Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

III. Dopisy z vězení: Abbaye a Sainte-Pélagie (červen – červenec 1793)

[Dopisy, které paní Rolandová psala z vězení Abbaye (1.–24. června 1793) a v prvních týdnech po převezení do Sainte-Pélagie. Číslování dopisů a údaje v hranatých závorkách pocházejí od Perrouda.]

Dopisy z vězení

I. [Boscovi do Paříže]

[1. června 1793, z Abbaye.]¹

Dnes na trůně a zítra v okovech. Tak se v revoluci zachází s poctivostí, můj ubohý příteli!

Ani byste nevěřil, jak často na vás od rána myslím. Jsem přesvědčena, že patříte k těm, kdo se mými strastmi zabývají nejvíc.

Tak tedy jsem v dobrém domě², dokud se bude Bohu líbit. Tady jako všude jinde budu sama se sebou natolik zadobře, abych změnami skoro netrpěla. Není lidské moci, která by zdravé a silné duši dokázala vzít onen druh souladu, jenž ji drží nade vším.

Srdečně vás objímám; na život a na smrt, úcta a přátelství.

Roland, rozená Ph.

II. Národnímu konventu

1. června 1793, z vězení Abbaye.

(Text dopisu autorka vložila do Historických poznámek – viz díl II, kapitola II; Perroud, sv. I, s. 32.)³

III. Ministru vnitra

2. června 1793, [z Abbaye].

(Text dopisu autorka vložila do Historických poznámek – viz díl II, kapitola II; Perroud, sv. I, s. 36.)

IV. Sekci Beaurepaire

4. června 1793, [z Abbaye].

(Text dopisu autorka vložila do Historických poznámek – viz díl II, kapitola II; Perroud, sv. I, s. 43.)⁴

V. Lauze de Perretovi, poslanci za Bouches-du-Rhône [do Paříže]

6. června [1793], z Abbaye.

Posílám vám, statečný občane⁵, opis dopisu, který jsem napsala Konventu, který mu úředně zaslal ministr vnitra a který se tam dosud nepodařilo dát přečíst. Zmůže-li v tom něco vaše odvaha, doporučuji vám ho; znáte-li nějaký způsob, jak jej zveřejnit, laskavě ho použijte.

Stále nejsem vyslýchána a nevím, dokdy mě budou držet na tomto místě, jež bylo dějištěm hrůzných výjevů. Jistě, s nevinou a pravdou jsem tu svobodnější a méně k politování než panovační katané a mou pevností nic neotřese; ale mám dítě, uplakanou rodinu, a nesmím nic zanedbat, abych jim byla vrácena. Ať uděláte cokoli, přijměte ujištění o mé úctě.

VI. Ministru spravedlnosti

8. června 1793, z vězení Abbaye.

(Text dopisu autorka vložila do Historických poznámek – viz díl II, kapitola II; Perroud, sv. I, s. 51.)

VII. Ministru vnitra

8. června 1793, [z Abbaye].

(Text dopisu autorka vložila do Historických poznámek – viz díl II, kapitola II; Perroud, sv. I, s. 52.)

VIII. Redaktoru listu Thermomètre [Dulaurovi]

9. června, druhého roku republiky (1793), z vězení Abbaye.

(Text dopisu autorka vložila do Historických poznámek – viz díl II, kapitola II; Perroud, sv. I, s. 57.)⁶

IX. [Sophii Grandchamp do Paříže]

[První dny června 1793, z Abbaye.]

Kdybych si vás vážila méně, stálo by mě mnoho přemáhání vidět vás v této chvíli⁷. Věřím tedy, že vám dávám nepochybný důkaz svých citů, když přijímám vaše nabídky a volím si vás za strážkyni něčeho, co vyžaduje bezmeznou důvěru.

X. [Garatovi do Paříže]

20. června [1793], v 8 hodin ráno, vězení Abbaye.

Jaký to opakovaný křik se ozývá?… To volá kolportér, který vyvolává velký hněv otce Duchesna⁸ na tu d… Rolandovou, která sedí v Abbaye; velké odhalené spiknutí rolandistů, buzotistů, pétionistů a girondistů s vendéeskými rebely a s agenty Anglie. Prý je třeba najít starého Rolanda, aby si odpykal trest za své zločiny; je prý třeba pustit se do jeho ženy a vytáhnout z ní všechno o tom jejím c. c. manželovi⁹. Pak záplava sprostých přízvisek, strojené opakování, že sedím v Abbaye, štvaní k tomu, aby se se mnou naložilo zle. Právě pod mým oknem vyvolávač opakuje své výzvy lidu z tržiště.

Tak se tedy uráží nevinnost poté, co byla utlačena; štve se k tomu, aby byla obětována; to je vskutku jediné, co ještě zbývá. A autora těchto hanebných spisů podporoval, chránil a hájil Garat¹⁰, když ho podobné výstřelky proti Konventu přivedly do vězení na rozkaz komise zástupců lidu.

Garate! tuto urážku kladu tobě k tíži; za ni vděčím tvé zbabělosti; a stane-li se něco ještě horšího, na tvou hlavu svolávám pomstu nebes.

Lupič, který pronásleduje, rozvášněnec, který spílá, oklamaný lid, který vraždí, ti jdou za svým instinktem a dělají své řemeslo; ale muž v úřadě, který je trpí, ať pod jakoukoli záminkou, je navždy zneuctěn.

Piš si teď krásné spisy, vykládej jako filozof příčiny událostí, vášně a omyly, které je provázely; potomstvo bude vždycky říkat: Posílil stranu, která ponížila národní zastoupení, vybídl Konvent, aby se sklonil před hrstkou anarchistů; poskytl pomoc a oporu uzurpátorské Komuně, která pohrdla zákonodárnou mocí a vyobcovala ctnost.

Jdi! vím, čemu takové urážlivé výzvy obvykle předcházejí. Co mi na tom záleží! Dávno jsem připravena. V každém případě přijmi toto sbohem, které ti posílám, aby ti jako sup rvalo srdce.

XI. [Buzotovi do Caen]

22. června [1793], z Abbaye.¹¹

Jak často je čtu znovu¹²! Tisknu je k srdci, pokrývám je polibky; už jsem nedoufala, že nějaké dostanu!… Marně jsem se dávala pídit po zprávách o paní Ch.¹³; jednou jsem napsala panu Le Tellierovi do E.¹⁴, abys ode mne měl znamení života; ale listovní tajemství se porušuje; nechtěla jsem ti nic posílat, protože jsem byla přesvědčena, že kvůli tvému jménu by dopis zadrželi a já bych tě zkompromitovala. Přišla jsem sem hrdá a klidná, s přáními pro obránce Svobody a ještě s jistou nadějí pro ně. Když jsem se dozvěděla o dekretu o zatčení Dvaadvaceti¹⁵, zvolala jsem: Má vlast je ztracena! — Prožívala jsem nejkrutější úzkosti, dokud jsem neměla jistotu o tvém útěku¹⁶; obnovil je dekret o obžalobě, který se tě týká; tu ukrutnost byli dlužni tvé odvaze! Ale jakmile jsem se dozvěděla, že jsi v Calvadosu, nabyla jsem opět klidu. Pokračuj, příteli, ve svém šlechetném úsilí; Brutus zoufal nad spásou Říma na polích u Filipp příliš brzy¹⁷. Dokud republikán dýchá, dokud má svobodu a uchovává si energii, musí a může být užitečný. Jih ti v každém případě nabízí útočiště; bude azylem poctivých lidí. Tam, budou-li se kolem tebe hromadit nebezpečí, musíš obrátit své zraky a kroky; tam budeš muset žít, neboť tam budeš moci sloužit bližním a konat ctnosti.

Co se mne týče, dokážu klidně vyčkat návratu vlády spravedlnosti, anebo snést poslední výstřelky tyranie tak, aby ani můj příklad nebyl zbytečný. Jestli jsem se něčeho bála, pak toho, že bys kvůli mně podnikl nějaké nerozvážné pokusy. Příteli! jen tím, že zachráníš svou vlast, můžeš zachránit mne, a nechtěla bych své záchrany na úkor její; ale umírala bych spokojena, kdybych věděla, že vlasti účinně sloužíš. Smrt, muka, bolest nejsou pro mne nic, dokážu vzdorovat všemu. Věř mi, budu žít až do své poslední hodiny, aniž bych ztratila jediný okamžik ve zmatku nedůstojného neklidu.

Ostatně, ať je jejich zuřivost jakákoli, mají ještě jakýsi stud; můj zatykač není odůvodněn; do samovazby mě dali ústně, ale neodvážili se napsat přísné rozkazy, které vydali slovně. Lidskosti svých strážců vděčím za úlevy, které tajím, abych je nezkompromitovala; ale dobré zacházení váže pevněji než železné řetězy, a i kdybych mohla utéci, nechtěla bych, abych nepřivedla do neštěstí poctivého správce věznice¹⁸, který vynakládá všechnu péči, aby mi zajetí ulehčil. Mnoho lidí se o mně mýlí a myslí si, že jsem v Conciergerii. Ve skutečnosti odtud den po mém příchodu odešla, aby byla převezena tam, jiná žena mého jména; obývám pokoj a lůžko, které měla přede mnou; zahlédla jsem ji při odchodu. Můj dobrý Plútarchos, jímž si krátím volné chvíle, by v tom neopomněl spatřit znamení. Byla to Angélique Desilles, manželka Rolanda de La Fauchaie, sestra toho, který slavně zahynul v Nancy¹⁹; předevčírem zahynula na popravišti, čtyřiadvacetiletá, s velikou odvahou; její obhájce je bez sebe a přísahá na nevinu této oběti, jejíž mírná a šťastná tvář prozrazovala krásnou duši.

První dny jsem věnovala psaní několika poznámek²⁰, které jednou udělají radost; svěřila jsem je do dobrých rukou a dám ti vědět komu, aby ti v žádném případě nezůstaly neznámé. Mám svého Thomsona (je mi drahý z nejednoho důvodu), Shaftesburyho, anglický slovník, Tacita a Plútarcha²¹; vedu tu týž život, jaký jsem vedla doma ve své pracovně, na ministerstvu i jinde; velký rozdíl v tom není. Byla bych si sem dala přinést hudební nástroj, kdybych se nebála pohoršení; obývám místnost asi deset stop v čtverci; tam, za mřížemi a závorami, se těším nezávislosti myšlení, přivolávám si věci a bytosti, které jsou mi drahé, a se svým svědomím mám větší pokoj, než mají moji utlačovatelé se svou vládou. Věřil bys, že mi pokrytec Pache²² dal vzkázat, že ho má situace velice dojímá? „Jděte mu říci, že tuto urážlivou poklonu nepřijímám; raději chci být jeho obětí než předmětem jeho zdvořilostí; ty by mě zneuctily.“ To byla má odpověď. V příloze uvidíš, jak jsem napsala Garatovi; nebyl to první dopis, ale je to jistě mé ultimátum. Od těch lidí nelze nic čekat; je třeba je postavit na jejich místo a tak je ukázat potomstvu, víc nechci. Kdybych nebyla napsala Konventu 1. června, později bych už k tomuto kroku nesáhla; zabránila jsem tomu, aby mu R[oland] od 2. června cokoli adresoval²³. Pro každého, kdo má zásady a charakter, to už není Konvent; v Paříži teď neznám žádnou autoritu, u které bych chtěla o něco žádat; raději shniju v poutech, než bych se takto ponížila. Tyrani mě mohou utlačovat, ale ponížit nikdy, nikdy! Doma jsou pečeti na všech mých věcech, na prádle i šatech, na dveřích i oknech; jen malý kout zůstal vyhrazen pro mé služebnictvo; ubohá má věrná služebná chřadne před očima; rve mi srdce, přesto ji však občas rozesměju; moji poctiví strážci ji čas od času pouštějí dovnitř. Odpoledne mě také nechávají přecházet do svého pokoje, který v tu dobu neobývají a kde mám víc vzduchu než ve svém.

Mou dceru přijala úctyhodná matka rodiny, která ji ochotně zařadila mezi své děti, manželka poctivého Creuzé-Latouche²⁴.

Nešťastný R[oland] strávil dvacet dní ve dvou úkrytech²⁵, u vyděšených přátel, skrytý před všemi zraky, větší vězeň, než jsem já sama; bála jsem se o jeho hlavu i o jeho zdraví. Teď je ve tvém sousedství²⁶. Kéž by tomu tak bylo i v duchu! Neodvažuji se ti to říci, a ty jsi jediný na světě, kdo to dokáže ocenit: nebyla jsem příliš nešťastná, že mě zatkli.

Budou méně zuřiví, méně zarputilí proti R[olandovi], říkala jsem si; pokusí-li se o nějaký proces, dokážu jej vést tak, že to poslouží jeho slávě. Zdálo se mi, že tím vůči němu splácím jakési odškodnění za jeho trápení; ale nevidíš také, že když jsem sama, zůstávám s tebou? — Tak se zajetím obětuji manželovi, zachovávám se příteli a svým katům vděčím za to, že smiřuji povinnost s láskou: nelituj mě!

Ostatní obdivují mou odvahu, ale neznají mé radosti; ty, který je musíš cítit, zachovej jim všechno jejich kouzlo stálostí své odvahy.

Ta milá paní Goussard²⁷! Jak jsem byla překvapena, když jsem uviděla její laskavou tvář, když mě tiskla v náručí a smáčela slzami a když vytáhla z ňadra dva dopisy od tebe! — Ale nikdy jsem je nedokázala číst v její přítomnosti a byla jsem tak nevděčná, že se mi její návštěva zdála dlouhá; chtěla si odnést pár slov psaných mou rukou; nebylo pro mne o nic snazší psát ti pod jejíma očima a skoro jsem jí zazlívala její úslužnou horlivost. Příteli, tvůj dopis z 15.²⁸ mi přinesl ty mužné tóny, v nichž poznávám duši hrdou a svobodnou, zaujatou velkými záměry, povznesenou nad osud, schopnou nejšlechetnějších rozhodnutí a nejvytrvalejšího úsilí; našla jsem opět svého přítele, obnovila jsem v sobě všechny city, které mě k němu poutají. Ten ze 17.…, ten je tak smutný! Jakými chmurnými myšlenkami končí! Ach! jako by šlo o to, zda žena bude žít po tobě, či ne! Jde o to zachovat tvou existenci a učinit ji užitečnou naší vlasti; ostatní přijde potom!

Navštěvuje mě tu muž, kterého R[oland] ustanovil, aby chodil po věznicích, zjišťoval, co se v nich děje, sledoval nešvary, přijímal stížnosti a všechno předkládal ministru vnitra²⁹.

R[oland] toto místo zřídil a já jsem mu navrhla člověka, který by je zastával; je to bývalý advokát, na jehož neštěstí mě kdysi upozornili a jehož poctivé srdce, zocelené utrpením, se pro tyto dojemné úkoly nesmírně hodí. Už jsem na něj ani nemyslela. Nelze si představit dojetí, s nímž ke mně přispěchal; jeho spatření mi bylo velmi milé. Protože mu jeho úřad dává jistá práva a jakousi autoritu, využil jich u správce věznice, a to spolu se správcovou poctivostí vyvažuje účinek tyranských rozkazů, které o mně vydala Komuna. Dala jsem jeho jméno paní G[oussard], aby od něho jeden z tvých přátel, o kterém mi mluvila, dostal pro správce příkaz, aby ho sem pouštěl. Paní G[oussard] mi také řekla, že mi psal Barbaroux; nic jsem nedostala; zdá se, že ty dopisy dostane ubohá paní Rolandová z Conciergerie, pokud je nezachytili a nepředali revolučnímu tribunálu, který tu mladou nešťastnou ženu soudil. Jak by na nich ti lotři postavili své pokřikování o vašich domnělých stycích s Vendée! Hanebnosti, které dávají den co den opakovat lidu tohoto smutného města.

Posílám Gorsasovi³⁰ několik tiskovin, které se mě týkají; nechci, abys četl Duchesna, zlobil by tě, a bylo by to ještě horší, kdybys byl slyšel kolportéry, kteří k textu podivuhodně přidávali.

Sekce³¹ je dobrá; 2. června nechtěla jít s ostatními; občané prohlásili, že chtějí chránit svůj majetek i vězení; kolem Abbaye stálo ve zbrani deset tisíc lidí. Velitelem ozbrojené moci je jistý Janson, o kterém se říká, že je to velmi poctivý člověk, a o kterém vím, že se pečlivě vyptával, zda je pravda, že to já jsem byla převezena.

Kéž tyto podrobnosti vlijí trochu balzámu do tvého srdce!

Věř mi, nemůžeme přestat být navzájem hodni citů, které jsme si vnukli; s tím není člověk nešťastný. Sbohem, příteli; můj milovaný, sbohem!

XII. Lauze de Perretovi [do Paříže]

24. června 1793, z Abbaye.

Statečný občane, posílám vám svůj skutečný výslech³², jehož zveřejnění je jedinou odpovědí, kterou považuji za vhodné dát na lži Duchesna a jemu podobných.

Není-li ještě zakázán všechen styk s našimi uvězněnými přáteli, řekněte jim, že bezpráví, které snášejí oni, je jediné, které mě zaměstnává. Jak! ten zaslepený lid tedy nechá zahynout své nejlepší obránce! Je pravda, že ten ubohý B.…³³, stižený dekretem o obžalobě, už dorazil? Ale k čemu se ptát? Nemůžete mi odpovědět a uděláte dobře, když tento lístek psaný rukou prý podezřelou spálíte. Ctím vás a zdravím vás.

Roland, rozená Phlipon.

XIII. [Lauze de Perretovi do Paříže]

24. června [1793, z bytu v ulici de La Harpe].

Zdá se, že mě propouštějí z Abbaye; myslím, že se vracím domů; než tam vejdu, zatknou mě, aby mě odvedli do Sainte-Pélagie. Kdo ví, zda mě odtud neodvedou ještě jinam?

Nezapomeňte na mne.

Lauze de Perret odpověděl na oba lístky z 24. června dopisem, který podle obsahu pochází z posledních dnů června a zní takto:

Ctnostná občanko,

od chvíle vašeho zatčení jsem nepřestal usilovat o to, abych našel způsob, jak vám doručit útěchu, kterou by vám rádi poskytli všichni vaši přátelé; ale tygři, kteří vás pronásledují, nakupili tolik překážek, že nám bylo dopřáno jen spolu s vámi naříkat nad krutostí vašeho osudu. Několik dní jsem u sebe držel tři dopisy, které mi pro vás poslali Bar[baroux] a Bu[zot], aniž bych vám je mohl doručit; a co je nejhorší, teď, když bych to mohl udělat cestou, kterou mi nabízíte, stalo se to nemožným, protože jsou v rukou Pétiona, jemuž jsem je předal v domnění, že je vám dokáže doručit lépe než kdokoli jiný, a který odjel, aniž by se mu to podařilo. Ještě dnes o tom zpravím ty občany, sdělím jim, komu píši bezpečnou cestou, a upozorním je na prostředky, které nyní mám, abych mohl jejich pověření lépe splnit. Než od nich dostanete přímé zprávy, nesmím vám zamlčet, jak velkou o vás mají starost. Nedostávám od nich jediný dopis, v němž byste nebyla zmíněna; ujišťuji vás, že se zdají více zaměstnáni útrapami, které snášíte vy, než těmi, které snášejí oni sami. Pokud jde o mne, ctnostná občanko, rve se mi duše, když si představím všechny zkoušky, jimiž vás vaši zbabělí pronásledovatelé nechávají procházet, tím spíš, že i při nejlepší vůli nelze prozatím proti této strašlivé tyranii nic podniknout. Ale buďte klidná, jejich vláda brzy skončí, celý národ povstane, aby tu tlupu ničemů rozdrtil, a štědře vás odškodní za všechno, co pro něj trpíte. Už vidím občanské věnce, které se chystají pro vás a pro vašeho ctihodného manžela; a naplněn touto příjemnou představou, spoléhaje na vaši stálost vůči přechodným strastem, které nemohou zlomit vaši statečnou duši, rád si myslím, že jste ve svém čestném vězení tisíckrát šťastnější než tyrani, kteří vás v něm drží, na svém stolci krve a zločinů. Nejméně tři čtvrtiny departementů se již co nejrozhodněji vyslovily pro svržení trůnu anarchie; mezi sebou chystají ta nejrozsáhlejší opatření, aby uskutečnily tuto šťastnou revoluci, která, jak doufám, bude ze všech poslední. Dvaadvacet našich proskribovaných kolegů, a v tuto chvíli možná víc, je shromážděno v Caen a pracují dnem i nocí, aby osvítili veřejné mínění a připravili rozsáhlý plán. Dostávám od nich často zprávy, které jsou den ode dne uspokojivější. Navzdory úsilí spiklenců, kteří teď hrají o poslední, aby se ráně vyhnuli, se postarám, abych vás při příležitosti zpravil o zajímavých novinkách, které se dozvím. Musím vás však upozornit, abych utišil vaši oprávněnou netrpělivost, že hnutí departementů nebude tak rychlé, jak bychom si všichni přáli. Neduhy vlasti jsou tak velké a tak spletité, že je nezbytně třeba užít co největší moudrosti a opatrnosti v lécích, které se na ně mají přiložit, protože sebemenší neprozřetelnost by mohla všechno zmařit. Podle údajů, které mám, nepočítám, že by se velké rány zasadily dříve než ke konci měsíce, který právě začínáme. Mezitím dobře cítím, že nám nepřátelé mohou ještě hodně uškodit; ale tomu nelze nijak zabránit. Mezitím se obrňme trpělivostí a vzdorujme nebezpečím; republikánské duše obstojí v každé zkoušce. Je zbytečné, abych vám nabízel své skromné služby ve všem, co bude v lidských silách; má oddanost vám a všemu, co je vaše, je bezmezná a nic na světě mi nebude tak lichotit, jako najít příležitost, abych vám mohl být v něčem milý; v těchto citech vás prosím, abyste mě považovala za svého velmi uctivého a oddaného služebníka

L. Dep. [Lauze-Deperret.]

XIV. Občanu Duperretovi [do Paříže]

[Konec června nebo začátek července 1793, ze Sainte-Pélagie.]

Dlužím vám tisíceré díky, statečný občane, za city, které mi projevujete, a především za výborné zprávy, které mi sdělujete. Jsou-li zachráněni moji přátelé a má vlast, co mi záleží na ostatním! Jakmile jsou ti první v bezpečí a většina departementů, jež posoudila stav věcí, se chystá jej napravit, nemám už obav ani lítosti. Jsem hrdá, že jsem pronásledována v době, kdy se proskribuje talent a poctivost. Jistě jsem v okovech klidnější, než jsou moji utlačovatelé při výkonu své nespravedlivé moci. Přiznávám, že rafinovaná krutost, s níž nařídili mé propuštění, aby mě vzápětí znovu zatkli, mě rozpálila rozhořčením; už jsem nedohlédla, kam až by jejich tyranie mohla zajít; pospíšila jsem si dát zprávu všem, kdo o mne mají nějaký zájem, ne že bych věřila, že se dá něco dělat, ani že by mou odvahu něco zaskočilo, ale proto, aby se o těch zločinech vědělo a můj osud nezůstal neznámý.

Vím, že ministr vnitra podepsal dopis policejní správě, který mu dali napsat, a že ona odpověděla, že jednala jen na rozkaz Výboru všeobecné bezpečnosti Konventu. Je to způsob, jak se domluvit a krýt se navzájem, aby se člověk vyhnul jakékoli vstřícnosti a odvrátil stížnosti. Nemám chuť nikomu žádnou adresovat, protože se nechci ponižovat. Svobodu budu čekat od návratu vlády spravedlnosti, a jako jsem byla hodna dobré štěstěny, nedám se zlomit tou zlou.

Zprávy od mých přátel jsou jediné dobro, které se mě dotýká; vy jste přispěl k tomu, abych je mohla okusit. Řekněte jim, že vědomí jejich odvahy a všeho, co jsou schopni pro svobodu vykonat, mi všechno nahrazuje a ve všem mě utěšuje; řekněte jim, že má úcta, má náklonnost a má přání je provázejí všude. Plakát B.…³⁴ mi udělal velkou radost. Sbohem, statečný občane, vaše přímost a neohroženost vám zajišťují city, které k vám chovám a zachovám.

XV. [Buzotovi do Caen]

3. července [1793, ze Sainte-Pélagie].

Jaká sladkost, neznámá tyranům, jež obecný lid pokládá za šťastné při výkonu jejich moci! A je-li pravda, že nějaký nejvyšší rozum rozděluje mezi lidi dobro a zlo podle zákonů přísného vyrovnání, mohu si stěžovat na své neštěstí, když jsou mi vyhrazeny takové rozkoše? — Dostávám tvůj dopis z 27.; slyším ještě tvůj statečný hlas, jsem svědkem tvých rozhodnutí, prožívám city, které tě rozněcují, a jsem pyšná na to, že tě miluji a že jsem tebou milována. — Příteli, nedejme se svést tak daleko, abychom bili do prsou vlastní matku tím, že budeme špatně mluvit o ctnosti, kterou je sice nutno vykoupit krutými oběťmi, ale která je sama zase splácí náhradami tak veliké ceny. Řekni mi, znáš sladší chvíle, než jsou ty strávené v nevinnosti a kouzlu citu, který příroda schvaluje a jemnocit řídí, citu, jenž vzdává hold povinnosti odříkáním, které mu ukládá, a živí se samotnou silou, s níž je snáší? Znáš větší přednost, než být povznesen nad nepřízeň osudu i nad smrt a nalézat ve vlastním srdci, čím život vychutnat a zkrášlit až do posledního dechu? — Poznal jsi kdy tyto účinky lépe než z pouta, které nás spojuje navzdory rozporům společnosti a hrůzám útlaku? Řekla jsem ti to: jemu vděčím za to, že se mi v zajetí líbí. — Hrdá, že jsem pronásledována v době, kdy se proskribuje charakter a poctivost, byla bych své zajetí i bez tebe snášela důstojně; ale ty mi je činíš sladkým a drahým. Zlosynové si myslí, že mě zdrtí, když mě dají do okovů… Blázni! co mi záleží na tom, zda bydlím tady nebo tam? Nejdu snad všude se svým srdcem, a zavřít mě do vězení, neznamená to vydat mě mu cele? Mou společností je to, co miluji; mým zaměstnáním myslet na to. Mé povinnosti, jakmile jsem sama, se omezují na přání všeho, co je spravedlivé a poctivé, a to, co miluji, zaujímá i v tomto řádu první místo. Věř mi, příliš dobře cítím, co je mi uloženo v obvyklém běhu věcí, než abych si stěžovala na násilí, které jej odklonilo. Mám-li zemřít… nuže! znám ze života to nejlepší, co má, a jeho delší trvání by mě snad zavázalo jen k novým obětem. Okamžik, kdy jsem byla nejvíc pyšná na to, že existuji, kdy jsem nejživěji pocítila onu povznesenost duše, jež vzdoruje všem nebezpečím a těší se z toho, že jim čelí, byl ten, kdy jsem vstoupila do Bastily, kterou mi moji kati vybrali. Neřeknu, že jsem jim šla vstříc, ale je naprostá pravda, že jsem před nimi neutekla. Nechtěla jsem počítat, zda jejich zuřivost dosáhne až ke mně; myslela jsem si, že dosáhne-li, dá mi příležitost posloužit X.… [Rolandovi] svým svědectvím, svou stálostí a pevností. Připadalo mi rozkošné spojit možnost být mu užitečná se způsobem života, který mě ponechával víc tobě. Ráda bych mu obětovala život, abych získala právo dát svůj poslední vzdech tobě jedinému. Kromě strašlivého rozrušení, které ve mně vyvolaly dekrety proti proskribovaným, jsem nikdy nepoznala větší klid než v této podivné situaci, a vychutnávala jsem jej nezkaleně, když jsem věděla, že jsou skoro všichni v bezpečí, když jsem tě viděla, jak na svobodě pracuješ na zachování svobody své země.

Divím se, že ti ti dva přátelé³⁵ donesli jen můj první lístek; měl jsi od nich dostat dva dlouhé dopisy. Na druhém bylo znát rozhořčení, jímž mě naplnilo mé druhé zatčení a odporné okolí, v němž se v tomto druhém domě ocitám. Dosud se nemohu ubránit dojmu, který na mě dělají nechutné řeči padlých žen bydlících pod toutéž střechou a poplach, který občas vyvolávají pokusy vrahů podřezat své strážce. Nepíšu už tady tak, jak jsem psala ve svém prvním příbytku, cítím se velmi hlídaná a nechci vystavit své myšlenky tomu, aby padly do nehodných rukou. Dokážu svým katům říci všechno strašné, co se jim dá říci, ale nejsou stvořeni k tomu, aby slyšeli všechno, co bych dokázala vyjádřit. Znovu jsem začala kreslit, učím se angličtinu, čtu antické autory, hodně přemýšlím a ještě víc cítím.

Ubohý X.… [Roland] je na tom smutně. Mé druhé zatčení ho naplnilo hrůzou; poslal ke mně ze třiceti mil daleka osobu, kterou pověřil, aby se o všechno pokusila³⁶. Vyložila jsem, jak nerozvážné a nebezpečné jsou takové podniky; ostatně já se k tomu propůjčit nechci: znamenalo by to zbytečně pokazit mé věci, vystavit se většímu nebezpečí a pokrýt se nátěrem strachu, a ještě k tomu zkompromitovat hodné lidi; neboť ve všech svých vězeních nacházím strážce, kteří se stydí, že mě tu vidí, a snaží se, abych zapomněla na to, co je na jejich úřadu nenávistného. Ani ti nejposlednější klíčníci, z nichž někteří mají přitom tvář zločinců, nevypadají při pohledu na mne jinak než pokorně, jako by žasli, že vidí poctivost. A pak… ale proč to říkat? Když jsem se nebála sem přijít, nemá mi být zatěžko tu zůstat.

O příchodu nešťastného B.… [Brissota] jsem se dozvěděla teprve po svém odchodu z téhož místa a myslím si, že úmysl vzdálit mě z jeho sousedství přispěl k té ohavné machinaci, jíž mě znovu zatkli v téže chvíli, kdy mě propustili. Je naprostá pravda, že je to vynález Ch.…³⁷ a dalších z Výboru všeobecné bezpečnosti. Lze to posoudit podle jeho odpovědi ministrovi, který naléhal, abych byla aspoň vyslechnuta. Je to kuriózní kus, co do nesmyslnosti obsahu i neslušnosti stylu. Dostaneš opis³⁸.

Zaujetí proti B.… [Brissotovi] je krajní. Revoluční tribunál teď zpracovává orléanskou aféru³⁹ a chystá se potom zabývat jím. Jeho situace mě trápí; je strašné vidět jednoho z nejhorlivějších obránců svobody vystaveného osudu Sidneyho⁴⁰.

Kéž se k tobě tento dopis brzy dostane, kéž ti přinese nové svědectví o mých neměnných citech, kéž ti předá klid, z něhož se těším, a ke všemu šlechetnému a užitečnému, co můžeš cítit a konat, připojí nevýslovné kouzlo citů, jež tyrani nikdy nepoznali, citů, které jsou ctnosti zároveň zkouškou i odměnou, citů, které dávají životu cenu a povznášejí nad všechna zla!

Tisíceré pozdravy našim přátelům, a zvláště citlivému L.… [Louvetovi].

XVI. Občanka Rolandová sekci Beaurepaire

4. července 1793, [ze Sainte-Pélagie].

Zájem, který mi sekce projevila jako obyvatelce svého obvodu a utlačované, mi ukládá za povinnost zpravit ji o tom, co se mě týká ve věci, do níž se vložila.

Policejní správa, které ministr v mé věci psal, odpověděla, že jednala jen podle rozkazů Výboru všeobecné bezpečnosti Konventu; ministr se proto obrátil na tento výbor a dovolával se zákona, podle něhož mají být zadržení v co nejkratší lhůtě zpraveni o trestném činu, z něhož jsou obviněni, a vyslechnuti. Výbor dal odpověď, jejíž opis zde přikládám; vykládá v ní své důvody a výtky proti mně; právě ji samu bych předložila nestranným lidem na své ospravedlnění, kdyby toho bylo třeba. Nebude těžké poznat, že tato odpověď je co do podstaty věci nesmyslná; zda je slušná co do formy, ponechávám úsudku jiných. Zakládá mé zatčení na nepřítomnosti mého manžela, jako by existovaly zákony, které by kdy dovolovaly vzít jednu osobu místo druhé; zakládá je dále na mé spoluúčasti na údajném plánu zkazit veřejné mínění, jako by se odpovědnost ministra vztahovala i na jeho manželku; ve všech bodech se opírá o falešná obvinění proti jinému jednotlivci, než je ten, v jehož prospěch se žádalo.

Roland není v Lyonu⁴¹ a vyzývám ty, kdo ho pomlouvají, aby svá lživá tvrzení dokázali; on sám to bude moci prokázat, až přijde čas. Nikde nerozdmýchává oheň občanské války. Roland po pět měsíců žádal o schválení svých účtů a o posouzení svého veřejného i soukromého jednání; všechny potřebné doklady byly v rukou Shromáždění. Tato spravedlnost mu byla tvrdošíjně odpírána: chtěli ho tedy zdržet, aby ho mohli zatknout ve chvíli, kterou si předem určili? Musel se tedy tomuto nespravedlivému zatčení vyhnout, a učinil tak až v krajní nouzi. Roland, místo aby kazil veřejného ducha, nepřestal plnit dekret, který mu ukládal osvětlovat jej spisy, jež jsou všechny známé a jež se k nim hlásí; ať se uvede jediný z jeho spisů, který by neobsahoval zásady nejčistší morálky a nejzdravější politiky!

Roland žádal účty od těch, od nichž je žádat měl, protože sám skládal účty velmi přísné; Roland se postavil proti všem násilnostem, které urážely zákony a zraňovaly lidskost, protože věřil, že po svržení tyranie není nic naléhavějšího než dát lidem milovat svobodu spravedlivou vládou a opřít republiku o ctnosti. Od té chvíle se Roland zdál nebezpečný lupičům, kteří se na revolucích obohacují, ctižádostivcům, kteří je prodlužují, aby rozmnožili svou moc, a neklidným, zbloudilým lidem, kteří jsou činorodí jen v ničení a vždy ochotni věřit ve zradu moudrých, kteří chtějí budovat.

To jsou Rolandovy zločiny. Mé zločiny jsou, že se hlásím k zásadám, které vyznává, a že mám odvahu rovnou jeho. Nezalekla jsem se nebezpečí, jimž ho vystavovala jeho povaha a jeho neoblomná poctivost, a jako mě neoslnil lesk, který obklopuje obtížný úřad, tak mě nezdrtila ani pouta, do nichž mě uvrhli.

Manželka váženého ministra nebo vězeňkyně v Sainte-Pélagii, tady jako tam mám cenu a existuji skrze city, jimiž je naplněno mé srdce. Dnes jako tehdy, rozhořčená nad nespravedlností, ale stejně pevná a klidná ve štěstí i neštěstí, hodna prvního a povznesená nad druhé, přikládám životu cenu jen proto, abych konala, co je spravedlivé, a vzdávala hold pravdě.

Moji spoluobčané jistě laskavě přijmou toto vyznání víry, které by mě nikdy nenapadlo zveřejnit, kdyby mě zneužití moci neobviňovalo veřejně. Ti, kdo mě znají, v něm naleznou zkrácený výraz toho, čím skutečně jsem; dovolávám se jejich svědectví, aby hájili mou osobu nebo mou památku proti útokům pomluvy.

XVII. [Buzotovi do Caen]

6. července [1793, ze Sainte-Pélagie].

Včera jsem ho viděla podruhé, toho výborného V.⁴² Předal mi tvé dopisy z 30. a z 1. Neotevřela jsem je v jeho přítomnosti. Přítele nečteme před třetí osobou, ať je jakákoli, a i kdyby věděla, co nese. Ale jeho oddanost k tobě, jeho zanícení pro dobrou věc, jeho mírnost a poctivost způsobily, že jsem s ním ráda dost dlouho rozmlouvala, ačkoli jsem měla tvůj balíček v kapse, a to je jistě mnoho řečeno. Uklidni se, můj dobrý příteli: mé nové zajetí nezhoršilo mou situaci natolik, aby bylo třeba cokoli riskovat pro její změnu. Způsob, jakým k němu došlo, a okolí, v němž jsem se v tomto druhém vězení ocitla, ve mně v prvních chvílích vzbudily prudké rozhořčení; ale veřejnost je sdílí natolik, že moji utlačovatelé mají víc co ztratit a já víc co získat, když jeho příčinu necháme trvat, než kdybychom ji odstranili. Z mého útěku by na chvíli triumfovali; pak bych se musela bát já a chlubit by se mohli oni. Takovou výměnu dělat nesmíme.

Mé vysvobození je jisté, jakmile se věci zlepší; jde jen o to čekat. Toto čekání mi není trapné a po pravdě, s výjimkou několika velmi drahých okamžiků, je doba tohoto ústraní pro mne nejsladší za posledních šest měsíců. Nebudu ti líčit obtíže a nebezpečí pokusu v nynějším místě, vzhledem k jeho uspořádání a počtu dozorců. Nic by mě nezastavilo, kdybych jim měla čelit sama, abych se k tobě dostala; ale vystavit nebezpečí naše přátele a vyjít z okovů, jimiž mě pronásledování zlosynů ctí, abych na sebe vzala jiné, které nikdo nevidí a které mě nemohou minout, s tím vůbec nespěchám. Cítím celou šlechetnost tvé péče, čistotu tvých přání, a čím víc si jich vážím, tím víc miluji své nynější zajetí. On je v R. [Rouenu], blízko tebe, jak vidíš, u starých přítelkyň, dokonale utajený, v pohodlí, velmi hýčkaný, takový, jaký musí být, abych se o něj nemusela bát, ale v tak smutném, tak skličujícím duševním stavu, že odtud mohu vyjít jen proto, abych se odebrala k jeho boku. Odmítla jsem plány podobné tvým, které kvůli mně pojal a kvůli nimž je v Paříži ještě osoba, kterou vyslal. Politicky vzato by to bylo hrozné, stejně jako by bylo pošetilé, kdyby poslanci, kteří tu zůstávají, nyní utekli. Má osoba nemá takovou váhu jako jejich, protože nezastupuji nikoho než sebe; ale můj útlak je o to odpornější, že se zdá bezdůvodnější. Trvání mého zajetí je denním dokladem nejpobuřující tyranie; jen jejich hloupost jim dovoluje ponechávat nenávisti veřejnosti tuto potravu, a byli bychom velmi neobratní, kdybychom jim ji brali. Jen přítomnost krajních nebezpečí by nás mohla ospravedlnit. Ta nebezpečí neexistují; kdyby nečekaně vznikla, našlo by se mnoho poctivých lidí, kteří by je odvrátili. Kdyby mě vlekli před revoluční tribunál? I to jsem zvážila a nebojím se toho. Byl by to z jejich strany další hloupý přehmat: obrátila bych ho ve prospěch veřejné věci a jen stěží by z něj vyvodili mou zkázu. Proto také nemají v úmyslu tak brzy zahájit proces o velkém spiknutí Dvaatřiceti⁴³, do něhož mě chtějí zaplést jako spoluviníka plánu zkazit veřejné mínění. Člověk neví, čemu se má víc divit, zda jejich hluboké zlomyslnosti, nebo jejich nesmyslnosti. Drzý kapucín [Chabot] oznámil, že Výbor pro veřejné blaho podá o této věci zprávu teprve po národní výchově, financích a zjednodušení zákoníku.

Dozvídám se, že obecní úředníci včera obcházeli sekce, aby sbírali a vypravili muže proti těm, jimž říkají lupiči⁴⁴. Dnes ráno se od pěti hodin bubnovalo ze stejného důvodu.

Před čtyřmi dny jsem si dala přinést this dear picture⁴⁵, který jsem z jakési pověry nechtěla mít ve vězení; ale proč si odpírat tento sladký obraz, slabou a vzácnou náhradu za přítomnost toho, koho zobrazuje? Je na mém srdci, skrytý všem zrakům, cítěný v každé chvíli a často smáčený mými slzami. Věř mi, jsem proniknuta tvou odvahou, poctěna tvou láskou a pyšná na všechno, co jedno i druhé může vnuknout tvé hrdé a citlivé duši. Nemohu věřit, že by nebe chystalo jen zkoušky citům tak čistým a tak hodným jeho přízně. Tato jakási důvěra mi dává snášet život nebo hledět smrti vstříc s klidem. Užívejme s vděčností dobra, které je nám dáno. Kdo umí milovat jako my, nosí v sobě zdroj největších a nejlepších činů, odměnu za nejbolestnější oběti, náhradu za všechna zla. Sbohem, můj milovaný, sbohem!