Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

V. Poslední dopisy z vězení (září – listopad 1793)

[Závěr oddílu Dopisy z vězení. Dopisy z konce září až počátku listopadu 1793 psala paní Rolandová převážně v Sainte-Pélagie, dva poslední lístky v Conciergerii. Poslední dopis je datován 7. listopadu 1793; nazítří byla revolučním tribunálem odsouzena a popravena.]

XXII. Panu Janymu do Paříže

Sobota [28. září 1793 – ze Sainte-Pélagie]

Nemohu vám ani vypovědět, milý Jany¹, s jakou radostí dostávám zprávy od vás. Stojím na samém pokraji světa, a projevy náklonnosti člověka mého druhu, jehož si mohu vážit, mi ještě dávají okusit v životě trochu sladkosti. Kvůli své ubohé družce² jsem vytrpěla víc, než lze vyslovit. Sama jsem se ujala smutného úkolu připravit ji na ránu, jakou vůbec nečekala, a oznámit jí ji; byla jsem si jista, že jí dokážu přinést úlevu, jakou by jiný snad těžko našel, protože sotva kdo jiný mohl pro své postavení sdílet její bol tak jako já. Proto ji teď posílají ke mně; jíme spolu a ona ráda tráví u mne větší část dne; pracuji proto mnohem méně, ale jsem užitečná, a ten pocit mi dává okusit zvláštního půvabu, jaký tyrani neznají. Vím, že B...³ bude obětován; a ještě ukrutnější než to samo mi připadá ustanovení, které obžalovaným zakazuje jakoukoli řeč⁴. Dokud se dalo mluvit, cítila jsem v sobě povolání ke gilotině; teď už není na vybranou, a být zmasakrována tady, nebo odsouzena tam, vyjde nastejno.

Přála bych si, abyste mohl chodit pravidelně, aspoň jednou týdně, k paní G. Chp.⁵ Sdělovala by vám nebo předávala, co se nás týká, a vy byste jí zase podával zprávy o mně. Můžete si u ní také vypůjčit oba svazky oné Cesty, o níž byla řeč a kterou tu nemám po ruce. S díky přijímám listy lady B...; neznám je, chci je dát číst dvěma osobám; dám je číst malému P..., měla jsem jen Thomsona, jemuž ještě nemohl rozumět. Ach, nezáviďte osud tomu, jemuž jsem dala svou Cestu po Švýcarsku⁶: je to nešťastník, jemuž se za jeho ctnosti dostává jen neštěstí; pronásledovaný, psanec – nevím, zda dlouho uchrání hlavu před pomstou darebáků, jimž byl tak neúprosným protivníkem. Ovšemže smíte číst všechno, co vám posílám. Teď lituji, že jsem vám neposlala první čtyři sešity⁷; zbytek nemá chuť, když je člověk neviděl; líčí mých prvních osmnáct let; je to nejsladší doba mého života; nedovedu si v životě kteréhokoli člověka představit období naplněné milejšími zaměstnáními, dražšími studiemi, něžnějšími city: neměla jsem tehdy žádnou vášeň, všechno bylo předčasné, ale moudré a klidné jako jitra nejjasnějších jarních dnů.

Budu-li moci, budu pokračovat i uprostřed bouří. Následující léta mi dala poznat bouře protivenství a rozvinula síly, jejichž vědomí mě povznášelo nad nepřízeň osudu. Léta, která přišla potom, byla pracovitá a poznamenaná přísným štěstím, jež spočívá v plnění velmi četných domácích povinností v existenci čestné, ale strohé. Konečně nastaly dny revoluce a s nimi rozvinutí celé mé povahy i příležitosti ji uplatnit. Poznala jsem ty velkodušné a strašlivé city, které nikdy nevzplanou prudčeji než v politických převratech a ve zmatku všech společenských vztahů; nezpronevěřila jsem se svým zásadám, a i útok vášní, mám právo to říci, jen vyzkoušel mou odvahu. Když to všechno sečtu, měla jsem víc ctností než radostí; mohla bych být dokonce příkladem nouze o ty druhé, kdyby ty první neměly radosti sobě vlastní, jejichž přísnost má útěšné kouzlo.

Uniknu-li všeobecné zkáze, ráda se budu zabývat dějinami své doby; sbírejte ze své strany materiály, jaké jen můžete. K Tacitovi jsem pojala jakousi vášeň, čtu ho počtvrté v životě se zcela novou chutí, budu ho umět nazpaměť; nemohu jít spát, dokud si nevychutnám několik stránek.

Dejte tedy kolovat dopis B...⁸

I já se tedy rozhodnu prodat trochu stříbra; možná vás požádám, abyste mi prokázal tuto službu.

Nechci vidět P*⁹, a nesmí žádat o povolení; nevyslovovat mé jméno před úřady je jediná služba, kterou mi lze prokázat.

Sbohem, milý Jany, sbohem.

XXIII. Mé dceři

[8. října 1793 – ze Sainte-Pélagie.]

Nevím, má malá přítelkyně, zda mi bude dopřáno ještě tě vidět nebo ti napsat. Pamatuj na svou matku. Tato slova obsahují to nejlepší, co ti mohu říci. Viděla jsi mě šťastnou tím, že jsem se starala plnit své povinnosti a být užitečná těm, kdo trpí. Jiný způsob, jak být šťastná, není.

Viděla jsi mě klidnou v neštěstí i v zajetí, protože jsem neměla výčitky svědomí a měla jsem vzpomínku a radost, jaké po sobě zanechávají dobré skutky. Ani jiné prostředky, jak snášet strasti života a vrtochy osudu, nejsou.

Snad – a doufám v to – ti nejsou souzeny zkoušky podobné mým; ale jsou jiné, proti nimž se budeš muset bránit neméně. Přísný a zaměstnaný život je první ochranou před všemi nebezpečími, a nutnost stejně jako moudrost ti ukládá zákon vážně pracovat.

Buď hodna svých rodičů: zanechávají ti velké příklady; a dokážeš-li z nich těžit, nebude tvůj život zbytečný.

Sbohem, dítě milované, které jsem živila svým mlékem a které bych chtěla prodchnout všemi svými city. Přijde čas, kdy budeš moci posoudit, jaké úsilí mě v této chvíli stojí, abych se nerozněžnila nad tvým sladkým obrazem. Tisknu tě na svá prsa.

Sbohem, má Eudoro¹⁰.

XXIV. Mé věrné služebné Fleury

[8. října 1793 – ze Sainte-Pélagie.]

Má drahá, dobrá duše, ty, jejíž věrnost, služby a oddanost mi byly drahé po třináct let, přijmi mé objetí a mé sbohem¹¹.

Uchovej si vzpomínku na to, čím jsem byla. Utěší tě v tom, co zakouším já; dobří lidé vcházejí do slávy, když sestupují do hrobu. Mé bolesti skončí; utiš ty své a pomysli na pokoj, jemuž se budu těšit a který mi už nikdo nebude moci narušit. Řekni mé Agathe¹², že si s sebou odnáším sladké vědomí, že mě měla ráda od mého dětství, i lítost, že jí nemohu projevit svou náklonnost. Byla bych ti chtěla být užitečná; ať tě aspoň nezarmoutím.

Sbohem, má ubohá, věrná duše, sbohem.

XXV. Janymu do Paříže

[8. října 1793 – ze Sainte-Pélagie.]

Až otevřete tento spis¹³, milý Jany, už nebudu naživu. Najdete v něm důvody, které mě vedou k tomu, abych oklamala své strážce a nechala se umřít hladem. Protože mi však toto rozhodnutí nevnukl žádný citový výbuch a chci je podrobit všem úvahám, jednak abych se neprohřešila proti žádné ze svých povinností, jednak abych si nezasloužila pokárání našich přátel, svoluji počkat na rozsudek nad poslanci¹⁴, abych pak posoudila důsledky a zvolila okamžik, kdy svůj záměr provedu.

Uplyne-li několik dní, budu pokračovat ve svých Pamětech; nebudu-li mít čas dovést je daleko, utěším se. Sečte-li se všechno, co jsem napsala a co leží ve třech úschovách¹⁵, je toho dost, aby se objasnilo mnoho skutečností a přispělo k ospravedlnění mnoha osob. To je péče, kterou vám zanechávám; dostatečně vám vyjadřuje všechnu mou úctu. Nakládejte s těmito věcmi jako neomezený pán, nic neuspěchejte, abyste nic neztratil, a nevzdávejte se ničeho, dokud si nepořídíte opis.

Mé „Poslední myšlenky“ jsou nezbytné adoptivnímu otci a matce mé dcery¹⁶; sdělte jim je, kdyby jim exemplář, který jim určuji, nedošel.

Sbohem, Jany, ctím vás a mám vás ráda; hasnu v pokoji při pomyšlení, že necháte znovu ožít všechno, co jsem o sobě mohla dát poznat; chybějí jen podrobnosti, z nichž bych nezamlčela ani jedinou, kdybych měla víc času, ale žádná z nich není v rozporu s tím, co předchází.

XXVI. [Robespierrovi]

23. den 1. měsíce roku druhého [14. října 1793] – z ošetřovny v Sainte-Pélagie¹⁷.

Do těchto osamělých zdí, kde se už bezmála pět měsíců utlačovaná nevinnost mlčky podrobuje svému údělu, vstoupí cizinec. – Je to lékař, kterého přivádějí mí strážci pro svůj klid; neboť já nedovedu a nechci stavět proti neduhům přírody, stejně jako proti nespravedlnosti lidí, nic jiného než klidnou odvahu. Když uslyší mé jméno, prohlásí se za přítele muže, kterého já snad nemám ráda. – Co o tom víte, a kdo to je? – Robespierre. – Robespierre! Dobře jsem ho znala a velmi jsem si ho vážila; měla jsem ho za upřímného a horoucího přítele svobody. – A což už jím není? – Obávám se, že miluje také moc, snad v domnění, že dokáže konat dobro nebo že ho chce jako nikdo jiný; obávám se, že velmi miluje pomstu, a zvlášť ji vykonávat na těch, o nichž se domnívá, že ho neobdivují; myslím, že velmi snadno podléhá předpojatosti, dává se jí snadno strhnout k vášni a příliš rychle soudí jako vinného každého, kdo nesdílí ve všem jeho názory. – Vždyť jste ho neviděla ani dvakrát! – Viděla jsem ho mnohem častěji. Zeptejte se ho; ať si sáhne do svědomí, a uvidíte, zda vám o mně bude moci říci něco zlého.

Robespierre¹⁸, mýlím-li se, dávám vám možnost mi to dokázat; vám opakuji, co jsem řekla o vaší osobě, a chci svěřit vašemu příteli dopis, který přísnost mých strážců snad propustí kvůli tomu, komu je určen.

Nepíšu vám, abych vás prosila, to si jistě dovedete představit: nikdy jsem nikoho neprosila, a jistě bych s tím nezačala ve vězení vůči tomu, kdo mě má ve své moci. Prosba je pro viníky nebo pro otroky; nevinnost vydává svědectví, a to stačí, anebo si stěžuje, a má na to právo, jakmile se jí děje křivda. Ale ani stížnost se nehodí; umím trpět a ničemu se nedivit. Vím ostatně, že při zrodu republik převraty, téměř nevyhnutelné a až příliš vysvětlitelné lidskými vášněmi, často vystavují ty, kdo své zemi sloužili nejlépe, tomu, že padnou za oběť své horlivosti a omylu svých současníků. Mají pro útěchu své svědomí a dějiny za mstitele.

Ale jakou zvláštní shodou okolností jsem já, žena, která nemůže nic než si něco přát, vystavena bouřím, jež obvykle dopadají jen na lidi činné, a jaký osud je mi tedy uchystán?

To jsou dvě otázky, které vám kladu.

Pokládám je za málo důležité samy o sobě i vzhledem ke mně osobně. Co znamená o mravence víc či míň, rozšlápnutého nohou slona, hledíme-li na soustavu světa? Jsou však nekonečně důležité pro svůj vztah k nynější svobodě a budoucímu štěstí mé země; neboť směšují-li se bez rozdílu s jejími prohlášenými nepřáteli ti, kdo ji hájí a kdo se k ní otevřeně hlásí jako přátelé, zachází-li se stejně s nebezpečným sobcem či proradným aristokratem jako s věrným občanem a velkodušným vlastencem; je-li žena počestná a citlivá, jež se honosí tím, že má vlast, a jež jí ve svém skromném ústraní i v různých svých postaveních přinesla oběti, jichž byla schopna, trestána spolu s ženou pyšnou či lehkomyslnou, která proklíná rovnost¹⁹, pak rozhodně ještě nevládne spravedlnost ani svoboda a budoucí štěstí je nejisté!

Nebudu tu mluvit o svém ctihodném manželovi; bylo třeba přezkoumat jeho účty, jakmile je předložil, a neodpírat mu napřed spravedlnost jen proto, aby si člověk vyhradil možnost obžalovat ho, až ho očerní před veřejností. Robespierre, vyzývám vás: nemůžete nevěřit, že Roland je čestný muž; můžete si myslet, že v tom či onom opatření neviděl správně; ale vaše svědomí v skrytu vzdává hold jeho poctivosti stejně jako jeho občanským ctnostem. Stačí ho málo vidět, a člověk ho dobře pozná; jeho kniha je vždy otevřená a každý v ní může číst; má drsnost ctnosti, jako měl Cato její příkrost; jeho způsoby mu nadělaly tolik nepřátel jako jeho neúprosná spravedlnost; ale tyto nerovnosti povrchu z dálky mizí a velké vlastnosti veřejného muže zůstanou navždy. Rozhlásilo se, že v Lyonu rozdmýchává občanskou válku²⁰; a tuto záminku se odvážili uvést jako důvod mého zatčení! A předpoklad nebyl o nic spravedlivější než to, co se z něho vyvodilo. Znechucen veřejnými záležitostmi, roztrpčen pronásledováním, znaven světem, prací a léty, nemohl nic jiného než sténat v neznámém ústraní a zapadnout tam v mlčení, aby ušetřil své století jednoho zločinu.

– Zkazil veřejného ducha, a já jsem jeho spoluvinice!

To je nejpodivnější z výčitek a nejnesmyslnější z obvinění. Nechcete přece, Robespierre, abych se tu namáhala je vyvracet; to je sláva příliš snadná, a vy nemůžete patřit k těm dobráčkům, kteří věří nějaké věci proto, že je napsána a že jim ji opakovali. Má domnělá spoluvina by byla k smíchu, kdyby se celá věc nestávala ukrutnou v mlhavém světle, v němž ji předložili lidu, který v ní nic nevidí, a proto si z ní vytváří nevím jakou obludnost. Bylo třeba mít velkou vášeň mi škodit, aby mě tak surově a promyšleně zapletli do obžaloby, jež se podobá té, za Tiberia tolikrát opakované, z urážky majestátu, jíž se hubil každý, kdo neměl na svědomí zločin a koho chtěli obětovat!

Odkud se tedy bere tato nevraživost? – To nemohu pochopit, já, která jsem nikdy nikomu neublížila a která ani nedovedu zanevřít na ty, kdo ubližují mně.

Vychována v ústraní, živena vážnými studiemi, které ve mně vytvořily jakýsi charakter, oddaná prostým zálibám, jež žádná okolnost nedokázala změnit, nadšená pro revoluci a poddávající se síle velkodušných citů, jež vzbuzuje, vzdálená státním záležitostem ze zásady i svým pohlavím, ale hovořící o nich s vřelostí, protože veřejný zájem se stává prvním ze všech, jakmile vůbec existuje, pokládala jsem první pomluvy, vrhané na mne, za opovrženíhodné hlouposti; měla jsem je za nutnou daň, kterou si závist vybírá z postavení, jež byl dav ještě tak hloupý, že je pokládal za vznešené, a jemuž jsem dávala přednost před pokojným stavem, v němž jsem prožila tolik šťastných dní!

Tyto pomluvy však rostly se stejnou opovážlivostí, s jakou jsem já zůstávala klidná a bez obav: jsem vlečena do vězení; zůstávám v něm už skoro pět měsíců, vyrvaná z náruče své malé dcery, která už nemůže spočinout na prsou, jež ji živila, daleko od všeho, co je mi drahé, zbavená jakéhokoli styku se světem, vydaná hořkým šípům oklamaného lidu, který věří, že má hlava poslouží jeho blahu; slyším pod svým zamřížovaným oknem stráž, která mě hlídá, jak se občas baví o mé popravě; čtu odporné výpady, které na mne vrhají pisálci, kteří mě nikdy neviděli, stejně jako mě nikdy neviděli všichni, kdo mě nenávidí.

Nikoho jsem neobtěžovala svými stížnostmi; čekala jsem od času spravedlnost a konec předpojatosti. Ač jsem strádala nedostatkem mnoha věcí, o nic jsem nežádala; smířila jsem se s nepřízní osudu, pyšná, že se s ní mohu měřit a držet ji pod nohama. Když se nouze stala naléhavou a já se bála kompromitovat ty, na něž bych se mohla obrátit, chtěla jsem prodat prázdné láhve ze svého sklepa, kam nedali pečetě, protože v něm nebylo nic cennějšího: velký rozruch v celé čtvrti! Obklíčí dům; majitel je zatčen; u mne zdvojnásobí hlídače, a já se možná musím bát o svobodu ubohé služebné, která se neprovinila ničím jiným, než že mi s láskou slouží už třináct let, protože jsem jí život činila snesitelným – tak je lid, oklamaný na můj účet a omámený slovem spiklenec, přesvědčen, že se musí vztahovat na mne!

Robespierre, nepředkládám vám tento obraz, ještě velmi zmírněný, proto, abych ve vás vzbudila soucit, nad nějž jsem povznesena a který by mě možná urážel; činím tak pro vaše poučení.

Štěstěna je vrtkavá, přízeň lidu rovněž: pohleďte na osud těch, kdo lid bouřili, těšili se jeho přízni nebo mu vládli, od Viscellina až po Caesara a od Hippona, řečníka syrakuského, až po naše pařížské řečníky²¹! Jen spravedlnost a pravda trvají a utěšují ze všeho, i ze smrti, zatímco nic nechrání před jejich zásahem. Marius a Sulla dali vyhlásit za psance tisíce jezdců, velký počet senátorů, zástupy nešťastníků – udusili snad dějiny, které jejich památku odsuzují k zlořečení, a okusili snad štěstí?

Ať je mi uchystáno cokoli, dokážu to podstoupit způsobem, který je mne hoden, nebo tomu předejít, uznám-li to za vhodné. Mám po poctách pronásledování dostat i poctu mučednictví? Nebo je mi souzeno dlouho živořit v zajetí, vystavena první pohromě, kterou někdo uzná za dobré vyvolat? Anebo budu údajně deportována, abych čtyři míle od břehu zakusila tu malou nepozornost kapitána, který se zbaví svého lidského nákladu ve prospěch vln? Promluvte; znát svůj osud už něco znamená, a s duší, jako je má, je člověk schopen pohlédnout mu do tváře.

Chcete-li být spravedlivý a budete-li mě číst soustředěně, nebude vám můj dopis bez užitku, a pak by mohl být užitečný i mé zemi. V každém případě, Robespierre, já to vím a vy se nemůžete ubránit tomu, abyste to necítil: kdo mě poznal, nemůže mě pronásledovat bez výčitek svědomí.

Roland, rozená Phlipon.

Nota. Myšlenka tohoto dopisu, péče o jeho napsání a úmysl jej odeslat vydržely čtyřiadvacet hodin; ale co by zmohly mé úvahy u člověka, který obětuje kolegy, o jejichž čistotě dobře ví?

Nemá-li být můj dopis užitečný, je nemístný; znamenalo by to kompromitovat se bez užitku vůči tyranovi, který mě může zahubit, ale nedokáže mě ponížit. [Nedám ho doručit.]²²

XXVII. [Janymu do Paříže.]

[Říjen 1793 – ze Sainte-Pélagie.]

Má dcera, dear Jany, je u přátel, ctihodných Creuzéových, kteří ji vychovávají se svými dvěma dcerami jako přijaté dítě. Chatrné zdraví „maminky“, roční doba a celý ten souhrn okolností, který nyní posuzujete, mi nedovolují využít vaší laskavosti. Neříkám vám, jak mě dojímá, ale mohu vám přiznat, že toho lituji méně vzhledem k tomu, jak málo je mé dítě schopné z ní vytěžit. Je to bytost dobrá, ale apatická, která nebude mít ani neřesti, ani ctnosti. Pokud jde o paní G. Ch. [Grandchamp], řeknu vám, jak se věci mají: má penzi dvanáct set liber; mladík, kterého vychovává, je syn G[rand]préův, který u ní bydlí a má místo s platem tisíc tolarů²³; ale oba se uskrovňují, aby splatili dluhy, které tento čestný nešťastník nadělal v době ještě nešťastnější, takže s malým pevným příjmem jsou téměř v bídě. To je, co vím; není pak na mně, abych soudila mezi vámi, neboť koneckonců i vy jste, myslím, příliš čestný muž na to, abyste byl bohatý. Posílám vám ještě jeden sešit a pokusím se vytáhnout to, co předchází; budou to, jak říkáte, mé Vyznání, neboť v nich nechci nic zatajit; ale konec by se nedal uveřejnit tak brzy. Ostatně když mluvíte o Americe, lichotíte mému sluchu: právě tam bych se toužila přestěhovat, kdybych byla znovu svobodná, ale nedoufám, že tu možnost znovu získám. Pokládám se za ztracenou; kdybych tomu nevěřila, nedávala bych si práci se zpovídat; člověk sotva myslí na to, aby zanechal vzpomínky, dokud doufá, že jim může dát další látku. Nechci vidět sešity B. [Brissotovy] dřív, než budete mít jejich opis: při převážení je vždycky nebezpečí a nesmí se riskovat nenahraditelná ztráta. Můj otec mě v ulici Petits-Champs vůbec neviděl, ztratila jsem ho už před několika lety; ale to všechno se dozvíte.

Je až příliš pravda, Jany, že se člověk nemůže zpovídat, aniž by vyzradil i zpověď některých jiných; je to někdy choulostivé, a čím dál postupuji, tím víc cítím, že musím mluvit o druhých. Ale udělala jsem svůj počet a rozhodla se: řeknu všechno, všechno, naprosto všechno; jedině tak lze být užitečný.

Sbohem, můj příteli, můj důvěrníku; můžete klidně říci, že tyto tituly vděčíte své velkodušné ochotě. Sbohem, budu tedy pokračovat. Protože jste neviděl začátek, jistě narážíte na postavy, které přicházejí kdovíodkud: to proto, že všechno spolu souvisí a do sebe zapadá. Vskutku, život každého člověka je báseň, v níž má jistý počet postav své místo od samého počátku a jejichž osud lze poznat jen tak, že se sleduje příběh toho, kdo hraje hlavní roli.

XXVIII. Janymu do Paříže

[Říjen 1793 – ze Sainte-Pélagie.]

Váš něžný dopis, milý Jany, mi udělal stejně dobře jako vaše milé povídání. Něžný soucit je pravý balzám nemocného srdce. Chápu jemnocit, pro nějž se vám příčí myšlenka, že by mé tajemství bylo někdy uveřejněno²⁴; tento ohled na jiné by mi byl zabránil svěřit je papíru, kdyby nebylo uhodnuto a překrouceno. Pokud jde o mne osobně, lpím výhradně na pravdě; nikdy jsem neměla sebemenší pokušení být ceněna víc, než zasluhuji; toužím po tom, aby mě znali takovou, jaká jsem, v dobrém i ve zlém, to je mi jedno. J.-J.²⁵ mi nikdy nepřipadal vinen kvůli svým přiznáním, jen hoden pokárání za dva činy, které jsou proti přírodě: za to, že přičetl ubohé Marii krádež stužky, a za to, že odložil své děti do nalezince. Pokud jde o hanu nerozvážné a lehkomyslné luzy, té člověk nikdy neujde, jakmile jednou vzbudí závist.

Aniž se chci omlouvat, jsem přesvědčena, že mé tajemství prozradila jen žárlivost nešťastného R. [Rolanda] svými mnohonásobnými důvěrnými sděleními, zatímco mně chvílemi vnukala násilná předsevzetí.

Věřil byste, že o tom sepsal spisy, s celou prudkostí a falešným osvětlením podrážděného ducha, který nenávidí svého soka a chtěl by ho vydat veřejnému zlořečení, a že jsem teprve nedávno dosáhla toho, aby ty jedovaté spisy byly spáleny? Chápete, jak mě jejich existence na jedné straně rozněcovala rozhořčením a na druhé straně živila sám cit, jehož předmět jsem viděla tak nespravedlivě hanobený? Ano, viděl jste ho, dobře ho líčíte; najdete jeho portrét malovaný, a také psaný, v jisté skříňce, kterou vám doručí; je to mé nejdražší vlastnictví, a vzdala jsem se ho jen ze strachu, aby nebylo zneuctěno. Uschovejte je dobře, abyste je jednou předal dál.

Ale když už mluvíme o té skříňce, která obsahuje stejně nebo i víc rukopisu, než kolik ho už máte, dejte mi vědět, kterého dne vám ji mohou ráno přinést, aby byla vaše skrýš připravena. Postarejte se o její zachování pro všechny možné případy, aby jí nechyběl ochránce, kdyby se nám něco stalo.

Pokud jde o mne, Jany, všechno je u konce. Znáte tu nemoc, kterou Angličané nazývají heart-breaken? Jsem jí nevyléčitelně stižena a nemám nejmenší chuť oddalovat její účinky; horečka se začíná rozvíjet, doufám, že to nebude trvat příliš dlouho. Je to dobro. Svobodu by mi už nikdy nevrátili; nebe je mi svědkem, že bych ji zasvětila svému nešťastnému manželovi! Ale nedostanu ji a mohla bych se dočkat horších věcí. Je to dobře uváženo, promyšleno a posouzeno.

Když se řeklo, že mravní stránka lásky nestojí za nic²⁶, vyslovila se lehkovážně velká věta, která by, je-li pravdivá, platila o všech lidských vášních: neboť právě mravní stránkou jsou vášněmi a mají krásné či skvělé účinky; odejměte tuto mravní stránku, a všechno je jen chtíč a omezuje se na tělesné potřeby. Kdyby mravní stránka lásky nestála za nic, bylo by nutno říci, že společenský stav, v němž se rozvíjí, je ze všech nejhorší: bylo by to pravda? nevím; ale jakmile je tento stav jednou přijat, věřím naopak, že mravní stránka lásky je nejplodnějším a nejčistším pramenem velkých ctností a krásných činů.

Pokládám ho²⁷ za ztraceného; ale kdyby se někdy dostal do šťastného světa, kde je váš syn rolníkem, opatřte si zprávy, které vám umožní předat mu, co o mně budete vědět. Vím, že tento cit velí zachovat se pro toho, kdo nás miluje; ale patřím jiným dřív než jemu a nikdy nebudu mít možnost vrátit se ani ke svým povinnostem. Tak musí pro mne všechno skončit. Šťastná, když tomu příroda sama napomůže! Sbohem, Jany, sbohem, milý Jany, můj jediný utěšiteli!

P.

XXIX. [Champagneuxovi do vězení La Force]

[24. října 1793 – z Conciergerie.]

Váš dopis, můj milý Champagneuxi²⁸, mi doručil Adam Lux²⁹, a po tomto výtečném muži dostanete i tento lístek: píšu vám ho v jednom z doupat smrti a perem, které snad brzy napíše rozkaz mě zavraždit.

Radovala jsem se, že jsem byla předvolána jako svědkyně v procesu s poslanci, ale zdá se, že vyslechnuta nebudu. Tito kati se bojí pravd, které bych řekla, a energie, s jakou bych je rozhlásila: bude pro ně snazší nás povraždit, aniž by nás vyslechli. Už neuvidíte ani Vergniauda, ani Valazé³⁰; vaše srdce mohlo chovat takovou naději, ale jak to, že vám všechno, co se v poslední době děje, neotevřelo oči? Zahyneme všichni, příteli: jinak by se naši utlačovatelé necítili v bezpečí... Jednou z mých největších lítostí je vidět vás vystaveného tomu, že budete sdílet náš osud. Vyrvali jsme vás z vašeho ústraní; bez našeho naléhání byste v něm snad ještě byl a vaše rodina by nebyla rozptýlena a nešťastna... Tento obraz mě rozdírá víc než strasti, které postihují mne samu; ale v krásných dnech revoluce nebylo možno tuto krutou budoucnost předvídat. Všichni jsme byli oklamáni, můj milý Champagneuxi, nebo lépe řečeno hyneme jako oběti slabosti poctivých lidí; věřili, že k vítězství ctnosti stačí postavit ji vedle zločinu: bylo třeba zločin udusit... Sbohem, posílám vám, oč mě žádáte³¹. Píšu vám vedle svých katů a skoro pod jejich očima; jsem trochu hrdá na to, že jim vzdoruji.

XXX. [Janymu do Paříže.]

[Pátek 25. října 1793 – ze Sainte-Pélagie.]

Nikdy si nedovedete představit, milý Jany, jak mě trápilo, že jsem s vámi nemohla v klidu promluvit, ba ani vás v klidu číst: cítila jsem soudního sluhu v patách; bála jsem se o vás. Připadám si, jako bych měla mor. Nemám už co ztratit, ale třesu se o ty, kdo ke mně přistoupí: došlo to tak daleko, že jsem včera v Paláci³² váhala, mám-li odpovědět na pozdrav muži, kterého jsem poznala a kterého jsem pokládala za velmi neopatrného, že je ke mně veřejně zdvořilý.

Slyšela jsem ten obžalovací spis, zázrak zaslepenosti, nebo spíš mistrovské dílo proradnosti. Když byl přečten, obhájce Chauveau³³ velmi šetrně poznamenal, že proti všem formám nebyly sděleny doklady, o něž se obžaloba opírá, a požádal soud, aby se usnesl, že mu mají být vydány. Po chvilce šuškání odpověděl předseda zajíkavě, že tyto doklady jsou většinou dosud pod pečetěmi u obžalovaných; že se zařídí jejich sejmutí a že mezitím začne líčení. Ale, Jany, slyšela jsem to zcela zřetelně na vlastní uši! Rozhlížela jsem se, není-li to sen; ptala jsem se sama sebe, zda se to potomstvo dozví, zda tomu bude moci uvěřit! A vida! všechen ten lid nic necítil; neviděl ukrutnost takového postupu, směšnost předložit spis, jehož průkazní listiny nikdo nezná, hloupost tvrzení, že ty listiny jsou u týchž lidí, proti nimž je spis sepsán a jejichž papíry nebyly dosud ani sepsány, pošetilost a nestoudnost to přiznat. Předseda ještě něco zablekotal o nesmírném množství dalších listin a o obtížnosti je sdělit; ale to nebylo ani spravedlivější, ani rozumnější. Potom vykázali všechny svědky, aby mohli postupně volat jen ty, které chtějí nechat vypovídat. Na mne ještě nedošlo; bude to asi zítra. V tomto postupu nevidím nic jiného než úmysl využít pravd, které má odvaha musí vyslovit, a najít tak způsob, jak mě zahubit. S takovými ničemy a při mém pohrdání smrtí to není těžké: takže se možná už neuvidíme.

Mé přátelství vám odkazuje péči o mou památku. Kdybych znala něco, co by se lépe hodilo k velkodušnosti vašich citů, poznaných příliš pozdě, pověřila bych vás tím; ale ne, Jany, ne příliš pozdě: to Prozřetelnost všechno řídila; kdybych vás byla ocenila dřív, má náklonnost by vás byla strhla do mé nemilosti. Se vším naložíte co nejlépe. Lze předstírat pád z okna a poslat se tam podívat ty, kdo tomu nechtějí věřit. Protože je tu mnoho zedníků a jiných dělníků, lze si snadno představit, že jeden z nich, nebo někdo za ně převlečený, se v určitou hodinu vplížil na vnitřním dvoře pod mé okno a zachytil balíček. Tato myšlenka je dokonce velmi dobrá, je věrohodná. Portréty a anekdoty a jiné samostatné kusy se smějí předkládat jen jako materiály, jichž bych byla použila v lepší době.

Byla bych si přála, aby byl do mědi vyryt i Portrét, o němž víte; ale to by snad bylo lépe uchovat a připojit k poslednímu dodatku, k tomu, který je adresován výslovně Janymu³⁴. Malou úschovu [u paní Gch.] nelze zanedbat; musí se připojit k celku.

To, že jsem předvolána jako svědkyně dřív, než jsem soudně obžalována, mě nutí k jinému postupu, než jaký jsem si stanovila, když jsem vám dávala svou závěť a pro který jsem už učinila své pokusy; vypiji tedy, když je třeba, kalich až do dna. Byl by tu ovšem ještě okamžik, který by se dal zvolit, s prostředky, které mi chybějí a které jsem měla dostat od přátelství! Nešťastný B[uzot] takovou ránu dlouho nesnese: je ztracen, jakmile se dozví, že jsem byla obětována; zasloužil si lepší osud!

Shledávám chování L. th. s.³⁵, jak sám soudíte, ohavným. Je to jeden z lidí, kteří jsou dobří, dokud jejich průměrnost není vystavena velkým zkouškám, ale které vášně rozvrátí a učiní ukrutnými. Jsou to jacísi zakrslíci, kteří nejsou stvořeni pro vášně; kteří je nedokážou vzbudit; ale kteří se stávají schopnými zuřivosti a zvláště zbabělosti vůči těm, o nichž vidí, že jsou šťastnější.

XXXI. Janymu do Paříže

[27. října 1793 – ze Sainte-Pélagie.]³⁶

... Zdržela jsem se toho, abych o něm napsala zvláštní stať; mohla být poučná a dlouhá, ale L. [Lanthenas] mě příliš miloval, než abych o něm mluvila zle, a já jím příliš pohrdám, než abych o něm mluvila dobře. Byl byste viděl, jak se R[oland], ačkoli prohlédl jeho průměrnost, cítil zavázán jakousi spravedlností k jeho vlastenectví a přátelství zaměstnat ho ve svých úřadech. Paní G. [Grandchamp] by vám to mohla povědět. Viděl byste, kolik škody tam napáchala jeho nešikovnost, mnohem horší, než by si kdo dovedl představit, špatným uspořádáním práce a ohavným výběrem dvou či tří podřízených; dozvěděl byste se, jaké výstupy s ním měl kvůli tomu všemu jeho přítel. Je až příliš pravda, a nikdy se to nepociťuje dost, že slabost povahy a hrubost způsobů jsou u lidí, kteří vedou veřejné záležitosti, nesmírné vady, zvláště když se v jakémsi protikladu sejdou v téže osobě, jako u L[anthenase].

A přece, Jany, viděla jsem tohoto muže před revolucí zcela zaujatého zajímavými studiemi, mírných mravů, lidumilného a přívětivého; viděla jsem ho po dva i tři měsíce v kuse u sebe na venkově, jak se se mnou dělil o péči o nemocné z okolních vesnic, ošetřoval chudé a vychutnával prostý život se srdcem, které tehdy nepochybně prosté bylo.

Pokud jde o Coqueaua³⁷, znám ho málo; nevím kdo ho dal R. [Rolandovi], aby sloužil L[anthenasovi] jako zástupce, bez něhož se ten neobešel; skoro jsem ho nevídala a jeho upovídanost mi byla nesnesitelná, když jsem s ním náhodou mluvila. Nemohla jsem tušit, že se chlubí, jak se mnou vyřizuje záležitosti; neměl k tomu žádný důvod, a co mi o tom sdělujete, je pro mne zcela nové; nemluvila jsem s ním ani čtyřikrát. Protože mi mnoho lidí posílalo žádosti o byty v Louvru, předávala jsem tyto žádosti prostě a jednoduše Coq[ueauovi], do jehož oddělení tato agenda spadala, a odpovídala jsem zájemcům, že se mohou obrátit buď na ministra, nebo na úředníka pověřeného těmito věcmi, do nichž jsem se nepletla o nic víc než do ostatních.

R. [Roland] si Coq[ueaua] znelíbil pro jeho nudné a žvanivé výklady; došlo to tak daleko, že když L. [Lanthenas] přešel do Konventu, pověřil Faypoulta, už přednostu v jiném oboru, aby řídil i Cq. [Coqueaua], jen aby s ním sám nemusel pracovat, a nakonec by ho byl propustil. Ale ve víru záležitostí, stále nových a stále se hromadících, utíkají dny jako hodiny; a pak je člověk tak udiven, že lidé, kteří se zdají k něčemu schopní, nestačí na svou práci, že se bojí udělat ještě hůř, nahradí-li je osobami, o nichž má zhruba tytéž údaje a jimž nutně chybí to, co ti první už získali trochou praxe. Nepochybně první vlastností těch, kdo zastávají vysoké úřady, je rychlý postřeh pro přednosti podřízených, kteří se jim hodí; ale je třeba vidět mnoho lidí, aby člověk dokázal posoudit a dobře vybrat, a kdo přijde do úřadu rovnou ze své pracovny, musí nejprve dát lidi do práce, dřív než měl čas je dostatečně prozkoumat. Teprve potom soudí a opravuje podle zkušenosti, kterou nic nenahradí. Bohužel v revoluci čas vždycky chybí, a když ministr začíná všechno vidět a všechno řídit, je svržen.

Úřady R. [Rolanda] se, až na několik nedostatků, zorganizovaly znamenitě; ještě tři měsíce, a soukolí by bylo dokonalé. Garat³⁸ by nikdy neunesl břemeno ministerstva bez pracovníků, které tam R. [Roland] umístil; byl natolik poctivý, že to uznal, a dokonce prohlásil, že by musel odejít, kdyby mu vzali jediného z nich; dostál slovu hned po zatčení Champagneuxově.

A teď, Jany, projděme si trochu ten obžalovací spis, který povede na smrt nové Sidneye³⁹, za nimiž budu mít tu čest se ocitnout⁴⁰.

XXXII. Boscovi

20. (27.) října 1793 – [ze Sainte-Pélagie].⁴¹

Váš dopis, můj dobrý příteli, mi nesmírně prospěl; ukazuje mi celou vaši duši a všechnu vaši oddanost: obojí je v mých očích stejně vzácné, jako je to drahé mému srdci. Nelišíme se však tolik, jak si představujete; jen jsme si dobře neporozuměli. Neměla jsem v úmyslu odejít v tuto chvíli, nýbrž opatřit si prostředek, jak to učinit ve chvíli, která by se stala vhodnou. Chtěla jsem vzdát hold pravdě, tak jak to dovedu, a pak odejít právě před poslední ceremonií; připadalo mi krásné takto oklamat tyrany. Ten záměr jsem si dobře rozmyslela, a přísahám vám, že mi ho nevnukla slabost. Daří se mi znamenitě, mám hlavu stejně zdravou a odvahu stejně svěží jako kdykoli dřív. Je naprostá pravda, že mě nynější proces napájí hořkostí a roznecuje rozhořčením: myslela jsem, že uprchlíci jsou také zatčeni⁴². Je možné, že hluboká bolest a vzrušení už tak strašlivých citů uzrály v skrytu mého srdce v rozhodnutí, které můj rozum oděl výbornými důvody.

Když jsem byla v té věci předvolána jako svědkyně, shledala jsem, že to mění můj postup. Byla jsem pevně rozhodnuta využít této příležitosti, abych dosáhla cíle rychleji; chtěla jsem hřímat bez výhrad, a pak skončit; zdálo se mi, že právě to mě opravňuje nic nezamlčet a že je třeba to mít v kapse, až půjdu k líčení. Nečekala jsem však, až to budu mít, abych se zachovala podle své povahy. V hodinách čekání, které jsem strávila v soudní kanceláři mezi deseti osobami, důstojníky, soudci druhé sekce atd., a kde mě mohli slyšet Hébert a Chabot⁴³, kteří přišli do vedlejší místnosti, mluvila jsem stejně důrazně jako svobodně. Na mne u líčení ještě nedošlo: měli si pro mne přijít druhého dne potom; třetí den se chýlí ke konci, a nikdo se neukázal: bojím se, že ti ničemové postřehli, že bych mohla být zajímavou epizodou, a že je lepší mě odsunout na později.

Čekám netrpělivě a teď se bojím, že mi nebude dopřáno přiznat se ke svým přátelům v jejich přítomnosti.

Soudíte, příteli, že v každém případě je třeba katastrofu vyčkat, a ne ji přivolávat; jen v tom se úplně neshodneme: zdálo se mi, že je slabostí přijmout ránu z milosti, když si ji člověk může zasadit sám, a vydávat se drzému pokřiku pomatenců, stejně nehodných takového příkladu jako neschopných z něho vytěžit. Nepochybně tak bylo třeba jednat před třemi měsíci; ale dnes je to pro současné pokolení naprosto ztracené; a pokud jde o potomstvo, ono druhé rozhodnutí, uskutečněné tak, jak vám je popisuji, nemá o nic horší účinek. Vidíte, že jste mi dobře neporozuměl. Uvažte tedy věc z hlediska, z něhož ji vidím já; není to vůbec to, z něhož ji posuzujete vy: svoluji přijmout vaše rozhodnutí, až to takto uvážíte. Zkracuji, abyste mohl dostat tuto odpověď touž cestou; stačí mi naznačit, co vám rozjímání dovolí v klidu rozvinout.

Má ubohá malá! kde tedy je? Povězte mi to, prosím; dejte mi nějaké podrobnosti; ať ji můj duch může aspoň zachytit v jejím novém postavení. Dojatá vaší péčí, jistě chápete, že pociťuji i hořkost všech těchto okolností. Dozvídám se, že můj švagr je zatčen⁴⁴; sekvestrace jeho majetku jistě nebyla zrušena, a možná se musí bát deportace.

Uvažte, že vaše přátelství, jemuž péče, kterou jsem od něho žádala, připadá velmi bolestná, vás snadno může klamat v tom, co jste v této věci povinen nebo co smíte: pokuste se o té věci přemýšlet, jako by nešlo ani o vás, ani o mne, ale o dva lidi v našem vzájemném postavení, předložené vašemu nestrannému úsudku. Pohleďte na mou pevnost, zvažte důvody, počítejte chladně a pocítíte, jak málo stojí za to luza, která se živí podívanou.

Něžně vás objímám. Jany vám řekne, o co se lze jednoho rána pokusit; ale dejte si pozor, abyste se nevystavil nebezpečí.

XXXIII. [Paní Godefroid do Paříže.]

[7. listopadu 1793 – z Conciergerie.]

Osobě pověřené péčí o mou dceru.⁴⁵

Neštěstí vám dalo, občanko, a důvěra vám svěřila poklad, který je mi velmi drahý. Věřím ve výtečnost volby, kterou učinilo přátelství, a na tom zakládám své naděje, pokud jde o předmět starostí, jež mi činí mé nynější postavení bolestným.

Odvaha pomáhá snadno snášet strasti, které se týkají nás samých, ale srdce matky se těžko uklidní nad osudem dítěte, od něhož se cítí odtrhávána.

Vtiskuje-li neštěstí posvátný ráz, ať chrání mou drahou Eudoru – neřeknu před bolestmi podobnými těm, které zakouším, ale před nebezpečími, jež jsou v mých očích nekonečně hroznější! Ať si zachová svou nevinnost a ať jednou v pokoji a v ústraní dokáže plnit dojemnou povinnost manželky a matky. Potřebuje se na to připravit činným a spořádaným životem a spojit se zálibou v povinnostech svého pohlaví několik dovedností, jejichž provozování jí snad bude nezbytné. Vím, že má u vás prostředky k tomu. Máte syna, a neodvažuji se vám říci, že mě ta myšlenka znepokojila; ale máte také dceru, a cítila jsem se uklidněna. To je dost řečeno citlivé duši, matce a osobě takové, jakou si vás představuji. Můj stav plodí silné city, ale nesnese dlouhých slov.

Přijměte má přání a mou vděčnost.

Matka EUDORY.