Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

IV. Dopisy ze Sainte-Pélagie (červenec–září 1793)

[Další dopisy, které paní Rolandová psala ve vězení Sainte-Pélagie, kam ji převezli 24. června 1793, od července do konce září 1793. Dopisy Buzotovi, který byl v té době psancem, odcházely tajně po prostřednících a mnohé se skrývají za krycí jména a šifrované obraty.]

XVIII. [Buzotovi do Caen]¹

7. července [1793, – ze Sainte-Pélagie].

Neumíš si ani představit, příteli, jaké kouzlo má vězení, v němž člověk z toho, jak naloží s každou chvílí, skládá účty jen vlastnímu srdci! Žádné nepříjemné rozptýlení, žádná bolestná oběť, žádná nudná starost; žádná z těch povinností, tím přísnějších, čím úctyhodnější se zdají poctivému srdci; žádný z těch rozporů mezi zákony či předsudky společnosti a nejsladšími vnuknutími přírody; žádný žárlivý pohled nestřeží, co člověk cítí nebo čím se rozhodne zaměstnat; nikdo netrpí vaší melancholií ani vaší nečinností; nikdo od vás nečeká úsilí ani nežádá city, které nejsou ve vaší moci. Člověk, navrácený sám sobě a pravdě, aniž musí překonávat překážky a svádět boje, může, aniž by zraňoval práva či city kohokoli, odevzdat svou duši její vlastní přímosti, uprostřed zdánlivého zajetí znovu nalézt svou mravní nezávislost a užívat jí tak plně, jak to společenské svazky téměř nikdy nedovolí. Nesměla jsem ani hledat tuto nezávislost a zbavit se tak břemene štěstí druhého, které mi bylo tak těžké dávat; události mi opatřily, čeho bych se bez jakéhosi zločinu nemohla domoci. Jak miluji okovy, v nichž tě smím milovat nedílně a myslet na tebe bez ustání! Zde je každý jiný závazek pozastaven; patřím už jen tomu, kdo mě miluje a kdo si tolik zaslouží být milován. Pokračuj šlechetně ve své dráze, služ své zemi, zachraň svobodu; každý tvůj čin je pro mne rozkoší a tvé jednání mým triumfem. Nechci pronikat úmysly nebes, nedovolím si chovat hříšná přání; ale děkuji nebi, že okovy, které jsem nosila dřív, nahradilo těmi nynějšími,² a tato změna mi připadá jako počátek přízně. Nemá-li mi dopřát víc, ať mi tento stav zachová až do mého úplného vysvobození ze světa vydaného napospas nespravedlnosti a neštěstí.

Právě mě vyrušili; má věrná služebná³ mi přináší tvůj dopis ze 3.; znepokojuje tě mé mlčení. Což nevíš, příteli, že jsem dobrého anděla⁴ viděla jen jednou; že musela odjet a že krátce nato toto město nadobro opustila? Seznámila jsem se s její sestrou, která mi slouží jako prostřednice pro korespondenci; opatření se uprostřed mého převozu nedala zařídit tak rychle, aby neuplynulo několik dní, kdy jsem ti nemohla psát. Neodvažuji se u sebe uchovávat jakýkoli papír, musím se každou chvíli obávat nečekané prohlídky, a mí strážci pojali jakési podezření, kvůli němuž mě v posledních dnech střeží o něco přísněji.

Ale když ti podávám tyto podrobnosti, abych uspokojila tvou netrpělivost a tvůj neklid, musím se hned ohradit proti tvému rozhodnutí chopit se zbraně.⁵ Příteli, vím, co velí nebo čemu dává přednost odvaha, a Bůh chraň, abych kdy brzdila tato vznešená vzplanutí! Tady však jde o to, co vyžaduje obecné blaho, a ne jen o to, co statečný muž rád podstupuje. Hlav schopných rozvahy a potřebných k řízení celého hnutí je příliš málo, než aby se smělo vystavovat je nebezpečí v boji. Jako zástupci lidu, jehož práva byla pošlapána a jehož nedotknutelnost byla potupena, jste šli do svých departementů pozvednout spravedlivé stížnosti; departementy povstávají, aby svá práva obnovily, ale vám nepřísluší táhnout v čele jejich praporů; vypadalo by to, že se tam stavíte, abyste ukojili osobní pomstu. Lacroix⁶ už tady rozhlásil, že přitáhneš s prapory, a nepochybuji, že strach, který tvá neohroženost nahání zbabělcům, je přiměje užít všech prostředků, aby se jí už nemuseli bát. Tam, kde jsi, a svou vytrvalou prací jim můžeš být osudnější než válečnickými činy. Nebudu ti říkat, že představa nových, blízkých a mnohonásobných nebezpečí rmoutí mé srdce a rozptyluje mi veškerou naději; kdybys jim měl čelit, byla bych první, kdo by ti blahopřál, že jim vzdoruješ, neboť konečně i já vím, jak se uniká neštěstí nebo jak se dá přemoci a učinit mu konec.⁷ Řeknu jen jedno: usoudí-li všichni tvoji kolegové po zralé úvaze, že mají zvolit tuto cestu, nebudeš mít důvod volit jinou; soudím však, že jim v tom nemáš jít příkladem a že se se zásadami lépe srovnává zůstat na místě, kde jste. Víc to rozvádět nechci; spěchám, aby dopis odešel; vždycky to trvá tak dlouho, než který dojde na místo určení. Sbohem, příteli, můj milovaný; ne, tohle není poslední sbohem, nejsme odloučeni navždy, jinak by osud nit mých dní hodně zkrátil. Ach, dej pozor, abys všechno neztratil nerozvážným zápalem!

7., večer.

Sladké zaměstnání, dojemné sdílení srdce i myšlenky, rozkošná odevzdanost, volný projev neměnných citů i prchavého nápadu, naplňte mé osamělé hodiny! Zkrášlujete nejsmutnější pobyt, dáváte v hlubinách žalářů vládnout štěstí, po němž obyvatel paláců leckdy marně vzdychá. Obvyklé útočiště zločinu se stalo úkrytem nevinnosti a lásky; očištěno jejich přítomností, nenabízí už v těsné ohradě, jež je uzavírá, nic než obraz míru, nástroje studia, láskyplné vzpomínky milující duše, čisté svědomí, odevzdanost odvahy a naději ctnosti. Ó ty, tak drahý a tak hodný toho být, mírni netrpělivost, která tě rozechvívá při pomyšlení na okovy, jimiž mě spoutali: což nevidíš, co dobrého jim vděčím? Chceš, abych, klidnější ohledně tvých vlastních nebezpečí, schválila, že jim dáváš přednost před méně vystaveným životem zákonodárce; ach, energii tvé povahy, tvému vroucímu zápalu pro svržení tyranie a spásu naší rozervané vlasti se bezpochyby víc hodí šlechetně pracovat na potírání té první a službě té druhé spojenými prostředky síly a moudrosti, než se namáhavě potýkat se zločinem ve shromáždění neschopném jej usvědčit; posuď tedy se stejnou nestranností, oč lepší je situace, která mě ponechává zcela mně samé, než ta, v níž svaté a strašné závazky spoutávaly mé schopnosti a rvaly mé slabé srdce. Jsem tam, kde mě chtěl mít osud; řekl bys, že dojat mými strastmi a pohnut boji, které mi sám uložil, připravil události, jež mi měly opatřit trochu oddechu a dát mi okusit klid; použil ruky zlovolníků, aby mě dovedl do přístavu; užívá jich, aby proti své vůli konali dobro a odhalili celou svou černotu tak, že vzbudí nenávist, předzvěst svého pádu; nabízí mé odvaze příležitost posloužit slávě toho, s nímž mě spojil; popřává mé něze volnost rozvíjet se v tichosti a vylévat se do tvého nitra. Ó příteli, žehnejme Prozřetelnosti; nezavrhla nás, jednoho dne snad učiní víc; mstěme se jí za zdrženlivost, s níž se zdá svá dobrodiní udílet, vždy jen tím, že si je budeme zasluhovat.

Zapomněla jsem ti říct, že Duperret,⁸ jemuž mě napadlo napsat, aniž jsem věděla, že by pro mne něco měl, mi vzkázal, že dlouho u sebe držel dva dopisy pro mne určené a marně hledal, jak mi je doručit; že je nakonec předal P. [Pétionovi], ale ten druhý den odjel a nejspíš si je odvezl s sebou.⁹ – Spíš bych řekla, že je založil nebo ztratil; to se lépe hodí k jeho povaze, poněkud chladné a nedbalé. Ostatně se na to můžeš nyní sám zeptat, a proto tě o tom zpravuji.

Adélinu matku, našeho dobrého anděla, jsi už jistě viděl. Tak si přeje být v těchto listech označována, a dozvíš se i jméno, které pro mne vymyslela se svou sestrou. Ani tu jsem neviděla víc než jednou. Místo, kde bydlím, leží daleko od rušných čtvrtí, a člověk musí být ve svých krocích velmi zdrženlivý, aby si uchoval možnost styku, neboť tyrani všechno slídí a všemu brání.

Zpočátku jsem velmi schvalovala rozhodnutí departementů jednat jen všechny společně. Teď nevím, zda se tyto odklady, které nepříteli tolik usnadňují přípravu, nestanou dobré věci osudnými. Z Met sem poštovními koňmi přivážejí prapor; na penězích ani na intrikách se nešetří a jejich účinek je v tak zkažené mase hrozivý. Je pravda, že většina Pařížanů otevře náruč bratřím z departementů: čeká je jako osvoboditele; ale do té doby nechává věci být, a kdyby oni nebyli silnější, obrátila by se také proti nim, neboť jejím rysem je zbabělost. Tato zbabělost přenechává pole utlačovatelům, kteří mají v tuto chvíli na své straně zdání zákonnosti, jímž se spoutávají hlupáci. Je možné, že pět šest tisíc mužů, kteří by sem dorazili v prvních dvou týdnech, by obrátilo karty; ale když už se tak dlouho čekalo, nemá smysl se oddělovat: musí se pohnout celá masa. Hlavní věcí je zajistit si posty, udržet přísnou kázeň; živit dobrého ducha spisy, jež ponesou pečeť pravdy, síly a prostoty; dobře dbát o zásobování, o prostředky na krytí nákladů a moudře řídit výdaje. To jsou oblasti, nad nimiž by měli bdít poslanci a jimž mají věnovat svou péči či své rady. Lidí, kteří jednají, je téměř vždycky dost, a těch, kdo jsou schopni řídit, příliš málo.

V. [Vallée] mi nabízel peníze, kdybych je potřebovala; ale kromě toho, že mé potřeby jsou nadmíru skromné, obrátila jsem se hned od začátku na svého domácího,¹⁰ a učinila jsem tak proto, že má nutně v rukou prostředky, aby mu bylo za všech okolností splaceno.

Neštěstí chtělo, že nám všechny peníze, které jsme měli uloženy, byly v dubnu a květnu splaceny. X..., v rozpacích, co s nimi, hledal a nakonec učinil koupi.¹¹ Není ještě celá zaplacena, a pod pečetěmi mám kromě všech svých věcí možná osm nebo deset tisíc liber, které jsem nemohla vybrat, protože jsem neměla klíč od psacího stolu, v němž jsou zamčeny. Tyto pečeti přiložili lupiči, jako by to všechno byly zabavené předměty, a některé z věcí, které se jim zamlouvaly, jako klobouky, hole, rukavice atd., si už předem přivlastnili.

Zdá se mi, že nezávisle na obecném zájmu vyžaduje i zájem každého departementu zachovat jednotu: neboť právě pod lživou záminkou, že ji departementy chtějí rozbít, se obce i v těch z nich, které se vyslovily nejrozhodněji, obracejí opačným směrem. Kdyby se zašlo do této krajnosti, hrozily by kruté vnitřní rozkoly.

Celý tento týden uplynul za hlaholu zvonů a hřmění děl, které rozeznívá několik zaplacených rukou.¹² Sekce, jejichž shromáždění jsou málo početná a jako obvykle ovládaná, nevyjadřují svobodnou vůli masy Pařížanů, nýbrž vynucený projev, který bouřlivá činnost několika jedinců vyrve z jiných, slabých a zastrašených.

Ověřila jsem si tu tolikrát opakovanou poučku, že nic nenahradí oko hospodáře, a měla bych o vězeňském režimu nejeden dobrý postřeh pro ministra, který by se chtěl touto zajímavou oblastí zabývat. Zachtělo se mi omezit se na zvláštní stravu, kterou stát stanoví pro vězně; nacházela jsem v tom potěšení z vlády, jakou člověk rád má sám nad sebou, když omezuje své potřeby, a zároveň prostředek, jak prospět těm, kdo jsou nešťastnější než já. Ale tělesné síly se u mne už nevyrovnají těm ostatním a musela jsem od svého předsevzetí upustit. Nedostatek pohybu nesnese velkou změnu v jakosti pokrmů, protože dovoluje jíst jich jen menší množství. Mám tu lepší vzduch než v Abbaye a mohu, kdykoli chci, přejít do příjemného bytu správce věznice.¹³ Právě tam musím dokonce přijímat těch několik málo lidí, kteří mě smějí navštívit; ale abych se tam dostala, musím projít velkou částí budovy pod očima žalářníků a ošklivých ženských, které se toulají v mém oddělení. Obvykle tedy zůstávám ve své cele. Je široká právě tak, aby se do ní vedle postele vešla židle. Tam u stolečku čtu, kreslím a píšu; tam s tvým portrétem¹⁴ na prsou nebo před očima děkuji nebi, že jsem tě poznala, že mi dalo okusit nevýslovné blaho milovat a být milována s takovou šlechetností a takovou jemností, jaké obyčejné duše nikdy nepoznají a jež převyšují všechny jejich rozkoše.

Květiny, které mi B. [Bosc] posílá z Botanické zahrady,¹⁵ zdobí tuto strohou kobku, rozvíjejí v ní své půvabné tvary a naplňují ji sladkou vůní. Jedna ubohá vězenkyně z mého sousedství mi prokazuje služby, jejichž pomoc je užitečná mé slabosti a jejichž odměna není o nic méně užitečná její bídě. Takový je můj život.

Ale víš, že o obětování svého vlastního života mluvíš velmi lehkovážně a že se zdá, jako bys o něm rozhodl zcela beze mne? Jak se na to mám dívat? Je snad psáno, že jeden druhého si můžeme zasloužit jen tím, že se ztratíme? A kdyby nám osud nedopřál brzy se shledat, musili bychom se proto vzdát vší naděje, že se kdy znovu sejdeme, a nevidět už nic než hrob, v němž by se naše prvky mohly smísit? – Metafyzikové a obyčejní milenci mluví hodně o vytrvalosti, ale vzácnější a obtížnější než vytrvalost citů je vytrvalost v jednání. Ty jistě nejsi stvořen k tomu, aby ti kterákoli z nich chyběla, ani nic z toho, co náleží silné a vznešené duši: nenech se tedy samou přemírou odvahy strhnout k cíli, k němuž by vedlo i zoufalství.

Znáš mé důvody, proč za těchto okolností nepřijmout nebezpečný prostředek, který mi nepřipadá nutný;¹⁶ ale kdyby se okolnosti rozhodně zhoršily, netrvala bych umíněně na odmítání opatření, které by jejich krutost ospravedlnila. Jde jen o to, klidně počítat, abychom nesvěřovali prudkosti citu to, o čem přísluší rozhodnout rozvaze.

Kde jen L. [Louvet] nechal svou přítelkyni?¹⁷ – Jak ji lituji! Kdybych však byla na jejím místě, nebyl bys v krajích, které tě přijaly, sám, a pokládala bych se za šťastnou, neboť bych sdílela tato nebezpečí.

A ten mladý Bx [Barbaroux], nevyvádí v té pohostinné zemi zase nějaké kousky?¹⁸ To by přece byla příležitost zapomenout na zábavu, leda by uměl jako Alkibiadés stačit na všechno stejně. Když si vzpomenu na klid P. [Pétiona], na roztomilé, leč pomíjivé vzplanutí G. [Guadeta],¹⁹ obávám se, že tito poctiví lidé tam, stejně jako zde, stráví tím, že budou o obecném blahu snít, čas, který by bylo třeba věnovat jeho uskutečnění.

Žena B. [Brissotova] je tady. Dosáhla toho, že ho smí vidět.²⁰ Je ostatně velmi přísně střežen. Ostatní mají převézt do Lucemburského paláce. Jeden člověk, který se o mne zajímá, si přál, abych měla stejný osud. V mnoha ohledech bych na tom byla lépe; ale právě proto by to nechtěli. Ostatně jak si představit, že by mě přiblížili k poslancům, když mě nejspíš odvezli z Abbaye proto, aby mě vzdálili od toho, koho tam dali zavřít?

Nevím, příteli, zda ve svých plánech pamatujete na to, abyste si zajistili spojení ve všech pařížských sekcích, tak aby se při vašem příchodu usnášely na tom, co vás podpoří. Bez takové dohody riskujete nezdar; s ní by byl váš úspěch neomylný. Nezanedbávejte toto opatření, je nezbytné a naléhavé. Sbohem, můj milovaný!

XIX. [Buzotovi do Bretaně]²¹

31. srpna [1793, – ze Sainte-Pélagie].

Znáš, příteli, srdce a oddanost své Sophie. Nuže, ani si nedovedeš představit její pohnutí, její nadšení, když dostala zprávy od tebe.²² Ale kolik nejistot jí zůstává, kolik starostí ji stravuje! Proč se trochu víc nevyjádříš o svých obchodních podnicích, tak nebezpečných za nynějších okolností? Bezpečnost tvých malých statků a úspěchy, které si můžeš slibovat, jsou jediná dobra, jež je s to okoušet ve stavu malátnosti, do něhož upadla; dýchá jen proto, aby se o nich dozvěděla, a zemře, budeš-li trpět. Vzal jsem na sebe úkol odpovědět ti za ni, a nemůžeš si zastírat, že je nucena užít cizí ruky. Povím ti o jejím stavu víc, než by se sama odvážila. Její nemoc nabyla od tvého odjezdu zlověstných rysů: nelze odhadnout, jak dlouho potrvá, ani spočítat, kdy skončí. Chvílemi se zdá, že prudké krize přinesou velké změny nebo dávají obávat se zlých následků; chvílemi bolestné protahování odsouvá daleko do budoucnosti chmurné obavy smíšené s trochou naděje. Od chvíle, kdy ji nemoc zachvátila, propočítala všechny možnosti a pevně jim hleděla do tváře. Tehdy ji udržovaly poměry její rodiny a představa tvé prosperity. Viděl jsem ji, šťastnou v utrpení, jak si zachovává jasnou mysl a svobodu ducha, těší se z dober, o nichž věřila, že čekají na tebe, a pokládá se za smírnou oběť, kterou si osud snad žádal jako cenu výhod zajištěných těm, kdo jsou jí drazí.

Jak se všechno změnilo! Obchody tě poutají daleko od ní, a ukládajíce ti tvrdší práce, už ti neslibují tak skvělou vyhlídku; její starý strýc²³ upadl do strašné sklíčenosti; chřadne, až je to k zděšení. Jeho život, jakkoli ohrožený, se může ještě dlouho protahovat; ale slabý, podezíravý a nesnesitelný pokládá tento život za muka a stejnými mukami jej činí i těm, kdo jsou mu nablízku. Dosáhla toho, že hodil do ohně závěť, o níž víš a kvůli níž se tolik trápila pro tebe; nebyla to maličkost; učinil to jako poslední oběť, ale ona si to vymohla s onou autoritou, jakou nemocné dává blízkost posledních chvil, umí-li jí využít.

V prvních dobách svých bolestí připravila pokyny,²⁴ které chtěla zanechat po sobě; velmi podivné nedorozumění ze strany vykonavatele, či spíše schovatele, kterého si zvolila, způsobilo, že byly zničeny. Tato ztráta se jí velmi dotkla; ale protože nikdy neklesá na mysli, sebrala síly, aby ji nahradila. Své nejjasnější chvíle zasvětila této zbožné povinnosti, v níž ani ty nejsi zapomenut.

Co všechno člověk nesnese, když smí doufat, že zanechá drahocenné vzpomínky, užitečné tomu, koho miluje! V podivném osudu, který vás tak těsně spojuje, aby vás tím krutěji rozdělil, těš se aspoň, ó příteli, z jistoty, že tě miluje nejněžnější srdce, jaké kdy bylo.

Kolik slz jsem viděl prolévat tu ubohou Sophii, když líbala tvůj dopis a tvůj portrét! Uchovej si život pro ni; není vyloučeno, že její věk odolá ranám, které snáší s takovou odvahou, a patříš její lásce, dokud žije.

Pověřila mě, abych se tě zeptal, zda nezanedbáváš obrátit své spekulace do Ameriky. Je přesvědčena, že navzdory embargu, které brání vývozu, ale nemůže dlouho trvat, je pro tebe nejvýhodnější jednat se Spojenými státy.²⁵ Přála by si, abys všechny své plány obrátil tím směrem; je tak proniknuta moudrostí tohoto rozhodnutí, že ji trápí nejasnost, kterou v tomto ohledu vidí v tvém dopise. Pokoušela se přimět svého starého strýce, aby tak uložil část svých prostředků; ale znáš jeho pošetilost, a představa, že by ti konkuroval, ho odradila. Ostatně se stal neschopným sledovat jakoukoli operaci, a protože ona sama jednat nemůže, nebylo by divu, kdyby přišel o celé své jmění, neboť se oddává nejtruchlivější nečinnosti. Buď moudřejší, příteli, nepomýšlej napříště na žádný obchod jinak než s těmi statečnými republikány; důvěra a bezpečí jsou jen u lidí toho druhu. Sophie čeká na zprávu o tvém rozhodnutí v této věci jako na jediný prostředek, který může napravit tvá neštěstí a ponechat vám naději, že se jednoho dne shledáte.

Sbohem, muži nejvíc milovaný nejmilující ženou! Věř, mohu ti to říct: s takovým srdcem člověk ještě neztratil všechno; navzdory osudu je navždy tvé.

Žena tvého společníka²⁶ přišla navštívit Sophii; bývají často spolu a tvá přítelkyně o tobě mluví něžně; domnívá se, že její muž je v tuto chvíli s tebou, a prosí tě, abys mu předal přiložený lístek.

Joséphine mění postavení, ale na malou Boufflers²⁷ jsi nezapomněl a budeš jí moci psát pro svou Sophii, neboť našeho starého strýce dobře zná, a já nemám žádné pevné spojení kromě toho s ní.

Sbohem! ach, jak jsi milován!

XX. [Montanému do vězení La Force]²⁸

11. září [1793, – ze Sainte-Pélagie].

Pan X..., vězeň v La Force, dával své ženě, vězněné v Sainte-Pélagii, s neklidem se vyptávat, zda je pravda, že generál Biron²⁹ chodí do ženského oddělení. Toto hnutí žárlivosti vzbudilo smích a dalo podnět k následujícímu žertu; z jistých důvodů nebyl odeslán.

Neštěstí sbližuje, ba spojuje možná ještě víc než rozkoš; co teprve, kdyby obojí posloužilo k tomu, aby spoutalo dvě bytosti?

Jistě jste, pane, jako dobrý soudce a zasněný vězeň tuto filozofickou úvahu učinil sám. Jenže úvahy manželům nikdy neprospívají; to je teze, kterou bych se podjala hájit, kdyby se choutka rozumovat mohla zabydlet v ženské hlavě a v ohradě vězení. Jakkoli by tu i tam byla potřebná, nechci se chlubit, že budu dělat zázraky: nečekejte tedy ode mne, pane, žádné sylogismy; chci jen jako dobrá duše učinit několik postřehů pro klid té vaší. Ve včerejším lístku jste se ptal, zda generál B... nechodí občas do ženského oddělení. Věru, pane, na rozumného muže jste se pustil do velmi nediskrétní otázky. To je právě pošetilost manželů: chtějí vědět, vědět všechno, bez ustání se dožadují pravdy, a když se ji dozvědí, koušou si prsty. Jako by nás svatá církev nepoučila, že víra je první z ctností; jako by tato víra nebyla nezbytně třeba k tomu, aby byl člověk hoden nejvážnější ze svátostí; jako by všechny úctyhodné autority od Románu o růži až po Jeana La Fontaina³⁰ neprokázaly, že v jistém ohledu je neklid právě tak bezdůvodný, jako je opatrnost marná. Nuže, projev vašeho neklidu mi připomněl všechny tyto krásné zásady, a hned jsem pojala úmysl vám je vylíčit, neboť věztež, pane, že jsem, nezlobte se, kazatelkou z povolání. Každý má své povolání a málokdy mu unikne: nebe chtělo, aby tyrani byli zbabělí a krutí, obecný lid slepý a hloupý, opravdoví dobří lidé pohrdali životem, manželé byli žárliví, ženy lehkomyslné a já kazatelkou. Trávila jsem tedy čas studiem morálky, jako jiná strojením; viděla jsem v republikách velké muže a skvělé ctnosti, a republiky mi připadaly jako nejkrásnější věc na světě. Utvořila jsem si o svých povinnostech nejdojemnější představy, snažila jsem se jen o to, abych je plnila, a aniž bych se bičovala jako svatý Jeroným, uložila jsem si téměř stejně odříkání. Pravda, chtěla jsem svobodu jen se spravedlností a moudrost jen v roztomilé podobě; zdálo se mi, že je třeba vyznávat Sókratovy zásady a zachovat si přitom Scipionovu zdvořilost, a aniž jsem se před kýmkoli předváděla, nikomu jsem svůj způsob myšlení neskrývala. Výsledkem je, že mě pomlouvají, jako bych napodobovala Messalinu,³¹ uvěznili mě jako aristokratku a hrozí mi, že půjdu zemřít do špitálu nebo na gilotinu. Každé řemeslo má svá nebezpečí, a „víš přece“, říkal jeden zloděj svému druhovi na šibenici, „že v našem se člověk vystavuje o jednu nemoc víc než ostatní lidé“. Nejspíš je tomu tak i u kazatelek; je tedy třeba hrát svou roli až do konce. Proto vás vyzývám, abyste uklidnil svou obrazotvornost, neboť její úzkosti by ničemu nepomohly, což je pro chladnou hlavu důvod velmi útěšný. Je sice pravda, že generál B... chodil každý den do našeho sousedství, ale každý den v doprovodu nejlepšího ochranného prostředku na světě proti pokušením, která by vás mohla znepokojovat, totiž se svou milenkou.³² Zůstali jsme tedy navzájem jen u úklon, aniž jsme kdy prohodili jediné slovo. Na druhé straně však víte, že v těchto končinách bydlí slečna R...;³³ hodně se mluví o jejích velkých schopnostech, o jejích zálibách, a co já vím, o čem ještě. Má ducha jako pravý ďábel a vaše drahá choť je pořádný šotek;³⁴ ostatně kdo může spočítat účinek půstu, na nějž jste ji prý nezvykl? Já to jistě nebudu, ač mě otec Duchesne³⁵ líčí jako starou bezzubou bábu, stvořenou – v podobizně, kterou z mé osoby podává, aniž mě kdy viděl – k tomu, aby lhala jako sibyla. Nuže, můj milý pane, věřte mi a obrňte se trpělivostí; to je pravý úděl manželů.

Ostatně i tohle vám musím říct: nedávno nás dali do karantény a nevídáme se o nic víc než morem nakažené; zase jsme jako předtím usazeny tváří v tvář zdem, abychom rozjímaly o své spáse. Mně to vychází dost zle; opustila jsem svého starého Plútarcha kvůli společnosti tří žen,³⁶ z nichž ta vaše, kterou nazývám roztomilou bláznivkou, byla vší ozdobou; myslím, že pláče nebo kleje, než se jí zase vrátí smích. Pokud jde o mne, vezmu znovu do ruky Tacita, abych se nevzdalovala pořadu dne, a z dějin Tiberiovy vlády se poučím, co všechno lze čekat od udavačství a od Sejanů, kteří je platí.³⁷ Chtěla jsem zahájit své ústraní epištolou určenou vám, zrovna jako dobří křesťané, kteří v předvečer postní doby propadali výstřednostem. A s tím vám přeji dobrý den, vám i vašim druhům, včetně mého předvčerejšího strýčka, stálého hosta vašeho sídla.³⁸

XXI. Úředníkovi ministerstva vnitra pověřenému dohledem nad věznicemi³⁹

17. září 1793, – ze Sainte-Pélagie.

Nevím, občane, zda osoby, které vás dnes ráno doprovázely, vykonávají rovněž nějaký dozor ve správě věznic; o účelu vaší návštěvy jsem nemohla nic usoudit. Předpokládám, že smím se na něj zeptat. Už skoro čtyři měsíce jsem přísně vězněna, nikoho jsem neobtěžovala žádostmi ani stížnostmi; čekala jsem, že čas učiní konec předpojatosti. Vím, co musí přátelé svobody pro ni snášet při zrodu republik. Neměla-li jsem vlastní zkušenost, měla jsem dost té, kterou jsem nabyla studiem, abych se ničemu nedivila a bez reptání snášela pocty pronásledování. V ohradě vězení nebo v ústraní pracovny mohu vést téměř stejný život, a kdo je tam s čistým svědomím a silnou duší, dokáže nespravedlnost změřit, aniž by byl zdrcen její tíhou. Ale jsem matka, a toto postavení mi ukládalo povinnosti, jež miluji a jež nemohu plnit. Jsem manželka, a nevím, zda mi bude kdy dopřáno mírnit žal a pečovat o stáří úctyhodného muže, s nímž jsem spojila svůj osud. Stejně tak neznám konec zajetí, jež jsem si mohla zasloužit jen svou láskou ke svobodě, jež mě plete s jejími nepřáteli a jež mi ukládají ti, kdo tvrdí, že nastolují její vládu. Jak dlouho ještě má tento podivný rozpor trvat? Nemohou mi vytknout žádné provinění; ti, kdo o mně říkají nejvíc zlého, mě nikdy neviděli, a vyzývám ty, kdo se se mnou setkali, ať mi odepřou svou úctu – i Robespierra a Dantona, kteří nejspíš vědí, proč jsem ve vězení. Jsem snad držena místo svého manžela? To by byla směšná a barbarská výměna, jež by k ničemu nevedla. Jsem střežena jako rukojmí? Tím bych mohla být i doma, za záruku. Ostatně se dobře ví, že Roland není v Lyonu, a lživá pověst, která se v tom smyslu šíří, byla vždycky jen planou záminkou. Jsem podezřelá? Z jakého důvodu? Opravňuje snad pochybnost k tomu, aby se riskoval útlak? A kdyby mě pokládali za nebezpečnou, nestačil by příkaz zůstat doma pod dohledem mé sekce? Konečně, jsem snad zločinkyní, aniž o tom vím? Ať mi řeknou, čím, a ať jsem zákonně souzena. Čtyři měsíce vazby mi dávají víc než dost práva ptát se, zač jsem trestána. Mezitím se tato dlouhá doba, strávená v tvrdém cvičení odvahy, aniž mi bylo dovoleno jakékoli jiné cvičení pro mé zdraví, dál protahuje a to zdraví podlamuje; zbavena skromného důchodu, který byl vázán na osobu mého manžela a který, rozmnožen naší společnou prací, stačil k naší obživě, nemohu užívat svých šatů pro vlastní potřebu ani je prodat a obrátit utržené peníze ke svým potřebám. Jsou pod pečetěmi, jistě naprosto zbytečnými, neboť byly znovu přiloženy velmi krátce poté, co je Konvent dal sejmout, když se prozkoumaly naše papíry.⁴⁰ Co věstí pro svobodu mé země takové počínání vůči těm, kdo ji zbožňují? Tato pochybnost je smutnější než má situace sama. V osamění, v němž žiji, jsem si při příchodu tří osob namluvila, že tuto návštěvu způsobila bdělost a spravedlnost nějakého úřadu; ale žádná otázka mi nedala poznat, že by šlo o to, něco zjistit nebo mě potěšit. Ptám se sama sebe, zda jsem byla předmětem kruté zvědavosti, anebo obětí, kterou si přišli prohlédnout a sečíst.

Promiňte, jestliže se vás dotknu tím, že se s touto otázkou obracím právě na vás, ale jste jediný, jehož jméno znám, a ať mi omyl nebo zlovůle chystají cokoli, raději to předvídám, než abych to nevěděla. Buďte tak upřímný a sdělte mi to; to je má první a jediná otázka.

P. S. Dekret proti podezřelým osobám nebyl ještě vydán, když jsem psala tento dopis;⁴¹ jakmile vyšel, viděla jsem, že jelikož jsem byla podruhé zatčena právě pod tímto označením podezřelé, nemohu od času čekat nic než horší.