.“

Řekli mi, abych si zvolila obhájce; jmenovala jsem Chauveaua⁴⁰ a odešla jsem se slovy, jež jsem jim řekla s úsměvem: „Přeji vám za všechno zlé, které mi chcete, mír rovný tomu, jejž si uchovávám já, ať je za něj zaplacena jakákoli cena.“

Tento výslech se konal v síni, které se říká radní, kde stál stůl a kolem něho seděla řada osob, které tam zřejmě byly, aby psaly, a které mě jen poslouchaly. Mnoho lidí přicházelo a odcházelo a nic nebylo méně tajné než tento výslech.

Návrh obhajoby před tribunálem

[Napsáno v Conciergerii v noci po skončení výslechu, tedy ze 3. na 4. listopadu 1793.]⁴¹

Obžaloba vznesená proti mně spočívá zcela na mé údajné spoluvině s muži, jimž se říká spiklenci. Mé přátelské styky s malým počtem z nich jsou o mnoho starší než politické okolnosti, pro něž jsou dnes pokládáni za vinné. Spojení, které jsem s nimi v době jejich odchodu z Paříže udržovala prostřednictvím třetí osoby, se naprosto netýká veřejných záležitostí. Neměla jsem vlastně žádnou politickou korespondenci a v tomto ohledu bych se mohla omezit na úplné popření, neboť po mně nelze žádat, abych se zodpovídala ze svých soukromých citů. Mohu se jimi však pyšnit stejně jako svým jednáním a nemám před veřejností co tajit.

Řeknu tedy, že jsem dostala projevy lítosti nad svým uvězněním a zprávu, že Duperret má pro mne dva dopisy; zda byly napsány před opuštěním Paříže, či po něm, zda byly od jednoho, či od dvou mých přátel, nevím, nedošly mne. Duperret je předal do jiných rukou a já je nikdy neviděla. Jindy jsem dostala naléhavou výzvu, abych rozbila svá pouta, a nabídky služeb, jež mi měly pomoci k úspěchu způsobem, který bych uznala za vhodný, a dopravit mě, kam bych si přála.⁴² Nechtěla jsem se k ničemu takovému propůjčit, z povinnosti i ze cti: z povinnosti, abych nevystavila nebezpečí ty, jejichž stráži jsem byla svěřena; ze cti, protože jsem v každém případě dávala přednost riziku nespravedlivého procesu před tím, abych na sebe uvalila zdání viny útěkem, který by mne nebyl hoden. Nechala jsem se 31. května zatknout dobrovolně, a ne proto, abych později utekla.

To je vše, nač se omezily mé styky s uprchlými přáteli. Kdyby spojení nebylo přerušeno nebo kdyby mě nesvazovalo vězení, byla bych se jistě snažila opatřit si o nich zprávy, neboť neznám zákon, který by mi to zakazoval. Ach, v které době, u kterého národa na světě kdy byla věrnost citům úcty a bratrství, jež spojují lidi, prohlášena za zločin? Nesoudím opatření, k nimž se uchýlili ti, kdo byli proskribováni, nebyla mi známa; ale nevěřím ve zlé úmysly u lidí, jejichž poctivost, občanská ctnost a šlechetná oddanost vlasti mi byly prokázány. Jestliže se mýlili, pak v dobré víře; podléhají, aniž jsou poníženi, a v mých očích jsou nešťastní, nikoli vinní. Jsem-li vinna já sama tím, že si přeji jejich záchranu, prohlašuji se za vinnou tváří v tvář celému světu. O jejich slávu nemám obavy a ráda se s nimi podělím o čest být utlačována jejich nepřáteli.

Viděla jsem tyto muže, obviňované ze spiknutí proti vlasti, jako rozhodné republikány, a přitom lidské, přesvědčené, že je třeba dobrými zákony učinit republiku drahou i těm, kdo pochybovali, že se udrží; což je opravdu nesnadnější než je zabíjet. Dějiny všech věků dokázaly, že je zapotřebí mnoha talentů, aby byli lidé dobrými zákony přivedeni ke ctnosti, kdežto k tomu, aby byli utlačováni terorem nebo zničeni smrtí, stačí síla. Viděla jsem je tvrdit, že hojnost, stejně jako štěstí, může vzejít jen ze spravedlivé, ochranitelské a dobročinné vlády; že všemoc bajonetů sice plodí strach, ale ne chléb. Viděla jsem je, zanícené nejživějším nadšením pro blaho lidu, jak pohrdají lichocením mu, odhodláni raději zahynout jako oběti jeho zaslepenosti, než jej klamat. Přiznávám, že tyto zásady a toto jednání se mi zdály naprosto odlišné od zásad a jednání tyranů či ctižádostivců, kteří se snaží lidu zalíbit, aby si jej podrobili. Vzbudily ve mně nejhlubší úctu k těmto šlechetným mužům; tento omyl, je-li to omyl, mne bude provázet do hrobu, a budu pokládat za čest následovat ty, které jsem nemohla doprovázet.

Má obhajoba, troufám si říci, je potřebnější těm, kdo chtějí v dobré víře poznat pravdu, než mně samé. Klidná a spokojená ve vědomí, že jsem splnila své povinnosti, hledím do budoucnosti s vyrovnaností. Mé vážné záliby a mé zvyky oddané studiu mě držely stejně daleko od bláznovství rozptýlení jako od shonu intrik. Jako přítelkyně svobody, jejíž cenu mi dalo poznat přemýšlení, jsem uvítala revoluci s nadšením, přesvědčena, že nastala doba, kdy bude svržena libovůle, jíž nenávidím, a napraveny zlořády, nad nimiž jsem tak často vzdychala, dojata osudem nešťastné třídy. Sledovala jsem postup revoluce se zájmem, hovořila jsem o veřejných věcech vřele, ale nepřekročila jsem meze, které mi ukládalo mé pohlaví. Snad trochu talentu, dost filozofie, odvaha vzácnější, která mi dovolovala, abych v nebezpečí neoslabovala odvahu svého manžela – to je nejspíš to, co nerozvážně vychvalovali ti, kdo mě znají, a co mi zjednalo nepřátele mezi těmi, kdo mě neznají. Roland mě snad někdy používal jako sekretáře, a slavný dopis králi je například celý opsán mou rukou;⁴³ byla by to docela dobrá listina k připojení k mému spisu, kdyby mě soudili Rakušané a kdyby je napadlo rozšířit odpovědnost ministra i na jeho ženu. Ale Roland už dávno dal poznat svou osvícenost a lásku k velkým zásadám; důkazy o tom jsou v četných dílech, tištěných po patnáct let. Jeho vědění a jeho poctivost patří jen jemu a nepotřeboval ženu, aby byl moudrým ministrem. Nikdy se u něho nekonaly porady ani tajné schůzky; jeho kolegové, ať to byl kdokoli, několik přátel a jeho známí se u něho scházeli u stolu jednou týdně; tam se ve velmi veřejných rozhovorech otevřeně mluvilo o tom, co zajímalo každého. Ostatně spisy tohoto ministra, jež všechny dýchají láskou k pořádku a míru a dojemně vykládají nejlepší zásady morálky a politiky, navždy dosvědčí jeho moudrost, stejně jako jeho účty prokážou jeho bezúhonnost.

Vracím se k deliktu, který je mi kladen za vinu. Poznamenávám, že jsem s Duperretem nebyla v žádném bližším styku; vídala jsem ho občas za ministerstva svého manžela, a za šest měsíců od chvíle, kdy Roland nebyl v úřadě, u mě nebyl ani jednou. Totéž mohu poznamenat o ostatních poslancích, svých přátelích, což se rozhodně nesrovnává s předpokladem srozumění a spiknutí, který se nám přisuzuje. Z mého prvního dopisu Duperretovi je zřejmé, že jsem tomuto poslanci psala jen proto, že bylo nesnadné obrátit se na kohokoli jiného, a v domnění, že mi rád poslouží. Má korespondence s ním tedy nebyla předem zamýšlena; nebyla pokračováním žádného předchozího spojení a měla ostatně jen soukromý předmět. Stala se příležitostí dostávat zprávy o těch, kdo se právě vzdálili a s nimiž jsem byla spřátelena zcela nezávisle na jakýchkoli politických ohledech. Ty neměly žádný podíl na onom druhu styku, který jsem s nimi udržovala v prvních chvílích jejich nepřítomnosti. Žádná listina v tomto ohledu nesvědčí proti mně; ty, které se uvádějí, by jen vedly k domněnce, že jsem sdílela názory a city těch, jimž se říká spiklenci. Tento závěr je opodstatněný, přiznávám to nahlas, a honosím se touto shodou. Nedala jsem jim však žádný projev, z něhož by mi bylo možno udělat zločin a který by směřoval k tomu, aby cokoli rušil. Nuže, má-li se prokázat spoluvina na jakémkoli záměru, je třeba buď dávat rady, nebo poskytnout prostředky; neudělala jsem ani jedno, ani druhé; nejsem tedy trestná v očích zákona; žádný zákon mě neodsuzuje a neexistuje čin, na nějž by bylo možné kterýkoli z nich použít.

Vím, že za revoluce se na zákon i na spravedlnost často zapomíná, a důkazem je, že jsem zde. Za svůj proces vděčím jen předpojatosti a prudké nenávisti, jež se rozpoutává ve velkých zmatcích a obvykle se obrací proti těm, kdo byli na očích nebo o nichž se ví, že mají charakter. Mé odvaze by bylo snadné vyhnout se rozsudku, který jsem předvídala;⁴⁴ myslela jsem, že je důstojnější jej podstoupit; věřila jsem, že dlužím tento příklad své zemi; věřila jsem, že mám-li být odsouzena, je třeba nechat na tyranii ohavnost, že obětuje ženu, jejímž jediným zločinem bylo trochu talentu, jímž se nikdy nevypínala, velká horlivost pro dobro lidstva a odvaha přiznat se k nešťastným přátelům a vzdát hold ctnosti s nasazením života. Duše, které mají jistou velikost, dovedou zapomenout samy na sebe; cítí, že patří celému lidskému rodu, a vidí se jen v potomstvu. Patřím ctnostnému a pronásledovanému Rolandovi, byla jsem spjata s muži, které zaslepenost a nenávist závistivé průměrnosti daly proskribovat a obětovat. Je nutné, abych zahynula i já, neboť k zásadám tyranie patří obětovat ty, které násilně utlačovala, a zničit i svědky svých výstřelků. Z tohoto dvojího důvodu mi dlužíte smrt a já ji očekávám. Když nevinnost kráčí na popraviště, na něž ji posílá omyl a zvrácenost, kráčí ke slávě.

Kéž jsem poslední obětí zuřivosti stranického ducha! Ráda opustím tuto nešťastnou zemi, jež pohlcuje dobré lidi a opájí se krví spravedlivých.

Pravdo! Vlasti! Přátelství! Posvátné předměty, city drahé mému srdci, přijměte mou poslední oběť. Můj život byl zasvěcen vám, vy učiníte mou smrt stejně sladkou a slavnou.

Spravedlivé nebe! Osvěť tento nešťastný lid, jemuž jsem přála svobodu!… Svoboda! Ta je pro hrdé duše, které pohrdají smrtí a dovedou ji v pravou chvíli podat. Není pro ty slabé lidi, kteří vyjednávají se zločinem a zakrývají jménem opatrnosti své sobectví a zbabělost. Není pro ty zkažence, kteří vylézají z lože zhýralosti nebo z bahna bídy, aby se opájeli krví, jež teče z popravišť. Je pro moudrý lid, který miluje lidskost, činí spravedlnost, pohrdá svými lichotníky, zná své pravé přátele a ctí pravdu. Dokud nebudete takovým lidem, ó moji spoluobčané, budete marně mluvit o svobodě; budete mít jen bezuzdnost, jíž padnete za oběť jeden po druhém; budete žádat chléb, a dají vám mrtvoly, a skončíte v otroctví.

Nezastírala jsem své city ani své názory. Vím, že jedna římská paní byla za Tiberia poslána na smrt, protože oplakávala svého syna;⁴⁵ vím, že v dobách zaslepenosti a zuřivého stranického ducha se každý, kdo se odváží přiznat za přítele odsouzených či proskribovaných, vystavuje nebezpečí, že bude sdílet jejich osud. Ale já pohrdám smrtí, nikdy jsem se nebála ničeho než zločinu a nezachránila bych si život za cenu zbabělosti. Běda době, běda lidu, kde síla vzdát hold zneuznané pravdě může vystavit nebezpečí, a přešťastný tehdy ten, kdo se cítí schopen mu čelit! Je nyní na vás, abyste posoudili, zda je ve vašem zájmu odsoudit mě bez důkazů, pro pouhé názory a bez opory v jakémkoli zákoně.

Konec pamětí