Knihovna · Paměti paní Rolandové · Paměti paní Rolandové III: Vězení a smrt

VI. Listiny a svědectví (1754–1793)

[Perroud připojil k pamětem soubor listin, které doplňují autorčino vyprávění: úřední záznamy o jejím křtu a sňatku, nejstarší dochovaný dopis, zlomek dívčího deníku a především spisy o jejím zatčení, výsleších a procesu z června až listopadu 1793.]

Přílohy

I. Křestní list paní Rolandové

Výtah z matriky pokřtěných farnosti Sainte-Croix v Cité, v Paříži, za rok 1754.¹

Léta tisícího sedmistého padesátého čtvrtého, dne osmnáctého března, byla námi, níže podepsaným Jacquesem-Noëlem Rogerem, knězem této diecéze, se svolením pana vikáře této farnosti pokřtěna Marie-Jeanne, narozená včera, dcera Pierra-Gatiena Phlipona, mistra rytce, a Marie-Marguerite Bimont, jeho manželky, bytem v ulici de la Lanterne v této farnosti.² Kmotrem byl Jean-Baptiste Besnard, pařížský měšťan, strýc z otcovy strany, bytem v ulici Platière, farnost Saint-Eustache; kmotrou Marie-Geneviève Rotisset, babička z otcovy strany, vdova po Gatienu Phliponovi, obchodníku s vínem, bytem v ulici Saint-Louis-aux-Marais, farnost Saint-Gervais. Kteří spolu s námi a s otcem tento zápis podepsali.

Podepsáni: M.-G. Rotisset, vdova Phlipon; J.-N. Roger, kněz; J.-B. Besnard; P.-G. Phlipon; J. Barre, vikář.

II. Oddací list paní Rolandové

Léta tisícího sedmistého osmdesátého, dne čtvrtého února, po vyhlášení jedné ohlášky v tomto kostele a v kostele Saint-Michel v Amiensu dne 31. ledna minulého, byli panem Pierrem-Nicolasem Bimontem, kanovníkem Svaté kaple ve Vincennes, zasnoubeni a oddáni pan Jean-Marie Roland, pán de La Platière, advokát při parlamentu, generální inspektor manufaktur v Pikardii, ve věku bezmála čtyřiceti šesti let, syn zesnulého pana Jeana-Marie Rolanda, pána de La Platière, královského rady při bailliage ve Villefranche-en-Beaujolais, a paní Thérèse Bessie de Montauzan, bytem v Amiensu, farnost Saint-Michel, na straně jedné, a Marie-Jeanne Phlipon, ve věku bezmála dvaceti šesti let, dcera Pierra-Gatiena Phlipona, rytce, zde přítomného a souhlasícího, a zesnulé Marie-Marguerite Bimont, bytem v ulici de Harlay v této farnosti…³ Přítomen dom François Roland, farář v Longpontu, bratr ženicha…

Podepsáni: Phlipon, J.-M. Roland de La Platière, M.-J. Phlipon, Roland atd.

III. Dopis Sophii Cannet

Následující dopis, dosud nevydaný, pochází ze sbírky pana E. Cesbrona, který mi jej laskavě zapůjčil; je to nejstarší známý dopis Marie Phlipon.⁴

Slečně,

slečně Cannet, chovance v klášteře paní z kongregace Notre-Dame, ulice Neuve Saint-Étienne, předměstí Saint-Marceau, v Paříži.

Dnešního dne, ve středu 15. dubna 1767, v Paříži.

Má drahá a něžná přítelkyně,

zpráva, kterou mi v dopise píšeš, že mě přijdeš navštívit, mi působí radost, jakou ani nemohu vyslovit. Píšeš, že to bude brzy. Prosím Tě, napiš mi, který den přijdeš a jestli ráno nebo odpoledne. Jsem z té radosti celá jako omámená, takže jsem ani nemohla uvěřit, že je to pravda; myslela jsem si, že mě klamou oči. Vidíš, že s odpovědí neotálím. Tvůj dopis jsem dostala teprve včera odpoledne. Toužebně čekám na den, kdy budu moci svému přátelství vyhovět a znovu Tě o něm ujistit. Mám radost, že ty slečny jdou k prvnímu svatému přijímání; je to pro ně velké štěstí, nezapomenu na ně ve svých modlitbách. Buď ujištěna, že nezapomínám ani na Tebe. I když moc nestojí, doufám, že Pán shlédne na ty, za které je říkám. Chtěla jsem Ti napsat až po Velikonocích, abych Tě nechala v klidu prožít dobu vyhrazenou pokání a nerozptylovala Tě svými dopisy. Ze stejného důvodu jsem nepsala ani své hodné chůvě, které jsem velmi zavázána, že na mě vzpomíná. Prosím Tě, ujisti ji o všem nejněžnějším a nejupřímnějším, co Ti Tvoje srdce vnukne. O svém přátelství neřeknu nic, protože nemohu najít dost výmluvná slova, abych Ti dala poznat, co k Tobě cítím. Buď si ho tedy jistá. Jsem u své babičky a zůstanu tu ještě tři týdny nebo měsíc.⁵ Hned Ti napíšu adresu: paní Phlipon, bytem u pana Cailloux, mistra zednického, ulice Regrattière, ostrov Notre-Dame, naproti pivovarnickému úřadu, ve druhém patře. Tak je to přesně. Očekávám Tvou odpověď s velkou netrpělivostí a jsem navždy

Tvá něžná a opravdová přítelkyně,

Phlipon.

Vyřiď mým drahým učitelkám mou nejponíženější úctu, zvláště mé drahé matce od sv. Jana, které děkuji, že na mě vzpomíná.

Srdce Tě miluje a bude Tě milovat vždycky.

Phlipon.

Tento naivní dopis, v němž je nad posledním dovětkem nakresleno srdce, ukazuje, že Marie Phlipon měla po odchodu z kláštera ještě velmi chabý pravopis ve službách kulhavé mluvnice. Vzdělala se sama, vlastní prací mezi třináctým a pětadvacátým rokem. Něco z těch počátečních mezer však v ní zůstane navždy. Vidíme ji tu také jako zbožnou dívku, „klášternici“ v plném smyslu slova. – Všechny ostatní podrobnosti se ostatně plně shodují s Pamětmi.

IV. Zlomek deníku paní Rolandové

Paní Rolandová v dopise Boscovi z 13. srpna 1784 posílala popis cesty do Anglie, kterou Roland podnikl roku 1771, a o svém manželovi dodávala: „Seznámila jsem se s ním roku 1775; krátce nato mi svěřil jak tuto Cestu, tak jiné spisy a různé rukopisy: právě při jejich četbě, zatímco on cestoval po Itálii, jsem napsala onen velký volný list, který najdete a který – což je dost zvláštní – on sám dosud neviděl. Pomyslíte si, že ta mladá samotářka, která svého muže studovala z jeho spisů, ho začínala mít docela ráda, a nemýlíte se. Ale snad vám bude připadat úsměvné, že vy budete prvním, kdo po tak dlouhé době čte úsudek, který jsem o jeho osobě vynesla roku 1777.“⁶

V mém vydání Korespondence jsem uvedl, že tento zlomek důvěrného deníku, svěřený Boscovi, se nenachází v rukopise 6244 Rolandových papírů, kde jsou shromážděny spisy Marie Phlipon z mládí. Od té doby jsem ho našel ve svazku XIV sborníku Miscellanies of the Philobiblon Society (Londýn, 1872–1876) pod názvem Unpublished Diary of Madame Roland, jejž otiskl Henry A. Bright. Autor článku vypráví, jak se mu rukopis dostal do rukou: paní Champagneuxová jej darovala doktoru Spurzheimovi, který tento dar na autografu sám poznamenal; doktor Spurzheim jej pak roku 1830 věnoval jedné anglické dámě, paní Daniel Gaskell, po jejíž smrti roku 1848 přešel na pana Henryho A. Brighta, jejího příbuzného.⁷

Pokládal jsem za užitečné otisknout jej zde. Je to jakýsi dodatek k Soukromým pamětem. Aby čtenář docenil jeho zajímavost, je třeba si uvědomit, že pochází z června 1777 a že Marie Phlipon toho roku procházela velmi nebezpečnou mravní krizí. Roland se jí od ledna do srpna 1776 velmi horlivě dvořil, od srpna 1776 do února 1777 si s ní dopisoval z Itálie, a pak náhle přestal psát (korespondence se obnovuje teprve v září). Dívka, která se cítila zapomenutá a opuštěná, se nechala strhnout k romantickým plánům (dopisování se Sevelingesem) nanejvýš neprozřetelným. Právě uprostřed tohoto období rozjitřenosti napsala stránky, jež následují.

(Červen 1777.) Hodně jsem četla popis, který pan R. sepsal o své cestě do Londýna; je napsán s nadšením, jež se přenáší na čtenáře, aniž si toho všimne, a jež zájmu, který věci budí samy o sobě, dodává ještě další stupeň živosti. Ten muž má ušlechtilou a silnou duši, činný a pronikavý žár, který oživuje a naplňuje životem jeho výrazy i jeho spisy; jeho filozofické oko, jeho prostý a správný vkus postihují krásné a pravdivé a šťastně je podávají. Mám ráda podrobnosti o mravech, do nichž se pouští; rozmanité obrazy, které mu vnuká obrazotvornost; jeho rychlé myšlenky, pohozené jakoby nazdařbůh, z nichž každá je výrazem síly.

Jak poutavá je podívaná na město, jež je hlavou a zkratkou státu, jehož rozloha, síla, prostředky, zdroje i zákony slouží blahu většiny, udržení svobody, která je zároveň pramenem, družkou i oporou ctnosti a štěstí! Kde soulad údů politického tělesa, spravedlnost trestního řádu, mírnost trestních zákonů, bdělost úředníků, přesnost policie, svoboda stížností, šlechetnost národní povahy, prostota mravů i způsobů, spravedlivé udílení veřejné úcty, pěstování užitečných věd, památky umění a mistrovská díla génia skýtají na každém kroku předměty k obdivu i potěšení! Dojmy a nadšení citlivého a přemýšlivého člověka, jehož tyto věci zasáhnou a pohnou, tvoří další obraz, neméně poutavý a lichotivý. Ráda bych cestovala s lidmi tohoto ražení; poskytovali by mým pozorováním stejně látky jako věci, jež by byly předmětem jejich pozorování. To je právě případ, kdy se hodí vaše slovo z Plútarcha: ti, kdo se dívají, nejsou na tom nejhůř.⁸

Nic není podle mne sladšího, než shledat se v něčem podobnou lidem, jichž si vážíme. Při četbě Rousseaua nebo Diderota, ale hlavně toho prvního, jsem často pociťovala nadšení přemírné a rozkošné; zdálo se mi, jako by mi ukradli city, jež mě oživovaly stejně jako je, a které mi líčili tak, jak bych je já sama bezpochyby vylíčit nedokázala, ale o nichž mi přísluší soudit, protože jsem v sobě měla jejich zárodky. Narodila jsem se s nesmírnou citlivostí a kdysi jsem soudila druhé podle sebe; trpká zklamání mě brzy donutila svou metodu i svůj názor opravit. Zdrženlivá proti své vůli, neboť důvěra je můj živel a můj život, stala jsem se pozorovatelkou (ach, kolik smutných objevů!); utekla jsem se do náruče přítelkyně, abych tam okoušela všechna kouzla, jichž se v obyčejných známostech bylo třeba vzdát: v každém případě mi bylo toto útočiště nezbytné a jeho potřebu jsem pocítila dříve než cokoli jiného. Ale štěstí, že jsem toto útočiště nalezla, nezabírá mé srdce výlučně: stále mě neobyčejně dojímá, když potkám lidi, kteří se mi v něčem podobají. Je tolik lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou citliví, a tak málo těch, kteří jimi opravdu jsou! Jaká radost, když se najdou ti druzí! To vše je přirozeným důsledkem dojmu, jaký na mne zapůsobila četba cesty po Švýcarsku; nalezla jsem v ní ten nádech melancholie, ten tón srdce, ten prostý a pravdivý výraz poctivé a vroucí duše, v myšlenkách, ve vkusu… zkrátka – co? své city, svůj způsob bytí…⁹ Plakala jsem, prožívala jsem blaho: jsou ještě bytosti, na něž lze upřít svou úctu. Ta myšlenka proniká hluboko, když člověk tak dokonale pohrdá lidmi vůbec, jako to dělám já – rozumím tím devadesát devět ze sta jedinců, které mohu poznat; neboť lidský rod jako takový je mi velice drahý. Ale k dojemným pocitům, které jsem právě zakusila, se připojují úvahy trýznivé; nebezpečí dlouhé cesty, desetiměsíční nepřítomnost, žádné zprávy už skoro čtyři měsíce, obvyklý běh věcí, v němž zlo stojí vždy vedle dobra, okolnosti, jež se týkají jen mne… to vše mučí a unavuje mou obrazotvornost. Jsem v tom milovaném kabinetu, který budu brzy muset opustit, abych šla… ach, kam to bude? opřená o ten stůl, u něhož jsem v samotě zapsala jednu myšlenku a jeden cit; oči mi čas od času sklouznou k té řece, jež plyne přede mnou;… unáší mě s sebou – pohled se mi zastaví… pero mi vypadne z ruky.

Snila jsem; vzala jsem znovu do ruky sešit, který mě zaujal; den se chýlí a já se na chvíli zastavuji, abych si poznamenala, že není pravda, že by osobní příhody, důležité pro city, jež vzbuzují nebo z nichž se zrodily, byly dobré jen pro toho, kdo je píše. Těch patnáct stránek, které se v cestě po Švýcarsku radí přeskočit, se mi líbí ze všeho nejvíc; líčí člověka; a když je to krásná duše, jaká podívaná!

V. Udání v sekci Panthéon

(Výtah z rejstříku udání revolučního výboru sekce Panthéon-Français ze dne 1. června 1793, roku II jednotné a nedílné republiky.)¹⁰

„Jeden občan podal toto hlášení:

1. Je jisté, že Roland unikl dohledu ozbrojené moci sekce Beaurepaire tím, že včera zdržel šest komisařů, kteří byli u něho, a dal jim písemný čestný slib, že se do dvou hodin opět dostaví, což neučinil. Mezi lidmi se má za pravděpodobné, že vše bylo, neví se kým, zosnováno k Rolandovu útěku.¹¹

2. Co se týče ženy Rolandové, víme, že se vrátila domů a že nevěděla, kde je její manžel, když se vzdálila, aby šla do Konventu.

3. Vyzýváme Výbor pro veřejné blaho, aby vyslechl Rolandova sluhu, který u stolu svého pána slýchal rozhovory a řeči směřující k hrůznému spiknutí proti blahu republiky, a zároveň o stavu měst Thionville a Lille; a aby ho rovněž vyslechl, zda není jisté, že během slavného obléhání obou těchto měst tucet poslanců Konventu, které výbor sluhovi uloží jmenovat, nesedal denně u Rolandova stolu a nevedl tam nejpobuřující řeči o lidové vládě, o nemožnosti, že by republika vydržela byť jen rok při tom, jak jsou všechny úřady spolu ve sporu; a zda není také pravda, že si tam rozdělovali Francii na dvacet čtyři vlády a že si každý ze stolovníků jednu vyhradil, i se všemi vedlejšími místy pro dobré přátele, kterých si nadržoval v každém departementu.¹²

Věříme a víme, že mezi jinými pozvanými poslanci tam byli zvláště Brissot, Barbaroux, Vergniaud, Gensonné, Buzot a Guadet; že u téhož stolu býval velmi často také Gournand ze sekce, o němž si v této věci opatříme zprávy.¹³

4. Nechť Výbor pro veřejné blaho předvolá výtečnou občanku ze sekce, bytem v ulici de Bièvre č. 18, jménem občanka Mignot, která vyučuje slečnu Rolandovou hře na cembalo a která už několik dní není u Rolandových, a o níž se domníváme, že od nich odešla, aby nemusela déle pobývat v tak nebezpečném domě. Tuto občanku prosíme výbor, aby vyslýchal s velkou vlídností a především aby ji pozval k rozhovoru a nechal promluvit její občanské smýšlení. Věříme, že pak, uklidněna, podá nejdůležitější objasnění o skutečnostech a okolnostech skutečností na druhé straně uvedených a že řekne, že ví o nejhroznějších piklech mezi výše jmenovanými stolovníky a jinými; že rovněž řekne, že Roland přijal s nejvyšší tvrdostí poslance z Lille a nazval je zbabělci, protože nevyšli z města a nedali se zabít; že poslanci odpověděli, že kdyby byli učinili to, co jim bylo přičítáno za zločin, bylo by město ztraceno; načež je Roland, neschopen vysvětlit, co tím myslel, hrubě vykázal.¹⁴

5. Že táž občanka řekne, že je pravda, že jednoho dne Brissot, když vcházel, právě když se zasedalo ke stolu nebo když se u něho už sedělo, řekl: ‚Ach, přátelé, nevíte to? Obléhání Lille je zrušeno!‘ Že tato neblahá zpráva stolovníky zkoprněla.

6. Nechť se rovněž vyslechne chůva slečny Rolandové, zda neví, že při rozdělování vlád v republice měl Roland obdržet hodnost krále a zda tato dívka nepovažovala slečnu Rolandovou za dceru budoucího krále.

7. Výše uvedená občanka Mignot podá snad ještě objasnění o rozdělení vlád a o tom, že aby se vše urovnalo, měla by se Bretaň postoupit Angličanům a Artois a Lotrinsko císaři, načež by vše šlo dobře a sansculottismus by nakonec zmlkl.

Občan Plaisant, ulice de Bièvre, by mohl podat informace.

Ověřeno podle rejstříku udání: Mauduison, Lasserre, Niquet starší, Lamine, de Gouy.“

Tato listina nese poznámku: Potvrzeno přijetí dne 18. prvního měsíce roku II republiky [9. října 1793].

VI. Zatčení paní Rolandové

Výtah ze zápisu nepřetržitého zasedání Generální rady Komuny města Paříže (31. května 1793).¹⁵

„Člen Revoluční komise podává zprávu o opatřeních, která komise učinila. Dělí je na dva druhy: opatření tajná a opatření, která mohou být zveřejněna. Podrobně probírá ta druhá, mezi nimiž je i opatření o zatčení všech osob, které zavdaly podnět ke kontrarevolučním hnutím, jež se v poslední době projevila.

Revolučnímu výboru se přidělují čtyři noví komisaři.

Oznamuje se, že Národní konvent právě dekretoval, že výbory sekcí zůstanou v nepřetržitém zasedání a budou ve styku s jeho Výborem pro veřejné blaho; že Výbor dvanácti ukončí svou činnost a že na listiny každého z členů tohoto výboru budou přiloženy pečeti. (Potlesk.)¹⁶

Jeden člen oznamuje, že bývalý ministr Roland a jeho manželka byli zatčeni, ale že je sekce Beaurepaire vzala pod svou ochranu.¹⁷

Rada jmenuje šest komisařů, aby se odebrali do sekce Beaurepaire a vyzvali ji, aby vydala Rolanda moci zákona…

Komisaři jmenovaní k tomu, aby se odebrali do sekce Beaurepaire ve věci zatčení Rolanda a jeho manželky, podávají zprávu o svém poslání a uvádějí, že se při tomto zatýkání postupovalo nešikovně, a proto neúspěšně. Postavili ke dveřím šest stráží, aby zadržení, které sekce Beaurepaire vzala pod svou ochranu, nemohli uprchnout.

Rada zmocňuje své komisaře k zatčení Rolanda a jeho manželky a k zapečetění jejich listin; dále usnáší, že komisaři sekce Cité, kteří byli tímto zatčením pověřeni, budou vyzváni, aby se dostavili před radu a vysvětlili příčiny průtahu, s nímž je provádějí.“ (Moniteur ze 3. června 1793.)

„Jeden člen rady, který byl v sekci Beaurepaire, oznamuje, že tam nebyl dobře přijat; že mu předseda této sekce řekl dosti tvrdá slova a považoval ho za ‚smyšleného obecního úředníka‘; že mu vyhrožovali, že ho zavřou do šatlavy; že za svou svobodu vděčí jen statečným občanům sekce Sansculotů a dělostřelcům sekce Beaurepaire, kteří ho doprovodili.“ (Moniteur ze 4. června.)

VII. První výslech občanky Rolandové ve vězení Abbaye (12. června 1793)

(Otiskl Champagneux, sv. III, s. 387.)

Před námi, podepsanými správci policejního odboru, byla předvedena občanka J.-M. Phlipon, manželka Rolandova, zadržovaná ve vězení Abbaye z rozkazu Ústředního revolučního výboru, zasedajícího v obecním domě v sále Rovnosti, a položili jsme jí tyto otázky:¹⁸

Otázka: zda zná nepokoje, jež zmítaly republikou od chvíle, kdy občan Roland, její manžel, vstoupil do ministerstva, až do nynějška? – Odpověď: že jelikož se nikdy neúčastnila veřejných záležitostí, poznala to, co se jich týkalo, jen z toho, co je dává poznat všem občanům, z novin a z rozhovorů.

O.: co míní tímto záporným způsobem odpovědi, přičemž jsme jí připomněli, že noviny nepoučují dokonale a že musí mít přesnější zprávy, než jaké obvykle podávají uvedené noviny? – Odp.: že není povinna zjišťovat si o záležitostech podrobnější zprávy, neboť jsouc pouze ženou, nebyla nijak povinna se do nich plést.

O.: zda neví, že byly do departementů rozesílány letáky, aby tam proti Paříži podněcovaly záměr toto město zničit? – Odp.: že nejenže neví o ničem podobném, ale musí říci, že Roland sám i všechny osoby, které měla příležitost vídat, hovořily v její přítomnosti vždy způsobem co nejvíce odpovídajícím zásadám spravedlnosti a svobody a nejlépe přesvědčujícím, že si přejí blaho Paříže stejně jako blaho celé republiky a že nemají jiné touhy, než k němu přispět.

Poznámka vyslýchajícího: slova svoboda a spravedlnost by se stala velmi dvojznačnými, kdyby se v těchto rozhovorech k oběma zásadám nepřidávala i zásada rovnosti, jež musí tvořit základ republiky? – Odp.: že podle jejího mínění, jakož i podle mínění osob, o nichž mluvila, se jí rovnost jeví jako nutný výsledek svobody a spravedlnosti.

O.: zda by nám nemohla jmenovat občany či občanky, kteří tvořili její obvyklou společnost? – Odp.: že její obvyklá společnost je dosti všeobecně známa; že uzavřena ve své domácnosti, nevídala, dokud byl Roland ministrem, jiné osoby než ty, které byl nucen přijímat z úředních důvodů nebo ze starého přátelství, a že ti, které přijímal, k němu jistě nikdy nechodili tajně.

O.: že předchozí otázkou jsme si přáli zvědět jména řečených občanů? – Odp.: že jako veřejný činitel přijímal Roland u sebe velký počet osob, které by nebylo možné jmenovat a které ona nikdy neviděla; že ostatně jako soukromá osoba nikdy nevedla to, čemu se říká salon; že občas hostila u stolu manželovy kolegy a různé jiné osoby, které s nimi byly ve styku.

O.: zda neví o plánu zřídit federativní republiku a tím rozbít jednotu, po níž touží všichni dobří občané? – Odp.: že nejenže neví o žádném takovém plánu, ale že slýchala osoby, které u ní rozmlouvaly, stále si přát jednotu republiky jako zdroj její větší síly, obávat se, že by tato jednota mohla být rozbita, kdyby se neudržovala rovnováha mezi všemi departementy, a přát si, aby Paříž nikdy neučinila nic, co by proti ní mohlo vzbudit žárlivost ostatních.

Pozn. vysl.: občan Roland se však snažil zřídit v departementech kanceláře veřejného mínění, a dokonce se mluvilo o tom, že na to měl dostat peníze? – Odp.: že pokud jde o první část otázky, pokládá ji za zcela nepodloženou; pokud jde o druhou, je znám dekret, který ministru vnitra přiděloval prostředky na rozšiřování užitečných spisů; odpovídající dodává, že vyúčtování předložená Rolandem uvádějí s nejpřísnější přesností, jak byla použita jediná část těchto prostředků, kterou vydal, a jaké spisy rozšiřoval.¹⁹

O.: zda zná zmíněné spisy, které mohly ovlivnit veřejné mínění v departementech? – Odp.: že seznam těchto spisů je uveden přímo ve vyúčtováních, o nichž právě mluvila a z nichž byly vyvěšeny přehledy; že tedy soudit je přísluší veřejnosti, a ne jí.

Pozn. vysl.: občan Roland ve skutečnosti své účty nesložil, neboť ještě před touto poslední revolucí žádal, aby je mohl složit s konečnou platností, prý aby se mohl odebrat, kam se mu zlíbí? – Odp.: že jelikož nemá předpokládat zlé úmysly u těch, kdo ji vyslýchají, může v předchozí otázce vidět jen velkou neznalost skutečností; že Rolandovy účty složeny byly; že nejenže předkládal Konventu s krajní přesností účty za každý měsíc, ale ve chvíli, kdy z ministerstva odešel, předložil celkové vyúčtování co nejobsáhlejší a nejpodrobnější; že to, oč občan Roland žádal a oč opakovaně naléhavě usiloval, bylo schválení jeho účtů, to jest jejich přísné přezkoumání komisaři Konventu a zpráva, která by osvědčila, jak je komisaři shledali; že v důsledku toho výbor Konventu pro přezkum účtů pověřil tímto přezkumem několik svých členů; že přezkum byl pečlivě proveden; že ví, že tito komisaři často docházeli do kanceláří ministerstva vnitra, dávali si předkládat všechny koncepty a doklady a nabyli, jak museli, přesvědčení o správě muže, jehož budou dlouho uvádět jako příklad bezúhonnosti i odvahy; že nejvroucnějším přáním Rolandovým, jakož i jejím, je, aby komisaři, kteří tento přezkum provedli, už déle nebyli tak zbabělí, aby svou zprávu odkládali, a aby se k nim všichni dobří občané přidali a zprávu si vymohli.

O.: zda ví, kde je nyní občan Roland, její manžel? – Odp.: že neví.

O.: zda ve společnosti, kterou obvykle vídala, nebyly osoby spojené s Dumouriezem nebo s jinými zrádci vlasti? – Odp.: že neviděla nikoho, kdo by byl podle jejího vědomí s Dumouriezem důvěrně spojen.²⁰

Odpovídající dodává, že občané, které vídala, jsou tak známi svým vlastenectvím, že je nelze podezírat ze styků se zrádci. – O.: zda neznala plán zničit lidové spolky? – Odp.: že neviděla nikoho, kdo by takový názor vyslovil.

Po přečtení našich otázek a jejích odpovědí na nich odpovídající setrvala a podepsala s námi.

Podepsáni: Roland, rozená Phlipon, Louvet a Baudrais.²¹

VIII. Výtah z č. 248 listu Père Duchesne (20. června 1793)

Velká návštěva otce Duchesna u občanky Rolandové ve vězení Abbaye, aby z ní vytáhl rozumy a poznal všecky plány závistivců proti republice. Jeho rozhovor s tou bezzubou babou, která se před ním vyzpovídala jako na talíři a vyklopila mu, jak to doopravdy je s kontrarevolucí, kterou brissotovci, girondisté, buzotovci a pétionovci kuchtili ve spolku s vendéskými lotry, a hlavně s anglickými prachy.²²

… Tak je tu konečně, ta tolik vytoužená ústava, co Konvent stála jen čtrnáct dní práce od chvíle, kdy ze sebe vyhnal všecku tu královskou a aristokratickou sběř. Za týden, do p....., bude hotová. – Měl jsem tedy pravdu, když jsem už před víc než půl rokem říkal, že udělat dobrou ústavu není žádná věda; a když jsem našim konventníkům navrhoval, ať se každej zvlášť na čtyřicet dní zavře, sepíše na papír, co ho napadne, a pak ať se z toho, co kdo vymyslel dobrýho a užitečnýho, udělá sborník, nebyl jsem takovej blázen, jak tvrdili někteří čumilové.²³ Věděl jsem, do p....., že jinak se nedá zabránit, aby v tom Konventu kolovalo rakouský, španělský a anglický zlato; věděl jsem, že dokud bude existovat doupě ženský Rolandový, dokud budou naši zákonodárci lovit v kalných vodách státní pokladny a dokud se ti girondští loupežníci budou rozvalovat v malých komnatách v Saint-Cloud, budou věc natahovat, jak jen to půjde. Když je řeč o tý starý Rolandce, do p....., to byste měli vidět, jak se tváří v Abbaye. Chtěl jsem si udělat tu radost a navštívit ji v tom místě, kde mě její miláčkové před pár dny nechali sedět v base.²⁴ Žalářník, co je to hodnej chlap a choval se ke mně jako upřímnej sansculot, si mě zavolal, abych mu spravil kamna, a hlavně abysme si spolu pořádně cvrnkli na oslavu mýho propuštění. Paní Coco, pořád na číhané a každou chvíli čekající, že uvidí přicházet někoho známýho, ukazuje svou napudrovanou tvář každýmu, kdo přijde.²⁵ Je celá vyjevená, když vidí takovýho chlapiska, jako jsem já, v tomhle pelechu, kde člověk jinak vidí jenom panáčky ze starýho režimu. Couvne leknutím, když zírá na moje hustý kníry. – Kdo je ten vězeň? ptá se třesoucím hlasem. – Já jsem generál křesťanský armády, zvolám, nebo jak se říká v Paříži, náčelník vendéských lotrů. Při tom slově občanka Coco zhluboka vzdychne; hodí po mně něžným pohledem jako zamilovaná kočka po tlustým kocourovi, co se jí motá kolem. Pokračuju pořád stejně a využiju jejího omylu, abych z ní vytáhl, co má na duši.

– Občane lotře, povídá mi s úlisným výrazem, vy jste mi nahnal strašlivý strach; když jsem vás uviděla, myslela jsem, že mě zářijově zmasakrujou. Povězte mi přece, jakou nešťastnou náhodou jste se sem dostal; myslela jsem, že jste vyhrál velkou bitvu; oznamovalo se, že jste rozprášil republikánskou armádu a zmocnil se všech jejích děl.

– Co chcete, do p....., válečné štěstí je vrtkavé, občanko Rolandová. Generálové republiky nám to tak pěkně usnadnili, že nám nedalo práci porazit jejich armádu, kterou rozházeli tu a tam, zatímco já jsem soustředil všechny své síly, abych udeřil na místa, která byla neobsazená. Ostatně jsme měli v republikánské armádě dobré přátele, kteří tam nadělali zmatek křikem: Zachraňte se, kdo můžete! A nakonec jsme se dohodli s obecními úředníky v Saumuru, kteří byli nadšeni, že nám mohou vydat své město, a hlavně dělostřelectvo, které v něm bylo. Bohužel se republikáni zase sebrali; vzali si odvetu a já jsem zajatec.²⁶

– Mě to zdrcuje, odpovídá královna Coco. Protože, mezi námi, poctiví lidé už nemají jinou naději než vás. Víte, co všechno pro vás udělal můj ctnostný choť. On vám posílal podporu do Koblenze a do Anglie, on vám pomohl vylodit se v Bretani, a přitom platil celou armádu misionářů, aby kázali kontrarevoluci v departementech. Ti prokletí pařížští sansculoti mi zhatili všechny plány. Co si počnu, jestli můj drahý Buzot, jestli přítel Gorsas, jestli můj malý Louvet, jestli miláček mého srdce, božský Barbaroux, nezažehnou v departementech občanskou válku? Za pár dní, ach, zkrátí chudáka Brissota o hlavu! Řekněte mi, můj milý lotře, máte zprávy od mého drahého Coca? Dostal se můj ctnostný choť až k vám? Je ve vaší armádě?²⁷ – Nevím, občanko; ale co vím, je, že jeho útěk a hon, který Konvent právě spustil na naše dobré přátele z Girondy, nám pořádně srazily akcie. Počítali jsme víc s vaším mužem a s apelanty než s Angličany.²⁸

A k tomu všemu jsou republikánské armády všude vítězné; Rakušané a Prusové dostávají na všech stranách na frak. Všichni vojáci republiky budou bránit svobodu a rovnost až do smrti. Pohrdají brissotovci, rolandovci, pétionovci; ani pařížští sansculoti tou zas...nou chátrou neopovrhují víc. – Ach, milosrdenství, občane lotře, jsme ztraceni. Paříž nebude zničena; Francie bude svobodná; všichni Francouzi se sjednotí kolem ústavy. Vláda intrikánů skončila. Sbohem, košíky, vinobraní je u konce.

– Jo, do p....., to jsi řekla dobře, ty starej kontrarevoluční pytli, poznej otce Duchesna; nechal jsem tě odříkat celej ten tvůj růženec, abych tě prokouk. Všecko prasklo. Všecky tvoje plány jdou do háje. Ne, Francouzi se nebudou bít za vyholenou lebku, jako je ta tvýho starýho paroháče, a za bezzubou děvku, jako jsi ty.²⁹ Všecky departementy budou odbrissotovaný a odrolandovaný. Ústava je skoro hotová a všichni dobří občani se sejdou v Paříži, aby přísahali, že ji budou bránit. Oplakávej svý zločiny, ty stará opice, než je odpykáš na lešení, do p.....

(Výtah z č. 248.)

IX. Výtah ze zápisů sekce Beaurepaire

Zasedající u mathurinů.

Rok druhý Francouzské republiky.

Léta tisícího sedmistého devadesátého třetího, roku druhého jednotné a nedílné republiky, dne dvacátého čtvrtého června, ve dvě hodiny odpoledne, na základě oznámení, které výboru podal občan Cauchois mladší, že se v jeho domě objevili komisaři, aby tam zatkli občanku Rolandovou, jsme se my, komisaři jmenovaní k dohledu nad prováděním různých usnesení sekce Beaurepaire týkajících se bezpečnosti osob, ihned odebrali k občanu Cauchoisovi, v jehož bytě jsme nalezli občanku Rolandovou a dva občany pověřené výkonem rozkazu vydaného proti řečené občance.³⁰ Když jsme řečené občany policejní inspektory seznámili s usneseními sekce o bezpečnosti osob, vyzvali jsme je, aby nám předložili rozkaz, jehož se prohlašují za doručitele, což ihned učinili; zní takto:

V záhlaví jsou napsána tato slova: „Komuna Paříž, dvacátého čtvrtého června 1793, roku druhého Francouzské republiky jednotné a nedílné.“ V horní části stránky stojí slova: „Policejní odbor“; poté následuje znění rozkazu:

„Jménem zákona nařizujeme a přikazujeme občanům Guiardovi a Betrémieuxovi, policejním inspektorům, aby v souladu se zákonem a kdekoli ji naleznou zatkli občanku Rolandovou jako podezřelou ve smyslu zákona a dopravili ji do vazební věznice zvané Sainte-Pélagie; zmocňujeme žalářníka řečeného vězení, aby ji přijal; činíme jej plně odpovědným, dokud námi nebude nařízeno jinak. Vyzýváme ozbrojenou moc, aby k provedení tohoto zatýkacího rozkazu poskytla pomoc. Správci policejního odboru, podepsáni: Jobert, Louvet, Michonis, Godard.“³¹

Po nahlédnutí do výše uvedeného rozkazu jsme my, podepsaní komisaři, prohlásili řečeným občanům policejním inspektorům, že na základě usnesení sekce o bezpečnosti osob nemůžeme dovolit, aby byl vykonán tento rozkaz, podle něhož má být občanka Rolandová dopravena do Sainte-Pélagie a tam držena; že se však podle řečených usnesení odebereme s občankou Rolandovou a řečenými občany inspektory na radnici, abychom zjistili důvod zadržení řečené občanky, abychom byli podle zákona a řečených usnesení přítomni jejímu výslechu a o všem sepsali zápis; a podepsali jsme se s řečenými občany policejními inspektory.

Guiard, Betrémieux; Auger, tajemník; Jacob, Saillard, komisaři.

A ihned jsme se my, výše uvedení a podepsaní komisaři, v doprovodu občanů policejních inspektorů a občanky Rolandové odebrali na radnici do kanceláře občanů správců policie, kde jsme nalezli občany Louveta a Joberta. Vyložili jsme jim předmět našeho poslání podle usnesení naší sekce o bezpečnosti osob.

Řečení občané správci nám nejprve namítli, že není nic divného na tom, že občanka Rolandová, která byla dnes ráno propuštěna na svobodu, byla znovu zatčena; neboť, jak dodali, první zatýkací rozkaz vydaný proti ní pocházel od nezákonného orgánu, a proto bylo nutné jej zrušit; avšak zatýkací rozkaz, který byl proti ní právě vydán, je platný a nezbytný: 1. protože občanka Rolandová měla důvěrné styky s poslanci zatčenými dekretem Konventu; 2. protože bývalý ministr Roland je nyní ve městě Lyonu, které je v otevřeném povstání; prohlásili nám tedy, že všechny tyto důvody stačí, aby byla prohlášena za podezřelou a jako taková zatčena podle dekretu Národního konventu o podezřelých osobách.³² Podle výše uvedených usnesení sekce jsme řečené občany správce požádali, aby v naší přítomnosti přistoupili k výslechu občanky Rolandové; na to nám namítli, že není třeba ženu Rolandovou vyslýchat, protože podle dekretů patří do třídy podezřelých osob, a v takovém případě zákon chce, aby byla zatčena; že ostatně bude vyslechnuta do dvaceti čtyř hodin, jež ještě neuplynuly; a přes naše naléhání dali zatýkací rozkaz proti řečené občance Rolandové vykonat. Dáno v Paříži téhož dne a roku jako výše.

Saillard, komisař; Auger, tajemník.

X. Poznámka napsaná paní Rolandovou na rub Buzotova portrétu

[Perroud: Charles Vatel vylíčil ve spise Charlotte de Corday et les Girondins, jak v březnu 1863 nalezl u vetešníka v pařížské čtvrti Batignolles a za jeden frank koupil malý miniaturní portrét, v němž poznal Buzota, a jak mezi miniaturou a zadní lepenkou objevil načtvero složený papír s touto poznámkou, psanou rukou paní Rolandové. Portrét i poznámka jsou dnes v městské knihovně ve Versailles.]

François Nicolas Léonard Buzot. Narozen v Évreux roku 1760. Poslanec Ústavodárného shromáždění roku 1789. Předseda trestního soudu departementu Eure; poslanec Konventu roku 1792.³³

Příroda ho obdařila duší plnou lásky, hrdým duchem a vznešenou povahou. Jeho citlivost mu dávala milovat mír a sladkosti skrytého života a soukromých ctností. Žal srdce ještě prohloubil melancholii, k níž tíhl. Okolnosti ho vrhly na dráhu politickou; vnesl do ní zápal kypící odvahy a neoblomnost přísné poctivosti.

Zrozen pro krásné časy Říma, marně doufá, že připraví podobné časy národu, který se zdál rodit ke svobodě; ale zkažení Francouzi jí nejsou hodni, nepoznali své obránce, a ti, jež měli milovat a ctít, byli vyobcováni shromážděním zbabělců, nad nimiž vládli lupiči. Buzot, prohlášen za zrádce vlasti, pro niž se obětoval, měl dům srovnán se zemí a jmění zkonfiskováno, ale hanba z toho padá na původce a trpné svědky této nepravosti.

Buzot bude žít ve vzpomínce dobrých lidí. Jeho silné myšlenky a moudré rady se budou citovat; jeho dva dopisy voličům ze 6. a 22. ledna 93 se budou znovu číst. Potomstvo bude ctít jeho památku, jeho současníci jej brzy začnou želet; a jednoho dne se jeho portrét bude pečlivě uchovávat a bude zařazen mezi portréty těch šlechetných přátel svobody, kteří věřili ve ctnost, odvažovali se ji kázat jako jediný základ republiky a měli sílu ji uskutečňovat.

XI. Výslech paní Rolandové před revolučním tribunálem

Dne 11. brumairu roku II (2. listopadu 1793).³⁴

Dali jsme z vazební věznice Conciergerie předvést níže jmenovanou, na niž jsme se otázali po jménu, věku, povolání, rodišti a bydlišti.

Odp.: že se jmenuje Marie-Jeanne Phlipon, manželka Rolandova, ve věku třiceti devíti let, narozená v Paříži a tamtéž bytem v ulici de la Harpe.

O.: jaké povolání vykonával Roland, její manžel, než byl povolán do ministerstva, a před dobou čtrnáctého července tisíc sedm set osmdesát devět?

Odp.: že byl po čtyřicet let zaměstnán v jednom oboru státní správy jako inspektor manufaktur, že jím byl ještě v době revoluce roku tisíc sedm set osmdesát devět a v téže době bydlel v Lyonu, hlavním městě departementu, v němž působil; že v tom pokračoval až do zrušení řečeného místa, k němuž došlo na konci září tisíc sedm set devadesát dva;³⁵ že když v době revoluce vykonával v Lyonu občanská práva, jeho uznávané občanské smýšlení vedlo k jeho povolání do obecní rady; byl vyslán v zájmu tohoto města k Ústavodárnému shromáždění v únoru tisíc sedm set devadesát dva; úkol ho zdržel v Paříži pět až šest měsíců, po nichž se vrátil, aby o něm podal zprávu. Když byla krátce nato místa inspektorů zrušena, vrátil se do Paříže, aby uplatnil svůj nárok na výslužné, a usadil se tu jako v místě vhodnějším k pokračování literárních prací, které podnikl a jimž se po zrušení svého místa mohl věnovat především; tehdy se ubytoval v ulici de la Harpe, v bytě, který neopustil, ani když byl povolán do ministerstva, přesvědčen, že se do něj bude moci brzy vrátit.

O.: jak dlouho byl Roland obecním úředníkem města Lyonu a kdo byl během jeho úřadování starostou této obce?

Odp.: povolán nejprve jako notábl, brzy nato na místo obecního úředníka; uvedla, že si nemůže přesně vzpomenout, jak dlouho byl obecním úředníkem, a že tehdejší starosta se jmenoval Vitet, lékař.³⁶

O.: zda od ustavení Národního konventu nepřijímala pravidelně u sebe osoby jménem Vergniaud, Guadet, Gensonné, Duprat, Duperret, Carra, Fauchet, Sillery, Brissot, Fonfrède, Ducos, Barbaroux, Biroteau, Buzot, Salles, Louvet, Lehardy, Minvielle, Dufriche-Valazé a jiné, známé pod označením brissotovci, girondisté atd., a zda se na různých poradách, které se tam konaly, nejednalo o departementní gardě a o prostředcích, jak ji do Paříže poslat?³⁷

Odp.: že u sebe nepřijímala nikoho pod označeními uvedenými v otázce; že u sebe nikdy neměla ani salon, ani porady; že její manžel přijímal u sebe ke stolu jednou týdně své kolegy ministry, ať to byl kdokoli, několik svých starých známých a osoby, které věděly, že je ten den doma, a přišly ho navštívit; mezi nimi byli Brissot, Pétion a Buzot, s nimiž se sblížil v době Ústavodárného shromáždění; někdy také Barbaroux, který byl v době jeho prvního ministerstva vyslancem Marseille a jako takový se s ním seznámil, stejně jako Louvet jakožto literát, kterého znal také už dříve; v době svého prvního ministerstva se seznámil také s Guadetem a Gensonném, kteří k němu rovněž docházeli, když byli v Konventu: tyto osoby s sebou někdy přivedly některé své kolegy; že slyšela mluvit, nikoli na poradách, nýbrž ve zcela veřejném rozhovoru, o různých věcech, jimiž se tehdy shromáždění zabývalo a jež se týkaly veřejných záležitostí.

Pozn. vysl.: otázka, kterou jsme jí položili ohledně všeho, co se může týkat departementní gardy, a rozhovorů, které o ní mohly být vedeny, je přesná; je s podivem, že její odpověď je čistě obecná a vyhýbá se té, kterou měla dát spravedlnosti; vyzvali jsme ji proto, aby kladně nebo záporně prohlásila, zda ví, že se o systému departementní gardy jednalo v rozhovorech, jichž byla podle svého předchozího prohlášení svědkem.

Odp.: že její odpověď není vyhýbavá, ale že na otázku tohoto druhu může být jen obecná, protože nikdy neslyšela, že by se u ní pravidelně jako o věci systému jednalo o nějaké záležitosti tohoto druhu.

O.: zda mezi osobami jmenovanými v jedné z našich předchozích otázek nejsou takové, s nimiž měla důvěrnější a osobnější styky než s jinými?

Odp.: že Roland a ona byli od doby Ústavodárného shromáždění spřáteleni s Brissotem, Pétionem a Buzotem.

Znovu jsme se odpovídající otázali, zda zvlášť a odděleně od Rolanda, svého manžela, neměla zvláštní styky s některým z výše jmenovaných.

Odp.: že je poznala s Rolandem a skrze Rolanda, a když je znala, chovala k nim takovou míru úcty a náklonnosti, jakou si každý z nich podle ní zasloužil.

Pozn. vysl.: svými neustále vyhýbavými odpověďmi dává najevo pevný úmysl urážet pravdu, a neodpírala by ji, kdyby v nitru cítila, že nikdy neměla styky odporující zájmům republiky; vyzvali jsme ji proto, aby prohlásila, zda měla, či neměla zvláštní a osobní styky s Barbarouxem a Lauze-Duperretem.

Odp. nejprve: že nikdy neměla styky odporující zájmům republiky; že nemá v úmyslu zastírat pravdu, kterou je povinna říci o skutečnostech.

Pozn. vysl.: neodpověděla na otázku, která jí byla položena; znovu jsme ji proto vyzvali, aby spravedlnosti prohlásila, zda od doby, kdy Barbaroux a jiní zrádci vlasti odešli pobouřit proti republice departementy Eure, Calvados a jiné, neudržovala s těmito zrádci, ať přímo, či nepřímo, styky nebo korespondenci.³⁸

Odp.: Odešli jako moji přátelé; nepovažuji je za zrádce, přála jsem si mít od nich zprávy, ale žádné jsem nedostala.

O.: zda od nich nedostala zprávy a zda jim neposlala své prostřednictvím Lauze-Duperreta a zda mu z těchto důvodů nenapsala několik dopisů a zda od něho nějaké nedostala?

Odp.: aniž Duperreta blíže znala, ale v domnění, že v něm rozpoznala odvahu, napadlo ji obrátit se na něho v prvních dnech svého zadržení s prosbou, aby dal Národnímu konventu přečíst stížnosti, které Konventu adresovala a jichž se tam nemohla domoci slyšení; domnívá se, že se ho zároveň ptala na zprávy o jejich společných přátelích.³⁹

Ihned jsme jí předložili pět listin, z nichž první, datovaná ve vězení Abbaye 1. června roku II republiky, začíná slovy: Občanka Rolandová Národnímu konventu, a končí slovy: Roland, rozená Phlipon. Na lícní straně druhého listu je odpověď na řečený dopis, začínající slovy: Je-li třeba, ctnostná občanko, a končící slovy: L. D. Třetí, jiný dopis bez data, začíná slovy: Dlužím vám tisíceré díky, a končí slovy: a zachovává vás; řečený dopis není podepsán a nese adresu: Občanu Duperretovi. Čtvrtá, jiný dopis ze dne 24. června, začíná slovy: Statečný občane, a končí slovy: V Abbaye, 24. června. Pátá a poslední je písemnost na čtverečku papíru, jehož horní část je prázdná, začínající slovy: Zdá se, že mě propouštějí, a končící slovy: Nezapomeňte na mne. Druhá listina označena číslem 92, třetí 87, čtvrtá 85 a pátá 104, všechny a každá podepsané a parafované Lauze-Duperretem jako nalezené pod jeho pečetí. Vyzvali jsme proto odpovídající, aby prohlásila, zda všechny řečené listiny uznává za psané její rukou, a prohlásili jsme, že budou námi a v přítomnosti veřejného žalobce očíslovány a parafovány, stejně jako jí.

Po uznání řečených listin prohlásila, že je uznává za psané její rukou, a poté, co jsme je očíslovali od první do poslední, je podepsala spolu s veřejným žalobcem, námi a zapisovatelem; a výslech jsme přerušili, aby byl v pravý čas a na pravém místě obnoven. Po přečtení vypovídající prohlásila, že její odpovědi obsahují pravdu, že na nich setrvává, a podepsala s námi, řečeným veřejným žalobcem a zapisovatelem ve tři hodiny odpoledne. Podepsáni: Roland, rozená Phlipon, David, Lescot-Fleuriot, Dorbez, pomocný zapisovatel.⁴⁰

Dne třináctého téhož měsíce, téhož roku jako výše, v jedenáct hodin dopoledne jsme my, řečený soudce, za asistence a v přítomnosti týchž osob, dali opět předvést z Conciergerie řečenou ženu Rolandovou, abychom pokračovali v jejím výslechu.

Připomněli jsme obžalované, že v jedné z odpovědí při výslechu, jemuž byla podrobena 11. tohoto měsíce, nám řekla, že Lauze-Duperreta blíže nezná a že se na něho obrátila jen proto, že si všimla, že má odvahu; že však dopisy, které mu obžalovaná adresovala, a opis jedné z odpovědí, které jí řečený Duperret poslal, nenechávají pochybnost o zvláštním vztahu mezi ním a obžalovanou ani o jejich styku ohledně politických událostí; z čehož plyne, že obžalovaná v odpovědi, kterou jsme jí právě připomněli, urazila pravdu.

Odp.: že vyslovila pravdu a že nemůže říkat nic než pravdu, že Duperreta neviděla víc než desetkrát, že ho nikdy neviděla o samotě, nýbrž ve společnosti; že i z prvního jejího dopisu Duperretovi, toho, který provázel opis její stížnosti Konventu, lze usoudit, že s ním neměla zvláštní styky, že jí vnukl důvěru, jakou dává mínění o shodě zásad a představa o jeho stycích s osobami, které byly našimi společnými přáteli: „ostatně jsem tehdy neměla ve shromáždění velký výběr, komu z těch, jimž jsem nebyla úplně cizí, svěřit péči o to, co se mne mohlo týkat; pokud jde o další dopisy, ty jsou výsledkem zájmu a upřímnosti, s nimiž mi Duperret odpověděl.“

Pozn. vysl.: z odpovědi, kterou právě dala, zřejmě vyplývá, že měla styky s nevěrnými zmocněnci lidu, tehdy v otevřené vzpouře a spřádajícími v departementech Eure, Calvados a jiných záhubu republiky, a že sdílela jejich zásady.

Odp.: že 1. června, kdy byla zatčena a obrátila se na Duperreta, nebyla ani vzpoura, ani spiknutí; že od té doby, jsouc stále ve vězení, nemohla k osobám, které dříve znala, chovat jiné city než ty, jež v ní původně vzbudila jejich láska ke svobodě.

Vyzvána, aby nám jmenovala osoby, o nichž nám ve své odpovědi na tuto otázku řekla, že byly přáteli jejími i Duperretovými:

Odp.: že to byl zvláště Barbaroux.

O.: zda to nebyla ona, kdo sepisoval dopisy, které Roland psal?

Odp.: Nikdy jsem svému manželovi nepůjčovala své myšlenky, ale on mohl občas použít mou ruku.⁴¹

O.: zda za Rolandova ministerstva nezřídil tento kancelář známou pod názvem kancelář veřejného ducha a zda nebyla ředitelkou této takzvané kanceláře ducha, jejímž cílem zjevně bylo napadnout veřejné mínění v jeho nejčistším prameni a rozdělením myslí přivodit roztržení republiky?

Odp.: že podle jejího vědomí nebyla Rolandem nikdy zřízena žádná kancelář toho názvu; tvrdí dále, že se nikdy nepletla do řízení žádné; ví jen, že když dekret z konce měsíce srpna uložil ministru vnitra rozšiřovat užitečné spisy, pověřil Roland několik úředníků péčí o jejich rozesílání; ví, že to on sám nazýval Vlasteneckou korespondencí; ví, že Roland vkládal horlivost do plnění zákona, který měl šířit lásku k revoluci a znalost jejích zásad; ví, že si přál přispět k udržení pořádku a míru a že jeho vlastní spisy dýchají tímto citem.

Pozn. vysl.: chce neustále urážet pravdu, neboť je obecně známo, že tato kancelář existovala pod názvem Veřejný duch a že tento název byl dokonce napsán nad dveřmi řečené kanceláře, a že ona nebyla činnosti svého manžela natolik vzdálena, aby sama nevěděla, co věděl každý; že by se ostatně marně snažila ospravedlňovat Rolandovy úmysly v této věci, neboť neblahá zkušenost poučila celou republiku, že korespondence tohoto druhu, vedená tímto proradným ministrem, měla za hlavní cíl neustále a s velkým křikem volat departementní gardu do Paříže a šířit proti věrným zástupcům lidu pomluvy stejně ukrutné jako nesmyslné.

Odp.: že si naopak pokládá za čest vydávat svědectví pravdě; že je připravena to učinit, a to i s nasazením života; že nikdy neviděla nápis, o němž se jí mluví; že neslyšela Rolanda užívat tohoto označení; že si dokonce povšimla, v době, kdy se šířilo mezi lidmi, že nebylo uvedeno v tištěných seznamech kanceláří ministerstva vnitra; pokud jde o výtky, že chtěl Roland kazit veřejné mínění, staví proti nim jen dvě skutečnosti: za prvé Rolandovy spisy samy a nauku, kterou obsahují; za druhé výzvu, aby se uvedl jediný jím rozeslaný spis, který by neodpovídal nejlepším zásadám, a péči, s níž dával se stejnou věrností rozesílat vše, co bylo tištěno z nařízení Národního konventu, což lze snadno ověřit a co doloží jeho pečlivost při rozesílání projevů těch členů shromáždění, kteří platili za jeho největší odpůrce.

O.: kdy Roland opustil Paříž a zda ví, kde je?

Odp.: ať to ví, či neví, nemá a nechce to říci.

Pozn. vysl.: nechce-li se dostat do otevřené vzpoury proti zákonu, je obžalovaná povinna spravedlnosti vydat počet z pravdy; že ostatně touto poslední odpovědí dává stále více najevo svůj úmysl pravdu neustále zastírat; ať však aspoň ví, že pravda prosvitne i skrze nejlépe zastřené lži.

Odp.: že obžalovaná je povinna vydat počet ze svých skutků, a ne ze skutků jiných; dodává, že kdyby byl Roland po čtyři měsíce marně nežádal o schválení svých účtů, nebyl by nucen se vzdálit a ona by nebyla nucena zamlčovat jeho pobyt, za předpokladu, že by jí byl znám; dodala, že není zákona, který by ukládal zradit ve jménu spravedlnosti první city přírody.

O.: zda si volí obhájce?

Odp.: že si volí občana Chauveaua.⁴²

Po přečtení tohoto výslechu vypovídající prohlásila, že její odpovědi obsahují pravdu, že na nich setrvává, a podepsala s námi, veřejným žalobcem a zapisovatelem.

Podepsáni: Roland, rozená Phlipon; David, Lescot-Fleuriot a Dorbez, pomocný zapisovatel.

Kolacionováno. Za správnost opisu, Paris.

XII. Výslech služebnictva

Roku druhého Francouzské republiky, dne sedmnáctého měsíce brumairu, v … hodin.⁴³

My, Claude-Emmanuel Dobsent, soudce mimořádného revolučního tribunálu zřízeného zákonem z 10. března 1793, a na základě pravomocí svěřených tribunálu zákonem z 5. dubna téhož roku, s ohledem na obsílku vydanou předsedou, jež nařizuje předvolání svědků uvedených veřejným žalobcem, na žádost veřejného žalobce ze dne 16. téhož měsíce, aby vypověděli o skutečnostech obsažených v … proti ženě Rolandové, obviněné, a s ohledem na předvolání v důsledku toho doručené dne 16. téhož měsíce, aby se dostavili tohoto dne, na toto místo a v tuto hodinu, v přítomnosti veřejného žalobce a za asistence Anne Ducraye, pomocného zapisovatele řečeného tribunálu, jsme přijali výpovědi řečených svědků takto:⁴⁴

1. Dostavila se Anne-Marie-Madeleine Mignot, ve věku padesáti pěti let, hudebnice a učitelka hry na cembalo, bytem v ulici de Bièvre č. 8.

Ta vypovídá, že od 13. srpna 1792 bydlela u manželky Rolanda, bývalého ministra vnitra, aby tam vyučovala hudbě a hře na cembalo dceru Rolandovu, která byla svěřena její péči jako vychovatelce; že si všimla, že do tohoto domu pravidelně docházelo několik poslanců Národního konventu, jako Brissot, Gensonné, Guadet, Louvet, Barbaroux, Buzot, Pétion, Duperret, Duprat, Chasset, Vergniaud, Condorcet a jiní, jejichž jména si nepamatuje; že zvláště Brissot, Buzot, Gorsas, Gensonné a Louvet tam chodili častěji než ostatní a měli s ženou Rolandovou přímější styky a často ji navštěvovali v jejím kabinetu;

že si vzpomíná, jak jednoho dne, když byla v kabinetu ženy Rolandové, vešel Brissot se zuřivým a zoufalým výrazem a řekl: „Vy to ještě nevíte, že obléhání Lille bylo zrušeno?“ – Že se jí zdálo, že žena Rolandová dala Brissotovi pokynem hlavy znamení, ukazujíc na vypovídající, a odpověděla Brissotovi: „Vím, vím, ta dobrá zpráva.“

Že ostatně jelikož Roland a jeho žena neprojevovali vůči vypovídající velkou důvěru ohledně veřejných názorů, mluvilo se před ní o veřejných záležitostech jen s největší zdrženlivostí; že občas zaslechla slova, která si sama nedovedla vysvětlit, ale jejichž smysl a význam později, srovnáním událostí, které následovaly, lépe pochopila.

Vypovídající dodává, že jelikož se jí nepřetržité obavy a strach, jež Roland a jeho žena projevovali, až do té míry, že často pro jistotu nenocovali doma, zdály podezřelé, pojala přání od nich odejít a často jim je dávala najevo; že však, protože už nemohla ten pohled snášet, rozhodla se odejít kolem 10. května tohoto roku, protože v té době pozorovala, že jsou klidnější s blížící se občanskou válkou, kterou si, jak se zdálo, přáli a o níž se v rozhovoru snažili vyzvědět smýšlení vypovídající, která jim v té věci projevila své vlastenecké city, když jim dala najevo rozhořčení dobré republikánky, jež nechce nic než spásu své vlasti; že si dokonce vzpomíná, jak jí jednoho dne, když byla s Rolandem a jeho ženou, Roland řekl: „Kdybychom měli jít všichni tři pod gilotinu, co byste na to řekla?“ Že ona, vypovídající, odpověděla, že se takového osudu nemůže obávat, neboť její svědomí je čisté a nic jí nevyčítá; že Roland jí odvětil: „Ale přece, kdyby se to stalo?“ Tu odpověděla, že by to bylo právo silnějšího; ale že i v tom případě by si přála, aby její krev byla jako úrodná rosa prolita pro štěstí její vlasti; že žena Rolandová řekla, dívajíc se na svého manžela a obracejíc se dokonce přímo k němu: „Říkala jsem ti to!“ Načež Roland odpověděl: „To bych byl nevěřil“; že tento rozhovor přivedl vypovídající k myšlence, že se ji snaží vyzkoumat nebo zastrašit.

A to je vše, co uvedla, že ví. Po přečtení své výpovědi na ní setrvala a podepsala s námi a naším pomocným zapisovatelem.

Podepsáni: Mignot, Dobsent, Lescot-Fleuriot a Ducray.

2. Dostavil se rovněž Louis Lecocq, ve věku asi třiceti let, hrnčíř, bytem v ulici de la Tannerie č. 6.

Ten poté, co vyslechl přečtení udání podaného revolučnímu výboru sekce Panthéon-Français, vypovídá, že viděl poslance Národního konventu pravidelně docházet do domu Rolandova; že ti, které tam viděl nejčastěji, byli Brissot, Gorsas, Gensonné, Guadet, Buzot, Louvet a jiní, jejichž jména si nepamatuje; že je viděl často obědvat ve společnosti Rolanda a jeho ženy; že ostatně u stolu a před služebnictvem mluvili o veřejných záležitostech jen opatrně a zdrženlivě a že je nikdy neslyšel o nich mluvit ve zlém, pokud mu to jeho znalosti dovolují posoudit; že si vzpomíná, že Roland a jeho žena, projevujíce strach, že budou doma zavražděni, jednou nebo dvakrát, pokud je mu známo, nenocovali doma.

A to je vše, co uvedl, že ví. Po přečtení své výpovědi na ní setrval a podepsal s námi a naším pomocným zapisovatelem.

Podepsáni: Lecocq, Dobsent, Lescot-Fleuriot a Ducray.

3. Dostavila se rovněž Marie-Catherine Fleury, ve věku třiceti čtyř let, Rolandova kuchařka, bytem v ulici de la Harpe č. 51.⁴⁵

Ta vypovídá, že slouží Rolandovi a jeho ženě již třináct let jako kuchařka; že když byl Roland ministrem vnitra, byla v jeho domácnosti zaměstnána jako služka při kuchyni a že v tomto postavení nemůže mít žádnou zvláštní znalost o více či méně důvěrných stycích, které mohli mít Roland a jeho žena s několika členy Konventu; že ví jen z doslechu, že poslanci, kteří už byli souzeni, jakož i ti, kteří jsou na útěku, k němu pravidelně chodili.

A to je vše, co uvedla, že ví. Po přečtení své výpovědi na ní setrvala a podepsala s námi a naším pomocným zapisovatelem.

Podepsáni: Fleury, Ducray, Dobsent, Lescot-Fleuriot.